Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-02 17:09:00

Zločin na vězni není zločinem?

Na MUDr. Jaroslava Bartáka lze pohlížet jako na padlou hvězdu. Byly časy, kdy jako sekretář elitářského Lions Clubu byl nepřehlédnutelnou hvězdou společenského života, s kterou se rády fotografovaly nejvýznamnější celebrity včetně prezidenta republiky. „Zakopl“ o hanebné nakládání se zaměstnankyněmi, které mu vyneslo odsouzení na 12 let odnětí svobody. Propad ze společenského výsluní a luxusu do vězeňského prostředí byl pro něj šokem. S novými životními podmínkami se vyrovnával s nechutí a špatně a dle mého soudu je dosud úplně nestrávil. Dne 17. dubna 2020 se Vrchní soud v Praze v senátu předsedy JUDr. Michala Hodouška, s přísedícími JUDr. Martinem Zelenkou a JUDr. Michaelou Pařízkovou, zabýval odvoláním odsouzeného Jaroslava Bartáka proti rozsudku senátu předsedkyně JUDr. Evy Drahotové liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem z 5. října 2019, kterým byl pan obžalovaný za přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vraždy a za přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vydírání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Soud v podstatné části odvolání zamítl, nicméně snížil trest na šest let odnětí svobody. Uzavřelo se tak „třetí kolo“ procesu, na jehož začátku liberecký soud uložil trest 18 let odnětí svobody. Vzhledem k tomu výsledek „třetího kola“ není úplně špatný. Ovšem pan obžalovaný jistě spokojen není, takže v brzké budoucnosti ještě o tomto případu uslyšíme. Fantasmagorie Jaroslava Bartáka Trestného jednání, kvůli němuž stojí před soudem nyní, se měl dopustit v době výkonu trestu tím, že se ve své mysli zabýval přípravou vražd a násilného vydírání šesti osob, které mu měly pomoci k pádu, a k nimž pociťoval zášť. Kromě toho snil o útěku z vězení do Běloruska fantaskním způsobem s použitím vrtulníku a soukromého Gripenu. Těmito myšlenkami se zabýval zvlášť intenzivně, když se posilnil vodkou, kterou mu kdosi do věznice dodával za přemrštěnou cenu. Soudkyně Eva Drahotová si na začátku soudního řízení docela vážně zjišťovala, zda by skutečně mohl na vězeňském dvoře přistát vrtulník, ale nakonec pochopila, že tato část jeho opileckých bludů je příliš výstřední a dále se jí nezabývala. V současné fázi řízení příprava útěku již není předmětem obžaloby. Je pozoruhodné, že povahu jedné části opileckého blábolení soud ocenil správně, ale zbytek nadále bere smrtelně vážně. Za něco přece pan obžalovaný odsouzen být musí. Jaroslav Barták nedokázal udržet své fantasmagorie uvnitř hlavy. Nejdříve je vypustil do psaných poznámek, později se začal svěřovat spoluvězni, mnohonásobnému recidivistovi Miloši Levkovi, který se rád zúčastnil alkoholových sedánek, a pomáhal mu svými nápady bludné představy rozvíjet. Začal hrát úlohu prostředníka, který měl zabezpečit uskutečnění Bartákových šílených představ. Podle pozdější výpovědi před soudem z počátku považoval jeho bláboly za legraci a snažil se z jejich tvůrce tahat peníze, ale pak u něj došlo k náhlému zlomu, jehož motivace zůstává nevysvětlena: pochopil, že Bartákovo vyprávění lze vyložit jako plánování závažné trestné činnosti a našel způsob, jak vyrozumět policii a obstarat důkazy. Prý chtěl předejít neštěstí. Ukradl spoluvězni část jeho poznámek a zejména si opatřil hodinky s vestavěným audiovizuálním záznamovým zařízením, na které nahrál část rozhovorů. Nahrávky jsou hlavním usvědčujícím důkazem proti panu obžalovanému. Shodou okolností právě v té době žádal o podmínečné propuštění a své zásluhy o usvědčení zločince Bartáka neúspěšně použil k posílení svého postavení v příslušném řízení. „Třetímu kolu“ předcházelo zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze z 1. listopadu 2016 i rozsudku senátu JUDr. Evy Drahotové z 15. června 2016 usnesením senátu JUDr. Danuše Novotné Nejvyššího soudu ČR z 18. prosince 2017. Odůvodnění zrušujícího rozhodnutí bylo pro nalézací i odvolací soud přímo zdrcující, neboť soud zjistil v jednání obou instancí hrubá pochybení a extrémní nesoulad mezi důkazy a právními závěry jejich rozhodnutí. Podle něj „účelem trestního řízení není jen „potrestání pachatele“, ale rovněž „fair“ proces. Tomuto elementárnímu požadavku soudy obou stupňů … nedostály, když jednaly … svévolně, a to takovým způsobem a v takovém rozsahu, který … zavdává příčinu k posouzení dovolání obviněného jako odůvodněného … provedeným dokazováním … nebylo jednoznačně prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, jež je mu obžalobou kladeno za vinu.“ Slabinou rozhodování obou soudů bylo především vyhodnocení psychopatických úvah Jaroslava Bartáka jako vážně míněné přípravy napadení jím nenáviděných osob a připuštění uskutečnitelnosti jeho zločinných záměrů. K těmto názorům soudy dospěly mimo jiné vyhodnocením svědeckých výpovědí recidivisty Miloše Levka, které považovaly za věrohodné, bez ohledu na to, že jde o výtečníka, jenž velkou část své dospělosti prožil ve vězení. Ale jejich názor Nejvyšší soud ČR nesdílel, neboť přihlédl k povaze svědkovy osobnosti a nepovažoval za objasněné důvody, proč se najednou z „přihrávače“ pana odsouzeného stal jeho karatelem. Nevěrohodný svědek Dále Nejvyšší soud ČR neuznal za jednoznačně prokázanou použitelnost jako důkazu videozáznamů rozhovorů pana obžalovaného s recidivistou Milošem Levkem. Nebyla objasněna motivace Miloše Levka k jejich obstarání a způsob, jak se do vězení dostaly hodinky a kdo a jak pak zařídil jejich doručení policistovi Ing. Bc. Josefu Marešovi. Policistova úloha v této věci je stále převážně nejasná. Soudy, jimž zrušil rozsudky Nejvyšší soud ČR, jsou v obnoveném řízení vázány jeho právním názorem a musí se snažit vytknuté nedostatky odstranit. Jako pozorovatel hlavních líčení „třetího kola“ u libereckého soudu jsem přesvědčen, že senát Evy Drahotové v tomto případě nemohl dostát povinnosti. Při nápravě se nemohl obejít bez součinnosti Miloše Levka a (dnes již bývalého) policisty Josefa Mareše. Jenže Miloš Levko již v tomto kole odmítl vypovídat a ostatně jeho věrohodnost utrpěla další ránu, neboť 20. dubna 2018 mu Okresní soud v Liberci uložil další nepodmíněný trest. Policista svou výpověď v potřebném směru nedoplnil. Soud na něj ostatně nijak nenaléhal. Senát sice doplnil dokazování zajímavými výslechy nových svědků, ale jejich výpovědi byly z hlediska vad, vytýkaných Nejvyšším soudem ČR, prakticky nadbytečné. Malý posun nastal pouze v poznatcích o použití hodinek se zařízením pro audiovizuální záznam, a to velmi zajímavou výpovědí svědkyně Terezy Tiché. Podle jejího vyprávění ji Miloš Levko při návštěvě vyrozuměl, že za ní přijde posel s balíčkem, který má převzít a předat kaplance Mgr. Renatě Wachové. Sotva opustila věznici, již jí posel zatelefonoval a pak přinesl balíček. Doma do něj nahlédla a našla v něm hodinky. Podle pokynu jej předala kaplance. Ta ovšem její údaje popřela. Proto soud provedl důkaz konfrontací obou svědkyň, v nichž obě trvaly na svém. Sdělení svědkyně Terezy Tiché je skutečně pozoruhodné. Pokud je pravdivé, dokazuje, že Miloš Levko měl pružné spojení s kýmsi mimo věznici, od koho si mohl nechat obstarat cokoli a jehož pohyby mohl organizovat. Posel se okamžitě dověděl o odchodu svědkyně z věznice. O tom, jak měl Miloš Levko zajištěnu komunikaci s vnějším prostředím, není nic známo. Přes tuto drobnost se soud nacházel ve stejné důkazní nouzi jako v předcházejícím kole. Nastala patová situace. Soud ji vyřešil tím, že v podstatě setrval na právním názoru předchozího rozsudku. Kdyby se řídil zásadou „in dubio pro reo“ a vynesl pro nedostatek důkazů zprošťující rozsudek, úspěšnost případného odvolání státního zástupce by nebyla zaručena. Cokoli jako důkaz Neutěšená důkazní situace nalézacího soudu se přenesla na odvolací soud, který se snažil překonat ji vyvracením argumentů odvolání v nevýznamných bodech. Pomáhal si všemi možnými způsoby, například obsáhlým znevažováním osobnosti svědka Miky Bauera, když daleko horší osobnostní profil Miloše Levka jeho uznání za věrohodného svědka nevadil. Ale na povaze důkazní situace stejně nic nezměnil. Odvolací soud také nadále uznává audiovizuální záznamy, pořízené Milošem Levkem, za přípustný, zákonně získaný důkaz. Úvahám o použitelnosti záznamů věnuje velký prostor a dospívá k obecnému závěru, jenž si jako laik dovoluji shrnout takto: je-li to v zájmu Spravedlnosti na potrestání vybraného jedince třeba, lze jako důkaz použít úplně cokoli. Nemohu si odpustit poznámku, že před časem senát současného přísedícího JUDr. Martina Zelenky rozhodl o nezákonnosti použití odposlechů v kauze MUDr. Davida Ratha. Nebylo zřejmě v zájmu Spravedlnosti, aby byl tento obžalovaný potrestán, naopak v případě MUDr. Jaroslava Bartáka slepá bohyně zřejmě vyžaduje jeho odsouzení. Oba soudy ve svých úvahách ignorují dvě podstatné okolnosti. Především tu, že pouhým vnesením hodinek s audiovizuálním záznamovým zařízením do věznice a jejich pozdějším vynesením došlo k porušení zákona o výkonu vazby a trestu, za který by Miloš Levko měl být v nejlepším případě kázeňsky potrestán. Trestu unikl mimo jiné zásluhou policisty Josefa Mareše, který o přítomnosti hodinek a účelu jejich použití neinformoval vedení věznice, když už nesplnil úřední povinnost proti nezákonnému jednání zasáhnout. Samozřejmě, policista mohl Levkovu akci legalizovat jejím zařazením do úkonů trestního řízení, to ale neučinil. Druhou významnou okolností je skutečnost, že hodinky se do věznice a ven dostaly koordinovaným nezákonným jednáním Miloše Levka a jeho pomahačů čili organizované skupiny pachatelů. Také je zřejmé, že si je opatřil s cílem narušit osobnostní práva obžalovaného Jaroslava Bartáka a způsobit mu škodu. Nepřijatelnost jednání této skupiny nelze omlouvat ani tím, že odvrátili nebezpečí od šesti osob, nenáviděných panem obžalovaným, neboť jim ve skutečnosti žádné nehrozilo: Jaroslav Barták je odvrátil již tím, že se spoléhal na splnění jeho pokynů právě udavačem Milošem Levkem. Nesdílím nevyslovené názory obou zmíněných soudů, že organizovaná skupina jednala v zájmu veřejného prospěchu. Protože se jednalo o útok na bezpečnost a soukromí vězně, vyšetřování akce „hodinky“ nebylo nikdy zahájeno. Policista Josef Mareš nezákonné jednání sice nelegalizoval, ale jeho pachatele zaštítil mlčením. V dané situaci odvolací soud setrval na závěrech svého dřívějšího zrušeného rozhodnutí a „umyl si ruce“ mírným snížením trestu. Komu posloužily soudy? Obžalovaný Jaroslav Barták zřejmě nevzbuzuje sympatie a pokud by šlo jen o jeho životní úděl, nemělo by smysl se touto kauzou zabývat, protože zřejmě vstoupí do „čtvrtého kola“. Nabízejí se ale otázky, jež svým významem přesahují rámec tohoto řízení. Jistě stojí za přemýšlení otázka, zda je správné uznat za trestný čin zmatené dění v hlavě obžalovaného, jehož výhonky jen občas vyhřeznou do vězeňského prostředí a dál se nedostanou čili není důvod považovat je za reálnou hrozbu. Pozornost zaslouží i otázka, zda je přípustné, aby se o zákonnosti a použitelnosti důkazů rozhodovalo nikoli podle pevně stanovených pravidel, ale podle subjektivního posouzení naléhavosti potřeby vyhovět Spravedlnosti odsouzením obviněného za každou cenu. Nejdůležitější je otázka, komu vlastně v tomto řízení posloužily soudy. Soudci budou samozřejmě jednohlasně tvrdit, že posloužili Spravedlnosti odsouzením psychopata, jenž vymýšlel hrůzné postihy svých nepřátel v bezmocné zlosti kvůli ponížení uvržením do vězení, jehož se mu oprávněně dostalo kvůli jeho nevhodnému chování. V obhajobě tohoto stanoviska nebude soudům překážet skutečnost, kterou buď vůbec nechtějí vidět, nebo ji hrubě podceňují: o vyvolání tohoto trestního řízení se zasloužila organizovaná skupina osob, působících ve věznici i mimo ni, s funkčním komunikačním propojením, která soustavně porušovala zákon o výkonu trestu. Jejím hlavním činitelem byl nejspíš recidivista Miloš Levko (nebyl-li řízen někým důležitějším zvenčí). V určitém okamžiku se cílem skupiny stala kriminalizace Jaroslava Bartáka a díky soudům svého cíle dosáhla. Protože se jednalo „pouze“ o napadení vězně, navíc osoby obecně značně neoblíbené, nezákonnost postupů této skupiny orgány činné v trestním řízení nepohoršila a nedošlo ani k pokusu o vyšetřování její činnosti. Dodnes nebyli identifikováni pomocníci, žijící mimo věznici. Z vědomých účastníků tažení za kriminalizaci Jaroslava Bartáka jsou viditelní Miloš Levko a kaplanka Renata Wachová, kteří již byli společně odsouzeni za jinou trestnou činnost, páchanou ve věznici. Ostatní zůstávají ve stínu. Úsilí pachatelů došlo naplnění díky pomoci vysokého důstojníka kriminální policie, který patrně jinak stojí mimo rámec jejich organizace. O to, zda se Jaroslav Barták psychopatickými výstřelky svého myšlení skutečně dopustil trestného činu, se budou právníci ještě chvíli přít a já jím tyto úvahy rád přenechám. Ale skutečnost, že pan obžalovaný se dostal před soud zásluhou soustavného porušování zákona o výkonu trestu organizovanou skupinou pachatelů, je nezpochybnitelná. A soudy je nepronásledují, naopak je odměňují vyhověním jejich přání. Nabízí se tedy otázka přípustnosti používání nezákonného jednání jako nástroje Spravedlnosti. Vysvětluji, že opakované použití slova Spravedlnost s velkým S není překlep. Používám je pro označení základního principu, jenž by měl ovládat trestní řízení. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-08 10:56:17

Krištof Kintera: Fascinují mě čerti, sněhuláci a havrani (Z archivu LtN)

