Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-15 19:03:05

„Máme dohodu“: Trump oznámil mírovou dohodu o Gaze

Nově zvolený americký prezident se údajně výrazně opřel do Izraele, aby uzavřel dohodu. (Foto: Flickr) Uprostřed úlevy z vyhlídky na návrat rukojmích domů a... Článek „Máme dohodu“: Trump oznámil mírovou dohodu o Gaze se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2019-07-13 08:03:41

Kolumbie na justičním rozcestí dobra a zla

Kolumbie je stále má oblíbená země z celé Ameriky, i když ji nyní již sleduji poněkud z povzdálí. Zakořenil jsem v ní už jen třeba z pohledu mých setkání s pěti prezidenty. Pověřovací listiny jsem předával Ernestu Samperovi, jehož prezidentská kampaň byla placena i z narkodolarů, ale vážil jsem si jej třeba jen pro jeho humor. Jeho manželka je Američanka, jejíž otec padl ve vietnamské válce, ale přesto Ernesto (všichni jsme si tam říkali křestními jmény, jak je v Kolumbii zvykem) kvůli vztahům k narkomafii nemohl do USA. Jednou jsme seděli při nějaké fiestě u stole a vyprávěl mi, jak jel na zasedání OSN, kam jej amíci pouštět museli. Setkal se tam s Billem, který také rád doutníky jako on, a protože je zásoben Cohibou od Fidela, nabídl mu. Bill odmítl, protože na kubánské zboží je v Americe embargo a ani on nesmí kubánské doutníky kouřit. Ernesto z doutníku stáhl papírový prstýnek s označením Hecho en Cuba a Billovi znovu nabídl. „Tak tentokrát nabídku rád přijmu,“ řekl Bill a oba dva prezidenti si doutníky kamarádsky pokouřili. I to je politika! Vyrovnat se s guerrillou S Belisario Bentacurem jsem se sešel na nějaké kulturní akci, kterou pořádala šéfka kulturního centra Venezuelské ambasády, krásná Venezuelka a umělkyně Dalita Navarro. A tak nebylo divu, že se Belisario na stará kolena zamiloval a Dalitu si vzal za ženu. Obdivoval jsem jej i jako básníka a hlavně jeho nasazení, kdy z chudého synka otce mezkaře v zapadlé vísce Amagá v departamentu Antioquie, se z dvaceti sourozenců vypracoval studijním zápalem až k prezidentskému mandátu. Byl také prvním prezidentem, který zahájil jednání s guerillou. S Andrésem Pastranou jsem se vídal častěji, zvlášť když jsem mu osobně předal posvěcenou sošku Pražského Jezulátka, kterou si údajně umístil na svém pracovním stole. Andrés byl až devótním katolíkem a společně jsme plánovali kapli Pražského Jezulátka v městečku La Calera kousek za Bogotou. Ze všeho sešlo, asi tak jako i z jeho mírových dohod nedohod s guerrillou FARC, protože neměl příliš velké vůdcovské schopnosti. S dvojnásobným prezidentem Álvarem Uribem Vélezem jsem se sešel pouze jednou na bogotském výstavišti. Prohlíželi jsme si koně a krávy, což obojí bylo jeho velikou láskou. Pochopitelně byl v slaměném panama klobouku a přes rameno měl typickou kolumbijskou ruanu, podobně jako Manuel Marulanda, zakladatel a vůdce guerrilly FARC, která mu zastřelila jeho otce na jejich rodinné haciendě Guacharacas. Obdivoval jsem jeho odhodlání v boji s bandity, ať už si říkali revolucionáři nebo narkomafiáni. Juan Manuel Santos patří do historicky dvou set let slavného rodu Santosů, s jehož strýcem Hernandem Santosem Castillem jsem se sešel jako šéfem nejvlivnějšího kolumbijského deníku El Tiempo v jeho redakci. S budoucím presidentem Juanem jsme si popovídali na setkání vlivné Federace kávařů, jejímž byl před časem reprezentantem v Londýně. Tentokrát, v roce 2000, jako ministr hospodářství v Pastranově vládě zcela opustil rodinné a teplé novinářské hnízdo a šel do politiky. Obdivoval jsem protiguerrillovské akce jeho ministerstva vnitra jako El jaque mající až holywoodský rozměr. Jenže chtěl se stát mírotvůrcem, což se mu podařilo, když v roce 2016 podepsal v Havaně mírovou dohodu s FARC po 50 letech prakticky civilní války. Revolucionáři jsou bohatí Nevěřil jsem, že by se všichni banditi jen tak vzdali svého lukrativního řemesla. Jasně, část operuje stále jako guerrilla a ti, kteří se chtěli proměnit ve vážené politiky, čekala mnohdy smrt z pomsty od poškozených potomků či tvrdých politických protivníků. Jesús Santrich je typickým případem demilitarizovaného partyzána guerrilly FARC, vlastně jejich posledního vůdce, jehož pravé jméno je Seuxis Paucias Hernández. Přechod partyzánů do normálního života měl posuzovat nový justiční orgán JEP (Jurisdicción Especial para la Paz, Speciální mírový tribunál). Ten byl založený v roce 2016 po podpisu havanské smlouvy, ale na svoji činnost musel čekat až na schválení Ústavním soudem v srpnu 2018, i když prezident Ivan Duque nesouhlasil se šesti články ze 159. JEP má totiž posuzovat činy guerrilly a odlišit ty, které budou amnestovány (válečná rebelie proti státu, ilegální obchod se zbraněmi, rabování bank, ničení infrastruktury, atp.) a ty, které budou souzeny (zejména znásilňování lidských práv a zvěrstva proti lidskosti, jako jsou únosy dětí, mučení, popravy, znásilňování či rekrutace mladistvých). President Duque a pravicově smýšlející část Kolumbie spolu s USA, odmítají amnestovat a pardonovat také narkotrafikanství a s tím spojené zločiny. Díky mírové dohodě a JEPu se Jesús stal i kongresmanem a zasedl do křesla Poslanecké sněmovny, do které logicky nebyl zvolen na základě voleb. Na základě americké žádosti o extraditaci za delikty narkotrafikantství drog do USA v době po (!) podpisu mírové dohody, byl v dubnu 2018 zatčen. Po třináctiměsíčním věznění jej však právě JEP, mající obrovskou speciální soudní moc, v polovině května 2019 propustil na svobodu. Následně však byl opětovně uvězněn na zákrok generálního prokurátora, vzhledem k novým informacím od amerických autorit, zejména od U.S. Drug Enforcement Administration. JEP jej však znovu propustil na svobodu, načež generální prokurátor Nestor Humberto Martínez na protest proti tomuto rozhodnutí JEPu, proti znásilňování práva a kompetenčním nejasnostem v soudnictví, rezignoval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jesús Santrich byl proto, jako člen Kongresu, předvolán před Nejvyšší soud k slyšení 9. července. Celý případ je pro oponenty JEPu nehorázný příklad privilegování a protekce od tohoto přechodného justičního mechanismu vůči vůdcům guerrilly FARC. Nelze se proto divit, když Santrich 29. června zmizel z oblasti Veredal de Tierra, kde jsou soustředěni někteří bývalí válečníci z FARC. Poslední guerrillový vůdce zatím není oficiálně na útěku, protože není na něj vydán zatykač, což se však může okamžitě změnit, když se neobjeví před Nejvyšším soudem. Duque jej však nicméně už nyní nazval renegátem obcházejícím právo a svou odpovědnost v mírovém procesu. Snad bude lépe S ubývajícím časem se má v Kolumbii za to, že Jesús zřejmě utekl do sousední revoluční Venezuely. Mimo jiné to potvrzují i slova bývalého starosty města Barranquilla Bernarda Hoyose, který je politickým příznivcem FARCu. Prohlásil, že minulou neděli pro něj připravoval recepci, ale Jesús se neobjevil a dodal: „Je lepší, že Santrich utekl, než by byl zabit.“ Naopak Gustavo Petro, bývalý guerrillero, presidentský exkandidát, bývalý starosta Bogoty a současný levicový vůdce, vyzývá Santriche k respektování práva, chceme-li všichni dojít k mírovému řešení našeho vnitřního vojenského konfliktu. Celá situace na příkladu Santriche ukazuje, že podepsat mírovou dohodu byl pouze začátek těžkého a složitého procesu. President Santos sice dostal Nobelovu cenu míru, kterou dostal mj. i Arafat, ale úplný konec konfliktu vyřešením zvěrstev tak, aby se neopakovala a aby i 30 procent rodin, kterých bylo řáděním rudých partyzánů poškozeno vraždami, mučením, rabováním či vyhnáním ze svých domovů, necítilo chuť k pomstě, je ještě v nedohlednu. Prožil jsem v Kolumbii pět nádherných let a mým velkým přáním je, aby to bylo pokud možno v dohlednu.  Autor působil jako velvyslanec v Kolumbii a v Ekvádoru.

