EUR 24,620 || 
JPY 14,311 || 
USD 21,100 || Praha - Reprezentační kapitán Roman Červenka dostal na galavečeru evropských hokejových klubů v Praze ocenění za celoživotní přínos. Klubem roku byl vyhlášen Curych, který i za přispění českého brankáře...
Čas načtení: 2021-02-03 17:32:27
Zemřela Libuše Domanínská, dlouholetá sólistka opery Národního divadla
V úterý 2. února zemřela Libuše Domanínská, emeritní sólistka opery Národního divadla (ND). Byla nositelkou ceny Thálie za celoživotní mistrovství. Pocházela z rodiny, kde se udržovala živá tradice lidového muzikantství a ochotnického divadelnictví. Zpěv začala studovat na Konzervatoři Brno (1940-1946) u H.Pírkové, ale v roce 1944 byla totálně nasazena do továrny v Neukirchen u Vídně. Konzervatoř absolvovala až po válce u B. Soběského a v pěveckých studiích pokračovala soukromě u M. Řezníčkové. Ještě jako posluchačka konzervatoře byla v roce 1945 angažována do souboru Státního divadla Brno a působila zde do roku 1954. Od 1. ledna 1955 do 31. října 1990 byla sólistkou opery ND, od roku 1958 stálým hostem Volksoper ve Vídni. Hostovala často v cizině, též při zájezdech ND do zahraničí: 1955 Moskva, 1956 Berlín, 1958 Brusel, 1959 Amsterodam, Rotterdam, Haag, 1960 Helsinky, 1964 Edinburg, 1965 Barcelona, 1968 Buenos Aires aj. Od roku 1956 hostovala takřka každý rok ve Státním divadle Brno, v Košicích (1962), v Opavě (1964, 1969), v Olomouci (1964), v Plzni (1968), v Ostravě (1973) aj. Soustavně se věnovala koncertní činnosti. V Janáčkově Glagolské mši účinkovala v mnoha evropských zemích. Zpívala také sopránové party v klasických i moderních kantátových, oratorních a vokálně symfonických dílech (Bach, Händel, Haydn, Mozart, Beethoven, Dvořák, Martinů, Vycpálek, Havelka, Kabeláč aj.). Stejně rozsáhlý a rozmanitý byl i její písňový repertoár. Vedle písní Janáčkových a Dvořákových uvedla poprvé řadu písňových cyklů českých a slovenských skladatelů. Brzy po osvobození začala spolupracovat s Československým rozhlasem, později s Českosloveskou televizí při prvních inscenacích oper. Nazpívala řadu gramofonových snímků. V roce 1996 obdržela cenu Thálie za celoživotní mistrovství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2020-03-04 16:32:03
Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce. Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky. Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody. Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu. Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí. Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence. David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti. Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku. Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu. Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho. Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy. Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla. Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění. Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum. Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu. Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá. Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých. Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou. Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová). DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala. Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje. Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví. Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a 2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens; upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015) Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku. Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení. Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu. Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám. Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný. Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje! Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne. Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci. Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text. Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru. Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2019-10-18 18:23:00
Filmový festival pro děti a mládež Juniorfest uvede 36 filmů v české premiéře
Dvanáctý ročník Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež Juniorfest bude od 8. do 14. listopadu hostit pět měst Plzeňského kraje: Plzeň, Domažlice, Dobřany, Horšovský Týn a Přeštice. Přijedou na něj David Morse, Zdeněk Svěrák a Ondřej Vetchý. Hvězdným hostem zahajovacího večera 8. listopadu v Domažlicích bude David Morse, který převezme nejvyšší festivalové ocenění za celoživotní přínos světové kinematografii – Zlatou rafičku. Hollywoodskou star proslavil především kultovní snímek Zelená míle (1999), kde si po boku Toma Hankse či Sama Rockwella zahrál roli vězeňského dozorce Brutuse Howella. David Morse diváky zaujal také coby detektiv Michael Tritter v televizním seriálu Dr. House. Šestašedesátiletý americký herec, letos podruhé nominovaný na cenu Emmy za ztvárnění George Washingtona v minisérii HBO John Adams (2008), během svého pobytu na festivalu zavítá také do Dobřan a Plzně. V multikině CineStar v Plzni v sobotu 9. listopadu od 19:30 osobně představí film Zelená míle, který patří k nejlépe hodnoceným filmům všech dob. Projekci bude předcházet moderovaná diskuse s Davidem Morsem. Na slavnostní zahájení festivalu v Domažlicích se bude promítat v distribuční předpremiéře film Fany a pes (2019). Animovaný film vypráví příběh dvanáctileté Fany, která se stará o Sputnika, psa své nejlepší kamarádky Sophie. Ta odjela s maminkou na letní prázdniny do Maďarska, jenže na začátku školního roku se už Sophie do třídy nevrátila – jako mnoho jiných po pádu Berlínské zdi v listopadu 1989 odešla s maminkou na Západ. Fany se odvážně vydává kamarádku hledat, aby jí Sputnika vrátila. Stane se tak svědkem pohnutých událostí, které změní budoucnost celé země. Zlatou rafičku převezmou také Zdeněk Svěrák a Ondřej Vetchý. Stane se tak v Erbovním sále Státního hradu a zámku Horšovský Týn – v pondělí 11. listopadu od 18:00 hodin herec, režisér, spisovatel a scenárista Zdeněk Svěrák, ve středu 13. listopadu od 17:30 hodin herec Ondřej Vetchý. Oceněné umělce mohou festivaloví návštěvníci potkat i v dalších dnech. Zdeněk Svěrák uvede v pondělí 11. listopadu v plzeňském DEPO2015 film Obecná škola (1991), Ondřej Vetchý se setká s veřejností 14. listopadu v Domažlicích během projekce S čerty nejsou žerty (1985). Mezinárodní soutěž celovečerních animovaných filmů nabídne šest snímků v české premiéře. Pro nejmladší je určena estonsko-litevská koprodukce Lotte hledá draky (2019); snímek, který byl letos uveden v soutěžní sekci Generation Kplus německého Berlinale. Film na Juniorfestu osobně představí jeden z dvojice režisérů. Britský snímek Krtkův úspěšný výkop (2018) odvypráví příběh malého krtka, který se chce stát fotbalistou. Tento film pokračuje v tradici britské animace kombinující loutkový animační styl a typický anglický humor. Festivalový program dále uvede novinku Marona vypráví svůj příběh (2019), letos v červnu zařazenou do soutěže na nejvýznamnějším festivalu animovaných filmů Annecy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mezinárodní soutěž snímků pro děti a mládež 5–11 let promítne šest premiérových filmů. Velmi ambiciózním snímkem je například Rodinná pověst o vlkovi (2019), která poukazuje na téma smrti, jemuž se dětské filmy většinou vyhýbají. Soutěžit bude také nová česká pohádka Hodinářův učeň (2019), kterou do domažlického kina Čakan v sobotu 9. listopadu doprovodí delegace v čele s režisérkou Jitkou Rudolfovou, herečkou Janou Plodkovou, hercem Jiřím Žáčkem a dalšími tvůrci. Hostem projekce nizozemského snímku Cirkus Noel (2019) bude představitelka hlavní dětské role. Mezinárodní soutěž filmů pro mládež v kategorii 12–16 let představí britskou absurdní komedii 2:hod (2018), ale i drsný švédský příběh Naivní mladé srdce (2018), pojednávající o brzkém rodičovství dospívající mládeže. Součástí festivalového víkendu bude indický snímek Šachový princ (2019) s Gérardem Depardieu v hlavní roli. Film byl natočen podle pravdivých událostí; vypráví příběh malého šachového génia Fahima, jenž společně se svým otcem odchází z rodné země, aby se stal profesionálním hráčem. V rámci speciálních večerních projekcí budou k vidění snímky oceněné na renomovaných evropských festivalech. Například film Nevia (2019), který byl uveden v sekci Orizzonti na letošním filmovém festivalu v Benátkách a jehož hrdinkou je dívka žijící na předměstí Neapole. Život Nevie komplikuje nejen místo jejího bydliště, ale i pohlaví. Zdá se, že ze světa mužů není úniku… Také thriller Zlomyslná (2019) zaznamenal v zahraničí značný úspěch. Kamarádky ze střední Kim, Abby, Feline a nováček Pippa se rozhodnou strávit posledních několik dní před závěrečnými zkouškami na odlehlé chatě v Ardenách. Po večírku se třemi kluky z nedaleké chaty zmizí jedna z dívek, ostatní jsou kvůli silnému sněžení uvězněny bez telefonního signálu. To, co mělo být zábavným dívčím víkendem, se brzy změní v živé peklo. MFF Juniorfest od roku 2017 v rámci informativní nesoutěžní sekce prezentuje i české dokumentární snímky. Ústředními tématy tentokrát jsou ústavní péče o odložené romské děti, politika, sport, ale například i ornitologie. Netradiční dokument František svého druhu (2014) přináší pohled na vášnivého ornitologa v důchodu. Čechy milovaný lední hokej získal na oblibě i v jednom z nejméně pravděpodobných států – v africkém Maroku. Právě tam se vydává tým z Náchoda. Je jasné, že pravidla hokeje jsou stejná napříč všemi kulturami, jak je to ale v běžném životě ukáže divákům Letní hokej (2019). Celkem šest let strávila režisérka Jana Boršková s „herci“ z dětského domova v Letech. Její dokument Pasažéři (2018) poukazuje na slabiny ústavní péče, která se sice dokáže postarat o děti v době jejich dospívání, ale na přechod do dospělého života je bohužel nepřipraví. Součástí festivalového programu je také dokument Iluze (2018) a osmiminutový film Attention Economy: 39 minut po zvolení prezidenta (2018) sledující údajný kolaps jednoho z členů volebního štábu současného prezidenta Miloše Zemana. Nesoutěžní sekce Zaměřeno na Polsko představí kolekci jedenácti animovaných a hraných polských snímků. Chybět nebude u nás dobře známý třináctidílný seriál Dlouhá bílá stopa (1982), na televizních obrazovkách naposledy uvedený před třiceti lety. Sekce věnovaná polské kinematografii byla koncipována ve spolupráci s Jerzym Moszkowiczem, ředitelem filmového festivalu Ale Kino!. Do výběru se dostaly jak novodobé počiny, například Dvojité trable (2017), tak ty starší jako je Cesta za úsměv z roku 1972. Polská animace je v programu festivalu zastoupena dvěma celovečerními filmy Prosím, slone (1979) a Jacek a Placek (1993). Více ZDE.
