Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-12 20:16:07

Galerie hlavního města Prahy otevírá své prostory a chystá výstavy fotografů Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka

Galerie hlavního města Prahy otevřela 12. května své prostory v tradičních hodinách a dnech, pouze s nově vymezeným časem pro seniory. Ti mohou výstavy a objekty navštěvovat denně (kromě pondělí) mezi 10–12 hodinou. Podle své ředitelky Magdaleny Juříkové se bude galerie snažit realizovat co nejvíce připravovaných projektů, hned tři výstavy mají být věnovány fotografiím. Kromě snímků Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka se snad dočkáme i fotografických potrétů Fridy Kahlo. „Snahou galerie dostát všem úkolům, které nás v letošním roce čekají, bohužel některé z nich jsou závislé na situaci za hranicemi naší země, a tudíž i za hranicemi našich kompetencí,“ říká Magdalena Juříková. Například výstavu Ivana Meštroviće ohrozil nejen koronavirus, ale i zemětřesení na území Chorvatska. „Tamní ministerstvo kultury tudíž řeší jako prvořadou otázku obnovu poškozených muzejních budov a dalších památek, a naše předběžná domluva směřuje k září příštího roku, kdy je pravděpodobná podpora projektu jistější,“ vysvětluje. Výstavu fotografií Fridy Kahlo zatím Juříková považuje za realizovatelnou, nicméně záleží na možnostech a kapacitě transportů z Mexika v druhé polovině roku a na situaci dalších zainteresovaných partnerů. A plánovaná výstava Xiao Quana, čínského umělce, který zaznamenal převratné kulturně-politické události 80. let na čínské scéně, bude možná za podmínek umožňujících transporty uměleckého materiálu z Číny. Všechny výstavy budou otevírány bez vernisáží. „Chystáme proto speciální uvedení katalogů, které k výstavám vyjdou, nebo také „odhalení“ kompletně restaurovaného slavnostního schodiště v Troji. Tato akce patřila spolu se sanací mokrých zdí v konírně, kde byly ohroženy nástropní fresky, k nejrozsáhlejším restaurátorským projektům za posledních pěti let,“ zdůrazňuje Magdalena Juříková. Galerie nyní chystá revitalizaci recepce a toalet v Městské knihovně. „Vznikne moderní vstup s bookshopem, který významně zvýší návštěvnický komfort. Návrh z ateliéru Josef Pleskota je již schválen,“ uvádí Magdalena Juříková. Od zřizovatele dostala Galerie hlavního města Prahy na návrh radní Hany Třeštíkové rozpočet navýšený o 10 milionů korun z programu Umění pro město, které jsou určeny na podporu výtvarného umění. Šest milionů je určeno na přímé akvizice od žijících umělců. Dva miliony budou věnovány na připravovaný festival Mural Art, který vyzve současné umělce k vytvoření nástěnných maleb a graffiti ve veřejném prostoru. Připravované akce budou posíleny částkou jeden milion, další peníze budou směřovat do rozjednaných projektů ve spolupráci s partnerskými institucemi (např. m3 festival, Tranzit apod.). , Připravované výstavy ANTONÍN KRATOCHVÍL termín: 12. 6. – 18. 10. 2020, Dům U Kamenného zvonu kurátorka: Pavlína Vogelová Retrospektivní výstava českého fotografa Antonína Kratochvíla představuje průřez vysoce expresivní, sugestivní fotografickou tvorbou jednoho z nejvýraznějších a nejvýznamnějších světových fotografů sociálního dokumentu a fotožurnalismu o povaze současné lidské společnosti. Působí na emoce, zneklidňuje, transformuje s rafinovanými účinky a přesně dávkuje cílenou rezonanci labyrintu podob lidskosti i její odvrácené tváře. Fotografie Antonína Kratochvíla akcentují obrazy strádání, zoufalství, odcizení, bolesti, smutku a bídy, stejně tak arogance moci a její důsledky v různých končinách světa. Zpřítomňují historická svědectví zmítajících se novodobých celosvětových sociálních a civilizačních problémů i válečných konfliktů (Afghánistán, Bosna, Filipíny, Haiti, Irák, Rwanda, Zaire). Zachycují tragičnost humanitárních a přírodních katastrof či vyhrocené sociální problémy lidské společnosti jako takové (viz epidemie, mizející kultury, devastace krajiny či kriminalita drogových dealerů nebo vhled do života současné zlaté mládeže v Moskvě apod.). Originální, osobitý rukopis otiskuje Antonín Kratochvíl taktéž do portrétů celebrit showbusinessu i lidí zcela neznámých, anonymních, představujících jako celek jistou alegorii, která má pro Antonína Kratochvíla specifický význam. Propojením známých osobností jako jsou například Bill Gates, Willem Dafoe, Keith Richards, Patricia Arquette, Priscilla Presley, David Bowie, Milan Hlavsa, Pavel Landovský, Jean Reno, Bob Dylan, Billy Bob Thornton, Vittorio Storaro, Kyle MacLachlan, Judith Godreche, Amanda Lear či Debbie Harry spolu s neznámými tvářemi lidí z rozmanitých prostředí, protnutých různorodými životními peripetiemi a zkušenostmi, zrcadlí v souhrnu stav lidské duše v dnešním světě. Tyto fotografie neoslavují konkrétní osoby, hrdiny či celebrity. Antonín Kratochvíl relativizuje krásu a vztahy, aby hledal a nacházel adekvátní vizuální formu pro hlubokou výpověď vnímání člověka jako podstaty bytí, jeho osobního i společenského prostoru a jeho smysluplného životního naplnění. Antonín Kratochvíl (*1947, Lovosice, Československo) je český fotožurnalista světového formátu. Po pěti letech exilového protloukání po Evropě (1967–1972), včetně celoživotní lekce z utečeneckého tábora, vězení a francouzských legií, zlidštěné vysněným studiem umění a fotografie na Gerrit Rietveld Art Academy v Amsterdamu, odjel v roce 1972 do Spojených států, aby se posléze coby fotožurnalista a válečný dokumentarista katapultoval do nejvyšších pater světového fotožurnalismu. Zásadní pro jeho fotografickou kariéru bylo vlastní vydání knihy Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Zklamaná naděje: 20 let války ve východní Evropě, 1991). Jeho fotografie pronikly na stránky prestižních světových časopisů jako např. Rolling Stone, New York Time Magazine, Newsweek, Mother Jones, Smithsonian, Condé Nast Travel, Geo, Playboy, Penthouse, Vogue. Je držitelem řady prestižních světových ocenění za přínos fotožurnalismu: Dorothy Lange Prize, Ernst Haas Award, Golden Light Award, Golden Medal for Photography – Society of Publishing Designers New York, Gold ARC Award for Best Annual Report, Lucie Award nebo World Press Photo. Domácího, českého uznání se Antonínovi Kratochvílovi dostalo oceněním Osobnost české fotografie za rok 2014.   FEŠANDY Z ŠUPLÍKŮ. SUDEK A SOCHY termín: 23. 6. – 27. 9. 2020, Dům fotografie kurátorky: Hana Buddeus, Katarína Mašterová ve spolupráci s Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i. a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze Josef Sudek (1896–1976) zasvětil významnou část své profesionální kariéry fotografování uměleckých děl. Znovuobjevení této obsáhlé, a přitom téměř neznámé části jeho díla bude pro širokou veřejnost překvapením. Zaměření výstavy na sochy, téma, které bylo Sudkovi blízké, umožní ukázat souvislosti jeho práce na zakázku s volnou tvorbou. Sudek s oblibou gotickým Madonám a světicím říkal „fešandy“ a rád sochy fotografoval i „pro sebe“. Vedle ikonických fotografií ze sv. Víta nebo ze „zahrádky paní sochařové“ výstava představí snímky fotografované pro sochaře, umělecké spolky a nakladatele, uložené doposud v kartotéčních „šuplících“ ve fototéce Ústavu dějin umění, ale i dobové reprodukce v knihách a časopisech. Vybraná díla zpřítomní napětí mezi artefaktem a reprodukcí, mezi potenciálem fotografie přiblížit umění masám a fotografií jako originálním uměleckým dílem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} VE VĚCI UMĚNÍ I BIENÁLE SOUČASNÉHO UMĚNÍ PRAHA termín: 22. 7. – 18. 10. 2020, Městská knihovna, 2. patro kurátoři: Tereza Stejskalová, Vít Havránek ve spolupráci s tranzit.cz a nadací ERSTE První edice Bienále Ve věci umění / Matter of Art se pod titulem Pojď blíž potýká s otázkami soužití ve společnosti, v níž lidé přestali hovořit společným jazykem. Zdržuje se v místech, kde jazyk selhává, zkoumá pohrdání, podráždění, strach, frustraci, zlobu, agresi, únavu. S pocitem, že je nutné najít společné východisko a podmínky pro empatii, se výstava soustředí na pátrání po příčinách emocionálního naladění současné společnosti. Tyto příčiny hledá v minulosti, v přítomnosti, či na ně hledí z perspektivy možných scénářů budoucnosti. Ptá se, jak se intimní prostor mezilidských vztahů a emocionální život váže k širším sociálním, politickým a ekonomickým podmínkám. Titul výstavy Pojď blíž, poukazující na rozporuplnost intimních vztahů mezi lidmi, a souvislosti mezi uměním a empatií, získal v souvislosti s přítomností viru SARS-CoV-2 v našich životech nečekané množství nových významů. Z něčeho zcela samozřejmého, jako je fyzická blízkost, se náhle stalo něco palčivého a traumatického. Toužíme po ní, protože se nám jí nedostává, ale zároveň se jí hrozíme. Projevem péče o druhého dnes není fyzická blízkost, dotyk, ale naopak vzdálenost, a to větší než jsou dva metry. Fyzická blízkost uměleckého díla v galerijním prostoru získává jiný smysl po měsících, kdy bylo možné současné umění a pocity blízkosti sdílet jen prostřednictvím virtuálních platforem. Bienále je tak příležitostí jinak promýšlet a zažít vzájemný vztah blízkosti, péče a umění. Je to nakonec právě umění, které nám může pomoci najít nový jazyk intimity a blízkosti pro život v tomto novém, (post)koronovém světě.   MONIKA IMMROVÁ termín: 4. 11. 2020 – 7. 3. 2021, Colloredo-Mansfeldský palác kurátorka: Iva Mladičová Monika Immrová je absolventkou ateliéru J. Zeithammla. Je jednou z nevýraznějších sochařských osobností své generace. Jako rodačka z Loun dostala do vínku silnou afinitu k abstraktnímu tvaru. Jako člověk blízký přírodě se však na druhou stranu neubrání ani průnikům geometrie s organickým tvarem. Tato bipolární identita jejích betonových objektů a reliéfů nese v sobě něco z estetiky vybavení meziplanetárních plavidel a historických industrií zároveň. Beton povýšila na sochařský materiál par excelence. Pracuje s ním stejně často jako s dalším netradičním materiálem – kartonem. Tyto svého druhu čistě technické komodity jsou jí oporou při hledání oproštěného a striktně formulovaného prostorového konceptu. Její doménou byla a je socha, ale v posledních letech intenzivně pracuje také v grafice a získala za ni ocenění Grafika roku.   FRIDA KAHLO: JEJÍ FOTOGRAFIE 2. 12. 2020 – 11. 4. 2021, Dům U Kamenného zvonu kurátor: Pablo Ortiz Monasterio Frida Kahlo měla silný vztah k fotografii. Její otec i dědeček byli profesionálními fotografy a ona sama užívala fotografie nejrůznějším způsobem. Sbírala například daguerrotypie a pohlednice z 19. století, snímky, z kterých vystřihovala detaily, psala do nich různé dedikace a zasahovala do nich jako by to byly malby. Obdarovávala jimi své přátele, byly to památky na její předky, studovala na nich vlastní podobu a navíc se staly důležitou inspirací pro její malířské dílo. Výstava Frida Kahlo: Její fotografie představuje řadu snímků, které se zachovaly v její pozůstalosti a byly donedávna zcela neznámé. Nyní jsou uspořádány a rozděleny do šesti tematických sekcí. Výstava se nesnaží o chronologický obraz jejího života, spíše se věnuje jejímu uměleckému zázemí, její rodné zemi a charakteristice celé éry, ve které působila. Je to koláž, která odkrývá nové detaily ze života jedné z ikonických postav 20. století. Pro šest kapitol výstavy bylo vybráno 241 fotografií. Věnují se jejímu původu, tzv. modrému domu – Casa blu, politice, revoluci a Diegu Riverovi, jejímu zraněnému tělu a Fridiným láskám a přátelstvím. Tyto dnes už historické dokumenty doby jsou však také dokladem umění a specifického pohledu dalších umělců, jejichž fotografie jsou rovněž součástí kolekce, jako např. Man Ray, Martin Munkácsi, Edward Weston, Brassaï, Tina Modotti nebo nedávno u nás vystavená Gisèle Freund. Výstava putovala zejména po obou amerických kontinentech a v Evropě byla představena zatím v Portugalsku, Německu a Polsku. Pořádající agentura Terra Esplendida oslovila GHMP díky úspěšné výstavě Sama Shawa, která proběhla v Domě fotografie v letech 2016–2017. Z Prahy výstava odcestuje do Ghentu v Belgii.   Chýnovský dům s ateliérem Františka Bílka od 12. května 2020 v Chýnově u Tábora kurátorka: Hana Larvová V chýnovském ateliéru Františka Bílka bude od začátku sezony 2020 představena menší upoutávka na dlouhodobou výstavu, která bude zahájena ve 3. patře pražské Bílkovy vily v květnu 2021 a která bude zaměřena na Bílkova díla, inspirovaná tvorbou celoživotního přítele, básníka Otokara Březiny.

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-04-04 17:02:17

Lenka Chalupová: Mnohdy nemám moc možností zasáhnout do osudů postav mých knih

Psaním se živí od svých osmnácti let, když začínala jako elév v novinách. Několik let pracovala jako žurnalistka a od roku 2004, kdy debutovala v literárním světě románem Neříkej mi vůbec nic, vydala dalších deset knih. Poslední kniha Páté jablko vyšla letos. „Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost,“ přiznává Lenka Chalupová, která je tiskovou mluvčí přerovské radnice.   Již ve dvanácti letech jste si poprvé uvědomila, že byste se jednou chtěla psaním živit. V té době jste také vyhrála celostátní literární soutěž pro školáky. Co vás ještě kromě psaní bavilo?  Moc ráda jsem četla, malovala a vůbec si tak pobývala ve svém niterním světě. Celé dětství mám protkané vyprávěním mojí mámy, s oblibou jsem poslouchala její vzpomínky, byla vždycky výbornou vypravěčkou. Milovala jsem chvíle, kdy povídala o svém dětství v malé, zapadlé a takřka Bohem zapomenuté pohraniční vesnici v jižních Čechách, kde se narodila – a kde se ve svých osmnácti letech potkala s mým tátou, který tam sloužil „na čáře“ a po vojně si ji odvedl domů na Moravu. A bylo to také ona, kdo mě přivedl ke čtení. Už jako malá jsem louskala knihy, které si v rámci Knižních čtvrtků nosila domů, byť to byly knihy pro dospělé. Ve dvanácti letech jsem už snila, že bych chtěla napsat svou knihu – třeba jako Valja Stýblová, Zdena Frýbová nebo Jaromíra Kolárová, které jsem v té době obdivovala. Ve škole mě bavila čeština, ruština, dějepis – a naopak jsem byla nešťastná z matematiky, fyziky a později i chemie. Navštěvovala jsem sportovní třídu a závodně plavala, ale ve sportu jsem se nikdy nenašla. Ve čtrnácti letech jsem navzdory svému humanitnímu zaměření nastoupila na strojní průmyslovku, protože jsme se na zvolenou střední školu nedostala. Pro mě, holku s mizerným technickým myšlením, to sice byla špatná volba, ale školu jsem dokončila a ráda na ni vzpomínám. Studium na žurnalistice, to už byla jiná káva, tam jsem byla „doma“.   Zájem o psaní vás dovedl ke studiu žurnalistiky. Pracovala jste jako novinářka v denících i časopisech a již nějakou dobu jste tiskovou mluvčí přerovského radnice. A vaše profese je o psaní a komunikaci a podle všeho vás baví. Je to tím, že je její náplň tak pestrá? Psaním se živím od osmnácti let, kdy jsem nastoupila coby elév do místních novin. Určitě je to pestrá práce, a navíc se člověk pořád sebevzdělává a nahlédne pod pokličku mnoha oborů lidské činnosti. Patřím ke zvídavým lidem, s oblibou si stále dohledávám a třídím informace i jejich zdroje. Samozřejmě, že práce tiskové mluvčí je jiná než práce nezávislého novináře – píšu tiskové zprávy o tom, co se ve městě dělá nebo plánuje, o rozhodnutích rady či zastupitelstva, komunikuji s novináři, kteří před pár lety byli ještě moji kolegové. Ale i tenhle protipól mě baví. V tomhle jsem šťastný člověk, všude jsem pracovala ráda a do každé nové výzvy šla s vervou.   Coby spisovatelka jste debutovala v roce 2004 vztahovým románem Neříkej mi vůbec nic. Pak přišly detektivky Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Tyrkysové oko. Co vás přivedlo k psaní knížek?  Když má člověk tendence psát, je to jakýsi přetlak, který musí jít ven. Já jsem to poznala už v dětství, kdy jsem tvořila knížky s vlastními ilustracemi, protože jsem své příběhy neuměla nechávat jen v hlavě… a vlastně se to se mnou „táhne“ celý život. První knihu jsem začala psát hned druhý den po maturitě – měla asi dvě stě stran a nikdy nevyšla, tehdy jsem tvořila spíše pro sebe a do šuplíku. Tušila jsem, že se ještě musím trochu „vypsat“ a „dozrát“, než najdu odvahu rukopis nabídnout vydavatelství. První knihu, kterou jsem vydala, byl vztahový román Neříkej mi vůbec nic – to mi bylo dvaatřicet, byla jsem na mateřské dovolené s dcerou Klárkou, a když děti spaly, usedala jsem k počítači. Už tehdy jsme si ale říkala, že budu přivádět na svět jen knihy, za nimiž bude stát vydavatelství. Nikdy jsem nechtěla jít cestou, že si budu vydání sama platit, to by mě netěšilo. Myslím, že když vydavatel investuje do knihy peníze, musí být přesvědčen o její kvalitě. A když si kniha vydavatele nenajde, tak ať zůstane v šuplíku.   Kromě detektivek jste napsala psychologické drama Ptačí žena, román Ledové střepy. Rodinným dramatem je Liščí tanec. Kniha Kyselé třešně se odehrává během 2. světové války a rodinná sága Páté jablko, která vyšla letos, na přelomu 40. a 50. let. Obě jsou inspirovány pohnutou historií vašeho rodného Přerova. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspirace je všude kolem nás. S trochou nadsázky se dá říct, že co lidský život, to námět na knihu. Moc ráda poslouchám lidi a jejich příběhy, zážitky a názory, nahlížím zlehka do jejich životů. Sama jsem povídavá a láká mě blízkost lidí zajímavých, inspirativních a otevřených. Taky mám velmi dobrou představivost a širokou fantazii, takže vymyslet příběh není pro mě složitý úkol. Naopak – je to příjemná hra skládat do sebe dílky osudů postav, které mi vznikají takřka pod rukama. Když jsem ve fázi procesu psaní, všechno s nimi prožívám – a protože děj mi tak nějak plyne sám a já ho jen popisuji, mnohdy nemám moc možností do jejich osudů zasáhnout. I když bych někdy ráda zatáhla za záchrannou brzdu, když se někomu děje příkoří či nespravedlnost. V posledních dvou knihách – Kyselých třešních a Pátém jablku – jsem zabrousila do historie. V první knize do let 1944 a 1945, kdy jsem románovou formou zpracovala konec války v Přerově i poválečný masakr na nedalekých Švédských šancích. V Pátém jablku jsem se zaměřila na léta 1946 až 1950 a čtenáře jsem zavedla do vesničky Předmostí u Přerova, kde lidé zažívají poválečné uvolnění a následné utažení šroubů, které přinesl Vítězný únor. Konkrétně popisuji život sadařské rodiny Francových, která po osmačtyřicátém roce přišla o sad i obchod s ovocem. Myslí si, že je to nejtěžší rána, která je mohla postihnout, pak ale přijde něco mnohem děsivějšího… U obou knih jsem čerpala z kronik, dobového tisku a vyprávění pamětníků.   Napsala jste 11 knih. Pracujete na nové?  Přemýšlím nad ní, ale ještě nepracuji. Vždycky potřebuji završit čerstvě narozenou knihu křtem, takže až román Páté jablko uvedeme slavnostně do života, začnu pracovat na dalším příběhu. Ráda bych se opět v knize obrátila do minulosti, konkrétně do pohnutých padesátých let v jedné vesnici na Přerovsku.   Jste maminkou dnes již dvou dospělých dětí. Neuvažovala jste psát také pro děti? Zatím ne, ale nevylučuji to. Asi bych zvládla každý žánr kromě odborné literatury a kuchařky. (smích) Ale když byly děti malé, vymýšlela jsem pro ně pohádky a vyprávěla jim je před spaním. Hlavně syn Štěpán byl vděčným posluchačem – a protože po mně zdědil fantazii, nechala jsem ho vždycky příběh dovyprávět podle jeho představy. Na papír jsem ale pohádky nikdy nedala, ani vlastně nevím proč… Třeba se k tomu dostanu, až budu mít vnoučata.   V jednom rozhovoru jste řekla: Psaní je můj život, radost, koníček. V jiném rozhovoru: Psaní je pro mne už diagnóza. Stále platí, že ráda píšete u televize a u kafé s notebookem v klíně? Ano, to stále platí. Nemám ani pracovní stůl nebo pracovnu, píšu prostě do notebooku u televize, k tvorbě potřebuji ruch – neuměla bych se zavřít do klidu a psát. Nejraději si pustím nějaký starý český film a u něj tvořím. A káva je můj nezbytný společník, mnohdy mám na klávesnici jen jednu ruku a ve druhé šálek – to je pro mě známka pohody. Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost.   Lásce ke knihám vás přivedla maminka. Co ráda čtěte? Máte raději klasiku nebo ráda objevujete nové autory? Zaujal vás někdo z těch současných? Ráda čtu současné české autory či spíše autorky. Je jich celá řada a jsou skvělé! Od Aleny Mornštajnové přes Karin Lednickou, Petru Dvořákovou, Viktorii Hanišovou, Michaelu Klevisovou, Magdu Váňovou až po Jakubu Katalpu, jejíž Zuzanin dech ráda vyzdvihuji. Čtu samozřejmě i mužské autory, ale tam raději ty starší – Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu či Pavla Kohouta. A jako malá jsem milovala všechno, co kdy napsal Josef Lada. Ovšem mou nejoblíbenější dětskou knihou, k níž se čas od času stále vracím, byl příběh od Zdeny Bezděkové Říkali mi Leni. Silný příběh z druhé světové války mě vždycky spolehlivě dojmul a rozbrečel. A já od dobrých knížek emoce očekávám.     Co vám říká slůvko relax? Jak nabíjíte své baterky? Samozřejmě s rodinou – dětmi, mužem, rodiči a také s přáteli. Strávený čas s mými nejbližšími je to nejvíc. A odpočívám při čtení, psaní, sledování filmů, ráda chodím do kina, do divadla, na koncerty, na výstavy, miluji výlety za historií na hrady a zámky nebo procházky po okolí. A taky ráda jen tak lenoším v teplé vodě, vydržím denně ležet hodinu ve vaně s dobrou knížkou – a ještě raději jezdím za teplou vodou do termálních lázní.   Lenka Chalupová se narodila se 4. února 1973 v Přerově. Působí jako mluvčí přerovské radnice. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka. Napsala knihy Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy, Tyrkysové oko, Ptačí žena, Liščí tanec, Začátek, Kyselé třešně, Páté jablko. Je vdaná, má dvě dospělé děti a žije v Přerově.

