Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-30 10:52:00

28 afghánských zločinců letí z Německa domů. Každého „vybavili“ 1000 eury na ruku

Z letiště v Lipsku odstartovalo letadlo s 28 afghánskými běženci, u kterých bylo rozhodnuto o jejich deportaci. Jde o 28 zločinců. Každý z nich dostal na cestu 1000 eur na ruku. Tedy v přepočtu něco přes 25 tisíc korun českých. Němci dali v průzkumu najevo, co si o deportacích myslí.

Čas načtení: 2024-05-05 10:30:59

Rusko přidalo Zelenského na seznam hledaných zločinců

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj byl právě přidán na seznam nejhledanějších zločinců ruské vlády. (Foto: Flickr) V sobotu vyšlo najevo, že Zelenského jméno je nyní... Článek Rusko přidalo Zelenského na seznam hledaných zločinců se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-03-15 08:00:01

Lovci lebek: elita mezi kriminalisty hledá pohřešované. Pár jejich případů

Je to zvláštní jednotka, která pátrá po nejhledanějších osobách. Zákulisí jejich práce je složitý mechanismus, při kterém rozplétají i ty nejsložitější případy. Nejedná se o projekt, ale o běžnou policejní funkci. Vrátili kriminálníky i z Karibiku Oblíbenou lokalitou českých zločinců se stala Dominikánská republika. Lovci lebek začali tyto pachatele hledat pod heslem „Dominik“. Útočiště zde nalezli i členové Berdychova gangu – František H., Miroslav V. a další. Ti se specializovali na zakládání nových firem a odklánění peněz do finančních rájů. Nebyli v tom ale sami a vytvořila se komunita, která v Dominikánské republice nejen našla úkryt před spravedlností, ale přijímala do svých řad i další uprchlíky z Čech. „V rámci akce ‚Dominik‘ se kolegům podařilo v Karibiku vypátrat a zpět do ČR vrátit několik uprchlíků před spravedlností. Nemohu vyloučit, že se zde aktuálně nenachází žádná hledaná osoba, ale akce ‚Dominik‘ je datována do roku 2012 a již je ukončena,“ vysvětluje tiskový mluvčí kpt. David Schön. Mezi karibskými uprchlíky vynikal Jaromír P. – jeden z členů Berdychova gangu, který již sedí ve vězení. Českým vyšetřovatelům se jej podařilo zařadit na seznam Most Wanted – nejvíce hledaných osob v Americe. Program Most Wanted motivuje veřejnost finanční odměnou, a nejspíš proto má dobré výsledky. V Americe Jaromír P. nezačal sekat latinu, ale věnoval se trestné činnosti i nadále. Používal několik falešných dokladů a opatřoval je i těm, kdo byli v Americe „noví“. Jeho dopadením se pomyslně uzavřelo působení Berdychova gangu. Zamilovaný klaun jako v hororu. Vraždil jak posedlý, aby se pomstil Číst více Bytoví vyděrači Lovci lebek často řeší případy spojené s bytovou kriminalitou. Jedním z hledaných byl Vietnamec, který se v České republice skrýval asi rok. Podnikal zde v gastronomii za pomoci českých obchodních partnerů. Ve Vietnamu se v roce 2011 dopustil trestného činu podvodu, když podepsal 40 bytových smluv, které měl údajně jeho komplic vložit jako zástavu do banky. Kromě toho nelegálně prodal 34 bytů. Se svým společníkem si přišli skoro na 220 milionů korun. Z Vietnamu se vydal hledat azyl u nás, ale dlouho se tu na výsluní neohřál. Když se o něj lovci lebek začali zajímat a zjistili, kde bydlí, opustil své bydliště a ukrýval se v jednom pražském hotelu, kde jej dopadli. Za zmínku stojí ještě český bytový podvodník, který unikal spravedlnosti tím, že cestoval po celé Evropě. Mnoho obětí mu uvěřilo, že jim pomůže získat domy a byty, a vydělal si tak téměř 12 milionů korun. Přišlo se na něj až po deseti letech, když se schovával v Portugalsku. Pod matračkou Poslední případ bude poněkud úsměvnější. Jednou pozdě večer zazvonili lovci lebek u dveří rodinného domu ve Velké Bíteši. Otevřela manželka hledaného, která tvrdila, že její muž doma rozhodně není. Trvala na svém, ale vyšetřovatelé se nenechali zmást a nakonec muže unikajícího trestu našli. Jeho žena ho důkladně zastlala pod matrací v ložnici. Když došlo k odhalení, dělala hloupou, jakože nic neví. Zahrála dokonalé divadýlko, což jí nebylo nic platné. Protože jeho vina byla nemalá, stráví muž za násilnou a majetkovou trestnou činnost víc než šest roků za mřížemi. Navíc čelí dalším obviněním a hrozí mu vykázání. Na pozici pátračů V loňském roce měli lovci lebek 22 zásahů proti hledaným osobám v ČR. Česká policie má kromě obvodních a místních odborů zvláštní oddělení. Jsou to tzv. pátrači neboli lovci lebek – specializovaní kriminalisté, „kteří se zaměřují na hledání osob v souvislosti se závažnou kriminalitou, případně osob pohřešovaných“, jak tvrdí David Schön. V loňském roce toto oddělení oslavilo kulaté dvacetileté výročí existence. V roce 2010 v rámci soutěže Policista roku se lovci lebek dočkali ocenění „Tým roku“. Každý z týmu obdržel diplom, sošku a finanční odměnu.  ENFAST rok co rok vypátrá 400 těžkých zločinců. Vyšetřovatelé odboru cíleného pátrání často řeší případy s mezinárodním přesahem. „Jsou proto také součástí sítě jednotek cíleného pátrání v rámci Evropské unie a tím jsou schopni výrazně rychleji dosáhnout zadržení hledaných osob v evropských zemích,“ uvádí David Schön. Součástí EU je odbor ENFAST, což je evropská síť týmů aktivního hledání uprchlíků, jejímž cílem je větší bezpečnost v Evropě prostřednictvím pátrání a zatýkání mezinárodně hledaných zločinců.  Vyšetřovatelé propleteného systému pod pseudonymem „lovci lebek“ vidí situaci růžově. „Systém pátrání po osobách je v rámci Policie ČR nastaven velmi dobře a do budoucna bude stále více důležitá spolupráce s kolegy v zahraničí. Již teď je díky aktivnímu přístupu pátračů z nižších článků policie spolupráce s kolegy v zahraničí běžná,“ vychvaluje projekt David Schön. Lovci lebek jsou důkazem, že i v těch nejtěžších případech se nakonec podaří dosáhnout spravedlnosti a přinést úlevu obětem a jejich rodinám. Je namístě neprodleně kontaktovat policii a informovat o okolnostech, které by mohly pomoci při vyšetřování. Spolupráce veřejnosti je pro úspěch pátračů zásadní. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pouliční prostituce. Co všechno je žena schopná udělat, když ji život postaví do kouta.

