Litomyšl (Svitavsko) - Zámek v Litomyšli na Svitavsku letos zažívá vysoký zájem turistů. Letos jich na prohlídku renesanční památky zapsané v UNESCO za první pololetí přišlo 26.848, vloni jich za stejné...
Čas načtení: 2025-07-01 15:15:00
Zámek v Litomyšli letos zažívá vysoký zájem turistů
Litomyšl (Svitavsko) - Zámek v Litomyšli na Svitavsku letos zažívá vysoký zájem turistů. Letos jich na prohlídku renesanční památky zapsané v UNESCO za první pololetí přišlo 26.848, vloni jich za stejné...
\nČas načtení: 2020-06-11 09:23:56
Váchalovo Portmoneum se opět otevřelo pro návštěvníky a přichystalo výstavu o Krvavém románu
Pro veřejnost se 12. června otevírá Regionální muzeum v Litomyšli zrekonstruované Portmoneum – Museum Josefa Váchala, které bylo od podzimu minulého roku uzavřeno kvůli generální rekonstrukci. Nově bylo pro expozici upraveno i podkroví. A aktuálně bude k vidění výstava o Váchalově Krvavém románu. Poslední opravu dům prodělal před čtvrtstoletím. Začátkem 90. let 20. století zchátralý objekt zakoupil velký milovník Váchalova díla, nakladatel Ladislav Horáček. Značně poškozené nástěnné malby Josefa Váchala nechal nákladně zrestaurovat, dům opravil a otevřel jej veřejnosti. „Po smrti Ladislava Horáčka bylo Portmoneum na prodej. Rozhodli jsme se, že ho od dědiců zakoupíme a následně svěříme do péče Regionálního muzea v Litomyšli. Je to mimořádná kulturní památka, jakou jinde ve světě nenajdete, a doufám, že jsme tím rozhodnutím zachránili Portmoneum podruhé,“ říká hejtman Pardubického kraje Martin Netolický. Nynější rekonstrukce nebyla vyvolána stavem maleb – ten byl dobrý, proběhly pouze dílčí opravy, retuše a celoplošné čistění. Hlavním problémem byla statika domu. Vlivem řady suchých let, kdy vysychalo a klesalo podloží, začal dům praskat. „Hrozilo, že narušená statika poškodí i vnitřní malby. Dům je nyní stabilizovaný, má opravenou omítku, barva se vrací k původní modrošedé. Na nové břidlicové střeše svítí opravené komíny, rekonstrukce se dočkala i kanalizace na dvorku. Nově je upravené celé podkroví, kde vznikly tři místnosti pro expozici a tvůrčí ateliéry. Muzeum tu plánuje využít videomapping s názvem Josef Váchal – Kumštýř boha i ďábla, který tohoto umělce představuje pomocí audiovizuální projekce. K dispozici je také nový dokumentární film Portmoneum – Příběh neobyčejného domu,“ uvádí 1. náměstek hejtmana pro kulturu a investice Roman Línek. Letošní aktuální výstava v přízemí domu je věnována nejznámějšímu tisku Josefa Váchala – Krvavému románu s podtitulem Studie kulturně a literárně historická. Román vydal Váchal vlastním nákladem v sedmnácti číslovaných exemplářích v roce 1924. „Jednotlivé výstavní panely představují Josefa Váchala a sbírku jeho „krvavých“ kolportážních románů, stejně jako žánr samotný. Především se ale výstava věnuje knize, kterou Váchal, inspirován tímto druhem literatury, napsal. Kniha se zčásti tváří jako rádoby odborná studie, většinu obsahu ale zaujímá vlastní autorský román. Do něho vršovický mistr zamíchal nejen literární postavy a prostředí z lidových románů, ale také skutečné osoby a místa ze svého okolí, mj. i Litomyšl,“ dodává ředitel Regionálního muzea v Litomyšli René Klimeš. K výstavě je vydán i stručný katalog ve třech jazykových mutacích, v českém, německém a anglickém jazyce. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2022-02-07 23:09:34
Pavel Smutný: Kultura je symbolem moderní české identity
Kultura patří mezi základní atributy každého vyspělého národa. Nejinak tomu je i v České republice. Někdy se ale zdá, že kultuře, a zejména jejímu rozvoji, není ze strany státu a politiků věnována pozornost, kterou by si zasloužila. Pomoci k rozvoji kultury může významně i soukromý sektor nebo podpora ze strany mecenášů. Mezi podporovatele tradičního českého živého umění patří i Bohemian Heritage Fund (BHM), ve kterém je sdruženo kolem 60 mecenášů. Fond podporuje a v minulosti podpořil řadu projektů, jako jsou například oratorium k poctě svaté Ludmily, Smetanova výtvarná Litomyšl a Národní sbírka na svatovítské varhany. Podpora a rozvoj kultury by měly patřit mezi základní priority celé společnosti, vždyť je to právě kultura, která buduje českou národní identitu. „Do kultury, zejména do té živé, musí proudit investice,“ říká Pavel Smutný, prezident Bohemian Heritage Fund (BHM). Bohemian Heritage Fund je jediným mecenášským uskupením v republice se zaměřením na podporu těch nejlepších uměleckých projektů reprezentujících národní a kulturní dědictví České republiky. V současnosti tvoří BHM