Čas načtení: 2019-08-05 07:14:29

Zemřel Petr Holman, editor díla Otokara Březiny a znalec Jakuba Demla

V neděli 4. srpna zemřel literární historik, editor a bohemista Petr Holman, známý především jako badatel, editor a autor literatury o Otokaru Březinovi. Bez něj bychom například dosud neměli kritická vydaní Březinových esejů a korespondence. Důležitou práci také vykonal pro vydávání korespondence Jakuba Demla. Březina byl Holmanovým celoživotním tématem, důležité pro něj bylo očistit básníkův život od nánosů mýtů, pomluv a ideologických výkladů. „Na první pohled by se mohlo zdát, že současná pozornost – a jak často už v historii k podobné situaci docházelo! – je spíše než dílu věnována životu básníka a všem těm jeho momentům, které ještě nebyly a ani dosud nejsou uspokojivě vysvětleny. Nikoliv bez zjevného překvapení, s očima doširoka otevřenýma a jen s nadlidskou námahou tak po sto letech můžeme číst jakési zmatené a podivně nelogické konstrukce a bez jakýchkoliv skrupulí jedině správné interpretace básníkovy domnělé homosexuální orientace … Zdá se ale také, že napříště už nebudeme nikým nuceni prohlížet pouťově řvavé barvotiskové obrázky typu Březina – pravověrný katolík, Březina – antisemita, Březina – národní socialista, bolševik nebo komunista, básník – mystik a chaosem dne vyrušovaný kontemplátor, či meditovat před staticky nedůvěryhodným obrazem Mistra zpodobeného jako téměř ortodoxního hinduistického svatého muže nebo buddhistického mnicha," napsal v Bulletinu Společnosti Otokara Březiny v roce 2003. A takto se k Březinovi vyjádřil před deseti lety v rozhovoru pro Lidové noviny: „Březina je obecně považován za básníka kosmu a země – jak tu nevzpomenout kritika Bedřicha Fučíka a jeho studii Píseň o Zemi –, ale i podzemí, všeho, co se nachází v neustávajících procesech a stálých dynamických proměnách pod povrchem, ztajeně, skrytě. Zcela konkrétně i v přeneseném smyslu se stal básníkem univerzality. Ta, jak víme, obsahuje také nekonečné množství protikladů – a snad právě těm odpovídá i mnoho oxymór v Březinově díle. Básník se tyto, mnohdy jen umělé, protiklady snaží rušit, ponechává je svobodně žít vedle sebe, jsou pro něj zcela přirozenou součástí hmotné i duchovní existence, přirozenou součástí svobody. Nerozděluje. Spojuje. Míra jeho tolerance je nekonečná. Daleko – blízko, vysoko – hluboko, dlouhý – krátký, světlo – tma, ticho – hřmot světa, mlčení vnitřní i vnější reality – řev samoty, řád – chaos atd., vše, a ještě mnohem víc, říká se, je v Březinových textech permanentně obsaženo." Dalším důležitým autorem byl pro Petra Holmana Jakub Deml, podílel se na vydání jeho korespondence. „Snad vůbec první kniha, která se mi kdy dostala do rukou, byl výbor Rodný kraj v uspořádání Bedřicha Fučíka a Miloše Dvořáka z roku 1967. Vše ve Dvořákově doslovu Básnické drama Jakuba Demla bylo pro mě objevem zásadního významu, jakýsi první, prvotní impuls… Později Miriam, Tanec smrti, Hrad smrti, pak třeba Tasov, některé svazky Šlépějí a další a další a další… Ovšem pozdější seznámení s Mislou a Vladimírem Binarovými, s Jitkou a Bedřichem Fučíkovými nebo Stanislavem Vodičkou mi v jistém smyslu (možná ještě významnějším, silnějším, rozhodnějším, rozhodujícím!) dalo mnohem víc než jakékoliv knihy…," odpověděl Petr Holman na anketní otázku webu Literární bašta Dobré češtiny.  O obou těchto autorech píše ve svém deníku z roku 1973, který vyšel v knize Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? Jakub Deml a literární tradice vydané v  roce 2018 Ústavem pro českou literaturu.    Ukázka z deníku Petra Holmana 25. července První ráno v Tasově. Vstával jsem brzy, abych zachytil krásu probouzejícího se dne.      Hrob Jakuba Demla. Přes noc na něm přibyly čtyři svíčky, které někdo hned ráno, ještě před mým příchodem, zapálil a zbavil mě tak vůle učinit někdy v budoucnosti totéž. – Zvuky varhan z kostela. – Ticho. Lány obilí. Skřivánci.      Odpoledne setkání s Josefem Demlem, synovcem Jakuba Demla. Vysoká postava, šedivý vlas, ostře modelovaná tvář (místy se zdá tvrdá), důstojná chůze. – Zahrada, češeme rybíz, vyprávění. U Demlů na návštěvě příbuzní; malá Alenka Gáliková a její slovenské pohádky (O motýlovi a o kvetinkách, O farbách a červenej astre, Príhody kocúrika Honzíčka), hry, diktáty, aforismy, otázky a odpovědi…      Demlovo vyprávění. Jakub Deml a Bílek. Přátelé… V roce 1914 Bílek vystupuje z katolické církve a syn vstupuje do církve československé. Deml jej proto ostře napadá – neutěšená situace do roku 1929 – smrt Otokara Březiny – neshody kvůli poslednímu pomazání – Březina odmítá…      Josef Deml – setkání v Mariánských Lázních s jakýmsi doktorem, který tvrdí, že Březina byl ateista (?).      Vyprávění pokračuje… Demlova cesta na Březinův pohřeb. V Třebíči přesedal na vlak znojemský, Bílek z vlaku pražského na Znojmo. – Vzájemné setkání, vřelé, „objali se“ a srdečnost etc. – Pohřeb v Jaroměřicích – po pohřbu se Deml Bílka straní, nevšímá si ho, nemluví na něj etc. – Rys jeho povahy – vznětlivost – zapomnění. – Bílek: tvůrce, pracovitost, práce v Pelhřimově. – Paní Bílková posílá skrze prostředníka v Jinošově návrh na smíření. Deml ANO…, ale musíte (i syn) přestoupit do katolické církve. NE…      Pomník Jakuba Demla, špatný stav. Snaha Josefa o zlepšení, žádost na Svaz čs. spisovatelů, žádáno 15 000 korun, příspěvek (dr. Ivan Kříž, Osová Bítýška, člověk s tituly, výkup kožek, nemůže dělat nic, co by odpovídalo jeho kvalifikaci).      Miriam, nikoli vliv Georga Trakla, Demlova zamilovanost do jisté ženy, žili spolu v Jinošově před válkou.      Březina – vyprávění – skromnost. Setkání s prezidentem Masarykem, Březina je zván na Hrad, nepřijímá. „Pan prezident má ke mně stejně daleko jako já k němu.“ – Krátce před Březinovou smrtí jej Masaryk navštěvuje v Jaroměřicích. (...)   29. července Stanislav Vodička za mnou přijel do Tasova! Krásná návštěva! Ve tři čtvrtě na devět setkání u Demlova hrobu (květinka!).      Potom dlouhá rozmluva u Rousků, kde jsem v tu dobu od začátku bydlel. I tohle setkání bylo zázračné. Hospoda U Prokšů už skoro zavírala, všude tma, já neměl nocleh, a jen náhodné setkání před hospodou způsobilo, že jsem pak na výměnku u Rouskových mohl pár dní zůstat. Stanislav vyprávěl o svém životě, o knižních vazbách…, ale i tady se hovor brzy stočil k Janu Zahradníčkovi.      Nezměrná tragika Zahradníčkova života – osud katolického básníka – po roce 1945 komunisty dlouho vězněn – tři děti – manželka. Dva měsíce před smrtí je na čestné slovo na dva dny propuštěn na pohřeb svých dvou holčiček, které zemřely na otravu houbami. Zpět do vězení – propuštěn po dalších čtyřech letech, za pět měsíců umírá.      Pohřeb Jana Zahradníčka. Bydlel na výměnku v zabraném statku – vyháněli ho neustále i z tohoto skromného útulku („kriminálník“). – Podzim! V den pohřbu byly vyneseny máry s jeho tělem z domu a postaveny na dvorek, mírně skloněný, po kterém tekla močůvka z blízkého, výše umístěného obecního hnojiště. Podzimní den. Kněz, který promlouval nad zemřelým, se musel brodit v močůvce, přičemž z hnojiště se kouřilo – sloupy páry, hnusné a slizké… Nestatečnost lidí. Všichni byli zalezlí ve svých norách, nikdo se neodvážil doprovodit „kriminálníka“ na poslední cestu…      Po převratě komunisti zničili Muchovu tiskárnu v Medřiči – sesypávání typů, ničení strojů atd. Pan Mucha jen bezradně a zoufale přecházel po chodníku. Blbost lidská! Tasov, dědici faráře – všechny Demlovy knihy do sběru, ručně malované lidové malby na skle (v dřevěných rámech) byly rozřezány na cirkulárce… Album klasiků, Březinův překlad Goethova Krále duchů – text shodný v Hýskových Prvotinách?      Společná návštěva Karla Švestky, předsedy MNV. S neobvyklou laskavostí a ochotou mi k Rouskovým zapůjčil kroniku Tasova s téměř neznámými zápisy Jakuba Demla. Vidím vůbec poprvé! – Švestkové koláče paní Švestkové! – Také domluva brigády: přidavač při opravách obrubníků na tasovském hřbitově (chleba a špek a sádlo a svačiny a stopečky slivovice na márách) a při stavbě tasovské hasičské zbrojnice…      Návštěva u Františka Pospíšila v Bosně. Knihy Jakuba Demla i jiných autorů, velké množství krásných Vodičkových vazeb. Studium kroniky. – Večer, kolem osmé hodiny, ještě jednou na „pionýru“ přijíždí Stanislav, další dlouhé rozhovory…   (...) {loadmodule mod_tags_similar,Související} 7. srpen, Tasov – Třebíč – Jaroměřice Dnes, sedmého srpna 1973, asi o deváté hodině dopolední, jsem dospěl k cíli své letošní cesty – k hrobu Otokara Březiny do Jaroměřic nad Rokytnou.      Stoje před hrobem básníkovým, pociťuji tentýž stav jako před nedávnem při poslechu hudby Musorgského – stav krásy, opojení 434 435 přítomnou chvílí, která se dostavuje – jak myslím – asi jen na výslovné přání Tvůrce.      Mystické vytržení, chvění celého těla, které současně probíhá prostorem kolem, určitá lehkost, lehkost světelná, přecházející v závrať – rozplývání Světla Všehomíra v Duši člověka, která již léta cítí blízkost jiné Duše, také tak lehké, také tak vnímající bolesti a krásy životního běhu v Přítomnosti…      Význam Sounáležitosti a jeho hluboký smysl nemůže zůstat skryt tomu, kdo podobně jak onen předcházející porozuměl věcem tohoto světa.      Chvění, rozechvění, zrychlený dech, věci, na které nezaostřuji pozornost, které tvoří jen pozadí, velebné pozadí této chvíle, se míhají šílenou rychlostí kolem mne, však v majestátném klidu, pohybují se, letí, stoupají, a přece zůstávají nehybny – není možné znát a identifikovat tento stav bez předchozího jeho prožitku, tak radostného, povznášejícího, naplňujícího Světlem, oddaností Tomu, Jenž Ví… Láska je to, snad bhaktická láska, láska bez mezí, obsahující v sobě i onu Bolest, která kdysi byla předchozím jejím stadiem. Aby člověk (pouze vyvolený?) této Lásky mohl dosáhnout (stačí jen jeden život?), musí nejprve trpět, trpět nevýslovně, snad jako Zeyerova Kristina, musí poznat bolest lidí a věcí a zvířat, bolest země, bolest oblaků, musí se protrpět bolestí nebes, stromů, bolestí chvějícího se přiznání a splynutí těl milenců, jež je tak blízko Smrti, i Smrt samu musí poznat (zná Smrt bolesti loučících se?) – a teprve potom se přiblíží tajemství Lásky…      Mistře, dříve tak vzdálený a nyní mnohem bližší, věřím Vám, věřím, že Vy mi pomůžete přiblížit se všem tajemstvím Země a Nebes. Odpusťte prosím, že jsem Vaše dílo dosud studoval příliš málo a že to, co jsem z něho do dnešního dne načerpal, jako čerpáme ze studnic moudrosti posvěcené věky, staletími i tou nejpřítomnější současností, je jenom příliš nedostatečná daň Vám, který jste mi ukázal Cestu. Když jsem dříve četl a rozjímal některý Váš verš, neměl jsem ještě onu potřebnou víru, jež by mi pomohla pochopit…      Prosím Vás tedy zde, na tomto místě, pokorný a kající se za všechny své minulé činy, s kterými jsem nesouhlasil, ale přesto jsem se jim nedokázal (já tehdy bez vůle!) vyhnout, dejte mi vždy sílu a odvahu…      Zdá se mi náhle, že jsem klidnější, i když tak rozrušen…      Vidím, vidím Vaši tvář…      A děkuji, děkuji Vám…      Je možné chtít víc než občasné chvíle, ve kterých se zjevuje Život, po kterém tolik toužím, Život, který – aby jej bylo možno naplnit – je nutné pochopit jen jak předobraz. Je možné chtít víc? Je možné vůbec něco chtít, něco žádat?      Sluníčko sedmitečné, hálinko, rozumíš snad ty těmto věcem tak dobře, že právě ve chvíli, kdy jsem o nich rozjímal, jsi mě přišla navštívit a povzbudit v mé cestě? Děkuji i tobě.      Teď už snad tomu všemu dokážu porozumět lépe. Ano, jak říkáte: Největší výtvory člověka mohly vzniknout a vznikly ve chvílích největší bolesti. Nejsou Bolest a Radost jen dvě jaksi zvnitřku se třpytící plošky téhož krystalu?      Je čas odejít – – – Proto odcházím…   Návštěva muzea, okouzlení… Jaroměřický zámecký park… Chrám Páně sv. Markéty… Škola v Jaroměřicích…      Seznámení s Klenovými. – Pan Klen cituje vzpomínku Březinova osobního holiče Čapka na jeden z básníkových aforismů: „Komunismus, to je idea. K jejímu uskutečnění by musili být lidé andělé. A kdyby byli andělé, nepotřebovali by komunismus.“ – Paní Klenová mi ukazuje zápis Březinova citátu z Maeterlincka do svého památníku:        Mlčení jest živel, v němž se utvářejí veliké věci, aby konečně mohly vyjíti dokonalé a velebné na světlo života, jež ovládnou. Včely pracují jen ve tmě, myšlenka jen v mlčení a ctnost v skrytu.      Václav Jebavý      Jaroměřice 15. II. 1917   Mnohahodinová rozmluva s Klenovými u nich doma, k večeři brambory a podmáslí, knihy, časopisy, fotografie (mj. Březina a Masaryk v Jaroměřicích), vyprávění o jaroměřické historii, hudebních tradicích, vzpomínky, citáty z posledního období života, například komentář k básníkovu uměleckému odmlčení: „Co jsem chtěl národu dát, to už jsem dal. A kdybych psal dál, bylo by to totéž, ale jinými slovy.“      „Čistý víc vidí…“      Při nabízení profesorské stolice v Brně: „ – Pavouček na dlani – třese se a celý nesvůj.“      „Vše, co jsem měl, jsem přečetl, s mnohými autory mluvil, a všichni, když chtějí mluvit pravdu, musí říci: My víme, že nic nevíme, a Tajemství zůstává…“      „Celé moje dílo obsahuje: abychom se milovali, jeden druhému odpouštěli a za nepřátele se modlili.“ [Zima 1928–1929.]      Dárek – originální exemplář parte Otokara Březiny.      Večer u bratří Krulových (Jaroslav sochař a kovotepec, žák Jaroslava Horejce, Bohuslav lidumilný právník, právní poradce…), kteří oba Březinu navštěvovali, pamatovali… Opět dlouhé rozhovory, vzpomínky, prohlížení fotografií a památek na Jakuba Demla i Otokara Březinu, hudební rod Míčů, František Antonín Míča a italská opera v Jaroměřicích. – Březinovské písemné vzpomínání Drahušky Krulové!      V přízemí vybavený ateliér přeplněný „věcmi“, náčrty, modely, hotové práce (Anna Pammrová!), Štursa, odlitky Michelangela (koleno, ruka), fragmenty barokních prací atd. – V prvním patře velká a bohatá česká i cizojazyčná knihovna, kunsthistorie, dějiny, literatura, Březina, Deml, Florian a Stará Říše, Zahradníček, Durych, Bílek (originální alba), Váchal (rovněž originály), Reynek, Blake, Novalis, Hölderlin, Portmanovy výlučné bibliofilské tisky, Konůpek… [Kde tyhle všechny památky jsou? Po smrti obou bratří zmizely neznámo kam. – Poznámka z roku 2017.]      Nocleh v knihovně na dřevěné pryčně, světlo, bezesná noc, komáři…   Petr Holman (* 1951) byl literární historik a editor, bohemista, indolog, hudebník a cestovatel. Prošel mnoha dělnickými, pedagogickými i jinými profesemi, po roce 1989 absolvoval stáž v Oxfordu a jako učitel hostoval na univerzitách v USA a Indii. Byl čestným předsedou Společnosti Otokara Březiny. Tomuto básníkovi zasvětil podstatnou část své práce. V samizdatu uspořádal a vydal Frekvenční slovník básnického díla Otokara Březiny (1974–1986; knižně 1993) a řadu jeho doposud nepublikovaných textů. Knižně pak v edici Petra Holmana vyšla mj. Březinova Hudba pramenů a jiné eseje (1989, 1996 rozšířeno pod titulem Eseje), celoživotní Korespondence I a II (2004), podílel se též na zrcadlovém česko-latinském vydání Básnických spisů / Opera poetica (2014). Uspořádal březinovskou bibliografii, řadu sborníků a březinian – tyto jeho snahy vyvrcholily monumentální textovou koláží Březiniana II (2012). Petr Holman též publikoval několik drobnějších edic dopisů Jakuba Demla (Marii Tischlitzové, Marii Bačákové aj.) a spolupracoval na přípravě edice vzájemné korespondence Jakuba Demla a Otokara Březiny (2018).

