Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-17 06:36:01

Stopař Ladislava Zibura získal Cenu Hanzelky a Zikmunda

Druhý ročník Ceny Hanzelky a Zikmunda o nejlepší rukopis roku opanoval Ladislav Zibura s knihou Prázdniny v Evropě (BizBooks 2019), která získala prvenství v hlavní kategorii Nejlepší cestopis roku. Zibura tak navázal na loňský úspěch, kdy Svaz knihovníků vyhlásil jeho titul Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii (BizBooks) nejpůjčovanějším cestopisem v českých knihovnách. Tatáž publikace si zopakovala své prvenství mezi nejvyhledávanějšími cestopisy i letos. V kategorii cestopisná fotografie byla nejúspěšnější Jana Kašparová se snímkem Midnight Fun Run. Výbor pro udělování Ceny H+Z také ocenil rozhlasový počin roku – dílo Pocta Miroslavu Zikmundovi dramaturga Rádia Retro Tomáše Černého a režisérky Táni Smržové. „Ve srovnání s minulým ročníkem jsme měli možnost hodnotit více textů, jejichž autoři mají ambici říci více o zemi, v níž cestují, nikoliv jen projektovat svoje ego do místa, kde už před nimi byly desetitisíce lidí,“ zhodnotil letošní hlavní kategorii člen poroty Jan Rybář. Pětičlenná porota hlavní kategorie nominovala ze čtrnácti přihlášených publikací do užšího výběru pět titulů: Ladislav Zibura: Prázdniny v Evropě (BizBooks), Jiří Kalát: Všichni tady lžou (Šimon Ryšavý), Julie Urbišová: Doma v NOLA (Radioservis), Pavel Svoboda: Napříč Asií (vlastním nákladem) a Busny: TAM – Jedeme do Afriky (Jota). Nakonec všichni porotci hlasovali pro Prázdniny v Evropě. „Ziburova kniha je vyvážená jak po obsahové, tak po grafické stránce. Splňuje všechna kritéria kvalitního cestopisu. Je autentická, zábavná, čtenář se dozví mnohé o atmosféře země, kudy autor cestuje,“ shrnula názor poroty její členka Milena Holcová. „Porotu velmi zaujal také text Jiřího Kaláta Všichni tady lžou. Autor zajímavě zpracoval svoje zkušenosti z Izraele a Palestiny. Snaží se o objektivitu. Čtenář má možnost si udělat vlastní názor, což je velmi cenné. Bohužel při hodnocení knize uškodila mizerná grafika a nekvalitní fotografie,“ dodala Holcová Nejlepší cestopisnou fotografii roku 2019 vybírala porota z šestnácti set sedmdesáti dvou přihlášených snímků. Do finále jich postoupilo pět – od autorů Jany Břížďalové, Igora Mikuly, Jany Kašparové, Kristýny Kvapilové a Michala Norberta. Cenu si odnesla Jana Kašparová se snímkem Midnight Fun Run, k němuž poznamenala: „Fotografie vznikla na cestě do Inuviku, kde jsme se s přáteli účastnili půlnočního běhu na 10 km. Cesta po nové ´dálnici´, zvířený prach a slunce nízko nad obzorem vytvořili krásnou atmosféru. V červnu již slunce za polárním kruhem nezapadá, což dává prostor pro dlouhé výlety a šílené nápady.“    Člen poroty Jan Rybář k vítězství Jany Kašparové prohlásil: “Letos se sešlo skutečně hodně skvělých fotek a finální výběr byl těžší než vloni. Snažili jsme se vybrat fotografii, která je opravdu cestovatelská – tedy kombinuje jak vizuální stránku, tak cestovatelské emoce i kouzlo okamžiku. A to fotografie Midnight Fun Run naplňuje.“ Dílo Pocta Miroslavu Zikmundovi, jež se Výbor pro udělování Ceny H+Z rozhodl ocenit jako rozhlasový počin roku 2019, vzniklo z desítek hodin historických zvukových záznamů ke 100. narozeninám legendárního cestovatele. „Projekt umožnil také připomenout důležitou osobnost, bez které by dost možná nebyla sláva H+Z taková, jaká byla – režiséra a interpreta reportáží Karla Pecha,“ uvedl jeho autor Tomáš Černý. Cenu Hanzelky a Zikmunda vyhlašuje Výbor pro udělování Ceny H+Z, který tvoří spoluautoři knihy Století Miroslava Zikmunda: filmař, režisér Petr Horký (autor stejnojmenného filmového dokumentu nominovaného na Českého lva), dokumentarista Miroslav Náplava (mj. editor digestů knih H+Z) a rozhlasový moderátor Vladimír Kroc (autor CD Život se rovná přesnému součtu náhod a alternativního komentáře k novým vydáním původních filmů H+Z).

