Po 16letech jsem zahodil všechen kod webu a napsal celý kod znovu. Vypadá to tu +- stejně, ale pokud narazíte na něco co vám vadí tak mi o tom napište: martin@vorel.eu nebo se mi ozvěte na twitteru Začal jsem dělat change log.

Kurzy ze dne: 21.07.2025 || EUR 24,620 || JPY 14,311 || USD 21,100 ||
úterý 22.července 2025, Týden: 30, Den roce: 203,  dnes má svátek Magdaléna, zítra má svátek Libor
22.července 2025, Týden: 30, Den roce: 203,  dnes má svátek Magdaléna
DetailCacheKey:d-1055668 slovo: 1055668
Cayman Brac – do hlubin za válečnými vraky

Asi 145 kilometrů severovýchodně od ostrova Grand Cayman se nachází jeden ostrovů Kajmanského souostroví, a sice Cayman Brac. Ostrov měří na délku 19 a na šířku pouhé 2 kilometry. Působí klidným, pohodovým a uvolněným dojmem a nabízí možnost vychutnat si pravou karibskou atmosféru.

---=1=---

--=0=--

---===---

Čas načtení: 2024-03-18 16:55:38

Ukrajinská pornohvězda pózovala s válečnými veterány

Ukrajina pořádá charitativní kalendář, v němž pornoherečka Julia Senyuková, pózuje s bezrukými a beznohými válečnými veterány ve smokingu. (Foto: X) Kdo mohl tušit, že... Článek Ukrajinská pornohvězda pózovala s válečnými veterány se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2022-05-17 13:15:58

Navštivte 18. května muzea zdarma a přispějte na záchranu památek na Ukrajině

U příležitosti Mezinárodního dne muzeí 18. května je vstup nejen do všech objektů Národního muzea, ale i do řady dalších muzeí a galerií zdarma. Národní muzeum společně s Českým výborem ICOM a dalšími českými muzei prosí všechny návštěvníky, aby formou dobrovolného vstupného přispěli na záchranu památek ničených a ohrožovaných válkou na Ukrajině.  Národní muzeum společně s Českým výborem ICOM (Mezinárodní rada muzeí) organizuje pomoc ukrajinským muzeím určenou na záchranu ohroženého kulturního dědictví na Ukrajině zasažené válečným konfliktem. Zapojit se může kdokoliv. Stačí přispět libovolnou částkou do sbírky prostřednictvím transparentního účtu. Na Mezinárodní den muzeí 18. května 2022 budou v objektech i na webových stránkách a sociálních sítích Národního muzea, ale také v dalších muzeích v České republice, dostupné veškeré informace včetně čísla účtu a QR kódu, jehož prostřednictvím budou moci návštěvníci jednoduše přispět a uhradit dobrovolné vstupné. Účet je však aktivní již nyní a bude v provozu i po akci. Každý tedy může zaslat libovolnou částku bez ohledu na to, zda se do muzea zdarma podívá či nikoliv. Pro pomoc ukrajinským muzeím můžete přispět kdykoliv na účet č. 123-7121270287/0100. „Kulturní dědictví na Ukrajině je poškozováno a ničeno válečnými operacemi i cílenými vojenskými útoky. Ukrajinští muzejníci se mnohdy i s nasazením vlastních životů snaží toto kulturní dědictví chránit, sbírky evakuovat a ukládat do bezpečí. Obdivuji jejich odvahu a odhodlání. Česká muzea se snaží ukrajinským muzeím v současné situaci pomoci dodávkami potřebného materiálu. Moc prosím všechny naše návštěvníky, aby nás v této snaze podpořili,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Akci podporuje celá řada muzeí a galerií z celé České republiky, mezi něž patří i ta nejvýznamnější jako například Národní galerie, Národní technické muzeum, Moravské zemské muzeum, Slezské zemské muzeum, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Technické muzeum v Brně, Židovské muzeum v Praze či Muzeum hlavního města Prahy. Vybrané prostředky budou použity na nákup dalšího materiálu a případně restaurování sbírkových předmětů dle potřeb a požadavků ukrajinské strany.

Čas načtení: 2021-01-24 13:29:40

Indián miluje svobodu a přesto „poslouchá“ náčelníka?

