Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-30 00:00:00

KONFLIKT: Deset největších mýtů o Gaze

Protestující homosexuální a transsexuální studenti ve Spojených státech by byli v Gaze ve smrtelném nebezpečí pod vládou fašistického Hamásu, který zakázal homosexuální jednání a životní styl.

Čas načtení: 2024-05-30 00:00:00

KONFLIKT: Deset největších mýtů o Gaze

Protestující homosexuální a transsexuální studenti ve Spojených státech by byli v Gaze ve smrtelném nebezpečí pod vládou fašistického Hamásu, který zakázal homosexuální jednání a životní styl.

Čas načtení: 2024-06-21 11:00:01

Vilém II. a jeho „tajný život“: Zakázaná láska v císařském paláci

Poslední německý císař měl tajemství. Miloval totiž muže. Když novináři věc odhalili, Vilém zůstal stále inkognito. Byla z toho velká aféra, která dlouho doznívala a nejspíš byla jedním kamínkem v mozaice pro světové události, které brzy následovaly. Německý panovník stál sice v pozadí a nikdo jej veřejně neobvinil, zato jeho milenci na tom byli hůř. Vílém II. a jeho důvěrní přátelé Kamarila je skupina dvořanů, kteří mají rozhodující vliv na panovníka. Německý císař a pruský král, který vládl koncem 19. století, si potrpěl na vlivné šlechtice a bohaté magnáty, se kterými měl „zvláštní vztahy“. Vytvořil si kolem sebe tzv. kamarilu, kterou tvořili pouze páni. Ti mu poskytovali intimní potěšení. Co mohlo stát za zakázanou orientací? Je možné, že právě vrozené znetvoření, odcizení s matkou a záliba v osamělosti v něm rozvinuly milostný zájem o muže. Asi těžko nesl, že jeho matka dávala přednost svým krásnějším a urostlejším dětem, ačkoliv on byl ten prvorozený. „Dítě nikdy nezapomene takové ponížení, zvláště dálo-li se před svědky jemu podřízenými. Jednou se pomstí,“ uvádí Emil Ludwig v knize o Vilémovi II. Císař Vilém II. v dětství trpěl v péči lékařů. Svazovali ho a polévali ledovou vodou Číst více Homosexualita tehdy byla zakázaná a podléhala paragrafu 175. Když někoho policie odhalila, nečekal jej pouze přísný trest a pokuta. Součástí sankce byla veřejná potupa, jež znepříjemnila viníkovi společenský život a znemožnila další úspěch. Důkazem císařovy homosexuality je svědectví novináře Hardena. „Oslovení miláček je dost kuriózní, když tak císařův pobočník nazývá svého nejvyššího vojenského velitele,“ napsal Harden. Eulenburgův hřích Velice přátelské vztahy k panovníkovi měl šlechtic Eulenburg, který z protekce povýšil z hraběte na knížete. Byl to velice duchaplný muž, básník, spisovatel a skladatel, kterého Vilém několikrát vyznamenal. Mělo to však jednu chybu a ta se mu stala osudnou. „Eulenburg štval císaře proti kancléři a pro novináře Hardena teď bylo patrně obzvláštním potěšením, že se mohl pomstít,“ píše se v knize Aféry a skandály Habsburků. Kníže se na výsluní už moc dlouho neohříval. Žalobci odstartovali velký soudní proces, ve kterém císař stál tak trochu v pozadí. „Kníže se dokázal dlouho vyhýbat svědecké výpovědi, a když už to dál nešlo, popřel, že by někdy měl homosexuální styky,“ uvádí kniha o habsburských aférách. Patrně v kauze zasáhl sám vládce a tím ušetřil knížete žaláře, ačkoliv pro společnost byl rázem mrtvý. Stala se z něj lidská troska. Zmrzačeného budoucího císaře a krále Viléma II. lékaři doslova mučili, matka se za něj styděla. To nemohlo dopadnut dobře Číst více Svědkové nezůstali němí Při soudu sehráli stěžejní roli dva svědci – Riedel a Ernst. Kníže zapřel, že s nimi kdy přišel do styku. Rieder byl nejen svědek, ale i oběť. Pracoval jako převozník a Eulenburga často převážel. Vždycky se napili vínka a pak docházelo na sexuální dotírání a obtěžování, které převozníka doživotně poznamenalo jak lidsky, tak psychicky. Další svědek Ernst – opět převozník – musel též čelit erotickým návrhům.  Další „miláček“ Jednou hrabě Kospoth poslal císaři telegram: „Rytířská akademie chce pít na zdraví Vašeho Veličenstva, ale není tu žádné šampaňské.“ A císař odpověděl: „Poroučím pro každého rytíře láhev šampaňského.“ Eulenburg nebyl jediný přítel, který se dostal do blízkosti císaře. Ten pocítil náklonnost také k hraběti Kospothovi. Snad to byl jeho nejoblíbenější druh v lásce, s nímž měl groteskní poměr. Neustále si dělali legraci a páchali různé recese. Stalo se, že i on se ocitl v nemilosti, protože prý zradil. Prodal totiž svůj statek ve Slezsku polskému šlechtici a to považoval Vilém za velezradu. „Když nikdo jiný nezaplatil víc…“ obhajoval se Kospoth. V homosexuální aféře na berlínském dvoře si novináři brali na paškál většinou aristokraty a císaře nevinili. Dokonce spekulovali, zda vůbec o nějakých prohřešcích věděl. Zajisté však chtěli docílit toho, aby nebyl k věci slepý. Chtěli mu prý otevřít oči. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Anna Nahowská: Příběh dámy, která si na čas podmanila císaře.