\nČas načtení: 2019-08-04 08:50:59
Historie českého PEN klubu a jeho polistopadová éra
Letos si připomínáme 30 let od „probuzení“ českého centra Mezinárodního PEN klubu na podzim roku 1989, proto jsme o stručný přehled klíčových okamžiků jeho dosavadní existence požádali profesora Vladimíra Křivánka, mj. autora knihy Svědomí slova. Český PEN klub v proměnách doby. Mezinárodní spisovatelská organizace PEN klub vznikla po první světové válce, kdy řada evropských intelektuálů byla přesvědčena, že nebezpečným vlnám nesvobody, nacionalismu, šovinismu, xenofobie a intolerance, které rozpoutala v tragickém měřítku světová válka, je třeba vzdorovat nenásilnou a cílevědomou cestou sbližování lidí a národů, svobodným šířením humanistických myšlenek a vzájemným poznáváním. U zrodu této organizace stála autorka venkovských románů a podnikatelka ve stavebnictví Catherine Amy Dawson Scottová, která pojala myšlenku jakéhosi výběrového „diner clubu“, kde by se na pravidelných slavnostních večeřích setkávali spisovatelé, zprvu angličtí, poté z USA, Evropy, a nakonec z ostatních zemí. Chtěla postupně vybudovat celosvětovou síť takovýchto klubů, v nichž by domácí literáti hostili zahraniční členy, mluvili s nimi, poznávali jejich tvorbu a názory. Pátého října 1921 se v salonku londýnského podniku Florence Restaurant sešlo jednačtyřicet anglických spisovatelů a založili PEN klub. Hlavní podmínkou členství bylo profesní mistrovství v oboru slovesného umění – moc zacházet s perem: iniciálová značka názvu v angličtině značí jednak pero, tradiční nástroj spisovatelů, jednak označuje jednotlivé profese lidí vládnoucích perem – P (Playwrights [dramatici], Poets [básníci], Prosaists [prozaici]); E (Essayists [esejisté], Editors [vydavatelé, editoři, redaktoři]); N (Novelists [romanopisci, spisovatelé]). Československé centrum PEN klubu vzniklo z popudu Karla Čapka, který si po úspěšné návštěvě Londýna a britských ostrovů v roce 1924 uvědomil, že idea PEN klubu je jedinečnou příležitostí, jak navázat důležité kontakty s významnými spisovateli celého světa, nabídnout literární díla českých autorů k překladu a porozhlédnout se po světě po textech vhodných k překladu do češtiny. Ustavení československého centra PEN klubu se konalo 15. února 1925, kdy se 38 českých spisovatelů, redaktorů, vědců a překladatelů sešlo v kavárně Louvre k založení nové spisovatelské organizace. Slavnostně zahájil pražský PEN klub svou činnost 30. března 1925 společnou večeří v Obecním domě za účasti prezidenta Masaryka, jeho dcery Alice a ministrů Edvarda Beneše a Ivana Markoviče. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V tomto nejslavnějším období své pohnuté historie byl československý PEN klub mnohonárodnostní a tolerantní – vedle demokraticky smýšlejících Němců se k němu hlásili Slováci, v Praze žijící Maďaři, Rusové, Židé. Vedle novinářů, básníků, dramatiků a prozaiků byli v PEN klubu zastoupeni i někteří významní vědci, nakladatelé, divadelníci, diplomaté a vysocí státní úředníci. V roce 1938 měl pražský PEN klub kolem 150 členů. Vrcholem meziválečných aktivit československého PEN klubu byl mezinárodní kongres PEN klubů v roce 1938 v Praze. Byl to i důležitý politický čin, neboť po březnovém anšlusu Rakouska, ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa a sudetských Němců bylo třeba přesvědčit světovou veřejnost o demokratických poměrech v zemi, a vyvrátit tak nacistickou propagandu o potlačování práv německých spoluobčanů. Přes velký úspěch pražského kongresu se však dějiny posunuly k dalšímu tragickému konfliktu. V prosinci 1938 zemřel na zápal plic nevybíravými útoky reakčního tisku tzv. druhé republiky tehdy napadaný Karel Čapek. Jeho pohřeb lze pokládat za symbolický konec prvního období existence českého PEN klubu. Po mnichovské krizi existovalo pražské centrum až do roku 1942, ale jeho činnost byla ochromena. V roce 1940 byl exilovými spisovateli založen Československý PEN klub v Anglii, jehož předsedou se stal František Langer, tajemníkem pak Viktor Fischl. Po osvobození byla činnost domácího PEN klubu zahájena symbolicky tryznou za všechny, kteří zemřeli v době války, byli popraveni, umučeni a nedožili se vytoužené svobody. V letech 1949–1957 byl klubový život v útlumu. Řada tehdejších spisovatelů, mnohdy členů PEN klubu, skončila v emigraci, ve vězení nebo v táborech nucených prací. V letech 1957–1969 pražské centrum PEN klubu znovu zintenzivnilo svou činnost, přijímalo významné hosty ze zahraničí, pořádalo zajímavé přednášky, členové PEN klubu začali znovu pravidelně jezdit do zahraničí na kongresy PEN klubů. V těchto letech pražský PEN klub přijímal nové, významné a velmi zajímavé členy: D. Tatarka, E. Goldstücker, J. Škvorecký, I. Klíma, V. Havel, K. Šiktanc a další. Vstupem okupačních vojsk v srpnu 1968 a následnou Husákovou „normalizací“ byly znovu přerušeny nadějeplné aktivity českého PEN klubu. Téměř po dvacet let bylo pražské centrum PEN klubu hibernováno (mělo status „spícího centra“) a teprve koncem osmdesátých let se otevřela pro jeho činnost příznivější doba. Tehdy vzniklo provolání, jež podepsali autoři z řad disidentů, literáti volně publikující i několik spisovatelů, kteří byli členy oficiálního Svazu českých spisovatelů. Na podzim roku 1989 proběhla v bytě Jiřího Muchy schůze prozatímního vedení PEN klubu (účastnili se jí V. Havel, I. Klíma, H. Bělohradská, J. Štroblová, M. Kadlečíková, D. Fischerová, J. Nesvadba, K. Šiktanc, L. Čivrný a další). V neděli po pátečním listopadovém zásahu proti studentům se konala v bytě Karla Šiktance další schůze, kde bylo vytvořeno ostré provolání PEN klubu proti represím na studentech a za svobodu projevu. Někteří pozvaní návštěvníci se však na schůzi vůbec nedostali; bezpečnost je v přízemí domu zadržela a odvezla k výslechu na dejvickou policejní stanici. Skutečná obnova PEN klubu se uskutečnila na řádně svolané valné hromadě v domě U Melounu na Starém Městě 4. ledna 1990. Tam bylo zvoleno nové vedení pražského centra s předsedou Jiřím Muchou. Následujícího roku převzal vedení Ivan Klíma, kterého po dvou letech nahradil Jiří Stránský. Čestným předsedou českého PEN klubu se stal Václav Havel. Dlouholetého úspěšného předsedu PEN klubu Jiřího Stránského vystřídal od roku 2006 básník, písničkář, prozaik a překladatel Jiří Dědeček. V začátcích znovuobnoveného PEN klubu bylo třeba obnovit vztahy se spisovateli různých zemí, zejména se západními sousedy, jež minulý režim na dlouhou dobu přerušil. V květnu 1990 se na dobříšském zámku konalo setkání českých a německých spisovatelů, tradiční čtení autorů Skupiny 47 – Wernera Richtera, Güntera Grasse a dalších německých autorů. Největší polistopadovou událostí mezinárodního významu, kterou uspořádal český PEN klub, byl pražský mezinárodní kongres PEN klubů. Uskutečnil se ve dnech 6.–12. listopadu 1994 pod záštitou prezidenta republiky Václava Havla. Byl kongresem diskusním s hlavním tématem „Literatura a tolerance“. V průběhu konání kongresu byla poprvé udělena Cena Karla Čapka za literaturu, která se od té doby uděluje pravidelně každý sudý rok. Poprvé tuto prestižní cenu, určenou nejvýznamnějším českým spisovatelům, výjimečně obdržely dvě velké osobnosti světové literatury – německý spisovatel Günter Grass a americký prozaik Philip Roth. Vedle tohoto ocenění je od roku 1996 udílena Cena PEN klubu za celoživotní dílo, kterou vystřídala obdobná cena s názvem Vlastní cestou; je udílena v každém lichém roce. Oceněním polistopadové práce českého PEN klubu bylo i zvolení českého zástupce Jiřího Gruši prezidentem mezinárodního PEN klubu na dvě funkční období (2003–2009). Významnou aktivitou nového vedení českého PEN klubu byla celková rekonstrukce Domu bratří Čapků v Budislavi u Litomyšle. Český PEN klub má dnes 200 členů; dvanáctičlenné prezidium v čele s předsedou pracuje v několika výborech. Nejvýznamnější z nich je výbor pro vězněné spisovatele. Ten vyhledává a zveřejňuje případy perzekvovaných a utiskovaných slovesných tvůrců a žádá jejich vlády o svobodu pro ně. Dnes je České centrum Mezinárodního PEN klubu aktivní součástí celé sítě celosvětového společenství s ústředím v Londýně (145 center ve 104 zemích; zastupují kolem 20 000 autorů). Rozvíjí Čapkovo dědictví, stará se o sbližování spisovatelů, národů, států a kultur. {/mprestriction} Autor je básník a literární historik.