Čas načtení: 2019-11-27 08:02:27

Hacknuli nám víza aneb Proboha, jenom nezavádějte elektronické volby

To, co dva ruští matfyzáci provedli s vízovým systémem, ve mně vzbuzuje hluboké pochybnosti o fungování našeho státu. Ne, že bych je předtím neměl… Takže, bezpečnostní zpráva měsíce, ne-li roku: dva Rusové usedlí v Praze ovládli systém udělování českých víz ve Vietnamu tak, aby mohli dávat prioritu lidem, kteří zaplatili příslušné výpalné vietnamské mafii. Fungovalo to šest let. Coby člověku, který se léta zabýval počítačovou bezpečností, se mi ježí vlasy na hlavě. Toto jsem možná ani nechtěl vědět. Tenhle drak má dvě tlamy, jednu hroznější než druhou. Ta první spočívá v tom, že nešlo o jednorázové hacknutí, ale trvalý stav. To bohužel ukazuje, jaká kultura bezpečnosti IT na tom ministerstvu panuje. Nevyčítal bych nikomu – ani státu, ani firmě – že jej hacknuli jednou za dlouho. To se stane, 100 % bezpečné digitální systémy neexistují, neušli tomu Američané, Rusové, nikdo. Ale kdo má aspoň trochu pojem o ochraně dat, tak si zavede v organizaci mechanismy, které na takový útok mají přijít a zareagovat. Ideálně brzy, během pár hodin, maximálně během pár dní. Prostě takovou digitální kontrarozvědku, imunitní systém. Proti matfyzákům musejí stát jiní matfyzáci. Jinak to nejde, žádný magický recept na to není. (Omlouvám se všem dalším fakultám, které jsem tady teď nevyjmenoval. Já vím, že jste dobří. Ale tohle je nějaký slohový útvar, který musí mít spád.) Šest let? ŠEST LET? Abych si půjčil slova své vlastní literární postavy, majora Legnattiho z Krvavých levandulí: „To je kurva špatný!“ Nemyslím si přitom, že ti lidi, kteří pro vládu pracují, jsou líní nebo nekompetentní. Tipuji na něco jiného – nejspíš jich bude málo. Na bezpečnosti se snadno škrtá, navíc panuje tuhý boj o IT talenty se soukromým sektorem, který je ochoten je daleko lépe zaplatit a vůbec se o ně starat. Byl jsem před pár měsíci na návštěvě v jedné velké a proslulé antivirové firmě – tam se ti programátoři mají „jak prasata v žitě“. To jim stát nedokáže zajistit. Druhý průser spočívá v povaze útoku. Přátelé, drtivá většina ilegálních hackovacích aktivit jsou nenápadné, tiché krádeže dat. Prostě se ten útočník někam vloudí, exfiltruje ven, co může, a následně se za sebou snaží zamést stopy tak, aby se ani nepoznalo, že tam byl. Dost často se na to taky nepřijde, nebo až s velkým časovým odstupem. Jedna z věcí, o které se v takovém případě hackeři snaží, je to, aby se napadený systém nezačal chovat v žádném smyslu divně. Aby to prostě fungovalo jako dříve a nikdo si ničeho nevšiml – rozhodně ne amatéři, kteří ten systém v každodenním provozu používají. Řemeslně provedený hackerský útok může odhalit jedině profesionál, který o tom něco ví. Toto byla naprosto jiná kategorie útoku, naprosto drzé aktivní ovlivňování činnosti systému tak, aby dělal to, co si útočníci přáli. A jak nápadně! Permanentně přetížená telefonní linka pro normální lidské použití, hergot, to nikoho netrklo dřív? To je přeci dost výrazný symptom, že něco není v pořádku. Jak se praví v tom článku na Seznamu: v roce 2017 „sílilo podezření“, tak raději vypnuli starý systém a zavedli nový, který byl ihned znovu napaden – hm, když máte sílící podezření, asi je na místě spíš zkoumat, co se tedy konkrétně děje, ne? Ne jenom přehodit systém z jedné implementace na druhou. To podezření přeci znamená, že někde může být aktivní útočník, a ten se na to nevykašle jen proto, že se technologie změnila. Ten asi útočí z nějakého důvodu, který nepomine tím, že vyměníte servery. (V tomto případě byl motivem peněžní zisk). Ano, je možné, že příslušní lidi byli podplaceni, aby si toho nevšímali, ale moc tomu nevěřím. Ve službách vlády pracuje dost lidí na to, aby ani bohatá vízová mafie nedokázala snadno identifikovat a uplatit či zastrašit všechny. Nejlepší důkaz toho, že tam pracují nějací poctiví administrátoři, je nakonec to, že se na celou věc přišlo. Ale trvalo to zatraceně dlouho. Příliš dlouho, na to, jaká byla povaha útoku. Totálně si předělat systém používaný denně X lidmi k obrazu svému, to je i v hackerském světě chucpe. A to přitom podle toho popisu, který nám Seznam zprávy přinesly, ani nemůžu říci, že by ti dva maníci byli kdovíjaké high-tech komando. Jo, něco nepochybně uměli, ale státní složky velkých zemí mají ty schopnosti ještě řádově někde jinde. Návazná myšlenka tohoto článku: proboha, jenom nezavádějte elektronické volby. Opravdu ne. Na kolenou vás prosím. Ano, já vím, že to některé státy udělaly. Ne, nemyslím si, že by to byl dobrý nápad. Něco málo už jsem k tomuto tématu napsal zde a zpětně bych na tom nic neměnil. Zato bych rád něco dodal, a to nejen ve světle průšvihu, který vyplaval v systému udělování víz. Kdykoliv čtu něčí argumenty, proč hlasovat po internetu, narážím buď na naprosto bezobsažné fráze typu „je 21. století“ (A co? Já mám taky kalendář, vím to.) nebo na argumentaci typu „zvýší to volební účast“. Já jsem většinou hodný člověk, ale tady si nebudu brát servítky: toto je idiocie a ten, kdo tak vážně argumentuje, by si měl dát před zrcadlem pár facek. Snaží se totiž vyměnit mírný nárůst efektivity za zásadní bezpečnostní rizika, která se ani nedají úplně modelovat. Přirovnal bych to ke snaze ušetřit na nákupu nových pneumatik, když ty staré jsou totálně sjeté a meteorologové hlásí, že bude náledí. Efektivita + uživatelská přívětivost vs. Bezpečnost mají totiž při zpracování dat určitou tendenci jít proti sobě. Není to 100% pravidlo, má své výjimky, ale těch výjimek je málo. Chcete zase přirovnání? Je to asi stejně platné pravidlo, jako že lidi mají ve čtyřiceti letech více špeku na břiše a vyšší krevní tlak než ve dvaceti. Najdou se jedinci, kteří se tomuhle nepříznivému trendu dokážou vzepřít, ale je jich málo. A volby nejsou nic jiného než masové zpracování dat, u kterých se navíc snažíte uhlídat anonymitu a osobní výkon volebního práva, což je v IT opravdu těžký oříšek. Čím jednodušší a pohodlnější ten systém digitálního hlasování bude, tím větší pravděpodobnost, že v jeho bezpečnosti se budou skrývat závažné díry. Jenomže nebude-li pohodlný, zase jej lidi nebudou používat, tudíž by byl k ničemu. Umíte si představit, jaký dopad by na stav demokracie v této zemi mělo zjištění, že něco podobného, jako se stalo se systémem udělování víz, se stalo taky se servery, které zpracovávají výsledky elektronických voleb? Že by se jednoho dne ukázalo, že posledních šest let si s hlasováním mohl dělat nějaký Arťuchin, Zhang Li nebo třeba Johnson (dosaďte další jména podle svého oblíbeného globálního bubáka), co chtěl? Nezpůsobilo by to náhodou opravdu vážný úpadek důvěry v základní mechanismy fungování státu? My Češi už jsme beztak dost skeptičtí vůči tomu, jak to nahoře funguje. Toto by byla brána vedoucí k totálnímu cynismu a zahořklosti. Obzvlášť v tomto směru apeluji na Pirátskou stranu, která už se rozcvičuje k účasti ve vládě. Hele, já vím, že vy jste progresivní levice a já jsem stará konzerva. Je mi naprosto jasné, že se nemůžeme shodnout na migraci, eurohujeřině a podobných kontroverzních tématech. Ale toto je nadstranická záležitost, otázka fungování celého demokratického systému. Zrovna od vašich členů a příznivců jsem bohužel myšlenky na digitální hlasování slyšel často. Prosím vás snažně, Piráti, vyssss…te se na to. První, co je potřeba udělat, je důkladná revize zabezpečení všech IT systémů, které tento stát provozuje už teď. Jenom to by podle mého názoru zabralo tak pět let práce, protože to není jednorázový úkon, ale nastavení trvalého procesu, a těch lidí, kteří tohle dokáží udělat a dozorovat, není zas tak moc. Zahrňte do toho i medicínské a pojišťovenské databáze, superpopulární terč hackerů po celém světě. Do té doby, než bude tohle zajištěno na adekvátní úrovni, a to včetně nezávislých auditů (rozhodně se nesmí důvěřovat úředníkům, že budou dostatečně kontrolovat sami sebe), nemá ani smysl uvažovat o nějakých elektronických volbách. Zlatej papír. Ten se dá třeba spálit, ale nenápadně pozměnit miliony papírových lístků, a ještě odněkud z opačného konce planety, to opravdu nejde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-02-07 23:23:46

