Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-10-08 11:44:00

Jihočeští vědci vyvinuli sondu, která pomůže chránit lesy před kůrovcem

Praha 8. října 2024 (PROTEXT) - Česko musí rychle inovovat, aby zachránilo alespoň nejcennější lesní porosty před kůrovcem. Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity a společnost Greativity Group vyvinuly speciální kamerovou sondu, která pomůže odhalit zárodky možných kalamit a zabránit tak plošnému kácení lesů. Sonda je nyní dostupná pod názvem TreeInsp prostřednictvím společnosti NeraAgro Technology. Další vývoj se zaměří na využití umělé inteligence pro analýzu dat a predikci šíření kůrovce.Bezdrátová kamera TreeInsp, určená k odhalování škůdců lesních dřevin, je výsledkem více než roční spolupráce mezi Jihočeskou univerzitou a skupinou Greativity Group podnikatele Jana Vyskočila. Toto spojení vědy a praxe vedlo ke vzniku spin-off společnosti NeraAgro Technology, která se zaměřuje na komercializaci výsledků výzkumu a inovací.Využití sondy TreeInsp není omezeno jen na kůrovce. „Arboristé ji mohou využít při ochraně městské zeleně či parků. Lze ji využít i k odhalení dalších škůdců, jako jsou houbové patogeny nebo invazivní druhy napadající listnaté stromy,“ dodává Jaroslav Křtěn, ředitel společnosti NeraAgro Technology.S pomocí sondy lze zachránit 30–60 % stromůPodle rektora Jihočeské univerzity Pavla Kozáka má tento přístroj k odhalování škůdců velký potenciál, protože klimatická změna působí v lesích obrovské škody: „Ty vznikají především tím, že šíření kůrovce není odhaleno včas, což vede k rozsáhlému a často zbytečnému kácení i zdravých stromů.“Včasným odhalením kůrovce pomocí sondy TreeInsp lze zachránit 30–60 % stromů, které ještě napadené nejsou. „Během jedné hodiny jsme schopni prohlédnout desítky stromů a k pokácení označit jen ty napadené. Bez kamery lesníci a arboristé používají dalekohledy nebo žebříky, což je zdlouhavé a nepřesné,“ vysvětluje praktické zkušenosti entomolog Petr Doležal z Biologického centra AV ČR.Často vyvstává otázka, proč lesníci k odhalování kůrovce nevyužívají drony. Ty je sice také možné využít ke sledování stavu lesních porostů, ale jejich nasazení má řadu omezení, hlavně technická a administrativní. „Drony jsou v hustém porostu nepraktické, nedostanou se snadno ke kmeni, a lesník by tak místo kůrovce musel sledovat let dronu. Potřebujeme snadno ovladatelnou bezdrátovou kameru, která rychle a přesně odhalí závrty a drtinky, což TreeInsp přesně splňuje. Navíc dokáže pořídit GPS záznamy a umožňuje přisvícení či inverzní zobrazení povrchu. Nasbíraná data je navíc snadné dále vyhodnocovat,“ vysvětluje technický autor sondy Milan Novák z katedry informatiky Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.Nejdůležitější součástí dronu jsou jeho senzory a následné zpracování získaných dat, které zatím vyžaduje odborně vyškolený personál. Nemalou roli hraje i cena dronů vybavených těmito senzory. „V tuto chvíli lesníci potřebují zařízení, kterým si ověří na solitérním porostu jeho kvalitu, odhalí závrty. TreeInsp toto plně splňuje s minimální investicí. Vznikl jako přímá reakce na požadavky lesnické komunity,“ dodává Milan Novák.Šíření kůrovce pomůže zpomalit umělá inteligence a dronyDalším krokem ve vývoji sondy TreeInsp je využití umělé inteligence (AI) pro zlepšení analýzy dat a efektivnější detekci napadených stromů. „Umělá inteligence bude klíčovým nástrojem pro analýzu velkého množství dat nasbíraných pomocí sondy. Strojové učení by mohlo umožnit rozpoznávání vzorců šíření kůrovce a dalších škůdců,“ shrnuje Jaroslav Křtěn.Rovněž drony s multispektrálními senzory, popřípadě analýza satelitních multispektrálních dat, by mohly hrát důležitou roli při plošném monitoringu lesů, což by doplnilo lokální nálezy sondy TreeInsp. „Drony mohou analyzovat změny ve vegetaci pomocí vegetačních indexů či jiných indikátorů získaných z multispektrálních senzorů. To by signalizovalo napadení škůdci a následný průzkum pomocí TreeInsp by byl přesnější,“ vysvětluje autor sondy Milan Novák.Jihočeští vědci chtějí expandovat s TreeInsp do zahraničíNový technologický spin-off NeraAgro Technology plánuje pilotní prodej sondy v Česku a expanzi do zahraničí, zejména do Německa a Rakouska, kde se rovněž potýkají s rozsáhlou kůrovcovou kalamitou. Zástupci společnosti jsou již v kontaktu s odborníky z Národního parku Bavorský les v bavorské části Šumavy.Technologie sondy nabízí mnohem širší uplatnění než jen v boji proti kůrovci. „Vidíme obrovský potenciál pro její využití v arboristice, botanice a dalších oborech. Otevírají se možnosti spolupráce i v jiných oblastech, například hydroponii a aquaponii, kde by univerzita mohla spolupracovat na vývoji systémů pro pěstování rostlin ve vodě s minimální spotřebou chemických prostředků,“ uzavírá Jan Vyskočil, majitel Greativity Group, která poskytla investici pro založení spin-offu NeroAgro Technology. Autor: Greativity Group ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2019-10-10 09:42:23

Tomáš Kulka: Umění a jeho hodnoty (ukázka z knihy)

