Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-06-18 12:04:13

Plněné papriky s rajskou omáčkou – bezvadná letní klasika

Plněné papriky s rajskou omáčkou se podle mě řadí mezi taková ta kontroverzní jídla, která buď milujete, nebo nenávidíte. Asi je vám jasné, do jaké skupiny seřadím já.:) Nicméně se musím přiznat, že ve mně plněné papriky s rajskou omáčkou vyvolávají různé pocity. Kombinace výborné náplně s paprikou, která je uvařená (???) a tak zvláštní… těžko říct, jestli mi to vlastně chutná. A do toho ještě ta omáčka. A pak je tu další kontroverze, která by mě vlastně vůbec nenapadla: S čím se plněné papriky vlastně jí? U nás tradičně s brambory na loupačku, ale prý to není normální. Někde s rýží, […] The post Plněné papriky s rajskou omáčkou – bezvadná letní klasika appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.

Čas načtení: 2024-09-12 11:16:12

Vepřová krkovice se švestkovou omáčkou

Vepřová krkovice se švestkovou omáčkou je dokonalou grilovací, ale nejen grilovací lahůdkou, kterou si můžeme zpestřit babí léto. Vepřová krkovice se švestkovou omáčkou je vlastně takovou variací na náš hit z Velké prázdninové bichle – krkovici ve švestkové marinádě. Užijeme si naplno chuť švestek a to v kombinaci s dobrým šťavnatým masem. Mňam. The post Vepřová krkovice se švestkovou omáčkou appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.

Čas načtení: 2024-04-18 12:43:41

Vejce benedikt s holandskou omáčkou

Dlouhou dobu jsem této lahůdce odolávala a ochudila se tak o naprostou chuťovou lahůdku. Vejce benedikt s jemnou holandskou omáčkou je totiž totální skvost! Možná jsem se trošku obávala přípravy holandské omáčky, ale skutečně se toho není potřeba dbát. A my si teď spolu ukážeme, jak si vejce benedikt s jemnou holandskou omáčkou a také křupavým chřestem připravit. The post Vejce benedikt s holandskou omáčkou appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.