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 12:53:56

Nicolai Sennels: Nezvěte do své země muslimy

Nicolai Sennels je psycholog, který v letech 2005-2008 pracoval v kodaňské věznici pro mladistvé Sønderbro. O svých zážitcích a závěrech napsal knihu Svatý hněv: Mezi muslimskými zločinci, která zatím česky nevyšla. Dnes je politicky aktivní, je členem Dánské lidové strany (Dansk Folkeparti), která usiluje o další restrikci imigrace z nezápadních kultur, a byl spoluzakladatelem hnutí For Frihed, které je dánskou pobočkou hnutí Pegida. Nedávno Nicolai Sennels navštívil Prahu, poskytl rozhovor i televizi Prima a odpověděl mi na několik otázek, které jsem mu zaslal e-mailem. Zajímala mne jeho perspektiva, protože vězeňský psycholog je poměrně specifické povolání, které vidí společnost z jejího horšího konce a každodenně pracuje s některými problémy, které širší společnost ani nemusí příliš vnímat.   Pane Sennelsi, jste psycholog. Mohl byste čtenářům krátce popsat svoje předešlé zaměstnání? Co vás vedlo k tomu, že jste napsal svoji knihu „Svatý hněv“? Když jsem jako naivní levicový Západoevropan začal pracovat ve vězení, byl to pro mě docela šok. Sedm z deseti vězňů v dánských vězeních pro mladistvé jsou muslimové, i když muslimů je jinak méně než 10 procent obyvatelstva. Mým úkolem bylo pomoci jim najít smysluplnější způsob života, ale brzy jsem zjistil, že západní psychologie v jejich případě terapeuticky selhává. Abych našel lepší postupy, začal jsem studovat jejich náboženství a kulturu, vyptával jsem se svých muslimských klientů na podrobnosti jejich rodinného uspořádání, denního života, života a tradic v zemích jejich původu. Jako psycholog ve vězení jsem tím pádem měl jedinečnou příležitost hovořit se skupinou lidí, na které si mnoho z nás utvořilo názor, ale jen málokdo se k nim dostal skutečně blízko. Tato kniha je způsobem, jak získat psychologickou perspektivu k jedné z nejdůležitějších otázek současnosti: co je muslimská kultura a jakým způsobem bychom k ní měli přistupovat na Západě.   Ve svém odborném životě jste potkal mnoho zločinců, kteří byli muslimové, jelikož je jich v dánských věznicích statisticky nadprůměrné množství. Říkáte, že součástí jejich motivace je i jejich víra. Mohl byste to rozvést? Náboženství hraje ústřední roli nejen u islámských teroristů, ale i zločinců. Na základě analýzy tohoto náboženství a kultury, a na základě stovek rozhovorů s muslimy, jsem dospěl k názoru, že jsou vychováváni s určitými mentálními vzorci, které je činí náchylnějšími ubližovat ostatním a představují nebezpečí pro neislámské společnosti. Jeden takový psychologický rys je dominance. Mnoho zločinů páchaných muslimy vůči nemuslimům není motivováno primárně peněžním ziskem, ale touhou dominovat ostatním. Je to částečně proto, že muslimové mají svým náboženstvím uloženu povinnost ovládat a dobývat, a částečně proto, že žijí v extrémně dualistickém světonázoru. Tam, kde se západní myšlení snaží o širší pochopení, je muslimská kultura zvyklá uvažovat ve vzorci „buď a nebo“, „černá a bílá“. Širší pochopení vede k větší harmonii, kdežto vzorec „buď a nebo“ rozděluje svět do antagonistických párů: muslimové jsou lepší než nemuslimové, muži mají více práv než ženy, většina denních záležitostí je rozdělena na čisté (halal) a nečisté (haram) atd. Silně dualistické kultury jsou vesměs také silně neharmonické, protože vynášejí velmi tvrdé soudy. Abych to něčím ilustroval, rád bych upozornil na arabské slovo pro nemuslima, káfir. „Káfir“ má mnoho extrémně negativních konotací, protože podle islámských svatých textů se „káfirům“ nedá věřit, jsou předurčeni k tomu, hořet v pekle, mohou být zotročeni a sexuálně zneužíváni, mají být zabiti atd. Tyto islámské popisy nevěřících fungují podobně jako válečná propaganda mezi vojáky. Tak, jako generálové dehumanizují a démonizují nepřítele, aby vojákům psychologicky ulehčili jejich zabíjení, muslimská víra a kultura dehumanizuje nemuslimy způsobem, kvůli kterému je snazší nestarat se o jejich city, majetek nebo život. Kromě těchto dvou věcí jsem identifikoval čtyři specifické psychologické rysy rozšířené mezi muslimy, které zvyšují riziko anti-sociálního nebo kriminálního chování. Tím prvním je hněv. V západní kultuře víme, že hněv je projevem slabosti. „Jenom malí psi štěkají,“ říká se v Dánsku. Zachovat klid, nebo dokonce odbýt kritiku či frustraci vtipnou poznámkou, to u nás považujeme za sílu. V muslimských zemích je jako síla vnímán hněv. Dokonce mají „dny svatého hněvu“ (podle nichž jsem pojmenoval svoji knihu) – typicky v pátek – kdy poskakují, střílejí do vzduchu a křičí. A to, že na Západě neprojevujeme hněv a ochotu k fyzické agresi, vnímají jako slabost. Slabost zdvořilých a empatických osob, kterou lze snadno využít. Dalším psychologickým rysem je to, čemu západní psychologie říká sebevědomí. Pokud se dokážete vypořádat s kritikou klidně, a dokonce vyjádřit vděčnost v případě, že ten, kdo vás kritizuje, má pravdu, vnímáme to jako silné sebevědomí. Pokud se rozzuříte a útočíte, je to pro nás slabé sebevědomí. Mezi muslimy je to obvykle naopak. Výsledkem jsou křehká, skleněná ega a těla naplněná adrenalinem. Když v Dánsku vyšly karikatury Mohameda, zástupy muslimů v různých zemích světa křičely výhrůžky a zapalovaly vlajky, což mělo dokázat, že islám je mírumilovný – to je asi nejzřetelnější příklad. Třetí psychologický rozdíl je v tom, čemu v psychologii říkáme locus of control, místo výkonu kontroly. Na západě jsme vesměs vychováni v tom, že svůj život kontrolujeme sami. To znamená, že sami sebe považujeme za zodpovědné za to, jak náš život bude vypadat. Jeho výsledek záleží na tom, jak se rozhodujeme, reagujeme atd. Zjistil jsem, že muslimové mají primárně vnější „locus of control“. To je přirozené v kultuře, kde je osobní svobody málo a kde se nelze moc odlišit od společenských norem. Všechno je „ins’hallah“ (vůle Alláhova), nebo o tom rozhoduje mužský člen rodiny nebo imám. Věci se dějí z vnějších důvodů. To je také důvod, proč je v islámském světě tak rozšířená mentalita „obětí“. Za všechno může někdo jiný, což je velmi špatný základ pro řešení problémů a pohyb vpřed. Čtvrtým psychologickým faktorem je otevřenost ostatním. V západním světě definujeme otevřenost a toleranci jako dobrou. Snažíme se být otevření ostatním, i když mají jiné názory, včetně těch politických a náboženských. Mezi muslimy je považováno za dobré být uzavřený a netolerantní. Obvykle se vdávají a žení jen mezi sebou a děti – zejména dívky – žijí v neustálé hrozbě násilí (a hůř), pokud by se moc „pozápadnily“. Není těžké si představit, co se stane, když se dvě civilizace s takto odlišnými psychologickými vzorci potkají. Otevřená a tolerantní společnost se otevře a toleruje tu zavřenou a netolerantní, což vedlo k všudypřítomné islamizaci západoevropských společností: oddělené návštěvní hodiny v bazénech podle pohlaví, halal jídlo ve školkách, školách a nemocnicích, noviny nechtějí otisknout karikatury Mohameda, v centrech měst vznikají dominantní islámské budovy atd. Tyto psychologické rysy, včetně nábožensky založené démonizace nevěřících a výzev k dominanci, ubližování a zabíjení – jsou důvod, proč tolik muslimů skončí jako násilní zločinci nebezpeční společnosti. A skutečnost, že naše vlastní kultura je tak neagresivní, odpouštějící a tolerantní, vede k jejímu vlastnímu ohrožení.   Je vaše kniha “Svatý hněv” v Dánsku stále kontroverzní? Jaká byla reakce čtenářů? Najdete ji v knihkupectvích, nebo s ní mají problém? Kniha vzbudila v době svého uveřejnění ohromný zájem. I když její ústřední sdělení – že lidé z jiných kultur mají jiné mentality – je logické a samozřejmé, stejně to pro řadu lidí byla novinka. Kniha odstartovala v Dánsku velmi důležitou debatu ohledně kulturních a psychologických rozdílů. Myslím si, že tato debata byla velmi konstruktivní. Zdá se, že pro mnoho lidí je psychologická perspektiva celé záležitosti osvěžující a snáze pochopitelná. První dvě vydání se vyprodala velmi rychle, ale vydavatel z neznámých důvodů nechce vydat knihu potřetí. Od té doby byla kniha vydána také švédsky a anglicky, německé vydání se právě chystá.   Jste členem Dánské lidové strany. Jste spokojen se současným stavem azylové a migrační politiky? Co byste doporučil jiným zemím? Záleží na tom, co chcete. Chcete-li žít v míru a záleží-li vám na vlastní kultuře, doporučil bych vám nezvat do své země muslimy. Pokud chcete hrát hazardní hru s bezpečností budoucích generací ve jménu vyšších principů, jako jsou směrnice EU nebo konvence OSN, můžete učinit jinou volbu. Jelikož jsem psycholog a humanista, více si cením lidí než principů. A myslím si, že sociální kapitál – důvěra a solidarita – je pro blahobyt lidí velmi důležitý. Sociální kapitál je velmi vysoký v monokulturách a upadá v multikulturních společnostech, kde lidé s velmi odlišnými či navzájem rozpornými hodnotami nenacházejí společný základ pro své soužití.   Na závěr: máte nějaký vzkaz pro české čtenáře? Ano, hned tři. Za prvé doufám, že Česká republika a zbytek východní Evropy se poučí z odstrašujícího příkladu západní Evropy a nezopakují naši historickou katastrofální chybu, která už stála tolik krve, potu a slz. Za druhé byste měli opravdu doufat, že západní část kontinentu to přežije. Protože pokud nepřežijeme, budete muset někdy za padesát let vynaložit ohromné prostředky k ochraně svých hranic, a to se slabší ekonomikou, protože oslábne vzájemný obchod. To mne vede ke třetí radě: Když Čechům nabídnou práci v „uniformě“ například Němci nebo Francouzi, tak doufám, že ji mnoho Čechů vezme. Když se objeví takové nabídky práce, je to proto, že jsou nutné – a jak jsem říkal, týká se to také stability vaší vlastní situace. Dívám-li se do své vlastní křišťálové koule, myslím si, že záchrana Evropy tentokrát nepřijde primárně od nás, ale od vás. Zní to hodně dramaticky, ale jako všechno ostatní je to hlavně psychologie. Podívám-li se na demografické složení obyvatelstva, je mi to jasné: střet mezi otevřenějším a černobílým myšlením je teprve na samém začátku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-03-13 07:00:01

