Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-07-04 07:51:25

Co je japonská chůze? Stala se sice hitem internetu, ale neměli byste od ní očekávat zázraky

Podle doporučení lékařů a dalších specialistů bychom měli denně ujít alespoň 8 000 kroků. Chůze je totiž zdravá a má mnoho výhod. Už jste slyšeli o novém trendu – japonské chůzi? Co je japonská chůze? V poslední době se na sociálních sítích a internetu roztrhl pytel se zkušenostmi lidí, kteří vyzkoušeli japonskou chůzi. O co ... The post Co je japonská chůze? Stala se sice hitem internetu, ale neměli byste od ní očekávat zázraky first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2022-03-01 09:57:04

Střípky z bojiště

Oči z orbitu vidí všechno. Válečný konflikt na Ukrajině je za dlouhé desítky let první, kdy mají obě bojující strany přístup k přílivu špionážních dat ze satelitů na oběžné dráze: Rusové napřímo, Ukrajinci skrze západní státy. Kromě toho se využívá letecká technika jako AWACS, E-8 atd., která „dohlédne” stovky kilometrů daleko a užitečné informace může dodávat i z polského nebo rumunského vzdušného prostoru. Samozřejmě do toho zasahuje počasí a podobné vlivy, ale i tak se nejspíš vyvinula situace, kdy je víceméně nemožné utajit před nepřítelem jakékoliv plány zahrnující větší množství těžké techniky. Moment překvapení byl ve válečných dějinách jedním z nejdůležitějších prvků, kterými vojevůdci dosahovali vítězství. Bez něj máte k dispozici v podstatě jenom attrition čili pomalé opotřebování (extrémní příklad: západní fronta za první světové války, ale i různé městské guerrilly, například bitva o Groznyj), nebo, – můžete-li jí ovšem vůbec dosáhnout – naprosto drtivou převahu, shock and awe. Zatím se zdá, že k tomu druhému schází Rusům vybavení a o to první se snaží spíše Ukrajinci proti nim. (Z kabinetu civilizačních absurdit: afghánský Tálibán vyzval Rusy a Ukrajince k mírovým jednáním. Vypadá to, že i islámští fanatici mohou občas projevit záblesky smyslu pro černý humor.) Soumrak tanků? Tanky, symbol moderní války, u nás také okupace Československa roku 1968. Vypadá to, že v momentálních bojích na Ukrajině hrají spíše roli pohyblivého terče a ne zbraně, jejíž nasazení vyhrává bitvy. Fotek a videí zničených konvojů koluje po internetu dost, i když pozor na to, že některé jsou z jiných konfliktů (narazil jsem například na videa z roku 2014). Pokud je ale zničená technika označena bílým písmenem Z, V nebo O, mělo by jít o aktuální záběry. Může jít o chyby v taktice, ale hlavním rozdílem od Guderianových dob je asi hlavně to, že jakákoliv obrněná technika se stala nesmírně zranitelnou vůči inteligentním střelám nové generace, jako jsou americký FGM-148 Javelin a britsko-švédská NLAW, jejichž elektronické mozky se snaží zasáhnout nejslabší místo cíle (typicky tak, že si jej nadletí a pak to vezmou kolmo do věže). Tyto střely fungují na principu fire-and-forget a navíc na vzdálenost několika set metrů. Jinými slovy, ten pěšák, který je odpaluje z ramene, se nemusí příliš přibližovat k nepřátelské koloně, a po jejich odpálení může vzít nohy na ramena, pardon, zaujmout výhodnou krycí pozici někde opodál. Také jsou poměrně levné (NLAW stojí jen asi půl milionu korun), zejména pak ve srovnání s tím zasaženým a zničeným tankem. Škoda na vozidle totiž vesměs bývá totální. Tanky byly vždycky zranitelné ze strany letectva nebo dělostřelectva, ale existence takových zbraní mezi řadovou pěchotou dost zásadně mění rovnováhu sil v neprospěch těžké techniky. Javelinů a NLAW mají Ukrajinci stovky a od západních zemí průběžně dostávají další. Obtíže zásobování Logistika, logistika, logistika. Napoleon Bonaparte kdysi slavně prohlásil, že „amatéři mluví o strategii, profesionálové o logistice“. Dnes je jeho výrok ještě důležitější než dřív. Ukrajina je obrovský kus země, podstatně větší než Francie. Ovládnout byť jen část takového území znamená neskutečné nároky na logistiku. Bojující jednotky musejí dostávat neustálý přísun munice a paliva, musejí být podporovány mechaniky atd., protože každá technika se občas kazí. Čím těžší stroj, tím více žere pohonných hmot. Tank T-72, jehož modernizovanou verzi provozuje česká armáda, váží necelých 50 tun a v těžkém terénu spotřebuje až 800 litrů na 100 kilometrů, na silnici zhruba polovinu. Vezená zásoba paliva je přitom „jen” něco kolem 300 litrů, což znamená, že dojezd takového tanku na jednu nádrž je ještě o mnoho horší než u proklínaných elektromobilů. A tím pádem musí být tankové jednotky neustále zásobovány palivem, jinak se prostě někde zastaví. (K velké radosti nějakého střelce s Javelinem, který se skrývá v ostružiní o tři sta metrů dále.) Ale posílat zásobovací konvoje napříč rozsáhlým teritoriem o desítkách tisíc kilometrů čtverečních, které ještě není vyčištěno a kde se v křoví, bažinách a lesích pohybuje nepřátelská pěchota, to znamená koledovat si o velké problémy. Dokonce už v časech mušket a kyrysníků to bylo nebezpečné; rakouský generál Ernst Gideon von Laudon zaskočil roku 1758 pruskou válečnou mašinerii u Olomouce tím, že v bitvě u Domašova přepadl a zničil pruský trén, roztahaný skoro na padesát kilometrů. Bez zásob nezbylo Prusům než nechat pevnost Olomouc být. Dnes je to samozřejmě o to horší, že cisterny s naftou hoří, na rozdíl od volských povozů, velice dobře, a moderní Laudonové mají k dispozici „hračky” typu tureckých dronů Bayraktar. Toto by mohlo vysvětlovat, proč se všechny ruské síly nacházející se v okolí ukrajinských hranic zatím nezapojily do boje. Zásobovat takovou masu mužů a vybavení „na pochodu” je velmi obtížný úkol. Nebezpečí demoralizace Morálka. Extrémně těžko měřitelná veličina, ne nutně rozhodující (s holýma rukama by byla k ničemu), ale přesto významná. Zatím se nezdá, že by ruští vojáci projevovali nějaké velké nadšení z toho, že táhnou na sousední slovanský národ, kdežto Ukrajinci mají veškeré důvody se bránit. A ani to nevypadá, že by civilní obyvatelstvo na východě Ukrajiny masově „vítalo osvoboditele” jako v Praze roku 1945; kdyby se tak dělo, nepochybně už bychom ta videa viděli. Mezi profesionály toto nehraje takovou roli, ti mají válčení v popisu práce, ale pro devatenáctileté brance je povědomí, že byli posláni padnout kamsi k sousedům bez nějakých dobrých důvodů, docela významné. U nás v roce 1968 byli sovětští branci kontaktem s běžným obyvatelstvem, které ovládalo základy ruštiny, demoralizovaní a sovětské velení je nakonec muselo vystřídat. Další vlna už šla do uzavřených kasáren, aby neměla žádný styk s běžnými Čechoslováky. Taková izolace bude samozřejmě na Ukrajině nemožná, tam mluví rusky každý. Starlink zasahuje Starlink. Společnost SpaceX o víkendu aktivovala pro Ukrajinu systém globálního internetu Starlink, o kterém jsem se zmiňoval v článku o válkách robotů. Starlink zatím není hotov, satelitů na oběžné dráze je jenom asi 1 500 z plánovaných několika desítek tisíc kusů, ale na základní pokrytí to stačí. Slabiny jsou spíš jinde; k optimálnímu provozu jsou potřeba pozemní střediska, která na Ukrajině zatím neexistují, ale jsou v Polsku, Litvě a Turecku, což by mělo na západní půlku Ukrajiny stačit. Také je potřeba dodat koncové pozemní stanice (antény) pro každé místo připojení. Ty už jsou prý na cestě. Z dosavadních zpráv mi není patrné, jestli Starlink bude na Ukrajině sloužit jen civilním nebo i vojenským účelům. Každopádně je to první test systému „v akci”, protože se dá čekat minimálně nějaký hackerský souboj o jeho funkčnost. Také to znamená, že pro Rusy bude daleko obtížnější nějakým způsobem „vypnout” datové sítě a proudění obrazového materiálu do světa. Starlinkové terminály se dají napájet i z dieselagregátu a jsou nenápadné. A zničit flotilu satelitů na oběžné dráze by bylo faktické vyhlášení války NATO (nemluvě o tom, že 1 500 satelitů ani tak jednoduše nezničíte). Ruská propaganda bez šance Poslední poznámka, která se vůbec nebude líbit panu ministru Rakušanovi: z dosavadního průběhu konfliktu nemám vůbec pocit, že by celá ta slavná ruská propagandistická / dezinformační kampaň něčeho reálného dosáhla. Dokonce bych řekl, že její konkrétní výsledky jsou chabé. Na Ukrajině samotné, která byla hlavním terčem masírky, armáda normálně bojuje a ani rusky mluvící civilisti neprojevují žádné nadšení z ruských vojáků ve svých městech. K žádnému podkopání a zhroucení morálky nedošlo. Ve zbytku Evropy a USA chodí na proruské demonstrace naprosto mizivé množství lidí. Dokonce i Čína se tváří neutrálně a s velkou radostí v tom nechá Rusy vykoupat. Oni to zas takoví geopolitičtí přátelé nejsou. Západní parlamenty vesměs schválily veškerou pomoc Ukrajině včetně vojenského materiálu, která tam taky v hojné míře proudí. Přijaté finanční sankce jsou docela tvrdé. Německý kancléř právě ohlásil, že Bundeswehr dostane dodatečných 100 miliard eur a většina Spolkového sněmu mu tleskala, čemuž bych při tradičním pacifismu německé levice ještě před týdnem nevěřil. Jestli jsou všechny ty Sputniky, Aeronety a spol. tak mocné a oblbující nástroje, kde mají nějaké skutečné výsledky? Vyvadila a jeho prťavý spolek? Řetězové e-maily v mailboxech důchodců? To kurňa přeci nemá žádnou vojenskou ani politickou hodnotu. Hodnotu by mělo, kdyby měli na své straně třeba čtvrtinu poslanců v parlamentech apod., nebo kdyby se jim podařilo vybudovat organizaci podobnou britské Campaign for Nuclear Disarmament, která kdysi opravdu dokázala mobilizovat do ulic statisíce lidí a zablokovat vojenské transporty apod. Kdyby pod jejich vlivem západní parlamenty odmítly Ukrajině pomoci a omezily se na přání všeho dobrého. Kdyby Elon Musk prohlásil, že žádný Starlink Ukrajincům nezapne atd. Ale nic z toho se jim v okamžiku, kdy jim jde o opravdu zásadní věc, zjevně nedaří. Ještě jednou: kecy na internetu se nepočítají, těch dokáže i zanedbatelná menšina vygenerovat neskutečné množství. Ale při ovlivňování konkrétní činnosti západních států, vlád, armád, firem atd. se Rusům nepodařilo dosáhnout žádných úspěchů. Největší vliv na situaci měl nakonec, jak se dalo očekávat, klasický kšeft (ropa, plyn, investice na cizím území), protože kvůli němu se pár dní váhalo, jestli Rusy vykopnout ze systému SWIFT, nebo ne. Ale to není úspěch propagandy, to jsou prachy, ty fungovaly úplně stejně už v renesanční Itálii. Ona je ta válka opravdu nesmyslná až blbá. Proto jsem si do poslední chvíle taky myslel, že nebude. Ale když už teď je, tak to vyžaduje opravdu velmi specifický typ člověka, aby ty Putinovy teorie o neonacistickém ukrajinském státě, který nemá právo na existenci, „sežral”. A lidé, kteří je opravdu „sežerou”, vesměs nejsou v pozici, aby něco ovlivnili. Tuto poznámku činím hlavně proto, abychom nepropadali pocitu, že máme na krku něco jako novou Sudetoněmeckou stranu, kterou podporuje 30 procent obyvatelstva a která má za cíl rozbití a uchvácení našeho státu. To by bylo velké ohrožení (a popravdě už neřešitelné, ČSR v roce 1938 měla prostě smůlu), ale tam zkrátka nejsme. Ani nikde poblíž. Kdyby ta pátá kolona byla opravdu početná, bylo by to vidět i někde jinde než internetových diskusích: v novinách, v parlamentech, na radnicích atd. Znám zhruba deset echt přesvědčených rusofilů a odhadem dvacet dalších lidí, kteří si s tou kremelskou linií občas zakoketují, ale nikoliv smrtelně vážně. Ale v těch stovkách lidí, které jsem za život blíže poznal, je to titěrná menšina. Většina českého obyvatelstva je k plechové hubě Kremlu minimálně stejně skeptická jako na konci komunismu. To, že jsme skeptičtí i vůči vlastním politikům nebo fungování EU, to se s tím nijak nevylučuje. To je naše národní povaha. Proto také nevidím důvod, proč se kvůli ruské propagandě vzdávat vlastních občanských svobod. Jestli tu Rusové za posledních dvacet let nedokázali zverbovat významnou pátou kolonu, která by jim dokázala v kritickém okamžiku (a tohle je kritický okamžik Putinovy vlády, kam se na tuhle válku hrabou nějaké české prezidentské volby) reálně pomoci, po tomhle přepadu Ukrajiny se jim to už tuplem nepodaří. Tahle akce znechutila i řadu těch lidí, kteří až dosud seděli na postranní čáře. Ruská „soft power” ve střední Evropě na tom v nejbližších letech bude hodně špatně.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-03 15:50:38

