Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-30 05:00:00

Česko zasáhnou extrémní vedra! Varování před 34°C a silnou bouřkou. Sledujte radar Blesku

Nedělní den bude ve znamení veder. Nejvyšší teploty 30 až 34 °C budou přitom doprovázet silné bouřky, zejména na východní polovině území. Bouřky očekávají meteorologové i v pondělí, kdy se ale dočkáme znatelného ochlazení na maximálně 24 °C. Podobné teploty se očekávají po zbytek příštího týdne. 

Čas načtení: 2024-08-23 05:30:00

Počasí na víkend: Čekají nás tropické dny. Objeví se i bouřky

Víkend přinese nejvyšší teploty do konce prázdnin. Teplé jižní až jihozápadní proudění vyžene nejvyšší odpolední teploty až na 35 °C. Meteorologové očekávají, že padnou i teplotní rekordy. Zatímco v pátek a v sobotu si užijeme jasnou oblohu, v neděli už počasí ovlivní studená fronta a do Česka dorazí silné bouřky.

Čas načtení: 2025-06-27 14:26:00

V Itálii a Španělsku pro víkend varují před vlnou veder. Řecko čekají bouřky

Italské úřady vyhlásily pro víkend pohotovost kvůli vlně veder pro dvě desítky měst, včetně Říma, informuje agentura AFP. Ve Španělsku podle místních médií očekávají o víkendu první vlnu veder tohoto léta, už na pátek ale vydali meteorologové kvůli horku nejvyšší varování pro několik regionů. Do Řecka po teplotách blížících se 40 stupňům Celsia z předchozích dnů přijdou v pátek večer bouřky. Ty už dorazily také do Srbska, které zažilo tento týden nejvyšší teploty za více než 100 let.

Čas načtení: 2025-07-01 10:45:00

Extrémní vedra: Francouzi zavřeli školy i Eiffelovku, Němci očekávají rekordy

Nejvyšší stupeň výstrahy kvůli horku platí hned v několika zemích. Ve Francii meteorologové vydali rekordní počet varování, teploty tam mají vystoupat až na 41 stupňů, kvůli horku je zavřeno 200 škol i nejvyšší patro Eiffelovy věže. Tropy dorazily i na slavný Wimbledon, kde se tenisté potili při téměř 33 stupních. V Německu se očekávají teplotní rekordy a v chorvatském Dubrovníku bylo už v úterý ráno 30 stupňů. V Čechách v úterý teploměry ukážou až 34 stupňů, na Moravě a ve Slezsku až 30.

Čas načtení: 2019-09-08 10:27:35

Alena Wagnerová: Cestou životem (ukázka z knihy)