Čas načtení: 2024-09-12 17:12:04

Nulandová potvrdila, že Západ přiměl Zelenského, aby odmítl mírovou dohodu s Ruskem z roku 2022

Bývalá náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová se svěřila, že USA, Spojené království a další podporovatelé Ukrajiny přiměli Kyjev, aby upustil od dohody dosažené na mírových jednáních s Ruskem v Istanbulu v roce 2022. Nulandová to minulý týden přiznala v… The post Nulandová potvrdila, že Západ přiměl Zelenského, aby odmítl mírovou dohodu s Ruskem z roku 2022 first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-03-16 18:30:00

Sir Keir Starmer chce na Ukrajinu poslat nejméně 10 tisíc vojáků

Vojáci a lovci min by měli být součástí mírových sil Starmerovy „koalice ochotných“, které by měly na Ukrajině pomoci dodržovat případnou mírovou dohodu s ruskými agresory. Podle finského prezidenta však jsou jen „mizivé“ šance na to, že Putin nějakou mírovou dohodu přijme.

Čas načtení: 2025-05-01 10:00:00

USA a Ukrajina podepsaly dohodu o nerostných surovinách, která upevňuje investice do obrany Kyjeva proti Rusku

 Tento krok stvrzuje dohodu o vytvoření fondu, který podle Trumpovy administrativy začne splácet zhruba 175 miliard dolarů poskytnutých Amerikou UkrajiněUSA a Kyjev podepsaly dohodu o sdílení zisků a licenčních poplatků z budoucího prodeje ukrajinských nerostných surovin a vzácných zemin, čímž stvrdily dohodu, která podle Donalda Trumpa poskytne USA ekonomickou motivaci k dalším investicím do obrany Ukrajiny a její rekonstrukce poté, co zprostředkuje mírovou dohodu s Ruskem.Dohoda o nerostných surovinách, která byla předmětem napjatých jednání po několik měsíců a jen několik hodin před podpisem téměř padla, zřídí americko-ukrajinský fond pro investice do obnovy, který podle Trumpovy administrativy začne splácet odhadem 175 miliard dolarů poskytnutých Ukrajině od začátku války.

Čas načtení: 2024-06-01 10:00:00

Válka mezi Izraelem a Gazou: Hamás vnímá americký plán na příměří „pozitivně“, Netanjahu ale přísahal, že bude pokračovat ve válce

 Izraelský premiér prohlásil, že armáda bude pokračovat, dokud nebude militantní skupina „eliminována“ poté, co Hamás reagoval pozitivně na návrh amerického prezidenta na trvalé příměříAmerický prezident Joe Biden vyzval Hamás, aby přijal novou mírovou dohodu, kterou podle něj předložil Izrael.Dohoda nabízí trvalé příměří a stažení Izraele z Gazy výměnou za propuštění všech rukojmích a dlouhodobou rekonstrukci zdevastované enklávy.V reakci na to palestinská militantní skupina Hamás vydala v pátek večer prohlášení, v němž uvedla, že „pozitivně hodnotí“ Bidenův projev týkající se „trvalého příměří, stažení izraelských sil z Gazy, rekonstrukce a výměny vězňů“.První fáze Bidenova nově oznámeného plánu se podobá plánu, o němž se již několik měsíců jednalo v Kataru a Káhiře, ale který ztroskotal především na zásadních neshodách mezi Hamásem a Izraelem ohledně toho, zda bude příměří trvalé.Přestože podmínky nové dohody stanovil Biden, opakovaně ji označil za izraelský návrh.Dal však jasně najevo, že si je vědom toho, že proti němu bude značný odpor ze strany izraelské pravice, včetně členů tvrdé pravice ve vládní koalici.V prohlášení vydaném úřadem Benjamina Netanjahua se zdůrazňuje, že Izrael bude bojovat, dokud nebude dosaženo jeho cílů, včetně „eliminace vojenských a řídících schopností Hamásu“.Mezi těmi, kdo vyzvali Hamás, aby souhlasil s návrhem na příměří v Gaze, byl i britský ministr zahraničí David Cameron, který na Twitteru napsal, že skupina „musí přijmout tuto dohodu, abychom se dočkali zastavení bojů“.Šéf OSN António Guterres mezitím „pevně doufá“, že nejnovější vývoj „povede k dohodě stran o trvalém míru“, uvedl jeho mluvčí Stephane Dujarric.Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková uvedla, že izraelská nabídka „poskytuje záblesk naděje a možnou cestu z válečné slepé uličky“, zatímco šéfka EU Ursula von der Leyenová uvítala to, co označila za „vyvážený a realistický“ přístup k ukončení války.Vysoce postavený americký představitel uvedl, že dohoda, kterou nastínil Joe Biden, je téměř totožná s podmínkami, které Hamás požadoval (ale dříve odmítal), včetně cesty k trvalému příměří.Nebylo jasné, s jakým nadšením přijal izraelský premiér Benjamin Netanjahu mírový návrh, který podle amerického prezidenta předložila izraelská vláda.Benjamin Netanjahu reagoval na návrh Joea Bidena na mír mezi Izraelem a Hamásem chladně a trval na tom, že izraelská armáda bude pokračovat v boji, dokud „nezlikviduje“ schopnost palestinské militantní skupiny ovládat Gazu a představovat vojenskou hrozbu.Výroky izraelského premiéra přišly poté, co Hamás prohlásil, že se staví kladně k návrhu třífázového příměří, který oznámil americký prezident a který se týká trvalého příměří v Gaze.Plán by začal šestitýdenním úplným příměřím a stažením Izraele z obydlených oblastí Gazy a vyzývá k propuštění izraelských rukojmích a palestinských vězňů a k obnově území.Netanjahuův úřad uvedl, že pověřil svůj vyjednávací tým, aby předložil dohodu, „přičemž trvá na tom, že válka neskončí, dokud nebude dosaženo všech jejích cílů, včetně návratu všech našich rukojmích a eliminace vojenských a vládních schopností Hamásu“.

