Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-13 11:46:00

Mezinárodní strojírenský veletrh 2024 s novou technologickou expozicí i rozšířenou prezentací 3D tisku

Brno 13. června 2024 (PROTEXT) - Mezinárodní strojírenský veletrh opět soustředí na jednom místě inovace, které posouvají průmyslovou výrobu do nové éry. Největší středoevropská přehlídka průmyslových technologií se letos uskuteční na brněnském výstavišti od 8. do 11. října 2024.MSV je dlouhodobě jedničkou mezi průmyslovými veletrhy v celém regionu. Jeho popularitu potvrzuje i zájem vystavovatelů o letošní 65. ročník. „Máme přihlášeno o 12 procent více firem než ve stejné době v loňském roce. Řada vystavovatelů se na letošním MSV představí úplně poprvé, ale samozřejmě nechybí ani tradiční účastníci a lídři jednotlivých oborů. Pozitivní je také vysoký zájem ze zahraničí. Už teď jsou přihlášeni vystavovatelé z 21 zemí, včetně zastoupených firem dokonce z 39 států a regionů,“ informoval ředitel veletrhu Michalis Busios.Aby byl letošní MSV pro návštěvníky ještě atraktivnější, chystají pořadatelé několik zajímavých novinek. Technologická expozice v pavilonu P ukáže na konkrétních příkladech z praxe, jak se v českých strojírenských podnicích daří nasazovat nové produktivní technologie. Na pódiu se formou případových studií představí různé subjekty spolupracující na zajímavých projektech – výrobní podniky, dodavatelé technologií i výzkumné organizace. Zcela novým průřezovým tématem je průmyslový design, který u výrobků podtrhne význam estetiky, ergonomie a uživatelské přívětivosti. Větší prostor dostane téma využití umělé inteligence v průmyslu jako součást 5. ročníku Digitální továrny 2.0. A rozšíří se také prezentace 3D technologií. Všechno důležité se tentokrát odehraje pod názvem 3D EXPO v jednom kompaktním prostoru haly A1. Tradiční veletržní konference věnovaná aditivním technologiím se bude poprvé konat v krásném prostředí Rotundy pavilonu A, která pojme 400 posluchačů.„Z průzkumu víme, že na minulém MSV návštěvníci strávili v průměru šest hodin. To nás samozřejmě těší, ale jsme přesvědčeni, že náš potenciál je ještě vyšší. Letos tady bude v expozicích i doprovodném programu tolik zajímavých věcí, že na návštěvu možná nebude stačit ani celý den,“ věří Busios.Šest technologických veletrhů v jednomSpolečně s 65. ročníkem MSV se uskuteční dalších pět specializovaných veletrhů, které se na brněnské výstaviště vracejí vždy v sudých letech. IMT bude přehlídkou obráběcích a tvářecích strojů, FOND-EX se zaměří na slévárenství, WELDING na svařovací techniku, PROFINTECH představí technologie pro povrchové úpravy a PLASTEX je veletrhem plastů, pryže a kompozitů. Podle počtu přihlášených vystavovatelů budou k největším oborům letošního ročníku patřit právě ty, které spadají pod veletrhy IMT, PLASTEX a WELDING, a spolu s nimi elektronika, automatizace, měřicí technika, doprava a logistika, materiály a komponenty pro strojírenství.Stejně jako na minulých ročnících bude přibližně polovina vystavovatelů ze zahraničí. Vůbec nejvíc jich přijede z Německa a početné zastoupení budou mít také Slovensko a Itálie, z Asie pak zejména Čína. Po třech letech se na MSV vrací oficiální účast Japonska pod hlavičkou agentury JETRO, a to v rozšířené podobě s prezentací 18 firem. Pokračuje také zájem o spolupráci ze strany amerických společností, což dokládá avizovaná obchodní delegace ze státu Louisiana. Z doprovodných akcí zaměřených na zahraniční obchod pokračuje například tradiční matchmakingový Kontakt-Kontrakt pořádaný ve spolupráci s Regionální hospodářskou komorou. Už potřetí se uskuteční projekt Contact Ukraine, který propojuje české a ukrajinské partnery. Projekt měl premiéru na MSV 2023 a úspěšnou reprízu na červnovém veletrhu URBIS The Smart Cities Meetup.Řešení pro efektivnější výrobuProjekt Digitální továrna 2.0 se na MSV uskuteční už popáté a opět ukáže nejen to, jak pokračuje digitalizace výrobních procesů, ale i jaké další možnosti otevírá do budoucna. Zvláštní pozornost se letos zaměří na využívání umělé inteligence pro zefektivnění klíčových procesů a připravenost českých podniků na její nasazení. Tradičním dějištěm Digitální továrny bude pavilon F, kde návštěvníci najdou tematicky strukturovanou expozici transformačních technologií, digitální stage i prostor pro doplňující rozhovory. Projekt opět podpořilo Národní centrum Průmyslu 4.0 jako zlatý partner.Nová vizuální identita MSV: Spojení tradice a inovaceJubilejní 65. ročník Mezinárodního strojírenského veletrhu přináší novou grafickou identitu, která bude provázet i budoucí ročníky. Cílem nového vizuální konceptu je vytvořit nadčasový a flexibilní design, který obstojí i s příchodem nových trendů.Nový vizuál spojuje minulost s budoucností a odráží vývoj strojírenství. Dynamiku barev a geometrických tvarů propojuje s průmyslovými motivy, které reprezentují oblasti jako automatizace, digitalizace a inovace. Tato kombinace podtrhuje technologický pokrok a zároveň poskytuje prostor pro komunikaci různorodých aktivit, které MSV pod jednou střechou nabízí. „MSV je platformou pro navazování obchodních kontaktů a sdílení nejnovějších trendů a inovací nejen ve strojírenství. Nový vizuální koncept je navržen tak, aby podporoval všechny tyto aktivity a zdůrazňoval význam veletrhu jako klíčového místa pro setkávání odborníků z oboru,“ zakončil vedoucí marketingu společnosti Veletrhy Brno Michal Svoboda.Více informací o přípravách MSV 2024 najdete na www.msvbrno.cz.Kontakt:Michal SvobodaVedoucí marketingu a komunikaceVeletrhy Brno, a.s.e-mail: msvoboda@bvv.czwww.linkedin.com/in/svobodamichal1 

Čas načtení: 2010-05-26 00:00:00

Asics Pastel Pack Summer 2010 / Pestrobarevný pack tenisek

Obuvnická značka Asics produkuje kromě kolaborací s Ronnie Fieg mnoho zajímavých tenisek. Důkazem je nový pack tří tenisek, nazvaný Pastel pack. Pack je tvořen z tenisek typu Gel Lyte III a GT II v zajímavých fresh barvách, což je u této firmy typické. I když tyto colorway se ještě drží při zemi, o ...

Čas načtení: 2016-11-26 11:15:00

Jak si vytvořit vlastní hru v deseti krocích

Internet je plný her, které můžete hrát online a zcela zdarma. Obsahují řadu zajímavých herních mechanismů, celou škálu zajímavých puzzlů a leckdy i vynikající atmosféru. Tvořit hry je dnes vlastně velice snadné. Dostat ale novou hru k dostatečnému počtu hráčů, to už je druhá věc. A není to zdaleka ...