Jak nezapomínat a jak obstát sám před sebou. To jsou dvě základní otázky, které předkládá kniha Cestou životem spisovatelky Aleny Wagnerové. Je však nutno dodat: ve 20. století. Toto století bylo nejen velmi dlouhé, ale také přinášelo spoustu nebezpečí, strašných chvil, včetně svodů typu: Když půjdeš s námi, budeš se mít líp… Alena Wagnerová je známa svými knihami o životě Mileny Jesenské, Sidonie Nádherné či Franze Kafky. Povídková sbírka Cestou životem se dá považovat za autorčino celoživotní ohlédnutí V těchto povídkách najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, které odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. V povídce A kohout třikrát zazpíval je jednou z hlavních postav velitel terezínské Malé pevnosti Jöckel, jenž se marně snaží zachránit jemu tak sympatickou vězenkyni, která se stala hospodyní v jeho domě. Na to, aby změnil rozsudek smrti této komunistky, je však příliš malý pán: „Podepsán Karl Hermann Frank. Jak se pak v táboře rozneslo, napřed tomu nikdo nechtěl věřit, Jöckela ta zpráva zdrtila. Ale nebylo zbytí, rozkaz splnit musel. Sám toho ale nebyl schopen a vymyslel si, že budou předstírat její propuštění a rozsudek přitom na ní vykonají tak, aby si toho nebyla vědoma. Provedením pověřil svého zástupce Schmidta. Ten jí propuštění druhý den ráno přišel oznámit, a když pak se svými věcmi šla po schodech dolů k východu z domu, on za ní, zastřelil ji na posledním schodě ranou do týla.“ Ukázka z knihy Zahrada se spisovateli      Bylo to někdy v polovině šedesátých let, v době, která se už otvírala k pražskému jaru, aniž jsme to tehdy věděli, když jsem dostala své první literární stipendium. Po takovém uznání své práce jsem už sice dávno toužila, když jsem jej ale konečně dosáhla, způsobilo mi víc starosti než radosti, protože jsem je cítila jako závazek do budoucna. Psaní, které bylo dosud jen mou osobní záležitostí, z níž jsem nemusela nikomu skládat účty, se teď stalo činností tak říkajíc s právem veřejnosti, kdy mne kdekdo mohl volat k zodpovědnosti za to, co jsem napsala a zda jsem tím splnila to, co ode mne bylo očekáváno. A toho jsem se bála.      Patřila jsem tehdy do kruhu mladých takzvaných začínajících autorů, kteří byli občas svoláváni k setkáním, kde se organizovanými diskusemi, vzájemným předčítáním svých prací a jejich kritikou připravovali na své spisovatelské povolání. Za začínající autorku se ovšem považuji i dnes, přestože už nejsem mladá a uveřejnila jsem už řadu knih. Ale jako autorka, jen zřídka se odvažuji označit se jako spisovatelka, přestože neustále něco spisuji, se cítím být stále ještě začátečnicí. Protože s každou novou knihou se i já sama ocitám znovu na začátku, vydána na milost a nemilost všem nejistotám psaní.      A nikdy nevím, zda se mi větu, kterou jsem právě začala, podaří také dokončit.      Stipendium, které jsem dostala, mi zajistilo obživu na dva měsíce a bylo spojeno s pobytem v domově spisovatelů. To bylo pro mne ještě daleko důležitější než samotné stipendium, protože jsem tehdy v Praze neměla kde bydlet.      Domov spisovatelů, kde jsem měla strávit dva měsíce, se nacházel v zámku nedaleko Prahy a patřil před válkou šlechtické rodině Colloredo-Mannsfeld. O zámku a spisovatelích, kteří tu bydleli, kolovalo mnoho historek, které jsem samozřejmě znala i já. Povídalo se, že spisovatelé si tam za státní peníze žijí na vysoké noze a nemusí za své pobyty nic platit, jen když píší takové knihy, jaké se od nich očekávají. Kdykoliv mohou dostat zálohy na práce, které ještě nenapsali, a jestliže své literární plány nakonec neuskuteční, nemusejí poskytnuté zálohy ani vracet. Dluhy některých tak jdou už do milionů.      Spisovatelé žijící na zámku se sice v kulturní obci netěšili zvlášť dobré pověsti, větší roli než morální odsudek v tom ale hrála závist. Právě ti, kteří jejich údajně zkorumpovaný způsob života nejvíc odsuzovali, tím spíš projevovali své rozhořčení nad tím, že jim se podobných výhod nedostalo.      Protože zámek platil za svého druhu spisovatelské nebe. Ačkoliv spisovatelští obyvatelé zámku nebyli nijak zvlášť oblíbeni, byli nicméně respektováni jako lidé, kteří byli nahoře a měli úspěch, ať už jej dosáhli jakýmkoliv způsobem. Jako kdyby úspěch sám je dělal hodnými úcty. Byli prostě nahoře, a tím měli na své straně právo i morálku.      A tak především pro začínající autory bylo otázkou prestiže mít přístup do zámku, což ovšem nevylučovalo, aby obyvatele zámku zároveň nekritizovali a neodsuzovali pro jejich způsob života. Ale přístup do zámku, kterého se autorům dostávalo teprve od určitého stupně jejich proniknutí do literárního světa, znamenal, že se s člověkem jako s autorem vážně počítá a je na nejlepší cestě do klubu vyvolených. Kromě toho umožňoval dostat se k dalším historkám a klepům o zámeckých prominentech, které mohl rozšiřovat dál a demonstrovat tak jak svou zasvěcenost, tak svoji distanci od toho, co se v zámku dělo.      Tak jako mnozí, byla jsem i já ve svých pocitech vůči zámku rozpolcená. Na jedné straně jsem ve stipendiu s pobytem v domově spisovatelů viděla své zhodnocení jako autorky, na druhé straně mne znepokojovalo pomyšlení, že bych tím mohla být počítána k tamější společnosti. Protože to jsem v žádném případě nechtěla.      Po uznání a úspěchu jsem samozřejmě toužila i já. Chtěla jsem se někým stát, něco znamenat, být slyšena, podílet se na vytváření světa, v němž jsem žila. Chtěla jsem psát dobré knihy, zaujímat postoj k věcem veřejným, mít vliv na jejich uspořádání. Chtěla jsem, aby můj hlas byl slyšen, působit ve společnosti, do níž jsem patřila, a přispívat k jejím proměnám. To všechno jsem chtěla. Má potíž spočívala v tom, že to bylo možné jen v rámci daném státem, který jsem odmítala. To bylo mé dilema a můj problém.      Jistě, byla bych se potřebovala jen poněkud přizpůsobit, potlačit své výhrady, nebo je aspoň neříkat nahlas, a byla bych mohla beze všeho dosáhnout úspěchu. Takových případů byla kolem mne celá řada.      V mé představě bylo ale povolání spisovatele něčím zvláštním, nesrovnatelným s jinými povoláními. Bylo to něco výjimečného, poslání, které člověka zavazovalo k pravdě podřízené zvlášť přísným etickým zásadám. Jestliže se jim člověk zpronevěřil, mohlo to pro něho mít nedozírné důsledky. Ne snad navenek, ale vnitřně. Mohlo to znamenat ztrátu schopnosti psát, pro spisovatele ten nejtěžší možný trest. Protože talent, i když se zdál být něčím vrozeným, byl člověku jen propůjčen a mohl mu být kdykoliv zase odňat. O tom jsem alespoň byla pevně přesvědčena.      Přísně vzato, v dané situaci by bylo bývalo jedině správné nechtít mít žádný úspěch, stáhnout se do soukromí a psát knihy jen pro sebe. Jenomže bylo tak nesmírně těžké se onomu vnitřnímu puzení po veřejnosti, potřebě se vyslovit a dojít sluchu ubránit a nehledat skulinu, která člověka mohla z této úžiny vyvést, neohlížet se, ba zoufale nehledat možnost, která by člověka z této tísně vyvedla. Třeba přece jen existovala možnost, řešení, cesta, jak vysokým morálním nárokům spisovatelského povolání dostát, uspokojit svou potřebu tvořit, a přitom neuškodit své duši.      To byly otázky, které mne zaměstnávaly. Odpověď na ně jsem si slibovala i od svého pobytu v domově spisovatelů. Kde jinde, když ne zde, v místě s nejvyšší možnou hustotou spisovatelů na čtvereční metr, jsem ji také měla hledat?      Plna naděje i obav jsem tak jednoho dne stanula ve vrátnici zámku, a protože mne zde nikdo neznal, představila jsem se jako nová stipendistka. Od správy zámku jsem dostala přidělen pokoj v druhém patře čtyřhranné zámecké věže. Byl to nevelký pokoj, jehož zařízení sestávalo ze široké postele zřejmě ze zámeckého inventáře, starodávného vyřezávaného šatníku, umývadla a psacího stolu, umístěného v hlubokém výklenku okna vedoucího do dvora. Ve věži byly, jak jsem snadno zjistila, kromě mého ještě další tři pokoje různé velikosti, obývané píšícími kolegy. Můj byl zřejmě ten nejmenší. K pokoji příslušející koupelna a toaleta byly přístupné přes chodbu. Zpočátku mi to připadalo nepohodlné, ale cesta na toaletu se pro mne rychle ukázala jako pravé dobrodiní, když jsem nevěděla jak dál a nechtěla to ani sama sobě přiznat.      V přízemí zámku byla jídelna, která byla celý den otevřena a v níž se zámečtí hosté scházeli k snídaním, obědům a večeřím. Byla vybavena malými stolky pro čtyři osoby s volným zasedacím pořádkem, takže si mimo dobu oběda každý mohl sednout, kam chtěl, nebo kde bylo právě místo. To platilo s výjimkou velkého podlouhlého stolu stojícího vlevo od vchodu do jídelny. Ten byl vyhrazen skupině prominentů, starousedlíků, kteří na zámku buď stále bydleli, nebo zde měli své dlouhodobě pronajaté pokoje. Většina z nich začala mít úspěchy a publikovat v době, kdy mnozí jiní autoři svá díla vydávat nemohli, a někteří z nich byli navíc jen pro své přesvědčení odsouzeni k dlouholetým žalářům, jeden dokonce k trestu smrti.      Tyto doby sice už patřily minulosti, takže u stolů v jídelně teď sedali i někteří z odsouzených, kteří byli mezitím propuštěni a rehabilitováni, zatímco někdejší prominenti ztratili mnoho ze svého dřívějšího postavení. Přesto ale ještě stále patřili k mocným a chovali se zde se samozřejmostí domácích pánů, kdežto ti druzí zůstávali i teď jen hosty. Proto také někteří autoři žádostivě hleděli ke stolu prominentů a velmi se snažili zaujmout u něj místo, aby si tím dodali významu. Protože kdo zde seděl, měl své místo v literatuře zaručeno.      