Čas načtení: 2025-04-18 10:00:00

Ruská agrese na Ukrajině: Trump se na to vykašle, jestli Putin nebude chtít příměří

USA jsou připraveny odejít z mírových rozhovorů, pokud brzy nedojde k pokroku'Nebudeme v tomto úsilí pokračovat týdny a měsíce,' říká Marco Rubio USA přestanou vyjednávat o příměří na Ukrajině, pokud brzy nedojde k pokroku, říká RubioAmerický prezident Donald Trump se vykašle na snahu zprostředkovat rusko-ukrajinskou mírovou dohodu během několika dní, pokud se neobjeví jasné známky toho, že dohoda může být uzavřena, uvedl v pátek americký ministr zahraničí Marco Rubio.Rubio to řekl v Paříži po setkání s evropskými a ukrajinskými představiteli:"Nebudeme v tomto úsilí pokračovat týdny a měsíce.Musíme tedy nyní velmi rychle zjistit, a mluvím o několika dnech, zda je to v příštích několika týdnech proveditelné, či nikoliv. Pokud ano, jdeme do toho. Pokud ne, pak se musíme soustředit i na jiné priority."Podle agentury Reuters Rubio řekl, že Trump má stále zájem o dohodu,Je to absolutní volná ruka pro Putina, aby na Ukrajině vraždil dál.Trump během své volební kampaně slíbil, že válku na Ukrajině ukončí během prvních 24 hodin v Bílém domě. Po nástupu do funkce toto tvrzení zmírnil a navrhl dohodu do dubna nebo května.

Čas načtení: 2024-06-11 10:00:00

Válka mezi Izraelem a Gazou: Biden vyzývá Hamás, aby přijal dohodu o příměří po hlasování v RB OSN

Americký prezident Joe Biden vyzval Hamás, aby přijal dohodu o příměří, a to v návaznosti na úspěšné hlasování Rady bezpečnosti OSN o tomto návrhu - je to poprvé, co tento orgán schválil komplexní mírovou dohodu o ukončení války v Gaze.Rada bezpečnosti přijala rezoluci vyzývající Hamás, aby souhlasil s třífázovou dohodou o rukojmích za příměří, kterou Joe Biden původně nastínil 31. května.V prohlášení Hamásu se uvádí, že skupina rezoluci uvítala, i když nebylo bezprostředně jasné, zda to znamená, že vedení v Gaze plán příměří přijalo. Postoj izraelské vlády je rovněž nejednoznačný.V příspěvku na sociálních sítích po hlasování Biden uvedl: "Rada bezpečnosti OSN právě přijala naši rezoluci vyzývající Hamás k přijetí dohody o zavedení příměří s propuštěním rukojmích.    Hamás tvrdí, že chce uzavřít příměří.Tato dohoda je příležitostí dokázat, že to myslí vážně." Mezitím bude americký ministr zahraničí Antony Blinken v úterý jednat s klíčovými představiteli izraelské opozice, den poté, co přijel do země prosazovat plán příměří, informuje agentura France-Presse.Blinken se v úterý v Tel Avivu setká s Bennym Gantzem, bývalým šéfem armády, který v neděli opustil vládu premiéra Benjamina Netanjahua, a také s vůdcem opozice Jairem Lapidem.

Čas načtení: 2024-07-31 10:00:00

Jako dnes, i v minulosti Izrael už zabíjel vůdce Hamásu, kteří se snažili zajistit příměří

 Bezohledná vražda Ismaila Haníji, kterou provedl Benjamin Netanjahu, podkopává vyhlídky na mírovou dohodu a propuštění rukojmích, píše globálně renomovaný komentátor Mehdi Hasan. (Seznam.cz opět odstraní odkaz na tento článek ze svých fór jako "fake news", jako posledně! - pokud ho tam čtenáři dají...) „Izraelští představitelé zabili tři mouchy jednou ranou,“ napsal Reuven Pedatzur, vedoucí analytik izraelského listu Haaretz pro vojenské záležitosti. „Zavraždili muže, který měl moc uzavřít dohodu s Izraelem; pomstili se někomu, kdo způsobil více než jen několik izraelských obětí; a dali Hamásu najevo, že komunikace s ním bude probíhat pouze vojenskou silou.“Měl Pedatzur na mysli izraelský atentát na vysokého představitele Hamásu Ismaila Haníju, šéfa politického byra této skupiny, který se odehrál ve středu brzy ráno v Teheránu?Ne, Pedatzur zemřel při dopravní nehodě v roce 2014. Jeho výše uvedený citát z listu Haaretz byl reakcí na izraelské zavraždění jiného vysokého velitele Hamásu Ahmeda Džabarího v listopadu 2012, které odstartovalo válku v Gaze v roce 2012. 

Čas načtení: 2025-02-16 09:00:00

Channel 4 News: Čína už vyvíjela v Mnichově obrovskou aktivitu

Moderátorka, Channel 4 News, neděle 16. prosince 2025:   Vždycky budeme mít Paříž. [To je citát ze závěrečné scény slavného filmu Casablanca, 1942.]  Keir Starmer míří do francouzské metropole na mimořádný summit, aby se pokusil zachránit Ukrajinu a starý světový řád. Dobrý večer. Bez nadsázky lze říci, že dvojice summitů tento týden může rozhodnout o samotné budoucnosti světa. Evropští lídři, včetně Keira Starmera, se chystají na zítřejší setkání v Paříži, aby s nejvyšší naléhavostí projednali bezpečnost kontinentu poté, co Trumpova Amerika odstoupila od své historické poválečné role. Souběžně se američtí představitelé setkají se svými ruskými protějšky v Saúdské Arábii, zřejmě ve spěchu, aby zajistili mírovou dohodu. Za současného stavu věcí hrozí, že o osudu Ukrajiny a s ní i Evropy bude rozhodnuto v jejich nepřítomnosti, což může mít následky po celé generace. Členové týmu Donalda Trumpa dnes večer odcestují do Saúdské Arábie, aby zahájili jednání s Ruskem o možné dohodě o Ukrajině, ale prezident Zelenskyj prohlásil, že nepřijme dohodu vnucenou Ukrajině bez účasti své země na jednáních. Evropští lídři se zítra sejdou na mimořádném summitu, aby projednali krizi, kterou vyvolaly rozhovory Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem a deklarovaný záměr Ameriky odstoupit od své role, která podporuje bezpečnost Evropy. Ria Chaterjee přináší nejnovější informace.

Čas načtení: 2024-05-30 11:38:44

Uspořádá Čína ukrajinskou mírovou konferenci?

Ruský ministr zahraničí prohlásil, že Čína by mohla uspořádat mírovou konferenci, která uzná její územní zisky na Ukrajině. (Foto: Flickr) „Sdílíme postoj, že je... Článek Uspořádá Čína ukrajinskou mírovou konferenci? se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-06-03 09:18:26

Čína pomáhá Rusku narušit chystanou mírovou konferenci, prohlásil Zelenskyj

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj obvinil Čínu z toho, že podporuje Rusko při pokusu narušit nadcházející švýcarskou mírovou konferenci o válce na Ukrajině, píše deník Independent. The post Čína pomáhá Rusku narušit chystanou mírovou konferenci, prohlásil Zelenskyj first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2020-06-01 20:35:01

Chvála pochybnosti II.

