Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-06-27 00:01:26

Stříbrný vrch v Lužických horách

Stříbrný vrch je další přírodní zajímavost nedaleko České Kamenice, která sice není tak známá, ale právě proto sem doporučuji vyrazit. I naše rodina má ráda klid, turistická místa bez davů lidí a tady to je přesně to, kde i vám se bude líbit, pokud to máte stejně. Kde leží Stříbrný vrch Nachází se jihozápadně od ... Celý článek > Příspěvek Stříbrný vrch v Lužických horách pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2025-06-27 00:01:26

Stříbrný vrch v Lužických horách

Stříbrný vrch je další přírodní zajímavost nedaleko České Kamenice, která sice není tak známá, ale právě proto sem doporučuji vyrazit. I naše rodina má ráda klid, turistická místa bez davů lidí a tady to je přesně to, kde i vám se bude líbit, pokud to máte stejně. Kde leží Stříbrný vrch Nachází se jihozápadně od ... Celý článek > Příspěvek Stříbrný vrch v Lužických horách pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2020-06-14 09:34:51

Buk. Strom, maják, znamení

Tohle psaní je jen připomínka. Má vám připomenout, že i vy máte svůj buk, nebo nějaký jiný strom (života). A já jak ve vlezlé reklamě vám říkám – vzpomeňte si na něj! Stojí ještě? Pokud nás děda s tetou anebo rodiče chtěli posílat na houby nebo na borůvky, museli nějak zajistit, abychom se v lese vyznali, abychom trefili domů, zkrátka – neztratili se. Tak jedním poznávacím znamením byl potůček, nebo jiným bunkr (Sudety). Tím dalším mohutné buky, velikáni se stříbřitou kůrou, které pro nás děti byly obrovské, nedosažitelné. Nepoužitelné, protože se na ně nedalo vylézt. Kde končí, jsme ani nedohlédli. Tři buky obři stály/i za sebou v řadě jako odbočka z lesní cesty na cestu vedlejší a pod tím posledním bukem tekl potok. Naše teta Hedvika tam měla svoje „borůvková“ místa. Ale les kolem cesty se měnil, i cesta, kolem níž jsme jako malí ještě zažili hromady ručně oloupaných klád. Asi po patnácti letech jsem se do toho kraje pod Hvozdem vrátil a už s dětmi (a nejen vlastními) vyrazil do lesa. A napadlo mě jít se podívat na ta místa, kde jsme si kdysi sbíráním borůvek něco přivydělávali. Kam jsme později s větší partou jezdili každý podzim na houbové hody. První kus po odbočení ze silnice ušel, i my jsme ho ušli. Pak místo louky s malými smrčky teď byla neprostupná houština, kterou jsme museli obejít. Cesta, kromě té do svahu zaříznuté, chvílemi nebyla. Ale pořád jsem měl pocit, že v zásadě jdu správně. Ano, tady bychom měli zatočit a pak už půjdeme kus z kopečka, ne? Jenže cesta neklesala, bůhví, kde jsme to byli. Potom se v mladém smrkovém lese setmělo, jak slunce zakryly mraky. Zvedl se vítr. Najednou se mě dotkla studená ruka strachu, na chvíli jsem propadl nějakému divnému pocitu, snu, že odtud už nikdy nevyjdeme, že nevím, kam jdeme a proč a bál jsem se o děti. Nic takového jsem před tím ještě nikdy nezažil. Pocit strachu v lese, který jsem vždycky bral jako kus domova. Slunce bylo ještě schované a já jsem vzal děti za ruce a vymýšlel katastrofický scénář a mimoděk jsem zrychlil krok a šli jsme dál po té teď už jen myšlené cestě. A potom se to stalo. Znovu mě zamrazilo, ale radostí. I nejmenší Maňa to asi cítil, protože se na mě najednou nahoru podíval. I já, když jsme ještě trochu popošli, jsem se podíval nahoru, protože tam stál, tyčil se, nádherný a stříbrný a zelený fagus sylvatica. Stříbrný a zelený lesní maják! A já jsem to jeho latinské jméno před dětmi vyslovil jako tajné zaklínání, a také jako dík. Na chvíli jsme se ztratili, ale tenhle buk nám ukáže cestu… Takové byly okolnosti cesty. Tehdejší děti, co se mnou byly, už vyrostly a mají svoje děti a můžou je vodit na místa jiných tetiček a strýčků. Taky od těch časů, kdy jsme s brášky chodili do lesa na borůvky a brusinky a houby, utekla spousta let. Jen na těch bucích to není znát. Možná, že právě buky nám do toho věčně voňavého a slunečného ostrova dětství nasypaly stříbrňáky a – ne, prostě tomu dětskému času dodaly lesk starého stříbra. Stříbra, které i vysoko nahoře a ukryto v zeleni – pořád ještě je. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-22 12:11:48