„Český čert je tak nějak umírněnější. Strčí vás sice do pytle, ale hned vás nerozseká na kusy a někde za rohem vás z toho pytle vysype. Nicméně je to posel temnot. Jeho existence nás nutí bát se udělat něco špatného, protože jinak na nás přijde a potrestá nás. Ten intenzivní pocit z dětství v nás přetrvává,“ řekl Krištof Kintera v rozhovoru s Ondřejem Mrázkem pro Literární noviny, který vyšel před osmi při příležitosti Kinterovy výstavy Výsledky analýzy v pražské Městské knihovně. Zveřejňujeme ho ve zkrácené podobě v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Z vašich objektů čiší šibalství, až dětinská radost z tvorby, ale i nelítostný výsměch naší uspěchané a přetechnizované společnosti. Výsledky vaší „analýzy“ dnešní doby jsou ovšem ve své podstatě varující a hluboce pochmurné. A tak bych vám rád položil otázku, kterou na výstavě pokládá jedna z vašich mluvících soch: „Ahoj, čau, hele, podívej, já vím, že tě to ani moc nezajímá, ale to neva. Poslouchej, potřeboval bych se tě zeptat, co si myslíš o budoucnosti lidstva? Jaký to tady za chvíli bude?“ Tak to jste mě hned na začátku zatlačil do hodně pochmurného kouta. Z toho se budu těžko vyhrabávat. Co na to říct? Nevymýšlím si dopředu, jak sochy mají působit, nechávám to zkrátka intuitivně proudit. Některé vyjdou ironické, jiné vyloženě veselé, a další jsou prostě ponuré a děsivé, s tím nic nenadělám. Není to dopředu vymyšlená strategie, je to spíš princip vypouklého zrcadla.   Nakolik v tomto směru ovlivňují váš pohled na svět vaše malé děti? Mám dvě dcerky, pětiletou a osmiletou, a to je samozřejmě naprosto neuvěřitelná zkušenost. Já se nad tím nerad nějak takto veřejně dojímám, protože, kdo děti nemá, tak ho to nedojme, a ti, kdo je mají, tak to sami znají. Je to skvělé, člověk má pocit, že se podílí na předávání štafety v čase. Ale pochopitelně najednou cítí daleko větší odpovědnost za svět, který tu těm dětem necháme.   Vaším hlavním tématem je stav současného světa: vymývání mozků, diktatura konzumu a kýče, agresivita reklamy. To jsou věci, ze kterých si i nejotrlejší vtipálek přestane dělat legraci ve chvíli, kdy dolehnou na jeho potomky. Jak to snášíte? Je to dost zlé. Trápí mě hlavně nemožnost to změnit. Umění sice je jistou zpětnou vazbou, jenomže taky samo o sobě nepřináší řešení. Můžete lehce nakousnout problém a něco kritizovat, nebo se tomu vysmívat, ale ve skutečnosti záleží hlavně na tom, jaký sám vedete život.   Myslíte život v pravdě? Jasně. Já třeba nemám pocit, že bych žil nějak příkladný ekologický život. Jezdím sice nejradši na kole, ale neobejdu se bez auta. Přece jen dělám trojrozměrné věci, navíc velice rozměrné. Na kole to nepoberu. Jsem si vědom své ekologické stopy. Stále častěji mi táhne hlavou, jak to vymyslet, aby se umění dalo použít jako nástroj nějakého vylepšení, byť sebemenšího. Zároveň ale nemám takový ten mesiášský pocit, že bych tím mohl zachránit svět, to mi přijde moc patetické. Ale třeba alespoň stáhnout pracháče a použít pak ty jejich prachy ku prospěchu lidí ve svém okolí, ve veřejném prostoru.   Pro sochaře, který stvořil desítky všelijak se pohybujících, očičkama blýskajících a mluvících soch, musí být zvláštní pocit přivést na svět vlastní děti. Plození a výchova dětí je vlastně taková trochu jiná sochařina, Adam byl přece taky uplácaný z hlíny. Přesně tak, akorát své děti raději do umění a priori netahám, k tomu si musí najít cestu sami. I když ta mladší už mi někdy leze do zelí. „Táto, měl bys udělat popelnici, která se sama otvírá. A měla by taky mluvit.“ Takže už jsou v tom možná taky trochu namočené.   A vy jste zase namočený v jejich dětském světě... Třeba to není náhoda, že vašimi oblíbenými motivy jsou poslední dobou sněhuláci a čerti? Možná, ale i kdybych děti neměl, asi bych si vzpomněl, jak jsem jako kluk stavěl sněhuláky, je to intuitivní návrat ke kořenům a archetypům, na kterých jsme vyrostli. Představte si, že napadne sníh. Najednou je všude kolem spousta materiálu a jakási úplně elementární energie nám velí udělat z toho sněhu kouli, druhou a třetí, postavit je na sebe, a najednou je tady figura, navíc tajemná a majestátní, na kterou se díváme odspodu. To je přece úžasné! No a čert je v tomto smyslu jenom kousek od sněhuláka. Je jednou z posledních živoucích, nebo spíše živořících archetypálních postav. K motivu čerta jsem se vrátil opravdu velice rád, dělat čerty mi přináší hodně radosti a potěšení.   Co vás na čertovi tak po čertech přitahuje? Jak to říct? No, je to vůl. Takový český, nablblý a patřičně zabedněný strážce morálky. Ten, kdo přináší trest.   Takže to není takový ten sympatický, rošťácký, ale neškodný čertík z pohádek? Ne. Musí z něj jít hrůza, že jo? Ale zároveň je pravda, že český čert je tak nějak umírněnější. Strčí vás sice do pytle, ale hned vás nerozseká na kusy a někde za rohem vás z toho pytle vysype. Nicméně je to posel temnot. Jeho existence nás nutí bát se udělat něco špatného, protože jinak na nás přijde a potrestá nás. Ten intenzivní pocit z dětství v nás přece přetrvává, já osobně jsem se z čerta málem počural strachy.   Převlékáte se na Mikuláše za čerta a strašíte vlastní dcerky? To si přece nemůžu nechat ujít. Dávám si na tom patřičně záležet. Mám třeba takový kouřostroj na dvanáctivoltovou baterku. Ocas, pytel, kouř, kopyto, brambory, uhlí. Ale převlek není to hlavní. Nejlepší čert je takový, který ani moc nemrmlá, ale přirozeně si získá autoritu už jen svou existencí v místnosti. Čerti se bohužel zaměřují jenom na děti – měli by si posvítit na dospělé!   Měl byste je vypustit do parlamentu nebo do Strakovy akademie... Přesně tak. Jak jinak jim naznačit, že je všeho do času? Kdo tu dnes v naší společnosti dělá čerta? Nikdo. Snad by to měla dělat policie, jenomže ta to dělá většinou blbě a mnohdy ne tam, kde by měla.   Jistou čertovskou přiblblost a zabedněnost jí ovšem upřít nelze? To ne, ale dělá to špatně. Myslím, že můžeme bez uzardění konstatovat, že policie neplní roli čerta dobře. Nedávno mě v souvislosti s čerty pobavila jedna příhoda. V Lidových novinách jsem viděl fotku Ratzingera s titulkem Papež na Kubě. No a ten Ratzinger na snímku měl takové černočerné oči a v tom taláru vypadal úplně jako čert. Převlečený za papeže. Strážce morálky jako strážce morálky.   Třeba to je převlečený čert? Ale odhalit ho dokázal až současný český sochař, který se specializuje na čerty. To by se mi líbilo. To ten Wojtyla tak tolik nevypadal, že?   Asi měl lepší maskéry. Čert je ale vlastně také démon. Jeden z vašich objektů nese název Démon růstu. Co vás k němu inspirovalo? No vidíte to! Už jsme zase zpátky u těch sněhových koulí. A u Vánoc. Blyštivé vánoční koule na stromeček se proměnily z čirého těšení se na Vánoce v symbol hrůzy, který nás od září atakuje ze všech výloh a zvěstuje mánii zběsilého nakupování. V těch koulích je všechna ta ošklivost, soudobé rokoko, pokleslost stylu doby. Tak jsem se rozhodl, že je použiji jako takovou molekulu a udělám z ní molekulární výron, jakéhosi nezmara neboli hydru, které když useknete nějakou část, tak hned zase doroste. Proto Démon růstu.   Takže jsem to mylně pochopil jako metaforu na kultovní neoliberální zaklínadlo o nutnosti neustálého zrychlování ekonomického růstu? V tom názvu je samozřejmě obsaženo i toto. Tím se právě dostáváme k něčemu, co je pro mě důležité, a totiž, že mé sochy mají názvy. Kladu na to velký důraz, protože název sochu ukotvuje. Někdy ty názvy opravdu těžce roním a trýzním se čekáním, kdy už mě to správné slovo nebo výkřik napadne, a jindy mám název ještě předtím, než je socha hotová.   Názvy soch seřazené za sebou tvoří jakousi surrealistickou báseň, která se vznáší nad výstavou. Tento literární rozměr vaší tvorby se zhmotňuje v jedné z výstavních místností, jejíž stěny jsou polepeny slogany, vytrženými z původních kontextů: „I am not you, Zimní gumy, weather is changing, Don’t think about money, I don’t want to have problems, hovno, bůh, believe it or not, Falus a.s., Idiots l.t.d., Don’t complain, We are all criminals.“ Jak jste k tomu došel? Nejsem básník, jen ta hesla vyplivuji, čímž zároveň lehce parafrázuji svět, který na nás takovými slovními plivanci útočí – svět reklamy. Vymýšlejí to celé týmy kreativců, kteří tím na nás na všechny šijí boudu. Tak si z nich dělám legraci.   Objektem na rozhraní sochy a básně je i váš krákoravě promlouvající havran na stromě. Jako by k vám přiletěl časem od Edgara Poa a zbláznil se z naší doby? Havrani mě naprosto fascinují. Jsou to úžasně chytří tvorové, navíc s působivým mytologickým pozadím. Havran dokáže imitovat zvuky, takže jsem mu vložil do zobáku okleštěný jazyk reklamních sloganů, jako „Let’s make thinks better“ nebo „Just do it!“ A z těchto žvástů, vytržených z kontextu, jsem se pokusil poskládat zprávu, která v zobáku havrana získá metafyzický nádech. Zkusil jsem uplést z toho slovního průjmu bič.   Uplést z hovna bič, to je také počin až archetypální. Vybíráte si témata civilizačně pochmurná i existenciálně depresivní, ale v samotném ztvárnění vašich objektů je patrný úsměvný nadhled. Jaký význam přisuzujete humoru ve své tvorbě? Dost zásadní. Myslím, že jako Češi jsme na to geneticky vybavení. Ten náš pivní distanc z nás na jednu stranu dělá tupé knedlíky, ale zároveň nabízí svobodu v úniku do ironie. Bez humoru by to tady nešlo, nejen v umění, ale ani v životě.   Nemáte pocit, že právě onen tradiční český humor, který dokáže démona proměnit v čerta, se z galerií i života vytrácí? Těžko říct, já si rád dělám ze života legraci a on ze mě taky. Je ale pravda, že takový ten laskavý humor, nebo i nelaskavý, ale s přesahem, který vás přinutí se zamyslet, je dnes válcován prvoplánovými fóry, křečovitě drsnými a cynickými hláškami. Moudrých anekdot se nám nějak nedostává.   Některé vaše sochy se svou funkcí blíží loutkám, sám jste se mimo jiné věnoval kolektivní performanci v divadelní skupině Jednotka, expandujete tvorbou do veřejného prostoru. Nakolik je pro vás důležité oslovovat obyčejné lidi mimo galerii a uměleckou smetánku? Nesmírně důležité. To je to, co mě vlastně nejvíc baví, když nachytáte nebo nějak jinak oslovíte člověka, který není vůbec zatížen takovou tou kunsthistorickou břečkou. V tom je pouliční divadlo velice inspirativní. Když jsme dělali s Jednotkou naše divadelní věci, byla to obrovská satisfakce. Přijedete do nějakého města nebo vesnice a tam to rozbalíte, děje se to přímo v tu chvíli, teď a tady, je to událost, která je neopakovatelná. Je skvělé, když vidíte, že lidé, kteří by nikdy nepřišli do galerie, protože jsou tak už a priori nastavení, se nechají nachytat.   Přiznám se, že jsem se v Městské knihovně taky nechal nachytat. Člověk vejde do galerie a najednou se ocitá v obchodě se smíšeným zbožím, kde si u paní pokladní můžete koupit pivo, prášek na praní nebo toaletní papír. Celou galerii jste přeoral, pobořil, vpustil do ní světlo. Jak se vám takový nápad prosazoval? Nic jednoduchého to nebylo, protože ta instituce je hodně zkostnatělá. Ale ve srovnání s Veletržním palácem zase nejsou ozbrojení, není tam žádná ABL ochranka. Takže vlastně paráda. Nakonec to klaplo. Věděl jsem, že musím být radikální, přemostit dusivou deku té instituce.   Architektonický oblouk rozhovoru se uzavírá, což je pravý čas položit vám znovu úvodní otázku, ze které jste se elegantně vyvlékl: Co si myslíte o budoucnosti lidstva? Vy si nedáte pokoj! No, po pravdě řečeno to s námi vypadá dost špatně, ale tak to bylo víceméně vždycky. Já věřím, že to nějak přemostíme, princip přežití je pořád zásadní a až nám opravdu poteče do bot, budeme schopni přešaltovat na nějaké nové metody. Do té doby vydrancujeme, co půjde, ale pak to snad zase nějak zachráníme, když do nás nenabourá nějaký meteorit. Ale kdo ví, jsou i tací, kteří si to nemyslí. Uvidíme letos v prosinci, jak říkali staří Mayové. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-08 15:00:01

Za dva až tři roky vás zkontaktuje vyspělá mimozemská civilizace, slibuje nejslavnější mimozemšťan

„Někdy mezi polovinou roku 2026 a polovinou roku 2027, někdy v tomto období zažijete na své planetě velkou kontaktní událost. V roce 2026 nebo 2027 se stane událost, kterou si uvědomí všichni na vaší planetě. Buďte tedy připraveni… bude to předzvěst probuzení mnoha lidí na vaší planetě.“ Tato událost, jak hovoří Bashar, nás má dále posunout k otevřenému kontaktu s takzvanou galaktickou rodinou a k tomu, abychom se stali jejími členy.  Tyto přelomové události v podstatě znamenají, že lidstvo jako celek dozrálo do bodu, kdy mu může být prozrazeno velké tajemství: ve vesmíru nejste sami. Pozemšťané pak budou moci navázat kontakt s jinými vyspělými obyvateli kosmu a zřejmě se i spolupodílet na řízení vesmíru.  V loňském poselství Bashar skrze Darryla Anku prohlašuje, že se pravděpodobnost splnění jeho předpovědi pohybuje mezi 90 a 95 procenty. A dodává: „Dokonce i někteří z vašich nejcitlivějších senzibilů tuto pravděpodobnost zachycují a začnou ji oznamovat.“ Dodejme, že možnost blízkého kontaktu s UFO připouští i odborníci. Například podle skupiny vědců z Kalifornské univerzity v Los Angeles by se mimozemšťané mohli se Zemí spojit do roku 2029, jak uvádí webzine Earth.  Středověký světec předpověděl, že konec světa nastane právě nyní za papeže Františka Číst více Naši vesmírní potomci z daleké budoucnosti Darryl Anka (nar. 1951) je americký tvůrce speciálních efektů, který spolupracoval na hollywoodských trhácích jako Star Trek nebo Piráti z Karibiku. Avšak daleko více proslul jako kontaktér vesmírné entity jménem Bashar. Anka prezentuje Bashara na otevřených i soukromých sezeních po celém světě, kde Anka vystupuje ve změněném stavu vědomí a dochází zde k otevřenému dialogu s přítomným publikem. Anka popisuje Bashara jako budoucí bytost z alternativní dimenzionální planety, která se nazývá Essassani. Essassané představují vyspělý hybridní druh: potomky lidí a takzvaných šedých mimozemšťanů. Šediváci jsou podle ufologů tou nejznámější mimozemskou rasou, s níž se lidé nejčastěji setkávají, a občas jimi bývají unášeni, jak to líčí například filmy The UFO Incident nebo Oheň v oblacích. Essassané se dorozumívají telepaticky, proto nepotřebují mít jména. Bashar si vybral jméno, které v arabštině znamená „posel dobrých zpráv“, proto, aby se jím mohl představit lidem. Jak se naladit na mimozemšťany Darryl Anka poprvé spatřil mimozemšťany před padesáti lety. „Dvakrát během jednoho týdne v roce 1973 jsem zažil pozorování UFO zblízka za denního světla, přičemž v obou případech byli přítomni svědci. Při každém pozorování jsme viděli tmavé kovové trojúhelníkové plavidlo o průměru asi 30 stop na každé straně,“ uvádí Anka na své webové stránce. Vypadá to, že ho tyto bytosti z jiné planety chtěly připravit na jeho budoucí poslání. Po tomto setkání začal Anka zkoumat UFO a paranormální jevy. O deset let později se seznámil s channelingem a začal jej studovat. Anka tvrdí, že se díky tomu naladil na Bashara. Přitom si vzpomněl, že s ním někdy před svým současným životem uzavřel dohodu, že ho bude channelovat. A taky mu došlo, že nastal čas, aby svůj dávný slib začal plnit. A tak se od roku 1983 Darryl Anka věnuje channelingu veřejně. Bashar mluvil na nejrůznější témata k tisícům lidí ve městech po celých Spojených státech, ale také v jiných zemích včetně České republiky. Prahu navštívil v říjnu roku 2016. Channeling – nikdo neví, kdo k nám mluví Basharův materiál je mezi znalci i laickými čtenáři považován za jeden z nejkvalitnějších výtvorů tzv. channelingu. Doktor Jon Klimo, přední expert na tento fenomén, jej definuje jako „komunikaci informací k fyzicky vtělené lidské bytosti nebo skrze ni ze strany zdroje, který údajně existuje na nějakém jiném stupni nebo v jiné dimenzi reality, než je ta fyzická, jak ji známe, a není z normální mysli (nebo já) kanálu.“ Klíčovou otázku, jestli takto získané informace pocházejí skutečně z nějakého objektivního zdroje, nebo se jedná o „pouhou“ komunikaci se složkami podvědomí, zodpovědět nedokážeme. Channelovaného materiálu, který domněle pochází od andělů, zesnulých mistrů, Ježíše Krista, mimozemšťanů apod., existuje ohromné množství a má různou kvalitu. Při jeho studiu jsem nalézal brilantní poznatky, k nimž věda dospěla mnohem později, ale také například tvrzení o tom, že Země je dutá a uvnitř žijí nám neznámé bytosti. Pokud vás téma channelingu zajímá, doporučuji vám přečíst si mou knihu. Objevte své vnitřní mimozemšťany Obsahem se Basharova poselství příliš neliší od jiného New Age materiálu. Hovoří o tom, jak si vytváříme vlastní realitu a proč je život ve skutečnosti holografickým zrcadlem nás samých. Lidé se mají stát celistvější a integrovanější. Svůj život nejlépe prožijeme tehdy, budeme-li se řídit svým srdcem a s opravdovou vášní dělat to, co nás nejvíc baví. Mají-li se lidé v blízké budoucnosti setkat s mimozemšťany, jako je Bashar, musí se nejprve setkat se svými „vnitřními mimozemšťany“. Bashar občas přijde i s nějakou předpovědí. Simeon Hein ve své knize uvádí, že v létě 1998 se Bashar zmínil o velké pravděpodobnosti teroristického útoku na New York a další americká města. Bashar hovořil o možnosti, že by při útoku bylo použito malé jaderné zařízení. To se sice 11. září 2001 doslova nenaplnilo, ale mnoho konkrétních věcí, o nichž hovořil, se opravdu stalo. Den, kdy tu všechno skončí. Dávné předpovědi se vzácně shodly Číst více Na vlastní oči Víme, že mnoho našich čtenářů bývá vůči předpovědím a věštbám všeho možného, které se objevují na našem webu nebo jinde, značně skeptických. Předpověď, s níž přichází Bashar, je ale dostatečně významná, konkrétní a údajně vysoce pravděpodobná a především by k ní mělo dojít velice brzy. Takže za dva tři roky budete mít jedinečnou příležitost zakusit na vlastní kůži, jestli je možné předvídat neočekávané události. A možná se i sami přesvědčíte, že mimozemšťané existují a ve vesmíru nejsme sami. Zdroj: autorský článek (autor se tématem dlouhodobě zabývá, sepsal o něm i knihu) KAM DÁL: Cestovatel časem varuje před mimozemskými bytostmi. Údajně se s nimi brzy setkáme

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-01 07:30:00

I Pininfarina se odvrací od elektřiny, poslední novinka firmy se vrátila ke spalovacímu šestiválci

Tohle auto působí jako posel z budoucnosti, technicky se ale drží docela při zemi. Ač Pininfarina už přišla s elektrickými novinkami, pod kapotou její Enigmy GT se znovu nachází motor V6, akorát živený vodíkem. (Petr Prokopec)