Na první pohled se může zdát, že nic není hodnocení uměleckých děl vzdálenějšího než logika. Nehodnotíme snad umělecká díla podle toho, jak na nás působí, jaké v nás vyvolávají emoce? Nezůstává v takovém případě veškerá logika stranou? Kniha Tomáše Kulky Umění a jeho hodnoty s podtitulem „Logika umělecké kritiky“ ukazuje, že takováto pojetí jsou značně zjednodušená. Autor zde navazuje na jeden z hlubokých problémů moderní filozofie, jehož rozpoznání nalezneme již v díle Davida Huma či Immanuela Kanta. Na jedné straně říkáme, že každému se líbí něco jiného a nemá smysl diskutovat o tom, kdo má pravdu, na straně druhé jsme schopni se navzájem přesvědčovat, že to či ono umělecké dílo je lepší než jiné. Má tedy toto naše konání přece jen nějakou „logiku“, nebo nemá? Jsou estetické soudy vůbec možné? Jinými slovy, jedná se o soudy, které se řídí nějakými pravidly? Tomáš Kulka přichází s původním řešením těchto tradičních problémů, čímž zároveň na obecnější rovině završuje svá předchozí zkoumání věnovaná vztahu umění a kýče a problematice uměleckého falza. Na pozadí jedné z hlavních současných diskusí v rámci angloamerické estetiky předkládá nejen odpovědi na výše uvedené otázky, nýbrž i přesvědčivá vysvětlení některých kontroverzí týkajících se hodnoty moderního i postmoderního umění či vztahu mezi uměním a vědou.   Ukázka z knihy: 2. V ČEM SPOČÍVÁ UMĚLECKÁ HODNOTA V čem tedy umělecká hodnota spočívá? Na základě předchozích úvah navrhuji následující neformální definici: Umělecká hodnota reflektuje 1) význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění, a 2) potenciál této inovace pro její další esteticko-umělecké využití či rozvinutí. Tuto definici nejprve objasním a pak vysvětlím, co z ní vyplývá. Čtenáře nejspíš napadne otázka, proč takto složitá formulace. Proč uměleckou hodnotu jednoduše neztotožnit s originalitou? Odpověď zní, že originalita sama o sobě nestačí. Kdybych vzal plátno a pocákal jej namátkou vybranými barvami, vzniklé skvrny pak všelijak rozmazal a na takto pomalovaný povrch přilepil okurku, vzniklo by zcela jedinečné dílo, jaké přede mnou ještě nikdo nevytvořil. Přesto by tento originální výtvor žádnou uměleckou hodnotu neměl.228 Výsledný obraz by sice určitou inovaci exemplifikoval (znojemská okurka na plátně – to tu ještě nebylo!), tato inovace by však pro dnešní svět umění neměla žádný význam. Mohla by sice mít nezanedbatelný význam osobní: obraz by mohl představovat důležitý mezník v mém životě; mohl by být začátkem mé nové dráhy coby umělce. To však evidentně nestačí. K tomu, aby měl obraz signifikantní míru umělecké hodnoty, by musel být jako důležitá inovace chápán světem umění. Významné inovace by měly nějakým způsobem předkládat, či alespoň naznačovat řešení aktuálních vizuálních a uměleckých problémů, ukazovat nové možnosti, které z estetického hlediska stojí za prozkoumání. Tím se dostáváme k druhé části definice a k otázce, co to znamená, že daná inovace má potenciál pro další esteticko-umělecké využití. Proč nestačí říci, že má potenciál pro další estetické využití? Pravda je, že u převážné většiny uměleckých děl bychom si s touto formulací vystačili, neboť ve většině případů se skutečně jedná pouze o rozvinutí estetického potenciálu inovace. Jako příklad nám opět poslouží Picassovy Avignonské slečny, jejichž vysoká umělecká hodnota spočívá v tom, že jsou prvním kubistickým dílem. Přes své estetické nedostatky vykazují již Picassovy Slečny téměř všechny základní prvky a principy tohoto uměleckého stylu, které následně prokázaly svůj potenciál pro další estetické využití tím, že byly esteticky dále rozvedeny, propracovány a přivedeny k dokonalosti v dílech Georgese Braqua, Juana Grise, Fernanda Légera, Roberta Delaunyho, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Lyonela Feiningera, Marcela Duchampa, ale především v dalších obrazech Picassa samého. Tento obraz předznamenal vznik nových (kubistických) estetických norem a spolu s nimi i nové kubistické estetiky a specificky kubistické krásy.229 Význam Avignonských slečen však přesahuje vytvoření stylistických a estetických norem kubistické malby. Estetická přesvědčivost následných kubistických děl vedla k dalším zajímavým a důležitým experimentům, jež se také ukázaly být neobyčejně plodné. Kubismus jednak pronikl do dalších uměleckých odvětví (sochařství, architektura, design), ale také zásadním způsobem ovlivnil vznik dalších modernistických uměleckých směrů (expresionismus, fauvismus, futurismus), které se již neřídily estetickými normami kubismu, ale vytvořily si normy vlastní. Výraz „potenciál pro další esteticko-umělecké využití“ jsem použil proto, abych tím naznačil, že význam některých zvláště důležitých inovací se někdy nevyčerpá vznikem estetických norem jednoho konkrétního uměleckého směru či stylu. Nyní k otázce, co z navržené definice vyplývá. Z její první části můžeme vyvodit, že uměleckou hodnotu nelze posoudit jen na základě vizuálního zkoumání díla samého, protože ani to nejdůkladnější ohledání díla neodhalí, zda přináší něco nového. Exemplifikovaná inovace totiž není imanentní vlastností posuzovaného díla, ale vztahem mezi posuzovaným dílem a relevantní třídou předcházejících prací. Jinými slovy, abych zjistil, jestli posuzované dílo představuje významnou inovaci, musím je porovnat s dalšími díly. K celkovému posouzení díla tudíž nestačí vytříbený vkus, vnímavé oko a informace potřebné k zařazení díla do správné kategorie. Kritik musí dobře znát tu relevantní část historie umění, která posuzovanému dílu předcházela. Z druhé části definice dále vyplývá, že posouzení umělecké hodnoty předpokládá časový odstup. Kritik proto musí dále vědět, jakou roli hrálo posuzované dílo v následném vývoji umění. Proto od něj očekáváme, že bude mít též patřičné kunsthistorické vzdělání. Abychom mohli ocenit význam dané inovace, musíme totiž vědět, jak byl její potenciál dále využit a k čemu toto využití ve světě umění vedlo.230 Na otázku, jak velký časový odstup bychom při posuzování umělecké hodnoty měli mít, tedy nejspíš nemáme lepší odpověď než: čím větší, tím lepší.231 Znamená to tedy, že o umělecké hodnotě díla, které jeho autor vytvořil dnes, nelze nic smysluplného říci, že dílo, od něhož nemáme patřičný časový odstup, nejsme schopni po umělecké stránce vůbec posoudit? Není tomu tak zcela. Nízkou uměleckou hodnotu vyplývající z nedostatku originality lze identifikovat ihned. Kritik, který odhalí umělcovu nepůvodnost, jeho epigonství nebo plagiátorství, je oprávněn na tyto rysy poukázat, a zdůvodnit tak svůj negativní soud. Plagiát zůstane plagiátem, ať se posléze v historii umění stane cokoli. Problém se týká kladného posouzení umělecké hodnoty. Jde totiž o hodnocení či spíše odhad esteticko-uměleckého potenciálu inovace, který ještě neměl možnost se rozvinout, potenciálu, který ještě neměl šanci se uplatnit, ať již v následné tvorbě autora samého anebo v dílech jiných umělců. Přesto i zde se citlivému kritikovi nebo sběrateli umění někdy poštěstí vidět, či spíše vytušit, nové možnosti otevírající cesty k dalšímu estetickému využití. Přínos díla pro svět umění mohou intuitivně vycítit ještě předtím, než se jeho vliv skutečně projeví na umělecké scéně. Objevování nových talentů a podporování nadějných umělců bývají často založena právě na takovémto intuitivním odhadu uměleckého potenciálu inovací exemplifikovaných dílem. I v těchto případech půjde však spíše o to, čemu Angličané říkají educated guess (poučený odhad) než o stanovení faktu nebo o fundovaně zdůvodněnou predikci. „Konečný“ verdikt patří historii. Slovo „konečný“ jsem dal do uvozovek, protože míra umělecké hodnoty nemůže být z principu nikdy jednou a provždy určena s konečnou platností. Vždy je možné, že na některé inovace, jež dosud zůstaly bez povšimnutí, někdo v budoucnu tvůrčím způsobem naváže, právě tak jako se může stát, že inovace, která se zprvu uchytí a je nějakou dobu rozvíjena, upadne později v zapomnění, protože se vývoj ve světě umění vydá jiným směrem. Uměleckou hodnotu je proto třeba považovat za veličinu otevřenou a stanovení její míry za revidovatelné. Umělecká hodnota tedy není statická, ale dynamická, neboť její míra se může měnit v závislosti na vývoji ve světě umění. Spolu s tím – a toto je důležité – je posuzování míry této hodnoty v každém daném časovém období záležitostí objektivní nebo intersubjektivně ověřitelnou, a to jednak v tom smyslu, že zde vkus či estetické preference většinou nehrají roli, ale i v tom, že se odborníci (opírající se o kunsthistorické poznatky) poměrně snadno shodnou na tom, která fakta jsou pro posouzení umělecké hodnoty relevantní. Zůstaneme-li u Avignonských slečen, nejspíš bychom se shodli na tom, že relevantní je sledovat vývoj kubismu a směrů, jež kubismus ovlivnil, a ne například vývoj umění inspirovaného impresionismem. Jde v podstatě o sledování vlivů, takže zdůvodnění soudu týkajícího se umělecké hodnoty posuzovaného díla bude v podstatě spočívat v popisu určitého příběhu, v kterém hraje dané dílo hlavní roli. Charakter takového příběhu a jeho verifikovatelnost či ověřitelnost se přitom zásadním způsobem neliší od jiných historických příběhů. V souvislosti s takovýmito příběhy si také budou historici umění klást obdobné otázky, jaké si kladou historici v jiných oblastech jejich zájmů. Historik umění zabývající se sledováním vlivů se například bude ptát, do jaké míry byl při koncipování kubistických principů Picasso ovlivněn Cézannem a nakolik byli Braque a ostatní kubisté ovlivněni Picassem. Obdobně si badatel církevních dějin nebo historik náboženských hnutí bude klást otázku, do jaké míry byl Jan Hus ovlivněn učením oxfordského teologa Johna Wycliffa a jak později Husovo učení ovlivnilo Martina Luthera. Příběhy relevantní pro posouzení umělecké hodnoty tak budou mít stejnou či souměřitelnou míru objektivity jako jiné historické příběhy či jiná historická „fakta“. O tom, nakolik jsou historická fakta objektivní, se sice mezi historiky i filosofy dějin mohou vést debaty, nicméně již samotná skutečnost, že konstatování, kdo koho jak a čím ovlivnil, jsou, na rozdíl od estetických soudů, nazývána fakty, o něčem vypovídá. Tato fakta jsou totiž, stejně tak jako každá jiná historická fakta, intersubjektivně ověřitelná.232 Můžeme tedy říci, že zdůvodnění soudů týkajících se umělecké hodnoty nepředstavuje žádný zvláštní problém, což je z hlediska debaty o otázkách subjektivity či objektivity hodnocení uměleckých děl velmi důležité. I kdyby totiž nebyly estetické soudy ničím jiným než vyjádřením osobních preferencí (což je názor, který jsem se v předchozí části této knihy snažil zpochybnit), o posuzování celkové hodnoty uměleckých děl by to stejně neplatilo.233 Jinými slovy, i kdyby byl aspekt či komponent estetického posouzení díla nakrásně subjektivní, celkové posouzení jeho hodnoty coby uměleckého díla takové není, neboť posouzení aspektu uměleckého, který bývá navíc často mnohem důležitější než aspekt estetický, je záležitostí objektivní. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zde bych se krátce vrátil k osmé kapitole předchozí části, kde jsem si položil otázku, nakolik jsou základní principy, na nichž je postavena moje teorie estetického hodnocení, reflektovány v kritické praxi. Konkrétně šlo o myšlenku, že při posuzování estetické hodnoty uměleckých děl neporovnáváme jejich estetické vlastnosti s estetickými vlastnostmi jiných děl (protože jsou nesouměřitelné), ale s estetickými vlastnostmi jejich vlastních nerealizovaných možností, tedy s jejich verzemi. V rozhovorech s kritiky vyšlo najevo, že myšlenka porovnávání díla s tím, jaké by mohlo být, jim není cizí, všichni však rozhodně odmítli myšlenku, že by posuzované dílo nesrovnávali s jinými díly. Právě naopak: trochu popuzeně říkali, že srovnávání posuzovaného díla s jinými díly je podstatou jejich práce, že si bez toho uměleckou kritiku nedovedou vůbec představit. Poznámku v závěru osmé kapitoly, kde jsem uvedl, že konflikt mé teorie s tím, co říkají kritici, je pouze zdánlivý či dočasný, si můžeme nyní vysvětlit s poukazem na to, že v předchozí části nebyla moje teorie hodnocení uměleckých děl úplná, protože do ní ještě nebyla zabudována teze o umělecké hodnotě, která je neméně důležitá než hodnota estetická. Konflikt je nyní odstraněn, neboť z definice umělecké hodnoty vyplývá, že kritik musí posuzované dílo vidět v kontextu historie příslušného uměleckého druhu či žánru, a musí jej tedy porovnávat s řadou dalších děl. Přijmeme-li tezi, že hodnota uměleckých děl netkví pouze v jejich hodnotě estetické, ale že mají navíc i hodnotu uměleckou, vyvstane otázka, proč pouze tyto dvě hodnoty. Jsou umělecká a estetická hodnota, tak jak zde byly pojaty, jedinými hodnotami, kterými se mohou umělecká díla pyšnit? Krátké zamyšlení nás přivede k závěru, že umělecká díla mohou mít, a velmi často též mají, i další hodnoty. Výtvarné umění sloužilo od Byzance přes gotiku, renesanci i baroko církvi, která byla jeho hlavním patronem a jejíž zakázky se soustřeďovaly především na vizuální zpracování biblických příběhů, zvláště těch novozákonních. Vzhledem k tomu, že umění sloužilo šíření křesťanské víry, lze hovořit o hodnotě náboženské, případně křesťanské. Můžeme zde ovšem také najít hodnotu didaktickou, neboť obrazy, oltáře a fresky „popisující“ Ježíšův život, křížovou cestu a kalvárii sloužily od raného středověku negramotnému lidu jako názorné ilustrace pro zapamatování evangelijních příběhů. V souvislosti s architektonickým a výtvarným pojetím barokních kostelů, jehož cílem bylo obracet duši věřících od života pozemského k Bohu a věčnému životu posmrtnému, k transcendentálnu či metafyzické podstatě bytí, lze také mluvit o hodnotě duchovní či spirituální. Pokud nás bude zajímat, jak si umělci a díky nim i další lidé v různých dobách a v různých zemích představovali biblický Jeruzalém, pak lze v jeho zobrazeních nalézt i hodnotu informativní či kognitivní. Vezmeme-li pak samotnou Bibli jako dílo literární, nelze si nevšimnout jejích hodnot morálních. Je třeba také zmínit její hodnotu historickou, neboť obrazy z jiných období mohou být zdrojem zajímavých historických poznatků, jako například jak se lidé z různých společenských vrstev v různých dobách a v různých zemích oblékali, co jedli a pili, jak vypadaly přístroje a zbraně, které používali, jak stolovali, jak pekli chleba atp. Umělecká díla mohou mít také hodnotu společenskou: mohou například vybízet ke zrovnoprávnění žen, k rasové či náboženské toleranci, mohou „bojovat“ za práva menšin, zviditelňovat hrůzy válek, vybízet ke spravedlivějšímu uspořádání společnosti nebo propagovat různé ideologie či politické režimy. A umělecká díla mají také hodnotu peněžní, nazývanou též finanční, ekonomickou či tržní. Kolik takových hodnot mohou umělecká díla mít? Dají se vyjmenovat? Souhlasím zde s Malcolmem Buddem, který píše, že „[umělecké dílo] může mít tolik hodnot, kolik je hledisek, z kterých může být hodnoceno“.234 Mají však při hodnocení uměleckých děl coby umění tyto další hodnoty stejný charakter a stejnou váhu jako hodnota estetická a hodnota umělecká? Mám za to, že tyto další hodnoty, které bych nazval vedlejšími, kontingentními či příležitostnými, nejsou s uměním bytostně spjaté, a to v tom smyslu, že je umělecká díla sice mít mohou, ale také je mít nemusí. Zatímco estetická a umělecká hodnota jsou nutnými podmínkami uměleckosti, o kontingentních hodnotách to evidentně neplatí. Kromě toho, že se tyto příležitostné hodnoty na rozdíl od hodnoty estetické a hodnoty umělecké vyskytují pouze u některých děl, ale u jiných ne, je možné argumentovat (a mnozí filosofové umění tak činí) i tím, že nepatří k těm hodnotám, jež je nutno brát v úvahu, když dílo posuzujeme coby umění. Nejsou to ty hodnoty, kvůli kterým si uměleckých děl ceníme coby umění. Je zde ještě jeden zásadní rozdíl. Jak o hodnotě umělecké, tak i o hodnotě estetické lze říci, že zvýšením každé z nich se zvýší i celková hodnota díla coby umění. Jinými slovy, zvýšení míry estetické nebo umělecké hodnoty (případně obou) bude vždy ku prospěchu věci. To však neplatí o příležitostných hodnotách. Zvýšený důraz na ideologickou či propagační hodnotu díla může jít jak na úkor hodnoty estetické, tak i na úkor hodnoty umělecké. Ve Stalinově Sovětském svazu a taktéž v Hitlerově třetí říši anebo v Československu po únoru roku 1948 došlo v důsledku politizace umělecké sféry k nebývalému úpadku umění. Právě tak může vysoká míra hodnoty didaktické, morální, informativní, terapeutické, zábavní atp. uměleckým dílům spíše uškodit než prospět a snaha o maximalizaci emoční hodnoty může vést od seriózního umění ke kýči.   228 Alfred Lessing rozlišuje stupňovitě mezi pěti významy pojmu „originalita“. Pouze ten pátý se blíží tomu, co označuji za „význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění“. Umělecká hodnota se však i od tohoto pojetí originality zásadním způsobem liší, hlavně tím, co je řečeno v druhém bodu navržené definice. Lessing, A.: What is Wrong with Forgery, The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 23 (1964), s. 435–450. 229 Mám za to, že pojem „krása“ není v souvislosti s kubistickými díly nevhodný. Přijde mi například zcela přirozené říci, že Braqueův obraz Zátiší s hrozny a klarinetem je krásný, i když se pochopitelně jedná o jiný (kubistický) druh krásy, než je (expresionisticky) krásný Jawlenského portrét Alexandra Sacharova nebo (renesančně) krásný obraz benátské scenerie Gentilla Belliniho. 230 Dílo může být velmi originální ve smyslu radikálního odklonu od uznávané tradice a stávajících estetických norem, a přesto zůstat bezvýznamné. Některé inovace prostě nikam nevedou. 231 Srov. Savile, A.: The Test of Time. London: Blackwell, 1983. 232 Jedním takovým intersubjektivně ověřitelným faktem je například to, že Avignonské slečny jsou (pomineme-li přípravné skici) prvním kubistickým obrazem. Právě tak lze standardním způsobem ověřit, že kubismus byl ve své prvotní fázi vývoje záležitostí dvou umělců, Picassa a Braqua, a že ostatní kubisté se k principům tohoto stylu přihlásili až později. U odvážnějších tvrzení, jako například že „kubismus byl snad nejdůležitější a rozhodně nejkomplexnější a nejradikálnější uměleckou revolucí od dob renesance“ (Golding, J.: Cubism, s. 15), může být ověřování složitější, ničím se však zásadně nebude lišit od ověřování obdobně zobecňujících tvrzení z jiných oblastí historie. 233 To pochopitelně neznamená, že v určování či v odhadech umělecké hodnoty nelze chybovat nebo že příslušnou historii vlivů nelze zkreslovat. Takové problémy však provázejí všechny vědní obory. 234 Budd, M.: Artistic Value, citováno z Lamarque, P. – Haugom Olsen, S. (eds.): Aesthetics and the Philosophy of Art, s. 262.   Tomáš Kulka (*1948) začal studovat filosofii a politickou ekonomii na FF UK v Praze roku 1967. Po sovětské invazi odešel do Anglie, kde studoval filosofii (u sira Karla Poppera) a ekonomii na London School of Economics (B.A. 1971). V roce 1972 se přestěhoval do Izraele, kde pokračoval ve studiích filosofie na Hebrejské universitě v Jeruzalémě (M.A.  1976, Ph.D. 1986) a pracoval jako zpravodaj Svobodné Evropy pro Blízký východ (1973–1991). Na Jeruzalémské universitě přednášel logiku, dějiny moderní filosofie, filosofii vědy a estetiku. V roce 1988 přešel na universitu v Tel Avivu, kde na katedře filosofie založil odbor filosofie umění. V letech 1992–1995 přednášel také (jako hostující profesor) na Středoevropské universitě v Praze. Od roku 1996 působí na katedře estetiky FF UK. Kniha Umění a kýč (Torst, 1994, 2000, 2014) vyšla rovněž anglicky, finsky, hebrejsky, polsky a (ve zkrácené verzi) španělsky. Do polštiny byla přeložena i jeho další kniha Umění a falzum (Academia 2004).   Nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 264 stran.

Čas načtení: 2024-09-18 13:31:51

TEST OSOBNOSTI – CO JSTE NA OBRÁZKU VIDĚLI PRVNÍ: Odhalí vaši tajnou vlastnost

Tento test osobnosti odhalí vaši novou stránku! Části, které tvoří naši osobnost, jsou složité a může být obtížné samostatně zjistit, které osobnostní rysy jsou pro vás nejdůležitější. Tento test vám prozradí, zda jste více zaměřeni na svůj osobní růst a rozvoj, nebo na pocity a péči o druhé. Pro ně je určen následující postup. Čeho […]

Čas načtení: 2024-11-28 00:00:00

Práci chce změnit polovina Čechů. Zhatit kariéru ale může digitální stopa

Kdo by nechtěl získat vysněnou pracovní pozici a zvednout si tak i svůj příjem. Uvažuje o tom polovina zaměstnanců. Pokud si ale myslíte, že při hledání nové pracovní příležitosti je nejdůležitější životopis a motivační dopis, jste na omylu. Personalisté dnes sledují nejen to, co o sobě řeknete přímo, ale i to, co o vás odhalí internet. Pozvání na pohovor se tak nemusíte vůbec dočkat a můžete si pokazit i svou kariéru.

