Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-01-06 18:55:45

Román Děti Volhy od Guzel Jachiny rozkrývá traumata sovětských dějin

Rusky píšící Tatarku Guzel Jachinu fascinuje zejména sovětská historie 20. až 30. let. „Je to zvláštní kombinace života a smrti,“ říká, „na jedné straně upřímná víra a naděje v budoucnost, na druhé straně tragédie, hrozné zločiny a genocida.“ Smrt vlastní babičky ji přiměla napsat román Zulejka otevírá oči. Následující román Děti Volhy věnovala autorka svému dědečkovi, vesnickému učiteli němčiny, jehož osud ji inspiroval. Seznamuje nás se světem Povolžských Němců ve 20. až 30. letech 20. století. Jednoduchý a skromný život ruského Němce Jakoba Bacha, šulmajstra v rodném Gnadentalu, postupně válcují klíčové události občanské války, hladomory a kolektivizace. V 18. století ruská císařovna Kateřina Veliká vyzvala Evropany, aby se přistěhovali, stali se ruskými občany a hospodařili na ruských pozemcích, přičemž si zachovali svůj jazyk a kulturu. Osadníci pocházeli hlavně z Německa a usazovali se v rozlehlé stepi na dolním toku Volhy. Po ruské revoluci vznikla Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která vydržela až do roku 1941. Krátce po napadení SSSR hitlerovským Německem byli Povolžští Němci kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách, kde mnozí zemřeli. ASSR Povolžských Němců oficiálně zanikla, osud další etnické menšiny na území Sovětského svazu byl zpečetěn. Tolik fakta. Román Děti Volhy začíná v Rusku v roce 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Dvaatřicetiletý učitel němčiny Jakob Ivanovič Bacha. má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. V následujících hrůzách stalinského režimu Bach nedokáže ochránit ty, které miluje, jeho další existence je tragická, plná ztrát a neúspěchů. Nicméně Bachova pravá trajektorie je cesta k překonání vlastního já, během níž se ušlápnutý „prcek“ promění v silnou osobnost. A co víc, jeho něha a tvořivost nezmizí, pokračují v jeho nevlastním synovi. V Dětech Volhy lze vysledovat tři hlavní témata: folklór Povolžských Němců, bolševickou tyranii vůči etnické menšině a překonávání strachu prostřednictvím lásky a umění. „Chtěla jsem vyprávět o světě Povolžských Němců – živém, svébytném a opravdovém – o světe, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat,“ komentuje Jachina Děti Volhy. V této knize věnuje výrazně více pozornosti „otci národů“ J. V. Stalinovi. Přestože ho přímo nejmenuje, je snadno rozpoznatelný. „Bylo pro mě zajímavé pokusit se zprostředkovat způsob jeho myšlení, které fatálně ovlivnilo osud Povolžských Němců.“     Ukázka z knihy 1 Volha rozdělovala svět na dvě části.      Levý břeh byl nízký a žlutý, rovina přecházela do stepi, ze které každé ráno vstávalo slunce. Půda tady měla trpkou chuť a byla rozrytá od syslů, traviny rostly hustě a vysoko, ale stromy byly nízké a řídké. Za obzor ubíhaly lány a políčka melounů a dýní, pestrobarevná jako baškirská přikrývka. Podél vody byly nalepeny vesnice. Ze stepi vanulo horko a kořenná vůně – turkmenská poušť a slané Kaspické moře.      Jaká byla země na druhém břehu, nikdo nevěděl. Na pravé straně se nad řekou vršily mohutné hory a padaly kolmo do vody jako seříznuté nožem. V zářezech se mezi kameny drolil písek, hory však nesesedaly, ale byly každým rokem strmější a pevnější: v létě hrály modrozelenou barvou díky lesu, který je pokrýval, v zimě byly bílé. Za ty hory zacházelo slunce. Někde ještě dál, za horami, se prostíraly lesy, studené javorové a hluboké jehličnaté, velká ruská města s pevnostmi z bílého kamene, močály a průzračně modrá jezera s ledovou vodou. Z pravého břehu věčně vanul chlad – za horami oddechovalo vzdálené Severní moře. Někteří lidé mu podle staré paměti říkali Velké německé.      Šulmajstr Jakob Ivanovič Bach vnímal tuhle neviditelnou hranici přímo uprostřed volžské hladiny, kde měly vlny odstín oceli a černého stříbra. Avšak ta hrstka lidí, se kterými se dělil o své podivné myšlenky, byla v rozpacích, protože měla sklon vidět rodný Gnadental* spíše jako střed svého malého vesmíru, obklopeného volžskými stepmi, než jako pohraniční bod. Bach se nerad přel: každé vyjádření nesouhlasu mu způsobovalo duševní bolest. Trpěl, dokonce i když v hodině huboval lajdáckého žáka. Možná proto ho považovali za průměrného učitele: Bach měl tichý hlas, neduživou postavu a natolik nezajímavý vzhled, že se o něm nedalo říct vůbec nic. Jako ostatně o celém jeho životě.      Bach se probouzel každé ráno ještě za svitu hvězd a natažený pod prošívanou peřinou z kachního peří poslouchal svět. Tiché nesourodé zvuky cizího života plynoucího někde kolem něj a nad ním ho uklidňovaly. Po střechách se proháněl vítr – v zimě těžký, hustě nasycený sněhem a kroupami, na jaře pružný, vydechující vlhkost a nebeskou elektřinu, v létě zvadlý, suchý, promíchaný s prachem a lehkými semínky kavylu. Psi štěkali a vítali hospodáře, kteří vyšli na zápraží. Skot cestou k napajedlu bučel hlubokým hlasem (svědomitý kolonista nikdy nedá volovi nebo velbloudovi včerejší vodu z vědra nebo tající sníh, ale určitě ho dovede napojit k Volze – ještě dřív, než se nasnídá a pustí do další práce). Ve dvorech se začaly ozývat táhlé ženské písně – buď ke zkrášlení chladného rána, nebo zkrátka proto, aby zpěvačky neusnuly. Svět dýchal, praskal, hvízdal, bučel, duněl kopyty, zvonil a zpíval různými hlasy.      Zvuky jeho vlastního života byly do té míry nepatrné a nevýznamné, že si je Bach odvykl vnímat. V poryvech větru drnčelo jediné okno v místnosti (už loni bylo třeba sklo do rámu lépe usadit a spoje utěsnit velbloudí srstí). V dlouho nevymeteném komíně praskalo. Tu a tam se odkudsi zpoza pece ozývalo pískání šedivé myši (ale možná se mezi podlahovými prkny proháněl průvan a myš dávno chcípla a stala se potravou červů). To bylo patrně všechno. Poslouchat velký život bylo daleko zajímavější. Čas od času, když se Bach zaposlouchal, zapomínal dokonce, že i on sám je součástí tohohle světa; že i on by mohl vyjít na zápraží a přidat se k polyfonii hlasů: zazpívat něco hlasitého, plamenného, například kolonistickou píseň „Ach Wolge, Wolge...!“ nebo prásknout vchodovými dveřmi nebo aspoň obyčejně kýchnout. Ale Bach raději poslouchal.      V šest hodin ráno už stál oblečený a učesaný u školní zvonice s kapesními hodinkami v ruce. Počkal, až obě ručičky splynou v jednu linku – hodinová na šestce a minutová na dvanáctce –, a ze všech sil zatáhl za provaz: bronzový zvon zvučně odbíjel. Během dlouhých let dosáhl Bach v téhle činnosti takového mistrovství, že se zvonění rozléhalo přesně ve chvíli, kdy se minutová ručička dotýkala vrcholu ciferníku. O chvíli později – Bach to dobře věděl – se každý obyvatel kolonie otáčel za zvukem, smekal čepici se štítkem nebo obyčejnou čepici a šeptal krátkou modlitbu. V Gnadentalu začínal nový den.       Mezi povinnosti šulmajstra patřilo zvonit třikrát denně: v šest hodin ráno, v poledne a v devět večer. Dunění zvonu považoval Bach za svůj jediný důstojný vklad do hlaholící symfonie života kolem.      Bach počkal, až z boku zvonu skane poslední nejmenší vibrace, a pak běžel nazpátek do šulhausu. Školní budova byla postavena z kvalitních trámů pocházejících ze severu (kolonisté kupovali splavené dřevo, které se plavilo dolů po Volze z Žigulovských hor nebo dokonce z Kazaňské gubernie). Základy měla kamenné, kvůli pevnosti vymazané vepřovicemi, a střechu podle nové módy plechovou, která nedávno nahradila rozeschlá prkna. Rámy a dveře Bach každé jaro natíral sytě modrou barvou.      Budova byla dlouhá, po obou stranách měla šest velkých oken. Téměř celý vnitřní prostor zabírala učebna, v jejímž čele bylo vyhrazeno místo pro učitelovu kuchyňku a ložnici. Na stejné straně se nacházela i hlavní pec. Teplo z ní k vyhřátí prostorné místnosti nestačilo, a tak byla ke stěnám přilepená ještě troje železná kamínka a kvůli tomu bylo ve třídě neustále cítit železo: v zimě rozžhavené a v létě vlhké. V protilehlém rohu se zvedala katedra šulmajstra a před ní se táhly řady lavic pro žáky. V první řadě – „oslovské“ – seděli nejmladší žáci a ti, jejichž chování nebo píle dělaly učiteli starost; v dalších řadách seděli starší žáci. Ve velké třídě byla ještě rozměrná tabule s křídami, skříň naplněná kancelářským papírem a zeměpisnými mapami, několik masivních pravítek (používaných obvykle k jasnému záměru s výchovným účelem) a portrét ruského imperátora, který se tu objevil jenom na příkaz školní inspekce. Dlužno říct, že tenhle portrét působil jen zbytečné starosti: po jeho získání musel starosta vesnice Peter Ditrich předplatit noviny, aby – chraň bůh! – nepropásli zprávu o výměně imperátora v dalekém Petrohradě a neudělali si ostudu před další komisí. Dříve novinky z ruského Ruska přicházely do kolonie s takovým zpožděním, jako kdyby se nenacházela v srdci Povolží, ale v nějakém zapadlém koutě říše, takže k trapné situaci mohlo klidně dojít.      Když si Bach přál vyzdobit zeď obrazem velikého Goetha, nic z toho nebylo. Mlynář Julius Wagner, který obchodně často navštěvoval Saratov, sliboval, že „tam spisovatele najde, pokud se někde válí po krámech“. Ale protože mlynář žádnou vášní pro poezii nehořel a měl pouze mlhavou představu o podobě geniálního krajana, byl proradně oklamán: místo Goetha mu prohnaný vetešník podstrčil mizerný portrét chudokrevného šlechtice s podivným krajkovým límcem, okázalým knírem a špičatou bradkou, který mohl být považován leda tak za Cervantese, a to ještě při slabém osvětlení. Gnadentalský malíř Anton Fromm, proslulý výzdobou truhel a polic na nádobí, se nabídl, že knír a bradku přemaluje a dole na portrét, hned pod krajkový límec napíše tučně bílou barvou „Goethe“, Bach s tím však nesouhlasil. Tak zůstal šulhaus bez Goetha a nešťastný portrét byl malíři na jeho vlastní žádost věnován „pro uměleckou inspiraci“.      ... Když Bach splnil svou povinnost vyzvánět, roztopil pec, aby se třída před příchodem žáků vyhřála. A běžel se do svého koutku nasnídat. Co ráno jedl a pil, by nejspíš nedokázal říct, protože tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Jedna věc se dala říct naprosto jasně: místo kávy pil Bach „rezavou břečku podobající se velbloudí moči“. Přesně tak se vyjádřil starosta Ditrich, který k šulmajstrovi před pěti nebo šesti lety zašel v důležité záležitosti a sdílel s ním ranní stolování. Od té doby starosta na snídani víckrát nezašel (popravdě řečeno ani nikdo jiný), ale Bach si ta slova zapamatoval. Ale ta vzpomínka ho ani trochu neznepokojovala: k velbloudům choval upřímné sympatie.      Děti přicházely do šulhausu na osmou. V jedné ruce měly hromádku knih, v druhé otýpku dříví nebo pytlík s kyzjakem** (kromě platby za výuku kolonisté hradili vzdělání dětí i naturálními produkty – topivem pro školní kamna). Výuka trvala čtyři hodiny do polední přestávky a dvě hodiny po ní. Školu žáci navštěvovali svědomitě: za zameškání jakékoli poloviny vyučování platila rodina záškoláka pokutu ve výši tří kopejek. Učili se německý a ruský jazyk, psaní, čtení a aritmetiku; katechismus a biblické dějiny docházel vyučovat gnadentalský pastor Adam Händel. Žáci nebyli rozděleni do tříd, všichni seděli společně: některý rok bylo dětí padesát, jiný i sedmdesát. Někdy je šulmajstr rozděloval do skupin a každá měla jiný úkol, jindy zase recitovali a zpívali sborem. Společné studium bylo základní – pro tak široké a nezbedné posluchačstvo nejúčinnější – pedagogickou metodou v gnadentalské škole.      Za léta kantořiny, kdy každý rok připomínal ten předchozí a ničím neobvyklým se nelišil (leda snad že minulý rok opravili střechu a teď na učitelskou katedru přestalo kapat ze stropu), si Bach natolik zvykl pronášet ta samá slova a předčítat stejné úlohy ze sbírek, že se v duchu uvnitř vlastního těla naučil rozdvojovat. Jazyk opakoval další syntaktické pravidlo, ruka malátně plácala pravítkem po zátylku příliš hovorného žáka, nohy rozvážně nesly tělo po třídě, ale mysl... Bachova mysl dřímala, ukolébána vlastním hlasem a pravidelným pohoupáváním hlavy do rytmu rozvážných kroků. Vida, po nějaké době už neměl v ruce Volnerův Ruský jazyk, ale sbírku úloh od Goldenberga. A rty už nedrmolily o podstatných a přídavných jménech a slovesech, ale o pravidlech sčítání. A do konce hodiny už zbýval jen malý kus, necelá čtvrthodinka. Nebylo to skvělé?      Jediným předmětem, u kterého mysl získávala bývalou svěžest a čilost, byl německý jazyk. Bach se nerad dlouhou dobu věnoval krasopisu, rychle hodinu popoháněl k poetické části: Novalis, Schiller, Heine – básně se na mladé rozcuchané hlavy valily štědře jako voda v den koupele.      Láskou k poezii vzplanul Bach už v mládí. Tenkrát to vypadalo, že se neživí bramborovými plackami a melounovým želé, ale pouze baladami a chvalozpěvy. Zdálo se, že jimi dokáže nakrmit i všechny kolem sebe – proto se také stal učitelem. Dodnes když recitoval na hodině milované strofy, pociťoval na prsou, v krajině srdeční, chladivé obdivné chvění. Když potisící předčítal Poutníkovu noční píseň, jeho pohled směřoval přes školní okno, za nímž nacházel všechno, o čem psal veliký Goethe: jak mohutné tmavé hory na pravém břehu Volhy, tak věčný klid panující ve stepi na břehu levém. A on sám, šulmajstr Jakob Ivanovič Bach, stár třicet dva let, ve stejnokroji lesknoucím se od dlouhého nošení, se zalátanými lokty a nestejnými knoflíky, se začínající pleší a shrbený od nastupujícího stáří – kým jen byl, ne-li právě tím poutníkem, zcela vysíleným a ubohým ve svém zděšení z věčnosti...?      Děti učitelovu vášeň nesdílely: jejich tváře – rozpustilé nebo soustředěné v závislosti na jejich temperamentu – od prvních veršů získávaly náměsíční výraz. Jenský romantismus a heidelberská škola na třídu účinkovaly lépe než prášky na spaní; recitování veršů se možná dalo využít k utišení třídy namísto obvyklého okřikování a ran pravítkem. Snad jen Lessingovy básně popisující dobrodružství hrdinů známých z dětství – prasat, lišek, vlků a skřivánků – vzbuzovaly u těch nejzvídavějších žáků zájem. Ale i ti zanedlouho ztráceli nit příběhu líčeného přísnou a nabubřelou vznešenou němčinou.      Kolonisté si přivezli své jazyky v polovině osmnáctého století ze vzdálených historických vlastí – z Vestfálska a Saska, Bavorska, Tyrolska a Württemberska, Alsaska a Lotrinska, Bádenska a Hesenska. V samotném Německu, které se již dávno sjednotilo a nyní se hrdě označovalo za impérium, se nářečí vařila v jednom kotli jako zelenina ve vývaru a zruční mistři kuchaři Gottsched, Goethe a bratři Grimmové z nich nakonec připravili vybraný pokrm: spisovný německý jazyk. Ale v povolžských koloniích neměl kdo praktikovat „vybranou kuchyni“ – a místní dialekty se smísily do jednoho jazyka, prostého a poctivého jako cibulačka s kůrkami chleba. Ruštině kolonisté rozuměli s obtížemi: v celém Gnadentalu by se nenašla víc jak stovka jim známých ruských slov, jakžtakž našprtaných ve škole. Nicméně i tahle stovka slov stačila, aby prodali zboží na trhu v Pokrovsku.      ... Po vyučování se Bach zavíral ve své komůrce a ve spěchu hltal oběd. Bylo možné jíst i při nezavřených dveřích, ale zastrčená závora kdovíproč zlepšovala chuť jídla, které obvykle už stihlo vystydnout – a popravdě řečeno zmrznout. Za velmi mírný poplatek nosila matka jednoho žáka Bachovi jednou hrnec bobové kaše, podruhé misku mléčné nudlové polévky – zbytky včerejšího společného jídla početné rodiny. Bylo zapotřebí si s dobrou ženou samozřejmě promluvit a požádat ji, aby jídlo přinášela když ne horké, tak aspoň teplé, ale pořád nebylo kdy. On sám neměl čas si jídlo ohřát – přicházela nejvypjatější část dne: čas návštěv.      Pečlivě učesaný a znovu umytý scházel Bach ze zápraží šulhausu a ocital se na hlavním náměstí Gnadentalu, u podnoží velkolepého protestantského kostela z šedivého kamene s rozlehlým modlitebním sálem zdobeným krajkou špičatých oken a se zvonicí připomínající ostře ořezanou tužku. Zvolil si směr – v sudé dny směrem k Volze, v liché směrem od ní – a rychlým krokem rázoval po hlavní ulici, široké a rovné jako rozvinutý pruh kvalitního sukna. Kolem úhledných dřevěných domků s vysokými krytými verandami a vyřezávanými rámy oken a dveří (obložky u Gnadentalanů vypadaly vždycky svěží a veselé – byly blankytně modré, jahodově červené a kukuřičně žluté). Kolem plotů z hoblovaných prken se širokými vraty (pro povozy a sáně) a nizoučkými dvířky (pro lidi). Kolem loděk obrácených dnem vzhůru pro případ záplavy. Kolem žen váhami u studně. Kolem velbloudů přivázaných u krámku s petrolejem. Kolem tržního náměstí se třemi mohutnými jilmy uprostřed. Bach kráčel tak rychle a tak silně se rozléhaly válenky křupající ve sněhu nebo boty čvachtající v jarním blátě, až se zdálo, že učitele čekají desítky neodkladných záležitostí a každou z nich musí dát ještě dnes bezpodmínečně do pořádku. Tak to taky bylo.      Nejprve musel vylézt na Velbloudí hrb a přeměřit pohledem Volhu, táhnoucí se až za obzor: jakou barvu a průzračnost mají dnes její vlny? Není nad vodou opar? Krouží tam hodně racků? Pleskají ryby ocasem v hloubce, nebo blíž u břehu? To když bylo teplé roční období. A v zimě: jaká je tloušťka sněhové pokrývky na řece – neroztál někde na slunci třpytící se led?      Poté musel projít roklí, přejít Bramborový most a ocitnout se u Vojenského potoka, který nezamrzal ani v třeskutých mrazech, a napít se z něho: nezměnila se chuť vody? Podívat se do Prasečích děr, kde dobývali hlínu na poctivé gnadentalské cihly. (Nejdřív tuhle hlínu míchali jenom se senem. Jednou se jen tak z plezíru rozhodli přimíchat kravský hnůj a zjistili, že takové složení dodává cihlám pevnost kamene. Právě tenhle objev dal vzniknout nejznámějšímu místnímu pořekadlu: „Trocha hoven neuškodí.“) Po Lékořicovém břehu musel Bach dojít do rokle Tří volů, kde se nacházelo pohřebiště skotu. A pospíchal dál – přes Ostružinovou jámu a Komáří dolinu k Mlýnskému vršku a Pastorovu jezeru s Čertovým hrobečkem poblíž...      Když si během svých návštěv všiml Bach nějakého nepořádku – ukazatele na cestě pro saně zničeného sněhovou bouří nebo nachýlené podpěry mostu –, hned se tím trápil. Přehnaná starostlivost dělala Bachovi ze života peklo, protože jakékoli narušení obvyklého světa ho zneklidňovalo: oč byla jeho duše lhostejnější k žákům během vyučování, o to vášnivější a vznětlivější se stávala k předmětům a detailům okolního světa během procházek. Bach o svých pozorováních nikomu neříkal, ale každý den s napětím čekal, kdy se chyba napraví a svět se dostane do výchozího – patřičného stavu. Pak se uklidňoval.      Když kolonisté z dálky zahlédli šulmajstra – s věčně ohnutými koleny, strnulými zády a hlavou vtaženou mezi shrbená ramena –, někdy na něj volali a stáčeli řeč na školní úspěchy svých ratolestí. Avšak Bach, zadýchaný rychlou chůzí, odpovídal pokaždé neochotně a v krátkých větách: měl málo času. Na důkaz vytáhl z kapsy hodinky, zkroušeně na ně pohlédl a pokyvuje hlavou běžel dál, poté co spěšně ukončil započatý rozhovor.      Je třeba poznamenat, že existovala ještě jedna příčina jeho spěchu: Bach koktal. Tento neduh se u něj objevil před několika lety a šulmajstr jím trpěl výhradně mimo školu. Bachův trénovaný jazyk pracoval při vyučování spolehlivě – bez jediného zaváhání pronášel složitá slova vznešeného německého jazyka a snadno pronášel i takové pasáže, u kterých leckterý žák zapomněl i začátek, než si vyslechl konec. A ten stejný jazyk svého majitele najednou neposlouchal, když Bach přecházel při rozhovorech s lidmi z vesnice do nářečí. Kupříkladu recitovat nazpaměť úryvky z druhé části Fausta si jazyk přál. Ale říct vdově Kochové Ten váš klacek se zase ve škole ulejval! nechtěl ani trochu, zadrhával se na každé slabice a lepil se k patru jako velký a špatně uvařený nok. Bach měl pocit, že s léty se koktání zhoršuje, ale tohle jeho podezření bylo obtížné ověřit: s lidmi rozmlouval stále méně.      Po návštěvách (někdy kolem západu slunce a jindy už za soumraku) se unavený a překypující spokojeností vláčel domů. Nohy měl často mokré, ošlehané tváře mu hořely a srdce radostně tlouklo: vysloužil si za svou práci každodenní odměnu – hodinu večerního čtení. Poté co splnil poslední povinnost dne (udeřil do zvonu přesně v devět večer) a hodil na pec vlhké oblečení, zahřál si Bach nohy v umyvadle se spařenou mateřídouškou, napil se vařící vody, aby předešel nachlazení, a posadil se do postele s knihou – starým svazečkem v kartonové vazbě s napůl setřeným jménem autora na obálce.      Kroniky přesídlení německých rolníků do Ruska vyprávěly o dnech, kdy na pozvání carevny Kateřiny připluli na lodích první kolonisté do Kronštadtu. Bach dočetl až k pasáži, kdy se panovnice osobně objevuje v přístavu, aby uvítala odvážné krajany: „Děti moje!“ volá zvučným hlasem a rajtuje na koni před skupinou přesídlenců, zmrzlých po cestě. „Znovunalezení ruští synové a dcery! Dobrosrdečně vás vítáme pod našimi bezpečnými křídly a slibujeme vám ochranu a rodičovskou záštitu! Na oplátku očekáváme poslušnost a nadšení, neobyčejnou horlivost, neohroženou službu nové vlasti! A kdo s tím nesouhlasí, ať se hned otočí nazpátek! Lidé se zkaženým srdcem a slabýma rukama nejsou v ruském státu potřeba!“      Nicméně Bachovi se vůbec nedařilo pokročit za tuhle scénu pozvedající ducha: tělo unavené procházkou pod peřinou měklo jako vařený brambor politý horkým máslem; ruce držící knihu pomalu klesaly, víčka se klížila, brada padala na hruď. Přečtené řádky kamsi odplouvaly ve žlutém světle petrolejky, zněly rozmanitými hlasy a záhy umlkaly proměněné ve tvrdý spánek. Kniha vyklouzávala z prstů a pomalu sjížděla po peřině; úder předmětu spadlého na podlahu však už Bacha vzbudit nemohl. Byl by náramně překvapený, kdyby zjistil, že slavné kroniky čte přesně tři roky.      Tak plynul život – klidný, plný drobných radostí a malých obav, naprosto uspokojující. Svým způsobem šťastný. Bylo by možné nazvat ho dokonce počestným, kdyby nebylo jedné okolnosti. Šulmajstr Bach měl zhoubnou vášeň, které mu podle všeho nebylo souzeno se zbavit: miloval bouřky. Nemiloval je jako rozvážný malíř nebo spořádaný básník, který z okna domu pozoruje běsnění živlů a podněcuje svou inspiraci v burácení hromů a sytých barvách nečasu. Ó ne! Bach miloval bouřky jako nejhorší notorický pijan vodku z bramborových slupek, jako morfinista morfium.      Pokaždé – obyčejně k tomu docházelo dvakrát nebo třikrát za rok, na jaře a v časném létě – když se obloha nad Gnadentalem nalévala fialovou tíží a vzduch byl tak silně nabitý elektřinou, že dokonce i mezi přivírajícími se řasami jako by sršely namodralé jiskry, Bach cítil v těle zvláštní narůstající vření. Jestli to byla krev, která díky zvláštnímu chemickému složení prudce reagovala na vlnění magnetického pole, nebo slabé svalové křeče vznikající následkem opojení ozonem, Bach nevěděl. Ale jeho tělo bylo najednou cizí: kostra a svaly jako by se nevešly pod kůži a roztahovaly ji a hrozily, že ji protrhnou, srdce tepalo v hrdle a konečcích prstů, v mozku cosi hučelo a volalo. Bach nechal dveře šulhausu dokořán a vydal se za tím voláním – do travin, do stepi. Zatímco kolonisté kvapně sháněli dobytek do stád a zavírali ho do ohrad a ženy tiskly k hrudi nemluvňata a posbírané otýpky rákosí a utíkaly před bouřkou do vesnice, Bach jí šel pomalu naproti. Nebe nabobtnalé mračny, a kvůli tomu takřka přitisklé k zemi šelestilo, praskalo a burácelo; pak náhle bíle vzplanulo, vášnivě a temně zavzdychalo a padalo do stepi ve studených provazcích vody – začal liják. Bach si roztrhl výstřih košile, obnažil neduživou hruď, zaklonil hlavu a otvíral ústa. Proudy vody bičovaly jeho tělo a stékaly po něm, nohy při každém dalším zahřmění cítily chvění země. Blesky – žluté, modré a tmavě fialové – šlehaly stále častěji, buď nad jeho hlavou, nebo v ní. Vření ve svalech dosahovalo nejvyšší míry – s dalším nebeským úderem se Bachovo tělo roztříštilo na tisíc malých kousků a rozletělo po stepi.      Přicházel k sobě mnohem později, ležel v blátě, tvář měl celou poškrábanou a ve vlasech pichlavé lopuchové kuličky. Záda ho bolela, jako by ho někdo zbil. Vstal a vlekl se domů, obvykle zjistil, že všechny knoflíky ve výstřihu košile jsou vyrvané i s kořeny. Za ním zářila jasná duha, někdy i dvě, trhlinami mraků odplouvajících za Volhu proudil nebeský blankyt. Duše však byla příliš vysílená, než aby se kochala touhle krásou usmíření. Bach pospíchal k šulhausu, zakrýval si rukama díry na kolenou. Snažil se vyhýbat cizím pohledům, soužil se svou nicotnou vášní a styděl se za ni. Jeho zvláštní vrtoch nebyl jenom pohoršující, ale i nebezpečný: jednou kousek od něho zabil blesk krávu, která se vzdálila od stáda, jindy zase spálil osamělý dub. A také ho to začalo přivádět na mizinu: jaké měl přes léto výdaje jenom za knoflíky! Bach se však nedokázal ovládnout a kochat se bouřkou z domu nebo ze zápraží školy. Obyvatelé Gnadentalu o učitelových jarních ztřeštěnostech věděli a hleděli na ně shovívavě: „No dobrá, co si na něm člověk vezme – na tom vzdělanci!“ * Gnadental – v překladu z němčiny: požehnané údolí. ** Kyzjak – topivo nebo stavební materiál ze sušeného hnoje slisovaného se slámou.   Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Za román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků, Jachina posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.   Z ruského originálu Дети мои, vydaného Nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2018, přeložil Jakub Šedivý. Vydal Prostor v roce 2020, 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-07-07 09:00:00