Německá Kobyla Braunsteiner: Před dozorkyní s hřeby v botách nebylo v koncentračním táboře úniku

Ve chvíli, kdy Evropou zněly první výstřely druhé světové války, nebylo Hermine Braunsteiner ještě ani dvacet let. Pohledná dívka v té době toužila být zdravotní sestrou a pomáhat ostatním. Pak ale přišel velký zlom a z dospívající ženy, která se chtěla vydat na cestu služby lidem, se stala zrůda, pravý opak své původní představy. Co ji k tomu dovedlo?  Osvětimský fotograf Brasse viděl víc, než člověk snese: Zvrácení nacisté toužili po dokumentaci svých zvěrstev Číst více Z chudoby do ještě větší bídy Původem Rakušanka se Hermine Braunsteiner jako dítě z chudých poměrů dostala do služby v anglické rodině. Na svá vysněná studia a pozdější kariéru zdravotní sestry neměla zatím dost peněz, a tak se musela snažit vydělávat si alespoň pomocí v domácnosti. Jejím zaměstnavatelem byl Američan žijící v Anglii. Jakmile se ale přiblížila válka, vrátila se na kontinent, avšak nikoliv do rodné Vídně, ale do Berlína, kde přijala špatně placenou práci v továrně na letadla. Peníze sotva stačily na nájem, a tak ji na popud majitele pronajatého bytu napadla „lepší“ varianta obživy. Přihlásila se na výcvik jako dozorkyně v koncentračním táboře. Z chápající dívky bezcitnou bestií Hned v prvních dnech se Braunsteiner dostala do jedněch z nejkrutějších rukou, jaké se v těchto děsivých podmínkách daly najít. K výuce ji dostala Marie Mandel, proslulá později svojí neutuchající touhou po násilí na vězněných ženách i dětech. Pod jejím vedením se i z nově příchozí dozorkyně stala nenávistná a bezcitná postava, které nebylo žádné neštěstí dost velké na to, aby si z něj dělala velkou hlavu. Spolu s Marií Mandel působila až do roku 1942 v Ravensbrücku, ale pak se ukázalo, že dvě tak výrazné a sadistické ženy vedle sebe delší dobu být nemohou. Byla proto podle webu Německého muzea historie převelena do Majdanku.  Povýšila a přitvrdila v krutosti Teprve v jejím novém působišti, kde povýšila na zástupkyni hlavní dozorkyně, se naplno rozvinula její krutost. Podle svědků, kterým se podařilo válečné hrůzy přežít, nebylo její chování k sebemenšímu pochopení. Vězeňkyně se třásly před jejím hněvem, častokrát se stalo, že záchvaty vzteku, které mladou, ale v podmínkách koncentračního tábora bohužel velmi mocnou ženu postihovaly, nepřežily náhodné ženy, které se jí dostaly pod ruku, lépe řečeno pod botu. Právě tímto násilím, kdy na milost a nemilost vydaným nešťastnicím s oblibou šlapala na tělo i hlavu okovanou botou, byla proslulá. Také si tím vysloužila přezdívku „dupající kobyla“, jak se dočteme i na webu, popisujícím oficiálně hrůzy Majdanku.  Nacistická dozorkyně kopala do těhotných, ale toužila po ženské lásce. Vězeňkyni nabízela společný život Číst více Neobměkčil ji ani dětský pláč Hermine Braunsteiner se ale při ukájení svých sadistických choutek neomezovala jen na dospělé vězeňkyně, o štěstí mohly mluvit také děti, které přežily její řádění. Bez sebemenších výčitek děti třídila do transportů, ty menší doslova házela na nákladní automobily, jež je odvážely do míst, kde jejich nešťastné dny na světě končily. Jak se dívka, která toužila stát se zdravotní sestrou, mohla proměnit v takovou zrůdu?  Sluncem zalitá Kanada Válka skončila a vypadalo to, že Hermine Braunsteiner unikne osudu mnoha dalších válečných zločinců. Za své zločiny si odseděla tři roky, později se provdala do Spojených států amerických, odkud se jako zcela neznámá žena se svým mužem přesunula do Kanady. Nikoho by ani nenapadlo, že ta milá, sympatická a ochotná žena v minulosti působila lidem tolik utrpení. V roce 1973 ale přišlo velké překvapení, které Hermine Braunsteiner, tehdy již Ryan, určitě nečekala. Soud po desítkách letech a doživotí Na základě svědectví několika přeživších ji vyhledal lovec válečných zločinců Simon Wiesenthal a roztočil se kolotoč, na který nebyla připravena. Zbavení amerického občanství, vydání německým úřadům, soud a nakonec přece jen doživotní trest. Za co? Nešlo o nic menšího než o vraždu osmdesáti lidí, navádění k vraždě v dalších sto dvou prokázaných případech a také spolupráci na vraždě v tisících případech. Spravedlnost se o rozsudek postarala až v roce 1981 a její trest nakonec trval patnáct let, než byla ze zdravotních důvodů propuštěna. Zemřela o tři roky později, v roce 1999 rok před osmdesátkou. Její oběti se ale mnohdy nedožily ani dospělosti.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: V koncentráku zažil neuvěřitelné peklo, přesto přežil: Vypracoval si správnou strategii.

Čas načtení: 2024-05-05 16:07:06

Ukrajinský prezident Zelenskyj byl přidán na ruský seznam hledaných zločinců. Je to projev zoufalství ruské státní mašinérie, tvrdí Ukrajina

Ukrajinské ministerstvo zahraničí označilo rozhodnutí Ruska zařadit prezidenta Volodymyra Zelenského na seznam hledaných osob za jasný projev zoufalství a propagandistické taktiky ruského státního aparátu. Informuje o tom deník Ukrainska Pravda. The post Ukrajinský prezident Zelenskyj byl přidán na ruský seznam hledaných zločinců. Je to projev zoufalství ruské státní mašinérie, tvrdí Ukrajina first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-08 17:30:57

Šéf Applu dřív nazul i černé „tenisky zločinců“. Teď pro něj Nike stvořilo air maxy přímo na iPadu

Tim Cook při produktové prezentaci nazul Air Max 1 '86s v exkluzivních barvách, které designéři nakreslili na iPadu pomocí tužky Apple Pencil. Článek Šéf Applu dřív nazul i černé „tenisky zločinců“. Teď pro něj Nike stvořilo air maxy přímo na iPadu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-31 04:37:00

Německo deportovalo zločince a ještě jim dalo 1000 eur kapesné

28 odsouzených zločinců, včetně extrémně násilných zločinců a násilníků, bylo v pátek brzy ráno deportováno do své vlasti v Afghánistánu – a dostali 1000... Článek Německo deportovalo zločince a ještě jim dalo 1000 eur kapesné se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-10-22 11:00:01