Čas načtení: 2024-05-11 21:50:00

21:50 Hvězdy stříbrného plátna

Osobní strážce, Robin Hood i Posel budoucnosti. Vším, čím je, je rád. Britský dokumentární cyklus[online]

Čas načtení: 2024-03-04 11:11:56

Jak se natáčela „budoucnost“ s auty v českém filmu Bod obnovy? S počítači i kaskadérem za volantem

Zvládli byste udělat ze současného auta takové, které bude vypadat jako nové ještě v roce 2041? Tvůrci sci-fi detektivky Bod obnovy to dokázali i s pomocí vozů Škoda. Co vše s auty museli dělat a jaký současný trend v automobilovém designu odhadli už před lety? Píše se rok 2041. Lidé, kteří zemřou nepřirozenou smrtí, mají … Jak se natáčela „budoucnost“ s auty v českém filmu Bod obnovy? S počítači i kaskadérem za volantem Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2019-09-05 06:37:09

Martin Hudec: Česko-německá literární výměna je zatím dost jednostranná

Před více než dvaceti lety se zrodila instituce, která se rozhodla prohlubovat vzájemné porozumění mezi Čechy a Němci. O dosavadních aktivitách Česko-německého fondu budoucnosti, jeho aktuálních projektech i plánech do budoucna jsme hovořili s germanistou Martinem Hudcem.   Česko-německý fond budoucnosti, založený v roce 1997, si klade za cíl „stavět mosty mezi Čechy a Němci“. Co konkrétně si pod tím máme představit?  Zcela konkrétně ve třech číslech: za 20 let jsme částkou přes 60 milionů eur podpořili na 11 000 česko-německých projektů. Podporujeme především školní a kulturní výměnu a spolupráci na úrovni občanské společnosti včetně nejrůznějších setkávání. Jde nám o to, aby díky naší podpoře bylo možné realizovat projekty, které spojují lidi z obou zemí a umožňují jim se vzájemně poznat a respektovat. Fond budoucnosti přispívá i na obnovu památek, vysokoškolská stipendia a vědecké a publikační záměry.   V čele fondu stojí český ředitel Tomáš Jelínek a německá ředitelka Petra Ernstberger, znamená to, že o aktivitách nadace v té které zemi rozhoduje vždy pouze jeden z nich? Fond budoucnosti je sice bilaterální instituce s českým a německým ředitelem, a stejně tak jsou Češi a Němci zastoupeni ve správní radě i mezi zaměstnanci, ale naše poslání je jednotné a agendu si podle státní hranice nedělíme. Sídlo fondu a celé jeho exekutivy je v Praze, zde jsou zpracovávány a hodnoceny všechny grantové žádosti a odtud jsou řízeny i další aktivity fondu směřující do obou zemí.   Vy máte na starost podporu kulturních a vědeckých projektů a také vydávání tištěných publikací. Jaký druh projektů mezi (úspěšnými) žádostmi převažuje a kam obvykle jde nejvíce peněz? Úspěšné jsou především takové žádosti, které přispívají k česko-německému porozumění, a projekty založené na česko-německé spolupráci, důležitý je i inovativní přístup, kreativita a přínos podpořených projektů. Konkrétně pak záleží na té které projektové oblasti: u kulturních projektů nám jde především o vzájemné zprostředkování kulturních fenoménů obou zemí i prezentaci zástupců současné kultury, od amatérských hudebních souborů až po špičkové německé divadlo. U vědeckých a publikačních projektů je pro nás zásadní zdokumentování myšlenkového světa, vědeckého výzkumu a kulturních aktivit lidí z Německa a Česka, stejně jako náhled do literatury sousední země a jejích nejrůznějších žánrů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když zůstaneme u literatury, které faktory mají největší vliv na výsledné rozhodnutí ohledně vaší případné podpory? A kdo všechno o ni vlastně může žádat? Žádat mohou jak nakladatelé či nejrůznější – například vědecké – organizace, tak i fyzické osoby, tedy například samotní autoři z obou zemí. Nejzásadnější kritérium pro naši podporu jsem už zmínil v předešlé odpovědi, určitě ale platí, že chceme především přispět ke zprostředkování současné literatury, zásadní je pro nás přitom nejen kvalita textu a překladu, ale i to, že tak přispějeme k bližšímu porozumění života v sousední zemi.   Letos jste byli jedním z partnerů prezentace České republiky jako hostující země na lipském knižním veletrhu. V čem konkrétně vaše přítomnost na veletrhu, popřípadě spoluúčast na českém programu spočívala? České hostování v Lipsku jsme vnímali jako velkou šanci pro českou kulturu a pro prohloubení česko-německého dialogu nejen v oblasti literatury, což je jedním z našich důležitých cílů. Proto jsme se také hned od počátku snažili přispět k jeho úspěšné realizaci – rád jsem se v této souvislosti podílel na práci dramaturgické rady, která měla hostování ČR v Lipsku na starosti –, i k posílení česko-německé literární výměny. Již v březnu 2018 jsme vypsali mimořádnou podporu projektům, které měly přispět k lepšímu poznání a posílení role české literatury a českého jazyka v Německu.  To vše i s ohledem na fakt, že česko-německá literární výměna na rozdíl od velmi rozvinuté kulturní spolupráce lidí z obou zemí probíhá dost jednostranně a současná česká literatura se v konkurenci se silnou nabídkou zahraničních titulů na německém knižním trhu prosazuje jen s velkými obtížemi. Mimořádná podpora se týkala nejen překladů do němčiny, ale i čtení českých autorů a dalších literárních projektů, cílili jsme též na podporu německé bohemistiky. Celkem jsme v rámci naší výzvy podpořili na 20 projektů celkovou částkou 150 000 eur. V průběhu veletrhu v Lipsku jsme pak měli tři velmi úspěšné, různorodé akce: kontaktní setkání pro všechny ty, kteří mají nápady, jak česko-německé vztahy v oblasti kultury dále rozvíjet, pódiovou diskusi s Jaroslavem Rudišem přímo na veletrhu a především „Večer s Vladimírem Holanem“ – česko-německou edici, která patří k našim nejzásadnějším literárním projektům, představil její spoluvydavatel, profesor slavistiky Urs Heftrich (rozhovor s ním přinesly Literární noviny 4/2019; pozn. PN) a překladatelka Věra Koubová. Čtení básní pak hudebně doprovodil izraelský pianista Gilead Mishory.    Mezi aktuálně schválenými projekty čistě literární akce ani publikace příliš nefigurují, zaujala mě však akce s názvem Reality Czech. Německo-české literární setkání. O co se jedná? Z tohoto projektu mám obzvláštní radost, ukazuje totiž to, co pro nás bylo a je po hostování v Lipsku zásadní: tedy kontinuitu i rozšíření česko-německých aktivit na literárním poli. V případě „Reality Czech“ se jedná o řadu čtení a diskusí se 12 českými a německými spisovateli v Berlíně. V rámci třídenního setkání budou autoři z Prahy a Berlína spolu s publikem diskutovat o aktuálních podmínkách pro psaní i roli literatury v kulturně-politickém a společenském diskursu a poznají také nové performance a publikační formáty z Prahy a Berlína. Program bude sestávat z panelové diskuse v kooperaci s fakultou slavistiky na Humboldtově univerzitě, dvou večerů autorských čtení, několika moderovaných diskusí / open talks a výstavy nezávislých literárních časopisů vydávaných v uplynulých 30 letech. Z mého pohledu je přitom nejzásadnější pestrý mix různých setkávacích a prezentačních formátů: dojde zde nejen ke klasickým čtením, která širší veřejnosti umožní vhled do současné české literatury, ale i k následným diskusím o nových cestách a možnostech zprostředkovávání a šíření literatury.   Podpoříte také vznik a následné vydání německého překladu knihy Petra Balajky Ottla, která česky vyšla loni zásluhou Nakladatelství Franze Kafky. Co vás přimělo k finanční podpoře v tomto konkrétním případě? Je to svým způsobem logický protipól k naší podpoře českého vydání všech tří svazků Stachovy kafkovské biografie v nakladatelství Argo. Přišlo nám vhodné pomoci zprostředkovat knihu českého autora německým čtenářům, nadto pojednávající o osobě a tematice, o které se dosud příliš nevědělo. Tím mám na mysli nejen Ottlu jako Kafkovu „nejmilejší sestru“, ale i tematizaci posledního roku jejího života v Terezíně, následnou deportaci do Osvětimi a její dobrovolné rozhodnutí spojit svůj osud s dětmi z Białystoku, které jako zdravotní ošetřovatelka provázela, i když pravděpodobně tušila, že to znamená cestu na smrt.   Když se podíváme na rok 2017, podpory se dočkalo 40 publikací, ovšem beletrie mezi nimi příliš zastoupena nebyla (6x próza, 2x poezie) a převažovaly tituly odborné. Jedná se o tradiční poměr? A čím je to způsobeno?  Ten poměr se lehce mění, dosud ale platilo, že převažují žádosti o podporu vědeckých publikací, což je dáno tím, že tyto projekty jsou často navázány na vědeckou česko-německou spolupráci v nejrůznějších oblastech – většinou se jedná o podporu vydání česko-německých sborníků z akcí podpořených fondem. O nelehké cestě českých autorů na německý knižní trh jsem již hovořil, sám jistě dobře víte, že ani u nás není mnoho nakladatelů, kteří by se na náročnější německou beletrii či poezii zaměřovali. Chci ovšem zmínit i to, že v roce 2018, tedy již během příprav na Lipsko, bylo mezi 50 podpořenými publikacemi 8 knih beletristických a 8 titulů z oblasti poezie. V tomto smyslu doufám a věřím, že impulsy vzešlé z našeho hostování v Lipsku budou mít delší trvání, naše podpora v této oblasti samozřejmě pokračuje i nadále.   V loňském roce mezi podpořenými projekty figurovala řada akcí či děl vztahujících se k tzv. osmičkovým rokům, letos jistě nebude nouze o projekty spjaté s třicetiletým výročím sametové revoluce.  Je to tak, už v prvním pololetí letošního roku fond podpořil celou řadu projektů, které tematizují 30. výročí politického převratu v roce 1989, a to v obou zemích. Těší nás, že aktéři občanské společnosti chápou toto výročí i jako příležitost lépe si uvědomit, co nás v Evropě spojuje, a soustředit na to pozornost. Tak například pražská Asociace pro mezinárodní otázky a Evropská akademie Berlín chtějí v rámci „Evropských týdnů svobody“ prostřednictvím nejrůznějších inovativních formátů zprostředkovat širší veřejnosti v Německu, Česku a Polsku povědomí, že události roku 1989 byly významné nejenom v národním nebo bilaterálním kontextu, ale že je třeba je zároveň vnímat jako součást příběhu celoevropského úspěchu. Řada projektových partnerů hledá v souvislosti s výročím pádu železné opony i možnosti intenzivního dialogu s pamětníky. Jako například drážďanské Mitteleuropa-Zentrum při Technické univerzitě a spolek Veřejný sál Hraničář z Ústí nad Labem, kteří hodlají provést řadu rozhovorů s pamětníky z oblasti Drážďan a Ústí a tematizovat při tom jejich životní situaci před a po roce 1989. Dalším příkladem projektu, který se zabývá třicetiletým výročím politického převratu roku 1989, je česko-německý kabaret, založený v roce 2018 v Praze jako první svého druhu. Ve svém novém programu „Téma 2.0“ se bude zabývat tématem pádu železné opony a následného období politické transformace až do současnosti.    Již čtvrtým ročníkem letos pokračuje vámi pořádaná soutěž o Česko-německou novinářskou cenu. Co vás vedlo k jejímu založení a jakou prestiž si za dobu své existence toto ocenění získalo u nás a v Německu? Smyslem této ceny je podpora jednak kvalitní a nezávislé žurnalistiky, jednak česko-německých vztahů nezatížených předsudky. Během posledních dvaceti let od podpisu Česko-německé deklarace a vzniku Fondu budoucnosti se vztahy mezi Čechy a Němci sice významně zlepšily, ovšem bez kvalitní žurnalistiky by vzájemné poznání a pochopení toho druhého bylo zajisté na nižší úrovni.  Česko-německou novinářskou cenou proto oceníme novinářky a novináře, kteří jdou proti trendu rychlého, povrchního zpravodajství a nespokojují se s jednoduchými odpověďmi a populistickou zkratkovitostí. V době narůstající manipulace s fakty a názory je zodpovědná žurnalistika tohoto typu obzvlášť důležitá.  Naštěstí existuje na obou stranách hranice značný počet novinářek a novinářů, kterým stojí za to se intenzivně a dlouhodobě tématy sousední země zabývat. Myslím, že si cena za dobu své existence vybudovala dobré renomé. Od počátku jsme kladli důraz na její nezávislost: o vítězích rozhoduje porota složená z předních žurnalistů z obou zemí, které nominují naše partnerské organizace Deutscher Journalistenverband a Syndikát novinářů ČR. Vyhlášení vítězů je vždy velkou a podnětnou podívanou. Letos předání cen plánujeme na 1. listopadu do Lipska a jako hlavní řečník vystoupí bývalý německý novinář a disident a současný šéf úřadu pro dokumentaci Stasi Roland Jahn. Mezi soutěžícími i vítězi byli dosud vždy zastoupeni jak žurnalisti z nejvýznamnějších médií z obou zemí, tak i novináři na volné noze a nezávislé produkce a my věříme, že to tak bude i nadále. Cíle naší ceny jsou totiž stále aktuálnější.  {/mprestriction}  Martin Hudec (*1974) absolvoval magisterské i doktorské studium germanistiky na Johann Wolfgang Goethe-Universität ve Frankfurtu na Mohanem. V Česko-německém fondu budoucnosti, kde je zodpovědný za oblast publikací a stipendií, působí od roku 2003.

Čas načtení: 2024-05-08 10:01:03

Disaster Pony – vize jazzové budoucnosti?

DISASTER PONY je nová jazz/EDM kapela z Toronta. V polovině března vydala na libozvučně znějící značce Lovetown Records eponymní debutové album. A to nejen digitálně a na CD, ale také na vinylu. Tuto jazzovou úderku založil a vede Gordon Hyland, saxofonista, multiinstrumentalista (na albu hraje ještě na syntezátory i klavír) a skladatel. Základní sestavu tvoří ještě Adam Hindle (bicí, perkuse) a Ian Docherty (kytara, zvukový design). Doplňují je významnou měrou baskytarista Andrew Roorda, klávesák Simeon Abbott a bubeník Mike Brushey. V […] The post Disaster Pony – vize jazzové budoucnosti? first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Disaster Pony – vize jazzové budoucnosti?

Čas načtení: 2024-06-29 09:00:02

Jak bude vypadat svět za sto let? Některé historické předpovědi vycházejí, jiným se smějeme

Z pohledu našich předků vlastně dnes žijeme v budoucnosti. V té krásné budoucnosti, kdy měla auta létat a všude na světě měl být mír, protože lidé jsou už přece na takové úrovni, že chápou důležitost svých rozdílností a zvládnou se domluvit i bez boje. Země má své superrychlé dvojče. Mohlo by nás ochránit před klimatickými katastrofami Číst více Filmem k trvalému míru Opravdu? Tak v tom nám naši předci hodně fandili. Bohužel. Třeba takový tehdejší hollywoodský magnát D. W. Griffith předpokládal, že to budou právě filmy, které pomohou nastartovat a uhájit světový mír. „V roce 2024 bude nejdůležitější věcí, k níž kinematograf ve velké míře pomůže, to, že odstraní z tváře civilizovaného světa všechny ozbrojené konflikty,“ domníval se podle Akron Beacon Journal. Inu, filmů máme dost, ale že bychom kvůli tomu přestali válčit, na to zatím ještě nedošlo.  Války nebudou destruktivní?  Když už Griffith připustil, že by se přece jen lidé nedohodli ani za sto let a rozhodli se vyřídit si účty násilnou cestou, měl k tomu také svoji vizi, s níž bychom se snad ještě s trochou tolerance mohli smířit. „Chci tím říci, že v té době bude případná válka, pokud něco takového bude ještě existovat, vedena na přísně vědeckém základě, přičemž prvek fyzické destrukce bude zcela odstraněn.“ Kdybychom to tak dokázali, asi by se nikdo nezlobil.  Smrt a mučení podle Baekelanda Docela jinak viděl svět v roce 2024 prezident Americké chemické společnosti profesor Baekeland, který naopak varoval před vzrůstající agresivitou národů, což ve spojení s dokonalými zbraněmi už tehdy vnímal jako velké varování pro celé lidstvo. „Smrt a mučení obyvatel nastane, ať už budou v noci dřímat ve svých postelích, nebo ať si čtou noviny ve svých pohodlných klubech nebo se modlí v kostele. Nebude žádný způsob, jak ochránit ženy nebo děti, staré nebo nemohoucí,“ předpovídal tehdy velmi temnou budoucnost, kterou my nyní žijeme.  Jazz jako klasika Stejně jako dnes, každý tehdy vnímal další století ze svého pohledu, a tak se třeba ruský houslista Kochanski zaměřil právě na hudbu budoucnosti, kterou spatřoval v jazzu – tehdy začínající hudební formě, jíž mnozí opovrhovali a zvláště v náboženských kruzích byla považována za pokleslý žánr, který vede mládež do záhuby. „Jazzová hudba je mocnou silou pro rozvoj hudby v Americe a za sto let bude přijímána jako klasická,“ řekl tehdy pro Great Falls Tribune, která jeho myšlenky otiskla 10. února roku 1924, a dnes můžeme potvrdit, že se ve své mírumilovné předpovědi nemýlil.  Den, kdy všechno skončí, se možná blíží. Skotský Nostradamus měl jasno Číst více Bez koní, zato s magistrálou Biolog Furlong z Kalifornské univerzity se obával vyhynutí koní v souvislosti s rozvojem automobilismu, k čemuž bohužel také nemáme tak daleko, i když tuto magickou hranici snad jako lidstvo překročit nedovolíme. Pro švédského architekta Bjorksona byla podle NZHarald města budoucnosti plná jednokolejek, pohyblivých chodníků, nákupních zón a rychlostních silnic, které povedou jejich středem. Že by skutečně nahlédl do budoucnosti a viděl pražskou magistrálu?  Homeoffice podle Archibalda Lowa Jako jedna z nejděsivějších předpovědí se pak jeví ta, kterou zformuloval Archibald Low. Hovoří vlastně o homeoffice, tedy formě práce z domova, kterou bychom nemohli vykonávat bez něčeho tehdy tak nepředstavitelného, jako je internet. „V budoucnu budeme nepochybně schopni podepsat naše šeky rychlým přenosem pohybu; budeme schopni vystopovat zločince, posílat jejich otisky prstů a provozovat mnoho druhů obchodů, které v současnosti vyžadují naši tělesnou pozornost,“ napsal v knize Wireless Possibilities. Nenaskakuje vám z toho husí kůže? Zdroj: autorský text KAM DÁL: Cestovatel časem varoval před událostmi dalších měsíců: Problémy z Ameriky, ale i mluvící draci.

