Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2018-11-28 22:00:00

5 tipů, jak rozzářit nudný zimní outfit

I když zima ještě oficiálně nezačala, počasí nás už donutilo vytáhnout zimní kabáty. Patříte mezi lidi, kteří toto období nesnáší? Tak si ho trošku zpestřete módním experimentováním. Pojďte se s námi podívat na pár trendy kousků, se kterými vám zima bude hned připadat mnohem snesitelnější. Spousta ...

Čas načtení: 2018-08-05 00:00:00

Vedro svádí k pořízení klimatizace do domácnosti

Je vedro, parno a tropy u nás nepolevují. Situace, kdy stále více lidí sahá k pořízení klimatizace, aby byl pro ně pobyt v domácnosti snesitelnější. Víte ale jak si ji správně vybírat? Je hned několik kritérií, jež byste neměli opomenout velikosti klimatizovaného prostoru výkon klimatizace ene ...

Čas načtení: 2024-02-04 06:20:00

Nikdo se tam se mnou nebaví, všichni mě ignorují

Ahoj Morrisone, pár odpovědí, jsem četla a zdá se, že se vyznáš. Takže se pokusím zeptat i já. Už od školky mám problém bavit se se svými vrstevníky. Ne že bychom se neměli o čem bavit, spíš mě ignorují. Chodím do 6. ročníku na 8 letém gymnáziu, a nikdo se tam se mnou nebaví. Navíc mám psychické problémy, které nedokážu úplně skrýt a kvůli kterým se za mě mamka stydí. Spolužáci ke mě nejsou hnusní, jen mě ignorují. Ovšem díky těm problémům je pro mě pobyt ve škole těžký, a možná, že kdybych měla duši, na kterou se můžu spolehnout, bylo by to trošku snesitelnější. (Učení mě baví, vyhrávám olympiády, ale pokud se nenaučím nějak socializovat, bude to těžký.) Děkuji, Tess, 16

Čas načtení: 2015-12-07 00:00:00

Bali za 9 729 Kč

Vánoce jsou krásným obdobím v roce a nutno podotknout, že je díky nim zima o mnoho snesitelnější a možná i zdánlivě kratší. Předvánoční ruch je již v plném proudu, lidé zběsile nakupují dárky pro své nejbližší, zdobí stromečky, pořizují zbrusu nové ozdoby a pečou spoustu cukroví, které následně budo ...

Čas načtení: 2020-04-13 14:24:19

Kdo se bojí státního dluhu aneb O královském „my“

Michal Skořepa, veterán z ČNB, komentuje v Lidových novinách vývoj na dluhové frontě slovy: „Strach ze zvýšení veřejného zadlužení je pouze strachem z naší vlastní nekázně“. Zpočátku jsem doufal, že provokativní titulek je jen dílo editora, který k rozumnému textu připlácl něco, co donutí čtenáře kliknout. Ne. Tohle si opravdu zaslouží reakci, jak některé body v článku zmíněné, tak ty, kterým se autor vyhnul. První argument Michala Skořepy: Ostatní jsou na tom hůř. No skvělé. To je, abych použil nějakou divokou pseudolatinu, argument ad notorikum, kdy podroušený Karel vysvětluje své zuřivé manželce, že Břeťa a Vašek z téže hospody vypijí více piv a rumů za večer, mají míň zubů, táhne z nich ještě silnější odér atd. Oblíbený argument všech, kdo dělají něco, co by se vlastně nemělo. Ne, v tomhle případě mě (nikoliv „nás“, nebudu mluvit za nějaké neurčité „my“) opravdu nezajímá, co dělají ostatní. Zajímá mě, jestli těch cca 40 miliard Kč, které už teď vydáme ročně za obsluhu státního dluhu a které by se jinak třeba daly vydat za něco jiného, je v přepočtu na zisk z takto pořízených investic (pokud to vůbec byly investice) snesitelná cena nebo ne. Tyhle analýzy, ideálně prováděné nezávislými institucemi, nám scházejí. Přitom si je snaží dělat každý soukromník, který si bere půjčku na nový stroj do fabriky. Druhý argument: V přepočtu na HDP je náš dluh stále ještě relativně nízký a na tom záleží, protože HDP je to, z čeho se dluhy platí. Zavádějící jak prase, a to i přesto, že je skutečně běžným zvykem přepočítávat veřejný dluh na HDP. To je totiž sám o sobě zavádějící přepočet. Stát nehospodaří s celým HDP, proteče mu rukama jenom nějaká jeho část (na můj vkus i tak dost vysoká) a z HDP jako celku musejí i soukromí hráči splácet svoje vlastní dluhy, hypotékami počínaje a různými úvěry na investice konče. Při nějakém významnějším poklesu, což letos skoro určitě bude, jsou pak rozpočty všech možných entit napjatější, než by se z takových hezkých čísel zdálo. Třetí argument, cituji: „I velmi vysoký dluh totiž může být pro dlouhodobé vyhlídky ekonomiky příznivý. Například tehdy, jestliže je odrazem potřebných vládních investic.“ Ano, všichni, kdo chtějí zaseknout sekeru, se zaklínají tím nejlepším možným využitím prostředků z dluhů: potřebnými investicemi. Všude kolem vidíme to obrovské množství potřebných investic, které se realizují. Dálnice rostou jak houby po dešti, co chvíli otevírají další úsek metra. Pardon, to je vlastně případ Polska. Tenhle argument by byl trochu snesitelnější, kdyby bylo jasně a přesně dáno, na jaký projekt ty které půjčené peníze půjdou. Ve stylu „tyhle dluhopisy budou financovat výstavbu D3 a nic jiného“. Leč ony padají do velkého eintopfu státního rozpočtu, ze kterého se financuje leccos, třeba oblíbené slevy na jízdném (šest miliard korun jen loni), jejichž návratnost je mírně řečeno nejistá. Pak je tu to zákeřné slovíčko potřebných, což je ve skutečnosti velmi podstatný pojem. Poučným případem je v tomhle případě Španělsko, kde se před velkou krizí i během ní stihlo udělat dost pochybných infrastrukturních investic, třeba letiště duchů v Ciudad Real, kde se spálili jak soukromníci, tak region. Kdo si chce počíst více, článek v anglickém vydání El País; dokonce i odsolovací stanice v napůl vyschlé zemi se podle všeho dají stavět neefektivně. Nicméně při naší rozhodovací stagnaci a paralýze nemůžu říci, že bych měl obavy z nepotřebných infrastrukturních investic. Zvykli jsme si na to, že každá pitomá propojka mezi dvěma silnicemi stráví deset let v papírovém pekle, ne-li déle. (Ten čas a práce úředníků stojí kolik?) Ejhle, aktuální zpráva ze serveru Zdopravy.cz: jižní spojka v Hradci Králové má souhlas EIA, pouhých 19 let poté, co se ocitla v územním plánu, a deset let před odhadovaným otevřením pro motoristy (jsem zvědav, jestli tak šibeniční termín vůbec stihnou). S tím vláda, které radíte, pane Skořepo, neudělala zatím nic. Proč čekáte, že jakýkoliv investiční záměr bude v tomhle byrokratickém prostředí vůbec realizovatelný? No a ten poslední argument, o strachu z „naší“ nekázně. Kdo je přesně to královské „my“, pane Skořepo? Jste tak férový, že třeba mluvíte jménem vládního výboru pro rozpočtové prognózy, jehož jste členem? Nebo se v tomto případě snažíte mluvit jménem celého národa? Tady totiž nastupuje věc, o které se ve článku nemluvilo. Naše vláda udělala nové dluhy i v roce 2019, kdy trvala konjunktura a daně do kasy jenom proudily. A vy jste u toho, pane Skořepo, jako člen vládního výboru byl. Nějaké to procento zodpovědnosti leží i na vás. V téhle situaci přednášet nám ostatním o nekázni je chucpe. Ano, vzhledem k vaší nekázni se bojím, do jaké černé díry ty půjčené prostředky nasypete. Přitom, a to je ten paradox, by teď stát vhodnými výdaji opravdu té ekonomice pomoci mohl. Jenomže v případě státu, který ještě před pouhými pár měsíci i za hospodářského růstu vyrobil další dluhy, a přitom mu stavba každého ubohého kousku dálnice trvá dvacet let, se děsím toho, jak to skutečně dopadne. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-12 16:02:10