přibližně 60 mecenášů a není vyloučeno, že se bude dále rozšiřovat. „Myslím, že bychom přivítali ještě pár desítek dalších,“ říká Pavel Smutný. Pro efektivní podporu kultury a motivování mecenášů je nevyhnutná i komunikace a spolupráce s ministerstvem kultury, které je tím hlavním článkem udržování, rozvíjení a podpory kultury v České republice. Bývalé vedení resortu kultury ale spolupráci se soukromým sektorem nepreferovalo a nevnímalo ho jako partnera, co je podle Pavla Smutného škoda. „Předtím aspoň ministři mecenášům děkovali a byli schopni morálního ocenění ze strany státu,“ dodává Pavel Smutný. Přestože podle slov prezidenta BHM fond funguje velmi dobře a je respektovanou soukromou institucí pro podporu kulturních projektů, bude do budoucna potřeba, aby se fond otevřel kooperaci s institucionálními sponzory. Tito sponzoři by mohli spolufinancovat velké kulturní projekty. V souvislosti s korporacemi je ve srovnání s obdobím před 15 lety vidět velký posun. Zatímco na začátku tisíciletí firmy nebyly obzvlášť nakloněny podpoře kultury, dnes je situace jiná a společnosti si uvědomují, že podpora kultury zlepšuje jejich pověst a podporuje dobré jméno. Na rozvoj kultury v České republice by měly podle Pavla Smutného přispívat i zahraniční firmy, které v zemi za pomoci českých pracovníků vytvářejí významnou přidanou hodnotu. Funguje to tak například v Německu, Švýcarsku, nebo i ve Francii. Výčet projektů, které BHM za svou 12letou historii podpořil, je vskutku bohatý. Nejnověji fond podpořil například premiéru oratoria k poctě svaté Ludmily, která se uskutečnila v září na počest 1100. výročí jejího úmrtí. Premiéra představení by se bez prostředků, které věnovali mecenáši z BHM, neuskutečnila. „Vnímali jsme, že se toto duchovní a politicko-kulturní výročí blíží, ale nechtěli jsme původně nic podnikat,“ vysvětluje Pavel Smutný. Impulsem se stal nápad operní zpěvačky a herečky Soni Červené, která v inscenaci ztvárnila právě svatou Ludmilu. Na její výkon reagoval slovy chvály i sám prezident BHM Pavel Smutný, který deklaroval snahu toto dílo dostat do všech krajů. Významnou stopu má Bohemian Heritage Fund také v Litomyšli, kde podporuje výstavu Smetanova výtvarná Litomyšl. Dokonce i v době velkých restrikcí, způsobených pandemii koronaviru, se podařilo fondu podpořit v Litomyšli organizaci dvou výstav, přičemž obě měly obrovský úspěch, a jak dodává prezident BHM, jednalo se o největší počiny na podporu výtvarného umění v historii Bohemia Heritage Fund. I když fond výtvarnou část Smetanovy Litomyšle významně podporuje, Pavel Smutný upozorňuje, že je pořád na čem pracovat. Podle prezidenta BHF by bylo vhodné ustavit subjekt, jehož úkolem by bylo bohatý výtvarný život Litomyšle vzájemně propojit a řídit výstavní aktivity. Za zmínku podle Pavla Smutného určitě stojí i výrazná proměna celého festivalu Smetanova Litomyšl, na kterou aktivita BHM neměla přímý vliv. Došlo k vytříbení programu, navýšení rozpočtu, zlepšila se atmosféra a vstřícnost vůči „spotřebitelům“ umění a mimo jiné se zvýšil i počet sponzorů. „Je neuvěřitelné, že to vše se stalo za působení stále stejného organizačního týmu. Lidi, kteří kdysi jeli stovkou, jedou dnes stoosmdesátkou,“ dodává Pavel Smutný v souvislosti se zvyšující se úrovní festivalu. K dalším významným projektům, do kterého se kulturní mecenáši z BHM zapojili, patří i Národní sbírka svatovítské varhany. Jedná se o pořízení nových varhan do Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, kdy BHF sehrál roli spoluorganizátora celé sbírky a angažoval se v její propagaci. Cena nových varhan přesáhne 100 milionů korun a podle odhadu Pavla Smutného by mohly být varhany nainstalovány a posléze představeny veřejnosti v první polovině roku 2023. „Za sebe dodávám osobní přání, aby to bylo 15. června na svátek sv. Víta,“ říká Pavel Smutný. Projektů, které BHM podporuje, je kromě výše zmíněných celá řada. Fond v minulosti podpořil například i projekt 1914, barokní orchestr Collegium 1704, festival Lípa Musica, Českou filharmonii či Národní divadlo.
Čas načtení: 2025-03-03 09:09:00
Smetanova Litomyšl se vrací na zámek
Celkem 48 pořadů čítá program 67. ročníku hudebního festivalu Smetanova Litomyšl, který se uskuteční od 14. června do 6. července v Litomyšli. Po dvou letech, kdy návštěvníci museli za koncerty na zimní stadion, se letos opět vrátí na druhé zámecké nádvoří. Nové hlediště tu na míru zámku i Smetanově Litomyšli připravil architekt Josef Pleskot. Předprodej vstupenek začne 5. března v 10 hodin. K dispozici je jich 31 tisíc.