Michal Kosinski: Facebook je fantastický pro demokracii

Profesor Michal Kosinski z univerzity Stanford vlastně mohl přispět k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Jen nepřímo, ale od roku 2016 musí s touto výčitkou žít. Profesor Kosinski je psycholog, který pomocí analýzy dat proniká do našich srdcí a hlav. Celá historie začala v polovině roku 2010. Tehdy Kosinski ještě pracoval v renomovaném centru pro psychometrii na univerzitě v Cambridgi. Vyzkoumal, že algoritmy mohou s pomocí jen několika lajků, které dáme na Facebooku, sestavit rozsáhlý osobní profil uživatele. Tuto metodu později použila firma Cambridge Analytica v upravené podobě pro Trumpovu kampaň při zpracování neoprávněně získaných osobních dat uživatelů Facebooku. To se prozradilo na jaře loňského roku v aféře kolem této firmy. Pobouření nad lehkovážným zacházením Facebooku s daty uživatelů bylo velké. Michal Kosinski byl do této záležitosti nedobrovolně vtažen. Dnes tento rodilý Polák vyučuje a bádá na univerzitě Stanford.   Pane profesore, vyzýváte k tomu, abychom se vzdali soukromé sféry. Co to pro člověka vlastně znamená? Po největší část dějin lidstva nic takového jako soukromá sféra neexistovalo. Žili jsme v malých skupinách na savaně a neexistovala žádná možnost odtud odejít. Všechno, co se v tomto společenství odehrávalo, bylo na očích všem. Podobně je tomu – a to až do dneška – na venkově. Teprve život ve městech nám umožnil mít soukromou sféru. Má to určité výhody proti životu ve skupině na savaně. Pokud bychom například zastávali názory, které tato skupina nesdílí, asi bychom z ní byli vyloučeni. Městský život naproti tomu nabízí ochranu anonymitou, a tím enormní svobody.   Máme se těchto svobod vzdát? Především bychom měli přestat s tím, že posuzujeme tuto tematiku černobíle. Individuum ve venkovském společenství je asi méně svobodné, ale toto společenství drží pohromadě určitý druh sociálního tmelu: Neakceptovatelné chybné chování může být relativně rychle rozpoznáno a sankcionováno. V městském životě tento sociální tmel není tolik přítomný a lidé mají sklon k chybnému chování, například ke krádežím. Ale naproti tomu mají více svobody. Vždy je to ale kompromisem. Musíme si být vědomi toho, že neexistuje žádná cesta zpátky.    Proč není žádná cesta zpět?  Rostoucí zemědělství mělo pro společnost kromě výhod také velmi vysoké náklady. Lidé se mohli na jedné straně dostatečně živit a obyvatelstvo rostlo. Na druhé straně vedl usedlý způsob života k tomu že častěji docházelo k válkám. Rolníci nemohli před nepřáteli utéct, protože by museli opustit svoji půdu. A byli také vystaveni působení špatného počasí, kterému se také nemohli vyhnout. A tak to bylo a je i s mnoha novými technologiemi. Přinášejí nám i nevýhody. Usedlé venkovské obyvatelstvo se nemohlo znovu stát nomády, už k tomu bylo příliš velké.   Znamená to, že musíme napřed projít dlouhou cestou potíží, než se nové technologie jako Big Data nebo umělá inteligence vyplatí? Ano, pocítíme stinné stránky těchto technologií. Ale není cesty zpátky, ani pro Evropu. Co se stane podle vašeho názoru v Číně, Rusku nebo USA? Tuto chybu už Evropa jednou udělala, a to je důvod, proč firmy jako Google nebo Facebook nejsou v Evropě, nýbrž v USA. A protože USA chtějí jít v oblasti regulace cestou Evropy, přejdou tyto firmy do Číny, anebo tam budou zakládány. Když nebudeme dávat pozor, budou brzy Američané a Evropané využívat čínské technologické služby, protože budou díky generovaným množstvím dat prostě lepší. Americe a Evropě hrozí v digitalizaci prohra, protože se snaží chránit něco, co se už ochránit nedá: soukromou sféru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co dostaneme za to, když se vzdáme svojí soukromé sféry? Nové služby a produkty, které jsou založeny na sběru dat, enormně obohatí náš život. Přirozeně to působí strašidelně, když jsou shromažďována naše genetická data, ale na druhé straně mohou být naše nemoci snadněji rozpoznány a léčeny. Místo toho, abychom bojovali proti nevyhnutelnému, měli bychom to spoluvytvářet.   Jak máme spoluvytvářet společnost, ve které nám naše data už nepatří? Problém není v tom, že naše osobní data už nejsou skryta v bankách dat, nýbrž v tom, co lze s nimi dělat. Pojišťovací koncerny by mohly například využívat DNA, aby vyloučily zákazníky s genetickými vadami z pojišťovací ochrany. Pokud by ovšem bylo toto odvětví regulováno tak, že by k pojištění všech zákazníků bylo zavázáno, bylo by i v zájmu pojišťoven bránit zájmy zákazníků a pomáhat jim co nejlépe vyřešit jejich zdravotní riziko. Kolik lidských životů by bylo možné zachránit, kolik dětí ochránit, pokud by byl možný přístup k vyhledávaným dotazům u Googlu. Když se tam někdo ptá po metodách, jak se zabít, nebo když se tam dítě vyptává, zda je normální, že ho dospělý osahává na genitáliích, bylo by možné předejít sebevraždám i zneužívání. Ale dal by se přirozeně očekávat obrovský křik ochránců dat.   Ale tím bychom se rychle vydali směrem k dohlížitelskému státu. V diskusích panuje velká licoměrnost. Nesmíme tato data využívat, abychom zachránili životy. Ale Facebook a Google je používat mohou, aby nám prodávaly nejrůznější zbytečnosti.   Pojďme se bavit o blížících se prezidentských volbách v USA v příštím roce. Obáváte se, že voliči mohou být přes sociální sítě manipulováni kandidáty, jinými politiky, nebo dokonce temnými silami ze zahraničí? Ne, sociální sítě jsou pro demokracii fantastické. Strach z toho, že například Facebook se může stát nástrojem masové manipulace, je dalším příkladem toho, jak se dnes rozhořčujeme nad problémy, které neexistují, a necháváme stranou ty, které jsou skutečné. Vezměme tzv. fake news. Přirozeně existují falešné zprávy. Je jich dokonce víc než dříve, protože je kdokoliv může umístit na internet a pak je přes sociální sítě stokrát i milionkrát dál šířit. Otázka ovšem je, zda občan v průměru těmto falešným zprávám věří více než v minulosti. Lidé jsou dnes tak dobře informováni jako nikdy předtím. Přirozeně jsou i dnes čas od času opačné tendence, jak například ukazují kampaně proti očkování. Ale trend je jednoznačný.   Vycházíte tedy z toho, že je také mýtem, že se lidé přes internet a platformy, jakými jsou Facebook a Twitter, radikalizují? Ano, celosvětové ankety o hodnotách a názorech ukazují, že se lidé obecně pohybují směrem k podpoře lidských práv, k demokracii anebo pro práva homosexuálů. A to mimo jiné kvůli informacím, které jsou k dispozici na internetu. To je obrovský pokrok.   Když se ale podíváte na Ameriku a na populismus, je tam vidět určitý rozpor. Tak se podívejte padesát let zpátky! Tehdy jsme měli v Evropě ještě železnou oponu. To bylo skutečné rozdělení. Anebo se podívejte na Ameriku. Není to tak ještě dlouho, kdy v této zemi existovala skupina občanů – Afroameričané, kterým byla odpírána plná občanská práva. Toto zásadní rozdělení bylo překonáno. Dnes Amerika diskutuje o tom, zda má zdravotní pojištění pokrývat 80 nebo 100 procent obyvatel. To jsou ty jemnosti. Pochopitelně se dnes velmi hlasitě diskutuje. Ale to souvisí s tím, že přístup ke komunikačním kanálům prostřednictvím sociálních sítí a internetu se všeobecně demokratizoval.   Ve vašich výzkumech jste prokázal, že je potřeba jen několik málo dat k tomu, aby byly stanoveny základní vlastnosti jednotlivé osobnosti. Jak velké odhadujete nebezpečí, že tyto poznatky budou v příštím americkém volebním boji zneužity a že kandidáti nebo zahraniční aktéři se pokusí individuálně zaměřenými falešnými informacemi provést „výplach“ mozku? To je směšné. Dobrá věc je, že se politici mohou na každého jednotlivého voliče obrátit s individuálním poselstvím. Představte si, že by politik měl možnost ve volebním boji zaklepat na každé dveře a začít s občanem hovořit. To není v reálném životě možné, ale na Facebooku a dalších sociálních sítích to jde. Proto jsou sociální sítě dobré pro demokracii.   Jaká jsou skutečná rizika, která v diskuzi podle vašeho názoru přehlížíme? Ignorujeme nebezpečí, že algoritmy naši demokracii kompletně mění. Představme si dva politiky. Ten jeden používá algoritmy, aby předal svoje volební poselství, ten druhý ne. Ten první s velkou pravděpodobností volby vyhraje. Vítěz voleb bude algoritmy používat i nadále, aby prosadil svoji politickou agendu. A tím bude úspěšnější než ten politik, který algoritmy nepoužívá. Na základě dat pak budou algoritmy stále lepší. Jednoho dne to povede k tomu, že politici přestanou být aktéry, ale stanou se jen rozhraním pro algoritmus, který bude samostatně jednat a rozhodovat. Totéž se může stát šéfům koncernů, generálům a lékařům: Ti všichni dobrovolně odevzdávají svoje rozhodovací pravomoci. To je enormní riziko.   Kam to povede? Především nám hrozí nebezpečí, že společnost bude řízena algoritmy a ne lidmi. Za druhé bychom následovali algoritmy, kterým bychom už nerozuměli. Naše mozky nejsou vybaveny pro komplexitu algoritmů. Přijde čas, kdy algoritmy budou přijímat rozhodnutí, která jsou pro nás jako homo sapiens velmi špatná, a my, lidé, tato rozhodnutí budeme přesto provádět.   To se poslouchá jako sci-fi. To je už částečně teď realitou. Když přijímá centrální banka rozhodnutí o úrocích, základem jsou algoritmy, které vycházejí z terabytů dat. Obchodníci na Wall Streetu zakládají svoje koupě a prodeje akcií už nyní převážně na algoritmech.   Vy jako psychiatr také používáte algoritmy, abyste z dat určil osobnost člověka. Důvěřujete tomu? Je velmi jednoduché jen z několika dat vypočítat, zda někdo trpí depresemi. Jak ale algoritmy k tomu závěru došly, to pochopím často až po týdenním, někdy i měsíčním zkoumání, ačkoliv jsou to relativně jednoduché algoritmy. A teď si představte inženýra u Googlu. Ten chce prostě jen vytvářet stále lepší algoritmy. Pravděpodobně jej nezajímá, jak algoritmus dospěje k rozhodnutí. A to je velmi nebezpečné.   Jak můžeme snížit riziko, abychom nebyli jednoho dne řízeni algoritmy? Nejdříve musíme toto riziko rozpoznat a přestat se do krve hádat o fake news a radikalizaci. A musíme se smířit s tím, že není žádné cesty zpět. Je stále více dat, algoritmy jsou stále lepší a my je bude stále více využívat. Pokrok se nedá zastavit. Nakonec budeme muset požadovat, aby umělá inteligence byla transparentní a srozumitelná.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Michal Kosinski (*8. května 1982, Varšava) je polský psycholog a působí jako profesor na univerzitě Stanford. Jeho výzkum se zaměřuje na individuální rozdíly v chování, preferencích a výkonu. Konkrétně se zajímá o mechanismy propojující psychologické zvláštnosti (jako je osobnost) se širokou škálou organizačních a sociálních výsledků, včetně pracovního výkonu, zaměstnání, spotřebitelských preferencí a ideologie. To zahrnuje kromě chování také jazyk i sledování rysů obličeje. Kosinski provádí svůj výzkum pomocí řady výpočetních metod, včetně strojového učení, těžby dat a observačních studií, do nichž jsou zapojeny miliony účastníků.

Čas načtení: 2025-01-08 12:00:36

NÚKIB varuje: podvodné SMSky znovu terorizují Česko, tentokrát cílí na iPhony

Podvodníci zkouší nový typ phishingových SMS, varuje NÚKIB Ve zprávě informují, že máte založený investiční účet se velkým obnosem Důvěřivce nalákají na snadný zisk, ale pak ho oškubou Po masivních phishingových kampaních na konci loňského roku by bylo naivní očekávat, že by se situace nějak uklidnila. Naopak. Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) o dalších podvodech informoval na svém profilu na síti X. Podle jednoho z příkladů útočníci nyní cílí hlavně na uživatele iPhonů. Přečtěte si celý článek NÚKIB varuje: podvodné SMSky znovu terorizují Česko, tentokrát cílí na iPhony

Čas načtení: 2012-05-25 15:00:00

Porozumějte odborným textům v cizím jazyce!

Komerční sdělení: Na internetu sice existuje celá řada bezplatných on-line překladačů, slovníků a tlumočníků, nikdy vám však nezaručí stoprocentní odborný překlad, který můžete očekávat od placených překladatelů. Správný překlad je vizitkou každé společnosti, marketingová strategie by s tím měla poč ...