Čas načtení: 2013-06-11 10:21:00

Jak na papíry

Také si všechno píšete na papír? Schováváte výstřižky z časopisů, informace o zajímavých místech, recepty a další užitečné informace? Píšete si na papír, co potřebujete udělat nebo nápady, co by bylo fajn udělat?Já to tak dělám. Připadá mi, že informace i vlastní nápady jsou cenné a člověk by si je měl schovávat. Nemám příliš důvěry k lidem, kteří si nic nepíšou a tvrdí, že si to budou pamatovat. Buď toho mají málo, nebo jim nevadí, když něco zapomenou. Zvlášť vlastní nápady se snadno zapomínají. Tento problém můžete mít jak v práci, tak v soukromých a rodinných písemnostech, dokonce je to dost pravděpodobné, protože k tomu stavu vás dovedly vaše zvyky a ty jsou obvykle podobné jak v osobním, tak v pracovním životě. Tenhle v zásadě dobrý zvyk nespoléhat jen na vlastní hlavu, ale raději si důležité věci zapisovat, má ale jednu odvrácenou tvář. Můžete skončit s hromadou papírů, o kterých víte, že je v nich spousta zajímavých a důležitých věcí, ale vůbec se vám nechce se jimi probírat. Čím déle narůstající horu písemností ignorujete, čím méně máte chuť na ni byť jen pomyslet, natožpak s tím něco dělat. Třeba i proto, že nám ta spousta papírového chaosu jaksi skrytě připomíná, že jsme něco neudělali, nezvládli, zanedbali. Nemluvě už o tom, jaká nepříjemná překvapení – resty, zmařené příležitosti, upomínky – se můžou v papírech skrývat.   Ta spousta nevytříděných papírů jako by byla manifestací našich špatných vlastností: lenosti, nepořádnosti, nesystematičnosti. Ale on je to i výraz našich dobrých vlastností: tvořivosti, hojnosti nápadů i toho, že nám na něčem záleží a že se o něco smysluplného v životě snažíme. Naposled jsem se na sebe kvůli tomu zvyku hromadit papíry rozlobila tehdy, když jsem nemohla najít rodný list. Jeden z nejdůležitějších dokladů, který mám, a já ho nemohla najít. Už jsem se chystala, že si nechám udělat opis a ještě naposled jsem se probírala svými písemnostmi, až jsem ho našla zapadlý mezi dokumenty týkajících se zaměstnání a zaměstnavatelů. Rozhodla jsem se to změnit. Nemůžu jen tak hromadit papíry a nic s nimi nedělat.Když se na ně podívám blíž, najdu zhruba tři druhy písemností:1.       Na vyhození. Papíry, které už ztratily aktuálnost a můžeme je bez výčitek svědomí zlikvidovat. Patří sem třeba staré programy kina, poznámky, které už nepotřebujeme, nebo dávno přečtené noviny. 2.       Dokumenty na založení. Rodné a oddací listy, korespondence s úřady, výpisy z bankovních účtů, fotografie, vizitky s adresou a telefonem, recepty vystřižené z časopisu a spousta dalšího, seznam může být nekonečný. Osvědčilo se mi ukládat je do šanonů, v papírnictví jich mají spoustu a některé jsou i natolik hezké, že se dají uložit do knihovny jako velké knížky. Dovnitř se dají koupit plastové kapsy a do nich uložíte snadno uložíte papíry libovolných rozměrů. Pokusila jsem se rozdělit si svoje písemnosti do různých skupin: a.       Důležité doklady – pas, rodný list, oddací list apod. Není jich moc, ale jsou to nejspíš nejdůležitější písemnosti, které máte. V souvislosti s nedávnými povodněmi mě napadlo, že od těchto dokumentů by bylo dobré mít kopii, buď papírovou a uloženou někde mimo domov nebo dogitální, uloženou třeba v emailové schránce. Určitě by mezi nimi mohly být i pojistné smlouvy. b.      Výpisy z bankovních účtů. Nevím, jak dlouho je třeba je ukládat, takže je raději nevyhazuju, dávám je do šanonů. Pokud už je vyhazuju, tak je pečlivě roztrhám, přece jen bych nerada, aby si je někdo prohlížel. c.       Fotografie, památky, suvenýry. Sem patří třeba prospekty z míst, kde jste byli na dovolené a prostě je nechcete vyhodit, přáníčka a pohlednice, obrázky od dětí nebo vnoučat, prostě všechno to, co by bylo zbytečné, kdybychom k tomu neměli citový vztah. Zařadila bych sem třeba i třeba háčkovaný šál od mojí babičky, který jsem nikdy nenosila a nosit nebudu, ale ani nemám to srdce ho vyhodit. Na podobné věci mám vyhražený starý kufřík, ale už se mi to tam moc nevejde. S věkem těch památek a suvenýrů přibývá a opravdu nemám chuť je vyhazovat. 3.       Nevím, co s tím. Nejobtížnější kategorií jsou pro mě různé nápady, recepty, výstřižky, poznámky. Jsou to vlastně takové skryté úkoly nebo nápady, jak něco udělat. Protože těch nápadů mám hodně, tak logicky nemůžu stihnout všechno. Mám třeba spoustu nápadů na psaní, ať už vlastních poznámek nebo inspirativních článků z časopisů. Času na psaní ovšem tolik nemám, takže se mi ty nápady hromadí a k většině z nich se nejspíš nikdy nedostanu. Snažím se tedy aspoň ty nápady roztřídit podle témat a uložit do šanonu nebo do krabice. Papíry z této skupiny se mi také nejhůř vyhazují. Nejen proto, že tam můžou být užitečné informace, ale taky proto, že je v nich určitý potenciál, může z toho být zajímavý článek na blog nebo i něco většího.   Jak jste na tom vy, taky máte takový problém s papíry? Nebo máte své písemnosti v dokonalém pořádku? 

Čas načtení: 2018-08-31 10:00:36

Odysseus Kosmos: Adventure Game – klasická point-and-click adventura pro geeky a milovníky zajímavých řešení

Znáte tento: Otázka: „Nevíš náhodou, proč mi můj antivir neustále hází ten nový film do karantény?“ Odpověď: „Hmm, těžko říct… Nehraje v něm Trojan?“ … nebo tento: Alenka v říši divů: <div><div><div><div>ALENKA</div></div></div></div> … a co tento: Co jsme si mysleli v roce 1999: „To nemám šanci v životě zaplnit ten 10 GB harddisk…“ Co si myslíme […] Příspěvek Odysseus Kosmos: Adventure Game – klasická point-and-click adventura pro geeky a milovníky zajímavých řešení pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Dead Synchronicity – Překvapivě temná point-and-click adventura pro Android Stylová adventura The Inner World právě vyšla na Android Gemini Rue je temná sci-fi adventura pro Android ve stylu Blade Runnera (Nová hra) Little Big Adventure je remake PC klasiky z devadesátých let Broken Sword: The Serpents Curse – nový trailer pro pokračování úspěšné adventure hry zveřejněn

Čas načtení: 2021-07-19 08:47:20

Vladimír Šindelář: Snažím se čtenáři předkládat historická fakta tak, aby byla čtivá