Čas načtení: 2025-04-11 14:00:00
Regionální muzeum v Litomyšli pečuje o nejrozsáhlejší sbírku předmětů, které patřily spisovatelce a vlastence Magdaleně Dobromile Rettigové. Narodila se před 240 lety a v Litomyšli, kde je pochovaná, zanechala výraznou stopu.
Čas načtení: 2025-05-17 22:30:00
Výlety: V čem vařila a pekla Magdalena Dobromila Rettigová? Originální kousky uvidíte v Litomyšli
Regionální muzeum v Litomyšli v Pardubickém kraji pečuje o nejrozsáhlejší sbírku předmětů, které patřily spisovatelce a vlastence Magdaleně Dobromile Rettigové. Autorka známé kuchařky se narodila před 240 lety a v Litomyšli, kde je pochovaná, zanechala výraznou stopu. Město jí každý rok v květnu vzdává hold v podobě Gastroslavností Magdaleny Dobromily Rettigové.
Čas načtení: 2024-02-09 16:52:00
VIDEO: Bedřich Smetana zavítal do libereckého divadla. Natáčí o něm film
/FOTO/ „Ticho! Klapka! A akce!“ Podobné pokyny se rozléhají libereckým Divadlem F. X. Šaldy, kde Česká televize natáčí scény pro film o Bedřichu Smetanovi. Letos totiž uplyne dvě stě let od narození tohoto významného českého hudebního skladatele, který se narodil 2. března 1824 v Litomyšli.
Čas načtení: 2024-02-15 11:00:00
Poláci by měli stavět D35 u Litomyšle. Firma Budimex vyhrála v Česku další tendr
Poláci budou podle výsledků výběrového řízení stavět úsek dálnice D35 mezi Džbánovem u Vysokého Mýta a Litomyšlí. Polská firma Budimex za vybudování 7,6 kilometru dlouhého úseku nabídla o 100 milionů menší částku než zájemce druhý v pořadí. Nabídl cenu 3,423 miliardy korun, což je 75,8 % předpokládané sumy 4,518 miliardy korun.
Čas načtení: 2020-12-24 14:13:12
Odkud pochází tradice českých betlémů? (z archivu LtN)
Světová betlémářská tradice vznikala z několika vzájemně se doplňujících pramenů. Jednalo se o uctívání místa Kristova narození a následnou úctu k ostatkům odtud přivezeným. Inspirací jistě byly vánoční duchovní hry, které vznikaly zhruba od 10. století, ale nejčastěji uváděným impulsem byl počin sv. Františka z Assisi, který roku 1223 ve skalní jeskyni u italského Greccia nechal postavit jesle, přivedl k nim osla a volka a nechal zde sloužit půlnoční mši pod širým nebem. Původ stavění betlémů nalézáme tedy v církevním prostředí. Nejstarší typy byly malovány na deskové obrazy, později se figury v životní velikosti oddělily a vystoupily do popředí. Z Itálie byly betlémy šířeny do Německa a následně do celé střední Evropy. Z kostelů a katedrál se v průběhu 17. století betlémy přemístily do šlechtických a měšťanských sídel. Pro tvůrce těchto souborů byla charakteristická záliba v drahých a neobvyklých materiálech – hedvábí, vosku, drahých kovech, perleti, slonovině atp. Co způsobil císařův zákaz První zpráva o postavení jeslí v Čechách, takových, které nebyly provedeny reliéfní technikou či malbou, pochází ze záznamů jezuitů, kteří je v roce 1560 postavili v kostele sv. Klimenta v Praze, ve starší literatuře je uváděn i rok 1562. To bychom letos slavili 450. výročí této události. Betlémy se začaly v kostelech stavět v dalších krajích Čech a Moravy, kolem roku 1570 v okolí Prahy, v roce 1580 v Litomyšli, v roce 1650 v Hradci Králové atd. Z kostelů se betlémy šířily, zejména v 18. století, do zámeckých kaplí, měšťanských domácností i na venkov. Po roce 1780 paradoxně přispěl k rozvoji lidového betlémářství císař Josef II. svým zákazem stavět jesle v kostele, neboť tuto záležitost chápal jako jev církve nedůstojný. V 18. a zejména v 19. století se stavění jesliček mezi prostým lidem velmi rozšířilo a rozvoj lidového betlémářství vyvrcholil počátkem 20. století. Zvyk stavění jesliček přetrvával hlavně v lidové tradici. V posledním období zhruba dvaceti let jsme svědky jeho nového rozkvětu. Nejvíce po doporučení papeže Pavla VI. obnovit tradici stavění jesliček v moderních křesťanských rodinách, neboť betlém vyjadřuje podstatu vánočních svátků mnohem lépe než vánoční stromeček s mnoha dárky – symboly spotřební hojnosti. České betlémářství se rozvinulo do bohatých forem a dosáhlo zcela specifického pojetí, které velmi poetickou formou včlenilo do jesliček krásnou českou krajinu s bohatou přírodou. Majitel jesliček mnohdy nebyl jejich tvůrcem, často se figurky do jesliček kupovaly a majitel sám stavěl scenérii a kulisy. Mnohdy byly betlémy zhotovovány na objednávku. Skuteční lidoví betlemáři si jesle nebo jejich části s láskou a fantazií tvořili sami. Často je scenérie narození Páně rámována pravou zimní středoevropskou vánoční náladou. Dodnes v Čechách existuje celá řada betlémářských center a oblastí s odlišnými typy jesliček. Zde se obvykle betlémy začaly vytvářet a stavět podle jednoho modelu. Betlémáři se tak významně