Čas načtení: 2022-01-14 10:18:42

Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno

Nová vláda zdědila schodek ve státním rozpočtu ve výši 419 miliard Kč. Tato částka je natolik vysoká, že ani nejlepší tým vyšetřovatelů by nemohl spolehlivě prokázat, kolik peněz z této ohromné sumy bylo rozkradeno, kolik neúčelně utraceno za nesmyslné projekty a soudní spory a kolik lidí rozličného sociálního postavení se na účet státu bezostyšně přiživovalo a stále ještě přiživuje. Dostupné důkazy totiž nestačí k obvinění anebo dokonce k odsouzení někoho z těch, kteří přímo kradli, podváděli anebo nějaké miliony „odkláněli“. Po dosavadních zkušenostech lze proto předpokládat, že podobné sebeobohacovací metody se budou opakovat i v příštích letech, aniž by proti nim kdokoliv účinně zasáhl. Nová vláda nyní stojí nad prázdnou státní pokladnou, avšak její zamýšlená úsporná opatření jsou poněkud chaotická a vzbuzují obavy. Chystá sice šetřit na slevách jízdného pro důchodce, studenty a žáky, avšak současně chce důchody valorizovat. V rámci úvah o zvýšení některých daní se musí také vypořádat s hlubokomyslným návrhem prezidenta republiky na zdanění všech důchodců, přestože on sám má nulové praktické zkušenosti s inflací a jeho příjem mnohonásobně převyšuje množství i kvalitu jím vykonané „práce“. Na hlasech voličů mu sice už nezáleží, avšak svým nápadem zřejmě způsobil takové zděšení, že tato „moudrost přesahující naše chápání“ byla z internetu raději vymazána, aby nezvyšovala zlost lidu, včetně jeho dosud věrných přívrženců. Vláda dále hodlá zmrazit platy státních zaměstnanců, avšak s perspektivou jejich opětovného budoucího zvýšení a nikoli snížení odpovídajícímu skutečně vykonané práci. Současně zvyšuje počty úředníků a zavedla i tři nová ministerstva, což také stěží povede k úsporám. Kromě toho je již nyní vydírána soudci a státními zástupci, kteří zmrazení svých platů kategoricky odmítají, vyhrožují soudními spory a stejně jako v minulých letech se domáhají jejich zvýšení s poukazem na to, že jinak bude ohrožena jejich nezávislost (že by to snad mohlo ospravedlnit braní úplatků?). Projevy slušnosti, skromnosti a společenské solidarity jsou jim totiž dlouhodobě zcela cizí. Nikoho ze současné vlády také nenapadlo, že by snad podobně jako v Dánsku bylo možno iniciovat zrušení senátu, zvláště když Dánsko je územně i počtem obyvatel přibližně stejně veliké jako Česko. A že by se snad dokonce uvažovalo o snížení počtu poslanců na polovinu a nahražení té druhé poloviny potřebným počtem tříčlenných odborných rad? Vždyť mnozí poslanci stejně o projednávaných záležitostech nic nevědí a spoléhají se na své draze placené asistenty a externí spolupracovníky. O míře zodpovědnosti některých poslanců k plnění svých povinností pak svědčí zejména přístup nově zvoleného poslance Farského, který v zájmu své budoucí kariéry (příští zvolení totiž zjevně neočekává) upřednostnil půlroční studijní stáž v USA, přičemž si poslanecký mandát hodlá ponechat a z USA prý přiletí pouze na důležitá hlasování (cožpak jiná hlasování jsou nedůležitá nebo dokonce zbytečná?). Zatímco tedy na jedné straně opět vyletí miliony a miliardy oknem, tíha šetření bude (jako obvykle) spíše přenesena na ty, kteří sami mají málo anebo nic, což je zejména době pandemie covidu a energetické krize zvláště bolestivé. Jak tedy chce vláda přesvědčit či dokonce přinutit občany k respektování úsporných opatření (včetně případného zvýšení daní), když k tomu nedokáže přinutit ani sama sebe, prezidenta republiky, senátory, poslance, soudce a státní zástupce? Úsporná opatření totiž musí začít především u těch, kteří žijí „nad poměry“ – nikoli u těch, kteří žijí v nouzi anebo na jejím samém pokraji. Jak se píše v Evangeliu svatého Lukáše: „A on řekl: I vám učeným v zákoně běda, neboť obtěžujete lidi břemeny nesnesitelnými, a sami se těch břemen jedním prstem svým nedotýkáte.“ Již v roce 1990 byl tehdejší generální prokurátor ČR upozorněn, že zamýšlené zvyšování platů prokurátorů je za dané situace nevhodné. Níže připojená argumentace byla sice tehdy přijata s krajní nelibostí, avšak nepozbyla aktuálnosti: * Je třeba si uvědomit, že současná ekonomická situace tohoto skutečně zuboženého státu není taková, aby se mohly radikálně zlepšít podmínky v rezortu, který sám o sobě nemůže ovlivnit budoucí zlepšení ekonomické situace. * V dnešní době jsou především naprosto nutné investice do perspektivního výzkumu a perspektivní výroby, do školství a do zdravotnictví. I když to není příjemné a populární, lze očekávat, že ostatní rezorty takové finanční zdroje mít nebudou. * Jsme v přechodném období a současná situace si vyžaduje od opravdu ukázněných občanů větší skromnost (i když je pravda, že velká většina občanů je skromná již až dost). Samozřejmě je však nutno zajistit, aby tato skromnost postihla všechny, kteří momentálně nemohou nijak ke zlepšení ekonomické situace státu přispět. V tehdejší době, těžce poznamenané politickou propagací chamtivosti a kořistnictví („peníze nesmrdí!“), nemohla tato slova padnout na úrodnou půdu. Dnes však snad všichni rozumní, slušní a perspektivně uvažující občané konečně pochopili, že ze všeho nejvíce potřebujeme národ zdravý, vzdělaný a vědomostně, dovednostně i technicky vyspělý. To je největší bohatství každého národa a ekonomický prospěch se poté dříve anebo později dostaví (někde to již pochopili a výsledky jejich cíleného úsilí vzbuzují obdiv). Vize o moudře řízené, spravedlivé a mravně vyspělé společnosti je přitom stará již tisíce let, avšak zištní vládci opojení pocitem moci ji nikdy nebyli a ani nebudou schopni realizovat. Středem jejich úsilí jsou totiž pouze oni sami. Konfuciánský filosof Sün-c´ napsal: „Touha po zisku a nenasytnost – to jsou vrozené vlastnosti člověka. Jestliže z tohoto zorného úhlu pohledu zkoumáme přirozenost člověka, stává se nám zřejmým, že člověk je od přírody zlý a jeho ctnosti se rodí teprve praktickou činností.“ Správně odhadl, že lidé budou vždycky stále stejní – tj. chamtiví, žraví a spíše ke zlu než k dobru naklonění. Mravní, právní i ekonomickou obrodu této společnosti proto nedokáží uskutečnit nejen naši politici, ale ani soudci a státní zástupci, zvláště když mnozí z nich destabilizují právní i mravní vědomí občanů a způsobují i mnohamilionové škody na vyplácených odškodněních za jejich nezákonná rozhodnutí. Jestliže tedy známe společenskou situaci i naše uctívače „zlatého telete“, je politická vize o účinném šetření podobná Platónově Utopii. Po dosavadních zkušenostech je totiž jasné, že ti, kteří si zvykli žít na „vysoké noze“, se nikdy dobrovolně neuskrovní a vždycky si najdou způsob, jak i sebemenší díru ve svém náročném rozpočtu vyplnit. Nebo snad nějaký občan opravdu věří tomu, že současní politici jsou schopni nastolit nejen rovný a spravedlivý společenský řád, ale i kázeň, skromnost, střídmost a zdrženlivost pro všechny? Vždyť tomu nevěří ani oni sami a nejenže by takto žít nedokázali, ale ani nechtěli! „Žádná vada není ošklivější než lakota, zvláště u předních mužů a správců obce. Neboť pokládat obec za pramen výdělku je nejen hanebné, ale i zločinné a bezbožné,“ psal již Marcus Tullius Cicero. Že by se snad naši vzdělaní a sečtělí politici spokojili pouze s četbou Machiavelliho pragmatického „Vladaře“ a nečetli politické a státotvorné úvahy Konfucia, Meng-c´, Sün-c´, Sókrata, Platóna, Aristotela, Cicerona, Seneky, Marka Aurelia, Kautilji, Ašóky anebo Nezámolmolka? To ještě nepochopili, že chce-li být politik poctivě úspěšný, musí být pro všechny své spoluobčany následováníhodným vzorem chování? Pokud však mnohým našim občanům stále ještě nevadí nemravná politická úspěšnost ani nemravné chování politiků, svědčí to nejen o dlouhodobé nepoctivé a zákeřné manipulaci s jejich myšlením, ale i o cíleném zanedbávání jejich mravní výchovy. Bez individuální i kolektivní skromnosti a přísné sebekázně se totiž nehneme z místa, budeme se stále více mravně, právně i ekonomicky propadat a záporný přetlak ve společnosti se bude zvyšovat. Nikdo ze současných politiků totiž není schopen realizovat prastarou vizi o skromnosti a sebekázni, protože peníze a moc jim zaslepily zrak a náš stát (obec) stále pokládají za svůj pramen výdělku (Cicero jejich budoucí chování odhadl správně). Jak tedy chtějí přesvědčit občany, aby byli skromní, střídmí a zdrženliví, když oni sami takoví nebudou? Jsou ale vůbec schopni být jiní? Kdo po dosavadních zkušenostech jejich slovům uvěří? „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!) Obliba populistických politiků vždycky rychle pominula, ale škodlivé důsledky jejich činnosti mohou přetrvat celá desetiletí. Důkazem jsou zejména naše „promyšleně zištné“ ekonomické i právní reformy z devadesátých let minulého století, které lze považovat za kořeny současné ekonomické, právní i mravní krize. Tehdy to všechno začalo, tehdy se „zhaslo“, aby se mohlo krást potichu a „potmě“, tehdy přestalo platit právo a nepoctivě získané peníze přestaly „smrdět“, tehdy vznikly zájmové „svazy známých“ s mafiánskými praktikami i vrstva zbohatlíků s vazbami na politiky, a tehdy se rozbujela i korupce a všechny ostatní nešvary provázející chamtivost. Ve skryté formě to všechno to přetrvalo dodnes, včetně lidí, kteří to všechno způsobili a nyní v klidu užívají výsledky své „práce“. Tento celospolečenský úpadek by sice mohly zvrátit naše děti, avšak musely by být cíleně vychovávány k takovým mravním hodnotám, aby jednou mohly úspěšně převzít kormidlo naší společnosti. Všichni však víme, že tomu tak není, protože už i děti propadly mámivému kouzlu peněz, za které si mohou koupit všechny ty nesmysly, které považují za nezbytné, ačkoliv ve skutečnosti jsou zcela zbytečné a mnohdy i zdraví škodlivé. Základní mravní hodnoty (včetně poctivosti, slušnosti, skromnosti a střídmosti) se totiž na žádné škole nevyučují (nejsou v osnovách), protože podle názoru politiků je mravnost přežitkem minulosti odtrženým od reality a racionálně i mravně myslící občané jsou pro ně největším nebezpečím.   Důsledky takové (ne)výchovy přitom vidíme téměř denně – hrubost, sprostota, arogance, násilí, brutalita a navíc se mládeži nechce pracovat, protože všude kolem sebe vidí mnoho těch, kteří si i bez práce velice dobře žijí. A najednou se politici diví, jak je to možné, že naše mládež takhle zvlčela. Kdo za to asi může? Kdo poskytoval mládeži následováníhodné vzory chování? Dokáže ji snad někdo za takové situace přimět ke skromnosti a sebekázni, když je všude kolem ní tolik lákadel a mravné chování (včetně poctivosti, slušnosti a skromnosti) nevidí ani u politiků a představitelů státu? „Zmatek a anarchii plodí ztráta mravních principů, pořádek a harmonii jejich dokonalý nadbytek,“ psal Sün-c´. Správná životní cesta jednotlivů i celých společností byla vytyčena již před zhruba před 4400 lety (Naučení egyptského prvního ministra Ptahhotepa) a desítky filosofů napříč věky i státy ji neustále oživovaly. Ve které dnešní škole se ale jejich učení vyučuje? Tato cesta je sice jasná, ale pro nepřipravené lidi je i extrémně obtížná – proto se jí tolik lidí vyhýbá. Ti však, kteří její podstatu pochopili a jsou rozumní, uvážliví, spravedliví, poctiví, skromní, střídmí, ukáznění, zdrženliví a trénovaní nouzí, zvládnou svoji pouť životem mnohem snadněji, než změkčilí rozmařilci, kteří jsou obtíženi penězi a majetkem. Takoví lidé totiž na cestě životem snadno zabloudí a zůstanou utopení „v bahně majetku“ (pravil Seneca) až do té doby, než je ta bažina pohltí a stráví – zvláště vydají-li se cestou lži, nepoctivosti, podvodu a zločinu. Budou-li však ti majetnější svým chováním a stále se zvyšujícími nároky popuzovat ty méně majetné anebo přímo chudé, budou se rozdíly mezi lidmi stále prohlubovat a vzroste i závist, zloba a nenávist. Výsledkem takového kolektivního záporného emočního přetlaku pak mohou být i sociální bouře, ohrožující i jejich původce. V minulosti se to stalo již mnohokráte a stát se to může znovu. Pokud by tedy k takové situaci došlo, byla by budoucnost tohoto národa i státu velice smutná. Budou tedy naši politici i přes vidinu všech těchto rizik stále provokovat občany svou rozmařilostí, trýznit je břemeny nesnesitelnými a lpět za zásadě římských císařů „Rozděl a panuj! (Divide et impera!)? Nebo snad takovou rozdělenou a frustrovanou společnost opravdu chceme? Snad by už naši politici při přípravě úsporných opatření mohli konečně začít myslet, protože „bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“ „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem!“, píše se již v indické učebnice moudrosti pro královské syny, zvaná Paňčatantra z asi 3. století našeho letopočtu.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. Titulek je výrokem římského státníka Marca Tullia Cicerona (106-43 př. n. l.).

Čas načtení: 2020-11-27 12:00:39

Radosti justičního prudiče

Úděl justičního prudiče (oficiálně se tomu říká občanský aktivista) je neveselý. Seznamuje se s osudy lidí, které poznamenala přímá nebo nepřímá účast na trestním řízení: s obviněnými, jejich obětmi, ale i s členy rodin těch i oněch. Stává se tak svědkem utrpení, někdy zcela nezaviněného. S odsouzenými se do neštěstí dostávají jejich ženy, děti, rodiče, kterým se leckdy po uvěznění člena rodiny daří na svobodě hůř než odsouzeným ve věznici. Poznává hněv obětí zločinu, které se jen s potížemi domáhají stíhání pachatelů a téměř nikdy se nedočkají přiměřené finanční náhrady za způsobenou újmu, o společenském uznání nemluvě. Také potkává skutečné zločince a poznává hrůznost jejich myšlení. Obvykle nahlíží jen do kauz, které něčím vybočují z řady, neboť po seznamování s těmi bezchybnými není poptávka a ostatně by nemělo smysl. Stává se svědkem neprofesionality, netečnosti a svévole orgánů. Snaží se potírat nepravosti, ale nemá k dispozici účinné nástroje a většinou jen bezmocně přihlíží svévoli orgánů činných v trestním řízení. Souhrn vnímaných dojmů je depresivní. Protiváhou je uspokojení z výsledku řízení, k jehož dosažení směřovalo jeho úsilí. Ale velmi intenzivně prožívá vzácná radostná překvapení, jimiž je neočekávaný návrat vězněné osoby na svobodu, jehož důvody dokonce někdy nejsou v danou chvíli obšťastněnému známy. První případ tohoto druhu v mé kariéře justičního prudiče se stal v průběhu vazebního stíhaní obviněného R. R. Dozorce ho vyzval k vyklizení cely, protože věznice dostala od soudu příkaz k jeho okamžitému propuštění. Pan obžalovaný měl dar navazování familiárního vztahu s personálem věznice, proto zprávu zprvu pojal jako žert a nechtěl celu opustit. Vyprávěl mi pak, že dozorce také měl smysl pro humor, takže jako pomůcku k jeho vypuzení z cely použil koště. O důvodech propuštění jsme se pak dověděli asi o dva týdny později po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze. Případ je zajímavým dokladem o síle formálních předpisů. R. R. se dostavil k trestnímu řízení ze Spolkové republiky Německo, kam emigroval před mnoha lety. Hned na letišti byl zadržen a na návrh státního zástupce Tomáše Milce se dostal do vazby. Jeho věcí se pak zabýval Krajský soud v Praze senátem předsedkyně Oldřišky Rysové. Ta zásadně zamítala všechny žádosti o jeho propuštění z vazby. Spolek Šalamoun nabídl soudu ve vazebním řízení záruku za obviněného. R. R. podal Vrchnímu soudu v Praze stížnost proti zamítnutí žádosti o propuštění. Totéž učinil Spolek Šalamoun, který přidal námitku podjatosti proti účasti ve stížnostním řízení soudkyně Jaroslavy Maternové. Paní soudkyně se nevyloučila a Spolek Šalamoun podal proti jejímu rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu soudu ČR, které soud vyhověl usnesením z 26. dubna 2007. Po návratu spisu k Vrchnímu soudu v Praze si soudci všimli, že soudkyně Oldřiška Rysová se opět činila a zamítla další žádost o propuštění z vazby. V té době ale neměla v ruce trestní spis pana obviněného, takže nebyla oprávněna činit jakékoli úkony v jeho věci. Vrchní soud v Praze proto shledal neplatnost jejího rozhodnutí a z důvodu vypršení procesní lhůty nařídil usnesením z 18. května 2007 okamžité propuštění obžalovaného z vazby. Slyšet jej v telefonu, že je na ulici a neví, kam má jít, byl silný a radostný zážitek. R.R. pak ukázněně docházel na hlavní líčení. Vyslechl si prvostupňový rozsudek, podal prostřednictvím obhájkyně odvolání a když mu předsedkyně senátu nevrátila pas, v klidu si na obecním úřadě v místě svého trvalého bydliště nechal vystavit občanský průkaz a odjel zpět do Německa. Už se pak nikdy nevrátil. Teprve po těchto událostech si zažádal o německé občanství a stal se spokojeným německým důchodcem. Dramatičtější byl podobný případ navrácení na svobodu odsouzeného R. A., jemuž dnes již bývalá soudkyně M. N. nadělila v prvostupňovém řízení devět let vězení za účast na bankovní loupeži se zbraní v ruce. Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, které se nesnesitelně vleklo. Předsedkyně senátu vedla řízení zvláštním způsobem. Pokračování hlavního líčení nařizovala ve velmi dlouhých intervalech. Nechala se vést přísedícím, bývalým policistou. Když jí promítl na obrazovku videozáznam z bankovních kamer, na němž se pohybovali tři maskovaní muži téměř stejných postav, vrhla pohled na trojici obžalovaných, přivedených z vazby, z nichž prostřední převyšoval své druhy o hlavu, a zeptala se přísedícího, zda si skutečně myslí, že ti tři jsou pachateli. Ale klidně soudila dál. Spolek Šalamoun navrhl kvůli průtahům a jiným pochybením, aby s ní předseda soudu zavedl kárné řízení, a kromě toho upozornil nadřízený soud na extrémní průtahy řízení. Výsledkem bylo propuštění z vazby celé trojice obžalovaných z důvodu neúnosných průtahů prvostupňového řízení. Předsedkyně senátu se vyhnula kárnému řízení tím, že se vzdala hodnosti soudkyně. Případ pak převzal jiný soudce, jenž všechny tři obžalované postupně zprostil obžaloby, R. A. jako prvního. Vrchní soud v Praze zprošťující rozsudky potvrdil ve veřejném zasedání. To vše jsem nevěděl, když mi R. A. telefonoval, že právě vyšel z věznice a neví, proč je na svobodě. Projelo mi hlavou, že soud z neznámých důvodů nevzal do úvahy, že obviněný, nepravomocně odsouzený na devět let za bankovní loupež se zbraní v ruce, by hypoteticky mohl být nebezpečný pro občany a dalo by se očekávat, že uprchne. Dopadlo to ale dobře. R.A. neuprchl, zúčastnil se řízení a krátce po právní moci zprošťujícího rozsudku založil rodinu. Má krásné děti a úspěšně podniká. Třetím případem překvapivého propuštění na svobodu byl příběh odsouzené M. Sch., která nastoupila k odpykání sedmiletého trestu do věznice na vtipné adrese Rozkoš 990. Ale již po sedmi měsících ji dne 11. prosince 2018 věznice propustila na svobodu v oblečení, získaném od charity. O důvodech propuštění nic nevěděla. V tomto případě se ale aspoň dalo vyvodit, že je to výsledek zrušení rozsudku zásahem Nejvyššího soudu ČR, vyvolaným dovoláním. Byla to velká radost, ale pro M.Sch. i začátek nepříjemných starostí. Byla sice na svobodě, ale stále v postavení obžalované, což ji zbavovalo nároku na podporu v nezaměstnanosti, popřípadě na jiné dávky, ale současně ztěžovalo její uplatnění na trhu práce. Dostala se do existenční tísně. Pravomocného zproštění se domohla až 24. června 2020 usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Čekání na ně jí nenávistným zásahem prodloužil o sedm měsíců státní zástupce Radek Mezlík, dnes vyslaný úřadem Marie Benešové jako česká posila do Úřadu evropského žalobce. Čtvrtým překvapením byla telefonická zpráva, že se nenadále „na ulici“ ocitla chráněnka spolku Chamurappi,33letá matka tří dětí, žádající již potřetí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Prvé dva pokusy, na nichž jsme se nepodíleli, byly neúspěšné. Soud prvního stupně sice rozhodl o jejím propuštění, ale vždy se odvolala státní zástupkyně a stížnostní soud příznivé rozhodnutí zrušil. V této situaci podal spolek Chamurappi třetí návrh na podmíněné propuštění, spojený s převzetím společenské záruky. První veřejné zasedání proběhlo ve velmi příjemném ovzduší. Z chování předsedy senátu se dalo usuzovat, že je vnitřně připraven žadatelku propustit a je vděčný za vpád spolku Chamurappi, který v krátké době po posledním neúspěchu toto řízení znova otevřel. Soudce mohl rozhodnout hned při prvním veřejném zasedání, ale neučinil tak. Chtěl si zřejmě opatřit protiváhu proti odporu státního zástupce, proto přibral k řízení znalce psychiatra a psychologa. Jenže znalci byli nepřátelsky naladění proti žadatelce a proti jejímu propuštění se postavili. Tvrdili, že žadatelka trpí neléčitelnou kombinovanou poruchou osobnosti, která může způsobit, že nezvládne těžkosti života na svobodě a vrátí se k asociálnímu jednání. Pak se jednoznačně proti propuštění postavil státní zástupce a dílo zmaru bylo dokonáno. Dne 18. listopadu jsem vyčetl na internetu, že soud prvního stupně odeslal spis stížnostnímu soudu 4. listopadu. Odhadoval jsem, že možná někdy koncem roku padne rozhodnutí a vzhledem k ustáleným právním názorům, jež stížnostní soud projevil ve dvou předchozích procesech, jsem byl připraven na zamítnutí stížnosti, v příznivém případě na vrácení věci soudu prvního stupně. Propuštění žadatelky a rychlost rozhodování stížnostního soudu mě příjemně překvapily. Četnost radostných překvapení je ale nepříjemně nízká. Daleko častěji se na nás a naše chráněnce valí různé pohromy. Lidského utrpení není nikdy dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-21 16:00:33

Vivo X Fold3 prý dostane unikátní funkci! Brali bychom ji okamžitě..