Říká o sobě, že spíše než spisovatelem je vypravěčem starých příběhů a autorem literatury faktu. Nedávno odevzdal nakladateli knihu Zmizelé Písecko a připravuje druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů. Působí jako ředitel muzea v Milevsku a jako milovník šermu založil Vladimír Šindelář soubor Collegium 1570, který kromě renesančního šermu dělá i historické tance nebo módní přehlídky renesančních oděvů a příležitostně vystupuje na zámku v Třeboni.   Pocházíte z Písku. Jak jste prožíval období svého dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Úředně vzato, narodil jsem se skutečně v Písku, ale jen proto, že to byla spádová porodnice pro písecký okres. Jinak žiji od svého dětství v Milevsku a patrně zde i dožiji, i když bylo v mém životě několik okamžiků, kdy jsem si říkal, že v tomto městě už nebudu ani hodinu. Jenže krajina dětství se opouští nesnadno… Jako kluk jsem měl vždycky trochu vážnější zájmy než mí vrstevníci. Samozřejmě jsme si hráli na Indiány nebo na Němce a partyzány, ale také jsem už tehdy hodně četl a nebyla to vždycky jen běžná klukovská literatura. Když jsme si třeba hráli na Indiány, měl jsem k tomu obvykle nastudovanou nějakou skutečnou událost, o kterou šlo, třeba historicky doloženou bitvu nebo alespoň dávnou historickou postavu. V dětském věku člověk o budoucím životním povolání ještě moc vážně nepřemýšlí. Vím jen, že mne vždycky fascinovala těžká technika, nejlépe pásová, takže jsem jako dítě snil o kariéře řidiče pásového traktoru. Později jsem už chtěl být spisovatelem. Psaní mne bavilo a školní slohové práce, jichž se mí kamarádi děsili, pro mne byly naopak chvílemi zábavy. Když ale pak skutečně přišel čas rozhodnutí, čím být, z dlouhého rodinného rozmýšlení nakonec vyšla jako vhodná možnost učit se sazečem v tiskárně. Bylo to povolání, které mělo dost blízko ke knihám a tištěnému slovu vůbec, a i když typografové namísto s olověným písmem dnes pracují s počítačovou grafikou, pořád mám pocit, že umím nějaké řemeslo a rukama bych se uživil.   Nejdříve jste se vyučil na typografa, krátce jste pracoval v milevské tiskárně a pak jste řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny v Táboře a v letech 1987 až 1997 jste pracoval v oddělení propagace píseckého Jitexu. Mezitím jste vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Jak na toto období vzpomínáte? Na své působení v tiskárnách vzpomínám dodnes s takovou tichou nostalgií. Jednak jsem byl mladý a mládí je vždycky hezké období, a pak, vždycky jsem pracoval v tiskárně a pod mýma rukama vznikaly nějaké viditelné výsledky – knihy, plakáty nebo drobná grafika (pozvánky, svatební oznámení, prostě merkantil, jak se odborně říká). Zároveň jsem v této době začal se svými prvními literárními pokusy, většinou šlo o novinové články. Brněnská knihovnická škola představovala pak logické pokračování mého spojení s tiskem a knihami vůbec. Měl jsem tehdy v Brně navíc hodně kamarádů, protože jsem působil v řadách tamního Klubu vojenské historie a účastnil jsem se jako bubeník rakouské armády každoroční rekonstrukce bitvy u Slavkova. Jezdil jsem tedy do Brna nejen do školy, ale vlastně i za kamarády. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným, což se ne každému vždycky podaří.   V 80. letech jste se začal zabývat dějinami katů, poprav, hrdelních zločinů… a začal jste publikovat v časopisech a v novinách. Napsal jste také řadu krimi povídek a později jste začal psát i knihy. Co vás přivedlo k psaní o historii, jak faktu, tak krimi příběhů? To je tak: už od sedmdesátých let minulého století jsem se aktivně věnoval šermu. Nejdřív sportovnímu šermu fleretem v píseckém oddíle, potom historickému šermu v Týně nad Vltavou a v Písku. Tehdy ovšem byla jiná doba a všechny potřebné propriety se vyráběly doma na koleně. Kdo měl pracovat s kovem, vyráběl meče, kdo uměl šít, zhotovoval kostýmy, kdo uměl pracovat s kůží, dělal boty a rukavice. Moje tiskárenská profese se k ničemu takovému nedala využít s výjimkou přípravy plakátů a propagačních tiskovin. Ale protože se o mně vědělo, že se zabývám teorií, byl jsem pověřen hledáním zajímavých soubojových příběhů v archivech a knihovnách, jež by se pak daly scénicky předvést. A tak jsem pátral ve starých archiváliích. Kromě několika soubojových příběhů jsem objevil i množství hrdelních příběhů, které sice nebyly tím, co jsem hledal, ale přesto byly tak zajímavé, že jsem si je dal stranou do šuplíku – bylo totiž škoda nechat je v archivu bez povšimnutí. Když se pak šuplík po čase naplnil, vznikla z toho první kniha a pak už následovaly další. Moje knížky o starých hrdelních případech jsou tedy jakýmsi vedlejším produktem, který mi zbyl po hledání soubojových historií. Ale ani soubojové příběhy jsem nenechal bez povšimnutí, roku 1994 vyšla knížka Šermíři, rváči, duelanti, která se věnuje starému šermu a soubojům, a v roce 2004 pak vznikla na přání vydavatele Velká kniha soubojů, která má skoro 600 stran. Tam jsou však zahrnuty už i některé souboje palnými zbraněmi, tedy nejen šavlemi či kordy.   Knihy Po bitevních polích jižních Čech a Cesty na popraviště vám vynesly dvě ceny E. E. Kische v kategorii Literatura faktu. Publikace Historické příběhy ze staré Šumavy byla oceněna cenou Jaroslava Golla, Velká kniha o soubojích a duelantech obdržela Cenu Miroslava Ivanova a Číši Petra Voka (cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů) jste obdržel roku 2016 za celoživotní dílo. Co to pro vás znamená? Ocenění jsou samozřejmě příjemná, ale člověk by měl vždy zůstat stát pevnýma nohama na zemi. Nedávno jsem zažil situaci, která je nad všechna ocenění. Měl jsem v jedné vesnici na Písecku přednášku o zajímavých atentátech v československé historii. U stolu vpředu seděl starý pán s mladou dámou, a až později jsem se dozvěděl, že to byl senior z Kladna, který dostal od vnučky jako dárek k narozeninám právě tuto mou přednášku. Ta hodná vnučka jej vezla večer z Kladna až na Písecko a zase zpět jen proto, aby si dědeček mohl poslechnout moje vyprávění. Literární ceny jsou krásné, ale tohle je pro každého autora asi cennější…   Úspěšná je série Kriminálních příběhů ze staré Šumavy, která má zatím pět dílů. Bude další pokračování? Pracujete na něčem novém? Co vás inspiruje při psaní? Příběhy ze Šumavy jsem už původně chtěl ukončit, i když by se materiálu ještě našlo dost. Teď jsem odevzdal nakladateli knížku Zmizelé Písecko, která popisuje některé už zaniklé artefakty zdejší historie. A chystám druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů.   Co je vám bližší – psaní historických detektivek nebo literatura faktu, nebo se vám to vyrovnává a vzájemně doplňuje? Historické detektivky moc psát neumím. Jsem autor literatury faktu. Nemám od Pána Boha dar fantazie, abych si uměl nějaký celý příběh vyfabulovat. U mne jde vždycky o historická fakta, která se snažím předkládat čtenáři tak, aby byla čtivá. Spíš než za spisovatele bych se proto označil za vypravěče starých příběhů.     Od mládí se zajímáte o zbraně a také o šerm. Jste zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou. Působil jste v písecké šermířské skupině Rival. A co dnes? Ještě se věnuje šermu, a pokud ano, vystupujete někde? Snažím se šermu věnovat ještě i dnes, i když už jsem to hodně omezil. Už od roku 1992 existuje můj soubor Collegium 1570, který jsem si založil pro radost. Kromě renesančního šermu (proto je tam ten letopočet) děláme i historické tance nebo třeba módní přehlídku renesančních oděvů. Občas vystupujeme na zámku v Třeboni, ale postupně se u mne začínají projevovat neduhy stáří, tak uvidím, co bude dál.   Jaký jste čtenář? Máte oblíbený žánr nebo autora? Přiznávám, že čtu hodně, ale jsem už natolik deformován historií, že mi skoro nezbývá čas na jiné téma. Čtu hodně odbornou literaturu a literaturu faktu, případně i takové autory, kteří psali historickou beletrii a měli k tomu poctivé historické zdroje. Z českých autorů bych uvedl třeba Zikmunda Wintra nebo Miloše V. Kratochvíla (s tím jsem se znal osobně, kdysi jsme scénicky připravili jednu soubojovou epizodu z jeho románu Osamělý rváč). Ze zahraničních autorů mám rád třeba Roberta Merla a některé další.   Řadu let působíte jako ředitel muzea v Milevsku. Co je vaší pracovní náplní?  Dělat papíry. No, teď jsem si udělal legraci, ale je fakt, že dnešní doba je papírováním dost posedlá. Ale ponechal jsem si v muzeu správu fondu historických zbraní a také rád provázím návštěvníky po expozicích. A vzhledem ke své původní profesi připravuji k vydání knihy, které Milevské muzeum vydává na různá historická témata. Už jsme vydali 17 titulů, to na malé městské muzeum není špatné.   Jak rád trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce? Ano, čtu hodně. Ale stejně rád se toulám kouzelnou jihočeskou krajinou, plnou rybníků…   Vladimír Šindelář se narodil 2. května 1959 v Písku. Vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Působí jako ředitel Milevského muzea. Napsal několik stovek časopiseckých článků a krimi povídek. Napsal knihy: Cesta na popraviště: I díl – Příběhy z českých zemí, II. díl – Příběhy z Evropy, Historické panoptikum jihočeského zločinu, Hrdelní příběhy táborské, Jihočeský zločin v časech staré monarchie, Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Milevsko fotografované tehdy a teď, Paměti pražského kata, Syn pražského kata, Příběhy zpod šibenice, Vraždy něžnou rukou: Hrdelní zločiny žen, které kdysi vzrušily veřejnost, Vražedné příběhy z Čech a Moravy, Židé na Milevsku, Zločiny za časů c. k. monarchie, Toulky Píseckem, Zkažená krev, Šermíři, rváči, duelanti, Velká kniha soubojů, Kriminální příběhy ze staré Šumavy I. – V., Historické příběhy ze staré Šumavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-07 19:33:33

Národní muzeum otevřelo výstavu o československých a českých sportovcích na olympijských hrách