Slavní učitelé: koho to táhlo před katedru?

Letní prázdniny, práce s dětmi či krátká pracovní doba jsou obrovským lákadlem profese učitele. Koho ze slavných to táhlo za katedru jen během studií a kdo se doopravdy učitelem stal a vzdělával mladou generaci? U některých byste to určitě nečekali.

Čas načtení: 2025-06-17 08:18:00

Konference WocaDemy připraví budoucí učitele jazyků na praxi

Praha 17. června 2025 (PROTEXT) - Studenti posledních ročníků vysokých škol v oborech učitelství cizích jazyků mají nyní možnost doplnit si své akademické znalosti o poznatky z praxe. Odborná konference WocaDemy – Praktický start pro budoucí jazykáře, která se uskuteční online 19. června 2025, jim přinese ověřené tipy od zkušených odborníků. Účast na akci je pro studenty zdarma, stačí se zaregistrovat na www.wocademy.cz.Konferenci WocaDemy pořádá společnost WocaBee, poskytovatel inovativní aplikace pro výuku cizích jazyků, která se vzdělávání učitelů věnuje již pátým rokem. Dosud WocaBee zorganizovalo 75 odborných webinářů, jejichž kvalitu pozitivně hodnotí 99 % zúčastněných učitelů.Od úspěšných webinářů ke konferenciPotvrzuje to květnový online průzkum společnosti WocaBee mezi 633 pedagogy. Učitelé oceňují zejména praktické zaměření prezentací a kvalitní výběr speakerů. Až 95 % učitelů využívá poznatky z webinářů ve své každodenní praxi.„Jsme velmi rádi, že vzdělávání s WocaBee si našlo v komunitě učitelů své stabilní místo. Na výběru témat, kvalitního obsahu i zkušených speakerů si dáváme záležet. Těší nás, že to oceňují i samotní učitelé,“ říká CEO společnosti Ing. Michal Ošvát.Společnost WocaBee se rozhodla své zkušenosti s odborným vzděláváním v tomto roce rozšířit i na ty, kteří se na učitelské povolání teprve připravují. „Během studia získají studenti množství poznatků, které jsou pro ně samozřejmě důležité. Po nástupu do praxe ale často zjistí, že znalosti z učebnic jednoduše nestačí,“ tvrdí M. Ošvát.Jak zaujmout různorodou třídu s více než 20 žáky, kteří nejsou vždy naladěni na učení? Jak do výuky zapojit technologie, aby byly skutečným přínosem? A jak si dlouhodobě udržet vlastní motivaci v shonu každodenních povinností?Na podobné praktické otázky se snaží hledat odpovědi bezplatná online konference WocaDemy – Praktický start pro budoucí jazykáře. Konference se poprvé uskuteční 19. června 2025 online v čase od 14.00 hod. do 17.00 hod. Je určena pro studenty 4. a 5. ročníků pedagogických fakult, kteří se připravují na kariéru učitele cizího jazyka.Pestrý program, kvalitní speakřiProgram konference WocaDemy je vytvořen tak, aby v něm budoucí učitelé cizích jazyků našli praktické inspirace z různých oblastí. V rámci akce se představí:Nejoblíbenější učitel angličtiny v Česku Bronislav Sobotka vysvětlí, co dělá dobrého učitele skutečně skvělým.Zkušená učitelka Ľudmila Morbey přinese na konferenci ověřené aktivity, které její žáci na hodinách milují.Lektorka z iniciativy AI dětem Vendula Macková ukáže konkrétní nástroje, jak do výuky zapojit umělou inteligenci.Autor úspěšné aplikace WocaBee Michal Ošvát představí, jak využít aplikaci k motivaci žáků a zjednodušení práce učitele.Na závěr konference budou mít studenti prostor na živou diskusi s odborníky. Mohou v ní klást své konkrétní otázky k jednotlivým přednáškám nebo k jakýmkoli jiným tématům z praxe učitele.Bezplatná registrace, dárek pro každéhoStudenti 4. a 5. ročníků vysokých škol v oborech učitelství cizích jazyků se mohou na konferenci WocaDemy – Praktický start pro budoucí jazykáře zaregistrovat nejpozději 19. června 2025 do 12.00 hod. Účast na konferenci je bezplatná.Každý registrovaný účastník navíc získá praktický BONUS: 5-měsíční přístup k aplikaci WocaBee pro své první žáky v hodnotě 200 Kč na žáka, praktické dárkové předměty od WocaBee a e-book s tipy na aktivity od MariaM English.Už žádné dlouhé sezení v přednáškových sálech – konferenci WocaDemy mohou studenti sledovat živě nebo ze záznamu na tabletu nebo mobilu v pohodlí svého domova. Prezentace každého speakera trvá 30 minut a je nabitá praktickými informacemi. Více o programu a tématech najdete na www.wocademy.cz. Registrujte se ještě dnes!  ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2009-02-27 00:00:00

Jaké bylo Bludiště IV. - jak to bylo doopravdy

Možná se vám také zdály poslední články takové jakési suché. Patrně máte pravdu, nebylo to, co jsem na blog zvyklý psát. A ani si zvykat nehodlám. Prostě to na blog nebylo - bylo to novin (Klatovského deníku, to jsem zvědavý, jestli se tam něco objeví) a do školního časopisu (do Magyku - magazín gymnázia Klatovy). Prostě a jednoduše - tam jsem si nemohl dovolit napsat vše a tímto článkem to chci trochu napravit. Píšu ho už také proto, že chci mít za sebou všechno to bludišťování. Poslední týden je pořád na jedno brko. Tento maratón zakončím článkem o Jizerkách - to nejlepší nakonec, takže se máte ještě na co těšit. Nebudu to protahovat a začnu psát, jaké to vlastně v Ostravě bylo. To jak jsme se tam dostali už zhruba víte, protahovat to nechci, psát to znovu nebudu. Samotný odjezd byl docela fofr. Přijel jsem z Jizerek, někdy večer kolem osmé a zítra v půl deváté vyrážel zas do Klatov a odtud do Ostravy. Co se toho člověk za pár dní najezdí. Nějak se to však zvládlo a nikdo, opravdu nikdo, se nezranil, takže třídní mohla být v klidu a užívat si klasického seřvávání (jémine, co je to za slovo?) svých svěřenců. Do autobusu pana Štáhlicha jsme se naskládali a vyjeli. Nevím jestli má cenu nějak zvlášť se tu rozepisovat o cestě. Bylo to stejné jako jízda při jakémkoliv jiném výletě. Kravál, mobily a zastávky na čurání. V Ostravě jsme se měli usídlit v ubytovně "Pod mostem". Žádný vtip, no joke, opravdu. Takhle se jmenovala. Hned vedle byla hospoda a night club. Pan profesor Šmíd později prohlásil, že je to neslýchané. Ubytovna zezadu byla velmi podobná domům, které si Tchoříci mohou pamatovat z Ukrajiny. Holé cihly, tu a tam nějaká vypadlá, okna, která vypadají, že už dlouho nevydrží - no prostě hrůza. Snad sem dostanu nějakou fotku, abyste se mohli pokochat. Vevnitř to zas tak hrozné nebylo, snad až na ty okna, se kterými nešlo hnout a na plíseň na zdech - dnes už je známá snad jen jako Amátka. Pak tam byli zajímaví spolubydlící. Vedle našeho pokoje bydlela Samantra (ani nevím, kde se tohle vzalo) - stará nerudná ženská, která chtěla mít trochu svého klidu a párkrát nás přišla seřvat. Docela jsem ji chápal. Pak nějací ukrajinští dělníci (a hale, zase vazba k Ukrajině), kteří prý byli všechno, jen ne slušní. Noc jsme na ubytovně nějak přečkali, někdo spal, někdo ne. Klasika. Ráno jsme zase naskákali do autobusu. Kompletně zabalení, pro případ, že se nezadaří a my hned pojedeme domů. S drobným zpozděním jsme dorazili do studia, nikterak to nevadilo, protože štáb se zpozdil také - tři centimetry sněhu, kalamita, co se dá dělat. Pak už to šlo ale rychle. Seznámili nás s tím, co se bude dít, nás čtyři zvolené si odvedli nejdřív do kostymérny pro ty skvělé hábity - dostali jsme červené. Pak do maskérny, přepudrovat, nastříkat vlasy nějakým sajrajtem a kdo ví co ještě. Soukupová prý prohlásila něco ve smyslu: "Juda nalíčenej, já padnu." Ve skutečnosti toho na nás zas tolik nedali, poznat to skoro nebylo. Nato si nás odvedli do studia, kde nás seznámili s režisérem (Jindřich) a s tím jak to bude probíhat. Televize je televize, i v téhle soutěži se scény několikrát opakují. Třeba jen nabíhání zpoza sítě se točilo pěkně dlouho. Před prvním dílem jsme byli všichni dost vyklepaní, takže s námi potíže neměli, všichni se snažili co to šlo. Když už byl natočen náš náběh mohli se tribuny zaplnit diváky a začít se pořádně. Diváci mají důležitou úlohu. Tleskat a fandit. Prý to bylo dost únavné, ruce bolely, krky bolely. Nám soutěžícím se zas klepaly ruce a hrdlo bylo jak přiškrcené. Na někom to bylo vidět víc, na někom méně, každopádně zlaté zkoušení z fyziky - to je úplná pohodička. Ze začátku se nám moc nedařilo. Vlastně dařilo, ale jen tak na půl. Úvodní otázky jsme dali obě dvě za tři bludišťáky. Bohužel soupeř stejně tak. Byl to soupeř zkušený, dvakrát už vyhrál a brousil si zuby i na nás. Ještě jsem tu neobjasnil, proč se náš tým jmenoval Chemici. Chtěl jsem to napsat už do článku do novin, ale zůstalo to jen nakousnuté (úplně jsem to zapomněl dopsat). V televizi uslyšíte, že je to podle skupiny My Chemical Romance, která je v naší třídě oblíbená. Ve skutečnosti to bylo na památku našeho spolužáka, ale to by, jak řekl rejža, znělo hrozně smutně. Holt televize. Pak přišlo na řadu lezení. Na síti lezla ještě nesehraná dvojice Hezoun a Jitka, Karel to dole vázal a na mě zbyla překážka. Soupeř nás v tomhle docela převálcoval. Ty zkušenosti byly znát. Zlatého bludišťáka nám sebrali ani jsme nemrkli. Zato nám jeden bludišťák spadl hned ze začátku. Komplikace při zavěšovaní naštěstí nenastaly. Když přišly otázky byli jsme všichni ještě pořádně vyklepaní. Snad nám nezabírali ruce nad tlačítkem, protože ty se klepaly snad každému. I přes tu nervozitu jsme si nevedli špatně. Tuším, že jsme zodpověděli o otázku víc než soupeř. U tak ale soupeř vedl asi o šest bodů. Učitelé si měli pinkat co nejdéle s ping-pongovým míčkem. Učitelé z Bohumína to váleli, naši také nebyli špatní, ale ti druzí byli prostě lepší. My jsme rozumně vsadili pouze jeden bod, ten nám také odečetli. Soupeř udělal fatální chybu a vsadil pouhé tři body. Kdyby to trochu déle rozmýšlel, vsadil všech pět. Naši učitelé, jak už jsem řekl, prohráli - my tak ztratili jeden bod a soupeř získal osm. Rozdíl byl tuším 13 bodů. Rozhodnout tedy měla až poslední disciplína - tajenka. Tady byly naše nervy opravdu našponované, teď šlo o všechno. Měli jsme přijít na známou osobnost. První nápověda - rok 1936. Pak tam bylo pero. Ve třetí pouta. Nikdo pořád netušil. Rozlouskla to až čtvrtá nápověda, nápis: Charta 77. A jediné jméno, které se nám v tu chvíli vybavilo, bylo jméno Václava Havla. A kupodivu to tak doopravdy bylo. Za tajenku jsme získali 15 bodů, o pouhé dva body jsme tedy zvítězili. Stačilo by málo a mohlo to by úplně jinak. Pokud bychom měli například o pouhou jednu zodpovězenou otázku méně a soupeř vsadil na učitele všech pět bodů, bylo by rozhodnuto. To se naštěstí nestalo a my byli rádi, že nejedeme hned domů. Jak jsme si vedli u balancovníku snad ani psát nebudu. Po všech těch nervech nám to jaksi všechno vypnulo a my tam jen tak stáli, drželi balancovník a koukali jak se kuličky kutálejí. Nedostali jsme tam snad ani jednu kouli. Následovala přestávka a pak se točil druhý díl. Zase to samé. Jen trochu únavnější, protože ve studiu bylo už pořádné horko a taky už se všechno nedařilo tak jako ráno, scény se opakovali a únava vzrůstala. Naštěstí jsme dostali relativně slabého soupeře, jeho nevýhodou byl asi věk - všichni byli o dva roky mladší než my. Co musím uznat je to, že měli pěkný, rytmický a melodický pokřik. Znělo jim to opravdu pěkně. "Bejci, do toho, vyhrajem to, hotovo." Zkuste si to zakřičet. Úžasné, škoda že jsme něco tak pěkného nevymysleli i my. I když naše "Chemici, Chemici, to jsou prostě profíci. Vždycky vědí co a jak, všem vám tady daj na frak." taky není úplně špatné. Druhý díl už si tak dobře jako první nepamatuji, nějak se mi to tam v makovici pomotalo. V úvodních otázkách to moc slavné nebylo, ale soupeř s námi držel krok. Rozhodující bylo lezení. Překážka byla o něco těžší než v prvním díle, když na ní neděláte kraviny, dala se zvládnout. Začátek byl opravdu pěkný. Dvojka na síti už se sehrála a tak byl zlatý bludišťák náš, ani nikdo nemrkl. Problém nastal až u mně. Trochu jsem to zdramatizoval a čistě neúmyslně jsem začal dělat nahoře kraviny. Prý to vypadalo pěkně, až se na sebe budu dívat, asi si řeknu něco nepěkného. Jednak mi Karel nabalil spoustu bludišťáků a mně se to v lanech nahoře šmodrchalo. Dokonce tak hodně, že jsem jednoho z karabiny urval. Asi v půlce překážky jsem přesunul těžiště výš, než bylo zdrávo a otočil jsem se hlavou dolů. Úplně úžasné je, jak si z toho pamatuji každou setinu. V jednu chvíli jsem byl výš než jsem chtěl, pak se začínám otáčet a diváci na tribunách tichnou. Pak visím hlavou dolů a snažím se zhoupnout zpátky. To se mi naštěstí podařilo, dokonce až tak, že jsem se málem přetočil na druhou stranu. Diváci jásají. Tady mně to docela začalo bavit. První nálož jsem zavěsil a dole už pro mě byla přichystána další. S Karlem jsme měli domluvené, že mi řekne, kolik mám ještě času. On ale nějak na časomíru zrovna neviděl a tak mi řekl, že mám asi o patnáct vteřin víc času. Za tu dobu jsem to měl dát úplně v pohodě. Jsem kousek za půlkou překážky a ouha, posledních deset sekund a Roman (moderátor) začíná odpočítávat. Nebudu vám popisovat to drama, mě to tak napínavé zas nepřišlo, zase jsem vnímal každý detail - poslední sekunda, hala tichá, já mám kruh na zavěšování na dosah, dole vidím kameramana a moderátora, který odpočítává poslední sekunda. Pak cvak a je to tam. Prý včas. Budu jim věřit. A tak až na jednoho urvaného bludišťáka viseli nahoře všichni. Soupeř tak úspěšný nebyl a mi začínali doufat, že domů ještě dnes nepojedeme a že se ulijeme z fyziky. V otázkách to bylo vyrovnané, rozhodla soutěž učitelů. Ti měli totiž házet frisbee do košíčku. Možná už jste to viděli, v Bludišti to nebylo poprvé. Pan učitel Ryneš sice tvrdil, že je to o náhodě, každopádně se mu jako jedinému podařilo trefit a to dokonce dvakrát. My už to měli všechno propočítané a vsadili jsme přesně tolik, abychom si mohli být jistí, že to máme v kapse. To se povedlo a my si tak mohli dovolit prohrát poslední úkol, tajenku. Docela mne zklamalo, že v tajence nevyšel můj tip Marca Pola. Tam jsme se možná trochu unáhlili a měli jsme déle přemýšlet, protože soupeř měl pouze dvě nápovědy, ze kterých vycházeli jako možné dvě osoby, již zmiňovaný Polo a pak Kryštof Kolumbus. No a ten druhý byl správný. Pak zase přišel balancovník. No comment, možná jsme lemplové, ale zase jsme se nechytili. Něco už se nám tam dostat podařilo, dva tisíce korun nám ale zase utekly. Zase jsme naskákali do autobusu a odjeli zpět na krásnou ubytovnu. Cestou jsme se stavili v Kauflandu a dokoupili zásoby, nikdo se neztratil, nikdo snad ani nic neukradl. Co se dělo v noci nevím, protože mně se chtělo spát a když se mi chce spát tak spím. Jednoduché. Ráno bylo stejné jako to včerejší, nasnídat, zabalit a do autobusu. Teď už bylo jasné, že pojedeme po natáčení domů, takže si už z výsledku natáčení nikdo hlavu nedělal. Na place to byl samý vtípek a legrácka. Po úvodních otázkách jsme zase lehce vedli, to už jsme ale věděli, že to nic neznamená. Lezení se zdařilo na výbornou, Jitka těsně ukořistila zlatou potvoru a překážka tentokrát byla hodně jednoduchá, takže jsem šel na jistotu, nijak zvlášť nechvátal a docela si to zase užíval. Když tak nad tím přemýšlím, nahoře jsem si to pokaždé užíval nejvíc. Žádný stres, nemusí se u toho moc přemýšlet, skvělé. V otázkách jsme soupeře převálcovali. No, my… Spíš Karel. Ten si taky poslední díl užíval, i ruka nad tlačítkem se mu klepala skoro jako normálně a dával si tam jednu otázku za druhou. Učitelé tentokrát stavěli kostky na sebe a opět se prokázalo, že na gymplu jsou nejenom talentovaní žáci (ironie), ale i učitelé (no jo, stavění kostiček, to jim de). Zase bylo rozhodnuto a my si chtěli ten pocit co nejvíc vychutnat - nikde jinde než v televizi takovou šanci nemáte, každé radování jsme mohli opakovat klidně i třikrát, stačilo aby se režisérovi něco nelíbilo. Uhádli jsme i tajenku, kde jsme neudělali chybu, jako v předchozím díle, dostatečně dlouhou dobu jsme si počkali a jasně určili, že požadované dílo je Popelka (resp. Tři Oříšky pro Popelku). A tak pěkný den jsme si nemohli zkazit tím, že bychom nedali tu mrchu s názvem balancovník. Taktika už byla vymyšlená a my opravdu odcházeli s poukázkami do Tesca v hodnotě 2.000,-. Navíc protože jsme vyhráli třikrát za sebou, dostali jsme poukázku do lanového centra. A závěr? Hurá už to máme za sebou, ale už by se o tom mohlo přestat mluvit. Ať máme po svých deseti minutách slávy pár měsíců klid.

