Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-02 21:55:25

Zklamání, hlesl Moták. Sparta vítala navrátilce a bodově v ní nečekaně září muž na černou práci

Pátý zápas v play off, pátá výhra. Hokejisté Sparty zůstávají jediným neporaženým týmem v letošní vyřazovací části i po prvním semifinále, v němž doma porazili mistrovský Třinec 3:0. Góly kapitána Řepíka a Formana podpořil gólman Kovář 25 zákroky a čistým kontem. A vstřelenou brankou opět zazářil Miroslav Froman. Muž, který je ve Spartě spíš na černou práci, vede se sedmi body klubovou tabulku produktivity v play off.

Čas načtení: 2024-03-06 10:30:02

MacBook Air s procesorem M3 zazářil v benchmarku. O kolik je výkonnější než minulý model?

Nově představený MacBook Air s procesorem M3 prošel prvními testy Procesorový výkon mezigeneračně narostl o 20 procent Nový MacBook Air nově podporuje dva externí displeje, ovšem má to poměrně značný háček Apple v tomto týdnu omladil počítače MacBook Air procesory Apple M3. Ty byly představeny již v říjnu loňského roku, avšak překvapivě si nejprve našly cestu do nejlevnějšího MacBooku Pro a do stolního počítače iMac – Apple pravděpodobně nechtěl představit 15″ MacBook Air s procesory M2 a M3 v jednom roce. Nové MacBooky Air najdeme na pultech obchodů již tento pátek, už nyní se ale můžeme podívat na to, zda se vyplatí případný upgrade z minulé generace – na internetu se totiž objevily první benchmarky. Přečtěte si celý článek MacBook Air s procesorem M3 zazářil v benchmarku. O kolik je výkonnější než minulý model?

Čas načtení: 2024-04-14 10:33:16

Český zápasník Procházka zazářil v UFC. Přišel tvrdý knokaut

Český zápasník Jiří Procházka knokautoval ve druhém kole protizápasníka Aleksandara Rakiče. (Foto: X) Za turnaj UFC 300 v Last Vegas si připsal čtvrtou výhru... Článek Český zápasník Procházka zazářil v UFC. Přišel tvrdý knokaut se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-09-05 10:30:39

Elektromobil Lucid Air zazářil v testu dojezdové vzdálenosti, ujel téměř 800 kilometrů

Automobilka Lucid Motors se svým sedanem kraluje v žebříčku dojezdu elektromobilů Nejnovější test kanálu Out of Specs Reviews to opět potvrdil Reálný dojezd byl dokonce větší, než výrobce udává Výrobce luxusních elektromobilů Lucid Motors drží se svým sedanem Air pomyslné prvenství mezi vozidly s nejdelším dojezdem a nedávný test verze Grand Touring pro rok 2025 vše potvrdil. Ukázalo se, že vůz ujede před vybitím baterie více než 500 mil (v přepočtu asi 800 kilometrů). Přečtěte si celý článek Elektromobil Lucid Air zazářil v testu dojezdové vzdálenosti, ujel téměř 800 kilometrů

Čas načtení: 2024-11-05 17:55:17

Ruský průšvihář se vrací. Omlouvat se nemusí, zní ze ztrápeného Colorada

Zazářil, zklamal, dostal druhou šanci. Zazářil, zase zklamal a teď dostane od Colorada i další příležitost, aby ukázal, že je týmový hráč. Šampioni NHL z roku 2022 po bídném startu sezony volají SOS. Službami ruského průšviháře Valerije Ničuškina rozhodně nepohrdnou.

Čas načtení: 2024-02-16 20:56:00

České Budějovice v utkání zvratů vyhrály ve Vítkovicích 7:5

Ostrava - Hokejisté Českých Budějovic zvítězili v utkání 45. kola extraligy ve Vítkovicích 7:5 a zachovali si reálnou naději na přímý postup do čtvrtfinále. Hattrickem a asistencí v Ostravě zazářil...

Čas načtení: 2020-07-27 00:00:00

Kolekce brýlí Osmanyho Laffity

V Optik Studiu ve Slovanském domě představil novou kolekci známý kubánský návrhář Osmany Laffita. Osmany Lafitta opět zazářil na výsluní. Tentokrát doslova díky obrubám nejen pro sluneční brýle z jeho kolekce nazvané prostě Osmany Laffita. Jeho obruby jsou originální, vysoce kvalitní díky ruční v ...

Čas načtení: 2024-02-03 10:58:00

Nejdřív ztvárnil Rockyho nemesis, pak kamaráda. Zemřel herec Carl Weathers

Účinkoval také v Predátorovi nebo seriálu The Mandalorian. Nejvíc ale zazářil ve čtyřech filmech po boku Sylvestera Stallona.

Čas načtení: 2021-09-28 00:00:00

Subaru Outback zazářil v testech Euro NCAP

Značka Subaru podeváté za sebou získala nejvyšší ohodnocení pěti hvězdami v bezpečnostních testech EuroNCAP. Náročnými zkouškami prošla šestá generace modelu Outback postavená na platformě Subaru Global Platform a vybavená nejnovější generací asistenčního systému EyeSight. Nový Outback (v evropské ...

Čas načtení: 2020-11-13 00:00:00

Příběhy více i méně známé: Škoda Favorit

Progresivně řešený model Favorit 1989 s pohonem předních kol se mohl zcela měřit s tehdejší západní konkurencí. Favorit zazářil nejen na silnici, ale i na závodních tratích. Model byl vznikem nové éry moderních vozů značky Škoda. Mladoboleslavská automobilka vyráběla v období 1905–1963 prakticky ...

Čas načtení: 2018-01-23 00:00:00

Nový Ford Mustang Bullitt™ a Ford Edge ST

Tyto dva modely se staly hlavními hvězdami značky Ford na autosalonu NAIAS 2018, kde se se představují jako úplné novinky Ford Mustang Bullitt™ a Ford Edge ST. Ten druhý jako první SUV zrozené pod taktovkou Ford Performance. Mustang Bullitt™ je poklonou vozu, který zazářil ve slavném stejnojmenném ...