Čas načtení: 2024-04-17 05:12:09

Výborná kuchyně v kasinu: od jednoduchého občerstvení po umělecká díla

Výborná kuchyně v kasinu: od jednoduchého občerstvení po umělecká díla redakce St, 04/17/2024 - 05:12 Zábava Klíčová slova: platby NeteraPay platby v casinu rychlé občerstvení Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Kasina se v poslední době transformují z prostých center hazardních her na multifunkční rezorty, kde vysoká gastronomie hraje stejně důležitou roli jako ruleta nebo poker. Překračují hranice obvyklého vnímání hazardních her a stávají se epicentry, kde se mísí umění, zábava a nejnovější trendy gastronomie. Jedinečné jídlo zde láká návštěvníky stejně silně jako nadšení z her, čímž vytváří nezapomenutelné zážitky. S růstem zájmu o gurmánské požitky se kasina adaptují na trendy gastronomie, nabízejí rozvoz jídla přímo k hracím stolům nebo do luxusních pokojů. Stolování v kasinu se tak proměňuje v umělecká díla, která odrážejí širokou škálu kulinářských tradic a inovací, posouvají hranice možného a lákají gurmány a milovníky jídla z celého světa. Stejně jako se kasina snaží zpříjemnit zákazníkovi zkušenost příjemným gastronomickým zážitkem ochutnávkou luxusních mezinárodních pokrmů, inovují zákaznickou zkušenost i v digitálním světě - konkrétně co se týče platebních metod. Jednoduchost a bezpečnost plateb je totiž jedním z nejčastějších kritérií spokojeného zákazníka. K vidění je například uvedení nové metody platby NeteraPay do online casina, která slibuje rychlejší, bezpečněji a snadnější platby. Na těchto inovacích, ať už gastronomických či platebních je znatelné, že se majitele kasin snaží hazardní hru zpříjemnit nejen ve světě fyzickém, ale i tom digitálním. Kulinářská alchymie v kasinu V kasinových restauracích se běžné suroviny proměňují v nevšední gastronomické zážitky, což je důkazem, že kulinářská kreativita a inovace neznají hranic. Šéfkuchaři v těchto prostředích využívají nejmodernější techniky a přístupy, jako je nízkoteplotní vaření, fermentace nebo serifikace, aby z běžných ingrediencí vytvořili neobyčejné pokrmy. Díky této alchymii se například obyčejná zelenina mění v díla, která jsou vizuálně ohromující a chuťově nepřekonatelná. Speciální jídla nabízejí unikátní kombinace chutí, které návštěvníkům nabízejí zážitky, jež překračují jejich očekávání od tradiční kasinové kuchyně. Rozvoz jídla přímo k hracím stolům nebo do privátních suite je další službou, která zvyšuje komfort hostů a umožňuje jim plně se ponořit do hry bez nutnosti přerušovat své zážitky hledáním pokrmů. Kasina také často experimentují s pokrmy ze zeleniny, aby uspokojila rostoucí poptávku po zdravějších a vegetariánských volbách, a přitom zachovala gastronomickou vynikající kvalitu a originalitu. Tento přístup nejenže podporuje udržitelnost tím, že klade důraz na lokální a sezónní suroviny, ale také nabízí hostům možnost objevovat nové chutě a textury. Kasinové restaurace se tak stávají laboratořemi chutí, kde se neustále testují a představují nové koncepty, jež odrážejí nejnovější trendy v gastronomii a přinášejí revoluci v zážitku z jídla. Must - try kasinové delikatesy Kuchyně kasina definují nezapomenutelné pokrmy, které sahají od luxusních steaků po propracované dezerty. Tato gastronomická díla představují spojení tradičních chutí s moderními technikami, vytvářející tak jedinečné zážitky, jež lákají gurmány z celého světa. Mezi nejoblíbenější jídla, která se stala ikonami kasinové kuchyně, patří: Pečená kachna: Perfektně propečená kachní prsa s křupavou kůží, podávaná s bohatou omáčkou a sezónními přílohami. Pečená kachna je symbolem luxusu a umění přípravy jídla, přičemž každé kasino se snaží přidat do receptury něco unikátního. Steaky s tatarskou omáčkou: Výběrové kousky masa, grilované k dokonalosti a servírované s domácí tatarskou omáčkou, představují vrcholný projev kulinářského umění. Tyto steaky jsou často označovány jako nejoblíbenější jídlo mezi návštěvníky kasin. Speciální dezerty: Od jemných čokoládových fondánů po inovativní dezerty s použitím molekulární gastronomie, kasinové dezerty jsou vrcholným zážitkem každého jídelníčku. Tyto dezerty jsou nejen vizuálně ohromující, ale také chuťově nezapomenutelné. Pokrmy ze zeleniny: Inovativní a kreativní zpracování zeleniny, které osloví i ty nejnáročnější gurmány. Mořské plody: Čerstvé a kvalitní mořské plody, připravované na mnoho způsobů, od jednoduchých grilovaných krevet po sofistikované mořské plody s exotickými omáčkami. Lokální speciality: Každé kasino hrdě prezentuje jídla, která odrážejí lokální kulinářské tradice a ingredience, přinášející gastronomické zážitky, které jsou jedinečné pro danou lokalitu. Tato rozmanitost a kvalita jídel přispívají k tomu, že kasina jsou dnes považována nejen za centra hazardu, ale i za vyhledávané destinace pro milovníky vynikajícího jídla. Šéfkuchaři stojící za kasinovou magií Za každým luxusním jídlem v kasinových restauracích stojí příběh talentovaného kuchaře, jehož dovednosti, vášeň a kreativita jsou základem jedinečných chutí a prezentace pokrmů. Tito šéfkuchaři, často vycvičeni ve světově proslulých kulinářských institucích, přinášejí do kasinových kuchyní nejen svou technickou dokonalost, ale i lásku k experimentování, což je zřetelné v každém talíři servírovaném hostům. Mnozí z těchto kuchařů jsou mistři molekulární kuchyně, umění, které kombinuje vědecké poznatky s gastronomií k vytváření pokrmů, jež oslovují všechny smysly. Příkladem může být pokrm, kde se prchavý kouř uvolňuje při otevření poklopu, nebo gelové kaviárové kuličky, které explozivně uvolňují chuť v ústech. Tyto pokrmy nejen ohromí svým vzhledem a chutí, ale také vyvolají konverzaci a zanechají trvalý dojem. Pokrmy ze zeleniny zaujímají v menu kasinových restaurací stále významnější místo, což odráží rostoucí trend zdravějšího stravování a zájem o vegetariánské a veganské možnosti. Kuchaři se zde často uchylují k inovativním metodám, jako je fermentace nebo sous-vide, aby maximálně využili přírodní chutě a textury zeleniny. Taková jídla často překvapí svou hloubkou a komplexností chutí, a dokáží přesvědčit i ty, kteří zeleninu obvykle nevyhledávají. Významnou roli hraje také osobní příběh kuchařů, jejich cestování, zkušenosti a kulturní odkaz, který s sebou přinášejí do kuchyně. Tyto zkušenosti se odrážejí v jejich jídlech, čímž se každý pokrm stává vyprávěním, mostem mezi kulturami a způsobem, jak sdílet světový pohled skrze gastronomii. Luxusní jídlo v kasinových restauracích tak není jen o samotné chuti nebo estetice, ale o celkovém zážitku, který je hluboce ovlivněn vášní, kreativitou a osobním příběhem kuchařů stojících za každým talířem. Gastronomická rozmanitost kasina Kasina po celém světě představují širokou paletu kulinářských stylů a nabídek, které uspokojí jak neformální chutě, tak i ty nejvybíravější gurmány. Nabídka sahá od rychlého občerstvení po vybrané gurmánské zážitky, což odráží diverzitu přání a očekávání jejich návštěvníků. Neformální občerstvení často zahrnuje rychlé a chutné možnosti, jako jsou sendviče, saláty nebo burgery. Mezi tyto jednoduché, ale kvalitní možnosti patří i vídeňský salát, klasika evropské kuchyně, který kombinuje čerstvou zeleninu s tradičními dresinky, a představuje rychlou, ale vyváženou možnost pro ty, kdo si chtějí jen odpočinout od vzrušení z her. Luxusní hlavní jídla v kasinových restauracích sahají od výběrových steaků, přes sofistikované mořské plody až po inovativní pokrmy z molekulární kuchyně. Tyto pokrmy jsou pečlivě připravovány s ohledem na detail, přičemž jsou využívány nejkvalitnější suroviny z celého světa. Šéfkuchaři zde vkládají svou vášeň a um do každého talíře, aby zajistili, že každé jídlo je nejen chutné, ale i vizuálně ohromující. Luxusní oběd v kasinu je často vyhledávaným zážitkem, který přináší jedinečnou příležitost ochutnat mnohostrannost a bohatost kuchyně v jediném sezení. Tato obědová nabídka může zahrnovat několik chodů, od lehkých předkrmů až po bohaté dezerty, poskytující tak úplný gurmánský zážitek. Různorodost nabídky v kasinu tak odráží složitost a bohatost světové gastronomie, poskytující návštěvníkům nejen vzrušení z her, ale i kulturní a kulinářské cesty, které jsou stejně pestré a vzrušující. Každá restaurace v rámci kasina se snaží vytvořit jedinečnou atmosféru a nabídku, aby zajistila, že stravovací zážitek bude pro hosty stejně nezapomenutelný jako jejich hra. Víno a jídlo: průvodce kasinem Spárování vína s jídlem v kasinových restauracích je umění, které zvyšuje kulinářský zážitek na zcela novou úroveň. Sommeliéři a kuchaři spolupracují, aby vytvořili harmonii chutí, která podtrhuje a zároveň obohacuje každý pokrm. Tato synergie je klíčová pro dokonalý gurmánský zážitek, přičemž každé víno je pečlivě vybráno tak, aby doplňovalo specifické chutě a textury pokrmů, od lehkých předkrmů až po bohatá hlavní jídla. Například krevety na grilu jsou klasikou, která se často objevuje na menu v kasinových restauracích. Pro tento pokrm sommeliéři obvykle doporučují lehká a svěží bílá vína s vyváženou kyselostí, která dokážou zdůraznit delikátní chuť mořských plodů bez toho, aby je přehlušila. Vína jako Sauvignon Blanc nebo mladé Chardonnay jsou ideální volbou pro jejich schopnost komplementovat jemné kořeněné a bylinkové nuance krevet. Světová gastronomie pak v kasinových restauracích nabízí rozmanitost, která vyžaduje hluboké znalosti a zkušenosti při výběru vína. Sommeliéři čerpají z širokého spektra vín z celého světa, aby našli perfektní pár pro každý kulinářský styl. Ať už jde o robustní červené víno k argentinskému steaku nebo o jemné rosé k thajskému salátu, klíčem je pochopení, jak složité chutě jídla a vína spolu mohou souznít a tvořit harmonický celkový zážitek. Expertní sommeliéři často také pořádají degustační večery nebo speciální vzdělávací akce, které hostům umožňují prozkoumat různé možnosti spárování a naučit se, jak vybrat ideální víno k jakémukoli jídlu. Díky tomuto přístupu se stravování v kasinu stává nejen příležitostí k jídlu, ale také k vzdělávání a objevování nových gastronomických zážitků. Přidat komentář FOTO i TEXT součást dodaného PR článku. V tomto článku jsme se zaměřili na kulinářský zážitek, který kasina přinášejí - od nejčastěji podávaných pokrmů, přes osobitost šéfkuchařů, po důležitost výběru správného vína.