Čas načtení: 2023-11-22 09:58:11

To nejdůležitější jsme se ve škole nenaučili, říká expert na talentovou diverzitu

Proč se jako děti ve školách neučíme vědomosti, které v životě opravdu využíváme? Možná, že když se řekne letopočet 1212, tak vám v mysli naskočí Zlatá bula sicilská. Jenže jak takovou informaci využíváme v každodenním životě? Proč se raději neučíme, jak zdravě komunikovat s druhými lidmi? Jak kooperovat, naučit se vzájemně využívat naše silné stránky … To nejdůležitější jsme se ve škole nenaučili, říká expert na talentovou diverzitu Pokračovat ve čtení » The post To nejdůležitější jsme se ve škole nenaučili, říká expert na talentovou diverzitu first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2019-12-01 16:36:43

Zarudlá a podrážděná pokožka? Zkuste dvojí máchání, zdánlivě jednoduchou věc, která pomůže

Objevila se vám vyrážka či zarudnutí na pokožce i přesto, že jste na sobě měli oblíbené tričko vyprané v pracím prášku a v aviváži, kterou dlouhodobě používáte? Věnujte tomu pozornost, alergie na prací prášek se může objevit kdykoliv. Pomůže praní s dostatečným mácháním i změna prostředku. „V zimě je naše kůže velice namáhaná. Vysilují ji teplotní výkyvy, suchý vzduch i teplé oblečení, kterým se chráníme před zimou. Výsledkem je citlivější pokožka a problémy, jako alergie či podráždění, se vyskytují podstatně častěji,“ říká dermatoložka MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. Citlivěji může naše pokožka reagovat také na prací prostředky, které bez předchozích problémů dlouhodobě užíváme.   Prací prostředky a aviváže obsahují hned několik látek, které mohou kůži dráždit. Mezi nejrizikovější složku patří parfémy. Nepříjemnou vyrážku mohou způsobovat také obsažená barviva, chemikálie nebo konzervační látky. K vyvolání reakce svědění, zarudnutí, vzniku šupinek, prasklinek nebo dokonce vyrážky či puchýřů stačí velmi málo alergenu nebo jeho zbytkové množství, které může na oblečení zůstat po jeho praní. Z alergologického hlediska totiž čisté není ani ze skříně vytažené oblečení. Víte, že… jednou z nejrizikovějších složek pracích prášků jsou přírodní parfémy? Potrápí především citrusy a skořice. Co s tím? Nejdůležitější je dostatečné máchání Před problémy nezavírejte oči a nepřecházejte signály podrážděné pokožky, bez řešení problémů může dojít ke zhoršení situace. „Každá alergická reakce je specifická. Obecně ale platí, že nejdůležitější je odstranit dráždící látku. V případě potíží doporučujeme nezapomínat na důkladné máchání prádla v cyklu praní a změnu pracího prostředku,“ říká MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. K odstranění zbytku pracího prášku a aviváže přispívá dvojité máchání prádla. Lidé se ale často snaží během praní šetřit vodou. Existují dokonce pračky, které v rámci zmíněného šetření méně důkladně máchají a spotřebovávají minimum vody. Právě nedostatečné máchání prádla má za následek to, že se na oblečení i v jeho tkaninách udrží více pozůstatků pracího prostředku a aviváže, které nás mohou při nošení dráždit. Jeden máchací cyklus nás vyjde maximálně na korunu, což určitě za příjemnější nošení prádla stojí. Spoléhat bychom neměli ani na to, že pokud necítíme žádné obtíže ihned po oblečení se, je vše v pořádku. Čím déle máme oblečení s pozůstatky prostředku na sobě, tím delší čas mají na působení na pokožku. „Na máchání by neměli šetřit především lidé s citlivější pokožkou, lidé s atopickým ekzémem a rodiny s dětmi. Dětská pokožka, zvlášť do třetího roku života, je totiž velice citlivá. Nezapomínejte, že nejdůležitější je zdraví vás i vašich blízkých,“ uzavírá dermatoložka MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D.        TZ

Čas načtení: 2023-01-29 18:31:42

Co vědět, než odjedete do Ománu

Omán, nacházející se na jihovýchodě Arabského poloostrova, je plný nádherných přírodních úkazů a architektonických krás. Proto je škoda, že lidé o této zemi příliš mnoho neví. V tomto článku vás seznámíme se základními informacemi o Ománu, které se vám budou při dovolené hodit. Trocha základního infa o Ománu Jsou místa na světě, která se prostě … Pokračování textu Co vědět, než odjedete do Ománu → Příspěvek Co vědět, než odjedete do Ománu pochází z Život na cestách Podobné články: To nejdůležitější o doutnících, co musíte vědět před cestou na Kubu Hotel Burj Al Arab, Dubaj Au Pair v USA a Velké Británii: Vše, co potřebujete vědět – 2. část

Čas načtení: 2024-03-15 10:40:31

Nejdůležitější je u práce pro koho pracujete a jak pro něj pracujete

Optimální práce z vás udělá rychle milionáře, nejdůležitější je u práce pro koho pracujete a jak pro něj pracujete, jde o to být v nějaké specializaci nejlepší, je to jako ve sportu kde je konkurence a jenom ti co jsou nejlepší jsou milionáři. Mnozí hledají způsoby jako je protekce a korupce, zde platí rychle nabyl… Číst dále »Nejdůležitější je u práce pro koho pracujete a jak pro něj pracujete

Čas načtení: 2024-09-09 09:00:45

Nejdůležitější keynote roku pro Apple je tu! Sledujte odhalení iPhone 16 a Apple Watch 10

Dnešní keynote Applu je pro řadu uživatelů tou nejdůležitější technologickou událostí roku Kromě nových iPhonů řady 16 bychom se měli dočkat Apple Watch Series 10 a Watch Ultra 3 Dnes večer se dozvíme, kdy se všechny novinky dostanou do prodeje a kolik budou stát Už dnes večer v 19:00 našeho času Apple představí své nejnovější produkty. Hlavními hvězdami večera budou samozřejmě nové iPhony. Opět se dočkáme čtveřice modelů – iPhonu 16, iPhonu 16 Plus, iPhonu 16 Pro a iPhonu 16 Pro Max. První dva budou cílit na běžné uživatele, řada Pro pak na ty náročnější. Nové iPhony letos dostanou speciální boční tlačítko, a to včetně základních modelů, rychlejší procesory, podporu Wi-Fi 7 i vylepšení v oblasti fotoaparátů a záznamu videa. Přečtěte si celý článek Nejdůležitější keynote roku pro Apple je tu! Sledujte odhalení iPhone 16 a Apple Watch 10

Čas načtení: 2015-10-16 00:05:43

Co považuji v životě za nejdůležitější

Kdybyste mě potkali před pár lety a zeptali se mě, co považuji za smysl života, odpověděl bych vám, že být šťastný. Všichni chceme být přece šťastní a pro spoustu lidí to je i životním cílem. Jak moc chcete být šťastní? Jak často? V které dny? Neustále? Permanentní štěstí neexistuje. Protože na světě existuje zlost, bolest, […] Příspěvek Co považuji v životě za nejdůležitější pochází z Ho´oponopono.cz

Čas načtení: 2013-05-27 05:00:00

3 nejdůležitější SEO nástroje, které vám zjednoduší práci

Objevte 3 nejdůležitější programy, které vám pomohou získat návštěvníky z vyhledávačů na vaše stránky. Ulehčete si práci při SEO použitím nástrojů, které jsou každodenním pomocníkem při práci internetových marketérů. Všechny si můžete vyzkoušet zdarma, tak vzhůru do toho. Profesionalita v různých o ...

Čas načtení: 2012-02-06 00:00:00

Sspodní prádlo Marks & Spencer: Nová kolekce je tady!

Spodní prádlo, neustále omílaná a ta nejdůležitější část šatníku každé ženy či dívky! Nejdůležitější je vybrat to správné prádlo pro vaše tělo. Máte raději hedvábí, klasickou bavlnu nebo máte rády prádlo s push-efektem? Pojďme se společně podívat na spodní prádlo Marks & Spencer. Dodejte svému tělu ...

Čas načtení: 2019-07-29 15:25:56

4 nejdůležitější věci, se kterými vám pomůže firemní informační systém

Řešení pouze pro středně velké společnosti a větší podniky? Vhodně zvolený informační systém přináší spoustu výhod i menší firmě či OSVČ. Přečtěte si o nich… The post 4 nejdůležitější věci, se kterými vám pomůže firemní informační systém first appeared on Online-podnikani.cz.

Čas načtení: 2015-02-17 05:00:00

Nejdůležitější first-person akce posledních pěti let

First-person akce patří dlouhodobě k nejpopulárnějším video herním žánrům na všech platformách. Alespoň podle prodejů určitě. Žebříčky těch nejlepších jsou kvůli své subjektivitě vždy diskutabilní. Pokud bychom však chtěli vybrat ty nejdůležitější a nejvlivnější, můžeme se opřít o některá objektivní ...

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-06-03 09:31:15

Filozof Michael Hauser: Etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně

Politická levice je v krizi. Má ještě nějaké trumfy, pomocí kterých se může vrátit na výsluní? Zeptali jsme se českého filozofa Michaela Hausera.   Má levice stále co nabídnout? Podíváte-li se na dva nejvýznamnější problémy dnešního světa – růst nerovností a klimatickou krizi – zjistíte, že se jedná o problémy, na které lze nalézt levicovou odpověď, či které dokonce takovou odpověď vyžadují. Nerovnost je tématem levice po staletí a i u ekologické krize se jasně ukazuje, že s individualismem nevystačíme. Snížení osobní spotřeby na odvrácení ekologické katastrofy nebude stačit. Je třeba řešení systémového, a to může dát jedině levice. Problém ale je, že levice na tyto dvě výzvy nedokáže z různých důvodů reagovat.   Proč? Především proto, že levice se nachází ve fázi transformace. Její tradiční formy se rozpadly. Novou tvář stále hledá.   A nebude ji Corbyn – toho ještě před volbami mimochodem začal ostřelovat i levicový britský tisk… To bylo proto, že Corbyn, ale třeba i Sanders, vracejí do hry otázku třídní nerovnosti.   Právě proto jsem ho zmiňoval. Ukazuje se totiž, že když někdo přijde s pokusem řešit otázku nerovnosti, o které jste řekl, že je jedním ze dvou nejvýznamnějších problémů dneška, nenarazí na nikoho jiného než na levicový establishment. Je otázka, zdali v určitém ohledu není překonán rozdíl mezi levicí a pravicí. Myslím tím etablovanou levici a pravici.    Jak to myslíte? Všimněte si, že etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně, kdežto pravice – zvláště ta konzervativní – se v některých bodech chová sociálně. Jinými slovy, promíchalo se to. Je to smutné, ale etablovaná levice se dostala do rozporu s levicovými ideály, třeba právě s již zmiňovanou rovností.   Skutečně? Nepodporuje-li Sanderse nebo Corbyna, kteří třídní nerovnost chtěli snížit, je to nad slunce jasné.   Levice ale podporuje odstranění jiných typů nerovnosti, třeba nerovnosti mezi muži a ženami nebo zvedá identitní témata a nerovnosti, které s tím souvisejí. Proč ne, nemusí to být v rozporu. Corbyn a Sanders proti boji za rovnost mužů a žen nebo proti otázce genderu nic nemají. Zároveň ale tvrdí, že je třeba mluvit i o věci, o které levicoví liberálové nemluví, a tou je třídní nerovnost.   Proč s tím u etablované levice narazili? Protože labouristický i demokratický establishment je součástí ekonomických struktur.   Corbyn nicméně nenarazil jen u levicového establishmentu, on kandidoval ve volbách a narazil u voličů, kteří dali přednost Johnsonovi. Na to je několik odpovědí. Voliči zatím nejsou zvyklí setkat se s tématy, se kterými Corbyn přišel; je to pro ně nové. To ale neznamená, že by s Corbynem britští voliči nesouhlasili. Podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění, tak většina Britů například požaduje socializaci železnic nebo omezení privátních bank. Čili kroky, které souzní s tím, co Corbyn říkal – o to víc je otázka, proč voliči Corbyna nepodpořili, palčivá. Možná, že karta, s níž Corbyn přišel, je opravdu natolik nová, že mu voliči prostě neuvěřili, že je něco takového vůbec možné. Dalším důvodem, proč nezískal jejich podporu, a řekl bych, že to je důvod hlavní, bylo to, že kampaň probíhala v době Brexitu a Corbyn se k této otázce nedokázal postavit. Kolísal. V něčem říkal Evropské unii ano, v něčem ne. To byla politická chyba. Já ho za to neobviňuji. Byl pod velkým tlakem. Ale ve chvíli, kdy většinu voličů zajímá jedno jediné téma, Brexit, a Corbyn je v něm nevyhraněný, tak se nedivte, že voliči dali přednost Johnsonovi, který odpověděl jasně. V Británii se situace kolem Brexitu vlekla roky, vypadalo to na pat a další potácení Británie v něm, a tak voliči dali přednost Johnsonovi. Zvolili konec potácení. Bylo to docela logické.   Proč je sociálnědemokratický typ stran na ústupu? Je to proto, že sociálnědemokratické strany se dlouho snažily držet středovou pozici, uzavíraly kompromis mezi prací a kapitálem. Vycházely z představy – která ale kdysi měla své opodstatnění – že požadavky práce a kapitálu lze sladit. Jenže se ukazuje, že ve světě oligarchického kapitálu, daňových rájů a gigantických sociálních rozdílů už něco takového možné není. Proto je levice rozvrácená. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je vůbec možné onen oligarchický kapitál, jak mu říkáte, porazit a dosáhnout změny? V mnoha zemích již existují různé formy odporu vůči tomuto stavu věcí, otázka je pouze ta, jak je přetavit v reálnou politickou sílu. Nejdále v tom bylo hnutí spjaté se Sandersem. Ten sice z prezidentské kampaně vypadl, ale jeho hnutí se v politickou sílu transformovat skutečně dokázalo. Totéž lze říci o Indignados ve Španělsku. Jinými slovy, běží o to, jak přetavit masové hnutí v politickou organizaci. Nic lepšího není. To, co se děje ve Spojených státech, je nadějeplné o to víc, že Spojené státy byly a do značné míry stále ještě jsou hegemonem světového systému. Tam je jedno z hlavních míst, kde se rozhoduje o podobě globalizace světa. Pamatujete na to, co řekl Slavoj Žižek ve chvíli, kdy byl poprvé zvolen Trump? Řekl, že kdyby mohl volit, podpořil by Trumpa a ne Clintonovou. Spousta lidí z levice ho za to kritizovala. Předhazovala mu, že podporuje konzervativce, ne-li úplného fašistu. On to ale vysvětlil tak, že Trumpův úspěch může vyvolat nezbytné změny uvnitř demokratické strany. Když se ho na to nedávno někdo znovu zeptal, řekl, že si stále myslí totéž. A vidíte, ukázalo se, že měl pravdu.   Nejsem si jistý. Proti Trumpovi bude kandidovat obdoba Clintonové Biden a nikoli Sanders. Ten po čtyřech letech znovu prohrál. Je pravda, že jeho hnutí nakonec nebylo tak silné, jak být mohlo.   Už před čtyřmi lety byl Sanders dostatečně silný na to, aby svedl celkem vyrovnanou bitvu s Clintonovou, takže je otázka, zdali se stalo vůbec něco. Skutečně se to do jisté míry opakuje. Přece jenom si ale myslím, že v hnutí demokratických socialistů jistý vývoj směrem k lepšímu nastal.   Kdybyste dnes dostal tutéž otázku, jakou před čtyřmi lety dostal Žižek, koho byste volil – Bidena nebo Trumpa? Já osobně bych nevolil nikoho, jenže Žižek říká, že to je alibismus. Teď je levice ve Spojených státech na křižovatce. Pravděpodobně zvítězí opět Trump a je otázka, co dělat. Už podruhé se bohužel ukázalo, že demokratický establishment nepodpoří hnutí, které chce významnější sociální a ekonomické změny. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď budou demokratičtí socialisté dál vyvíjet aktivity uvnitř demokratické strany s nadějí, že jednou se ledy prolomí, jenže nevíme, jak dlouho jim to vydrží, anebo se pokusit vytvořit jinou formu politické organizace. Pro něco takového ostatně najdeme v dějinách Spojených států model. Vzpomeňme na Martina Luthera Kinga. Bylo to sice v jiné době, ale jemu se podařilo díky masovému hnutí, nikoli straně, vyvolat výrazné změny v americké společnosti.   Jakou cestu byste zvolil? Spíše tu druhou, protože odpor establishmentu je zažraný do morku demokratické strany.   Považujete vůbec současnou demokratickou nebo – v Británii – labouristickou stranu za potenciálního spojence levice, anebo jsou již příliš prohnilými organizacemi? Na to se momentálně nedá odpovědět. Každopádně se domnívám, že hnutí demokratických socialistů bude nadále pokračovat ve svých aktivitách uvnitř demokratické strany, možná získá další senátorská křesla, ale že současně zesílí aktivitu ve směru vytvoření politické organizace nového typu.   Zní to jako pohádka s nejasným koncem. Taková je situace. Je neurčitá, nikdo neví, jakým směrem se vydat.    Ve chvíli, kdy se Trump v té samé situaci dokáže pohybovat jako ryba ve vodě, je něco takového katastrofa. Dodejme historický kontext. Jedna věc je zvláštní, a sice že ve dvacátém století po ekonomické krizi většinou posílila pravice. Stalo se tak mezi válkami, v sedmdesátých letech i po roce 2008. Mimochodem na vlně poslední krize se v současnosti ještě plavíme. Teď přichází s největší pravděpodobností nová krize, takže se dá očekávat, že znovu posílí pravice. Zatím sice nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je, ale je to tak.   Levici nezbývá než čekat na světlé zítřky, protože dnešek prohrála? Chápal bych nynější krizi spíše jako příležitost. Levice se nad sebou může zamyslet a nalézt nová východiska. Každopádně se už teď ukazuje, že představy o klidném sociálním státu se staly utopií. V etablované levici sice pořád převládá myšlenka, že se to nějak přežije a my se k sociálnímu státu vrátíme, ale nevrátíme.   Neměla by si levice připustit, že lidé jsou lidé, že pravice bude vyhrávat až na výjimky vždy a že úkolem levice je předkládat alternativní, byť trochu utopické vize? To je málo.   Na víc to v realitě nevypadá. Ale ano, vypadá. Levice totiž drží některé trumfové karty, byť je zatím tak úplně nevidí a nezúročuje. Přežití je ale opravdu v zájmu většiny společnosti, snad dokonce i v zájmu některých oligarchů. To není jen nějaká krásná myšlenka. To je existenční otázka. To není utopie.   Myslíte, že lze začít mluvit o ekologické krizi a o tom, že je třeba se uskromnit, když teď, v čase koronaviru, celkem jasně vidíte, jak veliký problém lidé spatřují už třeba jen v tom, že se v létě možná nepojedou vykoupat k moři? Tak to není. Nedávno jsem studoval výzkum vývoje hodnot v České republice a z něj vyplývá, že šedesát procent tázaných preferuje ekologii i za cenu nižšího hospodářského růstu nebo třeba dokonce i za cenu ztráty části pracovních míst, a pouze třicet procent preferuje ekonomiku před ekologií. Jiné statistiky, které se ptají na otázku, jaká hodnota je v životě nejdůležitější, odhalují, že na prvním místě lidé samozřejmě jmenují lásku a mezilidské vztahy, ale když se sejde k hodnotám týkajícím se společnosti nebo politiky, tak na prvním místě zmiňují mír, na druhém životní prostředí a teprve až potom demokracii. Mnozí politici žijí s určitými představami o tom, co si většina myslí, jenže ona to vůbec nemusí být pravda. Politici si třeba mysleli, že většina Čechů nechce pustit do České republiky žádné migranty, ale ono to bylo taky trochu jinak. Každý druhý Čech byl ochoten migranty za určitých podmínek přijmout. Sice se říká, jak jsou Češi proti migrantům, ale ono je velice ošidné vycházet jen z dojmů nebo z toho, co vám prezentují média.   Rád bych chvíli hovořil o Michéově textu Tajnosti levice, který je teď v Česku hojně debatován jakožto možné východisko z krize pro levici. Měl bych zejména určitou výhradu k tomu, jak Petr Drulák Michéu představuje. (Viz rozhovor s Petrem Drulákem v Literárních novinách 4/2020 – pozn. autora) Drulák příliš zdůrazňuje, že Michéa je konzervativní. Ve skutečnosti ale Michéa usiluje o rehabilitaci třetího politického proudu. Je liberalismus, je konzervativismus a je socialismus. Po několik desetiletí to vypadalo, že socialistický proud se kamsi vytratil. V devadesátých letech probíhala debata liberálů s konzervativci nebo komunitaristy, ale socialismus nebyl nikde. Když teď Petr Drulák zdůrazňuje, že socialismus má být konzervativní, tak vlastně nenavrhuje nic jiného než jednoho spojence zaměnit za druhého, zavrhnout liberály a spojit se s konzervativci. Vyvolává to dojem, že socialismus je takové nedochůdče, které se musí k někomu přisát, protože jinak nepřežije. Jenže Michéovi jde přece o to vrátit do hry socialismus – bez přívlastků. Jde mu o návrat k ideálům a cílům socialistické politiky. Michéa v přeloženém textu jasně říká, že tu jsou tři myšlenky, jež by měly být každému socialistovi drahé. Zaprvé, zrušení třídních nerovností, zadruhé, odstranění patriarchálních předsudků, zatřetí, ukončení útlaku menšin. Drulák tyto dvě poslední myšlenky nezdůrazňuje. Jinými slovy, je tu problém se způsobem přenesení Michéy do české kotliny. Ve Francii a v západní Evropě se politický liberalismus často projevuje absurditami, výstřelky. Vzpomeňme na návrh švédské Levicové strany zakázat močení ve stoje nebo na snahu německých levicových liberálů odstranit některé názvy ulic, kde se vyskytují jména spjatá s diskriminací nebo kolonialismem, jako je Kryštof Kolumbus. Na toto Michéa po právu reaguje. Ale Michéa současně vůbec nepopírá rovnost mužů a žen nebo politiku ochrany menšin. On se vzpírá jen těmto výstřelkům.   Michéa ale přece v textu hovoří o politickém a ekonomickém liberalismu jako o rodných bratrech. Nekritizuje jen výstřelky, ta kritika je hlubší. Ano, tak to je, ale přece jen bych trval na tom, že v Drulákově přenosu to vypadá, jako by snad Michéa odmítal z liberalismu úplně všechno. Někteří lidé to pak pochopili tak, že Michéa chce patriarchát. A to není pravda. Michéa žádný návrat patriarchálních pořádků nechce, a to že se diskuze o něm často svede k těmto tématům, je způsobeno tím, že Drulák jej představil spíše jako konzervativce, a ne jako socialistu. Drulák měl zdůraznit také i Michéovo odmítnutí nerovnosti mužů a žen a útlaku menšin. Michéa není totéž, co konzervativismus. Někteří recenzenti pak nebyli schopní odlišit Michéovy názory od názorů kardinála Duky.    Souhlasíte s Michéovým zpochybněním slova „levice“? S tím nemám problém. Levice je v očích vykořisťovaných, řekneme-li to postaru, či chudých pracujících žijících někde na periferiích považována za elitářskou. Tak to prostě je. Nemělo by nám jít o obhajobu levice, ale o obhajobu socialismu. Možná, že to nejdůležitější je ukázat, že socialismus je něco docela jiného než reálně existující levice.   Michéa je člověkem z mimoakademického prostředí. Zakládá si na tom. Má levice Michéu následovat i v tomto? Dovedu si dost dobře představit, jakou reakci francouzské akademické obce tím musí Michéa vyvolávat... (smích) Vezměme si ale za příklad spíše Alaina Badioua. Ten taky kritizuje akademii, její schematismus a provoz. Ale Badiou působí na slavné École Normale Supérieure. Je tam sice přehlížený, nedali ho ani do ročenky, protože by to vadilo sponzorům, ale působí tam. Jinými slovy, nevidím cestu v odchodu z akademického prostředí. Naopak je třeba tam zůstat a působit jako Badiou. Buďme jeho součástí a ukažme, že akademická práce může vypadat jinak, než jak běžně vypadá.   Dovolte ještě poslední poznámku k Michéovi. Jako jeden z mála francouzských intelektuálů se přihlásil k hnutí žlutých vest. Spousta lidí na levici ale toto hnutí odmítala a kritizovala kvůli xenofobním výrokům. To má socialista chápat xenofobii? Má pochopit, proč se tak ti lidé vyjadřují.   Někdy je třeba skutečně velkého pochopení.  Někdejší voliči francouzské komunistické strany začali v osmdesátých letech volit Le Pena. Proč? Stali se z nich ze dne na den xenofobové? Ne. Neměli jen žádný politický subjekt, který by vystupoval proti establishmentu.   Mluvíte-li takto, pak se nelze nezeptat na to, co by mělo být výsledkem boje proti establishmentu? Kolaps? Kolaps přichází sám. Je jedno, co si kdo přeje. Nejsme v pohádce – nestačí si něco přát. Kolaps současného systému je dost reálný. My se sice můžeme ještě chvíli tvářit, že to tak není, ale už ne dlouho. Dnes je třeba se připravovat nebo alespoň přemýšlet, co dělat, až kolaps přijde v celé své mohutnosti. To není levičácká úchylka nebo obsese. Tento systém v dané podobě prostě a jednoduše není schopen řešit klimatickou krizi ani nerovnost.   Nevěříte, že lidé mohou v demokratických volbách zvolit politiky, kteří budou ochotni a schopni vyřešit klimatickou krizi? Tomu věřím – ale až za socialismu. (smích) Do té doby všichni politici, i ti, kteří to myslí strašně dobře, budou stát před abstraktní silou procesů kapitálu, který vyžaduje akumulaci zisku či dobývání renty bez ohledu na následky. To je ta Marxova abstraktní moc, která stojí nad lidmi. Není to věc volby. Nestačí si říct, že je něco špatně, a začít prosazovat něco lepšího. Tím problém neodstraníme. Nejprve musíme přijít na to, jak zvrátit tuto abstraktní moc vládnoucí nad společností. Nevěřím na to, že se sejde rada moudrých, vydá nějaké doporučení a tyto dva základní problémy se začnou řešit. To se nestane. Nebo si mám myslet, že bude vyřešena krize poté, co se sejde americký a čínský prezident a dohodnou se na nějakém plánu? Vždyť je to absurdní. Bez nastolení otázky kapitálu se nic nezmění. Kapitál má dnes zombie podobu, je to neproduktivní renta a potřebuje vytvářet dluh. Jde mi o to, aby se o ekologické krizi a nerovnostech začalo uvažovat tak, že je těžko vyřešíme, pokud nad námi bude vládnout toto zombie. {/mprestriction}  Michael Hauser (* 30. 3. 1972, Trutnov) je český filozof a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Působí na katedře občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 2014 až 2020 člen Rady České televize. Do češtiny převedl například texty Slavoje Žižeka, Ericha Fromma, Maxe Horkheimera nebo Theodora Adorna. Napsal řadu knih, například Adorno. Moderna a negativita (2005) či Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků (2012).