Čas načtení: 2024-02-14 08:15:00

Hronek s Pastrňákem nasbírali po dvou asistencích, Mrázek Vancouver nevychytal

Dvěma přihrávkami přispěl Filip Hronek k výhře hokejistů Vancouveru 4:2 v Chicagu. Branku Blackhawks hájil Petr Mrázek, který kryl 34 z 38 střel. Dvě asistence si připsal i David Pastrňák, ale neuspěl ve třetím kole rozstřelu a s Bostonem podlehl doma Tampě Bay 2:3 po nájezdech. Zazářil Connor McDavid, který šesti přihrávkami režíroval kanonádu Edmontonu 8:4 nad Detroitem.

Čas načtení: 2020-03-08 16:08:51

Jak je důležité býti patřičný

Včera už jsem zase dostal email s otázkou, jak se vlastně správně jmenuju. Moje jméno. Je zřejmě několik lidí, kteří se domnívají, že jde o pseudonym, který jsem si zvolil, abych byl zajímavý. Abych byl patřičný (dřevo), abych mohl mít Patřičnou Čítanku, Patřičné povídky apod. No, tak tomu není. Nemám pseudonym. Patřičný je příjmení moje vlastní, takové, co nosím odmalička. Mám ho po tatínkovi, stejně jako mí světlovlasí bratři. To se dá ověřit, víte, třeba i několik generací nazpět. Příjmení Patřičná měla i naše maminka. Když se kdysi provdala, vzala si za své i jméno svého manžela. To se tak tehdy dělalo. Bylo to běžné, že žena se jmenovala jako její muž (s koncovkou ženskou). Naši bratranci nebyli Patřiční, byli to Píchovi, protože sestra mého táty, tedy naše teta, se provdala za pekaře Píchu. Ano, Pícha s měkkým i. To se mi tu povedl přímo hexametr – no, zkuste si to říct nahlas – sestra mého táty/vzala si pekaře Píchu… Dobrý, ne? Kdyby můj otec měl bratra, tak jeho děti by se nejmenovaly Píchovi, taky by byli Patřiční, protože jméno muže tehdy za těch časů bylo hlavní. Dokonce kdyby se bratrovi mého otce narodila dcera, jmenovala by se taky Patřičná. Alespoň do té doby, než by měla svatbu. Potom by možná přijala jméno ženichovo, jak je v kraji zvykem. Ale mohla by si nechat i to své původní, patřičné jméno, to taky jde. Jako že by byla vdaná, a přesto by se dál jmenovala Patřičná. Co je člověku jméno, ptá se Shakespearova Julie, a přece je důležité. To jméno mě učili psát už ve školce, potom v první třídě už normální školy. Nejdříve jsme psali obyčejnou tužkou, teprve po patřičném zvládnutí psaní tužkou jsme dostali plnicí pero, stálo myslím tehdy šest korun. Když se odšrouboval zadní kryt toho pera, objevila se gumička – trochu vypadala jako prezervativ, jak si teď uvědomuju… a ta gumička se zmáčkla a jak se povolila, tak pero do sebe nasálo inkoust… Píst? Píst ne, kdepak píst, píst přišel až později. Gumička to byla, patřičně silná. Proč o tom vlastně tak sáhodlouze mluvím? – Přijde mi normální mail s dotazem na jméno a já z toho dělám bůhvíco! No jednak pro to hloupé podezření – kdybych už si chtěl dát nějaké jiné příjmení, tak to bych zazářil, to byste mrkali na drát, to by bylo něco! Vybral bych si pseudonym podle nejnovějších poznatků píáru! Já to ale nemám zapotřebí. Mně moje příjmení stačí. A za druhé – právě o jménech jsme den před tím s paní redaktorkou z nakladatelství mluvili při obědě. Nabídla mi svůj nápad – co kdybych napsal o jménech, která my lidi máme od dřeva. Ale nejen ta běžná jména stromová, Borový, Habrovská, Dubaj… I čistě dřevěná, Židlická, Kolařík, i taková, u kterých byste původ dřevěný ani nehádali a taky bůhví, jestli vždycky dřevěný je (Smolíček – Pacholíček). Jako nápad je to lákavé, možná se do toho někdy pustím. Ale nejdřív si na to podle jmenného seznamu seženu sponzory, to udělám dřív než první kapitolu, ještě dřív než osnovu. A všechna dřevěná a stromová jména v dobrém postavení oslovím. Jakože se Patřičný jmenuju! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-20 21:14:22

Státní cenu za literaturu dostal Karol Sidon, cenu za překladatelské dílo Anna Kareninová