Indián, i když se to možná tak nezdá, je sociální osobnost. Indián má rád svobodu své osobnosti, kterou si ochraňuje jako svůj největší poklad. A proto se rád potuluje, brouzdá lesem i bezcílně, aby cítil propojení s přírodou jako zvíře. A proto nerad cítí nějaká omezení, nějaké ploty či drátěné hranice, protože se potřebuje volně, svobodně rozběhnout kamkoliv jej vede jeho myšlenka, jeho duše. Na druhou stranu také miluje společnost obřadů, tanců, slavností, rituálů s péřovými ozdobami, maskami, malováním, křepčením, pitím opojných nápojů. Ano, rád se baví, zpívá, tancuje a směje stejně tak, jako se v tichosti ponoří sám do sebe na osamoceném místě hluboko v džungli bez jídla a pití. Týdny tak soustředěně sleduje přírodní fenomény a síly a čeká na svého duchovního ochránce. Nikdo mu to nepřikazuje. Je to v jeho přirozenosti, je to jeho svobodné rozhodnutí, je to součást jeho kultury, je to součást jeho tradic? Indián vyznává svobodu jednotlivce, když se může rozhodovat podle své nálady, svého přesvědčení, bez ohledu na kohokoliv. Ale přesto je členem komunity, bez které by nemohl existovat. Vyznává volnost své vůle, nemá v popisu své existence hlasovat pro velkohubost někoho jen pro jeho velkou hubu, nerad se podřizuje vůdcům, ale uznává jejich schopnosti. Už sám název vůdce, náčelníka vypovídá o mnohém. My máme vůdce či vládce, oni mají „Ten, který jde první“. Nebo „Ten, který zná“. Když Motilonům, lovcům savan severovýchodní Kolumbie, někdo vadil jejich konceptu svobody a nezávislosti, tak jej nelítostně eliminovali, i kdyby patřil do vlastní rodiny. Je to tvrdé, kruté, ale po staletí jsou právě proto stále svobodní a žijí si podle svých představ. Arawete, lovci a sběrači z brazilské Amazonie jsou také velcí individualisté odolávající jakékoli formě „kolektivismu“ a velení. Odmítají někoho následovat a raději se chlubí svou tvrdohlavou nezávislostí. Kolektivní jednání je však i u nich nutností, avšak sám pojem náčelníka, vůdce, tenotã mõ pouze znamená „to, co jde vpřed“, „to, co začíná“. Tedy je to ten, co začíná, ne ten, co přikazuje. Ale všimněme si správného překladu názvu: není to „ten, který jde vpřed“, jak se nám přirozeně vnucuje, ale „to, co jde vpřed“! Zdá se nám to až ponižující, ale v jejich kontextu kultury zřejmě ne, protože se vždy někdo najde, kdo to bude provádět, kdo má v sobě tu potřebu něco udělat pro ostatní, aniž v tom hledá nějaké ocenění. Když se tedy prostě někdo rozhodne, že začne něco dělat, třeba vyrábět luk, ostatní se přidají a všichni dělají luk. Protože je to asi správné. Když se někdo rozhodne kácet les nebo tancovat, ostatní se prostě přidají. Ten někdo bývá ten vůdce, který cítí, že je něco zapotřebí udělat, provést a ostatní jej jakoby v nákaze následují. V zásadě se u náčelníka jedná o respekt jedince, respekt jeho schopností. Jinými slovy se jedná o přirozenou autoritu, přirozené charisma, které však není absolutní. Nikdo totiž není povinován ji respektovat, nikdo není povinován třeba jít stavět nový společný dům, nebo jít na společný lov nebo jít do války. Náčelník to nikomu nepřikazuje! Ani o to nežádá! Vlastně nepoužije ani jediné slovo! Když můj náčelník Aritana kmene Yawalapiti na řece Xingú rozhodne, že je opravdu na čase postavit nový společný dům, vezme sekeru a jde kácet strom, aby zasadil první kůl do země. Beze slova, bez přikázání. A ostatní se seberou a jdou taky. Když se rozhodne uspořádat společný lov, začne si připravovat lovecké zbraně a chystat k loveckým tancům a obřadům a všem je jasné, co se chystá, co je správné a nutné a přidají se. Když se Aritana, dej mu jejich Pánbůh věčnou slávu, rozhodne k válce, začne se beze slova malovat válečnými barvami a ostatní si řeknou: „Ha, Aritana jde do války, jdeme taky.“ Většina či dokonce všichni to respektují, protože v tom cítí nutnou potřebu, správné rozhodnutí. Cítí v tom totiž cestu přežití: v jeho činnostech, v jeho názorech, v jeho aktivitách, v jeho nápadech. Ale i když momentálně je to jediná správná cesta, přesto se někdo třeba rozhodne, že se nepřidá, že nepůjde stavět s ostatními nový dům, že nepůjde na společný lov, že nepůjde do války. Nikdo mu to však nevyčítá nebo se mu neposmívá, že se bojí, ani ten vůdce se nezlobí, protože všichni vědí, že k tomu ten jedinec měl asi moc dobrý důvod, proč se nepřidal. A nemusí ani přinést nějakou omluvenku! Je to projev jeho osobní vůle a svobody. Nicméně k tomu dochází málokdy, protože věří schopnostem svého náčelníka. Kdyby se však nepřidala většina, znamenalo by to, že náčelník už není náčelník, že někdy zklamal, neodhadl situaci a zvolí si nového náčelníka. Jenže, milí přátelé, to jsou jen obyčejní divoši, je jich jen pár stovek, zatímco nás jsou milióny! A hlavně jsme už civilizovaní lidé mající své příkazy, zákony, vyhlášky, pokyny, svobodné volby, partaje vyjadřující naší vůli, vlády, parlamenty a senáty se stovkami poslanců, senátorů, zastupitelů, ministrů a jejich nohsledů, sekretářek, řidičů, hlídačů, poradců, lobbyistů, fámulů, podržtašků, influencerů.... Co to máme za svět, milí přátelé? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-10 05:44:14