Čas načtení: 2025-06-18 12:04:13

Plněné papriky s rajskou omáčkou – bezvadná letní klasika

Plněné papriky s rajskou omáčkou se podle mě řadí mezi taková ta kontroverzní jídla, která buď milujete, nebo nenávidíte. Asi je vám jasné, do jaké skupiny seřadím já.:) Nicméně se musím přiznat, že ve mně plněné papriky s rajskou omáčkou vyvolávají různé pocity. Kombinace výborné náplně s paprikou, která je uvařená (???) a tak zvláštní… těžko říct, jestli mi to vlastně chutná. A do toho ještě ta omáčka. A pak je tu další kontroverze, která by mě vlastně vůbec nenapadla: S čím se plněné papriky vlastně jí? U nás tradičně s brambory na loupačku, ale prý to není normální. Někde s rýží, […] The post Plněné papriky s rajskou omáčkou – bezvadná letní klasika appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.

Čas načtení: 2021-01-01 18:00:55

Gurmet je labužník, gurmán je žrout (z archivu LtN)

Úvahy o jídle patří podle obecného názoru do oblasti pokleslých filozofií. Tento vžitý omyl je však nutno znovu a znovu vyvracet. Argumentů je bezpočet. Vždyť už starověká „sympozia“ a potom papežské renesanční slavnosti jsou dvěma typickými příklady tradičních událostí, kdy se u jídla a pití moudře diskutovalo – o jídle a pití. Řecký filozof Epikuros ze Samu prohlásil v roce 306 před naším letopočtem, že nejvyšší hodnotou, kterou může člověk získat, je pocit slasti. A slast definoval jako okamžik, kdy tělo necítí žádnou bolest a duše žádný neklid. Později se začali stoupenci této myšlenky nazývat epikurejci nebo hédonisty. Dnes bychom je nejspíš nazvali labužníky nebo gurmety. Prosím, jen ne gurmány, to je něco úplně jiného! Gurmet je labužník, kdežto gurmán je žrout. Nejčastějšími diskutéry na kulinářské téma jsou určitě Italové. Vždyť také je u nich o čem mluvit, dějiny italské kuchyně začínají už před více než 2500 lety, kdy kuchaři na jihu dnešní Itálie (pocházející ovšem nejčastěji z Řecka) provozovali první „haute cuisine“ (vysoké vaření) na evropském území. Sicilští Arabové pak do této kultury přinesli cukr a pomeranče, rýži, artyčoky a lilek. Rizoto v dóžecích Benátkách bylo jedním z prvních kroků ke zrodu zdravé středomořské stravy, které se říká Cucina Povera a v níž hraje důležitou roli čerstvá zelenina. Když se pak v Itálii objevily špagety, byl směr této cesty jasný. A zde už máme první velký námět k diskusím: těstoviny. Vymysleli je opravdu Italové? Nebo Číňané? Nebo kdo vlastně? Nejčastěji je v souvislosti s těstovinami zmiňován Marco Polo, který strávil 17 let v Číně na dvoře chána Kublaje a prý odtamtud přivezl v roce 1294 těstoviny do Benátek. Podle některých historiků se však první zmínky o těstovinách objevují už dávno před Marco Polem – a nepocházejí dokonce ani z Číny! Zákon z Janova, vydaný roku 1279, nařizuje, aby každý voják dostal při vstupu do služby koš plný nudlí. Už ze 3. století před naším letopočtem pochází záznam v talmudu o rabínově ženě, která připravila hallal (tedy košer), proužky těsta vařeného ve vodě. Šlo o pokrm, který byl obětován bohům a kuchařka se ptala rabína, jestli je takové spojení možné, nebo zda má raději těsto upéct. Je tedy zřejmé, že těstoviny (neboť co jiného je vařené těsto?) znali už tehdy lidé z židovsko-arabské hybridní kultury Středního východu. Tam někde bychom měli hledat primární původ středomořských těstovin. Mladší zmínka o vařeném těstu pochází z Egypta, z 1. století př. n. l. – zastánci „čínské“ teorie sice tvrdí, že v Číně se těsto vařilo už 3000 let před naším letopočtem, avšak nemělo tvar nudlí, nýbrž knedlíčků nebo plátků. Z 11. století pak existuje dopis muslima Al-I drisiho, který popisuje pokrm hodně podobný nudlím. Ochutnal ho na Sicílii. Jisté ovšem je, že těstoviny, jak je známe dnes, jsou zaznamenány už ve 13. století také v Palestině, kde se jim říkalo „itriyya“. Řekové pak vařili nudle „kritharakia“. Možná bude pro mnohé čtenáře překvapením, že slovo „makaroni“ má jednoznačně řecký původ! Byly to už tenkrát nudlové trubičky, jaké se dnes vyrábějí na celém světě, většinou pod italskými názvy maccheroni, penne, tubetti, tortiglioni, ditali, rigatoni, sedani, cannelloni atd. Italská literatura je ostatně propletená údaji o jídle. Neapolský filozof Giambattista Vico (1668–1774) napsal, že dobré spaghetti jsou mistrovským uměleckým dílem! Bo­ccaccio píše v Dekameronu (1353) o nudlích vařených v mandlovém kozím mléce a podávaných se šafránem a cukrem. Sladké makarony prý miloval císař Bedřich II. Spisovatelka a novinářka Matilde Serao v románu Ventre di Napoli (Břicho Neapole) v roce 1884 napsala: „Jakmile má pár halířů, kupuje si každý Neapolitán talíř vařených makaronů politých rajčatovou omáčkou a posype si je strouhaným pikantním sýrem z Crotone. Tohle dostanete v každé neapolské uličce, na každém kroku jsou taverny, kde na sporáku stojí hrnec s rajčatovou omáčkou a makarony jsou uvařeny za chvilku.“ Recept na tuto rajčatovou omáčku poprvé zveřejnil v roce 1797 Francesco Leonardi, císařovnin kuchař. Ippolito Cavalcanti doporučuje v roce 1835 nudle s rajčaty a olivovým olejem jako nejrychlejší občerstvení. Neapolský novinář Giuseppe Marotta přirovnal v roce 1947 pojídání špaget k sání mateřského prsu. Těstoviny jsou prostě Piatto Unico, hlavní italské jídlo. Byly dokonce inspirací pro mnoho umělců. Například sicilský recept Norma (špagety s lilkem a bazalkou) oslavil svou skladbou operní skladatel Vincenzo Bellini. Pikantní je příběh neapolského receptu „alla puttanesca“, což doslova přeloženo znamená „po kurevsku“. Toto jídlo s ančovičkami a černými olivami miluje (a skvěle vaří) slavná místní rodačka Sophia Lorenová. V její knize se však tato lahůdka jmenuje „alla Sophia“. Není divu, že si město Neapol začalo dávat pod svůj název hrdé označení „citta di pasta“ (město těstovin). Čtenáři na celém světě znají od roku 1995 román Francesca e Nunziata, který napsala Maria Orsini Natale a který pojednává o neapolské nudlové dynastii. Podle románu natočila režisérka Lina Wertmüller film, v němž hlavní roli svěřila „nejkrásnější kuchařce všech dob“, již zmiňované Sophii Lorenová. V tomto směru jsme my Češi přece jen zatím trochu pozadu. Ale i na území dnešních Čech a Moravy se o jídle a pití psalo už v dávné historii. Tak třeba kronikář Kosmas má ve své kronice několik velice zajímavých zmínek – například o pražském knězi Šebířovi, který se prý stal biskupem především proto, že knížete Oldřicha pohostil vlastnoručně upečeným a skvěle chutnajícím kančím ocáskem. Jan Neruda dokonce napsal dvě básně, jejichž obsahem jsou zveršované recepty: skopové na majoránce a husí krev na cibulce. A napsal také tuto pozoruhodnou báseň:   Spisovatel, jak všichni lidé vědí, sám málo čte a v hospodě jen sedí. Toť stará litanije! Vždyť přece vidíš na kuchaři, že málo jí, kdo jídla vaří, však skoro pořád pije.   Spaghetti alla Sophia 4 porce: 800 g špaget, 30 g pini­ových semínek, 4 ančovičky, 1 cibule, 3 stroužky česneku, 10 černých oliv, 2 lžičky kaparů, 0,6 dl olivového oleje, hrst čerstvé hladké petrželové natě, pepř, sůl Ančovičky vyjměte z konzervy, omyjte pod tekoucí vodou, zbavte páteře a ploutví, nakrájejte na kostičky. Piniová jadérka rozmačkejte v hmoždíři, přidejte nakrájené ančovičky a rozmačkejte je na kaši spolu s česnekem a kapary. Cibuli nakrájejte na jemno, olivy vypeckujte a rovněž nakrájejte na jemno. Potom přidejte do omáčky a rozmačkejte na kaši. Petrželovou nať (výhradně z hladké petržele, ne kudrnky!) nakrájejte na jemno a rozmačkejte na kaši, přidejte k omáčce a rozřeďte olejem (musí být za studena lisovaný neboli extra vergine). Podle potřeby osolte a opepřete. Těstoviny uvařte al dente (ani málo, ani moc) a ještě horké je zamíchejte do omáčky.   Skopové na majoránce podle Nerudy 4 porce: 600 g skopového masa, 600 g brambor, 4 stroužky česneku, 2 cibule, 1 rajče, 50 g hovězího loje, 1 dl mléka, 1 lžíce mouky, 1 chlebová kůrka, 2 lžíce majoránky, čerstvá hladká petržel, pepř, sůl Skopové maso (nejvhodnější je přední zvané „vysoký ocásek“ nebo „šrútka“) nakrájejte na kostičky. Brambory oloupejte a také nakrájejte na kostičky, vařte je zvlášť. Cibuli jemně nakrájejte, česnek rozmačkejte. Lůj nakrájejte a na pekáči ho nechte škvařit. Po chvilce přidejte cibuli, maso a česnek. Posypte majoránkou, osolte, opepřete, nakonec přidejte rozmačkané rajče. Zalijte troškou horké vody z brambor a duste do změknutí. Vypečený lůj seberte, usmažte na něm jíšku z mouky, zalijte ji studeným mlékem, zahustěte jemně nakrájenou chlebovou kůrkou, povařte a přilijte k masu. Přidejte brambory a podle potřeby i vodu, v níž se vařily – tak, aby výsledná šťáva nebyla ani hustá, ani řídká. Nakonec ještě vše dobře povařte za stálého míchání.   Text původně vyšel v Literárních novinách 2/2012. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-14 13:33:43