Z koronavirového bojiště aneb Něco k aktuální situaci v Evropě

Minulý článek s překladem zprávy italského lékaře z Bergama vzbudil na českém internetu naprosto neskutečnou reakci. Když se virálně šíří článek o viru, je to docela pěkný paradox. Vzhledem k situaci nezbývá než na něj navázat. Je to po celé Evropě oprávněně téma číslo jedna. Začneme zase v Itálii, kde 12. března zavřeli v podstatě všechno kromě obchodů s potravinami a lékáren. V každé krizi má někdo smůlu, že do ní spadne dříve, a v tomto případě to Italové odskákali za nás. Máme za nimi určité zpoždění, takže je čas věnovat pozornost tomu, co se děje u nich. V diskusích, které se rozvinuly pod minulým článkem, jsem občas narážel na skepticismus ve stylu „vždyť si to ten doktor taky mohl vymyslet“. Kéž by… Ono těch zpráv z Lombardie je víc a všechny jsou konzistentní; z Milána a okolí se stal Wu-chan Evropy. Tady jsou třeba k poslechu zprávy z lékařské skupiny na WhatsAppu (s anglickými titulky), tady je rozhovor popisující skutečnost, že lékaři už si musejí vybírat, komu vůbec poskytnou pomoc a komu ne. Profesor Giacomo Grasselli z Milána poskytl videorozhovor britské veřejnoprávní stanici Channel 4 a říká v něm, že situace je horší než po výbuchu bomby, protože bomba vybuchne jednou, kdežto tohle se opakuje každý den. Podle výrazu tváře se dá soudit, že už pár dní pořádně nespal. (Jeden jeho kolega právě na Covid-19 zemřel, bylo mu 67 let.) Starosta města Bergama Giorgio Gori vzkazuje na Twitteru, že sledovat počet pacientů léčených na jednotkách intenzivní péče je zavádějící. Nové pacienty už není kam dávat a jsou ponecháni bez léčby, zemřít. A bývalý ministerský předseda Itálie Matteo Renzi (PD) poslal prostřednictvím CNN vzkaz zbytku světa. Naléhá v něm, aby ostatní státy nepodceňovaly nebezpečí, neztrácely čas a nedělaly ty samé chyby, jaké udělala Itálie. V tom si myslím, že má pravdu. Vývoj v jiných evropských státech, aspoň co se počtu případů týče, nápadně připomíná Itálii, jen se zpožděním o několik dnů. Před pár dny jsem narazil na tento graf, který mapuje počet případů v Německu a v Itálii. Plynulo z něj, že Německo sleduje Itálii s odstupem osmi dnů. (Nutno ale upozornit, že v Německu je zatím podstatně méně úmrtí.) Další a aktuálnější graf ukazuje hned několik vybraných států Evropy a nárůst počtu případů v nich, a to včetně dnů zpoždění za Itálií. Podle těchto dat je odstup mezi Itálií a dalšími státy zhruba jeden až dva týdny. Zdá se, že těch států, které jedou po mastné skluzavce za Italy, je docela dost. Mimochodem, dobrým zdrojem aktuálních čísel pro Evropu je tento spreadsheet na Google Docs. Vypovídající hodnotu pro dnešní den to má vždycky až k večeru, když jsou tam zaneseny údaje ze všech států. Zatím to byla pěkná, čistá exponenciála. Dosavadní reakce ve zbytku Evropy jsou hodně různorodé. Německo jako by váhalo, zatím tam ani plošně nezavřeli školy, i když kancléřka sdělila poslancům CDU/CSU, že se může nakazit 60–70 % obyvatelstva. Desátého března se beze všeho konalo například velké fotbalové utkání Lipsko–Tottenham, na stadion přišlo čtyřicet tisíc diváků. (Lipsko vyhrálo 3:0.) Podobně i Francie, kde počet případů rychle roste, jako by si nechtěla situaci úplně připustit. Prezident Macron šel šestého března se svojí ženou veřejně do divadla; dost možná, že Matteo Renzi při své kritice narážel přesně na tuhle jeho akci. O víkendu se má konat v celé Francii první kolo komunálních voleb, také dobrá příležitost, jak se vzájemně infikovat. Někdy je situace až absurdní, například ve městě Landerneau proběhlo několikatisícové celoevropské shromáždění cosplayerů, kteří si hrají na šmouly, a které místní starosta odmítl zrušit. Uf, chápu, že v dnešní době je povznášející potkat někoho, kdo je modrý v ksichtě, aniž by to bylo tím, že se dusí, ale kdo ví, co budou účastníci téhle akce říkat za čtrnáct dní… Menší státy reagují různě. Dánsko, kde začal počet nakažených prudce růst, zareagovalo velmi podobně jako Česká republika a omezuje veřejný život. Belgie či Švýcarsko jsou ale daleko váhavější a například ve švédském hlavním městě Stockholmu přestali testovat ty pacienty, kteří nepatří do rizikové skupiny a nejsou hospitalizováni – což znamená, že jejich čísla budou proti realitě podsazená. (Už teď má Švédsko podstatně více případů než ČR, ačkoliv počtem obyvatel se