Vivo X Fold3 doplní současnou nabídku skládacích mobilních telefonů Na internetu se objevily první snímky chystaného stroje, odhalily zajímavou vlastnost Nové skládací vivo bude možné bezdrátově propojit s MacBooky od společnosti Apple V letošním roce se můžeme těšit na řadu špičkových skládacích telefonů. Nejenom že budou lepší a lepší, postupně se dá očekávat pokles cen, […] Celý článek si můžete přečíst na Vivo X Fold3 prý dostane unikátní funkci! Brali bychom ji okamžitě..

Čas načtení: 2024-04-15 19:29:08

ÚOOÚ uložil společnosti Avast Software pokutu 351 mil. Kč za porušení GDPR

Společnosti Avast Software s.r.o. byla pravomocně uložena pokuta ve výši 351 milionů Kč. Tu uložil Úřad pro ochranu osobních údajů za neoprávněné zpracování osobních údajů uživatelů jejího antivirového programu Avast a jeho rozšíření internetových prohlížečů (Browser Extensions), k čemuž docházelo prokazatelně po část roku 2019. Společnost Avast v rámci poskytování služeb antivirového software zpracovává osobní údaje uživatelů tohoto software. V prokázaném období části roku 2019 předávala část těchto údajů přibližně 100 milionů svých uživatelů společnosti Jumpshot, INC., a to zejména pseudonymizovanou historii prohlížení internetu, navázanou na jedinečný identifikátor. Společnost Jumpshot, INC. se mimo jiné prezentovala jako společnost zpřístupňující data „marketérům“, jimž poskytovala „vhled do on-line chování spotřebitelů“ a nabízela „sledování cesty uživatelů na atomární úrovni.“ Uživatelé tak byli společností Avast mylně informováni o předávání anonymních údajů za účelem analýzy trendů. Ačkoli společnost Avast uváděla, že používala robustní anonymizační techniky, bylo v řízení prokázáno, že předávané údaje z jednotlivých instalací antivirového softwaru nebyly anonymizované, jelikož i na základě předávaných dat mohlo dojít k opětovné identifikaci minimálně části subjektů údajů. Navíc účelem zpracování těchto údajů nebylo (pouze) vytváření statistických analýz, jak společnost Avast uváděla. „Úřad v rozhodnutí zdůraznil, že společnost Avast je jedním z předních odborníků na kybernetickou bezpečnost, který nabízí veřejnosti nástroje k ochraně dat a soukromí. Její zákazníci nemohli očekávat, že právě tato společnost bude předávat jejich osobní údaje, respektive údaje, na jejichž základě by mohla být zjištěna nejen jejich totožnost, ale například i zájmy, preference, bydliště, majetkové poměry, profese a další údaje týkající se jejich soukromí,“ uvedl k rozhodnutí předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů Jiří Kaucký. Vzhledem k tomu, že se jednalo o případ přeshraničního zpracování osobních údajů klientů v rámci celé Evropské unie, byla věc řešena zároveň s ostatními dotčenými dozorovými úřady v Evropské unii, a to v rámci mechanismu spolupráce One Stop Shop.

Čas načtení: 2024-03-22 15:30:00

Společnost Tuya Smart sdílí poznatky z první linie, aby podpořila diskusi o kybernetických normách v Evropě

Haag (Nizozemsko) 22. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Tuya Smart (NYSE: TUYA, HKEX: 2391), globální poskytovatel služeb pro vývojáře Internetu věcí, se podělila o své poznatky z první linie na fóru o kybernetických normách, které společně uspořádaly Výzkumné centrum pro globální správu kyberprostoru (RCGCG) a Správa kybernetické bezpečnosti Leidenské univerzity na podporu dalšího rozvoje diskusí o regulaci kybernetické bezpečnosti v Evropě.Na fóru se sešli odborníci na kybernetickou bezpečnost a mezinárodní vztahy z různých institucí, organizací a podniků, aby prohloubili diskusi o regulaci kybernetické bezpečnosti v Evropě z globálního hlediska. Odborníci a profesionálové z Evropského institutu bezpečnostních studií, Leidenské univerzity – Institutu pro bezpečnost a globální záležitosti, DigiChina, Bonnské univerzity, TÜV SÜD a Tuya Smart spolu s hosty zastupujícími programy EU, jako je projekt EU Cyber Direct-EU Cyber Diplomacy Initiative a Haagský program pro mezinárodní kybernetickou bezpečnost, probírali nedávný pokrok v budování kybernetických norem v Evropě a možnosti regulace legislativy EU v oblasti kybernetické bezpečnosti.Na sympoziu se rozebírali kybernetické normy mezi EU a Čínou se zaměřením na implementaci 11 norem stanovených pracovní skupinou OEWG do globálních postupů správy kyberprostoru, zkoumání následných kroků k další implementaci a formování budoucí trajektorie.Profesor Lu Chuanying, generální tajemník RCGCG, prohlásil: "Pro důkladné pochopení stávající regulace a návrhů je nutné spojit různé pohledy akademických i odborných osobností. Toto fórum má zásadní význam pro rozvoj vztahů mezi EU a Čínou v oblasti kybernetické bezpečnosti a pro globální rozvoj standardních kybernetických norem, které umožní realizaci spravedlivého a bezpečného digitálního ekosystému."Rychlý rozvoj technologií internetu věcí s rozmanitými produkty internetu věcí a různými bezpečnostními standardy představuje překážku pro vytvoření spolehlivého základu zabezpečení. Podniky čelí výzvám vyplývajícím z přísných zásad, technologické složitosti a geopolitického napětí."Překonání těchto výzev vyžaduje komplexní strategii, která zahrnuje národní správu, inovativní řešení na podnikové úrovni a globální spolupráci," vysvětluje vedoucí PR ředitel společnosti Tuya Smart Holmes Chen.Společnost Tuya Smart na fóru představila svůj holistický přístup k vedení kybernetické bezpečnosti. Společnost byla za své osvědčené postupy v oblasti kybernetické bezpečnosti oceněna v bílé knize o globální bezpečnosti IoT z roku 2022, kterou společně připravily RCGCG a ioXt, globální standard pro bezpečnost IoT.Úsilí společnosti Tuya se projevilo v plné míře – od získání mezinárodních bezpečnostních certifikátů třetích stran až po vytvoření bezpečnostního týmu Tuya. Společnost také zřídila šest datových center po celém světě, aby zajistila rychlé a spolehlivé služby pro svou globální zákaznickou základnu.V době, kdy se zvyšují požadavky na ochranu osobních údajů a transparentnost, je pro společnost Tuya stále důležitější soustředit se na dodržování předpisů a bezpečnost.Společnost Tuya prokázala své schopnosti v oblasti kybernetické bezpečnosti a ochrany dat na celosvětové scéně prostřednictvím programu auditu SOC 2 společnosti Ernst & Young. Splnila regionální standardy a získala od společnosti TrustArc potvrzení o shodě s nařízeními GDPR a CCPA. Pokud jde o bezpečnost výrobků, společnost Tuya získala certifikáty TÜV SÜD EN 303645 a NIST IR 8259A, což dokazuje její závazek k zabezpečení výrobků.Na fóru se také zdůraznilo globální partnerství společnosti Tuya s TÜV SÜD, které vyniká v oblasti školení, auditů, testování a certifikace, jakož i spolupráce se společností Amazon Web Services (AWS) na vytvoření "Collaborative Security Lab", která se zaměřuje na poskytování řešení pro celé odvětví, posilování bezpečnosti, schopnosti dodržování předpisů a technologické inovace v odvětví internetu věcí.Diskuse na fóru se týkala také nejnovějších pokroků v evropské legislativě a probírala se témata Aktu EU o kybernetické bezpečnosti a Evropského aktu o kybernetické odolnosti. Tyto rozhovory měly zásadní význam pro lepší pochopení vyvíjejícího se prostředí bezpečnosti a dodržování předpisů s cílem posílit mezinárodní spolupráci a motivovat výrobce internetu věcí k rozvoji osvědčených postupů v rámci globálního ekosystému internetu věcí. KONTAKT: Ge Bai, 502114262@qq.com PROTEXT 

Čas načtení: 2024-04-01 14:31:26

Víte kdo vás sleduje na internetu?

Na Internetu nejsme anonymní. V prostředí Internetu jsou často informace dohledatelné delší dobu než v reálném světě. Tím pádem na Internetu zůstanou i data nutná k vystopování konkrétního uživatele déle. Mnoho uživatelů Internetu si myslí, že když sedí u svého počítače na své židli ve svém vlastním domově, nikdo o nich neví a jejich činnost… Číst dále »Víte kdo vás sleduje na internetu?

Čas načtení: 2024-05-17 12:06:51

Ten kdo má monopol je na internetu úspěšný

Pokud na internetu nechce být člověk jenom nulou je třeba aby měl na internetu svojí doménu nebo byl na nějaké kvalitní sociální síti, z dálky mnohé na internetu vypadá jinak než z blízka, třeba mnozí se na internetu zaregistrovali na Facebook a po nějaké době svoji registraci smazali protože zjistili že jsou zde jenom nuly.… Číst dále »Ten kdo má monopol je na internetu úspěšný

Čas načtení: 2024-06-20 11:42:00

Hrají vaše děti online hry? Řiďte se desaterem zodpovědného rodiče

Praha 20. června 2024 (PROTEXT) - Jsou vaše děti často online? Víte, jaké hry na internetu hrají? A jste si jistí, že v nich zbytečně neutrácí své úspory? Naše rodičovská povinnost vést děti ke zdravému a vyváženému životnímu stylu se posledních pár desetiletí vztahuje i na oblast online hraní – s rostoucími možnostmi světa internetu totiž narůstají i jeho hrací příležitosti a rizika.I vaše dítě už má možná vlastní mobil. České děti ve věku od 9 do 17 let své chytré telefony používají nejčastěji k přístupu na internet – naprostá většina (84 %) z nich to přitom podle studie EU Kids Online dělá denně. A čím starší děti a mladiství jsou, tím častěji jsou online. Otevírá se jim tak nový svět, který jejich rodiče nemohou a možná ani nemají snahu mít plně pod kontrolou. Opatrnost je ale na místě.Není hraní jako hraníPodle průzkumu STEM/MARK, který si nechal zpracovat Institut pro regulaci hazardních her v rámci projektu Zodpovědné hraní, dospělí lidé uvádějí, že 44 % mladistvých v jejich okolí hraje hazardní hry. Nejčastěji se ale v této souvislosti zmiňují počítačové a mobilní hry (51 %) nebo videohry (30 %), které do segmentu hazardního hraní ovšem nespadají. To ale neznamená, že nemohou vyvolat závislost nebo vést k nezodpovědnému utrácení na internetu. Podle studie EU Kids Online “obyčejné” online hry, které nejsou zaměřené na zisk, hraje 43 % dětí denně a 22 % dětí alespoň jednou týdně.Finanční stránka věci je přitom zásadní. Napomáhá totiž ke zjednodušenému rozdělení mezi gamingem a gamblingem – zatímco gaming označuje zejména hraní videoher či deskovek s cílem pobavit se, gambling je mimo jiné spojený s vkládáním peněz do sázek a důležitou nadějí na zisk. Až v druhém případě, do které se řadí například poker, ruleta nebo automaty, se tedy objevuje vyšší riziko ztráty peněz a podlehnutí hazardnímu hraní. Svá úskalí s sebou ovšem nesou obě odvětví a v některých případech se k sobě navzájem přibližují.„Rostoucím fenoménem na hranici hazardu jsou například hry s využitím takzvaných loot boxů a skinnů – jedná se o virtuální krabičky s předem neznámým obsahem, jejichž zakoupením lze při online hrách dosáhnout lepších výsledků nebo se ve hře odlišit od ostatních. Tyto předměty je navíc možné zpeněžit. Jejich hlavní riziko přitom spočívá v podobnosti s hazardními hrami, které jsou definovány vkladem, náhodou a výhrou. A tyto hazardní prvky s mladistvými podle průzkumu STEM/MARK spojuje 30 % lidí,“ vysvětluje ředitel Institutu pro regulaci hazardních her Jan Řehola.I samotné děti a dospívající přitom vnímají, že i za běžné nákupy v aplikacích, na internetu nebo za online hry utrácí příliš peněz (podle studie EU Kids Online se jedná o 10 %). Jak hraní tedy ohlídat co nejlépe? Jak předejít problémům a případné závislosti na hraní? Přečtěte si deset pravidel, kterými bychom se jako rodiče měli řídit.Desatero zodpovědného rodičeSnažte se doma vytvořit otevřený a bezpečný prostor pro komunikaci i o těžších tématech. Mladí hráči se v první řadě musí cítit komfortně, aby s vámi mohli o svých zkušenostech s hrami mluvit.Poskytujte dětem informace o rizicích spojených s online hrami a hazardem, a to včetně možných závislostí a finančních ztrát. Cílem není dětem vyhrožovat nebo jim jejich koníčky vyčítat, cílem je průběžně je vzdělávat a budovat jejich zdravou imunitu v online prostoru.Stanovte svým dětem jasné limity a pravidla týkající se (hazardních) her. V první řadě by se mělo jednat o vymezení času stráveného hraním a limitování výše finančních vkladů. Můžete se ale domluvit také na obecném časovém limitu na WIFI, sledování historie či nastavení povolených webů.Podporujte u svých dětí ostatní zájmy a koníčky, které nejsou spojeny s online prostředím, nebo dokonce hazardními hrami.Jděte sami vzorem. Hlídejte si, jak vystupujete na internetu a jakým aktivitám se tam věnujete. Nehrajte před dětmi hazardní hry a už vůbec ne bez dalšího vysvětlení, o co jde a jak hry nebo sázení fungují.„Učte své potomky, jak efektivně řídit své finance a rozpočet. Prohlubujte jejich finanční gramotnost a nevynechávejte příklady o hrách a nákupech na internetu – tak, aby si byli vědomi důsledků online her na jejich úspory či bankovní účty,” radí Petra Procházková, vedoucí Občanské poradny Třebíč, z.s.Informujte sami sebe o nových typech her a jejich potenciálních rizicích, abyste mohli co nejlépe porozumět i tomu, co vaše děti hrají. Nezapomínejte přitom na to, že dnešní děti už se do digitální doby narodily a můžete se od nich i leccos naučit.Připomínejte sobě i svým dětem, že jejich hraní má být určeno především pro zábavu a rekreační účely, nikoli pro vydělávání peněz či dokonce splácení nastřádaných dluhů.Monitorujte chování mladých hráčů. Zaměřit se můžete na změny ve školních výsledcích nebo přátelských vztazích. Tyto oblasti totiž často slouží jako ukazatelé na potenciální problémy.„Pokud máte obavy, pozorujete doma varovné signály nebo máte pocit, že se vaše děti potýkají se závislostí, neváhejte vyhledat odbornou pomoc a podporu. Příležitost k tomu nabízí například Mapa pomoci projektu Zodpovědné hraní nebo nonstop Linka pomoci pro hazardní hráče a jejich blízké na čísle +420 777 477 877,“ dodává Jan Řehola.Buďte zkrátka obezřetní a dbejte na doporučení, která k online prostředí a hazardnímu hraní patří, i když se netýkají přímo vás. Další informace, kontakty a možné formy pomoci najdete na www.zodpovednehrani.cz. Zdroj: Communication Lab  

Čas načtení: 2021-05-20 13:18:58

Martin Kožíšek: Osobní údaje jsou v dnešní době nejcennější komoditou na světě

Do nejnovější epizody podcastu Nejen o reklamě si moderátor Martin Jandora tentokrát pozval bývalého Seznamáka Martina Kožíška. Ten se už 15 let věnuje internetové bezpečnosti. Proto vás asi nepřekvapí, že se jejich rozhovor točil právě kolem témat jako je bezpečnost na sociálních sítích nebo využívání osobních dat. Martin v současné době pracuje ve sdružení CZ.NIC, kde má na starosti koordinaci projektu o bezpečnosti na internetu v České republice. Předtím pracoval v Seznamu a podílel se například na vývoji služby Lidé.cz a Spolužáci.cz. Moderátora Martina na úvod zajímalo, jestli se Češi umí na internetu chovat bezpečně. „Češi se v kyberprostoru umí chovat, ale internet i jeho hrozby se neustále vyvíjí, proto je potřeba nejen mít dlouhé heslo, ale také být připravený na novou formu útoku.“ Dalším nebezpečím na internetu představují podvodné e-maily lákající z uživatelů osobní údaje nebo dokonce finanční příspěvky. Existují scénáře podvodů, které se pravidelně objevují? „Ano, opakují se, ale také se vyvíjí. Dnes už spamy nejsou psané lámanou češtinou, překvapí dobrým psaným projevem i s oslovením. Nejčastějšími podvody jsou žádosti o finanční zálohy předem.“ Martina také zajímalo, zda takové podvody připravuje vlastně člověk nebo umělá inteligence? „Stojí za ním určitě robotická činnost, ale tu vede nějaký člověk, který se ze svých chyb umí poučit a příště připravit ještě propracovanější podvod.“ Martin Kožíšek se mimo jiné věnuje také projektu o mediální gramotnosti, který učí nejen děti, ale i seniory, jak si ověřovat zdroje a rozlišit pravdu a lež na internetu. „O tento projekt je ve školách velký zájem, ale stále se najdou takové, které naši přednášku odmítnou se slovy, že nechtějí žádnou propagandu.“ A co dalšího uslyšíte: Kdo nebo co je digitální mrtvá mámaNebezpečí sociálních bublin na sociálních sítíchVyužívání/zneužívání osobních datČím je například Tik Tok pro mladší uživatele nebezpečnýJaká podle Martina bude situace na internetu za pár let