ovlivňovali, že se léty vytvářel zcela typický krajový styl. Jedná se zejména o podhůří Orlických hor a Krkonoš, zejména okolí Vrchlabí a Nové Paky, Železného Brodu, oblast Krušných hor, Příbramsko, okolí Ústí nad Orlicí a České Třebové, Svitavsko s nedalekou Poličkou, Třebíčsko, okolí Jihlavy a Třešti, Šluknovsko, okolí Litvínova, slezskou oblast, Opavu, Nový Jičín, Příbor a řadu dalších. Na materiálu nezáleží Význam slova betlém chápeme v našem prostředí jako vyobrazení narození Páně blízké jevištnímu provedení, sestavené ze samostatných dílů s možností proměn. Svatou rodinu doplňují průvody darovníků, pastýřů, kteří se přišli Ježíškovi poklonit a po 6. lednu i sv. Tři králové s bohatým doprovodem. Pokud v českém jazyce používáme výraz jesle nebo jesličky, jedná se o scénu jen s Pannou Marií, sv. Josefem a Ježíškem uloženým v jeslích, někdy s volkem a oslíkem. Betlémy můžeme rozlišovat jako práce lidových či profesionálních tvůrců, betlémy pevné, přenosné (ty se buď nosily ve skříňkách na popruhu na koledu jako betlémy obchůzkové, nebo byly v drobném provedení umístěny pod skleněným poklopem, případně v ozdobné hlubší či mělčí prosklené skříňce). Jesličky můžeme členit podle materiálů použitých na jejich zhotovení, podle oblastí, ve kterých vznikaly, případně podle doby vzniku atd. Rozlišujeme betlémy chrámové a lidové, zvláštní kapitolou jsou ty mechanické. Nejznámějším z mechanických betlémů je dodnes Třebechovický Proboštův betlém, který byl vyhlášen národní kulturní památkou, ale vystaven bude opět po opravě v příštím roce. Snadné je rozlišení podle materiálů, v našem prostředí těmi nejzákladnějšími jsou lipové dřevo (naprostá většina soudobých nepolychromovaných betlémů, ale také figury již zmíněného Proboštova betlému), dřevo smrkové, pokud jde o známé králické figurky, pestře malované. Tradičním materiálem je papír, případně textil, jako základ následného použití pro dotvoření figur tzv. kašírováním. Příkladem jsou velmi dobře známé Krýzovy jesličky z Jindřichova Hradce. Betlémy malované na papírovém kartonu vznikaly zejména v okolí Ústí nad Orlicí a České Třebové, také v severních Čechách, v okolí Jihlavy a Třebíče. Velmi dobře známé jsou jesličkové tištěné papírové archy určené k vystřihování. Ty se objevily v polovině 19. století z produkce městských tiskáren. Velké oživení zájmu o betlémy přinesla první výstava betlémů v Praze v roce 1907. Inspirovala řadu předloh v lidovém tónu, například vznikly dodnes oblíbené jesličky Mikoláše Alše a Josefa Weniga. Nyní jsou známé betlémy z materiálů, které sice nepovažujeme za tradiční, ale radost dětem i dospělým přinášejí stejnou. Jsou to například keramické betlémy – dnes materiál zcela obvyklý a často používaný k modelování i řadou amatérských nadšených tvůrců, podobně jako betlémy z těst – například z chlebového (obvyklé pro Příbramsko, tzv. chlebáčci), slaného těsta zvaného německy salzteig (například práce Jiřiny Vyčichlové z Hronova Poříčí), případně kynutého obřadního těsta, zejména se jedná o oblíbené betlémy perníkové. Uhlí bylo typické pro hornické oblasti, známé jsou půvabné betlémy porcelánové, které vznikaly z odpadu v místech výroby porcelánu (záp. Čechy). Malé a půvabné cínové betlémy vznikají dodnes. Spíše již jen v muzeích můžeme nalézt betlémy z vosku. Betlémy skleněné jsou dodnes typické pro Železnobrodsko. Existují i novodobé materiály, jiné kovy než cín, modurit, pryže, různé příze, netkané textilie a řada dalších. Text vyšel v Literárních novinách 51-52/2012. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-12 10:00:32
Veronika Benešová Hudečková: K čínské literatuře spousta lidí přistupuje s obrovskými předsudky
Překvapivý pohled na průnik literatury a politiky představuje česká recepce čínské literatury. Jejímu vydávání se již osm let věnuje nakladatelství Verzone v edici Xin. O svérázu vydávání čínské literatury u nás hovoří nakladatelka Veronika Benešová Hudečková. Jak v českém prostředí čínské knihy rezonují? Myslím, že spousta čtenářů k nim přistupuje s obrovskými předsudky. Existuje tady samozřejmě skupina lidí, která čínskou literaturu sleduje, protože je téma zajímá. Ostatně i já jsem začala čínskou literaturu vydávat, protože jsem si sama chtěla knihy čínských autorů přečíst. Ty předsudky vypadají třeba tak, že na akci, která byla spojená s Tibetem, mi někdo řekl, že nebude číst Zápisky z Tibetu, protože autorka je napsala v čínštině. Ale jak je měla napsat, když ona sama byla jako Tibeťanka vzdělaná v čínštině? Čínština je jazyk, kterým píše, tibetštinu se učila až jako dospělá. A kdo měl tyto výhrady? Protibetský aktivista, který jistě vyvěšuje tibetské vlajky, ale