Vydávání Lipse Tulliana Káji Saudka se zdárně uzavřelo až teď, po 47 letech

Koncem roku 2019 knižně prvně vyšla společná práce Káji Saudka a – nedávno zesnulého – komiksového scénáristy Jaroslava Weigela (2. 2. 1931 – 5. 9. 2019) s názvem rozloženým do dvou strohých vět: Lips Tullian. Další dobrodružství. Shrnuje půlstoletí jejich spolupráce. Lips Tullian není fiktivní, ale reálně kdysi řádící německý bandita. Jmenoval se ovšem Philipp Mengstein (1675–1715), respektive Filip z Mengštejnu, a znám byl také jako Erasmus Schönknecht či prostě Wachtmeister. Narodil ve Štrasburku coby syn městského hejtmana. V sedmadvaceti letech se stal – právě – vachmajstrem, tj. strážmistrem u císařského regimentu dragounů, ale téhož roku (1702) kohosi zabil v souboji. Že nežil v „d´Artagnanově“ bezstarostné Paříži Dumasových románů, dezertoval do Prahy, a co horšího, dal na saské hranici dohromady lupičskou rotu, která pořádala nájezdy na „stříbrnou cestu“ mezi Drážďany a Freiburkem. Roku 1703 byl uvězněn, přičemž slovo tullianum ostatně v latině značí podzemní žalář. Po roce Filip uprchl a působnost tzv. Černé tlupy dokonce rozšířil – na území mezi Drážďany a Prahou. Přepadali šlechtické domy, venkovské usedlosti, snad i kostely. Vábil jej prý komfort saských měst. Právě jejich ulicemi se tento „Černý Filip“ často pohyboval v převleku za kavalíra a i obecně se stal mistrem převleků. Roku 1711 jej přesto lapili a čtyři roky nato byl za přítomnosti 20 tisíc diváků a (svého času) polského krále Augusta II. Silného popraven v Drážďanech. Cimrmanolog Jaroslav Weigel, jehož památce je nyní vydaná kniha věnována, ovšem ignoroval tuhle „epizodu kriminálních dějin“ a rozhodl se kdysi – a díky svému dětskému zážitku – vyjít ze zcela brakové knihy. Jde o – ve čtyřech svazcích do češtiny přeložené – dílo z nakladatelství Aloise Hynka a v letech 1894–1903 se dotyčný kolportážní román od Kvidona (Quida) z Felsů objevoval u nás pod titulem Lips Tulian, nejobávanější náčelník lupičů. Má ve 118 čtyřiadvacetistránkových sešitech 2832 stran, i bylo nutno krátit, přičemž komiksový scénář vznikal už od počátku let sedmdesátých dvacátého století. „Za tento román zaplatím jakýkoli obnos!“ rozhlašoval půl století předtím (1924) grafik Josef Váchal skrz vlastnoručně vyrobených sedmnáct výtisků svého Krvavého románu, a máme-li věřit loupežnickému příběhu, který ale historickou realitu značně koloroval, zamiloval se Filip „bezedně“ do jisté zlatovlasé Hedviky, dcery „svobodného pána z Thunu“. Ten dívku nabídl raději hraběti Martinici a Filip se na svatbě vynořil, jenže ho pozdržela Hedvičina sestřenice Hilda, úplně doň zblázněná. V jejím případě jde o skutečnou historickou figuru alias hraběnku Annu Constantiu Coselovou (1680–1765). Filip byl uvězněn, ba bičován, a na pravé rameno mu vtiskli jako znamení hanby cejch v podobě písmene H. Aniž by se tím z nebohého mladíka stal jakýkoli dávný „Joker“ (měřeno světem aktuálního filmu), procitly v něm vzdor i síla. Unikl – a unikla i Hedvika, a to k Filipově tetě do kláštera. Zvládla to přímo v den sňatku, a aniž prý byla „porušena její čest“. Zdálo by se tudíž, že mají milenci vyhráno, ale ne. Ve Filipovi se totiž zhlížely mnohé další dívky a mezi nimi taky najatá naň vražedkyně Tereza. „Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala (posléze) tiše, byť na ilustraci se nad spanilým spáčem rozmáchává dýkou. Čin ale nedokoná, vždyť Filipa zbožňuje. Což i dcera „mlynáře z Lesního mlýna“ Gusta, v komiksu přejmenovaná s ohledem na Gustáva Husáka na Bertu. Kvůli Filipovi dokonce Berta neváhá Hedviku otrávit! A Hedvika umírá, ale je zase oživena – čarodějkou z jeskyně, zatímco Berta míchá další lektvary. Tentokrát nápoj lásky. Bohužel ho nevypije Filip, ale jeho kumpán. V rotě se Filip vypracoval „od píky“, a když se stal novým vůdcem, prosadil i vlastní, do pozoruhodné míry soukromé zájmy. Vedl naráz válku s dragouny i Martinicem, a ač jej Hedvika prosila, aby nechal „loupežničiny“, odmítl. Chtěl se nejdřív pomstít Martinicovi. A Hedvika? Aby nepřekážela, vrátila se do kláštera. A tlupa zachránila jistou Elišku. Hle, zatoužil po ní bývalý vůdce bandy, krvežíznivý Sahrberg: „Řeknu vám to přímo, Eliško. Náš náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád,“ lže tento padouch. „Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“ Vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“ „Ale drahoušku.“ „Co ode mne chcete?“ „Abys mne líbala a milovala,“ odvětil s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“ „Zpátky, bídníče, sic...“ „Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou.“ „Nepřibližujte se ke mně!“ „Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“ „Nikdy!“ „Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku, rozvášněný ji tiskne pevně k sobě a ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Kdo to přichází? Sám Lips Tullian již stojí před ním: „Odpověz mi, Sahrbergu! Svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“ Není divu, že lotr Filipa brzy zradí, ba vláká do pasti. A Eliška? Stane se milenkou, ale ne Sahrbergovou, nýbrž nejlepšího Lipsova přítele Wittorfa. Lips Tullian byl kdysi zveřejňován s ujištěním, že hltáme historický román, a ten ilustrovali minimálně dva výtvarníci – i včetně slavného Věnceslava Černého. Právě pod jejich obrázky pak Weigel objevil ty nejzajímavější „výdechy“: „Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian. Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku. Či: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem. A: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“ A také: Již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují. Ale erotické výlevy a výlety nikdy netrvají dlouho, takže vzápětí čteme: „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“ Avšak autor se rád vnořuje i do třasovisek hororu a... „Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti. V kapitole Lahvička s umrlčí hlavou pak ovšem najdeme i monolog hodný (samo sebou, že jen zdánlivě) samotného Shakespearova pera: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“ Perlami dávných loupežnických románů bývaly navíc nechtěně komické samomluvy a neí divu, že se pan Weigel podivoval, jaká že tajemství lze sdělit, aniž by „mumlající“ vůbec věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“ A těžko říct, zda to tak prostý čtenář opravdu chtěl a vyžadoval, ale osoby bezúhonné či vzdělané se v těchto škvárech zásadně dorozumívají tímtéž slovníkem jako osoby zlotřilé a negramotné. Tullianův loupežnický program pak připomíná chrabré zásady Juraje Jánošíka (1688–1713), který současně operoval na Slovensku, a zvíme: „Ne, Filip nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“ Už Friedrichu Schillerovi (1759–1805) posloužil Tullian jako předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Jaroslav Weigel postupně připravil scénáře o více než 120 stranách. Ztvárnění se roku 1972 chopil Kája Saudek a dílo začalo vycházet v Mladém světě. První část byla zveřejněna mezi 18. lednem a 27. prosincem téhož roku a jedná se o 51 pokračování včetně jednoho nultého. Dál se pokračovat nesmělo a teprve roku 1982 nenápadně vyšla samostatná publikace s dalším obrázkovým příběhem, jehož scénář Weigel vymýšlel už roku 1980. Komiks byl dokreslen rok nato a je známý jako Stříbrný poklad a jiná dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian. Má 22 stran. Roku 1985 následoval třetí svazeček (24 stran) této pomyslné trilogie, napsaný již roku 1983 a dokreslený rok nato. Jmenuje se Konec Sahrbergovy bandy a jiná neobvyklá dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullián (s čárkou nad A). Co bylo dál? Stříbrný poklad opět vyšel v trochu vylepšené verzi roku 1987 a oba posledně zmíněné komiksy vydal