První dny po příjezdu pro mne nebylo snadné překročit práh jídelny. Bála jsem se, že na mne jako na nováčka všichni upřou oči a na první pohled ve mně poznají začátečnici. Když jsem ale zjistila, že si mne kromě číšníka, který mne pozdravil a vybídl, abych si vybrala místo, nikdo nevšiml, nebylo to pro mne méně deprimující. Nikoho jsem tu neznala, protože jsem ještě sama byla naprosto neznámá a nevýznamná. Abych překlenula svou nejistotu, zvykla jsem si rychle projít sálem a sednout si ke stolu v rohu jídelny, záda chráněná zdí. Brzy jsem ale zjistila, že mé místo v rohu místnosti je prvotřídní pozorovatelna. A protože jsem nebyla pro nikoho zajímavá, takže nikdo necítil potřebu se přede mnou přetvařovat, mohla jsem, kryta svou nevýznamností, všechny hosty v jídelně naprosto nerušeně pozorovat, jako bych byla neviditelná. Spisovatelé přicházeli a odcházeli, a protože mne neviděli, vydávali se mi všanc takoví, jací byli.      Zatímco společnost u malých stolků se neustále střídala, osazenstvo velkého stolu se prakticky neměnilo. Jak jsem brzy zjistila, podařilo se pouze jednomu mladému autorovi získat u stolu prominentů stálé místo. Byl to inženýr chemie z průmyslového města v severočeském pohraničí, který měl se svými romány o lidech z chemického kombinátu, v němž pracoval, velký úspěch jak u čtenářů, tak u kritiky. Aby dostál své čerstvé slávě, snažil se chovat jako člověk, který všechno ví, všemu rozumí a je o všem informován. Mně ale připadal jako velký černý mravenec, který je neustále zaměstnán tím, aby ovládl svých šest noh. Jeho knihy se mi příliš nelíbily, ale tím víc mne znepokojoval jeho úspěch. Byl jen o čtyři roky starší než já, a už známý a uznaný spisovatel. Jak jsem brzy zjistila, bydlel také on ve věži, v pokoji naproti mému.      Víc než úspěšný inženýr chemie mne ale znepokojoval a zajímal jiný spisovatel, kterého bylo možno téměř v kterékoliv denní době vidět, jak osaměle sedí na čelní straně stolu prominentů, jako by hledal společnost a zároveň se jí chtěl vyhnout. Byl to bezpochyby nejen ten nejznámější, ale i nejvýznamnější spisovatel mezi obyvateli zámku a já sama jsem znala jeho jméno od té doby, co jsem uměla slabikovat písmena na hřbetech knih v knihovně svých rodičů. Malý, podsaditý, s kulatou hlavou končící v mohutném podbradku měl tělesné formy spokojeného člověka. A přesto jako by byl obklopen aurou smutku a melancholie. Když tak osaměle seděl u velikého stolu, mohl se člověk domnívat, že právě vstal od psacího stolu, aby si udělal malou přestávku. Všeobecně se ale vědělo, že psát nemůže, řadu let už nenapsal ani řádku a žije na dluh fondu spisovatelů, který mu vyplácí stále nové zálohy na neexistující díla. Byl to právě on, kdo nejvíc přispěl ke špatné pověsti spisovatelů na zámku. A byl to on, kdo byl míněn, když se šuškalo o spisovatelích, kteří se nechají vydržovat státem.      Nebylo to ještě tak dávno, kdy byl jako předseda svazu spisovatelů a člen ústředního výboru mocným, obávaným, mnohými nenáviděným mužem. Na svědomí sice nikoho neměl, ale nikdy se taky nezastal nikoho z odsouzených kolegů ani se nepokusil v jejich prospěch intervenovat. Místo na čelní straně stolu prominentů bylo ale teď všechno, co zbylo z jeho dřívější slávy. A nebylo nikoho, kdo skutečnost, že nemohl psát, nespojoval s jeho dřívější pozicí na straně moci. Choval se sice stejně jako ostatní lidé, chodil, jedl, pil, bavil se s druhými, a dokonce se někdy i smál, ale člověk měl přesto pocit, že všechny tyto úkony provádí jen prázdná slupka člověka, kterým kdysi byl.      Jistě že mnozí z jeho kolegů cítili uspokojení nad jeho pádem a v duchu se z toho těšili. Ve mně ale pohled na něj, jak tu seděl až do morku kostí obnažený ve své autorské nemohoucnosti, vzbuzoval jen soucit a strach. Protože jeho příběh se mohl stát i příběhem mým, kdybych se někdy zpronevěřila zásadám spisovatelského povolání.      Často jsem se sama sebe ptala, proč právě on byl tak tvrdě potrestán. U stolu prominentů seděli přece i jiní, kteří se stejně jako on nezastali ohrožených kolegů a nevystoupili na jejich obranu a stejně tak podepsali prohlášení, která vyžadovala přísné a ještě přísnější tresty pro domnělé viníky. Ti ale psali a publikovali dál bez jakékoliv vnitřní překážky. Mělo to snad znamenat, že tvrdost trestu odpovídala míře talentu? Nebo to byl výraz jeho přece jen citlivého svědomí, které nakonec nevydrželo tlak, kterému se sám vystavil? Takže spíš, než že byl svržen, se propadl sám do sebe, jako by se i v tom nakonec projevila síla jeho spisovatelského obdaření.      Odvahu zasazovat se o ohrožené spisovatele měl ze spisovatelů, kteří žili na zámku, jen jediný. Byl to už nemladý člověk spíš drobné postavy a neklidných pohybů, s hlavou ne nepodobnou čertům z pohádek, nohama fotbalisty a srdcem dítěte. Po úrazu nemohl ani on už psát, to ale nebylo důležité, protože on sám každým svým slovem svět kolem sebe proměňoval v báseň, přestože v životě nenapsal jedinou strofu.      Jeho dílo stejně jako on sám už náleželo minulému času. Ještě si ji ale stále nesl v sobě, tu vizi lepšího světa, o který se ve svém mládí zasazoval a který se mezitím stal neblahou skutečností. Snad právě proto tolik pil, aby unesl dějiny a zklamání, které mu připravily.      Ačkoliv to byl významný spisovatel, nepatřil mezi prominenty a ze svého přesvědčení neměl nikdy žádné výhody. Každé ráno prošel jako čistý bloud jídelnou a sledován posměšnými pohledy prominentů rozhazoval od stolu ke stolu drobná čtyřverší a laskavá slova, jako by tím chtěl něco napravit. Když jednoho dne obdařil jedním ze svých ranních pozdravů i mne, byla jsem nejen překvapena, ale nedovedla si to ani vysvětlit. Že jsem sice nevýznamná, ale nicméně mladá žena, mne nenapadlo.      Ze svého pozorovacího stanoviště v rohu jídelny jsem nenabyla dojmu, že by na pověstech, které o životě v zámku kolovaly na veřejnosti, bylo něco pravdy. Nekonaly se tu žádné pitky ani hlučné zábavy, slavilo se jen zřídka a nikdy se, pokud jsem to mohla posoudit, nepilo přes míru. Spíš než bohémy zdál se být zámek obydlen měšťáky. Hodně se tu sice klábosilo, ale téměř nediskutovalo a už vůbec ne, jak jsem očekávala, o literatuře. Jak se zdálo, literatura spisovatele na zámku nijak zvlášť nezajímala. {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Jediné, o čem se pravidelně diskutovalo, byly televizní pořady, jejichž sledování bylo jakýmsi každovečerním rituálem, jemuž v obrovském křesle stojícím přímo před televizorem předsedala zasloužilá a všeobecně uznávaná překladatelka z francouzštiny, která s elegantním gestem, jako by v ruce držela pero, kouřila jednu cigaretu za druhou, až se zdálo, že z nich saje úsudek o tom, co právě viděla na obrazovce.      Jak jsem ale brzy zjistila, na zámku přece jen existovalo něco jako intimní život a odehrával se dokonce v mém nejbližším okolí. Přibližně dvakrát v týdnu, když jsem šla odpoledne na procházku, stála na prádelníku vedle dveří pokoje proti mně, v němž bydlel onen spisovatelsky úspěšný inženýr chemie, na stříbrném podnose pečlivě aranžovaná studená mísa. Pak jsem si mohla být jista, že na schodech, ve dvoře, nebo nejpozději u vrátnice v průjezdu potkám vyparáděnou mladou ženu, která nejistě, ale odhodlaně směřuje ke vchodu do věže. Byla to pokaždé jiná mladá žena, ale všechny si byly k nerozeznání podobné svým krokem plným dychtivého očekávání stejně jako bílými pečlivě vyžehlenými blůzami s mnoha volánky, nakadeřenými vlasy a svou očividnou snahou zalíbit se a udělat dojem. Člověk si je mohl snadno splést s kuchyňskými pomocnicemi, které sem přišly hledat práci, kdyby v jejich obličejích nebylo vepsáno tolik naděje, s níž by se nikdo neucházel o místo v kuchyni.      Když jsem se pak po dvou hodinách vracela zpátky, téměř vždycky jsem v bráně potkala tutéž mladou ženu, pomačkanou blůzu se zplihlými volánky nedbale zastrčenou do sukně, rozcuchané vlasy nepozorně stažené do uzlu a obličej, z něhož jako by bylo vymazáno očekávání, se kterým sem přede dvěma hodinami směřovala. A na prádelníku vedle dveří do inženýrova pokoje ležela stříbrná mísa, na níž se válelo několik unavených listů salátu a zbytků petržele.       Samozřejmě že jsem si předsevzala, že dva měsíce v domově spisovatelů využiji ke psaní. Čas k práci tu byl také bohatě vyměřen. Nejvíc času a úsilí mě ale stálo překonávání pocitu mé vlastní nedostatečnosti. Každá věta, kterou jsem napsala, a já jsem psala po větách, ne v odstavcích, se mi dřív či později přestala líbit, některá spojení mi připadala nesmyslná hned. A když mi napadla vhodná formulace, ukázalo se nejpozději při jejím napsání, že se ve větě dvakrát opakuje totéž slovo. Co mi připadalo dobré večer, bylo ráno k ničemu, co se mi líbilo ráno, neobstálo večer, jako by záleželo i na tom, z které strany na popsanou stránku dopadne denní světlo.      Hodiny jsem tak často seděla jako ochromená strachem z prázdného papíru a čekala na první větu. Lépe se mi dařilo, když jsem psala mezi řádky na už popsané stránky. Ze všeho nejraději jsem ale popisovala útržky papíru, pomačkané obálky z dopisů nebo umolousané malé kartičky, které se už dlouho válely někde na mém psacím stole, na nichž se zřejmě časem a stupněm jejich ušmudlanosti odpor prázdné plochy snížil na minimum.   Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, orální historička a editorka, se narodila v Brně a od roku 1969 žije v Německu. Publikuje od šedesátých let, zejména sociologické studie, eseje a prózu. Píše česky i německy. Je autorkou biografií Sidonie Nádherné (2010), české a evropské osobnosti, jejíž život se odehrával na pozadí první poloviny 20. století, jejího bratra Johannese (2014) pohybujícího se v okruhu Franze Kafky a české novinářky Mileny Jesenské (1996). Kniha V ohnisku nepokoje (2003) obohacuje kafkovskou literaturu o pohled na spisovatelovu rodinu. Próza Dvojitá kaple (1991) je autorčiným osobním vyznáním a popisuje její cestu sebepoznání. V textu Co by dělal Čech v Alsasku? (2011) sleduje alsaskou stopu Jiřího Weila. Žena za socialismu (2017) je překladem sociologické monografie vydané původně v Německu. Dlouhodobě a systematicky se zabývá česko-německými vztahy. Připomeňme rozhovory s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001) nebo publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010).   Nakladatelství PROSTOR, 2019, 224 stran, 1. vydání