Čas načtení: 2020-07-09 20:34:00

Poselství lásky z protektorátu - 2. díl

Poselství lásky z protektorátu - 1. díl 3) Hlavně měj holka rozum! Nebo budeš hrozně nešťastná... Tohle životní naučení jsem slýchala od babičky v dětství často. Zjevně jde o moudro podložené životní zkušeností. Babička nelitovala své tehdy rozumové volby partnera (alespoň tak, jak to vidím) zejména proto, že se do něho později zamilovala. V jejich korespondenci je postupně rostoucí blízkost hodně vidět. Jak se tak stalo? Dovozuji, že děda měl prostě pravdu. Skutečně měli dobré předpoklady tvořit harmonický pár. A závazek a intimita vedly nakonec i k vášni. Důležitý byl společný čas, chuť si naslouchat a vztah budovat – a také společné překonávání protivenství, které mladému páru do cesty stavěla doba. Dokonce z Reichu děda babičce na podzim 1943 píše, že vnímá, jak odloučení jejich vztah utužilo. ale že už by to opravdu mohlo stačit. I na romantiku konečně dochází, když si píší, jak se jim o sobě navzájem zdá a touží po sobě. 4) Žijeme spolu v klidném souladu... Vzájemné zalíbení a podpora přetrvaly i po dědečkově návratu domů, sňatku a poté, co se jim v roce 1944 narodil syn. Vyčíst je můžeme z dopisů z druhé poloviny roku 1946, kdy si děda odbývá vojenskou službu na druhé straně republiky (opravdu kroutím hlavou nad tím, jak se k nim chovala republika – po válce ještě vojenskou službu... – co jsou ve srovnání s tím stesky naší generace?). Konkrétně větu s manželkou spolu žijeme v klidném souladu pak napsal dědeček do svého životopisu v roce 1970. A vzhledem k tónu dopisů rodiny i fotografií ze sedmdesátých let nešlo o žádnou lež. Ostatně já je tak pamatuji i v letech devadesátých, kdy jsem s nimi pobývala. Pevný řád a laskavost byly v jejich domácnosti mile vyvážené. A jejich vztah díky vzájemnému pošťuchování i objetím na pohled radostný a živý. 5) Životní bilance? 80 let, z toho cca 60 spolu... Dědeček a babička oba zemřeli krátce po dosažení svého osmdesátiletého jubilea. Zanechali na planetě dva syny, pět vnoučat a zatím nedokončený počet pravnoučat (dosud 9, brzy snad deset :-) ). Celou rodinu dokázali stmelovat dohromady díky tomu, jak investovali svou energii. Tvořili srdce rodiny, která se scházela v prostorách společné chalupy a ukazovali nám všem příklad, jak se dá společně žít. Zemřeli v mém dospívání (děda, když mi bylo dvanáct a babička v mých šestnácti). Strašně mi chyběli. Později jsem měla dojem, že jsem je hodně idealizovala. Tohle připomenutí jejich životní cesty mi ale ukazuje, že ta idealizace zas tak velká nebyla. Tedy klobouk dolů a dej vám pánbůh věčnou slávu. A babi, měla jsi pravdu i se svým však vy si jednou vzpomenete... Jak vše začalo? Krabice s dopisy

Čas načtení: 2020-02-12 20:52:29

Villa Pellé vystavuje dvě originální umělkyně: Barboru Myslikovjanovou a Janu Horálkovou

Sochařka Jana Horálková s expozicí Prostory úkrytů a malířka Barbora Myslikovjanová s kolekcí děl zejména z poslední doby, kterou kurátor Patrik Šimon pojmenoval Rovnováha ticha, vystavují do 20. února prostorách Galerie Villa Pellé. Na první pohled rozdílné tvůrčí postupy obou autorek spojuje schopnost postihnout postavení osamělého jedince ve vztahu k sobě samému, jeho okolí, přírodě i obecným principům a univerzálnímu řádu. Jana Horálková nepřináší do Galerie Villa Pellé tradičně chápané sochařství, ale jak název expozice nepřímo napovídá, jedinečný soubor interaktivních objektů, odkazujících mimo jiné i ke strukturám a pohybu základních částic známých z kvantové fyziky, vybízí diváka ke spolupůsobení. Může dílem procházet, najít si uvnitř svůj prostor pro úkryt, místo pro zamyšlení či kontemplaci.  Dílo mladé malířky Barbory Myslikovjanové v sobě skrývá mimořádnou emotivní sílu. Expresivní figurální malba leckdy připomíná sekvence z neorealistického filmu, v dřívějších pracích dominuje téma dětí v rodinném prostředí s leckdy nelichotivými a znepokojivými tušenými konotacemi. Expozice ve Villa Pellé klade důraz zejména na poslední tvorbu, v níž již probleskuje naděje v lidskou sounáležitost, lásku a blízkost k druhému člověku. Ovšem se všemi obtížemi a výhodami ticha, v němž jedinec hledá a nalézá svou rovnováhu.  Jana Horálková (*1991) studovala sochařství v Antverpách na Královské akademii krásných umění a před tím absolvovala Institut umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni. Není ale úplně klasickou sochařkou v zažitém slova smyslu. Její konzistentní dílo vychází z abstraktních forem, které v matematické logice přírody tvoří krystalicky čisté schránky. Takto promyšlené modely ztvárněné v obvyklých materiálech postupně zvětšuje do monumentálních rozměrů a nabízí tak divákovi aktivní přímý fyzický a smyslový kontakt s těmito strukturami. „Mnohem více než vzhled rostlin mne fascinuje jejich růst a proměna. Formy mých objektů jsou z velké části odvozené z přírody,” říká umělkyně a dodává: „Spíše mne však zajímají systémy a pravidla podle kterých příroda tvoří, důvody jejich vzniku, geometrie kterou rostoucí struktury a formy sledují.” Její dílo lze považovat za pozoruhodný a originální způsob jak nazírat na svět přírodních forem pomocí lidského měřítka, divákovi dává možnost prožít okamžiky souznění v harmonii s vyšším řádem vesmíru i se sebou samým. Barbora Myslikovjanová (*1989) vystudovala AVU v ateliéru Vladimíra Kokolii a Michaela Rittsteina. Je pro ni typická expresivní figurální malba, která skrývá ve zdánlivě běžných momentech rodinného života a dětství psychologicky propracované silné motivy, leckdy velmi znepokojující. Je tu bolest v závoji tajemství, děti odevzdané napospas dospělým. Tedy těm, jejichž tváře v obraze nezachytíme, protože je nahrazuje divák sám. V posledních třech letech se zabývá vlastním hledáním rovnováhy, ve kterém má místo i naděje vkládaná do vztahů s okolními lidmi. „V obrazech se zabývám více sama sebou, ačkoli tomu bylo i dříve, ale tehdy převažovala témata dětí. Nyní jde o hledání mého vnitřního já, vyjadřované skrze proces malby. Nesoustředím se na vnější podobu sebe samotné,“ říká autorka o současné fázi své tvůrčí cesty. Na současné české výtvarné scéně se Barbora Myslikovjanová zjevuje jako výrazný individuální solitér s autentickou hodnotou vlastního života, odrážejícího se v jejím díle. {loadmodule mod_tags_similar,Související}   

Čas načtení: 2019-11-04 12:15:46

Literární vyhlídky (4. až 10. listopadu)

Nadcházející týden nabídne celou řadu autorských čtení i knižních křtů, a kromě toho také dvě zajímavé jazykově orientované akce – Den češtiny a Kontext 2019. Nešetřili jsme ani s (audio)knižními tipy, mezi nimiž nemůže chybět nová próza Jakuba Dotlačila – rozhovor s autorem pro vás totiž chystáme v prosincovém Bibliu.   POZVÁNKY   4. 11. Praha / V 17 hodin ve Werichově vile představí Petr Kotyk, archivář Památníku národního písemnictví v Praze, jeden ze vzácných fondů Literárního archivu a po desítkách let znovu pustí ukázky z válečného vysílání V+W z USA, které se dochovaly na gramofonových deskách. Dosud nevydané nahrávky, které Voskovec a Werich připravovali od roku 1941 až do konce války, představují dialogy komentující aktuální události a textové parafráze známých písniček Osvobozeného divadla. Praha / Od 18 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční křest knihy Pavla Bušty Lobotomík (Argo 2019), kterou ilustroval David Cajthaml. Rozhovor s autorem poutavé imaginativní prózy si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Vydržať!: dopisy z vězení (Pulchra 2019), která zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978–1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.   5. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest nového vydání Komenského knihy Labyrint světa a ráj srdce (Práh 2019) s kolážemi Miroslava Huptycha. Pozvání přijali Tomáš Halík, Pavel Kosatík, Jan Kumpera, Mirek Kovářík a Miroslav Huptych. Praha / V 17 hodin pokřtí v Radiocafé (Vinohradská 12) svou novou knihu Praha neznámá IV Petr Ryska, autor blogu Praha neznámá a pořadatel úspěšných komentovaných procházek po Praze. Ve čtvrtém díle navštívíte společně s autorem romantický Jánský vršek na Malé Straně, prohlédnete si honosné i méně okázalé vily na Vinohradech, projdete se přírodně-historickou trasou z Malé do Velké Chuchle přes rozsáhlý Chuchelský háj nebo se zatouláte do nejmenší pražské čtvrti Zadní Kopanina. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven Markéta Hejkalová, spisovatelka, nakladatelka a překladatelka finské literatury (mj. děl Miky Waltariho či Arta Paasilinny), která od roku 1991 každoročně pořádá Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě a společně s manželem zde provozuje rodinné nakladatelství Hejkal. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jiří Starý s přednáškou na téma Poezie staroseverských skaldů. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům literární večer o životě a díle Louise Fürnberga, německého židovského spisovatele a československého občana původem z Jihlavy, který strávil podstatnou část svého života v Praze. Úvodní slovo o životě a díle autora pronese Viera Glosíková. Během večera zazní Fürnbergovy texty v podání jeho dcery Aleny.   6. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest nových knih Jiřího Padevěta Sny a sekyry (Host 2019) a Dvacet minut na vsi (Academia 2019), jejichž kmotry budou Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. První svazek obsahuje množství zdánlivě všedních mikropříběhů, které předcházejí zlomovým událostem známým z učebnic dvacátého století, druhý titul je souborem povídek. Praha / V 18 hodin se v Domě čtení (pobočce MKP) uskuteční autorské čtení Zdeny Bratršovské. Básnířka, prozaička a divadelnice přečte ukázky ze své nové knihy poezie Soukromá vernisáž (H+H 2019). V tomto výboru čerpá ze svých pěti básnických sbírek, které šokovaly svou neženskou drsností, otevřeností ve věcech erotiky i stylovou vytříbeností. Praha / Od 19 hodin se v kavárně a čajovně U Božího mlýna odehraje křest knih Pavla Zajíčka Čas je výkřik uprostřed noci (Maťa 2019) a Svatopluka Karáska V nebi je trůn (Maťa 2019), které vycházejí v edici Bouře. Básně zarecitují a zazpívají členové Sboru břežanských kastrátů a se Svatoplukem Karáskem zazpívá také Rostislav Tvrdík. Role kmotrů se přislíbili ujmout Vratislav Brabenec a Charlie Soukup. Praha / V 19 hodin proběhne v Komunitním a mateřském centru Kampa Romantický večer Tvaru, který nabídne autorská čtení (Ondřej Hanus, Marie Šťastná, Pavel Rajchman, Tereza Riedlbauchová, Anna Beata Háblová), přednášku Mileny Slavické o romantickém malířství i hudbu (Jan Faix a Gabriela Rossi). Moderuje Lukáš Senft. Ústí nad Labem / Od 20 hodin představí v Café Max svou novou knihu prozaik Michal Vrba. Povídková sbírka Kolem Jakuba (Argo 2019) je příspěvkem k tématu malého člověka ve víru velkých dějin, přičemž spojovacím prvkem jednotlivců, do jejichž života zasáhnou dějinné přemety, je středočeský rybník Jakub. Rozhovor s autorem přinášíme v listopadovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 11/2019.   7. 11. Praha / Od 8.30 do 19.00 bude Kampus Hybernská hostit Den češtiny – mnohovrstevnatý jednodenní festival, který pořádá pražská bohemistika a je určen jak středním školám, tak komukoli, koho jednoduše baví čeština. Zazní přednášky na rozličná literárněvědná a jazykovědná témata, části se speciálním zaměřením na otázky spojené s výukou jazyka a literatury. Prostor bude věnován i dvěma panelovým debatám, a to diskusi o výuce současné české literatury na školách a debatě o žánru tweetu a tweetování v češtině s úspěšnými uživateli Twitteru. Návštěvníky čekají i autorská čtení tří vynikajících současných autorů, aktivní řešení jazykových úloh včetně těch z maturitního didaktického testu, ukázka kurzu češtiny pro cizince nebo nahlédnutí do příprav mluvených zpráv v rozhlase. Po celý den poběží i knižní bazar. Program a další informace ZDE. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně ČR Alena Morávková knihu Hlasy dvou básníků (NK ČR – Slovanská knihovna a Česká asociace ukrajinistů 2018) – výbor z tvorby Jurije Darahana a Oleksy Stefanovyče, dvou ukrajinských básníků, kteří se ocitli ve dvacátých letech 20. století v Československu poté, co zkrachovaly snahy vytvořit nezávislý ukrajinský stát. V Praze nalezli nový domov a zde se také literárně etablovali. Oba bývají řazení k tzv. pražské škole ukrajinských exilových básníků. Výbor uspořádaly Tereza Chlaňová a Alena Morávková, na překladech poezie se podíleli Tereza Chlaňová, Matěj Lipavský, Alena Morávková a Václav Daněk. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest knihy Magdalény Platzové Máme holý ruce (CPress 2019) – autentického deníku studentky z doby převratu, ale zároveň i historického románu, ve kterém jsou popsány události tak, jak se skutečně staly. Účast přislíbili Eda Kriseová, Josef Platz, Tereza Kosová či dokumentarista Tomáš Škrdlant. Hradec Králové / V 17.30 zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven spisovatelka, publicistka a překladatelka Pavla Horáková. Autorsky debutovala v roce 2010 detektivním románem pro mládež Tajemství Hrobaříků, který následně doplnila o dva další díly. Letos získala ocenění Magnesia Litera v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti (Argo 2018). Praha / Od 18 hodin se v sídle Nakladatelství Meander uskuteční křest šesti nových přírůstků edice Repolelo. Těšit se můžete na originální básničky, říkadla a písničky od slavných autorů, jako jsou Ivan Wernisch, Daniela Fischerová a další. To vše v uměleckém podání předních českých výtvarníků (Jiří Franta, David Böhm, Kristina Fngrlnd, Ester Nemjó, Marie Štumpfová, Anna Kulíčková, Jaromír Plachý). Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena nová kniha Aleše Palána Jako v nebi, jenže jinak (Prostor 2019). Autor bestselleru Raději zešílet v divočině v ní popisuje setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. Hostem večera bude fotografka Johana Pošová, autorka snímků v knize. Večer uvede Denisa Novotná. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení Petry Hůlové z dosud poslední knihy Zlodějka mýho táty (Torst 2019) i nových textů. „Víc než dvacet let si píšu deník. Sešitů už mám dvě police, na jejich chlopních seznamy přečtených knih, mezi chlopněmi různobarevnými propiskami můj všelijak příšerně sebestylizovaný život.“ Brno / V 19.30 bude v Kabaretu Špaček uvedena kniha Jiřího Šimáčka Prvotřídní hajzl (Druhé město 2019), která se opět odehrává v Brně a jejíž hlavní postavou je zkorumpovaný policista středních let, bezohledný manipulátor přezdívaný Náčelník. Osamělého antihrdinu z klidu parazitní existence vykolejí až setkání s mladou ženou, kterou je stále víc posedlý. Hovořit bude Martin Reiner a Miloš Voráč, ukázku z knihy přečte Jiří Šimáček.   8. 11. Praha / Od 9.00 do 16.30 bude Bio Oko hostit konferenci o jazyce v kontextu doby s názvem Kontext 2019. Jak si stojí současná čeština? K čemu je fajn umět s Českým národním korpusem? Se svými příspěvky na nejrůznější témata vystoupí básníci, překladatelka, marketéři, textaři i jazykové vědkyně. Více o programu ZDE. Praha / V 16.30 proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest knihy Ve stínu magie (Epocha 2019) – antologie povídek předních českých autorů sci-fi a fantasy, kterou uspořádali Boris Hokr a Leoš Kyša. Účast přislíbili mimo jiné František Kotleta (rozhovor s autorem čtěte ZDE), Kristýna Sněgoňová nebo Theo Addair. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest nové sbírky Jana Spěváčka Čum do ráje (Dauphin 2019), obsahující 52 básní, v nichž se rodinná a přátelská blízkost prolíná s blízkostí Bohu. Dá se chápat i jako kniha o možnosti univerzální lásky. Autor věří, že osud a náhoda jsou dobří přátelé – a zcela nenáhodně zvolil jako titul své knihy dětský „přeřek“ z Holanovy Noci s Hamletem. Úvodní slovo pronese Olina Stehlíková. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Kniha s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé (Echo Media 2019) je souborem cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Pod názvem Emisar (dybbuk 2019) vychází v překladu Kláry Macúchové dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka Jóko Tawadová v ní přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Román Nokturno pro Přímoří (Protimluv 2019), vycházející v českém překladu Aleše Kozára, je knihou s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu, ale je možné v něm hledat i zásadní hodnotové poselství v rozkolísaném světě. Prozaik Alojz Rebula (1924–2018), dnes již klasik slovinské literatury, si v něm všímá ideologických tlaků, represí, které jednotlivé režimy používají, i důsledků budování ideologických bariér mezi obyčejnými lidmi. Novela náchodského učitele a spisovatele K. J. Pleskače (1858–1937) Život na Měsíci (FF UK 2019) vyšla roku 1881 a představovala první českou reakci na vlnu zájmu o Měsíc a jeho možné obyvatele, vyvolanou francouzskými spisovateli Flammarionem a Vernem. Svým námětem se také stala jednou ze zakladatelských próz domácí sci-fi. Především ale o celých pět let předjala známé Čechovo vyprávění o Výletě pana Broučka (1886, přepracováno 1887) – Svatopluk Čech Pleskačův příběh o naivním měšťanovi, který v konfrontaci s pokročilejší měsíční civilizací prožívá morální i citový otřes, vlastně jen konkrétněji satiricky zahrotil. Společně s novelou F. J. Studničky Luňan Hvězdomír Blankytný (1892) potom skládají trojici próz, které uzavřený český malosvět poprvé poměřovaly horizonty nadzemskými. Přes jistou naivitu je Pleskačova novela dodnes živým obrazem reflexe a sebereflexe české společnosti končícího 19. století. Vychází jako první svazek nové ediční řady Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK Limbus, kterou se studenty připravil literární historik Václav Vaněk. Nový román Jakuba Dotlačila Až zhasneme (Host 2019) se vrací do poněkud mytizovaných devadesátých let „divokého mejdanu“. Dotlačilovy devadesátky však nejsou zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc – jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou dramatických společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza; někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou hospodářsko-ekonomickou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu. Vydání v podobě audioknihy se dočkal titul Postel hospoda kostel (Supraphon 2019), knižní rozhovor Markéty Zahradníkové se Zbigniewem Czendlikem, který v roce 2017 získal Kosmas cenu čtenářů. Vyprávění formou rozhovoru o práci faráře, víře v Boha, o postavení současné církve v ČR, o protestantech, svobodě, dobru a zlu, stáří či výchově dětí je prokládáno různými životními příběhy Zbigniewa Czendlika. Knihu spolu s ním načetli František Kreuzmann a Dominika Býmová. Audioknižního zpracování se dočkal rovněž spis Vladař (OneHotBook 2019) – klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Jeho autor Niccolò Machiavelli považoval za ideál jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Text v překladu Josefa Hajného načetl s režisérem Hynkem Pekárkem herec Igor Bareš.