zjara 1990 v jediném sešitu o 48 stranách tehdejší odpovědný redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ladislav Horáček – v dnes neuvěřitelném nákladu 150 250 kusů. Právě oba tyto seriály jsou základem aktuální reedice, která je oproti vydání z roku 1990 v případě Stříbrného pokladu navíc kolorována. Poklad takto vychází poprvé a snad je to dobře, i když právě při jeho vybarvování musel Saudek celou jednu stránku překreslit, neboť se na ni rozlila běloba. Seriál je doplněný Weigelovými ne zrovna geniálními předkresleními a Saudkovými náčrty, ale nejen díky tomu dosáhla letošní publikace překvapujících 176 stran. Obsahuje i méně známou čtvrtou část ságy Dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian (1994). Nicméně u těchto 21 stránek nelze bohužel neregistrovat Saudkův kresebný úpadek – a oproti původní, kolorované verzi, je tato dnešní předvedena jen černobíle. V oddíle Doplňky dodá nová kniha také Weigelovy připomínky ke Stříbrnému pokladu a zvíme, že Saudek – na žádost vydavatele – vypracoval jednu stránku celou znovu. Jindy musel odstranit zdravení zdviženou pravicí, a ještě jinde německý „železný kříž“. Zmizet musela rovněž scéna vilné pitky anebo jistá bujná ňadra, inspirovaná snad i obálkou Playboye. To vše dnes už spatříme a zrovna tak Saudkovu parafrázi původní obálky Věnceslava Černého. A pozor! Nová kniha obsahuje také Dodatky k první knize Lips Tullian (2010), což jsou Weigelovy opravdu zevrubné komentáře k 51 epizodám dnes už takřka deset let staré publikace. Hned úvodem cimrmanolog přizná, že román odebíral jeho děd, „mistr cihlářský u hraběte Valdštejna“, a týden co týden obětoval dvacet krejcarů. Zemřel roku 1942, když bylo jeho vnukovi jedenáct, a vdova po sousedech vzápětí posbírala rozpůjčované sešity, pečlivě je seřadila po číslech – a uložila na půdu. „Každé prázdniny jsem strávil pár týdnů u hradišťské babičky,“ vzpomíná Weigel. „Exkurze na půdu patřily do mého programu, stejně jako truhla pod oknem plným pavučin. Po přečtení Jana Cimbury došlo na Lipse Tulliana, ale text mi připadal starožitný, špatně se četl a asi po třech sešitech putoval Lips zpět do truhly. Bylo mi třináct. Až jako vysokoškolák jsem se k Lipsovi vrátil a konečně ocenil ošumělé sešity plné citoslovců Ha! a Oh, ušlechtilých vnad, divokých vášní, hřímavého smíchu, výkřiků vítězné radosti... Tullian byl tentokrát pochopen, avšak znovu uložen vedle Pobožného střelce.“ Teprve v sedmdesátém roce putovala truhla k Weigelovi na chalupu a obsah do jeho pražského ateliéru. Nikoli nadarmo. Už rok nato nabídl dílo jako seriál Mladému světu a v komentářích připomíná taky to, že je Hedvika (o níž z historie nevíme pranic) nakreslena podle Olgy Schoberové, zatímco Hilda podle Saudkovy ženy Johany. Upozorňuje taktéž na malířovy (jehož nazývá jen Sau, ale kterému vždy vykal) scénáristické doplňky, záměrné anachronismy a vtípky, které unikaly pozornosti cenzorů. Jde například o viněty hotelů Alcron a Pupp, záchrannou brzdu v kočáře, lodičku složenou z titulní strany Mladého světa, inzerát na norkový kožich, holicí strojek v rukou útočícího cikána, o judo i o karate a dokonce o spojení jistého reálného ministra Flemminga s Jamesem Bondem. A Batman? I ten tu je. V 29. a ve 35. pokračování. Jinde pro změnu září celá plejáda kreslířů Dikobrazu včetně Vyčítala, Holého, Jelínka a Kantorka. Od července 1972 rostl bohužel s blížícím se sjezdem SSM (8. září) tlak na ukončení komiksu, jenž měl dle plánu zaniknout 5. září, ale přesto se udržel, ač jen do konce roku. A vydržel, ačkoli proti němu ráno 12. září horlila v rádiu „sama“ paní Jeriová: „Zamerikanizované obrázky ze života supermanského loupežníka.“ Ne tedy jen 33, ale celých 51 dílů se podařilo vytisknout, než Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže seriál takříkajíc zařízl. 49. a 50. epizoda Krvavá svatba a Vánoce v Lesním mlýně vyšly společně v posledním čísle roku 1972 – 27. prosince – a v původní verzi Martinic zmizel ve spleti chodeb, ale v komiksové variantě (odsouzené k ukončení) je pomsta vykonána. Mstil se ovšem i Svaz mládeže, byť během zveřejňování Tulliana vzrostl náklad Mladého světa o 105 tisíc výtisků! Týdně za to Saudek bral v přepočtu na dnešní hodnotu peněz víc než dvacet tisíc. I deník Mladá fronta si u něj brzy objednal obdobný loupežnický komiks Diamantová šifra, ale byl stopnut už po třech měsících. Také Tullian se v něm mihl, a to ve svém lese, s Hedvikou... Nu, byli takřka jako Rumcajs s Mankou, scénáře však nepsal Václav Čtvrtek, ale jistý Svatopluk Novotný. Karel Saudek ovšem Lipse – a někdy i jeho statečné druhy – epizodně obsazoval dál a do některých následných svých výtvorů, jimiž se – v tomto případě – staly Fantom opery uvádí, Zkáza balónu Kysibelka a Tajemství Zlatého koně. Jako motocyklista se pak Tullian dokonce objevuje ve Světě motorů. A připomeňme, že kniha Lips Tullian (2010), jejímž odpovědným redaktorem byl Ondřej Müller a k níž doslov napsal Tomáš Prokůpek (výtvarnou redaktorkou se tenkrát stala Berenika Saudková), obsahuje navíc další Weigelův a Saudkův komiks Černý Filip (1974). Bohužel se stal pouhým marným pokusem navázat na jednou již zapovězené. Jeho motivy sice pokorně vycházely z díla Aloise Jiráska, ale pouhých šest pokračování bylo zveřejněno 26. prosince 1973 až 30. ledna 1974, po čemž se zbývající dvě části Jezuitská misie a Svatí otcové v akci poprvé objevily teprve v oné knize z roku 2010. (Nepočítáme-li samizdatové vydání prvního z nich v Podivných pohádkách z roku 1974.) Druhá nezveřejněná stránka není ale dopracována. Prostým součtem zde vypočítaného díla o FILIPOVI mi vychází, že Weigel vytvořil scénáře pro 126 stran příběhů, ale můžete mě opravit, a již jen podotkněme, že ne všechny originály původních seriálů se dochovaly, takže některé stránky Tulliana i Filipa musely být reprodukovány z tisku. Ale díky dvornímu Saudkovu archiváři Pavlu Noskovi se právě z Lipse dochovalo takřka vše. Roku 1994 vydala Paseka i zkrácené převyprávění ságy s předmluvou Miloně Čepelky a s výše zmíněnou obálkou Věnceslava Černého. Jaroslav Weigel zajistil knize také grafickou úpravu, ba i vazbu, ale ledacos z původního škváru vynechal. Například několik kapitol o cikánech (zhýrale věznících dívku), pár pasáží o krvavých Sahrbergových dobrodružstvích a sekvence s úklady už zmiňovaného hraběte Jakoba Heinricha von Flemming (1667–1728), skutečné historické postavy. Svého času se zvažovala dokonce realizace televizního seriálu, ale nakonec z něj napsal Jaroslav Weigel jen tři díly. Ani ony dosud nebyly natočeny. Ale v letech 2010 až 2019 přinesl Albatros dozajista unikátní dilogii, podávající zcela ucelený obraz podstatného okruhu Saudkovy tvorby. I se všemi „okolo“ dochovanými nákresy a písemnostmi. Je to čin činů a na světě existuje jen málo seriálů, které mají podobně propracované nejen druhé, ale dokonce své třetí plány. Je to asi ten jediný přínos socialistické totality pro Káju Saudka. Proč by totiž jinak ony další plány provokativně vytvářel?   Jaroslav Weigel: Lips Tullian. Další dobrodružství. Kresby Kája Saudek. Ilustrace na obálce a odborná konzultace Berenika Saudková. Další odborné konzultace Pavel Herian a David Goldberg. Část tiskových podkladů, odborná konzultace, korektury (s Davidem Goldbergem), návrh a grafická úprava obálky (s Berenikou Saudkovou a Davidem Goldbergem), úvodní slovo a závěrečná ediční poznámka Pavel Nosek. Doplňující ediční poznámka, odborná konzultace, skenování a restaurování originálních a tištěných podkladů Filip Konečný. Ve spolupráci s Pavlem Noskem, rodinou Káji Saudka a nakladatelstvím Zlatý kůň vydalo ve společnosti Albatros Media a řadě Plus nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 176 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-29 10:08:21