Čas načtení: 2024-09-10 06:00:01

Osamělý život Putinových synů: Nechodí do školy, bojí se otravy a jejich kamarádi tráví týdny v karanténě

Jak se lze dostat do blízkosti rodiny Vladimira Putina? Tahle příležitost je vlastně jednodušší, než se zdá, jak odhalují poznatky Dossier Center. To odhalilo, že Putinova rodina hledá pro asi devítiletého Ivana a pětiletého Vladimira juniora domácího učitele. Jeho plat je pohádkových 7 700 eur (asi 193 tisíc korun) měsíčně, ale zájemce o práci musí počítat s nemalými omezeními. „Rodina žije v izolaci,“ píše se v inzerátu. „Kandidáti musí souhlasit s dvoutýdenním lékařským vyšetřením. Nesmí opouštět teritorium zaměstnavatele,“ píše se dále v inzerátu na britském webu, kde se hledají učitelé pro ruské děti z bohatých rodin. Putin se bojí spát ve svém luxusním sídle v Soči. Na noc utíká do pevnosti Valdaj Číst více Učitelé s pasem JAR Poměrně zvláštním požadavkem také je, že nový údajný učitel Putinových synů by měl mít pas Jihoafrické republiky. „Pro rodinu pracovalo mnoho vychovatelek a najít nové kandidáty je stále obtížnější, takže učitelé angličtiny se nyní rekrutují z různých anglicky mluvících zemí, včetně Jižní Afriky,“ píše centrum a zmiňuje také geopolitické důvody. K cizincům v Rusku panuje všeobecná nedůvěra a občané JAR jsou jedni z mála, kteří jsou vnímáni jako přátelé Ruska. Milují iPady i disneyovky Jací jsou vlastně synové Putina? Starší Ivan prý miluje filmy od Disneyho k velké nelibosti svého otce i matky, jak odhaluje jeden ze zaměstnanců, který je s rodinou v denním kontaktu. Ivan si nejraději hraje právě na disneyovské postavičky buď úplně sám, nebo se zaměstnanci svých rodičů. Rodiče se vracejí z práce zpravidla pozdě večer a ostatní děti vidí jen o prázdninách. Ve Valdaji, kde se děti nejčastěji zdržují, mají dva poníky, králíky a bernardýna. Z hraček mají oba chlapci nejraději stavebnice Lego, kterých mají obrovskou sbírku, a samozřejmě tablety iPad americké společnosti Apple. Děti si na nich prý nejen hrají, ale často se přes ně i učí. O mladším ze synů, Vladimiru juniorovi, nejsou k dispozici téměř žádné informace. Vlastní kuchař i pojmenované hrníčky Ivan a Vladimir junior také převzali spousty zvyklostí svého otce. Po soukromém areálu ve Valdaji se přesouvají pouze auty, volný pohyb po pozemcích mají dokonce zakázán i někteří zaměstnanci – všechny přesuny probíhají kvůli lepší kontrole pouze auty. Ivan i malý Vladimir mají osobní kuchaře. „Stejně jako Vladimir Putin i jeho synové mají své hrnky a pijí jen z nich. Důstojníci z prezidentovy bezpečnostní služby (SBP), která je součástí hlavní divize federální ochranné služby, jsou dětem vždy nablízku,“ píše Dossier Center. Kamarádi dětí musí do karantény S kamarády to mají Putinovi synové složité. Zdroj zevnitř rodinného sídla sice říká, že se občas v rezidenci objeví další děti, ale ty musí strávit stejně jako ostatní dva týdny v karanténě. Často se prý jedná o děti přátel Kabajevové. Návštěvy dětí probíhají nejčastěji o prázdninách, někteří kamarádi ale prý jezdí i častěji. O sociálně bohatém prostředí, ve kterém mají děti dostatek vazeb na vrstevníky, se ale mluvit rozhodně nedá. Přestože mají rodiče často protichůdné názory na to, co by se jejich děti měly učit, nehodlají domácí vzdělávání opustit.  Putin hraje hokej se synem Jedna z mála aktivit, kterým se starší syn Ivan věnuje téměř výhradně jen se svým otcem a které oba velmi baví, je lední hokej. Pokud se podaří zorganizovat soukromý zápas, Putin je vždy v týmu se svým synem a všichni ostatní hráči jsou členové federální ochranné služby. „Občas se na zápas přijde podívat Kabajevová, ale z kluziště není vidět, vyhýbá se personálu a pozoruje zápas ze samostatné lóže skryté za neprůhledným sklem,“ říká zdroj z Putinova okolí. Tohle není ten samý Putin. Nejnovější fotky rozvířily debatu o dvojnících ruského prezidenta Číst více Bezpečnost především V rezidenci ve Valdaji panují přísná bezpečnostní opatření, která však v nepřítomnosti prezidenta Putina povolují. Když není šéf nablízku, zaměstnanci dokonce mohou mít u sebe mobilní telefony a nejsou kontrolovány jejich osobní věci a doklady na každém kroku. Učitelé a školitelé zřídka komunikují přímo s rodinou, říká zdroj centra. Pokud učitelé něco potřebují, komunikují s asistenty rodiny. Asistenti předávají vzkazy od rodičů. Mohou to být jak poděkování za odvedenou práci, tak návrhy ohledně procesu učení. Ačkoliv má Dossier Center fotografie obou chlapců, nakonec se je kvůli jejich nízkému věku rozhodlo nezveřejnit s tím, že děti nejsou zodpovědné za činy svých rodičů.

Čas načtení: 2025-05-26 10:50:00

AI jako partner, nikoliv náhrada: Konference Unicorn University Open otevřela diskuzi o budoucnosti výuky v éře umělé inteligence

Praha 26. května 2025 (PROTEXT) - Jak využít umělou inteligenci ve vzdělávání, aby dále rozvíjela lidský potenciál? Co znamená být AI gramotný? A proč by každá škola měla mít své digitální dvojče? O tom, že technologie nejsou hrozbou, ale příležitostí, pokud s nimi umíme správně zacházet, diskutovali odborníci z oblasti vzdělávání, vývoje AI nástrojů i technologií na jarní on-line konferenci Unicorn University Open s názvem „AI jako partner, nikoli náhrada“, která proběhla v pátek 16. května.Prvním řečníkem, který konferenci slavnostně zahájil, byl Jakub Haláček, ředitel Unicorn AI Research Center. Ve své prezentaci otevřel téma digitální transformace školství a připomněl, že bez digitalizace vzdělávacího procesu nemůže být AI skutečně efektivním partnerem ve výuce. „Ideální stav v budoucnu je ten, že každá škola, univerzita nebo vzdělávací instituce bude mít své digitální dvojče –– každý krok, který se ve škole odehrává, by měl mít svůj digitální protějšek. Díky tomu je možné využívat AI naplno a přirozeně,“ přiblížil posluchačům vizi budoucnosti. A dodal, že samotná Unicorn Vysoká škola byla od samotného začátku založena jako plně digitalizovaná škola, díky čemuž ukazuje, jak lze díky technologiím usnadnit přístup ke vzdělání, individualizovat výuku a poskytnout studentům důležité informace – od výsledků a porovnání mezi předměty až po efektivní plánování studia.Praktický pohled na využití umělé inteligence ve školách přinesl Karel Klatovský ze společnosti Microsoft. Ve své přednášce upozornil na dva klíčové trendy – rostoucí potřebu tvorby inteligentních asistentů a agentů a také to, že běžné aplikace už učitelům často nestačí. Učitelé podle něj stále častěji hledají nástroje, které jim nejen usnadní přípravu výuky, ale zároveň umožní lépe reagovat na individuální potřeby žáků. „Učitelé potřebují nástroje, které jim pomohou personalizovat výuku, vytvářet obsah na míru a zároveň jim uvolní ruce pro to nejdůležitější – práci s dětmi,“ uvedl a upozornil rovněž na rizika nadužívání AI: „V některých školách už vidíme druhý extrém – učitel pomocí AI vygeneruje text, žák ho dá chatbotu zpracovat do odpovědí, a nakonec AI sama hodnotí výstup. To není cesta, kterou bychom se měli ubírat.“AI ve vzdělávání není budoucnost, ale přítomnost Na přínosy AI z pohledu učitele navázal také Jakub Kubů z České asociace umělé inteligence, který se zaměřil na hlubší proměnu role pedagogů. Upozornil, že umělá inteligence není otázkou budoucnosti, ale přítomnosti, která už nyní zásadně ovlivňuje podobu výuky. „Celý můj profesní život mě fascinuje, jak technologie mění to, co považujeme za normální. AI ve vzdělávání nám umožňuje hned několik věcí – personalizované vzdělávání, virtuální asistenty pro učitele, analýzu výkonu studentů nebo chatboty jako studijní mentory,“ shrnul. Právě díky těmto nástrojům se podle něj mění i samotná role učitele – z rutinního předavače informací se stává koučem a průvodcem, který studentům pomáhá zorientovat se v množství informací a podporuje je na jejich individuální vzdělávací cestě. Tento posun vnímá jako jeden z nejdůležitějších aspektů využití AI ve školství: „Učitelé se stávají kurátory vzdělávání – jsou to ti, kdo pomáhají studentům najít cestu, nikoli ti, kdo pouze přednášejí fakta.“V úzkém kontaktu s učiteli a školami je Eva Nečasová z iniciativy AI dětem, která ve svých diskusích se sbory často naráží na obavy spojené s nástupem umělé inteligence. „Pedagogové se bojí, že děti začnou kvůli AI hloupnout nebo ji budou využívat k podvádění. Tyto obavy jsou reálné, ale existují strategie, jak jim předcházet,“ prozradila. Jednou z cest je například Kurikulum umělé inteligence pro ZŠ a SŠ, které nabízí konkrétní metodiky pro začlenění AI napříč předměty. Nečasová zároveň zdůraznila potřebu budovat AI gramotnost – tedy nejen znalosti a dovednosti, ale i kritický postoj k technologiím. „Děti by měly vědět, kdy za ně technologie rozhoduje, a samy si určit, jaký dopad má AI mít na jejich život.“Na důležitost porozumění fungování umělé inteligence a jejím dopadům navázal i David Hartman, garant nového bakalářského programu Umělá inteligence na Unicorn Vysoké škole, který na konferenci tento nový program představil a tím také seznámil diváky s možným přístupem k výuce tohoto tématu s ohledem na jeho vývoj a souvislost s mnoha obory. Program podle něj klade důraz nejen na technické dovednosti, ale i na etické a společenské souvislosti – například šíření dezinformací, deepfakes nebo ztrátu soukromí. „Nechceme z lidí dělat programátory, ale naučit je, jak AI funguje, co umí a neumí, a jak ji využít bezpečně a smysluplně,“ uvedl. Výuka je postavená na praktických projektech, týmové spolupráci a propojení s reálnými zadáními z praxe. Cílem je vychovat odborníky, kteří dokážou nové technologie nejen vytvářet, ale i zodpovědně používat – ať už ve školství, firmách nebo veřejném prostoru.Neznámá budoucnost? Naučme se s ní žítNa slova Evy Nečasové rovněž navázal ve svém závěrečném vystoupení Ondřej Šteffl ze společnosti Scio, který nabídnul širší pohled na proměnu vzdělávání v éře umělé inteligence. Podle něj jsou současné debaty o opisování či zákazech používání AI pouze dočasnou „pěnou dní“. „Brzy bude AI používat každý na všechno. Klíčové ale bude, kdo ji umí využít efektivně – a kdo ne,“ řekl.Budoucnost podle Šteffla rozdělí společnost na dvě skupiny: ty, kteří umějí s AI zacházet, a ty, se kterými zachází AI. Upozornil také na potřebu připravit žáky na nejistotu a schopnost adaptace – dovednosti, které budou v rychle se měnícím světě cennější než memorování faktů.AI jako partner, ne hrozbaKonference Unicorn University Open potvrdila, že AI není jen další technologický trend, ale zásadní změna přístupu ke vzdělávání. Pokud se ji naučíme správně využívat, může být mocným spojencem – partnerem, který rozvíjí lidský potenciál, nikoli nástrojem, který ho nahrazuje.Unicorn Vysoká škola je renomovaná soukromá vysoká škola, která nabízí kvalitní vysokoškolské vzdělání v oblasti informačních technologií, byznysu a datové analýzy. Soustředí se na systematické vzdělávání odborníků v akreditovaných bakalářských a magisterských programech s cílem maximalizace konkurenční výhody pro jejich budoucí uplatnění. Promyšlený vzdělávací systém řádně shrnuje a předává vyvážený komplex znalostí složený ze standardů dobré odvětvové praxe, aplikované výzkumné činnosti, korporátního přístupu a partnerské spolupráce s oborovými leadery.Unicorn Vysoká škola nově nabízí také tzv. mikrocertifikáty, které studujícím nabízí možnost si doplnit kvalifikované vzdělání bez toho, aby museli studovat konkrétní studijní program na vysoké škole. Je to rychlejší a pohodlnější cesta k tomu, jak si zvýšit kvalifikaci a stát se atraktivnější pro zaměstnavatele. Po úspěšném absolvování obdrží mezinárodně uznávaný elektronický certifikát garantovaný Unicorn Vysokou školou. Tento certifikát je přenosný a ověřitelný, což umožňuje jeho držitelům prokázat znalosti a kompetence získané v rámci celoživotního vzdělávání (CŽV). Zdroj: Unicorn 

Čas načtení: 2020-04-16 05:11:01

Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě (ukázka z knihy)

Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává důsledků, jaké budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužila.   Ukázka z knihy:   DOPIS SEDMÝ   Není nic, čemu by věda nedokázala pomoct. Rodiče i učitelé musejí lépe pochopit, jak se čtením mění mozek dítěte. […] Jsem přesvědčen, že zvýšené povědomí o čtecí dráze mozku učitelům jejich úkol velice usnadní. – Stanislas Dehaene   A co si odnášíme od Dr. Seusse? Samozřejmě radost z hravých slov a obrázků, ale také ty nejlepší a nejlidštější hodnoty, které chce každý z nás mít: kuráž, odhodlání, toleranci, úctu k zemi, náznak bojového ducha, umění ocenit představivost.             Proto na čtení v raném věku záleží. –Michael Dirda   Milí čtenáři, děti ve věku pěti až deseti let se po celém světě začínají učit číst a začíná pro ně největší čtenářské dobrodružství jejich mladého života. Trefně to popsal William James: „Děti, které se učí číst […] se rozletí do úplně nových světů tak snadno jako ptáčata,“ a jejich první zastávka bude v Dinotopii, Narnii nebo v Bradavicích. Cestou se budou muset utkat s mnoha podivnými stvořeními, od draků po tyrany, objeví různé druhy „jiných lidí“, budou upadat do mdlob ze svých hrdinů nebo přísahat, že nikdy v životě do mdlob neupadnou. Ale hlavně opustí svůj psací stůl, křeslo nebo postel a zjistí, kým vším se samy mohou stát. Jak napsal Billy Collins ve své krásné básni „On Turning Ten“ (Jak se stát desetiletým), ve čtyřech letech byl arabským kouzelníkem, v sedmi odvážným vojákem a v devíti z něj byl princ.             Ovšem pro příliš mnoho dětí nic z toho neplatí. Pro ně znamená projít dveřmi mateřské školy začátek neustále se vracející noční můry, kterou skoro nikdo jiný nevidí. Podle toho, jaký scénář jim život přichystal, budou mít děti šanci na svůj vlastní, nepolapitelný americký sen, nebo ne, s dalekosáhlými důsledky pro celou společnost.             Každý národní i mezinárodní žebříček výkonů ve čtení ukazuje, že navzdory veškerému bohatství země americké děti ve velkém zaostávají a vedou si podstatně hůř než děti ze západních i východních zemí. Nemůžeme ignorovat, co to věstí pro naši zemi. Jsou věci, které musíme znát, ať už máme vlastní děti, nebo ne, a týkají se hlavně toho, co každý z nás může udělat pro to, abychom napravili potenciál dětí této země.             Konkrétně Národní hodnocení úrovně vzdělávání (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně „zdatné“, to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivěji vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.             A co je ještě mnohem horší, téměř polovina afroamerických nebo latinoamerických dětí neumí ve čtvrté třídě číst ani na základní úrovni, natož aby se dalo mluvit o nějaké „zdatnosti“. To znamená, že nedokážou dostatečně dekódovat a pochopit čtený text, což následně ovlivňuje téměř vše, co by se dál měly učit, včetně matematiky a dalších předmětů. Čtvrtá třída, tedy věk devět až deset let, je pro mě „černá díra amerického vzdělávání“, protože jestli se děti v tomto období nenaučí plynule číst, pro všechny vzdělávací účely jako by zmizely. Řada z těchto dětí skutečně ze vzdělávacího systému postupně odpadá a existuje jen mizivá šance, že v dospělosti dosáhnou svého amerického snu.             Věznice napříč Spojenými státy tohle dobře znají – řada z nich projektuje budoucí počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Jak napsala bývalá výkonná ředitelka a filantropka CinthiaColettiová, vztah mezi úrovní čtení ve čtvrté třídě a nedokončeným vzděláním je trpká a velice významná skutečnost. Snaží se prosadit myšlenku, že pokud tak velký počet dětí nepodává ve škole dostatečný výkon, Amerika si nemůže udržet vedoucí ekonomickou pozici ve světě. Rada pro mezinárodní vztahy závěry Colettiové podpořila ve své zprávě, kde bez jakýchkoli nejasností uvedla: „Rozsáhlé části nevzdělané populace ničí schopnost Spojených států fyzicky se bránit, chránit svoje informace, diplomaticky vyjednávat a podporovat růst hospodářství.“             Jedině vysoká úroveň čtení zajistí, aby jednotlivci mohli rozvíjet a uplatňovat sofistikované čtenářské dovednosti, díky kterým lze udržet intelektuální, sociální, fyzické i ekonomické zdraví Spojených států. Více než dvě třetiny budoucích amerických občanů jsou zcela bez šance.   Kde začít?   Prvních pět let života těchto dětí ani zdaleka nepřipomíná ideální život, jak jsem ho popsala v předchozím dopise. Už mě unavuje citovat staré i nové studie dokládající víc než třicet milionů slov, která děti z chudých rodin ve svém prostřední nikdy neuslyší, nebo počet knih či tiskovin, jež neuvidí a které jim do věku čtyř pěti let nikdo nepřečte. Peníze mají v raném jazykovém a kognitivním rozvoji dětí doslova hlavní slovo, jak ukázala rozsáhlá analýza ekonoma Jamese Heckmana a jeho týmu z Chicagské univerzity. Zjednodušeně řečeno, peníze, které do dítěte investujeme v průběhu prvních let jeho života, mají vyšší návratnost než peníze investované kdykoli jindy. Závěry všech možných typů výzkumu na téma vývoje dítěte nelze pochopit lepším způsobem: společnost musí začít investovat do komplexnějších předškolních vzdělávacích programů, do většího počtu vysoce kvalifikovaných odborníků a jejich zapojení ještě předtím, než se první velké mezery v jazyce a učení natrvalo usadí v životě milionů dětí.             Varování: jazykovědkyně z Pedagogické fakulty Harvardovy univerzity Nonie Lesauxová odmítá výraz mezera, protože naznačuje, že to jediné, co musíme udělat, je nějak ji vyplnit a naše práce tím končí. Má pravdu. Většina dětí, které v prvních pěti letech života nedostanou kvalitní péči, v dalších pěti letech nepodává dostatečné výkony, a pak v dalších, a nakonec nedisponuje dostatečnými prostředky po zbytek života. Tedy pokud celou rovnici neopravíme: musíme změnit náš přístup k dětem od narození do pěti let, první dva tisíce dnů života, kdy se pokládají základy čtecí dráhy mozku, jak jsme si řekli už dříve. Musíme znovu promyslet, jak má vypadat doba od mateřské školy po pátou třídu, tedy další dva tisíce dní. V tomto období, což je hlavní téma tohoto dopisu, se děti učí číst a myslet způsobem, který staví základy pro zbytek jejich života. Během těchto let formálně přebírá štafetový kolík škola, a pokud chceme, aby naše děti dosáhly svého potenciálu coby platní členové společnosti, musíme v ní investovat do tří oblastí: všestranné průběžné hodnocení od samého počátku, vynikající a odborně vystavěné metody výuky a koordinované úsilí všech pedagogů o rozvíjení čtenářských a jazykových dovedností na všech stupních. Každá z těchto oblastí vyžaduje jinou formu investice.   Investice do raného a průběžného hodnocení studentů   Z mateřských škol přicházejí menší i větší děti všech schopností, jazyků, dialektů i kultur. Škola má v první řadě za úkol zjistit, kdo je připraven se učit, kdo ne a co je s tím potřeba udělat. Škola musí být od prvního dne připravena pomoct dětem, jimž se nedostalo kvalitní předškolní přípravy, a které tím pádem můžou být pozadu s rozvojem jazykových schopností a dalších předstupňů čtení. Od druhého dne musejí učitelé znát silné a slabé stránky dětí, které naopak měly kvalitní předškolní přípravu, a než se s nimi pustí do formální výuky čtení, měli by se na tyto stránky zaměřit. Všichni, kdo jsou zapojeni do výuky, by měli znát důležité poznatky z nových i zavedených starších výzkumů, které zatím v mnoha školách nejsou ani dobře známé, ani zavedené do praxe.             Ustálené postupy pro první dva dny školy by mohla změnit velmi zajímavá nová studie. Moje současné i bývalé studentky doktorského programu Ola Ozernov-Palchiková a Elizabeth Nortonová společně s Johnem Gabrielim a jeho kolegy z McGovernova institutu pro výzkum mozku při Massachusettském technologickém institutu a Nadine Gaabovou z Bostonské dětské nemocnice právě dokončili jednu z nejrozsáhlejších studií na téma predikce čtenářských schopností. Tento typ studií nám pomáhá předpovědět, kdo a proč si povede dobře v důležitých předmětech, jako je čtení a matematika, a kdo bude potřebovat pomocnou ruku.             Naše skupina studovala více než tisíc předškoláků vyrůstajících v různých ekonomických prostředích po celé Nové Anglii. Každé z dětí prošlo velkou baterií pedagogických testů. Výsledky vyzdvihly dvě skutečnosti, jednu nijak překvapivou a druhou s transformačním potenciálem. Za prvé, americké děti přicházejí do škol s podstatnými kognitivními a jazykovými rozdíly, to není žádné překvapení. Za druhé, tyto rozdíly spadají do samostatných skupin, které předvídají, jak si děti později ve škole povedou ve čtení. Něco takového by mohlo mít vliv na životní dráhu mnoha dětí.             Z výsledků studie konkrétně vyplynulo šest vývojových profilů, které můžou rodičům i učitelům pomoct pochopit, jaké přesně jsou potřeby konkrétního dítěte a jak každého z nich od začátku co nejlépe naučit číst. Dva profily platí na děti, které jsou buď průměrné, nebo nadprůměrné a k dobrému výkonu jim stačí kvalitní výuka. Děti z další skupiny mají problém s písmeny a zvuky a je možné, že pocházejí z prostředí, kde se příliš nesetkávaly s abecedou nebo anglickou literaturou. Tyto problémy lze celkem snadno napravit. Ovšem je možné, že některé děti z této skupiny vykazují vzácnější potíže související se zrakem a je potřeba dalších testů.             Tři z profilů zahrnují děti, o nichž předem víme, že budou diagnostikovány s nějakou formou poruchy čtení nebo dyslexie. Uspořádání mozku, které pro děti s dyslexií představuje zásadní výhodu v pozdějším věku — v oblastech jako umění, architektura, rozpoznání vystupujících vzorů, například v radiologii nebo finanční sféře, či podnikání —, je pro ně v prvních letech života velkou nevýhodou. Pro ty z nás, kdo studujeme dyslexii, existuje jen málo důležitějších objevů než ten, který nám umožňuje tuto poruchu předpovědět dříve, než musí dítě začít snášet každodenní potupné selhávání před učiteli, vrstevníky a rodiči. Pro šestileté děti není nic horšího, než když si začne myslet, že je hloupé, protože všichni až na něj umějí číst, ať už má jeho porucha biologický, či environmentální důvod, nebo v některých případech obojí.             Včasným posouzením dětí, které se potýkají se čtením, můžeme předejít emočním troskám, v nichž se často ocitají při svých prvních zkušenostech s knihou. V průběhu celého procesu také ušetříme společnosti obrovské sumy peněz, jež by jinak vynaložila na lůžka ve věznicích, a také tím, že když u dětí s dyslexií udržíme čtenářského ducha, můžou se z nich v budoucnu stát nejtvořivější členové společnosti a úspěšní podnikatelé.             Kritickým bodem je v tuto chvíli fakt, že stojíme na prahu možnosti předpovědět vysoce specifické životní dráhy mladých čtenářů ještě dříve, než se čtením vůbec začnou. Na vylepšení testové baterie i profilů už pracuje i další skupina vědců z Lékařské fakulty Kalifornské univerzity v San Francisku, vedená Fumiko Hoeftovou a Marií Luisou Gorno-Tempiniovou. Kvalifikovaní pedagogové by však i za stávajících informací měli dokázat předejít některým problémům se čtením, jiné zlepšit a posloužit jako raná intenzivní intervence pro děti s vysokým rizikem rozvoje dyslexie. Při učení se číst není nic důležitějšího než co nejranější počátek systematické a cílené intervence.             Tento výzkum pomůže všem dětem, nejen těm, které mají viditelnější problémy s učením. Baterie prediktivních testů také ukázala v tomto věku ohromnou vývojovou variabilitu ve skupině spíše typicky se rozvíjejících dětí. Některé děti, obzvlášť chlapci, nevykazují žádné zjevné oblasti, v nichž by podávaly slabší výkon, prostě jen ještě nejsou připraveny. Abychom tuto skupinu plně pochopili, je nutné podrobnější hodnocení, protože je třeba vyloučit možné skryté slabiny. V některých případech je také nutné rozumnější očekávání z naší strany. Vedení škol je příliš často pod takovým tlakem, aby jejich žáci podávali v pozdějších ročnících dobré výkony ve veřejně sledovaných státních testech, že nutí učitele, aby s výukou čtení začínali stále dřív a stalo se součástí kurikula mateřských škol. Pediatrická neuroložka z Nemocnice Johnse Hopkinse Martha Dencklaová vehementně argumentuje, že pokud budeme děti nutit číst ještě před koncem mateřské školy, můžeme způsobit víc poruch čtení, než kolika předejdeme.             Britská neurovědkyně zabývající se čtením Usha Goswamiová tyto závěry potvrdila studií čtecích praktik v Evropě a stanovila, kdy by se v ideálním případě mělo začít s výukou čtení. Zjistila, že v zemích, kde děti se čtením začínají později, probíhá jeho další rozvoj s menšími potížemi. Jinými slovy, v evropských zemích, kde s výukou čtení začínají v první třídě, se mu děti naučily s větší lehkostí než tam, kde začínají o rok dřív.             Tyto výsledky jsou nepochybně zkreslené, protože jazyky zemí, které zavádějí výuku čtení o rok později než v USA, mají pravidelnější pravopis. Každopádně existují řádné fyziologické i behaviorální důvody, proč některé děti ve školce jednoduše nejsou dostatečně vyvinuté. Podstatné je, že strach z výsledků státních testů žáků třetích tříd ve Spojených státech by neměl být důvodem pro rozhodnutí, kdy se ve všech mateřských školách začne vyučovat čtení. Některé děti nutí ke čtení příliš nekompromisně a příliš brzy, kdy ještě nejsou po vývojové stránce připravené. Některé děti umějí dobře číst ještě před koncem mateřské školy, nebo dokonce aniž do ní kdy chodily. Jiné jsou v první třídě základní školy se všemi ostatními dětmi vystaveny „intervenci du jour“, která je ovšem pro jejich konkrétní profil žáka zcela nevhodná. Naší nejlepší obranou proti až příliš častým a běžným chybám, jež narušují vývoj dítěte, jsou jednak citliví a kvalifikovaní učitelé, dále vynikající prediktivní nástroje a nakonec cílená intervence založená na průkazných informacích.             Investice do učitelů   Naše společnost posledních padesát let postupně přenechává učitelům, pravděpodobně svým nejidealističtějším členům, k řešení všechny neduhy, které sama neumí vyřešit, zejména zhoubný vliv chudoby a stresového prostředí na raný vývoj dítěte. Každá škola by měla povinně zhlédnout dokument The Raising of America (Vychováváme Ameriku) filmařky Christine Herbes-Sommersové, jenž přináší upřímný a trpký obraz toho, jak tento vliv přetrvává po celý život. Nicméně většinu učitelů dostatečně nepřipraví ani studium, ani následný profesní vývoj, aby dokázali tváří v tvář obstát stále se rozšiřující škále problémů, které je čekají ve školních třídách – od narůstajícího počtu potíží s pozorností a učením přes specifické potřeby zvyšujícího se počtu dvojjazyčných či vícejazyčných žáků až po využití technologií při výuce.             Umět v dnešní době představit různým dětem čtení, není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý. Dnešní učitelé musejí být vybaveni novými znalostmi, zejména o čtecí schopnosti mozku a jak na jejím základě učit kantory i děti. Jak zdůrazňuje Stanislas Dehaene, vše, co víme o čtecí dráze mozku, může pomoct učitelům pochopit výhody různých forem výuky čtení. A nakonec tím můžeme překonat i jednu z nejnekompromisnějších debat ohledně výukových metody, takzvanou válku o čtení.             (…)   Maryanne Wolfová vystudovala psychologii a pedagogiku na Harvardu. Zaměřuje se na neuro-vědy, především na zkoumání procesu čtení a dyslexie. Na toto téma napsala několik knih, z nichž nejznámější je bestseller Proust and the Squid (Proust a oliheň, 2007) o důležitosti čtení pro lidský mozek a evoluci lidské inteligence. Její zatím poslední kniha, soubor dopisů Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě, vyšla v roce 2018. Přeložila Romana Hegedüsová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, brož., 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-06-12 05:27:19

Jak na konec školního roku 2025? Buďte originální a poděkujte učitelům i trenérům minerálem s energií

Jak na konec školního roku 2025? Buďte originální a poděkujte učitelům i trenérům minerálem s energií redakce Čt, 06/12/2025 - 05:27 Studentský život Klíčová slova: týmové náramky dárek pro učitele poděkování učiteli osobní set minerálů náramky vytvořené pro pedagogy Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Jak říci „děkuji“ jinak a s duší? Skvělou volbou pro konec školního roku jsou například osobní sety minerálů – praktické mini balení přírodních kamenů zaměřených na lásku, důvěru, vnitřní klid nebo energii. Navíc jsou skladné a snadno přenosné – hodí se do kabelky, zásuvky i na pracovní stůl. „Každý osobní set obsahuje tři minerály, které se vzájemně doplňují a tvoří harmonický celek. Obdarovaný si tak může podle nálady zvolit ten, který právě potřebuje,“ říká s úsměvem Michaela Kačena a dodává: „Všechny naše produkty jsou české výroby, vznikají ručně v dílně na severu Čech a před odesláním jsou očištěny a nabity v selenitové misce, aby byly připraveny k okamžitému použití. Minerály tak nesou nejen symboliku, ale i funkční energii, kterou může obdarovaný pocítit každý den.“ Nechcete-li darovat jen samotný kámen, můžete vybírat z náramků a přívěsků vytvořených speciálně pro pedagogy. Náramky jsou dostupné v různých stylech (simple, shamballa, bound) a lze je sestavit i na míru – podle znamení, barvy či vlastností, které chcete podpořit (klid, trpělivost, ochrana). „Nabízíme také možnost nechat na náramek vygravírovat osobní vzkaz nebo jméno,“ doplňuje Michaela Kačena. Poděkujte i trenérům... Zapomínat byste neměli ani na trenéry, vedoucí kroužků nebo lektory, kteří dětem po celý rok předávají cenné zkušenosti a energii. „Umíme připravit týmové náramky v barvách klubu, s vygravírovaným logem nebo jednotícím prvkem jako je síla, vytrvalost, sounáležitost,“ uvádí Kačena s tím, že takovýto dárek skvěle funguje na rozloučenou se sportovní sezonou. Ať už sáhnete po osobním setu, ručně vázaném náramku s gravírováním nebo symbolickém přívěsku – můžete si být stoprocentně jisti, že vybíráte dárek, který má skutečnou hloubku. Osobní set „ŠTĚSTÍ“ – jadeit, amazonit, tygří oko Malý, ale výjimečný dárek pro každého, komu chcete popřát radost, harmonii a životní nadhled. Tento osobní set obsahuje tři pečlivě vybrané minerály, které se vzájemně doplňují a společně přinášejí pozitivní energii, vnitřní klid a odvahu čelit novým výzvám.   Obsahuje: Jadeit – tradiční symbol štěstí a hojnosti, přináší klid a vyrovnanost, Amazonit – dodává odvahu následovat své sny a podporuje vnitřní sílu, Tygří oko – chrání před negativitou, posiluje sebedůvěru a přitahuje úspěch.   Set je dodáván v praktickém látkovém sáčku a je ideální jako osobní talisman do kabelky, do ložnice nebo na pracovní stůl.Cena: 229 Kč Přívěsek „PODĚKOVÁNÍ“ pro učitele Symbolický dárek pro ty, kteří mají každodenně v rukou budoucnost dětí. Tento přívěsek je sestaven z pečlivě vybraných minerálů, které podporují soustředění, pozitivní energii i vnitřní klid. Obsahuje: Fluorit pro koncentraci, Citrín pro štěstí a optimismus, Ametyst pro ochranu a vnitřní klid, Avanturín jako kámen motivace a radosti, Hematit pro sebevědomí a stabilitu.   Přívěsek je vhodný na klíče, batoh nebo kabelku a je doplněn gravírovanou placičkou. Cena: 190 Kč Náramek „PODĚKOVÁNÍ“ pro učitele – simple Náramek, který ocení každý učitel – nejen jako šperk, ale i jako každodenní podpora na emoční i profesní rovině. Vyrobený z devíti pečlivě vybraných minerálů, které harmonizují mysl, posilují odhodlání a zmírňují stres.   Obsahuje: • Ametyst pro ochranu a klid • Avanturín pro optimismus a motivaci • Jadeit jako kámen harmonie a štěstí • Labradorit proti emocionální únavě • Turmalín pro odvahu a nadhled • Záhněda pro zvládání stresu • Křišťál pro harmonii emocí • Iolit proti depresím • Hematit pro soustředění a sebedůvěru • Chalcedon jako balzám na nervy Náramek má kuličky o velikosti 6 mm a je doplněn gravírovaným přívěskem. Vhodný pro ženy i muže. Cena: od 530 Kč Náramek „NEJLEPŠÍ UČITEL“ – achát černý mat & hematit (Morseovka) Tento náramek je vázán ve stylu Morseovy abecedy, která v sobě ukrývá slova „NEJLEPŠÍ UČITEL“. Obsahuje: • Achát černý mat pro stabilitu, vnitřní rovnováhu a sebedůvěru, • Hematit pro odolnost, soustředění a energii. Vhodný jako poděkování za celoroční nasazení i motivaci do dalších výzev. Elegantní kombinace černé a stříbrné barvy navíc sedí ženám i mužům.Cena: 389 Kč Přidat komentář foto svetmineralu.cz Vysvědčení se letos rozdává v pátek 27. června a mnozí rodiče řeší klasickou otázku: Co letos darovat učitelům a trenérům, aby to nebylo klišé? Místo bonboniéry, květiny nebo další svíčky zkuste letos darovat kousek přírody s hlubším významem – minerál, který ochrání, podpoří a zůstane jako krásná připomínka uznání i po prázdninách. „Minerály umí pracovat s emocemi, podpořit klid, soustředění, odhodlání i trpělivost. A to je přesně to, co naši učitelé i trenéři každý den potřebují,“ říká Michaela Kačena ze svetmineralu.cz. Text obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2020-03-01 08:35:26

Mediální výchova jako další tunel do školského rozpočtu

Skupina nevládních neziskových organizací napsala otevřený dopis ministru školství Robertu Plagovi (ANO), v němž požadují zavedení mediální výchovy do škol. Už jsme jen čekali, kdy něco takového přijde. Mediální výchova postoupila v žebříčku používaných slov v neziskovém sektoru na první místo, předběhla i inkluzi i diskriminaci. Neziskovky si našly další dotační titul, přes nějž chtějí „tahat“ peníze z podfinancovaného školství. Manipulátoři cz. bojují za lepší mediální gramotnost žactva. A že se jich k tomu seběhlo: Karel Strachota (ředitel programu Jeden svět na školách, Člověk v tísni), Jan Cemper (šéfredaktor Manipulátoři.cz), Lenka Chudomelová (lektorka Demagog.cz), Jakub Janda (ředitel Evropské hodnoty), Michal Kaderka (zakladatel Svět médií), Martin Kožíšek (Akademie CZ.NIC), Tereza Kráčmarová (předsedkyně Fakescape), Kateřina Křivánková a Vojtěch Bruk (zakladatelé Zvol si.info), Michal Kučerák (lektor a produkční Centra současného umění DOX), Vlaďka Mušálková (ředitelka Asociace pro mezinárodní otázky), Michaela Slussareff (zakladatelka Slowtechinstitute.org), Jaroslav Valůch (programový koordinátor Transitions) a Tereza Vodičková (předsedkyně Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd). Že se k otevřenému dopisu přidali i učitelé občanské výchovy, respektive jejich asociace, může někoho překvapit, ale je to vcelku logické. Občanská výchova či Základy společenských věd (ZSV) prostě paří k aktuální politice. Málokdo zůstane zcela mimo. Podle ohlasů na různých pedagogických webech se ale zdá, že nemluví hlasem všech učitelů předmětu ZSV. Navíc je mediální výchova průřezové téma a nespadá tedy jen pod občanskou výchovu. A jaké důvody uvádějí Manipulátoři ve svém článku? „V českých školách je mediální výchově věnován velmi malý prostor: - 82 % učitelů uvádí, že výuka formou průřezového tématu, jdoucího napříč ostatními předměty, způsobuje, že na mediální výchovu nezbývá dostatek času, - téměř stejné procento (80 %) uvádí, že mediální výchova není v českém školství vnímána jako důležité téma, - studenti středních škol absolvují za celou dobu svého studia méně než 10 hodin mediální výchovy, - na některých školách se mediální výchova nevyučuje vůbec.“ Že by se mediální výchova na některých školách nevyučovala vůbec, je málo pravděpodobné, protože je v kurikulu zmíněné občanské výchovy či ZSV, zcela určitě v tzv. průřezových tématech. Znamenalo by to, že učitelé nedodržují Rámcový vzdělávací program. Počítá se tedy mediální výchova v rámci ZSV nebo jen mediální výchova prováděná v rámci akcí Člověka v tísni či jiných neziskovek? V tom totiž může být ten problém. Z vlastní zkušenosti vím, že moji kolegové, kteří učí „občanku“ či češtinu, zahrnují do hodin mediální výchovu pravidelně. Nemám tak reprezentativní vzorek jako Manipulátoři a nebyla jsem nikdy dotazována v podobných anketách, mluvím jen ze zkušeností, které ale sdílejí i mnozí další kolegové nejen na stránkách Pedagogické komory či na webu Pedagogické info. V dopise následuje dlouhý soupis toho, proč učitelé nejsou připraveni, proškoleni, a necítí se připraveni mediální výchovu vyučovat. Cesty z toho jsou tedy dvě – za prvé řádné proškolení učitelstva a za druhé se mohou lidé znalí tématu chopit mediální výchovy přímo a na učitele toto břemeno nenakládat. Znamenalo by to hodiny navíc nebo hodiny mediální výchovy místo vyučování jiných předmětů, ale jelikož víme, že matematika a vůbec kurikulum znalostí se přeceňuje a důležité jsou kompetence, může se od těch kompetencí rovnou začít a znalostmi nezatěžovat. Odvážný krok do budoucnosti směrem Strategie 2030, která se připravila na ministerstvu školství a budí mezi učiteli vesměs zděšení a odpor – požaduje „seřezat učivo až na polovinu, zato je lépe procvičit“. A důraz na kompetence, další kouzelné slovo, které odzbrojí každého oponenta. Jakožto jazykářka vím, že kompetence – například schopnost komunikace – bez odpovídajích znalostí není možná, leda tak na úrovni „pidgin English“, a nedovedu si to nějak představit. Módní slova nahrazují obsah. A teď, o co jde doopravdy: 1. Pojmenování důležitosti mediálního vzdělávání (například formou metodického doporučení). 2. Transparentnost procesu revize rámcových vzdělávacích programů (RVP) a nastavování vzdělávacích strategií, zohlednění mediální gramotnosti. 3. Začlenění mediálního vzdělávání do vzdělávání studentů pedagogických fakult. 4. Finanční podporu projektů a aktivit subjektů aktivních na tomto poli (například formou otevřených grantových výzev). Das ist des Pudels Kern, jak pravil Faust. Nedosti na tom, že neziskovky odčerpávají z nevalného rozpočtu ministerstva školství a dalších veřejných rozpočtů peníze na řešení problémů, které svou vnucenou agendou samy způsobily – viz inkluze po česku. Našly si další cecík – mediální výchovu. Abych dodala – nemám vůbec nic proti mediální výchově, která by naučila děti orientovat se v džungli internetu a informací, z nichž většina je, mírně řečeno, irelevantní. To podle mě dělá řada kolegů občankářů a češtinářů a dělají to dobře. Třeba vydávají s dětmi i vlastní školní časopisy, učí je třídit a ověřovat si informace z více zdrojů. Učí je kritickému myšlení. Zvou si do školy osobnosti, které mohou žáky obohatit. Nemám nic proti mediální výchově, která bude vedena myšlenkou Padni, komu padni. Shora uvedená skupina signatářů však avizuje vše možné, jen ne možnost objektivity. Nemusím ani brouzdat po fcb jednotlivých signatářů, abych věděla, že Putin a Rusko jsou podle nich „zlo“, stejně jako náš prezident, a jediné blaho nás čeká v náručí NATO a Evropské unie. Možnost, že by někdy, jen na momentík, připustili, že to tak vždy být nemusí, si neumím představit. A to není objektivní přístup. To je výchova v rámci oficiální ideologie. Jako takové by to ovšem neprošlo – tak tomu budeme říkat mediální výchova. Když to doženu na hranu možného: kdysi nám chtěli Němci v době protektorátu likvidovat inteligenci – a také ji likvidovali – represemi a zavíráním vysokých škol. Stejně tak komunisti hleděli na příslušníky inteligence vždy s podezřením. Nejlepší je tedy vlastně řádnou inteligenci nemít, pokud chcete, aby lidé nebyli odbojní. Základní počty, umět se podepsat, sepsat lejstro, vytvořit tabulku a být politicky na výši bude asi (zase) stačit pro kariéru. Natož do montovny. Nikdo mi nevymluví, že ke kritickému myšlení se nedostaneme přes mediální výchovu, ale přes hluboké a soustavné vzdělání, které jediné umožní vyhodnocovat situace a srovnávat zdroje informací, třeba v několika jazycích. Ne všichni na takové vzdělání dosáhnou, ale čím jich bude více, tím lépe. Osekáním vědomostí na polovinu a povinnými školeními se od tohoto cíle jednoznačně vzdalujeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-20 11:48:00