K historii přistupujme s úctou

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951.  Dobová upoutávka na tuto knihu říká: „Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36–38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu – listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonizaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americko-nacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“ Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat.  Podruhé do stejné řeky? Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.  A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.  Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným. Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo? Malá repetice Pakt Molotov-Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.  Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pakt Molotov-Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulzivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal. Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát. Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit. Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával. Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou. Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby – jako argument především pro své skeptické generály – měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici jako ve válce první. Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brestlitevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.  Kdo s kým proti komu Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov-Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda. Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se přitom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit. Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si německo-sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzivností Hitlera a doplatil na to. Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty. Osvobození není okupace Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945, je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou první republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu. Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocím.  Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí. Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později. Projekce současnosti do minulosti Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.  I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jeho osobě v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.  Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.  Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží. Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem. A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil. {/mprestriction}  Autor je bývalý vedoucí kanceláře prezidenta republiky a v současnosti výkonný ředitel Institutu Václava Klause.

Čas načtení: 2019-07-02 07:42:02

Vary, den třetí: EU by měla zakázat točit Německu filmu a Casey Affleck opisuje až příliš

Při návštěvách filmů na filmovém festivalu ve Varech se střídá moment očekávání s momentem zklamání. A zatím ten druhý je častější.  Evropská unie by měla zaměřit své regulace na jiné věci, než jsou obyčejné žárovky či pomazánkové máslo. Konkrétně by měla silně omezit německou kinematografii. Přišli bychom sice o filmy Toma Tykwera, ale nikdy by naši mysl neotrávily cosi tankující dva nosáči. V literatuře toho Němci světu přinesli mnoho dobrého, nicméně sledovat německé filmy je trochu za trest. A je to i případ snímku Lara (režie Jan-Ole Gerster, Německo, 2019). Ano, ten film je "koncert herecké legendy" Corinny Harfouchové, jenže jinak z "psychologického drama" trčí konstrukce, jak byl vytvořen. A nejde jen o to, že se postavy musejí chovat podle nastaveného mustru, který jim brání projevit se jako normální lidé, ale i o nesmyslné drobnosti (kterých tu je neúrekom), jako když hlavní hrdinka přijde na místo koncertu svého syna a její bývalý manžel se jí překvapeně ptá, kde se na daném místě vzala, a následně jí řekne, že jí syn přes něj posílá lístky. Lara má být filmem o ambiciózní stárnoucí matce, která si všechny své hudební sny promítla do svého syna. Ovšem kvůli zmíněné nepromyšlenosti a nedotaženosti záměru sledujeme průměrnou inscenaci, jakých televize chrlí tisíce za týden. Možná je to dáno i tématem filmu - od hudby očekáváte nějaký řád a ne náhodné kladení not za sebou. Od Němců by