\nČas načtení: 2025-05-15 19:05:00
Desítky evropských horských průsmyků nebo čtyři tisíce kilometrů od západu k východu Ameriky na kole zdolal František Šesták z Blatné na Strakonicku. Cyklistice, která je jeho celoživotní vášní, se věnuje i ve svých 84 letech. S dálkovými trasami začal až jako padesátník, když se po sametové revoluci otevřely hranice.
\nČas načtení: 2025-06-11 22:18:00
Červenka dostal od evropských hokejových klubů cenu za celoživotní přínos
Praha - Reprezentační kapitán Roman Červenka dostal na galavečeru evropských hokejových klubů v Praze ocenění za celoživotní přínos. Klubem roku byl vyhlášen Curych, který i za přispění českého brankáře...
\nČas načtení: 2025-06-11 22:25:31
Další ocenění pro Červenku. Klubem sezony se stal Hrubcův Curych
Reprezentační kapitán Roman Červenka dostal na galavečeru evropských hokejových klubů v Praze ocenění za celoživotní přínos. Klubem roku byl vyhlášen Curych, který i za přispění českého brankáře Šimona Hrubce vyhrál Ligu mistrů a obhájil titul ve švýcarské nejvyšší soutěži. Loni anketu ovládl Třinec.
\nČas načtení: 2025-06-11 22:40:00
Pocta pro Červenku. Od evropských klubů dostal ocenění za celoživotní přínos hokeji
Reprezentační kapitán Roman Červenka dostal na galavečeru evropských hokejových klubů v Praze ocenění za celoživotní přínos. Klubem roku byl vyhlášen Curych, který i za přispění českého brankáře Šimona Hrubce vyhrál Ligu mistrů a obhájil titul ve švýcarské nejvyšší soutěži. Loni anketu ovládl Třinec.
\nČas načtení: 2025-06-11 22:40:00
Pocta pro Červenku. Od evropských klubů dostal ocenění za celoživotní přínos hokeji
Reprezentační kapitán Roman Červenka dostal na galavečeru evropských hokejových klubů v Praze ocenění za celoživotní přínos. Klubem roku byl vyhlášen Curych, který i za přispění českého brankáře Šimona Hrubce vyhrál Ligu mistrů a obhájil titul ve švýcarské nejvyšší soutěži. Loni anketu ovládl Třinec.
\nČas načtení: 2025-06-11 22:19:00
Červenka dostal cenu za celoživotní přínos hokeji. Klubem roku je Hrubcův Curych
Reprezentační kapitán Roman Červenka obdržel na galavečeru evropských hokejových klubů ocenění za celoživotní přínos. Klubem roku byl vyhlášen Curych, který i za přispění Šimona Hrubce vyhrál Ligu mistrů a obhájil titul ve švýcarské nejvyšší soutěži.
\nČas načtení: 2020-10-28 14:42:31
Státní cenu za literaturu obdržel Michal Ajvaz
Ministerstvo kultury udělilo k 28. říjnu Státní ceny a Ceny Ministerstva kultury pro rok 2020. Letošní porota jmenovaná ministrem kultury ocenila celkem osm osobností české kulturní scény; cena in memoriam za přínos v oblasti kinematografie a audiovize byla udělena Miloši Formanovi. Státní cena za literaturu byla udělena Michalu Ajvazovi za dosavadní literární tvorbu. Státní cena za překladatelské dílo byla udělena Blance Stárkové za dosavadní překladatelské dílo v oblasti překladu literárních děl. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla byla udělena Tomáši Dvořákovi za osobitý celoživotní přínos rozvoji českého loutkového divadla a jeho reprezentaci v zahraničí. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby byla udělena Jiřímu Tichotovi za působení v čele souboru Spirituál kvintet, jenž v době nesvobody pomáhal několika generacím posluchačů nacházet cestu k odvážným občanským postojům, a za muzikologický výzkum v oblastní loutnového repertoáru renesance a baroka. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění byla udělena Květě Pacovské za celoživotní uměleckou a edukační činnost v oblasti knižní ilustrace, designu a volného umění, která dotváří úplnost obrazu umělkyně světového významu. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury byla udělena Viktoru Rudišovi za morální postoje a celoživotní dílo, kterým inspiroval další generace architektů a propojil brněnskou architektonickou scénu se scénou pražskou a libereckou. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize byla udělena Evě Zaoralové za dlouholeté umělecké vedení Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a celoživotní propagaci českých filmů a filmařů v zahraničí a Miloši Formanovi, in memoriam, za filmy, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin české a světové kinematografie. Letos se vzhledem k celosvětové pandemii koronaviru neuskutečnilo slavnostní předání cen na Nové scéně Národního divadla. Ceny byly laureátům předány individuálně a Česká televize připravila seriál medailonků všech oceněných, které postupně odvysílá na programu ČT Art v termínu od 1. do 8. listopadu, vždy v čase od 20:13 a v tomto pořadí: Michal Ajvaz Blanka Stárková Jiří Tichota Viktor Rudiš Květa Pacovská Tomáš Dvořák Eva Zaoralová Miloš Forman
Čas načtení: 2019-10-20 21:14:22
Státní cenu za literaturu dostal Karol Sidon, cenu za překladatelské dílo Anna Kareninová
Na Nové scéně Národního divadla byli 20. října vyhlášeni laureáti státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo a ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury a za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Státní cena za literaturu: Karol Sidon Tento Dramatik, prozaik, scenárista, esejista, překladatel, vrchní zemský rabín a bývalý chartista a disident Karol Sidon dostal tuto cenu za celoživotní přínos české literatuře. Narodil se v roce 1942 v Praze. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Pracoval v Československém rozhlase, v Krátkém filmu, v redakci Literárních listů a Listů. Za normalizace v manuálních profesích; publikace v exilu a samizdatu (prózy Boží osten, Brány mrazu, Evangelium podle Josefa Flavia). Od roku 1983 žil v Německu, později v Izraeli, po roce 1989 znovu v Čechách. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zazářil jednak knihami Sen o mém otci a Sen o mně, jednak scenáristickou spoluprací s režisérem Jurajem Jakubiskem. Je autorem řady divadelních her (souborně Dramata, 2012). Po roce 2000 se realizoval znovu jako spisovatel (monumentální tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc: Altschulova metoda, 2014; Piano live, 2015; Puzzle, 2016; Outsider, 2017) a rovněž jako překladatel (v roce 2012 vyšel jeho překlad Tóry pod názvem Pět knih Mojžíšových). Státní cena za překladatelské dílo: Anna Kareninová Překladatelka, esejistka, publicistka, autorka rozhlasových pořadů Anna Kareninová obdržela tuto cenu za dosavadní překladatelské dílo v oblastech krásné literatury a filmu. Narodila v roce se v roce 1954 v Praze a vystudovala francouzštinu a italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v redakci nakladatelství Odeon, jako šéfredaktorka revue Světová literatura a šéfredaktorka nakladatelství Český spisovatel. Do češtiny převedla tituly Guillauma Apollinaira, Marguerite Durasové, Reného Chara, Michela de Ghelderode, Tommasa Landolfiho nebo Nathalie Sarrautové. Poslední dekády se soustředí na překlady kompletního díla romanopisce Louise-Ferdinanda Célina a básníka Ezry Pounda (obojí pod hlavičkou brněnského nakladatelství Atlantis). Je autorkou monografie Céline v Čechách (2010). Zabývá se dlouhodobě i překlady filmovými (Antonioni, Fellini, Greenaway, Godard, Truffaut, Visconti ad.). Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla: Jan Nebeský Jan Nebeský dostal tuto cenu za invenční a inspirativní pojetí současné divadelní režie. Narodil se v roce 1953 v Roudnici nad Labem a vystudoval režii na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Jeho první angažmá bylo v Divadle Vítězného února Hradec Králové (dnes Klicperovo divadlo), poté v Praze režíroval v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou), v Divadle E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa), v Činoherním klubu. Stěžejní bylo jeho tvůrčí období v Divadle Komedie. V posledních letech spolupracuje s Divadlem Na zábradlí, s Národním divadlem, Divadlem v Dlouhé, Divadlem NoD, se Studiem Hrdinů, Divadlem pod Palmovkou či Spolkem JEDL. Dosud režíroval na sto dvacet inscenací. V programu k inscenaci Nory Henrika Ibsena v Divadle pod Palmovkou Jan Nebeský uvedl: „Při inscenování je pro mne důležitý obraz. Obraz jako princip. Obraz dokáže nést metaforu k dalším vrstvám a proniká rychleji k divákovi. Jeho [Ibsenovy] hry jsou stále aktuální, vypovídají i o nás a našich problémech; ale nejsem mravokárcem. Nerad vysvětluji. Nerad poučuji. Rád se bavím a hledám společně s herci v materii textu i za ní.“ Jan Nebeský působil jako pedagog na Vyšší odborné škole herecké, přednáší na Katedře činoherního divadla DAMU. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby: Jiřím Chvála Jiří Chvála dostal tuto cenu za celoživotní sbormistrovskou činnost a dlouholetou úspěšnou práci s hudebním dorostem. Narodil se v roce 1933 v Praze a po absolvování oboru dirigování na Hudební fakultě AMU působil jako sbormistr Českého pěveckého (dnes Pražského filharmonického) sboru. Systematicky s ním studoval světový repertoár sborových, oratorních i kantátových děl a spolupracoval při jejich realizaci s předními dirigentskými osobnostmi. Od roku 1967 stojí v čele Kühnova dětského sboru, s nímž pravidelně vystupuje na hudebních festivalech doma i v zahraničí a přivedl jej k vítězství v řadě světových soutěžních klání (Neerpelt, Princeton, Tolosa, Wuppertal). Spolupracuje s českými i zahraničními operními scénami, diriguje řadu dalších domácích a zahraničních sborových i orchestrálních těles a zasedá v porotách četných mezinárodních sborových soutěží. Významné je také jeho působení na katedře dirigování na pražské AMU (od roku 1958). Má na svém kontě imponující počet rozhlasových snímků a přes 30 nahrávek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění: Václav Cigler Václav Cigler získal tuto cenu za celoživotní výtvarné dílo, pedagogickou činnost a nezpochybnitelný přínos pro oblast výtvarného umění. Narodil se v roce 1929 ve Vsetíně a v letech 1951–1957 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Kaplického. V roce 1965 založil a do roku 1979 vedl ateliér Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Václav Cigler patří k nejvýznamnějším autorům umělecké generace nastupující na počátku šedesátých let 20. století. Ve své tvorbě předjímal rodící se koncepty soudobého výtvarného vyjadřování (konstruktivní tendence, minimalismus, land-art, světelnou a kinetickou plastiku). Doménou jeho tvorby je práce s prostorem, se sklem, světlem a s vodou. Tvorba Václava Ciglera je zaměřena na plastické objekty z broušeného optického skla, návrhy a realizace osvětlovadel a šperků, kresby, projekty a kompozice pro architekturu. Své práce představil na mnoha samostatných a kolektivních výstavách v České republice a v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena v řadě významných soukromých i veřejných sbírek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury: Ivan Kroupa Ivan Kroupa tuto cenu obdržel za mimořádný autorský přístup v evropském kontextu a za přispění k rozvoji současné architektury prostřednictvím pedagogické činnosti. Narodil se 1960 v Kolíně a vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 2008 je vedoucím ateliéru architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jako výrazná osobnost české architektury se profiluje již od 90. let. K nejvýznamnějším realizacím patří DOX – Centrum současného umění v Praze, Hemodialyzační centrum Bulovka B. Braun, objekty tiskárny Karmášek v Českých Budějovicích, rodinné domy v Roudnici nad Labem atd. Z urbanistických projektů je to například Bažantnice Pražského hradu. „Jednotlivé projekty jsou dost rozdílné, nikdy se neopakují. Jsou stavěné z klienta a z místa. Do žádné škatulky se to podle mne strčit nedá. Každý klient a místo jsou jiní, proto je někdy architektura klidná, až jako by nebyla, jindy výrazná, až divoká. Společná linka, souvislost všech projektů je daná způsobem myšlení a práce,“ charakterizoval vlastní tvorbu v rozhovoru pro Českou televizi. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize: Jiří Menzel a Jaroslav Kučera Jiří Menzel cenu dostal za „filmy, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin české a světové kinematografie“ a Jaroslav Kučera in memoriam „za celoživotní ochotu experimentovat a osobitý kameramanský rukopis, kterým umocňoval vyznění kinematografických děl“. Režisér, herec a spisovatel Jiří Menzel se narodil v roce 1938 v Praze. Studoval režii na FAMU, kde v roce 1962 absolvoval u Otakara Vávry. V šedesátých letech 20. století patřil k tvůrcům filmové československé nové vlny. Jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky (1966) podle literární předlohy Bohumila Hrabala získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Následoval trezorový film Skřivánci na niti (1969), natočený opět podle Bohumila Hrabala, který v roce 1990 získal cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Další z jeho filmů Vesničko má středisková byl v roce 1985 nominován na Oscara. Vedle rozsáhlé filmové tvorby se také věnoval divadelní režii (Činoherní klub, Divadlo na Vinohradech) a vyučoval na FAMU. Je zahraničním členem Americké filmové akademie, nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Řád umění a literatury a držitelem Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Jaroslav Kučera se narodil v roce 1929 v Praze. Patřil k nejvýznamnějším českým kameramanům. Od počátku své tvůrčí dráhy se prosadil invenčním autorským vyjadřováním a originálním vizuálním stylem. Tvořil s Vojtěchem Jasným (Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci), Janem Němcem (Démanty noci), Jurajem Herzem (Morgiana), Zdeňkem Podskalským (Noc na Karlštejně), Oldřichem Lipským (Adéla ještě nevečeřela) a s dalšími významnými režiséry. Jako kameraman pracoval i pro televizi, vytvářel filmové dotáčky pro divadla, například pro Laternu magiku, vyučoval na FAMU. Jeho ženou a spolupracovnicí byla režisérka Věra Chytilová. Z jejich spolupráce vznikl snímek Automat svět z povídkového filmu Perličky na dně, filmy Sedmikrásky a Ovoce stromů rajských jíme. Za své dílo byl mnohokrát oceněn doma i v zahraničí. Zemřel v roce 1991 v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2014-03-30 21:30:00
Nechat se pokřtít je mezi lidmi v poslední době moderní záležitostí. Jedná se o středověký přežitek nebo celoživotní přínos? Jak vypadá křest dítěte? Pojďme se společně s touto celoživotní událostí seznámit. Křest Většina moderních lidí je toho názoru, že křest je jakýmsi přežitkem z minulých dob ...
Čas načtení: 2021-09-07 13:35:16
Ministr kultury udělil Martě Davouze medaili Artis Bohemiae Amicis in memoriam
Ministr kultury Lubomír Zaorálek udělil Martě Davouze medaili Artis Bohemiae Amicis in memoriam za její celoživotní dílo, šíření dobrého jména české kultury doma i v zahraničí a za přínos k rozvoji kulturních, duchovních a etických hodnot. Cenu z rukou ministra kultury převzali v Nostickém paláci zástupci její rodiny. „Marta Davouze má nepochybné zásluhy na rozvoji a obohacení jak současného literárního, potažmo kulturního života v Česku, tak zdejší literární i kulturní historie. Především její zásluhou byly v devadesátých a nultých letech vydány precizně edičně připravené sebrané spisy Karla Poláčka a Franze Kafky, dvou klíčových osobností české literatury minulého století. Zásluhou Marty Davouze byla také zřízena mezinárodní Cena Franze Kafky, která byla poprvé udělena v roce 2001. Právem jí patří poděkování za celoživotní práci a za dlouhodobé šíření dobrého jména české kultury u nás i v zahraničí,“ řekl ministr Lubomír Zaorálek. Marta Davouze se narodila 12. května 1945 v Praze a zemřela 7. července 2018 ve francouzském Langourian. Po studiích na Filozofické fakultě UK působila v Akademii věd, odkud musela pro nesouhlas se sovětskou okupací odejít; později pracovala v tehdejší Státní (dnes Národní) knihovně a v nakladatelství Československý spisovatel. Po sametové revoluci spoluzaložila Společnost Franze Kafky a v pozici ředitelky dlouhá léta vedla Centrum a Nakladatelství Franze Kafky. V tomto období vydala první kompletní kritické vydání všech děl významného českého spisovatele, oběti holokaustu, Karla Poláčka (1994–2001, 20 svazků). Zároveň se jí podařilo realizovat vůbec první úplné vydání sebraných spisů nejznámějšího literárního rodáka Franze Kafky v českém jazyce (1997–2007, 13 svazků). V nakladatelství Mladá Fronta jí vyšlo postupně šest knih, z toho pět beletristických a jedna publicistická. Největšího čtenářského ohlasu dosáhly její autobiografické humoristické práce Dům v Bretani a Loď v Bretani. Byla autorem řady komentářů a fejetonů, glosovala dění na české politické scéně a později i ve Francii. Vedle organizování řady výstav, konferencí a dalších kulturních akcí, stála i u vzniku několika ocenění. Řadu let pořádala Cenu Jana Zrzavého, jejíž součástí byl vždy společný stipendijní pobyt mladých českých a francouzských výtvarníků v jejím francouzském sídle. Založila Studentskou cenu Maxe Broda, jejíž porota přes 25 let vybírá nejlepší eseje mladých autorů na různá aktuální společenská témata. Především ale založila Cenu Franze Kafky, pořádanou Společností Franze Kafky a Hlavním městem Prahou již od roku 2001. Mezi laureáty byly výjimečné osobnosti světové literatury jako například Philip Roth, Elfriede Jelineková, Haruki Murakami i mimořádní čeští autoři Ivan Klíma, Václav Havel nebo Ivan Wernisch. Ze svých počinů si sama zvláště cenila toho, že její projekt uspořádání soutěže na pomník Franzi Kafkovi na Starém městě v Praze byl nejen úspěšně zorganizován, ale především doveden v roce 2003 k realizaci.