víceméně rovnáme.) Vůbec je zajímavé, že rychlost a intenzita reakce států v téhle krizi neodpovídá tomu, jak jsou seřazeny na žebříčku podle bohatství a obecné vyspělosti. Relativně málo je postiženo třeba Mongolsko, které leží hned vedle Číny a které přijalo protiepidemická opatření hodně rychle. Naproti tomu od takových USA by člověk čekal větší manévry, zatím provedly jen deset tisíc testů ve více než třísetmilionové populaci, což je strašně málo. No dobře, šíří se nám to, šíří. Co dál? Říká se, že vojenské štáby se vždycky připravují na tu minulou válku, a dost možná je tomu tak i v případě koronavirové epidemie. Nejlepší výsledky totiž zatím mají kromě Jižní Koreje také Tchaj-wan, Hongkong a Singapur, tři země, které byly výrazně zasaženy původním SARSem roku 2003. V jejich případě se „minulá válka“ ukázala být dost podobná té dnešní, tudíž tamní zdravotní systémy a úřady vědí lépe než ty naše, co se osvědčilo a co tedy dělat. Vyplatilo by se kopírovat od nich ty nejúčinnější postupy, i když naše obyvatelstvo zdaleka není tak disciplinované jako to jejich. Česká vláda je zatím docela proaktivní a mám z jejích opatření daleko lepší dojem než z těch německých, francouzských či španělských. Hybnou silou je v tomto případě skoro určitě profesor Roman Prymula, náměstek ministra zdravotnictví a epidemiolog. Jako mají některé státy smůlu, mají občas i kliku, že na správném křesle sedí člověk, který věci rozumí. V tomto případě jsme kliku podle všeho měli. Zastavme se ještě na chvíli u pojmu „zplošťování křivky“. Jde o to, že skoro cokoliv negativního, a to včetně epidemie, je snesitelnější, pokud není náraz příliš prudký a proces probíhá pozvolněji. Sejít po schodech je úplně něco jiného než vypadnout z okna, i když technicky vzato se vaše tělo v obou případech jen přemístilo o pár pater níž. Malý příklad z epidemie španělské chřipky roku 1918. Americká města Filadelfie a St. Louis vzala věc za zcela opačný konec a průběh byl naprosto jiný. Tehdy dvoumilionová Filadelfie doplatila na to, že její starosta odmítl zrušit slavnostní pochod. Nakazilo se na něm obrovské množství lidí a situace se zhoršila natolik, že v nejhorších chvílích zamořoval ulice puch z neodklizených, hnijících těl obětí a fungování města se nebezpečně přiblížilo naprostému kolapsu. Starosta St. Louis naopak vyhlásil restriktivní opatření včas, a to údajně i přes velký odpor místních podnikatelů. Epidemie ve městě proběhla podstatně méně dramatickým způsobem. Smrt si také vybrala svoji daň, ale ani zdaleka tak vysokou, jako ve Filadelfii. Čtenář Aleš Kofránek napsal k tomuhle tématu následující komentář, u kterého stojí za to se zastavit: „Chápu potřebu zploštění té křivky, na druhou stranu, pokud budeme mít křivku sice plochou, ale pokud to bude za cenu v podstatě zastavení ekonomiky na půl roku, tak je otázka, co nakonec vyjde hůř, protože z toho může vzniknout globální krize, nové konflikty atd. Proto by podle mě měla být nějaká hranice, kdy se už řekne, že donekonečna zpřísňovat se ta opatření nedají.“ Nuže, vidím to trochu jinak. Potřeba „zploštění křivky“ je sice důležitá, ale v těch výše zmíněných státech jako Singapur a Tchaj-wan se to podařilo i bez toho, aby obětovali svoji ekonomiku. Lidi jsou přeci jen docela vynalézaví a po počátečním chaosu a ztrátách začnou přicházet na způsoby, jak situaci zlepšovat. Hodně aktivit se teď zautomatizuje a přesune na internet. (Třeba se konečně dočkáme i pořádného a uživatelsky přátelského systému datových schránek pro všechny občany!) Vyrobí se dostatečný počet roušek a respirátorů, které přeci jen šíření infekce zpomalují – ne sice dokonale, ale každá trocha je dobrá. Dopravní podniky postupně přijdou na to, jak lépe a efektivněji čistit prostředky MHD. Budou schváleny první léky (nadějně vypadá remdesivir, látka, za jejímž vznikem stojí tým pod vedením českého vědce Tomáše Cihláře) atd., atd. Tahle současná situace skutečně trochu připomíná válku, ale to není nutně jenom špatně. Válka byla v moderní době vždycky významným urychlovačem vědeckotechnického pokroku a v téhle konkrétní válce je aspoň celé lidstvo na té samé straně (až na ojedinělé idioty, vždycky se najdou). Vůbec bych nepodceňoval naši kolektivní schopnost se i z takových složitých problémů nějak „vylízat“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-20 17:24:24