Na Nové scéně Národního divadla byli 20. října vyhlášeni laureáti státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo a ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury a za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Státní cena za literaturu: Karol Sidon Tento Dramatik, prozaik, scenárista, esejista, překladatel, vrchní zemský rabín a bývalý chartista a disident Karol Sidon dostal tuto cenu za celoživotní přínos české literatuře. Narodil se v roce 1942 v Praze. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Pracoval v Československém rozhlase, v Krátkém filmu, v redakci Literárních listů a Listů. Za normalizace v manuálních profesích; publikace v exilu a samizdatu (prózy Boží osten, Brány mrazu, Evangelium podle Josefa Flavia). Od roku 1983 žil v Německu, později v Izraeli, po roce 1989 znovu v Čechách. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zazářil jednak knihami Sen o mém otci a Sen o mně, jednak scenáristickou spoluprací s režisérem Jurajem Jakubiskem. Je autorem řady divadelních her (souborně Dramata, 2012). Po roce 2000 se realizoval znovu jako spisovatel (monumentální tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc: Altschulova metoda, 2014; Piano live, 2015; Puzzle, 2016; Outsider, 2017) a rovněž jako překladatel (v roce 2012 vyšel jeho překlad Tóry pod názvem Pět knih Mojžíšových). Státní cena za překladatelské dílo: Anna Kareninová Překladatelka, esejistka, publicistka, autorka rozhlasových pořadů Anna Kareninová obdržela tuto cenu za dosavadní překladatelské dílo v oblastech krásné literatury a filmu. Narodila v roce se v roce 1954 v Praze a vystudovala francouzštinu a italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v redakci nakladatelství Odeon, jako šéfredaktorka revue Světová literatura a šéfredaktorka nakladatelství Český spisovatel. Do češtiny převedla tituly Guillauma Apollinaira, Marguerite Durasové, Reného Chara, Michela de Ghelderode, Tommasa Landolfiho nebo Nathalie Sarrautové. Poslední dekády se soustředí na překlady kompletního díla romanopisce Louise-Ferdinanda Célina a básníka Ezry Pounda (obojí pod hlavičkou brněnského nakladatelství Atlantis). Je autorkou monografie Céline v Čechách (2010). Zabývá se dlouhodobě i překlady filmovými (Antonioni, Fellini, Greenaway, Godard, Truffaut, Visconti ad.). Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla: Jan Nebeský Jan Nebeský dostal tuto cenu za invenční a inspirativní pojetí současné divadelní režie. Narodil se v roce 1953 v Roudnici nad Labem a vystudoval režii na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Jeho první angažmá bylo v Divadle Vítězného února Hradec Králové (dnes Klicperovo divadlo), poté v Praze režíroval v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou), v Divadle E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa), v Činoherním klubu. Stěžejní bylo jeho tvůrčí období v Divadle Komedie. V posledních letech spolupracuje s Divadlem Na zábradlí, s Národním divadlem, Divadlem v Dlouhé, Divadlem NoD, se Studiem Hrdinů, Divadlem pod Palmovkou či Spolkem JEDL. Dosud režíroval na sto dvacet inscenací. V programu k inscenaci Nory Henrika Ibsena v Divadle pod Palmovkou Jan Nebeský uvedl: „Při inscenování je pro mne důležitý obraz. Obraz jako princip. Obraz dokáže nést metaforu k dalším vrstvám a proniká rychleji k divákovi. Jeho [Ibsenovy] hry jsou stále aktuální, vypovídají i o nás a našich problémech; ale nejsem mravokárcem. Nerad vysvětluji. Nerad poučuji. Rád se bavím a hledám společně s herci v materii textu i za ní.“ Jan Nebeský působil jako pedagog na Vyšší odborné škole herecké, přednáší na Katedře činoherního divadla DAMU. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby: Jiřím Chvála Jiří Chvála dostal tuto cenu za celoživotní sbormistrovskou činnost a dlouholetou úspěšnou práci s hudebním dorostem. Narodil se v roce 1933 v Praze a po absolvování oboru dirigování na Hudební fakultě AMU působil jako sbormistr Českého pěveckého (dnes Pražského filharmonického) sboru. Systematicky s ním studoval světový repertoár sborových, oratorních i kantátových děl a spolupracoval při jejich realizaci s předními dirigentskými osobnostmi. Od roku 1967 stojí v čele Kühnova dětského sboru, s nímž pravidelně vystupuje na hudebních festivalech doma i v zahraničí a přivedl jej k vítězství v řadě světových soutěžních klání (Neerpelt, Princeton, Tolosa, Wuppertal). Spolupracuje s českými i zahraničními operními scénami, diriguje řadu dalších domácích a zahraničních sborových i orchestrálních těles a zasedá v porotách četných mezinárodních sborových soutěží. Významné je také jeho působení na katedře dirigování na pražské AMU (od roku 1958). Má na svém kontě imponující počet rozhlasových snímků a přes 30 nahrávek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění: Václav Cigler Václav Cigler získal tuto cenu za celoživotní výtvarné dílo, pedagogickou činnost a nezpochybnitelný přínos pro oblast výtvarného umění. Narodil se v roce 1929 ve Vsetíně a v letech 1951–1957 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Kaplického. V roce 1965 založil a do roku 1979 vedl ateliér Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Václav Cigler patří k nejvýznamnějším autorům umělecké generace nastupující na počátku šedesátých let 20. století. Ve své tvorbě předjímal rodící se koncepty soudobého výtvarného vyjadřování (konstruktivní tendence, minimalismus, land-art, světelnou a kinetickou plastiku). Doménou jeho tvorby je práce s prostorem, se sklem, světlem a s vodou. Tvorba Václava Ciglera je zaměřena na plastické objekty z broušeného optického skla, návrhy a realizace osvětlovadel a šperků, kresby, projekty a kompozice pro architekturu. Své práce představil na mnoha samostatných a kolektivních výstavách v České republice a v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena v řadě významných soukromých i veřejných sbírek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury: Ivan Kroupa Ivan Kroupa tuto cenu obdržel za mimořádný autorský přístup v evropském kontextu a za přispění k rozvoji současné architektury prostřednictvím pedagogické činnosti. Narodil se 1960 v Kolíně a vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 2008 je vedoucím ateliéru architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jako výrazná osobnost české architektury se profiluje již od 90. let. K nejvýznamnějším realizacím patří DOX – Centrum současného umění v Praze, Hemodialyzační centrum Bulovka B. Braun, objekty tiskárny Karmášek v Českých Budějovicích, rodinné domy v Roudnici nad Labem atd. Z urbanistických projektů je to například Bažantnice Pražského hradu. „Jednotlivé projekty jsou dost rozdílné, nikdy se neopakují. Jsou stavěné z klienta a z místa. Do žádné škatulky se to podle mne strčit nedá. Každý klient a místo jsou jiní, proto je někdy architektura klidná, až jako by nebyla, jindy výrazná, až divoká. Společná linka, souvislost všech projektů je daná způsobem myšlení a práce,“ charakterizoval vlastní tvorbu v rozhovoru pro Českou televizi. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize: Jiří Menzel a Jaroslav Kučera Jiří Menzel cenu dostal za „filmy, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin české a světové kinematografie“ a Jaroslav Kučera in memoriam „za celoživotní ochotu experimentovat a osobitý kameramanský rukopis, kterým umocňoval vyznění kinematografických děl“. Režisér, herec a spisovatel Jiří Menzel se narodil v roce 1938 v Praze. Studoval režii na FAMU, kde v roce 1962 absolvoval u Otakara Vávry. V šedesátých letech 20. století patřil k tvůrcům filmové československé nové vlny. Jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky (1966) podle literární předlohy Bohumila Hrabala získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Následoval trezorový film Skřivánci na niti (1969), natočený opět podle Bohumila Hrabala, který v roce 1990 získal cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Další z jeho filmů Vesničko má středisková byl v roce 1985 nominován na Oscara. Vedle rozsáhlé filmové tvorby se také věnoval divadelní režii (Činoherní klub, Divadlo na Vinohradech) a vyučoval na FAMU. Je zahraničním členem Americké filmové akademie, nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Řád umění a literatury a držitelem Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Jaroslav Kučera se narodil v roce 1929 v Praze. Patřil k nejvýznamnějším českým kameramanům. Od počátku své tvůrčí dráhy se prosadil invenčním autorským vyjadřováním a originálním vizuálním stylem. Tvořil s Vojtěchem Jasným (Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci), Janem Němcem (Démanty noci), Jurajem Herzem (Morgiana), Zdeňkem Podskalským (Noc na Karlštejně), Oldřichem Lipským (Adéla ještě nevečeřela) a s dalšími významnými režiséry. Jako kameraman pracoval i pro televizi, vytvářel filmové dotáčky pro divadla, například pro Laternu magiku, vyučoval na FAMU. Jeho ženou a spolupracovnicí byla režisérka Věra Chytilová. Z jejich spolupráce vznikl snímek Automat svět z povídkového filmu Perličky na dně, filmy Sedmikrásky a Ovoce stromů rajských jíme. Za své dílo byl mnohokrát oceněn doma i v zahraničí. Zemřel v roce 1991 v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-07-13 20:08:37