Hranolky se potkají s tchajwanskou omáčkou. Na Letnou dorazí bistro Mămăm a předvede asijské rodeo

Co se stane, když se potkají sendviče a hranolky v americkém stylu s asijskými surovinami? Pokud chcete znát odpověď, měli byste 18. 3. vyrazit na Letnou. Článek Hranolky se potkají s tchajwanskou omáčkou. Na Letnou dorazí bistro Mămăm a předvede asijské rodeo se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-12-06 15:59:39

Nová vlna italské kuchyně. V karlínském pasta baru můžete vyzkoušet třeba těstoviny s omáčkou z vodky

Gastronomický Ježíšek naděluje předčasně. Nový newsletter Deli je totiž nabitý hned několika skvělými novinkami. Článek Nová vlna italské kuchyně. V karlínském pasta baru můžete vyzkoušet třeba těstoviny s omáčkou z vodky se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-05-05 22:13:25

Recept: IKEA masové kuličky se smetanovou omáčkou

Během pandemie covidu-19, kdy byly pobočky IKEA po celém světě uzavřeny, se švédský řetězec rozhodl potěšit své zákazníky a zveřejnil recept na své slavné masové kuličky. Díky tomu si je mohli lidé připravit doma a vychutnat si ikonické švédské jídlo i v době, kdy nebylo možné navštívit restauraci. Masové kuličky […] The post Recept: IKEA masové kuličky se smetanovou omáčkou appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2020-10-30 19:34:08