jeden čekal precizní práci, ale asi se v tomto vyčerpávají ve výrobě aut. Film Falešně (režie Frederikke Aspöck, Dánsko, 2019) se nějak nemůže rozhodnout, o čem má vlastně vyprávět. Varující už je samotná úvodní zápletka: do vězení přichází zazobanec podezřelý ze zpronevěry a potkává tu kápa, jehož bratr - kterého osobně zná - prodělal na akciích a nyní chce peníze vrátit. Takže milionář dostane nakládačku a nechá se raději zavřít na oddělení dobrovolných samovazeb, kde se obvykle sedí pedofilové a znásilňovači, kteří mají strach z teroru spoluvězňů. Pokud vám na to nepřijde nic divného, zopakuji: Multimilionář potká ve vězení bratra svého spolupracovníka a ten ho nechá zmlátit. Prostě je to asi tak věrohodné, jako že autor těchto řádek potká ve vězení multimilionáře, který zná jeho bratra. Ale zpět k ději: i v režimu samovazby panuje hierarchie, ačkoliv tu je pečlivě zamezeno teroru fyzickému, existuje tu ten psychický, postavený na jakési sounáležitosti. A nejsilněji se projevu v tom, co bude z mít z vězňů vytvořený pěvecký sbor na repertoáru. Hlavní hrdina se tento drobný teror snaží přemoci, čímž má zřejmě připomínat McMurphyho z Přeletu přes kukaččí hnízdo, leč nakonec se ukáže že hranice mezi manipulujícím a manipulovaným je po čertech tenká. Bohužel si režisér neuvědomil, že hranice mezi jistou citací slavného filmu a jeho nechtěnou parodií je ještě tenčí. A tak sledujeme morální dilemata, které nakonec v nic nevyústí, a postavy, které se chovají jako své vlastní karikatury. Tento sbor prostě opravdu zní falešně. Casey Affleck přivez do Varů svůj režisérský počin Světlo mého života (USA, 2019), ke kterému napsal scénář a navíc si v něm zahrál i hlavní roli. Jde o dystopii z blízké budoucnosti, ve které většinu žen vyhladí jakýsi mor. Hlavní hrdina putuje se svou jedenáctiletou dcerou (vystrojenou a ostříhanou jako kluk) americkým venkovem a snaží se co nejvíce vyhýbat lidem. Podtext je samozřejmě jasný, dívka by se stala terčem sexuálního zneužívání (ve filmu je naznačeno, že přeživší ženy muži drží k tomuto účelu). Snaží se najít bezpečnou zónu, o níž kolují pověsti a cestou se samozřejmě dostává do nevyhnutelných problémů, které vrcholí dosti násilným finále. Je to pěkně natočený film a když se na něj díváte, aniž byste kdy předtím spatřili snímek podobného žánru, může vám připadat i dosti silný. jeho potíž ovšem tkví v tom, že každému trochu něco připomíná. U východu z kina bylo možné slyšet věty typu: "To je jako..." Affleck tvrdí, že film připravoval roky, jenže mezitím se většina motivů filmu jakousi náhodou vyskytla v mnoha různých snímcích. A co víc, někdy se objevují skoro doslovně, což mimochodem dosti oslabuje účinek Affleckova filmu. Třeba když jde do města potraviny a dostane je na vládní poukázku. V zemi, kterou ovládají čistě muži a kde fungují vlaky, auta atd., dostane někdo potraviny jen tak, že nepracuje? Pochopitelnější je to ve chvíli, když si vzpomenete na podobnou událost v loňském filmu Beze stop. V něm se skrývají muž a jeho dcera v lese, protože on je pronásledován válečnými traumaty. A jdou do města, kde vyfasují potraviny, neb je přece válečný veterán... Ale nechejme rozebírání, nakolik je scénář původní a nakolik je dílem loupežnictví. Za dvacet let bude jedno, kdo s nějakým nápadem přišel jako první, rozhodující bude účinek filmu. A Světlo mého života patří do první desítky ve své kategorii, ale že nakonec přežije právě on, za to bych ruku do ohně nedal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zcela otřesný ovšem je film Bez krve (režie Alice Furtado, Brazílie / Francie / Nizozemsko, 2019), který zřejmě vznikl pro potřeby 17. kanálu brazilské televize. Historka o tom, jak se mladá dívka snaží pomocí voodoo vzkřísit svého mrtvého milého (byl to rebel - hemofilik, který by se i přes svou poruchu srážlivosti krve dožil sta let, kdyby součástí jeho image nebylo jezdění na skejtu bez chráničů a samozřejmě na odlehlém místě). Autor těchto řádek neví, zda se vůbec má v tomto případě mluvit o filmu, prostě jde o po všech stránkách neumětelský produkt. Natočený tak děsně, že Troškovy Kameňáky jsou proti tomu vrcholem řemesla. I když možná se to nějakým náctiletým s nenáročným vkusem líbit může: nejvíce naznačená masturbace mladé dívky a nahá obtloustlá blondýna procházející se v noci podél moře, protože to přece náměsíční lidé obvykle dělají. Zvláště pokud mají syna, který svou tajemnost projevuje tím, že stlouká různá prkénka k sobě a vede u toho řeči o zlu.  