Čas načtení: 2024-06-27 07:33:36

Biden omilostnil tisíce amerických veteránů odsouzených podle zákona zakazujícího homosexuální sex

Prezident USA Joe Biden napravuje „velkou nespravedlnost“ milostí pro vojenský personál. The post Biden omilostnil tisíce amerických veteránů odsouzených podle zákona zakazujícího homosexuální sex first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-08-08 14:27:06

Pořídíme si psa a tím končíme. Homosexuální vztah v Česku nemá kam pokračovat, říká návrhář Macháček

Módní návrhář Lukáš Macháček mluví v rozhovoru o své kariéře, problémech queer lidí v Česku i o tom, co mu vadí na festivalu Prague Pride. Článek Pořídíme si psa a tím končíme. Homosexuální vztah v Česku nemá kam pokračovat, říká návrhář Macháček se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-11-25 11:45:35

Homosexuální manželství uzavřené v jedné zemi musí být uznáváno v celé EU, rozhodl soud

Země Evropské unie musejí uznávat manželství stejnopohlavních párů uzavřené v souladu se zákonem v jiné členské zemi, rozhodl dnes Soudní dvůr Evropské unie. The post Homosexuální manželství uzavřené v jedné zemi musí být uznáváno v celé EU, rozhodl soud appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2017-10-23 12:45:00

Masáž prostaty pro její zdraví a pompézní orgasmus

Masáž prostaty přinese intenzivní potěšení a skvělý pocit. Mnoho mužů má předsudky a bojí se, že se jim stimulace prostaty přes řitní otvor zalíbí, což bude znamenat, že mají homosexuální sklony. To ale zdaleka vůbec pravda. Jde o příjemnou techniku podporující mužské zdraví a plodnost. Mnoho mužů ...

Čas načtení: 2019-12-17 13:55:18

Vyšla komiksová biografie Howarda Phillipse Lovecrafta

Howard Phillips Lovecraft (1890–1937) je etalony vysoké literatury stěží měřitelný a obecně je trochu přeceňován. Tím spíše se ale stal pop-kulturní ikonou. Jeho více nebo i méně braková produkce, ale také sám jeho život se opakovaně stávají objektem zájmu, takže i čtyři francouzští tvůrci si přednedávnem vysnili přehledný komiks, ve kterém ledacos domýšlejí, ale mystifikují jen málo. Jako interpretace Lovecraftova života dílo obstojí. Je pozoruhodné, kolik podstatných momentů tohoto života i vlastností typických pro charakter dotyčné osoby a jejích chutí – i včetně typické lásky ke zmrzlině – se autorům daří vměstnat na relativně malou plochu. Aby uspěli s jistotou, napumpovali více významy i názvy čtyř zdařile komponovaných kapitol Rudé noci ve čtvrti Red Hook, Výzva z jiného světa, V propasti paměti a V horách šílenství. Poslední a prvý název odkazují na nejznámější Lovecraftovu dlouhou prózu, odehrávající se v Antarktidě, i na jeho strašidelnou povídku Děs redhoodské čtvrti. Komiksový příběh nezdrží spisovatelovými dětskými roky a vnese nás rovnou do New Yorku let 1924–1925, kde byl Lovecraft, až dosud zvyklý na zakuklený život ve městě Providence, vystaven vícero šancím vykouknout z vlastní specificky gentlemanské ulity. To se mu dařilo jednou víc a jindy hůře. Ne že by nedokázal komunikovat, ale nepraktičnost ve vztahu k honorářům („Jakmile nemusím, nepíši pro peníze.“), jeho jistá aristokratičnost a také rasové předsudky, to vše vyniklo v metropoli plné mrakodrapů jako kaňky na bílém nebi snů. Ten úzkostlivý muž, v podstatě milující samotu, se navíc ocitá dočasně i v obětí ženy a v manželském chomoutu. Alex Nikolavitch čerpá z existující a bohaté korespondence, ale i z Lovecraftova literárního díla, a představuje Mistra často jeho vlastními slovy. Autor předmluvy k této působivé knize David Camus v září 2017 napsal: „Lovecraft se snažil skrýt za své role, za ostrý rasismus i za lidstvu co nejnedostupnější a věru prapodivné teorie.“ Ten zvláštní muž přitom prahl po ideálu, který sotva mohl v realitě zažít, a vlastní fobie přetavoval do bizarních metafor. Z toho hlediska neprodukoval jen škvár a naopak, je to regulérní imaginativní tvůrce plný prazvláštní nostalgie po starých časech britskosti. Ale přetéká obavami ze šílenství, chladu, nudy, profánní reality, obecně lidské degenerace a chaosu. Vždyť i vlaky podzemní dráhy vnímal spíš jako obří červy a astronomické jevy miloval víc než lidské pokolení. Objevení Pluta by snad oslavil mší a bylo pro něj podstatnější událostí než vlastní svatba. V New Yorku dlouho nevydržel a vrátil se do Providence k tetám a kočkám. Připadalo mu, že ve velkoměstě ztrácí čas. ´Boj s časem je jediným skutečným námětem románu,´ byl Lovecraft přesvědčen. ´Nejstarší a nejsilnější emocí je strach a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma.´“ V tom smyslu zachytil scénárista Alex Nikolavitch i jeho kontakty se slavným kouzelníkem Harry Houdinim (1874–1926), s pozdějším autorem Psycha Robertem Blochem (1917–1994), s pozoruhodným tvůrcem „barbara Conana“ Robertem Ervinem Howardem (1906–1936) a se znalcem okultismu a spisovatelem Cliffordem Eddym (1896–1967). Rovněž s autorem knih pro děti Henry McNeilem (1862–1929) a se židovským básníkem Samuelem Lovemanem (1887–1976), který neměl dlouho tušení o jeho antisemitismu. A také s komiksovým scénáristou a sci-fi autorem Frankem Belknapem Longem (1901–1994), některými nazývaným „Lovecraftova oběžnice“, či Donaldem Wandreim (1908–1987), který po spisovatelově předčasné smrti spoluzaložil „Arkham House“ zasvěcený péči o Lovecraftovo rozporuplné dílo. A uznejte sami: není snad dobře, že máme i díky možnostem komiksu šanci všechny ony chlapíky (a taky Lovecraftovu manželku Soniu Greenovou) na vlastní oči sledovat na vícero stránkách knihy – i z mnoha jejich stránek povahových? Co víc, Lovecrafta lze v tomhle komiksu na moment spatřit i úplně nemetaforicky nahatého, což přitom není v rámci příběhu ani v nejmenším samoúčelné. A v neposlední řadě dochází i na mladíka Roberta Barlowa (1918–1951), jehož homosexuální orientaci nedávno účinně zužitkoval spisovatel Paul La Farge (*1970) v lovecraftovském opusu Noční oceán. „Mám za to,“ napsal Lovecraft ve Volání Cthulhu, „že nejmilosrdnější věcí na světě je neschopnost lidské mysli usouvztažnit veškerý vlastní obsah... Žijeme na poklidném ostrůvku nevědomosti uprostřed černých moří nekonečna a neočekává se, že se budeme vydávat moc daleko od břehu.“ Dodejme, že takřka současně se na český trh dostává ještě sofistikovanější (zato ale fiktivnější) komiks o Lovecraftovi od žijícího klasika Alana Moora. Ten se prostě jmenuje Providence.   Howard P. Lovecraft. Ten, kdo psal v temnotách. Scénář Alex Nikolavitch, výtvarné zpracování Gervasio, Aón a Lee. S předmluvou Davida Camuse. Z francouzského originálu (2017) přeložil Tomáš Kybal. Redakce Terezie Houšková, spolupráce na redakci Patrik Linhart. Vydalo nakladatelství Volvox Globator. Praha 2019. 112 stran