to, že Cchering Özer napsala knížku o Tibetu v čínštině, je pro něj důvod, aby ji nečetl. Přestože autorka po vydání knihy v Číně skončila v domácím vězení. Takhle absurdní momenty zažívám poměrně často. Projevují se i ve vztahu k aktuálním politickým kauzám? Ano. Když třeba přijel v roce 2016 čínský prezident Si Ťin-pching, tak nám na několik měsíců rapidně klesly prodeje. Byla jsem hodně překvapená, protože bych nečekala, že politika bude mít na literaturu takový vliv. Mluvila jsem o tom s jedním sociologem, který mi řekl: To se nedivte, ve výzkumech oblíbenosti šla Čína o desítky procent dolů. Takže ta návštěva a všechno, co se kolem ní dělo, byla důvodem, aby lidé začali i na čínské knížky jinak reagovat. Bez ohledu na jejich obsah? Ano, místo toho, aby lidi zajímalo nahlédnout pod pokličku čínské reality. Autoři, které vydáváme, opravdu nechválí čínský režim. Ani jeden z nich nepíše, jak je komunistická strana skvělá a že se mají v Číně výtečně. Všechny knihy naší edice jsou více či méně kritické. Častý pohled ale je, že Čína je komunistická země a my s ní v žádném směru nechceme mít nic společného. Jakmile se objeví nějaká kauza kolem Číny, prodeje klesnou. Čím si to vysvětlujete? Česká společnost se v analýzách často popisuje jako pasivní, případně skeptická a pragmatická. Tohle vypadá, že na Číně určité její části z nějakého důvodu záleží. Proč? Netuším. Jestli je to potřeba vnějšího nepřítele? Nedovedu si to vysvětlit. Pravda je, že Čína je velmi kontroverzní. Stále se kolem ní ale vykládají různé báje. Například že Čína je největší světový znečišťovatel životního prostředí. To je pravda, už se ale neuvádí, že je také největším výrobcem solární energie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Odlišuje se v současné čínské produkci oficiální a neoficiální literatura, nebo tam tyto kategorie vůbec neplatí? Je hodně těžké to definovat. My vydáváme knihy autorů, kteří žijí v Číně, respektive v Hongkongu, a v čínštině vychází. Buď v pevninské Číně, anebo když je titul problematický, tak v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. K pevninským Číňanům se z Hongkongu do Číny ty knížky dostanou. Někdy čtete knížku a říkáte si, jak tohle mohlo v Číně vyjít – viděno naší optikou, kdy si myslíme, že i běžně vydávaná literatura musí být nějak poplatná režimu nebo aspoň nekritická. Ale přitom tam kniha vyšla a asi to nikoho příliš netrápí. Je pro vás kritériem, jestli ti autoři zachovávají nějaké občanské postoje? Rozhoduje literární kvalita. Tituly vybírá především sinoložka Zuzana Li, která v Číně žila a zná tamní autory a redaktory. Nehledáme bestselleristy, ani nehodnotíme politické názory, spíše se snažíme vybírat autory, kteří mají co říci západnímu čtenáři. Nejenom pohledem na Čínu, ale také zpracováním a obecným tématem. I spisovatele, kteří sem jezdí, a podařilo se jich sem za ta léta pozvat docela dost, ve většině případů mrzí, že se jich tu pořád někdo ptá na politiku. Když už se podaří domluvit pro ně interview, jsou zklamaní, že se jich tady nikdo neptá, proč píšou to, co píšou, a jak to píšou, ale dostávají otázky na politickou situaci v Číně. Jako by pro Čechy nebylo důležité literární hledisko, ale politika. Což oni většinou neakcentují. Stalo se nám, že jsme tady měli spisovatele, který se s novináři už nechtěl sejít, právě kvůli tomu, že nechtěl dostávat politické otázky. A myslíte, že v tom byly obavy, jak bude vzniklý rozhovor přijat doma? To si nemyslím. Když si vzpomenu na návštěvu Jen Lien-kchea, ten Prahu navštívil třikrát a dostal tu i Cenu Franze Kafky, tak v rozhovorech i na veřejných besedách se vyjadřoval dost kriticky. A nikdy z toho neměl obavy. Vzpomínám si na moment, kdy se ho někdo z publika ptal: A vy nemáte strach takhle otevřeně mluvit? A on odpověděl: Čeho se mám bát? Toho, že mě nepustí zpátky do Číny? A to byla řečnická otázka? Ano. Ovšem zrovna Jen Lien-kche už dnes žije v Hongkongu. Myslíte si, že Češi mají tendenci přikládat svou zkušenost na tu čínskou? Že to, co tady bylo před třiceti lety, je teď tam? Souhlasím, ale samotní Číňané to tak nevnímají, realita Číny je jiná. Tam se vlastně nenaplňuje pojem socialismu nebo komunismu, jak ho známe my. Slyšela jsem mluvit o komunismu s čínskými rysy. V lecjakém ohledu jsme víc levicoví než oni, například o našem sociálním systému si můžou Číňané nechat jen zdát. A literatura? Nemáte tam na jedné straně jednoznačné disidenty a na druhé straně ty oficiální autory. Ruka trhu tam možná funguje víc než u nás. Stačí kritického autora nepodpořit při propagaci knihy. Samozřejmě tam existuje cenzura, ale už na úrovni autocenzury. Nakladatel si netroufne určitou knihu