Čas načtení: 2024-07-07 11:49:27

Tajemsví úspěšných specializací v budoucnosti?

Povoláním budoucnosti je umělec pro řemeslníky zde už práce za mzdu díky robotům nebude. Téma budoucnosti zaměstnání je velmi zajímavé a často diskutované. Technologie, včetně robotizace a automatizace, mění pracovní trh a vytváří nové výzvy i příležitosti. Myšlenka, že v budoucnosti nebude pro řemeslníky práce za mzdu kvůli robotům, je jedním z možných scénářů. Existuje …Pokračovat ve čtení Tajemsví úspěšných specializací v budoucnosti?

Čas načtení: 2025-04-03 09:41:00

Vítej, budoucnosti. Endoskopický systém ELUXEO® 8000

Ratingen (Německo) 3. dubna 2025 (PROTEXT/GlobeNewswire) - FUJIFILM vítá novou éru možností endoskopieTým FUJIFILM Healthcare Europe s potěšením oznamuje evropské uvedení svého pokročilého endoskopického systému ELUXEO® 8000* s novými terapeutickými možnostmi, řízením pracovních postupů a lepší kvalitou obrazu. Jedná se o první z celé řady nových a připravovaných inovací, které budou uvedeny na trh v rámci iniciativy "VÍTEJ, BUDOUCNOSTI“."Jsme rádi, že můžeme oznámit uvedení své nové endoskopické platformy a řady inovací na podporu důležité práce endoskopistů v celé Evropě. Těšíme se na cennou zpětnou vazbu od svých zákazníků, protože společně pracujeme na posílení budoucnosti endoskopické technologie.“– Takemasa Kojima, výkonný ředitel společnosti FUJIFILM Healthcare EuropeVÍTEJ, BUDOUCNOSTI.Díky našemu konstrukčnímu umění, řemeslné zručnosti a více než devadesátiletému dědictví v oblasti zobrazování nově stanovujeme možnosti endoskopie a vítáme novou éru možností pro EndoSolutions. Tým společnosti FUJIFILM Healthcare vyvinul řadu nových technologií, které mají za cíl změnit cestu endoskopie od screeningu až po léčbu. Ty budeme představovat postupně v průběhu příštích dvou let.→ Připojte se k seznamu odkazů „Vítej, budoucnosti“, abyste byli informováni o nových verzích:https://www.healthcare-eu.fujifilm.com/welcome-future/?utm_source=Press_Release_EWF1&utm_medium=CTA_Button&utm_campaign=ELUXEO%C2%AE+8000+Endoscopy+System NOVÉ LÉČEBNÉ MOŽNOSTI – ENDOSKOPICKÝ SYSTÉM ELUXEO® 8000ELUXEO® 8000 se zaměřuje na nové možnosti v pokročilých léčebných scénářích. Nový režim ACI (Amber-Red Color Imaging) podporuje nejen detekci zdrojů krvácení, ale může být přínosem i při mini-invazívních endoskopických výkonech typu ESD a EMR apod. Studie s endoskopickou komunitou stále probíhají. První ohlasy mezinárodních odborníků však dávají najevo, že režim ACI poskytuje lepší viditelnost jednotlivých vrstev během zákroků, a mohl by tak endoskopistům pomoci předcházet krvácení, jak je podrobně uvedeno níže v jejich poznámkách:"Myslím, že použití (ACI) k identifikaci svalové versus podslizniční roviny vás po celou dobu udržuje ve správné rovině a činí ESD (endoskopickou submukózní disekci) bezpečnější a rychlejší. Sníží se tím nesnáze začátečníků při zaučování a ESD se stane dostupnější.“ – Profesor Pradeep Bhandari MBBS, MD, DRCP, profesor gastroenterologie, Portsmouth Hospitals University NHS Trust."ACI je významným krokem vpřed ve funkcích, které poskytují endoskopy Fujifilm. Je velmi užitečný nejen pro třetí prostor, ale obecně pro pokročilé léčebné postupy...A v této situaci je ACI ještě důležitější, protože zdůrazňuje detaily a kontrast mezi sliznicí, podsliznicí a svalovinou a také umožňuje velmi pěkné zvýraznění cév... díky této funkci je ACI velmi důležité z klinického hlediska, z hlediska výsledku a z hlediska bezpečnosti.“ – Profesor Alessandro Repici, ředitel oddělení digestivní endoskopie ve výzkumné nemocnici Humanitas v Miláně, Itálie."Přidání ACI je podle mého názoru pro terapii klíčové, protože umožňuje lidem, i těm, kteří mají zkušenosti například s resekcí tkáně, ESD, provést zákrok, řekl bych rychleji, s podobným bezpečnostním profilem. Je tomu tak díky optickým vlastnostem, které umožňují lépe rozpoznat rovinu a preventivně řešit krvácení.“ – Dr. David J. Tate MA, MBBS, MRCP, intervenční endoskopista a gastroenterolog, Univerzitní nemocnice v Gentu, Belgie.SPRÁVA PRACOVNÍCH POSTUPŮ – ENDOSKOPICKÝ SYSTÉM ELUXEO® 8000Systém ELUXEO® 8000 je zaměřen na efektivitu pracovních postupů a je navržen tak, aby podporoval lékaře v jednodušším a produktivnějším každodenním klinickém pracovním procesu. Nástroje pro správu pracovních postupů, které jsou součástí nového řešení, mají za cíl zajistit lepší použitelnost díky propojeným systémům a integraci dat. Během zákroků to může například znamenat zabránění náhodné dvojí insuflaci vzduchu a CO2** nebo umožnění irigace vodou stisknutím jediného tlačítka.OVLÁDÁNÍ PROSTŘEDNICTVÍM DOTYKOVÉHO TABLETU – ENDOSKOPICKÝ SYSTÉM ELUXEO® 8000Výraznou novinkou v této verzi je volitelný patnáctipalcový dotykový tablet s uživatelsky přívětivým rozhraním navrženým tak, aby umožňoval intuitivnější způsob ovládání procesoru. Pomocí tohoto řešení mohou lékaři zaznamenávat snímky a videa DICOM kompatibilní pro dokumnetační účely. Společnost FUJIFILM plánuje další vývoj tohoto produktu s cílem dále zlepšit konektivitu a schopnost shromažďovat inteligentní informace.KOMBINACE VĚDOMOSTÍ Z RENTGENOVÉHO A ULTRAZVUKOVÉHO ZOBRAZOVÁNÍ – ENDOSKOPICKÝ SYSTÉM ELUXEO® 8000Ve společnosti FUJIFILM věříme ve využívání svých znalostí a mezioborových zkušeností k neustálému zlepšování řešení pro zdravotnictví. Jako odborníci na zobrazování jsme se při transformaci svých budoucích endoskopických řešení inspirovali alternativními oblastmi zobrazování v rámci svého portfolia. Díky kombinaci odborných znalostí z oblasti rentgenu a ultrazvuku byla kvalita zobrazení v přístroji ELUXEO® 8000 povýšena na nový standard. Použití naší nejmodernější technologie trojí redukce šumu (3NR) z propojených zobrazovacích specializací s rozšířeným dynamickým rozsahem vedlo ke zlepšení ostrosti a vylepšené optimalizaci jasu v blízkém i vzdáleném poli.Spolu s naším nejnovějším snímačem CMOS a standardním rozlišením 4K dosahuje kombinace přístroje ELUXEO® 8000 s našimi nově vydanými endoskopy řady 800 dosud nejčistšího a nejjasnějšího endoskopického obrazu."Řada Eluxeo 8000 je úžasný nový procesor, který nejenže přináší lepší zobrazování, šité na míru pro rozšířenou diagnostiku, včetně nejmodernějšího propojeného barevného zobrazování a zobrazování v modrém světle, vyzkoušeného jak pro detekci, tak pro charakterizaci, ale také se velmi dobře hodí k zobrazování ve velmi vysokém rozlišení 4K pomocí čipů CMOS a nejpůsobivějšího ACI určeného pro endoskopii ve třetím prostoru.“– Prof. Edward John Despott MD FRCP FJGES MD(Res), konzultující lékař a intervenční endoskopista a gastroenterolog, The Royal Free London a The Wellington Hospital.* Název výrobku ELUXEO® 8000 processor: EP-8000** Tato funkce vyžaduje náš insuflátor CO2 GW-100 s certifikací MDR.NAVŠTIVTE SPOLEČNOST FUJIFILM V BARCELONĚ NA ESGE DAYS 20253.- 5. dubna, stánek č. 04.Připojte se k týmu FUJIFILM Healthcare Europe v Barceloně na ESGE Days 2025 a poznejte budoucnost endoskopie!Zúčastněte se našeho oborového sympozia, kde se dozvíte více o vědeckých poznatcích, které stojí za našimi inovacemi, a nechte se poučit od mezinárodních odborníků světové třídy o jejich zkušenostech.ZAPIŠTE SI DO KALENDÁŘE: Navštivte ESGE Days | European Society of Gastrointestinal Endoscopy, kde si můžete prohlédnout úplný seznam akcí a poznamenat si je do kalendáře.DALŠÍ INFORMACEZůstaňte v obraze díky zpravodajům, událostem a upozorněním na vydání produktů z iniciativy FUJIFILM Healthcare Europe „VÍTEJ, BUDOUCNOSTI“: https://www.healthcare-eu.fujifilm.com/welcome-future/?utm_source=Press_Release_EWF1&utm_medium=CTA_Button&utm_campaign=ELUXEO%C2%AE+8000+Endoscopy+System .KONTAKTUJTE NÁSChcete se dozvědět více informací nebo máte dotaz na náš tým?Kontaktujte nás níže.Stefan Bachmeier, marketingový manažer pro endoskopické systémy, FUJIFILM Healthcare Europestefan.bachmeier@fujifilm.comFujifilm, hrdě po vašem bokuSpolečnost Fujifilm je již více než 90 let celosvětovým inovátorem v oblasti zdravotní péče a zobrazování. Její inovativní endoskopická řešení jsou navržena tak, aby zlepšila dostupnost zdravotnických služeb pro pacienty, včasnou diagnostiku a léčbu, které mají trvalý pozitivní účinek na naši společnost. Díky našim znalostem, nadšení a inspiraci umožňujeme odborníkům na endoskopii, aby ve své každodenní práci dosáhli co největší změny zlepšováním kvality života pacientů a přínosem ke zdravější společnosti.Společně obohacujeme životy a dáváme světu více úsměvů!Hrdě po vašem boku,Tým společnosti FUJIFILM Healthcare EuropeFotografie doprovázející toto oznámení je k dispozici na adrese https://www.globenewswire.com/NewsRoom/AttachmentNg/b151161d-8ba2-4d4b-b014-4490effc3dcc . 

Čas načtení: 2025-05-13 13:37:00

Virtuální výstava Osaka 2025 je plně hratelná videohra

Ósaka 13. května 2025 (PROTEXT) - Světová výstava v Ósace, megavýstava s názvem "Designing Future Society for Our Lives“, chce od 13. dubna do 13. října přivítat očekávaných 28 milionů návštěvníků. Ale on-line virtuální výstava Osaka Virtual Expo by mohla přilákat více než 250 milionů lidí, předpokládá reportér Matt Shaw z Forbesu. Jeho pohled zveřejnil newsletter Mezinárodního úřadu pro výstavnictví (BIE). V případě, že jeho odhad vyjde, překoná Ósaka s pomocí virtuální reality hned čtyřikrát rekord návštěvnosti z Expa v Šanghaji z roku 2010.Masové veřejné události definovaly a nově definovaly náš moderní svět. Expo 2025 v Ósace se koná 174 let od legendární výstavy v Londýně v roce 1851, kde se zrodila moderní architektura v podobě skleněného a železného "Křišťálového paláce“, a 55 let od výstavy Expo 1970 v Ósace, kde byly veřejnosti poprvé představeny bezdrátové telefony, elektromobily a pohyblivé chodníky. Zůstává jednou z nejpozoruhodnějších přehlídek umění, architektury a techniky 20. století, připomíná Shaw.V roce 2020 byla dubajská výstava kvůli covid-19 nuceně on-line, a digitální verze přilákala přibližně 250 milionů lidí z celého světa. Fyzický areál o rozloze 4,38 km2 v Dubaji byl znovu vytvořen a přenesen do obývacích pokojů návštěvníků pomocí Street View a 360stupňových snímků Google Maps poté, co byla akce odložena kvůli pandemii.Expo v Ósace je však první zcela virtuální výstavou s plnohodnotnou, speciální aplikací pro videohry.Tyto typy on-line prostředí byly novinkou před globálním uzavřením v roce 2020, kdy se náhle rozšířily a staly se okamžitě nesnesitelnými, protože každá výstava měla verzi v prohlížeči. Facebook naskočil na vlnu a přejmenoval se na Metu. Velmi rychle se ukázalo, že metaverze není místem, kde by lidé chtěli trávit významnou část času nakupováním nebo vysedáváním. Jenže když se tato on-line prostředí udělají správně, vynikají v tom, že znovu vytvářejí výstavy a rozšiřují jejich dosah. Nyní návštěvníci nemusí cestovat do Ósaky, aby zažili alespoň část výstavy. A mohou žít dlouho poté, co budou fyzické pavilony vyřazeny z provozu a rozebrány.Ósaka je již nyní lídrem v adaptaci nových technologií. Letošní výstava se koná na Jumešimě, umělém ostrově v nedalekém Ósackém zálivu, zatímco virtuální výstava žije on-line a lze si ji stáhnout jako aplikaci na počítačích, mobilních zařízeních a Meta Quest 2 nebo 3. Hratelné digitální verze pavilonů a místností sponzorů jsou rozmístěny na dvanácti ostrovech, včetně "Ostrova harmonie“, "Ostrova pokroku“ a "Ostrova setkání“. Návštěvníci jsou vyzváni, aby "objevili zcela novou verzi“ sebe sama, a mohou získávat skiny, sbírat kořist, používat vybrané emotikony a sbírat odznaky v "průvodci“ návštěvou každého pavilonu.Hra je z větší části plynulá. Často je možné nechat se frustrovat mapou a cítit se mírně ztraceně. To je možná dobrá vlastnost, protože je to známý pocit při účasti na velké akci. Funkce "warp“ funguje dobře mezi jednotlivými ostrovy, ale v rámci každého ostrova umožňuje zážitek z prostoru, aby obsah výstavy (videa, diapozitivy, statické obrázky), zůstal prostorově uspořádaný. Nástroje, jako je vložené video a obrázky nebo choreografický pohyb trojrozměrným informačním prostorem, poskytují designérům a vypravěčům vylepšené on-line médium, v němž mohou prezentovat myšlenky a vizuální vyprávění. Odolává dokonalé, jednoduché hladkosti webových stránek nebo neúprosnému, plochému rozhraní kanálů sociálních médií.Celou lokalitu obklopuje klikatý, průsvitný prstenec modrého světla, který spojuje jednotlivé ostrovy. Jde o digitální, hravou verzi monumentálního Velkého prstence japonského architekta Sou Fudžimota s místním cedrem sugi a cypřišem hinoki ve 3D mřížce, která odkazuje na japonské chrámové vzory. Tato hybridní fyzická a digitální strategie je v souladu s cíli japonské národní strategie "Společnost 5.0“, což je vize budoucnosti posílené internetem věcí (IoT), umělou inteligencí (AI), robotikou, velkými daty a biotechnologiemi.Stejně jako na minulých výstavách a veletrzích – nejznámějším je New York 1934, kde GM vystavoval film "Futurama“ – je i zde v centru pozornosti sen o městě postaveném kolem automobilů a firemních pavilonů. Japonský poskytovatel telekomunikačních služeb NTT - producent virtuální expozice – předvádí několik technologických novinek včetně FeelTech, nositelného zařízení, které umožňuje uživatelům sdílet smyslové vjemy prostřednictvím signálu 6G. Předvedli také futuristické koncepty, jako je telepatie pro psy, kteří mohou komunikovat se svými majiteli. V pavilonu "Město budoucnosti“ měla japonská společnost Kawasaki, která se zabývá mobilitou, působivou expozici zahrnující vodíkové motory, koncepty vlakových kabin s robotickými číšníky a jezdícího koňského robota Cor-leo. Virtuální návštěvníci mohli na reálném výstavišti v Ósace sledovat přistávání a vzlety velkých dronů v přímém přenosu z Vertiportu Expo.Mezi dalšími firemními exponáty vynikala podmořská expedice japonské energetické společnosti Niterra, která vedle propagačního obsahu představovala své nejnovější inovace v oblasti výzkumu a vývoje, často s rozsáhlými informacemi na digitálních plakátech. Nápojový konglomerát Suntory měl zábavnou hru, v níž si hráči mohli vzít nápoje z automatu, připít si na ně a recyklovat plechovky nebo lahve. Výrobce bavorského dřeva Asahi předvedl svůj les, kde se dřevo těží udržitelným způsobem.Fyzický pavilon japonské oceánské neziskové organizace NERI v Ósace tvoří soubor kopulí navržených japonským architektem Šigeru Banem. Virtuálně jde o podvodní zážitek, kde želva vysvětluje problémy a úspěchy správy oceánů. V pavilonu "Budoucnost života“ byly vystaveny futuristické vize zdravotní péče, vzdělávání, mobility a různých dalších aspektů života v budoucnosti, které vytvořily společnosti ve spolupráci s umělci.Bylo zde také několik abstraktnějších zážitků, jako například pavilon null^2, tajemný konceptuální zážitek, a pavilon Japonsko, kde se avatar hráče proměnil v hromadu potravinového odpadu (cílem minihry je přejít na biostravu). Dokonce jsem si udělal selfie s Gundamem v životní velikosti, který žije virtuálně v Ósace. Better Co-Being je řada pavilonů v Ósace, z nichž jeden navrhl laureát Pritzkerovy ceny SANAA. On-line se jedná o nejabstraktnější zážitek, s minimalistickou verzí éterické mřížové struktury od SANAA, která se vznáší mezi "lesem klidu“.To vše se týká budoucnosti. Budoucnosti toho, jak žijeme, jak se spojujeme a jak spravujeme přírodu. Minulé veletrhy, až do roku 1970, měly zásadní význam pro definování toho, co bude dál, a to jak v architektuře, tak v technologiích. Jsou však dnešní expozice futurismem minulosti? Co je dnes "budoucnost“? A jakou roli hrají tyto expozice při jejím konstruování a vysílání? Jsou gee-whiz technologické inovace stále aktuální, jako byly elektrická žárovka nebo výtah? Nebo je ósacká virtuální výstava "kladivem, které hledá hřebík“, stejně jako samotné metavesmíry?Osobně si myslím, že rozšíření zážitků z této výstavy do celého světa má velkou hodnotu, a doufám, že se bude rozšiřovat i v roce 2030 - včetně dalších národních pavilonů, uzavírá Matt Shaw z Forbesu.Kontakt:Igor Zárubamanažer projektuzaruigor@gmail.com Tento text je součástí projektu informování o české účasti a dění na Expo 2025 v gesci Protext ČTK. 