Jak poznáte kvalitní stříbrný šperk? Padělek přitáhne magnet a silver plated klame tělem

Rádi byste si pořídili kvalitní stříbrný šperk, ale bojíte se, že naletíte a odnesete si napodobeninu? V dnešní době, kdy je trh zaplavený nesčetnými nabídkami v kamenných i online prodejnách, se tomu nelze divit. Naštěstí existují poměrně jednoduchá vodítka, která vám pomohou…Read more →

Čas načtení: 2024-06-19 14:57:24

Tanzanit - kámen vzácnější než diamant

Tanzanit najdete jen na jednom místě na světě Tanzanit má pouze jedno naleziště - oblast pohoří Merelani na severu Tanzanie, poblíž ikonického Kilimandžára. Jeho vzácnost a exkluzivita z něj činí velmi vyhledávaný drahokam, který je často označován za cennější než diamant. Šperky s tanzanitem jsou proto velmi populární a žádané.  Klenoty Amber Stříbrný prsten s tanzanitem a topazy Legenda o prvním nálezu Historie tanzanitu je spojena s legendou, která říká, že první kus tohoto drahokamu objevili masajští pastevci. Po velkém požáru způsobeném bleskem narazili na lesknoucí se modré krystaly. Masajské kmeny věří, že tanzanit má mystické a léčivé vlastnosti. Masajské ženy dostávají při porodu fialový šál, symbolizující tanzanit, který má přinést štěstí a ochranu novorozence. Pleochroismus tanzanitu - výjimečná vlastnost barev Tanzanit je známý svou silnou pleochroicitou - optickým jevem, při kterém se barva minerálu mění v závislosti na směru pozorování. Tento efekt je způsobený tím, že pleochroické minerály absorbují světlo různých vlnových délek různě v závislosti na směru krystalové osy. Tanzanit při různých úhlech pohledu může vykazovat tři odlišné barvy: modrou, fialovou a někdy červenohnědou. Kombinace jeho jedinečných barevných změn, vzácného naleziště a bohaté historie přispívá k jeho prestiži na trhu s drahokamy. Canva Set šperků s tanzanitem (Canva) Tanzanit mezi top 4 modrými drahokamy Tanzanit se stal jedním z nejoblíbenějších modrých drahokamů. Konkuruje akvamarínu, topazu a safíru, i když každý z těchto kamenů má svou jedinečnou barvu a vlastnosti. Po svém objevení získal tanzanit rychle celosvětovou pozornost. Společnost Tiffany & Co. hrála zásadní roli při jeho uvedení na trh, když mu dala název odkazující na jeho jedinečný původ.  Jak poznat pravý tanzanit Běžným okem tanzanit snadno zaměníte za už zmíněné jiné drahé kameny modré barvy. Ten pravý tanzanit se vyznačuje intenzivním odstínem modré s leskem až do fialova.  Pixabay Stříbrný náhrdelník s tanzanitem Beyoncé i vévodkyně Kate jej milují Šperky s tanzanitem si oblíbilo mnoho slavných žen. Sarah Jessica Parker, hvězda seriálu Sex ve městě, nosí často výrazné šperky s tanzanitem. Beyoncé dostala masivní prsten s tanzanitem od svého manžela, rappera Jay-Z. Tanzanit podtrhuje krásu hereček Anne Hathaway a Cate Blanchett. Vévodkyně Kate byla spatřena před lety ozdobena krásným přívěskem a náušnicemi s tanzanitem ve tvaru hrušky. Odhadovaná hodnota jejích šperků byla tehdy asi 8400 liber (asi 245 tisíc korun). Zajímá vás styl světových celebrit? Určitě vás bude bavit článek o oblíbených parfémech slavných hereček a zpěvaček. Překvapí vás, jaká vůně vede právě například u Beyoncé. Přidejte tanzanit ke svým šperkům Tanzanit není jen krásným drahokamem, ale také fascinujícím kouskem přírodní historie s bohatými legendami. Jeho původ, spojený s krásnou a divokou přírodou Tanzanie, spolu s jeho magickými vlastnostmi a oblibou mezi celebritami, z něj činí skutečný poklad mezi drahokamy. Jeho krása a vzácnost zaručují, že tanzanit bude i nadále fascinovat a přitahovat pozornost klenotníků i milovníků drahokamů po celém světě.    

Čas načtení: 2024-10-18 12:49:44

O2 nabízí neomezená data levněji než omezený tarif! Ale spěchejte, čas se krátí

Mobilní operátor O2 zlevnil tarif Neo+ Stříbrný z 949 na 549 Kč Sleva platí pouze do 22. října Cena platí po dobu prvních 6 měsíců Za neomezená data si v Česku obvykle pořádně připlatíte. Už dlouho se mluví o tom, že u nás jsou data druhá nejdražší v EU, ale tuzemští operátoři se do zlevňování […] Celý článek si můžete přečíst na O2 nabízí neomezená data levněji než omezený tarif! Ale spěchejte, čas se krátí

Čas načtení: 2010-01-06 13:00:00

Nike Air Jordan 1 Retro Silver 25th Anniversary Package / Kotníkové sneakers Air Jordan

Oslava pětadvacátého výročí od založení značky Air Jordan, tedy od vydání prvních tenisek Jordan I je v plném proudu! Po Silver Collection jsou tu další sneakers k této jedinečné události. Jedná se o stříbrné Jordan 1, které budou k dostání ve velmi zajímavém balení. K teniskám dostanete stříbrný k ...

Čas načtení: 2010-11-14 00:00:00

Pohádková koupelna: Design by Etrusca

Koupelna jako z pohádky, která se přeměňuje v realitu, tak bychom mohli charakterizovat růžovo-stříbrný koupelnový nábytek od italské společnosti Etrusca. Stylově řešený koupelnový nábytek s nádechem života na zámku, v moderním až nadčasovém pojetí, vhodný do designově řešených koupelen. Základním ...

Čas načtení: 2008-09-08 00:00:00

Prada — synonymum pro sexy eleganci / Profil značky Prada

Od poloviny devadesátých let se objevilo pouze pár status symbolů tak silných, jako Pradou vytepaný stříbrný trojúhelník. Síla značky Prada je taková, že dokáže přetvořit obyčejný černý nylonový batoh do toužebného doplňku. Ale vždycky to takové nebylo. Před příchodem Miuccii Prady a zejména před tí ...