Divide et impera aneb Římský způsob budování státu

Dokonce i moji nejvěrnější čtenáři si stěžují, že série článků o problémem nepřátelských komunit v Evropě začíná být depresivní a že je čas obrátit myšlenky k něčemu konstruktivnějšímu. To je pravda, jdeme tedy na to. A jako vždycky bych čerpal poučení z historie. Dnes se hodně mluví o pádu (západo-)římské říše, který různí diskutéři často používají jako přirovnání. Málokdo ale přemýšlí nad tím, jakým způsobem předtím ta římská říše rostla. A to přitom rostla pěkně dlouho! Trvalo jí hezkých pár set let, než někdy za Trajána dosáhla svého maximálního rozsahu. Na západě ji zastavil oceán, na jihu Sahara (oboje tehdejšími prostředky nepřekonatelné), na severu skutečnost, že ve studené a deštivé Germánii nic cenného nebylo, a na východě Peršané, jediná srovnatelně vyspělá a organizovaná velmoc v širokém okolí, se kterou si pak Římané po další staletí marně a krvavě rozbíjeli hlavy. (Později z toho vyčerpání obou říší těžil jistý Mohamed a jeho následovníci.) Přitom původní Řím, to byl celkem zanedbatelný flíček země v bažinách Latia, velikosti o něco málo větší než dnešní Lucembursko, proti sousedním Etruskům naprostá kulturní i mocenská periferie. (Etruské umění mělo vysokou úroveň, a ještě v době římské republiky si bohatí Římané zvali etruské umělce k výzdobě svých domů.) Je patrné, že samotní původní Římané by čistě početně (demograficky) nedokázali ovládnout ani Itálii samotnou, natož tak obrovské území kolem ní. Na to zkrátka neměli dost lidí. Antické války měly celkem vysokou úmrtnost mezi vojáky – daleko větší než ve středověku – protože tehdejší bitvy měly často formu střetu mezi dvěma početnými útvary pěchoty a ten útvar, který povolil a rozsypal se jako první, se stal strašlivě zranitelným vůči nepříteli, jehož formace vydržela pohromadě; jednoduše řečeno, do odkrytých zad se z těsné blízkosti velmi dobře bodá a seká. Taková bitva u Kann, která trvala pouhý jeden den, si vyžádala mezi Římany několik desítek tisíc obětí, více, než kolika životy zaplatili Britové první den bitvy na Sommě roku 1916 – a to už se na Sommě bojovalo tanky a kulomety, kdežto u Kann to byly oštěpy a meče. Jinými slovy, kdyby bojovní Římané spoléhali jen na vlastní původní národ – asi podobně, jako to dělali řečtí Sparťané, kteří mezi sebe zásadně odmítali přijmout cizince, a přitom k válčení sahali často – při tomto způsobu „vedení politiky jinými prostředky“ by jich ubývalo, až by z nich nakonec nic nezbylo. (To se taky přesně stalo těm Sparťanům.) To znamená, že součástí jejich velmocenské strategie byla snaha vyrábět z podmaněných nepřátel nové Římany, a že byla zřetelně úspěšnější než současné snahy evropských států nějak integrovat obyvatelstvo paralelních společností. Je ovšem pravda, že Římané byli mnohem pragmatičtější než dnešní Evropa. Nekrmte svoje nepřátele Jedna z věcí, se kterou uměli staří Římané v době růstu impéria dobře zacházet, bylo udělování občanství. Občanství byla odměna, kterou mohli dostat jednotlivci nebo i celé kmeny, ale teprve, když prokázali dostatečnou loajalitu vůči Římu. V legiích sloužila spousta cizinců, ale když si ty desítky let v blátě a sněhu opravdu odkroutili a nedopustili se přitom žádné vzpoury apod., tak měli na římské občanství nárok. Dokonce dědičný. To byl „stroj na Římany”, který jich za dobu trvání říše vyrobil několik milionů – slušný počet jedinců na poměry starověké Evropy, která nebyla ani zdaleka tak hustě osídlená jako dnes. V principu, že občanství je odměna, bychom se mohli inspirovat i dnes. Naše současné ozbrojené síly nepotřebují ani zdaleka tolik lidí jako římské legie, ale pokud někdo například dobrovolně nastoupil jako sanitář k záchrance a tahal se celé roky na nočních směnách s obézními kardiaky po schodech, nechť klidně to občanství dostane za pět let, kdežto jeho kamarád poflakující se doma by se neměl stát Čechem ani za půl proflákaného století. To ovšem znamená mezi těmi lidmi velmi pečlivě rozlišovat a nejsem si jist, zda se do toho našemu státu chce. Selektivní udělování občanství podle zásluh či důvěry je jenom jedním z mnoha projevů principu „Divide et impera“, čili „Rozděl a panuj“, který zní dnešnímu posluchači příliš cynicky, ale popravdě řečeno je to asi lepší alternativa než válčit se sjednoceným blokem protivníků. Součástí římské strategie bylo to, že stal-li jste se loajálním Římanem, měl jste z toho veškeré možné výhody, kdežto vzpurné kmeny dostaly bolestivý výprask. A zase: vyžadovalo to mezi těmi lidmi rozlišovat, až na osobní úroveň, a ti Římané na to rozlišování byli ochotni vynaložit nějaké úsilí a čas, kdežto dnes jsou naše administrativní systémy často „plošné”, nárokové a algoritmizované. Tím se sice na jednu stranu omezuje korupce a zvůle jednotlivých úředníků, na druhou stranu ale dochází k extrémům, kdy nějaký bradatý fanatik kázající džihád vesele pobírá standardní sociální dávky a není možné mu je legálně sebrat. Tady děláme velkou chybu, kterou by uměli pojmenovat už ve starověku: nekrmte svoje nepřátele. To je ovšem chyba, která by se s trochou kreativity dala napravit. Sociální systémy je možné reformovat. Jediným receptem je důkladná osvěta „Divide et impera” je celkem plodný princip a věřím, že by nám posloužil stejně dobře jako Římanům, kteří časem vstřebali i vysloveně znepřátelené národy. Prostě: systematicky podporovat ty, kteří jsou ochotni se sekularizovat a chovat se slušně, a stejně systematicky postupovat proti těm na opačném konci spektra. Jistá nevýhoda je v tom, že ten proces trvá dlouho, celé generace, a dnešní svět touží po rychlých řešeních. V demokratických státech se těžko formuluje dlouhodobá politika, protože vlády se střídají co pár let a dostane-li se k moci nějaká strana, která bere každého vraha jako nepochopeného chudáčka, můžou její reformy snadno znegovat úsilí předešlých deseti či patnácti let. Jedním z důležitých prvků principu „rozděl a panuj” je to, aby ti lidé ze znepřátelené komunity, kteří se rozhodnou „kolaborovat” s protivníkem, měli dlouhodobou jistotu, že se jim to vyplatí. V tomto fungoval Řím lépe než dnešní doba, protože i když se ti césarové prali a žrali mezi sebou (krize 3. století byla obzvlášť vypečená, divím se, že ji ta říše vůbec přežila), římské právo mělo velkou setrvačnost a nezasahovalo se do něj každých pár let. Hlavní faktor, který nám podle mého názoru brání jít tímto pragmatickým směrem, je skutečnost, že celkem dost Evropanů si stále ještě odmítá přiznat, že ty nepřátelské komunity na kontinentě vůbec máme, natož pak, jaké podstaty to jejich nepřátelství je. Nepojmenujete-li problém, těžko jej můžete začít analyzovat a řešit. Moje zkušenost je, že i ti dobří liberálové bez problémů uznávají, že právo šaríja je něco příšerného, ale začnou se kroutit v momentě, když jim řeknete, že je to integrální součást islámu už od jeho samého počátku a že ji nelze jen tak chirurgicky oddělit jako nějaký nežádoucí výrůstek a tvářit se, že tam vlastně nepatřila. Tahle skutečnost totiž moc koliduje s naší tradicí svobody vyznání a vede k různým nepříznivým závěrům o tom, jak moc je tato tradice v případě islámu udržitelná. Realita samozřejmě pozvolna prosakuje do kolektivního vědomí národů. V takové Francii jsou už v tom pochopení celkem daleko a současné preference levice (tři levicoví kandidáti Jadot, Mélenchon a Hidalgová dají dohromady chabých 18 procent) tomu odpovídají, ale zároveň je tam ta situace asi nejhorší a teď už patrně neřešitelná. Ve státech, kde je zatím situace méně kritická, je zase větší snaha předstírat, že se nic neděje, nebo že všechno je vina jakýchsi bílých rasistů. Na toto popravdě vidím jediný recept, důkladnou osvětu, i když se to třeba určité vrstvě politiků nebude líbit a budou se takové informace snažit nějak zatlouci či aspoň zdiskreditovat.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-11-28 08:01:00

Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Příběhy pozitivního světa viděné okem fotografa

Šen-čen (Čína) 28. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - 27. listopadu se v kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World konalo každoroční slavnostní udělování cen A Heartwarming World -- HUAWEI XMAGE Awards 2024, spojené s výstavou oceněných děl. Slavnostního vyhlášení vítězných prací soutěže se zúčastnila celá řada fotografů, zástupců médií, vítězů, tvůrců i fanoušků.He Gang, generální ředitel Huawei Consumer Business Group, ve svém projevu řekl: „Chtěl bych vřele poblahopřát dnešním vítězům a poděkovat všem tvůrcům v éře mobilní fotografie. Rád bych také velice poděkoval všem uživatelům služby HUAWEI XMAGE – každý z vás má svůj podíl na tom, že HUAWEI XMAGE není jen pouhým dokumentačním nástrojem, ale stává se prostředkem pro emocionální komunikaci mezi lidmi."Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Pocta éře mobilní fotografieCeny XMAGE jsou každoročně udělovány již po osm let od roku 2017. Soutěže se účastní uživatelé z více než 170 zemí a regionů. Za dobu konání soutěže do ní uživatelé přihlásili téměř 5 milionů fotografií. V současné době se jedná o jednu z nejvlivnějších soutěží mobilní fotografie na světě. Soutěž HUAWEI XMAGE v roce 2024 trvala celkem 131 dní, zúčastnili se jí uživatelé z celkem 86 zemí a regionů a zaslali do ní více než 650 tisíc fotografií. Mezi země s největším počtem příspěvků patří kromě Číny také: Malajsie, Turecko, Filipíny, SAE a Saúdská Arábie. Mezi nejoblíbenější modely chytrých telefonů, které fotografové v soutěži XMAGE používají, patří: modely řady HUAWEI Pura 70, řady P60, řady P40 a řady Mate 60.V rámci slavnostního udělování cen bylo vyhlášeno celkem 66 vítězných fotografií, včetně trojice vítězů hlavní ceny, 18 vítězů ceny Nejlepší v kategorii, 38 ocenění pro druhé místo, tří čestných ocenění, dvou vítězů z kategorie Nejlepší v řadě Pura a dvou vítězů v kategorii Nejlepší v řadě Mate. Oceněná díla svou rozmanitou tvůrčí perspektivou a technikami vyjádření poukazovala na vřelost, poklid a pozitivitu ve všech koutech světa a zprostředkovala zcela upřímné emoce a sílu obyčejných lidí.Fotograf roku: Významné ocenění mezinárodní porotyVítězi hlavní ceny se stali Chen Yong, technik z Číny, Justin Mendoza, účetní manažer z Filipín, a Kinga Choińska, úřednice z Polska. Každý z nich obdržel také finanční výhru ve výši 10.000 USD, kterou poskytl fond Huawei Creation Fund. Jejich díla zachycují s ojedinělou nápaditostí a tvořivostí pozoruhodné životní chvíle, které promlouvají k lidské duši.Komentář poroty: „Dívka, která stoupá po žebříku, symbolizuje sílu, pohyb, krásu, vitalitu a jedinečnost. Stoupá jako letící pták a pozoruje slunce, jehož světlo prostupuje mezi mraky. Každý z nás má možnost náš společný svět zlepšit. Právě takový je tvůj příběh, děvče." – Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů.Komentář poroty: „Když fotograf přiměje své publikum se nad jeho snímkem zamyslet, setká se to zaručeně s úspěchem. Tato fotografie je ztělesněním humoru i skvělého citu pro zprostředkování proporcí. Umožňuje nám zamyslet se nad tím, jak velký pták na snímku doopravdy je a zda ho rybář skutečně na svou udici ulovil. Síla tohoto snímku spočívá v kouzlu náhody, promyšlené kompozici a netradiční perspektivě záběru." – Keith Ladzinski, fotograf National Geographic a na cenu Emmy nominovaný režisér.Komentář poroty: „V tomto snímku se krásným způsobem doplňují jeho teplé tóny, k sobě ladící doplňky ve vlasech a měkké světlo. Výsledkem je velice poklidné pojetí chvíle, sdílené dvěma sestrami. Příjemná barevná paleta celé scéně dodává na přátelské a vstřícné atmosféře a divák tak velice snadno dokáže vnímat pouto, které obě sestry spojuje. Jde o velice hezkou připomínku nenápadných situací, které nás propojují." – James Perolls, módní fotograf a režisér.V kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World bude vystaveno více než 300 pozoruhodných děl. Výstava je pečlivě rozdělena do celkem sedmi sekcí, mezi které patří například „Chvíle", „Tváře", „Tak daleko, a přesto tak blízko", „Ahoj, živote" a další, jejichž cílem je přimět návštěvníky k objevování nekonečného kouzla fotografie. Výstava proběhne ve dnech od 27. do 30. listopadu a pro milovníky umění bude tato oslava vizuálních umění představovat možnost prohlédnout si výjimečná soutěžní díla na vlastní oči zblízka a zažít tak naplno emoce a příběhy, které v sobě každá z fotografií ukrývá.Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů, k tomu řekl: „Mobilní fotografie nepředstavuje pouhé dokumentování každodenního života, ale měla by divákovi zprostředkovávat také hlubší postřehy a osobnější filozofické myšlenky. Každý fotograf se stává součástí vašeho vlastního intimního dialogu se světem."HUAWEI XMAGE: Značka, jejíž podstatou jsou lidské vztahy, značka, která podporuje rozvoj kultury mobilní fotografieSpolečnost Huawei je již řadu let pravidelným organizátorem celosvětových fotografických turné, který pravidelně vydává zprávy o trendech v oblasti mobilní fotografie, organizuje komunitní aktivity a pořádá vzdělávací kurzy pro fotografy. Jde o značku, která se vždy zaměřovala na intenzivní interakci s fotografy, vytrvale podporovala rozvoj kultury mobilní fotografie a neustále usiluje o to, aby byla ztělesněním přátelské a vstřícné komunity, ve které se může cítit dobře skutečně každý. Prostřednictvím své globální platformy ocenění HUAWEI XMAGE Awards vytvořila společnost Huawei prostor pro detailní komunikaci mezi spotřebiteli, která překonává omezení daná regiony, kulturami či jazyky. Současně tato platforma podporuje také aktivní navazování mezilidských vztahů a vliv pozitivních emocí, které prostřednictvím umění fotografie šíří po celém světě.Kompletní seznam oceněných fotografií naleznete na oficiálních stránkách soutěže HUAWEI XMAGE Awards 2024: https://consumer.huawei.com/en/campaign/xmage/Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2568670/1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2568671/2.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2565386/Chen_Yong__China_____Catching_a_Cloud__HUAWEI_Pura_70.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565387/Justin_Mendoza_Philippines_____Pick_a_Beak__HUAWEI_P30_Pro.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565389/Kinga_Choi_ska_Poland____Sisters__HUAWEI_P60_Pro.jpg KONTAKT: Danying Ye, yedanying@h-partners.com 

Čas načtení: 2024-12-13 06:53:00

Téměř milionová odměna pro asistentku šéfa pražského magistrátu: Výhrůžky napadením a likvidací!