Triky kapesních zlodějů dříve a dnes. V minulosti málokdy dosvědčili jejich vinu

Každý správný kapsář musí pracovat rychle. To se netýká jen historických zlodějů, ale i těch, kteří kradou z kapes dnes. Výhodou je štíhlá postava a pohyblivost spolu s nenápadným oblečením a chováním. Mezi kriminálníky se považuje tato skupinka zločinců za zvláštní elitu, kterou galérka tiše ctí se vší úctou.  Zloděj v pokročilém věku Základní pravidlo: Nekrade se prsty, nýbrž mozkem a očima.   V roce 1940 se objevil na newyorské policii zvláštní úkaz – typický kapsář ze staré jemné školy. Policie mu nikdy nic nedokázala a nikdy se nepřiznal, a proto pro nedostatek důkazů vyvázl vždy z vazby bez úhony. Bylo mu tehdy sedmdesát dva let. Policie jej zadržela pro údajnou krádež 500 dolarů, které ukradl nějakému inženýrovi v křesťanském kostele. A jelikož byl žid, podivovali se, proč se nechodí modlit do synagogy. On na to měl tento argument: „K Bohu se mohu modlit kdekoliv.“ Praha kapsářů ráj. První republika plná zlodějíčků i nebezpečných zločinců Číst více Jelikož ho nemohl usvědčit žádný svědek, zůstal na svobodě, ačkoliv ho zatkli již sedmadvacetkrát, což není žádný důkaz. Na otázku, proč v tak pokročilém věku přistoupil na tento způsob obživy, se obhajoval: „Lidé jako já nedostávají penzi. Vždycky jsem si žil dobře, nikdy jsem nenosil lacinější boty než za třicet dolarů.“  Moderní zlodějíčci v pražské tramvaji V létě 2024 pražští policisté zaznamenali zvýšený počet kapesních krádeží a situaci začali okamžitě řešit. V tramvaji číslo 8 cestou z Florence na náměstí Republiky vytipovali skupinku zlodějíčků, kterou neprodleně zadrželi. Nenápadně si je natočili na kameru, jak berou peněženku starému muži. Měli to vymyšlené dost chytře. Dva vždy stáli u dveří, aby vyvolali dojem přeplněné tramvaje. Další z gangu vzal oběti peněženku, kterou předal dalšímu, a ten s důkazem utekl jako myš. Dovolená v Ekvádoru: Rovník, nejvzdálenější bod od středu země, ale také nebezpeční kapsáři Číst více „Zlatá ručka“ byla zástupkyně něžného pohlaví Do cechu kapesních zlodějů občas zavítala i nějaká žena. Třeba taková Lady Finger od divadla Broadway byla velice šikovná a vydělala si tak ročně až 50 000 dolarů. Jako famózní herečka vždy sehrála bezvadnou komedii, jejíž scénář byl zcela prostý. Když z divadla vycházeli hosté, nastal její čas. Vždy zahrála starý osvědčený trik se srážkou s obětí, kterou obrala. Když se smýkla kolem okradeného muže, ten se jí ještě omlouval. Vypadala totiž jako dokonalá dáma z velkého světa, která byla elegantně oblečená s pelerínkou, jež kryla štíhlou ručku „chmatalku“. Bez obratných rukou by kapsář nebyl kapsářem. Všemocný je také trénink a péče o ruce spolu s vyhýbáním se hrubé manuální práci, aby mistr nepřišel o grif, kterému se říká „nůžky“. Nůžky proto, že při akci zloděj v rychlosti vytvoří z ruky račí klepeta. „Klasický hmat kapesních zlodějů se nazývá nůžky. Slouží k nim ukazovák a prostředník, které se roztahují a svírají jako ostří nůžek a uchopí peněženku či jiný předmět v kapse,“ vysvětluje právník Avé-Lallemant v knize „Kapsáři“ od Alexandera Adriona. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (Policie ČR, A. Adrion: Kapsáři) KAM DÁL: Sušická bestie. Šílená zdravotní sestřička vraždila novorozence v porodnici.

Čas načtení: 2025-03-16 13:57:00

Vše začal dotaz na nejdrsnější zločince. Seznamu FBI je 75 let, byl na něm i Usáma

Před pětasedmdesáti lety, 14. března 1950, zveřejnil americký Federální úřad pro vyšetřování (FBI) poprvé seznam deseti nejhledanějších zločinců světa. Dosud se na něm ocitlo 535 hledaných zločinců (z toho jedenáct žen), z nichž se podařilo dopadnout 93 procent nebezpečných pachatelů. Veřejnost přitom pomohla k zatčení zhruba třetiny z nich.

Čas načtení: 2022-05-17 12:19:30

Výstava Nový světový pořádek přináší nepříliš známý pohled na Reinharda Heydricha

Multimediální expozice Nový světový pořádek zahrnující až čtyřicet pět minut audiovizuálních projekcí, fotografie, objekty a instalace veřejnosti přibližuje záměry Heydrichem angažovaných odborníků – rasových poradců, kteří pracovali na definici parametrů ideálního prototypu člověka a měli vytvořit koncepci nového uspořádání evropského jihovýchodu podle rasových principů. Autoři výstavy přibližují veřejnosti skoro dokumentaristicky skutečnosti ohledně Heydrichova působení v Praze, kam pozval za účelem výzkumu rasové kvality a plánování nové kolonizace východu řadu pseudovědeckých specialistů vzděláním často na úrovni profesorských hodností. Výstava není zaměřena na události kolem samotného atentátu na zastupujícího říšského protektora, ale na opomíjenou děsivou technokratickou vizi spojenou s novým uspořádáním evropského jihovýchodu. Expozice začíná audiovizuálním mementem vtahujícím návštěvníka do děje. Tři projekce zobrazují Heydrichovu účast při okupaci Československa, jeho protektorský nástup do Prahy a následně i tryznu za jeho úmrtí včetně odjezdu jeho těla v rakvi. Atmosféru dotváří symfonická hudba z Wagnerovy opery Soumrak bohů. Následující prostory jsou koncipovány jako pomyslný labyrint schémat fungování říšské vlády včetně jejího ideologického proplétání se s rasovými programy a formulacemi rasových specialistů, které pronikaly do zákonů třetí říše. Heydrichovy projevy ve stylu silové velmocenské politiky kombinované s nemilosrdným rasovým poselstvím ukazují, jaký obrovský vliv zastupující říšský protektor spolu se svými poradci měl. Nástupem k moci se Heydrich, do té doby hlava policejní moci, stal také vrcholným politikem. Samostatná sekce výstavy je věnována základům oboru eugeniky, původně sociálně-filozofického směru v dobrém smyslu zaměřeného na zlepšení genetického fondu člověka. Ten Němci ve třicátých letech minulého století postupně proměnil v ideologické postuláty nacistického režimu. Ukázky dobových učebnic představují, jak dokonale byly myšlenky eugeniky nacisty zneužity a jak v praxi fungovala rasová hygiena. Návštěvníci se zde seznámí i s antropometrickými měřeními, jež měla analyzovat rasovou kvalitu místní populace na území protektorátu i na východních okupovaných územích. Výsledky měření se pak staly součástí rasové statistiky, podle níž byla hodnocena „využitelnost“ konkrétní okupované oblasti. Jedním z leitmotivů expozice jsou životopisy rasových profesorů, kteří řídili pražské vědecké ústavy. Heydrich usiloval o jejich propojení do multidisciplinárních týmů, které plánovaly nové využití území připojených k centrální říši a kolonií Eurasie. Rasoví odborníci z akademického prostředí tak pokrývali obory medicíny, rasové biologie, historie, rasových práv, rasové statistiky, národohospodářství, antropologie, slovanských studií a v té době velmi populární rasové hygieny. Praha se tak zásluhou Reinharda Heydricha stala centrem pro koncepci nového uspořádání evropského jihovýchodu podle rasových principů. V plánech, s nimiž tito „Heydrichovi profesoři“ pracovali, se počítalo s likvidací třiceti až čtyřiceti milionů obyvatel Čech, Polska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska až po Ural. Mezi těmito osobnostmi „nového světového pořádku“ nechybí ani Hitlerův dvorní architekt Albert Speer, který osnoval velkolepé urbanistické plány pro celé nacistické Německo včetně okupovaných území. Jeho ambiciózním plánům na přestavbu Prahy je věnována samostatná projekce. „Skutečnými architekty lepšího světa podle nacistické ideologie nebyli masoví vrazi se zbraní v ruce, ale vzdělanci s vysokými akademickými tituly, profesoři působící v Praze na válečné Německé Karlově univerzitě. Útok na Reinharda Heydricha, jenž německá propaganda nazvala atentátem, nebyl jen likvidací významného velitele SS a policejních složek třetí říše. V pražském kontextu byl odstraněním hlavy systému, který měl světu dát novou vizi totálního vítězství vyšší rasy nad méněcennými – jednotlivci, národy, zeměmi,“ říká kurátor a autor scénáře výstavy Pavel Štingl z Památníku ticha. Expozice veřejnosti zcela nově představuje zastupujícího říšského protektora také coby workoholika. Odborný poradce výstavy historik Michal Šimůnek sestavil exkluzivně pro výstavní účely Heydrichův „diář“ detailně popisující jeho pražské angažmá, jejž kurátoři výstavy přetvořili do základní časové osy celé instalace. Důležitou roli v expozici hraje také samotný jazyk nacistické propagandy. Část výstavy věnovaná holokaustu je prezentována jako jedna z logistických fází nového uspořádání světa, která je vlastně „jen“ prologem k dalším plánovaným populačním reorganizacím. Časová osa Heydrichova diáře končí vyhlazením Lidic. To je v expozici představeno nejen jako pomsta za likvidaci jednoho z nacistických zločinců, ale především jako ukázka názorného přístupu k proměně rozsáhlých území jihovýchodu. „Když jsme výstavu připravovali, ani jsme netušili, jak dramaticky se podobenství největší světové války zaktualizují. Vladimir Vladimirovič Putin ve svých proslovech o nutnosti zavedení pořádku logistickou ,vojenskou operací‘ nezřídka hovoří o novém uspořádání evropského jihovýchodu. Opět se vrací zvrácené teorie a mediální přestřelky o národech různých kategorií, které mají či nemají právo na vlastní hranice a existenci,“ uzavírá Štingl. Místo konání výstavy v prostorách Univerzity Karlovy v Praze v Křížové chodbě Karolina organizátoři nezvolili náhodně. Centrum pro hodnocení rasové kvality sídlilo převážně v pražských budovách zavřené české Univerzity Karlovy zabrané nacisty pro válečnou Německou Karlovu univerzitu a její vědecké ústavy. Součástí výstavy Nový světový pořádek bude i doprovodný program Vysílání stanice Bubny v podobě tří moderovaných diskusí (19. a 26. května, 2. června) na téma starých a nových válek, války na Ukrajině a dosavadního světového řádu a dezinformační propagandy. K diskusi v prostorách pražského Nádraží Bubny, odkud odjelo z Prahy v židovských transportech na padesát tisíc občanů, se sejdou například novináři Jakub Szántó, historik Petr Koura, diplomaté Petr Kolář či Tomáš Pojar, ale také režisér a producent Václav Marhoul a další osobnosti veřejného a společenského života. Výstava je otevřena do 12. července denně od 10 do 18 hodin, vstup je zdarma.