Čas načtení: 2021-06-24 08:45:57
Choreografka Hana Machová-Jureczková dostala cenu Artis Bohemiae Amicis
Ministr kultury Lubomír Zaorálek předal 23. června medaili Artis Bohemiae Amicis významné české choreografce Haně Machové-Jureczkové. Prestižní resortní ocenění laureátka dostala za celoživotní práci a dlouhodobé šíření dobrého jména české kultury v tuzemsku i zahraničí. Hana Machová-Jureczková byla choreografkou s výrazným, osobitým a racionálním pohybovým slovníkem, klasiku obohacovala prvky novodobých tanečních technik. Její práce se vždy vyznačovala pečlivou přípravou a vysokou muzikalitou. Dramaturgii přizpůsobovala stavu souboru, orientovala se na původní česká díla a novinky, dbala na režijní proporce a herecké dotváření rolí. Za svou uměleckou činnost byla oceněna tvůrčími prémiemi Českého literárního fondu (1967 a 1981) a Pamětní medailí ministerstva kultury (1983). „Jsem rád, že jsem měl dnes tu čest a mohl jsem předat medaili Artis Bohemiae Amicis paní Haně Machové-Jureczkové. Je to forma poděkování za její celoživotní úspěšnou uměleckou práci ve prospěch českého baletu a za dlouhodobé šíření dobrého jména české kultury,“ řekl ministr Zaorálek. Machová-Jureczková se narodila v Praze 16. září 1930. Patřila do prvého ročníku nově otevřeného tanečního oddělení Státní konzervatoře v Praze, kterou absolvovala v roce 1949. Choreografickou odbornost si doplňovala během taneční kariéry stážemi v Kolíně nad Rýnem. Její první sólové angažmá bylo v Ústí nad Labem (1949-1958), kde prošla dráhou od lyrických partů, přes dramatické k charakterním a komickým rolím v choreografiích Laurette Hrdinové a Josefa Judla; například Smrt ve Špalíčku, Zerbinetta v Maškarádě, Čarodějka v Labutím jezeře, Zarema v Bachčisarajské fontáně, Primaballerina v.v. v Plesu kadetů, titulní role v Šeherezádě, Královna ve Sněhurce. Během dalších let se pak plně soustředila na choreografii. Nejprve jako šéfka baletu v Opavě (1958-1962), pak v Hudebním divadle Karlín (1963-1970) a opět v Ústí nad Labem (1977-1988). V letech 1970-1977 působila ve svobodném povolání. V Opavě nastudovala například Coppélii, Louskáčka, původní premiéru Nové Odysseji V. Brunse, Nikotinu, Lašské tance, Dona Juana V. Kašlíka, Prométhea. V Karlíně se věnovala, s obrovským citem pro swingový a jazzový tanec (její synkopické a rytmicky obtížné choreografie byly proslulé), především muzikálům Kiss me Kate, Hello Dolly!. V Brně uvedla například muzikál Malá noční hudba H. Macourka, v Liberci pohostinsky choreografovala Vola na střeše a Pulcinellu. Spolupracovala i s dalšími operními i činoherními divadly, například v Brně, Plzni, pražském Semaforu, a podílela se také na velké řadě televizních pořadů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-02-03 17:32:27
Zemřela Libuše Domanínská, dlouholetá sólistka opery Národního divadla
V úterý 2. února zemřela Libuše Domanínská, emeritní sólistka opery Národního divadla (ND). Byla nositelkou ceny Thálie za celoživotní mistrovství. Pocházela z rodiny, kde se udržovala živá tradice lidového muzikantství a ochotnického divadelnictví. Zpěv začala studovat na Konzervatoři Brno (1940-1946) u H.Pírkové, ale v roce 1944 byla totálně nasazena do továrny v Neukirchen u Vídně. Konzervatoř absolvovala až po válce u B. Soběského a v pěveckých studiích pokračovala soukromě u M. Řezníčkové. Ještě jako posluchačka konzervatoře byla v roce 1945 angažována do souboru Státního divadla Brno a působila zde do roku 1954. Od 1. ledna 1955 do 31. října 1990 byla sólistkou opery ND, od roku 1958 stálým hostem Volksoper ve Vídni. Hostovala často v cizině, též při zájezdech ND do zahraničí: 1955 Moskva, 1956 Berlín, 1958 Brusel, 1959 Amsterodam, Rotterdam, Haag, 1960 Helsinky, 1964 Edinburg, 1965 Barcelona, 1968 Buenos Aires aj. Od roku 1956 hostovala takřka každý rok ve Státním divadle Brno, v Košicích (1962), v Opavě (1964, 1969), v Olomouci (1964), v Plzni (1968), v Ostravě (1973) aj. Soustavně se věnovala koncertní činnosti. V Janáčkově Glagolské mši účinkovala v mnoha evropských zemích. Zpívala také sopránové party v klasických i moderních kantátových, oratorních a vokálně symfonických dílech (Bach, Händel, Haydn, Mozart, Beethoven, Dvořák, Martinů, Vycpálek, Havelka, Kabeláč aj.). Stejně rozsáhlý a rozmanitý byl i její písňový repertoár. Vedle písní Janáčkových a Dvořákových uvedla poprvé řadu písňových cyklů českých a slovenských skladatelů. Brzy po osvobození začala spolupracovat s Československým rozhlasem, později s Českosloveskou televizí při prvních inscenacích oper. Nazpívala řadu gramofonových snímků. V roce 1996 obdržela cenu Thálie za celoživotní mistrovství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03
Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce. Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky. Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody. Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu. Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí. Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence. David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti. Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku. Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu. Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho. Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy. Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla. Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění. Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum. Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu. Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá. Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých. Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou. Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová). DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala. Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje. Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví. Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a 2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens; upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015) Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku. Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení. Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu. Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám. Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný. Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje! Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne. Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci. Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text. Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru. Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-26 09:22:40
Hlavní cenu Trilobit 2020 si na slavnostním večeru 25. ledna v Berouně odnesli Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička za film Staříci. Laureáty ceny Trilobit se pak stali režisér a scenárista Jan Prušinovský a scenárista Petr Kolečko za televizní seriál Most!, dále Marko Škop za námět, scénář a režii ve filmu Budiž světlo a do třetice režisér filmu Dálava Martin Mareček. Herec Jiří Schmitzer ve filmu Staříci ztvárnil válečného veterána, politického vězně a emigranta, vracejícího se do vlasti uzavřít účet s komunistickým prokurátorem z 50. let. „V roli Vlastimila je drsný i autentický, virtuózně rozehrává všechny odstíny postavy a ukazuje ve své touze po zdánlivě nemožném, že stáří je v životě sice poslední a možná největší zkouška, ale rozhodně není rezignací a nepostrádá humor,” vyzdvihla za porotce scenáristka Českého rozhlasu a České televize a televizní dramaturgyně hrané tvorby Šárka Kosková. „Také Ladislav Mrkvička předvedl málo vídaný herecký výkon, kumštýřskou zralost a mistrovství. Jeho protikomunistický odbojář Antonín interpretuje tragikomické situace jako hluboce lidské, jeho síla roste z překonávání slabosti, neboť je hnán potřebou dát svému životu smysl, třeba i nezištnou pomocí kamarádovi v akci tak riskantní, jakou je soukromá pomsta pohlavárovi, jenž za své zločiny nebyl nikdy potrestán,“ prohlásila Kosková. Uvedení seriálu MOST! znamenalo podle poroty pro Českou televizi skutečnou trefu do černého. „Podařilo se jí skloubit to, co se málokdy vyskytuje pohromadě, a už vůbec ne v seriálu: explozivní zábavnost, jež zaznamenala nebývalý divácký zásah, hraničící s kultem – a na druhé straně nepodbízivost, udržení vysoké scenáristické, dramaturgické i herecké laťky. Pohyb ve společensky citlivém poli genderové či rasové „jinakosti“ v drsné „vyloučené lokalitě“ zvládli tvůrci s humorem, bez laciného nadbíhání společenským stereotypům i bez korektního moralizování,“ uvedl předseda poroty Vladimíra Just. Další cenu Trilobit 2020 získal Marko Škop, který stojí za námětem a scénářem a zrežíroval drama o složité cestě k porozumění mezi nejbližšími a střetu rodiny s okolím s názvem Budiž světlo. „Děj filmu je pevně ukotven v tradici i dnešní realitě slovenského venkova. Zároveň je obecně platným obrazem současného světa, ve kterém stále častěji xenofobie dusí lidskost, osobní zodpovědnost