Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-15 18:13:26

Rudá záře nad Prstenem Nibelungovým

Jednou z nejdůležitějších inscenací posledních let Wagnerovského festivalu Bayreuther Festspiele byla bezpochyby velkolepá tetralogie Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův), kterou naposledy inscenoval (po Tankredovi Dorstovi) "enfant terrible" německé divadelní režie Frank Castorf. Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův) je pokládán za Wagnerův Summum opus, respektive Magnum opus –  celé provedení trvá 16 až 17 hodin. Wagner v něm zpracovává po vzoru antických dramat německé pohanské legendy z dob stěhování národů s jejich bohy (z nich nejvyšší podobně jako Zeus je Votan), aby tak podal výpověď o stavu a své představě vývoje společnosti. Germánský hrdina Siegfried podobně jako antický Prométheus bojuje proti bohům, kteří se různě mezi sebou a dalšími bájnými bytostmi hašteří, jak se na pohanské bohy sluší, bojují o bohatství a moc (zlato a prsten – prsten propůjčuje moc), aby nakonec společnou smrtí s Brünhildou připravil základy nového lepšího řádu. V čem měl Marx pravdu Není divu, že v programu inscenace je citován Marx, i když ten právě Wagnera nemiloval – možná na něj, jak to bylo u Marxe běžné, žárlil – označoval jej, vlastně obdobně jako později Mann, za státního hudebníka, což je ovšem taktně zamlčeno. Ale celkem jasnozřivě prohlédl nebezpečí spojené s jeho vykupitelskou fantazií (že se mu to nepodařilo u sebe samého, je jiná kapitola). Marxovi nelze upřít, že si povšiml přesně těch momentů ve Wagnerově tvorbě, které jej činí i dnes pro mnohé těžko stravitelným – tedy krom dosti komplikované hudby a jazyka především jeho lehce zneužitelného nacionalismu. Wagnerova představa a cesta k beztřídní společnosti je klasikům marxismu idealistická a blízká je například Dühringovu protimarxistickému, národnímu (arijskému) socialismu. Děj Prstenu je mimořádně složitý (zřejmě to odpovídá i postupnému vzniku dramatického textu, přičemž nejdříve napsal Wagner Siegfrieda), řada příběhů je pouze vyprávěna, dokonce se dozvídáme události, které tomu, co jsme několik dní sledovali, předcházely, teprve na počátku posledního dílu, tedy Soumraku bohů. To v mnohém, jak to už u Wagnera ani nepřekvapí, předjímá moderní dramatiku a dává velké možnosti novým režijním interpretacím. Od prvních náčrtů a studií materiálů do ukončení díla pracoval na Prstenu od roku 1848 (tedy od doby své účasti na májové revoluci v Drážďanech, po které se musel na deset let uchýlit do švýcarského exilu, kde Siegfried vznikl) do roku 1874. Poprvé bylo dílo uvedeno pod vedením mistra 1876 v Bayreuthu na prvních „hrách“. Méně času měl Frank Castorf, režisér posledního bayreuthského Ringu. Zaskočil za Wima Wenderse, který po delších jednáních s ředitelstvím festivalu odřekl. Na samotnou inscenaci prvního dílu, respektive předběžného večera (trvá dvě hodiny!) mu prý dokonce zbylo – stěžoval si – jen devět dní. Skutečnost, že bude Ring v roce 2013 inscenovat, věděl ovšem již dva roky předtím. Zdá se mi, že si Castorf vůbec rád stěžuje a provokuje v naději, že si bude moci stěžovat. Není pochyb o tom, že Wagner je autorem „nejněmečtějším“. Inscenátory proto svádí právě tato skutečnost, k vyrovnávání se – přes Wagnera – s německou minulostí i současností, s německou identitou. A samozřejmě i Castorfovi je Nibelungův prsten projekční plochou – jím značně rozbitých, karikovaných – dějin minulého století. Se soustředěním především na dění v Německu a v souvislosti s Německem. Režisér trpí silnou "ostalgií Děj Prstenu přesunul mimo jiné do bývalé NDR (i když ne moc důsledně). Když ředitelství chtělo vyhodit, nebo snad dokonce vyhodilo z představení jakýsi enderácký plakát, cítil se podle svých slov jako v bývalé NDR a požádal o právní podporu Gregora Gysiho (významného právníka stojícího ostatně jako každý, kdo za vlády jedné strany obhajoval disidenty, v podezření ze spolupráce s východoněmeckou Stasi, jednoho z hlavních činitelů Strany levých, následnické strany bývalé vládnoucí SED). Myslím si, že trpí silnou "ostalgií", jak se tomu v Německu říká (Osten = východ), tedy nostalgií po bývalé NDR. Tam se dalo perfektně provokovat! Například v Basileji, kde zinscenoval dosti nekonvenčně Schillerova Wilhelma Tella (dalo by se říci, že ideologickokriticky, bez spříseženecké přísahy) ho pochválili za objevné pojetí, což samozřejmě zklame... Plakátu jsem si v opulentní inscenaci nepovšiml, takže se možná ředitelství nakonec přece jen proti „zůstatkovému marxistovi“, jak se rád označuje, prosadilo, ale zato velké světelné reklamy národního podniku Chemických závodů Buna v posledním díle ano. Castorf v Basileji inscenoval několikrát – ve Verdiho Othellovi osvětloval jednou místo jeviště hlediště, což bylo docela praktické, neboť si divák mohl pozorně přečíst text opery. Tento režijní nápad přenesl i do Bayreuthu – i když v podstatně oslabené verzi. Přesto se oslepování některým divákům nelíbilo a dost si na ně o přestávce stěžovali. Stejně je neuchvátila skutečnost, že Siegfried vyřídil Fafnera salvou ze samopalu prý značky Kalašnikov (nevyznám se ve zbraních), který se mu podařilo nějak objevit, když si koval meč Nothung. Popravdě jsme se všichni dost lekli, i když upozornění na střelbu jsme nalezli na sedadlech. Navíc randál přehlušil a přerušil Wagnerovu hudbu (prý ale výsledky měření potvrdily, že by škody na sluchu nastat neměly). Gitler nesmí dobít Baku Ale popořadě. Předvečerem cyklu je Zlato Rýna. Režisér nahradil zlato (bohatství) ropou a prsten (bájnou moc) poměrně konkrétní politickou mocí minulého století. Děj zasadil na americký západ (někam, kde se těží ropa, nejspíš do Texasu), přesněji do čerpací stanice pohonných hmot na Rout 66 (Road 66), dcery Rýna proměnil v nudící se animírky, popřípadě prostitutky, Albericha ve chlípného troubu, ze kterého si děvčata střílí, sídlo německých Bohů Valhallu v onu čerpací stanici s motelem nahoře a barem, ve kterém i za velmi nepříhodných situací známých z amerických filmů (jejichž estetiku inscenace kopírovala) „šikovně“ obsluhoval hubený pomenší černovlasý barman. S ním jsme se pak setkávali ve všech dílech Prstenu - šlo o Castorfova asistenta Patrica Seiberta. Postupně ze statisty stal jednou ze stálic Prstenu a svým způsobem (nejmenovanou) hlavní postavou. Ale to už jsem zas napřed a postupuji jako Wagner na přeskáčku, čili zpět: bůh Votan osobně je děvkař, mafiózo a kapitalista, který se v motelu pochybné kategorie povaluje v posteli nejen s Frickou, ale i se svou sestrou, bohyní a pohlednou blondýnkou Freiou. Ačkoliv srbský výtvarník (Alexandar Denič) používá – velice inteligentně - točny, takže máme možnost sledovat dění a prostor z různých stran, uspokojuje Castorf naše voyerství ještě filmovými pohledy na skryté scény (po scéně pobíhá kameraman) a filmovými dotáčkami promítanými na plátno. Obři Fafner a Fasolt přicházejí s basebalovými pálkami jako dosti špinaví násilníci jakýmsi sklepením nebo garáží rovněž v dotáčce a ohrožují Votanovo pěkné auto. Nejzajímavější je závěrečná dotáčka, kdy „Rusalky“ plavou a potápí se v bazénu (film, který i ony sledují v televizi) a při tom nám živě zpívají. Kamera je ovšem i zrádná – dost mne pobavilo vidět, jak na vodě bazénu plavou cihly zlata. Die Walküre (Valküra), první díl cyklu, se odehrává v předrevolučním i porevolučním Rusku, tedy SSSR, ještě přesněji v Ázerbájdžánu v Baku.  I tam se těžila a těží ropa. Po incestu Sieglindy s bratrem Siegmundem, při němž je zplozen Siegfried (2. díl) vidíme v dotáčce úspěšný vrt ropného ložiska tedy gejzír ropy (sic!). Sieglindin manžel Hunding se podobá nebezpečně Stalinovi a Wotan je zprvu kapitalista. To se mění Velkou říjnovou revolucí, o které se dovídáme z filmových projekcí filmů Ejzenštajna nebo Pudovkina, možná že i z dotáček v jejich stylu. Napadlo mne, že třeba chtěl Castorf ono nevědoucí a neuvědomělé buržoazní publikum poučit o chodu dějin... Na každý pád Walküry, co normálně – tedy dle Wagnera - odnášejí padlé hrdina do Walhally, se v Castorfově podání věnují hrdinům práce, kteří zahynuli při plynovém výbuchu. Jejich slavné jízdy, na jejíž hudbu se vždy publikum těší (dirigentem pěkně zvýrazněna), se nemůže zúčastnit Brünhilde, poněvadž ta neuposlechla otce Wotana a pomohla Siegmundovi v čestném souboji s Hundingem. I Seibert se mihne coby uvězněný intelektuál. Scéna znázorňuje těžní věž, pumpu a především jakési skladiště s haraburdím, na jehož vrcholu září rudá hvězda. Wotan si nechá narůst Trockého vousy, přidá se – možná z oportunismu, tak zůstane vedoucím výroby - na stranu bolševiků, stane se funkcionářem a čte Pravdu. Opravdu čte Pravdu v azbuce (!), jak vidíme na plátně. Ale Sovětský svaz napadne Gitler (v azbuce). Opět dotáčky, na kterých mimo jiné rusky a v azbuce stojí, že Baku Gitler nesmí dobít: „Ani kapku ropy zachvatiteli!