Čas načtení: 2024-03-25 16:06:00

Na konferenci Retail Summit mohou návštěvníci vyzkoušet obchod budoucnosti řízený moderními technologiemi

Praha 25. března 2024 (PROTEXT) - Česká společnost Analytics Data Factory společně se svými partnery představuje na konferenci Retail Summit "Obchod budoucnosti". Na téměř 70 metrech čtverečních mohou návštěvníci konference na vlastní kůži vyzkoušet, jak může vypadat nakupování s využitím nejmodernějších technologií. Modelový obchod je vybaven řešením s umělou inteligencí pro sběr a vyhodnocení dat v reálném čase, kompletním samoobslužným systémem, inteligentními regály schopnými rozpoznat demografické parametry nakupujících nebo vzdáleně řízenými digitálními cenovkami.Aliance partnerů Analytics Data Factory, Gondella, Diebold Nixdorf, RN Servis, NOV a SamoBot na konferenci představila svá technologická řešení poskládaná do jednotného celku v podobě modelové prodejny budoucnosti. V té probíhá většina procesů automatizovaně, s ohledem na úsporu času, energií a ekologický provoz. Umělá inteligence na základě získaných dat dokáže v reálném čase nejen optimalizovat provoz samotné prodejny, ale také zajistit zákazníkům personalizovaný nákupní zážitek."Podařilo se nám vytvořit alianci firem, která je schopna obchodním řetězcům společnými silami nabídnout kompletní řešení moderního obchodu budoucnosti na míru přesně dle jejich potřeb. Ze správného propojení technologií od různých dodavatelů tak provozovatel obchodu dokáže získat maximální užitek. Využití moderních řešení a umělé inteligence má v oblasti retailu velký potenciál, dokáže výrazně zjednodušit a zrychlit řadu procesů, ale také získat cenná data pro další rozvoj podnikání," vysvětluje Radim Kašpárek, COO společnosti Analytics Data Factory."Technologické trendy a inovace se promítají do všech oblastí retailu včetně tak základních věcí, jako je regálové vybavení prodejen. Chytré regály umožňují integrovat nové technologie a z pasivní součásti prodejny se tak stávají aktivním nástrojem, který dokáže optimalizovat provoz celé prodejny," doplňuje Dalibor Bosák, General Manager Gondella Czech Republic.V rámci aliance se na Retail Summitu představí následující firmy a řešení:Food SaveUmělá inteligence v rámci řešení Food Save na základě kamerového snímání v reálném čase vyhodnocuje získané informace a proaktivně doporučí další kroky. Dokáže vyhodnotit celou řadu scénářů, ať už jde o nutnost doplnění zboží, odstranění vadných artiklů nebo pokyn k úklidu snímané plochy.GondellaModulární regálové řešení s možností recyklace až trojnásobně prodlužující životnost a umožňující integraci moderních technologií. V rámci modelové prodejny budou k vidění také technologie s anonymním sběrem demografických dat o nakupujících nebo integrované tensometry hlídající úbytek zboží v regálu.RN servis EURN servis EU, s.r.o. pro své zákazníky, přední české maloobchodní řetězce (Coop, JIP, Flop, Hruška atd.), navrhuje a realizuje prodejny na klíč. Společnost tak pomáhá plnit vize tradičních prodejců, aby se nakupování stalo potěšením.SamoBotSamoBot poskytuje kompletní hardwarové i softwarové vybavení pro nonstop provoz samoobslužných obchodů, fitness center i ubytování. Nabízí vlastní technologie pro výdejní boxy, vyvíjí a integruje samoobslužná řešení na míru nejen pro obchod.Diebold NixdorfSpolečnost poskytující nejkomplexnější maloobchodní řešení v oboru, od POS systémů, samoobslužných řešení a interaktivních kiosků až po řešení správy peněz. Diebold Nixdorf integruje technologie pro řešení výzev ve všech maloobchodních segmentech.NOVŘešení pro vzdáleně řízené digitální cenovky s inkoustovým displejem a baterií s životností několik let.Retail Summit je největší retailovou akcí v České republice. Tématem letošního jubilejního 30. ročníku je "Opening Minds & Markets". Ve dnech 25. - 27. 3. se v Kongresovém centru v Praze bude hovořit o nových konceptech, myšlenkách, přístupech, trendech, inovacích a obchodních modelech budoucnosti.O společnosti Analytics Data FactoryAnalytics Data Factory je na českém trhu dodavatelem a správcem řešení postavených na analytických technologiích společnosti SAS včetně veškerého navazujícího ekosystému, jako je hardware, operační systémy, databáze, vývojový a verzovací software, messaging infrastruktura nebo big data platformy. Analytics Data Factory se primárně specializuje na oblasti, ve kterých dle referencí poskytuje služby na špičkové úrovni. Jedná se především o oblast aktivního řízení vztahu se zákazníky v reálném čase (CRM), prevence vzniku podvodů v reálném čase, zpracování signálů a rozpoznávání obrazu v reálném čase, pokročilé analytiky na velkých a streamovaných datech, stabilizace a refaktoring / reverzní inženýrství a migrace a stabilizace systémových a integračních platforem. Mezi klienty patří Komerční banka, Česká podnikatelská pojišťovna, pojišťovna Kooperativa, Home Credit, a další. Více informací o společnosti je k dispozici na www.byadf.cz.   

Čas načtení: 2024-05-27 15:00:01

Charizmatický pastor obracel nejhorší mladistvé gangstery. Jaké nemravnosti předvídal pro dnešní dobu?

„Viděl jsem devíti-, deseti- a jedenáctileté děti, které byly zfetované kokainem. Šel jsem po 42. ulici a ony prodávaly crack. Len Bias, slavný basketbalista, právě zemřel na předávkování crackem a ten, kdo to prodával, křičel: ‚Hej, mám to, co zabilo Lena.‘ Plakal jsem a modlil se: ‚Bože, musíš na tomhle pekelném místě dát povstat svědectví.‘ Odpověď nebyla taková, jakou jsem chtěl slyšet: ‚No, to město přece znáš. Už jsi tu byl. Udělej to ty.‘“ Co viděl pastor David Wilkerson v budoucnosti?  - celosvětovou recesi - přírodní katastrofy - morální špínu - vzpouru dětí proti rodičům - sjednocování církví…  Takto vzpomíná na noc, která mu změnila život, pastor David Wilkerson. V roce 1986 se o půlnoci procházel po 42. ulici a srdce mu pukalo nad tím, co viděl. V té době se na Times Square pohybovaly hlavně prostitutky a pasáci, uprchlíci, narkomani a podvodníci, otevřená byla živá peep show… Pastor David volal k Bohu, aby udělal něco, cokoliv, na pomoc fyzicky zbídačeným a duchovně mrtvým lidem, které viděl. Tento zážitek jej přiměl k tomu, že založil organizaci Teen Challenge, která pomáhá mladistvým narkomanům a působí i u nás. Avšak dělat odvážné věci na základě vnuknutí a pomáhat mladistvým narkomanům a gangsterům začal mnohem dřív. Obrácení zabijáci David Wilkerson se narodil v rodině kazatelů charizmaticky orientované letniční církve. Vyrůstal v domě „plném Biblí“. Sám začal kázat již ve 14 letech a později působil jako pastor v malých církvích v Pensylvánii. Vedl nudný, ale zajištěný život, dokud v roce 1958 neuviděl v časopise fotografii mladistvých členů gangu u soudu. Pohled na tyto násilníky mu nedal spát. Jak později napsal, tehdy pocítil, že v něm Duch svatý probudil soucit a přivedl ho do New Yorku, aby tam kázal. Skutečný Kmotr z Corleone: Sicilská bestie, která změnila Cosu Nostru Číst více Na okraji společnosti Wilkerson začal duchovně působit mezi těmi, které společnost neviděla a kterým pozornost věnovala jenom policie: mezi mladistvými narkomany a gangstery. Pod vlivem jeho kázání se mnozí obrátili a přijali Ježíše. Jedním z nich byl i Nicky Cruz, portorikánský vůdce gangu Mau Maus, který řekl, že během svého členství v gangu ubodal 16 lidí. Poté, co se Cruz a několik dalších členů Mau Maus obrátili ve víře, šli na policii a dobrovolně odevzdali všechny své pistole a nože. Šokovaní policisté uvedli, že kdyby viděli, jak se k nim skupina blíží, pravděpodobně by mladíky postříleli. Nicky se později sám stal kazatelem a jedním z nejbližších Davidových spolupracovníků. Mezi gangy Wilkersona nejvíce proslavila kniha, kterou napsal o svém působení mezi gangy. Jmenuje se Dýka a kříž a vyšla v roce 1963. Byl podle ní natočen i film. Kniha byla mezi křesťany známá i u nás. Komunisté ji tolerovali možná proto, že odhalovala kulturu násilí a zločinu v kapitalistické velmoci. Obsahuje ale též spoustu zvláštních náhod a šťastných konců. Hranice sexuální morálky se posunují Wilkersonova schopnost vnímat nadpřirozenou inspiraci se projevila ještě jedním zajímavým způsobem. V roce 1973 měl vizi budoucnosti, kterou popsal ve svém kázání. Současného, korektně smýšlejícího člověka možná odradí, jak Wilkerson tepe toleranci současné doby k pornografii a LGBT. Ale odmyslíme-li si tento křesťanský fundamentalismus a uvědomíme-li si, jak se Wilkersonovo prostředí a názorové klima lišilo od dnešního, zjistíme, že mu předpovědi docela vycházejí a jeho pohoršení je naprosto pochopitelné. Budoucnosti věří jen málokdo O všepronikající nemravnosti budoucích časů hovořili též mnozí středověcí vizionáři. Jeden z nich například viděl naprostou Sodomu a Gomoru v tom, že v budoucnosti budou ženy jezdit na koni obkročmo, nad čímž by se dnes nikdo nepozastavil. Hranice toho, co se považuje za normální, se neustále posunují. Od Wilkersonových proroctví nás dělí pouhých 50 let. Tak rychlá a zásadní proměna společenského postoje k homosexualitě nebo bezprecedentní rozšíření tvrdé pornografie musely tradičně věřícímu člověku v 70. letech připadat naprosto šílené. Sledování pornografie zlepšuje život seniorům Číst více Pět jasných vizí Své vidění Wilkerson vylíčil v pěti hlavních bodech:  1. Celosvětová recese způsobená ekonomickým zmatkem. „Ve své vizi jsem viděl nanejvýš několik dalších tučných, prosperujících let a pak ekonomickou recesi, která ovlivní životní styl všech námezdních pracovníků na světě… Využijte několik příštích dobrých let, které vám zbývají, k přípravě na finanční krizi. Udělejte si doma pořádek, protože přicházejí těžké časy.“ 2. Přírodní katastrofy. „Celosvětové katastrofy, jichž jsme právě teď svědky, vidím jako porodní bolesti v přírodě, které budou stále častější a intenzivnější.“ 3. Záplava morální špíny v Americe. „Naše novinové stánky zaplaví taková špína, že časopis Playboy bude vypadat jako puritánská slátanina. To znamená, že v hodinách sexuální výchovy na školách se budou používat animované kreslené filmy a filmové dramatizace pohlavního styku…“ A to si Wilkerson ještě neuměl představit internet. 4. Děti se budou bouřit proti rodičům. Děti se vášnivě obrátí proti svým rodičům, budou pohrdat jejich pokrytectvím. Budou utíkat z domu, zabíjet své rodiče… „Od dětí se ani nebude očekávat, že by s rodiči komunikovaly. Budou žít pod jednou střechou, ale budou jako nepřátelé ve válce, kteří žijí v příměří.“ 5. Sjednocování církví. Svaz liberálních protestantů se politicky spojí s římskokatolickou církví. Tento mocný svaz se bude angažovat v různých sociálních programech, ale jeho činnost bude v mnoha ohledech protikřesťanská a politická. Wilkersona nejvíce rozhořčoval vstřícný postoj této církevní unie ke gayům a lesbičkám: Neméně pohoršující pro něj bylo, když viděl budoucí televizní komediální pořady, které si budou stále odvážněji dělat legraci z Krista a všech pravých křesťanů. Strom se pozná po ovoci O těchto předpovědích, o křesťanském fundamentalismu nebo o organizovaném náboženství vůbec si každý může myslet svoje. Jestliže ale taková víra dokáže měnit vlky v beránky a gangstery ve spořádané občany, pak před ní klobouk dolů. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Odborníci našli plyn, který může změnit svět. Je úplně všude, jen ho nevidíme, říkají

Čas načtení: 2024-06-30 16:07:31

Role lidí v budoucnosti se radikálně změní

Ze starých knih a starých filmů poznáváme minulost, současnost poznáváme neustále je jako náš stín, jenom o budoucnosti nic nevíme a naše představy o ní jsou naivní a většinou k ničemu. Tvůj text je zajímavý a nabízí hluboké zamyšlení nad tím, jak vnímáme čas a jak se vztahujeme k minulosti, současnosti a budoucnosti. Čas je neúprosný …Pokračovat ve čtení Role lidí v budoucnosti se radikálně změní

Čas načtení: 2024-07-09 12:05:47

Umělá inteligence ve zdravotnictví: Diagnostika a léčba budoucnosti

Pokud vás trápí nějaký zdravotní neduh, je jasným řešením návštěva lékaře. Ale bude to tak i za pár let? Někteří věří, že umělá inteligence brzy bude schopna z velké části nahradit právě služby doktorů či lékařských sester. Jisté je, že technologie budou ve zdravotnictví pomáhat stále víc a víc – otázkou je jen, jak moc a co to bude pro nás, pacienty, znamenat. Technologie vládnou už dnes Už dnes se technologie do zdravotnictví zapojují velmi intenzivně. Probíhá například testování sanitky s 5G připojením, která je také vybavena brýlemi pro virtuální realitu nebo speciálními haptickými rukavicemi. To, co se zdálo být naprostým sci-fi, je možná blíž, než si myslíme. Přesnější diagnostika Je takřka jisté, že již v blízké budoucnosti bude umělá inteligence pomáhat například při diagnostice v samotných ordinacích. Sebelepší a zkušenější lékař totiž nemůže znát všechny příznaky či nemoci, zatímco umělá inteligence může pracovat s ohromným množstvím dat, která dávají významnější šanci na co nejpřesnější diagnózu během pár minut. Již dnes výzkumy ukazují, že umělá inteligence dokáže být při odhalování rakoviny o 90 % rychlejší než člověk. Navíc může pracovat bez přestávek a bez nároku na mzdu nebo potřeby odpočívat. I vy můžete třeba hned teď požádat ChatGPT o zdravotní konzultaci a vyzkoušet si služby diagnostiky pomocí umělé inteligence na vlastní kůži. Pro zdraví i krásu Umělá inteligence své místo bezpochyby najde i v rámci estetické chirurgie. Nejen že vám bude schopna navrhnout řešení vašeho problému přesně podle vašich představ, ale dříve či později bezpochyby zvládne provádět také zákroky – a to daleko precizněji než jakýkoliv chirurg. Je třeba se obávat? Ačkoliv má mnoho lidí z umělé inteligence strach, ve skutečnosti je to neuvěřitelná příležitost, kterou by byla hloupost nevyužít. Proč se bránit něčemu, co dokáže přinést tolik pozitiv – a to nejen ve zdravotnictví, ale i mnoha jiných oborech? Chyťte příležitost za pačesy a naučte se s umělou inteligencí... Čtěte více Příspěvek Umělá inteligence ve zdravotnictví: Diagnostika a léčba budoucnosti pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-11-06 09:02:12

Błoto – podhoubí jazzu budoucnosti?

Polská formace BŁOTO, jež sama sebe označuje jako „nějaký divný zablácený future-jazz“, vydala nové album. Dostalo příznačný titul „Grzybnia“ (Podhoubí) a světlo jazzového světa spatřilo 11. října na značce Astigmatic Records. Hudba kvarteta Błoto je hluboce zakořeněna v brutálních hip-hopových groovech, odkazujících volně k soundu devadesátých let. Hudba je to vskutku špinavá a nekompromisní, spočívající na elektro-akustických polyrytmech, najazzlém pianu a místy až freejazzovém saxu. Radikálnost hudby koresponduje s atmosférou doby. Doby klimatických změn, vyostřeného sociálního rozdělení, nenávistných projevů, bujícího nacionalismu, […] Zobrazit celý článek Błoto – podhoubí jazzu budoucnosti?