O zajímavých historických a společenských souvislostech, ale především o československých a českých sportovcích, vypráví nová výstava s názvem Olympijské Tokio, která je právě otevřena v Historické budově Národního muzea a bude zde až do konce srpna letošního roku. Vznikla ve spolupráci Národního muzea, Českého olympijského výboru a Vojenského historického ústavu. Věděli jste, například že olympijské hry se měly v Tokiu poprvé konat v roce 1940? Že v roce 1964 se z Tokia poprvé vysílal televizní přenos přes satelit? A že se hry v moderní historii olympismu dosud nikdy neodkládaly? To jsou jen některé ze zajímavých informací, které na vás ve výstavě čekají. Mimo jiné se také seznámíte například s historií sportovního vybavení. Prohlédnete si gymnastické nářadí z konce třicátých let i současnosti. Porovnáte kolo zlatého dráhaře z Tokia 1964 Jiřího Dalera se špičkovým modelem současnosti. K vidění jsou i části originální osmiveslice z roku 1964, dobové sportovní oblečení i osobní předměty pamětníků her. Fanoušci mohou obdivovat medaile československých a českých olympioniků, včetně zlaté, kterou získal Jiří Daler. Vystaveny jsou i tři originální kimona, jež Čáslavské věnovali japonští fanoušci a jedno z nich jí daroval sám japonský císař. „V době uzavření Národního muzea pro veřejnost jsme nezaháleli a připravovali celou řadu nových výstavních projektů. Jednou z nových výstav, kterou jsme 4. května otevřeli v naší Historické budově je i výstava Olympijské Tokio, kterou jsme připravili společně s Českým olympijským výborem a Vojenským historickým ústavem. Sportovní sbírka Národního muzea je jednou z nejvýznamnějších sportovních sbírek i v evropském kontextu. Cíleně a dlouhodobě mapujeme a dokumentujeme nejen české sportovní úspěchy, ale i významné sportovní soutěže, včetně olympiád. Doufám, že se výstava bude návštěvníkům líbit a po skončení letošní olympiády v Tokiu v České republice přibude mnoho nových olympijských medailí,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. „Výstava ilustruje olympijské úspěchy našich sportovců v čele s Věrou Čáslavskou. Ale také úžasný pokrok a změny ve sportu, technologiích i každodenním životě. Pro mě osobně je nejcennější atmosféra, kterou cítíte z dobových materiálů. Je unikátní, ale v něčem velmi podobná atmosféře, kterou zažívají sportovci na olympijských hrách i v současnosti. Jde o pocit výjimečné soudržnosti, ale zároveň rozmanitosti a pestrosti,“ dodává předseda ČOV Jiří Kejval. „Sport hrál vždy mimořádnou úlohu při posílení fyzických i morálních vlastností naší společnosti, což si návštěvníci mohou mimo jiné připomenout i prostřednictvím osudů našich sportovců, kteří se v roce 1940 místo do zápolení na tokijských olympijských sportovištích zapojili do bojů o obnovení samostatného Československa,“ doplňuje ředitel Vojenského historického ústavu brigádní generál Aleš Knížek.  Československou výpravu v roce 1964 zachytil na řadě dosud nepublikovaných fotografií Karel Novák. Zaznamenal nejenom sportovní výkony, ale i všední život v Tokiu, atmosféru olympijské vesnice či přílet naší výpravy. Jeho snímky jsou součástí výstavy. Promítat se bude také oficiální film Mezinárodního olympijského výboru ze stejného období. Záběry zapůjčila ze svého archivu i Česká televize. Dobovou atmosféru navodí historické záznamy z archivu Českého rozhlasu. K vidění jsou také akreditace sportovců, originální plán olympijské vesnice s umístěním jednotlivých národních výprav a další oficiální dokumenty. Vystavené jsou dobové fotoaparáty a videokamera. Olympijské hry v roce 1940, které byly zrušeny kvůli válečnému konfliktu, budou zastoupeny například dopisem tokijské organizační komise pro tehdejšího předsedu ČSOV Jiřího Gutha-Jarkovského. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-17 14:06:51