Čas načtení: 2011-12-01 00:00:00

Rozhovor: Patrick Macharovský

Netrvalo dlouho a máme tu další rozhovor. A to rozhovor v řadě ohledů velice nevídaný… Poprvé jsem totiž dělal rozhovor s Čechem. Já vím, je to celkem zvláštní, ale je to tak. Patrick je mladík z Ústí nad Labem a i když jste o něm možná neslyšeli, je možné, že jste už viděli jeho video, které nedávno kolovalo po českém internetu. Video najdete uprostřed článku… Asi bude nejlepší začít jako obvykle - mohl by ses čtenářům krátce představit? Odkud jsi, co studuješ… Mé jméno je Patrick Macharovský, je mi 17 let, jsem z Ústí nad Labem a studuji střední průmyslovou školu s oborem pozemního stavitelství. V posledních pár dnech ses po českém internetu proslavil svým videem o YouTube ve skutečném životě. Jak ses k natáčení videí vlastně dostal? Já už si ani nepamatuji, kdy to začalo - asi od narození. Ze začátku, když jsem byl malý, jsem se snažil rozpohybovat obrázky v počítači. Pak si rodiče koupili foťák, tak jsem začal blbnout a dělat první testy. To mi vydrželo až do teď, jen už jsem si koupil vlastní kameru. Z čeho a jak ses úpravy videí učil? Knížky, návody na internetu? Učil jsem metodou pokus-omyl - zapnul jsem si třeba nějaký program a zkoušel jsem, co v tom jde. Občas se kouknu na nějaký tutoriál na internetu, abych zjistil nějaké skryté funkce nebo fígle. Nutno dodat, že s každým novým videem se učím nové a nové věci. Na svém profilu na YouTube máš vystavenou pěknou řádku videí podobného stylu. Jak vlastně takové video vznikne? Dostaneš nápad, napíšeš scénář, seženeš si herce a jde se natáčet? Jak dlouho obvykle trvá, než video natočíš? Většina těchto videí jsou právě ty testy, tam jsem žádné přípravy nepotřeboval. Dostal jsem nápad, vzal jsem někoho, kdo byl po ruce, i když z toho nebyl moc nadšený a natočil jsem to, ale u posledních dvou videí už to chtělo nějakou přípravu, obzvláště když tam mají být nějaké vizuální efekty, je dobré si rozmyslet kde co bude, protože to může hodně usnadnit práci pak při úpravě. Konkrétně u videa YouTube v reálném v životě to bylo tak: dostal jsem nápad, pak jsem dlouho hledal vhodné místo, podle něj jsem napsal scénář, aby mi tam seděly ty efekty, sehnal jsem pár lidí, šli jsme točit a nakonec jsem to upravil. Jak sháníš herce? Jsou to pořád ti samí lidé, nebo vždy vezmeš toho, kdo je po ruce? Nevím, jestli se jim dá říkat herci, spíše kamarádi a známí, kteří mají zrovna čas a nestydí se. Pokud si píšeš scénáře, jak vypadají? Jsou hodně podrobné s každým detailem a pohybem kamery nebo je to nástin v základních bodech? Jelikož se nikdy přesně nevědělo, kdo z "herců" bude mít čas, tak píšu jen základní body, které jim pak na místě ukážu. Co ti během vzniku klipu zabere nejvíce času? Máš někdy chuť mlátit hlavou o klávesnici a na všechno se vykašlat? Tak nejvíce času mi zabere úprava vizuálních a zvukových efektů. Ano, i takové chutě mám a to v případě, kdy se mi můj projekt, na kterém jsem pracoval třeba měsíc, nechce otevřít z důvodu nějaké neznámé chyby a jedinou cestou je, že to musím dělat celé od znova nebo od nějakého záchytného bodu. Co chystáš? Bude nějaký další shot nebo rovnou třeba krátký film? Po současném úspěchu bys možná neměl problém sehnat dostatek lidí. Zatím ještě nevím, co přesně, ale rozhodně to nebude film, protože to je velmi náročné. Spíš nějaké krátké video. Co pokládáš za dosavadní největší úspěch? Tvé video se objevilo na řadě prestižních serverech českého internetu - objevil se třeba článek na Programujte.com, psala o tobě Alza.cz na svém facebooku. Asi to, že se mé poslední video samo prosadilo, bez nějaké propagace a že se alespoň většině lidem líbí a sdílejí ho. Předpokládám, že ti moderní technika není cizí. Jaký odhaduješ vývoj ve světě filmování? Jak se podle tebe budou točit filmy za dvacet, za padesát let? Snažím se držet krok, ale v dnešní době, kdy to jde všechno tak strašně rychle kupředu, je to těžké. Vzhledem k rychlosti tohoto vývoje opravdu netuším, jak to bude vypadat za padesát let, možná se už napojíme na nějaký systém a film se nám bude promítat v mysli, tak jako sny. Určitě se necháváš inspirovat i řadou filmů - jaké máš raději, přehlídku triků a efektů, nebo raději film s myšlenkou? Máš své oblíbené? Mám rád oboje, ale víc se mi líbí filmy s myšlenkou. Do mých oblíbených filmů patří kvůli efektům Transformers a kvůli suprové myšlence Počátek a Matrix. A co ostatní - co posloucháš za muziku, co čteš… Poslouchám v podstatě cokoliv, ale upřednostňuji dubstep. Moc toho nenačtu, protože většinu času mi zabírá škola a když mám volno tak se snažím dělat videa nebo odpočívat. Občas si zahraji golf nebo si zaplavu. Co bys poradil tomu, kdo by si rád něco takového vyzkoušel - třeba natočil krátkou scénku, ale nemá s tím zkušenosti a neví jak začít? V tomto ohledu asi moc neporadím. Zkrátka, ať začnou s tím, co mají a zkusí si prostě něco natočit. Tak jsem začal i já. Co bys rád v životě dělal? Točil filmy? Jako řežisér, kameraman nebo někdo v postprodukci? Tak tuto otázku si také pokládám…

Čas načtení: 2024-05-28 06:48:45

Sleva, akce, dobírka a recenze. Tohle Čechy zajímá při nákupech na internetu

Podle loňského průzkumu Mastercard na internetu alespoň někdy nakupuje 9 z 10 Čechů. Jejich návyky se však v řadě ohledů oproti ostatním Evropanům liší. Tuzemskou specialitou, která nemá v západních zemích obdoby, je například popularita [...] Článek Sleva, akce, dobírka a recenze. Tohle Čechy zajímá při nákupech na internetu se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-07-29 13:30:45

Nejslavnější youtuber má problém. Jeho kolegyně prý obtěžovala na internetu nezletilé

Kolegyně MrBeasta má problém se zákonem, prý měla obtěžovat mladistvé na internetu K obtěžování mělo dojít v roce 2016, kdy byla trans žena Ava Kris Tyson ještě muž Kris Tyson Sám MrBeast podpoří nestranné vyšetřování Pokud se zajímáte o dění na internetu, jméno MrBeasta vám nejspíše není cizí. V současnosti největší kanál na YouTube s 307 miliony odběrateli má obří problém. O jednoho člena (nyní již bývalého) z jeho týmu se zajímá policie. Spolumoderátorka jeho videí Ava Kris Tyson totiž měla v minulosti na internetu obtěžovat nezletilé, dokonce 13leté děti. Přečtěte si celý článek Nejslavnější youtuber má problém. Jeho kolegyně prý obtěžovala na internetu nezletilé

Čas načtení: 2024-10-19 10:21:00

Společnost SINBON pořádá bezplatný webinář o akceleraci průmyslového internetu věcí pomocí hybridního jednopárového Ethernetu

Tchaj-pej 19. října 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Webinář, plánovaný na 14. listopadu, se bude zabývat mj. následujícími tématy:Široká škála aplikací hybridního jednopárového Ethernetu (single pair ethernet, SPE) a jejich přínos pro rozvoj průmyslového internetu věcí (IoT)Standardizace SPE: Představení ethernetových protokolů IEEE 802.3 se špičkovými rychlostmi přenosu datVliv hybridního SPE na minimalizaci velikosti konektorů a kabelů pro úsporu místa a zjednodušení instalacíSeznámení se standardy hybridního SPE IEC63171-6 a IEC 63171-7Využití technologie hybridního SPE ve specializovaných řešeních pro zákazníky společnosti SINBONSpolečnost SINBON, tchajwanský poskytovatel služeb v oblasti návrhů a integrace elektronických propojení, oznamuje uspořádání bezplatného webináře o nové technologii hybridního jednopárového ethernetu (SPE). Tato technologie má díky vyššímu výkonu a rychlosti přenosu dat potenciál výrazně urychlit rozvoj průmyslového internetu věcí.Chcete-li se dozvědět více o hybridním SPE, zaregistrujte se na adrese https://us02web.zoom.us/webinar/register/WN_B2c6tSpSQw24W4-kBO6Hyg#/registration Informace o webináři:Název: Elevating Industrial Connectivity: Hybrid Single Pair Ethernet (Hybridní jednopárový Ethernet: zlepšení průmyslové konektivity)Čas konání: čtvrtek 14. listopadu 2024, 10:30 hodin středoevropského letního času (UTC +02:00)Návštěvníci německého veletrhu Electronica 2024 (12.-15. listopadu, Mnichov) mohou webinář sledovat živě na stánku společnosti SINBON (#241, hala A2).Pokrok průmyslového internetu věcí díky hybridnímu SPESPE kombinuje přenos dat a napájení do jediného kabelu, přičemž nová hybridní technologie SPE obsahuje v rámci kabelu další pár napájecích pinů pro větší přísun energie. Díky eliminaci oddělených kabelů pro tok elektřiny a dat nabízí hybridní SPE hned několik výhod:Větší dodávka energie ve srovnání s nehybridním SPE.Větší šířka pásma: Až 1 Gb/s pro vyšší rychlost přenosu dat.Úspora místa ve stísněných průmyslových prostředích: SPE redukuje počet kabelů a ponechává více místa pro klíčová zařízení.Zvýšení provozní efektivity díky eliminaci samostatné napájecí infrastruktury a kabelů.Lehčí, kompaktnější a delší kabely umožňují redukci nákladů na materiál a doby instalace a snadnou integraci do zařízení s omezeným prostorem, jako jsou průmyslové roboty, inteligentní senzory a vestavěné systémy.Více informací o přínosech těchto výhod technologie hybridního SPE pro rozvoj inteligentní výroby a průmyslového internetu věcí se dozvíte na webináři.Začlenění hybridního SPE do specializovaných řešení společnosti SINBONSpolečnost SINBON, která je známá vysokou mírou orientace na zákazníka, přizpůsobení a inovací, nyní začleňuje technologii hybridního SPE do svých řešení na míru v oblasti návrhu kabeláže, modulární konstrukce konektorů a dalších funkcí. Společnost je připravena kombinovat technologii hybridního SPE se svými flexibilními výrobními kapacitami, optimalizací designu a rychlou odezvou, aby zajistila dlouhodobý úspěch svých zákazníků a současně podpořila rozvoj průmyslového internetu věcí po celém světě.O společnosti SINBON ElectronicsSpolečnost SINBON, která byla založena 1989 na Tchaj-wanu, je předním světovým poskytovatelem integrovaných služeb v oblasti návrhu a výroby propojovacích řešení na míru. Vedena závazkem orientace na zákazníka a zásadami ESG nabízí širokou škálu produktů a služeb OEM (Original Equipment Manufacturer)/ODM (Original Design Manufacturer) se zárukou spolehlivosti a efektivity a prostřednictvím spojení rozsáhlé technologické expertízy, znalosti odvětví a špičkových inovací vytváří řešení na míru pro dlouhodobý úspěch svých zákazníků. Globální působení společnosti SINBON zahrnuje pobočky na Tchaj-wanu, v Číně, Japonsku, Spojeném království, Německu, Maďarsku a Spojených státech.Pro více informací o službách společnosti SINBON navštivte stránky www.sinbon.com nebo sledujte profil společnosti na síti LinkedIn.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2532193/SPE_Webinar_Mailchimp_banner_small.jpg Logo - https://mma.prnewswire.com/media/2533173/SINBON_Electronics_Logo.jpg Kontakt pro média: Penny Huang, Tel.: +886-2-2698-9999 kl. 5671, e-mail: PennyHuang@sinbon.com  

Čas načtení: 2024-12-09 16:12:00

CRA si vybírá Netmore pro poskytování služeb připojení nové generace LoRaWAN® v České republice

Praha, Stockholm 9. prosince 2024 (PROTEXT) - Společnosti CRA a Netmore společně rozvíjejí rychle rostoucí trhy v oblasti vodárenství a plynárenství a správy nemovitostíSpolečnost Netmore Group, přední světový provozovatel sítě LoRaWAN, dnes oznámila, že společnost CRA, největší poskytovatel cloudových služeb v České republice, si pro modernizaci a zefektivnění poskytování komerčních služeb internetu věcí (IoT) svým zákazníkům vybrala službu Operator Platform-as-a-Service (PaaS) společnosti Netmore. Netmore PaaS umožňuje společnosti CRA nejen poskytovat síťovou konektivitu LoRaWAN na úrovni operátora, ale také optimalizovat monitorování sítě a technickou podporu společnosti pro nasazení IoT v různých odvětvích a případech použití.Portfolio společnosti CRA v oblasti internetu věcí zahrnuje celostátní síť LoRaWAN, která pokrývá více než 80 % populace v Česku, a IoT Cloud, platformu pro standardizaci zpracování a integraci dat z připojených zařízení. Infrastruktura společnosti CRA podporuje širokou škálu rychle rostoucích případů konkrétního využití IoT, které doplňují zaměření společnosti Netmore v segmentech inteligentního měření, správy vody, monitorování životního prostředí a automatizace budov.Kromě toho se partnerství zaměří na sdílení znalostí s cílem optimalizovat výkon sítě, provádění testování zařízení před uvedením do provozu a navazování společných strategických partnerství v klíčových odvětvích.„Vzhledem k tomu, že LoRaWAN se stále více prosazuje jako preferovaná technologie pro připojení aplikací IoT, potřebujeme platformu schopnou poskytovat provozní hodnotu již dnes a s kapacitou pro škálování, která bude podporovat potřeby digitální transformace českých utilit a podnikových organizací i v daleké budoucnosti,“ řekl Petr Možiš, obchodní ředitel společnosti CRA. „Kromě robustních funkcí správy sítě a zařízení nabízí platforma PaaS společnosti Netmore sdílenou efektivitu, nákladové výhody a škálovatelnost, které nám umožní podporovat domácí zákazníky a expandovat do zemí, kde společnost Netmore a její partneři provozují sítě LoRaWAN.“Zákazníci po celém světě si uvědomují, že efektivní využití zdrojů a přijetí sdílené platformy jsou nezbytné pro dosažení udržitelného obchodního modelu v rámci internetu věcí, a proto nasazují a provozují sítě LoRaWAN pomocí služby PaaS od Netmore. Patří mezi ně noví zákazníci i ti, kteří přecházejí z jiných platforem. Jako důvěryhodný odborník na migraci sítí a zařízení zajišťuje společnost Netmore operátorům přecházejícím na platformu PaaS proces migrace bez přerušení, čímž zajišťuje hladký provoz IoT bez výpadků.„Hluboké odborné znalosti společnosti CRA v oblasti IoT, její technické schopnosti a zavedená pozice v České republice z ní činí ideálního partnera pro společnost Netmore,“ říká Andreas Stenhager, obchodní ředitel společnosti Netmore Group. „Jsme rádi, že se společnost CRA připojila k našemu ekosystému PaaS, a jsme odhodláni poskytovat škálovatelnou a spolehlivou konektivitu IoT na podporu inovací v celé České republice. Těšíme se na spolupráci se společností CRA, která pomůže jejím tuzemským i zahraničním zákazníkům získat nové poznatky z jejich dat IoT a tím pomohou rozvíjet iniciativy v oblasti automatizace a udržitelnosti.“ O společnosti Netmore GroupNetmore Group je provozovatel sítě IoT, který buduje přední nadnárodní síť pro rozvoj udržitelných obchodních postupů. Nabízíme spolehlivou síťovou platformu a špičkové odborné znalosti v oblasti připojení pro efektivní měření, monitorování a optimalizaci využívání zdrojů. Za 10 let působení v oboru máme za sebou solidní výsledky, působíme na celém evropském trhu a rozrostli jsme se na předního globálního síťového operátora. Hlavním vlastníkem skupiny Netmore je severský infrastrukturní investor Polar Structure. https://www.netmoregroup.com/ O společnosti CRAČeské Radiokomunikace (CRA) jsou lídrem v poskytování digitální infrastruktury. Kromě vysílacích služeb se společnost zaměřuje na propojení světa televize, rozhlasu a internetu. Provozuje vlastní datové centrum a poskytuje svým zákazníkům špičkový výpočetní výkon. Společnost CRA má vlastní páteřní síť z optických vláken a díky silné vysílací infrastruktuře může zákazníkům nabídnout bezdrátové řešení nebo blízké optické připojení. Společnost CRA má rozsáhlé zkušenosti s nasazováním projektů internetu věcí. Díky svým inovativním projektům společnost CRA čelí výzvám udržitelnosti jak v rámci svého provozu, tak při zajišťování ekologické efektivity svých zákazníků. Zde se dozvíte více: https://www.cra.cz/ Zdroj: Netmore    

Čas načtení: 2018-03-08 20:46:30

Elektronkový předzesilovač HQQF-55-510 opět trochu jinak

Úvod O Elektronkovém předzesilovači HQQF-55-510 toho bylo již něco napsáno, jak na těchto stránkách, tak v Praktické elektronice - Amatérském Rádiu, konkrétně v čísle 02/2018 o samotném předzesilovači tak v čísle 03/2018 o předzesilovači s charakteristikou RIAA.  Již představené zapojení předzesilovače HQQF-55-510 u kterého bylo použito Bi_polárních tranzistorů je nyní představováno jako zapojení s použitím tranzistorů UNI_polárních, funkce je obdobná, šířka pásma dostatečná a výstupní odpor 75Ω nezměněn.                    