Ukázka z knihy Benjamina Kurase Malá paměť

Humorná, poučná, zajímavá i provokující – taková je kniha memoárů Benjamina Kurase Malá paměť, to je nejnovější literární dílo známého spisovatele, dramatika a také humoristy Benjamina Kurase, které autor napsal během svého jarní karanténou způsobeného „uvěznění“ v Praze. Nejedná se o autobiografii, nýbrž o knihu memoárů. Jak sám autor v knize vysvětluje: „Tento memoár bude ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní. O událostech a lidech, kteří ze mě nějakým způsobem uplácali spisovatele. Taky trochu o tom, co a nač spisovatelství je a proč je někdo dělá.“ Benjamin Kuras čtenáře v knize provází důležitými událostmi své dosavadní životní dráhy, vysvětluje, co ho přimělo stát se spisovatelem a s humorem sobě vlastním říká: „Spisovatelství je nemoc podobná schizofrenii. Vykonávají ji dvě osoby sídlící ve spisovatelově hlavě a hovořící dvěma různými hlasy říkajícími každý něco jiného. Autor a Kritik. Autor umí psát (nebo si myslí, že umí psát). Kritik umí číst a ví, jak by to psal on, kdyby to uměl. Autor věří, že všecko, co napsal, je geniální. Kritik ví, že všichni spisovatelé píší i spoustu pitomostí a jeho úkolem je ty pitomosti vyhledávat a Autora na ně upozorňovat, aby ze spisovatele nedělal veřejného osla.“ Vzpomíná také na inspirativní osobnosti, které mu vstoupily do života a přiměly ho ke psaní. V závěru knihy rovněž čtenáře seznamuje se svými názory a pohledy na současnou situaci ve světě a na pandemii koronaviru. Své postřehy nikomu nevnucuje a jak sám říká: „Máme svobodu věřit, čemu chceme.“ Ukázka, strana 95: KOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ říkával Masaryk. Já si k tomu troufnu přidat: Kolik zemí poznáš, tolikrát jsi emigrantem. Nebo naopak: Jestli jsi za celou emigraci dobře poznal a prožil jen tu jednu zemi, do které jsi emigroval, tak je to skoro, jako bys neemigroval. Poznávání třetí a čtvrté a další země, s třetí a čtvrtou další řečí, člověku pomůže líp pochopit tu první zvolenou – i to, proč si ji zvolil. Za celou dobu emigrace se mně nikdy po Československu nezastesklo. Zato se mně všude jinde po nějaké době stýskalo po Londýně, který jsem hltal plnými doušky a nikdy nepřestal brát jako nekonečné dobrodružství stále něco nového nabízející.         V divadlech se v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro každý měsíc dávala nějaká nová hra, brilantně napsaná a zahraná. Centrum Londýna už tehdy nabízelo nejpestřejší světovou gastronomii: od Itálie, Francie, Řecka a Turecka po Persii, Čínu, Indii a Indonésii. Ve starodávných pubech s klubovkami u krbu a galeriemi obrázků na stěnách se podávalo hořké nechlazené pivo bez pěny, na něž kontinentálním přivandrovalcům chvíli trvalo si zvyknout, ale v nichž nakonec nacházeli pohodu a šarm. V jednoduchých dělnických cafes s umakartovými stoly jste se levně nasnídali klasicky anglicky: dvě vejce, opečená slanina, klobáska, plátek jelita, bramboráček, smažené rajče a žampion, to vše následované pomerančovou marmeládou na bílém tenkém toastu, provázené silným černým čajem, jehož barva nebyla k rozeznání od kávy. Někde jste posnídali i klasicky skotsky s ovesnou kaší porridge, doprovázenou uzeným herynkem kipper. V poledne jste tu dostali plátky do měkka propečeného roastbeefu s omáčkou gravy, bochánkem Yorkshire pudding, do křupava propečenými brambory a vařenou mrkví, kapustou a hráškem. Nebo podobnou kombinaci s plátkem jehněčího. Nebo tehdy populární jehněčí játra. Nebo klasické fish-and-chips. Nebo zapékané těstové pies, plněné kousky dušeného hovězího na žampionech. Jednoduché, levné, syté a britsky uklidňující.         Každá čtvrť měla obrovskou knihovnu, nejen s knihami, ale i gramofonovými deskami všech hudebních žánrů, s bezplatným členstvím a nabídkou nekonečných možností sebevzdělávání. Hlavní galerie a muzea s bezplatným vstupem, vybavená tím nejlepším, co se bohatým Britům podařilo za ta staletí světáctví v umění nasbírat, kam jste si mohli kdykoli zajít schovat se před deštěm nebo strávit trochu času, který vám vybýval mezi pracovními schůzkami a jinými činnostmi.         Procházky podél Temže a imperiálních budov vaší duši dovolovaly se rozmáchnout do velikosti a velkoleposti ještě nedávné světové velmoci, k níž jste teď patřili. Průplavy plné pestrobarevných houseboatů vás zase vtahovaly do starého anglického venkova uprostřed velkoměsta.         V Londýně nebylo možné se nudit, ani když jste měli v kapse jen pár šestáků. Návrat odkudkoli byl balzámem pro duši.         A paradoxně, bylo to díky tomu, že jsem se dokázal zamilovat i do jiných zemí a naučit se pár dalších jazyků.         Francouzsky jsem se naučil díky Ivanu Theimerovi. Teda ne od něho, nýbrž od Francouzek. Ale díky němu a jeho skromnému bytečku v centru poblíž starého, dnes už neexistujícího trhu Les Halles jsem měl kde na skládacím lehátku přespávat a hroužit se do poznávání Paříže.         V divadlech jsem měl to štěstí poklonit se mistrné profesionalitě Jeana Maraise (jemuž se na Hané říkávalo Honza Mařas), jenž dovedl hlas, tvář a gestikulace promítnout až do horní galerie tak, že jste je vnímali skoro jako z filmového plátna, i když to zde bylo jen v jednoduché komedii Sachi Guitryho. Z inscenací Comédie Française jsem byl dlouho rozpačitý, než jsem si zvykl, že zde se divadlo nehraje, nýbrž recituje, v tradici 17. století, i když je to ústy herců, jako byl tehdy François Perrier.         Paříž sedmdesátých let byla hypnotizována experimentálními inscenacemi Petera Brooka a Arianne Mnouchkine. Na Ionesca a Becketta se chodilo do mrňavých divadýlek, na jejichž jména si nevzpomenu.         Prošmejdil jsem těch divadel a divadýlek francouzských hezkou řádku a brzy dospěl k závěru, že ve srovnání s divadlem anglickým je to francouzské – jak by se to dalo nejlíp říct, aby je člověk neurazil – loudavé? Ale Francouzi je tak mají rádi, a když vychvalují nějakou inscenaci, na níž se hodně poučili a hodně toho procítili, myslí tím v hloubi duše: Už dlouho jsem se tak dobře nenudil.         Herecké umění hvězd Comédie Française jsem nejvíc ocenil ve dvoutýdenním intenzivním audiovizuálním kurzu francouzštiny, který jsem absolvoval, abych mohl začít ukecávat Francouzky. Mohl jsem si tam i po vyučování znovu přehrávat videosmyčky scének, v nichž třeba takoví François Perrier a Bernard Blier nádherně recitativně a výrazně srozumitelně vedou takovýto dialog, který si pamatuju skoro doslova: Půjdeme se posadit do zahrady. Ano, rád se do vaší zahrady podívám. Mám tam spoustu záhonů. Pěstujete něco? Ano, tady mi roste salát. Pěkný hlávkový. A tady kvetou růže. Já mám rád dobrý salát. Já dávám přednost růžím. S takovouto francouzštinou se vám Francouzky vrhají do klína. Tisková zpráva