Čas načtení: 2024-05-19 10:00:00

Vrtulník s íránským prezidentem havaroval

Pátrací týmy našly havarovaný vrtulník, hlásí íránská státní televize Pátrací týmy našly havarovaný vrtulník, informovala íránská státní televize. Stav osob na palubě zatím není znám. Íránská národní televizní stanice přerušila veškerý běžný program a vysílá modlitby, které se za Raisiho konají po celé zemi. V pondělí v ranních hodinách místního času odvysílala záběry záchranného týmu ve světlých bundách a s baterkami na hlavách, jak se choulí kolem GPS zařízení a pěšky prohledává černočerný svah uprostřed sněhové vánice. „Důkladně prohledáváme každý centimetr v oblasti nehody,“ citovala státní média velitele regionální armády. „V oblasti panují velmi chladné, deštivé a mlhavé povětrnostní podmínky. Déšť se postupně mění ve sníh.“  K havárii íránského vrtulníku došlo v době, kdy se země, čelící bezprecedentním vnějším výzvám, již připravovala na změnu režimu v souvislosti s očekávaným odchodem 85letého nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího v příštích několika letech. Ve vedení země, kde je moc rozdělena často neprůhlednými způsoby mezi duchovní, politiky a armádu, je to nejvyšší vůdce, a nikoliv prezident, kdo nakonec rozhoduje. Posty prezidenta a premiéra - původně založené na vzoru francouzské ústavy - se totiž při přípravě íránské ústavy v roce 1979 v některých ohledech překrývaly, což vedlo zastánce silnějšího prezidentského úřadu k tvrzení, že se tato role podřizuje formě autokracie vytvořené ve jménu náboženství. Polooficiální tisková agentura Fars vyzvala Íránce, aby se modlili za Ebrahíma Raísího, a státní televize přinesla modlitby za jeho bezpečnost.Státní televize také odvysílala záběry věřících modlících se ve svatyni imáma Rezy ve městě Mašhad, jednom z nejposvátnějších míst šíitského islámu.Stalo se tak poté, co státní média oznámila, že vrtulník v konvoji převážejícím Raisiho měl nehodu.Íránská státní televize  informuje, že vrtulník s prezidentem Ebrahímem Raisím měl „tvrdé přistání“, aniž by to upřesnila.Raisi cestoval v íránské provincii Východní Ázerbájdžán, přičemž státní televize popsala oblast incidentu s vrtulníkem jako blízkost města Džolfa na hranici s Ázerbájdžánem.Raisi byl v Ázerbájdžánu v neděli brzy ráno, aby společně s ázerbájdžánským prezidentem Ilhamem Alijevem slavnostně otevřel přehradu. Jedná se o třetí přehradu, kterou oba státy postavily na řece Aras.Agentura AP uvádí, že mezinárodní sankce ztěžují získávání dílů pro vrtulníky v Íránu. Jeho vojenská letecká flotila pochází z velké části z doby před islámskou revolucí v roce 1979, uvedla agentura.

Čas načtení: 2024-10-26 05:40:00

Vlci jsou i v blízkosti velkých měst

Nedávný nález vlka, kterého na dálnici D1 u Říčan srazilo auto, leckoho překvapil. Blízkost hlavního města i hustota osídlení ve středních Čechách mohou budit dojem, že se jim šelmy budou vyhýbat obloukem. Skutečnost je však trochu jiná a lokality, kde nebyla v posledních letech zaznamenána přítomnost vlků, jsou spíše v menšině.

Čas načtení: 2024-11-02 09:00:00

Situace v USA je katastrofální

Tohle je vynikající rozhovor s Eddie S. Glaudem juniorem, profesorem afroamerických studií na Princetonské univerzitě Moderátor, Channel 4 News, pátek 1. listopadu 2024, 19 hodin: Naposledy jsem mluvil s Eddiem S Glaudem juniorem, profesorem afroamerických studií na Princetonské univerzitě, před čtyřmi lety, těsně před předchozími volbami. Tehdy mi řekl, že se tak obává výsledku voleb, že poprvé v životě uvažuje o koupi zbraně. Dnes jsem se ho zeptal, jestli si tu zbraň opravdu koupil. A jak se cítí nyní, po čtyřech letech. Eddie S. Glaude junior: Tu zbraň jsem si koupil. Od té doby, co jsem ji koupil, jsem byl strašně úzkostný, snažil jsem se ji dát pryč, ale teď jsem ještě úzkostnější. Stav americké politiky, blízkost voleb. Vůbec netuším, jak dopadneme. Moderátor: Proč si myslíte, že v USA vznikl tak obrovský konflikt dvou radikálně odlišných postojů? Jak se to všechno mohlo tak strašně zhoršit? Originál rozhovoru zde od šestnácté minuty:

Čas načtení: 2020-05-12 20:16:07

Galerie hlavního města Prahy otevírá své prostory a chystá výstavy fotografů Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka

Galerie hlavního města Prahy otevřela 12. května své prostory v tradičních hodinách a dnech, pouze s nově vymezeným časem pro seniory. Ti mohou výstavy a objekty navštěvovat denně (kromě pondělí) mezi 10–12 hodinou. Podle své ředitelky Magdaleny Juříkové se bude galerie snažit realizovat co nejvíce připravovaných projektů, hned tři výstavy mají být věnovány fotografiím. Kromě snímků Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka se snad dočkáme i fotografických potrétů Fridy Kahlo. „Snahou galerie dostát všem úkolům, které nás v letošním roce čekají, bohužel některé z nich jsou závislé na situaci za hranicemi naší země, a tudíž i za hranicemi našich kompetencí,“ říká Magdalena Juříková. Například výstavu Ivana Meštroviće ohrozil nejen koronavirus, ale i zemětřesení na území Chorvatska. „Tamní ministerstvo kultury tudíž řeší jako prvořadou otázku obnovu poškozených muzejních budov a dalších památek, a naše předběžná domluva směřuje k září příštího roku, kdy je pravděpodobná podpora projektu jistější,“ vysvětluje. Výstavu fotografií Fridy Kahlo zatím Juříková považuje za realizovatelnou, nicméně záleží na možnostech a kapacitě transportů z Mexika v druhé polovině roku a na situaci dalších zainteresovaných partnerů. A plánovaná výstava Xiao Quana, čínského umělce, který zaznamenal převratné kulturně-politické události 80. let na čínské scéně, bude možná za podmínek umožňujících transporty uměleckého materiálu z Číny. Všechny výstavy budou otevírány bez vernisáží. „Chystáme proto speciální uvedení katalogů, které k výstavám vyjdou, nebo také „odhalení“ kompletně restaurovaného slavnostního schodiště v Troji. Tato akce patřila spolu se sanací mokrých zdí v konírně, kde byly ohroženy nástropní fresky, k nejrozsáhlejším restaurátorským projektům za posledních pěti let,“ zdůrazňuje Magdalena Juříková. Galerie nyní chystá revitalizaci recepce a toalet v Městské knihovně. „Vznikne moderní vstup s bookshopem, který významně zvýší návštěvnický komfort. Návrh z ateliéru Josef Pleskota je již schválen,“ uvádí Magdalena Juříková. Od zřizovatele dostala Galerie hlavního města Prahy na návrh radní Hany Třeštíkové rozpočet navýšený o 10 milionů korun z programu Umění pro město, které jsou určeny na podporu výtvarného umění. Šest milionů je určeno na přímé akvizice od žijících umělců. Dva miliony budou věnovány na připravovaný festival Mural Art, který vyzve současné umělce k vytvoření nástěnných maleb a graffiti ve veřejném prostoru. Připravované akce budou posíleny částkou jeden milion, další peníze budou směřovat do rozjednaných projektů ve spolupráci s partnerskými institucemi (např. m3 festival, Tranzit apod.). , Připravované výstavy ANTONÍN KRATOCHVÍL termín: 12. 6. – 18. 10. 2020, Dům U Kamenného zvonu kurátorka: Pavlína Vogelová Retrospektivní výstava českého fotografa Antonína Kratochvíla představuje průřez vysoce expresivní, sugestivní fotografickou tvorbou jednoho z nejvýraznějších a nejvýznamnějších světových fotografů sociálního dokumentu a fotožurnalismu o povaze současné lidské společnosti. Působí na emoce, zneklidňuje, transformuje s rafinovanými účinky a přesně dávkuje cílenou rezonanci labyrintu podob lidskosti i její odvrácené tváře. Fotografie Antonína Kratochvíla akcentují obrazy strádání, zoufalství, odcizení, bolesti, smutku a bídy, stejně tak arogance moci a její důsledky v různých končinách světa. Zpřítomňují historická svědectví zmítajících se novodobých celosvětových sociálních a civilizačních problémů i válečných konfliktů (Afghánistán, Bosna, Filipíny, Haiti, Irák, Rwanda, Zaire). Zachycují tragičnost humanitárních a přírodních katastrof či vyhrocené sociální problémy lidské společnosti jako takové (viz epidemie, mizející kultury, devastace krajiny či kriminalita drogových dealerů nebo vhled do života současné zlaté mládeže v Moskvě apod.). Originální, osobitý rukopis otiskuje Antonín Kratochvíl taktéž do portrétů celebrit showbusinessu i lidí zcela neznámých, anonymních, představujících jako celek jistou alegorii, která má pro Antonína Kratochvíla specifický význam. Propojením známých osobností jako jsou například Bill Gates, Willem Dafoe, Keith Richards, Patricia Arquette, Priscilla Presley, David Bowie, Milan Hlavsa, Pavel Landovský, Jean Reno, Bob Dylan, Billy Bob Thornton, Vittorio Storaro, Kyle MacLachlan, Judith Godreche, Amanda Lear či Debbie Harry spolu s neznámými tvářemi lidí z rozmanitých prostředí, protnutých různorodými životními peripetiemi a zkušenostmi, zrcadlí v souhrnu stav lidské duše v dnešním světě. Tyto fotografie neoslavují konkrétní osoby, hrdiny či celebrity. Antonín Kratochvíl relativizuje krásu a vztahy, aby hledal a nacházel adekvátní vizuální formu pro hlubokou výpověď vnímání člověka jako podstaty bytí, jeho osobního i společenského prostoru a jeho smysluplného životního naplnění. Antonín Kratochvíl (*1947, Lovosice, Československo) je český fotožurnalista světového formátu. Po pěti letech exilového protloukání po Evropě (1967–1972), včetně celoživotní lekce z utečeneckého tábora, vězení a francouzských legií, zlidštěné vysněným studiem umění a fotografie na Gerrit Rietveld Art Academy v Amsterdamu, odjel v roce 1972 do Spojených států, aby se posléze coby fotožurnalista a válečný dokumentarista katapultoval do nejvyšších pater světového fotožurnalismu. Zásadní pro jeho fotografickou kariéru bylo vlastní vydání knihy Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Zklamaná naděje: 20 let války ve východní Evropě, 1991). Jeho fotografie pronikly na stránky prestižních světových časopisů jako např. Rolling Stone, New York Time Magazine, Newsweek, Mother Jones, Smithsonian, Condé Nast Travel, Geo, Playboy, Penthouse, Vogue. Je držitelem řady prestižních světových ocenění za přínos fotožurnalismu: Dorothy Lange Prize, Ernst Haas Award, Golden Light Award, Golden Medal for Photography – Society of Publishing Designers New York, Gold ARC Award for Best Annual Report, Lucie Award nebo World Press Photo. Domácího, českého uznání se Antonínovi Kratochvílovi dostalo oceněním Osobnost české fotografie za rok 2014.   FEŠANDY Z ŠUPLÍKŮ. SUDEK A SOCHY termín: 23. 6. – 27. 9. 2020, Dům fotografie kurátorky: Hana Buddeus, Katarína Mašterová ve spolupráci s Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i. a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze Josef Sudek (1896–1976) zasvětil významnou část své profesionální kariéry fotografování uměleckých děl. Znovuobjevení této obsáhlé, a přitom téměř neznámé části jeho díla bude pro širokou veřejnost překvapením. Zaměření výstavy na sochy, téma, které bylo Sudkovi blízké, umožní ukázat souvislosti jeho práce na zakázku s volnou tvorbou. Sudek s oblibou gotickým Madonám a světicím říkal „fešandy“ a rád sochy fotografoval i „pro sebe“. Vedle ikonických fotografií ze sv. Víta nebo ze „zahrádky paní sochařové“ výstava představí snímky fotografované pro sochaře, umělecké spolky a nakladatele, uložené doposud v kartotéčních „šuplících“ ve fototéce Ústavu dějin umění, ale i dobové reprodukce v knihách a časopisech. Vybraná díla zpřítomní napětí mezi artefaktem a reprodukcí, mezi potenciálem fotografie přiblížit umění masám a fotografií jako originálním uměleckým dílem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} VE VĚCI UMĚNÍ I BIENÁLE SOUČASNÉHO UMĚNÍ PRAHA termín: 22. 7. – 18. 10. 2020, Městská knihovna, 2. patro kurátoři: Tereza Stejskalová, Vít Havránek ve spolupráci s tranzit.cz a nadací ERSTE První edice Bienále Ve věci umění / Matter of Art se pod titulem Pojď blíž potýká s otázkami soužití ve společnosti, v níž lidé přestali hovořit společným jazykem. Zdržuje se v místech, kde jazyk selhává, zkoumá pohrdání, podráždění, strach, frustraci, zlobu, agresi, únavu. S pocitem, že je nutné najít společné východisko a podmínky pro empatii, se výstava soustředí na pátrání po příčinách emocionálního naladění současné společnosti. Tyto příčiny hledá v minulosti, v přítomnosti, či na ně hledí z perspektivy možných scénářů budoucnosti. Ptá se, jak se intimní prostor mezilidských vztahů a emocionální život váže k širším sociálním, politickým a ekonomickým podmínkám. Titul výstavy Pojď blíž, poukazující na rozporuplnost intimních vztahů mezi lidmi, a souvislosti mezi uměním a empatií, získal v souvislosti s přítomností viru SARS-CoV-2 v našich životech nečekané množství nových významů. Z něčeho zcela samozřejmého, jako je fyzická blízkost, se náhle stalo něco palčivého a traumatického. Toužíme po ní, protože se nám jí nedostává, ale zároveň se jí hrozíme. Projevem péče o druhého dnes není fyzická blízkost, dotyk, ale naopak vzdálenost, a to větší než jsou dva metry. Fyzická blízkost uměleckého díla v galerijním prostoru získává jiný smysl po měsících, kdy bylo možné současné umění a pocity blízkosti sdílet jen prostřednictvím virtuálních platforem. Bienále je tak příležitostí jinak promýšlet a zažít vzájemný vztah blízkosti, péče a umění. Je to nakonec právě umění, které nám může pomoci najít nový jazyk intimity a blízkosti pro život v tomto novém, (post)koronovém světě.   MONIKA IMMROVÁ termín: 4. 11. 2020 – 7. 3. 2021, Colloredo-Mansfeldský palác kurátorka: Iva Mladičová Monika Immrová je absolventkou ateliéru J. Zeithammla. Je jednou z nevýraznějších sochařských osobností své generace. Jako rodačka z Loun dostala do vínku silnou afinitu k abstraktnímu tvaru. Jako člověk blízký přírodě se však na druhou stranu neubrání ani průnikům geometrie s organickým tvarem. Tato bipolární identita jejích betonových objektů a reliéfů nese v sobě něco z estetiky vybavení meziplanetárních plavidel a historických industrií zároveň. Beton povýšila na sochařský materiál par excelence. Pracuje s ním stejně často jako s dalším netradičním materiálem – kartonem. Tyto svého druhu čistě technické komodity jsou jí oporou při hledání oproštěného a striktně formulovaného prostorového konceptu. Její doménou byla a je socha, ale v posledních letech intenzivně pracuje také v grafice a získala za ni ocenění Grafika roku.   FRIDA KAHLO: JEJÍ FOTOGRAFIE 2. 12. 2020 – 11. 4. 2021, Dům U Kamenného zvonu kurátor: Pablo Ortiz Monasterio Frida Kahlo měla silný vztah k fotografii. Její otec i dědeček byli profesionálními fotografy a ona sama užívala fotografie nejrůznějším způsobem. Sbírala například daguerrotypie a pohlednice z 19. století, snímky, z kterých vystřihovala detaily, psala do nich různé dedikace a zasahovala do nich jako by to byly malby. Obdarovávala jimi své přátele, byly to památky na její předky, studovala na nich vlastní podobu a navíc se staly důležitou inspirací pro její malířské dílo. Výstava Frida Kahlo: Její fotografie představuje řadu snímků, které se zachovaly v její pozůstalosti a byly donedávna zcela neznámé. Nyní jsou uspořádány a rozděleny do šesti tematických sekcí. Výstava se nesnaží o chronologický obraz jejího života, spíše se věnuje jejímu uměleckému zázemí, její rodné zemi a charakteristice celé éry, ve které působila. Je to koláž, která odkrývá nové detaily ze života jedné z ikonických postav 20. století. Pro šest kapitol výstavy bylo vybráno 241 fotografií. Věnují se jejímu původu, tzv. modrému domu – Casa blu, politice, revoluci a Diegu Riverovi, jejímu zraněnému tělu a Fridiným láskám a přátelstvím. Tyto dnes už historické dokumenty doby jsou však také dokladem umění a specifického pohledu dalších umělců, jejichž fotografie jsou rovněž součástí kolekce, jako např. Man Ray, Martin Munkácsi, Edward Weston, Brassaï, Tina Modotti nebo nedávno u nás vystavená Gisèle Freund. Výstava putovala zejména po obou amerických kontinentech a v Evropě byla představena zatím v Portugalsku, Německu a Polsku. Pořádající agentura Terra Esplendida oslovila GHMP díky úspěšné výstavě Sama Shawa, která proběhla v Domě fotografie v letech 2016–2017. Z Prahy výstava odcestuje do Ghentu v Belgii.   Chýnovský dům s ateliérem Františka Bílka od 12. května 2020 v Chýnově u Tábora kurátorka: Hana Larvová V chýnovském ateliéru Františka Bílka bude od začátku sezony 2020 představena menší upoutávka na dlouhodobou výstavu, která bude zahájena ve 3. patře pražské Bílkovy vily v květnu 2021 a která bude zaměřena na Bílkova díla, inspirovaná tvorbou celoživotního přítele, básníka Otokara Březiny.

Čas načtení: 2024-08-07 13:00:46

Jak vrátit romantiku do vztahu?