Čas načtení: 2007-10-05 20:57:00

Fiat Bravo

Fiat Bravo fiat bravo Tento nový dravec od italských designérů je hezký, uhlazený, ale na druhou stranu pokud se probudí dokáže ve vás vyvolat skvěly pocit z jízdy, tak jdem se na něj podívat… Skvělá designérská práce Fiat opět změnil logo a Fiat Bravo dostal stříbrný nápis Fiat na rudém podklad ...

Čas načtení: 2024-02-09 00:01:36

Tablety T-Mobile v únoru [ceník]

T-Mobile má v nabídce řadu zajímavých tabletů, notebooků a herních konzolí. Podívejte se na kompletní ceník. Zařízení Cena Acer Aspire 3 (A315-34) – černý 8999 Kč Acer Aspire 3 (A315-34) – červený 8999 Kč Acer Aspire 3 (A315-35) – stříbrný 10699 Kč Acer Aspire 3 (A315-34-P3SQ) – černý 8999 Kč Acer Aspire 3 (A315-34-P75U) – […]

Čas načtení: 2024-01-11 00:50:23

Tablety T-Mobile v lednu [ceník]

T-Mobile má i ve svém novoročním ceníku celou řadu tabletů a notebooků, které si můžete v jeho prodejnách či eshopu pořídit. Podívejte se na kompletní ceník. Zařízení Cena Acer Aspire 3 (A315-34) – černý 8999 Kč Acer Aspire 3 (A315-34) – červený 8999 Kč Acer Aspire 3 (A315-35) – stříbrný 10699 Kč Acer Aspire 3 […]

Čas načtení: 2023-12-08 00:23:16

Tablety T-Mobile v prosinci [ceník]

Ve svém předvánočním ceníku má T-Mobile také 18 tabletů, notebooků a chytrých zařízení. Podívejte se na kompletní nabídku. Zařízení Cena Acer Aspire 3 (A315-34) – černý 8999 Kč Acer Aspire 3 (A315-34) – červený 8999 Kč Acer Aspire 3 (A315-35) – stříbrný 10699 Kč Acer Aspire 3 (A315-34-P3SQ) – černý 8999 Kč Acer Aspire 3 […]

Čas načtení: 2024-02-07 15:36:00

Katir má problém. Zmeškal dopingové kontroly a má pozastavenou činnost

Atletická veřejnost si vyslechla nepříjemnou zprávu. Stříbrný ze závodu na 5000 metrů z loňského MS Mo Katir má pozastavenou činnost. Španělský vytrvalec zmeškal tři dopingové kontroly v rozmezí dvanácti měsíců. Katirovi hrozí až dvouletý distanc, takže by mohl přijít o letní olympijské hry v Paříži.

Čas načtení: 2021-07-12 09:58:32

Festival Praha žije hudbou rozehraje pražské ulice a náměstí

Ulice, náměstí, parky, vnitrobloky a další místa prázdninové Prahy budou 16. a 17. července patřit nejen muzikantům nejrůznějších žánrů, ale i divadelníkům, artistům či slamerům. Po dlouhé měsíce ztichlé město se tak díky 6. ročníku festivalu Praha žije hudbou naplno otevře pouličnímu umění v nejrůznějších formách. Do dvoudenního programu pod heslem „Umění patří do ulic“ se zapojí celá řada profesionálních umělců. Někteří se tak vrátí ke svým začátkům, jiní si vyzkoušejí hraní na ulici poprvé. Společně však podpoří stovku buskerů, tedy pouliční umělce, kterým je festival věnován zejména. V pražských ulicích vystoupí například muzikanti Laco Déczi, Ondřej Ruml, Voxel, Bára Zmeková, Aiko, En.Dru, Stříbrný Rafael nebo Brass Avenue. Mezi performery se objeví držitel ceny Thálie Jakub Gottwald se svým projektem UR-fascism, slamer Anatol Svahilec, Jan Bárta a jeho pohybové představení Pitch nebo artisté ze Cirqueonu. Praha žije hudbou je festivalem, na kterém si diváci užijí koncerty či představení oblíbených umělců na netradičních místech a z bezprostřední blízkosti, ale také mohou objevovat nové talenty. Program nabídne zdarma na dvě stovky vystoupení na téměř čtyřech desítkách míst. Hlavní festivalová trasa prochází centrem města se zastávkami v parku Kampa, na piazzetě u Quadria, Jungmannově náměstí, Můstku, Na Příkopě, u Prašné brány, na náměstí Republiky, v atriu Paláce Archa až po Kasárna Karlín. Hudbou ale ožije i Staroměstské náměstí, atrium Olympic Garden, Náplavka u Rašínova nábřeží, Nová synagoga na Palmovce, venkovní kavárna Šesťák, nebo prostranství bývalého Stalinova pomníku na Letné. Veškerý program je zdarma, posluchači mohou muzikanty odměnit dobrovolnými příspěvky do klobouku. Celý festival probíhá pod dohledem Uličníka, který je symbolem festivalu a svobodného uměleckého vystupování v ulicích Prahy. Více informací na www.prahazijehudbou.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-04 17:54:18

Žít bez klíčů?

Jsou dny, které jsou na nás nezávislé – třeba slunovrat. Pak jsou dny, na které nejde zapomenout – 21. srpen 1968 třeba. Nakonec jsou dny, o kterých jsme se dohodli, že v nich budeme veselí a budeme je slavit, protože to, co bude dál, nikdo nezná – to je Silvestr... Čas, náš lidský čas se zase nachýlil... Každý na přelomu roku(ů) vždycky nějak bilancuje. I kdyby sám nechtěl, tak se mu ty myšlenky zpátky zatoulají. Nějak si pro sebe ten minulý rok třeba pojmenuje, uvažuje, co přinese to nedochůdče, jehož žije teprve první den, první týden… Také jsem se ohlížel a myslel na to, že první letošní fejeton musí být něco extra. To je asi špatně – už to slovo musí, musí, potom taky to – extra, to jsem nezačal nejlíp, viďte? No, probíral jsem si svoje stará psaní… a už vím. Dám sem fejeton, co mám nejradši – rád, nebo skoro, no. Trochu jsem ho zkrátil – jmenoval se Žít bez klíčů. Na začátku jsem se v něm zamýšlel nad tím, kolik vůbec potřebujeme různých klíčů a zámků a kolik času strávíme blbě a neproduktivně jen pitomým zamykáním a odmykáním a myšlením na to, jestli jsme zamkli. A myšlením na to, že klíče potřebuje i ten, kdo sám nekrade. To přání je chiméra a je možné, že života bez klíčů se třeba ani nedožiju. I to se může stát. Ale jen kvůli tomu přání života neklíčového, i když se zdá originální, kvůli tomu ten fejeton zas tolik rád nemám, to víte, že ne. Je to kvůli lásce. Protože kdysi jsem chodil s jednou Marií, která dělala asistentku u kouzelníka. To je zaměstnání, co! Prolézala falešným dnem skříně a chodila po jevišti na podpatcích a v punčocháčích, aby byly vidět krásné nohy…  Když jsem ji svlékal k lásce, stahoval jsem jí zároveň s košilkou i stříbrný klíček, co nosila na krku. A tak se do mého psaní tenkrát dostala. Přes klíček… Jezdil jsem za její kočovnou společností i mimo Prahu, stopem, a kolikrát jsem to jejich představení viděl, ani nespočítám. Pak mi vzpomínka na chvíle s ní, jak jsem si ty obrazy setkání pamatoval, zabrala na čas celou pozornost a já jsem najednou věděl, jaký konec ten fejeton bude mít. A jak jsem se teď tak rozepsal, shledávám, že už jsem vám to hlavní odvyprávěl, že bude stačit napsat vlastně už jenom ten konec. Konec dobrej, všecko dobrý, říká se, ne? Tak tady je: …kde se pořád bere ta hrabivost a chtivost? Šťastnější jsou přece ti bez klíčů! Kteří jsou! Být je víc než mít. Zdál se mi sen o těch krásných časech bez zamykání: Největší kouzelník mávne hůlkou, nadzdvihne cylindr a my všichni přestaneme chtít věci těch druhých. A potom snad jen jeden klíč mi zůstane, jen jeden klíč budu potřebovat. Ten k tvému srdci, Marie. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-19 08:33:36