nahrazuje slepá poslušnost a svobodu vláda pevné ruky,” vysvětlil novinář, kritik a teoretik především televizní tvorby Jan Svačina, co na snímku porotu zaujalo především. Trojici udělených Trilobitů uzavírá road movie režiséra Martina Marečka Dálava o cestě otce a syna z Brna do Nižního Novgorodu v Rusku za odloučenou matkou a dcerou. „Film na pomezí dokumentu a dramatu je pohledem do soužití dvou zcela odlišných osobností a zároveň svědectvím lidské křehkosti. Též díky promyšlenému tvaru, kameře a střihu i hořce vtipné pointě je Dálava mimořádným filmovým zážitkem,“ sdělila střihačka Ivana Kačírková. Cenu Vladimíra Vančury za celoživotní tvorbu si z Kanady přilétl převzít herec Vladimír Pucholt. Cenou Ferdinanda Vaňka za přínos díla občanské společnosti ověnčili porotci režisérku Zuzanu Piussi a režiséra a producenta Víta Janečka za dokumenty Obléhání města a Ukradený stát. „Oba dokumenty jsou věcnou, střízlivou a místy otřesnou zprávou o mechanismech, jež se netýkají jen slovenské společnosti. První z nich vypovídá o kořistném vztahu k jedinečné přírodě na Kremnicku, již se chystají likvidovat těžařské firmy pod chytlavými hesly rozvoje chudé oblasti. Druhá zpráva vypovídá o tristním stavu spravedlnosti, médií i státu, ukradeného občanům, v němž korupce šplhá do nejvyšších pater (nebýt vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, zřejmě bychom se o hloubce krize ani nedozvěděli). Oba snímky spojuje dětsky čistý, obrazově neokázalý, jakoby naivní přístup reportérky a režisérky, která se touto cestou dobírá drsné pravdy účinněji, než atakem či komentářem,“ vyzdvihl Vladimír Just. Cenu Josefa Škvoreckého za mimořádné literární dílo v oboru audiovizuální tvorby si převzal za kolektiv autorů rektor Akademie múzických umění v Praze Jan Hančil, a to za odbornou publikaci Metodiky digitalizace národního filmového fondu metodou DRA. Publikace obsahuje sedm certifikovaných metodik DRA (Digitálně Restaurovaný Autorizát), které zachovávají původní vzhled obrazu i charakter zvuku a zároveň řeší problém kontroly autorů nad digitalizací filmů. „Ocenění porota uděluje za zcela nové, jinde se nevyskytující metodiky, které jsou mezinárodně certifikovány a posouvají proces digitálního restaurování filmového díla do oblasti odborné ochrany uměleckého dědictví," prohlásila filmová publicistka Alena Prokopová. Zvláštní cenu poroty získala režisérka Theodora Remundová za dokumentární film Moje století. „Když je nějakému Čechovi sto let, dá se říct, že prožil se svou vlastí všechny důležité zvraty moderní historie – od založení Československa po současnost. Výsledkem zpovědí těchto osobností je jedinečný a lidsky citlivý pohled na vztahy individuálních lidských osudů a „velkých“ dějin,“ zdůraznil kameraman a pedagog Marek Jícha. Adresáty kritické Zcela zvláštní ceny poroty – Zlatý citrón se stala hned trojice adeptů – moderátoři Luboš Xaver Veselý (Za „podbízivý styl moderování, při kterém nejen v soukromé XTV otevřeně projevuje své sympatie i antipatie k jednotlivým událostem či hostům ve studiu. Nevyhýbá se ani politickým postojům, což je zarážející vzhledem k jeho angažmá ve veřejnoprávním Českém rozhlase, který si na nestrannosti moderátorů donedávna velmi zakládal.“), Michaela Jílková („Za moderování pořadu Máte slovo „pavlačovým“ způsobem, který se často pohybuje za hranicí kultivovaného sporu. Moderátorka nezřídka dostává hosty do defenzivy nikoliv argumenty, ale zvýšeným hlasem, skákáním do řeči, gestikulací a fyzickým narušováním osobní aury. Nenechá diskutující domluvit ani reagovat jeden na druhého, čímž manipuluje rozpravu. Tím v pořadu vítězí hrubost a hra na emoce nad věcnými argumenty.“) a historicky podruhé Jaromír Soukup („Za bizarní způsob moderování pořadů v TV Barrandov a za práci s informacemi, kterou musela opakovaně řešit i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.“) Vítězem Ceny dětské poroty – Berounský medvídek byl vyhlášen film Petera Bebjaka O zakletém králi a odvážném Martinovi, snímek Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula si podle očekávání odnesl si Cenu diváků – Berounský klepáček. Cílem cen Trilobit, které vznikly v 60. letech minulého století, je vyzdvihovat televizní a filmová díla s výraznou estetickou, etickou, uměleckou či společenskou hodnotou bez ohledu na komerční úspěch a diváckou sledovanost. V 33. ročníku se o prvenství utkalo rekordních 166 snímků a 21 titulů s dětskou a rodinnou tematikou. UDĚLENÁ OCENĚNÍ 33. ROČNÍKU TRILOBIT 2020 HLAVNÍ CENA TRILOBIT 2020 Staříci (producent: Endorfilm, koproducent: Česká televize) CENA TRILOBIT 2020 MOST! (producent: Česká televize) Budiž světlo (producent: ARTILERIA, koproducenti: Negativ, Česká televize) Dálava (producent: Negativ, koproducent: HBO) CENA VLADISLAVA VANČURY za celoživotní dílo, jímž tvůrce přispěl ke kultivovanosti české audiovizuální tvorby a k jejímu mezinárodnímu věhlasu Vladimír Pucholt CENA FERDINANDA VAŇKA za přínos občanské společnosti Obléhání města, Ukradený stát (producenti: D1film, Ultrafilm) CENA JOSEFA ŠKVORECKÉHO za mimořádné literární dílo v oboru audiovizuální tvorby Metodiky digitalizace národního filmového fondu metodou DRA (vydavatel: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze) ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY Moje století (producent: Česká televize) ZCELA ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY – ZLATÝ CITRÓN Luboš Xaver Veselý Michaela Jílková Jaromír Soukup CENA DĚTSKÉ POROTY – BEROUNSKÝ MEDVÍDEK O zakletém králi a odvážném Martinovi (producent: Rozhlas a televízia Slovenska, koproducenti: D.N.A. Production, Česká televize) CENA DIVÁKŮ – BEROUNSKÝ KLEPÁČEK Nabarvené ptáče (producent: Silver Screen, koproducenti: Česká televize, Eduard & Milada Kučerovi, Certicon / Vladimír Mařík + Karel Kraus, innogy, Richard Kaucký Directory Films, PubRes, Rozhlas a televízia Slovenska) {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-06-20 18:00:01
Šéf Krátkého filmu odposlouchával cizí ambasády. Zakladatele StB Pixy se báli i v Ústředním výboru
Život Kamila Pixy měl dva životní vrcholy, jedním bylo jeho působení na ministerstvu vnitra, druhým pak práce pro Krátký film na pozici ředitele. Herci a režiséři na něj vzpomínají jako na člověka přísného, který však zvládl vše zařídit a nebál se dát zelenou i na svou dobu odvážným filmům. Například film Hra o jablko se dostal až na filmový festival do Chicaga. Režisérka tohoto snímku Věra Chytilová dostala předvolání na Státní bezpečnost na základě udání. Pixa tam šel nejdříve sám, poté si Chytilovou předvolal a s úsměvem jí řekl: „Už tam můžete jít.“ Estébáci se prý chovali velmi úlisně a vlastně nepochopila, co po ní chtěli. O Pixovi řekla, že ačkoliv byl přísný, připouštěl diskuzi. Zároveň ale patřil k zakladatelům StB a podílel se třeba i na pronásledování Jiřího Muchy. Nepochopitelná poslední slova: Ať žije komunistická strana, volal šéf StB, když ho soudruzi věšeli Číst více Mládí v koncentráku Sám Pixa o své rodině tvrdil, že má kořeny v Benátkách, kde jeho předci obchodovali s relikviemi. Narodil se v Plzni a byl jedním z těch komunistů, kteří byli s politikou konfrontováni již od raného dětství. Rodiče byli nejdřív sociální demokraté, později přešli ke komunistické straně. Tatínek byl úředník a maminka byla dělnice a divadelní herečka. Ve 30. letech se přestěhovali do Prahy, nakonec se však ukázalo, že jim to více uškodilo, než pomohlo. Zde se do odboje přidal otec Jaroslav Pixa, nabídl úkryt komunistickému funkcionáři Janu Zikovi. Během heydrichiády k nim vpadlo gestapo, oba rodiče skončili v koncentračním táboře, stejně tak syn, kterému bylo teprve osmnáct let. Pixova maminka Milada se v Terezíně chovala velmi statečně, nakonec však byla popravena. Kamil Pixa se v dokumentu České televize zmínil, že jej naživu držela touha zjistit, co je s jeho rodinou. On sám skončil v táboře Dachau. Mladičký estébák V koncentračním táboře zažil hrůzy, které nejspíš utvrdily jeho charakter. V dokumentu Uvnitř vnitra říká doslova: „Já vím, co to je, někomu uříznout hlavu...