Čas načtení: 2025-05-21 19:45:00

Mikrořasa chlorela – superpotravina budoucnosti, která mění svět zdraví i věd

Chlorella, mikroskopická sladkovodní řasa, si získává stále větší popularitu díky svým výjimečným nutričním hodnotám a zdravotním benefitům. Tato „superpotravina“ nabízí nejen podporu zdraví, ale i ekologický potenciál a využití ve vesmírných misích. Přečtěte si, proč je chlorella považována za potravinu budoucnosti. Co je chlorella? Chlorella je jednobuněčná sladkovodní řasa, která obsahuje neuvěřitelné množství živin, jako jsou bílkoviny, vitamíny, minerály a chlorofyl. Její buněčná stěna je však přirozeně příliš tvrdá, a proto musí být mechanicky narušena, aby lidské tělo mohlo využít všechny její benefity. Nutriční poklad chlorelly Chlorella je právem označována za jednu z nejkomplexnějších potravin na světě. Obsahuje: Kompletní bílkoviny: Všechny esenciální aminokyseliny. Vitamíny: Zejména vitamín B12, C, E a K. Minerály: Železo, hořčík, vápník, draslík a další. Omega-3 mastné kyseliny: Podporující zdraví srdce a mozku. Chlorofyl: Přírodní detoxikant. Antioxidanty: Bojují proti volným radikálům. Zdravotní benefity chlorelly Pravidelná konzumace chlorelly přináší mnoho zdravotních výhod: Detoxikace organismu: Pomáhá odstraňovat těžké kovy a jiné toxiny. Podpora imunity: Stimuluje tvorbu bílých krvinek. Zlepšení trávení: Podporuje střevní mikroflóru. Snížení cholesterolu: Pomáhá regulovat hladinu LDL cholesterolu. Zvýšení energie: Díky vysokému obsahu bílkovin a vitamínů. Zajímavosti z výzkumu: Chlorella a rakovina Výzkumy naznačují, že chlorella může mít pozitivní vliv na prevenci a podporu léčby rakoviny. Některé studie ukazují, že bioaktivní látky v chlorelle, jako jsou antioxidanty, mohou pomáhat chránit buňky před poškozením volnými radikály, které jsou často spojovány s vývojem rakovinných buněk. Další výzkum naznačuje, že pravidelná konzumace chlorelly může posilovat imunitní systém tím, že stimuluje aktivitu buněk NK (Natural Killer), které jsou zodpovědné za ničení rakovinných buněk. Chlorella také obsahuje látky, které podporují apoptózu (přirozené odumírání poškozených buněk), což je klíčový mechanismus v boji proti rakovině. Jedna z japonských studií navíc prokázala, že pacienti s rakovinou, kteří užívali chlorellu během chemoterapie, měli méně vedlejších účinků, jako jsou únava a nevolnost. To naznačuje, že chlorella může pomáhat regenerovat organismus během náročných léčebných procesů.Queen Euniké Life: Česká chlorella v tobolkách pro vaše zdravíVěděli jste, že český výrobce Queen Euniké Life přináší na trh chlorellu v tobolkách, která je zpracována tak, aby vaše tělo mohlo maximálně využít její blahodárné účinky? Tato sladkovodní řasa, bohatá na vitamíny, minerály a antioxidanty, je vyráběna pod přísným farmaceutickým dohledem, bez konzervantů a chemických přísad. Díky tomu je nejen šetrná k vašemu zdraví, ale také vhodná pro osoby s různými intolerancemi. Queen Euniké Life tak spojuje sílu přírody s precizností české výroby, aby podpořil vaše zdraví přirozenou cestou. Ekologický potenciál chlorelly Chlorella je udržitelným zdrojem potravy budoucnosti. Rychle roste, nevyžaduje velké množství vody ani půdy a při svém růstu absorbuje oxid uhličitý a produkuje kyslík. Tím přispívá ke snižování uhlíkové stopy a může být alternativou ke konvenční živočišné produkci. Chlorella a vesmírné mise Chlorella je zkoumána kosmickými agenturami, jako je NASA, díky své schopnosti produkovat kyslík a absorbovat oxid uhličitý. Díky své nutriční hodnotě je ideálním zdrojem potravy pro astronauty během dlouhodobých vesmírných misí. Může být klíčovou součástí systémů podpory života na Marsu nebo vesmírných stanicích. Na co si dát pozor při užívání chlorelly? Přestože je chlorella považována za bezpečnou, může u některých lidí vyvolat vedlejší účinky, jako jsou zažívací potíže nebo alergické reakce. Doporučuje se začít s menšími dávkami a postupně je zvyšovat. Důležité je vybírat kvalitní produkty od ověřených výrobců. Závěr: Chlorella jako klíč k budoucnosti Chlorella není jen superpotravina – je to symbol spojení zdraví, vědy a udržitelnosti. Její schopnost podporovat zdraví, přispívat k ekologii a být součástí kosmických misí z ní činí potravinu budoucnosti. Zařaďte chlorellu do svého jídelníčku a podpořte nejen své zdraví, ale i udržitelnější přístup k životu na Zemi.

Čas načtení: 2025-06-18 11:33:00

Společnost Bitget se připojuje ke koalici UNICEF Game Changers Coalition a zajišťuje vzdělávání v oblasti blockchainu 300.000 osobám

Victoria (Seychely) 18. června 2025 (PROTEXT/GlobeNewswire) - Přední kryptoměnová burza Bitget a společnost UNICEF Luxembourg oznamují společné partnerství s cílem zajistit dívkám přístup k digitálním a technologickým dovednostem.Bitget, přední kryptoměnová burza a společnost zaměřená na Web3, zahájila tříleté partnerství se společností UNICEF Luxembourg s cílem pomáhat mladistvým rozvíjet digitální dovednosti a gramotnost v oblasti blockchainu.Součástí partnerství je zapojení společnosti Bitget do koalice Game Changers Coalition (GCC) vedené organizací UNICEF Office of Innovation (OOI). Podpora ze strany společnosti Bitget pomůže oslovit 300.000 osob z řad dospívajících dívek, rodičů, mentorů a učitelů se znalostmi v oblasti blockchainu, a to v následujících osmi zemích: Arménii, Brazílii, Indii, Jihoafrické republice, Kambodži, Kazachstánu, Malajsii a Maroku.Skrze toto partnerství může vzdělávací divize společnosti Bitget, Bitget Academy, pomoci s vývojem prvního interaktivního online i prezenčního školicího modulu UNICEF zaměřeného na blockchain, který staví na rozvíjení dovedností učitelů i mladistvých v oblasti vytváření videoher. Jedná se o vítané zařazení do studijního plánu, který v současné době využívají stovky tisíc lidí. Podpora ze strany společnosti Bitget navíc pomůže rozšířit dosah koalice do deváté země.„Toto partnerství je odrazem našeho sdíleného přesvědčení, že digitální dovednosti jsou zásadním hybatelem pro inkluzi a lepší příležitosti,“ vysvětluje Sandra Visscher, výkonná ředitelka UNICEF Luxembourg. „Spolupráce se společností Bitget má do rukou mladistvých vložit nástroje, znalosti a sebevědomí potřebné pro utváření vlastní budoucnosti. Inovace by měla být hybatelem inkluze, otvírat nové dveře, rozšiřovat obzory a zajistit dostupnost technologií všude a pro všechny.“Ve snaze podpořit toto poslání se bude společnost Bitget snažit představit program UNICEF také předním vývojářům blockchainových protokolů ze světa Web3, kteří se následně mohou zapojit do této výukové iniciativy. Tito přispěvatelé se mohou stát budoucími mentory a partnery, ale také přinášet nové pohledy a možnosti pro blockchainové technologie.„Nově vznikající technologie by neměly být dostupné výhradně jen privilegovaným skupinám. Je třeba je představit včas a všem. Blockchain, díky jeho možnostem využití ve skutečném světě a potenciálem pro společenské dobro, je jedním z nejefektivnějších nástrojů, který můžeme předat naší mladší generaci, a se kterým tito mohou vytvářet produkty transformující pohled na moderní společnost. Projekt Blockchain4Her původně vznikl jako forma poslání posílit postavení stovek žen a postupně se rozrostl v globální iniciativu s úmyslem vzdělávat tisíce dívek. Právě pro tento druh škálování a vliv byl blockchain vytvořen,“ vypráví Gracy Chen, CEO ve společnosti Bitget.Dospívající dívky a mladé ženy v zemích s nízkým a středním příjmem každoročně kvůli nedostatečnému přístupu k internetu a digitálním dovednostem ve srovnání s mužskými vrstevníky přicházejí o ekonomické příležitosti v hodnotě 15 miliard USD. 90 procent pracovních míst v současné době vyžaduje digitální kompetenci a koalice Game Changers Coalition tak reaguje na naléhavou potřebu potírat rozdíly v digitálních dovednostech mezi oběma pohlavími.Společnosti Bitget a UNICEF společně pracují na sestavení škálovatelného a inkluzivního modelu, prostřednictvím kterého se mladým ženám dostane nástrojů pro formování a lepší orientaci v digitální ekonomice budoucnosti.V rámci koalice Game Changers Coalition se společnost Bitget připojuje k Global Video Game Coalition, Micron Foundation a architektům ekosystému „Women in Games“ se společným cílem do roku 2027 oslovit 1,1 milionu dívek a zajistit jim možnosti vzdělávání a rozvoje dovedností.S pomocí divize Bitget Academy a díky podpoře iniciativy Blockchain4Her v hodnotě 10 milionů dolarů plánuje společnost Bitget vzděláváním žen již od raného věku zvedat digitální gramotnost a finanční nezávislost.Iniciativa Blockchain4Her společnosti Bitget již dříve podporovala ženy formou mentorských programů, finančních příležitostí a poskytování vzdělávacích prostředků.Společnosti Bitget a UNICEF Luxembourg společně usilují o to, aby nové generace dívek měly k dispozici znalosti a dovednosti potřebné k aktivnímu zapojení se do rozvíjející se krypto ekonomiky.O společnosti BitgetSpolečnost Bitget je přední světová kryptoměnová burza a společnost zaměřená na Web3. Byla založena v roce 2018. Burza Bitget, která obsluhuje více než 120 milionů uživatelů ve více než 150 zemích a regionech, se snaží pomáhat uživatelům obchodovat chytřeji díky své průkopnické funkci kopírování transakcí a dalším obchodním řešením a zároveň nabízí přístup k cenám Bitcoinu, Etherea a dalších kryptoměn v reálném čase. Peněženka Bitget Wallet, dříve známá jako BitKeep, je přední soukromá kryptopeněženka podporující více než 130 blockchainů a miliony tokenů. Nabízí multi-chain obchodování, staking, platby a přímý přístup k více než 20.000 DApps. Přímo v ní jsou integrovány i pokročilé swapy a přehledy o trhu.Společnost Bitget hraje přední roli v rozvoji adopce kryptoměn prostřednictvím strategických partnerství, například jako oficiální krypto partner nejlepší fotbalové ligy světa, LALIGA, na trzích Blízkého východu, jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky, a také jako globální partner tureckých národních sportovců Buse Tosun Çavuşoğlu (mistryně světa ve wrestlingu), Samet Gümüş (zlatý medailista v boxu) a İlkin Aydın (volejbalová reprezentantka), aby inspirovali světovou komunitu k přijetí budoucnosti kryptoměn.Další informace najdete zde: Web | Twitter | Telegram | LinkedIn | Discord | Bitget WalletDotazy médií zasílejte na adresu media@bitget.comUpozornění na riziko: Ceny digitálních aktiv podléhají výkyvům a mohou vykazovat značnou volatilitu. Investorům se doporučuje alokovat pouze prostředky, o které si mohou dovolit přijít. Hodnota každé investice může být ovlivněna a je možné, že nedosáhnete svých finančních cílů nebo nebudete schopni získat zpět svou hlavní investici. Vždy byste měli vyhledat nezávislé finanční poradenství a pečlivě zvážit osobní finanční zkušenosti a situaci. Výkonnost v minulosti není spolehlivým ukazatelem budoucích výnosů. Společnost Bitget nenese žádnou odpovědnost za případné ztráty. Nic z toho, co je zde uvedeno, nelze považovat za finanční poradenství. Další informace naleznete v našich Podmínkách používání.O společnosti UNICEFSpolečnost UNICEF působí ve více než 190 zemích a teritoriích s cílem oslovit nejvíce znevýhodněné děti a budovat lepší svět pro každé dítě. Společnost UNICEF Luxembourg tyto globální snahy podporuje navazováním partnerství v soukromém sektoru a formou dobrovolných příspěvků. Dále se na národní úrovni zasazuje o dodržování práv dětí se zaměřením na potlačování nerovností, prosazování rovnosti pohlaví, řešení chudoby dětí, podporu duševní pohody a zajištění lepší spravedlnosti pro každé dítě.Právní prohlášení: Společnost UNICEF nepropaguje žádnou firmu, značku, produkt ani službu. Toto partnerství se zaměřuje výhradně na podporu vzdělávacích iniciativ pro děti. Další informace najdete zde: webové stránky | Facebook | Instagram | x.com | LinkedIn S dotazy pro média se obracejte na: UNICEF Luxembourg, Paul Heber, vedoucí pro komunikaci | T (+352) 448715 | M (+352)691198105O koalici Game Changers CoalitionKoalice Game Changers Coalition navazuje na stávající snahy společnosti UNICEF zajistit dívkám přístup k digitálním a moderním dovednostem prostřednictvím portfolia Skills4Girls zahrnujícího 22 zemí a s oslovením téměř 6 milionů dívek. Game Changers Coalition je platformou společnosti UNICEF, která zaštituje sektor videoher a technologií s cílem zajistit pro tuto i nastupující generaci dívek přístup k dovednostem nezbytným a žádaným v oblasti vědy, techniky, inženýrství, umění a matematiky (STEAM z anglického Science, Technology, Engineering, Arts, Math), se kterými se mohou stát programátorkami, designérkami a lídry inkluzivnější, rozmanitější a bezpečnější digitální budoucnosti. Další informace najdete zde.Fotografie k tomuto oznámení je k dispozici na adrese https://www.globenewswire.com/NewsRoom/AttachmentNg/dca4a7d2-2081-410b-a351-04aecf1ed228/cs 

Čas načtení: 2024-01-08 17:35:25

Vizualizace interiéru, nahlédněte do budoucnosti

V dnešní době, kdy je estetika interiéru jedním ze stylů moderního života, hraje vizualizace interiéru klíčovou roli při vytváření harmonického a příjemného prostoru. Kombinací moderní technologie, kreativity a funkčnosti vzniká digitální umění, které nám umožňuje prozkoumat a tvarovat naše domovy ještě před tím, než vstoupíme do fyzické reality. Vizualizace se tak stává nepostradatelným nástrojem při tvorbě prostorů, které odrážejí naše osobní preference a potřeby. Podívejme se na to, jak může vizualizace interiéru společně s digitálním uměním přetvářet naše představy o tom, jak by měl vypadat náš domov. Přizpůsobte svůj domov pomocí VR Tento způsob je, pro vytváření digitálních reprezentací prostorů, které umožňují designerům a klientům lépe porozumět a představit si konečný vzhled a atmosféru interiéru, klíčovým. Můžete se setkat s vizualizací v podobě tradičních nákresů a 2D plánů, až po virtuální realitu (VR). V posledních letech se stala významným nástrojem pro vizualizaci interiéru. Místo klasických nákresů a fotografií máte nyní možnost ponořit se do prostoru pomocí VR brýlí. To umožňuje lepší porozumění měřítku, proporcím a barevným kombinacím, než by bylo možné jen z pohledu na plátno nebo monitor. Dává nám možnost prozkoumat každý detail interiéru před tím, než budou provedeny reálné změny. Můžete si prohlédnout styly nábytku, barvy stěn, osvětlení a další doplňky tak, jak byste je viděli ve skutečnosti. Tato technologie poskytuje také prostor pro okamžité úpravy a experimentování s různými designovými prvky. Kombinujte, tvořte, upravujte Prozkoumejte různé styly, kde se můžete zaměřit na detaily. Například moderní styl, který razí teorii minimalistického designu a použití inovativních materiálů, provence nebo romantický venkovský styl, kde uvidíte jak se hodí rustikální nábytek, pastelové barvy a vintage doplňky k vašemu domu. Můžete kombinovat a upravovat, ještě před realizací. Vizualizace vs. realita Pomocí této technologie získáte realističtější pohled na prostor, což vám umožní přesnější rozhodování o designových prvcích. Dostanete okamžitou zpětnou vazbu, díky které se můžete... Čtěte více Příspěvek Vizualizace interiéru, nahlédněte do budoucnosti pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2011-11-03 00:00:00