Iva Tajovská: Hořící nebe (ukázka z knihy)

Příběh situovaný do východních Čech volně navazuje na autorčin román Odpusť, že jsem se vrátil a přibližuje osudy lidí, kteří jsou po prodělaném strádání během první světové války o více než dvacet let později znovu konfrontováni s dopady válečných útrap. Sleduje, jak chatrnou skořápku propagandou prezentovaného poklidného a bezpečného života v protektorátu nahlodávají sílící represe gradující během heydrichiády a likvidace odbojového a později i partyzánského hnutí. Utrpení pardubických obyvatel bylo završeno v druhé polovině roku 1944, kdy město zažilo bombardování Spojenci, kterým se až napotřetí podařilo dokončit likvidaci rafinerie vyrábějící syntetický benzín. Román je psychologickou sondou do životů obyčejných lidí žijících v protektorátu i amerických letců vysílaných ke konci války z italských základen nad naše území, aby likvidovali průmysl zaměřený na válečnou výrobu. Kniha vzdává úctu těm, kteří navzdory všudypřítomnému strachu a nebezpečí dokázali podat pomocnou ruku. Je o lásce v mnoha podobách – zralé, vášnivé, vysněné, zakázané i opovrhované. Je o hledání identity, o statečnosti, nezištnosti, lži i bezohlednosti. Ukazuje, že pravda má tolik tváří, kolik je jejích nositelů a pozorovatelů.   Ukázka z knihy Polední tma nad městem Jiřinka rozpustile kope odřeným sandálkem do zasychající trávy. Dívá se, jak se odmršťují hrudky hlíny a na zemi zůstává důlek. Ale i to ji za chvíli přestane bavit. Nudí se. Z její maminky se stala socha. Vůbec se nehýbe, jen pusa jí občas zacuká. Pořád kouká před sebe a jí si nevšímá. Přitom má žízeň a chce se jí spát. I když si zvedá sukýnku a mává s ní, tak je jí pořád teplo. Kdyby tu byl alespoň ten pramen vody, jak o něm mluvil tatínek, tak by si v něm namočila ruce a vlásky.      Ten šeredný zvuk, který se sem nese, je protivný. Když jsou s tatínkem a takhle nějak podobně to kvílí, tak se jdou všichni schovat dolů do sklepa. Ale teď to houká jinak, chvíli tence a pak hned jinak, jako když se maminka hádá s tatínkem nebo jako když pradědeček Vojta dělá legraci a na houslích jí ukazuje, jak se dají střídat vysoké a hluboké tóny.      „Jsme v bezpečí, neboj se, nic se nám nestane. Jdeme se schovat jen proto, že je to úřední nařízení,“ říká vždycky tatínek. Jenom si ve sklepě pokaždé chvíli posedí, maminka jí dá piškotek nebo nějakou mlsotu a pak, když ta siréna začne houkat jinak, zase můžou domů. Zaslechla, jak se maminka s tatínkem bavili o tom, že když to jednou v noci padalo, tak zrovna byly s maminkou v Morašicích. Že alespoň nebudou mít noční běsy. Jenže neví, co padalo a co jsou to ty běsy. Ale asi to nebude nic hezkého, protože u toho šeptali, aby je neslyšela.      Zvuk zařezávající se do uší zvedá dívčinu hlavu vzhůru. „Maminko, podívej,“ ruka Jiřinky míří k nebi. „Jak se ty naše rybenky dostaly tak vysoko, až na oblohu?“ kroutí udiveně hlavou. „Nebo už vyšly stříbrný hvězdičky?“      Blížící se zvuky a hlas dcery vstupují do Sonina rozjímání a nemilosrdně ji táhnou do přítomnosti z lahodnosti světa vonícího mořem, levandulí a milovaným mužem. Strnule hledí na oblohu. Zesilující se hukot motorů připomíná roj rozzlobených sršní.      Zem se rozhoupala. Na zlomek vteřiny se Soňa vrací do svého pravého světa, sedí v loďce na břehu moře a čeká na George.      Záblesky se střídají s ohlušujícími ránami. Chce utíkat, ale nohy neposlouchají. Choulí se do klubíčka, hlavu tiskne mezi kolena, aby neslyšela. Vše kolem se chvěje. I její tělo.      Nebe se rozplakalo černými slzami. Zvětšují se a po dopadu halí do hustého kouře místo nedaleko dvou malých žen. Soňa se odváží podívat směrem k továrně. Slyší exploze, vidí dýmající čerň, kterou se proplétají plameny. Olizují komíny tyčící se nad počátkem zmaru. Horko, už i tak nesnesitelné, sálá do okolí. Z nebe padají další a další zvětšující se tečky. Místa jejich dopadu se vzdalují od rafinerie. Míří na nádraží. Cukrovar. Lihovar. Domy. Letiště. Mučí sténající město.      Hmota se bortí. Prostor kolem kvílí a naříká. Vzduch se stává nedýchatelným.      Slzy kreslí Jiřince světlé cestičky v uprášeném obličeji. Vyděšeně hledí na matku, která se klepe tak silně, až se její tvář rozostřuje a připomíná nepovedený rozpitý obraz. Neví, co má dělat. Obejme mámu, ráda by se schovala v jejím náručí, ale matčino chvění je tak silné, že se obě klepají stejně. Hluk, horko, výbuchy a nedýchatelno nabírají obludné rozměry. Lidství se začíná škvařit stejně tak jako parafín a olej v bortící se rafinerii.      Tříštivá detonace porcuje vzduch. Zem se houpe a ne a ne přestat. V těle děvčátka exploduje pud sebezáchovy. Chytá za ruku matku připomínající hračku, ve které se zasekl natahovací strojek. Vleče ji za sebou. Tuší, že by se měly dostat k prvním domům Svítkova, tam, kde jsou lidé. Prodírají se kopřivami a šlahouny plané révy, které obrůstají chátrající kapličku. Žena a dívenka si vyměňují role. Jiřinka se snaží k matce mluvit konejšivým hlasem, tak, jak to slýchává u tatínka, když se matka zlobí nebo je rozrušená. V krku ji pálí, plíce drásá kouř, přesto se jí daří matku donutit k pohybu a vést směrem od žáru. Rozezní se nové údery. Následující tlaková vlna odhazuje dvě drobná těla a nechává je měkce dopadnout do rigolu na kraji lesa, vystlaného listím a mechem.      Hluk utichá. Nejdříve všechno zrudne, na okamžik zčerná a pak se kolem Soni rozlije konejšivý opar. Vše mizí. Jako když spánek obejme unavené tělo. Ale jen na laskavý okamžik. Než se přibelhá černá můra. Zarývá do Soni krvavé hnáty, aby ji probudila a donutila zvednout hlavu. Zahlédne zpovzdálí „svou“ kapličku, za níž tančí plameny a temný dým se vpíjí do černající oblohy. Nepochopitelný obraz připomínající znetvořené kulisy zpackaného divadelního představení. A než zděšení a údiv dovolí její hlavě klesnout k rozpálené zemi, zahlédne zvětšující se předmět, který se oddělil od stovek dalších. Dopadá na kapli. Už beztak stářím skloněný kříž zaúpěl. Zachraptěl tesknou píseň a pak se rezignovaně sesunul k zemi.      O několik minut později oblohou prolétlo nové kovové hejno a v dálce nad letištěm a závodištěm porodilo další tuny bomb. Sonina ruka zašátrala kolem sebe. Nahmatala cůpky a pak rozpálené, chvějící se tělíčko. Křeč povolila. Loučící se torzo síly si to na poslední chvíli rozmyslelo a dovolilo jí přitáhnout dcerku pod sebe a zakrýt její tělo svým. * * * Stejně tak jako dalším deseti mužům posádky liberatoru stékají slané krůpěje i po tváři poručíka Paula Whitemana. Vlhkost, fyzický projev soustředění a nervozity, se i v chladu výšky dere na povrch jejich těl. Než se bombardér odlehčený od svého nákladu vydal na cestu zpět, naposledy zakroužil nad rafinerií zahalenou do černého dýmu. Město, ještě před několika desítkami minut zalité sluncem, se přehouplo do noci.      „Dobrá práce, hoši!“ Paul se otáčí k mužům za svými zády a má co dělat, aby přehlušil zvuk čtyř motorů, který se mísí se vzdalujícími se výbuchy olejových nádrží. Kontroluje čas. Je 12.22. Než srovnal výšku na 6660 metrů, zahlédl kromě rozesetých kráterů a menších požárů v obytné části města i v přilehlých vesnicích kouř a plameny, které se valí od nádraží. Evidentně je budova zasažena a zdá se, že je téměř srovnána se zemí. Je patrné, že se podařilo poškodit i železnici severně od seřadiště. Zamrzelo ho, že tento úspěch nebude patřit jeho skupině. Kluci, nejspíš ze třetí vlny, kterým se podařilo zasáhnout nejen rafinerii, ale i kolejiště nádraží, za tenhle kousek určitě dostanou vyznamenání.      Ale nebude si kazit náladu. I oni odvedli vynikající výkon. Dopady pum z jeho bombardéru byly přesně zacíleny, nic naplat, jejich bombometčík je zkušený chlapík, a navíc i vnější podmínky jim byly příznivě nakloněny. Svůj úkol beze zbytku splnili. Dokonce byl nečekaně až příliš snadný. Protiletadlová obrana rafinerie ani blízkého okolí se buď včas nevzpamatovala, nebo žádná nebyla.      