Čas načtení: 2020-03-25 18:51:46

Inspirace Čínou a Jižní Koreou nám pomůže vyhnout se italskému scénáři

Řada evropských zemí přijímá v posledních dnech na první pohled tvrdá opatření, která mají za cíl zabránit šíření nového koronaviru. Inspirují se aktuálním vývojem v Asii, kde se osvědčila například okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování nových případů i karanténní opatření. Světová zdravotnická organizace přitom podobná opatření státům doporučila už v půlce února. SOUHRN: Česko dodržuje opatření dle WHO, která prokazatelně snižují přenos infekce mezi lidmi. Nemoc COVID-19 se týká všech, mnoho z nás je nebo v budoucnu bude bezpříznakovými přenašeči. Nošení roušek, dezinfekce povrchů a informovanost o způsobu přenosu je cestou ke snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví rychle překročila, naopak v Jižní Koreji se podařilo i díky novým technologiím křivku epidemie zploštit. Vývoj pandemie nového koronaviru zásadně dopadá na většinu obyvatel celého světa. Jako aplikovaná matematička sleduji tento vývoj od začátku letošního roku, kdy se objevily závažné zprávy o epidemii v čínském městě Wu-Han v provincii Hubei. Už v druhé polovině února vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) zprávu odborníků, která popisuje přesné postupy a opatření, které mají státy provádět, aby zastavily epidemii nebo snížily její rychlost. Závěry této zprávy jsou aktuální a smysluplné i dnes. Karanténu musí provázet občanská informovanost Základem opatření, které vládám navrhla WHO je extrémně proaktivní vyhledávání a odhalování případů, velmi rychlá diagnostika a okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování a karanténa úzkých kontaktů. Jde o jediná opatření, která v současné době prokazatelně narušují nebo minimalizují přenos infekce mezi lidmi. Zpráva také uvádí, že velká část světa není ani myšlenkově ani materiálně připravena implementovat opatření, která byla použita k zastavení COVID-19 v Číně. Takové varování se bohužel ukázalo jako pravdivé. V Česku máme zatím štěstí, jelikož vláda své opatření zavádí zcela v souladu s WHO a mnohdy lépe a rychleji než ostatní státy Evropy. V textu zprávy WHO z druhé poloviny února je také uvedeno, že je velmi důležitá občanská informovanost, a to výjimečně vysoký stupeň porozumění opatřením a jejich přijetí. Základní a nejdůležitější jsou karanténní opatření, tedy vyhýbání se dalším osobám, nošení roušek nebo časté mytí rukou. Problém se týká i mladých lidí Někteří lidé mají možná pocit, že se jich dramatické šíření nového koronaviru netýká, protože jsou zdraví, mladí a silní. Slyšíme také, že 80 procent případů má pouze lehkou formu nemoci. Taková tvrzení jsou ale zavádějící. Téměř polovina z „lehkých“ případů onemocnění COVID-19 má zápal plic. Za závažný průběh se pal považuje zbývajících téměř 20 procent lidí, jejichž plíce nezvládají nákazu bez nemocničního vybavení (kyslík, ventilace, mimotělní oběh).  Navíc se ukazuje, že mnohonásobně víc lidí nemoc přenáší, aniž by měli vůbec nějaké příznaky, a proto se ve statistikách neobjevují (článek Science ze 16. března uvádí odhad 86 procent bezpříznakových nakažených a experiment ve vesničce Vò ukazuje již v počátku epidemie tři procenta infekčních s většinovou bezpříznakovou skupinou).   Nošením roušek (jakýchkoliv, i podomácku vyrobených), snížíme významně rychlost přenosu nemoci. Podobně častá dezinfekce povrchů sníží přenos viru v populaci. Výsledkem bude snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie rychle překročila kapacitu svého zdravotnictví Zemí, která v současné době s pandemií bojuje nejvíce, je Itálie. Podíváme-li se na následující graf, uvidíme porovnání průběžné smrtnosti, tedy poměru mezi počtem lidí, kteří podlehli nemoci COVID-19 v dané lokalitě a nakaženými v tomtéž čase. Datové řady pro čínskou provincii Hubei, Itálii a Jižní Koreu jsou srovnány tak, aby začaly z epidemiologického hlediska v přibližně stejné době. Tou je druhá fáze epidemie, kdy počty nakažených začínají exponenciálně narůstat a 100 potvrzených případů.  Vidíme, že smrtnost v Číně se udržovala díky opatřením pod čtyřmi procenty. V Jižní Koreji se díky velmi vysoké míře testování a skvělým opatřením, které maximálně využívají moderní technologie dokonce držela pod jedním procentem. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví záhy překročila, a to se projevilo v masivním nárůstu průběžné smrtnosti. Lidem se závažnou formou nemoci se nedostávala péče, která by je mohla udržet při životě. V Itálii došlo velmi rychle k nedostatku ventilátorů, lůžek, zdravotnického personálu a materiálu. Proč jsou scénáře v zemích, které podcenily opatření téměř katastrofické? Je to proto, že dynamika epidemie nenarůstá lineárně a stejně tak nereaguje ani na opatření. Pokud jsou opatření jako omezení sociálního kontaktu zavedena dvakrát později, neznamená to, že počet případů bude dvakrát větší. Rozdíl je obrovský a vymyká se běžné zkušenosti a vykazuje dokonce skokovou změnu. Na obrázku je příklad intervence 25. a 50. den simulované epidemie. Spolu to můžeme zvládnout Nošení roušek a dodržování pravidel, která v nouzovém stavu vydala vláda ČR, je přitom velmi silnou zbraní. To, že je možné zvládat pandemii i v zemi, jakou je Česká republika, lze vidět na korejském vývoji. Jižní Korea zvládla druhou fázi epidemie (zploštila ji) za méně než měsíc a do dnešního dne tam na COVID-19 zemřelo ani ne 100 osob. Inspirujme se proto touto zemí. Podobně jako Jižní Korea jsme silní v moderních technologiích, navíc se nebojíme inovací. Nejdůležitější ale bude, jak zvládneme kolektivní chování, Nebuďme lhostejní a nosme roušky, dezinfikujme a chraňme své okolí i sebe. Jen tak to můžeme zvládnout. Zpracováno ve spolupráci s Cover Story. Článek byl převzat z webu Okoronaviru.cz.   Autor: Lenka Přibylová, Aplikovaná matematika, deterministické modely (i v epidemiologii), nelineární dynamika. Ústav matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Brno. Oponent: Jan Kulveit, globální rizika, matematické modelování epidemií, Future of Humanity Institute Oxford University. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-03 09:33:11

Tereza Horváthová: Člověk může udělat revoluci s pár lidmi

Až na konec světa zavede ve dnech 3. až 6. října návštěvníky Tabook. „Na konci světa“ je totiž jedno z jeho letošních témat. Tento táborský festival kvalitních malých nakladatelů vstupuje letos do svého osmého ročníku. Pořádá jej romanistka Tereza Horváthová se svým manželem, grafikem Jurajem Horváthem, kteří provozují nakladatelství Baobab.      Tak už poosmé. Co jste od Tabooku očekávali, když jste ho dělali prvně?  My jsme žádná očekávání neměli. Moje očekávání byla, že uděláme malý, komorní festival, a nečekali jsme, že se nám tak rozroste. Postupně si ale plníme některé sny, zvlášť co se týká ilustrace. Během těch osmi let jsme snad dokázali ukázat ty nejzajímavější lidi, kteří na evropské ilustrátorské scéně působí. Měli jsme tu velké výstavy Blexbolexe, Ataka, Henninga Wagenbretha, Gérarda Lo Monaka, Bjørna Rune Lie, Evy Lindström a mnoha dalších a podařilo se nám je konfrontovat s tím nejlepším, co se děje u nás...   Jak vybíráte nakladatele, kteří vystavují na Tabooku? Stane se, že někoho odmítnete? Stane. My chceme na festivalu Tabook ukázat to nejlepší, co v Čechách (i na Slovensku) vzniká. Ať už jde o knihy pro děti nebo dospělé, o filosofii, teologii, o prózu nebo poezii, tak se snažíme vybírat ty malé nakladatele, kteří věnují svým knihám absolutní péči. Ty, pro které je vydávání jejich životní projekt. Zveme ale i některé střední a větší nakladatele, někdy kvůli jejich specifickým edičním řadám a projektům. Tradičně jezdí Argo. Pro mě to podstatné z Arga není jejich běžná produkce, ale argovské historické řady, které dlouhodobě a pečlivě mapují terén středověkých a moderních dějin. Letos je jedním z našich témat „Snění o Americe“ a do debaty mimo jiné vstoupí právě autoři historických knih, kteří mapují cesty Evropanů na Západ, jejich sny i setkání s realitou...   Další témata Tabooku budou „Vysočina“, „Na konci světa“, „Vyprávění“ – proč? Letos jsme strávili tři měsíce na malinkém ostrůvku v Chorvatsku, a domu, kde jsme bydleli, se říkalo, že je to Kraj světa. Téma „na konci světa“ si člověk může vykládat různě: jako okraj, hranici, za kterou nic není, ale také místo, kam nikdo ani nepáchne, nebo kam se všichni bojí, místo zapomenuté nebo nějak odtržené,či naopak místo, které nám připadá nekonečně vzdálené a o němž sníme. Ve společnosti teď rezonuje i konec světa v ekologickém smyslu. Jako bychom se právě teď ocitli na nějakém okraji a před námi se prostírá jakési nepopsané pole budoucnosti. Co nám na tom konci světa zbyde? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co zažije na Tabooku člověk, který není ani nakladatel, ani teoretik ilustrace?  Vždycky říkám, že Tabook má několik vrstev. Jednu tvoří profesionální program pro lidi, pro které je kniha posláním a prací. Míním tím nakladatele, redaktory, editory, překladatele, knihovníky, knihkupce, učitele, studenty ilustrace... Ale další neméně důležitou vrstvou jsou všichni naši laičtí návštěvníci. Tabook je zároveň profesionální festival a festival, který je přístupný všem lidem. Od rodin s dětmi až po ty, kteří mají třeba jen rádi kulturu a chtějí se trochu povyrazit. Program nabízí širokou škálu čtení, setkání, debat, workshopů a specielních událostí. Nechybí koncerty a divadla ani čtení na pomezí performance, letos připravujeme nový formát – čtení v krajině. Plánujeme i čtení za rodinným stolem, což bude intimní setkání s autory, čtenáři, redaktory v táborských rodinách, které pro tu příležitost otevřou své dveře.   Asi je dobré říct, že všechny ty věci se dají obrazit pěšky. Není třeba studovat linky veřejné dopravy. To určitě ne. Tabook se odehrává v historickém centru s výhonky na různá skrytá krásná místa v dochodné vzdálenosti. Hlavní „stan“ je letos opět v klasicistní budově, kterou postavila v 19. století obec baráčníků, tedy ve Střelnici. První patro obsadí stánky více než sedmdesáti českých a zahraničních nakladatelů, v přízemí budou probíhat knihtiskové, výtvarné a literární dílny pro veřejnost a na mnoha jiných místech – na jevišti Divadla, v knihkupectví Jednota, v Dílně ad. – čtení, divadla, diskuse... Vždycky jsme chtěli zatáhnout do festivalu lidi, kteří tady žijí, a instituce, jež tady působí. Tradičně spolupracujeme s Městskou knihovnou (která sídlí pro změnu na Novém městě blízko botanické zahrady), kde probíhá specializovaný program pro knihovníky, ale i zvláštní program pro veřejnost.    Řada vystoupení se koná ve vinárnách či kavárnách – jak se k tomu majitelé staví? Jásají, že se prodá víc kafe a vína? Myslím, že mají Tabook rádi. Samozřejmě máme v Táboře blízké lidi, se kterými tradičně spolupracujeme, pomáhají nám dělat i festivalové kavárny a občerstvovny, ale vždycky se najde i někdo nový, o kom jsme nevěděli, nebo kdo něco otevřel a založil teprve nedávno. Někteří provozovatelé nás dokonce loni podpořili i malým finančním příspěvkem...   Jaká je podpora ze strany města? Město nás tradičně podporuje finančně (žádáme každoročně o grant na velké kulturní akce) a půjčuje nám i dvě městské galerie, Vodárenskou věž a Galerii U radnice, úzce spolupracujeme i s Odborem kultury, který nám ve všem vychází vstříc.   A co vyšší struktury, třeba ministerstvo kultury?  Ministerstvo kultury nás každoročně podporuje dost zásadní částkou. Zpočátku jsme byli hodně závislí na visegrádských grantech, ale nakonec jsme nechtěli žádosti „šít na míru“ visegrádským požadavkům. Už loni nás také začal trošičku podporovat i kraj, postupně si tedy nacházíme místo….   Autoři a nakladatelé ze Slovenska, Polska a Maďarska na Tabooku stejně tradičně bývají. Vždycky. Ale já nechci psát projekt jen proto, abychom odněkud vytáhli prachy. Jsem radši, když se pokryjí všechny věci, o které nám jde, než aby se některé upřednostňovaly.    Když se na to člověk podívá z hlediska podnikání, těžko asi můžete vybrat od nakladatelů tolik peněz, aby se vám vrátily. Co pro vás z Tabooku plyne? Proč ho chcete dělat? Ohledně financí nula od nuly pojde. Nakladatelé nám platí zcela symbolické částky, festival děláme pro ně. Jako nakladatel (tedy my jako Baobab) tu samozřejmě můžeme důkladně představit autory, které vydáváme, od ilustrátorů až po spisovatele. Vždycky jsem také chtěla propojit všechny lidi, kteří dobré knihy využívají ve své práci (učitele, knihovníky, lektory) s dobrými nakladateli. Tohle pole je v Čechách ještě málo poorané. Páteční dopoledne tak například věnujeme školám: probíhá paralelní Tabook pro školy. Podílí se na něm velká část našich hostů, spisovatelé, ilustrátoři, překladatelé vycházejí do škol a jinam do terénu.Kulturní osvěta mi vždy připadala důležitá. Hodně mi také záleželo na tom, abychom českou nakladatelskou scénu otevřeli ven, do světa… abychom ukázali, jaké skvělé věci tu vznikaly a vznikají. Teď se nám to ale celé rozrostlo do takových rozměrů, že skutečně uvažujeme, co nám to dává, jestli nám to nepřináší jen spoustu práce.    Slyším určitou pochybnost. Zajisté… Na druhou stranu, pro mě osobně (a myslím, že můžu mluvit i za Juraje) je asi nejdůležitější pracovní napojení na lidi, s nimiž to děláme. Na celý ten tým. To nejsou žádní profesionální produkční, jsou to všechno naši přátelé: ilustrátoři, autoři, kamarádi z Tábora i z daleka… Nakonec po dlouhých napjatých přípravách zažijeme krásné intenzivní tři dny, naplněné událostmi, spoluprací, hovory, setkáváním, a to jsou vlastně věci, které se nedají úplně docenit. Je to idealistická záležitost, ale vždycky se z ní pak něco urodí. Něco zajímavého, zvláštního, ale často i dost konkrétního. Uzavírají se tu různé pracovní (i nepracovní) svazky, rozjíždějí velké i malé podniky... Já si myslím, že i pro nakladatele Tabook funguje podobně. To je pro mě velmi podstatné.   Profese, jako jsou literární agenti, literární marketéři, budovatelé PR, lajfstajloví specialisté, jste zatím nezmínila.  Literární agenti už na Tabook léta jezdí, ve spolupráci s Českým literárním centrem pracujeme právě na propojování českých a zahraničních nakladatelů. No a v oblasti PR, reklamy, promo a lajfstajlu se opravdu moc nepohybujeme, neumíme to a možná ani umět nechceme… V Baobabu jsme nikdy nedělali placenou reklamu. Knihy, které vydáváme, propagujeme jiným způsobem, prostřednictvím živých setkání, výstav, čtení nebo malých kulturních událostí, a Tabook je toho samozřejmě součástí. My to tak děláme od začátku, kdy se to ještě tak moc nedělalo, dnes už je tenhle způsob „reklamy“ daleko běžnější. S kvalitní kulturou se dá přežít jen tehdy, když si člověk kolem sebe vytvoří široké okruhy obdobně naladěných lidí. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tady vynořil nějaký šlechtic, který by vzal naše osvětové usilování za své, nebo nějaká osvícená firma, jež by nás chtěla podpořit. Nikoho takového jsme zatím nenašli. Každoročně nás ovšem podporují menší podnikatelé z Tábora, kteří prožívají Tabook s námi.   Jak konkrétně se snažíte knihy propagovat? Letos vychází pátý, závěrečný díl povídkového cyklu ruského prozaika Varlama Šalamova. Na Tabooku postavíme dřevěnou boudu, a v ní bude probíhat dvaasedmdesátihodinové nepřetržité čtení z jeho knih. Jeho povídky vycházejí všude po světě rozdrobené do povídkových souborů, české vydání je snad jediné, které respektuje Šalamovův původní záměr. Jeho povídky o sovětském gulagu, o Kolymě jsou jedny z nejsilnějších próz 20. století. Je třeba je připomínat. Stejně jako klasické texty, které se, zdá se, už moc nečtou. Kdo čte opravdu Tolstého, Stendhala, Rilka? Kdo čte doopravdy klasickou antickou literaturu? Přijde mi zajímavé vrátit se k pramenům, k základům čtení, ke klasickým textům nebo základním kamenům moderní literatury. Číst své oblíbené texty budou nakladatelé, redaktoři, autoři...za stolem v táborských rodinách.   Takže návštěvníci přijdou k někomu domů, zují se a sednou si v obýváku? Ten formát zavedl už náš oblíbený Jihlavský festival dokumentárních filmů, jmenuje se to myslím domácí kino. Lidé opravdu přijdou k někomu domů na promítání. Je tam většinou i tvůrce, režisér, scenárista, ale někdy i střihač nebo kameraman... My bychom chtěli, aby vybrané texty četli lidé, kteří na nich redakčně pracovali. Nebo jsou přímo autoři (spisovatelé, básníci), kteří ty texty mají rádi. Bude si tak možné vyslechnout interpretované čtení. (Nedávno jsme doma četli skvělé paměti Cannettiho, který v druhém díle líčí takováta čtení Karla Krause, jež zásadním způsobem ovlivňovala tehdejší vídeňskou kulturní obec.) Budou to jen komorní setkání, ale já si myslím, že ty nejdůležitější události se vždycky dějí v malých hnízdech, v jádrech, a že člověk může udělat revoluci s pár lidmi. Tak to jsou naše revoluční buňky. Domácí čtení.   Navíc v husitském Táboře, kde se četlo, o husitské gramotnosti se vyprávějí legendy. Nevím, jestli se tady četlo, je otázka, jestli se tady spíš nebojovalo a nepilo. Atmosféra Tábora je zvláštní, je tu pořád cítit, že je to město, které bylo postaveno na obranu, jako vojenský tábor. Jako by jím všichni ti lidé jenom procházeli. Ve srovnání s jinými, dobře „loženými“ kulturními městy. Nicméně, možná proto se tu daří právě tomu festivalu, který děláme.    Co se ilustrátorů na Tabooku týká, jak se vám daří získávat jména jako Manuel Marsol? Tento španělský ilustrátor je opravdu hvězda, získal například cenu na Veletrhu dětské knihy v Boloni. Jak už jsem říkala: měli jsme štěstí, že první výstavy tu měli významní autoři z Francie, Německa, Švédska.... A každý dobrý mladý ilustrátor rád přijede, když ví, že tu před ním vystavoval Blexbolex, David B., Kitty Crowther… Na Manuela Marsola jsme natrefili prostřednictvím jeho knihy, kterou jsme viděli před dvěma lety v Boloni a líbila se nám. Říkali jsme si, že by stálo za to mu ji vydat česky – a on se nám během té doby sám ozval, že by měl o společný projekt zájem, byla to pěkná souhra...   Na Tabooku je vždy k vidění současná frankofonní scéna, z čeho to vyplývá? Frankofonní knižní scéna (teď mám na mysli především v oblasti ilustrované knihy, autorské knihy a komiksu) je především hodně zajímavá, vrstevnatá a pestrá. Je tam obrovská škála tvůrců a nakladatelů, kteří dělají velmi odlišné věci, a vždycky je dělají perfektně. Zajímavé je, že i velcí nakladatelé pracují s autory původně z malých, alternativních nakladatelství. A podporují je, aby pro ně dělali velké projekty. Za posledních pětadvacet let se ve Francii navíc udál přerod dětské knihy.    Přerod od čeho k čemu? Od ilustrovaných pohádek (a někdy dost infantilních) k přemýšlení o celém světě, k mnohovrstevnaté škále knih od těch alternativních po dokonale zvládnuté velké obrazové knižní projekty pro nejširší čtenářstvo. Možná, že tomu, co vychází teď, by před pětadvaceti lety nikdo nerozuměl. Vyprávění obrazem je úplně jinde. Amůžeme tu zmínit třeba zásadní několikadílný komiks Davida B., který vypráví velmi silný lidský příběh jeho bratra postiženého epilepsií. A vypráví ho obrazem. A pak máte knížky, v nichž jsou jen intuitivně řazené obrazy, které nakonec tvoří nějaký absolutní celek (jako třeba knihy od průkopníka tohoto „žánru“ Blexbolexe Album lidí nebo Roční období), nebo drobné knížečky založené na malém vtipu, legraci, jazykovém nebo výtvarném fóru (základní řada nakladatelství Rouergue), kde je vlastně jenom jednoduchý příběh, a dají se číst s dětmi donekonečna. To všechno existuje vedle sebe, rozvoj obrazové knihy ve Francii je úžasný (a někdy až strašidelný).    A jak se posunuly v té frankofonní oblasti texty? Ve vašem nakladatelství Baobab jste vydali například knihy znamenitých francouzských autorů, jako jsou Timothée de Fombelle nebo Jean-Claude Mourlevat, a to jsou prózy. Mám ve Francii přítelkyni, která píše detektivky ze středověku, má čtyři děti a vždycky důkladně sledovala, co vychází. Ona o té proměně říká, že dnes se vydávají i pro děti a mládež rozsáhlé, několikadílné, dokonale odvyprávěné ságy. Jsou to napínavé, dobrodružné příběhy, které každého pohltí, knihy pro všechny generace. To dřív, alespoň podle ní, nebylo. Ale ve světové literatuře pro děti vychází široká škála příběhů: od „tematických“, spíš žurnalistických románků, přes různé detektivky a příběhy ze školního prostředí po různé rodinné ságy. Světová próza pro děti je neuvěřitelně rozmáchlá a bohatá.    A když srovnáte Francii se zbytkem Evropy? Ve Francii vychází množství kvalitních (i úplně hloupých) obrazových knih, ale tradice ilustrované prózy, knih „literárnějších“ na pomezí prózy a poezie, které se dětem předčítají před spaním, ta je přece jen přítomná spíš ve střední Evropě a východní Evropě. V tom jsme, myslím, výjimeční. Některé knihy z Baobabu nejsou pro francouzské nakladatele zajímavé, protože jsou příliš textové a texty jsou příliš literární. Nakladatelé hledají spíš „univerzální“ obrazové knihy. Někdy ke škodě věci. Ono tomu univerzálnímu dost často něco chybí. Tam jsme v úplně jiné fázi nebo poloze.    Stalo se během těch osmi let pořádání Tabooku něco, co vás příjemně nebo nepříjemně zaskočilo? Mě vždycky zaskočí, že i když se snažíme tady v Táboře hodně oslovovat profesionály, včetně učitelů, nakonec vždycky spolupracujeme jen s určitým okruhem lidí. Daří se nám ho sice pokaždé rozšiřovat, ale vlastně ještě pořád necítím z těch odborných profesí opravdu velký zájem. Na našich seminářích pro knihovníky a pro učitele vždycky vidím stejné okruhy lidí. Ale přikládám to samozřejmě tomu špatnému PR. Také u nakladatelů občas cítím rezervy. Máme nakladatele, kteří jsou úžasně činorodí, chtějí se podílet na programu a tak nějak „fungují“. Za ty jsem opravdu vděčná, bez nich bych to už asi dávno zabalila. A pak máme spící nakladatele. Přijedou, jsou tady rádi, líbí se jim tu, ale neinvestují žádnou energii navíc. No a pak je tu ilustrace, autorská obrazová kniha: zkrátka to, co nás nejvíc baví. Zatím se nám nedaří přitáhnout pozornost kunsthistoriků. Ilustrace je pořád vnímaná jako něco podřadnějšího než současné umění, což je naprostý nesmysl. Tato média jsou dlouhodobě nejsvobodnější, nejpestřejší a také nejpodceňovanější uměleckou scénou. Uklidňuje mě, že situace je podobná v celé Evropě. Ale myslím, že naše poctivé snažení má i své plody: vidíme tu před očima růst generace lidí, které jsme nějakým způsobem ovlivnili. A nejsou to rozhodně jen samotní ilustrátoři. Největší radost mám ale stejně z toho, když na Tabooku vystoupí na veřejnosti lidé, kteří normálně nejsou úplně vidět – nikoliv autoři, ale překladatelé, redaktoři, editoři, ilustrátoři, nakladatelé…. Ti pro mě představují největší skryté poklady české knižní scény. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Tereza Horváthová (*1973) je nakladatelka, redaktorka, překladatelka, spisovatelka, organizátorka. Vystudovala romanistiku na FF UK v Praze, obor francouzský jazyk a literatura. Roku 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. V roce 2011 vymyslela a zorganizovala první ročník mezinárodního festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který má za sebou sedm úspěšných ročníků. Kromě práce v nakladatelství píše knihy pro děti, prózu i poezii, nárazově také překládá a píše filmové scénáře. Iniciuje neziskové kulturní akce a věnuje se mírnému politicko-kulturnímu aktivismu. Za knihu Modrý tygr obdržela cenu Zlatá stuha pro rok 2005. Podle knihy vznikl stejnojmenný film v režii Petra Oukropce. Žije v Táboře, kde se svým mužem vychovává osm dětí.  