Rozhovor: Robert Nieto

Od minulého rozhovoru s Jeffem Michelmannem uběhlo skoro už půl roku. Teď tu máme konečně další. Je trochu z jiného soudku. Představí se nám Robert Nieto, malíř, který by šel asi nejlépe zařadit kamsi mezi naivní umění. Ne každému se takové malby líbí. Pokud by však patříte mezi nás, kterým se takové věci líbí, můžete si prohlédnout celou Robertovu galerii na jeho webových stránkách. Můžeš se nám krátce představit? Odkud jsi, kde jsi studoval, kde v současnosti pracuješ… Tak, je mi 28 let a žiji v Barceloně, kde také pracuji. V současnosti jako návrhář webových rozhraní, jejich použitelnosti a přístupnosti ve společnosti Omatech. V menší míře dělám také různé ilustrace a malby krajin. Ne úplně na profesionální úrovni, přestože doufám, že se tomu budu moci jednou věnovat naplno - je to moje pravá vášeň. Musím ale připustit, že mám rád i práci, kterou teď dělám - design webových aplikací, a přestože bych se chtěl více věnovat malování, asi bych nechtěl opustit ani tuto práci. Studoval jsem na škole designu a umění v Barceloně, jmenuje se IDEP. Ta mi doslova otevřela oči a já tam mohl proniknout do mnoha oblastí z designu, ilustrace a výtvarných umění. Později jsem sám začal dělat online workshopy v rámci známé školy Gnomon. V té době jsem se skutečně ponořil do světa scénografie, krajin a koncepčního umění. Také jsem si doplnil znalosti ohledně základních pojmů a technik digitální ilustrace. To mě všechno vedlo k tomu, abych sám začal procvičovat a zkoušel napodobovat slavné ilustrátory. Pomalu jsem si pak začal uvědomovat, že se i moje technika zlepšuje. A tak je tomu do dnes, učím se a zlepšuji každý den. Jak jsi se dostal k tomu, co děláš - k malování? Táhlo tě to k tomu vždycky, nebo jsi se pro to rozhodl až později? Mnoho mladých to má pouze za zábavu a moc nevěří tomu, že by u toho vydrželi celý život. Bylo těžké se rozhodnout pro umění? Jak už jsem řekl, neživím se tím, ale doufám, že jednoho dne budu. Baví mě to. Jestli mne to k malování vždy táhlo? Vždy mne umění a design uchvacovalo, ale až od chvíle, kdy jsem to začal skutečně studovat a objevovat všechny možnosti a cesty, které mi otevírá, rozhodl jsem se mu věnovat celý svůj život. Předtím, než jsem se zaměřil na krajiny a abstraktní ilustrace, jsem dělal vektorovou grafiku. A přestože to mám i rád a stále tak i tvořím, jsou mi bližší krajiny a víc mne i uspokojují výsledky. Je to odlišný typ práce, mnohem více podobný tradiční malbě a myslím, že mi klade daleko větší výzvy, než zvládání nějakých vektorů. Jak vlastně vzniká tvůj obraz? Jak jsi řekl, maluješ většinou krajiny - jak se taková krajina zrodí? Máš dlouho předtím, než začneš malovat, ten pohled v hlavě, nebo je to blesková záležitost? Trochu od obojího. Někdy mi krajina vzniká pomalu v mysli, jindy zas spustím Photoshop a krajina se zrodí z pár náhodných křivek po virtuálním plátně. Jakýkoliv abstraktní tvar se dá velmi snadno v krajinu přeměnit. Také se stává, že mám chuť malovat a nemám žádnou inspiraci - nic mne nenapadá. Pak si procházím různé internetové fotogalerie a pátrám v vnuknutí a většinou ho nacházím. Někdy je to kombinací barev, která mne zaujme. Jindy zajímavá kompozice nebo pouhý detail, díky němuž mne něco napadne a můžu z toho začít tvořit. Zajímalo by mne, jestli se za obrazy skrývá i nějaký příběh. Občas do nich zasadíš osamělého poutníka. Kdo je to? Představa tebe samotného ve vysněných krajinách? Ve svých ilustracích vidím vždy jako hlavní prvek samotnou scénu. Příběh vypráví cesta do neznáma, vzdálená tvrz nebo vodopád, ze kterého vzniká řeka. Naproti tomu jsou postavy až druhotné nástroje, kteří vyjadřují všechno ostatní. Chci, aby divák toužil zjistit, kam ona cesta vede, odkud teče řeka nebo aby si dokonce představil sebe samotného. Putujícího touto krajinou. To je důvod, proč nedávám tolik důrazu na začlenění postav do svých prací. Nechci aby se stali tím hlavním, určitě ne. Spíše aby byli jakýmisi náhodnými kolemjdoucími. Sebe si za tyto postavy nedosazuji, ale i tak bych rád své krajiny navštívil a mohl je poznat z první ruky, naživo… Co pro tebe malování znamená? Pomáhá ti od stresu, od každodenních problému, od těžkých chvil? Jak se cítíš, když tvoříš? Malování je pro mne odpočinkem a uklidněním - svým způsobem je to forma meditace. Při tvorbě se soustředíš a to tě trochu odnese od reality do světa barev, tvarů a kompozice. Upoutáš tím svou mysl v mnoha směrech. A když dokončuješ malbu, vidíš výsledek a díky tomu se cítíš dobře, to ti dá sílu pokračovat. Je to jako když je sportovec po tréninku, cítí se v pohodě a dobytý energií. Tvoříš za pomoci moderních technologií, na počítači a patrně máš tedy i techniku celkem rád. Jak jsi se k tomuto typu umění dostal? Někteří lidé považují za počítačovou grafiku za jakési pseudo-umění, představa srovnání digitálních maleb s klasickými malíři je děsí. Co si o tom myslíš? Začínal jsem právě na tradičním umění a během studií jsem si vyzkoušel mnoho různých uměleckých technik, od akvarely přes kvaš, akryl a tuš třeba až k přetisku a graffiti. Pomalu mne to ale táhlo spíše digitální tvorbě. Vždy mne zajímaly nové technologie a dosud mi toto nadšení pro techniku vydrželo, rád se dozvídám o nových věcech, jak v digitálním umění, tak i se vším ostatním, co trochu s moderní technikou souvisí. První tablet pro kreslení jsem měl asi v 16 letech, ale to byla hrozná bída ve srovnání s tím, co existuje dnes a příliš jsem si ho neoblíbil. Mohl jsem ale díky němu experimentovat a získat tak první zkušenosti. Později jsem získal svůj první Wacom, nejnižší typ, ale i tak to bylo úplně něco jiného, než můj první tablet. Zjistil jsem, že na něm mohu vytvářet prakticky stejné věci, jako jsem mohl pomocí klasické malby, ale s tou výhodou, že není potřeba žádný čas na přípravu a na úklid, žádné míchání barev, připravování plátna, čištění štětců, sušení… a zdálo se mi to mnohem všestrannějším a příjemnějším. To je důvod, proč jsem se zcela rozhodl pro digitální tvorbu. Nemyslím si, že by to bylo nějaké pseudo-umění nebo něco méně než klasické umění. Je to pouze jiná technika se svými výhodami a nevýhodami jako všechny ostatní, které využívají odlišné nástroje. Konec konců umění není o specifické technice nebo konkrétním typu plátna. Vážím si dobře vytvořené práce, ať už je to pomocí kvaše nebo pomocí Photoshopu. Vše vyžaduje cit pro barvy, pro kompozici, téma a techniku a jak už jsem řekl, každý způsob má své výhody i nevýhody. Líbí se ti to, co vytvoříš? Někteří lidé nejsou věčně spokojeni s tím, co namalují a to je možná nutí se zlepšovat. Jiní se zlepšují pouze proto, že dělají to, co je baví. Jak to máš ty? Mám rád vše, co vytvořím. Mám i své oblíbené ilustrace, ale v podstatě mám rád všechny svá díla. Může to být tím, že všechno co takto dělám, dělám pro sebe. Také tím, že je to postavené na tom, co se mi líbí a na tom, co mám na scenériích a krajinách rád. Samozřejmě pokud se podívám na své výtvory okem odborníka, musím přiznat, že jsou i díla, která neodpovídají na sto procent mým představám. Je tu ale i důvod, proč sám sebe považuji za malíře krajin a proč nechci být malíř malující postavy, architekturu nebo kola - přestože bych to zvládl, není to nic, co by mne nějak fascinovalo a co bych rád tvořil. Doufám, že pokud mi někdo časem nabídne práci, budou to krajiny, na které se zaměřuji a ne něco jiného. Samozřejmě nevylučuji možnost, že někdy v budoucnosti začnu malovat i něco jiného, ale nyní mám rád, to co dělám a chci u toho i zůstat. Už jsi to trochu nakousl, ale možná by nebylo na škodu se dozvědět trochu více - kde nacházíš inspiraci? Máš nějaké oblíbené malíře? Místa? Nebo třeba knihy, podle kterých své světy maluješ? Mnoho inspirace nacházím v počítačových hrách a ve filmech, protože poslední dobou je víc a víc umění. Umění, kterým jsou například vytvářeny scény… Hry jako Uncharted, Skyrim nebo Assassin’s Creed - hry na kterých pracovali koncepční umělci jako Raphael Lacoste, Dylan Cole, Andreas Rocha… Ti jsou pro mě velkými vzory i zdrojem inspirace. A samozřejmě, i v knihách. Poslední, kterou jsem četl, je “Píseň ledu a ohně”. Mnoho scenérií z této knihy jsem i ztvárnil. Třeba ilustraci “El valle de Arryn y el Nydo de Águilas”. A mám v plánu i další. Také bych časem rád udělal nějaké k “Pánu Prstenů”. Dalším skvělým zdrojem inspirace jsou galerie na DeviantArtu, kde se nachází mnoho skvělých umělců z celého světa a kde jsou také dobří kritici. Již zmínění - Dylan Cole, Raphael Lacoste a další - zde zveřejňují svá díla a je skvělé, že tak máme přístup i k jejich nejnovějším pracím. Ještě bych zmínil hru “Magic” - dobrý zdroj pro nalezení inspirace k malbám. Máš nějaké plány do budoucnosti? Sice se asi málokdo ze čtenářů v blízké době dostane do Španělska, ale stejně: neplánuješ třeba nějakou výstavu? Do budoucnosti bych se chtěl dále zlepšovat, vylepšovat techniku a dělat věci lépe a lépe. Doufám, že jednoho dne se stanu skutečným profesionálem a budu moci žít pouze ze své tvorby. Výstavu zatím žádnou v plánu nemám. Ale kdybyste měli kdokoli zájem, každopádně se ozvěte! A poslední otázka - co bys poradil těm, kteří jsou na začátku? Těm, kteří by se rádi v životě věnovali umění, ale nemají k tomu dost odvahy. Co by jim mohlo pomoci se zlepšit? Patřím mezi ty, kteří si myslí, že umělcem se člověk musí narodit, ale na druhou stranu, nikdo z nás se nenarodil perfektní. Je to vše o trénování a procvičování, o tom být do toho zapálený a obětovat tomu svůj čas. Během doby co jsem studoval na IDEPu, jsem poznal lidi, kteří nebyli zpočátku schopni namalovat jediný dobrý obrázek, ale procvičováním, studováním a zanícením se dostali na stejnou úroveň, jako ostatní. Možná i na lepší. Všechno je to o tréninku. Takže, tomu kdo se zajímá o svět umění by mělo být jednoduše řečeno, aby se učil, díval na práce ostatních, účastnil se seminářů, škol… Ale to všechno vyžaduje vytrvalost a trpělivost. Bude se častokrát stávat, že věci nepůjdou tak, jak byste si je představovali. Postupně ale uvidíte, aniž byste si to uvědomovali, že se zlepšujete. Uvidíte, že vydaný čas se vyplatil a to vám dá chuť pokračovat.