vydat, aby z toho neměl případně problémy. Není to tak, že oficiální cenzura něco konkrétního před vydáním zakáže. To se stane až třeba následně. Takže nastupuje spíš otázka autocenzury autorů nebo nakladatelů, kteří si nechtějí přidělávat starosti. A autor má pořád možnost vydat knihu v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. Z autorů, kteří vycházejí u nás, je to například Jen Lien-kche nebo Šeng Kche-i. Anebo, to byl myslím případ románu Rozpukov, vyšla kniha v Číně v malém nákladu asi sto padesáti tisíc výtisků, aby knížka ve veřejném prostoru nebyla příliš vidět. Vaše čínské knihy ovšem své české čtenáře mají – co na nich oceňují? Současný evropský autor těžko může z vlastní zkušenosti psát o hladomoru, jako Jen Lien-kche ve Čtyřech knihách, nebo Jü Chua v románech Žít! či Bratři popisuje satirickou formou, čím si Čína prošla ve 20. století. Velký skok, Kulturní revoluce – to jsou události, které si vůbec neumíme představit. Stále se mluví o tom, jak je Čína důležitý světový hráč, ale my o té zemi prakticky nic nevíme. Myslím, že je důležité si přečíst příběhy Číňanů o tom, co se dělo za Kulturní revoluce, abychom věděli, z čeho současná generace padesátníků vůbec vychází. Já sama mám dnes problém číst západní literaturu, protože mi připadá, že se věnuje hodně plytkým tématům. A jaká jsou ta témata čínských autorů? Můžu mluvit jen za edici Xin. Hodně námětů čerpají z nedávné historie, a to je síla sama o sobě. Ale třeba v románu Den sedmý nahlíží Jü Chua současnost, při psaní čerpal příběhy skutečných Číňanů i z novinových článků. Popisuje například to, jak existuje jedno výstavní město „nahoře“ a druhé pod zemí, to je určeno těm nejchudším. V Ning Kchenově románu Nebe nad Lhasou je třeba i filozofická rovina, tedy otázka, jestli si může porozumět Západ s Východem. Knihou prochází rozhovor otce se synem, syn se stal buddhistickým mnichem a rozpráví s otcem, který je západním filosofem. Každá z těch sedmnácti knih edice se dotýká jiného tématu a každá je literárně úplně jiná. Jak organizujete cesty čínských autorů do České republiky? Někdy se povede spolupráce se Světem knihy, Jen Lien-kche jednou přijel u příležitosti převzetí Ceny Franze Kafky, občas seženeme peníze ze soukromých zdrojů. Někdy Číňané přijedou rádi sami, protože Praha je pro ně obrovské lákadlo. Většina spisovatelů zná Kafku, Havla, Kunderu, Hrabala... Čeští autoři nejsou v čínském prostředí úplně neznámí. Řekla bych, že čínští intelektuálové dovedou vyjmenovat víc českých spisovatelů než čeští intelektuálové těch současných, moderních čínských autorů. Z českého literárního světa se k Číně výrazně staví Radka Denemarková. Jak její postoje zapadají do vaší zkušenosti? Postoj Radky Denemarkové je pohled zvenčí, stejné je to u novináře Tomáše Etzlera. Jde o pohled někoho, kdo se na Čínu dívá naší západní optikou, bez ohledu na to, jak dlouho v Číně žije. Číňani vycházejí z jiného kulturního rámce než my. Ale spousta postřehů Radky Denemarkové nebo Tomáše Etzlera velmi rezonuje s tím, co píšou sami Číňané. Jsou tady v Čechách místa, kde máte s čínskými knihami dveře otevřené? Určitě, je to Vysoká škola ekonomická. Skoro pokaždé, když přivezeme autora do Čech, vydáme se s ním na VŠE. Myslím, že je to tím, že pedagogové a studenti k Číně přistupují trochu jinak než z čistě intelektuálního hlediska, a tak je většinou plno. Vítají příležitost potkat se s reálným Číňanem a zeptat se ho na něco, co se z knih nebo jinak zprostředkovaně nedozvědí. Takže intelektuální hledisko rovná se předsudky? To rozhodně ne. Třeba u ruské literatury nemám pocit, že by politika ovlivňovala pohled na literaturu jako v případě té čínské. Ale možná postoj vůči Číně ovlivňuje to, že se u nás už třicet let silně akcentuje otázka lidských práv, a to zejména v souvislosti s Tibetem. Jeden z našich nejúspěšnějších titulů jsou Himalájské pohádky, kam patří i tibetská lidová slovesnost. Když se bavím se zahraničními nakladateli, tak jenom kroutí hlavou. Vysvětluji jim, že u nás je svoboda Tibetu obrovské téma. Oni to vůbec nechápou. V zahraničí téma Tibetu nemá tak široký průnik do společnosti jako u nás. Jsou čínské tituly, které rezonují i v zahraničí? Třeba Jen Lien-kche už byl třikrát nominovaný na Man Bookerovu cenu, spekulovalo se o něm jako o možném nobelistovi, jeho romány určitě v zahraničí mají ohlas. Nám se povedlo vydat Rozpukov dřív, než byl k mání anglický překlad. Jü Chua naposled přiletěl do Prahy z New Yorku, kde přebíral ocenění. Podobné je to se Šeng Kche-i, na Svět knihy přiletěla z USA, její kniha teď vyšla v Itálii a má tam pozitivní recenze. Řekla bych, že v cizině jsou dál. Když jsme začali