Čas načtení: 2020-11-01 17:23:08

Penne se sýrovou omáčkou

1 ks sůl, 200 g kuřecí prsa, 1 balíček penne, 1 ks bazalka, 1 ks zelená petrželka, 100 g sýr Fourme D*Ambert Cantorel, 50 g máslo, 50 g hladká mouka, 500 ml smetana na vaření, 100 g sýr Burlander, 3 lžíce olej, 250 ml mléko, 40 g parmazán, 1 ks mletý bílý pepř, 50 g tavený smetanový sýr, Nejprve si připravíme kuřecí prsní řízky, které očistíme a nakrájíme na slabé proužky. Nesolené kuřecí nudličky orestujeme na troše oleje. Když je maso hotové, přecedíme jej, abychom se zbavili přebytečného tuku a maso odložíme stranou. Ve vroucí osolené vodě si uvaříme těstoviny penne. Parmazán nastrouháme. Ve vyšším kastrolku si rozpustíme máslo (ve velikosti polévkové lžíce) a zaprášíme hladkou moukou. Vysmahneme hladkou jíšku. Je důležité, aby se nepřipálila. Jíšku rozředíme mlékem a necháme provařit na mírném ohni. Pak vlijeme smetanu na vaření. Přidáme parmazán a po rozpuštění přidáme Fourme D*Ambert Cantorel, potom sýr Burlander a nakonec tavený sýr. Omáčku necháme provařit, dokud se všechny sýry nespojí. Pokud je omáčka příliš hustá, přidáme mléko. Pokud je řídká, přidáme tavený sýr. Nakonec přimícháme zelenou petrželku a bazalku. Podle chuti sýrovou omáčku osolíme, mírně opepříme a vložíme orestované maso. Uvařené penne ihned podáváme s horkou sýrovou omáčkou.

Čas načtení: 2020-10-28 11:16:08

Plněný pečený sýr

6 ks vejce, 1.5 kg tvrdý sýr, 2 kg šunka, 1 ks tuk na vymazání, 1 ks strouhanka na vysypání, Sýr nastrouháme a šunku najemno nasekáme na malé kousky. Hrnky řádně vymastíme, vysypeme strouhankou a jdeme plnit. Začínáme vrstvou strouhaného sýra. Na sýr následuje nasekaná šunka. Na šunku rozklepneme 1 vejce. Na vajíčko opět navrstvíme šunku. A nakonec opět vrstvu nastrouhaného sýra. Naplněné hrnky vložíme do vyššího plechu nebo pekáčku, který zalijeme vroucí vodou, tak do poloviny výšky hrnečků. Plech s hrnečky vložíme do rozpálené trouby a pečeme při vysoké teplotě asi 230 °C po dobu asi 20 minut do zlatohnědé barvy. Plněný pečený sýr podáváme s vařenými či opečenými brambory a tatarskou omáčkou.

Čas načtení: 2020-03-04 21:30:48

Recept: masové koule v arašídech

Masové koule jsou klasika, kterou určitě každý zná. V kombinaci s rajskou omáčkou se jedná o naprostou klasiku. Co takhle je trošku ozvláštnit arašídy? Oříšky dodají chuť exotiky a spousty zdravých tuků. Navíc se koule pečou, takže z nich tento recept dělá perfektní dietní jídlo.

Čas načtení: 2017-10-07 10:27:41

Recept: Koprová omáčka, koprovka

Nevíme jak vy, ale my máme podzim spojený s koprovou omáčkou. I když jsme se ji opravdu dlouho vyhýbali, protože vzpomínky ze školní jídelny na toto jídlo nebyly nejlepší. Pokud ale omáčku připravíte doma, poctivě, určitě k ní najdete cestu.

Čas načtení: 2015-03-19 22:26:36

Recept: Křenová majonéza na steaky

Doba letního grilování se neúprosně blíží a pro všechny ty, kteří se už nemůžou dočkat přinášíme dnešní recept. Dresingy se pomalu staly stálou výbavou našich lednic, jejich cena v posledních letech, díky konkurenci, klesla opravdu hodně. Bohužel kvalita cenu také následovala. Co tedy s tím, že máme na gril nachystané kvalitní maso a přitom bychom jej rádi nějakou omáčkou dochutili?

Čas načtení: 2013-05-21 22:49:45

Výborná omáčka z rajčat

Možná patříte mezi ty, kteří rajskou omáčkou opovrhují od dob školní jídelny. My vás ale přesvědčíme, že z rajčat se dá uvařit i chutné a zdravé jídlo, rychle, skoro bez práce a hlavně dietně.