Audiovizuální výchova - nutná odpověď na záplavu filmů a videí

Praha 20. srpna 2024 (PROTEXT) - Každodenně jsme vystaveni rostoucí záplavě videoobsahu, který stále intenzivněji proniká do našich životů a formuje naše vnímání reality. Tento tlak nejvíce doléhá na děti a mladistvé, kteří konzumují obrovské množství obsahu bez dostatečných nástrojů pro jeho kritické zhodnocení. Podle údajů vědců z Masarykovy univerzity tráví adolescenti v České republice denně téměř hodinu přímou konzumací videoobsahu na platformách jako YouTube a Netflix (z celkového času čtyř hodin denně strávených na mobilních telefonech, kde dále konzumují videoobsah na sociálních sítích, přičemž se k těmto sítím a dalším aplikacím vrací až 78krát denně). Tento trend vyvolává vážné otázky ohledně jejich schopnosti soustředění, kritického přístupu k audiovizuálním podnětům, a také ohledně jejich duševní pohody, která se v posledních letech jeví jako výrazně ohrožená. Audiovizuální výchova jako klíčové řešení Audiovizuální výchova se v posledních letech stává jedním z nejdůležitějších světových trendů, protože reaguje na obrovský vliv audiovizuálních médií na mladé generace i na společnost jako celek. Tento přístup podporuje rozvoj kritického myšlení, estetického vnímání, respektu k názorové pestrosti, odolnosti vůči manipulaci a zároveň podněcuje demokratické procesy. Klade důraz také na nové možnosti osobního vyjádření a kreativity, které jsou zásadní pro budoucnost naší společnosti. Aktuální situace ve školách: nutnost posílení audiovizuální výchovy Školy dnes často postrádají dostatečné kapacity a kvalifikované odborníky, kteří by byli schopni efektivně reagovat na rostoucí vliv audiovizuálního obsahu na děti a mladistvé. Učitelé jsou přetíženi množstvím úkolů a povinností, což vede k tomu, že se audiovizuální výchova ocitá na okraji zájmu. Tento přístup však představuje zásadní riziko, kterému bychom měli věnovat více pozornosti. Právě nyní je klíčové tuto oblast výrazně posílit, aby byly naše děti lépe připraveny čelit výzvám moderního světa. „Proto jsme se rozhodli od nového školního roku výrazně rozšířit naši činnost v oblasti audiovizuální výchovy a realizovat řadu nových programů pro děti, mladé lidi, rodiče a učitele v mnohem větším rozsahu. Více informací naleznete na webu www.kinokavalirka.cz,“ říká Adéla Lachoutová, vedoucí nového oddělení audiovizuální výchovy Kina Kavalírka v Praze. Dodává také: „Ve světě audiovizuální výchovy nejsme sami; existuje řada organizací, které se tomuto tématu věnují, a považujeme za klíčové nejen podporovat aktivity kolem Kina Kavalírka, ale také spolupracovat s dalšími organizacemi na celostátní úrovni, aby se audiovizuální výchova stala nedílnou součástí vzdělávání a výchovy.“ Nové projekty na podporu audiovizuální výchovy Kino Kavalírka a spřátelené projekty přicházejí do nového školního roku s několika novými iniciativami, jejichž cílem je posílit význam audiovizuální výchovy a prohloubit spolupráci mezi současnými aktéry v České republice i na mezinárodní scéně. Pro učitele a ředitele nabízí Kino Kavalírka od nového školního roku vzdělávací program Filmová akademie: Učit (s) filmem, která od 26. srpna představí různé principy filmové řeči prostřednictvím přednášek a workshopů s filmovými profesionály. Mezi lektory patří Barbora Chalupová, spolurežisérka filmu V Síti, která se zaměří na manipulaci v dokumentárním filmu. Projekt FilmED přináší projektové dny pro děti a v příštím roce tento mezinárodní projekt přinese i metodický online rozcestník pro lektory a učitele. Audiovizuální HUB v Kině Kavalírka, který běží v pilotním režimu od 1. srpna 2024, poskytuje celoroční podporu pedagogům při práci s filmem a propojování s dalšími odborníky v této oblasti. „Rádi poradíme učitelům i lektorům v práci s filmem a propojíme je s dalšími experty v této oblasti,“ dodává Lachoutová. Začátek školního roku s audiovizuální výchovou a s festivalem Young Film Fest Ideálním začátkem školního roku s audiovizuální výchovou je plánovaný 8. mezinárodní filmový festival Young Film Fest, který proběhne v Centru současného umění DOX a v Kině Kavalírka od 25. do 29. září 2024. Festival přivítá nejrozsáhlejší program audiovizuální výchovy ve střední Evropě, zahrnující hosty jako je ředitelka největšího filmového a mediálního festivalu pro děti a mládež Cinekid, Heleen Rouw, a Anne Schultku z lobbistické iniciativy pro kvalitní evropské dětské filmy KIDS Regio. Inspirativním hostem bude také vedoucí projektu školního vzdělávání filmového festivalu Berlinale, Martin Ganguly. Další, téměř dvě desítky odborníků, představí festivaloví organizátoři postupně. Festival nabídne řadu mezinárodních programů, od předškolního vzdělávání Cinemini s výběrem nejlepších filmů pro nejmenší, až po Young & Short, což je distribuční pásmo nejlepších evropských kraťasů vybraných samotnými adolescenty. Ti pod vedením odborníků vytvářejí metodické materiály a diskusní otázky, což dále rozvíjí jejich kritické myšlení a kreativitu. „V době, kdy jsou děti a mládež stále více vystavovány videoobsahu, je nezbytné, abychom jim poskytli nástroje a dovednosti, které jim umožní tento obsah zodpovědně konzumovat a tvořit. Audiovizuální výchova není jen trendem, ale nutností, která může výrazně přispět k formování zdravější a kriticky myslící společnosti, nejen v Česku, ale i na Slovensku, kde také působíme,“ vysvětluje vedoucí industry oddělení festivalu Young Film Fest Radka Hoffmanová. Spolek krutón, který stojí za všemi zmíněnými aktivitami, je organizace specializující se na audiovizuální výchovu, organizaci filmových festivalů a provoz Kina Kavalírka. Spolek se aktivně zapojuje do českých i evropských projektů zaměřených na audiovizuální výchovu a systematicky řeší výzvy v oblasti audiovizuální výchovy v českém i středoevropském kontextu. Odkaz na výzkum Masarykovy univerzity: https://www.muni.cz/pro-media/tiskove-zpravy/adolescenti-v-prumeru-travi-na-mobilu-pres-4-hodiny-denne-nejcasteji-na-socialnich-sitich Partneři: Kino Kavalírka podpořili: Hlavní město Praha, MČ Praha 5 Cinemini podpořili: Ministerstvo kultury ČR, MČ Praha 5 Young & Short byl podpořen Státním fondem kinematografie Young Film Fest a Visegrad Young Film Days podpořili: Visegrádský fond, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kinematografie, Hlavní město Praha, MČ Praha 5, Kancelář Kreativní Evropa FilmED byl podpořen: Financováno Evropskou unií. Názory vyjádřené jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost. Partneři projektu FilmED: Goethe-Institut e.V., Centrum Kultury Filmovej im Andrzeja Wajdy, krutón, z. s., National Film Institute Hungary, Kino Úsmev, National Institution Cinematheque Of Republic Of North Macedonia Kontakt Mgr. Karolína Šteflíčková prrr@krutonfilm.cz www.kinokavalirka.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2025-03-04 08:40:00

Nachytej AI a vyhraj! Soutěž pro žáky odhalí limity umělé inteligence

Praha 4. března 2025 (PROTEXT) - Jak chytrá je doopravdy umělá inteligence? Může se splést, nebo tvrdit nesmysly? Žáci od 13 let mají nyní jedinečnou šanci zjistit, jaké má AI limity, a přitom se pobavit i vyhrát zajímavé ceny. Soutěž Nachytej AI je otevřená všem školním týmům, které chtějí propojit kreativitu, kritické myšlení a moderní technologie.Účastníci soutěže Nachytej AI si nejprve vytvoří školní tým nebo se domluví s učitelem a začnou experimentovat s AI asistenty, jako jsou ChatGPT, Claude, Copilot, Gemini či Mistral. „Cílem je nejen testovat možnosti AI ve vzdělávání, ale také odhalit její slabiny a najít nejzajímavější halucinace – tedy situace, kdy AI poskytne nesmyslné nebo nechtěně komické odpovědi,“ popisuje Marek Dědič, koordinátor soutěže z EDU-AI, o.p.s.Natrénuj, nachytej, pochlub seSoutěž je rozdělena do tří kroků. Nejprve účastníci natrénují AI – naučí se vyladit pokročilý prompt, kterým nadefinují roli, osobnost a cíl AI asistenta. Přitom může jít o skutečnou osobnost, filmovou postavu, věc nebo například fyzikální jev. Následně AI otestují promyšlenými otázkami, ověří její odpovědi porovnáním s důvěryhodnými zdroji a zaznamenají odhalené chyby a nesmysly. Nakonec se pochlubí svými nejlepšími „úlovky“, které mohou sdílet na sociálních sítích nebo je zaslat organizátorům. Soutěž startuje dnešním dnem a trvá až do 30. května 2025. Vítězové budou vyhlášeni 23. června 2025.Propojení moderních technologií s výukouSoutěž Nachytej AI je skvělou příležitostí, jak se žáci mohou naučit efektivně pracovat s umělou inteligencí, rozvíjet své kritické myšlení a pochopit rizika spojená s AI, jako jsou dezinformace či polopravdy. Navíc je to zábavný týmový projekt, který propojuje aktuální technologické trendy s výukou libovolného předmětu.„Chceme žákům ukázat, že umělá inteligence je skvělý nástroj, ale má své limity a rizika. Učitelům aktivita Nachytej AI nabízí příležitost k rozvoji digitálních kompetencí žáků a výuce efektivního využití AI při studiu,“ dodává Marek Dědič.Odměny pro nejlepší „lovce“Účastníci soutěže mohou vyhrát atraktivní ceny v několika kategoriích – například za nejhorší odhalenou halucinaci, za nejlépe naformulovaný prompt nebo za divácky nejúspěšnější úlovek. Vítězné týmy získají kvalitní sluchátka, O2 beam repro, powerbanky, JBL repro, nářadí na kolo, UV sterilizační pouzdra, NetKnights lahve, lístky do kina, trička a další zajímavé ceny. Učitelé, kteří povedou vítězné týmy, si odnesou speciální relaxační balíček od hlavního partnera akce.„Rádi jsme podpořili soutěž, která boří mýty o umělé inteligenci a současně přispívá k praktickému experimentování, včetně hledání limitů AI ze strany žáků. Soutěž se nám líbí, protože žáky motivuje vyzkoušet silné i slabé stránky existujících modelů. Podporuje vědecký přístup, takže získají vlastní zkušenost a nenaletí na nesmysly a spiklenecké teorie. Těšíme se na průběh a výsledky soutěže,“ vysvětluje Jan Sedláček, ředitel společnosti Digital Resources, a.s.Účastníci mohou své AI „úlovky“ sdílet několika způsoby:videem přidaným na sociální sítě – TikTok, Instagram, YouTube nebo Facebook s hashtagem #NachytejAI;veřejným příspěvkem na Facebooku nebo Instagramu s odkazem na sdílenou konverzaci a s dalšími údaji dle pravidel soutěže;formulářem na webu edu-ai.eu.Každý tým může přihlásit dva nejlepší úlovky a příspěvky lze sdílet na více platformách, kde se lajky a komentáře sčítají.Podpora pro učiteleSoutěž Nachytej AI s sebou přináší jednoduchou metodiku a AI asistenta pro učitele (https://edu-ai.eu/design). Představuje tak snadnou cestu pro učitele, kteří chtějí do výuky zařadit aktivitu s umělou inteligencí, a podpořit tak rozvoj digitálních dovedností svých žáků. Aktivita se dá využít nejen v informatice, ale i v humanitních a přírodních vědách či při výuce jazyků.Partneři soutěžePořadatelem soutěže Nachytej AI je EDU-AI o.p.s. a hlavním partnerem je Digital Resources a.s. Dalšími partnery jsou Nadace O2, Národní pedagogický institut České republiky a Lesensky.cz. Soutěž podporují AAVIT, AI dětem, Aignos, Nakladatelství Fraus, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy a prg.ai.EDU-AIEDU-AI o.p.s. je nezisková organizace zaměřená na výzkum a osvětu v oblasti využití umělé inteligence ve vzdělávání. Provozuje a rozvíjí inovativní, bezplatný nástroj pro české školy, který umožňuje tvorbu chatbotů a usnadňuje přípravu na zkoušky. EDU AI asistenta V1 vyvinula Asociace za lepší ICT řešení, Národní pedagogický institut České republiky, Univerzita Karlova a Technologická agentura České republiky. Více informací najdete na webu www.edu-ai.eu.   

Čas načtení: 2025-03-05 13:25:39

Učitelé nejsou placeni dobře? Podívejte se, kolik vydělají za jednu hodinu

Platy učitelů jsou často diskutovaným tématem v celé republice. Zatímco někteří se domnívají, že si nemají na co stěžovat, sami učitelé někdy uvádějí pravý opak. Letošní plošné zvýšení platů pro učitele je pak pro mnoho pedagogů velkým zklamáním. The post Učitelé nejsou placeni dobře? Podívejte se, kolik vydělají za jednu hodinu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-05-15 09:58:00

Podpořte své učitele – uzávěrka Nachytej AI je 30. května

Praha 15. května 2025 (PROTEXT) - Učitelé žáků ve věku od 13 let mají do konce měsíce jedinečnou příležitost propojit výuku s nejnovějšími technologiemi a zábavným týmovým projektem. Při práci s AI řada učitelů ocení podporu technicky zdatných rodičů. Seznamte se proto s pravidly soutěže Nachytej AI, experimentujte s AI chatboty a podpořte své učitele.Soutěž Nachytej AI je skvělou příležitostí, jak se žáci mohou naučit efektivně pracovat s umělou inteligencí, rozvíjet své kritické myšlení a pochopit zároveň rizika spojená s AI, jako jsou halucinace (výmysly) či polopravdy. Uzávěrka pro odevzdání soutěžních příspěvků je 30. května 2025.Podle šetření Národního pedagogického institutu jen 17 % učitelů využívá AI při samotné výuce¹. Nejčastější bariérou je nejistota, jak s technologií začít. Nachytej AI dává učitelům konkrétní návod a bezplatné zdroje, aby se AI stala přirozenou součástí jejich hodin. Kromě toho se zde otevírá příležitost pro iniciativní rodiče, jak jednoduše podpořit svou školu.Bezplatná podporaOrganizátor soutěže připravil AI asistenta pro učitele, který pomáhá definovat scénář aktivity k výuce libovolného předmětu. Podle požadavku učitele poté vytvoří prompt pro zapojení AI chatbotů do práce v hodině. AI asistent je dostupný na stránce soutěže https://edu-ai.eu/nachytej-ai/.Dále je učitelům k dispozici bezplatný webinář k realizaci. Zatím stránky soutěže navštívilo 7.220 zájemců, 790 škol dostalo kompletní podklady a osobně bylo proškoleno téměř dvě stě učitelů.Jak mohou pomoci rodičeRodiče, kteří chtějí přispět k moderní výuce svých dětí, mohou společně vymyslet scénář role‑play aktivity s AI chatbotem k aktuálně probíranému tématu, vyladit prompt a nabídnout jej učiteli jako oživení hodiny.Odměny pro nejlepší „lovce“Účastníci soutěže mohou vyhrát atraktivní ceny v několika kategoriích – například za nejhorší odhalenou halucinaci, za nejlépe naformulovaný prompt nebo za divácky nejúspěšnější úlovek. Stačí odkaz na konverzaci nebo její záznam sdílet na sítích nebo jej odeslat organizátorům dle pravidel soutěže. Partneři soutěžePořadatelem soutěže Nachytej AI je EDU-AI a hlavním partnerem je Digital Resources. Dalšími partnery jsou Nadace O2, Národní pedagogický institut České republiky, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy a Lesensky.cz. Soutěž podporují AAVIT, AI dětem, Aignos a prg.ai.EDU-AIEDU-AI o.p.s. je nezisková organizace zaměřená na výzkum, vývoj a osvětu v oblasti využití umělé inteligence ve vzdělávání. Provozuje a rozvíjí inovativní, bezplatný nástroj pro české školy, který umožňuje tvorbu chatbotů a usnadňuje přípravu na zkoušky. EDU AI asistenta V1 vyvinula Asociace za lepší ICT řešení, Národní pedagogický institut České republiky, Univerzita Karlova a Technologická agentura České republiky. Více informací najdete na webu www.edu-ai.eu.¹Více o šetření NPI ČR mezi učiteli a důvodech proč učit AI ve škole na: https://edu-ai.eu/proc-ucit-ai/   