New York Times versus blogující psychiatr: prozatímní výsledky

Scott Alexander Siskind je kalifornský psychiatr, který roku 2013 založil blog jménem Slate Star Codex. Na něm vystupoval pod svými prvními dvěma jmény – Scott Alexander. Samotné jméno blogu, které asi na první pohled působí malinko divně (co je to břidlicová hvězda?), vzniklo ze jména Scott Alexander přeuspořádáním jednotlivých písmen. Příjmení autora mělo zůstat tajné navěky, což bylo z jeho strany trochu naivní a nereálné očekávání; ale humanitnímu intelektuálovi můžeme trochu naivity v internetových poměrech odpustit. Předem upozorňuji, že ve věci Scotta Alexandera nedokážu být neutrální, protože jeho blog pro mě byl nekalorickým ekvivalentem královské, ba přímo císařské žranice. Jedna lahůdka střídala druhou. Nikdy a nikde jsem neviděl tak konzistentní míru kvalitního a poctivého uvažování v kombinaci s originalitou, vtipností a navíc ještě neuvěřitelným objemem textové produkce. Jak tenhle chlapík dokázal vedle psaní svého blogu ještě vykonávat profesi psychiatra na plný úvazek, je mi záhadou; snad se někde poblíž jeho bydliště nachází trhlina v časoprostoru, kde den trvá nejmíň 36 hodin. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Hanopis na blogera Po sedmi letech existence se Slate Star Codex dostal do krize, když jeho autora kontaktoval reportér New York Times Cade Metz, který prý původně chtěl psát článek o tom, jak je racionalistická komunita (ke které Scott Alexander patří) zajímavá a jak včas odhadla riziko covidové epidemie v době, kdy ostatní ještě situaci podceňovali. Nicméně při té příležitosti se Metz rozhodl zveřejnit celé jméno autora blogu, jak mu údajně ukládala interní politika NYT (ta má, ehm, řadu výjimek). Scott Alexander, v obavách z toho, jaký dopad bude mít toto odhalení na jeho pacienty, raději smazal celý svůj blog a na internetu se strhlo haló mezi jeho fanoušky. Stalo se, co muselo. V dnešní době je pro populárního autora víceméně nemožné udržet si anonymitu, zvlášť když hned zpočátku nemoudře prozradil svá první dvě skutečná jména. Bývalý autor Slate Star Codexu si ji také neudržel a musel si přeuspořádat podstatnou část života. S bývalým zaměstnáním se rozloučil a založil si vlastní psychiatrickou kliniku, Lorien Psychiatry, která si mimo jiné dala za cíl být cenově dostupná i chudším pacientům. (Ceny zdravotní péče v USA by vydaly na několik nesouvisejících článků…) Založil si také nový blog Astral Codex Ten na serveru Substack a od té chvíle píše tam. Na Substacku mohou populární autoři slušně vydělat a tamní vedení se hlásí ke svobodě projevu, takže z tohoto pohledu zatím Scott Alexander dopadl dobře. Nicméně celá odysea nebyla u konce, protože právě před pár dny vydaly New York Times konečně ten hanopis, pardon, článek, o který původně šlo. Kdo by narazil na paywall, případně nechce z nějakého důvodu lézt na stránky NYT, může si jej přečíst zde. Schválně si jej tedy přečtěte, než půjdeme dál. Jak najít špínu Nevím, jak na vás, ale na mne působí tenhle text velice divně. Jedno z údajných zamýšlených témat – jak racionalisté předpověděli obtížnost covidové situace – se tam ani neřeší. Jediné místo, kde jsem pocítil aspoň záchvěv kladných emocí k autorovi, je to, kde si stěžuje na příval urážek v e-mailu; ani idiotům, respektive lidem, kteří se jako idioti chovají, by se nemělo vyhrožovat, ať vás vytočí jakkoliv. Nicméně jinak je ten článek podivným, křečovitým pokusem o to, olíznout aspoň trochou špíny člověka, na kterého jinak nedokázali najít nic pořádně negativního. Základní naladění textu, už asi od šestého odstavce dál, je to, že kolem racionalistické komunity se vyskytují rasisti a jiní podezřelí jedinci, přičemž Metz, aby tuto temnou asociaci co nejvíce podpořil, místy kroutí s realitou značně zákeřným a zavádějícím způsobem. (Chcete-li vědět jak, dobře to shrnul jiný bloger Scott Aaronson zde nebo Matt Yglesias zde.) Hojně se tam používají strašidelné uvozovky, takové ty, kterými zpochybňujete uvedený výraz, například napíšete-li Erdogan je opravdový „demokrat“. Dokonce i sám Metz na závěr článku uvádí kritiku od své známé, která mu řekla, že jeho text neférově prezentuje Alexandrův blog jako dálniční odbočku k radikalismu (on-ramp to radical views). Ale stejně ho v téhle podobě vypustil. Scott Alexander zareagoval na Metzův článek na svém blogu, kde také vyjmenovává místa, jež považuje za neférová. Těžko říci, zda tím celá záležitost skončí, já už jsem si z ní ale odnesl dost. Kádrování novinářů První věc: New York Times se posouvají kamsi do pekel a tento článek je toho jen dalším důkazem. (Jejich listopadová reportáž o Emmanuelu Macronovi do toho zapadá – podařilo se jim nemožné, po tom článku bych jej snad skoro volil.) Když loni opustila New York Times novinářka Bari Weiss, stěžovala si ve svém rezignačním dopisu na velmi nepřátelskou atmosféru a osobní napadání v redakci, jakož i na čím dál fanatičtější přístup k tomu, co smí a nesmí spatřit světlo světa. „Naším editorem se stal Twitter.“ Tehdy její dopis rozvířil hodně debat, a ne každý jej bral úplně vážně. Ale současná aféra ohledně vyhození Donalda McNeila mladšího, reportéra, který pro NYT pracoval čtyřicet let, Weissové slova docela potvrzuje. (Shrnující článek ve Washington Post, kde najdete popis celé kauzy.) Nejtěžším konkrétním obviněním proti McNeilovi bylo, že když byl roku 2019 dotázán na případ, ve kterém figurovalo „N-slovo“ (nigger, pro české čtenáře), ve své odpovědi to zapovězené slovo zopakoval. Ne vůči někomu konkrétně, jen v kontextu věci, na kterou byl tázán. Dále byl obviněn z toho, že nevěří v koncept bělošského privilegia a dalších ideozločinů, například toho, že se vysmíval tradiční šamanské medicíně v Peru. Vedení redakce jej v roce 2019 jen formálně pokáralo a život běžel dál. Událost asi rok a půl spala, pak ji někdo vyhrabal a na McNeila dopadlo klasické Molochovo kladivo. Ani obřadná omluva mu nepomohla; nepřátelský dopis podepsaný více než 150 zaměstnanci požadoval přísnější trest, načež, právnicky řečeno, McNeil a New York Times rozvázaly svůj pracovně-právní vztah. (Další komentátor NYT Bret Stephens k tomu případu napsal kritický článek, který mu odmítli otisknout; nakonec vyšel v konkurenčních novinách.) Metzův článek je pro mne dalším kamínkem do této mozaiky. Metz patří ke starším kádrům, jeho parketou byly technologie a nemíval pověst někoho, kdo píše „hit jobs“ (články, jejichž cílem je někoho zostudit). Dost možná ale v současné atmosféře pochopil, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. A tak ve svém článku udělal ze Scotta Alexandera Siskinda, liberálního kalifornského Žida a voliče demokratů, podezřelého pomahače a možná i spojence bílých nácků. Blbé je, že vzhledem k nashromážděné reputaci můžou ty noviny ještě dlouho žít a dokonce být používány jako etalon pravdy při fact-checkingu, ačkoliv na jejich stránkách aktivismus vytlačuje dřívější snahu o neutralitu. Než úplně skácíte k zemi slavnou a velkou instituci, nějakou dobu to trvá. Kdy se racionalismus dostane na černou listinu? Druhá věc: Substack utěšeně roste, přestěhovala se tam řada zajímavých autorů a vypadá to, že se aspoň na nějakou dobu stane útočištěm nezávislých myslí. Pro mě osobně je nejzajímavější, že si tam založila svůj blog i Zeynep Tufekci, což je původně programátorka, která se časem stala novinářkou a hodně se věnuje tématům prorůstání vědy, techniky a společnosti. V České republice by se jí nejspíš podobal nedávno oceněný Petr Koubský. Podobně jako on, i Zeynep Tufekci píše do mainstreamových médií (The Atlantic, New York Times). Nicméně stejně tak bychom asi mohli říci „podobně, jako tam psával Donald McNeil“. To, že si zrovna Zeynep Tufekci založila vlastní Substack, mi nepřijde jako úplná náhoda. Možná jí jde jenom o boční příjem, ale moc nevěřím, že by zrovna výše zmíněné instituce platily špatně, zejména pak tak slavné autorce. Spíš si myslím, že je to z její strany – kromě zábavného dvorečku pro vlastní hraní – taky pojistka pro případ, že se racionalismus definitivně dostane na černou listinu, nebo že někdo přece jen úspěšně vyhrabe něco z její dávné minulosti a předhodí ji Twitteru k roztrhání a sežrání. Nakonec vyrostla v Turecku devadesátých let, má tedy svoje zkušenosti. Vrátím-li se ještě jednou a naposled k tomu Metzovu článku, negativní postoj ke „studenému“ racionálnímu uvažování je z něj dost zřetelně cítit. Je možné, že nedostatečně ideologicky zapálení, skeptičtí intelektuálové budou časem na indexu; ostatně by to v dějinách lidstva nebylo poprvé ani podruhé. (Mimochodem, když už jsme u Turecka a intelektuálů. Nedávný vtip přímo od zdroje: Sedí novinář v tureckém vězení a čte zajímavou knihu. Když je na konci, zjistí, že existuje i druhý díl. Ptá se tedy dozorce, jestli by jej ve vězeňské knihovně sehnal. „Ne,“ odpoví dozorce, „ten tady nemáme, ale s autorem vás seznámit můžu, ten sedí o patro výš.“) Přichází vláda davu Třetí a pro dnešek poslední věc: jednou skutečností mě Substack přece jen znepokojuje. Technicky řečeno je to single point of failure, tedy místo, kam když zatlačíte, můžete způsobit zhroucení celého systému. Nashromáždí-li se tam dostatečné množství neortodoxních a přitom zajímavých autorů, určitě vznikne snaha o jeho zničení. Minimálně proto, že kontrast mezi kvalitou tvorby svobodných lidí a těch běžných zaměstnanců, jejichž ultimátním editorem je Twitter, bude moc velký. Nejde jenom o talent, bez náhubku se zkrátka píše podstatně líp. Kdybych byl zlý lord Inkluzor a chtěl ve jménu Univerzálního Dobra rozdrtit Substack na prach, útočil bych na něj přes peníze a pokoušel bych se přesvědčit firmy jako Visa, MasterCard, PayPal a Stripe, aby s ním rozvázaly spolupráci. Schválně, jestli takový pokus během následujících dvou či tří let nastane… Pokud ano, jedinou obranou potrefených by bylo to, že lidé jako Greenwald, Tufekci a Yglesias mají opravdu početné a věrné publikum, které by asi zvedlo rebelii. Nikterak se mi nelíbí vize budoucnosti, ve které o přežití té či oné organizace rozhoduje otázka, kdo dokáže na svoji stranu sehnat početnější a vzteklejší zástup lidí, ale to je holt taky určitá zdegenerovaná forma demokracie. Přesně té, před kterou kdysi varoval Aristoteles a říkal jí ochlokracie, vláda davu. Stejně je zajímavé, jak se ty dějiny občas pohybují v kruhu. Starořecký politik by nejspíš na počítač hleděl zcela zmateně, ale kdyby se mu vysvětlilo, co se na těch sítích děje, zorientoval by se jedna radost.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-06 15:58:55