Jste manželi či partnery již několik let a občas máte pocit, že jiskra již trochu pohasíná a romantika z vašeho vztahu začíná mizet? Nikdy není pozdě na její návrat. Jak ji opět vrátit zpátky? Komunikace Základem každého úspěšného vztahu je komunikace. Jakmile se svým partnerem začnete mluvit zcela otevřeně a svěříte se mu se svými touhami a představou o tom, co je pro vás synonymem romantiky, bude pro něj mnohem snazší vás příjemně překvapovat. To samé samozřejmě platí i opačně. Zeptejte se svého partnera, jak si představuje dokonalý romantický večer či rande a následně se mu pokuste tuto představu vyplnit. Pravidelné schůzky Nezapomínejte na to, že je nutné trávit spolu dostatek kvalitního času. Plánujte si schůzky a vyrážejte společně do kina, na romantické večeře, dovolené ve dvou a podobně. Tím, že se svým dlouholetým partnerem vyrazíte na rande, můžete opět oživit onu jiskru a pocit motýlků v břiše, které jste cítili na začátku. Příjemná překvapení Nezapomínejte na drobná romantická gesta. Pošlete svému partnerovi romantickou zprávu, připněte mu na linku lepítko s milým vzkazem a potěšte ho třeba nákupem jeho oblíbené videohry. Romantická gesta nemusí být velká. I drobným gestem totiž dáte tomu druhému najevo, že o něj jevíte zájem a chcete mu zpříjemnit den. Blízkost a doteky Nemusíte spolu mít sex každý den jako na počátku vztahu. Ale rozhodně byste neměli zapomínat na vzájemnou blízkost a doteky. Pusťte si večer společně váš oblíbený film a přitulte se k sobě pod jednou dekou, jen tak svého partnera obejměte, vítejte se polibky a vyrazte si na schůzku ruku v ruce. Blízkost a doteky jsou skvělým způsobem, jak opět nastartovat romantiku a dát svému partnerovi najevo, že je pro vás stále atraktivní. Nešetřete slůvkem děkuji Myslíte si, že těmi nejdůležitějšími slovíčky ve vztahu jsou miluji tě? Odborníci se shodují na tom, že mnohdy... Čtěte více Příspěvek Jak vrátit romantiku do vztahu? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2021-11-15 09:53:42

Veletržní palác hostí Digitální blízkost a Cenu empatie

V Národní galerii Praha ve Veletržním paláci lze navštívit hned dva nové výstavní projekty. Prvním z nich je výstava Digitální blízkost reflektující intimitu a odcizení v době pokročilých komunikačních technologií, druhým prezentace prací vítězek nově vzniklé Ceny Empatie, Romany Drdové a Lenky Záhorkové. Displej se stal tím, čeho se naše ruce nejčastěji dotýkají, nezřídka jako první věci po probuzení. Technologie a intimita, dvě tradičně protikladné oblasti, se dnes pevně propojily a vzájemně zásadně ovlivnily. Technologie vstoupila hluboko do našeho soukromí. Stala se objektem naší péče a touhy, partnerem dialogu a každodenní oporou, ale také nebezpečným důvěrníkem. Výstava Digitální blízkost se zabývá proměnou vnímání našeho soukromí a intimity po virtuální zkušenosti zesílené pandemií a jejím vlivem na lidské vztahy. Prostřednictvím děl mladých umělců si klade otázku, zdali bude další vývoj odpovídat spíše duchu dystopických sci-fi filmů, nebo nám virtuální propojenost naopak pomůže vyřešit alespoň některé palčivé problémy dnešního světa. Do nejasných vizí blízkosti v post-digitálním světě dává nahlédnout devět současných umělců: Darja Bajagić, Ivana Bašić, Louisa Gagliardi, Lola Gonzàlez, Daiga Grantina, Rachel Maclean, Pakui Hardware, Viktor Timofeev a Tenant of Culture. Výstava je k vidění v mezaninu Veletržního paláce až do 10. července příštího roku. V Malé dvoraně se současně probíhá výstava prezentující nově vzniklou Cenu Empatie, kterou NGP vypsala ve spolupráci s Komerční bankou. Vítězné projekty Romany Drdové a Lenky Záhorkové tvoří intermediální instalace na pomezí výtvarného umění a designu, reflektující dnešní sociální, ekologické a konzumeristické problémy. Romana Drdová se zabývá tématem upcyclingu a znovuvyužití především marketingového materiálu jako prostředku pro tvůrčí činnost. Lenka Záhorková vytváří mezigenerační dialog pro uchování unikátních životních zkušeností seniorů, které zvěčnila v dekoru porcelánového nádobí. Oba projekty tak nacházejí pro nepotřebný materiál nové poslání spočívající ve sdílení životních hodnot. Navštívit je bude možné do 13. února 2022. Vyhlašované ocenění si klade za cíl podpořit realizaci uměleckých projektů, které přesahují hranice výtvarného umění a zapojují širokou veřejnost do otázek nezbytných pro soužití v rámci měnícího se společenského i životního prostředí. Cena Empatie zdůrazňuje potenciální společenskou roli umělce a dopad umění v kontextu reálného života, kde má empatie nezpochybnitelné místo. „Těší mne, že se do Veletržního paláce díky těmto projektům vrací více života, a věřím, že zaujmou nejen mladší generace návštěvníků. Intimita je velmi citlivé téma, které ve společnosti dlouhodobě rezonuje. Ztráta intimity v souvislosti s rozvojem virtuálního života se prohloubila vlivem všech protipandemických omezení. Cena Empatie tematizuje i neméně důležitou udržitelnost, ke které si dnešní společnost hledá cesty,“ říká generální ředitelka NGP, Alicja Knast.

Čas načtení: 2024-02-14 10:02:00

Vizitka: Josef Vrážel: Nedovedu si představit nic lepšího, než když z povídání vznikne dobrá fotografie

Pěstuje bonsaje, hrával závodně šachy, byl trenérem fotbalu a dodnes pracuje v průmyslu. Od dvanácti si ale v sobě nese i touhu fotit. K přírodě přidal snímky rodného Valašska, kde dodnes žije a které rozhodně nevnímá jako mizející svět. Důležité pro něj je, aby „splynul s dějem“; až bolestná blízkost k fotografovanému je ostatně z jeho snímků dobře patrná. Proč se Josefu Vráželovi znechutilo focení během pandemie koronaviru? I na to se ve Vizitce ptal David Hamr.

Čas načtení: 2020-07-09 20:34:00

Poselství lásky z protektorátu - 2. díl

Poselství lásky z protektorátu - 1. díl 3) Hlavně měj holka rozum! Nebo budeš hrozně nešťastná... Tohle životní naučení jsem slýchala od babičky v dětství často. Zjevně jde o moudro podložené životní zkušeností. Babička nelitovala své tehdy rozumové volby partnera (alespoň tak, jak to vidím) zejména proto, že se do něho později zamilovala. V jejich korespondenci je postupně rostoucí blízkost hodně vidět. Jak se tak stalo? Dovozuji, že děda měl prostě pravdu. Skutečně měli dobré předpoklady tvořit harmonický pár. A závazek a intimita vedly nakonec i k vášni. Důležitý byl společný čas, chuť si naslouchat a vztah budovat – a také společné překonávání protivenství, které mladému páru do cesty stavěla doba. Dokonce z Reichu děda babičce na podzim 1943 píše, že vnímá, jak odloučení jejich vztah utužilo. ale že už by to opravdu mohlo stačit. I na romantiku konečně dochází, když si píší, jak se jim o sobě navzájem zdá a touží po sobě. 4) Žijeme spolu v klidném souladu... Vzájemné zalíbení a podpora přetrvaly i po dědečkově návratu domů, sňatku a poté, co se jim v roce 1944 narodil syn. Vyčíst je můžeme z dopisů z druhé poloviny roku 1946, kdy si děda odbývá vojenskou službu na druhé straně republiky (opravdu kroutím hlavou nad tím, jak se k nim chovala republika – po válce ještě vojenskou službu... – co jsou ve srovnání s tím stesky naší generace?). Konkrétně větu s manželkou spolu žijeme v klidném souladu pak napsal dědeček do svého životopisu v roce 1970. A vzhledem k tónu dopisů rodiny i fotografií ze sedmdesátých let nešlo o žádnou lež. Ostatně já je tak pamatuji i v letech devadesátých, kdy jsem s nimi pobývala. Pevný řád a laskavost byly v jejich domácnosti mile vyvážené. A jejich vztah díky vzájemnému pošťuchování i objetím na pohled radostný a živý. 5) Životní bilance? 80 let, z toho cca 60 spolu... Dědeček a babička oba zemřeli krátce po dosažení svého osmdesátiletého jubilea. Zanechali na planetě dva syny, pět vnoučat a zatím nedokončený počet pravnoučat (dosud 9, brzy snad deset :-) ). Celou rodinu dokázali stmelovat dohromady díky tomu, jak investovali svou energii. Tvořili srdce rodiny, která se scházela v prostorách společné chalupy a ukazovali nám všem příklad, jak se dá společně žít. Zemřeli v mém dospívání (děda, když mi bylo dvanáct a babička v mých šestnácti). Strašně mi chyběli. Později jsem měla dojem, že jsem je hodně idealizovala. Tohle připomenutí jejich životní cesty mi ale ukazuje, že ta idealizace zas tak velká nebyla. Tedy klobouk dolů a dej vám pánbůh věčnou slávu. A babi, měla jsi pravdu i se svým však vy si jednou vzpomenete... Jak vše začalo? Krabice s dopisy

Čas načtení: 2023-03-09 07:24:41

Nově objevená exoplaneta HD 207496 b je příliš blízko svojí hvězdě a ztrácí atmosféru

Astronomové reportují objev nové exoplanety u hvězdy HD 207496. Její blízkost mateřské hvězdě je příčinou ztráty atmosféry, která buď probíhá, nebo už proběhla. Exoplaneta tak může být pokrytá globálním oceánem, nebo obsahovat postupně se ztrácející atmosféru.

Čas načtení: 2022-04-22 13:47:42

Objev dvou malých skalnatých exoplanet ve vzdálenosti 33 světelných let

Hvězda Gliese 239 se nachází 33 světelných let daleko od Slunce. Jedná se o relativně zářivého červeného trpaslíka, který má asi polovinu hmotnosti Slunce. V datech získaných vesmírným teleskopem TESS zde teď astronomové našli 2 malé skalnaté exoplanety. Svou hvězdu obíhají velmi blízko a na jejich povrchu proto panují vysoké teploty. Relativní blízkost z těchto planet dělá vhodné kandidáty na průzkum atmosféry pomocí JWST.

Čas načtení: 2008-11-19 21:00:00

Kleber Krisalp HP2

Již 100 let staví společnost Kleber svoji pověst na třech pravidlech. Jsou jimi spolehlivost, bezpečnost a blízkost. Tyto tři atributy činí z jedné z nejznámějších značek v Evropě jednoho z hlavních aktérů trhu s pneumatikami a také partnera velkých evropských i světových automobilek. Kleber nabízí ...

Čas načtení: 2022-04-04 17:02:17

Lenka Chalupová: Mnohdy nemám moc možností zasáhnout do osudů postav mých knih

Psaním se živí od svých osmnácti let, když začínala jako elév v novinách. Několik let pracovala jako žurnalistka a od roku 2004, kdy debutovala v literárním světě románem Neříkej mi vůbec nic, vydala dalších deset knih. Poslední kniha Páté jablko vyšla letos. „Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost,“ přiznává Lenka Chalupová, která je tiskovou mluvčí přerovské radnice.   Již ve dvanácti letech jste si poprvé uvědomila, že byste se jednou chtěla psaním živit. V té době jste také vyhrála celostátní literární soutěž pro školáky. Co vás ještě kromě psaní bavilo?  Moc ráda jsem četla, malovala a vůbec si tak pobývala ve svém niterním světě. Celé dětství mám protkané vyprávěním mojí mámy, s oblibou jsem poslouchala její vzpomínky, byla vždycky výbornou vypravěčkou. Milovala jsem chvíle, kdy povídala o svém dětství v malé, zapadlé a takřka Bohem zapomenuté pohraniční vesnici v jižních Čechách, kde se narodila – a kde se ve svých osmnácti letech potkala s mým tátou, který tam sloužil „na čáře“ a po vojně si ji odvedl domů na Moravu. A bylo to také ona, kdo mě přivedl ke čtení. Už jako malá jsem louskala knihy, které si v rámci Knižních čtvrtků nosila domů, byť to byly knihy pro dospělé. Ve dvanácti letech jsem už snila, že bych chtěla napsat svou knihu – třeba jako Valja Stýblová, Zdena Frýbová nebo Jaromíra Kolárová, které jsem v té době obdivovala. Ve škole mě bavila čeština, ruština, dějepis – a naopak jsem byla nešťastná z matematiky, fyziky a později i chemie. Navštěvovala jsem sportovní třídu a závodně plavala, ale ve sportu jsem se nikdy nenašla. Ve čtrnácti letech jsem navzdory svému humanitnímu zaměření nastoupila na strojní průmyslovku, protože jsme se na zvolenou střední školu nedostala. Pro mě, holku s mizerným technickým myšlením, to sice byla špatná volba, ale školu jsem dokončila a ráda na ni vzpomínám. Studium na žurnalistice, to už byla jiná káva, tam jsem byla „doma“.   Zájem o psaní vás dovedl ke studiu žurnalistiky. Pracovala jste jako novinářka v denících i časopisech a již nějakou dobu jste tiskovou mluvčí přerovského radnice. A vaše profese je o psaní a komunikaci a podle všeho vás baví. Je to tím, že je její náplň tak pestrá? Psaním se živím od osmnácti let, kdy jsem nastoupila coby elév do místních novin. Určitě je to pestrá práce, a navíc se člověk pořád sebevzdělává a nahlédne pod pokličku mnoha oborů lidské činnosti. Patřím ke zvídavým lidem, s oblibou si stále dohledávám a třídím informace i jejich zdroje. Samozřejmě, že práce tiskové mluvčí je jiná než práce nezávislého novináře – píšu tiskové zprávy o tom, co se ve městě dělá nebo plánuje, o rozhodnutích rady či zastupitelstva, komunikuji s novináři, kteří před pár lety byli ještě moji kolegové. Ale i tenhle protipól mě baví. V tomhle jsem šťastný člověk, všude jsem pracovala ráda a do každé nové výzvy šla s vervou.   Coby spisovatelka jste debutovala v roce 2004 vztahovým románem Neříkej mi vůbec nic. Pak přišly detektivky Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Tyrkysové oko. Co vás přivedlo k psaní knížek?  Když má člověk tendence psát, je to jakýsi přetlak, který musí jít ven. Já jsem to poznala už v dětství, kdy jsem tvořila knížky s vlastními ilustracemi, protože jsem své příběhy neuměla nechávat jen v hlavě… a vlastně se to se mnou „táhne“ celý život. První knihu jsem začala psát hned druhý den po maturitě – měla asi dvě stě stran a nikdy nevyšla, tehdy jsem tvořila spíše pro sebe a do šuplíku. Tušila jsem, že se ještě musím trochu „vypsat“ a „dozrát“, než najdu odvahu rukopis nabídnout vydavatelství. První knihu, kterou jsem vydala, byl vztahový román Neříkej mi vůbec nic – to mi bylo dvaatřicet, byla jsem na mateřské dovolené s dcerou Klárkou, a když děti spaly, usedala jsem k počítači. Už tehdy jsme si ale říkala, že budu přivádět na svět jen knihy, za nimiž bude stát vydavatelství. Nikdy jsem nechtěla jít cestou, že si budu vydání sama platit, to by mě netěšilo. Myslím, že když vydavatel investuje do knihy peníze, musí být přesvědčen o její kvalitě. A když si kniha vydavatele nenajde, tak ať zůstane v šuplíku.   Kromě detektivek jste napsala psychologické drama Ptačí žena, román Ledové střepy. Rodinným dramatem je Liščí tanec. Kniha Kyselé třešně se odehrává během 2. světové války a rodinná sága Páté jablko, která vyšla letos, na přelomu 40. a 50. let. Obě jsou inspirovány pohnutou historií vašeho rodného Přerova. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspirace je všude kolem nás. S trochou nadsázky se dá říct, že co lidský život, to námět na knihu. Moc ráda poslouchám lidi a jejich příběhy, zážitky a názory, nahlížím zlehka do jejich životů. Sama jsem povídavá a láká mě blízkost lidí zajímavých, inspirativních a otevřených. Taky mám velmi dobrou představivost a širokou fantazii, takže vymyslet příběh není pro mě složitý úkol. Naopak – je to příjemná hra skládat do sebe dílky osudů postav, které mi vznikají takřka pod rukama. Když jsem ve fázi procesu psaní, všechno s nimi prožívám – a protože děj mi tak nějak plyne sám a já ho jen popisuji, mnohdy nemám moc možností do jejich osudů zasáhnout. I když bych někdy ráda zatáhla za záchrannou brzdu, když se někomu děje příkoří či nespravedlnost. V posledních dvou knihách – Kyselých třešních a Pátém jablku – jsem zabrousila do historie. V první knize do let 1944 a 1945, kdy jsem románovou formou zpracovala konec války v Přerově i poválečný masakr na nedalekých Švédských šancích. V Pátém jablku jsem se zaměřila na léta 1946 až 1950 a čtenáře jsem zavedla do vesničky Předmostí u Přerova, kde lidé zažívají poválečné uvolnění a následné utažení šroubů, které přinesl Vítězný únor. Konkrétně popisuji život sadařské rodiny Francových, která po osmačtyřicátém roce přišla o sad i obchod s ovocem. Myslí si, že je to nejtěžší rána, která je mohla postihnout, pak ale přijde něco mnohem děsivějšího… U obou knih jsem čerpala z kronik, dobového tisku a vyprávění pamětníků.   Napsala jste 11 knih. Pracujete na nové?  Přemýšlím nad ní, ale ještě nepracuji. Vždycky potřebuji završit čerstvě narozenou knihu křtem, takže až román Páté jablko uvedeme slavnostně do života, začnu pracovat na dalším příběhu. Ráda bych se opět v knize obrátila do minulosti, konkrétně do pohnutých padesátých let v jedné vesnici na Přerovsku.   Jste maminkou dnes již dvou dospělých dětí. Neuvažovala jste psát také pro děti? Zatím ne, ale nevylučuji to. Asi bych zvládla každý žánr kromě odborné literatury a kuchařky. (smích) Ale když byly děti malé, vymýšlela jsem pro ně pohádky a vyprávěla jim je před spaním. Hlavně syn Štěpán byl vděčným posluchačem – a protože po mně zdědil fantazii, nechala jsem ho vždycky příběh dovyprávět podle jeho představy. Na papír jsem ale pohádky nikdy nedala, ani vlastně nevím proč… Třeba se k tomu dostanu, až budu mít vnoučata.   V jednom rozhovoru jste řekla: Psaní je můj život, radost, koníček. V jiném rozhovoru: Psaní je pro mne už diagnóza. Stále platí, že ráda píšete u televize a u kafé s notebookem v klíně? Ano, to stále platí. Nemám ani pracovní stůl nebo pracovnu, píšu prostě do notebooku u televize, k tvorbě potřebuji ruch – neuměla bych se zavřít do klidu a psát. Nejraději si pustím nějaký starý český film a u něj tvořím. A káva je můj nezbytný společník, mnohdy mám na klávesnici jen jednu ruku a ve druhé šálek – to je pro mě známka pohody. Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost.   Lásce ke knihám vás přivedla maminka. Co ráda čtěte? Máte raději klasiku nebo ráda objevujete nové autory? Zaujal vás někdo z těch současných? Ráda čtu současné české autory či spíše autorky. Je jich celá řada a jsou skvělé! Od Aleny Mornštajnové přes Karin Lednickou, Petru Dvořákovou, Viktorii Hanišovou, Michaelu Klevisovou, Magdu Váňovou až po Jakubu Katalpu, jejíž Zuzanin dech ráda vyzdvihuji. Čtu samozřejmě i mužské autory, ale tam raději ty starší – Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu či Pavla Kohouta. A jako malá jsem milovala všechno, co kdy napsal Josef Lada. Ovšem mou nejoblíbenější dětskou knihou, k níž se čas od času stále vracím, byl příběh od Zdeny Bezděkové Říkali mi Leni. Silný příběh z druhé světové války mě vždycky spolehlivě dojmul a rozbrečel. A já od dobrých knížek emoce očekávám.     Co vám říká slůvko relax? Jak nabíjíte své baterky? Samozřejmě s rodinou – dětmi, mužem, rodiči a také s přáteli. Strávený čas s mými nejbližšími je to nejvíc. A odpočívám při čtení, psaní, sledování filmů, ráda chodím do kina, do divadla, na koncerty, na výstavy, miluji výlety za historií na hrady a zámky nebo procházky po okolí. A taky ráda jen tak lenoším v teplé vodě, vydržím denně ležet hodinu ve vaně s dobrou knížkou – a ještě raději jezdím za teplou vodou do termálních lázní.   Lenka Chalupová se narodila se 4. února 1973 v Přerově. Působí jako mluvčí přerovské radnice. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka. Napsala knihy Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy, Tyrkysové oko, Ptačí žena, Liščí tanec, Začátek, Kyselé třešně, Páté jablko. Je vdaná, má dvě dospělé děti a žije v Přerově.