Pražský primátor Bohuslav Svoboda (ODS) nechá zpracovat procesně právní analýzu udělování mimořádných odměn na magistrátu. Ve čtvrtek před půlnocí mu to uložili zastupitelé města po pětihodinovém projednávání bodu ohledně vysokých odměn pro bývalou asistentku ředitele magistrátu Martina Kubelky a neoprávněných odměn náměstka primátora Zdeňka Hřiba (Piráti) za členství v představenstvu městské firmy PRE Holding. Zastupitelé také doporučili Kubelkovi, aby nechal zpracovat pravidla pro udělování odměn.

Čas načtení: 2025-04-29 15:06:00

Zlaté pasy na Maltě musí skončit, rozhodl soud. EU se kvůli nim stává bezpečným přístavem pro podezřelá individua

Soudní dvůr Evropské unie v úterý rozhodl, že Malta musí ukončit program takzvaných zlatých pasů, který umožňuje bohatým cizincům koupit si maltské občanství. Podle soudu je udělování pasů odměnou za milionové investice v rozporu s právem EU, informovala agentura Reuters. Maltská vláda podle místních médií v reakci uvedla, že verdikt studuje, aby systém udělování občanství za investice dala do souladu s tímto rozsudkem.

Čas načtení: 2024-01-05 14:06:00

MPO vypořádalo připomínky k novele energetického zákona, upravuje akumulaci

[Zpráva z tisku] Praha 4. ledna (ČTK) - Snadnější ukládání vlastní vyrobené elektřiny nebo možnost flexibilního využívání elektřiny v závislosti na její aktuální ceně zavádí další novela energetického zákona, k níž nyní ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) vypořádalo připomínky. Novela zároveň rozšiřuje pravomoci Energetického regulačního úřadu při monitorování trhu a udělování licencí obchodníkům s ohledem na jejich minulost. Dnes o tom informovalo MPO.

Čas načtení:

Jak poznat ty nejlepší hračky? Napoví symbol kvality

Udělování chráněného symbolu kvality Správná hračka – vybráno odborníky má dlouhou nepřetržitou tradici.

Čas načtení: 2021-04-20 00:00:00

Škoda Enyaq iV získala ocenění Red Dot

Škoda Enyaq iV zaujal při své premiéře na udělování cen Red Dot a získal prestižní ocenění za znamenitý produktový design. Elektrické SUV nadchlo mezinárodní odbornou porotu zejména svým emocionálním, výrazným designem. Osobitý design vozu Enyaq iV má vyvážené proporce, skulpturálními tvary a výraz ...