Čas načtení: 2011-12-27 00:00:00

Návody: Jak zviditelním svůj web na internetu

Přiznejme si, že současná doba je dobou internetu a internetových technologií. Na internetu hledáme informace, zábavu, socializujeme se a třeba i nakupujeme. Kdo dnes není na internetu, jakoby nebyl. Tento výrok platí zejména pro firmy a podnikavé jedince, kteří „chtějí být vidět“. Jestliže jste na ...

Čas načtení: 2024-02-14 11:31:00

Téměř 25 % zájemců o seznámení online čelí digitálnímu stalkingu

Praha 14. února 2024 (PROTEXT) - Podle studie, při které bylo v 21 zemích světa dotazováno vždy 1000 lidí, se zájemci o online „randění“ snaží být při hledání lásky obezřetní. Téměř čtvrtina respondentů (23 %) uvedla, že se setkala s nějakou formou online stalkingu ze strany svojí nové známosti, přičemž lidé bývají překvapivě často vystaveni nárůstu pronásledování a zneužívání v období svátku zamilovaných, Dne svatého Valentýna, což souvisí s riziky, která vyplývají z možností sledování polohy, nedostatečné ochrany osobních údajů a obecněji nadměrné sdílení.Zneužívání má různou podobu. Více než třetina (39 %) respondentů se setkala s nějakou formu násilí nebo nevhodného chování ze strany současného nebo dřívějšího partnera: 16 % respondentů bylo obesláno nevyžádanými e-maily nebo zprávami, a co je možná nejzávažnější, 13 % respondentů bylo bez svého souhlasu natáčeno nebo fotografováno. Dalších 10 % sdělilo, že někdo sledoval jejich polohu, 10 %, že se jim někdo naboural do účtů na sociálních sítích nebo do e-mailů, a varovné je, že 7 % z nich našlo ve svých zařízeních stalkerware, nainstalovaný bez jejich vědomí.S nějakou formou násilí nebo zneužívání se setkalo více dotazovaných žen než mužů (42 % oproti 36 %). Tyto nepříjemné zkušenosti přitom zažilo kupodivu více lidí, kteří mají nyní nějakého nového partnera, než osoby v dlouhodobém vztahu (48 % oproti 37 %). Obavy z pronásledování na internetu vyjádřilo 34 % respondentů, přičemž ženy se této možnosti obávají o něco více než muži (36 % oproti 31 %).Situace se liší i podle regionu. Více osob, které se setkaly s nějakou formou online stalkingu, žije v oblastech Jižní a Střední Ameriky a Asie, například 42 % respondentů v Indii, 38 % v Mexiku a 36 % v Argentině.„Internet věcí neboli propojený svět je skvělý a nabízí nespočet možností. S možnostmi však přicházejí i hrozby a jednou z nich je snadný přístup ke sledovatelným datům, který nás činí zranitelnými vůči zneužití,“ říká David Emm, hlavní bezpečnostní výzkumník společnosti Kaspersky. „Vinu za toto nevhodné chování sice nikdy nenesou oběti stalkingu, bohužel na nich však stále leží břemeno, aby podnikly kroky k minimalizaci rizik. Myslím, že je dobré, když se lidé snaží o ověření identity svého protějšku na internetu, ale vyzval bych je také, aby provedli rychlou kontrolu smysluplnosti rozsahu sdílení svých informací, hesel a dalších údajů, a zamysleli se nad tím, jak by tyto informace mohly být v nepoctivých rukou zneužity.“„Orientace v online seznamkách a virtuálním prostoru může být náročná a pro sociální média a seznamovací aplikace je zásadní, aby zavedly ověřovací procesy, které pomohou potvrdit, že profily uživatelů odpovídají jejich skutečným fotografiím. Pokud je mi známo, používá tuto úroveň ověření v současné době pouze aplikace Bumble. Kromě toho by měly být snadno dostupné online bezpečnostní příručky a zdroje v několika jazycích, aby uživatelé měli k dispozici potřebnou podporu, aniž by se museli registrovat do aplikace,“ uvádí Emma Pickeringová, vedoucí týmu Technology-Facilitated Abuse and Economic Empowerment v organizaci Refuge a dodává: „Britský zákon o bezpečnosti na internetu představuje precedens, protože reguluje platformy s cílem chránit uživatele. Vzhledem k rozšíření stalkingu a zneužívání prostřednictvím technologií doporučujeme lidem, aby si zabezpečili svoje aktivity na internetu, včetně hesel a účtů. Ti, kdo řeší podobné problémy, by se měli obrátit na místní úřady nebo podpůrné služby.“Společnost Kaspersky připravila několik tipů, jak zůstat při online seznamování v bezpečí. Více informací najdete v našem průvodci bezpečným seznamováním nebo navštivte stránku https://stopstalkerware.org/resources/, kde najdete další způsoby, jak se chránit před stalkerwarem.Používejte složitá a jedinečná hesla a nikomu je nesdělujte.Pokud se vám zdá, že je něco příliš dobré na to, aby to byla pravda, důkladně si to ověřte!Udělejte si čas na kontrolu svého digitální soukromí.Dobře si rozmyslete, co budete sdíletVytvořte si „bezpečný plán“ pro přechod z digitálního do reálného vztahu.Zvažte použití komplexního řešení kybernetické bezpečnosti nebo VPN, abyste se ochránili.Společnost Kaspersky spolupracuje s odborníky a organizacemi v oblasti domácího násilí, od služeb na podporu obětí a programů pro pachatele až po výzkumné a vládní agentury, s cílem sdílet znalosti a podporovat odborníky i oběti. Kaspersky je jedním ze zakladatelů mezinárodní skupiny Coalition Against Stalkerware, která se zabývá bojem proti stalkerwaru a domácímu násilí. Od roku 2021 je partnerem konsorcia projektu EU DeStalk, který je spolufinancován z programu Evropské unie pro práva, rovnost a občanství. Společnost Kaspersky také spustila a spravuje TinyCheck, bezplatný, bezpečný a snadno použitelný nástroj pro kontrolu zařízení na přítomnost stalkerwaru a monitorovacích aplikací. ČTK ke zprávě vydává přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2020-12-05 13:38:14

Při rozhovorech mne zajímalo, kdo dotyčný je, jak myslí a co chce, říkal A. J. Liehm

„Dnes v drtivé většině chce tazatel v podstatě vědět věci, o kterých nemá tušení. Za druhé chce dotázaného dostrkat do kouta, aby řekl věci, které normálně říct nechce. V mém případě to byl pravý opak. Vůbec jsem nechtěl nikoho nikam dohnat, zajímalo mě ho pochopit,“ řekl A. J. Liehm pře jedenácti lety rozhovoru pro literární noviny, který s ním vedli Petr Bílek a Jan Štolba. Zveřejňujeme jej znovu při příležitosti jeho úmrtí jako připomínku jeho skvělé novinářské práce.   Váš erbovní pojem je generace. Co pro vás to slovo znamená? Znamená to, že celý můj aktivní život se odehrává ve třech generacích, a mně se to slovo hodilo, protože v češtině jde o plurál i singulár. To znamená, že můžeme říct, že jedna generace něco dělá s druhou a že jsou tady nejen ta moje, ale tři generace současně.   Vnímáte generaci v individuálním slova smyslu, nebo jako skupinu? Jistě svým způsobem i jako skupinu, každá generace se po pětadvaceti, třiceti letech vymění. A každá generace prostě začíná znova. Jenže ne od začátku.   Všímáte si, že v poslední době je pojem generace, alespoň v českém kulturním prostředí, velmi zpochybňován? Že se v proudu individualizace života a myšlení vlastně popírá jakákoliv skupinová dimenze zážitku světa? Tak to už říkali mnozí, že lidi, kteří nemají minulost, jsou chudáci. Když si vybrali, že žijí bez minulosti, tak s tím nemůžete nic dělat. Mladší generace minulost vypouští, to je americká metoda. Ta říká, že včera nebylo a zítra je nový den. A to se v Čechách zřejmě převzalo. Jenže s tím se daleko nedojde, se životem ze dne na den, z hodiny na hodinu. Časový odstup, střídání generací, střídání pohledu, střídání zážitků ze života, zmizelo. Amerika je imigrační země a je zajímavé, že vždycky až vnuci se začnou ptát na minulost. První generace především vyvěsí americké prapory všude, včera nebylo nic a dnes začínáme nový život. Vydrží to ještě jednu generaci, a pak přijde třetí a: odkud vlastně jsme? Odkud jsme přišli? Všimněte si například, jak do Prahy jezdí hlavně mladí Američani.   Chci ještě mluvit o polistopadové generaci, která nyní dorůstá do vnímání kultury i politiky... To je ale ta generace „včera nebylo a zítra je nový den“. Mluví se o tom, že tahle generace měla přinést do české politiky úplně jiný pohled, že už se nebude zabývat minulostí. Ukazuje se však, že v genech minulost vlastně trvá pořád. Život bez minulosti je strašná věc. Generace, která si myslí, že „včera nebylo", musí nejen začínat od nuly, ale tím, že před tou nulou nebylo nic, ona nic nezdědila. To je velký problém, když neexistuje kontinuita ani v rodině. Každá rodina se skládá z vnuka, tatínka a dědečka. Když zrušíte tyhle linie, máte jen současnost. Tatínek a dědeček nejsou, ale dříve či později se musíte ptát, jak to vlastně bylo, odkud jste a co jste zač. Tu otázku si zřejmě nová americká nebo česká generace neklade. Přitom ovšem žádná minulost není černobílá. Černobílá se může zdát jen přítomnost, a často její vidění minulosti.   Paradoxní je, že když se podíváte na český film, tak střednímu proudu tvorby po listopadu se dostalo dědictví šedesátých let, takže na ně intenzivně navazuje, neobešla by se bez něj. Ale obešla, na nic nenavazuje. Byl jsem ve Varšavě před několika lety na obrovském festivalu starších českých filmů z šedesátých let a byla tam paní, která se na všech diskusích, které tam byly, (a bylo tam nabito), na něco ptala a uměla česky. Říkám jí, prosím vás, jak vy umíte česky? Studovala jsem po Listopadu dva roky na FAMU. A proč chodíte tady na tyhle filmy? Odpověděla, že žádný z nich nikdy v Praze neviděla. To je to „navazování". Devadesátý rok udělal tečku a řeklo se, co bylo za komunismu, do odpadového koše. Tím pádem nebylo na co navazovat a výsledek je takový, jaký je.   Proslul jste jako nesmírně schopný novinář, který se stal v žánru interview aspoň pro naši generaci klasikem. Dnešní novinařina podléhá náporu nových technologií a způsoby práce se prudce mění. Jak vlastně vznikaly vaše rozhovory technicky? Už tehdy jste je nejdříve zaznamenával na magnetofon, či jste si nejdřív povídali a pak jste text napsal doma? Autorizovalo se? Nebo jste si psali třeba formou dopisů? Žádný magnetofon, nikdy, nejen proto, že v Čechách bylo podobné techniky málo, ale ani potom v Americe, nikdy, nikdy. Jenom hlava, ruka a blok. A jak to vzniklo? Od druhé poloviny padesátých a začátku šedesátých let začali do Čech postupně jezdit lidé z ciziny. Zajímaví lidé. Ukázalo se, že můžou říkat nahlas věci, které my jsme nemohli anebo nesměli. Rozhovor byl v tomto případě cesta, jak přinést důležité myšlenky obecenstvu, aniž by si cenzura troufla do textu sáhnout, protože šlo většinou o slavné lidi z levice. Najednou se věci, které byly u nás zakázané či zamlčované, stávaly se obecným majetkem. Tak to začalo a tak to pokračovalo. Nebyla jenom knížka Generace, ale před ní mi už vyšly dvě publikace, které se jmenovaly Rozhovor a které takto vznikly. Generace vyšla v celém světě, od Ameriky po Japonsko. A do dneška vám ve Francii i jinde lidi řeknou, že Generace jim otevřela oči. Dověděli se, co se v druhé části Evropy dělo a jak to bylo složité. Jenomže to dnes v Čechách nikdo neví. Když měl Karel Hvížďala v televizi rozhovor o svých rozhovorech, řekl prý, že jeho interview mají úspěch, protože něco takového začal dělat jako první, to se předtím nedělalo. Telefonoval mi člověk, který to slyšel, a říká: já jsem to prostě nevydržel a zavolal jsem do televize, že to není pravda. Oni reagovali jako tele na nový vrata, poněvadž něco takového nikdy neslyšeli a že nikdo to prý nezpochybnil. Chci říct něco o vytěsnění a vygumování. Období před Listopadem se v Čechách zahrnulo pod pojem komunismus. Za komunismu to bylo takhle a po komunismu to je takhle. Jako kdyby nikdo nevěděl, že i komunismus, který se dnes používá jako obecné pojmenování, znamená spoustu různých věcí. Měnil se celou historii, děla se v něm spousta zajímavých věcí. Celá generace konce padesátých a šedesátých let, která znamenala obrovský přínos do české kultury včetně nového proniknutí intelektuálů do českých dějin, je pro dnešní generaci totálně neznámá, tito lidé jsou zcela vymazáni. Když vám dám deset jmen, nebudete vědět, o kom je řeč.   Jaký máte pocit ze současné praxe novinářských rozhovorů? Dnes v drtivé většině chce tazatel v podstatě vědět věci, o kterých nemá tušení. Za druhé chce dotázaného dostrkat do kouta, aby řekl věci, které normálně říct nechce. V mém případě to byl pravý opak. Vůbec jsem nechtěl nikoho nikam dohnat, zajímalo mě ho pochopit. Zajímalo mě, kdo je, jak myslí, co chce a nakonec to všecko každý musel autorizovat. Praxe dostrkávání, jako hlavní operace rozhovorů, platí dnes na celém světě. Doufám, že s tím nemám nic společného.   Žurnalistická teorie v Čechách klade velký důraz na čistotu žánrů a studenti se musejí učit rozdělovat faktická sdělení a názor. Zprávu potřebují agentury. Dělal jsem léta v Četce a Četka je nejlepší škola pro žurnalisty. Za všecko, co jsem se naučil, vděčím Četce. Dostanete ohromnou dávku materiálu a musíte z toho vytáhnout to nejpodstatnější. Když přijdete do televize nebo do novin, jde v podstatě o totéž. Na papíře pak tisknete materiál zhuštěný svým vlastním názorem. Později komentář. Jestli to dneska někdo oddělil, tak to oddělil, ale to není moje představa. Informace máte v rádiu, v televizi, na internetu. Je možné, že moje představa je špatná a že ta druhá je dobrá, ale takhle já čtu dobré noviny. V epoše internetu je možná všechno už jinak.   Takže vy nejste zastáncem toho, že by zpráva a komentář měly být v novinách odděleny? Dobré noviny musí být jeden celek. Komentáře musí být od první do poslední stránky. Jenže pokud jsou noviny ideologické, tak to asi nejde.   Častou variantou žurnalistiky je kladení výroků vedle sebe podle pravidla, že má být slyšena každá strana. Novinář přitom má pocit, že nepatří k jeho profesi rozsuzovat výroky a vynášet soudy. Čtu denně noviny od Figara po Libération a v Čechách si hledám na internetu. Chci vědět, kde se co děje, ale musím mít na všechno nějaký názor. Otiskli jste rozhovor s Woodwardem: investigativa nebyla moje parketa, nikdy jsem ji nedělal a nikdy neuměl. Ale on tam vylíčil, jaká je to fuška. Jaká je to zodpovědnost. To se dnes nedělá. Dnes každý novinář, který přijde k nějakému drbu, je investigující novinář. Tisknou se pak samozřejmě spousty nesmyslů.   Tvrdívalo se, že v redakci v šedesátých letech nebyly výrazné osobnosti, které by samy o sobě obstály, ale že jejich síla spočívala v tom, že společně vytvořily něco na způsob fenoménu. Literárky byly pytel blech. Když jsme dělali noviny v emigraci, lidi se mě ptávali, jakou máš redakční radu? Nemám, nechci a nebudu mít, odpovídal jsem. Poněvadž noviny jsou v podstatě věc jednoho člověka. Měl jsem kamarády, spolupracovníky, kteří za mnou chodili, četli jsme si věci, diskutovali jsme, ale nakonec jsem to byl já, kdo určoval a rozhodl. To jsou, abych tak řekl, rutinní způsoby. Mám vzor novin, které jsem už osobně neznal: v Praze vycházely ve třicátých letech noviny, které se jmenovaly Prager Tagblatt. Dělal je jeden pražský Žid jménem Arne Laurin. Laurin je pro mne do dneška velká postava. Byl to člověk, který dotáhl noviny k dokonalosti, a přitom do nich prakticky nepsal. A byly to jeho noviny. Dělat noviny a psát do novin, to jsou různé věci. Ale platí to ještě v době internetu?   Osobnostní stránka novinářské praxe mizí. Právní odpovědnost je na vydavateli. Čeští šéfredaktoři se proto rádi považují za manažery a dávají najevo lehký despekt vůči novinářům v redakci, kteří jsou skutečně někdy degradováni na mediální proletariát, jenž posouvá texty z jednoho šuplíku do druhého a nezajímá se, jak noviny celkově vypadají, protože na to nemá pražádný vliv. Podle toho ty noviny vypadají. Novináři buď dělají noviny jako zaměstnání, anebo je dělají jako povolání. Pro mne jsou noviny povolání. Mně říkával Egon Erwin Kisch, když chodíval k nám do redakce Kulturní politiky, vždycky dvě věci, které si pamatuji: jestli jsi novinář, jak vejdeš do redakce, stoupne ti teplota o dva stupně. Druhá věc s tím bezprostředně nesouvisí. Bylo mi tenkrát něco přes dvacet a jednou si mě takhle vzal stranou a povídá: ty Liehm, ty jsi zřejmě šikovný, jednu věc ti budu říkat, každý dobrý novinář má velkou touhu, stát se špatným spisovatelem. Mysli na to! A já jsem na to celý život myslel. Ale dnes, nezávisle na Kischovi, řeknu, že mi vadí, že čeští spisovatelé nepíšou do novin. Česká tradice však je, od Nerudy přes Čapka po Vaculíka, že spisovatel píše do novin.   Proč už to dneska nefunguje? Nevím. Myslím si, že tohle je už redakční práce. Zajít s nimi na kafe, kecat s nimi po telefonu, otravovat je a nakonec jim vysvětlit, proč je pro ně důležité psát do novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-24 15:08:38