“ Nevím, co dělají návštěvníci neznalí azbuky a těch je pochopitelně v Německu většina. Můj soused se vyptával mne, poněvadž jsem prozradil, že rusky umím. Gitler Baku nedobude. A Brünhilde zde – místo dle libreta na hoře obklopena ohněm, z kterého ji má vysvobodit skutečný hrdina předurčený k velkým hrdinským činům, tedy Siegfried – zůstává v blízkosti obrovského hořícího barelu. Muset zůstat v Ázerbájdžánu je zřejmě i Wotanovi trest dostatečný. Na takovou blbost by ani soudruzi z politbyra nepřišli „Siegfried“ (2. díl cyklu) bydlí se svým vychovatelem kovářem Mimem ve stylovém stříbrně se lesknoucím obytném voze, který lze směrem k publiku otevřít (toho je hojně využíváno) pod sochami v obrovité skalní stěně připomínajícími americký Mount Rushmore: jen místo hlav amerických prezidentů vidíme hlavy Marxe, Lenina, Stalina a Mao Ce-tunga, tedy bohů minulého století. Pozoruhodné je, že se tito „bozi“ různým osvětlením v některých okamžicích proměňují v jiné osoby – měl jsem dojem (a nejen já, diskutovali jsme o tom se sousedem), že se například Stalin proměnil v M. Albrightovou. Mime chce nejinak než v originálu zneužít Siegfrieda k získání prstenu. Nejenže se pokouší vykovat meč, který by poněkud pubertálně se nudící Siegfried nezlomil, což se mu pochopitelně nedaří, ale drží si i Castorfova asistenta jednou jako medvěda, podruhé jako sluhu, který šplhá po lešení, aby mohl tvář Marxe „šidlat“ omývacím zařízením. Děj se konečně dostává do Německa, převážně do toho východního, neboť na opačné straně scény je prakticky přesná kopie berlínského Alexandrova náměstí, kam odchází Siegfried poté, co odrovnal Fafnera samopalem, při čemž mu na jazyk kápla kapka jeho krve. To mu umožňuje rozumět řeči ptáků. Prakticky této schopnosti využije v Berlíně na Alexandrově náměstí, kde potká lesního ptáčka, zpěváčka, dost hezkou slečnu, připomínající zpěvačku třeba z Moulin Rouge. Ta si sundá boty, svlékne punčochy a pak i kalhotky. Všichni čekáme, co bude dál, ovšem vzhledem k tomu, že se při orálním sexu špatně zpívá, k očekávanému – pořád mu to tak nějak naznačovala, jako, že by měl a jelimánek Siegfried věděl nejspíš z internetu, že se něco takového dělá – nedošlo. Kohabitovat začali až na konci aktu, poté co mu sdělila, že by měl šanci u Brünhildy, která spí na hoře (ovšem v tomto případě v Baku) a opona už padala. To už ovšem nezpívali. Byla to nejspíš jen „rychlovka“ (quickie), protože pauza byla krátká. Přesto se to některým divákům nelíbilo a volali, jak se to v Německu dělá, bů. Pravda je, že tím byl trochu narušen původní smysl a děj opery, pokud jde o dospívání Siegfrieda: ten má totiž poznat lásku až s Brünhildou. Ale víme, že dnes to bývá jinak. Po pauze také na Alexandrově náměstí v restauraci v prvním patře se schází při špagetách a víně (také kouří – podle libreta se scéna odehrává v nepřístupné divočině) již dosti sešlý Wotan s bohyní země Erdou, tou, se kterou má Brünhildu. Vše sleduje kameraman (takže představitel Wotana musí skutečně mezi zpěvem i polykat (také to si už Castorf vyzkoušel v Basileji) a číšník, který možná pracuje pro Stasi, jinak opět Castorfův asistent a statista. Slídící kamera má tentokrát i funkci naznačit, že se pohybujeme v policejním státě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wotan má starosti a ptá se té „nejmoudřejší ženy“, tedy Erdy (die Erde = Země), jak zastavit „valící se kola“: „sage mir nun, wie besiegt die Sorge der Gott“ („řekni mi, jak zvítězí bůh nad starostí“). Erda neví, co říci. A dost naštvaně odejde (v originálu Wotanem probuzena upadá zase do spánku). Ale vrátí se a je pro změnu přítulná. A než se nadějeme, rozepne Votanovi poklopec a začne mu (trochu odvrácena od publika, kamera snímá jen její kývající hlavu) provádět felaci. Sledovali jsme to se zájmem na velkém plátně v přímém přenosu za doprovodu mimořádně kvalitní hudby. Jenže bohužel před vrcholem přišel číšník s tím, že má Wotan vyrovnat úhradu a protože neměl – asi východní – peníze, prchá Wotan skrze zeď k těm sochám... Myslím si, že na západ, protože na takovou blbost, by na východě snad ani soudruzi z politbyra nepřišli, tedy že by postavili socialistický Rushmore (navíc Mao nebyl u evropských soudruhů ke konce svého žití moc v oblibě). A tak si chudák Wotan ani pořádně neužil. Napadá mne ovšem, že tato scéna patří spíše do politického kontextu jiné – významné kapitalistické - země, ne? I Siegfried posedává s Brünhildou ve shora zmíněné restauraci – některé návštěvníky představení trochu iritovalo, že má Brünhilde při buzení i teď jiné oblečení, než když usínala, což se stává v některých filmech, pracuje-li špatně skriptka, ale Castorfovi takové detaily zřejmě nevadí. Na náměstí přijdou dva krokodýli (podle mne je to připomínkou 2. světové války, kdy skutečně krokodýli při bombardování utekli ze zoologické zahrady a dostali se až sem). V představení přichází na scénu zrovna v okamžiku, kdy to mezi Brünhildou a Siegfriedem eroticky jiskří. Jeden z krokodýlů sežere slunečník, druhý ptáčka zpěváčka z předchozího aktu, ovšem Siegfried ho, tedy ji, vytáhne krokodýlovi z tlamy za nohu. Chtěl(a) se mu – už zase – ráda patřičně odvděčit. Siegfried by si to asi nechal opět líbit. Ale Brünhilde (byla těhotná, tedy skutečně, nebylo to způsobeno režijní, ale jinou koncepcí, takže klobouk dolů před výkonem zpěvačky Catherinou Foster) ji dost hrubě odstrčila. "Sociální plastika", které divák nerozumí Není pochyb o tom, že Castorf své město Berlín zná a ví o něm více nežli my. Takže asi bude vědět, proč tam situoval v posledním dílu Prstenu „Soumraku bohů“ do sklepa svatyni Woodoo. V ní zprvu jako kněžky působí tři sudičky (Norny) a později souloží bezdomovecký pár. Že by již v roce 2013 jasnozřivá předzvěst utečenecké vlny? Ke svatyni se jezdí výtahem a také přichází po rudém schodišti na levé straně jeviště připomínajícím slavné oděské schody z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin, po kterém se zřítí při střelbě policistů do manifestujících dělníků kočárek, z něhož vypadne miminko. A skutečně brzy se objeví i nám všem již známý asistent Patric Seibert s kočárkem, skutálí se (co dneska dramaturgové a režijní asistenti musí všechno umět!) a z kočárku se rozsypou jablka. Opět se míchá socialismus s kapitalismem: pobavil mne neonový nápis ...XANDERPLATZ (Alexanderplatz – tedy evidentní charakteristika socialismu s jeho vypadávajícími neony), ale kiosek s kebabem, ve kterém opět - jak jinak – působí Patric Seibert (obsluhuje sbor hostů pozvaných Hagenem na svatbu, mimochodem jediná sborová scéna), ale patří spíš do současnosti. O zahalené budově vypadající jako Bundestag (tak nějak, jak jej zahalil před lety Christo) nemluvě. Poté, co se plachta odhalí, zjišťujeme, že jde o Wall Street. Zřejmé poselství: svět není řízen již ani bohy, ani rabiátskými petrolejovými manažéry, ale americkou burzou. Dcery Rýna – i nadále lehká děvčata – sem odjedou autem protestovat proti zneužívání umění jako spekulačního objektu. To Brünhilde je jiný formát – je tak zdisgustována, že zapálí benzín, ale ze světového požáru zbude nakonec jen nám již známý hořící sud. Bojím se, aby se Castorf nepletl. Castorfova inscenace je prý vyrovnáváním se se dvěma utopiemi (zdůrazňoval několikrát dr. Friedrich z Wagnerova muzea v pravidelných dopoledních úvodech) – kapitalismem a socialismem. K tomu je třeba podotknout, že kapitalismus žádnou utopií není, nýbrž hospodářskou praxí (že je ideologicky podpořen, je už jiná věc). Castorfovi téměř úplné změnění děje velké problémy nedělá, myslí si, že konec konců, i Wagner kompiloval a divák nemusí všemu rozumět (a také vše vidět, z některých míst totiž údajně není vidět celá scéna) – prý to v životě není jinak. Na druhou stranu mu neušlo, že přesuny děje a prostředí nikdy moc dobře nefungují a tak prý mu nejde o sémantické, nýbrž o asociativní porozumění. Tedy takové, kde nemusí být udržována, podobně jako ve snu, logika. Prý tak vznikají dvě paralelní díla – Wagnerovo hudebně dramatické a Castorfova „sociální plastika“. Co mně na této „sociální plastice“ nejvíce vadí, je skutečnost, že Castorf vytváří inscenaci s pohledem do minulosti, tedy přes všechny posuny inscenaci v podstatě historizující. Také si myslím, že jeho soustředění na ropu místo na zlato Wagnerův pohled na svět poněkud zužuje. Nečiní-li jemu významové posuny problémy, činí je rozhodně divákovi. Tady nestačí říci, že člověk nemusí všemu rozumět. Protože jde o enormní posuny v obsahu opery (a oper, týká se i jiných režisérů), bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. A také kdybychom si to, co si můžeme poslechnout v úvodu k představením, mohli přečíst v programu. Kirill Petrenko jako dirigent inscenace, kterou jsem viděl, byl publikem oslavován – zdá se že on to byl, kdo zachránil dosti chaotické představení.   V příštím textu se bude autor zabývat zhodnocením všech aktuálních inscenací.