Čas načtení: 2019-09-27 19:27:05

Osmý den Petra Bílka: Jak jsme psali v Paříži

V nekonečném světě začátek neexistuje. Ve vyprávění jde jen o to, kam položíte první větu. Kladu ji do bažin, kde řeka Seina zvláštním obloukem laská své ostrovy a kde už Caesar tušil, že římskou Lutecii nakonec překřtí draví Parisiové. Kladu ji do míst, kde srdce času tepe v rytmu revolucí a kde ani dnes napudrovaná paruka nebudí větší pozornost, protože zvláštní je tady obvyklé. Kladu ji do míst, kde Kerouacovi řekl číšník: „Paris est pourri.“ Beatnik si to přeložil, že Paříž je svinstvo, mínil bych, že originál měl na mysli, že Paříž je prohnilá. Kladu ji do míst, kde v pět ráno jsou striptéři opět oblečení a kde se transvestité už zase holí. Kladu ji do míst, kde se ulice každý den sprchují pod zášlehy metel v rukou černochů. Kladu ji do míst, kde ve výklencích výloh nejluxusnějších obchodů na planetě stelou své ložnice lidé, jejichž kůže dosvědčuje pokrevní vazbu s kromaňonci, také sbírají, co najdou, a město je jim jediná velká jeskyně. Kladu ji na lešení, které roste nad zřícenou věží katedrály a pod opěrnými oblouky zubožené gotiky. Kladu ji pod rozpraskané trámy učebny v ulici Saint-Jacques, kde bublá kávovar a kde se deset žen z hvozdů střední Evropy pokouší zapomenout, co žily doma, a hledí na sebe očima těch druhých. Jdeme do kavárny ke Dvěma magotům a hlavou nám táhnou Sartrova slova, že peklo jsou ti druzí, a snažíme se na to také zapomenout a každý pro sebe vynalézá jakoby znovu a jakoby poprvé, co a jak se dá napsat, aby to nebylo zbytečné, aby to bylo jedinečné, aby to svědčilo o nás, protože text, o jaký nám jde, nemá nesvědčit o ničem jiném než o svém autorovi. A město mu má pomoci, aby se našel. Před domem číslo 27 v ulici de Fleurus opakuji tak dlouho mantru, že Gertruda Steinová je Gertruda Steinová je Gertruda Steinová, až nám starý muž s hrstí klíčů odemkne vrata do dvora. Kdo asi dnes žije tam, kde vlaje záclona za otevřeným oknem a kde Georges Braque pomáhal Heleně, hospodyni Steinové, věšet na stěnu obrazy své, Picassovy nebo Matissovy? Hladové obejme na rohu vyhlášená restaurace Georgette a k neobvykle mluvícím ženám na terase se skloní zvědavý pán: „Z České republiky? Tady bydlí Kundera.“ Ach, kdyby to byla pravda! Ten šibal jako by vycítil, oč tu běží. To je to na nás tak vidět? To psaní? Účastnice kurzu tvůrčího psaní šly na čtení. Pozval je sám ambasador. Na velvyslanectví představuje Lenka Horňáková Civade svou novou knihu. V kavárně Le Rostand u Lucemburské zahrady mi zatím jiná spisovatelka, paní Ladislava Chateau vypráví o připravovaném zákonu, který má legalizovat skutečnost, že homosexuální páry si nechávají odnosit dítě od domorodkyň v Africe. Kdo je podle matriky otec a kdo matka? Co dělat, když se náhodou narodí vadný kus? Platí pak ještě objednávka? O tomhle se v Bibli nedočtete. Na počátku prý bylo slovo. Ale existuje počátek ve světě, kde lidské sobectví nezná mezí a je nekonečné? Svoboda chtění bez starosti o druhého je neautentická. Ze svobody rozpínající se bez odporu a mezí jako ve vzduchoprázdnu jde strach. Strach jde i z jejího omezování. Před Sorbonnou protestují proti násilí na ženách v Íránu. Čelo mohutné demonstrace Alžířanů proti tamějšímu vojenskému režimu zpívá píseň, v jejímž refrénu zní nádherně slovo „liberté“. Stojím na chodníku. Je to opojné. Existencialisté ale říkali, že uvědomit si zcela rozsah své svobody znamená vrhnout se do stavu, kterému říkali úzkost. „Čím více volnosti v pohybu máme, tím horší je naše úzkost,“ parafrázuje tu myšlenku Sarah Bakewellová v knize nazvané V existencialistické kavárně. Účastníci příštího kurzu ji dostanou jako povinnou četbu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-05 07:14:29