Pochybnost začíná na P. Probereme ještě další tři P: Politiku, Populismus a Pravdu. Na začátku se vrátím k té včerejší citaci, která mě motivovala k sepsání série „Chvála pochybnosti“. Umění citovat je nutně spojeno s rozhodnutím, kde ten citát začít a kde jej zase utnout. Okolní věty poskytují kontext, bez kterého může citovaný úryvek vyznít jinak, než jak byl zamýšlen. Na druhou stranu nemůžete přetisknout celý projev, to by lidi nečetli. Nic extrémního V případě Hany Lipovské a jejích slov, která se dostala na Twitter, si myslím, že ten citovaný úryvek je příliš stručný. Zde je video online tiskové konference, na které ta slova zazněla. Kvalita zvuku je mizerná, pokusil jsem se tedy část, kterou považuji za relevantní, nějak přepsat. (začátek zhruba v 03:58): „Tím pádem když mluvíme o objektivitě a nezávislosti, tak všichni budou asi mluvit o zprávách a publicistice. Tam samozřejmě pro mě osobně je důležité, aby byla vždycky a za všech okolností pluralita názorů. To je věc, o které já mluvím dlouho a mluvím o tom proto, že já, ano (nesrozumitelné) s nějakým hodnotovým vybavením, někdo bude mít názory řekněme progresivní levice, někdo bude středový, ale mně jde o to, že nikdo z nás neví, kde je pravda. Nikdo z nás neví, co je to jediné, jasné, správné. V tomhle já věřím na střet názorů, na soutěž názorů, protože ekonomie je založená na konkurenci, na střetávání na trhu, a na tomto trhu názorů já se domnívám, že musí zaznít plná (nesrozumitelné) veškerá pluralita názorů.“ Tenhle širší kontext dává citátu úplně jiné zabarvení. Je patrné, že se mluví o názorové, politické „pravdě“, či její neexistenci, a ne o nějakém zpochybňování toho, že 2+2 = 4 a hodiny ukazují 18.34 středoevropského letního času. Nejsem si jist, zda lidé, kteří ten kratší citát na Twitteru sdílejí a kritizují jej, jsou si vědomi, co mu předcházelo a co mu následovalo. Toto totiž není nijak kontroverzní ani extrémní myšlenka. Takhle vypadá úplně klasický názorový liberalismus, takový ten osvícenský. Pokud skutečně Rusové podvratně šíří myšlenky klasického liberalismu, nezbývá než jim popřát, aby se inspirovali sami sebou. Na pohled nic hezkého Názorovou pluralitu nevynalezli zakladatelé moderní západní demokracie jen tak pro potěšení z debaty. Ona ta demokracie má spoustu slabin, stačí se podívat na jedince, kteří krášlí některé volené funkce. Má ale důležitou pojistku, která to více než vyvažuje: možnost ty nejhorší politiky odstavit mírovou cestou, bez krvavé revoluce nebo vojenského puče. (V České republice ani neoceňujeme, jak destruktivní je občanská válka a jak dlouhé jizvy po sobě zanechává. Takové Španělsko si ji nezpracovalo dodnes a povědomí o tom, kdo komu zabil půlku rodiny, se nese do dalších generací.) Tohle je asi nejlepší vlastnost demokratického uspořádání, které je jinak dost chaotické a ostatními neřestmi politiky (korupce, přihrávání zakázek příbuzným apod.) trpí v hojné míře, opticky dokonce ještě větší než totalitní režimy, protože novináři v demokratických státech se o takových tématech méně bojí psát. Podobnou funkci má v tržní ekonomice bankrot – umožňuje odstranit nefunkční firmy z trhu, ideálně tak, aby po sobě nezanechaly příliš velkou díru. Nicméně chcete-li mít takovou pojistku na odstraňování nejhorších jedinců, musíte mít také nějaký mechanismus, který je identifikuje. Tím je právě svoboda projevu, která zajistí dostatečnou různorodost názorů místo Jediné Pravdy. Jenomže nikde není psáno, že ten mechanismus bude hezký a příjemný na pohled. Spíš naopak. Žádná demokratická společnost nemůže počítat s tím, že jednoho dne se do televizního studia dostaví hrdina očividně ušlechtilého charakteru, celý v bílém, a začne jasným hlasem pronášet precizní, kompletní a důkladně podloženou obžalobu současného ministerského předsedy. Podle toho, jak nekriticky se občas v médiích referuje o různých nových protestních hnutích, to vypadá, že existují lidi, kteří se téhle představy nechtějí úplně vzdát. Ale je asi stejně reálná jako ta legendární flaška vodky, ze které neubývalo, ať si pijáci dolévali jakkoliv. (Pokud vám poslední věta přijde jako důkaz ruských machinací, dosaďte si whisky, gin, víno atd. Tím máme pokrytu Ameriku, Británii a Francii. Jakou kořalku momentálně nejraději popíjejí v Pekingu, to vážně nevím.) „Stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ Je to právě naopak. Má-li demokracie fungovat, musí být schopna unést to, že politici budou rozdávat podpásovky, podrážet nohy a stahovat oponenty do verbálního bahna. Jediné, co tomu může zabránit, je vnitřní morálka daného jedince (ne taková ta, která se dává na odiv na sociálních sítích), a tu zdaleka každý nemá. Mezi těmi zápasníky o mocenské pozice teprve ne. A také musíte věřit aspoň částečně schopnosti lidí si ty žvásty nějak prosít a oddělit zrnka pravdy od hromady hlušiny. Přesně tahle víra se nám v takovém tom tradičním establishmentu vytratila. Hlášky typu „stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ jsou poslední dobou depresivně časté, a to zdaleka nejen v České republice. Chyba. Tady jde o záměnu příčiny a následku, a dokud si to příslušní politici nedokážou uvědomit, budou prohrávat ve volbách i nadále. Z perspektivy čtyřicetiletého komentátora mi přijde velmi zajímavé, jak moc se proměnila role takzvaných populistů v médiích. Před 15-20 lety šlo o výsměch: Podívejte se na ty ubohé žvanily, kteří žijí na okraji společnosti a sbírají ve volbách jedno procento hlasů! A politujte je, když už sami nemají duševní kapacitu na to, aby se politovali sami! Dnes, poté, co se volební výsledky změnily, hraje populista spíš roli mystického nepřítele ve stylu Krysaře, který svými omamnými kecy strhává bečící zástupy pitomců a vede je přímo do propasti. (Jaké? Třeba brexitové.) Čím větší procento výsledků pak populisti sklidí, tím větší důkaz o tom, že příslušný národ má vysoký koeficient debility. Co ukazuje Itálie a Turecko Mám alternativní teorii, která se zastáncům té předešlé nebude moc líbit. Růst preferencí nových politických stran není dán ani tak tím, že by voliči byli stupidní, ale tím, že předešlá garnitura není ochotna či schopna adresovat některé problémy, které voliče pálí. Lidi jen málokdy mění svoje preference čistě z plezíru a nudy. Politická orientace je důležitá součást osobnosti a pokud se bývalý kmenový volič otočí ke své straně zády, mívá k tomu nějaký pádný důvod. Sladké řeči konkurenta nestačí. Vezměme si třeba Itálii. To je v našem evropském okolí asi země, ve které byla tradiční politická struktura během posledních deseti let rozkopnuta nejvíce. V současné době už zbývá v parlamentu jenom jedna významnější strana, o které by se dalo říct, že je „evropsky mainstreamová“, a to jsou socialisti (PD). Jinak je to divočárna. U nás známe Salviniho, kterému poslední dobou ubývají preference, jenže podle principu spojené nádoby zároveň rostou preference strany Bratři Itálie, jejíž šéfka Giorgia Meloni má nakročeno k tomu, aby na národovecké pravici vytlačila Salviniho na druhou příčku. No dobrá, toť popis stavu. Italové mají zjevně své dřívější politické vrstvy plné zuby. Ale ono to má nějaké příčiny, že? Mizernou ekonomickou situaci bez vyhlídek na zlepšení, ponižující nutnost žebrat teď o nějaké přerozdělené peníze od Němců, permanentní migrační tlak ze severní Afriky, při kterém vypomáhají německé neziskovky. To jim nadrobily minulé vlády. Opravdu od těch voličů čekáte, že budou i nadále volit lidi, jejichž výsledky práce vypadají takhle? To by přeci byla „Einsteinova definice šílenství“. Tohle je mimochodem i případ tureckého pseudosultána Recepa Tayyipa Erdoğana. Já toho chlapa nemám rád, je to velký demagog, ale když se podíváte na jeho kariéru, tak zjistíte, že čirou demagogií se k moci nedostal. Dostal se k ní tak, že předešlá sekulární elita po posledním vojenském převratu (1997) dovedla Turecko ke stavu nápadně připomínajícímu státní bankrot, při kterém muselo jít s prosíkem na Mezinárodní měnový fond. Proti posledním sekulárním vládcům Turecka vypadal istanbulský primátor Erdoğan jako schopný člověk, kterému nakonec dala hlasy i řada nábožensky vlažných Turků. Samotní fanatici by jej proti osmdesát let budované republikánské struktuře prosadit nedokázali. Všimněte si taky, že teď, když turecké hospodářství vypadá čím dál hůře, Erdoğanova hvězda zmatněla. Těžko říct, jestli se ho podaří odstavit od koryta mírovou cestou, ale o Istanbul už přišel.   I v Evropě existuje pár politiků, kteří si tuhle situaci uvědomují a jednají podle toho. Sousední rakouský kancléř Sebastian Kurz je asi nejvýraznějším příkladem. Pochopil, že Svobodní (FPÖ) žijí hlavně z tématu živelné imigrace ze třetího světa. Začal s tím něco vážně dělat, FPÖ se mezitím samovolně ničila zevnitř. Dneska je tam Kurz pánem politické scény a pokud mu tenhle pragmatismus vydrží, nejspíš ještě dlouho bude. Idioti jsou ti druzí Jsem zvědav, kdo z toho našeho demobloku bude ochoten podstoupit podobný proces. Potenciální zisk je v řádu desítek procent, ale překážka ležící na cestě je veliká: připustit si, že za současnými špatnými výsledky nejsou ani tak ruské narativy šířené hybridní válkou, jako spíš určitá ztráta duševního kontaktu s širší voličskou základnou. To ale znamená uznat vlastní chyby a nezabetonovávat se duševně v pozici nevinné oběti nemilosrdných vnějších sil (jako třeba právě těch Rusů a Číňanů). Což je hodně, hodně bolestivé, a patrně by to v některých případech znamenalo i výměnu vedení celých stran. Fat chance, jak říkají Anglosasové. Jedním z rizik, když se politika dělá skrze sociální sítě, je to, že se kolem vás vytvoří bublina-klaka nekritických fandů, kteří vás utvrzují v myšlence, že všechno děláte dobře. A idioti jsou zásadně ti druzí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-13 08:03:41