Čas načtení: 2020-07-18 10:38:40

„Kafkiáda“ v solárním byznysu

Říká se, že stát je špatný hospodář. Podíváme-li se na počínání českého státu ve vztahu k solárnímu byznysu, zdá se mi rčení slabé: stát se mi jeví jako chaot. Poznatky jsem postupně nasbíral jako vedlejší produkt při podpoře obhajoby Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, nyní již definitivně pravomocně zproštěných obžaloby z nezákonného jednání ve prospěch podnikatelské skupiny dr. Zemka. Aby stát splnil požadavky Evropské unie na rozvoj obnovitelných zdrojů energie, lákal investory na jejich budování nabídkou rozmařilé podpory. V listopadu 2010 ale nečekaně snížil výkupní cenu elektřiny pro zařízení uváděná do provozu od 1. ledna 2011 z dosud platných 12 250 Kč/MWhod. na 5 500 Kč/MWhod. Ohrozil tím existenci řady investorů: pokud si na financování výstavby fotovoltaických elektráren vzali úvěr, jehož splátkový kalendář stál na předpokládaném příjmu s cenou 12 250 Kč/MWhod., nevynášely by jim po snížení ceny elektrárny dost peněz na splátky a skončili by krachem. Zločinné záměry „solárních baronů“? Pak stát začal kriminalizovat podnikatele, kteří se nechali nalákat jeho nabídkami a v tísni, vehnáni státem do stavu ohrožení krachem, se snažili do 31. prosince 2010 získat licenci stůj co stůj. Kromě toho stát začal odebírat ve správním řízení již vydané licence a tím opět hnal podnikatele do krachu. Když pak zjistil, že podpora je skutečně rozmařilá, uvalil v roce 2011 na příjmy fotovoltaických elektráren mimořádnou solární daň ve výši 26 procent. Současně média a někteří politici začali vytvářet nepřátelskou atmosféru proti „solárním baronům“ bez rozlišování mezi spekulanty a seriózními investory. Tento terminus technicus ve skutečnosti sluší pouze spekulantům, kteří v investování do výstavby fotovoltaických elektráren našli příležitost k „vyprání“ peněz, nebo VIP jedincům, kteří získali podíly na společnostech provozovatelů fotovoltaických elektráren jako úplatek za protislužbu, či jiným šizuňkům. Sotva jej lze vztahovat na podnikatele, který ve výstavbě fotovoltaických elektráren našel efektivní využití brownfieldů ve svých továrnách, nebo pro něj výroba nosných konstrukcí pro fotovoltaické panely představovala v době krize náhradní program za dramatický pokles zájmu o jeho běžné výrobky. V trestním řízení stát nadřazoval svou představu o zločinných záměrech „solárních baronů“ nad prostou skutečnost. V panice, kterou vyvolalo cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 8. listopadu 2010, zaplavila úřad spousta žádostí o vydání licence, kterou nemohl do konce roku zvládnout. Kdo se chtěl dostat do pořadí ještě v roce 2010, musel se přihlásit o vydání licence s předstihem a vedle vyvinutí maximálního úsilí o dokončení výstavby připravit potřebnou dokumentaci. Vystavoval se ale riziku, že se z hlediska orgánů činných v trestním řízení, neznalých souvisejících procedur, mohou předstižné administrativní úkony jevit jako příprava na oklamání Energetického regulačního úřadu. K případnému oklamání by ovšem mohlo dojít pouze v případě, že by úřad z nějakých důvodů udělil licence bez ohledání provozovny na místě. Vysvětlovat to státním zástupcům a soudcům, kteří se vydali na hon na „solární barony“ v domnění, že páchají dobro, bylo prakticky nemožné: nikdo přece nemohl rozumět všemu lépe než oni, kteří nerozuměli ničemu. Úřady nechaly padat na hlavy investorů také individuální pochybení podřízených jednotlivců, podílejících se na přípravě žádosti na udělení licence pro fotovoltaické elektrárny. Tak například v případě jednoho investora Energetický regulační úřad až po udělení licencí zjistil, že k žádostem byly přiloženy padělky revizních zpráv. Bylo to důvodem k zahájení trestního stíhání, které se neomezilo na padělatele, ale postihlo i investora a další osoby z jeho okruhu, z nichž nikdo o padělcích nevěděl a ani vědět nemohl. A náhle, po více než pěti letech zcela bezpečného provozu elektráren soudci správního soudu kvůli pochybení jednotlivců s klidným svědomím odebrali licence dvěma elektrárnám a připravili tak investora o příjem, z něhož stále musí splácet miliardový úvěr. Mohli si to dovolit: za spáchanou škodu v řádu stovek milionů by jim prospěla převýchova k užívání zdravého selského rozumu v zařízeních Vězeňské služby ČR, ale jsou nedotknutelní. Nic než chaos Panika vyvolaná cenovým opatřením z listopadu 2010 zaslepila oči „honcům“ i žadatelům o licence, popřípadě jejich obhajobě. Nedoceněna zůstala odpovědnost státu za neoprávněné udělování licencí. Nejvyšším nástrojem posouzení způsobilosti elektrárny pro získání licence byla obhlídka zařízení na místě, provedená skupinou odborníků Energetického regulačního úřadu obeznámených s licenčním spisem, tedy zmocněnců státu. Jejich souhlas s udělením licencí byl úkonem státu, ale orgány činné v trestním i správním řízení si neuvědomovaly, že zmocněnci zatížili stát odpovědností. Pokud později vznikly nějaké pochybnosti o správnosti rozhodnutí o udělení licencí, úřady hledaly viníky všude jinde než u zmocněnců státu. Je přece věcí státu, že při prověřování způsobilosti elektráren k provozu neudělal vše tak, jak měl, a není spravedlivé, aby za jeho pochybení nesl odpovědnost investor. S odstupem času se mi jako laikovi zdá, že se v chaosu roku 2010 jak orgány činné v trestním řízení, tak obhajoba nestačily orientovat ve vývoji legislativy a přetahovaly se o nesmysly. Podmínky podnikání v oboru upravoval do všech podrobností energetický zákon a zákon na podporu obnovitelných zdrojů. Mimo jiné stanovil, že výkupní dotované ceny se nesmí meziročně snížit o více než pět procent, pokud se při daných pořizovacích cenách nezkrátí návratnost investice pod 11 let. Jedna z novelizací umožňovala dokončit rozestavěná zařízení za stávajících podmínek do 31. března 2011. Nikdo ale nezpochybnil zákonnost cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 8. listopadu 2010, které spolu s uvalením solární daně způsobilo snížení ceny o 54 procent. Pro mnohé investory byl pokles výkupní ceny na 5 500 Kč/MWhod. od 1. ledna 2011 likvidační. Návratnost jejich investic se odsunula teoreticky na 27 a více let, prakticky do nekonečna. Orgány činné v trestním řízení i správní soudy s jásotem bily vybrané investory ve fotovoltaice po hlavách s použitím podzákonného předpisu, aniž by se pozastavily nad tím, že podle zákonů jsou věci úplně jinak. Pro chaotičnost stavu, který panoval v oblasti řízení fotovoltaického byznysu, je příznačná skutečnost, že Energetický regulační úřad na popud zaměstnanců ČEZ vydal potichu v říjnu 2010 na svých internetových stránkách „výkladové stanovisko“ k cenovému rozhodnutí z roku 2009, které poskytlo návod k obcházení cenového výměru z roku 2010. Četné elektrárny, jež podle něj neměly nárok na cenu roku 2010, dle tohoto výkladového stanoviska prodávaly vyrobenou elektřinu za 12.250 Kč/MWhod. až do poloviny roku 2013. Podle Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vydáním „výkladového stanoviska“ nedošlo k trestnému činu. Pronásledování podnikatelů na základě zastaralých předpisů Neodpovědný stát tedy nejdříve vyvolal rozsáhlou investiční činnost, na jejíž podporu věnoval obrovské finanční prostředky, ale pak začal některá vybudovaná zařízení ničit a některé jejich investory posílat do vězení. V tomto jednání stále pokračuje. Ovšem vrcholným zásahem státu, jenž současné situaci ve fotovoltaickém byznysu dodává absurdní povahu „kafkiády“, je další novelizace energetického zákona, která je účinná od 1. ledna 2016 a která umožňuje provozovat energetická zařízení, včetně fotovoltaických elektráren, po dobu jednoho roku bez licence, a to pouze na základě oznámení zaslaného Energetickému regulačnímu úřadu. Někdo by měl spočítat, co by se stalo, kdyby legislativce v oboru energetiky „osvítil Duch svatý“ již v roce 2010 a přiměl je k odbourání byrokratických překážek pro podnikání v oboru fotovoltaického byznysu: kolik lidí by nemuselo do vězení, kolik elektráren by nemuselo zastavit provoz, o kolik miliard menší škody by správní soudci způsobili investorům. Na základě takové bilance by pak stát mohl přemýšlet o rehabilitaci nesmyslně trestně stíhaných investorů a jejich spolupracovníků a na odškodnění společností, jimž byly stejně nesmyslně odebrány licence. Samozřejmě by měl předejít pokračování pronásledování podnikatelů a provozoven, které probíhá na základě zastaralých předpisů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 12:11:55

Stíhání Aleny Vitáskové kvůli solárním elektrárnám je u konce

Kdysi veřejností pozorně sledované trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu v Brně ve dnech 12. a 13. listopadu téměř nepozorovaně. Proces těžce postihl dlouhý úsek života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře 2013. Hlavní líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, přičemž se neštítil použít nepravdivé argumenty. Daleko horší osud potkal Michaelu Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která rozvířila její případ a Jaromír Soukup na něj v Týdnu s prezidentem upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Běh záchranných opatření byl ale příliš pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese Rozkoš 990. Vzhledem k trvalé nechuti Miloše Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu. Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem: odmetli jej k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství. Prezident republiky nad omilostněním Michaely Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil. Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba případy k novému projednání na Krajský soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo – zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění, uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR Pavlu Zemanovi sice vyhověl, ale tak, že účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným činem. Za těchto okolností zahájil předseda senátu Aleš Novotný 12. listopadu 2019 v devět hodin hlavní líčení k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesení závěrečných návrhů. Nejvíce se namáhal žalobce, který svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení obžalované Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované: požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí trest sedmi let vězení, uložený odvolacím soudem, popřípadě aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin. Josef Bartončík, obhájce Michaely Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal během osmi minut jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl, že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě obžalovaného Jaroslava Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že skutek obžalované Michaely Schneidrové není trestným činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obžalovaného Jaroslava Vítka zdejší soud rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění. Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl zproštění. Obě dámy se vzdaly práva na přednesení závěrečné řeči i posledního slova. Následovala krátká přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku. V 9:54 bylo „vymalováno“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vyhlášení rozsudku proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47 minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl. V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy obou obžalovaných čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné chvíle. Státní zástupce Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž nezbyde než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví. Státní zástupce sice zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil ji vnucením života v nejistotě po dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese také materiální újmu: stav obžalované s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu práce. Čtyři morality na závěr: 1. Výsledkem tohoto řízení je zjištění, že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného trestu a zproštění činí z původního rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další zmetky. Tento případ je jeden z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických pseudoelit. 2. Dalším výsledkem je zjištění, že požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem. 3. Šest spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu. Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně. 4. Znepokojující jsou stále další případy státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: například jihlavskému státnímu zástupci Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal. Případ jako celek zasluhuje analýzu kompentními orgány, která by měla vyústit v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost opakování podobných excesů.

