Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-17 16:00:01

Nechal oběsit Heliodora Píku a chodil agitovat do školek. Nakonec sám Reicin skončil na šibenici

Konec života velkého šéfa obranného zpravodajství (OZ), divizního generála a agenta NKVD byl smutně symbolický. V komunistické straně neexistovalo přátelství, jedinec musel podřazovat všechny své osobní zájmy straně. Tak se stalo, že jednoho prosincového brzkého rána v roce 1953 nasazoval oprátku na krk Reicinovi jeho dlouholetý přítel, kterého protlačil na pozici kata.   Gottwald čistil vlastní stranu od likvidátorů, ale sám čelil útoku ještě větších radikálů Číst více Mladý agitátor  Reicinův život přitom začínal velmi nadějně. Jeho rodiče nebyli boháči, ale ani netrpěli bídou. Otec byl kantorem v synagoze a matka měla ateliér, kde prodávala bytové doplňky. Reicin vstoupil do KSČ již za první republiky, nebyl tedy poválečná „rychlokokvaška“. Pracoval s mládeží, chodil agitovat dokonce i do školek. Stal se komunistou v době, kdy to rozhodně nebylo výhodné, jak podotýká historik Jiří Bílek. Po gymnáziu studoval německou obchodní akademii. Z té byl později za distribuci ilegálních komunistických materiálů vyloučen. Od svých 17 let byl v hledáčku prvorepublikové policie. Používal falešné doklady na jméno Bruno Tyras a žil život jako vystřižený z bondovky. Mnozí z jeho rodiny nesouhlasili s ideály, které prosazoval. Jeho nevlastní strýc prý řekl: „Jen ať mi ten bolševík nepřijde do chalupy!“ Když se v komunistické straně rozhodovalo o jejím budoucím směřování, podpořil Gottwaldovo křídlo, tzv. karlínské kluky. Jeho sestřenice se nechala slyšet, že na něj má více vzpomínek z pankrácké věznice než z normálního života. Byl skutečně mnohokrát zatčen. Naposledy bezprostředně po okupaci nacistickými vojsky. Gestapo jej propustilo, nečekal dlouho a emigroval do Sovětského svazu. Z této epizody vzniklo pozdější obvinění, že Reicin mohl být agentem gestapa.   Vězněm v gulagu  Na rozdíl od Karla Vaše, který putoval po překročení sovětských hranic na tři roky do gulagu, Reicin byl přijat bez problémů. Ty mu nastaly v roce 1941, když nacistické Německo napadlo SSSR. Podle nových směrnic byli všichni, kteří měli německý nebo protektorátní pas, považováni za špiony a internováni v pracovních táborech. Reicin byl na základě tohoto nařízení v roce 1941 zavřen do lágru Oranki. Zde měl navázat spolupráci s tajnou službou Sovětského svazu NKVD. Jako její agent měl určité výhody a byl chráněn, aby nepřišel k úhoně. Na přímluvu divizního generála Heliodora Píky byl Reicin, ale i další českoslovenští vězni (mezi nimi i Vaš) propuštěni. Byl zařazen do nového pluku u Buzuluku. Jeho manželka Jozefa zde otevřela dětský domov poté, co viděla, kolik se po okolí potuluje bezprizorních dětí.   Účastník odboje  Ukázalo se, že Reicin měl tajný úkol, který byl pro něj daleko více než rozkazy nekomunistických důstojníků. Měl provádět uvnitř jednotky špionáž a přesvědčovat ostatní o své bolševické pravdě. Nikdy se také neúčastnil přímých bojů, byl sice zasažen při bitvě u Sokolova, ale zbloudilou střelou.   Všemocný pán nad armádou  Po válce začali komunisté obsazovat důležité pozice ve státě svými lidmi, a to ještě před únorem 1948. Bedřich Reicin byl postaven do čela nově zřízené vojenské zpravodajské služby zvané Obranné zpravodajství (OZ), jeho podřízeným se stal Karel Vaš. Rudá moc ve státě začala sílit a s ní i pravomoci bezpečnostních orgánů.   Reicin se dostal do čela komise pro prověřování generálů. Jeho skutečným záměrem bylo odstranit důstojníky, kteří byli pro komunisty nepohodlní. Tedy všechny demokraticky zaměřené nebo ty, kteří sloužili u britského letectva. Spisovatel Roman Cílek popsal ve své knize „Běda tomu, kdo vyčnívá z řady“ situaci, kdy dorazil k Reicinům na večeři podplukovník František Skokan se ženou. Vytýkal Reicinovi, že se spolu se svými soudruhy vzájemně povyšují, ale pro zraněné a mnohdy beznohé kamarády s fronty neudělají nic. Vše vyústilo v ostrou hádku. Když pak odcházeli, poznamenala Skokanova manželka, že jej patrně nechá Reicin zavřít. Bylo to ještě horší –podplukovník Skokan dostal trest smrti. Stejný osud přichystal i generálu Píkovi, který jej vysvobodil z gulagu. Husákovské Československo pořád může překvapit. Jak na něj vzpomíná bohém, kterému se nechtělo pracovat? Číst více Kruh hrůzy se uzavřel Hrůzovláda Bedřicha Reicina se chýlila ke konci. Měli z něj strach všichni, včetně straníků mimo armádu. Proslýchalo se, že si vede na vlivné členy strany spisy plné vyděračských materiálů. Byl zařazen do plánovaného procesu s protistátním centrem, v rámci něhož byl popraven i Rudolf Slánský. Celkem padlo 11 rozsudků smrti. Bedřich Reicin, kterého Klement Gottwald nazýval familiárně Fricek, měl v tomto procesu zastupovat prvek armády a také sionistickou, tedy židovskou složku. Zajímavé je, že příslušníci Státní bezpečnosti nashromáždili seznam skutečných kriminálních činů šéfa OZ, sovětští poradci je ale odmítli v procesu použít. Všechna obvinění, která se musel zpaměti naučit, byla vylhaná. Před smrtí napsal čtyři dopisy, ani v jednom z nich si ale nestěžoval. Jeden adresoval Gottwaldovi, ve kterém jej prosil o shovívavost k jeho rodině. Je možné říci, že v posledních chvílích projevil statečnost a lidskost. Bedřich Reicin zemřel rukou kata ve 41 letech.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL:Udělal lepší Československo, komunisté ho chtěli zlikvidovat. Kdo byl nepřítel státu Pavel Tigrid?