Zemřel Petr Holman, editor díla Otokara Březiny a znalec Jakuba Demla

V neděli 4. srpna zemřel literární historik, editor a bohemista Petr Holman, známý především jako badatel, editor a autor literatury o Otokaru Březinovi. Bez něj bychom například dosud neměli kritická vydaní Březinových esejů a korespondence. Důležitou práci také vykonal pro vydávání korespondence Jakuba Demla. Březina byl Holmanovým celoživotním tématem, důležité pro něj bylo očistit básníkův život od nánosů mýtů, pomluv a ideologických výkladů. „Na první pohled by se mohlo zdát, že současná pozornost – a jak často už v historii k podobné situaci docházelo! – je spíše než dílu věnována životu básníka a všem těm jeho momentům, které ještě nebyly a ani dosud nejsou uspokojivě vysvětleny. Nikoliv bez zjevného překvapení, s očima doširoka otevřenýma a jen s nadlidskou námahou tak po sto letech můžeme číst jakési zmatené a podivně nelogické konstrukce a bez jakýchkoliv skrupulí jedině správné interpretace básníkovy domnělé homosexuální orientace … Zdá se ale také, že napříště už nebudeme nikým nuceni prohlížet pouťově řvavé barvotiskové obrázky typu Březina – pravověrný katolík, Březina – antisemita, Březina – národní socialista, bolševik nebo komunista, básník – mystik a chaosem dne vyrušovaný kontemplátor, či meditovat před staticky nedůvěryhodným obrazem Mistra zpodobeného jako téměř ortodoxního hinduistického svatého muže nebo buddhistického mnicha," napsal v Bulletinu Společnosti Otokara Březiny v roce 2003. A takto se k Březinovi vyjádřil před deseti lety v rozhovoru pro Lidové noviny: „Březina je obecně považován za básníka kosmu a země – jak tu nevzpomenout kritika Bedřicha Fučíka a jeho studii Píseň o Zemi –, ale i podzemí, všeho, co se nachází v neustávajících procesech a stálých dynamických proměnách pod povrchem, ztajeně, skrytě. Zcela konkrétně i v přeneseném smyslu se stal básníkem univerzality. Ta, jak víme, obsahuje také nekonečné množství protikladů – a snad právě těm odpovídá i mnoho oxymór v Březinově díle. Básník se tyto, mnohdy jen umělé, protiklady snaží rušit, ponechává je svobodně žít vedle sebe, jsou pro něj zcela přirozenou součástí hmotné i duchovní existence, přirozenou součástí svobody. Nerozděluje. Spojuje. Míra jeho tolerance je nekonečná. Daleko – blízko, vysoko – hluboko, dlouhý – krátký, světlo – tma, ticho – hřmot světa, mlčení vnitřní i vnější reality – řev samoty, řád – chaos atd., vše, a ještě mnohem víc, říká se, je v Březinových textech permanentně obsaženo." Dalším důležitým autorem byl pro Petra Holmana Jakub Deml, podílel se na vydání jeho korespondence. „Snad vůbec první kniha, která se mi kdy dostala do rukou, byl výbor Rodný kraj v uspořádání Bedřicha Fučíka a Miloše Dvořáka z roku 1967. Vše ve Dvořákově doslovu Básnické drama Jakuba Demla bylo pro mě objevem zásadního významu, jakýsi první, prvotní impuls… Později Miriam, Tanec smrti, Hrad smrti, pak třeba Tasov, některé svazky Šlépějí a další a další a další… Ovšem pozdější seznámení s Mislou a Vladimírem Binarovými, s Jitkou a Bedřichem Fučíkovými nebo Stanislavem Vodičkou mi v jistém smyslu (možná ještě významnějším, silnějším, rozhodnějším, rozhodujícím!) dalo mnohem víc než jakékoliv knihy…," odpověděl Petr Holman na anketní otázku webu Literární bašta Dobré češtiny.  O obou těchto autorech píše ve svém deníku z roku 1973, který vyšel v knize Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? Jakub Deml a literární tradice vydané v  roce 2018 Ústavem pro českou literaturu.    Ukázka z deníku Petra Holmana 25. července První ráno v Tasově. Vstával jsem brzy, abych zachytil krásu probouzejícího se dne.      Hrob Jakuba Demla. Přes noc na něm přibyly čtyři svíčky, které někdo hned ráno, ještě před mým příchodem, zapálil a zbavil mě tak vůle učinit někdy v budoucnosti totéž. – Zvuky varhan z kostela. – Ticho. Lány obilí. Skřivánci.      Odpoledne setkání s Josefem Demlem, synovcem Jakuba Demla. Vysoká postava, šedivý vlas, ostře modelovaná tvář (místy se zdá tvrdá), důstojná chůze. – Zahrada, češeme rybíz, vyprávění. U Demlů na návštěvě příbuzní; malá Alenka Gáliková a její slovenské pohádky (O motýlovi a o kvetinkách, O farbách a červenej astre, Príhody kocúrika Honzíčka), hry, diktáty, aforismy, otázky a odpovědi…      Demlovo vyprávění. Jakub Deml a Bílek. Přátelé… V roce 1914 Bílek vystupuje z katolické církve a syn vstupuje do církve československé. Deml jej proto ostře napadá – neutěšená situace do roku 1929 – smrt Otokara Březiny – neshody kvůli poslednímu pomazání – Březina odmítá…      Josef Deml – setkání v Mariánských Lázních s jakýmsi doktorem, který tvrdí, že Březina byl ateista (?).      Vyprávění pokračuje… Demlova cesta na Březinův pohřeb. V Třebíči přesedal na vlak znojemský, Bílek z vlaku pražského na Znojmo. – Vzájemné setkání, vřelé, „objali se“ a srdečnost etc. – Pohřeb v Jaroměřicích – po pohřbu se Deml Bílka straní, nevšímá si ho, nemluví na něj etc. – Rys jeho povahy – vznětlivost – zapomnění. – Bílek: tvůrce, pracovitost, práce v Pelhřimově. – Paní Bílková posílá skrze prostředníka v Jinošově návrh na smíření. Deml ANO…, ale musíte (i syn) přestoupit do katolické církve. NE…      Pomník Jakuba Demla, špatný stav. Snaha Josefa o zlepšení, žádost na Svaz čs. spisovatelů, žádáno 15 000 korun, příspěvek (dr. Ivan Kříž, Osová Bítýška, člověk s tituly, výkup kožek, nemůže dělat nic, co by odpovídalo jeho kvalifikaci).      