Čas načtení: 2024-05-05 10:34:34

Šance Čechů na zlato je mezi týmy čtvrtá nejvyšší, míní bookmakeři

Šance české hokejové reprezentace na titul mistrů světa je mezi týmy čtvrtá nejvyšší, podobně jako v předchozích dvou letech, vyplývá z vyjádření sázkových kanceláří oslovených ČTK. Na nadcházejícím šampionátu v Praze a Ostravě bookmakeři nyní nejvíc věří ve vítězství Kanady, za větší favority než český tým považují také USA a Švédsko. Lidé na hokejové mistrovství vsadili zatím necelých 30 milionů korun, kanceláře očekávají největší zájem sázkařů až těsně před začátkem turnaje. Loni v Česku objem sázek na světový šampionát v hokeji přesáhl dvě miliardy korun, letos kanceláře kvůli pořadatelství ČR čekají zájem ještě větší.

Čas načtení: 2024-05-16 09:55:00

Přijde déšť a pak přeháňky. Teploty budou dále kolem 20 stupňů

Do Česka od jihozápadu přijdou srážky, v pátek může být déšť i trvalejší, od neděle už meteorologové očekávají jen přeháňky. V pátek by tak měla pominout výstraha před zvýšeným rizikem vzniku a šířením požárů vyhlášená kvůli suchému počasí. Nejvyšší teploty se budou dál pohybovat převážně nad 20 stupni Celsia. Vyplývá to z předpovědi na webu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Čas načtení: 2024-05-17 05:00:00

Česko potrápí silné srážky, teploty budou dál převážně nad 20 stupni. Sledujte radar Blesku

Do Česka od jihozápadu přijdou srážky, v pátek může být déšť i trvalejší, od neděle už meteorologové očekávají jen přeháňky. V pátek by tak měla pominout výstraha před zvýšeným rizikem vzniku a šířením požárů vyhlášená kvůli suchému počasí. Nejvyšší teploty se budou dál pohybovat převážně nad 20 stupni Celsia. Vyplývá to z předpovědi na webu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Čas načtení: 2024-05-18 19:30:09

Počasí: Česko potrápí silné srážky a bouřky, teploty budou okolo 20 °C. Až v polovině týdne nastane mírná změna

V sobotu se o slovo lokálně přihlásily bouřky, četnější se očekávají v neděli, kdy už bude platit výstraha na celém území. Proměnlivé počasí s častým výskytem přeháněk a deště se protáhne následně až do poloviny příštího týdne. "Nejvyšší odpolední teploty se budou pohybovat kolem 20 °C, při slunečné obloze o pár stupňů výš," upozornila pro ŽivotvČesku.cz meteoroložka Dagmar Honsová a vypracovala výhled počasí pro nadcházející týden.

Čas načtení: 2024-05-27 09:00:06

Děti Země znovu uspěly, ŘSD musí zveřejnit informace o výstavbě D8

Nejvyšší správní soud (NSS) potvrdil, že Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) musí ekologické organizaci Děti Země předat informace o stavu schvalování a výstavbě dálnice D8 přes České středohoří. Děti Země o tom v pondělí informovaly a poskytly také text rozsudku. Ekologové očekávají, že informace budou muset vymáhat exekučně. Úsek D8 mezi Lovosicemi a Řehlovicemi, který prochází chráněnou krajinnou oblastí České středohoří, nebyl podle dřívějšího vyjádření ŘSD ještě loni v říjnu zkolaudovaný. Motoristům se v takzvaném předčasném užívání otevřel v prosinci 2016.

Čas načtení: 2025-01-23 12:57:39

Víkend bude ve znamení jara. V dalším týdnu dojde opět na změnu

Už v noci na pátek začne počasí nad britskými ostrovy ovlivňovat hluboká tlaková níže Éowyn, která vznikla nad Atlantikem, kam se dostal arktický vzduch z USA, a rychle postupuje k Evropě. "Ta přinese velmi silný vítr, sněžení i déšť, kdy spadne až 60 milimetrů. Nejsilnější poryvy větru se očekávají v Irsku mezi 4. hodinou ranní a 14. hodinou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nárazy větru mohou dosahovat u západního pobřeží rychlosti 140 až 200 km/h, ve vnitrozemí 120 až 150 km/h. U pobřeží se očekávají několikametrové vlny. Neklidné počasí tam bude po celý víkend – už v neděli tamní počasí ovlivní další tlaková níže. Očekávají se tak četné škody a problémy v letecké dopravě," uvedla meteoroložka Dagmar Honsová pro ŽivotvČesku.cz s tím, že k nám bude o víkendu proudit teplý vzduch od jihozápadu a vzduch bude vonět předjařím.