Čas načtení: 2020-04-20 07:55:07

„Chřipečkáři“ si myslí, že hlavní funkci škol je hlídání dětí, nikoli výuka

Kolem viru COVID-19 panuje mnoho nejasností. Srovnáním různých opatření, které proti šíření epidemie vyhlásily různé vlády s počty nakažených a mrtvých v konkrétní zemi však lze s vysokou mírou pravděpodobnosti prohlásit, že to, co funguje, je karanténa. Nyní se však ve veřejném prostoru rozjíždí boj o formy jejího rozvolňování. „Chybějící české mrtvoly“ dodávají kuráže stoupencům co nejrychlejšího zrušeních ochranných opatření. Pro vyhodnocení stavu pandemie Covidu 19 jsou důležitá tři čísla: Za prvé – počet hospitalizovaných, zejména na intenzivních lůžkách. Za druhé – počet nově infikovaných. Za třetí – replikační faktor, někdy popisovaný jako počet lidí, které nakazí jeden pozitivní nositel, se ideálně blíží jedné nebo pod ní klesá. Tato tři čísla se musí vyhodnotit společně a pak zvážit uvolnění restrikcí a jejich pořadí. Pokud ve svém součtu stoupají a jsou nepříznivá, je třeba znovu otočit kormidlem ve směru zpřísnění. Tak to hodnotí v Rakousku. U nás se jede intenzivní mediální kampaň proti vládním opatřením, bez ohledu na lidský faktor. Na sociálních sítích se šíří odpor proti nošení roušek na veřejnosti jakožto symbol odporu proti totalitě. Osobnosti z řad politiků, novinářů a dalších se předhánějí v prohlášeních, jak je nošení roušek neúčinné, v podstatě škodlivé a jaký symbol útlaku to je. Když se podíváte, na profily těch, kteří tuto „touhu po svobodě“ šíří, tak jsou to jednak chroničtí libertariáni, kteří si nechtějí nechat vzít právo kohokoli nakazit, i když sami příznaky nemají, a za druhé odpůrci vlády Andreje Babiše. Ti si vedou dál svou „hybridní válku“ proti této vládě novými prostředky. Letná nepřichází v úvahu, tak se bojuje proti „náhubkům“. Samozřejmě je málo takových – i když jsou – kteří si otevřeně připustí, že obětovat nějakých 10 procent populace, především „důchodců“, aby oni se mohli bavit jako dřív, je morálně ospravedlnitelné. Tak si prostě řeknou, že žádná pandemie není a všechno se nafukuje, aby vlády, toužící po totalitě, mohly utiskovat své občany. Zákazy shromažďování, zákazy cestování, zavřené obchody – to nejsou karanténní opatření, ale pouhá zlovůle a represe. A jejím symbolem je vláda. Přestože nedělá nic dramaticky jinak než vlády okolních zemí, včetně Rakouska a Německa. Nastoupili jsme cestu poměrně tvrdých karanténních opatření v situaci, kdy jsme měli velmi málo nemocných. Rakušané nastoupili stejnou cestu o tři dny později v situaci, kdy měli, díky sousedství s Itálií, prudký nárůst onemocnění na covid 19. Jim se podařilo čísla snížit, což v neděli potvrdil rakouský kancléř Kurz v rozhovoru pro CNN. Německo přistoupilo na restrikce ještě později, po různých strkanicích mezi spolkovými zeměmi, ale v podstatě mají stejná opatření. Naopak země, které dlouho váhaly a váhají dodnes, typicky Belgie, která je podle některých statistik dokonce první na světě v počtu úmrtí na počet obyvatel, o Velké Británii a USA, kde mají počet mrtvých na počet obyvatel v jiných řádech než my, nemluvě. A to je snad právě ten problém – neprošli jsme si tím. Sorta lidí, zvaných „chřipečkáři“, má dnes a denně po ruce statistiky, že loni umíralo v Itálii touto dobou více lidí než letos. A to navzdory záběrům na vojenská auta s rakvemi u Bergama, navzdory videím s lékaři a sestrami na pokraji vyčerpání. A v New Yorku jsou prý hromadné hroby normální záležitost, márnice na ulicích zřejmě také. Neprošli jsme si zkušeností, která je nepřenosná, a jsme zpupní. Vrcholem jsou pak videa od veřejně známých osobností, kde tyto teorie veřejně obhajují. Martin Veselovský ve svém videu nezmínil, že k těm počtům mrtvých, které cituje coby souhrnná úmrtí v daném období, by musel přičíst ty „koronavirové“, včetně chronicky nemocných, kteří se díky přísným opatřením nenakazili a tudíž neumřeli. Přestože je to stejně čeká. Jak se mě zeptala na fcb známá novinářka, které jsem oponovala ohledně podle ní zbytečných roušek: „Myslíte si snad, že jste nesmrtelná?“. Ne, nejsem, ale ještě se mi nechce... Otázka ochrany starších a nemocných už se moc nezmiňuje. Mluví se především o ekonomických škodách a „svobodě“. S uvolněními, která přicházejí, se zvyšuje tlak na úplnou „normalizaci“ života. Včetně otevření škol. Zatím vláda počítá s otevřením prvního stupně na konci května, dokonce bez povinných roušek, na dobrovolné bázi a za předpokladu, že starší a chronicky nemocní učitelé by i nadále učili distančně, stejně jako učitelé druhého stupně a středních škol. Pouze mají v červnu proběhnout maturity, bez písemné části. Velký otazník panuje kolem přijímacích zkoušek na střední školy, kdy ministr školství Robert Plaga (ANO) trvá na jednotných zkouškách Cermatu a odmítá myšlenku, že ve výjimečné situaci by o přijetí žáků mohli rozhodnout ředitelé škol, jak navrhuje spolek Pedagogická komora. Takže se v blízké době mohou nahrnout do škol stovky dětí. Bez roušek, které ministerstvo nebude schopno zajistit. Mezitím roste nevůle části veřejnosti k učitelům, kteří učí distančně. Podle mnohých se doma válíme, podle jiných děti přetěžujeme. A hlavně nehlídáme. To je totiž zjevně hlavní funkce školy – hlídání dětí, aby rodiče mohli do práce. Jestliže je do distančního vzdělání podle statistik České školní inspekce zapojeno 80 procent dětí, pak si troufnu říct, že je to víc než ve škole, kde mnozí jen poctivě sedí. Poslanec Vít Rakušan (STAN) v nedělní Partii na TV Prima řekl, že se mu nelíbí, že učitelé si mohou vybrat, zda půjdou do školy nebo budou učit distančně. Prodavačky si prý také nemohou vybírat. Kromě kouzelného spojení profese učitelky a prodavačky, tak častého u nás, kdykoli se mluví o platech pedagogů, poslanec Rakušan veřejně přiznal, že nejde o to někoho chránit a kdo nemusí, nechť se vyhýbá kontaktu. Jde o to, nahnat co nejvíc lidí zpátky do práce. Vzhledem k obecně vyššímu věku učitelů, o dalších rizikových faktorech nemluvě, je to ruská ruleta. Ale kvůli „chřipce“ se doma nikdo válet nebude, i když má třeba nemocné dítě, sám je chronicky nemocný nebo pečuje o staré rodiče. Tlak na úplné otevření škol bude narůstat. Spousta kolegů přesto do školy nepůjde. Možná je to může stát i místo. Nebo nastoupí a onemocní. Na podzim pak mohou nastoupit na jejich místa avizovaní odborníci bez předepsaného vzdělání či přímo maturanti. Ekonomika first! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-08 15:10:04

Promoření učitelů

Pan ministr Robert Plaga (ANO) je náhle samá rozhodnost – v polovině května půjdou děti do škol. Ještě nedávno se řešilo, že nejrozumnější by bylo tento rok uzavřít „kontumačně“ a nechat proběhnout jen maturity. Začal to profesor Roman Prymula svým „řízeným promořením“, které zní podobně jako „kontrolovaná tsunami“. Ti, kdo se zaklínají starostí o HDP, zajásali – děti půjdou do škol, rodiče do práce! Ekonomika je zachráněna. Jen se bohužel nikdo z krizového štábu ani z ministerstva školství nezamyslel nad tím, že ve školách prostě mezi dětmi předepsané rozestupy není možné udržet. A že školy představují průsečík celé společnosti a prostředí, jímž se viry mezi populaci šíří nejrychleji. Ohlasy na akci – „děti do škol“ se různí. Od nadšených, které zní zejména z tábora těch, co celou dobu tvrdí, že tahle „chřipečka“ se hrozně přeceňuje a že ekonomické škody se nedají vyvážit starostí o životy, přes mírné optimisty až po zděšené rodiče i učitele. K těm zděšeným se řadím i já. Napřed se mluvilo o tom, že mezi dětmi mají být metrové rozestupy, děti budou mít roušky a budou si často mýt ruce. Protože znám realitu, skončí to u toho mytí rukou. Pokud bude dost mýdla. Kdo by zajistil miliony roušek? Kam nacpeme děti, které se „vytřídí“ při metrových rozestupech do stran, vpřed i vzad? Všichni víme, že je to neuskutečnitelné, pokud bychom neučili na stadionech, jak sdílejí na fcb různí vtipálkové. Při dodržení předepsaných rozestupů by ve třídě mohla naráz sedět pouze čtvrtina obvyklého počtu dětí. V krizovém štábu si poslední dobou každý říká, co chce. Žádné promoření prý nebude, ale postupná imunizace. A školy otevřeme. Do poloviny května budeme mít inteligentní karanténu. A pak neinteligentní promoření stáda. Nic jiného to totiž nebude. Buď kontroluji nákazu, nebo otevřu školy a školky. Není nic mezi tím. My, kteří známe hygienické návyky dětí, si iluze neděláme. Vezměme si takovou Prahu. Ráno dítě nastoupí s rouškou do MHD, řádně se zpotí a rouškou se utře. Pak přijde do školy, řekněme, že si vezme novou roušku – asi doma ušitou do zásoby – a usedne do lavice. Ve třídě je v květnu a červnu běžně přes 30 stupňů. Za chvíli je propocené i s rouškou. Mezitím čte, píše, mluví, potí se. Rouška je za chvíli k ničemu. A to nemluvíme o přestávkách, kdy děti budou určitě dodržovat metrové rozestupy, svačit budou asi piškoty, které se dají pod roušku podstrčit, pít budou asi brčkem a na záchod budou ukázněně chodit po dvou… Nevím, jak si to představuje ministr školství či krizový štáb, ale já si to radši nepředstavuji. Takto epidemiologicky obohacené dítě se vrátí domů, kde jsou sourozenci, rodiče a někdy ještě i prarodiče. Viry a bakterie coby bezpříznakový přenašeč poctivě rozdá a druhý den vyrazí opět do školy pro nové obohacení. A to nemluvím o těch, kteří jsou s nimi ve třídě a snaží se s nimi učit, tedy učitelích. A nejen v případě výuky jazyků se snaží také rozumět tomu, co dítě huhlá pod rouškou. Marně se snažím přijít na to, co naši vládu a krizový štáb vedlo k tomuto rozhodnutí, kterým zahodí veškerou karanténu, na kterou jsme si pracně zvykali. V době, kdy většina učitelů už konečně „zmákla“ metody výuky online a pochybuji, že je někde u nás škola, kde se online neučí. Jedině že by došlo na uplatnění hořkého vtipu, že koronavirus je něco jako důchodová reforma. Otevřít restauraci a otevřít školu totiž není to samé, i když to někomu tak připadá. Nikde není tak těsné spolužití jednotlivců jako v našich často přeplněných třídách. Společné stravování, společné toalety, v daleko větší míře zatížené než kdekoli jinde. Běžné jsou konflikty mezi dětmi, řešené „dotykově“ či „face to face“. Jak to učitelé uhlídají, netuším. A upřímně – netuší to nikdo. Buďto o tom rozhodující činitelé neví, nebo je jim to jedno. Před promořením varoval prezident Lékařské komory Milan Kubek svým dopisem krizovému štábu. Naše zdravotnictví není ve stavu, kdy by mohlo zvládat nápor jen o něco málo větší, než je ten současný. Trpí stejnými neduhy jako školství – je podfinancované a personálně poddimenzované. O školách se vysloveně nezmínil, ale po otevření škol nastane zatížení jednotek intenzivní péče velmi rychle. První na řadě budou učitelé, tedy převážně učitelky. Jedna kolegyně trefně poznamenala: „Ano, v květnu bychom se ve škole potkali. Pro mnohé z nás to bude setkání poslední.“  Jak napsal ředitel jedné střední školy, Mgr. Štefan Klíma, v dopise Hamáčkovi, Plagovi a Prymulovi: „Chtěl bych podotknout, že průměrný věk učitelů je 47 let (statistický údaj nedávno zveřejněný). To znamená, že většina učitelů je v kritickém věku! Stejně tak je třeba si uvědomit, že velká část učitelů má zdravotní problémy související se školním stresem – vysoký tlak, či cukrovku. Již tak zdecimovaný učitelský stav může být tedy velmi ohrožen.“  K tomu přistupuje riziko spojené s poddimenzovaným zdravotnictvím – většina starších učitelů by mohla být v případě potřeby připojení na dýchací přístroj „vytříděna“ z důvodu věku. Jako „starým“ by jim v době přetížení poddimenzovaných kapacit jednotek intenzivní péče byla odepřena podpora dýchání umělou plicní ventilací nebo mimotělním okysličením krve. Jako se dělo a děje v Itálii, Francii a Španělsku. Pro dokreslení dodávám, že podle statistik máme ještě méně JIP lůžek než Itálie. U nás na 100 tisíc obyvatel připadá 11 lůžek s podporou životních funkcí. V Itálii jich mají na 100 tisíc obyvatel 12. A podle obrázků kolon vojenských náklaďáků odvážející zemřelé na COVID-19, které krematoria nestačí pálit, už víme, že i to je zoufale málo. Ještě minulý týden v Itálii na koronavirus umíralo téměř tisíc lidí denně. Většina proto, že pro ně nebylo dost dýchacích přístrojů, které jejich životy mohly zachránit. Co se děje v USA, raději asi vědět nechceme. Nebo v jiné zemi, kde zkoušeli „promořit stádo“ v kombinaci se špatnou kondicí veřejného zdravotnictví, tedy ve Velké Británii. Nevím, jak komu, ale mně se „na poli“ padnout nechce. Proto do školy, navzdory volání „kapitánů průmyslu“ nenastoupím. Buď doučím školní rok distančně, nebo se školství bez mých služeb bude muset nadále obejít. Stejné dilema prodělává mnoho mých kolegyň a kolegů. Nemohli by nám to pánové z krizového štábu, stejně jako rodičům, ulehčit a nechat nás nastoupit v září? Kdy už přece jen díky pokročení epidemie v čase a také testování bude jasnější, jak na tom skutečně jsme? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:46:31

Peter Becher: Adalbert Stifter – touha po harmonii. Biografie (ukázka z knihy)

Spisovatel a malíř Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v Horní Plané. Šumava i rodné město, v němž prožil své dětství, se staly dějištěm mnoha jeho prací, zdrojem jeho inspirace. Jeho literární dílo patří bohatstvím svých obrazů, svými plastickými líčeními krajiny a přírody, jakož i vysokými morálními nároky a filozofickým záměrem jím vyprávěných příběhů ke skvostům německy psané literatury. Autor jimi pro svou česko-rakouskou domovinu vytvořil literární pomníky, které dodnes spojují obě země. Autor knihy Peter Becher (rozhovor a autorem ZDE) empaticky líčí jeho život, který zasazuje do širších dobových souvislostí a vytváří tak věrný a plastický obraz života rakouské společnosti 19. století, v níž se Adalbert Stifter pohyboval. Jednání a myšlení spisovatele kriticky analyzuje, čtivým způsobem interpretuje jeho díla a osvětluje jednání jeho literárních postav, přičemž svůj výklad doplňuje četnými citáty ze Stifterových děl. Peter Becher připomíná, že byl hornoplánský rodák i nadaným malířem – krajinářem. V knize je otištěno několik jeho obrazů. Kniha také obsahuje bibliografii Adalbert Stifter v českých překladech 1858–2018, kterou zpracovala Tamara Pršínová z Jihočeské vědecké knihovny.   Ukázka z knihy: Za svého života rozděloval Adalbert Stifter své čtenáře a kritiky neméně intenzivně než dnes. Zatímco jedny dokázal nadchnout, pobavit a utěšit, druhé nudil, provokoval a odrazoval. Vedle reakcí na dílo tu jsou vyobrazení jeho osoby: Stifter laskavě a naivně rozdávající povznesení a útěchu, kulaťoučký a spokojený, jak ho namaloval Moritz Michael Daffinger ve Vídni v roce 1846. Stifter hledající a toužící prostředník mezi napětím a strachem, rozervaný a utrápený, jak ho ukazuje posmrtná maska, kterou sňal Josef Rint v roce 1868 v Linci.             Vídeňský portrét a linecká posmrtná maska – oblouk napětí Stifterova života může být sotva zobrazen drastičtěji. Leží mezi nimi pouhá dvě desetiletí: v roce 1846 jedenačtyřicetiletý muž, soukromý učitel v nejvznešenějších rodinách Vídně, uznávaný malíř a autor rozmazlený úspěchy svých povídek, nedlouho před jmenováním c. k. školským radou. V roce 1868 na konci svého života – vyčerpaný a vyhořelý, zoufalý z úřadu i z literatury, trýzněný finančními starostmi, nervovou chorobou, nadměrnou touhou po jídle a pití, v literárním usilování stále osamělejší a neústupnější, co stránka, to bojiště škrtů a doplňků. Podle úředního potvrzení Stifter zemřel na „vysilující horečku v důsledku chronické atrofie jater“, když si dva dny předtím udělal na krku otevřenou ránu břitvou.             Kdo byl tento spisovatel tak rozdílných tváří, který byl tak silně uctíván a tak pohrdavě odmítán? Autor, do něhož se druzí spisovatelé znovu a znovu naváželi, anebo se podle něho orientovali? O kterém například Herbert Achternbusch v roce 1971 napsal: „Nečetl jsem Starého mládence, protože mě nezajímalo, co píšou jiní autoři.“ Nebo Peter Handke v roce 1980: „Ke Stifterovým prvním vzpomínkám patřily tmavé skvrny v něm. Později věděl, že to byly lesy kolem něho. Jeho povídky mi nyní v kterémkoli lese ustavičně otevírají barevná místa.“ Nebo Thomas Bernhard, 1985: „Stifter není žádný génius, Stifter je křečovitě žijící šosák, křečovitě píšící zatuchlý maloměšťák ve školních službách.“ Naopak Karlheinz Deschner, 1994: „Avšak žádnou knihu jsem nečetl – navzdory někdy až příliš velkému utápění se v citech – tak často jako Hvozd. Zasáhl mě už název a pak mě to vtahovalo stále více a více jemnou sugescí na onen odlehlý, kouzlem opředený obrovský ostrov plný stromů a snů, do doby třicetileté války na půlnoční straně Rakous.“ A Pavel Eisner napsal už v roce 1933, že Stifter je „duch syntetický a velmi složitý, jeho velkým uměním je vydestilovati ze složitosti výslednou prostotu a prostou definitivnost“.             Kdo to tedy byl Stifter? Tato kniha se pokouší odpovědět – ne jako vědecké vyrovnání se sekundární literaturou, ani jako systematická analýza Stifterových povídek a románů. Spíše se obrací na zaujatého čtenáře, který hledá přístup ke Stifterovu životu a dílu i ke kraji, ve kterém působil. Od odstranění železné opony v létě roku 1990 je opět možné putovat na onen „ostrov plný stromů a snů na půlnoční straně Rakous“.             A k takovému putování čtenáře srdečně zveme – k putování od usedlosti Rosenbergergut v Bavorsku přes bavorsko-česko-rakouský hraniční hřeben do Horní Plané, kde se Stifter 23. října 1805 narodil.   (…)   Pramenem všech těchto informací je Johannes Aprent, který jako mladý učitel reálky patřil do kruhu Stifterových přátel v Linci. Stifter vyprávěl příteli mladšímu o dobrých dvacet let mnoho ze svého života. Rok po Stifterově úmrtí vydal Aprent první soubor dopisů a v podrobném úvodu zachytil nejen svá setkání se Stifterem, ale vyjádřil také svou velikou úctu, jíž vděčíme za mnohé bagatelizace a mnohá zveličení.             Smyšlenkami naopak nejsou obě velké katastrofy, které se staly v roce 1817. I když tehdejší velký požár města rodinu Stifterových přímo nepostihl, byl rozsah katastrofy tak obrovský, že se obraz městečka ze Stifterova dětství trvale proměnil. Mnohé rodiny byly bez střechy nad hlavou, zničení jejich veškerého majetku, stavba nových domů na místě zničených, to vše utvářelo místní dění po celý rok. Horní Planá obdržela téměř pět tisíc zlatých, které přišly z jiných míst celé země jako dar; jen ze Žatce dorazilo 354 zlatých na pomoc rodinám, které přišly o střechu nad hlavou.             21. listopadu došlo ke druhé katastrofě, která zasáhla Stiftera a celou rodinu naprosto bezprostředně. Toho dne měl jeho otec smrtelnou nehodu v Horním Rakousku, kde byl na cestách se svým povozem. Převrácený povoz byl nalezen mezi Welsem a Lambachem, otec pod ním byl mrtvý.             Stifter je tak šokovaný, že zpočátku odmítá jíst. Teprve po několika dnech je schopen neštěstí akceptovat. Existence rodiny je ohrožena. Bez manžela, hlavního živitele rodiny, má matka s pěti malými dětmi těžkou pozici. Jak má rodinu uživit, jak pracovat a současně dávat pozor na děti? Teď je štěstí, že v domě jsou prarodiče a že vedle tkaní tady existuje také malé hospodářství. Stifter jako nejstarší syn, který právě dosáhl dvanácti let, teď musí zabrat jako dospělý a chodit s dědečkem na pole. Nikdo už nemluví o jeho bystrosti nebo snad dokonce o vyšších metách. Teď tu zbývá už jen jediný cíl: existenčně zabezpečit rodinu. A když k tomu kaplan ještě vysloví názor, že Stifter je na latinu „naprosto bez talentu“, rozplynou se veškeré gymnaziální plány v absurdní sen. Na konci prvního velkého krizového roku jeho života se zdá Stifterova budoucnost zpečetěna. Zůstane v Horní Plané a bude se starat jako malorolník a tkadlec, aby jeho rodina nezahynula v bídě.             Tak to vypadalo ještě na jaře 1818. Franzi Friepesovi, dědečkovi z matčiny strany, který dceřinu rodinu podporoval, se to ale nezdálo. Když se situace rodiny v létě 1818 částečně stabilizovala, vzal s sebou chlapce do Kremsmünsteru. Díky zprostředkování pátera Bernarda Kocha, kaplana ve Viechtwangu, který byl synovcem babičky Friepesové, zkoušel Stiftera v Kremsmünsteru páter Placidus Hall. Hall patřil k oněm osvíceným pedagogům, které nezajímalo zpaměti naučené učivo, nýbrž bystrost a zvídavost žáků. Neptal se Stiftera na latinská slovíčka nebo básně, nýbrž na znalost jeho bydliště a okolí Horní Plané. Stifterovy odpovědi Halla přesvědčily, že hoch má se svou bystrou pozorností a dobrou pamětí všechny předpoklady pro docházku do vyšší školy. Pro nastávající podzim ho přijal do gymnázia benediktinského kláštera.   Stifter, kterému právě bylo třináct let, zažil přijetím do benediktinského kláštera v Kremsmünsteru rok po otcově smrti další výrazný mezník ve svém životě. Jestliže se doposud jeho život odehrával výlučně v Horní Plané, zažil nyní nejen odloučení od rodiny, přátel a rodného domu, ale také vstup do zcela nové životní sféry, která se mu po osm let, 1818–1826, stala druhým domovem a prostředím formujícím jeho vzdělání a jeho vidění světa. Už cesta, kterou již jednou absolvoval se svým dědečkem, znamenala oddělení obou životních sfér. Do Kremsmünsteru, vzdáleného od Horní Plané přes 120 kilometrů, se nedalo dostat za jediný den. Leží jižně od Lince a jihovýchodně od Welsu, vzdálený jen několik kilometrů od místa, kde zahynul jeho otec. Stifter musel jít pravděpodobně celou cestu pěšky.             V Kremsmünsteru poznal úplně jiný svět. Zatímco v Horní Plané žil s jinými lidmi na co nejmenším prostoru, rytmus dne určovaly práce sedláků a řemeslníků a jen několik lidí mělo vyšší vzdělání, v Kremsmünsteru potkával převážně lidi s vysokým vzděláním. Každodenní život určovala pravidla internátu a vyučování. Díky baroknímu kostelu, klášterní knihovně, obrazárně, císařskému sálu a hvězdárně, které se říká „první výškový dům v Evropě“, se Stifter seznámil s nádherou prostoru a velkorysostí, jaké doposud neznal. Ba i okolní krajina byla rozlehlejší než vltavské údolí, horizont neohraničuje blízký hřeben Šumavy, nýbrž se rozprostírá až k holým alpským vrcholkům Totes Gebirge.             Benediktinský klášter, který založil v roce 777 bavorský vévoda Tassilo III., patří k nejslavnějším klášterním komplexům Rakouska. Dle pověsti nechal Tassilo postavit klášter na místě, kde jeho syna smrtelně poranil divoký kanec. Kanec ve znaku kláštera se vztahuje k této pověsti. Za nejcennější předmět kláštera je považován Tassilův pohár zhotovený ze zlata a mědi, pocházející z 8. století. Benediktini zde zřídili vlastní gymnázium již v polovině 16. století.             Když Stifter nastoupil v Kremsmünsteru, sestával tehdejší výukový systém ze dvou částí a přechodového stupně na univerzitu. Žák musel nejdříve absolvovat čtyři „gramatické třídy“, ve kterých se vyučovalo náboženství, latina, matematika, přírodověda a fyzika, zeměpis, dějepis a řečtina. Pak následovaly dvě „humanitní třídy“, kterým se také říkalo „poetika“ a „rétorika“ a ve kterých se kladl zvláštní důraz na zlepšení mluveného vyjadřování. Předměty byly stejné jako v předcházejících letech, samostatný předmět pro němčinu nebyl v době Stifterova studia ještě zaveden. Mateřský jazyk se cvičil hlavně nepřímo při překladech a při výkladech řecké a latinské gramatiky. Učebnice Institutio ad eloquentiam, kterou používal Stifter, byla napsána jen latinsky. Kromě ní se ovšem používala i dvoudílná učebnice Sammlung deutscher Beyspiele zur Bildung des Styls (Sbírka německých příkladů pro utváření stylu).             Po dvou humanitních třídách následovaly jako třetí a současně závěrečný stupeň dvě „filozofické třídy“, které připravovaly na studium na univerzitě. K vyučovaným předmětům patřily věda o náboženství, teoretická filozofie, latina, matematika a přírodověda. Na rozdíl od předchozích tříd vyučovali teď jednotlivé předměty různí učitelé, přičemž užívání stanovených učebnic bylo závazné. Stifter se zde tak seznámil s třísvazkovým dílem Systematischer Religionsunterricht für Kandidaten der Philosophie (Systematická výuka náboženství pro kandidáty filozofie) od J. M. Leonharda, které se pokoušelo o zprostředkování mezi církevní vírou a světskou filozofií, a s knihou Naturlehre (Fyzika) svého pozdějšího univerzitního učitele Andrease von Baumgartnera, která pojednávala o rozličných oblastech fyziky, jako jsou mechanika, akustika, termika, elektřina, astronomie a meteorologie.             Když Stifter na svátek Všech svatých roku 1818 dorazil do Kremsmünsteru, netušil o všech těchto věcech patrně nic, zato měl ze začátku úplně jiné starosti. Nebydlel v klášteře sám, nýbrž společně s jinými žáky gymnázia u rodiny vyššího klášterního správního úředníka Johanna Mayera v takzvaném „pivovaru“. Vládly zde jiné zvyklosti, jiná pravidla, byly zde cizí obličeje, které na Stiftera působily tísnivě, stejně jako benediktinští mniši ve svých černých kutnách. Žádný div, že byl v prvních týdnech „plachý a neobratný“, jak píše Johann Aprent. Všechno bylo nezvyklé, vzrušující a nové a vedle pomocných rukou tu byly i posměšné hlasy, které se vysmívaly nejistotě nováčků.             Vyučovalo se od pondělí do středy a v pátek a v sobotu. Ve čtvrtek a v úterý odpoledne bylo volno. Denně se vyučovaly čtyři hodiny, dvě dopoledne a dvě odpoledne. Školní rok začínal 3. listopadu a končil 14. září. Kromě vánočních a velikonočních prázdnin byly také tři dny volna o masopustu.             Stifterovým prvním třídním učitelem byl páter Placidus Hall, právě onen mnich, který ho zkoušel a pozitivně ohodnotil. Hall, narozený v roce 1774, pocházel z Kaplice v Čechách. Od roku 1800 vyučoval v Kremsmünsteru a později působil na různých místech jako farář. Jeho výuka latiny byla tak úspěšná, že se jeho žákům kvůli jejich dobrým znalostem říkalo „placidáni“. Stifter později vzpomínal na svého učitele pln úcty:   „Za nejznamenitější, i když ne veškerý, podíl na svých pokrocích děkuji svému profesorovi v gramatických třídách, benediktinu Placidu Hallovi, který se mě ujal, protože se domníval, že ve mně objevil jakési vlohy, dovolil mi spolu s jinými chovanci chodit k němu do jeho dvou místností, povzbuzoval mě, držel mě na uzdě, když mě moje příliš živá povaha chtěla strhnout, a nakonec si mě tak oblíbil, že se o mne staral téměř víc jak otcovsky.“   Dr. Peter Becher se narodil v roce 1952, vystudoval germanistiku a historii, disertační práci obhájil v roce 1981. Spolupracoval s rozhlasovou stanicí Bayerischer Rundfunk. V letech 1986–2018 byl výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově. Je autorem četných článků a publikací zaměřených na německy psanou literaturu z českých zemí a dějiny kultury. V letech 2000–2012 byl členem Česko-německého diskusního fóra, je členem Českého PEN klubu.   Přeložil Václav Maidl, nakladatelství Srdce Vltavy, Horní Planá, 2019, 1. vydání, vázaná, 268 stran.