Čas načtení: 2022-01-11 18:26:35

Jak vypadal porevoluční organizovaný zločin? Pohled do divokých devadesátek nabídne dokumentární cyklus Polosvět

Sametová revoluce nepřinesla jen politickou a ekonomickou svobodu. Druhou stranou mince byl nebývalý rozmach zločinu. Mnohé kauzy zůstaly i po více než třiceti letech nedořešeny nebo nesou pachuť vyšetřování ovlivněného mocnými kmotry a politiky. To, co se v tehdy událo, má dopad na společnost i dnes. První díl dokumentárního cyklu Polosvět mohou diváci vidět ve čtvrtek 13. ledna od 20 hodin na programu ČT2. „Polosvět mapuje vývojové fáze českého organizovaného zločinu. Ivan Jonák je architektem prostředí zločinců, Antonín Běla byl ‚Luca Brasi‘ českého podsvětí, František Mrázek kmotr, který ‚dával nabídky, jež nešly odmítnout‘,“ uvádí k postavám tehdejšího podsvětí novinář a autor námětu Jaroslav Kmenta a dodává: „Je to seriál, který nás vrátí do devadesátek, jež mi v gangsterském pojetí – samozřejmě vzdáleně – připomínaly třicátá léta amerického Chicaga.“ Porevoluční období se neslo v duchu zakládání firem, privatizace nebo personálních změn u policie. Šlo tak o celou řadu faktorů, které představovaly živnou půdu pro růst kriminality. Dokumentární seriál Polosvět v šesti dílech ukazuje výsledky unikátního pátrání po kořenech vzniku organizovaného zločinu devadesátých let a využívá k tomu i svědectví osob, které měly k polosvětu nejblíže. O vraždě Františka Mrázka tak hovoří například bývalý detektiv Hynek Vlas, jenž Mrázkovu smrt vyšetřoval, o Antonínu Bělovi zase jeho syn Jaroslav Běla. Cyklus zároveň představuje i sondu do světa policie, která si s těmito zločinci ne vždy dokázala poradit. „Jako bývalou investigativní novinářku mě potěšilo, že jsem mohla spolupracovat na tomto cyklu. Dokumentární seriál z prostředí organizovaného zločinu devadesátých let jsme zatraktivnili dohrávanými rekonstrukcemi, využíváme archivní policejní i televizní materiály a podařilo se nám dostat před kameru i velice exkluzivní respondenty,“ říká dramaturgyně, kreativní producentka a režisérka jednoho z dílů Jana Škopková: „Domnívám se, že je správné a velice důležité se s odstupem času k tématům, které v Polosvětě otvíráme, vracet. Kauzy z devadesátek totiž výrazně ovlivnily naši současnost, ekonomicky i morálně,“ uzavírá.

Čas načtení: 2021-09-17 19:07:50

Hon na hyeny

V článku Česká justice převzala nepřesnou zprávu ČTK jsem komentoval zprávu ČTK z jednoho dílčího jednání zlínské pobočky Krajského soudu Brno, aniž bych řádně vysvětlil, o co se v procesu jedná. Není to ostatně zřejmé ani ze zmíněné zprávy ČTK. Proto se k příběhu vracím. Vydělávání peněz zneužitím tísně zámožných obviněných považuji za hyenismus. Dostat se do mlýnských kol trestního řízení je neštěstí samo o sobě. Obvinění psychicky strádají, trápí je zhoršení společenského postavení, opouštějí je (špatní) přátelé, někdy se jim rozpadají rodiny a náklady na obhajobu je ruinují. Obohatit se na jejich účet odčerpáním dalších prostředků nabízením předstírané pomoci je skutek, hodný opovržení. Proto tento v podstatě jednoduchý proces stojí za pozornost. Příběh, jímž se zabývá soud ve zmíněném řízení, je vzorovou ukázkou hyenismu zločinců. Jejich obětí měl být zámožný podnikatel J. N., který se dostal před soud kvůli údajnému vydírání svého veledlužníka P. B. Krátce před podáním obžaloby se k němu nechal uvést K. E. a nabídl mu zastavení trestního stíhání za obrovské snížení pohledávky za P. B. Tvrdil, že jej vyslal zmocněnec veledlužníka, který mu ale svůj zájem osobně potvrdil a slíbil provizi za úspěšné vyřízení zadání. K. E. ale neuspěl: obviněný jej odmítl s tím, že si nebude kupovat spravedlnost. Ostatně vyjednavač ani nedokázal vysvětlit mechanismus zastavení trestního stíhání. J. N. si tehdy neuvědomil, že asi čelil pokusu o podvod a nepodal trestní oznámení. Sice o příhodě hovořil při své obhajobě a ostatně K. E. a jeho průvodce P. K. později o té věci vypovídali před soudem, ale státního zástupce ani soudce to nezaujalo. Když konečně padlo trestní oznámení, skončilo založeno v archivu příslušného útvaru NCOZ. V této části děje byl P. K. pouhým zprostředkovatelem setkání, průvodcem a pozorovatelem. Zážitek jej ale inspiroval k vymyšlení dalšího pokusu o podvod. Vůně velkých peněz ho zmámila. Oslovil znova opatrného J. N., tehdy již obžalovaného, a nabídl mu zařízení zprošťujícího rozsudku za 20 milionu korun na úplatky a jeho provizi. Po prvostupňovém rozsudku přišel opět a vysvětlil nepravomocně odsouzenému, že rozsudku mohl uniknout, kdyby zaplatil. Nabízel, že může zařídit vrácení spisu zpět do Zlína rozhodnutím odvolacího soudu. Ale nabízená služba podražila o pět milionu korun. Přicházel pak opakovaně a vůbec ho nenapadlo, že by jejich schůzky mohla sledovat policie. Předstíral, že mluví za skupinu, která má rozvinuté styky zejména mezi státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a přes přísedící může ovlivnit soudce. Později se ukázalo, že skutečně nebyl sám. Získal spolupracovníka V. N., jenž se dobře znal s K. J., jedním z přísedících. Jeho přičiněním mohl před J. N. předvádět, že má průběžné informace o dění uvnitř senátu. S účelem získávání informací jej ale neseznámil. Dalším byl právník S.N., vypuzený z advokacie, který poskytoval právnické rady a vyprávěl, že se ze studií zná s některými státními zástupci z Olomouce, s nimiž se může radit, a vykonal i další „záslužné“ skutky. Nebál se zatelefonovat na Vrchní soud v Olomouci, vydávat se za obžalovaného a dožadovat se informací o stavu odvolacího řízení. Domluvil si schůzku s jedním z olomouckých státních zástupců a spiklenci umožnili podváděnému J. N. setkání zpovzdálí pozorovat. Doporučil, aby obhajoba poskytla nějaký nový významný důkaz v neprospěch veledlužníka. Následně se pak našel svědek, který písemně sdělil soudu, že jej P. B uplácel, aby podal svědectví v jeho prospěch. Předseda senátu jej ale ani nevpustil do soudní síně, takže tato iniciativa pachatelů vyzněla naprázdno. P. K. ale neodkryl svým společníkům smysl jejich podnikání: měli podporovat obhajobu J. N. a těšit se na provizi za úspěch. P. K. jim údajně vyprávěl, že odsouzený J. N. jim po zproštění obžaloby svěří vymáhání mnohamilionové pohledávky za bývalým společníkem P. B. Nakonec na P. K. policie nastražila past: umožnila mu odvézt si z vily J. N. Deset milionů korun v bankovkách „ jako zálohu“. Do zatčení stačil z nich utratit necelé dva miliony a zbytek někde dobře uschoval. Pak ale spadla klec. Policie zadržela celou trojici a k ní navíc přísedícího J. K. Ve vazbě ale zůstal jen P. K. Přísedícího policie neobvinila. Ruče rezignoval na funkci, takže nemůže být potrestán aspoň kázeňsky. Dokazování před soudem proběhlo standardním způsobem a po jednání z 15.září je prakticky ukončené. Průběh tohoto jednání měl povahu paběrkování: četly se některé listiny, soud si vyžádal drobná doplňující vysvětlení od obžalovaného P. K. a poškozeného J. N. Požadavku obhájce na přehrání několika zvukových záznamů vyhověl soud jen částečně: něco nechal přehrát, ale část přehrávek nahradil přečtením jejich přepisů. Nejvýznamnější událostí bylo vyhlášení usnesení o ponechání P. K. ve vazbě. Předseda senátu odůvodnil rozhodnutí blízkostí vyhlášení rozsudku, jež povede k nahrazení vazby výkonem trestu. Obvinění P. K. a S. N. doznali vinu a požádali o dohodu o vině a trestu. Tím výrazně zjednodušili práci soudu. Nemusel totiž provádět dokazování za účelem jejich usvědčení. Naproti tomu V. N. brání svou nevinu přímo sveřepě. Policie o něm tvrdí, že se před předváděním olomouckého státního zástupce zúčastnil setkání v lese s J. N. a s P. K. Obžalovaný účast na schůzce tvrdošíjně popírá. Je prokázané, že k ní došlo a mimo P. K. a J. N. se jí zúčastnil další muž, jehož J. N. neznal. Uvedl o něm, že měl kapuci, takže přítomnost S. N. nemůže popřít ani potvrdit. Hlavní obžalovaný samozřejmě zná totožnost „muže s kapucí“, ale nejeví chuť potvrdit kamarádovi V. N. alibi. Pro obžalovaného V. V. je situace vskutku nepříjemná: je možné, že v případě vyvrácení domněnky o jeho účasti na lesní schůzce by měl naději na zproštění obhajoby, protože není prokázáno, že by znal důvody zájmu obžalovaného P. K. o jím získávané informace od přísedícího K. J. Proces již brzy skončí a jeho výsledek potvrdí výjimečnou platnost přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Je ovšem holou skutečností, že policie obžalovaného P. K. poskytnutím státních peněz (schváleným státním zástupcem) do jámy postrčila, protože poškozený J. N. by v žádném případě požadované výpalné nezaplatil.  