Miriam, nikoli vliv Georga Trakla, Demlova zamilovanost do jisté ženy, žili spolu v Jinošově před válkou.      Březina – vyprávění – skromnost. Setkání s prezidentem Masarykem, Březina je zván na Hrad, nepřijímá. „Pan prezident má ke mně stejně daleko jako já k němu.“ – Krátce před Březinovou smrtí jej Masaryk navštěvuje v Jaroměřicích. (...)   29. července Stanislav Vodička za mnou přijel do Tasova! Krásná návštěva! Ve tři čtvrtě na devět setkání u Demlova hrobu (květinka!).      Potom dlouhá rozmluva u Rousků, kde jsem v tu dobu od začátku bydlel. I tohle setkání bylo zázračné. Hospoda U Prokšů už skoro zavírala, všude tma, já neměl nocleh, a jen náhodné setkání před hospodou způsobilo, že jsem pak na výměnku u Rouskových mohl pár dní zůstat. Stanislav vyprávěl o svém životě, o knižních vazbách…, ale i tady se hovor brzy stočil k Janu Zahradníčkovi.      Nezměrná tragika Zahradníčkova života – osud katolického básníka – po roce 1945 komunisty dlouho vězněn – tři děti – manželka. Dva měsíce před smrtí je na čestné slovo na dva dny propuštěn na pohřeb svých dvou holčiček, které zemřely na otravu houbami. Zpět do vězení – propuštěn po dalších čtyřech letech, za pět měsíců umírá.      Pohřeb Jana Zahradníčka. Bydlel na výměnku v zabraném statku – vyháněli ho neustále i z tohoto skromného útulku („kriminálník“). – Podzim! V den pohřbu byly vyneseny máry s jeho tělem z domu a postaveny na dvorek, mírně skloněný, po kterém tekla močůvka z blízkého, výše umístěného obecního hnojiště. Podzimní den. Kněz, který promlouval nad zemřelým, se musel brodit v močůvce, přičemž z hnojiště se kouřilo – sloupy páry, hnusné a slizké… Nestatečnost lidí. Všichni byli zalezlí ve svých norách, nikdo se neodvážil doprovodit „kriminálníka“ na poslední cestu…      Po převratě komunisti zničili Muchovu tiskárnu v Medřiči – sesypávání typů, ničení strojů atd. Pan Mucha jen bezradně a zoufale přecházel po chodníku. Blbost lidská! Tasov, dědici faráře – všechny Demlovy knihy do sběru, ručně malované lidové malby na skle (v dřevěných rámech) byly rozřezány na cirkulárce… Album klasiků, Březinův překlad Goethova Krále duchů – text shodný v Hýskových Prvotinách?      Společná návštěva Karla Švestky, předsedy MNV. S neobvyklou laskavostí a ochotou mi k Rouskovým zapůjčil kroniku Tasova s téměř neznámými zápisy Jakuba Demla. Vidím vůbec poprvé! – Švestkové koláče paní Švestkové! – Také domluva brigády: přidavač při opravách obrubníků na tasovském hřbitově (chleba a špek a sádlo a svačiny a stopečky slivovice na márách) a při stavbě tasovské hasičské zbrojnice…      Návštěva u Františka Pospíšila v Bosně. Knihy Jakuba Demla i jiných autorů, velké množství krásných Vodičkových vazeb. Studium kroniky. – Večer, kolem osmé hodiny, ještě jednou na „pionýru“ přijíždí Stanislav, další dlouhé rozhovory…   (...) {loadmodule mod_tags_similar,Související} 7. srpen, Tasov – Třebíč – Jaroměřice Dnes, sedmého srpna 1973, asi o deváté hodině dopolední, jsem dospěl k cíli své letošní cesty – k hrobu Otokara Březiny do Jaroměřic nad Rokytnou.      Stoje před hrobem básníkovým, pociťuji tentýž stav jako před nedávnem při poslechu hudby Musorgského – stav krásy, opojení 434 435 přítomnou chvílí, která se dostavuje – jak myslím – asi jen na výslovné přání Tvůrce.      Mystické vytržení, chvění celého těla, které současně probíhá prostorem kolem, určitá lehkost, lehkost světelná, přecházející v závrať – rozplývání Světla Všehomíra v Duši člověka, která již léta cítí blízkost jiné Duše, také tak lehké, také tak vnímající bolesti a krásy životního běhu v Přítomnosti…      Význam Sounáležitosti a jeho hluboký smysl nemůže zůstat skryt tomu, kdo podobně jak onen předcházející porozuměl věcem tohoto světa.      Chvění, rozechvění, zrychlený dech, věci, na které nezaostřuji pozornost, které tvoří jen pozadí, velebné pozadí této chvíle, se míhají šílenou rychlostí kolem mne, však v majestátném klidu, pohybují se, letí, stoupají, a přece zůstávají nehybny – není možné znát a identifikovat tento stav bez předchozího jeho prožitku, tak radostného, povznášejícího, naplňujícího Světlem, oddaností Tomu, Jenž Ví… Láska je to, snad bhaktická láska, láska bez mezí, obsahující v sobě i onu Bolest, která kdysi byla předchozím jejím stadiem. Aby člověk (pouze vyvolený?) této Lásky mohl dosáhnout (stačí jen jeden život?), musí nejprve trpět, trpět nevýslovně, snad jako Zeyerova Kristina, musí poznat bolest lidí a věcí a zvířat, bolest země, bolest oblaků, musí se protrpět bolestí nebes, stromů, bolestí chvějícího se přiznání a splynutí těl milenců, jež je tak blízko Smrti, i Smrt samu musí poznat (zná Smrt bolesti loučících se?) – a teprve potom se přiblíží tajemství Lásky…      Mistře, dříve tak vzdálený a nyní mnohem bližší, věřím Vám, věřím, že Vy mi pomůžete přiblížit se všem tajemstvím