Čas načtení: 2019-11-26 09:10:59

Účinně vyhrožovat lze jen tím, čeho se protivník skutečně bojí

V listopadu jsme na domácí i evropské politické scéně byli svědky praktických ukázek planých výhrůžek. České hnutí Milion chvilek pro demokracii na happeningu v předvečer výročí Sametové revoluce vyhrožovalo premiéru Andreji Babišovi, že když do konce roku neodstoupí z funkce nebo se nevzdá Agrofertu, budou svolány další demonstrace. Evropský parlament podobně vyhrožoval Turecku, že pokud neukončí agresi do kurdské Rojavy v severní Sýrii a nepřestane s námořní blokádou Kypru, uvalí na něj ekonomické sankce. V dalším odstavci příslušné rezoluce je však napsáno, že „protiturecké ekonomické sankce nesmí poškodit tureckou ekonomiku“. Erdogan se jim směje stejně jako Babiš letenským demonstrantům. Ministr zahraničí pěti režimů „před“, „během“ a „po“ Velké francouzské revoluci Charles Maurice Talleyrand během své diplomatické kariéry opakovaně upozorňoval své nadřízené, že vyhrožovat nepříteli se má jen tím, čeho se bojí. „A jen v případě, pokud jste připraveni hrozbu skutečně splnit,“ dodával vždy Talleyrand. I když jde zřejmě o nejúspěšnějšího diplomata v historii, který dokázal vyjednat suverenitu Francie i po dvou velkých válečných porážkách, dnešní politici už možná ani nevědí, kdo to byl. Natož aby si přečetli něco z jeho velmi poučných prací, které opakovaně vyšly tiskem. Jen se klidně bavte Hnutí Milion chvilek pro demokracii začínalo před téměř dvěma lety jako petiční akce. Petici za odchod beneficienta holdingu Agrofert Andreje Babiše z funkce předsedy vlády podepsalo několik set tisíc lidí. Milion to sice stále ještě není, i když každým dnem počet podpisů pod elektronickou – zákonem neuznávanou – peticí stále roste. Když počet petentů přesáhl hranici sta tisíc, založili členové petičního výboru spolek s názvem Milion chvilek pro demokracii. Začali sbírat peníze a hmotné vybavení k pořádání demonstrací. Na zkoušku je loni několikrát svolali do různých měst v ČR. Vrchol jejich snažení přišel v létě letošního roku, kdy se na jejich výzvu na Letné sešlo odhadem 250 tisíc lidí. Šlo o největší politickou akci od Listopadu 1989. Na tribunách proti Babišovi vystoupila řada řečníků z řad stávajících i minulých politiků. Řečnili a zpívali i umělci. Akce připomínala spíše happening než protivládní demonstraci. Pořadatelé ohlásili svolání „ostré“ demonstrace na 30. výročí Sametové revoluce. Pokud Babiš do té doby neodstoupí z funkce nebo se nevzdá Agrofertu, který je největším příjemcem českých i evropských dotací a největším dodavatelem státu, co se týká objemu veřejných zakázek. Z vás strach nemám Andrej Babiš odpověděl metodou „zákopové války“. Opevnil se v pozicích, které v rámci státu už ovládl, a s pomocí peněz, které Agrofert získává z veřejných rozpočtů, PR oddělení jeho hnutí ANO v kyberprostoru podniká diverzní výpady na milionchvilkaře. Česká oblast sociálních sítí působí dojmem, že v zemi žijí jen dvě skupiny lidí – ANOnisté a milionchvilkaři. Nespokojených s poměry v zemi je mnohem více, než kolik se jich v červnu sešlo na Letné. Kuřákům vadí zákaz kouření v hospodách. Více než milion lidí trápí drakonické exekuce, při nichž jim exekutor často sebere násobně více, než kolik dluží. Policisté, hasiči, lékaři, zdravotní sestry a učitelé jsou nespokojení s výší svých platů, které i v době statisticky vysokého hospodářského růstu rostou mnohem pomaleji než ceny. Ke zdražování navíc silně přispívá i vláda svými opatřeními, jako je například EET, které způsobilo zdražení jídla. Nebo zvýšení spotřebních a ekologických daní, které zvedlo ceny nejen piva a kuřiva, ale i elektřiny a vytápění. Rozdělení nevládnou Učitelům, kterým je celou dobu Babišova vládnutí slibováno zvýšení platů, o němž se však násobně více mluví v parlamentu a píše v tisku, než kolik se objeví v peněženkách kantorů, krátce před výročím Sametové revoluce došla trpělivost. A poprvé během polistopadového režimu šli do stávky. Reakce na jejich stávku z řad organizátorů a podporovatelů letenských demonstrací však ukázala, kde je hranice, kterou toto hnutí nedokáže překročit. Učitele stávkující proti Babišově vládě za vyšší platy nejenže letenští nepodpořili, ale řada aktivistů z Milionu chvilek, jako jsou Bohumil Kartous nebo senátor a neúspěšný prezidentský kandidát Jiří Drahoš, stávku učitelů odsoudila, a dokonce během celé doby kolektivního vyjednávání o platech učitelů pořádala mediální kampaně na podporu zákona, který má kvalifikované učitele nahradit nekvalifikovanými levnějšími amatéry. Zákona, který předkládá Babišův ministr školství Robert Plaga (ANO). Učitelů je více než 150 tisíc. Do stávky si troufla jít asi šestina z nich. I ti ostatní, kteří většinou nejsou spokojeni s politikou vlády, však dobře viděli, čím se k nim otočila mediálně nejviditelnější část opozice. I ostatní profesní skupiny na tomto příkladu mohli vidět, že společnost není rozdělena jen na Babišovce a Letenské. Tedy, že ani druhá parta jejich zájmy nereprezentuje. A podle toho se zachovali večer před výročím 17. listopadu 1989. Na Letnou nešli. Jak sejmout Babiše? V reakci na stávku učitelů premiér lhal o 60procentním zvýšení platů kantorů, které údajně provedla jeho vláda. Ve skutečnosti je nominální růst kantorských platů za celou dobu, kdy je Babiš členem různých vlád, necelých 20 procent, což je přibližně valorizace růstu životních nákladů. Jeho až hysterická reakce však ukazuje, čeho se Babiš skutečně bojí. Stávky, která by zastavila chod jím jako firmu řízeného státu. Něco takového však zatím nikdo není schopen zorganizovat. A už vůbec ne milionchvilkaři, kteří se stávek štítí. Takže jim nezbývá než jen planě vyhlašovat další demonstrace, kterých se Babiš vůbec nebojí. Společnost je nadále rozdělená a dokud se nespojí za zájmy většího počtu lidí než jen voličů stran Demokratického bloku, bude nám Babiš vládnout. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-03 09:33:11