Čas načtení: 2024-02-23 00:06:00

Pavel se dnes na Hradě setká s ukrajinskými válečnými uprchlíky

Praha - Prezident Petr Pavel se dnes dopoledne setká na Pražském hradě s ukrajinskými válečnými uprchlíky. Smyslem setkání je podle odboru komunikace prezidentské kanceláře představit a ocenit některé...

Čas načtení: 2024-02-23 06:50:00

Pavel ocení ukrajinské válečné uprchlíky, kteří pomáhají krajanům

Prezident Petr Pavel se dnes dopoledne setká na Pražském hradě s ukrajinskými válečnými uprchlíky. Smyslem setkání je podle odboru komunikace prezidentské kanceláře představit a ocenit některé úspěšné Ukrajince, jimž se v Česku například podařilo zahájit podnikání, kteří provozují bistro nebo cukrárnu a pomáhají svým krajanům. V sobotu uplynou od začátku ruské invaze dva roky.

Čas načtení: 2024-02-23 10:52:26

Pavel se setkal s ukrajinskými uprchlíky. Neštěstí nezmizí, když zavřeme oči, řekl

Prezident Petr Pavel se v pátek dopoledne setkal na Pražském hradě s 15 ukrajinskými válečnými uprchlíky. Podle něj je důležité ukazovat konkrétní příběhy a připomínat, že je v českém zájmu Ukrajinu dál podporovat. V sobotu uplynou od začátku ruské invaze dva roky.

Čas načtení: 2024-02-23 10:52:00

Pavel se setkal s ukrajinskými uprchlíky. Neštěstí nezmizí, když zavřeme oči, řekl

Prezident Petr Pavel se v pátek dopoledne setkal na Pražském hradě s 15 ukrajinskými válečnými uprchlíky. Podle něj je důležité ukazovat konkrétní příběhy a připomínat, že je v českém zájmu Ukrajinu dál podporovat. V sobotu uplynou od začátku ruské invaze dva roky.

Čas načtení: 2024-02-23 10:56:00

Pavel při setkání s uprchlíky: Nastává únava z války, ale nesmí se stát trendem

Prezident Petr Pavel se dnes dopoledne setkal na Pražském hradě s ukrajinskými válečnými uprchlíky. V úvodu promluvil o tom, že v české společnosti nastává únava z války, která ale nesmí převádnout. "Zlo v podobě destrukce, kterou Ukrajina denně prožívá, nezmizí, pokud jej přestaneme vnímat," řekl Pavel před setkáním. Jeho smyslem podle odboru komunikace prezidentské kanceláře bylo představit a ocenit některé úspěšné Ukrajince, jimž se v Česku například podařilo zahájit podnikání a kteří provozují bistro nebo cukrárnu a pomáhají svým krajanům. V sobotu uplynou dva roky od začátku ruské invaze.

Čas načtení: 2024-02-23 10:52:00

Pavel se setkal s ukrajinskými uprchlíky. Neštěstí nezmizí, když zavřeme oči, řekl

Prezident Petr Pavel se v pátek dopoledne setkal na Pražském hradě s 15 ukrajinskými válečnými uprchlíky. Podle něj je důležité ukazovat konkrétní příběhy a připomínat, že je v českém zájmu Ukrajinu dál podporovat. V sobotu uplynou od začátku ruské invaze dva roky.

Čas načtení: 2024-02-23 10:46:00

Pavel: Problémy Ukrajiny nezmizí tím, že se před nimi budou zavírat oči

Praha - Problémy, které Ukrajina denně prožívá, ohromná míra destrukce či mnoho lidských neštěstí, nezmizí tím, že se před tím budou zavírat oči. Při dnešním setkání s 15 ukrajinskými válečnými uprchlíky...