Harrisona Forda proslavily dvě role, ale bylo by nespravedlivé spojovat ho pouze s nimi

Věhlas získal jako hrdinný archeolog Indiana Jones pachtící se za mýtickými artefakty se šarmem a ironickým nadhledem. Neméně vysokou popularitu mu vynesla role galaktického pašeráka Hana Sola z původní trilogie Hvězdných válek. Jenže Harrison Ford, který právě slaví 77. narozeniny, není „pouze“ Indianou Jonesem a Hanem Solem – jeho příjemně civilní herectví vdechlo život řadě dalších nezapomenutelných postav. Jen sama Akademie ví, proč mu nikdy neudělila Oscara. Mezi filmem a tesařinou Harrison Ford se narodil 13. července 1942 v Chicagu. Zatímco jeho otec pocházel z irské katolické rodiny, matčini židovští prarodiče přišli do Spojených států až z běloruského Minsku. Po absolvování středoškolských studií se mladý Harrison přihlásil na univerzitu Ripon College ve Wisconsinu, aby tam studoval filozofii a angličtinu. Studium těchto dvou oborů ho ale příliš nebavilo, mnohem větší zalíbení našel v dramatu, které si zvolil jako vedlejší předmět. Na základě velmi špatných studijních výsledků se tedy po čase rozhodl univerzitu opustit a zkusit se živit herectvím. Jenže prosadit se ve filmovém a divadelním světě nebylo pro pacifisticky založeného mladíka, který se tak tak vyhnul válce ve Vietnamu, vůbec nic jednoduchého. Prvním filmem, v němž se objevil, byla kriminální komedie Vyloupení banky v L. A. (1966), ale upřímně řečeno, kdo si dnes na něj ještě vzpomene? V zapomnění upadla také jeho role v dramatu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970). A tak se Ford, který byl již v té době otcem dvou dětí, začal živit jako tesař. Tím získal určitou nezávislost a mohl si další své role vybírat o něco pečlivěji. Zahrál si jak v mysteriózním thrilleru Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), tak v hořké komedii George Lucase Americké graffiti(1973). Právě spolupráce s o dva roky mladším Lucasem se ukázala jako klíčová – Americké graffiti se staly velikým hitem, a tak Lucasovi už nic nebránilo v tom, aby mohl realizovat svůj vysněný projekt. A Forda učinit jeho důležitou součástí. Frajer z předaleké galaxie Oním projektem byly samozřejmě Hvězdné války (1977). Velkolepá fantasy představila divákům zbrusu nový svět z předaleké galaxie. A jeho obyvatelem byl i cynický pašerák Han Solo. Původně měl prý tuto postavu ztvárnit Burt Reynolds, Lucasova volba však nakonec padla na Forda. A jeho Han Solo nakonec zastínil všechny ostatní postavy, Lukea Skywalkera, kolem kterého se celá zápletka točila, nevyjímaje. Z Harrisona Forda se tak krátce před jeho pětatřicátými narozeninami stala skutečná hvězda. Po úspěchu Hvězdných válek se Harrison Ford pokoušel prosadit i prostřednictvím jiných rolí, jeho úsilí se však zprvu nesetkávalo s příliš velkým diváckým nadšením. Z válečných dramat Oddíl 10 z Navarone (1978) a Hanover Street (1979) upoutalo pozornost pouze to první, díru do světa neudělala ani solidní westernová komedie Rabín a zloděj (1979). Pro mnoho diváků bylo naopak překvapením, když se Ford objevil v Coppolově válečném podobenství Apokalypsa (1979) – jeho natáčení ale odstartovalo ještě před Hvězdnými válkami, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, jak slavný herec jednou z Forda bude. Během první poloviny 80. let se Harrison Ford vrátil k postavě Hana Sola ve filmech Impérium vrací úder(1980) a Návrat Jediho (1983). A to za velké divácké přízně: Han Solo byl prostě frajer, který trousil suché hlášky, pilotoval nejrychlejší loď v celé galaxii a získal srdce krásné princezny. Harrison Ford ovšem Hanu Solovi brzy pořídil neméně slavného „bratříčka“. „Tomu ty říkáš archeologie?“ Nekonvenční archeolog Indiana Jones se stejně jako Han Solo zrodil ve fantazii George Lucase. Pod režijním dohledem Stevena Spielberga mu původně měl vdechnout život Tom Selleck, náhoda ale zase jednou zafungovala ve Fordův prospěch. Výsledek? Postavu Indiany Jonese z Dobyvatelů ztracené archy(1981) si diváci doslova zamilovali, možná ještě víc než postavu Hana Sola. A byl-li Indiana Jones zprvu inspirován postavou Jamese Bonda, inspiroval se Bond později Indianou Jonesem. Dobyvatelé ztracené archy se setkali s úspěchem, který musel příjemně zaskočit i samotného Lucase, Spielberga a Forda (byli dokonce nominováni na Oscara za nejlepší film). A tak se Indiana Jones objevil během 80. let na plátnech kin ještě dvakrát, a to ve filmech Indiana Jones a Chrám zkázy (1984) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). V ruce bič, na hlavě fedora a na rtech ironická hláška: Indiana Jones se stal Fordovou životní rolí. Ve filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava navíc Ford vytvořil nezapomenutelnou hereckou dvojici se Seanem Connerym. Charismatickému Skotovi, který se v 60. letech proslavil coby James Bond, byla svěřena (přestože je o pouhých dvanáct let starší než Ford) role Indyho otce, roztržitého a zároveň pedantského knihomola, který rozhodně není zvyklý na to, že mu někdo usiluje o život („Mně se to děje pořád,“ odsekne Indy v jedné scéně). Jejich společné putování za Svatým grálem původně mělo být posledním Indyho dobrodružstvím. Další obzory Bylo by nespravedlivé spojovat si jméno Harrisona Forda pouze s rolemi Hana Sola a Indiany Jonese. Už mezi Dobyvateli ztracené archy a Návratem Jediho zazářil Ford v existenciální sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982). Ta se ovšem v době svého vzniku stala finančním propadákem a ani sám Ford na ni příliš rád nevzpomíná (se Scottem si zrovna dvakrát nesedli). Postupem času se ale Blade Runner stal pro mnoho diváků kultovní záležitostí a dnes bývá dokonce označován za jednu z nejlepších sci-fi všech dob. Obrovským přínosem byla pro Fordovu kariéru spolupráce s australským režisérem Peterem Weirem. Z té totiž vedle psychologického dramatu Pobřeží moskytů (1986), v němž Ford ztělesnil první ze svých „temných“ postav, vzešel i romantický thriller Svědek (1985). Coby zásadový policista John Book, který chrání život malého chlapce a musí se s ním po nějaký čas skrývat mezi amenity, podal Ford natolik přesvědčivý výkon, že si za něj málem odnesl Oscara. Více se dosud zlaté sošce nepřiblížil, ale třeba tu „oscarovou kletbu“ ještě někdy prolomí. O spolupráci s Harrisonem Fordem však jevili zájem i další renomovaní režiséři. Mike Nichols s ním natočil romantickou komedii Podnikavá dívka (1988) a melodrama Myslete na Henryho (1991), Roman Polanski mysteriózní thriller 48 hodin v Paříži (1988). Jedinečnou hereckou příležitost pak Fordovi nabídl Alan J. Pakula – roli státního zástupce Rustyho Sabiche, který je pověřen vyšetřováním vraždy své kolegyně a milenky, ve vynikajícím právnickém thrilleru Podezření (1990). Herecká stálice Během 90. let se Harrison Ford „zabydlel“ v rolích rodinně založených chlápků, kteří se pod vlivem okolností stávají akčními hrdiny. Tím byl i jeho Jack Ryan, tajný agent CIA, jehož si zahrál ve filmech Vysoká hra patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994). Zatímco v prvním z nich překazil plány teroristům z IRA, v tom druhém se stal trnem v oku kolumbijskému drogovému kartelu. Nezapomenutelný byl ovšem Ford především jako chirurg Richard Kimble, který v mimořádně inteligentním thrilleru Uprchlík (1993) pátrá po vrahovi své milované ženy. Uprchlík je bezpochyby jedním z nejlepších filmů 90. let a Ford za něj získal nominaci na Zlatý glóbus. Komu jinému než Harrisonu Fordovi by prošla role amerického prezidenta, který je přepaden ruskými teroristy na palubě svého vlastního leteckého speciálu – a který je všechny do jednoho porazí? Ford ji ztvárnil v akčním velkofilmu Air Force One (1997) a diváci (zejména ti američtí) se do kin doslova hrnuli. Neúspěchem naopak skončila Fordova spolupráce s režisérem Sydneym Pollackem – hitem se nestala ani romantická komedie Sabrina (1995), ani melodrama Náhodné setkání (1999). Propadák se bohužel vyklubal i z thrilleru Tichý nepřítel (1997), v němž Forda opět režíroval Alan J. Pakula. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v romantické komedii Šest dní, sedm nocí (1998) Ford naplno využil svůj zralý šarm, duchařský thriller Pod povrchem (2000) už po něm vyžadoval pravý opak. V něm totiž pod režijním dohledem Roberta Zemeckise ztvárnil svou první ryze zápornou roli – a diváků u toho rozhodně nebylo málo. Zato výborné drama z dob studené války K-19: Stroj na smrt (2002) v kinech doslova paběrkovalo. Snad i proto, že v něm Ford, miláček Ameriky, hrál postavu kapitána sovětské jaderné ponorky. Horší ovšem je, že se Ford občas objeví v nějakém tom vyloženě špatném filmu (Firewall – 2006, Kovbojové a vetřelci – 2011, Špionáž – 2013). Velké návraty V posledních letech jsme svědky Fordova návratu k jeho nejslavnějším rolím. Jako první přišel na řadu Indiana Jones. Film Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) slavil úspěch, přesto byla část diváků zklamaná a informace o chystaném pátém dílu v nich budí spíše obavy (údajně nás čeká v roce 2021). Daleko smutnější byl nicméně návrat Hana Sola ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015) – galaktického frajera v něm totiž stihl nečekaně tragický osud. Zato pokračování Blade Runnera nazvané Blade Runner 2049 (2017) překonalo i ta nejoptimističtější očekávání – film byl přijat mimořádně příznivě. Ford se však nedávno objevil i v jiných kvalitních filmech, ať už to bylo drama Imigranti (2009), sci-fi Enderova hra (2013) nebo romance Věčně mladá (2015). Zvláštní zmínku si pak – na rozdíl od třetích Expendables, v nichž spíše jen hostoval – zaslouží komedie Hezké vstávání (2010). Coby bručounský reportér Mike Pomeroy byl Ford neuvěřitelně zábavný, jen výsledné tržby této skutečnosti příliš neodpovídaly. Je-li někdo hoden označení filmová hvězda, pak je to právě Harrison Ford. Nezbývá než doufat, že k nim ještě pár dalších přidá – a že se povede i páté dobrodružství Indiany Jonese. Zatím sice ještě nevíme, po jakém pokladu bude Indy pátrat tentokrát, jedno je ale jisté: miliony diváků na celém světě našli svůj poklad v Harrisonu Fordovi.