Arnošt Marks: Země, kde spolupracují vědci, inženýři a umělci, jsou úspěšné

Kdo si hraje na vlastním písečku, nepřežije 21. století. Separace společenských, technických a přírodních věd je krátkozraká. A bez umělecké kreativity se žádná z těchto oblastí sama neprosadí. Jak by to mohlo fungovat v praxi, naznačuje proděkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Arnošt Marks.   Mnohdy jsou smysl, společenský účel a význam spolupráce umělců a vědců pouze předmětem mnoha iluzí a přehnaných očekávání. Jak byste hodnotil současnou situaci v této oblasti u nás? Pro naši úvahu si vymezme pole, kde múzy věd, výzkumu, technologií, humanitních oborů a umění působí společně vedle sebe. Výdaje na vědu a výzkum v České republice tvoří necelá dvě procenta HDP, přičemž polovinu poskytují soukromé podniky. Česká republika se ve všech možných souvisejících parametrech zařazuje mírně pod průměr EU a zaostává za vyspělými zeměmi. Nemůžeme být s tímto stavem spokojeni. Zásadní dobrá zpráva ale je, že po sametové revoluci vedle konsolidované akademie dorostla také první vrstva soukromých majitelů malých a středních firem se zájmem o technologie, vědu a umění a skupina dalších zámožnějších svobodných občanů. Tito spolu s akademiky mají de facto odpovědnost za budoucnost této země a jsou velice důležití.   Bylo vůbec po roce 1989 na co v této oblasti navazovat? Ne náhodou bylo antiintelektuální chování komunistických mocipánů zaměřené na zničení takovýchto vztahů. Konali selektivně a devastace se týkala různých oborů v různé míře. Schopnost provádět mezinárodní aktivity v umění, vědě a výzkumu pěstovali velmi náhodně, svévolně a podřizovali je pouze svým zájmům. Konali tak v neposlední řadě z čistě geopolitických a koloniálních důvodů, organizovali eliminaci a izolaci českých zemí od Západu a jeho duchovních, vědeckých a kulturních elit. Důsledky této devastace je cítit dodnes. České akademické prostředí se z této a dalších hrůz 20. století zotavuje a vychází z izolace, jak dokládají mnohé analýzy. Zotavujeme se ale pomaleji, než bychom si přáli. V logickém tempu generační obměny postupně znovu dochází k zapojování do mezinárodní spolupráce a živé interakce na evropské a světové úrovni.  Český akademický svět již dospěl do stavu své technické a finanční konsolidace. Za posledních deset až patnáct let bylo do něj kromě přibližně dvou set miliard korun ze státního rozpočtu investováno ještě přes sto miliard korun z evropských zdrojů.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Česká republika jako jedna z průmyslových zemí ale nemá žádné veřejné specializované kapacity aplikovaného výzkumu, ústavy, které by se soustředily na výzkum v sektorech, které jsou klíčové pro dlouhodobý společný a na sebe navazující rozvoj ekonomiky, technologií a vědy. Nemáme ani specializované instituce na interakci mezi vědou, uměním a technologiemi. Proč? Máte pravdu! Takové instituce existují nejen ve většině velkých úspěšných technologicky orientovaných ekonomikách. Jde o ústavy jako národní laboratoře v USA, MIT, Aalto University ve Finsku, Frauenhoferovy ústavy v Německu, ITRI na Tchaj-wanu ... Propojení umění, designu a vědy a technologického výzkumu je bohužel u nás mnohdy oddělováno a fragmentováno, administrativou jsou tyto oblasti vnímány jako izolované. Aplikovaný výzkum a umělecká činnost spojené s ekonomikou a technologiemi jsou zatím volně rozprostřeny do veřejných vysokých škol a ústavů Akademie věd. Ale měl by být jimi atakován i náš každodenní život. Krajina výzkumu je tedy zatím uspořádána kontra-intuitivně. Chceme-li udržet krok s vyspělými světovými ekonomikami, musí se to během několika let změnit.   V současné době působíte jako proděkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni, kde máte odpovědnost za mezinárodní spolupráci a projekty, které se týkají vztahů mezi uměním, technologiemi a inovacemi. Jaká je zde situace v této oblasti? Od založení Ústavu umění a designu, který byl předchůdcem Fakulty Ladislava Sutnara, si byl jejich zakladatel, děkan docent Mištera, dobře vědom toho, co se v této oblasti bude odehrávat. V podstatě to, o čem mluvíme, zakódoval mezi hlavní cíle a priority nově vznikající fakulty. Od samého počátku dochází v této oblasti k realizaci zajímavých projektů. Nejen s institucemi a firmami u nás, ale i se zahraničními partnery. Mezinárodní aktivity fakulty směřujeme k synergii, která dlouhodobě posiluje postavení školy a absolventům zprostředkovává porozumění a schopnosti obstát ve světě designu, technologií, umění, komunikace a tvorby v příštích desetiletích. Zanedbatelné pro tuto oblast není ani to, že už od roku 2005 provozujeme každoročně mezinárodní letní školu, kde se setkávají pedagogové i studenti doslova z celého světa. Pedagogové a studenti fakulty získali na základě kontaktů, v relativně krátké historii fakulty, významná mezinárodní ocenění, ale i zakázky pro svoji tvorbu.    Je to výhoda, že Fakulta Ladislava Sutnara jako umělecká škola je součástí převážně technické univerzity s dlouhodobou tradicí? Je to pro takovou spolupráci veliká výhoda. Fakulta je součástí univerzity s excelencí v oborech spojených s mobilitou, energetikou, matematickými obory a mnoha novými technologiemi. Dle hodnocení za rok 2016 je univerzitou s nejvyšší absolutní investicí z evropských fondů na žáka v ČR a je hodnocena nad evropským průměrem ve vybraných inženýrských, matematických a technických oborech. Je tedy s kým a na čem spolupracovat přímo v Plzni. Od svého založení vychází fakulta z odkazu Ladislava Sutnara a má ve svých aktivitách zakódován i díky jemu étos spojující obory technické, design, výtvarné umění a originální výtvarné hodnoty. Je neméně důležité, že docent Mištera dokázal na fakultě vybudovat tým plný nejen českých výtvarných a pedagogických veličin, ale navíc máme vedle našich klíčových ateliérů i špičková technologická pracoviště přímo na naší univerzitě. Vezmeme-li v úvahu ještě i širší historický kontext Plzně, v němž nalezneme svět strojírenství a průmyslu Škodových závodů, Loosovy interiéry, Křižíka, Sutnara… Máme na co navazovat, pokračovat ve stopách našich předchůdců. Jsou tu nejen finanční, pedagogické, technické, vědecké podmínky, ale i inspirace – genius loci.   Studentům se tedy dostane nejen kvalitního výtvarného vzdělání, ale i možnosti už během studia se zapojit do zajímavých aktivit a realizací i v zahraničí. Budou tak připravení na vstup do profesního života? Nebudeme si nalhávat, že budoucnost našich studentů a školy bude v 21. století nějak jednoduchá. Prosperita ČR v tuto chvíli stojí na relativně úspěšném modelu z 90. let 20. století, který upřednostňoval převážně průmyslovou výrobu s nižší přidanou hodnotou – zásadně závislou na dodávání komponentů našim německým sousedům. Vedle významné části ekonomiky závislé na dodávání komponentů existuje vrstva několika stovek firem, často spíše menších, které tento stereotyp prolamují a jsou často spojeny se špičkovým designem a vědou. Dramatické změny jsou na společenském obzoru v demografii, technologiích v oblasti mobility, energetiky, urbanismu v IT, v bio vědách jsou na denním pořádku. Jejich parametry, rozměry ani rychlost ale nejsou známy. Vedle společenskovědních oborů jsou umělecké obory cestou, jak společnosti pomáhat při osahávání budoucnosti. Designéři a umělci musí nejen asistovat při těchto změnách, ale budou jejich integrální hybnou silou. Už i proto musí naše fakulta vedle kvalitního uměleckého vzdělání vybavovat naše absolventy i schopností obstát v budoucím světě, ať již budou působit kdekoliv. Lehké to ale mít nebudou! Současnost nikomu z nás nedává jednoduchá, nenáročná řešení.   Kdo dnes patří mezi nové partnery fakulty v této oblasti? Můžete uvést konkrétní příklady?  Máme vytyčená teritoria a budoucí partnery hledáme mezi špičkami a těmi, co vědí, co je odolnost a hájení silného postavení ve světě kvality. Inspirujeme se u partnerů, kteří jsou nám kulturně a hodnotově blízcí a osvědčili v historii schopnost se prosadit nejen jako velcí „hráči“, ale i jako poměrně malé, bezvýznamné či dokonce ohrožené entity. Tato schopnost efektivně se chopit vlastního osudu a úspěšně se prosadit na globální scéně je pro nás aktivně volenou inspirací. Mezi naše nové partnery patří například Holon Institute of Technology z Izraele, který byl založen jako neuniverzitní technologický institut podle vzoru interdisciplinární legendy MIT v USA. Izraelská vláda zřídila tuto instituci na hranicích vědy, kultury, technologií a umění se záměrem kultivovat excelentní řešení pro stát Izrael a systematicky připravovat studenty pro výzvy budoucnosti a kultivovat synergii mezi inženýrskými obory, vědou, uměním a kulturou. Zvláště explicitní  chápání širšího elementu kultury jako významného parametru, který je integrální součástí i inženýrských řešení, je nejen pro naši fakultu, ale i naše partnery na plzeňské univerzitě, jako je Nové technologické centrum, Fakulta aplikovaných věd, ale i celou naši univerzitu inspirující. Dalším partnerem je univerzita NCKU z města Tchaj-nanu na jihu Tchaj-wanu. Západočeská univerzita s ní začíná spolupracovat na přípravě společných projektů na hranici budoucí mobility a výzev pro městské prostředí. Tchajwanská univerzita leží v území, které čelí významné změně klimatu ve městech, vlně monzunů a tajfunů. Proto spolupracuje s celou sítí globálních hráčů na klimatických adaptacích pro města. Rozhodli se proto svoji akademickou sféru budovat a strategicky propojovat s nejlepšími akademickými pracovišti ve Spojených státech. Dnes obě země diverzifikují tuto orientaci a ohlížejí se po evropských partnerech. Nicméně jejich schopnost prakticky číst potřeby a trendy trhů, kterou se naučili při své „závislosti“ na USA, je jim možné jen závidět a učit se od nich. Pro naši univerzitu to jsou ideální partneři pro společné projekty spojené s budoucností interaktivity, mobility a designu v takovémto prostředí. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a publicista.   Mgr. Arnošt Marks, Ph.D., MSc. (*1967) studoval na Karlově univerzitě a na univerzitě v Cambridge. Mimo jiné působil jako náměstek pro vědu, výzkum a inovace místopředsedy vlády, jako místopředseda Rady vlády pro výzkum a inovace, ředitel projektu CEITEC Masarykova univerzita, Brno, Vysoké učení technické, Brno a Akademie věd. Působil na Ministerstvu pro místní rozvoj i jako předseda Národního výboru pro kreativní průmysly. V současné době je proděkanem pro tvůrčí činnost na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni a má zde odpovědnost za mezinárodní spolupráci a projekty pro vztahy mezi uměním, technologiemi a inovacemi.