Čas načtení: 2024-03-21 19:32:20

Ron Paul a Tucker hovoří o nejdůležitější věci, která má nastat

Ron Paul a Tucker Carlson si vyměnili názory na zahraniční politiku USA, filozofické základy vládních zásahů a komplexní důsledky měnové politiky. (Foto: X /... Článek Ron Paul a Tucker hovoří o nejdůležitější věci, která má nastat se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-03-30 09:53:00

Získejte dlouhé a husté řasy!

Mít krásné dlouhé a husté řasy jsou snem každé ženy. Zas takový problém o není, pokud v jim v jejich růstu trochu pomůžeme. Stačí vědět, jaké látky potřebujete dostat do těla a jakou řasenku používat. Růst řas můžete podpořit správnou stravou. Nejdůležitější je dostatečný přísun kvalitních nenasycených tuků, které podporují tvorbu keratinu, který tvoří základ řas, vlasů i nehtů. Bohatým zdrojem kvalitních tuků jsou semínka, olivový a slunečnicový olej, ořechy a celozrnné pečivo. Dále je důležité doplnit vitamin E, B-komplex, betakaroten a panthenol.  Jestliže máte řasy hodně řídké a úprava stravy nepomáhá, sáhněte po řasenkách, které obsahují přírodní peptidy, jež podporují růst řas přímo u kořínků, posilují jejich odolnost proti lámání a stimulují jejich růst. Díky tomu získáte hustější řasy a při pravidelném používání se prodlouží i jejich délka. Připravte si však notnou dávku trpělivosti. Účinky se projeví až po několika týdnech používání. O řasy je potřeba se starat pravidelně. Nejdůležitější je každodenní pečlivé odlíčení. Pokud na řasách zůstane řasenka přes noc, budou se lámat a navíc si podráždíte oči. Vyzkoušet můžete také recept našich babiček – ke kořínkům řas naneste ricinový olej.