Čas načtení: 2025-03-10 10:49:00

AI změnila pravidla hry. Proč firmám běžná cloudová řešení už nevyhovují?

Praha 10. března 2025 (PROTEXT) - S rostoucí adopcí aplikací pro AI (umělou inteligenci) se firmy potýkají s novou výzvou. Jejich stávající cloudová infrastruktura na takové workloady (pracovní zátěže) nestačí. AI aplikace kladou extrémní nároky na infrastrukturu, na kterou nebyly optimalizované, což znamená neefektivitu, pomalejší výsledky a zbytečně vysoké provozní náklady. České firmy tak čelí otázce: Investovat miliony do vlastního hardwaru, nebo najít spolehlivé a flexibilní řešení? Většina firem, které začínají s AI, si zprvu vystačí s běžným řešením v cloudu. Jakmile ale nasadí složitější modely a začnou zpracovávat velké objemy dat, narazí na limity unifikované cloudové infrastruktury. Výpočty se zpomalují, provoz se prodražuje a škálování výkonu je komplikované. „Standardní cloudové služby nedokážou pokrýt rostoucí nároky AI aplikací, firmy pro ně potřebují specializovanou infrastrukturu,“ vysvětluje Marián Holý, komerční ředitel vshosting a dodává, že často navíc potřebují garantovaný výkon a bezpečnost, což není v globálních cloudových službách vždy samozřejmostí. České společnosti proto hledají lokálního partnera, který jim zajistí nejen špičkový hardware, ale i podporu, expertízu a compliance s českými a evropskými regulacemi. AI potřebuje jiný cloud Výpočetní nároky AI jsou diametrálně odlišné od klasických cloudových workloadů. Tradiční servery, jejichž výkon je postavený na CPU, nejsou dostatečně efektivní pro masivní paralelní výpočty, které AI modely vyžadují. Firmy, které se spoléhají na standardní cloudové platformy, proto často naráží na: ● Pomalejší trénování modelů – běžné cloudové infrastruktury nejsou optimalizované pro výpočty prostřednictvím GPU. ● Vyšší provozní náklady – nedostatečně optimalizované prostředí vede k větší spotřebě výkonu, a tedy k vyšším nákladům. ● Komplikované škálování – AI workloady potřebují rychlé navyšování výpočetních zdrojů podle momentálních potřeb. „Na tyto výzvy je zapotřebí reagovat tvorbou vysoce specializované cloudové infrastruktury určené přímo pro AI workloady. To je příklad i námi vyvinuté infrastruktury s vysokovýkonnými servery osazené GPU procesory NVIDIA L40S, H100 a H200, které jsou přímo optimalizované pro AI projekty,“ deklaruje Marián Holý, komerční ředitel společnosti vshosting. Nabízí flexibilní škálování, takže firmy mohou navyšovat nebo snižovat výkon podle aktuálních potřeb. Výhodou je, že není nutné investovat miliony do vlastního hardwaru či technické asistence v češtině. Bonusem je exkluzivní přístup k NVIDIA katalogu AI/ML modelů – celkem k více než 1000 AI modelům. Rychlejší AI vývoj bez obřích investic Podle Mariána Holého se AI stala natolik klíčovou, že vyžaduje zcela nový přístup k infrastruktuře: „Jako jedna z mála tuzemských firem poskytující cloudové služby využíváme nejnovější GPU procesory společnosti NVIDIA. Pro firmy to znamená okamžitý přístup ke špičkovému výkonu bez horentních investic“. Vybudování vlastní AI infrastruktury je pro většinu firem obrovsky nákladné. Nákup high-end GPU, jejich správná konfigurace a následný provoz se může snadno vyšplhat do milionových částek. „Flexibilita je základ, proto naši klienti platí jen za výkon, který skutečně potřebují. Nemají žádné zbytečné náklady navíc,“ vyzdvihuje Marián Holý. Díky tomu mohou české firmy testovat a škálovat své AI aplikace bez finančních rizik a zdlouhavého budování vlastní infrastruktury. Ať už jde o start-upy nebo velké korporace, mohou se soustředit na provoz AI projektů, zatímco vshosting se postará o špičkovou technologii, vysoký výpočetní výkon, bezpečnost a technickou podporu v češtině a garanci souladu s českými i evropskými regulacemi – data zůstanou v tuzemsku. O společnosti vshosting: vshosting je přední poskytovatel cloudových a serverových řešení, specializující se pokročilé technologie Kubernetes, AWS, nebo GPU infrastrukturu pro AI aplikace. Společnost se zaměřuje na poskytování škálovatelných, bezpečných a environmentálně odpovědných IT řešení s vysokou dostupností pro firmy všech velikostí. Kontakt pro média: PR konzultant, Martin Moc, e-mail: moc@prmoc.net ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2024-02-04 10:07:00

Leonardo Plus: Roboti nezvládají věšet prádlo. Pomoct jim může umělá kůže fungující jako touchpad, popisuje vědec

Roboti mohou mít mnoho podob a jejich vývoj zdánlivě kopíruje evoluci člověka. Funkční humanoidní robot je tak pro vědce a techniky doposud velkou výzvou. Proč tomu tak je? „Věci, které jsou pro člověka naprosto přirozené, jako je chůze do schodů, jsou pro stroj z mnoha důvodu komplikované,“ popisuje pro Leonardo Plus Tomáš Svoboda, vedoucí Katedry kybernetiky Fakulty elektrotechnické ČVUT.Všechno z tématu Věda můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení: 2024-02-13 07:45:00

Zápisník zahraničních zpravodajů: V polském Sejmu poprvé zazněla slezština. Konání divadelního představení umožnila až nová vláda

Při poslechu slezštiny se člověk neubrání pocitu, že zaslechl tu češtinu, tu němčinu a tu polštinu. Nejde přitom o žádné nářečí. Slezština je podle jazykovědců plnohodnotným jazykem, který svou podobou vypovídá mnohé o komplikované a velmi pohnuté minulosti Slezanů, takzvaných Ślązaků. O historii Horního Slezska a jeho obyvatel vypráví i divadelní představení Mianujom mie Hanka, které poprvé v historii přineslo slezštinu jako součást uměleckého díla do budovy polského sejmu.

Čas načtení: 2024-02-09 00:00:00

To není rozbité. Hyundai umí krabí chůzí zaparkovat i otočku na místě

Otočit se na pětníku v podzemní garáži, elegantně se zasunout do řady podélně stojících vozů, zaparkovat i v neuvěřitelně komplikované a stísněné situaci? Žádný problém. Systém e-Corner automobilky Hyundai si s tím hravě poradí.

Čas načtení: 2022-01-13 10:49:05

Pavel Bulowski (Meiro): Snažíme se, aby klienti měli svá data pod kontrolou a uměli je použít

Do nové epizody jsme si tentokrát pozvali hosty dva. Pavel Bulowski, spoluzakladatel customer data platformy Meiro, si k sobě přizval Jakuba Novotného, který v Seznamu řeší zejména cílenou reklamu v systémech Sklik, RTB a garantovaném prodeji. Společně s moderátorem Martinem probrali fungování single customer view, úskalí a výhody datové analytiky nebo problematiku sběru souhlasů. V čem je vaše řešení výjimečné, Pavle? My jsme nějakou dobu pracovali v datové analytice, vedli jsme takový butik konzultační shop. A jednou se na nás obrátil klient s prosbou o postavení single customer view, to znamená unifikovaný pohled na zákazníka. Po krátké analýze současné situace u dalších klientů jsme zjistili, že průměrné marketingové oddělení dnes využívá desítky nástrojů a platforem, jak zjistit informace o svém zákazníkovi. To je z hlediska propojení a množství dat dost komplikované. My ta data spojujeme, analyzujeme a následně poskytneme zpět.   Jak s daty vlastně pracujete? Pracujeme na základě mandátu našeho klienta. Naše kódy jsou nasazené na datových platformách dané značky a v jejím jméně konsolidujeme všechna data, která ve firmě existují. Veškeré poznatky a získané informace o zákaznících integrujeme. My žádná data nevytváříme a rozhodně s nimi neobchodujeme. Klientům doporučujeme, aby si svá data kontrolovali a neodevzdávali je tolika reklamním systémům. Často značka data vytvoří, odevzdá je velkému reklamnímu hráči a pak si je ještě koupí zpátky, aby je mohli použít. Pracujete výhradně s Meiro ID, které je postavené na first party cookies? Z pohledu trackování každého našeho zákazníka ano. Ale dokážeme k tomu ještě navíc přidat jakékoli sebratelné ID, které má klient na svém webu a je použitelné. Typicky třeba Google ID nebo Google Client ID. Jakub má v Seznamu na starosti projekt týkající se sběru souhlasů. Jaká se projektu daří? Prosouhlasenost je vyšší, než jsme očekávali. Procento souhlasů pro cílenou reklamu je v současné chvíli zhruba 93 % z těch, co se vyjádří. Co dalšího Martin s Pavlem a Jakubem probrali? Jak konkrétně vypadá propojení Meira a Seznamu?Jak se bude vyvíjet budoucnost v oblasti práce s datyData leaks a černý trh s datyProjekt She loves data