Země a Nebes. Odpusťte prosím, že jsem Vaše dílo dosud studoval příliš málo a že to, co jsem z něho do dnešního dne načerpal, jako čerpáme ze studnic moudrosti posvěcené věky, staletími i tou nejpřítomnější současností, je jenom příliš nedostatečná daň Vám, který jste mi ukázal Cestu. Když jsem dříve četl a rozjímal některý Váš verš, neměl jsem ještě onu potřebnou víru, jež by mi pomohla pochopit…      Prosím Vás tedy zde, na tomto místě, pokorný a kající se za všechny své minulé činy, s kterými jsem nesouhlasil, ale přesto jsem se jim nedokázal (já tehdy bez vůle!) vyhnout, dejte mi vždy sílu a odvahu…      Zdá se mi náhle, že jsem klidnější, i když tak rozrušen…      Vidím, vidím Vaši tvář…      A děkuji, děkuji Vám…      Je možné chtít víc než občasné chvíle, ve kterých se zjevuje Život, po kterém tolik toužím, Život, který – aby jej bylo možno naplnit – je nutné pochopit jen jak předobraz. Je možné chtít víc? Je možné vůbec něco chtít, něco žádat?      Sluníčko sedmitečné, hálinko, rozumíš snad ty těmto věcem tak dobře, že právě ve chvíli, kdy jsem o nich rozjímal, jsi mě přišla navštívit a povzbudit v mé cestě? Děkuji i tobě.      Teď už snad tomu všemu dokážu porozumět lépe. Ano, jak říkáte: Největší výtvory člověka mohly vzniknout a vznikly ve chvílích největší bolesti. Nejsou Bolest a Radost jen dvě jaksi zvnitřku se třpytící plošky téhož krystalu?      Je čas odejít – – – Proto odcházím…   Návštěva muzea, okouzlení… Jaroměřický zámecký park… Chrám Páně sv. Markéty… Škola v Jaroměřicích…      Seznámení s Klenovými. – Pan Klen cituje vzpomínku Březinova osobního holiče Čapka na jeden z básníkových aforismů: „Komunismus, to je idea. K jejímu uskutečnění by musili být lidé andělé. A kdyby byli andělé, nepotřebovali by komunismus.“ – Paní Klenová mi ukazuje zápis Březinova citátu z Maeterlincka do svého památníku:        Mlčení jest živel, v němž se utvářejí veliké věci, aby konečně mohly vyjíti dokonalé a velebné na světlo života, jež ovládnou. Včely pracují jen ve tmě, myšlenka jen v mlčení a ctnost v skrytu.      Václav Jebavý      Jaroměřice 15. II. 1917   Mnohahodinová rozmluva s Klenovými u nich doma, k večeři brambory a podmáslí, knihy, časopisy, fotografie (mj. Březina a Masaryk v Jaroměřicích), vyprávění o jaroměřické historii, hudebních tradicích, vzpomínky, citáty z posledního období života, například komentář k básníkovu uměleckému odmlčení: „Co jsem chtěl národu dát, to už jsem dal. A kdybych psal dál, bylo by to totéž, ale jinými slovy.“      „Čistý víc vidí…“      Při nabízení profesorské stolice v Brně: „ – Pavouček na dlani – třese se a celý nesvůj.“      „Vše, co jsem měl, jsem přečetl, s mnohými autory mluvil, a všichni, když chtějí mluvit pravdu, musí říci: My víme, že nic nevíme, a Tajemství zůstává…“      „Celé moje dílo obsahuje: abychom se milovali, jeden druhému odpouštěli a za nepřátele se modlili.“ [Zima 1928–1929.]      Dárek – originální exemplář parte Otokara Březiny.      Večer u bratří Krulových (Jaroslav sochař a kovotepec, žák Jaroslava Horejce, Bohuslav lidumilný právník, právní poradce…), kteří oba Březinu navštěvovali, pamatovali… Opět dlouhé rozhovory, vzpomínky, prohlížení fotografií a památek na Jakuba Demla i Otokara Březinu, hudební rod Míčů, František Antonín Míča a italská opera v Jaroměřicích. – Březinovské písemné vzpomínání Drahušky Krulové!      V přízemí vybavený ateliér přeplněný „věcmi“, náčrty, modely, hotové práce (Anna Pammrová!), Štursa, odlitky Michelangela (koleno, ruka), fragmenty barokních prací atd. – V prvním patře velká a bohatá česká i cizojazyčná knihovna, kunsthistorie, dějiny, literatura, Březina, Deml, Florian a Stará Říše, Zahradníček, Durych, Bílek (originální alba), Váchal (rovněž originály), Reynek, Blake, Novalis, Hölderlin, Portmanovy výlučné bibliofilské tisky, Konůpek… [Kde tyhle všechny památky jsou? Po smrti obou bratří zmizely neznámo kam. – Poznámka z roku 2017.]      Nocleh v knihovně na dřevěné pryčně, světlo, bezesná noc, komáři…   Petr Holman (* 1951) byl literární historik a editor, bohemista, indolog, hudebník a cestovatel. Prošel mnoha dělnickými, pedagogickými i jinými profesemi, po roce 1989 absolvoval stáž v Oxfordu a jako učitel hostoval na univerzitách v USA a Indii. Byl čestným předsedou Společnosti Otokara Březiny. Tomuto básníkovi zasvětil podstatnou část své práce. V samizdatu uspořádal a vydal Frekvenční slovník básnického díla Otokara Březiny (1974–1986; knižně 1993) a řadu jeho doposud nepublikovaných textů. Knižně pak v edici Petra Holmana vyšla mj. Březinova Hudba pramenů a jiné eseje (1989, 1996 rozšířeno pod titulem Eseje), celoživotní Korespondence I a II (2004), podílel se též na zrcadlovém česko-latinském vydání Básnických spisů / Opera poetica (2014). Uspořádal březinovskou bibliografii, řadu sborníků a březinian – tyto jeho snahy vyvrcholily monumentální textovou koláží Březiniana II (2012). Petr Holman též publikoval několik drobnějších edic dopisů Jakuba Demla (Marii Tischlitzové, Marii Bačákové aj.) a spolupracoval na přípravě edice vzájemné korespondence Jakuba Demla a Otokara Březiny (2018).