Čas načtení: 2019-07-10 21:59:06

Utrpení svatého Šebestiána – MFF Karlovy Vary a generace nezájmu

Festival v Karlových Varech skončil a zanechal za sebou dobrý pocit, že se něco povedlo. Opět se promítalo, jásalo, penziony byly plné a dokonce i na diváky s památníčky kolem hotelu Thermal a Pupp došlo. Programové sekce Jiný pohled, Horizonty, nová sekce Lidé odvedle nebo Zvláštní uvedení v jednom šiku předvedly celou řadu pozoruhodných filmů i bizarních experimentů poslední doby. Sekce České filmy 2018-2019 prezentovala mnoho filmů, jimiž byli buď příjemně překvapeni zahraniční návštěvníci (Miss Hanoi, Na střeše), nebo které opět posunuly hranice uvažování o filmu – mám na mysli zbrusu nové dokumenty Začít znovu Evy Tomanové nebo Letní hokej Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara. K tomu připočtěme český film o české au-pair v Holandsku Tiché doteky v sekci Na východ od Západu, skvělý česko-slovenský film Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka a americký film českého režiséra Martina Krejčího Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera o „vlčím chlapci“ v hlavním programu mimo soutěž. Plus v sekci Zvláštní uvedení první dva díly kontrašpionážního thrilleru HBO Bez vědomí (Ivan Zachariáš), dokumenty Forman vs. Forman Heleny Třeštíkové, Jiří Suchý – Lehce s životem se prát Olgy Sommerové a Dálava Martina Marečka v sekci Soutěž dokumentárních filmů. Slovensko se uvedlo spíše jako dobrý koproducent českých filmů, nicméně soutěžní film Budiž světlov mezinárodní soutěži v režii Marko Škopa zazářil. Dokument Hluché dny Pavola Pekarčíka v sekci Na východ od Západu nás vrátil do trudné romské reality osad na východě Slovenska a hodinový snímek Mimi & Líza: Záhada vánočního světla Kataríny Kerekesové a Ivany Šebestové do dobré tradice animovaného filmu. K tomu se objevila celá řada filmů objevených na MFF v Cannes (Parazit) nebo Berlinale (Narušitel systému), které patřily mezi divácké hity podobně jako filmy Diego Maradona, Oleg, Papicha, Neviditelný život Euridice Gusmaové. Výčet doplňuje třeba bizarní snímek Děti mrtvých (Kelly Copperová, Pavol Liška) či finský masochistický snímek Psi nenosí kalhoty (natočený s českou účastí). Velké trápení Rád bych se však věnoval mezinárodní soutěži s dvanácti filmy. Byly to světové premiéry filmů, které jsou jakousi vizitkou a specialitou MFF Karlovy Vary spolu se soutěží Na východ od Západu a Soutěží dokumentárních filmů. Právě tyhle tři programové sekce určují tvář festivalu. Mohou tu být aktuální politické filmy i umělecké experimenty, snímky natočené podle obvyklého schématu nebo bizarní výboje. Soutěž však měla něco společného: mučednictví, utrpení a smutek hlavních postav. Mezi dvanácti soutěžními filmy nebylo hrdiny, který by se něčím netrápil nebo nestrádal. Tituly Velké trápení, pokud si mohu vypůjčit titul československého filmu z roku 1974, případně název německého filmu Utrpení svatého Šebestiána z roku 1984 v režii Petra Weigela, znázorňujícího život římského mučedníka, který byl ubit kyji a jeho tělo vhozeno do městské stoky, dobře charakterizují duševní stav hrdinů soutěžních filmů. Možná trochu z tohoto pocitu mají nevlastní sestry Irena a Neža ve slovinsko-makedonsko-srbském soutěžnímu filmu Nevlastní sestra (režie Damjan Kozole). Zejména herečka Liza Marijina (Neža) dává skvělou fyzickou podobu své postavě dívky, které chce někde něco studovat a nemá peníze ani byt. Neža je od rány, nosí v kapse nůž, a nakonec se odhodlá bránit svou sestru Irenu, kadeřnici, která studovat nepůjde, protože chce zůstat hloupá. Irena se navíc rozvádí a bývalý manžel je agresivní a pronásleduje ji. Jedna sestra trápí druhou, zejména potom, co Neža bydlí u Ireny, nemyje se a páchne, což provokuje Irenu, zvyklou na vůně v kadeřnictví. Paní Lara Jenkins (německá herečka Corinna Harfouch) si v německém dramatu Jana-Ole Gerstera odbývá celou řadu trýznivých výstupů se svým synem Viktorem, který s ní nekomunikuje. A ani nemá proč, protože matka ho celý život zraňovala, zrazovala od umělecké kariéry, nepřála mu, dokonce sama jako nadaná klavíristka pověsila kariéru na hřebík a pracovala na kulturnímu odboru městské správy, kde ji všichni nesnášeli. Život ji zjevně nebaví, práce také ne, její vztahy s okolím jsou narušené. „Celý život jsi ho jen trápila,“ říká bývalý manžel na adresu vztahu Lary a jejího syna (Tom Schilling). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Slovensko-český soutěžní film Budiž světlo vypráví o velkém trápení hlavního hrdiny Milana (cena za herecký výkon pro Milana Ondríka), který se vrací z práce v Německu na slovenskou vesnici a zjišťuje, že jeho děti jsou docela jiné, než si vysnil. Jeho nejstarší syn se dokonce stal členem paramilitaristického uskupení, něčeho na způsob reálně existující neregistrované polovojenské jednotky Slovenskí branci (o nich byl v letech 2017-2018 natočen český dokumentární film Jana Geberta Až přijde válka). I když je Milan silně věřící člověk, nakonec přichází na to, že jak v církvi, tak v policii jsou síly, které významně fandí domobraně a nacionalismu. A další trápení začíná. Lara i Budiž světlo získaly ocenění napříč dalšími porotami a zároveň sympatie diváků v anketách. Jsou to filmy s tématem i potenciálem, takže se k nim veřejný diskurs bude zcela jistě vracet. Oba bodovaly v cenách za herecké výkony, což ukazuje, jak je pro diváka důležité mít ve filmu herce, kteří dovedou svou roli přesvědčivě zahrát. A jsou to zároveň další příspěvky k tématu nesnadných rodinných vazeb, jejichž narušení může mít dalekosáhlé následky. Ať už jde o promarněný život matky v Laře nebo o příklon k nacionalismu a fašizaci ve filmu Budiž světlo. Ani jeden ze snímků nejde do extrému – snaží se nebezpečí postihnout a pojmenovat tak, aby hrdinové měli ještě šanci své životy zachránit. Což slovenský režisér Marko Škop naznačuje i symbolickým názvem. Křišťálový glóbus MFF Karlovy Vary si vysloužil bulharsko-řecký mučednický film o velkém trápení – tentokrát ho má syn s otcem (režie Kristina Grozeva a Petar Valchanov). Snímek Otec pojednává o rozpadlé bulharské rodině. Despotický otec Vasil má něco společného s matkou Larou (viz výše): své bližní dovedou tito jedinci jen trápit. Hlavní hrdina věří na posmrtný život a transcendenci. Je to sice bývalý komunista, ale v postkomunistické době vystupuje jako disident, maluje abstraktní obrazy a zdá se, že se chce ze své minulosti nějak vykoupit. Dá se tedy na duchaření. Po smrti manželky hledá komunikační kanály se záhrobím, zatímco syn – režisér