Čas načtení: 2021-07-31 10:42:52

Národní muzeum pokračuje v archeologických výzkumech v Sýrii

Generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš a generální ředitel Generálního ředitelství Památek a muzeí Syrské arabské republiky Mohammad Nazir Awad podepsali licenci na prodloužení společné archeologické mise. Díky tomu bude moci Národní muzeum i nadále pracovat v jedinečné archeologické lokalitě Tell Al Shameh-Naher-el-arab, ze které pochází nálezy datované do doby bronzové až doby železné (zhruba 2500–1120 př. n. l.). Z dotyčné lokality pocházejí nálezy z období 2500–1120 př.n.l. a projevuje se zde blízkost multikulturní atmosféry blízkého Ugaritu. V této oblasti se vyskytovali Chetité a Amorité. Pro archeologický výzkum byl na základě uzavřené smlouvy vytvořen společný česko-syrský odborný tým. Česká republika tak poprvé v historii získala jedinečnou možnost trvalých archeologických průzkumů v Sýrii. Práce na lokalitě byla zahájena již na podzim roku 2019, ale poté spolupráci přerušila covidová krize. Nyní se v Damašku podepsalo tříleté prodloužení licence a byly zahájeny archeologické práce na lokalitě. „Národní muzeum se za poslední léta vypracovalo mezi špičkové mezinárodní archeologické instituce. Vedle Súdánu a Alžírska pracujeme nyní i v Sýrii jako jedna z pouhých tří zemí, které zde v současnosti získaly licenci na archeologické výzkumy. Je to skutečně veliký úspěch a zároveň pocta českým archeologům,” říká Lukeš. Národní muzeum pokračuje i v záchraně kulturního dědictví Sýrie. Po dohodě se syrskými kolegy bylo již v roce 2019 vybráno na 20 předmětů poničených válečným konfliktem, které potřebují komplexnější restaurátorský zásah, na který nejsou v Sýrii kapacity. Národní muzeum disponuje odborníky na restaurování kovů a kamene, proto byly vytipovány předměty právě z těchto materiálů, převážně drobnější kovové předměty a pak tři větší vápencové reliéfy. Vedení Národního muzea bude v Damašku současně jednat o přepravě a průběhu záchrany těchto předmětů včetně předpokládaného vystavení v roce 2022 v prostorách Národního muzea. „Jedná se o navázání na dosavadní pomoc, kdy pravidelně již několik let podporujeme syrské kolegy materiálem nutným pro konzervátorské a restaurátorské práce. Nyní bychom část předmětů restaurovali přímo v Praze a zároveň by měli čeští návštěvníci možnost je spatřit vystavené v našem Národním muzeu,“ dodává náměstek generálního ředitele pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost Michal Stehlík. Národní muzeum poskytuje od roku 2017 každoročně humanitární pomoc syrským kolegům přes Generální ředitelství památek a muzeí arabské republiky Sýrie. Jedná se o součást humanitární a rozvojové pomoci z programu ministerstva zahraničí. Muzeum zajišťuje část materiálního zázemí pro restaurátorské a konzervátorské práce v Damašku, kde panuje absolutní nedostatek podobného materiálu. Přispívá tak každoročně k záchraně kulturního dědictví Sýrie, jež bylo zničeno válečným konfliktem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-17 18:58:32

Virtuální livestream Divadla X10 se bude věnovat nezávislým médiím

Divadlo X10 uvádí další ze série kurátorovaných večerů zaměřených na propojení a vzájemnou komunikaci mezi obory a žánry. Virtuální livestream s názvem Y: DesigingWorlds se zaměří na téma nezávislých tištěných medií, tzv. zinů, a proběhne 18. května na sociálních kanálech Divadla X10. Slovo zine pochází z anglického fanmagazine. Šlo tedy v původním slova smyslu o fanouškovské časopisy, ale slovem zine se nazývá v podstatě jakýkoliv útvar potištěného či pokresleného papíru, sešitý nebo slepený dohromady, v nákladu od jednoho kusu výš. Obsahové zaměření zinů může být od politických, feministických či sexuálně menšinových plátků, přes fanouškovské časopisy týkající se hudebních žánrů, sci-fi, počítačových her, až po ziny věnované ilustraci, fotografii či literatuře. „Ziny nás zajímají především ve své materiální podstatě. Tyto ‘časopisy’ či ‘publikace’ vnímáme jako umělecké artefakty, které nejsou důležité jenom svým obsahem, ale i způsobem zpracování. Nejrůznější formy papírů, tisků, kreseb, výstřižků, se svou specifickou vůní a různými atypickými rozměry jsou pro nás vedle textu svébytným vyjadřovacím prostředkem. Ziny tedy se svými příznivci komunikují nejen prostřednictvím textu, ale i fyzické praxe, jako je listování – dotýkání se,“ přibližují záměr události kurátoři Anna Chrtková a Petr Dlouhý.   Původně měla celá akce proběhnout v prostoru Divadla X10, nová situace ale donutila organizátory celý koncept přenést do virtuálního prostoru. Nicméně i formát online vysílání umožňuje propojit prostor prázdného divadla s intimními prostory obýváků, ložnic či ateliérů, ve kterých ziny vznikají a které jsou i nejčastějšími prostředími, v nichž se ziny čtou či prohlížejí. V důsledku pandemie, kdy je naše každodennost ohraničena stěnami domovů, je sociální a kulturní život formován obrazovkami a displeji, zine jako artefakt může být možností, jak nahlédnout do jiných než digitálních světů, a prohloubit tak vzájemnou spolupřítomnost, blízkost a různé úrovně doteku. Y: DesigningWorlds představí celkem šest tvůrců, tvůrkyň a kolektivů, které nabízejí různé estetické možnosti tištěných médií stejně jako ucelený vhled do témat feminismu, ekologie, sexuality či post-digitální praxe. Více na webových stránkách, Instagramu či Facebooku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-21 12:02:44

U knihovny s Petrem Bílkem: O těžko zvladatelné tíze, odvrácené tváři milostné vášně a italské stopě v Praze

Rudolf Sloboda v knize Podzim píše mimo jiné o sebevraždě, Eva Válková ve svých básních evokuje důvěru ve vztahu a kniha Pavla Preisse koriguje zjednodušenost turisticky povšechných informací o Praze renesanční, manýristické a barokní.   Rudolf Sloboda: Podzim (Větrné mlýny 2018/ překlad J. A. Pitínský) Jeden z nejvýraznějších slovenských spisovatelů minulého století (1938–1995) má svým autorským habitem blízko k Ludvíku Vaculíkovi. Ten i onen učinili předmětem svého literárního výzkumu nepokrytě vlastní biografii. Deníkově stylizovaná autobiografičnost Podzimu se dotýká mimo jiné tématu sebevraždy a vzhledem k tomu, že český překlad vychází až léta po Slobodově vlastním dobrovolném odchodu ze života, vzpírá text dodatečné závaží těžko zvladatelné tíhy. Rustikální sukovitost vypravěče kontrastuje s analýzami biblických příběhů a s precizností motivických posunů, takže jsme současně svědky zrodu literárnosti, toho tajemství tvorby z ničeho. „Pravda může bolet, ale urážka ničí.“   Eva Válková: Tolikrát milostně (NAVA 2020) Tvoje ruka na pláži mé kůže, motýli mých prstů, prsty nedočkavé, dlaně, ruce milenců laská plzeňská básnířka v mnoha svých erotických básních a s úporností romantiků trvá na svém. Těchto motivů se ujala i ilustrátorka sbírky Elen Kudrová a jako by nechtěla zapomenout na odvrácenou tvář milostné vášně, rozehrává dlouhé křivé prsty výčitek, lítosti, smutku a bledých snů. Válková (1953) ukázala v předcházejících knížkách básní svůj surrealistický cejch, který jako by se nyní pokoušela zapřít lapidárním tíhnutím k nešifrovanému prožívání. Vjemy, nálady a pocity se zde rozehrávají s důrazem na tělesnost, obejdou se bez vertikál a spoléhají na blízkost partnera, na oslovení, důvěru, na útulnost vztahu, o níž se nepochybuje.   Pavel Preiss: Italští umělci v Praze (Panorama 1986) Autor (1926) patří k našim kunsthistorickým legendám, náleží mu mimo jiné zásluha například na pojmovém prokreslení manýrismu v architektuře. Tato jeho práce je svou encyklopedickou šíří fundamentální a měla by být znovu vydána, aby korigovala zjednodušenost turisticky povšechných informací o Praze renesanční, manýristické a barokní. Na italskou složku mnohonárodní směsi tehdejší metropole máme sklon zapomínat a neuvědomujeme si, za kolik uměleckých pokladů vděčíme kolébkám v severní Itálii a v italském Švýcarsku. Habsburkové i Valdštejn moc dobře věděli, kam se obrátit, když potřebovali architekty, stavitele, sochaře, zedníky, kameníky, medailéry a štukatéry. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-17 17:28:07

Šíření koronaviru v islámském světě

Ze zemí islámského světa zasáhla pandemie v první vlně nejprve Singapur a Írán. Každá z těchto zemí reagovala velmi odlišně a s odlišnými výsledky. V islámském světě byly v polovině dubna nejpostiženějšími zeměmi Írán (73 303 nemocných/4 585 úmrtí) a poté Turecko (61 049/1 296), které se umístily na osmém a devátém místě světového počtu nákaz. Dalšími, méně postiženými zeměmi, avšak s rostoucími počty nakažených, byly Pákistán (5 500/266) a Saúdská Arábie (5 495/472), Spojené arabské emiráty (5 000 nakažených), Katar (3 231/252) a Singapur (2 918/385). K méně nakaženým patřily Egypt (2 190/125), Alžírsko (1 983/69), Maroko (1 763/102), Irák (1 378/26), Bahrajn (1 348/212), Kuvajt (1 300/66), Ázerbájdžán (1 148/50), Kazachstán (1 091/140), Bangladéš (803/182), Omán (727/128), Tunisko (726/19), Afghánistán (665/58), Libanon (632/2). Uvedená čísla je ale nutné brát s rezervou: jen málokterá země masivně testuje a zjištěné počty nakažených i zemřelých se často nezakládají na srovnatelných metodách. Přesto lze říci, že pandemie prostoupila celým islámským světem, přičemž Írán, Singapur a Turecko byly mezi prvními; rovněž lze konstatovat, že veškeré země přijímají ve více či menší míře podobná protipandemická opatření. Odpovědi na pandemii Odpovědi islámských zemí jsou různorodé v závislosti na síle, centralizaci a zdrojích státního aparátu. Výjimečným případem je hypermoderní ostrovní autoritářský stát Singapur, ve kterém se podařilo nákazu rychle a efektivně omezit v samém začátku krize díky kolektivní hygieně, dodržování odstupu, vysoké informovanosti a spolupráci občanů, masivnímu testování a karanténním opatřením. Dalšími oběťmi nákazy jsou dva podobně lidnaté a relativně vyspělé a akceschopné státy. Irán patří k silně zasaženým zemím, a to v druhé vlně, v samém začátku globální pandemie. I kvůli tomuto rychlému šíření přišla reakce státu s určitým zpožděním a nekoherentně: opatření se stupňovala, nedosáhla úrovně restrikcí řady jiných zemí. Přes modernizované zdravotnictví je íránská schopnost reakce silně omezená jednostranným embargem USA, které kriminalizuje obchod s Íránem. Země má tedy potíže vyvážet plyn a ropu – jejichž cena navíc silně klesla – a dovážet zdravotnický materiál. Írán tak zůstává nejvíce nakaženou muslimskou zemí. Afghánští uprchlíci, často žijící v Íránu v ilegalitě, se masivně vracejí domů. Další silně zasažená země, Turecko, postupně přijala řadu striktních protiepidemických opatření jako uzavírání škol, a dokonce i uzavření třiceti jedna měst, zastavení veřejných akcí a nošení státem zajištěných neplacených roušek. I tak se Turecko v první polovině dubna stalo jednou ze zemí s nejrychleji se šířící nákazou. Přes vysoké počty nakažených prohlašují í Írán i Turecko odpověď na nákazu za úspěšnou. Turecko v dubnu snížilo optimismus a přidalo další restrikce, ale snaží se plnit svou roli regionální mocnosti humanitárními gesty (více dole). Naopak Íránu se podle WHO podařilo zpomalit růst nákazy a začíná uvolňovat určité protipandemické restrikce, ale zachovává nařízení sociálního odstupu. Měsíc po oficiálním vypuknutí globální pandemie lze už říct, že sanitární krize je zátěžovým testem pro vládní akceschopnost, ale i příležitostí pro prosazování státních politik. Ropné státy jako Saúdská Arábie a Alžírsko budou muset čelit menším příjmům z důvodu poklesu cen ropy a také oslabené legitimitě stávajících režimů. Írán, Irák, Alžírsko i Súdán se během loňského podzimu staly dějištěm masových protivládních protestů – ty krize sice zastavila, ale naopak uvalila další zkoušku na už tak kritizované vlády. Protipandemická opatření totiž přinášejí krátkodobou stabilitu, ale utlumení ekonomiky a omezení obživy početných chudých může vést k výraznému oslabení vlád – jež zpravidla nedisponují fondy na omezení sociálních dopadů. Proto jsou opatření zpravidla přijímána také až pod tlakem alarmujících čísel. Pákistánský premiér tak v polovině března nebyl ochoten přistoupit na přísný zákaz vycházení, jak to učinila sousední Indie, protože čtvrtina obyvatelstva „by zemřela hladem“. Jiné země jsou naopak schopny vidět v krizi příležitost k vehementnímu prosazování nesouvisejících vládních politik. Turecko využilo krize k humanitární diplomacii. Přes pozastavené diplomatické vztahy mezi ním a Izraelem podpořilo zdravotnickým materiálem palestinskou samosprávu a Velkou Británii, jakož i Itálii, Španělsko a balkánské země. Maroko se zase chystá využít tvrdé restrikce, nabízené kompenzace a chytrou karanténu ke zvýšení informovanosti o vlastním obyvatelstvu a větší kontrole veřejných projevů. V Kosovu opozice s pomocí USA položila vládu a otevřela ústavní krizi v samém začátku epidemie. Všude, i v méně zasažených zemích, jakými jsou Súdán a Alžírsko, vlády postupně přistoupily k omezení pohybu na veřejnosti, letecké dopravy a masových akcí a k zavírání obchodů a škol. Ve všech zemích budou mít restriktivní opatření dopady na ekonomiku, zejména v těch, které nemají finanční zásoby – jako např. Jordánsko. V těch nejméně rozvinutých či zasažených válkou lze očekávat devastující dopady na zdraví a obživu chudých vrstev obyvatelstva a také šíření nákazy mezi těmi, kdo závisejí na šedé ekonomice jako zdroji obživy. Země postižené válkou, nestabilitou nebo chudobou jako Jemen, Sýrie, Afghánistán a Súdán – nedisponují dostatečnou lékařskou péčí, ventilátory, testy a ani finanční rezervou pro financování protipandemických opatření. Právě ve velkém počtu zemí ve válečném stavu lze přes dosavadní pomalý průběh očekávat nezvladatelné vypuknutí epidemie. Náboženství a karanténa Pandemie výrazně omezila a omezí náboženská shromáždění. Islámské instituce s určitým zdráháním přijaly restriktivní opatření. První je byl nucen učinit Írán: nákaza se zřejmě šířila z Qomu, politického centra íránského šíitského islámu. Tam ji v začátku, ještě před vypuknutím otevřené krize, pravděpodobně urychlily hromadné náboženské rituály a koncentrace vysoce mobilních funkcionářů islámské republiky. Irán se tak stal jednou ze zemí, kde nejenže se nakazili vedoucí politici, ale kde jich i řada zemřela. V Pákistánu a v Indii byly podobně jako v Jižní Koreji rané případy šíření nákazy spojené s globální misijní skupinou Tablihi Jamaat, která organizuje masová shromáždění. Centra hnutí v Dilí, v Láhauru v Pákistánu a v Malajsii jsou podezřelá jako ohniska šíření. V Indii se o této skupině a o muslimech obecně šíří poplašné zprávy a existující komunitní napětí mezi většinovými hinduisty a menšinovými muslimy se prohlubuje. Během března muslimové po celém světě omezili nebo zcela zastavili stěžejní islámský rituál a jeden z tzv. pilířů islámu, společnou páteční modlitbu. Pro svou hromadnost a rituální blízkost při řazení se do tzv. saffů, řad, je páteční rituál vysoce riskantní. První zemí, která toto zásadní opatření přijala, byl Írán. Jiné země se pokoušely sloučit páteční modlitby a tzv. sociální odstup, ale neúspěšně. Dnes už žádné páteční modlitby neprobíhají v nejméně dvanácti větších muslimských zemích, které byly nejvíce postiženy nákazou, a další postupně přibývají. Nákaza ukázala i různé formy náboženské organizace neboli tzv. governance of islam. V centralizovaných zemích se silným státem a státním dozorem nad náboženskými organizacemi, jako je Írán, Turecko, Saúdská Arábie a Egypt, bylo toto opatření možné rychle přijmout a vynutit. V Turecku zavření mešit oznámil ministr náboženských záležitostí Ali Erbaš a jeho úřad nechal doplnit tradiční výzvu k modlitbě (tzv. ezán) doporučením modlit se doma. Jinde se modlitba z prázdných mešit přenáší mikrofony či přes internet; imámové vystupují s rouškami. V zemích, kde vládne spíše neoficiální autorita jednotlivých duchovních, dostali věřící doporučení: např. vlivný Ajatolláh Sístání v Iráku vyzval věřící k protiepidemickým opatřením a k vyvarování se náboženských shromáždění. Podobě i v Indonésii se vyslovily organizace islámských duchovních na podporu sociálního odstupu a Jakarta zavřela mešity; v některých místech největšího muslimského státu, rozprostírajícího se na tisíci ostrovů, ale shromáždění pokračovala. V Pákistánu vyjednávala vláda se zástupci náboženských skupin, ale ne všechny dodržují její doporučení. Sama vláda ale v polovině března zastavila pozdě čtvrtmiliónové mezinárodní setkání skupiny Taglihi Jamaat, a umožnila tak šíření právě začínající nákazy.  Další zásadní omezení se bude týkat i dvou z pěti zbývajících rituálů. Na konci dubna začíná postní měsíc ramadán, ve kterém je zvykem po večerech držet společné modlitby v mešitě (taráwíh) a pořádat společná ukončení každodenního půstu v rodinném kruhu či ve společnosti jiných věřících a sousedů. Tento „iftár“ zcela jistě nebude probíhat jako obvykle. Dále pouť do Mekky (hadždž), jejíž rituální sezóna začne v červeni, se nejspíš nebude konat. Už dnes jsou hranice Saúdské Arábie zavřené Íráncům, Kaaba v Mekce nedostupná, což platí i pro mešitu al-Aqsá v Jeruzalémě a ostatní centrální mešity. Pandemie ukázala zcela jednoznačně, že logika osobní a kolektivní bezpečnosti a národního zájmu převládá nad logikou náboženských povinností, jak to ostatně stipuluje i řada šaríatských pravidel. Dnešní situace je ale bez precedentu: ke zrušení hromadných pátečních modliteb nikdy od jejich zavedení v 7. století nedošlo. Negativně pandemii naopak využívají nestátní aktéři pro vlastní agendu: al-Káida tak označila nákazu za boží trest za mravní zkaženost, ale i tato se připojila k protipandemickým opatřením. Tzv. Islámský stát zvýšil svou aktivitu v Sýrii a v Iráku. Stejně jako v jiných zemích se pandemie stala předmětem konspiračních teorií, v Turecku např. spojovaných s protiamerickou a pročínskou propagandou.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-12 20:52:29

Villa Pellé vystavuje dvě originální umělkyně: Barboru Myslikovjanovou a Janu Horálkovou