Čas načtení: 2019-07-22 17:29:09

Film Zatoulaný chce být artovým filmem, ale nabízí spíše gay erotiku

Režisér snímku Zatoulaný Camille Vidal-Naquet chodil téměř tři roky do Bouloňského lesíku na okraji Paříže, kde se nabízejí homosexuální prostituti. Mluvil s nimi, poznával je a zamiloval si je (tím nemyslím sexuálně). A jeho filmu to velmi ublížilo.  Dvaadvacetiletý bezdomovec Leo si vydělává na ulici prostitucí a jediné, co ho zajímá, je kouření cracku, pervitinu a hašiše. (Hraje ho Félix Maritaud, kterého čeští diváci mohli zaznamenat v jiném filmu s gay tematikou filmu 120 BPM.) Je zamilovaný do svého "kolegy" Ahda, který je ovšem heterosexuál a prostituce s muži je pro něj prostě práce. Leo je takovým mužem bez vlastností, žije daným okamžikem a jen fakt, že trpí chronickým kašlem, který postupně huntuje jeho tělo, je hybatelem nějakého děje (i když tvrzení lékařky, že má zápal plic s náběhem na tuberkulózu je trochu legrační, bakterii tuberkulózy buď v těle máte, nebo nikoliv). Režisér ho ukazuje jako takové zvířátko, které nemá vlastní odpovědnost. Pozoruhodná je bezproblematičnost hlavního hrdiny: nemá vlastně jiný problém než marnou lásku a nemoc, a je tím pádem vlastně ničím nezkažený. Vlastně problematické moc nejsou ani jiné postavy, sem tam sice dojde ke konfliktu, ale nejde o nic tragického. Tvůrce filmu se nesnaží jejich životy nějak hodnotit, jenže právě to je obrovským selháním. Prodávání vlastního těla je zde líčeno jako něco, co s sebou nenese žádná rizika (kromě zvrhlého zákazníka zvaného Pianista, před kterým se ovšem všichni varují). Dokonce když Leo s dalším prostitutem jednoho zákazníka uspí, je následné "bílení" bytu citlivé, v zásadě vezmou jen cetky. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ale co, lze namítnout, i Bohumil Hrabal dokázal udělat z hospodských ochlastů zajímavé postavičky. Jenže Vidal-Naquet nemá dar hledat perličky na dně, v jeho pojetí je dno plné normálních lidí, kteří jsou úplně stejní jako třeba dělníci v továrně. A někdy proto se divák diví, když filmem probleskne úvaha, že nemohou jinak. Třeba když se Leo loučí s Ahdem, který odjíždí s postarším homosexuálem do Španělska, protože nemá jiné východisko a tam zase "začne trénovat". Proč si ale tento svalnatý a pohledný zdravý muž zvolí tuto cestu, jasné není. Je líný a pohodlný? Nikdy by nesplatil své dluhy? Žádná odpověď: ta by totiž mohla narušit celé pojetí filmu. A tak sledujeme různé příhody, které Vidal-Naquet zřejmě v průběhu let zaznamenal, všechny jsou celkem milé (i když dětem bych je nevyprávěl) a i trochu agresivní snaha dvou vymydlených cool homosexuálů narvat Leovi do análu "sloní" dildo vlastně končí spravedlivým trestem. A protože v posledních letech musí být ve francouzských filmech o  homosexuálech ztopořené penisy, veze se na této vlně i Vidal-Naquet. Jeho pokus o artový film se tu dostává přes hranici soft pornografie a není moc jasné proč, leda že je to komerční počin kvůli gay divákům. Leo také učiní krok k opuštění světa pouliční prostituce, ale dopředu můžeme tušit, že nebude úspěšný, protože vlastně nechce. A i když v závěru filmu budeme ignorovat některé (dosti nedůstojné) polopatismy (jako parafráze Krista sundaného z kříže s jeho matkou) a očekávaná vyústění děje, stejně nám zbude (přes veškerou Maritaudovu snahu hrát na hranici fyzických sil, což je asi jediný klad snímku) jen zapomenutelná historka, která v nás nevzbudila žádné emoce. Když totiž chcete zaujmout vyprávěním, nestačí, že danou postavu či prostředí milujete, jako se to stalo Vidal-Naquetovi.  