Čas načtení: 2025-01-28 17:03:54

Tato akcie bude brzy stát 1 500 USD a analytici z Wall Street očekávají její další posilování

Netflix láme rekordy a analytici očekávají růst ceny akcií až na 1 500 USD. Jaké faktory stojí za tímto úspěchem? Článek Tato akcie bude brzy stát 1 500 USD a analytici z Wall Street očekávají její další posilování z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2020-07-19 22:34:52

Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády (z archivu LtN)

Osobnost a knihy Marka Orko Váchy, to je svět, kde se běžně kladené a přijímané protiklady ukazují jako zdánlivé. Je křesťanským knězem a zároveň evolučním biologem. Jeho knihy zahrnují niterný prožitek člověka, který chce svět zakoušet jako nevyslovitelné tajemství, i přísnou argumentaci exaktního vědce. (Text, který původně vyšel v Literárních novinách 36/2011, zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu LtN. Vracíme se jím k článkům, které mají co říci, i když jsou staršího data.)   Vystudoval jste molekulární biologii a genetiku, jste katolický kněz. Čím se tyto oblasti mohou navzájem inspirovat? Nejsem si moc jistý, jak by víra mohla ovlivnit vědu, která má přísně specifikovaná pravidla a zajímá se o takový svět, který je měřitelný a vážitelný. Naopak věda může náboženský postoj člověka ovlivnit výrazně, konkrétně molekulární genetika nebo evoluční biologie, která říká, že stále vznikají nové druhy a že planeta je schopna jich generovat patrně nekonečné množství. Právě toto vnímám jako jiskru čehosi božského a jako inspiraci pro filozofii či víru. Svět je jeden a pravda vědy a pravda víry nejdou proti sobě. Rozpor mezi nimi je pouze zdánlivý a přinesl jej až komunistický režim. Světová veřejnost – církevní i světská – přijímá Darwinovu teorii řekněme 15 let po vydání Původu druhů. Věda, víra a umění jsou tři různé pohledy na svět, tři různé paprsky osvětlující tutéž skutečnost.   Nicméně na školách se učí, že kreacionismus a evolucionismus jsou dvě protichůdné teorie. Obecně tomu tak není, sám jsem dlouhá léta učil biologii na střední škole. Ten rozpor je dnes artikulován zejména v jižních státech USA, v tzv. Bible Belt, což jsou státy často baptistické a protestantské. Existuje řada vědců, kteří nepatří k té absolutní špičce, ale zato jsou publikačně velmi aktivní, a kteří říkají: „My jsme darwinisté, a proto ateisté.“ Nejznámější z této vrstvy biologů je Angličan Richard Dawkins, patří k nim i Ed Wilson, kterého si jinak velmi vážím a mám tu od něho několik fantastických knih, nebo autor Nahé opice Desmond Morris, psycholog Steven Pinker, filozof Daniel Dennett a další. A na druhé straně protestantští věřící typicky právě v oněch jižních státech USA říkají: „My jsme věřící, a proto darwinisté nejsme.“ Celý ten spor na mě působí dojmem, že se zde setkávají dvě náboženství a že si kreacionisti a evolucionisti v zásadě nemají moc co vyčítat. Obě strany chápou své přesvědčení velmi fundamentalisticky, mají své posvátné texty, ani jedna strana není přístupna diskusi, obě dvě se pokoušejí „evangelizovat“ veřejnost. Člověk v žádném případě nemůže souhlasit ani s jednou z těchto válčících stran.   Existují různé tendence obě teorie spojit – například Benjamin Kuras ve své knize Zakázané ovoce poznání přirovnává jednotlivé dny stvoření ke geologickým etapám. Jak se na podobný náhled díváte? Na to bych byl opatrný. Ano, nechybí názory, že v Genesis je evoluce naznačena. Ale při takovém výkladu bychom se brzy dostali do potíží. V Genesis v prvních třech dnech vznikají domény, a to oddělením – světla a tmy, vody nad klenbou a vody pod klenbou, vody a souše. Druhé tři dny se tyto domény zabydlují – už třetí den kupodivu existují zelené rostliny, teprve až čtvrtý den Slunce a Měsíc. Pátý den ptáci a ryby, šestý den vzniknou v jednom společném „balíčku“ zvířata a člověk. Vezměte si čtvrtý den, stvoření Slunce a Měsíce: z toho by vyplývalo, že Slunce není původcem světla, neboť to tu již bylo od prvního dne. Jsou stvořeny nečekaně pozdě a ani nemají jména, což lze zase chápat jako polemiku s Babylónií a jejími hvězdnými bohy. Rozdělovat šest dní na geologické epochy mi nepřipadá úplně ideální. Navíc evoluce není lineární přímka, její půdorys připomíná spíše rozvětvené křoví. Bylo by iluzorní hledat v Genesis pravdy přírodovědecké, Genesis spíše odpovídá na otázku, jak žít.   To je tedy způsob, jak mezi vírou a vědou, vírou a rozumem vykolíkovat pole? Z pohledu věřícího člověka je rozum dar Boží, tudíž používat ho je vcelku žádoucí a požehnané. Věda u nás na Západě dosáhla fantastických výsledků právě proto, že se rozhodla věnovat se výhradně oblasti měřitelného. Někdy v 17. století za Descarta a později Francise Bacona jsme se podívali z okna a řekli si: svět je nesmírně složitý, pestrý, vířivý – co kdybychom se podívali z okna přes brýle přírodních věd? Co kdyby nás od této chvíle začalo zajímat pouze měřitelno a vážitelno. Takže nás nebude zajímat krása východu slunce a estetická rovina skutečnosti, nebude nás zajímat duše ani Bůh, andělé ani peklo – neboť nic z toho nepohne rafičkou přístroje. To se ukázalo jako nesmírně užitečné. Co se týče víry, západní věda sama sobě naordinovala něco, čemu se říká metodologický agnosticismus, což znamená, že si uložila mlčení o fenoménech, jako je Bůh, peklo či lidská duše, a nehledá Boha ani pod mikroskopem, ani dalekohledem – tyto věci možná jsou, možná ne, ale materiálem vědy na to nelze přijít. V tomto ohledu je zajímavá myšlenka francouzského filozofa Lamartinea, který říká, že se Východu příliš nepodařilo odstřihnout rozum od světa mýtů a magična, zatímco Západu ano. Při vší úctě, dojde-li na lámání chleba, z malomocenství vás vyléčí spíš tvrdě materialistická západní věda nežli akupunktura. Stejně tak se vesmír chová spíš podle představ západních astronomů než jejich východních kolegů.   Podle katalánského teologa Xaviera Morlanse byl vědecký rozvoj usnadněn tam, kde společnost vyznávala monoteistická náboženství, na rozdíl od národů, kde má každá rostlinka svého boha. To zní pravděpodobně. Co se týče výzkumu rostlin a zvířat, někdy z něho běhá mráz po zádech. V 17. století Descartes zahrnul rostliny a zvířata mezi res extensa, chápal je jako biomechanismy – bête machine – a tak se k nim i přistupovalo: lidé lili zvířatům při pitvě za živa do žil vosk nebo olovo, aby zjistili, kam poteče. Jako když automechanik zkoumá motor. V naší lékařské etice, když jsme koncem 19. století smetli ze stolu lidskou duši, náhle vznikl i l’homme machine, člověk-stroj. Podobně říká Richard Dawkins, že jsme jen vehikly genů, mechanický stroj. V určité době do nás začnou odkapávat chemikálie, které způsobí, že se zamilujeme. A Steven Pinker dodá, že mozek je jen vlhký počítač, jehož jediným úkolem je namnožit geny, které ho vytvořily.   Evoluční teorie staví na tom, že život se vyvíjel postupně hromaděním nahodilých změn a jejich selekcí prostředím. Kde je v tomto prostoru náhody místo pro božskou kreativitu? Je důležité odlišit fakt evoluce a interpretaci evoluce, neboť evoluce je jev a např. Darwinova teorie je jedna z možných interpretací. Mimo jiné pro křesťana je velkou satisfakcí, že když před třiceti lety někdo polemizoval s Darwinem, tak byl tmář a papeženec, zatímco dnes se ukazuje, že v evoluci kromě přírodního výběru funguje i mnoho dalších mechanismů, o kterých se Darwinovi nemohlo ani snít. Dnešní dění je fascinující, např. epigenetika – ukazuje se, že pokud se organismus setkává ve svém prostředí s nějakým stálým tlakem, pak se tento tlak může někde u někoho projevit geneticky. Darwin předpokládá, že prostředí je jen selekční faktor, kde vyhrává ten, kdo má nejlepší oči, nejrychlejší nohy atd. Dneska se zdá, že prostředí hraje silnější roli, a pokud dlouhou dobu selektuje jedním směrem, pak se tyto změny patrně dokážou fixovat i geneticky. Darwin ani nemohl vědět, jak se dostávají do našich genomů geny horizontálním přenosem, tedy skrze viry nebo bakterie. Současná debata spočívá v tom, nakolik je Darwinova teorie univerzální a do jaké míry se zapojují i další hráči.   Stále ale zůstává otázka, kde v tomto prostoru, ve kterém panuje náhoda, můžete spatřit tvůrčí záměr. Jeden z důvodů, proč jsme tu, je přílet jednoho meteoritu na Yucatanský poloostrov před 65 miliony let. Co se dělo pak, se moc neví. Meteorit tam každopádně dopadl a byl spouštěcím mechanismem pro další události, jejichž důsledkem bylo podle jedné teorie vyhynutí dinosaurů, díky čemuž se savci dostávají do uprázdněných ekologických nik a ve třetihorách dochází k obrovské expanzi savců, včetně primátů a včetně člověka. Co může být na světě náhodnějšího než dopad meteoritu? Kdyby nedopadl, dnes tu my tři nesedíme. Takovýchto náhod je v evoluci člověka nepočitatelně. Dvě miliardy let zde byly bakterie, pak se stalo něco, čemu opět moc nerozumíme, a jedna bakterie sežrala druhou nebo na ní začala parazitovat a vznikly eukaryotické buňky, ze kterých vznikneme my. Proč ne dřív, proč ne později, proč vůbec? Nebyl důvod, aby k tomu došlo. Věřící člověk to interpretuje tak, že Bůh, který stojí mimo čas, působí i skrze tyto náhody.   