Distribuovaná diktatura aneb „O bezmoci mocných“

Tak jsem se právě doslechl, že autor pojmu „Digitální Moloch“, pseudonymní bloger Scott Alexander, smazal svůj blog. Dozvěděl se totiž, že New York Times (NYT) chtějí vydat článek, ve kterém uvedou jeho plné jméno. Jelikož Scott Alexander pracuje jako psychiatr, mohlo by to mít dost značný dopad na jeho zaměstnání a další zaměstnatelnost. NYT sice Alexanderovi tvrdí, že uvádět pravá jména je u nich „redakční politikou“, ale tento thread se seznamem čerstvých protipříkladů, které sesbírali čtenáři, je usvědčuje z něčeho jiného. Kdyby chtěli, mohli by jej v naprostém klidu nejmenovat. Na NYT prší na internetu kritika ze všech stran, hodně lidí na diskusních fórech tvrdí, že zrušili svoje předplatné, ale řekl bych, že to k ničemu nepovede. Dere-li organizované šílenství k moci, je pro něj racionalista-psychiatr s početnou čtenářskou komunitou snad největší možné ohrožení. Právě tím, že není vyslovený pravičák, zanořený do zákopů kulturní války na jedné straně. Na jeho blogu se scházela značně rozmanitá množina lidí, kteří byli politicky všude možně na mapě (diverzita!), ale spojovala je ochota přemýšlet místo řvaní. Kopie blogu se zatím nacházejí na takových místech, jako je Web Archive, takže si stále můžete přečíst původní články, například esej Dokážu tolerovat cokoliv kromě těch druhých, která vyšla roku 2014, ale rok 2020 jako by se v ní (negativně) inspiroval. Z internetu je těžké cokoliv smazat napořád. Co mě ale děsí, je možnost, že o jeho hlas přijdeme do budoucna. V dnešní hysterii by byl potřeba. Tento článek tedy věnuji Scottu Alexanderovi, ať to dopadne jakkoliv. Propustit, smazat, vyhodit Předchůdce internetu, ARPANET, byl svými tvůrci úmyslně navržen jako decentralizovaná síť, která nemá žádný ústřední mozek a nelze ji vyřadit z provozu celou naráz. Uprostřed studené války to vojákům, kteří neustále řešili, co dělat v případě jaderného úderu, dávalo velmi dobrý smysl. Dnešní internet si s sebou hodně této decentralizovanosti nese, i když koncentrace moci v některých uzlech (Google, Facebook) už je poněkud znepokojivá. Jenže v takovém prostředí mohou vznikat úplně nové fenomény, na které nejsme pořádně připraveni, a jedním z nich je decentralizovaná diktatura. Jinými slovy, Moloch, řvoucí Twitterový dav. Klasická diktatura mívá podobu chobotnice. Nahoře nějaký ten Vůdce nebo Velká Maršál, pod ním tajemníci a generálové, ještě níže různí krajští posluhovači a končí to až někde na vesnické a městské úrovni, kde začínající drábové sní o tom, že to časem dotáhnou aspoň na ten kraj. Taková struktura sice dokáže ovládat celé státy – mnohokrát se to v historii potvrdilo – ale zároveň ji lze svrhnout. Bez hlavy se jí přežívá těžko. Dokonce i ztráta jednoho významnějšího jedince se může negativně projevit na její akceschopnosti. Když britské bombardování zabilo v únoru 1945 nacistického soudce Rolanda Freislera, zachránilo to některým jeho zamýšleným obětem život. Zkuste ale identifikovat takového jedince v záplavě tisíce mini-Freislerů, kteří jdou na internetu někomu po krku. Jeden mini-Freisler sám o sobě nic neznamená. Druhá nepříjemná vlastnost digitálního davu je všudypřítomnost a vzájemná zastupitelnost. V autoritářském či totalitním státě má každý okres na starost někdo jiný a jeho sousedé či dokonce vzdálenější soudruzi se mu nemůžou jen tak montovat do řemesla. Okresní tajemník z Tachova nemůže úplně jasně vidět do poměrů v Dačicích a strkat do nich prsty; a místní soudruhy lze někdy ukecat, podplatit, působit na ně skrze příbuzné, sousedy apod. Nebýt endemické korupce, “totáč” by byl ještě nesnesitelnější, než byl. Ve světě Digitálního Molocha toto neplatí. Každý jeho člen, z každého kouta planety, může zkontrolovat libovolný text a najít v něm svatokrádeže. Přitom ani nemusí rozumět tématu (třeba chemii). Úplně stačí, aby si vyhledal všechny výskyty pojmů jako diverzita a zhodnotil, jestli se s nimi zachází s požadovanou posvátnou úctou. Pokud ne, spustí poplach a brzy se k němu přidá zástup dalších. Propustit, smazat, vyhodit a tak dále. Taková struktura se velmi těžko nějak eliminuje. Ačkoliv věřím, že těch krvežíznivých progresivců opravdu není ani v USA více než pár procent, tak síť, kterou vytvořili, je nesmírně pružná a odolná proti jednomu protiúderu. Podobně jako sám internet. Pravý opak klasické zkostnatělé diktatury, jejíž hlavě táhne na sedmdesát a nemá ani jasného nástupce. Řekl jsem „velmi těžké“, nikoliv „nemožné“, protože v tomhle případě ti, čtenáři, přímo předepisuji optimismus. Musíme s tím něco dělat. Alternativa v podobě duševního vězení řízeného paranoidními fanatiky z Twitteru je příliš hrozná. Něco takového nesmíme připustit, nebo aspoň ne bez boje. Situace, kterou sledujeme v anglosaském světě, nám musí posloužit jako včasné varování. Oni nevěděli, co jim hrozí; my to víme. Bezmoc tváří v tvář digitálnímu davu Lucie Sulovská mě upozornila, že v poslední době hned tři významnější anglicky píšící komentátoři citovali esej Václava Havla Moc bezmocných: dva přímo – Andrew Sullivan (libertarián a hrdý gay) a Rod Dreher (konzervativní křesťan), a třetí, Richard Dawkins (v kruzích ateistů něco jako guru, jehož knihy se hojně stahují i v arabském světě), sdílel Sullivana na svém Twitterovém účtu, kde má skoro tři miliony sledujících. Sullivana a Havla citovali i ve Spectatoru. Česká díla se v anglosaských debatách vyskytují jen vzácně; mohli bychom se na to podívat. Původní Havlova esej je k nalezení zde. Nečte se zrovna snadno, tudíž ji musíme trochu vydestilovat. Kritickým prvkem vztahujícím se k současné situaci je zelinář, který si do výlohy umístil heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ A Václav Havel píše: „Proč to udělal? Co tím chtěl sdělit světu? Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku spojení proletářů všech zemí? Jde jeho zapálení tak daleko, že cítí neodolatelnou potřebu se svým ideálem seznámit veřejnost? Uvažoval opravdu někdy aspoň chvilku o tom, jak by se takové spojení mělo uskutečnit a co by znamenalo? Myslím, že u drtivé většiny zelinářů lze právem předpokládat, že o textu hesel ve svých výkladech celkem nepřemýšlejí, natož aby jimi vyslovovali něco ze svého názoru na svět. To heslo přivezli našemu zelináři z podniku spolu s cibulí a mrkví a on je dal do výkladu prostě proto, že se to tak už léta dělá, že to dělají všichni, že to tak musí být. Kdyby to neudělal, mohl by mít potíže; mohli by mu vyčíst, že nemá „výzdobu“; někdo by ho mohl dokonce nařknout z toho, že není loajální. Udělal to proto, že to patří k věci, chce-li člověk v životě obstát; že je to jedna z tisíce „maličkostí“, které mu zajišťují relativně klidný život „v souladu se společností“.“ Povšimněte si, že název eseje by se v dnešní situaci dal obrátit. Největší obřady konformity s hnutím BLM provádějí právě mocní – jako by nemohli dělat nic jiného. Nemá ani smysl počítat, kolik ředitelů velkých firem se mohlo přetrhnout, aby byli vidět v kajícném pokání. Opravdu někdo věří, že třeba šéf J. P. Morgan Chase náhle konvertoval k progresivní ortodoxii? A s ním pár stovek dalších tvrdých kapitalistů? Zkrátka, tváří v tvář digitálnímu davu působí dnešní mocní poněkud bezmocně. Z čehož plyne, že na ně nemůžeme moc spoléhat. Jsou asi stejně užiteční, jako by byly hradby proti bombardérům. V poslední době jsem zaznamenal jen jedinou výjimku, a to je vydavatelství Hachette, které se odmítlo zbavit J. K. Rowlingové (autorka Harryho Pottera) i přesto, že její názory na transsexualitu vzbudily klasickou internetovou bouři. Na protest opustili vydavatelství celí tři autoři, o kterých jsem nikdy neslyšel; internetová bouře tedy v realitě byla jen bouří v šálku čaje. Samozřejmě, otázka, zda Hachette je opravdu tak pevně oddáno svobodě slova a zda nejde spíš o to, že přijít o Rowlingovou by je přišlo hodně draho. Ale dobrá věc udělaná ze sobeckých důvodů je nakonec pořád ještě dobrá věc… Příště zauvažujeme nad tím, co proti Molochovi můžeme podniknout konkrétně. Hradby jsou proti bombardérům k ničemu, ale to neznamená, že by se s bombardéry nedalo dělat vůbec nic, i když opak si svého času myslel sám britský ministerský předseda Baldwin. Malá nápověda: bez osobní odvahy se to neobejde.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-22 13:19:48

Jakub Šofar: Azyl pro zamilované aneb Chemical Trails (ukázka z knihy)

Také si z cest přivážíte místo suvenýrů kameny zajímavých tvarů? Jistě nesnášíte potlesk pasažérů na konci letu v letadle a po vlezu do vody si úzkostlivě kontrolujete věci zanechané na břehu. Zajímá vás ale, kolik lidí vlastně umřelo na tiskovou chybu? A kolik jich vůbec umřelo na něco, co si přečetli? Plete se vám Jodorowsky a Chodorkovskij, Švejk se vám proměnil ve Špejbla, Pinocchio v Pinocheta a alegorie se objímá s alergií? Karle, sundej si tu čapku! Konstantine, kde je tvá bible? Z kosti Biebla zbyla jen ta lýtková a torzo pánve. Co dělá Todor na Žižkově? To nic, to jen nějaká Prachyba, prabába všech omylů, vrhá svoje mláďata do cizích hnízd. Bezchybné poznání neexistuje. Na začátku byla chyba. Geniálními chybami je svět polidšťován. A čím méně příběhů, tím více života. Budoucnost není pošťák, nemusí zvonit dvakrát. Nezbývá než v té strouhance života plakat mojitové slzy homeopatického složení a poslouchat nekonečnou ozvěnu vítězného pokřiku v chrámu duše.   Ukázka z knihy 211 A co sis tam teď zapsal?      Jak jsi říkala, že se musím najíst, abych zahnal mdlobu.      Jo, to je od bábičky, a po ní to začala používat matka. Ale až bábi umřela. A taky po ní říkala, že hladoví lidi jsou zlí. To je pravda, spousta hnusných věcí by se nestalo, kdyby se lidi předtím nadlábli.      A co třeba ještě? Když ji někdo fakt naštval, tak si jakoby odfrkla: Nasrat bábě na hrob. Ale potichu. Aby to nikdo neslyšel. Ale já jsem to vždycky slyšela… To si takhle píšeš pořád?      Někdy. Jsou dny, kdy to lidem padá od huby od rána do večera. To nejde jen o tu historku, to je jen takový náměstí, centrum, to je jen rynek té řeči, ale taky jde o to, jak jsou ty slova řazený. Jaká cesta z toho prostředku vede někam za stodolu, za kapličku. Jak je to celý poskládaný.      Já si nikdy nic nepamatuju. Hned to zapomenu. Ani nevím, jestli bych to chtěla umět… A co máš teď tak nejdivnějšího zapsanýho? Jak šel Melda za svou matkou, ona si místo oběda jen tak řezala chleba na kostky a k tomu sejra, a on kouká, že si to řeže tím nožem, kterým se jeho táta podřízl.      Jo, o tom jsem slyšela, že už ho nebavilo jezdit na ozařování každej druhej den a že ji poslal k sousedům, ale oni nebyli doma, a když se proto hned vrátila, tak seděl v koupelně u vany a z krku mu stříkala krev. A on ji rukou vyháněl ven. Tak šla okamžitě zavolat rychlou.      Jo, jenže přijeli pozdě. Když mně to Melda říkal, tak jsem měl husinu po celým těle. A ještě navíc to jeho táta udělal nějakým tupým nožem, o kterým se pořád dohadovali. Ona ho chtěla vyhodit, a on že ne. No a teď si tím samým nožem porcuje jídlo.      No a co? Já jsem taky za život vystřídala pár postelí, v nichž musel někdy někdo umřít. Statisticky řečeno. Akorát že to nevím.      Akorát že to nevíš.   212 Vážené holky a kluci, protože je mi 60+, nebudu se snažit aspirovat na šohaje, co má pořád prst na tepu doby, a budu tu Věc nazývat úplně obyčejně internet. I když je to všechno asi mnohem složitější.      Pravdou je, že mě vždycky zajímala experimentální literatura, a na rozdíl od hudby, kde ticho je taky melodií, a malířství, kde i našepsované plátno je obrazem, v literatuře musí zůstat ve hře aspoň jedno písmenko (a tahle varianta moc nikoho nebaví, ani s třemi písmenky). Tím chci říct, že tento druh umění má menší „technické“ možnosti než ty ostatní. Nicméně právě český experiment od Koláře, Hiršala a Burdy počínaje, konče Honysem, Barborkou a Nebeským v poezii, či třeba Linhartovou, Jedličkou či Eichlerem v próze, byl do začátku 70. let velice bohatý a světově ojedinělý.      Proto mně objevení internetu připadalo jako možnost posunout se dál, zvlášť když doba normalizace nastavila všemu experimentování stopku a ani polistopadová literárněvědná věrchuška k němu neměla žádný vztah, protože šlo podle ní o vyčerpanou oblast. První cosi se objevilo v roce 1997: www.magazlin.cz, s poezií Jiřího Dynky. Začalo mě to bavit a o pár let později jsem se v příloze Práva Salon (od č. 183/2000), ve stálé rubrice LITERNETUR@, začal věnovat popisu (literatura + internet + inventura) literatury na internetu. Hned v prvním čísle jsem se jako správný prognostik vyslovil k hvězdným zítřkům této nové oblasti a sliboval jsem čtenářům hodokvas, až všem budou nuly a jedničky odpadat od úst jako okuje. Celkem jsem nasekal 402 sloupků — a postupem doby se z nich staly pouhé informace, kde co najdete. Žádná objevitelská mise se ale nekonala, nic, z čeho bych si utrhl límec.      Abych to vysvětlil: naprostá většina výkonů odpovídala tomu novému médiu a bylo to jen a pouze jeho přirozené využití. Všechny ty blogy, literární servery, příběhy na 50 slov, esemeskové romány atd. mohly klidně fungovat i na papíře, tady to bylo jen efektivnější. Myslel jsem si naivně, že bude využit potenciál internetu, třeba hypertext, a vzniknou „nekonečné“ sendvičové romány, kde bude moci čtenář propadat z oblasti fiction do non-fiction, do hudebních, filmových či výtvarných archivů, aby zase vyjel romantickým výtahem zpět do děje. Že vzniknou absolutní postmoderní díla. Že vznikne internetová literatura. Místo toho tu je dvacet let poté pořád jen literatura na internetu. Snad jediná věc, která má u mě bod, je Město Markéty Baňkové. A pak několik málo půlbodíků.      Udivující na tom, že jsou tu stromy ověšené spisovateli a básníky a k tomu každý druhý obyvatel ČR je hračička, který dostal při křtu do povijanu předplatné časopisu Urob si sám [dneska se to překládá: Udělej se sám]. Akorát že v tomhle výseku kreativity to nějak nefunguje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Mám na to takovou sobeckou „terorii“, že přece jen každý chce vidět svoje Slovo materializované, o čemž mě přesvědčuje fakt, že i důležití bukanýři internetových moří nakonec vydávají svoje sdělení na papíře, minimálně ve vazbě V2. Mohou si to osahat, protože literatura, která se nedá osahat, tak to není literatura. Tak je nakonec to sobectví zachráncem tištěné knihy.      Internet je dobrý sluha, ale špatný pán. Ale ono to vyřeší pár potměšilých blackoutů… Sami se vyautujeme. váš starý konzervativní ňouma   Jakub Šofar je knižní a časopisecký redaktor a spisovatel. Spolupracoval s Novými knihami, Českým rozhlasem — Vltava, internetovým Portálem české literatury. Po čtyřech semestrech studia na Vysoké škole ekonomické v Praze absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V letech 1985–1998 pracoval v nakladatelství Horizont, od roku 1999 v edičním oddělení veřejně výzkumné instituce.   Nakladatelství Dybbuk, 2019, brožovaná, 224 stran.