Ostatně vše stále díkybohu probíhá snadno. Luftwaffe je nejspíš vyčerpaná nebo zaskočená. Nebo větší část přemístěna na frontu. Skopčáci melou z posledního, Velkoněmecká říše se svým názvem už dlouho chlubit nebude.      Paul cítí uspokojení a hrdost. Vesele si lusknul prsty, když se ještě jednou podíval pod sebe. Z řeky, do níž se vlévá užší, vytryskl gejzír. Nastal čas vyklidit prostor a uvolnit ho pro další vlnu, která má na starost likvidaci pardubického letiště.      Paul je pyšný na práci celé 15. letecké armády Spojených států. Levou zatáčkou na jih opouští prostor města a směřuje k Zwettlu, aby se tam ve formaci setkali s dalším svazem a společně se vrátili na italské základny.      Ani téměř sedmikilometrová výška neochlazuje mysl jedenácti mužů na palubě liberatoru. Oheň a žár, které zanechali hluboko a daleko za sebou, jim stále zůstává v očích. Poručík Paul má žízeň a brní ho nohy. Dlouhým sezením a plnou koncentrací je celý zkoprnělý, stejně tak jako druhý pilot a chlapci za ním. Šíji má ztuhlou. Ví, že až za několik hodin na základně vystoupí z letadla a napětí vystřídá úleva, zaplatí za ni druhý den bolestí hlavy a ramen.      Let se znovu stává monotónním. Je unavený, nemá chuť hovořit s navigátorem ani s nikým dalším v malém prostoru o ničem víc, než je nezbytné pro bezpečný návrat. Ještě není vhodná doba poděkovat oficiálně osádce za skvělou práci, dokud nejsou na zemi, nosí to smůlu. Potřebuje šetřit síly, ne překřikovat hluk motorů. Mají před sebou ještě dlouhou cestu. Cítí, že přichází okamžik, kdy mu únava začne přivírat víčka. Nemůže si dovolit jakoukoliv nepozornost. Postupně uděluje členům posádky pokyny, aby zkontrolovali to, za co je kdo zodpovědný. Ví, že se nacházejí v nebezpečném čase po splnění hlavního úkolu, který se je pokouší ukolébat dojmem, že je hotovo, vše je v pořádku a už není třeba se plně soustředit. Stále jsou na nepřátelském území. Sám se sebou si umí poradit. Je to hloupé, ale účinné. Protože o sobě ví, že má skvělý sluch, zaposlouchává se do zvuků čtyř motorů a snaží se rozeznat drobné nuance, které by je mohly odlišit. Nezachytil žádný rozdíl, motory šlapou jednolitě a spolehlivě.      Bombardér si šveholí svou vyladěnou písničku. Hoši hlásí splnění rozkazů a navigátor si na okamžik sundává sluchadla. Let se znovu noří do poklidného stereotypu.      Paulovy myšlenky utíkají k Georgeovi. Tak se na něj těšil. Od první chvíle mu s ním bylo dobře. Protože dokázal naslouchat. Uměl mu dát najevo, jak je zajímavé to, co říká. Už řadu měsíců žije v malém prostoru ve společnosti mužů různých hodností, profesí, povah a temperamentů. Ale každý z nich nejraději mluví o sobě. O sobě ve válce. O svých domnělých i skutečných hrdinstvích. Opakují se, omílají každý detail svých bojových akcí. Samozřejmě je potřeba všechno rozebrat, i o tomto úspěšném náletu se bude na základně mluvit do aleluja, ale Paulovi to bude stačit dvakrát třikrát, ale pak tím bude přesycený. Protože napětí každé akce musí být správně zpracované. A pak odsunuté. U bojového letectva je už příliš dlouho na to, aby věděl, že všechny útoky mají své oběti. Každá vzpomínka na ně zanechá jizvu. A aby neuzmula kus odvahy, jejíž příděl není bezedný, je lepší nevědět. Vymluvit se a pak zapomenout. Neoživovat příběhy ztrát, smrti a zranění, nekumulovat trápení a běsy druhých.      Potřeboval hovořit o něčem jiném. A s Georgem to bylo tak snadné. Přirozené. Mírové. I on chtěl slyšet o tom, co bylo, je a bude za branami základny. O něčem abstraktním. O tom, co je přesahuje. O domově, o plánech, o zázemí, o čemkoliv, co nemá nic společného s tím, že když s kamennou tváří usedne ke kniplu, drátěný kartáč se rozvrní v jeho vnitřnostech a začne odříkávat mantru o tom, že návrat je nejistý. George je tak jiný. Poslouchal. Vyptával se. Zajímalo ho, co dělal, než se dostal do armády. Co ho těší, co prožívá, co má rád. Neměl potřebu stále dokolečka mluvit o válce, jednotlivostech bojů, o politice, a dokonce ani o sobě. Přesto se dalo odtušit, že má v sobě něco zajímavého, co ho odlišuje. Tušil v něm tajemství. Něco navíc. V co doufal. To, co hledá. Co se napoprvé neodvážil naznačit, natož vyslovit. Aby něco nepokazil. Znepokojivá směsice naděje, nejistoty, netrpělivosti, obav, doufání a očekávání v něm bolavě kvasila. Přesto udělal chybu, když poprvé, kdy byli spolu sami, příliš pil a mluvil, aby zamaskoval svoje rozrušení a rozpaky. A ke všemu se nechal zdržovat kumpány ze své základny místo toho, aby se o Georgeovi dozvěděl víc.      Ale minulý týden bylo všechno napraveno. Neví, který z nich se první odhodlal. Nesmělý impulz probudil bouři. Vnořili se do své jinakosti. Bezprostřednosti. Zakázané, vysmívané a nepotlačitelné proměnili v čistotu. Opojnou danost.      Ne, nebyl to zázrak. Jen přirozenost, která dokořán otevřela bránu tomu, co tak dlouho potlačoval. Přirozenost jeho a Georgeova. Měla mít dnes pokračování. Zpropadený rozkaz z velitelství pokazil jejich den. Neví jistě, zda se dnešní akce dotkla i jeho. Kéž by ne…  {loadmodule mod_tags_similar,Související}       Navigátor hlásí, že se blíží k Jindřichovu Hradci, a než to stačí doříct, z prostoru se vynoří německé stíhačky. Americké stíhací letouny, doprovázející bombardéry, se pouštějí za nimi. Stres se rozšafně uvelebí v Paulově šíji.      V kabině je to rázem jako v rozdrážděném úle. „Je jich nejmíň dvacet,“ křičí kdosi z osádky a všichni sledují, jak se od nich odlepuje ochranný stíhací doprovod a pouští se do boje.      Oheň, kouř a střelba jsou náhle všude kolem. Palubní střelci mají plné ruce práce. Z druhé strany se vynořují další desítky německých stíhaček.      „Nejsme chránění!“ křičí navigátor do hukotu motorů a střelby. „Svině germánský, odlákali naše stíhačky!“ řve bombometčík a po bledém obličeji mu stéká pot.      Před očima Paula zpěčujícíma se uvěřit se mihne žhnoucí předmět, který ještě před několika vteřinami byl bombardovací liberator jejich formace. Tříšť kovu doprovázená ohněm a kouřem padá k zemi. Zleva zahlédne několik mužů na padácích. Jeden z nich vypadá jako hadrák patřící ke kupce sena na poli. Je rád, že se tak rychle vzdalují a nevidí jim do tváře. Všechny by je znal.      Bortí se pomíjivá převaha vykonavatelů rozkazů, kteří v moderních strojích měli v sedmikilometrové výšce nad městem ruce na páce, aby dali pokyn kovovým tlamám k vyhřeznutí pum.      Paul ucítí benzín. Vydává rozkaz k nasazení kyslíkových masek. Ale i tak se nemůže zbavit pocitu, že se mu v nose probouzejí částice jakési divné směsice pachů. Jako by se mu chtěly připomenout molekuly škvařícího se oleje, asfaltu i tavícího se parafínu z rafinerie promísené s páchnoucími molekulami hořícího máku a obilí z cukrovaru a lihovaru.      Každý z osádky plní svůj úkol, vzdorují vřavě útočících hákových křížů.      Přilétá další vlna německých stíhaček. Dva kulomety na boční straně zmlknou.      Kabinou zazní rozkaz poručíka Paula Whitemana nasadit padáky. Ale vzápětí se ozve rána, která přehluší pobrukování pekla, kterému podzemí a zem začaly být těsné.      Ocas letadla se rozzáří, jako by si pro osádku liberatoru přišlo samo slunce.   Iva Tajovská (nar. 1959 v Pardubicích, matka dvou dospělých dcer) vystudovala obor sociální práce a působí v neziskové organizaci v sociální sféře. Právě odtud vesměs čerpá náměty pro své prózy – dojemné, laskavé a současně syrové příběhy lidí, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata. Jejím literárním debutem byl soubor novel Jepičí hvězdy (2006), dále následovaly romány Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009), povídkový soubor Jarmark obnažených duší (2010), novely Odkladiště náručí (2013) a Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016). V románu Odpusť, že jsem se vrátil (2018) se autorka zaměřila na osudy obyčejných lidí zasažených první světovou válkou. Podle povídky Archiv ze souboru Jepičí hvězdy natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film.   Nakladatelství Prostor, 2019, 264 stran