Kolumbie na justičním rozcestí dobra a zla

Kolumbie je stále má oblíbená země z celé Ameriky, i když ji nyní již sleduji poněkud z povzdálí. Zakořenil jsem v ní už jen třeba z pohledu mých setkání s pěti prezidenty. Pověřovací listiny jsem předával Ernestu Samperovi, jehož prezidentská kampaň byla placena i z narkodolarů, ale vážil jsem si jej třeba jen pro jeho humor. Jeho manželka je Američanka, jejíž otec padl ve vietnamské válce, ale přesto Ernesto (všichni jsme si tam říkali křestními jmény, jak je v Kolumbii zvykem) kvůli vztahům k narkomafii nemohl do USA. Jednou jsme seděli při nějaké fiestě u stole a vyprávěl mi, jak jel na zasedání OSN, kam jej amíci pouštět museli. Setkal se tam s Billem, který také rád doutníky jako on, a protože je zásoben Cohibou od Fidela, nabídl mu. Bill odmítl, protože na kubánské zboží je v Americe embargo a ani on nesmí kubánské doutníky kouřit. Ernesto z doutníku stáhl papírový prstýnek s označením Hecho en Cuba a Billovi znovu nabídl. „Tak tentokrát nabídku rád přijmu,“ řekl Bill a oba dva prezidenti si doutníky kamarádsky pokouřili. I to je politika! Vyrovnat se s guerrillou S Belisario Bentacurem jsem se sešel na nějaké kulturní akci, kterou pořádala šéfka kulturního centra Venezuelské ambasády, krásná Venezuelka a umělkyně Dalita Navarro. A tak nebylo divu, že se Belisario na stará kolena zamiloval a Dalitu si vzal za ženu. Obdivoval jsem jej i jako básníka a hlavně jeho nasazení, kdy z chudého synka otce mezkaře v zapadlé vísce Amagá v departamentu Antioquie, se z dvaceti sourozenců vypracoval studijním zápalem až k prezidentskému mandátu. Byl také prvním prezidentem, který zahájil jednání s guerillou. S Andrésem Pastranou jsem se vídal častěji, zvlášť když jsem mu osobně předal posvěcenou sošku Pražského Jezulátka, kterou si údajně umístil na svém pracovním stole. Andrés byl až devótním katolíkem a společně jsme plánovali kapli Pražského Jezulátka v městečku La Calera kousek za Bogotou. Ze všeho sešlo, asi tak jako i z jeho mírových dohod nedohod s guerrillou FARC, protože neměl příliš velké vůdcovské schopnosti. S dvojnásobným prezidentem Álvarem Uribem Vélezem jsem se sešel pouze jednou na bogotském výstavišti. Prohlíželi jsme si koně a krávy, což obojí bylo jeho velikou láskou. Pochopitelně byl v slaměném panama klobouku a přes rameno měl typickou kolumbijskou ruanu, podobně jako Manuel Marulanda, zakladatel a vůdce guerrilly FARC, která mu zastřelila jeho otce na jejich rodinné haciendě Guacharacas. Obdivoval jsem jeho odhodlání v boji s bandity, ať už si říkali revolucionáři nebo narkomafiáni. Juan Manuel Santos patří do historicky dvou set let slavného rodu Santosů, s jehož strýcem Hernandem Santosem Castillem jsem se sešel jako šéfem nejvlivnějšího kolumbijského deníku El Tiempo v jeho redakci. S budoucím presidentem Juanem jsme si popovídali na setkání vlivné Federace kávařů, jejímž byl před časem reprezentantem v Londýně. Tentokrát, v roce 2000, jako ministr hospodářství v Pastranově vládě zcela opustil rodinné a teplé novinářské hnízdo a šel do politiky. Obdivoval jsem protiguerrillovské akce jeho ministerstva vnitra jako El jaque mající až holywoodský rozměr. Jenže chtěl se stát mírotvůrcem, což se mu podařilo, když v roce 2016 podepsal v Havaně mírovou dohodu s FARC po 50 letech prakticky civilní války. Revolucionáři jsou bohatí Nevěřil jsem, že by se všichni banditi jen tak vzdali svého lukrativního řemesla. Jasně, část operuje stále jako guerrilla a ti, kteří se chtěli proměnit ve vážené politiky, čekala mnohdy smrt z pomsty od poškozených potomků či tvrdých politických protivníků. Jesús Santrich je typickým případem demilitarizovaného partyzána guerrilly FARC, vlastně jejich posledního vůdce, jehož pravé jméno je Seuxis Paucias Hernández. Přechod partyzánů do normálního života měl posuzovat nový justiční orgán JEP (Jurisdicción Especial para la Paz, Speciální mírový tribunál). Ten byl založený v roce 2016 po podpisu havanské smlouvy, ale na svoji činnost musel čekat až na schválení Ústavním soudem v srpnu 2018, i když prezident Ivan Duque nesouhlasil se šesti články ze 159. JEP má totiž posuzovat činy guerrilly a odlišit ty, které budou amnestovány (válečná rebelie proti státu, ilegální obchod se zbraněmi, rabování bank, ničení infrastruktury, atp.) a ty, které budou souzeny (zejména znásilňování lidských práv a zvěrstva proti lidskosti, jako jsou únosy dětí, mučení, popravy, znásilňování či rekrutace mladistvých). President Duque a pravicově smýšlející část Kolumbie spolu s USA, odmítají amnestovat a pardonovat také narkotrafikanství a s tím spojené zločiny. Díky mírové dohodě a JEPu se Jesús stal i kongresmanem a zasedl do křesla Poslanecké sněmovny, do které logicky nebyl zvolen na základě voleb. Na základě americké žádosti o extraditaci za delikty narkotrafikantství drog do USA v době po (!) podpisu mírové dohody, byl v dubnu 2018 zatčen. Po třináctiměsíčním věznění jej však právě JEP, mající obrovskou speciální soudní moc, v polovině května 2019 propustil na svobodu. Následně však byl opětovně uvězněn na zákrok generálního prokurátora, vzhledem k novým informacím od amerických autorit, zejména od U.S. Drug Enforcement Administration. JEP jej však znovu propustil na svobodu, načež generální prokurátor Nestor Humberto Martínez na protest proti tomuto rozhodnutí JEPu, proti znásilňování práva a kompetenčním nejasnostem v soudnictví, rezignoval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jesús Santrich byl proto, jako člen Kongresu, předvolán před Nejvyšší soud k slyšení 9. července. Celý případ je pro oponenty JEPu nehorázný příklad privilegování a protekce od tohoto přechodného justičního mechanismu vůči vůdcům guerrilly FARC. Nelze se proto divit, když Santrich 29. června zmizel z oblasti Veredal de Tierra, kde jsou soustředěni někteří bývalí válečníci z FARC. Poslední guerrillový vůdce zatím není oficiálně na útěku, protože není na něj vydán zatykač, což se však může okamžitě změnit, když se neobjeví před Nejvyšším soudem. Duque jej však nicméně už nyní nazval renegátem obcházejícím právo a svou odpovědnost v mírovém procesu. Snad bude lépe S ubývajícím časem se má v Kolumbii za to, že Jesús zřejmě utekl do sousední revoluční Venezuely. Mimo jiné to potvrzují i slova bývalého starosty města Barranquilla Bernarda Hoyose, který je politickým příznivcem FARCu. Prohlásil, že minulou neděli pro něj připravoval recepci, ale Jesús se neobjevil a dodal: „Je lepší, že Santrich utekl, než by byl zabit.“ Naopak Gustavo Petro, bývalý guerrillero, presidentský exkandidát, bývalý starosta Bogoty a současný levicový vůdce, vyzývá Santriche k respektování práva, chceme-li všichni dojít k mírovému řešení našeho vnitřního vojenského konfliktu. Celá situace na příkladu Santriche ukazuje, že podepsat mírovou dohodu byl pouze začátek těžkého a složitého procesu. President Santos sice dostal Nobelovu cenu míru, kterou dostal mj. i Arafat, ale úplný konec konfliktu vyřešením zvěrstev tak, aby se neopakovala a aby i 30 procent rodin, kterých bylo řáděním rudých partyzánů poškozeno vraždami, mučením, rabováním či vyhnáním ze svých domovů, necítilo chuť k pomstě, je ještě v nedohlednu. Prožil jsem v Kolumbii pět nádherných let a mým velkým přáním je, aby to bylo pokud možno v dohlednu.  Autor působil jako velvyslanec v Kolumbii a v Ekvádoru.