Čas načtení: 2021-08-26 11:58:00

Anna Marešová (Whoop.de.doo): Nechceme jen tlačit brand, my si za naší prací stojíme

Nejnovějším hostem v podcastu Nejen o reklamě je produktová designérka Anna Marešová. S Martinem Jandorou probrali nejen její podnikatelské začátky, ale také to, co vše bylo potřeba k tomu vybudovat značku, jestli fungují online nebo offline, zda by dnes pro svou značku zvolila stejný název a na co musí dávat pozor při propagaci erotických pomůcek. Jak vypadaly začátky značky Whoop.de.doo a jak se vyvíjela marketingová komunikace? Úplně na začátku jsem byla na vše jen já. Žádné marketingové kampaně jako takové vlastně ani neprobíhaly. Bylo to vše spíše o osobní komunikaci, kdy jsem nejdřív rozjela web a pak prvním 300 zákazníkům psala osobní e-maily. Dnes si kreativu kampaní, produkci i vše kolem nákupu médií zajišťuji sama s pomocí svého všestranně založeného týmu a přátel. Kdo je cílová skupina, cílový zákazník? Cílový uživatel je žena, ale cílový zákazník je pro nás i muž. I přesto, že prodáváme produkty pro ženy, chceme, aby se o to zajímali i muži. Například kuličky jsou na posílení pánevního dna, což je ve výsledku benefit pro oba partnery. Jak vypadá komunikace vašich produktů. Narážíte ohledně marketingu na nějaké restrikce? Bohužel spadáme do kategorie obsahu „pouze pro dospělé“ a to s sebou přináší určitá omezení. Například PPC kampaně jsou komplikované a článek o posílení pánevního dna je na FB zakázaný, protože je spojován s Venušinými kuličkami. Ale s naším dalším produktem, menstruačním kalíškem, je to teď lepší. V současné chvíli pracujeme na novém webu, kde dříve všichni museli odkliknout věk. Ten je však potřeba pro vibrátory, ne pak pro kalíšky. To bychom chtěli upravit. Zároveň také pracujeme na novém brand manuálu a přemýšlíme, jak náš produkt budeme dále komunikovat. Uvědomila jsem si, že spousta značek má pěkný IG profil s plno hezkými fotkami, ale produkty tam moc vidět nejsou. Zákazníci jsou pak nemile překvapeni, když výrobek dostanou do ruky. Náš produkt na fotce vypadá stejně jako v reálu, někteří zákazníci nám psali, že vypadá dokonce mnohem lépe. Nechceme jen tlačit brand, my si za naší prací stojíme. Jak se dá marketingově využít podcast o intimitě? Pro náš podcast „Přiznej barvu“ tvoříme tematické série jako doprovodný informační kanál, který ten daný produkt má podpořit. Díky naším ambasadorkám, se kterými pracujeme už delší dobu, jsme hosty nemuseli nijak složitě shánět, a to mi vyhovuje. Co dále uslyšíte: Management nebo design?Jak vypadá offline komunikace?Je ochoten český zákazník zaplatit vyšší cenu?

Čas načtení: 2024-02-13 06:03:00

Z WhatsAppu už možná brzy pošlete zprávu i na jiné služby

Oblíbené messengery se v budoucnu ještě více propojí. WhatsApp díky tomu čekají zásadní novinky, jelikož si budete moci psát i s uživateli jiných služeb. Všechno to ovšem minimálně ze začátku bude trochu komplikované.

Čas načtení: 2024-02-12 14:17:49

Troufalá vášeň [Penelope Douglasová / Ikar]

Když se Jordan nastěhuje k otci svého přítele, má to být jen dočasné řešení komplikované situace. Jenže Pike Lawson se jí brzy začne dostávat pod kůži. Oba vědí, že by se svým touhám neměli poddat, a snaží se s nimi bojovat.

Čas načtení: 2024-02-07 08:41:22

Troufalá vášeň [Penelope Douglasová / Ikar]

Když se Jordan nastěhuje k otci svého přítele, má to být jen dočasné řešení komplikované situace. Jenže Pike Lawson se jí brzy začne dostávat pod kůži. Oba vědí, že by se svým touhám neměli poddat, a snaží se s nimi bojovat.

Čas načtení: 2011-08-02 17:25:24

Hypertenzia z pohľadu TČM.

Hypertenzia - vysoký krvný tlak, je súbor príznakov – t.j. chorobný stav, ktorý dlhodobým pôsobením poškodzuje orgány ako srdce, obličky, mozog a cievny systém, čím zvyšuje riziko mozgovej príhody, aneurizmy, srdcového infarktu alebo poškodenia obličiek. Z pohľadu západnej medicíny sa rozdeľuje na 2 typy: Primárna hypertenzia (esenciálna-85%) -kde príčina vysokého krvného tlaku sa nedá s určitosťou zistiť, pravdepodobne za ňu zodpovedá genetická dispozícia, znásobená zlou životosprávou. Sekundárna hypertenzia (symptomatická-15%) - je priamo podporovaná ochoreniami obličiek (akútne a chronické zápaly, skleróza obličkovej tepny), ochorenia žliaz s vnútorným vylučovaním (štítnej žľazy, nadobličiek, hypofýzy), ochorenia nervového systému (mozgové nádory, zápaly mozgu), komplikovane prebiehajúce tehotenstvo (gestóza), ako i dlhodobé užívanie niektorých liekov (hormonálne antikonceptíva, kortikoidy). Zo začiatku pacient nepociťuje žiadne veľké ťažkosti ani bolesti. Čím skôr sa podchytí, tým menšie škody napácha na cievnom systéme. Z pohľadu Tradičnej čínskej medicíny je základnou príčinou oslabenie yinovej funkcie Obličiek. Najčastejšie je to spôsobené príliš silnou Pečeňou, ktorá oslabuje yin Obličiek, pretože je dieťaťom Obličiek. „ Matka nevyživuje dieťa alebo dieťa vyčerpáva matku.“ Pečeň je svojou prirodzenosťou yangový orgán a má tendenciu trpieť na nedostatok yinu. Následkom toho rastie yang Pečene, ktorý začne nekontrolovane stúpať nahor a ťahať so sebou Qi a krv, ktorá sa tlačí do hlavy, čo spôsobuje typické príznaky prvej fázy hypertenzie a to - červená tvár, začervenanie očí, pocit tlaku a rozpínania alebo bolesť hlavy. Často sa pridružuje necitlivosť, tŕpnutie rúk, pocit malátnosti alebo pocit na zvracanie – nauzea. To je pečeňový typ hypertenzie. Druhý typ hypertenzie, s ktorým sa stretávame v pokročilých štádiách sa prejavuje príznakmi od Pľúc, keď Qi Pľúc nie je schopná klesať nadol – kašeľ, problém s dýchaním, zadýchavanie sa, únava a slabosť. Často sa už pridružuje aj opuch nôh – príznak oslabenia funkcie metabolizmu vody Obličiek. Čítať celý článok... (http://www.tcmclinic.sk/hypertenzia-vysoky-krvny-tlak-z-pohladu-tcm.html)

Čas načtení: 2021-09-28 09:07:34

Stroncova poslední whiskey

Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...

Čas načtení: 2020-10-30 19:16:21

Otevřený dopis ministru kultury ČR Lubomíru Zaorálkovi, zaslaný Cechem malých nakladatelů.