V jedné knize říkáte, že evoluční biologie je krásná věda, která nám otevírá oči pro tajemno. Co tajemného nám třeba ukazuje? Třeba to, že stále vznikají nové druhy, planeta generuje nové vlny života, což mi filozoficky připadá famózní. Současných asi 10 až 30 miliónů druhů organismů je jedno promile všech druhů, které tu kdy byly. Steve J. Gould říká velmi hezky, že kdybychom si život na Zemi představili jako magnetofonovou pásku, vrátili ji na začátek a zkusili ji přehrát znova, tak život vykvete do úplně nových větví. Náš scénář byl jenom jeden z mnoha, které se mohly odehrát. Možná tu mohly být jen bakterie, dokud se Slunce neroztáhne a nespálí je. Otázka také je, jestli by život mohl existovat na bázi jiného atomu než uhlíku. Život se mohl vyvinout milióny různých cest. A další věc – zkuste si představit, že onen závoj vědomí, který člověk protrhl jako první, protrhne jednou ještě nějaký další druh. Ať už by to byl delfín nebo šimpanz nebo někdo jiný. Jsme opravdu tak strašně výluční? Vzali bychom takový druh do party? Proč by ne? Před pár lety byl v Indonésii objeven druh homo floresiensis, o němž nevíme nic moc přesného, ale v zásadě se má za to, že to byl jeden z post-homo-erectus, kterému se v nitru nepřístupných ostrovů podařilo přežít invazi moderních lidí. Jeho lebka, která byla nalezena, je stará 18 tisíc let – což je v podstatě včera. To znamená, že tu poměrně nedávno běhaly dva druhy lidí. Teď je otázka, co by se stalo, kdybychom onoho homo floresiensis našli živého. Strčíme ho do zoo mezi šimpanze a orangutany, nebo mu dáme občanku, volební právo a povinnou školní docházku? Tady biologie přistihla filozofii dosti nepřipravenou.   Nejen zde. V souvislosti s rozvojem genetiky a rozluštěním kódu DNA se dnes hovoří o možné ztrátě odpovědnosti člověka, který je zkrátka k lecčemu geneticky „předurčen“ či disponován. Ano, to je námět na knížku. Dnes už známe i soudní procesy, které byly změněny díky genové argumentaci. V Evropě padl průlomový rozsudek v roce 2009, kdy Maročan Abdelmalek Bayout nožem pobodal a zavraždil jiného muže. Obhajoba si nechala udělat genetický profil obviněného a argumentovala tím, že má několik mutací, včetně dnes slavné a dobře prozkoumané mutace v genu pro MAO-A, který souvisí se sklony k agresivnímu chování. Soud na tuto argumentaci slyšel a snížil vrahovi trest odnětí svobody o rok. Tento případ vyvolal obrovskou diskusi mezi genetiky a známý britský genetik Steve Jones přišel se zajímavým a zcela logickým argumentem: Dobře, pokud chceme kvůli mutacím snižovat lidem tresty, tak si prosím uvědomme, že i mezi námi existuje vysoké procento lidí, kteří mají jednu velmi škodlivou mutaci. S touto mutací máte 16krát vyšší pravděpodobnost, že skončíte v kriminále než lidé, kteří tuto mutaci nemají. Devět vražd z desíti mají na svědomí právě lidé s touto mutací. Ta mutace se jmenuje chromozom Y…!  Všichni muži by teď měli relevantně argumentovat: Měli byste mi snížit trest, protože jsem si nevybral svoje pohlaví, byl jsem sem vržen a nebyl jsem tázán. A protože mám chromozom Y, jsem agresivní, násilnický a soupeřivý. Podobně argumentovat by ale mohli vlastně všichni odsouzení, muži i ženy. Mohli by říct: Musíte mě osvobodit, jsem ve vězení za vraždu nebo krádež, ale ve svém genomu mám nepochybně nějakou mutaci, na kterou jste ještě nepřišli – vždyť genetika je ještě v plenkách – kdybych ji neměl, tak tady určitě nejsem.   Takže člověk jako genetický l’homme machine bez vůle, odpovědnosti a svobody rozhodování. S tím souvisí vznik něčeho, čemu Jonathan Sacks říká společenstvo obětí, kdy my dnes na jedné straně rozšiřujeme prostor svých svobod, kam až to jde, vyhlašujeme nová a nová práva na kde co, ovšem v případě, že se něco pokazí, to nikdy není naše vina. Amerika už zná soudní procesy, kdy se pozdní příchody do práce svalovaly na chronic lateness syndrome. My v České republice zase máme nemoc, které se říká prokrastinace, což je chorobné odkládání úkolů. Dříve se tomu říkalo lenost. Společnost obětí mi připadá jako hrozně zhoubná, protože je vždycky po ruce někdo, na koho můžeme svalit svou odpovědnost – prostředí, geny, výchova. Vliv genů a prostředí nelze vyloučit, navzdory jejich diktátu je tady ale něco, co snad můžeme nazvat svoboda.   Co se týče vaší knihy, často jsem se setkala s reakcemi, že je temná či depresivní. Není to tím, že od křesťanského autora, nota bene od kněze, se očekávají spíše „růžové“ pravdy, ujištění o Božím milosrdenství a lásce? Samozřejmě se to očekává. Otázka ale zní, jestli v životě máme dělat věci, které se od nás očekávají. Je pravda, že se to čeká, a já si nejsem úplně jistý, jestli mě čeká nějaká zářná církevní kariéra. Někdy mám dojem, že se v tomto státě církev chápe jako určitá politická strana, která cosi hlásá a od níž se žádá, aby všichni její členové hlásali to samé. Nejde ale přeci o to, abychom měli dresy nějakých týmů a kopali za ně. Jestli to tady všechno k něčemu má být, tak máme být především lidé, kteří se ptají, jak to s tím světem je, jaký je smysl věcí, je-li jaký. A kam nás to tázání dovede – zda k ateismu, agnosticismu nebo ke křesťanství – to je jen jeden z možných závěrů.   Tázání ale vyžaduje určité úsilí… Já myslím, že právě proto tolik lidí vstupuje do sekt a extremistických politických stran. Protože tam vám řeknou, jak to je, jaká je pravda a kdo je přítel a kdo nepřítel. Nabízí vám černobílé vidění světa. Ono je velice pohodlné pomodlit se tu svou dávku modliteb a jít v neděli do kostela s pevnou vírou, že jsem spasen. Je jednoduché uzavřít se do přesvědčení, že když budu splňovat určitá pravidla a dělat to a to, tak je všechno v pořádku a po smrti jdu do nebe… Ale co když to tak není?   V poslední době se hovoří o krizi kněžství. Téměř polovina farností v České republice není obsazena místním knězem. Čím je to způsobené? Současná krize kněžství souvisí s tím, že se mnoho mladých lidí ptá: pokud chci žít kontemplativní život, tak proč bych si ho neprožil v manželství. Druhý vatikánský koncil v 60. letech řekl, že smyslem manželství nejsou děti, ale že manželství usiluje o posvěcení partnera a děti jsou tedy až na dalším místě. Jinými slovy hluboký mystický kontemplativní život lze vést i na opačné straně klášterní zdi. A pokud chci jít opravdu „na dřeň“, jsou tady řeholní řády. Další věc je, že kněžskému povolání v současnosti chybí prestiž. Dříve mohlo být kněžství vnímáno jako určitý sociální katapult: člověk najednou získal prestižní povolání, lidé ho začali oslovovat „důstojný pane“ a finance se hrnuly. Dnes podepisujete poslušnost biskupovi v tom smyslu, že nevíte, jestli budete ve své farnosti ještě příští týden, máte to za 10 tisíc čistého a sociální prestiž na úrovni politiků a uklízeček. Kromě toho kněžství dosti tvořivě mixuje řekněme vojenskou poslušnost se zaměstnáním strážce majáku. Na jedné straně mám být poslušný biskupům, což je argumentováno prostřednictvím náboženské vertikály, na straně druhé ke svému kolegovi to nemám jako do vedlejší kanceláře, ale často i několik desítek kilometrů. Takže se kněží z lidského hlediska ocitají často osamělí.   Co je vlastně na kněžském životě nejtěžší? To je, myslím, velmi individuální. Pro mě osobně je to právě ona osamělost.   Kde tedy kněz čerpá oporu? To záleží na každém člověku. Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády. Když člověk žije úplně sám, má našlápnuto k tomu, aby se z něho stal po všech stránkách jezevec. Jednak co se týče aspektů každodenního života, za druhé se z člověka stává, co se týče víry, malinko neřízená střela. Jsem vděčný za to, že mám spoustu kamarádů, kteří mě neváhají říct velmi ostrá slova, pokud mají dojem, že někam ujíždím. Je neobyčejně zdravé mít někoho, kdo vám řekne: teď se chováš jako debil, protože to člověka udržuje v reálu. V manželství tento servis svému muži poskytuje 10krát až 12krát za den manželka, ale mně se může maximálně stát to, že za mnou někdo přijde a řekne mi, že jsem měl hezké kázání – protože když je špatné, lidi si to nechají pro sebe. Tak se může stát, že žiju v jakési bublině, iluzi o tom, jaký jsem chlapík. Člověku někdy chybí zrcadlo… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-08 20:02:00