Čas načtení: 2024-02-19 13:10:00

Novinky v seriálu Jedna rodina: Olympionik Vavřinec Hradilek a sado maso hrátky Čtvrtníčka a Holubové

Po StarDance pronikl i do seriálu Jedna rodina. Kajakář, slalomář a stříbrný medailista z LOH 2012 Vavřinec Hradilek (36) sundal taneční polobotky a vrátil se zase k vodě a lodím. Aspoň před kamerou.

Čas načtení: 2024-02-21 16:03:00

Jihočeský kraj: Udělovaly se Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu

68 studentů a studentek převzalo na krajském úřadě dne 20. února 2024 své bronzové a stříbrné ceny vévody z Edinburghu (DofE). Toto ocenění získávají po absolvování programu, který pochází z Velké Británie a byl založen v roce 1956 princem Philipem, manželem královny Alžběty II. Stříbrný certifikát si odneslo 12 absolventů, bronzový pak 56 absolventů. Celkem je v Jihočeském kraji do programu zapojeno 21 organizací.

Čas načtení: 2024-02-22 14:21:07

Zaklínač: Zrnko pravdy / Menší zlo

Povídky Zrno pravdy a Menší zlo vyšly v polštině poprvé v časopise Fantastyka, první v roce 1989, druhá o rok později. U nás vyšly poprvé v knize Zaklínač – stříbrný meč (Winston Smith 1992) v překladech Stanislava Komárka a Jiřího Pilcha. Sapkowski v obou povídkách skvěle zpracoval dva populární pohádkové motivy. A nyní se díky nakladatelství CREW tyhle „pohádky“ dočkaly i komiksové podoby.