Čas načtení: 2021-07-26 14:02:48

„Nad Tatrou sa blýska…“ ale u nás je ticho

V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce. Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat. Nejsledovanější jsou policisté Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás. Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otalárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec. Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, například o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže povýšení. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud. Generální inspekce justice zůstala jen v návrhu Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se například, že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo. Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců. Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda. Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení. Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení. Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné. Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co například si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím? Povrchnost přístupu státního zastupitelství Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.   Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost. Selhání státního zástupce a soudu Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v roce 2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009–2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v roce 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu trestního stíhání se Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž. Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí. Povýšení za zpackaný případ Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu. V současnosti se Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od roku 2013 až téměř do konce roku 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti jí uhradilo malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tisíc korun. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, ve které žila řadu let, to je směšná částka. Ale právě spor Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Schneidrovou a Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání. Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-06 20:02:14

Bouře nad savanou nenechá čtenáře v klidu

Novinářka Nora se při záchraně keňského chlapce dostane na stopu vraždící sekty Mungiki. Její činnost nezůstane bez povšimnutí a mladá žena brzy nachází výhružné vzkazy. Spolu s kolegou se přesto vydává po stopách keňských zločinců a riskuje vše pro ty, o nichž netuší, jestli jsou ještě naživu… Nový román Hany Hindrákové Bouře nad savanou vystupuje z romantického nádechu předchozího dílu Svítání nad Savanou, a ač na něj volně navazuje, je velkým překvapením. Snoubí v sobě totiž vše, co mají čtenáři autorčiny tvorby rádi: napětí, téměř detektivní zápletku, nečekané zvraty, romantiku podtrženou vášní argentinského tanga, ale především syrovost a opravdovost Afriky, na jejíž závažné problémy Hindráková ve svých prózách dlouhodobě bravurně poukazuje. Tentokráte to není lehké čtení. Ale je to kniha, která vám uvízne v mysli a nedovolí zapomenout, jak dobře se vlastně v Evropě máme, jak bezpečně zde můžeme žít. Hana Hindráková pochází z Turnova, po vysokoškolských studiích založila vlastní neziskovou organizaci a přes deset let působila jako dobrovolnice v tomto sektoru. V rámci projektů rozvojové spolupráce se několikrát dostala do africké Keni a od roku 2018 pomáhá tamním obyvatelům prostřednictvím projektu Dárky s myšlenkou. Keňu si natolik oblíbila, že do ní umístila děj většiny svých románů (Děti nikoho, Karibu Keňa, Dobrovolnice, Očarovaná, Lovci lebek, Smrtící byznys, Nezlomný, Svítání nad savanou, Bouře nad savanou). Vydal Alpress, s.r.o., 2021

Čas načtení: 2021-06-03 16:53:34

Na co mysleli, když diktátorovi každý den připravovali snídani? Witold Szabłowski zpovídal kuchaře hrůzovládců 20. století

Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare   Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek.      Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek.      Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali.      Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě.      Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí.      Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali.      Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl.      Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl.      Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili.      A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní?      Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví.   2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje.      Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli.      Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo.      Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření.      Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou.      V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později.      Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému.      Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem.      Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře.      Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám.      „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě.      Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený.      Vytáhnu si blok. Začínáme.   3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze.      Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal.      Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl:      „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“      Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě.      Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest.      Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle?      Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým.      Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií.      „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“      Zdvořile jsem se uklonil.      „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala.      Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj.      Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel.      Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho.      A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl:      „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“      Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel.   4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet.      Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨      Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru.      Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu.      „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje.      Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba.      „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny.      „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“      „Děláš všechno, co dělal otec?“      „Snažím se.“ ¨      Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí.      Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit.      „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek.      „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“      Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“      „Jak jsi to zvládl?“      „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“   Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards).   Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-05 17:50:50