Čas načtení: 2021-04-24 09:41:26

Mystérium života a smrti. Indiáni a Einstein

Víme, že vše souvisí se vším. Je nám přirozená soudržnost dualit, z kterých je vlastně postaven náš svět. Hezký a ošklivý, vysoký a nízký, domácí a cizí, černý a bílý či základní dualismus příroda a kultura nebo mýtus a rituál. Chápeme to, když porovnáváme, toto je hezké, ale tamto je ošklivé. Jinými slovy musí být věci ošklivé, abychom věděli, jaké jsou hezké. Neradi si však připouštíme, že to funguje třeba u dualit zlý a dobrý či v případě živý a mrtvý. Rádi bychom měli vše jen dobré a ne zlé, vše živé a ne mrtvé. Jenže zlo nejde zcela vykořenit ze světa, i kdybychom se sebevíce snažili a chtěli. Kdyby nebylo zlo, nevěděli bychom, co je dobro. Zlo tu je navždy, i sám Ježíš to řekl: „Není možné, aby nepřišla pokušení (rozuměj zlo), ale běda tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš 17.1). A proto asi muselo dojít k pádu části andělů z nebeských výšin do pekelných nížin včetně Světlonoše Lucifera. Když se božstva oddělila od lidí, jak říkají indiáni ve svých mýtech, lidé teprve tehdy začali umírat a teprve tehdy přišlo zlo. Jedno tak bez druhého nemůže existovat. Hezkou věc bychom nemohli tak nazvat, kdybychom neměli věc ošklivou. Z toho jasně vyplývá, že dobro nemůže existovat bez zla a život bez smrti. Zapomeňme na filozofii mysli, na nejrůznější teorie kognitivní vědy. Ponechme stranou všechny–ismy, kterých se během lidských dějin filozofie nashromáždilo na „mraky“. Zapomeňme na ně, tak jako indiáni ani netuší, co je to dualismus Descarta, mentalismus, fyzikalismus, behaviorismus, paralelismus, idealismus, materialismus či substanční dualismus postulující nesmrtelnou duši obývající smrtelné tělo. Ostatně ten poslední by jim byl asi nejbližší, protože navazuje na jejich svobodu mysli i těla. Na jeho přípravu k životu a k smrti vlastně již od dětství. Tehdy jim šaman v jejich i několikaleté klausuře prezentuje svět mysli, duše a těla. Šaman Mašakuri u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico děti od pěti let uvádí pomocí „yagé“ (druhy ayahuasky) do jiných světů prostřednictvím halucinací barevných obrazců, pak i zvířat, obrů, děsivých tvorů a vysvětluje jim, kde je dobro, zlo, nebezpečí, domov. Ten neznámý jiný svět je vlastně jejich podvědomí, nevědomí. Poznávají sami sebe, své druhé já a nejvyšší poznání je setkání s vlastní smrtí, do které upadají, aby je šaman zase přivolal zpět. A tak je budoucí člověk přichystán do života i k smrti, protože vědí a věří, že život a smrt jedno jest a jedno nelze odloučit od druhého. Ostatně se říká, tedy říkají to jistí mudrci, že tři velké knihy lidstva, talmud, bible a korán nejsou tak přípravou člověka na život, jako spíš na smrt. Z toho všeho plyne, jako by smrt byla vstupem někam jinam, do dalšího světa. Mnozí se z nich na smrt i těší, ale všichni zcela jasně cítí, že smrt je cílem jejich života, jakož i naším, a každým krokem se k ní blíží. A z toho logicky plyne, že pohřby jsou u původních populací světa nejdůležitějším přechodovým rituálem. Indián jako si bere do rukou svůj život, tak si bere i svou smrt. Indián je totiž člověk zcela svobodný, přesto nepřemýšlí o sebevraždě, jak by se mohlo naivně zdát. Ne, on rád žije, jenže také rád umírá. Důležité, že ví, kdy má umřít. Nechce trápit své okolí, nechce být svým blízkým na obtíž, a proto se do konce svého života snaží neustále něčím na kmenový život přispívat. Viděl jsem, jak moje adoptivní matka Ayrika z kmene Yawalapiti ve svých téměř 90 letech občas pracuje na poli. Viděl jsem poloslepého starce Biaeju z kmene Ece´je, jak se o holi trmácí k piroze, aby přeplul řeku Madre de Dios a šel si tam useknout velkou palici banánů k jídlu. Pozoroval jsem mého náčelníka Ramaya, jak v téměř 70 letech měl ještě dítě a staral se o něj, pracoval na poli, sázel maniok, rybařil. Fotografoval jsem stařešinu Yekwanů Sedewanada a jeho manželku, která ještě nesla na boku malého vnuku, jak při společném rybolovu jedem barbasko sbírají v proudu řeky Nicharé leklé ryby do košíků. Nenapadlo je sedět doma a čekat, až jim jejich děti přinesou k jídlu ryby, i kdyby mohli a nikdo by jim nic neřekl. Prostě nemají to v krvi, v genech. Nejde o to život si vzít, zabít se, ale svobodně se rozhodnout, že už jsem vykonal, co jsem měl, postavil dům, zasadil strom, udělal a vychoval hromadu dětí či ulovil jaguára či rukama chytil živého orla. A tak odcházím, abych netrápil okolí, nebyl na obtíž. Dokud mohu sám své věci zastat, ano, jsem tu k něčemu. Ale když už nejsem k ničemu, nemá cenu to natahovat a jdu za svými rodiči a prarodiči. Tak nějak to lidově cítí indiáni, ať ti na pláních dalekého západu v dávných časech anebo i dnes ještě kdesi v zapadlé části Amazonie. Tak se chovají praví chlapi. Není to nádhera zažít si svůj vlastní pohřeb, jako třeba indiáni kmene Bororo, který viděl náš vzácný krajan a velký znalec amazonských indiánů Vladimír Kozák? Pohřeb u Borodů netrvá jako u nás pár hodin či tu půlhodinku v krematoriu, ale víc než celý měsíc. A právě z toho hlediska duality, dualismu fyzického a duchovního těla mají všichni indiáni duální pohřby. Nejdřív se loučí s fyzickou schránkou, jak jsem byl svědkem u Yawalapitiů v roce 1989, což trvá jen několik hodin a pak za pár let s jeho duší, aby konečně odešla do svého zásvětí k ostatním. Tehdy takový pohřeb trvá celý týden s tanci, písněmi, hudbou, ohni, plačkami, dary na cestu, zápasy. Je to slavnost veskrze veselá, protože ten člověk odešel z vlastní vůle. Ale vraťme se k Bororům. Starý indián cítil ubývající síly a rozhodl se, že již odejde. Nejde o žádnou sebevraždu či eutanásii, ale pomalu umírající člověk chce být vlastním svědkem svého pohřbu. Není to nádherné? A tak, jak byl svědkem své iniciace při rituálu dospívání, tak je i svědkem rituálu odcházení. Celé jeho nahé tělo natřou červeným barvivem urucú (Bixa orellana) a posypou drobnými bílými peříčky krahujců, mimo jeho penisu, aby bylo vidět o koho jde. Sedí na zkřížených nohou nebo leží, zatímco za ním sedící šaman „bari“ zpívá pohřební hymny. K tělu mu položí jeho osobní věci, hlavně zbraně, které s ním budou spáleny. Umírající se ještě z posledních sil pozvedne, chytí svůj luk a přelomí jej. Obrovská symbolika! To je síla! Pak k němu přicházejí jeho příbuzní a blízcí, rozřezávají si nad ním ruce a prsa a krví zkrápějí bílá peříčka, až zrudnou v tomto propojení života a smrti. To je jejich prezentace úcty a smutku. To je jejich propojení současnosti s budoucností a minulosti. „Bari“ se s ním ještě poradil, kdeže se asi toulá jaguár, ztělesnění jejich zla. Ten je totiž podle jejich víry příčinou nemocí a smrti, a proto nejsilnější lovec z jeho příbuzných jej musí zabitím pomstít. Zatímco již zemřelého zahrabávají uprostřed osady do mělkého hrobu, lovec loví jaguára a pozůstalí hrob zalévají vodou, aby se maso rychle rozložilo. Ulovený jaguár je vyvrhnut a vnitřnosti a maso jsou rozděleny mezi pozůstalé, vyčiněná kůže slouží šamanovi k dalším pohřebním rituálům a tancům celý následující měsíc. Pak dojde k druhému pohřbu. K exhumaci pozůstatků, očištění kostí od zbytků masa, pomalování červenou barvou, symbolikou cesty k dalšímu životu. Lebku dostávají pozůstalí, kteří se jí s laskavostí dotýkají. Mají ji u sebe v obydlí a mohou se s ní polaskat a vracet k vzpomínkám na něj. Ostatní kosti uloží do koše a hluboko v lese jej zakopají do země nebo pustí na malém plavidle po řece. Není to nádhera? K neporovnání s tím, jak se u nás snažíme mrtvého zbavit co nejrychleji. Bororo ví, kam po smrti kráčí, v klidu a v rozvaze. Do nesmrtelnosti? Jen to tak neříká, nemudruje nad tím. Kofán to ví také, i Yawalapiti, všichni indiáni to vědí a tajemné mystérium smrti a života si tak uchovávají. Pro ně život a smrt jedno jest. Smrt je součástí života, a proto naši velcí znalci tří velkých knih, talmudu, bible a koránu asi správně usuzují, že tyto knihy nejsou přípravou na život, ale spíš na smrt, kdy přichází něco jiného, co my, běžní lidé-laici, můžeme nazývat věčný život. Protože vlastně smrt je naším jediným a společným cílem. Do protržení cílové pásky se řítíme každým krokem. Život a Smrt je jako Ano a Ne. Je totiž zapotřebí obého. Asi tak jako dobra a zla. A tak, kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Jedno se neobejde bez druhého. A jako nejde smrt zlikvidovat a porazit, tak ani zlo nelze nadobro zničit, i kdybychom to asi všichni rádi udělali. Ale je to asi tak správně Někým nastaveno. Naše vědomá mysl soustřeďující se na neustálý strach ze smrti, může vyústit až v tzv. behaviorální dysfunkci, kdy pociťujeme úzkost, že přestaneme být, píše Bruce H. Lipton. Pro indiána, který je duchovně propojen s minulostí a přes současno i s budoucností svými mýty nebo jen třeba tím, jak si stovky a stovky let předává jména z dědů a prapradědů na vnuky a prapravnuky, se vlastně dostává na stejnou platformu jako Albert Einstein. Ten věří, jako indiáni, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je naše tvrdošíjně přetrvávající iluze. Tedy iluze času, kdy neexistuje jediný, speciální „současný“ okamžik a že všechny okamžiky v čase jsou stejně reálné. Alias když není rozdílu mezi časy, logicky je smrt jen naší iluzí a naše existence sídlí mimo čas. Anebo je naše existence, čili nesmrtelnost, věčná v čase bez konce? Einstein také řekl: “Ta nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je pocit tajemství. V tom je síla veškeré vědy.“ Ale také říkal něco, jakože věda bez náboženství pokulhává. Vždyť on, idol všech vědců, byl hluboce věřící osoba. Pochopil opět tu provázanost dualismů, vědy a náboženství, asi tak jako ducha a hmoty, objektivity a subjektivity, racionality a iracionality. Dovedete si představit, kdybychom uměli oba protipóly chápat a ovládat? Ostatně zase to pochopil velký mág Einstein: „Kdyby se duch a věda znovu spojily, dostaly bychom prostředky k vytvoření lepšího světa.“ My jsme se však učili v našem kulturním kontextu hájit vždy jen jednu stranu: vědu, hmotu, objektivitu, racionalitu. Chceme poznávat své okolí jen objektivními způsoby, měřením, hodnocením, porovnáváním. A v tomto kontextu i dělit přírodu na živou a neživou. Toho se indiánský šaman, vlastně každý indián, zhrozí. Jako Einstein. Pro indiána je vše prostoupeno duchy, jaguár, strom i kameny či voda jsou pro ně živé, vše vydává energii, vlnění a lze s nimi komunikovat. Vše je propojeno, což nám nyní potvrzuje sama kvantová fyzika, která náhle přírodu vidí jako indiáni. Energie a hmota je smíšena dohromady, tak, jak to indián cítí tisíce let anebo svého času Einstein. A podobně objektivním chápáním světa dojdeme k stejně špatným výsledkům. Bez osobního vztahu, bez pochopení vlastními smysly, které má každý jiný. Každý indián poznává přírodu kolem sebe subjektivně. Šaman Takuma mi říkal, že jedině tak přírodu pochopíme. Měl určitě pravdu, časem jsem pochopil, že objektivně poznávat své okolí je pěkná hloupost. Je to poznávání chladné jako ocel, bez citu a bez vzrušení, takové neslané nemastné jakoby sterilní. Vždyť takový trpasličí černoch z tropické asiatské džungle chápe přírodu jinak než Eskymák v Grónsku, nebo Samojed za polárním kruhem v Sibiři nebo Yawalapiti či Kamayurá na horním Xingú. Každý je ve své podstatě jedinečný vůči všem na světě, a proto i jeho chápání přírody a kosmu je jedinečné. Objekty a věci existují pouze ve vztahu, do něhož jsou zařazeny, lokalizovány, definovány, plozeny a ničeny a jak se tyto vztahy vytvářejí a mění. Tato perspektivistická doktrína má své základy v mytologii čili v prapůvodní ideji společného původu lidí a zvířat. „Jsme subjektivní,“ řekl mi šaman Ece´jů Yohahé a dodal: „Jinak nic nepochopíme.“ Indián chce určit objekt poznáním jako subjekt. Čím déle jezdím do Amazonie k „mým“ indiánům jsem stále více iracionální, protože vidím, že to funguje. A jak se od nich učím, že smrt je součást života a že bych měl vědět sám, kdy prostě odejít na druhý břeh, tak věřím na všechna ta mystéria komunikací s jinými světy či světem rostlin a zvířat. První zvláštnosti subjektivního chápání našeho okolí jsem zažil s mou matkou, která mi jako by jen tak říkala, že si povídá s květinami, které pěstuje, aby se jim pak lépe dařilo a hezky kvetly. Můj otec, sadař, celý život se věnoval stromům na zahradě, zvlášť dvěma šeříkům před domem, a tak se jim dařilo a nádherně kvetly. Když otec onehdy na jaře zemřel, nevykvetl ani jeden z nich. Můj synovec žil 30 let v USA a vlastně jsem jej pořádně ani neznal, nikdy jsme spolu nekomunikovali ani před jeho útěkem do Ameriky, ani nikdy potom. Netušil jsem, co dělá a kde žije, ale náhle, když mi zemřela matka, na druhý den mi volal, jestli se něco neděje s babičkou. Mimo jiné jsme propadli darwinismu, kde vše jde cestou boje o přežití, alias vzájemného požírání. Kdy násilí a agrese je cestou evoluce. Našli jsme v tom oprávnění pro naše chamtivé predátorství, pro naši agresi. Tedy kdo je nejsilnější, třeba tygr, má právo, aby přežil, alias ti nejtvrdší lidé nehledící vlevo vpravo, mající právo svého silného bankovního konta ostatní zničit. Právo džungle? Jenže tak tvrdá a nelítostná džungle nefunguje. To už by zde žili jen samí predátoři, jako ti nejsilnější na potravním řetězci, kteří by všechny ostatní sežrali. A jak vidno, žijí zde stále i ti, kteří jsou jim potravou a žijí si v klidu a v pohodě vedle nich. Často můžeme sledovat, když se lev či jiný predátor nažere, klidně se s ním jde napít k napajedlu i pár antilop bez obav o svůj život. V té divoké kruté džungle nepřežívají jen ti nejsilnější, ale i ti nejslabší, prostě všechny druhy. Každý z nich má své místo na slunci a svůj úkol, ale jen my lidé, tzv. civilizovaní, likviduje jejich životy šmahem predátora, který oproti těm přírodním je nekonečně nenažraný. A právě ta vědou, která nám, pravda, mnohde pomáhá, ale jinde svými závěry přírodu pokořuje, zneužívá, tedy vlastně ji záměrně ničí v náš utilitární prospěch. V tomto šíleném pekle, které jsme si vytvořili na základě vědy, nás v tomto ďábelském činění podporuje dodáváním svých vědeckých pomůcek, zákonů a vynálezů. Dodává nám technologie, jak přírodu ještě víc zneužít a pokořit, což vede k sebedestrukci místo toho, abychom Zemi opečovávali a starali se o ni, aby nás přežila ku prospěchu budoucích generací. My, lidé s našimi stále rostoucími potřebami, likvidujeme svět a sami sebe, a navíc s pocitem, že si myslíme, že tu budeme navždy. My však byli „navrženi“ Přírodou-Bohem, čemuž se vehementně bráníme a chceme pradávné zákony existence předělat k svému obrazu. To však nejde, tady velí Příroda-Bůh a ne my. Alias my se jí musíme buď podřídit, jak to činí a cítí amazonští indiáni a jiné přírodní národy, či jak to činil a cítil Albert Einstein, nebo jinak jednoduše nebudeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-05-08 10:18:45

Sedm lekcí z koronaviru

Pandemie koronaviru se v mnoha bodech zásadně liší od předcházejících krizí, které Evropská unie překonala. Virus změní společenství států a před jednotlivé země postaví jednu tragickou otázku. „V jakých zvláštních časech žijeme,“ napsal mi můj španělský přítel. Ano, zvláštní jsou skutečně. Nevíme, kdy pandemie skončí, nevíme, jak skončí, a nyní můžeme jen spekulovat o dlouhodobých politických a hospodářských důsledcích. V čase krize jsme infikováni nejistotou. Ale tato krize má přinejmenším sedm lekcí, kterými se odlišuje od předchozích. 1. Tou první, kterou můžeme už nyní určit, je skutečnost, že koronavirus si na rozdíl od finanční krize v letech 2008/2009 vynutí návrat silného státu. Po krachu Lehman Brothers věřili mnozí pozorovatelé, že nedůvěra v trh vyvolaná krizí povede k větší důvěře v stát. Nebyla to žádná nová koncepce. 1929 po vypuknutí světové hospodářské krize požadovali lidé silné státní zásahy, aby se vyrovnalo selhání trhu. V sedmdesátých letech minulého století tomu bylo naopak: Lidé byli zklamáni ze státních zásahů a věřili znova trhu. Paradoxem 2008–2009 je, že nedůvěra v trh nevedla k volání po větších státních zásazích. Nyní ale koronavirus přivede stát ve velkém rozsahu zpět. Lidé spoléhají na vládu, že organizuje kolektivní obranu proti pandemii, a spoléhají se na vládu, i když jde o záchranu narušeného hospodářství. Efektivita vlády bude nyní měřena podle její schopnosti změnit denní návyky lidí. 2. Druhou lekcí je, že koronavirus nechá znovu obnovit mýtus hranice a přispěje k tomu, že role národního státu uvnitř Evropské unie opět posílí. Je to už vidět na uzavření mnoha hranic a na tom, že všechny vlády v Evropě se nyní koncentrují na vlastní obyvatelstvo. Za normálních poměrů by členské státy nerozlišovaly mezi národnostmi pacientů v jejich zdravotním systému, ale v této krizi dostávají pravděpodobně přednost před ostatními vlastní občané (vztaženo nejen na přistěhovalce z jiných regionů světa, ale také na Evropany s pasy EU). Koronavirus tedy posílí nejenom nacionalismus jako takový, ale i etnický nacionalismus. Aby přežili, budou vlády vyzývat občany stavět zdi nejenom mezi státy, ale také mezi jednotlivými osobami, protože nebezpečí infekce vychází z lidí, kteří se nejčastěji potkávají. Největší riziko představuje ne ten cizí, ale ten nejbližší.  3. Třetí lekcí, kterou nám epidemie koronaviru poskytuje, se vztahuje k důvěře v odborné znalosti. Finanční krize a imigrační krize v roce 2015 vyvolala v obyvatelstvu velkou nespokojenost s experty. Tento stav, který v uplynulých deseti letech byl velkým úspěchem populistických politiků, se mění. Mnoho lidí je velmi ochotno věřit expertům a naslouchat vědě, když se jedná o jejich vlastní život. Dá se to už poznat na rostoucí legitimitě, kterou krize propůjčila odborníkům, bojujícím proti viru. Profesionalita je opět v módě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 4. Čtvrtá lekce je záležitostí interpretace, ale je přesto velmi důležitá. Bohužel umožnil koronavirus zvýšit atraktivitu autoritářství velkých dat, která používala čínská vláda. Jistě je možné čínské vedení vinit z nedostatečné transparentnosti, protože pomalu reagovalo na šíření viru. Ale schopnost a efektivita čínského státu, s jakou reagoval na pohyby a chování občanů, je ohromující. V současné krizi občané stále srovnávají opatření vlastní vlády a jejich účinnost s opatřeními jiných vlád. Neměli bychom se divit, když Čína vyjde z této krize jako vítěz a USA jako poražený. 5. Pátá lekce se týká krizového managementu. Vlády se v zacházení s hospodářskými krizemi, utečeneckou krizí a s teroristickými útoky naučily, že jejich největším nepřítelem je panika. Pokud by lidé po teroristickém útoku museli dlouhé měsíce měnit svoje denní zvyky a nemohli opouštět svoje domovy, dosáhli by tím teroristé svých cílů. Totéž platí o finanční krizi 2008/2009: Pokud by občané tehdy změnili svoje chování, byly by náklady krize ve většině případů vyšší. Poselství těch, kteří rozhodují, proto bylo: Zachovejte klid! Žijte dále! Ignorujte riziko! A nepřehánějte! V dnešní krizi ale musí vlády svoje občany vyzvat ke změně chování tím, že mají zůstat doma. Úspěch vlád do značné míry závisí na jejich schopnosti přesvědčit občany, aby dodržovali pokyny. „Žádnou paniku!“ je v krizi s koronavirem falešné poselství. Aby se podařilo pandemii utlumit, měli by lidé propadnout panice – a změnit drasticky svůj životní způsob. 6. Šestou lekcí je, že koronavirus bude mít silný vliv na mezigenerační konflikty. V souvislosti s debatami o klimatické změně a riziky s ní spojenými vyčítala mladší generace starším, že jsou příliš egoističtí a neuvažují vážně o budoucnosti. Koronavisus tuto dynamiku obrací: Starší občané jsou mnohem náchylnější k této infekci a cítí se ohroženi mladšími generacemi, aby změnili svůj životní způsob. Tento mezigenerační konflikt by se mohl přiostřit, pokud by krize trvala dlouho. 7. Sedmou lekcí je, že vlády budou v určitém okamžiku nuceny k rozhodnutí, zda zabrání pandemii a zničí ekonomiku, anebo akceptují ztrátu mnoha lidských životů, ale zachrání hospodářství. Krize ovšem zdánlivě potvrdila obavy antiglobalistů: Uzavřená letiště a lidé v izolaci by mohli znamenat konec globalizace. Paradoxním způsobem by ale mohla nová antiglobalistická hybnost oslabit ty populistické aktéry, kteří – i když mají v mnohém pravdu – nenabízejí žádná řešení. Krize s koronavirem také dramaticky změní reakci Evropské unie i na všechny krize, se kterými byla v uplynulém desetiletí konfrontována. Rozpočtová disciplína už není ani v Berlíně ekonomická mantra a neexistuje žádná evropská vláda, která by se nyní zasazovala za otevření hranic pro uprchlíky.  Je nutné vyčkat, jak přesně se tato krize projeví na budoucnosti evropského projektu. Už teď je ale jasné, že koronavirus zpochybnil některé základní předpoklady, na kterých Evropská unie stojí. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel z měsíčníku Cicero. Původně vyšel text na ecfr.eu, což je European Council on Foreign Relations (ECFR). Ivan Krastev se narodil 1. 1. 1965 v bulharské Lukovici. Vystudoval univerzitu v Sofii. V současnosti řídí Centrum pro liberální stra-tegii v Sofii a je také členem vídeňského Ústavu pro vědu o lidech. Zde vede výzkum budoucnosti demokracie. Působil ještě v řadě dalších vědeckých institucí v Evropě. Od roku 2015 píše pravidelně sloupky pro mezinárodní vydání New York Times. Letos v březnu obdržel cenu Jeana Améryho za evropskou esejistiku. Jeho hlavním dílem z poslední doby je esej After Europe (Soumrak Evropy), kterou vydal v roce 2017 a zabývá se především rozdělením Evropy nejen na Sever a Jih, ale také na Západ a Východ, což by podle jeho názoru mohlo evropský kontinent politicky roztrhnout. Zodpovědné jsou za to podle něj elity, které se odtrhly od přání a názorů většinové společnosti, především v otázce migrace.  Krastev patří k nejvlivnějším veřejným intelektuálům současné Evropy a jeho brilantně formulované paradoxy nacházejí ohlas také ve Spojených státech. V přístupu k hodnocení současné západní společnosti nepřestává upozorňovat na dvojznačnost revolucí, které proběhly ve druhé polovině dvacátého století a vytvářely dnešek. Zaprvé upozorňuje, že lidskoprávní problematika nastolená v šedesátých letech má v důrazu na osvobozené individuum vliv na sociální soudržnost a negativně ovlivňuje takové entity, jako jsou národ, stát nebo rodina. Zadruhé ukazuje, jak liberalismus osmdesátých let měl kromě zjištění, že stát neví všechno líp, také negativní důsledky v růstu ekonomické nerovnosti. Zatřetí se snaží doložit, že konec studené války znamenal kromě obrovské úlevy a nadějných očekávání také konec strachu politických elit, které ke svému vládnutí už nepotřebují občany, jejichž tlaku se předtím obávaly kvůli udržení vnitřní stability tváří v tvář komunismu. Pokud jde o krizi demokracie, vidí rizika v tom, že až dosud vždy znamenalo rozšíření demokracie také snížení majetkové nerovnosti, což probíhá v současné době přesně naopak. K volání po větší transparentnosti jako záchraně demokracie podotýká, že i tady je proces dvojznačný: větší světlo způsobuje také větší stín. Moderní vládnutí je podle něj managementem nedůvěry.