Sochařka Jana Horálková s expozicí Prostory úkrytů a malířka Barbora Myslikovjanová s kolekcí děl zejména z poslední doby, kterou kurátor Patrik Šimon pojmenoval Rovnováha ticha, vystavují do 20. února prostorách Galerie Villa Pellé. Na první pohled rozdílné tvůrčí postupy obou autorek spojuje schopnost postihnout postavení osamělého jedince ve vztahu k sobě samému, jeho okolí, přírodě i obecným principům a univerzálnímu řádu. Jana Horálková nepřináší do Galerie Villa Pellé tradičně chápané sochařství, ale jak název expozice nepřímo napovídá, jedinečný soubor interaktivních objektů, odkazujících mimo jiné i ke strukturám a pohybu základních částic známých z kvantové fyziky, vybízí diváka ke spolupůsobení. Může dílem procházet, najít si uvnitř svůj prostor pro úkryt, místo pro zamyšlení či kontemplaci.  Dílo mladé malířky Barbory Myslikovjanové v sobě skrývá mimořádnou emotivní sílu. Expresivní figurální malba leckdy připomíná sekvence z neorealistického filmu, v dřívějších pracích dominuje téma dětí v rodinném prostředí s leckdy nelichotivými a znepokojivými tušenými konotacemi. Expozice ve Villa Pellé klade důraz zejména na poslední tvorbu, v níž již probleskuje naděje v lidskou sounáležitost, lásku a blízkost k druhému člověku. Ovšem se všemi obtížemi a výhodami ticha, v němž jedinec hledá a nalézá svou rovnováhu.  Jana Horálková (*1991) studovala sochařství v Antverpách na Královské akademii krásných umění a před tím absolvovala Institut umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni. Není ale úplně klasickou sochařkou v zažitém slova smyslu. Její konzistentní dílo vychází z abstraktních forem, které v matematické logice přírody tvoří krystalicky čisté schránky. Takto promyšlené modely ztvárněné v obvyklých materiálech postupně zvětšuje do monumentálních rozměrů a nabízí tak divákovi aktivní přímý fyzický a smyslový kontakt s těmito strukturami. „Mnohem více než vzhled rostlin mne fascinuje jejich růst a proměna. Formy mých objektů jsou z velké části odvozené z přírody,” říká umělkyně a dodává: „Spíše mne však zajímají systémy a pravidla podle kterých příroda tvoří, důvody jejich vzniku, geometrie kterou rostoucí struktury a formy sledují.” Její dílo lze považovat za pozoruhodný a originální způsob jak nazírat na svět přírodních forem pomocí lidského měřítka, divákovi dává možnost prožít okamžiky souznění v harmonii s vyšším řádem vesmíru i se sebou samým. Barbora Myslikovjanová (*1989) vystudovala AVU v ateliéru Vladimíra Kokolii a Michaela Rittsteina. Je pro ni typická expresivní figurální malba, která skrývá ve zdánlivě běžných momentech rodinného života a dětství psychologicky propracované silné motivy, leckdy velmi znepokojující. Je tu bolest v závoji tajemství, děti odevzdané napospas dospělým. Tedy těm, jejichž tváře v obraze nezachytíme, protože je nahrazuje divák sám. V posledních třech letech se zabývá vlastním hledáním rovnováhy, ve kterém má místo i naděje vkládaná do vztahů s okolními lidmi. „V obrazech se zabývám více sama sebou, ačkoli tomu bylo i dříve, ale tehdy převažovala témata dětí. Nyní jde o hledání mého vnitřního já, vyjadřované skrze proces malby. Nesoustředím se na vnější podobu sebe samotné,“ říká autorka o současné fázi své tvůrčí cesty. Na současné české výtvarné scéně se Barbora Myslikovjanová zjevuje jako výrazný individuální solitér s autentickou hodnotou vlastního života, odrážejícího se v jejím díle. {loadmodule mod_tags_similar,Související}   

Čas načtení: 2020-01-06 11:13:43

Literární vyhlídky (6. až 12. ledna)

První literární akce nového roku na sebe nenechaly dlouho čekat, zatím se však povýtce jedná o nabídku české metropole. Vedle představování nových knih se bude i bilancovat (loňská severská literatura z Arga, rok 2019 v tuzemské literatuře vůbec) a vzpomínat (na Josefa Škvoreckého nebo Evu Stehlíkovou). Nakonec jako obvykle připojujeme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY 6. 1. Praha / V 17 hodin budou ve Werichově vile představeny dvě nové básnické sbírky Aleny Vávrové. Knihy Tři čtvrtě na smrt / Viertel vor Tod a Vnitřní úsměv uvede předseda Českého centra PEN klubu Jiří Dědeček, role moderátora se zhostí Petr Jančařík. Přítomen bude mj. ilustrátor první jmenované sbírky Jiří Slíva, majitel nakladatelství Paper Jam Milan Hodek a Miroslav Marek, prezident agentury Dobrý den. V rámci programu přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky i Milena Fucimanová, k vidění bude též dadaistický balet v podání Patrika Linharta. Praha / Od 19 hodin v Knihovně Václava Havla představí básník, spisovatel, rozhlasový dramatik, publicista BBC a Rádia Svoboda Igor Pomerancev obrazovou knihu pěti autorů s názvem Amputace, věnovanou tragédii války na východní Ukrajině. Amputace je víceúčelová metafora pro odříznuté části těla, pro území státu i lidské vědomí. Hrdiny básnické sbírky Igora Pomeranceva Amputace je dvanáct vojáků-dobrovolníků, kteří šli bránit svou vlast a vrátili se z války bez končetin. Součástí večera bude i promítání záběrů z filmového dokumentu Igora Pomeranceva a Lýdie Starodubcevové Amputace (2017). Svou tvorbu představí také další autoři antologie, Boris Chersonskij a Ljudmila Chersonskaja. Básnická sbírka spisovatele Borise Chersonského Mše za časů války (2014) byla bezprostřední básnickou reakcí na šok z „amputace“ Krymu a nevyhlášené války v Donbasu. Tématu rusko-ukrajinské války se věnuje i ukrajinská básnířka Ljudmila Chersonskaja. Český čtenář má poprvé možnost seznámit se s její tvorbou z výběru básní sbírky Přeskočit příkop (2018). Svými dojmy z cesty na východní Ukrajinu v roce 2014 přispěje i překladatelka a psychiatrička Džamila Stehlíková. Uvádí ředitel KVH Michael Žantovský. Praha / V 19.30 zavítá do prostoru39 Josef Šebek, odborný asistent Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty UK, aby zde představil svou novou knihu Literatura a sociálno. Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé (Vydavatelství FF UK 2019). Monografie se zaměřuje na dva současné směry sociálně kontextového studia literatury: teorii literárního pole Pierra Bourdieua a kulturní materialismus Raymonda Williamse a Alana Sinfielda. Českému čtenáři je představuje jako komplementární modely: teorie literárního pole počítá s existencí relativně autonomního mikrosvěta literatury, zatímco kulturní materialismus vychází z přesvědčení o plném začlenění literárního textu do široce chápaného sociálna. O knize bude s autorem diskutovat student komparatistiky Martin Šplíchal.     7. 1. Praha / Od 18.30 proběhne v Knihovně Václava Havla čtení z korespondence manželů Škvoreckých, které spolu s KVH pořádá Společnost Josefa Škvoreckého a české centrum Mezinárodního PEN klubu. V rámci večera bude vytvořen prostor i pro hudbu, která nerozlučně k oběma Škvoreckým patří. Součástí akce je rovněž výstava Prima sezóny Josefa Škvoreckého, jejímž autorem je Václav Krištof a kterou zapůjčila Městská část Praha 4. Praha / V 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení Josefa Straky, vystudovaného psychologa, organizátora a moderátora literárních akcí a autora dvou básnických sbírek z devadesátých let (a… jiné časy, Proč) a knih básnicko-prozaických textů Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005), Kostel v mlze (2008). V roce mu vyšla kniha Malé exily a roku 2018 pak Cizí země – kniha fragmentárních básnivých próz. Uvádí Robert Wudy.   8. 1. Praha / Od 18 hodin se v Domě čtení uskuteční beseda na téma „Česká beletrie v roce 2019“. Dramaturg programu Domu čtení a spisovatel Josef Straka pohovoří o tom, čím žila česká literatura v minulém roce, připomene proběhlé literární události, festivaly a knižní veletrhy a upozorní též na to, co se chystá v roce 2020.   9. 1. Praha / V 19 hodin proběhne v kavárně Liberál literární večer nazvaný Argo na severu, který za účasti překladatelů a překladatelek Marty Bartoškové, Jany Holé, Zdeňka Lyčky a Anežky Melounové Křístkové představí čtyři severské tituly vydané v nedávné době nakladatelstvím Argo: norský fragmentární román Gunsteina Bakkeho V očekávání, emotivní příběh ze Švédska To jsme byli my Golnaz Hashemzadeh Bonde, odvážnou grónskou zpověď Homo sapienne Niviaq Korneliussen a drsný román z prostředí laponského podsvětí Mikka-Pekky Heikkinena Sobí mafie. Moderuje Hana Zahradníková, redaktorka nakladatelství Argo, ukázky přečte Michal Švec ze Skandinávského domu. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Ščigol čtení Bronislavy Volkové z její nové dvojjazyčné sbírky Vítr na kolenou / Вiтер на колiнах, která přináší česko-ukrajinské vydání reprezentativnho výboru z autorčiny lyrické tvorby, v níž se existenciální bezpodmínečnost propojuje se smyslovou metafyzičností, imaginace s intelektem, individuální neodbytnost s vědoucí lakoničností. Bronislava Volková prožila většinu svého aktivního života v americkém exilu jako profesorka bohemistiky a slavistiky na Indiana University, je autorkou více než třiceti knih, členkou českého a amerického PEN klubu, kolážistkou, sémiotičkou a překladatelkou. Pořadem bude provázet překladatel a vydavatel knihy Mykola Martynjuk. Praha / V 19.30 se bude v kavárně Potrvá vzpomínat na loni zesnulou Evu Stehlíkovou, největší českou znalkyni antického dramatu a divadla, světově známou teatroložku a klasickou filoložku, inspirativní pedagožku a kritičku s pronikavě bystrým úsudkem a velkým smyslem pro humor. Připomenuty budou její postřehy o současném i dávném divadle, břitké glosy i vynikající překlady, se zvláštním zřetelem na její dílo poslední: Dramatické spisy Senekovy, jež postupně vydává nakladatelství Větrné mlýny. Provázejí Michal Zahálka, teatrolog a (zejména divadelní) překladatel z francouzštiny a angličtiny, a Pavel Drábek, anglista, teatrolog, profesor na University of Hull, editor Senekova dramatického díla. Účinkují Hana Kofránková, Josef Somr, Pavel Drábek, Markéta Potužáková ad., hudba Přemysl Rut.   11. 1. Praha / Od 20 hodin proběhne v Balbínce křest nových vydání knih Ivana Martina Jirouse a Filipa Topola. Básně z Jirousovy sbírky Magorova mystická růže zarecituje Sbor břežanských kastrátů, Jáchym Topol pak přečte ukázku z knížky Filipa Topola Mně 13 a zároveň se stane jedním z kmotrů. Druhým bude Sváťa Karásek. Účast přislíbili také Františka Jirousová a ilustrátor Jirousovy knížky Libor Krejcar. Večer zakončí svými písněmi opět Sbor břežanských kastrátů.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Alejandro Jodorowsky: Kdeže ptáče nejlíp pěje (přeložili Marvin Lee Beck a Martin Švehlík, Malvern 2019) Román z roku 1992 je považován za vrchol dosavadní prozaické tvorby tohoto polyedrického autora původem z jihoamerického Chile. V sevřené narativní formě se zde díky autorově originální, bájivé fantazii rozvíjí příběhy několika generací autorových sefardských a aškenázských židovských předků, kteří na své pouti ze středověkého Španělska, přes Itálii, Litvu a Ukrajinu až do Argentiny a Chile počátku dvacátého století procházejí soustavnou řadou bizarních událostí, v nichž se mísí historie, mýtus, šílenství a surrealistická fantasmagorie. Vyprávěním defilují zázrační rabíni, šarlatáni, podvodníci, světci, cirkusáci, anarchisté, tanečníci, básníci, policisté, prostitutky, panovníci a politici, celé panoptikum postav pevně propojených vyprávěním, které s obdivuhodnou lehkostí a podmanivým magnetismem mísí evropskou historii s kánony chasidských legend a latinskoamerického magického realismu.   Alexandr Grin: Nachové plachty (přeložila Zdeňka Psůtková, Dauphin 2019) Nachové plachty jsou příběh o lásce, víře a moři, příběh krásný až srdce zajiká. Nádherná kniha Alexandra Gina, opěvovaná bratry Formany i Ivanem Martinem Jirousem, nyní vychází v novém hávu tak, aby činila radost a libost duchu, oku i duši, a sice v grafické úpravě a s ilustracemi Františka Štorma.   Marek Šindelka: Chyba (Odeon 2019) Druhé vydání Šindelkova románu přináší novou, kompletně přepracovanou verzi stejnojmenné prózy z roku 2008. Černý obchod s ohroženými květinami s postupujícím vymíráním druhů závratně vzrostl. Zrodila se móda, kterou začala vzývat především nová vrstva bohatých. Vodní a zemědělští baroni třetího světa. Nová ekonomická elita. Kryštof poznal kupce, co si nalhávali, že tak pro další generace zachraňují to, co se ještě zachránit dalo. Poznal jiné, kteří nezachraňovali nic, jen se smutně opájeli všemi těmi dávnými tvary a vůněmi.   Petra Dvořáková: Dědina (čtou P. Tomicová, D. Kaplanová, J. Vyorálek, J. Dulava, J. Tesařová, R. Hájek a I. Uhlířová, OneHotBook 2019) Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti.   Arto Paasilinna: Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude (čte Otakar Brousek ml., Audiotéka 2019) Kniha začíná jednoho všedního odpoledne v Helsinkách. Mladého novináře přejede auto. Zemře, ale vzápětí se probudí jako duch. S živými lidmi už rozmlouvat nemůže, zato dokáže číst jejich myšlenky. Také se může zamilovat – ale jeho vyvolená musí předtím zemřít. Roztáčí se typický paasilinnovský kolotoč groteskních příhod, dobrodružství a dalekých i blízkých cest. Tentokrát však nejsou na pomezí skutečnosti, nýbrž za její hranicí. Žádní duchové přece neexistují! Nebo ano? Možná jich je mezi námi víc, než si myslíme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-04 12:15:46

Literární vyhlídky (4. až 10. listopadu)

Nadcházející týden nabídne celou řadu autorských čtení i knižních křtů, a kromě toho také dvě zajímavé jazykově orientované akce – Den češtiny a Kontext 2019. Nešetřili jsme ani s (audio)knižními tipy, mezi nimiž nemůže chybět nová próza Jakuba Dotlačila – rozhovor s autorem pro vás totiž chystáme v prosincovém Bibliu.   POZVÁNKY   4. 11. Praha / V 17 hodin ve Werichově vile představí Petr Kotyk, archivář Památníku národního písemnictví v Praze, jeden ze vzácných fondů Literárního archivu a po desítkách let znovu pustí ukázky z válečného vysílání V+W z USA, které se dochovaly na gramofonových deskách. Dosud nevydané nahrávky, které Voskovec a Werich připravovali od roku 1941 až do konce války, představují dialogy komentující aktuální události a textové parafráze známých písniček Osvobozeného divadla. Praha / Od 18 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční křest knihy Pavla Bušty Lobotomík (Argo 2019), kterou ilustroval David Cajthaml. Rozhovor s autorem poutavé imaginativní prózy si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Vydržať!: dopisy z vězení (Pulchra 2019), která zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978–1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.   5. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest nového vydání Komenského knihy Labyrint světa a ráj srdce (Práh 2019) s kolážemi Miroslava Huptycha. Pozvání přijali Tomáš Halík, Pavel Kosatík, Jan Kumpera, Mirek Kovářík a Miroslav Huptych. Praha / V 17 hodin pokřtí v Radiocafé (Vinohradská 12) svou novou knihu Praha neznámá IV Petr Ryska, autor blogu Praha neznámá a pořadatel úspěšných komentovaných procházek po Praze. Ve čtvrtém díle navštívíte společně s autorem romantický Jánský vršek na Malé Straně, prohlédnete si honosné i méně okázalé vily na Vinohradech, projdete se přírodně-historickou trasou z Malé do Velké Chuchle přes rozsáhlý Chuchelský háj nebo se zatouláte do nejmenší pražské čtvrti Zadní Kopanina. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven Markéta Hejkalová, spisovatelka, nakladatelka a překladatelka finské literatury (mj. děl Miky Waltariho či Arta Paasilinny), která od roku 1991 každoročně pořádá Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě a společně s manželem zde provozuje rodinné nakladatelství Hejkal. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jiří Starý s přednáškou na téma Poezie staroseverských skaldů. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům literární večer o životě a díle Louise Fürnberga, německého židovského spisovatele a československého občana původem z Jihlavy, který strávil podstatnou část svého života v Praze. Úvodní slovo o životě a díle autora pronese Viera Glosíková. Během večera zazní Fürnbergovy texty v podání jeho dcery Aleny.   6. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest nových knih Jiřího Padevěta Sny a sekyry (Host 2019) a Dvacet minut na vsi (Academia 2019), jejichž kmotry budou Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. První svazek obsahuje množství zdánlivě všedních mikropříběhů, které předcházejí zlomovým událostem známým z učebnic dvacátého století, druhý titul je souborem povídek. Praha / V 18 hodin se v Domě čtení (pobočce MKP) uskuteční autorské čtení Zdeny Bratršovské. Básnířka, prozaička a divadelnice přečte ukázky ze své nové knihy poezie Soukromá vernisáž (H+H 2019). V tomto výboru čerpá ze svých pěti básnických sbírek, které šokovaly svou neženskou drsností, otevřeností ve věcech erotiky i stylovou vytříbeností. Praha / Od 19 hodin se v kavárně a čajovně U Božího mlýna odehraje křest knih Pavla Zajíčka Čas je výkřik uprostřed noci (Maťa 2019) a Svatopluka Karáska V nebi je trůn (Maťa 2019), které vycházejí v edici Bouře. Básně zarecitují a zazpívají členové Sboru břežanských kastrátů a se Svatoplukem Karáskem zazpívá také Rostislav Tvrdík. Role kmotrů se přislíbili ujmout Vratislav Brabenec a Charlie Soukup. Praha / V 19 hodin proběhne v Komunitním a mateřském centru Kampa Romantický večer Tvaru, který nabídne autorská čtení (Ondřej Hanus, Marie Šťastná, Pavel Rajchman, Tereza Riedlbauchová, Anna Beata Háblová), přednášku Mileny Slavické o romantickém malířství i hudbu (Jan Faix a Gabriela Rossi). Moderuje Lukáš Senft. Ústí nad Labem / Od 20 hodin představí v Café Max svou novou knihu prozaik Michal Vrba. Povídková sbírka Kolem Jakuba (Argo 2019) je příspěvkem k tématu malého člověka ve víru velkých dějin, přičemž spojovacím prvkem jednotlivců, do jejichž života zasáhnou dějinné přemety, je středočeský rybník Jakub. Rozhovor s autorem přinášíme v listopadovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 11/2019.   7. 11. Praha / Od 8.30 do 19.00 bude Kampus Hybernská hostit Den češtiny – mnohovrstevnatý jednodenní festival, který pořádá pražská bohemistika a je určen jak středním školám, tak komukoli, koho jednoduše baví čeština. Zazní přednášky na rozličná literárněvědná a jazykovědná témata, části se speciálním zaměřením na otázky spojené s výukou jazyka a literatury. Prostor bude věnován i dvěma panelovým debatám, a to diskusi o výuce současné české literatury na školách a debatě o žánru tweetu a tweetování v češtině s úspěšnými uživateli Twitteru. Návštěvníky čekají i autorská čtení tří vynikajících současných autorů, aktivní řešení jazykových úloh včetně těch z maturitního didaktického testu, ukázka kurzu češtiny pro cizince nebo nahlédnutí do příprav mluvených zpráv v rozhlase. Po celý den poběží i knižní bazar. Program a další informace ZDE. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně ČR Alena Morávková knihu Hlasy dvou básníků (NK ČR – Slovanská knihovna a Česká asociace ukrajinistů 2018) – výbor z tvorby Jurije Darahana a Oleksy Stefanovyče, dvou ukrajinských básníků, kteří se ocitli ve dvacátých letech 20. století v Československu poté, co zkrachovaly snahy vytvořit nezávislý ukrajinský stát. V Praze nalezli nový domov a zde se také literárně etablovali. Oba bývají řazení k tzv. pražské škole ukrajinských exilových básníků. Výbor uspořádaly Tereza Chlaňová a Alena Morávková, na překladech poezie se podíleli Tereza Chlaňová, Matěj Lipavský, Alena Morávková a Václav Daněk. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest knihy Magdalény Platzové Máme holý ruce (CPress 2019) – autentického deníku studentky z doby převratu, ale zároveň i historického románu, ve kterém jsou popsány události tak, jak se skutečně staly. Účast přislíbili Eda Kriseová, Josef Platz, Tereza Kosová či dokumentarista Tomáš Škrdlant. Hradec Králové / V 17.30 zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven spisovatelka, publicistka a překladatelka Pavla Horáková. Autorsky debutovala v roce 2010 detektivním románem pro mládež Tajemství Hrobaříků, který následně doplnila o dva další díly. Letos získala ocenění Magnesia Litera v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti (Argo 2018). Praha / Od 18 hodin se v sídle Nakladatelství Meander uskuteční křest šesti nových přírůstků edice Repolelo. Těšit se můžete na originální básničky, říkadla a písničky od slavných autorů, jako jsou Ivan Wernisch, Daniela Fischerová a další. To vše v uměleckém podání předních českých výtvarníků (Jiří Franta, David Böhm, Kristina Fngrlnd, Ester Nemjó, Marie Štumpfová, Anna Kulíčková, Jaromír Plachý). Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena nová kniha Aleše Palána Jako v nebi, jenže jinak (Prostor 2019). Autor bestselleru Raději zešílet v divočině v ní popisuje setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. Hostem večera bude fotografka Johana Pošová, autorka snímků v knize. Večer uvede Denisa Novotná. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení Petry Hůlové z dosud poslední knihy Zlodějka mýho táty (Torst 2019) i nových textů. „Víc než dvacet let si píšu deník. Sešitů už mám dvě police, na jejich chlopních seznamy přečtených knih, mezi chlopněmi různobarevnými propiskami můj všelijak příšerně sebestylizovaný život.“ Brno / V 19.30 bude v Kabaretu Špaček uvedena kniha Jiřího Šimáčka Prvotřídní hajzl (Druhé město 2019), která se opět odehrává v Brně a jejíž hlavní postavou je zkorumpovaný policista středních let, bezohledný manipulátor přezdívaný Náčelník. Osamělého antihrdinu z klidu parazitní existence vykolejí až setkání s mladou ženou, kterou je stále víc posedlý. Hovořit bude Martin Reiner a Miloš Voráč, ukázku z knihy přečte Jiří Šimáček.   8. 11. Praha / Od 9.00 do 16.30 bude Bio Oko hostit konferenci o jazyce v kontextu doby s názvem Kontext 2019. Jak si stojí současná čeština? K čemu je fajn umět s Českým národním korpusem? Se svými příspěvky na nejrůznější témata vystoupí básníci, překladatelka, marketéři, textaři i jazykové vědkyně. Více o programu ZDE. Praha / V 16.30 proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest knihy Ve stínu magie (Epocha 2019) – antologie povídek předních českých autorů sci-fi a fantasy, kterou uspořádali Boris Hokr a Leoš Kyša. Účast přislíbili mimo jiné František Kotleta (rozhovor s autorem čtěte ZDE), Kristýna Sněgoňová nebo Theo Addair. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest nové sbírky Jana Spěváčka Čum do ráje (Dauphin 2019), obsahující 52 básní, v nichž se rodinná a přátelská blízkost prolíná s blízkostí Bohu. Dá se chápat i jako kniha o možnosti univerzální lásky. Autor věří, že osud a náhoda jsou dobří přátelé – a zcela nenáhodně zvolil jako titul své knihy dětský „přeřek“ z Holanovy Noci s Hamletem. Úvodní slovo pronese Olina Stehlíková. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Kniha s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé (Echo Media 2019) je souborem cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Pod názvem Emisar (dybbuk 2019) vychází v překladu Kláry Macúchové dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka Jóko Tawadová v ní přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Román Nokturno pro Přímoří (Protimluv 2019), vycházející v českém překladu Aleše Kozára, je knihou s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu, ale je možné v něm hledat i zásadní hodnotové poselství v rozkolísaném světě. Prozaik Alojz Rebula (1924–2018), dnes již klasik slovinské literatury, si v něm všímá ideologických tlaků, represí, které jednotlivé režimy používají, i důsledků budování ideologických bariér mezi obyčejnými lidmi. Novela náchodského učitele a spisovatele K. J. Pleskače (1858–1937) Život na Měsíci (FF UK 2019) vyšla roku 1881 a představovala první českou reakci na vlnu zájmu o Měsíc a jeho možné obyvatele, vyvolanou francouzskými spisovateli Flammarionem a Vernem. Svým námětem se také stala jednou ze zakladatelských próz domácí sci-fi. Především ale o celých pět let předjala známé Čechovo vyprávění o Výletě pana Broučka (1886, přepracováno 1887) – Svatopluk Čech Pleskačův příběh o naivním měšťanovi, který v konfrontaci s pokročilejší měsíční civilizací prožívá morální i citový otřes, vlastně jen konkrétněji satiricky zahrotil. Společně s novelou F. J. Studničky Luňan Hvězdomír Blankytný (1892) potom skládají trojici próz, které uzavřený český malosvět poprvé poměřovaly horizonty nadzemskými. Přes jistou naivitu je Pleskačova novela dodnes živým obrazem reflexe a sebereflexe české společnosti končícího 19. století. Vychází jako první svazek nové ediční řady Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK Limbus, kterou se studenty připravil literární historik Václav Vaněk. Nový román Jakuba Dotlačila Až zhasneme (Host 2019) se vrací do poněkud mytizovaných devadesátých let „divokého mejdanu“. Dotlačilovy devadesátky však nejsou zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc – jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou dramatických společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza; někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou hospodářsko-ekonomickou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu. Vydání v podobě audioknihy se dočkal titul Postel hospoda kostel (Supraphon 2019), knižní rozhovor Markéty Zahradníkové se Zbigniewem Czendlikem, který v roce 2017 získal Kosmas cenu čtenářů. Vyprávění formou rozhovoru o práci faráře, víře v Boha, o postavení současné církve v ČR, o protestantech, svobodě, dobru a zlu, stáří či výchově dětí je prokládáno různými životními příběhy Zbigniewa Czendlika. Knihu spolu s ním načetli František Kreuzmann a Dominika Býmová. Audioknižního zpracování se dočkal rovněž spis Vladař (OneHotBook 2019) – klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Jeho autor Niccolò Machiavelli považoval za ideál jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Text v překladu Josefa Hajného načetl s režisérem Hynkem Pekárkem herec Igor Bareš.