Čas načtení: 2024-06-16 20:27:00

Mír už není sprosté slovo. Co přinesl týden jednání o válce na Ukrajině

Víkendovou konferenci ve Švýcarsku média označovala za mírovou. Měla prozkoumat cesty k míru na Ukrajině. Průlom se od ní nečekal. Už proto, že i když se sešlo 92 delegací, mnozí zásadní hráči chyběli: Rusko coby agresor a motor války, Čína, ale i Jižní Afrika coby zástupce globálního Jihu. Nicméně Západ poprvé po dvou letech války veřejně a nahlas ukázal, že i on má mírovou agendu a není jen „stranou války“. Pohne to s něčím? Toť otázka.

Čas načtení: 2024-09-12 17:12:04

Nulandová potvrdila, že Západ přiměl Zelenského, aby odmítl mírovou dohodu s Ruskem z roku 2022

Bývalá náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová se svěřila, že USA, Spojené království a další podporovatelé Ukrajiny přiměli Kyjev, aby upustil od dohody dosažené na mírových jednáních s Ruskem v Istanbulu v roce 2022. Nulandová to minulý týden přiznala v… The post Nulandová potvrdila, že Západ přiměl Zelenského, aby odmítl mírovou dohodu s Ruskem z roku 2022 first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-01-15 19:03:05

„Máme dohodu“: Trump oznámil mírovou dohodu o Gaze

Nově zvolený americký prezident se údajně výrazně opřel do Izraele, aby uzavřel dohodu. (Foto: Flickr) Uprostřed úlevy z vyhlídky na návrat rukojmích domů a... Článek „Máme dohodu“: Trump oznámil mírovou dohodu o Gaze se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-03-16 18:30:00

Sir Keir Starmer chce na Ukrajinu poslat nejméně 10 tisíc vojáků

Vojáci a lovci min by měli být součástí mírových sil Starmerovy „koalice ochotných“, které by měly na Ukrajině pomoci dodržovat případnou mírovou dohodu s ruskými agresory. Podle finského prezidenta však jsou jen „mizivé“ šance na to, že Putin nějakou mírovou dohodu přijme.