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2008-09-30 00:00:00

Dřevěná brigáda 2008

Zhruba měsíc po Ukrajině jsme s Tchoříky vyrazili zase do přírody. Tentokrát ne požitkářsky, ale čistě pracovně. Jelo se na Jizeru - na dřevo. Na Jizeře jsme byli zatím dvakrát - vždy v zimě, na běžkách, a za tu dobu jsme tam spálili spoustu dřeva, takže jsme museli urovnat náš malý dluh. Naše brigáda měla začít už v pátek a díky tomu jsem se krásně ulil ze školy. Vyrazil jsem autobusem do Klatov, kde měl být na Rybníčkách sraz těch, co to mají ke Klatovům blíž než k Horažďovicím. Sešli jsme se tam tři - já, Kryštof a Klára. Po chvíli čekání konečně přijel červený tranzit a v něm Jenda, Michal a spol., čímž se naše parta skoro zkompletovala. A tak jsme po kratší době byli zase společně na cestách. Při cestě se Ujo (Jenda) a Michal seznamovali s moderními trendy. Kromě rádiových hitů, co se nedají poslouchat, teď letí mimo jiné také kapela Tleskač. Zkuste si najít něco na YouTube, uvidíte sami. Nakonec Michal pustil nějaké pěkné country, které museli ostatní přehlušit zesílením svých empétrojek do sluchátek. Určil jsem si další věc, kterou si nekoupím. K mobilu přibyl do seznamu MP3 přehrávač. Nevím proč, ale chytil jsem proti těmto hračičkám averzi. To jen tak mimochodem. První zastávka byla v Praze. Jenda tam měl nějakou práci a my ostatní museli nakoupit zásoby na víkend. Nevěřili byste, kolik toho devět Tchoříků spapá. Nakonec jsme našli Tesco a vzali jej útokem. To, že se k nám do košíku dostala láhev pana Jelínka raději nebudu zmiňovat. Michal toto rozhodnutí okecával svými střevními potížemi. Pak zas naskákat do auta a rychle z přeplněné Prahy, dál, dál na sever. A teď až do Josefova Dolu. Tam nás čekala první prácička. Jáni babička potřebovala porazit jeden smrk a tak Ujo vytáhl svou motorovku Stihl a šlo se kácet. Vše šlo lehce, strom byl nakonec dole, všichni živí, větve ořezané, strom rozkouskován. Jediný problém byla jeho nejtlustší část, která ležela přes potok a se kterou bychom nepohnuli ani za rok. A tak jsme ji tam nechali ležet. Pak jsme byli pozváni na kafe a buchtu. Babička se rozpovídala a my radši pomalu rychle odjeli, protože se rýsovalo ořezání dalších čtyř - pěti stromů. Teď jsme nejeli daleko. Jen dolů do údolí, k autobusové zastávce Jozefáče. Očekávaný autobus měl přijet až za chvíli, přesto se hned množily narážky, že Lenku, která měla přijet tímto autobusem ze Strakonic, pustili k volantu a teď jsou někde v pangejtu. Protože jsme chtěli večer pohádku, museli jsme na dětské hřiště a pěkně si hrát. Málem jsme vylámali houpací koníčky a psíky, zničili houpačky, zranili místní děcka a jak bývá naším dobrým zvykem, patrně jsme pohoršili domorodce naším "skotačením". To už tu ale byl autobus a tím byla naše parta konečně celá a my se mohli vydat na cestu skoro poslední - ke Kůrovci, pod Jizeru. U Kůrovce jsme nahodili batohy, vzali do rukou potřebné nástroje a začali, už po tmě, stoupat vzhůru. Nevím, zda jste už někdy v horách Jizerských byli, pokud ne, určitě se tam někdy podívejte, stojí to za to. Zjistíte, že většina živého porostu je méně než metr vysoká, je tam spousta suťovišť a mrtvých stromů. Tento stav se sice pomalu zlepšuje, bude to ale ještě chvíli trvat. Pokud se tam tedy někdy vydáte, zjistíte, že to není terén, ve kterém by se dobře chodilo mimo stezky. Obzvláště ne v noci. Pádů bylo hodně, ale přežili jsme to bez zlámaných nohou či žeber. Zalezli jsme do chajdy a pomalu se začali zabydlovat. Historie tohoto srubu je docela zajímavá. Postavili ho asi před 40 lety nadšenci a od té doby tam stojí - patří lesákům, ale starají se o něj horalové a ti do něj také jezdí. Zadarmo, ale za zásluhy. Večer se zpívalo, jedli jsme sušenky a nakonec se šlo spát. Tak to bývá. Druhý den bylo trochu pod mrakem, což vůbec nevadilo, alespoň jsme se pak horkem nemuseli potit. Při práci jsme se i tak napotili dost a dost. Začali jsme zostra - přenést vysušené dřevo dovnitř, uklidit a nasekat nové. Asi to znáte. Makalo se celé dopoledne a najednou se to tam začalo scházet. Musím si zjistit, kdo vlastně všechno přišel - jeden z příchozích byl horák historik. Byl u toho když se chajda stavěla a také se postaral o krásný dřevěný stůl a postele. Trochu nám pomohli se dřevem a my si dali pauzu na oběd. Polévku vařila Bětka a musí se nechat byla dobrá. A pak zase na dřevo. Znovu se sekalo, řezalo a nosilo. Co o tom psát víc? K večeři jsme si dali opečený točený salám na ohni. Měli jsme ho přes dva a půl metru. Měli jste vidět, jak se tvářila prodavačka v Tescu, když jsme si o něj řekli. Když začala být velká zima, zalezli jsme dovnitř. Debatovalo se o všem možném - o dredařích, o zvířátkách zbavených životních potěšeních, o ceně zubů. O těchto věcech se možná debatovalo už včera, to jsou věci, které se motají. Včera se vlastně vyšetřovalo záhadné troubení. Pak přišly na řadu hádanky. Zjistil jsem potěšující okolnost - nemusím už pracně hledat hádanky nové. Stačí dát ty staré, které už všichni zapomněli. Pár z položených hádanek sem asi někdy taky dám. Pak se zase zpívalo, jedlo a pilo. Spát jsme šli někdy před prvou hodinou ranní, protože probuzeni tím z lahve od pana Jelínka, spát se nám nechtělo. Na spaní toho bylo málo, na probuzení tak akorát. Spal akorát Pavel, který spal už u našich debat. Chudák, trochu jsme se na něm vyřádili. Hlavně proto, že začal chrápat. Pak se mlaskalo, ucpával se mu nos - nic nezabíralo. Ani vrchol večera, zvednutí víčka spáči, ho neprobral. Vzbudil se, až když jsme přestali hrát a zpívat. Ticho ho probudilo. Ráno bylo na to, kolik jsme toho naspali, docela pěkné. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali. V původním plánu byl výlet - práce bylo ale ještě dost a tak z výletu nebylo nic. Musel se odnosit térák, který byl na staré střeše, dolů do údolí. Tak trochu jsme se shodli, že učitelština udělá ze slabších jedinců tak trochu pokřivené osobnosti a z velkých osobností se stanou ještě větší. Kdyby mne teď slyšelo příbuzenstvo, patrně by si řeklo, že pálím do vlastních řad. Bohužel je to velká učitelská pravda. Asi nejpoutavější bylo vyprávění Uja o jeho chemikáři někde na střední. Prý vypadal jako prase, opravdu tučný, obličej jak vepřík - i ouška měl prý tlustá. Ze začátku to s ním měli hodně zlé. Nějak si s ním nesedli a tak dostávali čtyřky pětky bez mrknutí oka. Záchrana přišla, až když jim někdo ze starších a zkušenějších poradil, jak se na pana profesora musí. A tak připravili jitrničku s bramborem na stůl. Když profesor vešel do třídy a všiml si připravené dobroty, byla krásně vidět jeho změna v obličeji. Prý se úplně rozplýval a prohlásil něco jako: "To jste nemuseli, já už jsem snídal." Jak se ale dalo čekat, neodolal, posadil se na kraj stolu a upejpavě přikusoval. A pan profesor prý dokázal krásně vyprávět. "Pane profesore, vyprávějte." A on vyprávěl - o tom, jak byl s vnoučátky sbírat houby, o tom jak navštívil hrad, o tom co měl k snídani. Dovedu si představit, že všechno tohle bylo mnohem zábavnější, vtipnější a poutavější než říkají ve škole nám. ke konci roku pan profesor rozdal jedničky a dvojky a s takovým smutným otcovským tónem řekl: "Víte, že to nejde. Nemůžete všichni dostat jedničky a dvojky. Musím vám někomu dát trojku.", prohlásil smutně. Pár takových, pro které byla trojka na vysvědčení krásná, se ochotně přihlásili. Asi někdo takový, jako je u nás Kuba. Takoví se najdou vždycky. Docela by mne zajímalo, jestli pan profesor Šmíd také rád jí. Každý měl asi hodně co na toto téma říct, jak už jsem tu asi nedávno psal, bojuje s tím každý, ale stejně nikdo nepřijde na to, jak to změnit. To mi trochu (hodně málo) připomíná hádanku, kterou jsem překvapivě neříkal toho večera já, ale Jáňa. Rozvířila se na ní bouřlivá diskuze, asi hlavně proto, že byla nejasně položená - sama o sobě je to hádanka zajímavá a stojí za to, abych jí věnoval samostatný článek. Už tady tedy byla neděle, poslední den svobody v horách. Snášeli jsme dolů térák ze staré střechy a pár další předmětů, jako třeba stará kamínka, hasicí přístroj a podobně. Prostě a jednoduše staré haraburdí. To nám zabralo dopoledne. K obědu jsme si dali těstoviny se sýrem a se skvělou omáčkou - pochvala pro kuchaře, tentokrát jsme si co se jídla opravdu žili. Dokonce i Kryštof - kterému prý doma nedají pořádně najíst a tak už ani neříká, že nemá dost - vypadal trochu nasycen. Po obědě se uklízelo, pročišťovala se studánka a pak už nastal konečný sestup dolů. Ještě jsem si vzpomněl na jednu hodně zajímavou událost. Našli jsme "Rudé právo" někdy z roku ‘61. Dovedete si určitě představit, že nás to pobavilo, ale takovým způsobem, kdy člověk myslí na to, co to tu bylo a ježí se mu při tom chlupy. Teď hodně lituji, že jsem tam ty noviny nechal. Snad se ke mně dostanou. Z mnou přečtených článků - nedostaly se ke mně totiž všechny, putovaly do archivu jisté osoby s výkřiky: "Tohle je prostě dobrý." - byl nejzajímavější článek o tom, jak probíhal Mnichov (29.9.1938 - takže jsem to četl skoro na výročí). Kdybychom tu už tenkrát, jó, byli všichni komunisti, tak něco takového nedopustíme, svrhneme byrokracii, která nám nedovolila brániti se a pak sami zemřeme pod útokem Němců. Kdo ví, co by bylo správné. Rozhodně to nebylo černobílé - ani samotné Sudety nebyly tenkrát tak moc naše jak se zdálo. Seběhli jsme z úpatí Jizery zase dolů k Kůrovci, převlékli se do civilu, naskákali do auta a vyrazili na cestu zpět. Ještě jsme se stavili v Josefově Dole a pak jeli dolů na jih. Tři dni jsou na dostání se do správné táborové nálady dost, málo na to, abychom se z ní stihli dostat ven. To se ostatně povede málokdy. Michal zase pustil migáče, krajina za oknem ubíhala a mně pořád nedocházelo, že už to zase skončilo. Nějak se mi zdálo, že se nestihlo, to co by se stihnout mělo. Že se neřeklo to, co by se říct mělo. Snad to nevadí. Kdo si počká, ten se dočká. Naštěstí je podzim pěkně rovnoměrně rozložený. Nejdříve byla měsíc po Ukrajině tahle brigáda a za měsíc se chystáme do Cvikova na orientační běh. Asi to bude dost velká sranda, orienťák jsem běžel jednou v životě (a velmi neslavně). Tak třeba to teď bude lepší. Ani nebudu psát, že mne dneska zase chytala tulácká nálada. Nějak jsem nemohl rozdýchat nepovedený diktát a tak jsem myslel na Kanadu, batoh na zádech a klid od povinné školní docházky. Upustím už ale od těch frázích, že tam ze mě udělají alespoň lepšího člověka a někdy napíšu zase povídku. Tím se trochu vykecám a to se pak člověku uleví na duši i na srdci. Už nevím jak, ale nějak se Michal dostal k otázce jaké máme plány. Což o to, plánu by bylo, jé je. Radši je ale nechávám hodně volně plavat, za lanka tahá přece Ten nahoře a tak je to lepší.