Čas načtení: 2021-07-07 13:54:34

Korzáři digitálního věku

Bez obav, nebude řeč o české politické scéně. Řeč bude o ransomwaru, vyděračských útocích na počítačové systémy, obvykle realizovaných přes půl planety. Švédský obchodní řetězec Coop se stal terčem digitálního vydírání poté, co útočníci napadli softwarový systém v jeho pokladnách. Jelikož Coop je poměrně velký, zavřených prodejen je po celém Švédsku asi 500. Coop drží zhruba pětinový podíl na švédském trhu supermarketů, takže výpadek jeho služeb už znamenal určitý (i když ne zásadní) problém pro běžného švédského občana, který si chce koupit něco k jídlu. O pachatelích „potravinářského“ útoku, který cílil na pokladní software Kaseya a který postihl 800 a 1500 firem, se dočtete jen to, že operují z východní Evropy, mají vazby na Rusko a chtějí svoji odměnu v bitcoinech. Zavřený krám s potravinami je pro řadového voliče přece jen o dost bližší a hmatatelnější jev než vykradená databáze nějaké firmy vzdálené veřejnému oku, takže o ransomware se začalo mluvit trochu více než dřív. Principiálně ovšem na takovém útoku nic nového není, jen pro něj trochu více dozrály podmínky. Každopádně má situace určité paralely s jinou situací, na kterou už jsme dávno zapomněli. Žádné srovnání nesedí úplně přesně, ale tyhle útoky se podobají korzárství čili privateeringu na novověkých mořích. Hacker nemusí lézt do nebezpečné zóny Podobnosti s klasickým korzárstvím jsou nápadné: ٭ mezi privátními hráči a státy, které využívají jejich služeb, existuje určitý odstup, který se může hodit; pokud se například „navezou“ do cíle, do kterého nemají (a to i klasičtí korzáři dělali velmi rádi, zvlášť, když to nikdo neviděl), lze od nich dát ruce pryč daleko snáze než od lidí ve vlastní uniformě; ٭ jedním z důvodů, proč státy zaměstnávaly korzáry, bylo to, že samy měly problém zrekrutovat kvalitní lidi. Služba v královském námořnictvu byla těžká a plná otravných povinností. Soukromníci dokázali, pokud k tomu měli důvod, nabídnout svému mužstvu podstatně zajímavější pracovní podmínky; ٭ potenciální zisk pro aktivní jedince je daleko větší, než na jaký by mohli pomýšlet při běžné kariéře státního zaměstnance. V případě útoku proti Kaseye nabídli útočníci odšifrování postižených počítačů za „akční“ výkupné 70 milionů dolarů, což i při rozdělení mezi celou posádku jsou velmi slušné peníze; ٭ náklady na „vystrojení výpravy“ nenese státní kasa, ale korzár sám, což úředníky z ministerstva financí jistě potěší; ٭ menší státy, mají-li k dispozici dostatečné množství talentovaných lidí, můžou hrát „hru o trůny“ na úrovni jinak vyhrazené skutečným velmocem. Taková Anglie byla proti španělskému impériu dlouho malá a slabá, ale o anglických námořnících to neplatilo, tam byly celkové schopnosti daleko vyrovnanější. Zvlášť první dva body jsou v moderním IT korzárství dotaženy do dokonalosti. Na rozdíl od Francise Drakea nemusí současný hacker lézt do nebezpečné zóny osobně a nevystavuje se tak příliš velkému riziku, že jej nepřátelé někde chytí živého a vytlučou z něj detaily, které měly zůstat utajeny. Formální odstup mezi ním a jeho vládou