reklamních spotů – se ho snaží přivést zpátky do reality. Nakonec otec sdělí synovi šokující přiznání. Jde o film o hledání smyslu existence vykořeněného člověka, jehož trápí výčitky minulosti. "Musíme pryč od těch, co máme rádi" Další z oceněných filmů Patrick (režie TimMielants) a Srpnová madona (režie Jonás Trueba) vyprávějí o mladých, přesněji řečeno o nezadaných lidech. Španělské ženě Evě v Srpnové madoně je něco přes třicet, Patrickovi v belgickém filmu krátce před čtyřicítkou. Eva tráví dovolenou v horkých srpnových dnech v pronajatém bytě v Madridu a potkává se s různými lidmi, starými i novými známými. Za krátkou dobu spatříte na desítku nezakotvených existencí: třeba belgickou herečku, která si nechala zmrazit vajíčka v Dánsku, ale neví, jestli se kdy stane matkou. Je až trochu únavné být neustále ve společnosti lidí, kteří žijí z hodiny na hodinu. Film popsal pocity dnešních třicátníků, kteří nevědí, co s životem a jak mu dát nějaký směr. Smějí se sice, ale v nitru jsou utrápení. Patrick je synem majitele nudistického kempu a poté, co otec zemře, je na něm odpovědnost za fungování této malé komunity. Ta si žije v přívěsech nebo chatkách na soukromém pozemku mimo civilizaci a vyznává volný způsob života. Je to trochu absurdita, trochu drama, trochu komedie. Děj se odehrává jen v kempu v lese a hlavní představitelé vystupují ve filmu převážně nazí. Takže vtipná poznámka producenta v závěru festivalu, že snímek měl dostat cenu za kostýmy, šla k jádru věci. Režisérovi Timu Mielantsovi se podařilo film natočit tak, že nevyznívá vulgárně ani skandálně, prostě jde o lidi, kterým dělá dobře, že mohou být nazí. Nicméně i tito nudisté se mezi sebou poměrně dost trápí, dokonce se okradou. Proč tomu tak je? Co vede hrdiny, že nedovedou žít? Je to možná ten nezájem, vyjádřený v tureckém soutěžním filmu Maličkosti (režie Kivan Sezer). Jeho hrdina se jmenuje Onur a je to firemní zástupce velké farmafirmy. Absolvuje team building v lese, kde švitoří ptactvo, ale není dostatečně nadšený. V digitálním věku postrádá lidskost, stále si na něco stěžuje. S manželkou si nerozumí, protože ji pokládá za pustou materialistku. Onurův život se hroutí, s okolím přestává komunikovat, tedy něco podobného jako Vasil Antonov, otec v bulharsko-řeckém filmu, který se nakonec dostane z celkově trudné existence do blázince. A něco podobného jako čtrnáctiletá a zneuctěná Jin v čínském soutěžním filmu Portrét mozaikou, jejíž zájem je utéct někam pryč a skoncovat s bezcitným okolím. Další „ztracené dítě“ své generace. Ztracení a trpící mladí lidé figurují také v chilsko-argentinském filmu Muž budoucnosti (režie Felipe Ríos), což je velmi dobré road movie odehrávající se v chilské Patagonii, kde ještě v devadesátých letech nevedly silnice. Dvě dívky odjíždějí z vesnice Cochrane (3000 obyvatel), jinak též „zasrané díry“, odkud je možné dostat se nejlépe na nákladním autě. Elena, místní amatérská boxerka, se chystá na zápas do Villy O´Higgins, chilské pohraniční vesnice, stopne si řidiče, dobře naloženého vtipálka, který jí klade všetečné otázky, což dívce nesedí, a tak trpí. Otec Eleny je také řidič, je na své poslední cestě v náklaďáku před důchodem, svou dceru prakticky nezná. Cíl ale mají stejný, je to Villa O´Higgins. Tato vesnice znamená konec světa ohraničený horami, kde končí silnice Carretera Austral a návštěvníci mají jedinou možnost – buď se vrátit zpátky nebo přejít do Argentiny po patrně nejdivočejším hraničním přechodu, který zeměkoule nabízí. Elena po setkání s otcem učiní to druhé. Neboť „musíme pryč od těch, co máme rádi“. A protože Villa O´Higgins je místo milovníků přírody a fantastických scenérií mezi horami a jezery, objeví se ve filmu i ornitoložka jménem Maxi, která si stopne otce Eleny Michelsena. Zavede ho do pralesa, což řidiči na Carretera Austral jistě obvykle nedělají. Spolu naslouchají ptákům v regionu Aysén a Maxi si na rameno starého řidiče položí hlavu. Hezký moment. Stáří však zůstává nepotřebné a potom, co Michelsen vezme dceru Elenu na liánami zarostlý hřbitov jeho rodičů, volání předků nenastane. Elena odjíždí jiným stopem do Argentiny. Navzdory divukrásné přírodě, mlhám a jezerům na jihu jihoamerického kontinentu opět trápení, nemožnost komunikace a smutek. Proč tolik zbitých lidí? Otázka utrpení hrdinů v celé řadě filmů by si žádala nějaké vysvětlení. Žijeme opravdu ve věku smutku, kdy nejsme schopni žít, jen ovládat sociální sítě? Jsou naše život opravdu tak bezcílné, že jim nedovedeme dát směr? Je mladá generace ztracená oproti generaci beatniků s tím rozdílem, že nepíše romány? Literární ztracená generace vyjadřovala pocity vojáků, kteří se vrátili z války duševně zmrzačeni a měli problémy se zařazením do společnosti. Pozdější příslušníci beatové nebo také zbité generace (beat generation) reagovali svými básněmi nebo romány na zakotvenou přecházející generaci, na měšťáctví a neschopnost žít mimo škatulky. Vedli nekonvenční život a odmítali všechny typy represe. Vyznávali Jeana-Paula Sartra a Arthura Rimbauda, zenbuddhismus, individuální svobodu, anarchii a divokou přírodu. Ale opět to byla i reakce na válku. U trpících hrdinů současnosti mi však není jasný spouštěcí mechanismus. Je to snad krize rodiny, válka v Iráku, střet civilizací? Nebo není třeba hledat hlubokomyslné příčiny? Ve filmu Nevlastní sestra obě dívky polovinu filmu prohádají. Je tenhle pocit nezdomácnělosti v moderní civilizaci pro ně klíčový nebo jde jen o jakousi hru? Hrdinové se snaží utéct před firemní kulturou, ale nenabízejí nový model. Eva ve filmu Srpnová panna potká celou řadu zvláštních existencí, ale s nikým nenaváže hlubší vztah. Je toto stálé hledání výsledkem nezakotvenosti existence? Nebo je to jen domněnka filmařů, kteří si myslí, že na trudné festivalové filmy (jinde jsou tyto filmy těžko k vidění) seženou lépe financování z fondů? Je moderní babrat se ve vlastní nedokonalosti a neschopnosti komunikace? Je patrné, že ve filmu vzniká nová zbitá generace, generace nezájmu, která není schopná žít autenticky a prožívat běžné radosti. A pokud ano, nedává to znát. Je možné, že Lara nakonec skočí z okna svého berlínského bytu, Eva bude dělat barmanku v Argentině, Neža v Lublani něco vystuduje a Onur si v Istanbulu najde jinou ženu. Slovenské děti v Škopově filmu se nakonec možná nějak vzbouří a přimknou k nacionalistické organizaci, protože i kněz tak praví. Nebo budou žít sami na okraji místního kolektivu. Ale všichni budou patrně i nadále trpět nezájmem okolí a budou mu oplácet tímtéž.Radovan Holub, Karlovy Vary