Čas načtení: 2024-02-23 10:01:06

Mnoho ukrajinských uprchlíků se aktivně vyrovnalo se svou situací a prokázalo odolnost, řekl Pavel

Společnost se podle prezidenta Petra Pavla nesmí nechat unavit vývojem ruské agrese na Ukrajině. Apeloval na to, že neutuchající podpora Kyjeva v boji s Ruskem je i v zájmu Česka. Prezident to řekl při setkání s ukrajinskými válečnými uprchlíky na Pražském hradě k dvouletému výročí od začátku plnohodnotné ruské invaze. Ocenil, že se snaží vyrovnat se svojí situací a aktivně se zapojují do života v Česku.

Čas načtení: 2024-02-23 11:15:07

Problémy Ukrajiny nezmizí tím, že před nimi budeme zavírat oči, řekl Pavel

Prezident Petr Pavel se setkal s patnácti ukrajinskými válečnými uprchlíky na Pražském hradě.

Čas načtení: 2024-02-23 10:46:00

Pavel: Problémy Ukrajiny nezmizí tím, že se před nimi budou zavírat oči

Praha - Problémy, které Ukrajina denně prožívá, ohromná míra destrukce či mnoho lidských neštěstí, nezmizí tím, že se před tím budou zavírat oči. Při dnešním setkání s 15 ukrajinskými válečnými uprchlíky...

Čas načtení: 2024-02-23 14:36:00

Válka na Ukrajině nebude krátká, rychlé dosažení cílů nyní není reálné, řekl Pavel

Válka na Ukrajině zřejmě nebude mít krátké trvání, protože rychlé dosažení cílů v tuto chvíli není reálné. Novinářům to ve čtvrtek řekl prezident Petr Pavel poté, co se na Pražském hradě setkal se zhruba 15 ukrajinskými válečnými uprchlíky. Varoval před vzbuzováním očekávání, která by naznačovala, že může rychle nastat konec konfliktu. Mělo by to podle něj negativní dopad nejen na Ukrajince samotné, ale také na všechny země, které Ruskem napadenou zemi podporují.

Čas načtení: 2024-02-23 16:42:00

Tak vy jste unaveni z války? Mitrofanov už byl sprostý

Prezident Petr Pavel se dnes setkal na Pražském hradě s ukrajinskými válečnými uprchlíky. Při té příležitosti hovořil mimo jiné o tom, že nastává únava z války, jež se nesmí stát trendem. O únavě z války se hovoří již minimálně od loňského roku. Tato slova však dnes rozčílila komentátora Alexandra Mitrofanova a všem, kdo jsou z války unavení, zaslal jadrný vzkaz.

Čas načtení: 2024-02-28 07:00:01

Masakr na Bořislavce: Češi zabíjeli při divokém odsunu Němců. Z dochovaného videa mrazí