vydávat edici Xin, věděli jsme, že v Německu, ve Francii nebo Spojených státech jsou tak deset let před námi a čínské autory už intenzivně objevují. Někteří autoři tam vyšli a mají tam úspěch. My na pořádný úspěch pořád čekáme. Co Polsko, Maďarsko, Slovensko? Něco vychází, ale ve střední Evropě je naše edice svým záměrem naprostý unikát. Velké množství titulů vychází ve Švédsku, ale tam je to pochopitelné, Číňané se zřejmě snaží překlady do švédštiny podporovat, protože tam jde o Nobelovu cenu, vloni ve Švédsku vyšlo snad devatenáct překladů z čínštiny, tomu se u nás ani neblížíme. Kromě nás se nakladatelé v České republice věnují překladům z čínštiny jen nahodile, některé knihy vychází jako překlady z třetích jazyků. Pokud jdou prodeje dolů při nějaké česko-čínské kauze – stane se i něco opačného, pozitivního? To se nám ještě nestalo a nevím, co by se muselo přihodit. Ale vloni jsme vydali knížku Hlemýždím tempem, a u ní najednou jako by nevadilo, že autoři jsou Číňané. Snad proto, že jde o univerzální poselství o hledání sebe sama, o životě a smrti, hodně ovlivněné taoismem, navíc je to krásně ilustrovaná knížka. U ní najednou původ nikdo nehledá. {/mprestriction} Autor je spisovatel a překladatel. Veronika Benešová Hudečková (*1975) je nakladatelka, editorka, produkční. V devadesátých letech působila jako asistentka starosty Miroslava Brýdla v Litomyšli, několik let strávila ve světě profesionálního výtvarného umění – pracovala v Galerii Zdeněk Sklenář a později jako asistentka Lenky a Zdeňka Sýkorových. V roce 2010 založila nakladatelství Verzone, první knihou byl katalog Zdeňka Sýkory k jeho retrospektivní výstavě v Galerii hlavního města Prahy. V roce 2012 vyšla ve Verzone první kniha edice Xin. Vedle vydávání knih se věnuje také propagaci kvalitní literatury pro děti a mládež a vede obecně prospěšnou společnost Terra cultura.
Čas načtení: 2019-11-29 17:11:35
Česká televize uvede dokument o Josefu Váchalovi
Životní příběh jednoho z nejoriginálnějších českých umělců 20. století inspiroval tvůrce brněnského studia České televize k natočení polohraného dokumentu. Nazvali ho podle samotného hlavního hrdiny: Josef Váchal. ČT art ho v premiéře uvede 4. prosince ve 22:10. Josef Váchal, od jehož úmrtí letos uplynulo 50 let, byl mimořádně nadaným umělcem. Ovlivněný expresionismem a dalšími směry se už za první republiky pokoušel o vlastní, stylově nevyhraněný umělecký směr. Jeho vrcholnými grafickými díly jsou knihy, které sám napsal, vytvořil jejich ilustrační doprovod a jen v několika exemplářích vytiskl i svázal. Nejznámější z nich je rozměrná kniha Šumava umírající a romantická nebo zfilmovaný Krvavý román. Polohraný dokumentární film představuje Váchala v jeho komplexnosti i neuchopitelnosti jako umělce, mystika a ironika. Odhaluje šíři a hloubku jeho svébytného výtvarného a literárního díla, kterým se vždy vymykal dobovým uměleckým směrům a záměrně se vyhýbal diktátu politické poptávky. Hraná část filmu je zasazená do východočeských Studeňan 60. let 20. století, kde Váchal trávil poslední roky svého života. „Tyto pasáže kombinujeme s dokumentárními sekvencemi složenými z výpovědí odborníků, sběratelů, galeristů a váchalologů,“ říká dramaturgyně Lenka Marešová. „Nabízíme i unikátní svědectví několika pamětníků, kteří se s Josefem Váchalem za jeho života setkali. Ve snímku je i široká paleta dobových fotografií, které zachycují jednotlivé etapy Váchalova života od dětství v Písku, uměleckého života v Praze na začátku 20. století, službu v rakousko-uherské armádě během první světové války až po stáří ve Studeňanech,“ dodává Marešová. Snímek zavede diváky také do Portmonea – Muzea Josefa Váchala v Litomyšli. Komunistický režim neměl pro Váchalovo umění pochopení, nechal ho dožít ve vlhké komůrce traktorové stanice, která vznikla ve znárodněném domě jeho družky a umělkyně Anny Mackové. Zlom nastal po roce 1966, kdy Váchal získal veřejné uznání díky výstavě v Národním muzeu v Praze. Přestože se bránil jakémukoliv propojení s tehdejším režimem, byl pět dní před smrtí vyznamenaný titulem zasloužilého umělce. Z Váchala se po jeho smrti stal fenomén, který vedl k založení knižního nakladatelství, vzniku několika recesistických spolků, vydání četných životopisných i odborných publikací, několika filmovým adaptacím jeho díla i divadelním hrám. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-29 11:46:00
Hlídka naháněla koně do ohrady: Pomohla svačina jednoho z policistů
Neobvyklý zásah mají za sebou policisté z České Třebové. Mezi Litomyšlí a Semanínem se totiž na silnici volně pohyboval kůň. Toho se hlídce podařilo dostat zpět do ohrady díky svačině jednoho z mužů.