Vážený pane ministře, stejně jako většina občanů – zaměstnanců i podnikatelů v různých odvětvích, jsme i my, zástupci Cechu malých nakladatelů, znepokojeni současnou situací v české společnosti, způsobenou virovou pandemií. Je nám jasné, že česká ekonomika se letos už podruhé dostává do komplikované situace a vláda i parlament se snaží pomoci těm nejpostiženějším. Nehodláme se uchýlit k laciné kritice politiků, ani ukazovat prstem a obviňovat kohokoliv ze zanedbání povinností. Nechceme na nikoho za vzniklou situaci svalovat vinu. Chceme Vás jen požádat, vážený pane ministře, abyste při sanaci škod myslel i na nás, malé nakladatele. Po uzavření knihkupectví se dostáváme do obdobné situace, ve které jsme se octli na jaře letošního roku. S tím rozdílem, že nyní je vážně ohrožen prodej našich knih určených pro předvánoční trh, díky němuž je většina z nás schopna přežít. Naše tržby přes e-shopy jsou minimální a nemožnost přímého prodeje znatelně pociťujeme. Obáváme se, že pokles tržeb bude stejně alarmující jako při první covidové vlně, což považujeme za devastující pro celý okruh nakladatelů, již produkují takzvaně nekomerční a malonákladovou literaturu. Pomalu se tak vytratí určitý segment kultury, který ji činí pestřejší a snaží se být vyvažujícím protipólem projektů orientovaných převážně na zisk. Malí nakladatelé mají ztíženou existenci už ze samé podstaty své činnosti. Zatímco na jaře nám ministerstvo kultury výrazně pomohlo prostřednictvím rozšíření grantů, nyní na nás a vůbec na knižní trh v podpůrných programech nevzpomnělo. I když se na obohacování kultury podílíme obdobnou měrou jako výkonní umělci, kteří mají na finanční podporu nárok, my nakladatelé se do stanovených kritérií nevejdeme a nemůžeme je splnit. Proto Vás žádáme, pane ministře, abyste při záchraně rozmanitosti české kultury mysleli na ministerstvu kultury i na knižní trh a na nás nakladatele a pomohli nám udržet náš provoz například jednorázovou dotací i opětovným rozšířením grantové politiky, obdobně, jako jste to udělali při posledním dotačním řízení. K další podpoře, již by si knižní oblast jistě zasloužila, jistě pomůže i část evropské dotace určené pro kulturu, kterou bude ministerstvo kultury administrovat v rámci „Národního plánu obnovy“. Vážený pane ministře, držíme Vám při hájení zájmů všech českých, moravských a slezských kulturních subjektů palce a doufáme, že naši prosbu vyslyšíte. Jsme rovněž připraveni na konzultaci s Vámi, jakmile to situace dovolí. S pozdravem                                                                           za Cech malých nakladatelů                                                                                                Iva Pecháčková Jiří Fiedor Daniel Podhradský Tisková zpráva

Čas načtení: 2019-12-01 18:43:59

Proč neuzavřete sňatek s někým, s kým jste se v dětství často koupali?

Odpověď najdete v epochální a často zábavné knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, jíž se českému čtenáři poprvé představuje přední světový neuroendokrinolog Robert Sapolsky Proč jsou naše sociální životy komplikované a matoucí, plné nedostatků a nesprávných rozhodnutí? Lze zvrátit neblahé následky z nepříznivých okolností v dětství? Čeho je nám třeba k dosažení něčeho výjimečného i něčeho děsivého? Proč Stalin opovrhoval oddaným patriotem Pavlíkem Morozovem? Slavný americký profesor biologie a neurologie Robert Sapolsky vše vysvětluje ve strhujícím díle CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM. Dobrodružnou výpravu za našimi světlými i temnými stránkami vydává v překladu Pavla Pecháčka nakladatelství DOKOŘÁN. Je záhadou, proč knihy předního světového neuroendokrinologa prof. Roberta Sapolského, držitele mnoha ocenění, dosud unikaly pozornosti českých nakladatelů. Např. jeho publikace Why zebras don’t get ulcers (Proč zebry nemají žaludeční vředy, 1994) fantasticky objasňuje vliv stresu na zdraví a sociální chování zvířat i lidí. Nakladatelství Dokořán se rozhodlo tento nedostatek na českém trhu napravit a sáhlo po Sapolského nejnovější knize CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM (2017), na níž pracoval deset let.   Autorův způsob líčení příčin lidského chování je úchvatný a logický. Začíná faktory, které ovlivňují reakci člověka v konkrétním okamžiku, a pak se vrací zpět v čase, až do dávné minulosti našeho druhu a k jeho evolučnímu dědictví. První kategorie vysvětlení je neurobiologická – Sapolsky popisuje, co se dělo v mozku člověka sekundu před tím, než se jistým způsobem zachoval, jaký zrakový vjem, zvuk či zápach zapříčinil v nervové soustavě reakci. A jaké hormony předtím hodiny až dny ovlivňovaly citlivost jedince na ony podněty. Vybízí nás, abychom přemýšleli o neurobiologii a našem smyslovém světě ve snaze přijít na to, co se s námi dělo a děje. Autor dále vysvětluje, jak bylo dané chování ovlivněno strukturálními změnami nervového systému v předchozích měsících, dospíváním, dětstvím, životem plodu a jeho genetickým složením. Nakonec rozšiřuje pohled z jednotlivce na společnost, která ho obklopovala. Jak ekologické faktory, působící po tisíciletí, ovlivnili tuto společnost, její kulturu a následně i jednotlivce. Sapolsky se znovu vrací k evolučním faktorům starým milionům let. Výsledkem je jedna z nejoslnivějších vědeckých výprav za lidským chováním, jaká se kdy uskutečnila. Epochální a často zábavná syntéza špičkového výzkumu napříč celou řadou disciplín. Sapolsky přistupuje k lidskému chování s porozuměním a utkává se s tématy týkajícími se tribalismu a xenofobie, hierarchie a konkurence, morálky a svobodné vůle, války a míru. Jeho Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém je důstojným startem českého čtenáře k poznání díla světově renomovaného biologa. O autorovi: Robert M. Sapolsky (* 1957) získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových (1987) či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy (2008). Je autorem několika knih, například Why Zebras Don’t Get Ulcers (Proč zebry nemají vředy, 1994), The Trouble with Testosterone (Potíže s testosteronem, 1997) či A Primate’s Memoir (Paměti primáta, 2002). Ukázka z knihy: Ukázka z knihy CHOVÁNÍ: Biologie člověka v dobrém i zlém, str. 318 Příbuzenský výběr Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si, že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných. Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování (stačí zajít do obchodu a podívat se na přání organizovaná podle příbuzenských kategorií – pro sestru, bratra, strýčka a tak dále). A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku. Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií. Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe. Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci, kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk postupuje od sourozence (1 procento by upřednostnilo psa před sourozencem) přes prarodiče (2 procenta) ke vzdálenému bratranci/sestřenici (16 procent) po cizího člověka (26 procent). Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození (emočního) vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny. Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje, nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal vlastního otce (prý za nezákonné obchodování), který byl okamžitě uvězněn a popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský výběr jiný názor než on. Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film. Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali, podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“ A pak pustil propagandisty z řetězu. Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova platí, že krev je těžší než voda. Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti. Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se skutečnou biologickou příbuzností. Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v bitvě u Gettysburgu. Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny (třebaže v nesmírně nízké frekvenci, pokud provedeme korekci na množství času, jež spolu jedinci strávili). Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky (kupříkladu začátkem května 2016 byl muž z Floridy obviněn z vraždy druhého stupně, protože zabil bratra – kvůli hádce o cheeseburger). A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli. Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety (děkujeme, Bille a Melindo Gatesovi) a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. (Jistě, jak uvidíme v jedné z pozdějších kapitol, laskavost je zabarvena sebezájmem a většina lidí, kteří děti adoptují, tak činí, protože nemohou zplodit vlastní biologické potomky – nicméně výskyt jakéhokoli z těchto činů je narušením striktního příbuzenského výběru.) A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm příbuznosti datum narození. Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také dramatické výjimky. Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci (navzdory naší schopnosti rozlišit do jisté míry stupeň příbuzenství na základě pachu). Nečiníme tak ani vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“. Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být. Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli. V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký, celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný (a tudíž nikoli jako potenciální partner)? Někdo, s kým jste se v dětství často koupali. Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali, jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané osoby (sourozenec, bratranec, cizinec), nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla jménem Sadie.“ Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům, muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce, šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za lidi. Říká se tomu pseudospeciace. Ta je základem mnoha našich nejhorších momentů a podíváme ni v patnácté kapitole. TZ

Čas načtení: 2013-08-24 19:27:47

Jak vypočítat ideální tep pro spalování tuků?

Určitě jste se už setkali s někým, kdo Vám říkal, jakou tepovou frevenci je ideální mít pro správné spalování tuků. Pokud dotyčný ale nebyl lékař a předtím jste neabsolvovali některá vyšetření, nejspíš neměl úplně pravdu. Tělo je příliš komplikované na to, abychom mohli říct univerzální poučku, která existuje pro výpočet "hubnoucí" tepové frekvence pro všechny stejně.

Čas načtení: 2016-04-17 12:00:00

Jak řešit nefunkční vztah?

Lidské vztahy jsou sami o sobě velmi komplikované a nevyzpytatelné a mnoho lidí je bere na lehkou váhu. Jakmile se seznámíte s protějškem, který je vám sympatický a vaše scházení se působí harmonickým, až idylickým dojmem, snadno přijde zamilovanost, hlava v oblacích a vše se zdá být krásné a nekone ...

Čas načtení: 2022-01-06 09:00:00

Kam se v lednu vydat na dovolenou?

Hektické Vánoce jsou za námi a nyní máme konečně trochu klidu. Pokud je vaším novoročním předsevzetím to, že budete více cestovat, přinášíme vám tipy, kam se zajet ohřát na začátku roku. Bora Bora Cestování máme komplikované nařízeními ohledně koronaviru, a tak než se vydáte do své vysněné destina ...