Čas načtení: 2024-02-23 07:20:00

Manželství pro všechny? Aliance pro rodinu řídí skrytou kampaň mezi poslanci

Lidé napojení na ultrakonzervativní skupinu Aliance pro rodinu vedou mezi poslanci kontaktní kampaň. Snaží se zamezit schválení manželství nebo partnerství pro homosexuální páry. Řídí se desaterem, jak být co nejpřesvědčivější.

Čas načtení: 2024-02-28 17:25:00

Sněmovna schválila partnerství pro páry stejného pohlaví. Adopce možné nebudou

Poslanecká sněmovna ve středu odpoledne schválila novelu o uzákonění možnosti uzavření sňatku i pro páry stejného pohlaví. Homosexuální páry nebudou moci vstupovat do manželství, ale uzavírat budou takzvané partnerství s většinou práv, jaká mají v manželství muž a žena. Adopce dětí však nebude možná. Novela občanského zákoníku nyní zamíří do Senátu, poté ji musí podepsat prezident Petr Pavel.

Čas načtení: 2024-02-28 17:25:00

Sněmovna schválila partnerství pro páry stejného pohlaví. Adopce možné nebudou

Poslanecká sněmovna ve středu odpoledne schválila novelu o uzákonění možnosti uzavření sňatku i pro páry stejného pohlaví. Homosexuální páry nebudou moci vstupovat do manželství, ale uzavírat budou takzvané partnerství s většinou práv, jaká mají v manželství muž a žena. Adopce dětí však nebude možná. Novela občanského zákoníku nyní zamíří do Senátu, poté ji musí podepsat prezident Petr Pavel.

Čas načtení: 2024-02-28 21:07:00

PŘEHLEDNĚ: Jaká budou mít stejnopohlavní páry nová práva a jak to bude s adopcí dětí

„Manželství“ pro homosexuální páry prošlo ve sněmovně závěrečným čtením. Bouřlivě diskutovaná úprava narovnává práva například v oblasti majetku či zdravotních informací. Nicméně novela občanského zákoníku může ještě doznat změn v Senátu. Posléze ji musí podepsat prezident. Lidovky.cz přinášejí přehled odpovědí na nejčastější otázky týkající se právních změn pro gaye a lesby, na kterých se poslanci shodli.

Čas načtení: 2024-02-28 21:07:00

PŘEHLEDNĚ: Jaká budou mít stejnopohlavní páry nová práva a jak to bude s adopcí dětí

„Manželství“ pro homosexuální páry prošlo ve sněmovně závěrečným čtením. Bouřlivě diskutovaná úprava narovnává práva například v oblasti majetku či zdravotních informací. Nicméně novela občanského zákoníku může ještě doznat změn v Senátu. Posléze ji musí podepsat prezident. Lidovky.cz přinášejí přehled odpovědí na nejčastější otázky týkající se právních změn pro gaye a lesby, na kterých se poslanci shodli.

Čas načtení: 2024-02-28 22:25:35

Rozumný kompromis i ohromné zklamání, zaznívá o novele pro stejnopohlavní svazky

Mnoho politiků vnímá novelu o svazcích stejnopohlavních párů, která prošla ve středu Poslaneckou sněmovnou, jako dobrý kompromis mezi příznivci a odpůrci duhových manželství. Především členové LGBTQ+ komunity a lidskoprávní aktivisté ale přijatou verzi pokládají za velké zklamání. Místopředsedkyně sněmovny Olga Richterová za Piráty přislíbila, že se budou nadále snažit v Česku prosadit plnohodnotné manželství i pro homosexuální páry. „Politika nejde vždycky tak rychle, jako jde veřejnost," podotkla.

Čas načtení: 2024-02-29 08:06:28

Ve sněmovně vyhrála ideologie heterosexualismu. A smutně se směje i Karel Havlíček Borovský

Výsledek sněmovního hlasování o manželství pro všechny vyvolává smíšené pocity. Na jednu stranu homosexuální páry dostanou skoro stejná práva a povinnosti jako páry heterosexuální, což je proti dnešnímu stavu nesporně pokrok. Na druhou stranu se ale...

Čas načtení: 2024-02-29 11:10:49

Ve sněmovně vyhrála ideologie heterosexualismu. A smutně se směje i Karel Havlíček Borovský

Výsledek sněmovního hlasování o manželství pro všechny vyvolává smíšené pocity. Na jednu stranu homosexuální páry dostanou skoro stejná práva a povinnosti jako páry heterosexuální, což je proti dnešnímu stavu nesporně pokrok. Na druhou stranu se ale...

Čas načtení: 2024-02-29 19:36:00

„Průměrný gay má až 500 sexuálních partnerů.“ Psycholog Klimeš hájí své výroky v ČT

Průměrný homosexuální muž má mezi až 500 sexuálních partnerů, tvrdil mimo jiné psycholog Jeroným Klimeš ve středečním vysílání pořadu 90' České televize (ČT). Rozpoutal tím vlnu kritiky na sociálních sítích, od jeho slov se distancoval i Psychologický ústav Akademie věd ČR. Klimeš teď hájí data, která uvedl na obrazovce. V ČT vystoupil poté, co poslanci odhlasovali uzákonění partnerství pro stejnopohlavní páry s většinou práv manželů, avšak s omezením práv k dětem.