Čas načtení: 2024-04-26 08:58:17

Jak dosáhnout správného poměru omega-3 a omega-6 ve stravě

Rovnováha omega mastných kyselin v potravinách, které konzumujeme, ovlivňuje naše zdraví. Co však říkají důkazy o tvrzeních, že byste se měli snažit snížit příjem omega-6 a zároveň zvýšit příjem omega-3?Ať se podíváte kamkoli, rada je stejná: pokud chcete snížit riziko srdečních onemocnění, obezity, rakoviny a nejrůznějších dalších zdravotních problémů, měli byste omezit "špatné" nasycené tuky, jako jsou ty obsažené v másle a červeném a zpracovaném mase. Místo toho byste měli konzumovat "dobré" polynenasycené tuky. To znamená vařit na rostlinných olejích a preferovat listovou zeleninu, tučné ryby, ořechy a semínka. Jednoduché.Až na to, že pokud jde o vědu o výživě, nic není jednoduché. V tomto případě komplikace vyplývají z rostoucího poznání, že "dobré" tuky nejsou všechny stejné - konkrétně, že zatímco omega-3 mastné kyseliny jsou pro nás skutečně dobré, omega-6 mohou ve skutečnosti poškozovat vaše zdraví.Myšlenka, že vyváženost omeg v potravinách, které jíme, může mít vliv na naše zdraví, je dobře známá. Je také zřejmé, že typická západní strava se za posledních 50 let vychýlila ve prospěch většího množství omega-6 a menšího množství omega-3, přičemž jsme zároveň zaznamenali prudký nárůst výskytu onemocnění spojených s nadměrným zánětem, včetně srdečních chorob a cukrovky 2. typu.To vše vedlo k tvrzení, že bychom se měli snažit nejen zvýšit množství omega-3 v naší stravě, ale také omezit omega-6. Korelace však není příčinná souvislost. Je tedy skutečně možné, že konzumace příliš velkého množství omega-6, které bylo dlouho považováno za prospěšné, nám škodí? A pokud ano, jaké potraviny bychom měli jíst více nebo méně, abychom optimalizovali naši omega rovnováhu?Začněme několika základními informacemi. Všechny tuky a oleje, které jíme, se skládají z mastných kyselin, které se podle svého chemického složení dělí do různých kategorií. Každá z nich ovlivňuje vaši fyziologii jiným způsobem, což má následné účinky na vaše zdraví. "Kvalita a typ tuků, které lidé konzumují, má obrovský vliv na nemoci související s věkem, zejména na kardiovaskulární onemocnění," říká Philip Calder, nutriční imunolog z univerzity v britském Southamptonu.Co jsou omega mastné kyseliny?Omega-3 a omega-6 mastné kyseliny se nazývají polynenasycené mastné kyseliny, protože mají v dlouhých řetězcích uhlíku, které tvoří jejich páteř, mnoho dvojných vazeb, zatímco nasycené mastné kyseliny nemají žádné. Jsou považovány za "esenciální" mastné kyseliny, protože si je vaše tělo nedokáže vytvořit, což znamená, že je musíte získávat z potravin, které jíte. Kdybyste je neměli, vážně byste onemocněli - je známo, že skupina omega hraje zásadní roli v imunitě, zdraví mozku a srdce a v těhotenství.Dobrou zprávou je, že není obtížné získat jejich dostatek ve stravě, pokud jíte správné potraviny. Existují tři hlavní typy omega-3: kyselina alfa-linolenová (ALA), kyselina eikosapentaenová (EPA) a kyselina dokosahexaenová (DHA). ALA se nachází především v rostlinách, takže mezi její dobré zdroje patří zelená listová zelenina, lněná semínka a řepkový olej. Naše tělo sice dokáže z ALA syntetizovat DHA a EPA, ale ne příliš efektivně. Proto jsou za nejdůležitější zdroj omega-3 považovány tučné ryby, jako je makrela, losos a sardinky, které obsahují vysoké množství DHA a EPA.Hlavním zdrojem omega-6 v naší stravě je kyselina linolová (LA). Ta se nachází v semenech, ořeších, obilovinách, běžných rostlinných olejích, jako je slunečnicový a chrpový olej, a v produktech z nich vyrobených, včetně margarínů.Situace se zkomplikuje, když se podíváme na to, co vlastně omega mastné kyseliny v našem těle dělají. Jednou z jejich hlavních rolí je působení v buněčné membráně, kde jsou integrovány do dvojité vrstvy tukových molekul známých jako fosfolipidy. Ty obsahují směs mastných kyselin a bílkovin, které řídí, co do buňky vstupuje a co z ní vychází, a tím ovlivňují její chování.Důležité je, že složení mastných kyselin v buněčné membráně se mění v závislosti na tom, co jíme, což má důsledky pro funkci buněk, říká Anthony Hulbert, autor knihy Omega Balance 2023. Vysvětluje, že pokud máte stravu příliš bohatou na omega-6 nebo příliš chudou na omega-3, budou vaše buněčné membrány obsahovat mnohem více prvně jmenovaných kyselin než těch druhých. Aby toho nebylo málo, enzym zodpovědný za přeměnu ALA na DHA a EPA nedokáže rozlišit mezi ALA a LA. To znamená, že pokud je vaše tělo zaplaveno omega-6, obě mastné kyseliny si konkurují, což vede k menšímu množství DHA a EPA.Když k tomu dojde, říká Hulbert, výsledkem je chronický zánět, který je hnací silou mnoha zdravotních potíží, jež jsou dnes v západní společnosti stále častější. Patří mezi ně srdeční choroby, Crohnova choroba, diabetes 2. typu, revmatoidní artritida, Alzheimerova a Parkinsonova choroba a některé druhy rakoviny. "Omega-6 jsou důležité a zdravé esenciální tuky," říká Hulbert, emeritní profesor na univerzitě v australském Wollongongu. "Pokud se však konzumují v nadměrném množství, omega-6 snižují obsah omega-3 v buněčných membránách, což vede k chronickým zánětům."Existuje pravděpodobný fyziologický mechanismus, který spojuje omega-6 a zánět. Souvisí s molekulami zvanými eikosanoidy, které imunitní systém využívá k předávání zpráv, čímž nám pomáhá bojovat proti vetřelcům nebo hojit tkáně. Některé eikosanoidy jsou tvořeny omega-3 a ty působí protizánětlivě. Ty, které jsou tvořeny omega-6 mastnou kyselinou zvanou kyselina arachidonová (ARA), která se sama syntetizuje z linolových kyselin, jsou prozánětlivé.Jde tedy o to, že nadměrná konzumace omega-6 způsobuje, že buňky imunitního systému produkují více prozánětlivých molekul, což způsobuje chronický zánět.Existují pro to i určité důkazy. Studie na lidech a dalších zvířatech například ukazují, že nahrazení omega-6 omega-3 má pozitivní vliv na zdraví a zmírňuje příznaky spojené s chronickými onemocněními, jako je cukrovka, srdeční choroby a obezita.Navíc je jistě pravda, že poměr omega mastných kyselin, které konzumujeme v naší stravě, se za poslední půlstoletí dramaticky změnil a podíl omega-6 se výrazně zvýšil.Hulbert uvádí tyto poměry v procentech, kde vyšší procento znamená více omega-3 v poměru k omega-6. Až do roku 1910 byl podle něj poměr omega-3 v typické americké stravě přibližně 40 %. Do roku 2010 se tento podíl snížil na přibližně 9 procent. Tuto změnu lze přičíst třem faktorům: výrobci potravin přešli od používání živočišných tuků k rostlinným olejům, farmáři krmí dobytek obilím místo trávou a přibývá ultra zpracovaných potravin s vysokým obsahem omega-6. Ve stejném období se stále častěji objevují zánětlivá onemocnění.Tato shoda je sugestivní. Pokud však jde o prokázání příčinné souvislosti mezi omega-6 a zánětlivými stavy, výsledky studií na lidech se různí.V přehledovém článku z roku 2018 dospěli Calder a Jacqueline Innesová, tehdy rovněž z University of Southampton ve Velké Británii, k závěru, že "studie u zdravých dospělých lidí zjistily, že zvýšený příjem ARA nebo LA nezvyšuje koncentrace mnoha zánětlivých markerů" a že "epidemiologické studie dokonce naznačují, že ARA a LA mohou být spojeny se snížením zánětu".Calder tvrdí, že jedním z důvodů, proč jsou výsledky neprůkazné, je to, že naše buňky již obsahují tak vysoké množství ARA, že další doplňování pravděpodobně nebude mít žádný účinek. "Záhada spočívá v tom, že omega-6 jsou považovány za škodlivé a teoreticky se to dá velmi snadno zmapovat, ale když se podíváte na údaje o lidech, tak to tak úplně nevypadá," říká. "Pokud lidem dodáte více LA prostřednictvím doplňků stravy, nezvýšíte obsah ARA v jejich membránách, ale možná je to proto, že jsou již nasycené."Důkazy o prospěšné roli omega-3 jsou mnohem silnější. "Je jasné, že pokud zvýšíte příjem EPA a DHA a snížíte množství ARA v buněčných membránách, snížíte tím zánět," říká Calder.Zdá se také, že omega-3 jsou obzvláště důležité pro funkci mozku. V roce 2020 například C´cilia Samieri z univerzity ve francouzském Bordeaux a její kolegové publikovali studii, v níž po dobu 17 let sledovali 10 000 starších dospělých ve Francii. Zjistili, že u lidí s vyšším obsahem omega-3 docházelo k menšímu poklesu kognitivních funkcí a pomalejší atrofii mozku - a byla u nich menší pravděpodobnost vzniku demence. Někteří vědci se domnívají, že rovnováha omega-3 souvisí také s depresí a dalšími duševními poruchami.Omega-6 a zánětyNení pochyb o tom, že pro většinu lidí by bylo prospěšné získávat více omega-3. Je však otázkou, zda je třeba zvýšit příjem omega-3 a omezit příjem omega-6, jak doporučuje Hulbert. "Existuje jen málo důkazů o tom, že omega-6 mají pozitivní nebo negativní vliv na zhoršování kognitivních funkcí," říká Samieri. "Někteří tvrdí, že poměr omega-3 a omega-6 je důležitý. V praxi, v epidemiologickém výzkumu, je však skutečně důležitá hladina omega-3."Podobně Sarah Berryová z King's College London říká, že pokud máte ve stravě dostatečné množství omega-3, neexistuje mnoho přesvědčivých důkazů o tom, že omega-6 škodí. "Teorie omega rovnováhy je založena na vlivu, který mají omega mastné kyseliny na eikosanoidy," říká. "Výzkumy, které byly provedeny na buňkách a zvířatech na podporu této teorie, se však podle mého názoru u lidí nepotvrzují. Omega-6 bych považovala za zdravou živinu, zejména pro zdraví srdce." Podle ní je například jedním z nejlepších tuků, které snižují množství LDL cholesterolu, jehož vysoká hladina zvyšuje riziko srdečních onemocnění a mrtvice.Je také možné, že nárůst zánětlivých stavů způsobuje něco jiného. Velké množství omega-6 se zejména v USA konzumuje ve formě ultra zpracovaných potravin. "Existuje mnoho jiných mechanismů, kterými mohou tyto potraviny ovlivňovat naše zdraví, než je omega-6," říká Berry.Calder zase souhlasí s Hulbertem, že většině lidí, kteří se stravují západním způsobem, by prospělo zvýšit konzumaci omega-3 a zároveň jíst méně omega-6. "Výměna jedné [omega-3] za druhou [omega-6] je lepší než změna pouze jedné z nich, protože měníte obě strany rovnice," říká Calder.Otázkou tedy zůstává, co jíst, abyste optimalizovali svůj poměr. Odpověď na tuto otázku se může zdát obtížná, a to i proto, že na etiketách potravin je obvykle uveden pouze celkový obsah polynenasycených tuků, nikoli relativní množství omega-3 a omega-6.Existuje však několik způsobů, jak to změnit. Pro zvýšení hladiny omega-3 je nejdůležitější jíst více tučných ryb. "To je nejlepší způsob, jak získat více preformovaných EPA a DHA," říká Calder. Pokud to není možné, existují rostlinné alternativy, které obsahují vysoké množství ALA, které pak vaše tělo musí přeměnit na EPA a DHA. Hulbert doporučuje zelené listy, protože to málo tuku, které obsahují, je tvořeno výhradně ALA. Calder mezitím doporučuje vlašské ořechy spolu se lněnými a chia semínky. "Snažil bych se také snížit příjem omega-6 tím, že kukuřičný nebo slunečnicový olej nahradím řepkovým," říká.Musíte však být opatrní, protože i když jíte potraviny, které mají přirozeně vysoký obsah omega-3, pokud jsou vařené nebo skladované v olejích bohatých na omega-6, bude poměr omega stále nízký. Hulbert vysvětluje, že tuňák konzervovaný ve vodě má omega rovnováhu 90 %, což znamená, že obsahuje hodně omega-3 a málo omega-6. Když je konzervován ve slunečnicovém oleji, klesne tento podíl na 16 procent. Ryby ulovené ve volné přírodě mají lepší poměr omega mastných kyselin, který se pohybuje od 63 do 83 procent, ve srovnání s rybami stejného druhu chovanými na farmách, kde se pohybuje od 13 do 67 procent.Pokud jíte maso, Hulbert doporučuje hovězí a jehněčí maso krmené trávou, které jsou dobrým zdrojem omega-3. Vepřovému a kuřecímu masu se spíše vyhýbá, protože jsou běžně krmeny obilím obsahujícím sóju a kukuřici, což znamená, že mají vysoký obsah omega-6. Dodává, že byste se měli vyhýbat také vysoce zpracovaným potravinám, protože jsou často vyráběny z rostlinných olejů.Pokud jde o doplňky stravy s rybím tukem, je nezbytné zkontrolovat etiketu, abyste zjistili, kolik EPA a DHA skutečně obsahují. "Pokud si dáte obyčejný doplněk stravy s rybím olejem, množství EPA nebo DHA v něm bude pravděpodobně kolem 300 miligramů, zatímco když si dnes večer doma dáte k večeři lososa, bude ho mít kolem 1,5 gramu - tedy více než pětkrát tolik," říká Calder. Nicméně i nízké dávky omega-3 po dlouhou dobu mohou být prospěšné, nebo přinejmenším lepší než nedělat vůbec nic."Ve Velké Británii jíme pravděpodobně asi pětkrát více omega-6 než omega-3 a v USA je to ještě extrémnější - pravděpodobně nejméně desetkrát nebo více," říká Calder. "Pokud se vám podaří tuto rovnováhu napravit a zvýšit hladinu EPA a DHA v buněčných membránách, je to spojeno s lepším zdravím a pohodou."Zdroj: New Scientist

Čas načtení: 2024-04-30 13:00:01

Aleš Cibulka bojoval s velkou životní krizí. Stát se to může každému, varují odborníci