Čas načtení: 2024-02-20 07:26:25

5 nejlepších novinek na Disney+, které nesmíte propásnout (5. díl)

Disney+ obsahuje spoustu zajímavých filmů, seriálů i dokumentů V tomto článku si ukážeme ty nejzajímavější novinky Co aktuálně stojí za sledování? Streamovací služba Disney+ má obsáhlou knihovnu, ve které divák nalezne skvělé seriály, filmy a dokumenty. Svou knihovnu samozřejmě Disney pravidelně doplňuje. To platí i pro následující dny, kdy platforma přivítá mnoho zajímavých titulů. Předchozí…

Čas načtení: 2024-02-27 08:30:12

4 nejlepší novinky na Disney+, které nesmíte propásnout (6. díl)

Disney+ obsahuje spoustu zajímavých filmů, seriálů i dokumentů V tomto článku si ukážeme ty nejzajímavější novinky Co aktuálně stojí za sledování? Streamovací platforma Disney+ pravidelně doplňuje svou rozsáhlou knihovnu titulů. I v následujících dnech dorazí na Disney+ několik zajímavých novinek. Jaké to jsou a co byste rozhodně neměli propásnout? Předchozí díly 5 nejlepších novinek na…

Čas načtení: 2024-03-24 06:00:48

Lepší bezpečnost, nebo pohodlí? Android 15 přináší novinku!

Android 15 nabídne celou řadu zajímavých novinek Některé funkce potěší většinu uživatelů, u jiných to je složitější Potvrzení změny režimu USB pomocí kódu nebo biometrického ověření nepotěší každého Vývoj operačního systému Android 15 rychle postupuje kupředu, na finální verzi si ale budeme muset počkat ještě řadu měsíců. Na internetu se pravidelně objevují informace o zajímavých […] Celý článek si můžete přečíst na Lepší bezpečnost, nebo pohodlí? Android 15 přináší novinku!

Čas načtení: 2024-04-17 12:51:03

Žebříčku české umělecké scény opět vévodí Eva Koťátková. Došlo ale k řadě zajímavých skoků

Již podesáté vyšel žebříček, který upozorňuje na relevantní jména současného českého umění. K zajímavým pohybům došlo především v první stovce. Článek Žebříčku české umělecké scény opět vévodí Eva Koťátková. Došlo ale k řadě zajímavých skoků se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-14 13:30:41

Nový únik informací: GTA 6 bude plné tajných lokací a easter eggů, podíváte se i do podmořské laboratoře

První trailer na GTA 6 naznačil, že virtuální Florida bude plná zajímavých zákoutí i groteskních postav a příběhů Youtuber RedBandit přichází se zajímavým videem, ve kterém na základě uniklých informací spekuluje o různých zajímavých místech, na která ve hře zavítáme Na novou várku oficiálních informací o Grand Theft Auto VI fanoušci marně čekají od prvního traileru z loňského prosince. Rockstar Games však již tradičně propagačními materiály příliš neplýtvá, a tak pro tentokrát vezmeme za vděk poměrně zajímavými spekulacemi o dění v herním světě, které ve svém videu shrnuje youtuber s přezdívkou RedBandit. A nutno podotknout, že i kdyby se do finální verze hry dostala jen malá část z uniklých událostí, na které bude možné při hraní narazit, mají se hráči opravdu na co těšit. Přečtěte si celý článek Nový únik informací: GTA 6 bude plné tajných lokací a easter eggů, podíváte se i do podmořské laboratoře