Dominik Bartoš: Příběhy obyčejného znovuzrození (ukázka z knihy)

Co všechno unese na svých bedrech muž sotva dospělý? Roli otce? Bolest působenou okolím i sebetrýzněním, nikdy nekončící strach o něco nebo někoho…? Křižovatky vedoucí k životu přinejmenším na hranici zákona? Pobyt v psychiatrické léčebně? Soustavné vyrovnávání se s tím, že právě on je ten, kdo konstantně přináší zklamání svým nejbližším? Rebel bez příčiny, nezodpovědný rozsévač svých genů, zamilovaný lehkomyslný floutek zříkající se odpovědnosti, drogový dealer závislý na alkoholu, bůh pomsty, jemuž přál osud, pokorný mladý muž, který by dal svůj život za to, aby mohl vrátit čas, člověk, jenž si musel projít katarzí, aby získal druhou šanci. To vše jsou tváře hlavního hrdiny. Neúnavně variujícím se motivem je pád na dno a implicitně trvale přítomné – i když mnohokrát nevydařené – úsilí o snesitelnější existenci a o lepší já. V syrovém příběhu autor bez zábran odhaluje život z lokálního drogového průmyslu. Jediné, co ho drží nad vodou, je láska, ale i ta vezme za své. Život pro něj ztrácí veškerou cenu a samota se zdá být bezedná…   Ukázka z knihy: „Vždycky jsem s tebou počítala.“ – Eliška Poněvadž časy se mění      Nic se nesmí brát vážně. Ani když jdete do studijní a vědecké knihovny. Chodím tam zřídkakdy, protože knihy kupuji. Půjčením nezískám zadostiučinění v podobě slastného pocitu, kdy jsem něco koupil a ono mě to vlastní.      Samotná budova knihovny se stala chloubou moderního hradeckého stavitelství. Syrové architektonické řešení vykřikovalo o svém netradičním vzhledu na obyčejné stavby a povýšeně se holedbalo.      Já šel vrátit knihu a poděkovat za pěkné počtení. Jednalo se o knihu pojednávající o dominanci, fetišismu, masochismu a tyranii.      U informačního pultu jsem odevzdal publikaci.      „Tak jak?“ zajímala se korpulentní informační.      „Nadmíru uspokojivé, ale někdo by z toho mohl mít návaly.“      „Proč bych z toho měla mít návaly?“ zarazila se.      „Nu… třeba proto, že přiletí mimozemšťané a budou vám chtít vzít volební právo?“      „Co?“      „Prosím?“      „Cože?!“      Moc jsem se nerozpakoval a utekl jsem. Ta žena mi rozbourala mentální itinerář na celý den. Ve dveřích jsem se ještě ohlédl, abych se ujistil, zdali se neproměnila v draka a nedští oheň.      Zavdal jsem si z placatice a vzpomněl na Mona. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, jak to s ním a Eliškou je, uplynulo několik týdnů. Podráždění přetrvávalo, ale několikrát jsme si vyrazili. S ním se člověk opravdu nenudil. Jelikož měl dobré známé na magistrátu města díky svému otci, jenž tam kdysi zastával vysokou funkci, mohl si dovolit více, než je u obyčejného smrtelníka zdrávo. Na začátku kariery pracoval na stejném místě jako jeho padre, ale po čase dostal myšlenkové svrbění a seznal, že obchodovat s nemorálními věcmi bude o pár desítek tisíc výnosnější. Poznal člověka, co kuchtil prvotřídní zboží a dali se dohromady. Přesně tak vznikají zločinecká uskupení – na základě dobrého přátelství.      Pochopil jsem, proč si mě pustil k tělu. Když jdete proti systému, musíte být opatrní. Někdo, komu se můžete svěřit a věřit, se hledá těžko, přetěžko. Takže proč z nepřítele neudělat přítele? Šlo o to, že jsem byl díky incidentu s Margaretou jeho dlužníkem. A on věděl, že mu musím být loajální, sic budu o penis kratší.      Schoval jsem placatici, načež se rozvibroval telefon. Eliška.      „Zdravíčko,“ zahájil jsem konverzaci.      Pár vteřin jsem slyšel jen šum a vzdych. I to stačí, když vím, že ten vzdych je její. O šumu nemluvě.      „Musíš… Přijeď do nemocnice, Rita spadla ve škole z hrazdy, má zlomenou ruku a něco s hlavou.“      Na malou chvilku nebylo mé tělo schopno pohybu. Vzpamatoval jsem se a střelhbitě vyrazil k autobusové zastávce. Až za minutu! Fragment hromadné dopravy přijíždí až za minutu! Přecházel jsem a poskakoval po stanici jako nadopovaný. Nebude rychlejší běžet? Konečně!      Jel pomalu. Auta se před ním pohybovala jako těhotná žena. Měl jsem chuť zakřičet na řidiče, ať přidá, ale vypadal jako neonacista, tudíž jsem mlčel.      „Probíhá kontrola jízdního dokladu,“ ozvala se robotická mašinka.      Vskutku! Bídníci rozhodili síť napříč vozem třídy D a počali obtěžovat.      „Vaši jízdenku, prosím.“      „Ale no tak!“ zakřičel jsem a čas v dopravním prostředku se zastavil.      „Vaši jízdenku, prosím,“ monotónně zopakoval a chystal si papíry pro hříšníky.      Vy, co jezdíte městskou hromadnou dopravou, mi dáte za pravdu, že jediný sympatický revizor v historii je ten Gogolův. Lidé jedou z práce či do práce těžce znechucení, načež přijde šášula a chce potvrzení, že nejste podvodníci.      Rozčílit se bylo však nepatřičné. Dostat se do problému znamenalo zbytečné zdržení.      Jakýsi již zkontrolovaný vousáč mi nenápadně podal jízdenku nepoužitou. Pouliční entity drží pospolu. Zinscenoval jsem hledání v kapsách, jízdenku vytáhl a natahoval se ke strojku.      Revizor nekompromisně můj pokus zadržel. ¨      „Už je pozdě,“ řekl chladně.      „Podívejte, vím, že za každé lapené individuum získáte zlatého bludišťáka, ale já mám právo si tu jízdenku cvaknout. To byste jakožto revizor měl chápat.“      Nechápal. Postavil se před strojek.      „Občanský průkaz.