Čas načtení: 2019-09-02 07:24:45

Literární vyhlídky (2. až 8. září)

Po letní pauze se vracíme s pravidelnými týdenními pozvánkami na literární akce a (audio)knižními tipy. První zářijový týden je, co se týče autorských čtení, knižních křtů apod. spíše zahřívací, ovšem zajímavých nových titulů se po dvouměsíčním půstu naštěstí objevila přehršle. POZVÁNKY 2. 9. Praha / Od 19 hodin proběhne ve vinohradské Božské lahvici křest knihy Michala Janaty Mr(a)zí (Malvern 2019) s podtitulem „Deník, který jím není“. Vedle krátkých i delších glos k nejrůznějším tématům do ní autor zařadil i úvahy o výtvarném umění, politice, právu a řadě dalších oblastí lidského poznání a konání, krátké, ironicky laděné říkánky, slovní hříčky, mystifikace aj.   4. 9. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení – pobočka Městské knihovny v Praze – v rámci zahájení nové sezony autorské čtení básníků a básnířek z řad svých pracovníků, jmenovitě Olgy Słowik, Vojtěcha Vacka a Josefa Straky.   Hradec Králové / V 17 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básnířka a dramatička Kateřina Rudčenková. Její tvorbu od počátku provází kontrast provokativní otevřenosti a vědomé stylizace. Za básnickou sbírku Chůze po dunách (2013) obdržela cenu Magnesia Litera.   6. 9. V pátek 6. září začne 26. ročník literárního festivalu Ortenova Kutná Hora, který nabídne mimo jiné připomínku 100. výročí Ortenova narození ve formě kompozice z básníkovy korespondence pod názvem Drahý Jirko, milá maminko... (účinkují Lukáš Hlavica a Daniela Kolářová), večer mladých básníků, na němž za přítomnosti organizátora Jana Těsnohlídka vystoupí Miroslava Ábelová, Ondřej Hrabal, Ondřej Macl a Lucie Faulerová, nebo autorské čtení Davida Zábranského ad. Klatovy / V Městské knihovně Klatovy představí svou tvorbu básník, autor knih pro děti a překladatel Radek Malý (jeden ze spoluautorů aktuálního zářijového čísla Biblia). Dosud vydal šest básnických sbírek a několik dětských knížek, za které obdržel mj. Cenu Jiřího Ortena nebo dvě ocenění Magnesia Litera. Praha / V 19 hodin se v Knihovně Václava Havla uskuteční křest povídkové sbírky Dory Kaprálové s názvem Ostrovy (Druhé město 2019). Knihu obsahující jedenadvacet krátkých próz, v nichž je na intimních příbězích tematizována ohraničenost ostrovů v širokém smyslu slova, uvede Ivana Myšková a ukázky z ní přečte sama autorka. NOVÉ (AUDIO)KNIHY Ve svém dalším románu Ta blízkost (nakladatelství Malvern) nás Daniela Hodrová nikoli poprvé přesvědčuje, že nic nekončí – život ani láska, ani psaní, ani příběh, který začala vyprávět před čtyřiceti lety Podobojím a který po Kuklách a Thétě pokračoval Komedií, Vyvoláváním a Točitými větami. Neskrývaně autobiografický příběh, postupující v čase vpřed i vzad a střídavě podávaný v první a třetí osobě, do sebe organicky pojímá události ze životů blízkých i vzdálenějších lidí, ale také vypjaté scény ze životů historických postav – kněze, jeptišky, spisovatelů, filozofů, říšského protektora, herce a dalších. Všechny tyto příběhy (některé autorka vypráví už poněkolikáté, ale v jiných souvislostech a s novými detaily) jsou prožívány a líčeny v duchu „té blízkosti“ a v románu z nich vyvstává jediný Příběh, intimní a historický zároveň. Můžeme pozorovat, jak se výpověď román od románu stává osobnější a spolu s tím směřuje od „točitých vět“ k jednodušší struktuře a větší stylové prostotě. Román americké spisovatelky Jesmyn Wardové Píseň zbloudilých duší (nakladatelství Vyšehrad), který vychází v překladu Romana Jakubčíka a s doslovem Ladislava Nagye, je zajímavou variací na román odehrávající se na cestě – intimní portrét jedné rodiny, ale i výpravný příběh o vedru, bahnu a umírání. Provází nás státem Mississippi minulosti i dneška a pozoruje na něm nelidskost v srdci příběhu samotné Ameriky. Třináctiletý Jojo se snaží chovat jako dospělý po vzoru svého dědy, kterému říká „taťko“. To od svého druhého dědy zaslechl v životě méně slov než od zvířat, jejichž řeči rozumí. Jojova mladá matka Leonie neustále bojuje sama se sebou i s okolím, a nemá proto na Joja ani na jeho mladší sestřičku čas. Nejvíce jí nedává spát drogová halucinace v podobě jejího zesnulého bratra. Jednoho dne však sbalí děti a vydá se vyzvednout Michaela, Jojova otce, z vězení. Tam už na Joja čeká další třináctiletý chlapec… Po dvou povídkových a dvou básnických sbírkách přichází Pavel Bušta se zbrusu novou prózou Lobotomík (nakladatelství Argo), stojící na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely. Vypravěč příběhu, jenž si říká Lobotomík, chlapec s hlubokou jizvou na hlavě po prodělané operaci mozku, přebývá v podivném zařízení zvaném Nemříž. Mezi ještě podivnějším osazenstvem ústavu má dva blízké přátele: dívku Darju s poruchou slzných kanálků a červeného pavouka s tmavými slunečními brýlemi jménem Reginald. Jednoho dne důmyslný pavouk Reg zosnuje útěk všech tří přátel z ústavu a začíná nedlouhá, zato dobrodružná a fantaskní cesta za svobodou a poznáním, co vlastně je a co není skutečné. – Rozhovor s autorem naleznete v aktuálním zářijovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 9/2019. Dílo nobelistky Světlany Alexijevičové Modlitba za Černobyl, nabízející šokující pohled na jednu z největších nukleárních katastrof v historii lidstva v podobě výpovědí těch, které výbuch černobylské jaderné elektrárny zasáhl a ovlivnil nejvíc, se dočkalo vydání v podobě audioknihy o délce 14 hodin a 30 minut, kterou pro vydavatelství Audiotéka načetli Lucie Kožinová a Zdeněk Mahdal. Můžeme ji číst (poslouchat) jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Jako audiokniha vychází román Samuraj (délka nahrávky činí 15 hodin a 53 minut), v němž se Šúsaku Endó vrací do období střetávání Japonska a japonské kultury s evropskými mocnostmi a křesťanstvím a který pro vydavatelství Vyšehrad načetl Martin Zahálka. Výměnou za právo obchodovat s Latinskou Amerikou se skupina samurajů vydává spolu s františkánským knězem na cestu do křesťanského světa. Cestují do Mexika, Španělska i do Říma, kde tři z nich přijmou křest jako prostředek ke splnění své mise. Jenže jejich výprava v Evropě zkrachuje. Situace v Japonsku se změnila. Šógunát o vazby se Západem nemá zájem a křesťané jsou pronásledováni. Rozehrává se tak střet dvou odlišných kultur na pozadí japonských dějin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-26 09:50:45

Klicperovo divadlo již po šestnácté pořádá festival Čekání na Václava

Divadelní sezónu Klicperova divadla otevře již tradičně festival Čekání na Václava. Bude probíhat v době mezi státními svátky od 28. září do 28. října na hlavní scéně Klicperova divadla i ve Studiu Beseda. Jako každý rok nabídne rozmanitou nabídku představení českých a moravských divadel.  O zahájení se v sobotu 28. září postará pražské Divadlo Verze s inscenací Lež. Komedii o tom, zda je možné ve vztazích lhát, kde končí ohleduplnost a začíná lež a zda lze s absolutní pravdou ve vztahu obchodovat, herecky vévodí držitelka dvou Českých lvů Petra Špalková. V neděli 29. září se na hlavní scéně usídlí Městská divadla pražská s inscenací Neviditelný. Jedná se vůbec o první divadelní adaptaci románu spisovatele Jaroslava Havlíčka, který pojednává o touze po moci, rodinné anamnéze a neviditelném strýci. Ústecké Činoherní studio se divákům představí s černou komedii německého dramatika Davida Gieselmanna Pan Kolpert. Příběh o jedné bizarní večeři, společenských hrách a tajemné truhle vprostřed místnosti bude uveden v pondělí 30. září ve Studiu Beseda. Jihočeské divadlo přiveze z Českých Budějovic divadelní adaptaci románu Jiřího Hájíčka, oceněného v roce 2013 cenou Magnesia Litera, Rybí krev. Jde o příběh lidí z několika malých obcí, které musely ustoupit gigantické stavbě atomové elektrárny Temelín. Jak těžké je opouštět domov. A je možné odpustit zpřetrhané kořeny a rozbité sny? Na tyto otázky se hra pokusí odpovědět ve čtvrtek 3. října na hlavní scéně Klicperova divadla. V pátek 4. října hradecké divadlo navštíví podruhé Městská divadla pražská, tentokráte s absurdní komedií Davida Drábka Kanibalky: soumrak samců, magickou detektivkou o tom, že naše současná realita je obrazem tak neuvěřitelných bizarností, že chceme-li se dopustit satiry a nadsázky, je třeba stvořit nespoutané dada, komedii ve stu odstínů černé. Pro náročnější diváky a milovníky amerického básníka T. S. Eliota je ve stejný den připravena ve Studiu Beseda alternativa v podobě představení Pustina divadelního spolku Jedl. Scénické oratorium pro herečku, herce, kontraaltistu, dva tanečníky, klavíristu a psaltérium, to vše v režii Jana Nebeského. Divadlo Ungelt si v sobotu 5. října pro hradecké diváky připravilo komedii Přítelkyně. V příběhu dvou padesátnic, které se rozhodnou spolu bydlet, i když jsou každá úplně jiná, se představí Alena Mihulová a Jitka Smutná. Kdo chce nahlédnout do duší divadelníků, může tak učinit v neděli 6. 10. 2019 prostřednictvím inscenace BurnOut aneb Vyhoř! pražského A studia Rubín. V této vtipné a sarkastické inscenaci o zápalu, planutí, vyhasnutí a ztrátě smyslu na pomezí přednášky o dělání divadla a metaforických obrazů ze zákrut vyhořelé duše hrají Natálie Řehořová a Jiří Panzer. To vše ve Studiu Beseda. Agent tzv. společenský, inscenace souboru Testis Švandova divadla oceněná v roce 2018 Cenou Marka Ravenhilla, je téměř detektivní drama prolínající časové roviny normalizace a dnešních dnů. Vynořování těžkých okamžiků i absurdit, které s sebou minulý režim a uhýbání v něm nesly. Zraněná blízkost a důvěra, a přece rodina jako jediný pevný bod. Hrát se bude v pondělí 7. října na hlavní scéně. Ve středu 9. října se na hlavní scéně představí v projektu s názvem Petr Hapka a jeho potměšilí hosté tvorba tohoto skladatele. Na jevišti se za doprovodu živé kapely Petra Maláska vystoupí řada hostů včetně pro hradecké publikum domácího Jana Sklenáře. Komedie Městského divadla Zlín Upokojenkyně je na programu ve čtvrtek 10. října. Anna a Marie, dvě ženy obývající společný pokoj v domově seniorů. Křížovky, buchtičky, kafíčko a dávkovač plný léků. Jejich sdílená samota a rozvíjející se demence, díky níž jen stěží rozlišují, co je realita a co výplod stařeckého mozku. Jaké to je: zapomínat? Na věci, na přátelé, na rodinu, na život? Tato komedie o bezzubé senilitě, o zírání do stropu a čekání na návštěvu nejbližších, zazářila letos na pardubickém Grand Festivalu smíchu, odkud si přivezla Cenu studentské poroty. Adaptace humoristického románu Zdeňka Jirotky Saturnin se bude hrát v neděli 13. října. Herci Divadla na Jezerce na hlavní scéně znovu oživí známé postavy z časů, kdy se k sobě lidé chovali slušně. V titulní roli Michal Kern. Utíkejte, slečno Nituš! je komorní adaptace Hervého operety Mamzelle Nitouche od slovenského básníka a dramatika Lubomíra Feldeka, v níž autor původní Hervého nápad s převleky nejrůznějšími změnami a dvojím životem postav dotáhl téměř do absurdních rozměrů. Na hlavní scéně ji sehraje soubor Divadla Ypsilon ve středu 16. října. Druhým hudebním hostem letošního festivalu je zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista Vlasta Redl, který ve své tvorbě propojuje bigbeat, rock, folk a lidovou hudbu. Jeho písně si mohou diváci poslechnout v neděli 20. října na hlavní scéně. Nestoudná groteska o prasáckosti života vezdejšího. Jedna z nejskandálnějších her v dějinách světového divadla, ve které se nesmysl proměňuje na smysl v proudu fantazie, humoru, perzifláže, lyriky a drastické grotesky. To je Král Ubu. V podání pražského Divadla D21 bude hra k vidění v pátek 25. října ve Studiu Beseda. V neděli 27. října přiveze do Studia Beseda svou horkou novinku Divadlo Na zábradlí. Inscenace Krátké rozhovory s odpornými muži je divadelní adaptací povídek amerického prozaika Davida Foster Wallace. Hemží se odpornými muži a ženami, lidmi zasaženými úzkostí, nejistotou a osamoceností. Celý festival zakončí Divadlo pod Palmovkou s adaptací románu bratří Mrštíků Rok na vsi. Události z moravské obce Habrůvka budou k vidění na hlavní scéně, a to v pondělí 28. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související} A jako každý rok, i letos bude přehlídka doplněna produkcí Klicperova divadla, které se představí hned s několika stávajícími inscenacemi, ale chybět nebudou ani dvě říjnové premiéry. Inscenace Spáč je autorská adaptace komedie Woodyho Allena z roku 1973, ve které si autor nemilosrdně bere na paškál autoritativní politické systémy, zaručeně „dokonalé a spravedlivé“ ideologie, náboženství, pseudointelektuální elity a v neposlední řadě i klonování lidí. Hra, kterou režíruje Adam Skala, bude na divadelních prknech k vidění vůbec poprvé v sobotu 19. října ve Studiu Beseda. A přesně o týden později čeká diváky na hlavní scéně Strýček Váňa od Antona Pavloviče Čechova. Příběh o rodině, o lásce, o planých nadějích a naivních iluzích, o marných útěcích a marných návratech a úmorném životě na ruském venkově v pozici zkrachovalé šlechty připravil pro Klicperovo divadlo režisér Ivan Krejčí.