Trh na pokraji kolapsu? Někteří odborníci očekávají až 60% propad indexu S&P 500

Někteří analytici předpovídají i 60% propad amerického akciového trhu. Analytik Milton Berg je v číslech umírněnější, ale s poklesem také počítá. Na co se tedy máme připravit? Článek Trh na pokraji kolapsu? Někteří odborníci očekávají až 60% propad indexu S&P 500 z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-03-26 18:36:49

Bitcoin poskočil nad 70 000 USD. Analytici očekávají růst k 83 000 USD

Po delší odmlce zažil Bitcoin prudký růst a oživil celý kryptotrh. Technická analýza, historické vzorce i makroprostředí naznačují další růst ceny. Článek Bitcoin poskočil nad 70 000 USD. Analytici očekávají růst k 83 000 USD z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-05-11 12:17:09

Miliardář a investor očekávají „jeden až dva“ krachy bank týdně v USA

Miliardář a investor do nemovitostí očekává „jeden až dva“ krachy bank týdně, britský ekonom říká, že „nastává nová doba temna“. (Foto: X / Jim... Článek Miliardář a investor očekávají „jeden až dva“ krachy bank týdně v USA se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-06-10 07:53:06

Hrozba narůstá. Rusové očekávají nájezd ukrajinských ozbrojených sil na Krymu

Rusové se intenzivně připravují na možné vylodění ukrajinské armády na Krymu. Řekl to předseda Medžlisu krymskotatarského lidu Refat Čubarov ve vysílání televizního kanálu KYIV24, uvádí server UNIAN. The post Hrozba narůstá. Rusové očekávají nájezd ukrajinských ozbrojených sil na Krymu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-24 13:21:34

Rusko zintenzivnilo útoky na ukrajinskou energetickou síť. V zimě bude elektřina dostupná jen několik hodin denně, očekávají Ukrajinci

Ukrajinci čelí rozsáhlým výpadkům elektřiny kvůli pokračujícím ruským útokům na energetickou infrastrukturu, píše deník The Guardian. The post Rusko zintenzivnilo útoky na ukrajinskou energetickou síť. V zimě bude elektřina dostupná jen několik hodin denně, očekávají Ukrajinci first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-30 05:00:00

Česko zasáhnou extrémní vedra! Varování před 34°C a silnou bouřkou. Sledujte radar Blesku

Nedělní den bude ve znamení veder. Nejvyšší teploty 30 až 34 °C budou přitom doprovázet silné bouřky, zejména na východní polovině území. Bouřky očekávají meteorologové i v pondělí, kdy se ale dočkáme znatelného ochlazení na maximálně 24 °C. Podobné teploty se očekávají po zbytek příštího týdne. 

Čas načtení: 2024-07-05 10:11:00

Záchranáři očekávají nával lidí v Beskydech (video)

Záchranáři očekávají nával lidí v Beskydech. ?>? Obce v okolí Beskyd očekávají kvůli prodlouženému víkendu větší návštěvnost hor. Společně s horskými...

Čas načtení: 2024-08-23 14:14:46

Meteorologové varují před vedry

Během víkendu se opět očekávají vysoké teploty, v sobotu má být až 35 stupňů. Kvůli suchému a horkému počasí, které bude panovat i v dalších dnech, platí výstraha od sobotní 12. hodiny pro většinu republiky kromě části Libereckého, Královéhradeckého, Olomouckého a Moravskoslezského kraje. V neděli pak bude platit výstraha pro Moravu a Slezsko, na většině území má ale v neděli pršet a meteorologové očekávají i silné bouřky.