“      „Nemám…“      Stáli jsme na konečné a čekali na policii. Slunce hřálo, vzduch byl ztěžklý příjemným teplem, tudíž počasí ani pramálo nekorespondovalo s mou náladou. Kdykoli jindy bych měl ze situace legraci, zlehčoval bych ji, možná i sabotoval. Mé myšlenky ale bloudily jinde. Ten omezenec pouze znepříjemňuje nepříjemné životy!      „Na to, kolik vám je let, nepůsobíte seriózně,“ upozornil mne.      „Myslíte? Vy byste si – na to, kolik vám je let – měl konečně najít řádné zaměstnání.“      Zaplatil jsem čtyři sta korun českých a uháněl do špitálu. Měl jsem štěstí a po cestě chytil další správně nasměrovaný vůz. Zapadl jsem do tvrdé sedačky a sledoval okolí. Město se míhalo, a i ve vypjaté chvíli dokázalo pohlcovat historickým nádechem a přirozenou krásou. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Mnoho míst, mizejících za okny autobusu, jsem měl s někým spojených. Kde jsou ti, s nimiž jsem se na nich potkával a trávil čas? Ti lidé jsou dávno pryč, žijí své životy, mají své problémy, stárnou. Ale místa zůstávají. Místa pamatující mnohá setkání, rozhovory mnohých lidí, kteří už dávno nežijí. U lípy srdčité před sedmdesáti lety polehávali dva milenci a hádali druhy okolních květin. Nyní tam polehávají noví milenci, hledící do obrazovek telefonů. Ta místa tu zůstanou a budou mě i dál doprovázet životem.      „Dobrý den, přepravní kontrola.“      Pobíhal jsem po chodbách nemocnice a snažil se najít správné oddělení. Psychický stav si pohrával s tělem. Pocit beznaděje oslabil údy a krátil výdrž.      Co se bude dít? Co mi řekne? Byla nešikovná, někdo ji popostrčil? Bude mít trvalé následky?      Vtrhl jsem do pokoje. Byla sama. Skrz otevřené okno slunce zahřívalo nemocniční lůžko. Ležela v klidu, zachumlaná v bílé peřině a černé vlasy stékaly jako pramínky vody k zemi. Levou ruku měla v sádře a čelo obvázané. Čas v této místnosti neexistoval. Všechen předchozí spěch se zdál zbytečný a unáhlený.      „Kdes byl?“ promluvila polohlasně.      „Zdrželi mě.“      Přitáhl jsem si židli a nespustil z ní oči. Takhle zbědovaná ještě nikdy nebyla. Chytl jsem ji za ruku a políbil.      „Co se stalo? Musíš dávat pozor,“ řekl jsem a snažil se usmát.      Mluvil jsem s ní jako s dítětem, které spadlo při hře na honěnou a odřelo si koleno. Ačkoli mentálně předčila svou věkovou kategorii, já v ní pořád viděl malou holčičku a nedokázal se přizpůsobit jejímu duševnímu růstu. Prožíval jsem přesně ty pocity, které prožívají rodiče s dospívajícími dětmi.      Ona podle toho zareagovala. Vzdechla a syrově odpověděla:      „Já to udělala schválně.“      V koutcích úst mi začalo škubat. Zalapal jsem po dechu, vstal a zmateně přešlapoval na místě. Snažila se mě uklidnit, ale do klidu mi scházelo hodně. Čím déle jsem u ní byl, tím více mě něco táhlo pryč. Podvědomě jsem tušil, že budu hrát v jejích opodstatněních nemalou roli.      „Prostě jsem stála… mohla jsem se chytit… přišlo mi lepší padat.“      Uklidnil jsem se alespoň natolik, abych si sedl zpět.      Zprvu jsem si nebyl jist, co jí chci říct. Že to neměla dělat? Prvoplánové. Tvářit se vážně a dát kázání? Nedůvěryhodné.      „Jenom jsem chtěla zkusit, jestli se mi uleví, když to udělám.“      Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším.      Otočila hlavu k oknu. Nebylo pro ni jednoduché o tom mluvit. Jistěže ne. Stalo se to před pár hodinami a já tu afektovaně poletoval po místnosti. Ale pokusila se:      „Je toho moc. Mám tebe a mámu pořád kolem sebe a strašně bych chtěla, abyste byli spolu. Ale vidím, co všechno vám v tom překáží. A vždycky, když na to myslím, mám strach z toho, co bude. Mám tě ráda, ale nedokážeš se o nás postarat, protože žiješ jako blázen. Dokud s tím něco neuděláš, budeš vždycky jenom mámin kamarád.“      Odzbrojila mě svou moudrostí! Nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Nejhorší bylo, že měla pravdu. Jediné, co naši trojici spojovalo, byla láska. Upřímná a přirozená. Byl to jediný záchytný bod, jediný stmelující faktor. Nic víc jsem jim dát nedokázal.      „Navíc mi máma řekla, že se stěhujeme do Prahy.“      Nějaký čas jsme vedli láskyplný rozhovor, slunce zvolna sláblo. Snažil jsem se pochopit, co se odehrávalo v její hlavě. Musel jsem dávat obrovský pozor, abych neřekl něco špatně.      V místnosti se ochladilo. Byl čas jít. Objal jsem ji a políbil na tvář.      „Mámě o tom neříkej. Jenom by jí přibyly starosti,“ dodala.      Cesta ven se nesla v poklidnějším duchu. Ale děsil mě pohled na ubohé postavy kolem, z nichž některé už nikdy neměly opustit nemocniční areál. Chudáci šourající se po lesklých podlahách v páchnoucích pláštích.      Objevila se Eliška. ¨      „Nakonec ses uráčil dorazit?“ volala z dálky. „Doktor říká, že bude v pořádku.“      Objal jsem ji. Měl jsem ohromné nutkání říct pravdu. Nezbývalo než doufat, že Rita nikdy nic podobného nezopakuje.      Další slova nebyla zapotřebí. Dal jsem Elišce nemotorný polibek a šel se opít do restaurantu U Lva. S Monem.      „Taky jsem jí několikrát domlouval, říkal, že má na víc. Ale je dospělá? Pomáhá jí to? Můžeš si bejt jistej, že bych jí žádnej hnus nepodstrčil. Zbytek si vyřešte sami. Navíc je dost inteligentní, nikdy do toho nespadne opravdu.“      Bylo dobré znát se s jejím dodavatelem. A pokud se spolu takovou dobu přátelí, záměrně jí neuškodí. Přesně proto jsem ho vyhledával. Protože Elišku dobře znal. Protože jsem věděl, že když trávím čas s ním, jsem trochu i s ní. Společný přítel. ¨    S přibývající tmou si alkohol vyšlapal cestičku do hlavy. Dívka sedící u výčepního pultu nás neustále pozorovala. I Mon si toho všiml.      „Támhleta, kamaráde, pořád čumí.“      „Skvostná informace, ale já myslím jen na Ritu.“      Co udělala, mě donutilo přemýšlet nad sebou samým. Jsem nikdo. Práci se vyhýbám, do školy nechodím, povinnosti zanedbávám. Pijan a outrata.      „Potřebuješ odreagování. Vidíš ten zadek?“      „Víš, kolik slečen má hezké pozadí, Mone?“      V podniku narůstal počet příchozích, což se mi přirozeně nezamlouvalo. Mám rád klid a chci se plně koncentrovat na sklenku. Jen já, ona a problémy mezi námi. Hluk narůstal. Vzdal jsem to.      „Končím. Pozdravuj tu s hezkými hýžděmi.“      „Chci ti něco nabídnout,“ pověděl Mon a posadil mě zpět.      Objednal další rundu. Nezbylo než vyslechnout nabídku, která se neodmítá.      „Řeknu to takhle: Celkem jsem si tě oblíbil. Začal jsem ti věřit a myslím, že nemám lepšího kandidáta,“ řekl hlasitě, aby překřičel okolí.      „Na co kandiduji?“      „Chtěl bych, abys mi pomáhal.“      Pomáhat? Jak? Vyhýbat se kulkám a nášlapným minám? Bránit bilióny v kufříku? Do této chvíle jsem byl jen zamilovaný opilec a najednou mám převzít zodpovědnost? Toho bohdá nebude, aby český alkoholik drogy nosíval!      Další hodinu Mon vyprávěl, jak to chodí mezi takovými lidmi, co je potřeba, jaká by byla má práce. Nejdříve začnu jako nezainteresovaná nula, budu chodit na pochůzky a pozorovat, co se děje na place. Postupem času, když se osvědčím, bych mohl předávat koncovým uživatelům.      Nic z toho neskýtalo nadějné vyhlídky. I když Mon měl pod palcem troje předměstí a historický střed, nepřišlo mi, že taková práce stojí za riziko.      Víčka se pod náporem únavy a opilosti klížila.      „Lákavá nabídka, Mone, ale budu muset na malou stranu, jestli dovolíš.“      Odporoučel jsem se a zírající dívka s hezkými hýžděmi vstala od pultu. Pravděpodobně můj odchod vzala jako signál. Trochu se mi motal svět a podlamovaly čéšky. Skotská konala občanskou povinnost.      Se sklenkou v ruce, počal jsem vykonávat potřebu do vyvoněné mušle, když se za mnou zjevila ona. Nebyl jsem při chuti a spíše mě její pokusy a snažení iritovaly. Otočil jsem se na ni, neuvědomiv si, že potřeba je stále vykonávána. Kapičky se vesele odrážely od kachliček a zněly jako cupitající myšky. Zdvihl jsem číši na znamení vzdání holdu.      „Nazdarovya, devushka!“ zahalasil jsem a usrkl.      Nevím, zda odešla či utekla, každopádně za pár vteřin se z hostince vypařila. Od té doby ji už nikdo nikdy neviděl.      Srovnali jsme účty a vypotáceli se z pachu náctiletých duší. *      Vylehával jsem v travinách a přemýšlel o Monově nabídce. Původně jsem se uvelebil s knihou v ruce, ale myšlenky na pracovní pohovor mě nenechávaly chladným. Až princezny odjedou, budu potřebovat rozptýlení. Ale rozptýlení v podobě obchodu skýtá mnohá nebezpečí. A já jsem moc líný na to, abych čelil nebezpečenství, abych se skrýval ve stínech luny a hnal se za nelegálním obohacením, abych sbíral mrtvá těla ze zkrvavené země a odstraňoval stopy po černé práci… Nic z toho se nikdy nestane. Hradec Králové není Nový York a Mon byl velmi zodpovědný. Má jediná práce by byla dělat mu stážistku. A ono bohatství může být nelegálně ilegální, ale rychle nabude na výši, což za riziko stojí, ne?      Úhly a aspekty byly váženy a brány v potaz. Ať jsem dělal, co jsem dělal, ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, zvítězila vidina finančního zajištění. Půjdu do toho a děj se vůle boží. Budu dělat jednoduché a podružné práce za přehnaně vysokou gáži. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Zkontroloval jsem čas. Nastala chvíle na nekompromisní srdceryvnost. Zavřel jsem knihu a smetl ze zad stébla trávy.      Za pár minut jsme stáli na nástupišti a nechávali se oslňovat posledními paprsky. Obě s sebou braly spousty neužitečných věcí, tudíž měla má gentlemanská bedra napilno.      Na Elišce bylo znát, že se pro ni stalo loučení se Salonem republiky těžší, než si představovala. Rita zarytě mlčela, ruku stále v sádře.      Dojemné ticho prolomila matka:      „Chci se ti omluvit za –“      „Za zatajování existence bývalého spolužáka?“      Před Ritou jsme museli opatrně. Nic samozřejmě nevěděla.      „Jenom jsem na seznamování nespěchala.“      „Ale chtěla jsi mě seznámit. To znamená, že se mnou počítáš!“      „Vždycky jsem s tebou počítala.“ Objala mě. Stejně tak Rita. Ten okamžik mi vehnal slzy do očí, za což se nestydím.      Vlak dorazil a lomozivým skřípotem ukončil jednu kapitolu našeho souznění.      „O Vánocích přijedeme,“ křičela Eliška ze dveří. „Postarej se mi o byt!“      Neprozradil jsem jí, že tam budu trávit záškolácké dny. Pro její dobro.      Průvodčí dal signál a vlak vyrazil ku hlavnímu městu. Mávaly z okna a vzdalovaly se. Já zůstal všanc okolnímu světu. Schoulený do klubíčka a nahý v jámě lvové. Rudá hvězda mizela za horizontem a vlak se stal tečkou. Ta nostalgie mě paralyzovala. Nebyl jsem schopný odejít, sednout si, křičet, prostě nic. Když jsem po několika minutách soustředěného pozorování širých dálek obnovil myšlení, slunce i vlak byly pryč. Nechtěl jsem v následujících okamžicích opouštět místo činu. Ještě pořád tu byla cítit levandulová vůně Ritiných vlásků a mezi ocelovými stěnami nástupiště se ještě teď rozléhal Eliščin hlas.      Lehl jsem si na lavičku a usnul.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha, 2019, 150 stran, brožovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02