Čas načtení: 2022-06-30 07:32:07

HIMARS na bojišti aneb „Profesionálové mluví o logistice“

Před pár dny jsem dostal od jednoho z vás e-mail pojednávající o zajatcích, přičemž na jeho závěr padla věta „spekulace – Západ ustane s podporou (stejně celou tu maškarádu už financuje pouze on) a komik bude nucen změknout, jednat, a podepsat mírovou smlouvu“. Nuže, zatím si myslím, že se k tomu nikterak neschyluje, a dokonce, že angažmá západních zemí v ukrajinské válce spíš narůstá. A budu to ilustrovat na příkladu raketometů HIMARS. Nebudeme se teď bavit o menších a zdráhavějších hráčích, jako jsou Německo, Francie nebo Itálie. V prvním přiblížení jsou ty skutečně angažované západní země víceméně tři – Spojené státy, Velká Británie a Polsko, první dvě coby masivní dodavatelé vojenské techniky, informací a výcviku, třetí jako logistický hub po cestě, kde se tuny vybavení překládají z letadel do kamionů a kde se ukrajinští vojáci učí s ním zacházet. A ani jedna z těchto tří zemí zatím nejeví známky politické únavy ze svého zapojení do války. Ano, v médiích se dávno píše o něčem jiném (v USA například o zrušení rozsudku Roe vs. Wade, který zakotvoval federální právo na potrat), ale zrovna ta vojenská sféra je zvyklá pracovat mimo hledáček médií, a dokonce to tak má raději. Na rozdíl od čtenáře, kterého jsem citoval, si dokonce ani nemyslím, že by to byla nutně velká ztráta peněz. V krátkodobém horizontu několika měsíců tedy ano, ale na průběh bojů hledí se zájmem celý svět a poznatky z něj budou ovlivňovat nákupy vojenské techniky nejméně do roku 2050. Některé státy možná úplně přezbrojí a změní svého hlavního dodavatele; a pokud se nějaká zbraň osvědčí v ostrém nasazení, bude o ni následně velký, velký zájem. Úspěch na bojišti, zisky na tržišti, nebo jak se to říká… Zároveň ale pozoruji, že až příliš mnoho lidí se koncentruje na zbraně jako takové, přičemž pomíjí všechno ostatní jako nepodstatné detaily. Výkřiky typu „posíláte Ukrajině málo zbraní!“ jsou v novinách všudypřítomné – a scestné. Ty detaily vůbec nejsou nepodstatné, dokonce jsou naprosto zásadní; pojďme se tedy aspoň krátce podívat na HIMARS coby zajímavý studijní případ toho, jak to vojenské angažmá vypadá „do hloubky” a co všechno není na první pohled vidět. HIMARS není magický fetiš HIMARS je lehký pohyblivý raketomet, přičemž se nesmíte nechat zmást tím slovem „lehký”, které jako by naznačovalo nějakou hračku. Lehký je jen v tom bezprostředním inženýrském smyslu, aspoň ve srovnání s tankem (pouhých 16 tun), jinak jde o naprosto devastující zbraň. Podle toho, jaké k němu dostanete rakety, můžete dostřelit až 480 kilometrů daleko, přičemž není velké tajemství, že právě ty rakety s největším dostřelem se USA zdráhají Ukrajincům dát. Zatím dostane ukrajinská armáda jen rakety s dostřelem 80 kilometrů, což také není málo – běžné dělostřelectvo o takových vzdálenostech může jenom snít. I přesnost je velmi dobrá. HIMARS je zároveň dokonalým příkladem toho, že zbraň samotná není žádný druh magického fetiše, kterým by kouzelník zatočil nad hlavou, pronesl „lebede šklebede” a nepřátelé v okruhu stovky kilometrů popadali mrtví na zem. Ke svému nasazení potřebuje jak vycvičené vojáky, tak i celý technologický řetězec opraváren, náhradních dílů, zaškolených mechaniků atd. To všechno navíc v podmínkách probíhajícího válečného konfliktu, tj. pokud možno dobře utajené a aspoň trochu pohyblivé/přemístitelné, protože zrovna dílny a garáže pro HIMARS patří k cílům s největší hodnotou a Rusové na ně nebudou váhat použít své zbylé rakety s dlouhým dostřelem – pokud se dozvědí, kde jsou. A pak také potřebuje munici. Neuvěřitelné množství munice, které nemůžete jen tak nosit po kapsách nebo v batohu. Chcete-li si přečíst opravdu podrobný rozbor, tak doporučuji tento článek na webu Daily Kos, což je sice jinak hnízdo progresivců, ale jeho zakladatel Markos Moulitsas sloužil v mládí několik let u americké raketové artilerie a už od začátku války píše na Daily Kos poměrně fundované články na vojenská témata. Zhruba řečeno: pokud se HIMARS opravdu pohybuje po bojišti a střílí maximálním možným tempem, spotřebuje zhruba jeden letecký náklad raket (140 tun) za pouhého půl dne. Jeden jediný raketomet! Podobně jako nějací kolibříci v džungli, i HIMARS je schopen v akci denně „sežrat daleko více než váží”, takže dopravovat k němu průběžně nové a nové rakety, zejména pak po silnicích, které mohou být ostřelovány nebo zaminovány nepřítelem, je velmi těžký logistický problém. A teď si vezměte mapu Ukrajiny, jezděte po ní prstem a počítejte ty stovky a tisíce kilometrů od polských hranic až do Záporoží a Donbasu… (Vojenští) profesionálové se prý baví hlavně o logistice a v tomto případě mají opravdu o čem se bavit. Angažovanost západních mocností v ukrajinské válce vzrostla Co z toho plyne? Západní státy vědí velmi dobře, jak složité je udržovat systémy typu HIMARS v bojovém nasazení. Pokud se přece jenom rozhodly je Ukrajincům poskytnout, znamená to, že už předtím musela proběhnout práce na vybudování těchto nezbytných logistických řetězců, protože jinak by to bylo gesto k ničemu – dokonce hůře než k ničemu, protože by z něj hrozilo reputační riziko, poškozující budoucí vyhlídky HIMARS a podobných systémů na mezinárodní scéně. („Dodali tam raketomety a nebylo to k ničemu.“) Tím by se zároveň vysvětlovala časová prodleva mezi začátkem bojů a dodáním prvních HIMARS. Zorganizovat něco takového je práce na celé měsíce, dokonce i pro pouhých pár kusů HIMARS, které dorazily v první zásilce. Ty zbraně samotné převezete klidně letecky i za jeden den, ale než pro ně nachystáte tento nezbytný řetězec podpory, vystřídá se vám nad hlavou pár ročních období. Dalším důsledkem je, že se tím faktické zapojení západních států do války na Ukrajině posílilo. Teď, když už tam ty první HIMARS jsou a další nejspíš přijdou, bude potřeba jim zajistit onen neustávající přísun raket a náhradních dílů, aby se mohly adekvátně zapojit do bojů. To bude mnohem dražší a náročnější na lidskou práci než předání těch systémů samotných – jde tedy o daleko větší závazek. Nikdo nevíme, nakolik mohou HIMARS změnit současnou opotřebovávací válku, která se víceméně zakysla na určitých pozicích a každý posun o pár kilometrů se v médiích rozebírá, jako by šlo o obří ofenzivu. Mohou a nemusí. Jejich nasazení je opravdu logisticky složité, takže ze začátku určitě nebudou nasazeny v maximální možné míře, možná ani ve čtvrtině maximální možné míry… Předpovídat je ošidné, ve hře je příliš mnoho neznámých faktorů. Ale ze složitosti té logistiky zároveň plyne, že míra angažovanosti západních mocností v ukrajinské válce vzrostla. Pravděpodobnost, že z ní v brzké době vycouvají, odhaduji jako mizivou. Zase – nikdo nevíme, co bude za pár let; ale na nějaké odpoutání během pár týdnů nebo měsíců nevěřím. Tenhle druh investic se nedělá, když zároveň plánujete odněkud vzít roha.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-01-31 20:29:26