Neprůstřelné orgány, bezbranní občané

Občas je slyšet nářky na obtížnou vymahatelnost práva, kterou ovšem příslušní představitelé státu popírají. Pravda je taková, že za předpokladu přísného a nestranného dodržování právních předpisů by naplnění práva mělo být samozřejmostí a mocní se tváří, že vše se samozřejmě dodržuje a občané si stěžují bezdůvodně. Obrana proti bezpráví by sice podle nich mohla být někdy zdlouhavá, ale s vysokým stupněm pravděpodobnosti zaručená.  Pojem „mocní“ vymezuji v tomto případě velmi široce. Zahrnuji do něj vrcholné představitele ozbrojených sborů, státního zastupitelství, justice, ale i vedoucí úředníky civilní správy, vybavené pravomocí zasahovat do lidských osudů. Příkladem tupé víry ve fungování světa podle byrokratických pravidel může být například vyjádření vedoucího sociálního pracovníka, že matka přece nevodí do školky své dítě, když úředně je má v péči pěstoun. Mocní ovšem nechtějí nic vědět o tom, že formální nastavení pravidel je jedna věc, zatímco jejich dodržování v praxi něco jiného. Do soustavy pravidel vstupuje rozkladný prvek: člověk. Kde jsou lidé, tam vznikají vztahy, rozpory a společenství, která si vytvářejí vlastní pravidla a postupy, jež se s těmi oficiálními vůbec neslučují. Vytvoří-li se účelové neformální společenství vykonavatelů moci, občan, jenž se u nich čehokoli dožaduje, nemá naději na úspěch, pokud se dotkne jejich skupinových zájmů. Příkladem může být postup státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který použije k ochraně kolegy nepravdivé tvrzení. Stížnost na hříšníka nejvyšší státní zástupce ignoruje, stížnost na něj pak vyřídí ministryně spravedlnosti pouhým konstatováním, že k vyřízení stížnosti je příslušný nejvyšší státní zástupce. A život jde dál, nic se neděje. Marie Benešová si je prokazatelně vědoma toho, že „falešná stavovská solidarita“ působí na úkor výkonu spravedlnosti, ale nic proti ní nepodniká. Neformální struktury a vazby v orgánech vymáhání práva mohou být účinným nástrojem ochrany zločinců, stane-li se, že se pachateli podaří vytvořit si ochranné vazby k příslušníkům příslušných orgánů. Občan si pak může stěžovat na neochotu řádně prověřit podezření úplně kdekoliv: u státního zastupitelství, odboru vnitřní kontroly policie, může na liknavé policisty podat oznámení Generální inspekci bezpečnostních sborů. Vše je k ničemu, protože místně příslušné orgány jsou vzájemně propojené kolegiálními, příbuzenskými či korupčními vazbami a kryjí si navzájem záda. V případě policejních orgánů je vtipným ospravedlněním nevyřízení stížnosti opomenutí sdělení stěžovatele, že si přeje být vyrozuměn o způsobu využití jeho podání. Pikantní situace může nastat u generální inspekce: než se začne věcí zabývat, může se stát, že do jejích řad mezitím přejdou policisté, zapletení do nezákonných akcí, jimž se pak dostane cti vyšetřovat sami sebe s předvídatelným výsledkem. Stížnosti na místně příslušné složky k jejich nadřízeným jsou většinou neúspěšné, protože nejčastějším způsobem řešení je postoupení věci zpět místně příslušnému úřadu, jenž sám proti sobě nezakročí. Naděje na úspěch trestního oznámení vzroste, pokud se podaří zákopy místní příslušnosti obejít. Pokud policisté nejsou ovlivněni nepatřičnými vztahy, chovají se jako profesionálové a snaží se učinit spravedlnosti zadost. Pro tato tvrzení mám ojedinělý důkaz z praxe: upozornění nejvyššího státního zastupitelství na případ vydírání, spojený s přípravou podplacení soudců, skončilo v koši místně příslušného státního zastupitelství. Ale přijetí oznámení policejním útvarem z jiného regionu vyústilo ve vazební stíhání pachatelů.   Dostat věc do rukou orgánu, který není ovlivněn místními vazbami, je nesmírně obtížné. Je pošetilé domáhat se práva stížností do nadoblačných výšin k nejvyšším šéfům orgánů vymáhání práva, například k policejnímu prezidentovi, řediteli GIBS či BIS, nejvyššímu státnímu zástupci. Jsou chráněni hradbou bdělých úředníků, kteří k nim nepropustí znepokojivé zprávy a podněty a rovnou je odešlou těm, proti nimž směřují. Bohužel jsem nabyl dojem, že jim tento stav vyhovuje, že o znepokojivé zprávy ani nestojí. Netýká se to jen orgánů činných v trestním řízení, ale i dalších nositelů státní moci, jako například některých civilních útvarů ministerstva vnitra, jež si přisvojují právo spotřebovat na vyřízení věci šestinásobek zákonem stanovené lhůty. Případnou stížnost na nešvary v klidu odmítne vedoucí napadeného útvaru. Zaslepen divadelní rolí zachránce národa v boji proti coronaviru ministr nepozoruje, že některé složky jeho úřadu pracují úděsným způsobem. V oblasti působnosti místních samospráv se můžeme setkat s ochranou před postihem chybujících strážníků nebo pracovníků sociálně-právní ochrany dětí a mládeže. V chování vedoucích činitelů orgánů, vybavených pravomocí zasahovat do lidských osudů, přibývá projevů papalášství. Vyrostli do podoby polobohů. Jako pamětník soudím, že vývoj v tomto směru se zrychlil od památné „realizace“ z 13. června 2013, jež vedla k pádu vlády Petra Nečase. Tím se dala do pohybu lavina, kterou dosud nikdo nezastavil, a za její spuštění nebyl nikdo volán k odpovědnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-02 16:36:26

Boží mlýny melou a melou. Martin Myšička bere v nové detektivce spravedlnost do svých rukou

Po několika úspěšných detektivkách včetně Rédla nebo příběhů Detektivů od Nejsvětější Trojice se režisér Jan Hřebejk vrací k žánru. Tentokrát ale přidává do vyprávění více humoru. Na námět investigativního novináře Janka Kroupy připravil pro diváky šestidílný seriál Boží mlýny. Spravedlnosti půjdou s důvtipem naproti Martin Myšička, Vincent Navrátil, Eliška Křenková, pomáhat jim bude Robert Nebřenský. Poprvé v neděli 11. dubna od 20:10 hodin na ČT1. „Zločin se stane na začátku – divák ví, k čemu došlo, ví, kdo je pachatel, ještě před úvodními titulky. Zároveň se ale také dozví, že ten člověk není potrestaný a spravedlnost je na něj krátká. A ústřední trojice představuje svým způsobem mstitele,“ popisuje zápletku nového seriálu režisér Jan Hřebejk. Boží mlýny vycházejí ze skutečných kauz, se kterými se během své novinářské kariéry setkával novinář Janek Kroupa. Pro scénář ale případy kombinoval, postavy zaměňoval a jejich charaktery se nechal pouze volně inspirovat. Ve výsledku tak vznikla pohádková kriminálka, jak říká kreativní producentka Jiřina Budíková: „Diváci České televize mají detektivky rádi. Zároveň je však důležité, aby tvůrci hledali nové možnosti žánru a abychom nabízeli prostor pro inovování klasického krimi vyprávění. Místo obvyklé detektivky, kde jde o deduktivní hledání zločince, přinášejí Boží mlýny hru na kočku a myš v obráceném gardu. Přesto se jedná o koncept, který je v branži investigativní žurnalistiky na denním pořádku: kličkování před zákonem je totiž internacionálním sportem všehoschopných padouchů. Koneckonců už od dob mafiánů jako byl Al Capone, kterého taky nezatkli za vraždy, ale za neplacení daní.“ Ústřední trojici mstitelů bezpráví hraje Martin Myšička coby univerzitní profesor kapitán Karel Fait, Eliška Křenková jako novinářka Markéta Stránská a Vincent Navrátil představující studenta kriminalistiky Alexe Brauna: „O něčem si můžete říkat, že to je přehnané, ale pak zjistíte, že se to skutečně stalo. Dojde vám, jak šílený svět je a že nehrajete něco, co se kvůli filmu nafouklo, ale jde o realistické situace. Nikdy tak člověk neměl strach, že by se přehrávalo nebo jinak přehánělo, jelikož to má oporu v realitě,“ říká herec, pro kterého jde po televizním filmu Veterán o druhou spolupráci s Janem Hřebejkem. Naopak Robert Nebřenský, který celé partě v honbě za potrestáním zločinců pomáhá z pozice policejního kapitána Martina Dobeše, už se s režisérem zná z více projektů. V dalších rolích detektivky s nadhledem se objeví například Pavel Řezníček, Milan Mikulčík nebo Jiří Lábus. Padouchem prvního dílu je Matěj Ruppert a diváci ho v roli malého českého mafiána Matyáše Válka uvidí již v neděli 11. dubna. Zpěvák Monkey Business se kromě obsazení vydal se svými hereckými kolegy také do nahrávacího studia. Za přispění kapely s hudebníky jako Ondřej Pivec nebo Matěj Kroupa nazpívali ústřední píseň Mlýny s textem Dušana Vančury. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-18 17:56:04