Moderátor Aleš Cibulka je známý především jako milovník starých hereckých časů a znalec všeho, co se týká nejen prvorepublikových hvězd stříbrného plátna. Přesto ale moderuje či moderoval i mnohé jiné pořady, akce a programy, včetně dětských soutěží. Píše knihy, shání materiály, pracuje v rozhlase i v televizi… Dalo by se říct, že je doslova na roztrhání. A to je právě důvod jeho kolapsu, který před lety prožil. A nešlo o žádnou zanedbatelnou záležitost.  Herec Jan Vlasák je po vážné dopravní nehodě. Co se stalo a jak to dopadlo? Číst více Styděl se za „selhání“ Svoje zážitky z krizového období v roce 2016 popsal oblíbený moderátor v knize Vyhořet může každý, i když se zpočátku o svém problému nechtěl s nikým bavit, jak prozradil i v pořadu Českého rozhlasu. Považoval to totiž za vlastní selhání a nebyl schopen smířit se s myšlenkou, že se to zkrátka může stát každému a ani on se svým pracovním tempem nemusí být žádnou výjimkou. Co se tehdy vlastně stalo?  Zmatek, únava, rezignace… „Bohužel je to věc, kterou si člověk způsobí sám,“ uznává již po překonání svého problému Aleš Cibulka, který si dříve říkal, že jemu se něco takového stát nemůže. Stejně se ale chlácholí i spousta dalších lidí, kteří zničehonic zjistí, že zkrátka nemají sílu ani vstát z postele, nic a nikam nechtějí a jediné, po čem touží, je klid, ticho a samota. Práce, která je dříve bavila a naplňovala, pro ně najednou nic neznamená. „Tak dlouho se v těle ukládaly všemožné neduhy, až jednou po Novém roce, kdy bylo všechno splněno, totálně zkolabovalo se vším všudy,“ přiznal moderátor v pořadu 13. komnata. Šéfové měli pochopení Přišel problém, kdy musel vyřešit pracovní záležitosti. Svoje běžné povinnosti zkrátka plnit nemohl. „Je to doba, kdy se člověk přemlouvá, aby šel na záchod,“ popsal nejvýstižněji pocity absolutního vyčerpání a odevzdanosti prostému bytí bez jakékoliv aktivity, které není člověk schopen. Snad i díky své vynikající pověsti a předchozímu pracovnímu nasazení, při němž všechny přesvědčil o svých kvalitách, měl to štěstí, že mu všichni jeho šéfové dali jasně najevo, že nejdůležitější je zdraví, ať už bude léčba trvat jakkoliv dlouho. Až bude v pořádku, má se kam vrátit. To bylo pro Aleše Cibulku velké povzbuzení.  Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali Číst více Podpora v partnerovi Dalším, kdo jej bezmezně podporoval, byl jeho partner Michal Jagelka. „To, že mě nezabil, je zázrak,“ zhodnotil moderátor svůj tehdejší stav a vyzdvihl odhodlání partnera zůstat po jeho boku i v hodně těžké chvíli. Právě jemu je moderátor vděčný za pochopení a pomoc v momentech, kdy nejvíc ze všeho potřeboval podporu blízkého člověka. Bez pomoci odborníků by to ale nešlo. „Syndrom vyhoření není žádná banalita a rozhodně nejde o lenost, jak si někteří lidé podobné stavy u blízkých lidí vykládají. Člověk, který se do takového stavu dostane, potřebuje v první řadě pochopení, trpělivost okolí a odbornou pomoc. Ani křik, ani výčitky, nebo dokonce výhrůžky rozchodem nebo výpovědí z práce nic nevyřeší, jen dotyčného uvrhnou ještě hlouběji do problému, který sám často nemůže zvládnout vyřešit,“ vysvětluje pro Čtidoma psycholožka Marie Jeníková.  Podobné zkušenosti mají i jiní Slova Aleše Cibulky o absolutní vyčerpanosti potvrzuje také dnes padesátiletá paní Jana, jež si před lety prošla podobným zážitkem. Jako matka dvou dětí, která už v jejich útlém věku na ně zůstala sama, se musela postarat o všechno – nejen o děti, ale také o celou domácnost, zajistit peníze, což nešlo jen z jednoho zaměstnání. Navíc chtěla, aby její děti měly stejné možnosti jako ostatní, aby mohly vystudovat, vyjet se třídou do ciziny, aby se nemusely stydět za oblečení. Kromě toho rozhodně nechtěla zanedbávat péči o ně, a tak se snažila trávit s nimi co nejvíc času. Bylo to její rozhodnutí „Musím říct, že děti nikdy nic vlastně nechtěly samy od sebe, většinou jsem to byla já, kdo si říkal, že je ještě to a tamto potřeba. Nechtěla jsem, aby jakkoliv trpěly jen proto, že jsme samy. Do toho, když trochu odrostly, jsem se rozhodla studovat. Říkala jsem si, že s titulem budu mít možnost případně sehnat lepší práci. A všechno jsem to tehdy zvládla,“ měla pocit paní Jana, že je všechno v pořádku a vlastně na sebe byla tak trochu pyšná.  Problém přišel později „Problém přišel paradoxně až o několik let později, kdy už prakticky všechno bylo za mnou. Děti dostudovaly, naštěstí se dobře dokázaly postarat o svoje živobytí a já bych si mohla užívat vlastně svobodného života. Až v té chvíli jsem se doslova složila, začala jsem se bát jakékoliv odpovědnosti, vlastně jsem se obávala jít do práce. Ale pořád jsem se ještě dokázala přemoct. Až jednoho dne tělo prostě řeklo jedno hlasité ‚ne!‘ a jediné, co mi zbylo, byla cesta k lékaři pro neschopenku. První v životě. A věřte, že ta cesta byla nejdelší, kterou jsem kdy ušla, trvala věčnost a přes slzy jsem neviděla. Proč jsem vlastně brečela? Protože byla dlažba křivá, protože ptáci moc nahlas zpívali, protože jelo auto, když jsem chtěla přejít silnici. Reakce na všechno byly absolutně nesmyslné. Ale to se tak v podobných případech zkrátka děje,“ přiznala paní Jana s tím, že jí oporou byli její potomci, kteří se k problému postavili čelem a pomohli se vším, co bylo potřeba. „Měli pochopení a to je to, co bylo nejdůležitější,“ poděkovala dodatečně dnes již zase v plné síle, ale mnohem opatrnější.  Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři Číst více Nestojí to za to! Jaké poučení si ze svého kolapsu vzal moderátor Aleš Cibulka? Že nic nestojí za to, aby si člověk vlastně dobrovolně přivodil takové zdravotní problémy, které netrápí jen jeho samotného, ale celé okolí. Stejně se dnes na život a povinnosti dívá i paní Jana a totéž radí i psycholožka Marie Jeníková. „Berte si na svá bedra jen tolik, kolik unesete s dostatečnou rezervou. Pamatujte na to, že stejný náklad ponesete pravděpodobně i zítra, za měsíc a za pár let. Není možné jet každý den do poslední kapky síly. Vždycky musí trochu energie zbýt, aby se mohla znovu rozmnožit. Jakmile vypijete její pohár do poslední kapky, nebude mít z čeho vyrůst nová. A to je potom velký problém,“ varuje odbornice. Mnozí o tom, spolu s Alešem Cibulkou, vědí své.  Zdroj: autorský článek, respondentky KAM DÁL: I s rakovinou pil a kouřil jako o závod: Herec Vladimír Dlouhý po sobě nechal dva malé syny.

Čas načtení: 2024-05-10 13:00:01

Velký zastánce socialismu a Sovětského svazu Miloš Kopecký: Čím urazil své bývalé soudruhy?

Sjezd dramatických umělců v květnu roku 1987 vešel do dějin ne snad kvůli sobě samému, ale hlavně pro odvážný projev jednoho z řečníků. Miloš Kopecký se tehdy hodně tvrdě opřel do svých bývalých spolustraníků, a dokonce je vyzval k odchodu. Ale co s ním udělat, když to, co říkal, myslel ve prospěch socialismu?  Neštěstí v rodině Miloš Kopecký, ozdoba československých filmů i nejrůznějších zábavních pořadů, si prožil mládí, jaké bychom nikomu nepřáli. Ještě před jeho dvacetinami vypukla druhá světová válka, která do života rodiny přinesla velké trauma. Maminka byla Židovka a otec provozoval kožešnictví. Jak zachránit firmu před konfiskací? Otec to vymyslel: bude stačit, když se s manželkou rozvede. Ani jeden z manželů v tu chvíli ale jistě netušil, že tím podepisují také ortel smrti nad paní Kopeckou. Jakmile nebyla ženou árijce, nebylo o čem se bavit a transport do koncentračního tábora, kde také našla svoji smrt, ji neminul.  Moderátor Ondřej Sokol si prošel tvrdou šikanou. Dodnes se musí vyrovnávat s problémy, které ostatní neřeší Číst více V komunistech viděl naději Není divu, že se taková událost podepsala na smýšlení tehdejšího mladého, nadějného herce. Hledal východisko a cestu k tomu, aby se podobná situace už nikdy nemohla opakovat. Našel ji, jak si tehdy myslel, v komunistické straně. Jistě, prohlášení to byla krásná, lákavá, a pokud by byla také naplněna, šlo by téměř o dokonalý život. Jenomže Miloš Kopecký byl natolik inteligentní, že se dlouho balamutit nenechal. A v tu chvíli začal problém.  Vyloučený komunista, přesvědčený zastánce socialismu Systém se dostal ke slovu a svého místa se rozhodně nechtěl vzdát, ať to stojí, co to stojí. Najednou začalo být zjevné, že nebude všechno tak jednoznačné, jak to vypadalo. Herec si postupných, nejprve jen pozvolných, ale se sílící mocí už velmi znatelných a tvrdých změn velmi dobře všímal a svoje názory si tak docela nenechával pro sebe. Co s takovým komunistou? Strana rozhodla, soudruzi se usnesli a Miloš Kopecký se ocitl na straně nechtěných. Jak moc ho to tehdy mrzelo, se asi nedozvíme, každopádně nejdůležitější jak pro něj, tak i pro jeho diváky bylo, že si nikdo nedovolil zakázat mu divadlo ani film. Poslouchat ale musel, to se nedalo nic jiného dělat.  Raději šel s davem Strana dobře věděla, jakou má moc a jak silně jsou na ní lidé závislí. Stačilo pár slov a bylo po kariéře, ať byl umělec slavný, jak chtěl. A tak nebylo dobré „dráždit hada bosou nohou“, což si herec dobře uvědomoval, a podle toho se také raději choval. Vystupoval tak i ve filmech a divadelních hrách, pod které by se jistě nepodepsal, ale jak sám potvrdil, touha hrát a strach z pomsty byly zkrátka větší než odvaha postavit se režimu čelem. Vždyť o sobě také prohlásil, že je zbabělý komunista, což se později ukázalo jako velmi přehnané.  Geniální Štrosmajer Přes všechny drobnější i větší problémy se Miloš Kopecký dostal na samý vrchol hereckého žebříčku v tehdejším Československu a role doktora Štrosmajera mu tehdy nasadila doslova královskou korunu. Psal se rok 1977 a všichni se snažili proplouvat životem pokud možno bez problémů a tak, aby nebyli odpovědným orgánům nápadní. Podařilo se to i naší herecké jedničce. Jenomže všechny problémy a nespokojenost se v něm přece jen ukládaly, až přišel rok 1987 a s ním také památný Sjezd československých dramatických umělců. Nikdo netušil, co se již brzy odehraje.  Terezu Brodskou rodiče jako kojence odložili. Rozhodnutí své slavné matky dodnes nemůže pochopit Číst více Neuvěřitelný projev Když Miloš Kopecký přistoupil k mikrofonu, jeho první věty mohly soudruhy uklidnit. Dobu označil za velkou, epochální a historickou. Výborně. Dokonce vychválil naše úhlavní přátele, tedy Sovětský svaz, když řekl: „To, co se děje ve velké zemi Sovětů, je doopravdy, o tom ať nikdo nepochybuje. Tam je to doopravdy. Ostatně jedna z mnoha vlastností této země, která si zaslouží úctu a sympatie, je, že vždycky všechno se tam dělo doopravdy: i chyby a omyly, leckdy bolestné a možná i tragické, byly doopravdy. Snad leccos bylo i tragické, rozhodně však nikdy nestoudné a lehkovážné. Také současná jejich renesance socialismu je doopravdy,“ řekl a mnozí, kteří snad ještě byli trochu na pochybách, si oddychli. Ne však na dlouho…  A pak to šlo z kopce… Mistr herec totiž pokračoval: „ A já pln naděje, touhy i víry, ale také pln nepokoje a pochyb se ptám: je to také u nás doopravdy? Nebo jen tak, naoko, „jakoby“, prostě „jako“? Neptám se jen já, ptá se tak všechen lid a celý národ, s nímž jsem v živém, bezprostředním styku, neboť je to atribut mého povolání,“ začalo jít do tuhého. A to zdaleka nebylo všechno. I když Miloš Kopecký i po všech zkušenostech s vykonavateli socialismu tuhle myšlenku zjevně nikdy neopustil, kritika z jeho úst sršela dál. Ne na teoretické myšlenky rovnosti lidí, ale na představitele strany: „Nestačí osvojit si několik tezí, několik postojů, několik prostocviků a ty pak plamenně předvést, to může prohloubit beztak již povážlivou nedůvěru našeho lidu ke všemu, co slyší a co tak často je v nesouhlasu s tím, co vidí. To je, proč někdy tento lid i věci očividně správné a pravdivé přijímá tak rezervovaně. Dnes je snad nejdůležitější, KDO k tomuto lidu hovoří.“ To muselo mnohé hodně bolet.  Soudruzi museli omdlévat „Vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním patosem, se kterým stačily tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce. Jako já nemohu být jiný, než jsem, ani oni nemohou být jiní, než jsou. Už zase by chtěli zpívat na kůru nové texty hlasem co možná nejsytějším. Nepřijímáme od nich takové vysilující úsilí,“ pokračoval, a dokonce si dovolil vyzvat důležité soudruhy k odchodu s mírnou výhrůžkou: „Odejděte včas, to jest hned, může vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně, jenže ne už důstojně, nýbrž jako komické figury.“ Lze předpokládat, že o mnohé se tou dobou již pokoušel druhý infarkt. Následovaly věty o mládeži a jejích nadějích a nutnosti používat mozek, bez něhož to zkrátka nejde.  Herec Jan Vlasák je po vážné dopravní nehodě. Co se stalo a jak to dopadlo? Číst více Opravdu byl zbabělý? Taková slova pronesl dva roky před listopadovou revolucí (o níž v té době nemohl mít ani potuchy, a tedy si jen těžko můžeme říkat, že mluvil s vědomím budoucího zlomu) člověk, který o sobě hovořil jako o zbabělci. Co se muselo odehrávat v jeho hlavě, když si takový projev připravoval a musel být předem smířený s tím, že bude mít svoje důsledky? Do posledního písmenka totiž platilo rčení, že sice máme svobodu projevu, ale teď ještě bude potřeba zapracovat na svobodě po projevu. Jako by to už bylo vlastně jedno, zakončil svoje vystoupení výzvou: „A přestaňme se už tvářit, že je u nás všecko v pořádku a že všecko důležité se už stalo. Pochybuji, že náš lid se dá natrvalo uspat takovou ukolébavkou.“ Rudé právo to vyřešilo Co s tím? Redaktoři Rudého práva (a nejen oni) jistě zažili mnoho perných chvilek. Bylo potřeba informovat o sjezdu i o projevech, ale jak naložit s tímto? Nakonec chytré hlavy vymyslely a zrealizovaly vynikající nápad. Proslov seškrtaly tak, že vyšly jen jeho pochvalné části. Internet tehdy ještě nebyl, a tak bylo mnohem snazší zamaskovat nechtěné. Jenomže ouha – vše bylo nahráno a kazeta se nějakým „nedopatřením“ dostala do nepovolaných rukou a z nich se již šířily její kopie, nemluvě o celém odvysílaném projevu redakcí rozhlasu Svobodná Evropa. A tak kdo chtěl, dozvěděl se všechno, co chtěl herec vzkázat národu.  Zdroj: Český rozhlas, Česká televize, davdva.sk KAM DÁL: Žena za pultem Švorcová žila v hříchu! Skrývala tajemství a neuvěříte, kolik jí bylo.

Čas načtení: 2024-05-28 06:00:00

JK Machinery: váš zpracovatel konopného semínka

Před čtyřiceti lety vznikly základy firmy v tehdejším Výzkumném ústavu mlýnského a pekárenského průmyslu. Následoval vývoj a růst, vznik akciové společnosti, expanze do světa. Hlavní činností JK Machinery je výroba čističek, třídiček a loupaček zemědělských produktů a dodávka kompletních technologií a linek na klíč. Dnes disponují širokou dealerskou sítí a jejich produkty můžete nalézt ve čtyřech světadílech.  V čem je zpracování konopného semínka specifické od ostatních semen? Specifické je jeho dvoustupňové loupání, kdy při prvním průchodu loupačkou se vyloupe menší množství než při druhém průchodu. Obtížná je poté separace slupek, kdy je zapotřebí použít speciální třísítovou čističku JCC nebo JCM v kombinaci s koncentrátorem JGC.  Co je při zpracování konopného semínka nejdůležitější, na co si dát pozor?  Kromě správně vyzrálého semínka je nejdůležitější výběr nejvhodnější velikosti semen. Při samotném procesu loupání musí být brán zřetel i na správné nastavení strojů tak, aby bylo dosaženo co největší výtěžnosti a čistoty.  Jaké stroje nabízíte firmám, které se semenem pracují? Proč by měli zvolit vás? Naši odborníci disponují dlouholetou zkušeností v oblasti zpracování konopného semene. Technologie jeho zpracování u nás prošla dlouholetým vývojem a nebojím se říci, že dnes patříme ke světové špičce. Našimi zákazníky jsou farmáři, osivárny, balírny a loupárny zemědělských komodit po celém světě. Naše sítové separátory jsou vhodné nejen k čištění po loupání semínka, ale zároveň k samotnému čištění po sklizni a k třídění na základě ... The post JK Machinery: váš zpracovatel konopného semínka appeared first on Magazín Konopí.