Čas načtení: 2024-03-02 08:02:04
Litomyšl slaví. Od narození „jejího“ Bedřicha Smetany uplyne 200 let
Právě v sobotu je to dvě stě let, kdy se v Litomyšli narodil zakladatel české národní hudby Bedřich Smetana. Ve městě bylo tehdy veselo a lidé oslavovali příchod na svět prvního syna sládka Františka Smetany. Ve stejném duchu si kulaté výročí mohou připomenout návštěvníci Litomyšle.
Čas načtení: 2024-03-02 09:00:06
„Bůhví, jaké to podivné kouzlo je ve Smetanově hudbě! Slzy vyhrknou člověku při místech něžných, a při jiných vstaneš ze sedadla svého a ani nevíš, že jsi již vstal…“ Tak rozjitřeně psal o Bedřichu Smetanovi jeho současník, spisovatel Jan Neruda. Jeden z nejvýznamnějších českých skladatelů se narodil před dvěma sty lety, 2. března 1824 v Litomyšli.
Čas načtení: 2024-03-02 08:41:00
Před dvěma sty lety se v Litomyšli narodil hudební skladatel Bedřich Smetana. Městské muzeum a galerie v Lomnici nad Popelkou při této příležitosti zve na putovní výstavu nazvanou Smetana zapomenut v kameni aneb Výlety zapomníky. A připomíná tak i návštěvu autora Mé vlasti v Lomnici.
Čas načtení: 2024-03-06 02:15:00
02:15 Proměny zámeckého nádvoří
Renesanční zámek v Litomyšli jako působivá kulisa operního festivalu Smetanova Litomyšl (2014). Režie M. Kubala[online]
Čas načtení: 2024-03-06 16:16:52
Mohou dítěti ukousnout prst. V Litomyšli i proto odchytávají nutrie
Východočeská Litomyšl nechává z břehů říčky Loučná pravidelně už osm let odchytávat nutrie. Je to dáno tím, že se tito živočichové velmi dobře rozmnožují a při jednom vrhu může samice porodit pět či šest jedinců, navíc může rodit mláďata několikrát ročně. Naposledy jich proto v únoru zajistili v Litomyšli patnáct, další vlna odchytu se tu chystá už v březnu.
Čas načtení: 2024-03-09 16:05:00
V Brně vyrůstá nový Paganini: Vintíř Langášek (14) udivuje hrou na housle
Odborníci ho vnímají jako talent, který se rodí jen jednou za řadu let. Vintíř Langášek (14) koncertoval na Pražském jaru, ve Smetanově Litomyšli či v Belgii. Na housle hraje od pěti let.
Čas načtení: 2024-03-11 10:24:00
Nutrie ničí břehy řeky Loučné, Litomyšl je začala odchytávat
Na březích řeky Loučné v Litomyšli na Svitavsku se po několika letech opět přemnožily nutrie. Zvířata ničí břehy. Lidé je krmí, což láká do této lokality také potkany. Město proto začalo nutrie odchytávat a předává je záchranným stanicím, uvedl místostarosta Radomil Kašpar (KDU-ČSL).
Čas načtení: 2024-03-16 11:53:48
Výstava představuje vztah Bedřicha Smetany k Litomyšli, dobu jeho... | Litomyšl - (2024-03-16 00:00:00 - 2024-09-15 00:00:00)
Čas načtení: 2024-03-22 14:30:02
Kamion u stavby D35 narazil do zametacího traktoru, ten zvedá oblaka prachu
S mnohem větší obezřetností by měli řidiči projíždět kolem budované dálnice D35 mezi Svitavami a Litomyšlí. Nepříznivé podmínky na přetížené silnici I/35, která v těchto měsících vede de facto staveništěm, mohou vést až k dopravní nehodě. Jednu takovou od čtvrtka vyšetřují policisté.