se tak udržuje ještě lépe než tehdy. A co se druhého bodu týče – jako soukromý hacker, který občas dostane určitou pobídku k činnosti seshora, máte daleko zajímavější pracovní život, než kdybyste byli státním zaměstnancem. Ten musí poslouchat všelijaké nadřízené, pracovat ve všelijakém kolektivu a držet se všelijakých zkostnatělých pracovních regulí („ten USB disk ti jen tak nekoupíme, podej si žádost a počkej si půl roku na vyjádření“). Kdežto ve specializované firmě bude nejspíš trávit pracovní dobu ve společnosti sobě podobných lidí a nebudou se mu do cesty plést různí kariérní plukovníci a náměstci, kteří ani nerozumějí tomu, co řídí. Ještě jedna podobnost s klasickým korzárstvím tu je, také zajímavá. (Ne)bezpečnost IT je jednou z oblastí, ve které se schopnosti dobře vybaveného soukromníka dostávají na stejnou úroveň se schopnostmi státu, a to i ve vyspělém světě. Na fyzických bojištích se jednotlivé státy už v průběhu 18. a 19. století vesměs postaraly o to, aby soukromé síly nepředstavovaly reálnou konkurenci jejich vlastním ozbrojeným složkám; tam, kde tento vývoj nenastal nebo se zvrátil, dnes vesměs panuje až primordiální chaos (Libanon, Mali, Afghánistán). V IT to tak není, tudíž se vyplatí ty soukromníky zaměstnávat i pro úkoly na nejvyšší světové úrovni. Některé věci by se digitalizovat neměly Klasické korzárství skončilo hlavně proto, že a) korzáři začali být poněkud svévolní až nezvladatelní, b) velmocem se začalo daleko více dařit rekrutovat a udržovat regulérní vojsko a námořnictvo, v němž panovala podstatně větší disciplína. Víceméně se tak korzářina stala časem zbytečnou. Poslední zbytky tohoto přístupu se dodnes udržely ve formě různých „bounties“ (odměn za hlavu), jejichž lovením se zabývají „bounty hunters“, ale celosvětově nejde o významný jev. V případě IT to zatím na takový vývoj nevypadá. Na neposlušné nerdy si jejich mateřská země může snadno došlápnout a koncentrace know-how v soukromém sektoru (ve srovnání s tím státním) je zatím také vysoká. Připočteme-li existenci digitálních měn jako bitcoin, které umožňují snadné převedení výkupného do neznámých rukou kdekoliv na světě, dá se čekat, že digitální korzárství v dohledné době jen tak nepomine. Naopak se možná začne napodobovat i v jiných končinách světa. Toto je skutečně hra, k jejímuž hraní nemusíte být zrovna velmocí, ba ani kdovíjak bohatým státem. Co mi z toho plyne pro Českou republiku? ٭ Některé aktivity a služby by se neměly digitalizovat vůbec (volby!), jiné jen opatrně a se zachováním papírových záloh, i když tisknout digitálně podaná lejstra na papír dnes vypadá jako anachronismus. Představte si třeba kompletně zašifrovaný katastr nemovitostí s tím, že se ztratily transakce za posledního půl roku. Všichni lidé, kteří si mezitím koupili nemovitost, mají tím pádem svůj status majitelů poněkud zpochybněn, protože údaje v katastru mají z hlediska zákona velkou váhu. Z papírových materiálů se ten skutečný stav dá pomalu a nevděčně, ale přece jenom rekonstruovat; bez nich je to úplné peklo. ٭ Hotovost je dobrá věc a v případě výpadku centralizovaných digitálních