Čas načtení: 2022-06-27 17:06:25

Vzpomínková kniha Na hraně dnů Petra Prouzy ukazuje, že osudy lidí nejsou černobílé

Autorům vzpomínek hrozí trojí nebezpečí. Zaprvé bývá dost komplikované si na vše ze svého života vzpomenout. Za druhé, lidé, kteří zákonitě vzpomínkami proplouvají, mají většinou život dost složitější, nebo jinak řečeno méně černobílý, než se může autorovi vzpomínek na ně zdát. A konečně za třetí mohou být vzpomínky někdy po chvíli čtení i nudné, přestože je autor intenzívně prožíval. Musím hned úvodem konstatovat, že se Petr Prouza svojí vzpomínkovou knihou Na hraně dnů těmto nebezpečím dokázal vyhnout. Zřejmě si dělal dost poznámek, ze kterých potom mohl čerpat. Musím ovšem podotknout, že naše životy se do určité míry protínaly, pracovali jsme poměrně dlouho společně ve vydavatelství Mladá fronta, takže důvěryhodnost vzpomínek na tuto část jeho života i na zmiňované osoby mohu potvrdit. Nedá mi to dokonce, abych je o něco nerozšířil. Když připomíná šéfredaktorku Mladého světa Olgu Čermákovou, nazývá redakci luxusním ghettem, které strážila. Možná i s tichou podporou svého manžela, který byl šéfem Federálního úřadu pro tisk a informace. Ať už byla jaká byla, Mladý svět byl velmi kvalitním časopisem s kvalitní redakcí, což byla i její zásluha. Prokmitla se mým profesním životem. Přestože jsem neprošel prověrkami v sedmdesátém roce, mohl jsem jako řadový redaktor pracovat dál. A když mne Československá televize Brno chtěla použít jako moderátora pořadu To nechce klid (v té době jediný kritický pořad), žádali o souhlas vedení stranické organizace Mladé fronty. A její předsedkyní byla právě Olga Čermáková. Souhlas dala. Petr Prouza pak v epilogu zdůrazňuje, že osudy i konání lidí, se kterými se setkával a potkával, opravdu nejsou černobílé. Ať to byli Milan Kundera, A. J. Liehm, Jan Cimický, Karel Kosík, Ladislav Fuks, Jaroslav Šabata, Eva Kantůrková, Bohumil Hrabal, Petr Pithart, Jiří Mucha, Jan Zrzavý, Ludvík Vaculík i třeba zmiňovaná Olga Čermáková. A mnoho dalších. A třetí nebezpečí? Na hraně dnů určitě není nezajímavá, nudná kniha. Pro generaci autora v žádném případě, protože a si může svoje zážitky z té doby i její hodnocení konfrontovat s jiným pohledem. A pro ty, kteří se o té době chtějí něco dovědět, je to téměř studijní materiál. Navíc zvolil Petr Prouza zajímavou technologii psaní, kterou se dovedně vyhnul zrádnému nebezpečí nudy. Určitým protipólem jeho života se stala Erika Vorbach, která Prouzu oslovila jako spisovatele. Jedna jeho románová postava ji natolik zaujala, že mu napsala. Vyvinula se z toho dlouholetá komunikace, která v knize vlastně tvoří dvojběh životů. A že ten život Eriky Vorbach byl opravdu zajímavý, k tomu je prostě třeba si knihu přečíst. Tečkou, hodnou antické tragédie, je neuskutečněné poslední setkání spisovatele a Eriky, protože u staré paní zaúřadoval covid. Knihu vydalo Nakladatelství Šulc-Švarc, 2022

Čas načtení: 2022-04-25 08:23:47

Přemítání nad bojištěm II. – na východní frontě teď nebude klid

S tím, jak se těžiště bojů na Ukrajině přesouvá do luhanské a doněcké oblasti, je ten pravý okamžik podívat se na změny, které nyní nastávají a nastanou. Tato válka už je dva měsíce stará. V moderním světě je to menší věčnost a nic za tu dobu nezůstane stejné. Obě válčící strany se v něčem poučily a do jiných změn je zase svou těžkou tlapou „nastrkávají” objektivní okolnosti. První důležitá změna: intenzita bojů a koncentrace sil Počáteční invaze se vyznačovala jedním poněkud podivným prvkem, a to extrémní délkou front. Ruské síly vtrhly do země po tolika osách naráz, že celková délka všech možných linií kontaktů patrně překročila i délku východní fronty za druhé světové války. Vzhledem k tomu, že Rusů bylo jen zhruba dvě stě tisíc, znamenalo to nutně, že mezi jejich pozicemi vznikaly nebezpečné “díry”. Ukrajinci ovšem také neměli k dispozici tolik sil, aby je dokázali všude a vždycky využít. Jinými slovy, v mnoha regionech se válečné úsilí „ředilo” kvůli nedostatku lidí i techniky, a skutečně intenzivní pozemní boje propukly jen v okolí několika kritických bodů, převážně uzlů v dopravní síti (Sumy, Černihiv, Izjum, Irpin, Mykolaiv, Mariupol, Volnovacha). Jinde to bylo spíš takové pomalé krvácení. To, že momentálně Rusové koncentrují svoje síly na Donbasu, znamená, že se tam bude bojovat velmi, velmi intenzivně. Bohužel to také bude znamenat daleko více mrtvých. Nejen vojáků, ale i civilistů, protože oblast je poměrně hustě osídlená. Na druhou stranu to nutně neznamená, že ten boj potrvá dlouho. Opotřebení bojujících armád bude při takové intenzivní aktivitě patrně probíhat daleko rychleji. Další změna: známý terén a kratší zásobovací linie Donbas znají obě válčící strany velmi dobře. Bude tedy těžší tam provádět nějaké nečekané přepady konvojů ze zálohy apod. Rusům se zkrátí zásobovací linie, které byly u Kyjeva neúměrně dlouhé. Ukrajinci se je patrně budou snažit narušit i tak – osvědčilo se to! – ale na území obou separatistických republik nemůžou počítat s loajalitou civilního obyvatelstva, a pokud budou pronikat i do přilehlého ruského pohraničí, tam už vůbec ne. Při akcích typu sabotáže železničních kolejí přitom docela záleží na tom, jestli vás vesničan, který vás náhodně zahlédl v lese, někam nahlásí nebo ne. Na druhou stranu si právě na Donbasu vybudovali Ukrajinci poměrně rozsáhlou obrannou infrastrukturu, která jim při odrážení ruských útoků bude velmi užitečná. „Vypáčit” nepřítele z předem připravených pozic vyžaduje velkou převahu ze strany útočníka, a nejsem si jistý, zda takovou převahu Rusové dokáží vůbec dát dohromady. Tím se nemyslí jen počet lidí v uniformě, ale i složky jako letectvo, kterému se zatím nepodařilo dosáhnout nad Ukrajinou úplné dominance (air supremacy). Ruská letadla létají sice podstatně více než ukrajinská, ale protivzdušná obrana ze země si mezi nimi také neustále vybírá krvavou daň. Třetí změna: nové zbraně na bojišti Toto se týká hlavně Ukrajiny, protože po počátečním váhání začaly západní státy dodávat ukrajinské armádě čím dál více vybavení. Minimálně u dvou položek bychom měli vidět zásadnější posun. Tou první je takzvaná loitering ammunition, což s trochu černého humoru můžeme přeložit jako poflakující se munice. Jde o malá letadélka na jedno použití, která vypustíte do vzduchu a ona se několik desítek minut „poflakují” v okolí. Na rozdíl od vágusa z hlavního nádraží však má jejich “poflakování” zcela konkrétní účel: najít vhodný cíl a zaútočit na něj ve stylu kamikaze. Letadélko je obvykle tiché a nenápadné, takže je problém si jej vůbec všimnout. Většina takových letadélek má živého operátora, který sedí někde o kus dále a ten vhodný cíl hledá za ně. Jedna z věcí, o které se nepřítel může snažit, je zarušení signálu, aby letadélko ztratilo s operátorem spojení; není to ale úplně jednoduché a může to skončit i zničením rušičky. Je však čím dál větší snaha vybavit „poflakující se munici” dostatečnou inteligencí k tomu, aby dokázala vhodné cíle identifikovat sama. Války robotů se zkrátka blíží… Spotřeba takové jednorázové munice je samozřejmě značná, takže výhodu při jejím nasazení má ten, kdo ji dokáže vyrábět ve větším množství. Rusové mají také svoje modely “kamikaze letadélek”; hlavní otázka je, zda jich mají dostatek. Další novinkou na ukrajinském bojišti jsou moderní houfnice poskytnuté několika státy (USA, Kanada, Nizozemsko i Česká republika). Společně s nimi údajně z Kanady přijíždějí i speciální střely Excalibur (za bratru 70 tisíc dolarů jeden!), přebytky z afghánské války. Rusové mají tradičně velmi silné dělostřelectvo, které hrálo v jejich doktríně velkou roli už za cara. Ukrajinci zase ve větší míře používají „chytrou munici”, která je mnohem dražší než běžná střela, ale také výrazně účinnější. Sledujete-li OSINT zdroje, je z nich docela dobře patrné, jak výrazně od února narostl počet videí, na nichž je zachycena v akci ukrajinská artilerie. Moderní houfnice dokáží zasahovat cíle až na vzdálenost 35 až 50 kilometrů, čímž se pojem „zázemí” posunuje dost daleko od samotné linie kontaktu (v dostřelu od hranice by mohl být velice těsně i ruský Belgorod, železniční uzel, ve kterém se koncentruje značná vojenská aktivita). Jejich účinnost se zvyšuje v těsné spolupráci s malými drony, které sledují cílovou oblast a přenášejí obraz zpátky k dělostřelcům. Zajímavá situace vznikne zejména tehdy, pokud se ukáže, že dostřel těchto zbraní je významně (třeba jen o pět kilometrů) delší než těch ruských; v takovém případě by se Rusové ocitli ve velice nepříjemné situaci, kdy by jim z dálky padala na hlavu dělostřelecká palba a oni by na ni nemohli odpovědět stejným způsobem. Nicméně zatím těch houfnic Ukrajinci dostanou jen poměrně málo. Největším bottleneckem není přitom cena, ale výcvik vojáků, kteří je mají obsluhovat. Nemá smysl někam dodávat další a další kusy vybavení, pokud se nedostává lidí, kteří by s nimi uměli zacházet. S postupem času se ale počet vyškolených vojáků bude zvyšovat, a to spíše v týdnech než v měsících. Seznámit se s novými houfnicemi není ani zdaleka tak komplikované jako například pilotní výcvik. Balistika funguje na celém světě stejně a chytré střely se beztak dokáží částečně navádět samy. Poslední poznámka: obsazení pár vesnic nic neznamená Donbas bude těsné a chaotické bojiště, a tím pádem je naprosto možné, že z každodenních změn nebude vyplývat žádný jasný obrázek. Nedejte příliš na lidi, kteří jsou ochotni z drobných posunů na mapě věštit brzké a nevyhnutelné vítězství té či oné strany. Obsazení pár vesnic a dvaceti kilometrů čtverečních území nic moc neznamená; „obsadit” je něco úplně jiného než „udržet”, což se mnohokrát ukázalo jak v této válce, tak i ve válkách předešlých. (Kdo chce historický příklad, může se podívat na neúspěšnou operaci Market Garden roku 1944.) Dokonce ani obklíčení nepřátelských sil neznamená pro obkličujícího nějaké zásadní vítězství, dokud se v okolí nachází nějaká síla, která by obklíčeným mohla přijít zvenčí na pomoc. To byla vždycky slabina obléhání. Ve starých časech, kdy cílem obléhání byly hrady a města, se dokonce dělalo to, že obléhatelé postavili kolem sebe i obléhaného objektu druhou linii opevnění (circumvallation), aby jim nikdo náhle nevpadl do zad. Tak to svého času provedl i Caesar, když obléhal Vercingetorixovu pevnost Alesia. (Něco takového je ve světě moderních, silně pohyblivých armád, víceméně nemožné úspěšně udělat.) Na Donbasu se budou Rusové snažit vytvořit kotel kolem Ukrajinců a Ukrajinci se budou snažit obchvátit ruské jednotky kolem Izjumu; může se to podařit těm i oněm, ale třeba také jenom dočasně. Mám-li doporučit nějaký zdrženlivý zdroj hodnotící situaci z „ptačí perspektivy”, docela se mi osvědčily časté analýzy vydáváné týmem z Institute for the Study of War. Sice jsou to Britové, ale nezdá se mi, že by někomu „fandili”; za uplynulé dva měsíce byly jejich odhady vesměs konzervativně přesné. Tolik zatím úvahy o bojišti a následovat bude článek o Německu; čtenářka Petra H. mě totiž požádala, ať se tam trochu vrátím. Kancléř Scholz není zrovna v záviděníhodné pozici.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-02-12 07:01:07