“ Když byl nakonec osvobozen a dostal se zpět do Prahy, jeho otec již pracoval na ministerstvu vnitra. Nadřízený jeho otce Jaroslava se po setkání s Kamilem rozhodl, že jej chce do svého resortu, obdivoval, že tak mladý člověk dovedl všechny hrůzy nacistického koncentráku přežít. Tak začala neslavná kariéra Kamila Pixy v bezpečnostních složkách. Celoživotní problém Jeho prvním úkolem byla denacifikace, která však byla prováděna velmi svérázným způsobem. Vyslýchal bývalé gestapáky, dostal se také ke knize odchodů a příchodů vězňů z pankrácké věznice. Vyšetřovatel gestapa ji vyhodil do řeky, Pixův otec se k ní přesto dostal. Z údajů v ní zjistili, že Julius Fučík skutečně mluvil, což se dalo vyčíst z pořadí jednotlivých zatčení. Tady začíná celoživotní zápas rodiny Pixů s Fučíkovými, jelikož komunistická strana razila mýtus o neoblomném Fučíkovi a naopak vyčítala Pixově mamince, že při výslechu mluvila víc, než bylo potřeba. Přitom to bylo evidentně naopak. Jeden vysoce postavený komunista se měl později vyjádřit, že Pixa zachránil komunistickou stranu před hroznou ostudou, že tenkrát svá zjištění nezveřejnil. Ještě v roce 2008 se v dokumentu ČT chlubil, že tuto knihu stále vlastní a má ji pečlivě ukrytou, co se s ní stalo po jeho smrti, lze jen odhadovat. Strčíme tam trpaslíka Dalším Pixovým úkolem bylo špehovat ambasády západních zemí. Bylo to období divokého působení Státní bezpečnosti, Pixova skupina přepadávala, vloupávala se do bytů a odposlouchávala. Fantazie, s jakou vymýšlel nové zpravodajské metody, udivovala jeho nadřízené. Jednou potřebovali dostat odposlouchávací zařízení do další ambasády. Pixa se velmi zajímal o historii a věděl, že budova, ve které ambasáda sídlí, podléhala za Marie Terezie příkazu o zrušení dřevěných stropů. Pixa tedy věděl, že mezi stropem a stěnou vznikla mezera, do které lze umístit mikrofon. Za tímto účelem vyslal člověka malého vzrůstu, dle jeho slov trpaslíka. Hrdinný kněz Petřek nabídl parašutistům úkryt v kryptě, zaplatil za to životem Číst více Vražda poštovního úředníka Pixa si během výslechů neměl brát servítky a jednou to prý dokonce přehnal tak, že dotyčný zemřel. Jednalo se o brněnského poštovního úředníka a bývalého legionáře Ferdinanda Lotreka. Musel být v očích Pixy velmi důležitou osobou, když jej přivezli z Brna do Prahy. Jinak by jeho případ vyřešila místní StB. Pixa jej podezíral ze spolupráce s francouzskou ambasádou. Lotrek byl tvrdě vyslýchán, je doloženo, že odmítal podepsat protokoly, které mu vyšetřovatel předložil. Jeden takový výslech se mu stal osudným a na následky bití zemřel. Jeho poslední výslech trval neuvěřitelných 56 hodin. V roce 1952 bylo Pixovi naznačeno, aby si podal žádost o propuštění. Byl jeden z těch estébáků, kteří se vymkli kontrole, StB začala být brána jako stát ve státě a KSČ se ji rozhodla znovu dostat pod kontrolu. Pixa byl přesunut na kriminálku, kde měl velké spory s proslulým ředitelem Karlem Kalivodou, přezdívaným pražský Maigret. Práce ho nebavila, byl zvyklý spíše případy vyrábět než je vyšetřovat. Odešel nejdříve k Československému filmu a poté ke Krátkému filmu. Pixa se dožil 85 let, zemřel v roce 2008. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ivana Gottová naštvala fanoušky Mistra. Jde o peníze a vilu na Bertramce
Čas načtení: 2024-07-15 21:07:46
Jak naučit své děti hospodařit s penězi: Průvodce pro rodiče od finančního experta
Jak naučit své děti hospodařit s penězi: Průvodce pro rodiče od finančního experta redakce Po, 07/15/2024 - 21:07 Rodičovství Klíčová slova: osobní finance finanční gramotnost Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Naučit Vaše dítě základy finanční gramotnosti a správného hospodaření s penězi znamená dát mu nejen nezbytné nástroje pro správu osobních financí, ale také vštípit dovednosti jako je sebekázeň a důslednost. Praktické metody naučení Vašich dětí šetřit a rozvíjení finanční zodpovědnosti mohou mít formu jednoduchých, každodenních činností. Diskuze o hodnotě peněz, nastavení kapesného, nebo podporování malých podnikavých aktivit jsou vše metody, jak děti naučit finanční samostatnosti. Ale kde začít? Klíčové poznatky Finanční gramotnost je základ pro celoživotní finanční plánování. Praktická výchova k zodpovědnosti začíná jednoduchými každodenními činnostmi. Každý rodič může své děti naučit správě peněz. Základy finanční gramotnosti Klíčem k úspěšnému hospodaření s penězi je pochopení a zvládnutí základů finanční gramotnosti ihned od útlého věku. Tím položíte pevný základ pro finanční nezávislost vašich dětí v dospělém životě. Význam finanční výchovy Finanční výchova je zásadní pro rozvoj nejen matematických dovedností, ale i pro porozumění hodnotě peněz a zodpovědnosti za osobní finance. Učení by mělo začít již v předškolním věku, postupně přizpůsobované dětskému věku a předcházející zkušenosti. Tip: Vyhledávejte knihy a aplikace určené pro děti, které vysvětlují finanční pojmy příběhem či hrou a postupně je začleňujte do vašich pravidelných rozhovorů o penězích. První kroky v edukaci dětí K prvním krokům finanční edukace patří učení o hodnotě peněz a pracování s malým množstvím hotovostí. Vhodným začátkem může být vytvoření prasátka na drobné nebo stanovení finančního cíle, jako je například koupě hračky. Tip: Zaveďte systém týdenního kapesného, který pomůže dětem chápat časovou hodnotu peněz a motivuje je k plánování svých výdajů v čase. Hravé formy učení Učení by mělo být především zábavné. Hry na obchody, fiktivní nákupy, nebo i deskové hry zaměřené na peněžní transakce jsou skvělou formou praktického učení. To pomáhá dětem aplikovat teoretické znalosti do reálných situací. Tip: Použijte prázdné obaly od výrobků a vytvořte s dětmi domácí obchod, který je naučí ceníkovým cenám a umožní jim procvičit matematické operace při platbě a vracení drobných. Další tipy se dozvíte na stránce Epujcka.cz. Praktické metody naučení šetření Pomocí následujících metod můžete předat svým dětem cenné znalosti o správě a šetření peněz, které budou pro jejich budoucnost klíčové. Stanovení cílů a motivace Naučte své děti stanovit si reálné finanční cíle, které budou motivovat k šetření. Ať už jde o novou hračku nebo výlet, je důležité, aby tyto cíle byly pro dítě atraktivní a dosažitelné. Jasně definované cíle podporují rozvoj zodpovědnosti a porozumění hodnotě peněz. Tip: Pomocí vizuálních pomůcek, jako jsou tabulky úspor nebo obrázky jejich cílů, můžete u dětí podpořit zájem o šetření. Kapesné a jeho správa Pravidelné poskytování kapesného je efektivním způsobem, jak se děti naučí hospodařit s penězi. Vysvětlete jim význam rozpočtu a zapište, kolik a za co utratily, aby měly přehled o svých výdajích. To je prvotní krok k osvojení zásad finanční gramotnosti a samostatného rozhodování. Tip: Zaměřte se na to, aby si děti vedla záznamy o svých výdajích, což podnítí jejich zájem o osobní finance. Hry a aplikace pro správu financí Využijte edukativní hry a aplikace, které jsou navrženy tak, aby děti hravou formou učily o penězích a jejich správě. Tyto nástroje jsou často interaktivní, což zvyšuje zapojení a lepší pochopení finančních principů. Tip: Vyberte aplikace s pozitivní zpětnou vazbou od ostatních rodičů a odborníků v oblasti vzdělání, což zvýší šanci, že budou pro vaše dítě užitečné a zábavné. Rozvíjení finanční zodpovědnosti Vaše děti se mohou naučit správnému hospodaření s penězi, pokud jim od mala ukážete, jak to chodí ve světě financí. Krok za krokem můžete vytvářet u dětí základ pro finanční gramotnost a nezávislost. Výuka rozhodování o výdajích Důležitým aspektem finanční zodpovědnosti je umění rozhodovat se, jak a kdy utratit peníze. Pojďme to rozebrat společně s vaším dítětem. Stanovte společně priority a vysvětlete, proč některé věci stojí za pořízení více než jiné. Pravidelné rozhovory o tom, kam rodinné finance směřují, jsou neocenitelné. Tip: Stanovte s dítětem finanční cíl (třeba nový bicykl) a vytvořte plán, jak na úspory. Bude to pro něj skvělá motivace. Pochopení hodnoty peněz Aby se děti naučily opravdové hodnotě peněz, je dobré, když s nimi začnou manipulovat co nejdříve. Kapesné je skvělý nástroj, jak dětem ukázat, že peníze nejsou jen prostředkem k okamžitému uspokojení, ale mají svou hodnotu a je třeba je hospodařit s rozvahou. Tip: Zavést domácí ekonomiku pomocí vizuálních pomůcek, jako jsou skleničky nebo obálky pro rozdělení peněz na "výdaje," "úspory," a "charitu," pomáhá dětem lépe pochopit rozdělení peněz. Další kroky a zdroje Po zvládnutí základů finanční gramotnosti je důležité své vědomosti dále rozvíjet. Následující sekce nabízí konkrétní zdroje, které vám pomohou rozšířit finanční obzory vašich dětí. Knihy a průvodci o finanční gramotnosti Knihy jsou skvělým zdrojem pro objevování nových strategií a nápadů, jak efektivně učit děti hospodařit s penězi. Jsou-li publikace přímo cílené na dětské čtenáře, mohou je motivovat a zaujmout příběhy nebo interaktivními aktivitami. Tip: Vyberte si knihu, která obsahuje praktické příklady a cvičení určené k dalšímu rozvoji finanční gramotnosti, a proveďte je společně s dětmi. Finanční poradenství a workshopy Profesionální finanční poradci a specializované workshopy poskytují vnější perspektivu a individuální přístup. Tyto aspekty mohou být pro vaše děti přínosné ohledně osobních financí. Interaktivita a praktické cvičení na těchto setkáních povzbuzují děti k aktivnímu zapojení a lepšímu pochopení finančních zásad. Tip: Hledejte workshopy zaměřené specificky na finanční gramotnost pro děti. Díky nim se mohou setkat s vrstevníky a učit se v dynamickém a podpůrném prostředí. Závěr Pokud jde o finance, je klíčové, abyste děti odmala učili základům hospodaření s penězi. Naučte své děti zlepšit své finanční dovednosti a finanční gramotnost je pak vyřízená. Tato cesta vyžaduje vytrvalost a trpělivost, ale výsledky stojí za to. Autor: Petra Velíková, expert na finance Přidat komentář obrázek pixabay.com Výchova finančně gramotného dítěte je daleko víc než pouhé učení se součtu a odčítání penízek v peněžence. Je to o vytváření základů pro celoživotní rozhodování, které může vést k budoucí finanční stabilitě a bezpečí.