Čas načtení: 2024-05-27 10:23:56

Nové syrové příběhy Tomáše Etzlera: Novinářem v Číně 2

Pokud usedáte ke knížce Novinářem v Číně 2: Nezešílet! nejspíš jste již četli první díl (Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal?), ale i kdyby ne, vůbec nic se neděje. Druhý díl lze začít číst bez znalosti prvního. První stránky vás uvedou do situace a hned nastupuje rychlý spád informací, emocí, příběhů. Věřím, že už sám podtitul vás správně nasměruje, a proto jistě neočekáváte strohý sterilně objektivní popis událostí v Číně někdy z období let 2007 a 2008, protože to ani Tomáš Etzler nezamýšlel. “Šílencův” autobiografický deník V rozhovoru s Jáchymem Topolem v rámci besedy v knihovně Václava Havla Tomáš Etzler říká, že už když uvažoval, o čem kniha bude, měl v plánu vytvořit něco víc. V té době již znal mnoho fascinujících lidí, natočil řadu zajímavých reportáží o silných tématech, šokujících svou výpovědí, jež tak otevřeně konfrontují jinak prezentovaný obrázek o své zemi čínskými komunisty: „Nablýskaný“ téměř bezchybný svět. Realita je nakonec hrubá, krutá a ničivá. Snad až na jiskru naděje v samotném závěru publikace. Nutno dodat, že výraznou složkou u Etzlerových knih je vyjma řady zajímavých informací právě i onen subjektivní pohled: jeho vnímání Číny se postupně mění a on se dostává na samé dno svých sil. Hovoří o psychickém „sešupu“, je hrubý, neurvalý, výbušný. „Musím jít s kůží na svět se vším. Jsou tam věci, které bych nechtěl říct ani svým rodičům, kdyby byli na světě.“ V emocionálním vypětí nevybíravě křičí na čínského strážníka. Nebo se vzteky rozpálí, až rukou rozbije skleněné dveře, střepy mu přeříznou i šlachy. Popíjí stále víc alkoholu, než je rozumné, snad jen aby „nezešílel“. “Choval jsem se v Číně občas jako šílenec, jako hulvát. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl přesvědčen, že když nebudu stoprocentně upřímný, kniha nebude pravdivá.” Ženy jsou také lidé Tomáš Etzler během svého pobytu natočil velkou řadu tematicky různých reportáží. Každá je silná svou výpovědí a trpká v tom, že v důsledku nevede k řešení, ani k nápravě. Tohle je realita. Taková je Čína a změnit to nejspíš může jen ona sama. Na jedno z oněch témat se zaměřím podrobněji – právě ze své pozice ženy. Ženy jsou také lidé – nejedná se o vtip nebo recesi. Národní úřad pro rodinné plánování totiž v některých jižních provinciích zahájil kampaň s tímto názvem za záchranu dívek. Čínská  politika jednoho dítěte způsobila, že se rodiny při plánovaném rodičovství snažily upřednostnit syna. Jsou známy úmyslně vyvolané potraty, pokud se rodička dozvěděla, že očekává dceru. Na různých místech byla nalézána mrtvá či ještě živá odložená novorozeňata dívek, stejně jako se zabíjela přímo po porodu. Tyto účelové akce způsobily nedostatek žen. Čína s těmito následky bojuje všemi prostředky. Rovněž jako tato oficiální kampaň měla být podnětná k omlazení populace: dochází pracovní síla. Čína opustila politiku jednoho dítěte v roce 2016. Od té doby mohly mít manželské páry dvě děti. Situace se však nezlepšila a od roku 2021 vláda povolila tři děti. Striktní příkaz přišel i pro gynekology: Během těhotenství nesmí prozradit pohlaví dítěte. Několik let se tedy již úřady v rámci hledání různých řešení snaží zvýhodňovat rodiny, které mají dceru. Na vesnicích například dostávají zdarma zemědělské nářadí, hnojiva na rýži a mandarinky. Nicméně přesto vychovávat děti v Číně je stále velmi drahou záležitostí, a tak vládní politika nesklízí mnoho úspěchů. Dalším faktorem stále nízké porodnosti je, že současné dospělé dívky volí raději kariéru než zakládání rodiny. Témata svobody vůle a projevu Pocit nesvobody bez výjimky jistě zasáhne každého, kdo v Číně pobýval nějaký čas. Stejně jako Tomáše Etzlera. Neustálá omezení, sledování, štěnice… Navykl se ohlížet za sebe, dívat se takzvaně přes rameno, není-li sledován. Věděl, že některé informace je lepší si předávat při zapnutém vysavači, puštěné hudbě nebo v parku. Natáčet nebylo možné kdekoliv, a to ani nemám na mysli strategická místa, která by sama ze své povahy zákaz vyžadovala. Omezení pochopitelně vznikala i při setkání s „nežádoucí“ osobou. Tak proběhlo podobně setkání v čajovně s čínským disidentem Liou Siao-Po, v době ještě před jeho Nobelovou cenou. Hned na úvod mu Liou sdělil, že nepřišel sám: doprovodila ho státní policie. Neustálý strach a pocit příkoří. Nejen pro ty, kteří nesouhlasí s režimem, ale stejně tak pro jejich rodinné příslušníky, kteří s konkrétními činy nemuseli mít vůbec nic společného. Vyčerpání, nedorozumění Tomáš Etzler ve svém autobiografickém deníku zahraničního novináře, vyčerpaném z práce, ze systému a z nevydařeného manželství se často obrací k alkoholu. Mění se, je na pokraji psychických sil. Uvědomuje si jiné hodnoty, priority, stejně jako sílu přítomnosti: pokud narazí na zajímavé téma k reportáži, nesmí nic odkládat. Ten, s kým by chtěl hovořit, už zítra může být pryč. Ve vězení. Mrtev. V exilu. Emoční dopady v důsledku jeho pobytu v Číně se rovněž odráží ve vztazích s jeho přáteli, stejně jako s Českou televizí. Vznikají určitá nedorozumění, rozepře, ale i dlouhá období mlčení bez odpovědí. Obavy a domněnky, které nakonec kulminují z podezření, že po nástupu Miloše Zemana na post prezidenta je na obtíž a stává se z něho „pekingský problém“. Naděje na závěr Knížka končí příběhem, jež vyústil k natočení filmu Nebe. „Chtěl jsem tu knížku ukončit smírčím příběhem,“ říká Tomáš Etzler. Přes všechny hrůzy a tragédie, které v Číně viděl našel i – jak tvrdí – „ostrov opravdové lásky a pravdy“. Původně zpracovával dokument pro CNN o sirotčinci, vedený v katolické víře. Sestra Wang, jež Tomáše Etzlera provázela, mu řekla: „Čína je bezbožná země, bez respektu pro život. dělej z lidí objekty. Když někdo nemůže vytvářet materiální bohatství, jeho existence se považuje za bezcennou.“ Dokument nakonec nebyl nikdy v CNN odvysílaný. Z podpory svých některých přátel se Tomáš rozhodl o sirotčinci natočit film. „Jeptišky v  sirotčinci vytvořily takový mikrosvět,“ říká v rozhovoru s Jáchymem Topolem, „který ochránil děti před toxickou ideologií komunistické strany. Byl to opravdu neuvěřitelný svět, který ukázal jednu věc: Všichni se narodíme s empatií, láskou, ale pak nás ovlivňuje okolí, jak rosteme. Pro mě to byl důkaz, jak strašné škody může napáchat na lidech toxická ideologie, jako je ideologie Číny.“ Co ve vás zanechá kniha? Smutek, že si uvědomujete, kolik lidí musí žít zásadně jinak, než by si přáli. Nikdo nejsme schopni zajistit maximum k vlastní spokojenosti a ani by to asi nebylo správně, ale určitá míra, životní kompromisy by neměly překračovat mez, kdy už se člověk stává vězněm systému; bojí se i doma volně mluvit, bojí se setkat s někým, kdo by mohl být “nesprávnou ideologickou osobou”, či si nesprávně oženit/vdát, neboť tím svazkem na sebe uvaluje obdobnou vinu a trest. Beznaděj, že i kdybychom chtěli, nemáme šanci to změnit. Vztek, že si to místní musí nechat líbit; a že v mnoha případech vše již přijímají jako standard. Lepší je nevidět, neslyšet, nestarat se o druhé, nic si nepřipouštět. Strach z čínské rozpínavosti – je skutečně Čína větší hrozbou než Rusko? Drží nebo bude držet svět v kleštích třeba právě proto, že zásadní světový export proudí přes Čínské moře? Otázky – jaká bude budoucnost lidstva? Ekologicky zaneřáděná rozpínavá Čína a náš malý „ostrov svobody a touhy pro záchranu planety“… A snad i trochu radosti – minimálně za Tomáše, že už se do Číny nemusí vracet. Video z knihovny Václava Havla O autorovi Tomáš Etzler je český novinář, který v letech 2007 až 2014 působil jako stálý zpravodaj České televize v Číně. V roce 1999 začal pracovat pro CNN jako editor zpráv a poté působil pět let jako válečný zpravodaj CNN na Haiti, v Iráku a v Afghánistánu. Za svou práci obdržel řadu ocenění včetně ceny Emmy, kterou získal jako první Čech v roce 2008. Během svého působení v Číně připravil a prezentoval přes pět set reportáží a živých vstupů. (zdroj nakladatelství Vyšehrad) MB

Čas načtení: 2024-06-11 00:10:12

Pionýři prvního letu Ariane 6 – #5 OOV-Cube

V tomto seriálu si postupně představujeme jednotlivé položky nákladu, které do kosmického prostoru vezme první letový exemplář nové evropské rakety Ariane 6. Jako důkaz všestrannosti nového nosiče byla vybrána široká paleta zajímavých nákladů, které představují řadu unikátních studentských i vědeckých projektů. Doposud jsme si nejčastěji ukazovali CubeSaty, tentokrát to však bude náklad trochu odlišný. Je to sice družice ve tvaru krychle, ale délka hrany je poněkud nestandardní. Navíc není cílem test nějaké jednotlivosti, ale rovnou několika zajímavých technologií. Dojde na internet věcí, který bude pomáhat v ochraně ohrožených zvířat! A v plánu je i testování technologií pro servisní mise k družicím na oběžné dráze. Pojďme společně prozkoumat německou družici OOV-Cube.

Čas načtení: 2024-06-18 06:30:19

Bude to jízda! Na Disney+ míří tyto 4 báječné novinky (21. díl)

Disney+ obsahuje spoustu zajímavých filmů, seriálů i dokumentů V tomto článku si ukážeme ty nejzajímavější novinky Co aktuálně stojí za sledování? Služba Disney+ každý týden přinese na svou platformu několik zajímavých novinek. Uživatelé zde mohou sledovat skvělé filmy, napínavé seriály nebo poučné dokumenty. I následující týden se na Disney+ řítí zajímavé nové tituly. Jaké novinky…

Čas načtení: 2024-07-10 06:30:06

Na Disney+ míří tyto 3 báječné novinky (23. díl)

Disney+ obsahuje spoustu zajímavých filmů, seriálů i dokumentů V tomto článku si ukážeme ty nejzajímavější novinky Co aktuálně stojí za sledování? Stejně jako minulé týdny, i ten následující si pro své sledující Disney připravilo spoustu zajímavých novinek. Diváci se mohou těšit na skvělé filmy i seriály. V našem pravidelném seriálu následně vybíráme ty nejzajímavější tituly.…

Čas načtení: 2024-07-11 08:00:00

Zpracování angreštu a josty: Netušené možnosti pro všechny gurmány

Angrešt a josta jsou ovocem, které si často spojujeme s tradičními způsoby konzervace, jako je zavařování. Ovšem existuje celá řada netradičních a zajímavých způsobů, jak je zpracovat a využít v kuchyni. V následujícím článku se podíváme na několik zajímavých a velmi chutných receptů. Co je to angrešt? Angrešt, známý také jako srstka, je drobné ovoce […]

Čas načtení: 2024-08-02 15:00:00

MZ Live Speciál o Bournově mýtu, Filmy v síti s Terminátorem a Scarface na Herohero

Bojujeme s dovolenými, nemocemi a cestujeme na Letní filmovou školu. Na MovieZone Live tedy není čas, ale nebojte se, dočkáte se ho už příští týden a probereme si v něm pár docela zajímavých kousků. A než na něj přijde řada, máme pro vás spoustu dalších zajímavých věcí. Venku je nový MovieZone Li...