Proč mám někdy cikány docela rád?

Budete se divit, ale cikány mám někdy rád pro některé jejich dobré vlastnosti, kterých si u nich opravdu cením. Asi pro tolik, pro které je zas nemám rád. Takže to sice vyjde fifty fifty, ale je to upřímné. Tak jako mám pro něco rád nás, bílé gádžy, a pro něco je rád nemám. Jenže za to, proč cikány nemám nebo většina lidí nemá ráda, tak za to vlastně ani moc nemůžou. Můžeme za to totiž my, jak jsme si je našimi politickými režimy snažili asimilovat, přizpůsobit naší většinové populaci a nutili je opustit jejich tradice. Zakázali jsme jim kočovnictví, jejich tradice řemeslného kočování, kdy se živili jako kováři, kotláři, koňští handlíři, dráteníci, muzikanti, akrobati, vědmy, kořenářky, kartářky. Tak jako se něco podobného dělo s indiány, černochy, Eskymáky či Aboridžinci. Nahnali jsme je i bydlet do našich pravoúhlých domů, domnívaje se, že se změní a zapomenou na svá típí, maloky, chýše, stany, igloo, které pro ně vytvářely jejich domovy. A jen jsme se divili, že ty domy ničí a vybydlují, protože to jsou znaky jim cizí kultury, ke které nemají vztah. Podobně tak činili indiáni a ostatní nebílí, kteří v takových vládou jim přidělených domech chřadli a umírali. A stejně je to s tou naší neustálou snahou všude rozšiřovat a zavádět demokracii. Co taká rodová, klanová či kmenová společnost má společného s naší demokracií? Nic! Zhola nic! Je jí to cizí, nepřirozené a nepatřičné. A tak i ti cikáni dávají přednost svému rodu a klanu, svým baronům a vajdům než nějaké pofidérní demokracii. Tu jen chytře zneužívají, když se jim to hodí. A byli by blbí, kdyby to nedělali, když jim to vlastně nabízíme. Podobně černoši v Africe, indiáni v Americe, Arabové v Asii, Aboridžinci v Austrálii. My bílí máme neustále dojem a přesvědčení, že jak žijeme my, tak musí žít všichni na této Zemi. Jinými slovy si je chceme přizpůsobit, asimilovat, podrobit a časem vlastně i rozptýlit a zničit. Po vnější stránce s tím souvisí i ta nekonečná tahanice o označování etnik, která mnohdy hýbou až zbytečně vzájemnými vztahy, i když se občas nedivím. Jde totiž zpravidla o to, jak se slovo cikán nebo indián nebo černoch nebo Eskymák či Aboridžinec vysloví. Zda se vysloví s laskavostí a kamarádstvím v hlase nebo se zlostí a snahou urazit. Moji vnučku Aničku nenazývám jinak než vopicí, což by se mohlo zdát velmi urážlivé, ale divili byste se, jak to má ráda! Proč? Protože to říkám s laskavostí a s láskou. A podobně s laskavostí říkají třeba v Kolumbii černochům negro, negrito (černoch, černoušek), podobně jako tlusťochovi gordito (tlouštík), a nikdo se nečílí. Samozřejmě změna hlasu může vše změnit. Podobně pozdrav ty vole neznačí, že ten druhý je vůl a nejedná se o urážku. Naopak, ten vůl je můj velký kámoš. Mimochodem se tak oslovovali pánové Voskovec+ Werich. Zato výkřik ty volové, co to zas odhlasovali, je evidentní, že se v tom případě jedná opravdu o voly, i kdy jen o ty dvounohé (a z převážné většiny se jedná, bohužel, o politiky). Ostatně sama velmi hezká cikánka Renata Berkyová píše ve stejném smyslu jako já: „A i když sama preferuji Roma před Cikánem, dokážu si představit, že i Cikán může znít přátelsky a dotyčného neurazí.“ Původ všech těchto označení etnik, což jsou naše označení, tedy exonyma, pochází z neznalosti původních označení, tedy endonym. Sám název indián vznikl naší mýlkou, že Kolumbus údajně přijel do Indie, a tak jsme začali označovat všechny populace Nového světa jednotným obecným označením, které se jim nemusí líbit. Jasně, stovky a stovky etnik všech tří Amerik mají svá vlastní označení, což v překladu všechna ta endonyma znamenají většinou Lidé. A na ta svá pojmenování jsou pochopitelně jejich členové hrdí, jako my na to, že jsme Češi. Jenže jaksi to neomalené slovo indián je jednotícím prvkem všech původních, chcete-li nativních obyvatel Ameriky. Chceme-li si, my běloši, furt sypat popel na hlavu, jak jsme ten svět rozesrali dobyvatelskou a chamtivou koloniální politikou (což je však pravda), tak i název Ameriky je nesprávný a může být někým „korektně čistotným“ brán jako urážlivý, ale to bychom pak rozvrtali všechno na světě. Austrálie by se už nejmenovala Austrálie, Afrika Afrikou či Asie Asií. Indiáni jsou tedy obecně všichni členové tisíce kmenů Ameriky, jako Eskymáci jsou společným, ano naším bělošským názvem, exonymem, označena všechna příbuzná etnika dalekého severu, kde jsou mimo Inuitů i příbuzní Jupikové, Kalaallité, Inupiaté, Tunumuité. Takže v rámci módní vlny korektnosti současně prosazovaný název Inuité nezastupuje ta ostatní etnika dalekého severu, zato naše exonymum Eskymáci ano. Jasně, Požírači syrového masa může být bráno jako urážlivé, což se nedivím, ale je to jednotný název celé skupiny, který oni sami nemají. Podobně jako indiáni nemají svůj jednotný původní název. A podobně i slovem cikán zahrnujeme tímto naším bělošským exonymem všechny příbuzné skupiny a kmeny jako jsou různé skupiny Romů jako olaští Romové, ale i Sintiové (v Německu), Manušové (ve Francii), Kalderašiové (v Rumunsku), Kaleové (ve Finsku a ve Španělsku), Romaničelové (v USA a v Anglii), Lováriové (v Maďarsku), atd. Stejně jako cikáni by se mohli cítit nedobře naším označením třeba i Němci, že je pojmenováváme urážlivě Němci, tedy ti, kteří nevědí, jsou němí, když jsou podle nich správně Deutsch! Stejně tak bychom se mohli urážet pro cikánské označení nás „bílých“ jako gádžové, což se domnívám, že nám vůbec nevadí. A čeho si na cikánech opravdu cením? Že jsou stále po generace vynikající muzikanti, zpěváci a tanečníci. Poslouchat jejich písničky a rytmy je nádhera, je z toho cítit jejich přirozenost, jejich divoké touhy žít. Kdo rozumí romsky musí obdivovat i jejich bohatou lidovou slovesnost, pohádky, anekdoty, přísloví, které udržují po stovky let. A to je obdivuhodné! Vždyť z Indie vyrazili někdy před půldruhým tisíciletím. A to vše udržují pouze orální cestou, jako indiáni. A když se baví, tak se baví! Kdo nezažil jejich svatbu, tak neví, co to je svatba. Zažil jsem si ji ještě za totáče na jižním Slovensku. Byl jsem na mnoha svatbách nás gádžů, ale vše je na jedno brdo a nic moc. U nich bylo mraky lidí, spousty jídla a pití, dal jsem si do trumpety jako nikdy. A muzikanti se nezastavili, tancovalo se o sto šest, ve dne v noci, čardáš na zemi i po stolech a samozřejmě byla taky vostrá rvačka chlapů. Prostě pořádná svatba, jak se sluší a patří, na kterou se nezapomíná. A taky se říká, že kdo nepoznal cikánku, tak neví, co je to pořádná ženská posteli! A tomu taky věřím, i když nemám vlastní zkušenost a nevím, jestli to ještě stačím. Mají city a ty projevují a neumí je skrývat jako mnohdy my. My tomu decentně říkáme ovládání svých emocí. V Chánově či poblíž bych opravdu nerad bydlel. Jejich hlučnost a poflakování, nedostatečná hygiena a spousty odpadků kolem nich a vybydlování bytů, které jim do nekonečna nabízejí naše vlády s různými sociálními příspěvky nám i mne vadí a frustruje. Spolužití je tak komplikované, protože na sebe narážejí dvě rozdílné kultury s odlišnými hodnotami a prioritami. A kriminalita? Jistě velká, ale spíš ta drobná, i když je možná každodenní. Zato ta naše sice není každodenní, ale zato je velká a točí se v milionech a miliardách. Nejraději bych jim vrátil svobodu kočovnictví a prostor, kde by si žili podle svých tradic včetně zajišťování vlastního bydlení a existence. Tak jako to ještě mají někde někteří indiáni v „mé“ Amazonii, kteří nejsou (zatím!!) nuceni do žádného přizpůsobovaní většinové společnosti. A hlavně žádné podpory, které jen přinášejí povalečství, alkoholismus a drogy, jak to vidíme u tzv. civilizovaných indiánů amerických rezervací. Bohužel, nemáme ten prostor a nikdo už ani nechce kotle, podkovy, drátování, vykládání karet. Svět není jednoduchý. A jak říkám již desítky let, nejhorší varianta lidstva jako takového, je snaha o násilné míšení kultur, o jejich sjednocování, k čemuž stále dochází. A je i politicky podporováno falešnými snahami o to být všichni stejní. Ne! Každý z nás všech na této Zemi je přece jiný, i když jsme si všichni rovní. Tyto snaha o stejnost a jakousi politicky propagovanou rovnoprávnost, jsou jen zastírací chytrou hrou nadnárodních korporací o uniformitě a globalizaci, aby nás všechny jednodušeji ovládaly a mohly jednotně šatit a živit a hlavně nás „ždímat“! Chceme, aby se lidé menšinových skupin přizpůsobovali těm většinovým. Tedy, aby se cikáni či indiáni v Americe přizpůsobovali našim způsobům života, našim hodnotám, našim prioritám, i když jejich kultury to vidí jinak. A z toho logicky vyplývají komplikovaná soužití, protože menšinová etnika v životě vidí jiné cíle. Jistě, jsou jednotlivci, kteří se od svého etnika, své komunity oddělí, vyšvihnou a přijmou hodnoty většinové, naší společnosti. Z pohledu jejich komunity jsou vlastně zrádci, zaprodanci, z našeho pohledu jsou vzorem, podle kterého by měli ostatní následovat, ukázkou, že to jde. Jednotlivci ano, ale masa ne. Ti indiáni, kteří vývojem svých dějin dosáhli v předkolumbovské době obdělávání půdy a stali se usedlými zemědělci, jako v některých vysokých kulturách (Aztékové, Mayové, Inkové, Muiskové, Taraskové, Mixtékové, Toltékové, Quimbayové, atd.), „makali“ pro své vládce a po příchodu dobyvatel zas „makají“ pro své nové pány a nové vládce, a i když byli a mnohde stále jsou většinovou společností, jsou nuceni žít jako my. Tedy jako běloši. A tak je z těchto našich snah takový dort, který pekla kočička s pejskem. Tedy pěknej „bordel“ na Zemi. Jistě, za čas všichni splyneme v jedno společenství, za pár století, za pár tisíciletí, ale to spíš už lidstvo vyhyne. A čeho si u cikánů ještě vážím? Jejich pospolitosti, jejich vztahu k rodině, jejich vztahu k předkům, které uctívají. Veřejně se to pozná jednoduše v tom, že cikánské pohřby jsou nákladné a bohaté. Neškudlí na nich jako my. Jak je bohatá svatba, tak i pohřeb. Tak jako u indiánů. Pohřeb, to je důležitý přechodový rituál, který mi likvidujeme, protože se smrti za prvé bojíme a za druhé to chceme mít rychle za sebou a co nejlaciněji, neb škudlíme na našich příbuzných. Když jdete při dušičkách hřbitovem, tak na dálku poznáte cikánský hrob plný květů a svíček. Ty naše jsou někdy jak poloopuštěné. A to je velká chyba! Zapomínáním našich předků a příbuzných, kteří odešli do věčných lovišť dřív než my, zapomínáme nejen na naše rodiny, rody, ale i na naše tradice, na naši kulturu. A navíc cikán cikána nenechá padnout až na dno. Nevšimli jste si náhodou, že mezi bezdomovci není ani jeden z nich? Zvláštní, co? Člověk by předpokládal, že z toho množství chudejch cikánů, a přiznejme si, že jich je jistě víc než mezi námi gádži, bude mnoho bezdomovců. A ouhej! Není! Cikáni se totiž o své chudé cikány postarají. Cikáni jdou do nebe! A to my neumíme. Necháme padnout na samé dno i naše blízké příbuzné, i děti své rodiče, které jim dali život, jen pro mrzký peníz a vyženeme je na ulici. A to je velmi smutné, to mi na nás „bílých“ gádžech velmi vadí.