Čas načtení: 2024-09-02 08:02:02

Fed i investoři očekávají klíčovou zprávu! Zlomový týden pro americké akcie

Tento týden se finanční trhy zaměří na klíčovou srpnovou zprávu o zaměstnanosti, která může zásadně ovlivnit rozhodnutí Fedu o úrokových sazbách a pohyb na trzích. Bude to týden plný očekávání a možných změn. Článek Fed i investoři očekávají klíčovou zprávu! Zlomový týden pro americké akcie z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-09-10 13:26:01

Hollywood a jeho slavný chodník hvězd: místo luxusu najdete zdrogované bezdomovce

Chodník slávy na Hollywood Boulevard si lidé představují jako místo se zvláštní aurou. Očekávají čisté místo, kde si budou moci užívat atmosféry legendárního Hollywoodu. Jejich zkušenosti jsou ale v posledních letech diametrálně odlišné od toho, co čekali. A sami turisté se své frustrace nebojí sdílet na internetu. „Netušila jsem, jak špinavá tato čtvrť bude. Bylo to opravdu zklamání, zvláště všichni lidé, kteří žebrali a snažili se rychle vytáhnout. Bylo to docela děsivé," píše jedna z uživatelek na světoznámém serveru TripAdvisor. Jako o chodníku hamby místo slávy o něm píše ale mnohem více lidí. Bezdomovci si mohou nocleh odpracovat. Je tohle cesta, jak je zapojit do běžného života? Číst více Zkušenost Čechů jako z pekla Neutěšenou situaci potvrzují i Češi, kteří místo navštívili. „Jestli jsem se na nějakém místě reálně bál o život, tak to bylo, když se mi protáhlo tetování právě na Hollywood Blvd a domů na Sunset (což bylo asi tak 700 m) jsem se musel vracet po půlnoci, kdy denní bezdomovce-narkomany vystřídala nocni směna. Zároveň si myslím, že to byl můj nejrychlejší čas v běhu právě na 700m," líčí svou zkušenost na místě novinář Jan Palička. Při pohledu na aktuální video je situace ve kdysi prestižní čtvrti skutečně tristní. Lidé, kteří leží na dlažbě v bezvědomí, stojící ve stavu jakési bdělosti, nebo bezcílně chodící po slavné čtvrti. Přesně to je pohled, který se naskytne kolemjdoucímu.  Problém jménem drogy Je to důsledek drogové epidemie, která svírá Ameriku léta. Tito lidé bez domova pak táboří na ulicích včetně těch nejslavnějších bulvárů v Los Angeles. Prezident hollywoodského obchodního sdružení Steve Nissen tyhle problémy pojmenovává - nedostatek policejních hlídek. „Před pandemií bylo 60 důstojníků přiděleno pouze do Hollywood Entertainment District. Toto číslo se od té doby snížilo na polovinu, takže kontrola kriminality je mnohem těžší," říká pro KTLA. „Viděla jsem lidi s mačetami a noži, jak před sebou krájí vzduch v naději, že dostanou někoho, kdo projde kolem. Viděla jsem lidi prodávat drogy ze zadní části náklaďáku. Bezdomovec mě praštil zezadu do hlavy," říká o situaci ve čtvrti tiktokerka Amy Michele pro Daily Mail. Podle statistiky listu v současné době žije v Los Angeles na ulici neuvěřitelných 46 tisíc lidí. Není tak divu, že lidé, kteří očekávají nablýskané slavné ulice, jsou často velmi zklamaní. Místo malebného místa nachází špinavou ulici se závislými a bezdomovci, kteří se často válí ve vlastní moči a výkalech. Žena, která žila pod mostem, vypráví svůj příběh Číst více Za rok uteklo půl milionu lidí S krizí v Kalifornii souvisí i progresivní zdanění nemovitostí, které má na svědomí demokratický guvernér Gavin Newson. Od loňského jara stoupla daň z nemovitosti u domů za více než 5 milionů dolarů o 4 procenta, na ty s cenou nad 10 milionů pak o 5,5 procenta. Mnoho bohatých kaliforňanů tak prostě odešlo. Nejen v důsledku toho klesl počet obyvatel státu o více než pět set tisíc lidí. „Je to prostě šílené. Kalifornie to všem velmi ztěžuje,“ nechala se pro výše zmíněný list slyšet jedna z bohatých obyvatelek L.A.  KAM DÁL: Absolutní buzerace, říká syn Danuše Nerudové o zákazu smartphonů na jeho gymnáziu  

Čas načtení: 2024-09-24 15:09:17

Akcie Tesla znovu letí vzhůru: Investoři očekávají masivní zisky!

Tesla je opět na vzestupu a klíčové oznámení v říjnu, včetně debutu autonomního vozu bez řidiče, může posunout společnost na zcela novou úroveň. Bude Tesla dominovat trhu? Článek Akcie Tesla znovu letí vzhůru: Investoři očekávají masivní zisky! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-11-07 10:00:07

Galaxy Ring 2 od Samsungu je už v přípravě. Očekávají se tyto novinky

Chytré prsteny si mezi uživateli získávají stále větší oblibu, a to neuniklo ani jihokorejskému Samsungu. V červenci společnost představila svůj Galaxy Ring s působivými specifikacemi a už teď se spekuluje o další generaci, která by mohla dorazit dříve, než fanoušci čekají. Samsung Galaxy Ring 2 v přípravě První oficiální informace…Přečtěte si celý článek: Galaxy Ring 2 od Samsungu je už v přípravě. Očekávají se tyto novinky

Čas načtení: 2024-11-13 13:43:00

EURUSD na nejnižší úrovni od dubna před CPI

Říjnový index CPI bude prvním měřením inflace v USA po prezidentských volbách. Z hlediska tržního chování existuje silná pozice investorů, kteří během Trumpova předsednictví očekávají oživení inflace, v důsledku čehož očekávají

Čas načtení: 2024-11-18 09:30:06

Apple AirTag 2 dorazí cobydup. Očekávají se tři klíčová vylepšení

Apple podle renomovaného reportéra Marka Gurmana z Bloombergu chystá druhou generaci populárního lokalizačního zařízení AirTag, která by měla přijít na trh v polovině příštího roku. Design zůstane podobný první verzi, ale AirTag 2 přinese tři klíčová vylepšení. Co přesně můžeme očekávat a proč tato aktualizace přichází v pravý čas? AirTag…Přečtěte si celý článek: Apple AirTag 2 dorazí cobydup. Očekávají se tři klíčová vylepšení

Čas načtení: 2024-12-02 05:00:00

Mrzutá předpověď: Pozor na déšť, sníh i ledovku. Kdy se oteplí? Sledujte radar Blesku

V Česku se nadále probouzí zima. Noční teploty budou během celého příštího týdne klesat hlouběji pod bod mrazu, v pondělí až k -5 °C. Přes den ale vysvitne slunce a při jasné obloze se očekávají teploty kolem 6 °C, ke konci týdne dokonce 10 °C. Řidiče potrápí ranní mlhy, mrznoucí déšť a zejména na Moravě také ledovka. Očekávají se dešťové, míšené, mrznoucí, ale i sněhové přeháňky. 

Čas načtení: 2024-12-03 08:04:45

Bohatý na srážky bude hlavně začátek prosince, sněžit by mohlo i v nížinách

Nejvíce srážek v prosinci očekávají meteorologové v právě probíhajícím týdnu, přičemž srážky mohou být jak dešťové, tak i sněhové. Teplotně očekávají období příštích čtyř týdnů průměrné, vyplývá z výhledu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Čas načtení: 2025-01-03 10:27:28

Česko o víkendu pokryje nebezpečná ledovka, varuje expertka přes počasí

"V neděli bude přes Česko přecházet výrazná teplá fronta od jihozápadu – zpočátku přinese sněžení, postupně mrznoucí déšť, tvořit se tak bude silná ledovka. Počasí bude způsobovat škody v dopravě a energetice. Pokud nemusíte, tak v neděli nikam nevyjíždějte. Komplikace s ledovkou se očekávají i v noci na pondělí a v pondělí ráno a dopoledne. Pokud se budete vracet z vánočních prázdnin, raději se vraťte už v sobotu, v neděli se očekávají komplikace. Také v pondělí si nechte na cestu více času," doporučila konzultantka počasí Dagmar Honsová pro ŽivotvČesku.cz a následně detailněji rozebrala svou předpověď pro nadcházející volné dny.