Čas načtení: 2024-02-23 11:45:00

Policie šetří podivnou nehodu: Zpěvák (†29) z Talentu se zabil v autě! Proč vjel do protisměru?

Českou a slovenskou hudební scénu zasáhla smutná zpráva! Ve věku pouhých 29 let zemřel zpěvák Enrico Miško, který předloni zazářil v show Česko Slovensko má talent. Miško měl ve čtvrtek v noci v Bratislavě vážnou autonehodu, při které utrpěl zranění neslučitelná se životem. 

Čas načtení: 2024-02-24 08:57:00

Jokič zaznamenal v NBA druhý triple double po sobě a pomohl Denveru k výhře

Druhý triple double ve dvou dnech zaznamenal v NBA Nikola Jokič a úřadujícím šampionům z Denveru pomohl k vítězství nad basketbalisty Portlandu 127:112. Hvězdný srbský pivot nasbíral 29 bodů, 15 doskoků a 14 asistencí. Zazářil i nováček Victor Wembanyama, jeho 27 bodů, 10 doskoků a osm asistencí však San Antoniu nestačilo a poslední tým Západní konference podlehl Los Angeles Lakers 118:123. LeBron James přispěl k výhře domácích 30 body. Nejlepšího střelce v historii soutěže dělí už jen 102 bodů od hranice 40 000 bodů.

Čas načtení: 2024-02-24 08:38:26

Jokič opět pomohl v NBA Denveru triple doublem k vítězství

Druhý triple double ve dvou dnech zaznamenal v NBA Nikola Jokič a úřadujícím šampionům z Denveru pomohl k vítězství nad basketbalisty Portlandu 127:112. Hvězdný srbský pivot nasbíral 29 bodů, 15 doskoků a 14 asistencí. Zazářil i nováček Victor Wembanyama, jeho 27 bodů, 10 doskoků a osm asistencí však San Antoniu nestačilo a poslední tým Západní konference podlehl Los Angeles Lakers 118:123. LeBron James přispěl k výhře domácích 30 body. Nejlepšího střelce v historii soutěže dělí už jen 102 bodů od hranice 40.000 bodů.

Čas načtení: 2024-02-24 08:19:00

Jokič zopakoval den starý triple double i proti Denveru

Druhý triple double ve dvou dnech. Nikola Jokič září, což v NBA odnesli hráči Portlandu (127:112). Srbský pivot nasbíral 29 bodů, patnáct doskoků a čtrnáct asistencí. Zazářil i nováček Victor Wembanyama, jeho sedmadvacet bodů však San Antoniu nestačilo proti Los Angeles Lakers (118:123). LeBron James přispěl k výhře domácích třiceti body. Nejlepšího střelce v historii soutěže dělí už jen 102 bodů od hranice čtyřiceti tisíc bodů.

Čas načtení: 2024-02-24 08:19:00

Jokič zopakoval den starý triple double i proti Portlandu

Druhý triple double ve dvou dnech. Nikola Jokič září, což v NBA odnesli hráči Portlandu (127:112). Srbský pivot nasbíral 29 bodů, patnáct doskoků a čtrnáct asistencí. Zazářil i nováček Victor Wembanyama, jeho sedmadvacet bodů však San Antoniu nestačilo proti Los Angeles Lakers (118:123). LeBron James přispěl k výhře domácích třiceti body. Nejlepšího střelce v historii soutěže dělí už jen 102 bodů od hranice čtyřiceti tisíc bodů.