Čas načtení: 2007-08-14 00:00:00

Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera. Cesta do Tater je divoká… Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby. Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk. V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo… Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím. Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy. Největší divočina v Čechách - Praha A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém. Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad. Přijíždíme na Slovač A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod. Konečně v Tatrách A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali svačiny z domova. Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce. No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj. Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál. Jak se jde v dešti Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat. Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech, začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli. Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli. Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda. Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci. První noc A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru. Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili. Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne. Odpočíváme… Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost, nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani. Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo. Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci". Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil. Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili. Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí. Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré. Kam dojdeme? Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině. Příběh jednoho bujónu Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut. Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně". A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali. A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné. On the road again Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy. Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko. Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale teprve začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili. Jak se pudí introverti A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý. Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře. Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka. Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka). Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme. A my se prostě nemyjem! Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda. Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené. Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů. Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal. Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále. Kakao a karamel Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii. Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa. Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc. O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí. Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby. Vlajka vlaje dál Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha. Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam: Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a rozveselovaly bratry Slováky. Nejvýše Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli. Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun. Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání. A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách. Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili. "Až to se mnou definitivně sekne" Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici. Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu. Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví. Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý… Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali. Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké. Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu. Až do Donovan Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit - vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan. Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo. Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden. Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí. Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil. Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se. Back home Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat. Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky. Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :). V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída. Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela. Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už čekali naši odvozci. Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.

Čas načtení: 2024-02-08 08:08:46

Jak zahustit omáčku? Pomoci si můžete moukou, škrobem, vejci i zeleninou

Připravujete omáčku, ale není tak hustá, jak byste si přáli? Naštěstí existuje pár zaručených triků, jak i z tekuté omáčky vytvořit krémovou a úžasnou. Nemusíte k tomu použít pouze mouku, ale i další suroviny, které najdete ve své kuchyni. Které? Jak zahustit omáčkou moukou Nejrozšířenějším způsobem, jak zahustit omáčku, je použití mouky. Aby se v ... The post Jak zahustit omáčku? Pomoci si můžete moukou, škrobem, vejci i zeleninou first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení:

Heinz a Paramount odhalují rajčatovou omáčku, kterou by schválil i Kmotr

Značka Heinz se spojila s filmovým studiem, aby přišla s nabídkou, kterou nelze odmítnout. S rajčatovou omáčkou uvařenou dle receptu z kultovního mafiánského snímku Kmotr.