Republika zasažená do srdce, aneb O realitě, která se prosadila sama

O špatných vztazích mezi islámem a sekulární částí Francouzské republiky se konečně aspoň oficiálně mluví. Otázka je, zda není příliš pozdě. Série neblahých až příšerných událostí, které se ve Francii odehrály během posledního měsíce (jedna, druhá, třetí, čtvrtá) před pár dny vyvrcholila uříznutím hlavy učiteli, který ukazoval žákům karikatury Mohameda. Co bude s Francií? O třicet let později První věc k povšimnutí, která však možná přišla příliš pozdě. Konečně, KONEČNĚ, o tom problému otevřeně a opakovaně hovoří i politici, kteří jsou u moci: prezident Macron, premiér Castex i ministr vnitra Darmanin. Realita se prosadila sama. Téma vzniku paralelních islámských společností a násilného džihádu se prostě už nadále nedá ignorovat ani přenechávat Marine Le Penové. I u nás bylo v uplynulých letech až deprimující, jak rozhovory o tomto tématu probíhaly. Kolik se jen našlo lidí, kteří byli ochotni tvrdě bojovat proti realitě a využít přitom všechny možné nečisté rétorické prostředky, aby z protistrany udělali idiota nebo podvodníka. Třeba tyto: * Nekonečné tahanice o to, co je to vlastně no-go zóna, jak zní její totálně přesná definice a jestli vůbec existují. * Vytahování všelijakých úchylů a zločinců evropského původu, jako by jejich náhodná existence a činnost měla stejnou váhu jako organizované podhoubí posílající bojovníky do Islámského státu po stovkách až tisících. * Připomínky starých koloniálních hříchů Francie, Británie a dalších velmocí, jako by nějak ospravedlňovaly dekapitaci lidí v roce 2020. (Zajímavé, že Vietnamci nebo Kambodžani, jejichž země byly součástí francouzské koloniální říše stejně dlouho jako Tunisko nebo Maroko, a kterých žije ve Francii taky dost, nic takového nedělají…) * Když jde do tuhého, vždycky se dají vytáhnout křížové výpravy, však je to pouhých devět set let. * A když ani to nezabere, tak “šíření ruského narativu”, xenofobie, islamofobie, rasismu a tak dále. Když už teď o vážnosti situace mluví sám Macron, můžeme aspoň trochu doufat, že tihle bojovníci snažící se o zamlžení pojmů konečně sklapnou. Nakonec to asi většina z nich dělala ne z obdivu k islámu, ale z loajality k Evropské unii; a Macron je dnes tváří EU daleko více než stárnoucí a odcházející Angela Merkelová. Kéž by. Bylo (je?) opravdu unavující neustále se nechat zatahovat do debat o tom, jestli je země placatá a měsíc ze žlutého sýra. Mimochodem, první kniha popisující neutěšený směr vývoje ve Francii se jmenovala “Islámská předměstí” (Les banlieues de l’Islam) a vyšla roku 1987. Její autor Gilles Kepel, intelektuál českého původu, je dnes poradcem francouzského prezidenta. Zhruba o třicet let později, než by bylo bývalo na místě… Úkol hodný Viktora Čističe Tím asi výčet kladných prvků celé situace končí. Premiér Castex řekl, že vražedný útok na učitele “zasáhl Francii do srdce” a Macron, že “celá země stojí za svými učiteli“. Ano jedno není pravda, jsou to prostě rétorické figury, kterými zrovna francouzští politici velmi rádi hýří. Dokonce i výrok Marine Le Penové, že “Islamismus proti nám vede válku a musíme ho vyhnat z naší země silou.” zní poněkud dutě. Nejpřesnější přirovnání stavu věcí není rána do srdce, ale rakovina s metastázami rozlezlými po celém organismu, nebo snad něco jako malomocenství. Rozhodně není pravda, že celá země stojí za svými učiteli. V některých domácnostech se skutečnost, že nevěřící rouhač byl zkrácen o hlavu, nepochybně slavila. Když před několika lety v Dánsku pohřbívali pachatele podobného teroristického útoku, dorazilo mu na pohřeb několik set truchlících. Kolik by jich bylo ve Francii, která má jedenáctkrát tolik obyvatel než Dánsko a podstatně větší islámskou komunitu? (Z čistě racionálního hlediska by bylo pro Francouze výhodné, aby nechali nějakého radikálního imáma vystrojit teroristovi pohřeb se vší parádou a ztotožnili si přitom všechny, kdo tam přijedou, nebo kdo se připojí na přímý přenos z akce a budou hlasitě truchlit. Ale z hlediska P.R. by to byla katastrofa, kterou si vláda nemůže dovolit. Ony by tam taky mohly dorazit mnohatisícové zástupy.) Všichni zmínění používají výraz islamismus. Kde začíná a kde končí? Teď se nechci tahat o slovíčka jako ti výše zmínění diskutéři, kteří chtěli popírat existenci no-go zón. Z hlediska praktické politiky je stanovení té meze docela zásadní, zákon nemůže operovat na příliš vágním základě. A zde se bavíme o několikamilionové populaci rozdělené na menší komunity, které spolu komunikují babylonem jazyků a nářečí, pro policii často nesrozumitelných. Navíc aspoň určitá část těch imámů a kazatelů má nějaký základní pud sebezáchovy a bude se snažit navenek tvářit pozitivně, integrovaně a proevropsky – aspoň do chvíle, než přepnou z francouzštiny na jazyk své kongregace. Když se v sousedním Německu reportér televize ARD jménem Constantin Schreiber rozhodl zmapovat, o čem se mluví v tamních mešitách, zjistil, že obsah arabských kázání, knih a letáků se velmi zásadně liší od toho německého. (Stereotypní teutonský blonďák Schreiber vyrostl v Sýrii a ovládá arabštinu plynně, ale samozřejmě to při svém průzkumu tajil.) Takže – máte několik milionů lidí, o jejichž postoji k francouzskému státu, civilizaci a kultuře nemáte moc jasnou představu, jenom podezření, že není dobrý. Víte aspoň o některých z nich, že jsou nebezpeční. To jsou ti, kteří mají dostatečně slabou mentální pojistkovou skříň na to, aby se otevřeně dopustili násilných činů a pokřikovali přitom něco o velikosti svého boha. Těch si systém může všimnout a zařadit si je do seznamu k bližšímu sledování, i když pouhé sledování samo o sobě žádné zázraky nedokáže. (Na seznamu zvaném Fichier S jsou desítky tisíc lidí, ovšem nejen muslimů.) Ale nevíte, kolik jejich spolužáků, příbuzných a sousedů jim toto chování toleruje nebo dokonce schvaluje. Do hlav se jim nikdo nepodívá, a přitom právě tahle podpůrná síť je tím skutečným jádrem problému, protože je velký rozdíl mezi ojedinělým magorem, kterého odsoudí a pronásleduje celá země, a mezi někým, kdo má mezi svými blízkými neoficiální status hrdiny, jemuž je třeba pomáhat. I v klasické válce bývá na frontě jen malé procento celého národa, ten zbytek se jim stará o logistiku. V případě terorismu platí lautr to samé. Ani Izrael, který má podstatně méně institucionálních zábran a podstatně větší míru pochopení svých protivníků (protože znalost spisovné arabštiny i místních dialektů je u lidí pracujících v izraelských výzvědných a policejních složkách běžná), nedokázal zkrotit pásmo Gazy. Nakonec se z něj prostě stáhli a – stejně jako Egypťané, na což se zapomíná – postavili na hranicích plot. Na svém teritoriu je ten Hamás a jeho spojenci zkrátka ne-sice-přímo-porazili, ale uondali dostatečně na to, aby Izraelci ten kus země raději vyklidili. Prostě nestál za všechnu tu krev a pot. Když dnes francouzský ministr vnitra hovoří o tom, že oblasti ovládané gangy dostane zase pod kontrolu, nemohl by při té příležitosti aspoň naznačit, kolik k tomu bude potřeba prostředků? Třeba konkrétně policistů a vybavení? To není zrovna malá operace, dokonce je nejspíš daleko větší než cokoliv, co kdy zkoušel třeba ten výše zmíněný Izrael. Pravda, Francie je větší, ale francouzská policie už teď trpí nedostatkem lidí a ti, kteří stále ještě slouží, protestují proti nebezpečným pracovním podmínkám. Pokus o znovunastolení francouzské moci ve ztracených územích republiky určitě moc bezpečný nebude. A nenachází se tam těch gangsterů třeba více, než kolik činí kapacita všech francouzských věznic? I kdyby se tenhle úkol hodný Viktora Čističe povedlo dotáhnout do konce, fyzická kontrola teritoria je stále jen ta první věc v řadě. Co s tou okupovanou populací? Jak z nich uděláte loajální Francouze? A přijmou je jiní Francouzi za Francouze, po všech těch letech konfliktů a nedůvěry? Nebo se od nich budou držet pro jistotu stranou? A co ten deklarovaný plán “očistit islám ve Francii od cizích vlivů“? Nejsou tam ty vlivy po desítkách let Úpřítomnosti už náhodou velmi pevně a hluboko zakořeněné? Všichni sní o euroislámu, ale nikdo ho zatím nevytvořil. O nějakou formu státně kontrolovaného a mocensky vykleštěného islámu se kdysi pokoušel i turecký reformátor Atatürk, a to v časech, kdy ještě šlo podvázat státem nechtěné komunikační kanály relativně snadno. Nevyšlo to, kyvadlo dějin se zhouplo zpátky a dnes na jeho prezidentském křesle sedí Erdogan snící o restauraci osmanské říše. A to přitom Atatürk v islámské společnosti vyrostl a důvěrně znal všechny její síly a slabiny. Věděl tedy velmi dobře, s čím bojuje. To o sobě pánové Macron, Castex a Darmanin říci nemohou. Francie má náběh stát se novým Libanonem Já vím, já vím. Ani ten Macron, papírově nejmocnější prezident v Evropě, nemůže jen tak předstoupit před své voliče a říci jim: “Máme zde pár set průserových čtvrtí, se kterými nic neuděláme, které musíme nějak živit a hlídat před akutním výbuchem, které jsou Francií jen podle jména, ale jejichž obyvatelstvo se součástí naší země být necítí.” Sice by to byl popis reality, ale zároveň by to znamenalo přiznání, že pátá republika selhala a dost možná je na odpis. Minimálně v těch místech, o kterých se hovoří, a kterých je hodně. Ofenzivní plány znějí lépe a optimističtěji než říci “po letech zanedbávání situace máme náběh na to, stát se novým Libanonem nebo Irákem, a nevíme, co s tím při zachování současné právní struktury státu dělat.” Ale možná by takové přiznání francouzské voliče zase tolik nešokovalo. Když začátkem října ohlásil prezident Macron svůj plán porazit islámský extremismus ve Francii, uspořádal deník Le Figaro průzkum mezi svými čtenáři. Celkem 74 procent respondentů řeklo, že v úspěch těchto plánů nevěří.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}