Čas načtení: 2019-11-11 18:12:30

33. ročník audiovizuálních cen TRILOBIT 2020 zahraje a zatančí v rytmu swingu

Na vlnu swingu se naladí 33. ročník audiovizuálních cen TRILOBIT 2020. Historicky druhé nejstarší filmové ocenění vyzdvihuje nejzdařilejší filmové počiny předešlého roku. V sobotu 25. ledna 2020 rozdá křišťálové trofeje, vtáhne diváky do světa swingu a pozve i na taneční parket. Ceny každoročně udílí Český filmový a televizní svaz FITES ve spolupráci s městem Beroun a Městským kulturním centrem Beroun. Martin Vadas, autor námětu a scénáře slavnostního večera, který bude přenášet i Česká televize, se při jeho tvorbě inspiroval knihou historika Petra Koury Swingaři a potápky v protektorátní noci – česká swingová mládež a její hořkej svět (Academia Praha 2016): „V roce půlkulatého výročí konce války se vracíme k připomenutí historizujícího paralelního příběhu tehdejší mladé generace, proto jsme tentokrát vsadili na motiv „POTÁPKY a SWINGAŘI se bouřili a bouří se zas“. V popředí opět stanou oceněné filmy a jejich tvůrci, které porota FITESu vyzdvihne tentokrát ve swingovém rytmu i ustrojení. A zaswingují si i diváci v sále i ti u televizních obrazovek.“ Hudebně-taneční večer se opět odehraje v berounském Kulturním domě Plzeňka a připomene zlatou éru swingu nejen na americkém kontinentu, ale i v naší vlasti. Jeho průvodcem bude moderátor Martin Myšička, swingové rytmy rozdmýchá kapelník Petr Kroutil se svým Original Vintage Orchestra. Kromě hudby je známý i jako představitel Dannyho Smiřického v seriálu Prima sezóna podle předlohy Josefa Škvoreckého. O kvalitách loňských snímků již v těchto dnech rozhodují dvě sedmičlenné poroty. V odborné porotě zasedli filmoví a televizní tvůrci a znalci, členy dětské poroty jsou žáci a studenti z berounských škol. Doprovodný program Cena diváků nabídne veřejnosti ochutnávku filmové tvorby uplynulého roku prostřednictvím dvoudenních projekcí v Městském kině Beroun 10. a 11. ledna. Diváci budou moci po zhlédnutí snímků hlasovat o svém favoritovi, který bude na slavnostním večeru odměněn nestatutární Cenou diváků – berounským Klepáčkem z dílny Muzea berounské keramiky. TRILOBIT je symbolem cen, které v 60. letech uděloval Svaz československých filmových a televizních umělců FITES nejlepším uměleckým počinům za uplynulé roční období ve filmu a v televizi. Po karlovarském festivalu se tak jedná o jedno z nejstarších ocenění svého druhu v České republice. Cena TRILOBIT byla poprvé udělena v roce 1966 a dále v letech 1967, 1968 a 1969. V lednu 1970 byla činnost FITESu zakázána, tím se i udělování cen TRILOBIT na dlouhá léta přerušilo. Cena byla obnovena až v roce 1991. Informace o doprovodných programech a o předprodeji vstupenek na slavnostní udílení cen budou postupně upřesněny na ZDE a ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-03 16:17:23

Proslovy a eseje Neila Gaimana přinášejí zajímavé pohledy na fantastickou literaturu a komiksy