Co se vlastně dělo v květnu 1945? I když Češi dobře věděli, jaké utrpení je možné člověku způsobit (nebo snad právě proto), nerozpakovali se mnozí ve dnech těsně po konci války obrátit zbraň proti Němcům, a to i proti těm, s nimiž před válkou žili v pokoji. Jejich národnost byla ale tím, co je vylučovalo ze společnosti českého obyvatelstva. Jejich tehdejší tak zvaný divoký odsun ale provázely na mnoha místech masakry, za které by se nemuseli stydět sami krutí nacisté.  Osvětimský fotograf Brasse viděl víc, než člověk snese: Zvrácení nacisté toužili po dokumentaci svých zvěrstev Číst více Hrůza na Bořislavce Jeden z nejhorších případů byl popsán v Praze, kde se nedaleko Bořislavky odehrál masakr na mužích i ženách. O život přitom přišlo více než čtyřicet Němců, z nichž – pokud je známo – žádný nebyl příslušníkem armády. Tito lidé byli shromážděni před budovou tamního kina, ale místo aby byli posazeni do auta nebo deportováni jiným způsobem, což by bylo jistě pochopitelné, došlo ke střelbě, kterou žádný z nich nepřežil. Šlo o princip smrt za smrt, padni komu padni. A protože ani to ještě pořád nestačilo uspokojit touhu po pomstě, byla již mrtvá těla ještě „pro jistotu“ přejeta nákladním automobilem. Svědčí o tom drastické záběry přímo z místa činu, odvysílané v pořadu České televize.  Spustil to člen Rudé armády Kdo masakr spustil, se dlouho nevědělo. Dnes je již z nalezených dobových záznamů zřejmé, že šlo o příslušníka Rudé armády, který vyprovokoval české obyvatelstvo k takovému zvěrstvu. Je ale jisté, že není možné klást veškerou vinu na jediného člověka. Byli to s největší pravděpodobností hlavně Češi, kteří stříleli.  Pozor!  Záběry z masakru na Bořislavce nejsou pro slabší povahy. Osudný Benešův projev „Bude třeba vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést. Heslem naším budiž: definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky...,“ zaznělo v jednom z prvních poválečných projevů z úst exilového prezidenta Edvarda Beneše. Není divu, že si takové prohlášení po léta týraní lidé vysvětlili po svém. Likvidací rozuměli jediné, a to ne odsun, ale vraždy.  Pomstít své blízké K podobným událostem docházelo i na dalších místech republiky, a to často bez ohledu na národnost, jen z důvodu toho, že lidé hovořili německy. Je doložen případ, kdy došlo k likvidaci švédské, německy mluvící rodiny, která neměla s válečnými útrapami našich lidí nic společného. Touha po odplatě za zmařené životy českých lidí byla ale neuhasitelná a na některých místech brali „spravedlnost“ do rukou i jednotlivci, kteří se tak chtěli vyrovnat například se ztrátou syna nebo jiného blízkého člověka. Na jeden takový příběh vzpomínal i pan Jaromír, dnes devadesátník, který zažil konec války jako dítě. Dění kolem sebe ale už alespoň zčásti chápal.  Děti házeli přes zeď a vyváželi v odpadcích. Irena Sendlerová dokázala za války nemožné Číst více Brigádníci se nevraceli „V rodině se vyprávěl příběh jednoho z našich sousedů, který přišel ve válce o syny. Když byli v květnu roku 1945 Němci v naší obci shromážděni v sokolovně, kde zůstali několik dní, chodili si je místní lidé půjčovat na těžké práce. Nedobrovolní brigádníci, kteří odcházeli s tímto nešťastným zlomeným otcem, se už ale mezi ostatní nevraceli. Všichni dobře věděli, jaký byl jejich osud, ale nikdo se proti tomu tehdy nepostavil,“ vypráví pamětník těch okamžiků.  Šílené skutky v šílené době Byly takové akce oprávněné, nebo ne? Z hlediska právního samozřejmě nikoliv, stejně jako z dnešního pohledu morálního. Ačkoliv žádnou vraždu nelze ospravedlnit, vysvětlení tehdejšího chování českých lidí zde je. Uvolnění po dlouhé době, kdy se právě vinou Němců, respektive nacistů, musel každý obávat o vlastní život i o životy všech svých blízkých, pokřivilo celou situaci do podoby, kdy se mohla jakákoliv msta zdát oprávněná. Téma bylo za minulého režimu tabuizováno, jak uvádí také web Českého rozhlasu. Jak bychom se v takové situaci zachovali dnes my? Můžeme jen doufat, že nikdy nebudeme před takovým rozhodnutím stát.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Blonďatá bestie Heydrich chtěl konečné řešení české otázky, „smějící se bestie“ ho vyřešily samy.

Čas načtení: 2024-02-20 16:00:00

Občanská válka: Trailer 2

Stále mimořádně lákavej matroš, tentokrát možná v o něco méně údernějším podání. Garland tady těmi válečnými záběry naprosto očividně tíhne více k mainstreamu, i zápletka se zatím zdá být daleko únosnější a obyčejnější (teda aspoň do takové míry, jako je občanská válka v USA obyčejné téma...) než...

Čas načtení: 2024-03-03 05:00:00

Ukrajinská novinářka o setkání s Pavlem: Bylo vidět, že opravdu rozumí tématu. A co je problém?

Prezident Petr Pavel se v pátek 23. února na Pražském hradě sešel s 15 válečnými uprchlíky z Ukrajiny. Mezi pozvanými byla i novinářka a jedna z tváří informačního portálu pro Ukrajince v Česku ProUkraїnu Natalia Aharková. Pro Blesk popsala, jak setkání probíhalo, i problémy, se kterými se momentálně Ukrajinci v Česku musí potýkat.