Čas načtení: 2024-06-04 06:00:01

Důsledky kyberšikany: Od vydírání k nenormálnímu sexuálnímu chování

„Kyberšikana je pojem, který je velmi často zmiňován, ale nemá oporu v trestním právu,“ říká pro Čtidoma kpt. Jakub Vinčálek, tiskový mluvčí Policie ČR. Jedním typem virtuálního vydírání je tzv. sextorion. V tomto případě chlapec nebo dospělý muž poskytne fiktivní osobě intimní materiály a ta se jej snaží pod pohrůžkou zveřejnění oškubat. Tito vyděrači, kterým se přezdívá „catfish“, si vytvoří falešný profil, na kterém jsou ve svém živlu a využívají své anonymity. Poškozených mužů bylo více než 78 %, žen bylo oproti tomu pouze 22 %, jak uvádí e-bezpeci.cz. Patnáctiletý chlapec (16. května 2024): „Dobrý den, posledních pár dní jsem si psal s někým, kdo se vydával za dívku. Po sdílení intimních fotografií začal útočník požadovat peníze výměnou za jejich nezveřejnění.“ (e-bezpeci.cz) Důsledky virtuální šikany Průzkum týkající se sextingu u dospívajících chlapců je důkazem, kam až může virtuální tlak vést. Podle výzkumného šetření „je hlavním zdrojem informací o sexu pro chlapce internet“, potvrzuje e-bezpeci.cz. Po roce 2000 se na internetu objevil nespočet erotických a pornografických portálů. Bohužel tento jev přinesl i negativní dopady v tom smyslu, že je snadné se dostat k transsexuálnímu nebo sadomasochistickému pornu, k zoofilní pornografii nebo k záznamům swingers party. Pokud nezletilý chlapec náhodou objeví porno tohoto ražení, může se mu to v hlavě pomotat a vybuduje si nenormální vzorce sexuálního chování. E-šmejdi nakradli za loňský rok více než miliardu korun, pomáhá jim i umělá inteligence Číst více Časté jsou seznamky na internetu, které využívají zvláště muži, když si třeba hledají milenku nebo krátkodobé povyražení. Stane se, že mají smůlu a stanou se terčem vydírání. „Fiktivní žena“ využije citlivé údaje a pod pohrůžkou vyžaduje, aby hříšník poslal na účet nemalé peníze. „Pachatelé, kteří s nimi navázali kontakt, pak od nich získali řadu citlivých materiálů a s jejich pomocí začali pisatele vydírat,“ tvrdí Kamil Kopecký z e-bezpeci.cz. Dvacetiletý muž (15. května 2024): „Dobrý den, stal jsem se obětí catfishe. Jedna osoba se vydávala za atraktivní ženu, navázala se mnou vztah a po získání intimních materiálů mě začala vydírat.“ (e-bezpeci.cz) Před agresorem není úniku V České republice je dětských obětí kyberšikany 8 % (podle EU Kids Online II) Agresi nelze spojovat s určitým časem nebo místem, jak je typické pro trestné činy. Kromě toho je tu holý fakt, že oběť nemá kam uniknout. „Ta nebezpečnost šikany je v tom, že před ní není úniku, protože všichni mladí lidé včetně dětí mají nějaké elektronické zařízení, které nosí stále u sebe, a v případě, že je někdo šikanován, tak se to stane mnohem většímu okruhu lidí,“ vysvětluje kpt. Vinčálek. Typickým příkladem je kauza Modrá velryba, která do Evropy přicestovala po sociálních sítích z Ruska. Jedná se o sebevražednou hru pro děti, v níž se plnily různé destruktivní úkoly – „píchej se do ruky“ nebo „pořež se žiletkou“. Iniciátor potvrdil, „že na základě sebevraždy Iriny Palenkové vymyslel s přáteli mýtus o sebevražedné sektě, která dětem zadává úkoly,“ jak uvádí e-bezpeci.cz. E-šmejdi nakradli za loňský rok více než miliardu korun, pomáhá jim i umělá inteligence Číst více Případ samozřejmě prošetřovala policie, která nakonec zjistila, že šlo o marketingový trik, který měl přitáhnout nové lidi na sociální sítě. Celá hra se však zvrhla do masového sebepoškozování a sebeničení. Viníka v roce 2016 zatkli a obvinili za podněcování k sebevraždě. Podle e-bezpeci.cz existuje také tzv. kybergrooming, jehož cílem je vzbudit v protihráči různými způsoby důvěru a poté využít příležitosti a začít sexuální nátlak. Ve Velké Británii prostřednictvím počítačové hry zmanipuloval, sexuálně zneužil a následně zavraždil čtrnáctiletý Lewis Daynes svoji vytipovanou oběť Brecka Brednara. V dalším případě rovněž ve Velké Británii pachatel Adam Isaac činil na oběti sexuální nátlak. Policie jej naštěstí včas dopadla, pobyl si dva roky ve vězení a nyní je doživotně v registru sexuálních útočníků. Cesty od šikany ke kyberšikaně Šikanu v její čisté podobě dnes doplňuje kyberšikana, která ji plně nenahrazuje, ale pouze doplňuje. Oba tyto jevy mají společné rysy, souvisejí spolu a nadále se vyvíjejí. „Nějaké nevhodné, obtěžující chování tady bylo vždy a předpokládám, že celou historii lidstva někdo oblíbený byl a někdo nebyl. A souvisí to s tím, jak se jako lidi chováme. A to, že se to přesunulo do toho online prostředí, ve kterém se teď pohybujeme více než dříve, tak je to asi očekávatelné,“ vysvětluje kpt. Vinčálek. Jedna z prvních kauz v kyberprostoru se týkala klonování profilů. Hlavní myšlenkou celého podvodu je, že „útočník naklonuje profil vybrané osoby a pošle do jejího seznamu přátel žádost o přátelství. Oběť útoku pak obdrží zprávu s prosbou o telefonní číslo a uvedení kódu ze zaslané SMS zprávy“, jak uvádí e-bezpeci.cz. Na tento podvod se nachytali děti i dospělí a v online světě se s tím setkáváme pořád. „Internetový přítel“ s naklonovaným profilem může vnutit třeba odkaz na infikované webovky, zavirované fotografie nebo videa. V případě virtuálního násilí hraje významnou úlohu prevence. Zvláště je vždy zapotřebí komunikace mezi obětí a okolím a informovanost o rizicích v online prostředí. Mimo jiné potenciálním obětem neuškodí seznámení s bezpečností na internetu a pravidly chování v tomto prostoru. Důsledky a prevencí internetové kriminality se zabývá řada programů a projektů, mezi nimiž jmenujme e-bezpeci.cz nebo ncbi.cz (Národní centrum bezpečnějšího internetu), kde najdou dospělí i děti návod, jak jednat. „Dětem se snažíme především vysvětlit, jak kyberšikana probíhá, jaké jsou její příčiny a následky, jak mají postupovat v situaci, kdy kyberšikanu zažívají, ale také jak kyberšikaně předcházet a jak zajistit, aby byl její dopad co nejmenší,“ vysvětluje Kopecký. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Když si polijete počítač, jeho záchrana záleží na každé vteřině.

Čas načtení: 2024-06-05 06:58:46

Slibovali výdělek za tzv. lajkování videí na internetu. Místo toho poškození přišli i několik set tisíc korun

Kutnohorsko, Mělnicko, Příbramsko - Policisté z Kutnohorska, Mělnicka a Příbramska šetří několik případů podvodného jednání na internetu, které mělo slibovat výdělek za tzv. lajkování videí na internetu. Místo výdělku ale poškození přišli i několik set tisíc korun, uvedla Policie České republiky. The post Slibovali výdělek za tzv. lajkování videí na internetu. Místo toho poškození přišli i několik set tisíc korun first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-10 07:00:00

D-Link DWP-1010/KT - souprava kombinuje technologii 5G s Wi-Fi 6 Mesh

Souprava DWP-1010/KT kombinuje technologii 5G s Wi-Fi 6 Mesh pro jednoduché sdílení internetu v oblastech s omezeným nebo žádným přístupem k pevnému internetu. Sada je vhodná zejména v oblastech, kde je nabídka pevného připojení k internetu technicky nevyhovující nebo neexistuje (často až na okraji mobilních sítí). Do venkovní ODU jednotky stačí vložit 5G SIM kartu a během okamžiku díky vnitřní mesh jednotce získají všechna vaše zařízení přístup k internetu (pokud je 5G signál v dosahu).

Čas načtení: 2024-06-13 09:04:00

Žebříček Kantar BrandZ 2024: společnost Haier se již šestý rok po sobě stala vedoucí značkou ekosystému internetu věcí

Čching-tao (Čína) 13. června 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Haier, nejúspěšnější společnost v oblasti domácích spotřebičů, se opět jako jediná značka z ekosystému internetu věcí (IoT) umístila na žebříčku nejhodnotnějších celosvětových značek Kantar BrandZ pro rok 2024. Tohoto úspěchu dosáhla již pošesté po sobě. Tento úspěch potvrzuje trvalé celosvětové prvenství a inovace společnosti Haier v oblasti integrace technologií s řešeními zaměřenými na uživatele.Oznámení společnosti Kantar poukazuje na významný trend zásadnější integrace technologií se značkami, zrychlenou globalizaci značek i větší důraz na hodnocení udržitelnosti. Celková hodnota stovky nejvýznamnějších světových značek se meziročně zvýšila o 20 % na hodnotu 8,3 bilionu dolarů, a přibližuje se tak maximu, které bylo zaznamenáno v roce 2022. Od vzniku tohoto žebříčku v roce 2006 narostla celková hodnota značek těchto předních světových společností o úctyhodných 474 %, přičemž jejich vstupní hodnota se zvýšila ze 4 na 19 miliard dolarů, což představuje nárůst o 354 %.Za úspěchy společnosti Haier stojí trvalý růst a inovaceSetrvalý vzestup společnosti Haier v žebříčku, od jejího debutu na 89. místě v roce 2019 až po letošní 58. místo, odráží výrazný nárůst hodnoty této značky, za který vděčí inovacím v oblasti ekosystémů na bázi internetu věcí. Ve fiskálním roce 2023 vykázala společnost Haier velice dobré finanční výsledky. Její celosvětové tržby dosáhly hodnoty 371,8 miliardy RMB (52,3 miliardy USD), přičemž celkový zisk dosáhl částky 26,7 miliardy RMB (3,76 miliardy USD). Zhou Yunjie, předseda představenstva a generální ředitel společnosti Haier Group, připisuje úspěchy této značky její strategii v oblasti ekosystémů, která stabilizuje, motivuje a akceleruje kvalitní rozvoj společnosti.„Společnost Haier je tvůrcem a hlavním zastáncem zcela nového paradigmatu v tomto ekosystému, který se zaměřuje na prosazování nových přístupů a originálních technologií. Tím, že tato společnost svými technologickými inovacemi inspiruje inovace v rámci celého oboru, udává současně také směr globálního oborového rozvoje," konstatovala Doreen Wangová, generální ředitelka společnosti Kantar China a globální ředitelka platformy BrandZ. „Společnost Haier jako vůbec první společnost v této oblasti představila inteligentní interakční motor, který nabízí neomezené možnosti pro zlepšení vztahu s uživateli a rozvoj průmyslu s ekologickými partnery, což vede k neustálému zvyšování hodnoty značky i jejího hodnocení."Zaměření na dvě hlavní oblasti podporuje posilování kvalitního oborového rozvojeSpolečnost Haier je lídrem v oblasti budování značky v rámci ekosystému, a to v celosvětovém měřítku, a usiluje o navazování dlouhodobých zákaznických vztahů prostřednictvím aktivní interakce s uživateli a zdokonalování jejich zážitku.• Její luxusní značka Casarte je příkladem toho, jak se této společnosti daří udržovat si vedoucí pozici prostřednictvím špičkových inovativních nabídek, které během sedmi let zaznamenaly třináctinásobný nárůst a překonaly tak oborové průměry ve všech cenových kategoriích i po stránce všech ukazatelů růstu podílu na trhu.• Založením průmyslové internetové platformy COSMOPlat, kterou skupina Haier vytvořila a která reprezentuje iniciativu „velké podniky spoluvytvářejí, menší podniky sdílejí", vybudovala ekosystémy v celkem 15 oborech, například v chemickém průmyslu, v oblasti výroby forem či v automobilovém průmyslu. V současné době spolupracuje s více než 900.000 firmami, pomohla více než 160.000 podniků a vypracovala ucelený přístup k využití možností digitálních technologií, který se vztahuje na podniky, průmyslové parky, odvětví ve výsledku i na městské oblasti.• V oblasti zdravotnictví, která je založena na vědecké kreativitě a digitální inteligenci, se strategicky zaměřuje na vědy o živé přírodě, klinickou medicínu a biotechnologie. V těchto oborech nabízí nestandardní řešení, a to ve spolupráci s více než 60 mezinárodními organizacemi. Tato spolupráce umožňuje tyto služby nabízet v řadě zemí a přispívá k dalšímu rozvoji mezinárodního ekosystému veřejného zdraví.Tím, že se společnosti Haier podařilo již pošesté po sobě získat pozici jediné globální ekosystémové značky internetu věcí na seznamu nejhodnotnějších celosvětových značek Kantar BrandZ pro rok 2024, tato společnost prokazuje nejen svou schopnost být lídrem paradigmatu značek v rámci ekosystémů, ale také svou odolnost a schopnost zachování konzistentního růstu po celých 40 let existence od svého založení v roce 1984.O společnosti Haier GroupHaier Group byla založena v roce 1984 a je nejvýznamnějším světovým poskytovatelem řešení pro lepší život a digitální transformaci. V souladu s heslem „Více tvorby, více možností" se za všech okolností zaměřujeme především na uživatele, využíváme originálních technologií a naše obchodní aktivity se zaměřují na dvě hlavní oblasti: inteligentní bydlení a průmyslový internet. Po celém světě jsme vybudovali celkem 10 výzkumných a vývojových center a 143 výrobních závodů. Jsme jedinou světovou značkou z ekosystému internetu věcí, které se již šest let po sobě podařilo umístit v žebříčku nejhodnotnějších globálních značek Kantar BrandZ Top 100, a již 15 let se také držíme na prvním místě žebříčku Euromonitor Global Major Appliances Brand.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2436795/Haier_Leads_Sixth_Consecutive_Year_Premier_IoT_Ecosystem_Brand.jpg KONTAKT: pr@haier.com