Úspěšný britský prozaik a scénárista s polsko-židovskými kořeny Neil Gaiman (*1960) je mimo jiné autor Knihy hřbitova, Koralíny a Nikdykde. Bývá označován za popkulturní ikonu a do jediného svazku teď umístil výbor ze svých dosavadních populárně-vědných textů. Vznikla nesourodá směs šestaosmdesáti proslovů, článků, esejů a úvodů ke knihám. Stala se bestsellerem listu New York Times, a jak autor říká, některé stati jsou spíše lehkovážné, ale jiné přece jen seriózní. Knihu nazval podle příhody, která se mu stala takřka před deseti lety během udělování Oscarů a již vylíčil ve vzdorné reportáži Co jsem zahlédl z první galerie. I když soutěžila adaptace jeho dětského hororu Koralína, cítil se – patrně právem – na galavečeru poněkud upozaděn, i zmapoval jej dost otráveně, ne-li ublíženě. Přečteme-li si ale jeho knihu, spatříme úžasně talentovaného Neila Gaimana i jinak. Jako ambiciózního muže, který sám přiznává, že se nejméně patnáct let života natolik hnal za úspěchem, až si NEUŽIL některé jeho vrcholy, které prošly okolo, aniž si to zcela uvědomil. Ale podle Gaimanova názoru píšící lidé stejně nedělají „kariéru“ v pravém smyslu toho slova a sám se vnímá jako člověk, jenž se vždy jenom pouští do další z položek toho seznamu úkolů, který si prý sestavil už v patnácti letech a jenž zahrnul všechny věci, které hodlal během života zvládnout. De facto se mu, vidíme, vše podařilo. Ale vždy „prostě“ a „jenom“ pracuje několik let na díle, než se dostane k jeho konci, aby začal pracovat na dalším. Z určitého hlediska vám nebude Gaimanův úspěch připadat tolik nečekaný: to když si přečtete o jeho dětství. V podstatě je totiž strávil velmi osaměle v britské knihovně a lze mu asi věřit i v tom, že tam skutečně přečetl celé dětské oddělení, aby nato vstoupil rovněž do oddělení pro dospělé. Není už, pravda, zřetelné, kam se propracoval v oné dospělejší oblasti, nicméně v knížce Postřehy z poslední řady svědčí o mnohém už jen její část sestavená z předmluv. Gaiman napsal působivé úvody ke sběratelské edici Vybraných básní a povídek Edgara Allana Poea (2004), k novému kritickému vydání Draculy (2008), k Fantastickým a hororovým povídkám Rudyarda Kiplinga (2008), k Wellsovým krátkým prózám i včetně Země slepců (2007), k antologii děl H. P. Lovecrafta (1995) i k Třinácterým hodinám Jamese Thurbera (2008). Víckrát psal o Chestertonovi, Tolkienovi, C. S. Lewisovi, Douglasi Adamsovi, Terry Pratchettovi a řada esejů přitom má charakter osobní vzpomínky na člověka. Platí to dokonce v případě tak dávného klasika science fiction, jakým byl Fritz Leiber, a platí to také v případě Raye Bradburyho či Stephena Kinga, jehož rodinu navštívil v jednom z jejích domů na Floridě, aby realizoval interview pro Sunday Times. Platí to i pro pozoruhodného mistra fantastiky Gena Wolfa a celý oddíl knihy Postřehy z poslední řady je věnován pouze úvahám nad science fiction. V případě úvodu k románu Skleník pak Gaiman obecněji dumá nad celým dílem Briana Aldisse (kterým kupříkladu Isaac Asimov pohrdal) a v případě románu Hvězdy, můj osud přemýšlí přínosně nad osobností Alfreda Bestera. „Možná to byli giganti, ale nikdo si jich nevšímal,“ vypráví o dalších. „Na to byli až moc divní, pokřivení a chytří. Jedním z nich byl Avram Davidson a patřil k nim i R. A. Lafferty.“ Některá z ještě opomíjenějších literárních děl poté osobně vynáší z hrobů na světlo a příkladem je pozapomenutý Mlhov (1926) Hope Mirrleesové. Nikam již Gaiman samozřejmě nemusí vynášet „alchymický“ román Susanny Clarkeové Jonathan Strange a pan Norrell (2004), s jehož autorkou se rovněž zná a jehož vznik nám zajímavě přibližuje. U příležitosti nového vydání Dcery elfího krále (1999) vzpomíná taktéž na lorda Dunsanyho, a to jako na jistou výjimku z pravidla: „Britská šlechta, jakkoli dala světu nadměrný počet lovců, excentriků, statkářů, válečníků, diplomatů, podvodníků, hrdinů, lupičů, politiků a zrůdných osobností, v žádném století či období neproslula tím, že by plodila velké spisovatele.“ Dalším přínosným postřehem Neila Gaimana, který se už počátkem devadesátých let přestěhoval do Spojených států, je, že skutečně dobrá fantastika nebývá „útěšná“. Příkladem je kupříkladu figura Samuela R. Dalanyho, k jehož novému vydání Einsteinovy křižovatky (1998) Gaiman rovněž přispěl úvodem. A sice je pravda, že zmiňovaný Brian Aldiss citoval v případě tohoto autora C. S. Lewise a zastával názor, že „Delanyho příběhy o tom, jak se podivným lidem dějí podivné věci, jsou poněkud příliš podivné“, ale sám Gaiman na dotyčných hrdinech neshledává nic zvláštního ani podivného. „Jsou to postavy hluboce lidské, nebo, což je možná podstatnější, jsou nám hluboce podobné.“ V samostatné části Gaiman hovoří jen a jen o komiksu (a jeho tvůrcích) a nechybí kapitola Batmanovské obálky (2005). Oddíl Filmy, pohyblivé obrázky a já zahrnuje letmou vzpomínku na snímek Frankensteinova nevěsta i úvahu O komiksech a filmech, otištěnou původně v Guardinu (2006). Už tenkrát se Gaiman bál, že se svět komiksu stane „levnou vývojovou laboratoří“ Hollywoodu. Snad v souvislosti s jeho Nikdykde jej také kdysi oslovila jistá Maria Lextonová z magazínu Time Out s návrhem, zda by chtěl strávit noc v ulicích Londýna. Stalo se. A bizarní reportáž Od šesti do šesti byla zveřejněna roku 1990. Končí následujícím statistickým „rozkladem“: Spatřené vraždy: 0. Honičky v autech: 0. Prožitá dobrodružství: 0. Setkání s cizími špiony: 0. Setkání s nočními dámami: ½ (Ella). Setkání s rockovými hvězdami: 1. Střety s policií: 2. Z dalšího oddílu Hudba a ti, kdo ji tvoří se pak zdá, že je Gaiman prvořadě prodchnut dílem Lou Reeda. A devátá, předposlední část svazku Tvořte dobré umění je už jen reedicí původně samostatně vydané knížky, která vznikla jako proslov pronesený během promocí na Filozofické fakultě Univerzity ve Filadelfii 17. května 2012. „Stal se z něj jeden z mých nejrozšířenějších textů,“ přiznává. „Videa na internetu mají miliony zhlédnutí. A největší problém úspěchu spočívá v tom, že se proti vám spikne celý svět a bude vám bránit v další tvorbě právě proto, že jste tak úspěšní... Ale to, co se mi v životě povedlo nejlépe, byly vždy věci, kterými jsem si byl nejméně jistý: byly to ty příběhy, kdy jsem věděl, že buďto zafungují, anebo spíš skončí trapným neúspěchem, o němž si budou lidi vykládat až do skonání světa. Vždycky měly společné jedno: ze zpětného pohledu všichni poukazují na to, že to či ono byl nevyhnutelný úspěch, zatímco když jsem na dané věci pracoval, neměl jsem o tom ani ponětí.“   Neil Gaiman: Postřehy z poslední řady. Z anglického originálu The View from the Cheap Seats (2016) přeložila Petra Johana Poncarová. Argo. Praha 2019. 512 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 01:48:00

Britské “Oscary“ ovládlo drama Oppenheimer před Chudáčky

Udělování cen Britské akademie filmového a televizního umění (BAFTA) ovládlo v neděli večer americké drama Oppenheimer. Získalo sedm cen včetně té za nejlepší film a režii.

Čas načtení: 2024-02-26 12:43:00

Nejlepší pláž světa leží v prosluněném Portugalsku

Pláže jsou pro většinu turistů jedním z hlavních kritérií výběru nejen letní dovolené. Ty nejlepší z nejlepších pro rok 2024 vyhlásil v rámci výročního udělování cen cestovatelský server Tripadvisor. A Evropany tentokrát výsledky opravdu potěší. Z deseti nejoblíbenějších pláží světa se první tři nacházejí na starém kontinentu.

Čas načtení: 2024-02-26 17:31:02

Vojenský konflikt v Gaze zasahuje do kultury. Na Berlinale, Eurovizi i do slov italského rappera

Názory na válku teroristického palestinského hnutí Hamás s Izraelem zasahují do kulturních událostí v Evropě. Při udělování cen na filmovém festivalu Berlinale se kvůli protiizraelským výrokům ozýval potlesk i bučení. Písňová soutěž Eurovize posuzuje, jestli přihlášená píseň Izraele není příliš politická. A v Neapoli se protestovalo kvůli slovům italského rappera o genocidě.

Čas načtení: 2024-02-29 16:00:00

Policie bude postihovat držení HHC podobně jako konopí, říká koordinátor

Protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil sdělil, že policie bude postihovat držení HHC podobně jako držení a prodej konopí. Uvedl, že požádal prezidentskou kancelář, aby zvážila udělování milostí pro potrestané běžné uživatele.

Čas načtení: 2024-03-10 04:21:00

Českého lva ovládl seriál Volha, sošku za nejlepší výkon v hlavní roli mají Hádek a Peková

Českého lva za nejlepší hraný celovečerní film získalo na sobotním udělování českých filmových cen historické drama Bratři režiséra Tomáše Mašína a producenta Petra Bílka. Galavečeru dominoval televizní seriál Volha, který proměnil pět ze šesti nominací. Křišťálovou sošku za nejlepší herecké výkony v hlavní roli si odnesli Kryštof Hádek za ztvárnění postavy Standy Pekárka v seriálu Volha a Simona Peková za výkon ve filmu Přišla v noci.

Čas načtení: 2024-03-10 11:50:00

České lvy unesla televize, velký vítězem udělování výročních cen byl seriál Volha

Cenu pro nejlepší film udělili členové České filmové a televizní akademie snímku Bratři a za nejlepší režii odměnili tvůrce komedie Přišla v noci. Přesto lze za velkého vítěze sobotního udělování výročních cen považovat zejména televizní seriál Volha: více sošek než on nikdo neobdržel.

Čas načtení: 2024-03-15 13:52:00

VIDEO: Top myslivecké trofeje, v Mikulčicích začala výstava loveckých úspěchů

/FOTOGALERIE/ Vyhledávaná výstava trofejí zvěře ulovené za uplynulou sezonu na Hodonínsku začala v pátek v Mikulčicích. Ujít si ji nenechali školáci, v sobotu program vyplní udělování medailí.