Čas načtení: 2022-01-10 15:00:33

Bold Gallery zahájí rok znepokojivou výstavou Václava Buchtelíka

Mezilidské i enviromentální vztahy se vší svojí složitostí jsou tématem první velké pražské výstavy malíře Václava Buchtelíka. Pod podvratným názvem Mood:DOOM (slovní hříčkou s anglickými slovy nálada a zánik ve formě palindromu, výrazu, který dává stejný smysl při čtení zleva i zprava), uvádí holešovická Bold Gallery nejnovější obrazový projekt ostravského vizuálního umělce a hudebníka, který společně s kurátorem Radkem Wohlmuthem připravil speciálně pro její prostor. „Zajímají mne hlavně odvrácené strany lidského bytí, v optimističtějších věcech necítím potřebnou tenzi a napětí,“ říká k němu stručně Buchtelík, který těží z nejistot a úzkostí minulosti i přítomnosti, stejně jako z katastrofických vizí. Předlohou jsou mu často koláže z knih a tiskovin oficiální propagandy 70. a 80. let, které převádí na plátno a zvýrazňuje barevnými explozemi kadmiové oranže. Blízká je mu barokní extatičnost, která ale postrádá prvek naděje, útěchy či katarze. Na jejich místě pozorný divák najde ironii, odstup a temnou hravost. „Jakkoli Buchtelíkova plátna mohou působit vizionářsky, a navzdory tomu, že se v některých případech jeho pochmurné obrazy naplňují, ve skutečnosti skoro vždy vycházejí z osobní mytologie, konkrétních stavů mysli a situačních konstelací. I proto je možné vnímat je jako kódované autobiografické zkratky,“ vysvětluje kurátor výstavy Wohlmuth a dodává: „Své koncentrované prožitky a pocity ale přetavuje do obecnější vizuální i obsahové roviny.“ Buchtelík ve svých obrazech používá výrazné atributy jako například hady nebo masožravé rostliny, ale i když si uvědomuje jejich tradiční význam, používá je jako intuitivní otevřené symboly. Bez ohledu na to, co zobrazuje, jsou středobodem jeho zájmu hlavně komplikované mezilidské i environmentální vztahy. Právě ty určují obsah jeho pláten, v nichž najdeme přiznaně kolážovitou stavbu, která pomáhá vytvořit pocit napětí a silné vnitřní dynamiky v konfrontaci člověka s hrozivým nebeským prostorem. „Divák pak může hledat odpověď na otázku, co takové scény vlastně zachycují. Jestli bezbrannost vůči temným silám přesahujícím lidský horizont, nebo naopak skutečnost, že tím opravdovým zlem je člověk, který jen sklízí to, co sám svým chováním zasel,“ doplňuje Wohlmuth. Václav Buchtelík se narodil roku 1990 v Karviné. Po studiích užité malby u Aleše Hudečka na Střední umělecké škole v Ostravě pokračoval v letech 2010–2015 v Ateliéru malby Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity. Vedle malby pracuje také s kolážemi sestavenými z dobových knih a tiskovin ze 70. a 80. let, které mu slouží také jako předlohy pro díla, v nichž tematizuje rozličné formy úzkosti a děsu. V jeho díle nalezneme různé nepřímé odkazy ke konkrétním obrazům nebo obdobím, například k barokní expresivitě. Vystavoval na skupinových i samostatných výstavách u nás a na Slovensku. Výstavu Mood:DOOM lze zhlédnout od 14. ledna do 13. února 2022 v Bold Gallery (U Měšťanského pivovaru 6a, Praha 7).