platebních systémů za ni budeme vděční. Umožňuje ekonomické činnosti běžet i v mimořádných situacích. Švédský Coop musel po útoku zavřít své krámy mimo jiné proto, že Švédsko je jednou z mála zemí, kde už hotovost téměř vymřela a v menších městech už nemáte ani bankomaty, tudíž zákazníci neměli jak platit. Na svých oficiálních stránkách se Švédsko chlubí svým téměř „cashless“ statusemcoby důkazem inovativního ducha národa; já v tom vidím hlavně velkou bezpečnostní díru a zneužitelný problém do budoucna. ٭ Budovat adekvátní obranu je potřeba, protože při propojenosti světa se nedá čekat, že by se nám tento druh útoků donekonečna vyhýbal. Jednoho dne skřípnou neznámí útočníci třeba Billu nebo Veolii a bude vcelku jedno, jestli je k tomu navedlo Rusko, Indonésie, Turecko, nebo jestli jde o čistě soukromý útok uspořádaný proto, aby páni odborníci nevyšli ze cviku a vydělali si něco bokem. Důsledky budou srovnatelné. A také nedává moc velký smysl rozlišovat mezi ochranou dat státních úřadů a soukromých firem. Útočit na ně budou ti samí lidé a těmi samými nástroji. ٭ Stejně tak je potřeba mít nějaký druh doktríny pro případ, že k úspěšnému útoku přece jen dojde – a to ono dojde, protože v IT světě rozhodně nemají obránci převahu nad útočníky. Například ujasnit si, zda napadená firma smí legálně zaplatit požadované výkupné nebo nikoliv. Toto je ošemetné téma, ve kterém může stanovit závazné standardy jenom zákon. Zaplacením výkupného odměňujete organizovanou kriminální činnost a povzbuzujete další útočníky k podobným akcím. Nezaplacením zase riskujete velkou hmotnou ztrátu a možná i životy lidí (co třeba, když je cílem útoku nemocnice a dokumentace pacientů? Taky se to dělá). To jsou přesně ty nejednoznačné situace, o které se tradičně zajímá právní řád. Tedy u nás zatím nikoliv. ٭ Dívám-li se na ten pojem „doktrína pro případ útoku“, měl by asi zahrnovat i závazná pravidla pro zálohování dat ze státem provozovaných digitalizovaných agend. Digitalizace znamená zvyšování efektivity, jenže ono to platí i pro efektivitu útoků. To je ten detail, který vám „prodejci“ různých systémů (a tím myslím i politiky, kteří taková řešení tlačí) obvykle nezdůrazňují. Protože pokud byste jej měli brát vážně, znamenalo by to utrácet podstatně více za pravidelné bezpečnostní audity, vyškolené administrátory apod., a najednou by celkové náklady na provoz systému vypadaly úplně jinak a podstatně méně příznivě. Z pohledu starého softwaráře k tomu mohu dodat jedině bonmot, který jsem kdysi dávno četl v knížce Murphyho počítačové zákony: „Kdyby architekti stavěli domy stejně jako programátoři programují systémy, dokázal by jeden jediný datel zbořit celá města.“ Myslím, že první vydání té knihy vyšlo někdy kolem roku 1990. Moc se toho od té doby nezměnilo, že? Tedy až na to, že za tu dobu natekly do IT odvětví investice v řádu desítek bilionů dolarů a každé nové vydání Windows či Linuxového jádra se chlubí zvýšenou bezpečností. Jenomže lidé dokážou vyrábět další slabiny ještě rychleji, než je jiní lidé stíhají spravovat.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-26 20:28:11