Tereza Horváthová: Člověk může udělat revoluci s pár lidmi

Až na konec světa zavede ve dnech 3. až 6. října návštěvníky Tabook. „Na konci světa“ je totiž jedno z jeho letošních témat. Tento táborský festival kvalitních malých nakladatelů vstupuje letos do svého osmého ročníku. Pořádá jej romanistka Tereza Horváthová se svým manželem, grafikem Jurajem Horváthem, kteří provozují nakladatelství Baobab.      Tak už poosmé. Co jste od Tabooku očekávali, když jste ho dělali prvně?  My jsme žádná očekávání neměli. Moje očekávání byla, že uděláme malý, komorní festival, a nečekali jsme, že se nám tak rozroste. Postupně si ale plníme některé sny, zvlášť co se týká ilustrace. Během těch osmi let jsme snad dokázali ukázat ty nejzajímavější lidi, kteří na evropské ilustrátorské scéně působí. Měli jsme tu velké výstavy Blexbolexe, Ataka, Henninga Wagenbretha, Gérarda Lo Monaka, Bjørna Rune Lie, Evy Lindström a mnoha dalších a podařilo se nám je konfrontovat s tím nejlepším, co se děje u nás...   Jak vybíráte nakladatele, kteří vystavují na Tabooku? Stane se, že někoho odmítnete? Stane. My chceme na festivalu Tabook ukázat to nejlepší, co v Čechách (i na Slovensku) vzniká. Ať už jde o knihy pro děti nebo dospělé, o filosofii, teologii, o prózu nebo poezii, tak se snažíme vybírat ty malé nakladatele, kteří věnují svým knihám absolutní péči. Ty, pro které je vydávání jejich životní projekt. Zveme ale i některé střední a větší nakladatele, někdy kvůli jejich specifickým edičním řadám a projektům. Tradičně jezdí Argo. Pro mě to podstatné z Arga není jejich běžná produkce, ale argovské historické řady, které dlouhodobě a pečlivě mapují terén středověkých a moderních dějin. Letos je jedním z našich témat „Snění o Americe“ a do debaty mimo jiné vstoupí právě autoři historických knih, kteří mapují cesty Evropanů na Západ, jejich sny i setkání s realitou...   Další témata Tabooku budou „Vysočina“, „Na konci světa“, „Vyprávění“ – proč? Letos jsme strávili tři měsíce na malinkém ostrůvku v Chorvatsku, a domu, kde jsme bydleli, se říkalo, že je to Kraj světa. Téma „na konci světa“ si člověk může vykládat různě: jako okraj, hranici, za kterou nic není, ale také místo, kam nikdo ani nepáchne, nebo kam se všichni bojí, místo zapomenuté nebo nějak odtržené,či naopak místo, které nám připadá nekonečně vzdálené a o němž sníme. Ve společnosti teď rezonuje i konec světa v ekologickém smyslu. Jako bychom se právě teď ocitli na nějakém okraji a před námi se prostírá jakési nepopsané pole budoucnosti. Co nám na tom konci světa zbyde? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co zažije na Tabooku člověk, který není ani nakladatel, ani teoretik ilustrace?  Vždycky říkám, že Tabook má několik vrstev. Jednu tvoří profesionální program pro lidi, pro které je kniha posláním a prací. Míním tím nakladatele, redaktory, editory, překladatele, knihovníky, knihkupce, učitele, studenty ilustrace... Ale další neméně důležitou vrstvou jsou všichni naši laičtí návštěvníci. Tabook je zároveň profesionální festival a festival, který je přístupný všem lidem. Od rodin s dětmi až po ty, kteří mají třeba jen rádi kulturu a chtějí se trochu povyrazit. Program nabízí širokou škálu čtení, setkání, debat, workshopů a specielních událostí. Nechybí koncerty a divadla ani čtení na pomezí performance, letos připravujeme nový formát – čtení v krajině. Plánujeme i čtení za rodinným stolem, což bude intimní setkání s autory, čtenáři, redaktory v táborských rodinách, které pro tu příležitost otevřou své dveře.   Asi je dobré říct, že všechny ty věci se dají obrazit pěšky. Není třeba studovat linky veřejné dopravy. To určitě ne. Tabook se odehrává v historickém centru s výhonky na různá skrytá krásná místa v dochodné vzdálenosti. Hlavní „stan“ je letos opět v klasicistní budově, kterou postavila v 19. století obec baráčníků, tedy ve Střelnici. První patro obsadí stánky více než sedmdesáti českých a zahraničních nakladatelů, v přízemí budou probíhat knihtiskové, výtvarné a literární dílny pro veřejnost a na mnoha jiných místech – na jevišti Divadla, v knihkupectví Jednota, v Dílně ad. – čtení, divadla, diskuse... Vždycky jsme chtěli zatáhnout do festivalu lidi, kteří tady žijí, a instituce, jež tady působí. Tradičně spolupracujeme s Městskou knihovnou (která sídlí pro změnu na Novém městě blízko botanické zahrady), kde probíhá specializovaný program pro knihovníky, ale i zvláštní program pro veřejnost.    Řada vystoupení se koná ve vinárnách či kavárnách – jak se k tomu majitelé staví? Jásají, že se prodá víc kafe a vína? Myslím, že mají Tabook rádi. Samozřejmě máme v Táboře blízké lidi, se kterými tradičně spolupracujeme, pomáhají nám dělat i festivalové kavárny a občerstvovny, ale vždycky se najde i někdo nový, o kom jsme nevěděli, nebo kdo něco otevřel a založil teprve nedávno. Někteří provozovatelé nás dokonce loni podpořili i malým finančním příspěvkem...   Jaká je podpora ze strany města? Město nás tradičně podporuje finančně (žádáme každoročně o grant na velké kulturní akce) a půjčuje nám i dvě městské galerie, Vodárenskou věž a Galerii U radnice, úzce spolupracujeme i s Odborem kultury, který nám ve všem vychází vstříc.   A co vyšší struktury, třeba ministerstvo kultury?  Ministerstvo kultury nás každoročně podporuje dost zásadní částkou. Zpočátku jsme byli hodně závislí na visegrádských grantech, ale nakonec jsme nechtěli žádosti „šít na míru“ visegrádským požadavkům. Už loni nás také začal trošičku podporovat i kraj, postupně si tedy nacházíme místo….   Autoři a nakladatelé ze Slovenska, Polska a Maďarska na Tabooku stejně tradičně bývají. Vždycky. Ale já nechci psát projekt jen proto, abychom odněkud vytáhli prachy. Jsem radši, když se pokryjí všechny věci, o které nám jde, než aby se některé upřednostňovaly.    Když se na to člověk podívá z hlediska podnikání, těžko asi můžete vybrat od nakladatelů tolik peněz, aby se vám vrátily. Co pro vás z Tabooku plyne? Proč ho chcete dělat? Ohledně financí nula od nuly pojde. Nakladatelé nám platí zcela symbolické částky, festival děláme pro ně. Jako nakladatel (tedy my jako Baobab) tu samozřejmě můžeme důkladně představit autory, které vydáváme, od ilustrátorů až po spisovatele. Vždycky jsem také chtěla propojit všechny lidi, kteří dobré knihy využívají ve své práci (učitele, knihovníky, lektory) s dobrými nakladateli. Tohle pole je v Čechách ještě málo poorané. Páteční dopoledne tak například věnujeme školám: probíhá paralelní Tabook pro školy. Podílí se na něm velká část našich hostů, spisovatelé, ilustrátoři, překladatelé vycházejí do škol a jinam do terénu.Kulturní osvěta mi vždy připadala důležitá. Hodně mi také záleželo na tom, abychom českou nakladatelskou scénu otevřeli ven, do světa… abychom ukázali, jaké skvělé věci tu vznikaly a vznikají. Teď se nám to ale celé rozrostlo do takových rozměrů, že skutečně uvažujeme, co nám to dává, jestli nám to nepřináší jen spoustu práce.    Slyším určitou pochybnost. Zajisté… Na druhou stranu, pro mě osobně (a myslím, že můžu mluvit i za Juraje) je asi nejdůležitější pracovní napojení na lidi, s nimiž to děláme. Na celý ten tým. To nejsou žádní profesionální produkční, jsou to všechno naši přátelé: ilustrátoři, autoři, kamarádi z Tábora i z daleka… Nakonec po dlouhých napjatých přípravách zažijeme krásné intenzivní tři dny, naplněné událostmi, spoluprací, hovory, setkáváním, a to jsou vlastně věci, které se nedají úplně docenit. Je to idealistická záležitost, ale vždycky se z ní pak něco urodí. Něco zajímavého, zvláštního, ale často i dost konkrétního. Uzavírají se tu různé pracovní (i nepracovní) svazky, rozjíždějí velké i malé podniky... Já si myslím, že i pro nakladatele Tabook funguje podobně. To je pro mě velmi podstatné.   Profese, jako jsou literární agenti, literární marketéři, budovatelé PR, lajfstajloví specialisté, jste zatím nezmínila.  Literární agenti už na Tabook léta jezdí, ve spolupráci s Českým literárním centrem pracujeme právě na propojování českých a zahraničních nakladatelů. No a v oblasti PR, reklamy, promo a lajfstajlu se opravdu moc nepohybujeme, neumíme to a možná ani umět nechceme… V Baobabu jsme nikdy nedělali placenou reklamu. Knihy, které vydáváme, propagujeme jiným způsobem, prostřednictvím živých setkání, výstav, čtení nebo malých kulturních událostí, a Tabook je toho samozřejmě součástí. My to tak děláme od začátku, kdy se to ještě tak moc nedělalo, dnes už je tenhle způsob „reklamy“ daleko běžnější. S kvalitní kulturou se dá přežít jen tehdy, když si člověk kolem sebe vytvoří široké okruhy obdobně naladěných lidí. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tady vynořil nějaký šlechtic, který by vzal naše osvětové usilování za své, nebo nějaká osvícená firma, jež by nás chtěla podpořit. Nikoho takového jsme zatím nenašli. Každoročně nás ovšem podporují menší podnikatelé z Tábora, kteří prožívají Tabook s námi.   Jak konkrétně se snažíte knihy propagovat? Letos vychází pátý, závěrečný díl povídkového cyklu ruského prozaika Varlama Šalamova. Na Tabooku postavíme dřevěnou boudu, a v ní bude probíhat dvaasedmdesátihodinové nepřetržité čtení z jeho knih. Jeho povídky vycházejí všude po světě rozdrobené do povídkových souborů, české vydání je snad jediné, které respektuje Šalamovův původní záměr. Jeho povídky o sovětském gulagu, o Kolymě jsou jedny z nejsilnějších próz 20. století. Je třeba je připomínat. Stejně jako klasické texty, které se, zdá se, už moc nečtou. Kdo čte opravdu Tolstého, Stendhala, Rilka? Kdo čte doopravdy klasickou antickou literaturu? Přijde mi zajímavé vrátit se k pramenům, k základům čtení, ke klasickým textům nebo základním kamenům moderní literatury. Číst své oblíbené texty budou nakladatelé, redaktoři, autoři...za stolem v táborských rodinách.   Takže návštěvníci přijdou k někomu domů, zují se a sednou si v obýváku? Ten formát zavedl už náš oblíbený Jihlavský festival dokumentárních filmů, jmenuje se to myslím domácí kino. Lidé opravdu přijdou k někomu domů na promítání. Je tam většinou i tvůrce, režisér, scenárista, ale někdy i střihač nebo kameraman... My bychom chtěli, aby vybrané texty četli lidé, kteří na nich redakčně pracovali. Nebo jsou přímo autoři (spisovatelé, básníci), kteří ty texty mají rádi. Bude si tak možné vyslechnout interpretované čtení. (Nedávno jsme doma četli skvělé paměti Cannettiho, který v druhém díle líčí takováta čtení Karla Krause, jež zásadním způsobem ovlivňovala tehdejší vídeňskou kulturní obec.) Budou to jen komorní setkání, ale já si myslím, že ty nejdůležitější události se vždycky dějí v malých hnízdech, v jádrech, a že člověk může udělat revoluci s pár lidmi. Tak to jsou naše revoluční buňky. Domácí čtení.   Navíc v husitském Táboře, kde se četlo, o husitské gramotnosti se vyprávějí legendy. Nevím, jestli se tady četlo, je otázka, jestli se tady spíš nebojovalo a nepilo. Atmosféra Tábora je zvláštní, je tu pořád cítit, že je to město, které bylo postaveno na obranu, jako vojenský tábor. Jako by jím všichni ti lidé jenom procházeli. Ve srovnání s jinými, dobře „loženými“ kulturními městy. Nicméně, možná proto se tu daří právě tomu festivalu, který děláme.    Co se ilustrátorů na Tabooku týká, jak se vám daří získávat jména jako Manuel Marsol? Tento španělský ilustrátor je opravdu hvězda, získal například cenu na Veletrhu dětské knihy v Boloni. Jak už jsem říkala: měli jsme štěstí, že první výstavy tu měli významní autoři z Francie, Německa, Švédska.... A každý dobrý mladý ilustrátor rád přijede, když ví, že tu před ním vystavoval Blexbolex, David B., Kitty Crowther… Na Manuela Marsola jsme natrefili prostřednictvím jeho knihy, kterou jsme viděli před dvěma lety v Boloni a líbila se nám. Říkali jsme si, že by stálo za to mu ji vydat česky – a on se nám během té doby sám ozval, že by měl o společný projekt zájem, byla to pěkná souhra...   Na Tabooku je vždy k vidění současná frankofonní scéna, z čeho to vyplývá? Frankofonní knižní scéna (teď mám na mysli především v oblasti ilustrované knihy, autorské knihy a komiksu) je především hodně zajímavá, vrstevnatá a pestrá. Je tam obrovská škála tvůrců a nakladatelů, kteří dělají velmi odlišné věci, a vždycky je dělají perfektně. Zajímavé je, že i velcí nakladatelé pracují s autory původně z malých, alternativních nakladatelství. A podporují je, aby pro ně dělali velké projekty. Za posledních pětadvacet let se ve Francii navíc udál přerod dětské knihy.    Přerod od čeho k čemu? Od ilustrovaných pohádek (a někdy dost infantilních) k přemýšlení o celém světě, k mnohovrstevnaté škále knih od těch alternativních po dokonale zvládnuté velké obrazové knižní projekty pro nejširší čtenářstvo. Možná, že tomu, co vychází teď, by před pětadvaceti lety nikdo nerozuměl. Vyprávění obrazem je úplně jinde. Amůžeme tu zmínit třeba zásadní několikadílný komiks Davida B., který vypráví velmi silný lidský příběh jeho bratra postiženého epilepsií. A vypráví ho obrazem. A pak máte knížky, v nichž jsou jen intuitivně řazené obrazy, které nakonec tvoří nějaký absolutní celek (jako třeba knihy od průkopníka tohoto „žánru“ Blexbolexe Album lidí nebo Roční období), nebo drobné knížečky založené na malém vtipu, legraci, jazykovém nebo výtvarném fóru (základní řada nakladatelství Rouergue), kde je vlastně jenom jednoduchý příběh, a dají se číst s dětmi donekonečna. To všechno existuje vedle sebe, rozvoj obrazové knihy ve Francii je úžasný (a někdy až strašidelný).    A jak se posunuly v té frankofonní oblasti texty? Ve vašem nakladatelství Baobab jste vydali například knihy znamenitých francouzských autorů, jako jsou Timothée de Fombelle nebo Jean-Claude Mourlevat, a to jsou prózy. Mám ve Francii přítelkyni, která píše detektivky ze středověku, má čtyři děti a vždycky důkladně sledovala, co vychází. Ona o té proměně říká, že dnes se vydávají i pro děti a mládež rozsáhlé, několikadílné, dokonale odvyprávěné ságy. Jsou to napínavé, dobrodružné příběhy, které každého pohltí, knihy pro všechny generace. To dřív, alespoň podle ní, nebylo. Ale ve světové literatuře pro děti vychází široká škála příběhů: od „tematických“, spíš žurnalistických románků, přes různé detektivky a příběhy ze školního prostředí po různé rodinné ságy. Světová próza pro děti je neuvěřitelně rozmáchlá a bohatá.    A když srovnáte Francii se zbytkem Evropy? Ve Francii vychází množství kvalitních (i úplně hloupých) obrazových knih, ale tradice ilustrované prózy, knih „literárnějších“ na pomezí prózy a poezie, které se dětem předčítají před spaním, ta je přece jen přítomná spíš ve střední Evropě a východní Evropě. V tom jsme, myslím, výjimeční. Některé knihy z Baobabu nejsou pro francouzské nakladatele zajímavé, protože jsou příliš textové a texty jsou příliš literární. Nakladatelé hledají spíš „univerzální“ obrazové knihy. Někdy ke škodě věci. Ono tomu univerzálnímu dost často něco chybí. Tam jsme v úplně jiné fázi nebo poloze.    Stalo se během těch osmi let pořádání Tabooku něco, co vás příjemně nebo nepříjemně zaskočilo? Mě vždycky zaskočí, že i když se snažíme tady v Táboře hodně oslovovat profesionály, včetně učitelů, nakonec vždycky spolupracujeme jen s určitým okruhem lidí. Daří se nám ho sice pokaždé rozšiřovat, ale vlastně ještě pořád necítím z těch odborných profesí opravdu velký zájem. Na našich seminářích pro knihovníky a pro učitele vždycky vidím stejné okruhy lidí. Ale přikládám to samozřejmě tomu špatnému PR. Také u nakladatelů občas cítím rezervy. Máme nakladatele, kteří jsou úžasně činorodí, chtějí se podílet na programu a tak nějak „fungují“. Za ty jsem opravdu vděčná, bez nich bych to už asi dávno zabalila. A pak máme spící nakladatele. Přijedou, jsou tady rádi, líbí se jim tu, ale neinvestují žádnou energii navíc. No a pak je tu ilustrace, autorská obrazová kniha: zkrátka to, co nás nejvíc baví. Zatím se nám nedaří přitáhnout pozornost kunsthistoriků. Ilustrace je pořád vnímaná jako něco podřadnějšího než současné umění, což je naprostý nesmysl. Tato média jsou dlouhodobě nejsvobodnější, nejpestřejší a také nejpodceňovanější uměleckou scénou. Uklidňuje mě, že situace je podobná v celé Evropě. Ale myslím, že naše poctivé snažení má i své plody: vidíme tu před očima růst generace lidí, které jsme nějakým způsobem ovlivnili. A nejsou to rozhodně jen samotní ilustrátoři. Největší radost mám ale stejně z toho, když na Tabooku vystoupí na veřejnosti lidé, kteří normálně nejsou úplně vidět – nikoliv autoři, ale překladatelé, redaktoři, editoři, ilustrátoři, nakladatelé…. Ti pro mě představují největší skryté poklady české knižní scény. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Tereza Horváthová (*1973) je nakladatelka, redaktorka, překladatelka, spisovatelka, organizátorka. Vystudovala romanistiku na FF UK v Praze, obor francouzský jazyk a literatura. Roku 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. V roce 2011 vymyslela a zorganizovala první ročník mezinárodního festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který má za sebou sedm úspěšných ročníků. Kromě práce v nakladatelství píše knihy pro děti, prózu i poezii, nárazově také překládá a píše filmové scénáře. Iniciuje neziskové kulturní akce a věnuje se mírnému politicko-kulturnímu aktivismu. Za knihu Modrý tygr obdržela cenu Zlatá stuha pro rok 2005. Podle knihy vznikl stejnojmenný film v režii Petra Oukropce. Žije v Táboře, kde se svým mužem vychovává osm dětí.  

Čas načtení: 2024-04-11 20:37:00

Češi nechtějí učit. Nízké platy nejsou jediným důvodem

V českých školách chybí učitelé. Dlouhodobě jde o učitele matematiky a fyziky. Ale v poslední době mají školy problém také se zajištěním výuky jazyků, včetně češtiny. Přestože učitelé dostali přidáno, nestačí to. Mnoho absolventů stále raději zvolí jiné povolání. Před žáky se jim prý nechce.

Čas načtení: 2024-05-23 22:14:19

V jakých profesích se nejčastěji vyskytují záletníci?

Napadlo vás někdy, že volba zaměstnání a pravděpodobnost toho, že zahnete svému partnerovi či partnerce spolu souvisí? Podívejte se na to, které profese jsou rájem nevěrníků. Piloti a letušky Jsou atraktivní, tráví hodně času na cestách, starají se o vás, když si létáte v oblacích a obyčejní smrtelníci k nim vzhlížejí. Řeč je o pilotech a letuškách. Není divu, že právě v tomto zaměstnání se vyskytuje množství nevěrníků, a to jak mezi piloty, tak i dalšími členy posádky. Jejich neustálé cestování jim k tajným aférám přímo nahrává. S případným milencem či milenkou je totiž nemusí nikdo spatřit a mohou bez problémů vést dvojí život. Lékaři a zdravotní sestry Snad žádné jiné povolání se nedočkalo takového množství filmových a seriálových zpracování. Ať už mluvíme o seriálu Nemocnice na kraji města, Ordinace v růžové zahradě nebo třeba Pohotovost. V žádném nechyběly milenecké poměry mezi lékaři a sestrami. Jak ukazují průzkumy, milostné aféry na pracovišti jsou pro lékaře a zdravotní sestry zcela běžné. Když se blíže podíváme na lékařskou profesi, přímo k milostným aférkám vybízí. V zaměstnání totiž lékaři i zdravotní sestry tráví dlouhé hodiny, jsou pod neustálým stresem a nepomáhá ani nedostatek spánku. Není proto nijak překvapivé, že vlivem všech těchto okolností nedělají zaměstnanci v lékařství ty nejmoudřejší volby, když přijde na milostný život. Učitelé Měli jste dosud pocit, že učitelé by měli být vzorem ctnosti a jít příkladem budoucím generacím, které pomáhají formovat? Je nám líto, že vám tuto představu zničíme. Právě učitelství se totiž řadí k profesím, kde se daří nevěře. Čím to je způsobeno? Přestože učitelé nejsou veřejností tolik oceňováni, i jejich zaměstnání je náročné, a to zejména psychicky. Je na ně vytvářen tlak ze všech stran – ze strany zaměstnavatele i rodičů. Není proto divu, že mnoho z nich se během život potýká se syndromem vyhoření. A jak... Čtěte více Příspěvek V jakých profesích se nejčastěji vyskytují záletníci? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-06-11 09:40:00

NÁRODNÍ SOUTĚŽ ŠKOL V DIGITÁLNÍCH KOMPETENCÍCH 2024

Praha 11. června 2024 (PROTEXT) - Česká společnost pro kybernetiku a informatiku (ČSKI) ve spolupráci s českou technologickou společností CertiCon a.s. a kanceláří ECDL Czech Republic vyhlásila v lednu 2024 soutěž pro české školy, jejíž cílem bylo podpořit rozvoj digitálních kompetencí žáků a standardizovaný přístup učitelů při hodnocení výsledků vzdělávání v této oblasti.V období od 1. ledna do 31. května 2024 se již tradiční soutěže zúčastnily desítky převážně středních škol a tisíce jejich svěřenců. Kritériem hodnocení nebyl jen celkový počet uskutečněných certifikačních zkoušek ECDL, ale především jejich úspěšnost a zaměření. S větší vahou byly hodnoceny digitální kompetence v oblasti robotiky, programování, práce s informacemi a kybernetické bezpečnosti.Soutěž o nejvšestrannějšího žáka – vítězem je Michal Červenka, Střední škola technická a ekonomická Brno, OlomouckáSoutěž o nejvšestrannější žákyni – vítězem je Veronika Veselá, Střední škola technická a ekonomická Brno, OlomouckáSoutěž o nejaktivnější školu – zvítězila Střední škola automobilní a informatiky, Praha 10Soutěž o nejzapálenějšího učitele v oblasti vedení ECDL zkoušek – vítězem je Miloslav Penc, Střední škola a vyšší odborná škola aplikované kybernetiky, Hradec KrálovéSoutěž o nejzapálenější učitelku v oblasti vedení ECDL zkoušek – vítězkou je Mgr. Vladimíra Naxerová, Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola, ChomutovSoutěž o nejzapálenějšího učitele v oblasti hodnocení ECDL zkoušek – vítězem je Mgr. Rudolf Naxer, Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola, ChomutovSoutěž o nejzapálenější učitelku v oblasti hodnocení ECDL zkoušek – vítězkou je Mgr. Hana Šedová, Obchodní akademie a Střední odborná škola cestovního ruchu, ChoceňZvláštní kategorie v oblasti kybernetické bezpečnosti – vítězem je Střední průmyslová škola, Obchodní akademie a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, Frýdek-MístekZvláštní kategorie v oblasti práce s informacemi – vítězem je Gymnázium, Praha 4, Postupická 3150Zvláštní kategorie v oblasti informatického myšlení a programování – vítězem je Střední odborné učiliště elektrotechnické PlzeňZvláštní kategorie v oblasti robotiky – vítězem je Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola ChomutovZvláštní kategorie v oblasti pokročilých uživatelských dovedností – vítězem je Střední průmyslová škola elektrotechnická a gymnázium V ÚžlabiněTOP 10 českých škol využívajících mezinárodně standardizovaný vzdělávací a certifikační koncept ECDL/ICDL:1. Střední průmyslová škola, Obchodní akademie a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, Frýdek-Místek2. Obchodní akademie a Střední odborná škola cestovního ruchu, Choceň3. Střední škola automobilní a informatiky, Praha 104. Gymnázium Postupická, Praha 45. Střední průmyslová škola a Vyšší odborná škola, Chomutov6. Střední škola a vyšší odborná škola aplikované kybernetiky, Hradec Králové7. Střední průmyslová škola, Ostrov8. Obchodní akademie a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, Ústí nad Labem9. Vyšší odborná škola a Střední odborná škola, Roudnice nad Labem10. Ing. Mária Václavíková – Obchodní institut, Praha 5Ceny pro vítězné školy, ceny pro oceněné učitele a učitelky, ceny pro nejlepší žáky a žákyně společně věnovaly ČSKI, národní autorita mezinárodního konceptu ECDL / ICDL pro ČR, a společnost CertiCon a.s., která dlouhodobě, v rámci své společenské odpovědnosti, podporuje rozvoj digitálních kompetencí obyvatel ČR.O mezinárodním konceptu ECDL/ICDLECDL/ICDL – European, resp. International Certification of Digital Literacy and Digital Skills je celosvětově rozšířený vzdělávací a certifikační koncept v oblasti digitálních kompetencí, který vznikl za podpory Evropské komise v polovině 90. let minulého století.Koncept ECDL/ICDL definuje mezinárodní standardy (minimální vzdělávací obsah) v podobě tzv. ECDL sylabů. Tyto sylaby pokrývající celou škálu oblastí, ve kterých jsou digitální technologie využívány a jsou průběžně na mezinárodní úrovni aktualizovány. Koncept ECDL/ICDL zároveň určuje metodu, jakou jsou digitální kompetence objektivně a nezávisle ověřovány. Tato metoda je založena na praktických zkouškách prováděných s využitím běžné výpočetní techniky v reálném programovém prostředí.Zkoušky dle konceptu ECDL/ICDL jsou mezinárodně uznávané, celosvětově procesně standardizované, objektivní a nezávislé na konkrétní výpočetní technice a programovém vybavení. V celém světě se využívá jednotné a pravidelně aktualizované databáze testových úloh. Úspěšní absolventi zkoušek mohou získat některý z ECDL/ICDL certifikátů, které mají časově neomezenou mezinárodní platnost.Za obsah sylabů a testových úloh odpovídá výhradní vlastník konceptu – ICDL Foundation Irsko, nezisková organizace založená v roce 1997 sdružením Council of European Professional Informatics Societies (CEPIS) za podpory Evropské komise. ICDL Foundation poskytuje licenci k provozování tohoto mezinárodního konceptu národním profesním společnostem se vztahem k informatice sdruženým v CEPIS – garantům kvality ECDL/ICDL zkoušek v národním prostředí.KONTAKT:Ing. Jiří Chábera, MBAmanažer vzdělávacího a certifikačního konceptu ECDL/ICDL pro ČR, ČSKI, CertiCon a.s.jiri.chabera@ecdl.czwww.ecdl.cz, www.facebook.com/ECDLCZ, www.linkedin.com/company/ecdlcz  

Čas načtení: 2021-01-29 05:00:00

Lepší než Kanada, horší než Korea? Co říkají mezinárodní žebříčky o výsledcích českých škol – a co neříkají

Koncem minulého roku vydala Česká školní inspekce zprávu o tom, jak si čeští čtvrťáci vedli v mezinárodním šetření TIMSS, které prověřuje znalosti matematiky a přírodovědy. Ze zveřejněných žebříčků vyplynulo, že jsou na tom celkem dobře, v nadprůměru. Při bližším zkoumání výsledků ale narazíme na paradoxy a znejistíme. Co nám vlastně tyto a podobné žebříčky (ne)říkají? A co ani říct nemohou? Úvahu přináší EDUzín.Jana Straková (pedf.cuni.cz)„Vidím spíše výhody, možná i proto, že nemám přehnaná očekávání,“ říká říká Jana Straková z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na Pedagogické fakultě UK. Inspirativní je podle ní třeba to, že v dokumentaci TIMSS je přesně popsáno, co měří a proč je to důležité. Testy z českých cermatovských dílen oproti tomu připomínají černou skříňku. Výzkum Straková chválí i za to, že dobře zobrazuje nerovnosti v českém vzdělávacím systému – což je dlouhodobě předmět jejího profesního zájmu. Výběrová šetření, ať již mezinárodní, nebo národní, považuje akademička za dobrý způsob, jak získávat zpětnou vazbu o kvalitě školské soustavy. Jsou efektivní, a přitom šetří nervy žáků, rodičů i učitelů. „Na rozdíl od přijímacích zkoušek nemají vliv na budoucí vzdělávací dráhu dítěte, je v nich možné používat rozmanitější typy úloh a ověřit větší šíři učiva,“ říká... TIMSS je mnoha experty považováno za kvalitní a svědomitě připravené, ale má i své kvalifikované odpůrce. „Někteří mezinárodním výzkumům vytýkají, že přispívají ke globalizaci vzdělávání. Další pochybují o tom, že dobrá praxe jedné země se dá přenést jinam,“ říká Jana Straková. Jinak řečeno: můžeme se pokoušet o finskou reformu vzdělávání, ale chybí nám k tomu Finové, jak poznamenal kdosi v debatách o vzdělávání. Od výsledků je těžké odfiltrovat kulturní vlivy. Je jistě zajímavé i to, že Kanada je v matematice o dvacet bodů níže než my, Spojené státy jsou na tom stejně jako my a Rusko je o celých třicet bodů – polovinu znalostní úrovně – napřed. Ale proč to tak je, není snadné určit ani pro analytiky. Stejně jako co stojí za tím, že malí Finové mají matematiku a přírodovědu – ve kterých jsou úspěšní – ještě víc neradi než Češi. V médiích se to ale moc nezmiňuje, protože nemáme po ruce žádné vysvětlení. Důvodem může být něco úplně jiného než pro Čechy. Mimochodem, nejvíc jsou z matematiky unesení malí Turkové... Na šetření TIMSS se můžeme ale podívat z ještě většího nadhledu. Jak moc se dá to, co nakonec člověku v životě nejvíc pomáhá, měřit školními testy? I lidé velmi úspěšní mívali ve škole průměrné nebo i špatné známky. „Umět se vypořádat s nečekanými úkoly a situacemi, ne pouze adaptivně, ale produktivně a tvůrčím způsobem, to je to, oč tu běží. A to se měřit nedá,“ říká kategoricky Pavel Kraemer, zakladatel Institutu pro podporu inovativního vzdělávání. „Tyto životní kompetence se projevují pokaždé jinak, originálně, zatímco testy jsou standardizované. To skutečně podstatné nikdy neodhalí,“ dodává. Celý text naleznete zde