Čas načtení: 2024-07-30 13:09:10
Tyto 3 dividendové akcie vám přinesou celoživotní pasivní příjem!
Objevte sílu dividendových akcií, které nabízejí stabilní příjem a působivý růst. Tyto 3 možná vůbec neznáte. Přitom se vyplatí je prozkoumat. Článek Tyto 3 dividendové akcie vám přinesou celoživotní pasivní příjem! z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2024-10-10 06:02:49
Na Mezinárodní den duševního zdraví dostal profesor Höschl Cenu Neuron za svou práci v psychiatrii, která v Česku změnila pohled na duševně nemocné. Článek Celý život destigmatizuje psychiatrii. Teď Cyril Höschl získal Cenu Neuron za celoživotní přínos vědě se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-10-14 11:56:12
Zlatý cepín pro Jordiho Corominase
Za celoživotní přínos horolezectvíPorota Piolets d'Or vyhlásila v tiskové zprávě, že letoční cenu Waltera Bonattiho za celoživotní přínos k horolezevtví dostává španělský horský vůdce Jordi Corominas.
Čas načtení: 2025-04-22 00:00:00
Plastiky a filtry ve dvaceti? Naprostý nesmysl, míní miss Kateřina Průšová
Málokdo o ní ví, že má vystudovaný obor sportovní masér a že soutěž Miss vyhrála se zlomeným zápěstím. Za to, že vypadá stále mladistvě mohou nejen geny po rodičích, ale také její celoživotní vášeň pro sport. Kateřina Průšová (41) v rozhovoru pro iDNES.cz potvrdila, že je vždy svá a nechybí jí celoživotní pokora.
Čas načtení: 2025-05-19 15:11:00
Vladimír Drbohlav byl oceněn za celoživotní propagaci fair play
Cenu za celoživotní propagaci fair play obdržel televizní komentátor a expert na televizní vysílání Vladimír Drbohlav. Diplom za čin na vyhlášení cen Českého klubu fair play za rok 2024 obdrželi mimo jiné beachvolejbalisté Ondřej Perušič a David Schweiner, kteří přiznali míč soupeři na loňských olympijských hrách v Paříži. Za celoživotní postoj předsednictvo klubu ocenilo šermíře Jiřího Berana staršího a hokejistu Jiřího Holíka.
Čas načtení: 2025-05-19 15:11:00
Vladimír Drbohlav byl oceněn za celoživotní propagaci fair play
Cenu za celoživotní propagaci fair play obdržel televizní komentátor a expert na televizní vysílání Vladimír Drbohlav. Diplom za čin na vyhlášení cen Českého klubu fair play za rok 2024 obdrželi mimo jiné beachvolejbalisté Ondřej Perušič a David Schweiner, kteří přiznali míč soupeři na loňských olympijských hrách v Paříži. Za celoživotní postoj předsednictvo klubu ocenilo šermíře Jiřího Berana staršího a hokejistu Jiřího Holíka.
Čas načtení: 2015-06-03 15:30:00
Jon Buscemi a jeho cesta k vlastní značce tenisek s cenovkou 1000 $
Rodák z Long Islandu je jednou z nejzajímavějších postaviček současné sneaker scény. Ačkoliv, když se podíváte na úvodní fotku, zdrobnělinu v předchozí větě bych si klidně mohl odpustit. Celoživotní kreativec, který vyměnil práci makléře na Wall Street za svojí opravdovou vášeň – navrhování tenisek ...
Čas načtení: 2016-06-21 00:00:00
NikeLab představuje další kolekci oslavující nadcházející evropské sportovní léto. Francouzský fashion designér Olivier Rousteing se inspiroval svojí celoživotní láskou k fotbalu a vytvořil kolekci, která spojuje dva na první pohled rozdílné světy módy a vrcholového sportu. Sport a orientace na poh ...
Čas načtení: 2024-02-08 13:59:02
Josef Werner - Monograph [Josef Werner / X2015]
Tato monografie přináší výběr z celoživotní tvorby německého výtvarníka s českými kořeny Josefa Wernera.
Čas načtení: 2023-04-14 16:32:21
Kniha je o rozproudění života a vášně v sobě. Věnuje se pochopení vztahů z té niterné pozice. Prostě chuti se do něčeho pustit, něco, nebo někoho MILOVAT. A to opravdu z hloubky. O lásce a vášni pojednává autorka velmi zasvěceně a jde krůček po krůčku. Troufám si říci, že kdo chce žít povrchní vztahy, toho kniha odradí po prvních řádcích, maximálně po prvních stránkách. Ono tohle je opravdu o rozhodnutí obou partnerů, že z toho zázraku, že se vůbec potkali a milují se, vykřešou opravdové maximum. Spoustu bolu, trápení a ohrožení vztahu jako takového může kniha přinést tam, kde se takto po hlavě do prožívání vrhne jen jeden z partnerů a druhý nebude k ničemu takovému svolný. Ale i taková akce přinese nějaké vlastní hluboké poznání, jehož výsledek je ale už ryze individuální. Je tedy zřejmé, že kniha je o něčem velmi intimním Je o zamilování, okouzlení. Především pak o časech, které přichází poté. Když všechna ta hormonální bouře pomine a začne normální, obyčejný život. A tady je právě ta chvíle, kdy vždy stojí před partnery to těžké rozhodování; půjdeme dál povrchně a jen tak… nebo se budeme snažit z našeho partnerství s kusy těžké práce vždy vykřesat to nejlepší? To totiž není zadarmo. Už tu není ta hormonální okouzlená skluzavka, po které to jde samo. Cesta se najednou mění v kamenitou a často je na ní i mnoho vzájemného pochybování. Někdy nás pochyby opravdu odvedou od nesprávného partnera a máme šanci se poznat lépe, nebo hledat dál. Ale někdy i ten, se kterým se cítíme nyní ne moc dobře, může být tím pravým. Jen musí oba chtít. Kniha je průvodcem té obnažené cesty duše. Nabízí cestu duše, těla. Lásky, důvěry, ale i vášně a milování. A když porovnám její obsah, rozsah – to může být práce a inspirace třeba až na celý rok! Čtěte ji tedy pomalu, polehoučku a vnímejte. Protože o vnímání to všechno je. Ukázka: „Probouzení sebe samých je celoživotní projekt, ne závod. Upadání do stavu transu není specifické jen pro sex. Do transu se dostaneme, kdykoli usneme, i kdyby to bylo jen kratince. Stav podobný transu může navodit mnoho věcí, včetně automatického rolování na telefonu…. Pravidelné praktikování všímavosti nám může pomoci kultivovat si vnitřního pozorovatele s tím, jak se osvobozujeme od stavů transu a od nastavení mysli omezujících ryzí erotický potenciál.“ Všímavost je velkou ingrediencí, kterou se pod taktovkou této knihy budeme snažit vnést do vztahů. Pochopit sebe, partnera a chápat se vzájemně. Čím dál víc nám dojde, že bez toho opravdu hluboký vztah mít nemůžeme Velmi příjemné je, že autorka se zabývá podrobně erotickými traumaty, citovými zraněními a stává se tak i dobrým doplňkem k terapii znásilnění nebo sexuálního zneužití. Autorka: Maci Daye: studovala na Harvardské a Georgijské univerzitě. Vyučuje somatickou psychoterapii Hakomi a jako sexuální terapeutka se věnuje na pomoc párům. Vede párové retreaty a workshopy po celém světě. Vydalo nakladatelství Synergie Publishing, 2022, www.synergiepublishing.com Renata Petříčková