Zemřel psycholog, sexuolog a spisovatel Ivo Pondělíček. Politici nás zásobují nemilosrdnými lžemi, říkal

Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď.  Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“   Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti.   Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem.    Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie?  Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát.    Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné.  A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší.    Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi.    Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní.    Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová.  Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku.    Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné.    Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život.   Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček.  Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život.  Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně.    Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky.    Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti.  To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-07 08:54:34

Proč nejsme schopni pořádně stávkovat?

Jak je možné, že ve Francii stávkují proti penzijní reformě na výzvu odborů společně veřejný i soukromý sektor, učitelé, právníci, zdravotníci, letecký personál či železničáři, ale u nás je největší průšvih to, že ve vládě sedí nesprávný oligarcha? Kvůli tomu se scházejí statisíce na Letné, aby je pochválili představitelé stran, které se svým asociálním vládnutím natolik znemožnili, že mnoha lidem přijde snesitelnější beneficiář holdingu Agrofert? Ve Francii nejde o nic jiného než o penzijní reformu s tím, že „peněz je málo“. Přitom bohatí za prezidenta Emmanuela Macrona, tedy to nejbohatší procento, bohatnou tempem 35 procent za půl roku. Peníze tedy evidentně jsou, ale jen pro někoho. A Francouzi to ve své většině pochopili. U nás máme jít demonstrovat a protestovat, aby se přesně ti, kteří chtějí provádět podobné reformy jako Macron, dostali k moci. A jsou kupodivu tací, kteří, vedeni neustálou snahou revidovat výsledky prezidentských a parlamentních voleb u nás, na to přistoupili. Aniž by si uvědomovali, co vlastně činí. To nemluvím o tom, že u nás penzijní reforma a zvyšování odchodu do důchodu proběhly také, za naprostého klidu, protože je třeba roztáčet kola kapitalismu a myslet na blaho nejbohatších. Mně takhle „napařili“ osm let nucených prací navíc, aniž bych cokoli provedla. Mladí lidé pak otevřeně říkají, že oni už žádné důchody brát nebudou a musí si „naspořit“. Jak? Do soukromých fondů, které hrají vysokou burzovní hru s cizími penězi? Do „štrozoku“? Do nemovitostí? A z čeho, když naše platy se potácejí kolem třetiny platů německých, přičemž u nás opravdu všechno třikrát levnější není? A věk odchodu do důchodu se má neustále zvyšovat, jak radí i předsedkyně Evropské centrální banky Christine Lagarde s tím, že „lidé se dožívají vysokého věku v penzi a s tím se musí něco dělat“. Nyní je nízká nezaměstnanost, ale nová krize je za rohem a starší lidé budou mít problém sehnat práci. Asi se budou muset do důchodu prožebrat. To všechno, zdá se, naše revolucionáře nezajímá. Oni jsou zaměřeni na dva objekty – Babiše a Zemana, a „nezávislost justice“. Až tady nebudou ti, kdo podle nich brání naprosté bezkorupčnosti, nastane nejspíš ráj. Minulý týden přišel z Bruselu audit, podle kterého je premiér Andrej Babiš ve střetu zájmů. Ne, že bychom to nevěděli, nejpozději od jeho nástupu do funkce. Řádně to také využil a téměř ztrojnásobil majetek Agrofertu. Tento týden, očekávaně, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vrátil pražskému státnímu zastupitelství kauzu Čapí hnízdo. Chce, aby „trestní stíhání pokračovalo u Andreje Babiše a Jany Mayerové. Další čtyři lidi z případu zůstávají zproštěni obvinění“. Otázka je, k čemu to vše má směřovat. Jisté je, že hnutí Milion chvilek nabere nový dech, a podle zjevně předem připraveného scénáře zahájí už v prosinci novou vlnu protestů, pokud Babiš neodstoupí či se „nezbaví“ Agrofertu. Přičemž, jak radí komentátor Jiří Pehe, už nemá jít jen o „festivalové protesty“, ale o scénář podobný protestům v Hongkongu či Chile. Čili o násilné protesty. Ale co se chce, kromě odchodu Babiše z funkce? Nové volby? To těžko, ty vyhraje Babiš, který posílí právě díky neustálé mediální štvanici, které už většina lidí má plné zuby. Takže jak? Bez voleb bude vládnout kdo? Premiéra jmenuje prezident, čili to garantovaně nebude nikdo z Demobloku. Takže protesty budou pokračovat i nadále, dokud se nějak nepodaří co? Zabránit lidem ve svobodných volbách? Ještě k tomu „chilskému scénáři“. Tam lidé zoufale protestují proti neúnosnému zdražení života v ráji neoliberálních poměrů. Proč bychom u nás šli na barikády, abychom vyměnili jednoho viditelného oligarchu za ty, kteří vyznávají naprosto stejné hodnoty jako on, jen místo sebe pošlou do vlády demoblokaře? Proč bychom měli jít na barikády kvůli Kalouskovi, Fialovi, Hřibovi a jejich loutkovodičům, kteří nemají ani tolik odvahy jako Babiš, aby do politiky vlezli sami? Vždyť Babiš je výsledkem jejich asociálního vládnutí! A přitom by bylo proč protestovat. Například školství – v právě schváleném státním rozpočtu na něj má jít ubohých 3,65 procenta HDP. Tedy hluboký podprůměr mezi státy Evropské unie. Průměr je pět procent, Finsko, náš vzor ve všem všudy, dává 5,6 procenta. Rozdíl činí 114 miliard. Poslankyně Valachová se na poslední chvíli s částí opozice pokusila najít v rozpočtu alespoň nějaké peníze, ale neuspěla. Nepodpořili ji ani komunisti. Hlasovací mašinérie vlády a podpůrné KSČM je bezchybná. Bohužel, sama učitelská obec je nejednotná. V médiích ji zastupují většinou ti, kdo neučí, činovníci neziskovky EDUin například, kteří sice proklamují, že do školství má jít více peněz, ale jejich konkrétní kroky směřují jinam. Protože nedostatek peněz se projevuje mimo jiné i úbytkem učitelů, máme finských cílů, kde učí „jen“ dobře placení kvalifikované učitelé, dosáhnout tím, že učit bude kdokoli s magisterským titulem, jak praví novela školského zákona, která jde do parlamentu. Později kdokoli. Ráda bych věřila, že řeči o tom, že senátor Jiří Drahoš, předseda senátního školského výboru, má už připravený zákon, podle kterého budou učit i maturanti, je jen bohapustá pomluva. Když část učitelů následovala výzvy školských odborů a spolku Pedagogická komora a zorganizovala jednodenní stávku nejen za splnění vládních slibů ohledně zvýšení učitelských platů o 10 procent, nikdo z výše uvedených činovníků, kteří mají na mysli blaho školství, nás nepodpořil. Nepodpořily nás ani některé ředitelské spolky, zejména ty, které se zaštiťují tím, že jednají vždy pouze s korektními partnery. A ničeho viditelného nedosáhnou, pochopitelně. Na Letné, pokud vím, nic o podfinancovaném školství nezaznělo. Pan ministr Plaga ale podporu stávky nezapomněl a bere ji zřejmě jako osobní výzvu. Pedagogickou komoru, z. s., označil v poznámce ve sněmovně za v podstatě nelegitimní spolek, se kterým nemá cenu se bavit, protože ani neudává počet svých členů (je to ve stenoprotokolu z jednání sněmovny). Pane ministře, takže zaprvé – počet členů je na webu. Zadruhé, je nás nejvíc po odborech. Zatřetí – jednáte se spolky, které mají desítky členů, možná. To, jestli se s někým bavíte nebo ne, neurčuje počet členů, ale počet kývnutí. A my nekýváme. My chceme peníze do školství, a to se nerado vidí. Letos se pod vaším vedením dostalo do rozpočtu MŠMT opět trapných 3,65 procenta HDP. Kdybychom chtěli peníze pro sebe za nějakou tu službičku v médiích, možná bychom neměli problémy s tím, že pan ministr stále s námi odmítá oficiálně jednat. Ale takových spolků je už dost. Stejně jako bojovníků proti korupci a podvodům. Jen těch mediálně viditelných a neustále zviditelňovaných, ovšem. Ve Francii se dokázala spojit většina veřejnosti proti asociálním reformám. To je ta revolta, kterou lidí následují, protože se jich existenčně dotýká. Boj oligarchů, kterému se budou věnovat naši revolucionáři další rok a další rok, většinu lidí nemůže strhnout. Už jen učitelská stávka byla představitelům Milionu chvilek fuj. Spojte se, aby se pravicové strany dostaly k moci. Blbost, že? Přesto se to po nás chce. Autorka je členkou Pedagogické komory. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-01 13:05:00

Když málo znamená víc. Velkou zkouškou velkorysosti je, jaký se chováme k neznámým skupinám

Procházka městem lehce přesvědčí, chcete-li se dívat, že lidé jsou k sobě anděly. Na každém rohu můžete být svědky projevů štědrosti – lidé dávají peníze bezdomovcům, přátelé se dělí o poslední kousek jídla, cizí lidé pomáhají ztraceným turistům. To je ta stránka lidskosti, kterou rádi oslavujeme, drobné projevy laskavosti, které dělají život o mnoho snesitelnější.

Čas načtení: 2024-04-02 06:00:01

Služba vlasti za komunistů: Pražáci nemakali, byli až moc vyčůraní, říká pamětník