„Bojištěm se stává internet.“ Lipavský v Canbeře řešil hlavně kyberbezpečnost

Česká republika a Austrálie mají podle ministra zahraničí Jana Lipavského (Piráti) zájem posílit vzájemnou spolupráci v oblasti kyberbezpečnosti. Bojištěm se prý stává kyberprostor, přibývá třeba vyděračských útoků nebo dezinformací, a je důležité se hrozbám pocházejícím například mnohdy z Číny či Ruska postavit společně. Pokud před těmito problémy budou státy zavírat oči a „necháme si zasahovat do svobody, bude to mít fatální důsledky“, řekl ministr po sérii jednání v australské Canbeře.

Čas načtení: 2024-05-07 10:17:02

Alarmující nárůst. Experti zachytili o 50 % více útoků vyděračských virů

V meziročním srovnání narostl počet útoků vyděračských virů z rodiny ransomwaru o alarmujících 50 %. Kyberzločinci přitom s těmito nezvanými návštěvníky, kteří dovedou zablokovat celý počítač a zašifrovat uložená data, necílí pouze na firmy a organizace, ale také na jednotlivce. Upozornili na to bezpečnostní experti z antivirové společnosti Eset.

Čas načtení: 2024-05-08 04:51:00

Češi budou hlídat mezinárodní kyberkriminalitu

Na mezinárodní aktivity kyberkriminálních útočných skupin se nově zaměří bezpečnostní experti z antivirové společnosti Eset. Nově vzniklý tým má za úkol aktivně vyhledávat a dlouhodobě monitorovat útoky vyděračských virů z rodiny ransomwaru, ale například i kriminální aktivity organizovaných skupin na internetových bazarech.

Čas načtení: 2024-06-06 15:31:44

Ransomware se kyberšmejdům vyplácí. Většina obětí výkupné zaplatí

Následky vyděračských virů z rodiny ransomwaru bývají často devastující. To je patrně i důvod, proč se oběti nezdráhají kyberšmejdům platit nemalé výkupné. Potvrzuje to i nejnovější průzkum kyberbezpečnostní společnosti Sophos.

Čas načtení: 2025-03-23 08:00:00

Gen: Česko je šestou nejohroženější zemí vyděračskými sexuálními on-line útoky

Praha - Česko se posunulo na šesté místo v žebříčku nejohroženějších zemí z pohledu množství vyděračských on-line útoků se sexuálním podtextem. Loni bylo na desátém místě. Počet zachycených útoků se...

Čas načtení: 2025-03-31 10:45:00

Vidím všechny čuňaničky, které na počítači i mobilu děláš. Takhle vypadá vyděračský sextortion e-mail

Policie už i v Česku varuje před záplavou vyděračských e-mailů, které vyhrožují, že jejich autoři zveřejní uživatelovy citlivé informace. Videa z webkamery, chaty, e-maily, seznam navštívených stránek a jiný obsah, který jej může vylíčit jako zvrhlíka. Mají však slitování, stačí zaplatit, a ...