Tisíce mladých mužů našly ve službě Československé lidové armádě smrt. Jen mezi roky 1964 a 1989 jich při výkonu služby přišlo o život 3 843. Plyne to z údajů Vojenského historického ústavu, které zveřejnil web Info.cz. Číslo tak zdaleka není konečné, v letech před rokem 1964 se bohužel podobné statistiky nezaznamenávaly. Samozřejmě nešlo o úmrtí v rámci bojové činnosti, Československo válku proti imperialistům naštěstí nikdy nevedlo. Muži přicházeli o život při nehodách, při špatné manipulaci se zbraněmi apod. I to je odraz socialistické armády, která často připomínala spíš tragikomedii než cokoli jiného. Služba vlasti za komunistů: Nesložil jsem přísahu, nikdo mě nechtěl. Bál se mě i velitel, říká pamětník Číst více Švandrlík u PTP nikdy nebyl To ale neznamená, že nebyly útvary, které stály za pozornost. Neznamená to ani to, že si někteří mladí muži nemohli službu v „zeleném“ užít. Nutno říct, že jich nebylo málo. Jedním z nich byl i pan Erich z Ostravy. „Nastoupil jsem jako voják 4. ledna 1962 k VU1046 Zákupy u České Lípy. Nejkrásnější dva roky mého života,“ zavzpomínal pro Čtidoma.cz. Šlo o útvar PTP (Pomocné technické prapory), který se stal „slavným“ díky filmu Černí baroni. Není bez zajímavosti, že autor románu Miloslav Švandrlík u PTP nikdy nesloužil (narukoval až v roce 1953 do nástupnické organizace Technických praporů, kde už byly podmínky mnohem snesitelnější). „Po likvidaci našeho útvaru nás převzalo železniční vojsko,“ doplňuje další střípek do mozaiky svého příběhu pan Erich. Zpívali jsme s civilisty Díky tomu se z něj postupem času stal řidič z povolání. „Jezdil jsem s Tatrou 111S2, navážel jsem materiál na různé stavby. Dokonce za měsíční odměnu. Největší výplata byla 1420 Kč, průměr asi tisíc korun,“ vysvětloval pro náš web s tím, že si díky vojenské službě rozšířil řidičský průkaz na autobus. „To mě pak celý život živilo.“ Švandrlíkovi smyšlení Černí baroni. Zoufale špatný student, ale nezadržitelný workoholik Číst více Vojna podle něj nebyla procházka růžovou zahradou, ale kdo se neflákal, neměl se nijak hrozně. „Jasně, že mezi námi byli i nemakačenkové. Hlavně Pražáci, ti byli až moc vych*aní.“ Pan Erich také potvrdil, že byl prostor i na setkávání s civilisty. „Scházeli jsme se večer v hospůdkách a zpívali ‚pétépácké‘ písně.“ Právě absence některého ze songů PTP Černým baronům vyčítá. „Rukovali pétépaci z Čech na Moravu, aby tám šli vybudovat tu z**ranou Ostravu. Šebestianská obec známa, co černý samej fláma. Měli jsme těch písní hodně. Škoda, že ve filmu není ani jedna.“ Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme. Pokud připojíte fotky, taktéž je k článku rádi přidáme. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Astronomové našli nejstarší stavební kameny Mléčné dráhy. Pro lidstvo to může mít zásadní význam.

Čas načtení: 2024-07-16 15:34:33

Tropickým nocím ještě není konec, brzy se teploty umoudří

Aktuální nadprůměrně teplé počasí, které na řadě míst doprovodila tropická noc z pondělí na úterý, vydrží podle meteorologů i po zbytek týdne. V následujícím týdnu by se pak mělo o něco ochladit, takže noci už budou snesitelnější, a až do začátku srpna by měly teploty odpovídat dlouhodobým průměrům. Vyplývá to z měsíčního výhledu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Čas načtení: 2024-08-03 17:00:43

Příslušenství a doplňky, které v horkých letních dnech určitě oceníte

Léto je bezesporu krásné období, jeho stinnou (sic!) stránkou jsou ale častá, úmorná, extrémní horka. Pokud zrovna nemůžete být na dovolené, jsou o to těžší. V dnešním článku vám přinášíme tipy na pomocníky, díky kterým budou vedra alespoň o něco snesitelnější. Zmrzlinovač Guzzanti Chcete si v klidu domova vyrobit vaši vlastní zmrzlinu? Pomůže vám zmrzlinovač Guzzanti. Zvládne vyrobit zmrzlinu zhruba za 0,67 hodin, jeho příkon činí 12W […]

Čas načtení: 2024-08-12 17:06:00

Dvacet minut Radiožurnálu: Hostem je Jan Macháč, environmentální ekonom z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, který se zabývá zmírňováním dopadů klimatické změny

Jak přizpůsobit naše města, aby v nich byl v tropických vedrech, jaká zažíváme například v těchto dnech, snesitelnější život? Mohou pomoci zelené střechy, vysazování stromů nebo instalace fontán? Moderuje Tomáš Pancíř.

Čas načtení: 2024-08-27 12:42:00

Stále více Čechů jezdí k moři mimo hlavní sezonu, ceny jsou nižší i o třetinu

Praha - Stále více Čechů vyráží k moři mimo hlavní sezonu, tedy například v květnu a v září. Lákají je zejména snesitelnější teploty, méně přeplněné pláže či ceny, které mohou být až o třetinu nižší....

Čas načtení: 2024-08-27 15:41:00

Roste obliba dovolených mimo sezonu. Cestovky by ocenily klouzavé prázdniny

Stále více Čechů vyráží k moři mimo hlavní sezonu, tedy například v květnu a v září. Lákají je zejména snesitelnější teploty, méně přeplněné pláže či ceny, které mohou být až o třetinu nižší. Vyplývá to z odpovědí cestovních kanceláří a agentur oslovených ČTK.

Čas načtení: 2024-08-27 15:41:00

Roste obliba dovolených mimo sezonu. Cestovky by ocenily klouzavé prázdniny

Stále více Čechů vyráží k moři mimo hlavní sezonu, tedy například v květnu a v září. Lákají je zejména snesitelnější teploty, méně přeplněné pláže či ceny, které mohou být až o třetinu nižší. Vyplývá to z odpovědí cestovních kanceláří a agentur oslovených ČTK.

Čas načtení: 2024-08-27 15:44:27

Roste obliba dovolených mimo sezonu. Cestovky by ocenily klouzavé prázdniny

Stále více Čechů vyráží k moři mimo hlavní sezonu, tedy například v květnu a v září. Lákají je zejména snesitelnější teploty, méně přeplněné pláže či ceny, které mohou být až o třetinu nižší. Vyplývá to z odpovědí cestovních kanceláří a agentur oslovených ČTK.

Čas načtení: 2024-09-26 12:00:59

Nové iPhony 16 (Pro) lze u TSBOHEMIA.CZ pořídit na splátky bez navýšení!

Komerční sdělení: Přemýšlíte nad pořízením nového iPhonu 16 či 16 Pro, ale nechce se vám platit jeho plná cena naráz? Nezoufejte! Na TSBOHEMIA.CZ lze nyní tyto telefony pořídit na splátky bez navýšení, díky čemuž se tak k nim dostanete podstatně jednodušší cestou. Například iPhone 16 Pro se základním 128GB úložištěm pořídíte v takovém případě už od 978 Kč měsíčně, což je rozhodně snesitelnější částka, než když má […]

Čas načtení: 2024-09-26 12:00:54

Nové iPhony 16 (Pro) lze u TSBOHEMIA.CZ pořídit na splátky bez navýšení!

Komerční sdělení: Přemýšlíte nad pořízením nového iPhonu 16 či 16 Pro, ale nechce se vám platit jeho plná cena naráz? Nezoufejte! Na TSBOHEMIA.CZ lze nyní tyto telefony pořídit na splátky bez navýšení, díky čemuž se tak k nim dostanete podstatně jednodušší cestou. Například iPhone 16 Pro se základním 128GB úložištěm pořídíte v takovém případě už od 978 Kč měsíčně, což je rozhodně snesitelnější částka, než když má člověku z účtu odejít naráz […]