Článek 16, který nakonec nebyl

O náhlé noční bitvě na severoirské téma, které se v Česku dostalo poměrně málo pozornosti. Milí čtenáři, po zábavě s hledáním začerněného textu v PDF jsem si říkal, že nějakou dobu nechám zase EU na pokoji a budu se věnovat jiným tématům. Leč osud tomu chtěl jinak. Málokdy se stane, že člověk jde v pátek večer spát, v sobotu ráno se vzbudí a zjistí, že mezitím proběhlo něco jako diplomatická bitva u Agincourtu, jen s tím rozdílem, že místo palcáty se mlátili po hlavách papíry a podstatně více zúčastněných rytířů mělo ve znaku irskou harfu. Obrat o 180 stupňů Roli prvního útoku kavalerie sehrálo pátečně večerní prohlášení Evropské komise – mezitím už vzaté zpět – že zavede kontrolu nad pohybem vakcín z Irské republiky do Severního Irska. Odvolávalo se přitom na článek 16 severoirského protokolu, o kterém si za chvíli povíme více. Evropská komise podle BBC 29. LEDNA sdělila: „Toto je oprávněné coby ochranný mechanismus podle článku 16 tohoto protokolu za účelem odvrácení závažných společenských obtíží způsobených nedostatkem zásob ohrožujícím řádné plnění očkovacích programů členských států. (Jestli se vám ten můj překlad zdá nějaký kostrbatý, věřte, že jsem se snažil zachovat ducha originálu.) Irské noviny píšou (článek 1, článek 2), že tento krok byl podle jejich informací učiněn bez předešlého upozornění irské vládě, že se něco takového chystá. To by bylo faux pas i v méně závažné věci, natož v případě článku 16. Následovalo pozdvižení na ostrovech a intenzivní telefonování mezi irským taoiseachem Martinem, předsedkyní komise Ursulou von der Leyen a Borisem Johnsonem. Šéfka severoirské vlády Arlene Foster prohlásila užití článku 16 za „neuvěřitelně nepřátelský čin“ a k odsouzení kroku se přidala i předsedkyně severoirských nacionalistů (Sinn Fein), která to označila za „závažnou chybu“. Vlastně si nevybavuji, jestli jsem kdy viděl takovou shodu mezi severoirskými katolíky a protestanty, ale myslím, že ne. Evropská komise nakonec kolem půlnoci obrátila o 180 stupňů (pro matematiky: π radiánů), původní oznámení smazala, oznámila, že šlo o „přehlédnutí“ a že článek 16 použít nechce. Tím horká fáze konfliktu skončila a začalo uvažování, co že se to vlastně právě proboha stalo. „Jaderná volba“ Patrně je čas se podívat na zub onomu zmíněnému článku 16, protože jen se znalostí kontextu můžeme ocenit, proč kvůli němu někteří nejvýše postavení politici Evropy viseli až do víkendové noci na drátě. Irsko coby ostrov je už po několik generací rozdělené mezi dva státy, Irskou republiku (dříve Irský svobodný stát) a Velkou Británii. To se všeobecně ví. Ačkoliv je Severní Irsko jen malý kus země, odhadem srovnatelný s půlkou naší Moravy, po mnoho let šlo o jednu z nejproblémovějších končin Evropy. „Trable“, které jsou ještě v živé paměti, si vyžádaly přes tři tisíce mrtvých. Severoirský konflikt se vyznačoval permanentní atmosférou strachu, protože jste nikdy nevěděli, co vyletí do vzduchu příště a zda se tam v tu chvíli nebudou nacházet vaši rodinní příslušníci. To, že se jej podařilo ukončit jednáním a mírem, aniž by došlo k nějakým masakrům a hromadnému vyhánění poražených podle jugoslávského či iráckého vzoru, je na obvyklé standardy dějin něco jako zázrak. Velkopáteční dohoda z roku 1998, kterou byl konflikt ukončen, stanovila mimo jiné, že vnitroirská hranice musí být „měkká“. V současné době připomíná klasickou vnitroschengenskou hranici, kterou přejedete, aniž byste si toho nutně všimli. Spousta lidí má na opačné straně hranice pozemky či nemovitosti, obchod volně proudí oběma směry. Jelikož Velká Británie přestala být členem EU, bylo nutno dořešit status Severního Irska, aby na ostrově nevznikla „tvrdá hranice“ zakázaná mírovou dohodou. (Nikdo, kdo je se situací aspoň trochu seznámen a má v hlavě rozum, nechce riskovat nové násilnosti a vznik nějaké druhé Provizorní IRA.) Dohoda, která upravuje poměry na ostrově po brexitu, se jmenuje Severoirský protokol a její oficiální český překlad se nachází zde. Článek 16 umožňuje oběma stranám zavést jednostranná restriktivní opatření v případě vážných problémů. Neoficiálně se mu říká „nuclear option“ čili „jaderná volba“, což je samozřejmě metafora. Nejde o to, že by v případě jeho aktivace vyrostly nad Evropou atomové hřiby, ale o to, že je to mechanismus, který se má uplatnit až v krajní situaci a jako poslední volba, protože má potenciál rozjet mezi oběma stranami začarovaný kruh vzájemných eskalací a protiopatření. Navíc představuje ohrožení Velkopáteční dohody, protože omezit pohyb zboží mezi Severním Irskem a republikou vyžaduje nějakou formu hraničních kontrol. Kdopak za to může? Nyní už tedy lze pochopit, proč v Dublinu, Belfastu i Londýně nastalo pozdvižení. Původní prohlášení EK hrozilo náhlým zhmotněním vnitroirské hranice bez toho, aby místní obyvatelstvo bylo uvědoměno předem. Navíc zdůvodnění bylo poněkud slabé. Severní Irsko je aktuálně zásobováno vakcínami z Británie v rámci společného zdravotnického systému NHS a nikde jsem nenarazil na informaci, že by z Irska do Severního Irska proudily nějaké náklady evropských vakcín. Ten, kdo sáhl po „nukleárním“ článku 16, tak učinil takříkajíc preventivně, v duchu úvahy co by, kdyby. Irský list Independent píše, že podle nejmenovaného vládního zdroje stojí za celou krizí někdo, kdo „nechápal politické důsledky tohoto rozhodnutí“. Zcela upřímně, u této formulace mě hned napadla osoba, jejíž dlouhé jméno začíná slovem Ursula a končí slovem Leyen. Poloviční přítel? Poslední, trochu obecnější pohled na paniku kolem nedostatku vakcín. Lidí je na světě přes sedm miliard, v bohatších státech světa jich žijí dejme tomu dvě miliardy, podle toho, kde ještě položíte laťku bohatství. Zásobit je všechny během pár měsíců vakcínami je nemožný úkol, ale to zase neznamená, že bychom se o ně měli bezuzdně porvat jako žraloci o velrybí zdechlinu. Vakcinační krize pomine, ale pitomosti a podpásovky v jejím průběhu spáchané si budou jednotlivé národy světa ještě dlouho pamatovat – a bude to mezi nimi zasívat nedůvěru. To, že EU zavádí mechanismy ke kontrole exportu vakcín, nevidím jako dobrý a promyšlený krok. Tak například: vakcína Pfizer/BioNTech, která se vyrábí na evropském kontinentě, vyžaduje ke svému fungování kromě samotné mRNA také dodávky lipidových nanočástic, technologii kanadské firmy Acuitas. Lipidové nanočástice chrání mRNA v organismu až do té chvíle, než se dostane do buněk. Bez nich by vakcína nebyla účinná, lipidy pomáhají dopravit mRNA tam, kde je jí potřeba. A tuto specializovanou chemickou výrobu si Pfizer nasmlouval v Anglii! Dnešní logistické řetězce jsou zkrátka propletené a jednostrannými zásahy, po kterých se nedá vyloučit stejně tvrdá odveta, můžeme snadno dospět ke stavu, kdy na tom budou špatně úplně všichni. Ve fungování EU se toho hodně svaluje na Němce, ale myslím si, že ona mentalita ostražitého a podezřívavého protekcionismu vůči outsiderům je spíš francouzský vynález a že v nových vztazích s Británií bude tato mentalita Evropě leda na škodu. Právě Macron Britům v sobotním Guardianu vzkazuje, že nemůžou být „polovičním přítelem“; ach jej, napadlo jej vůbec, jaké jsou další možnosti, které tím potenciálně uvádí na scénu? Přece musí být aspoň ze školy seznámen s tím, jak vřelé ty anglo-francouzské vztahy v minulosti byly. Určitě dával pozor, vždyť má koneckonců za ženu svoji bývalou učitelku ze střední.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-16 13:06:48

Německý voják v Rudé armádě. Ukázka z románu Siegfrieda Lenze Přeběhlík

Více než 60 let čekal na své vydání román německého spisovatele Siegfrieda Lenze Přeběhlík, nečekaně nalezený dva roky po autorově smrti v jeho pozůstalosti. Příběh o německém dezertérovi do řad Rudé armády dopsaný v roce 1952 byl vzhledem k atmosféře studené války nakladatelstvím odmítnut a posléze upadl v zapomnění. Ironií osudu dnes totéž nakladatelství, kterému Lenz přes tuto zkušenost zůstal celý život věrný, na knize vydělává. Román se po svém vydání v roce 2016 stal v Německu bestsellerem a do dnešní doby už byl přeloženo do několika jazyků. Někteří recenzenti ho dokonce neváhají označit za vůbec nejlepší Lenzův román. Letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvede německá ARD jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Hlavní postavou románu je mladý voják wehrmachtu Walter Proska, který dezertuje k Rudé armádě poté, co je jeho jednotka rozprášena partyzány; sám však cítí potřebu vzepřít se vládnoucí „klice“. Charakter románu odpovídá představě, jakou si čtenáři v minulých desetiletích o autorovi vytvořili – napínavý příběh je plný zvratů, hrdina se ocitá v mezních situacích, které slouží autorovi k zamyšlení nad závažnými tématy: reflektuje otázku svědomí a odpovědnosti, morálky, vojenské a občanské cti; dotýká se také vlastenectví a německého nacionalismu, zpochybňuje vědomí povinnosti a „německé“ poslušnosti. Siegfried Lenz tvořil společně s Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Martinem Walserem literární kvartet, který formoval německou poválečnou literaturu po celá desetiletí. Lenz se zabýval zejména důsledky nacistické minulosti Německa, v češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány. Tím nejznámějším je Hodina němčiny z roku 1968 (česky 1974). Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”. Během druhé světové války působil Lenz ve válečném námořnictvu Třetí říše. Jen několik dní před kapitulací Německa z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Válečné zkušenosti ho poznamenaly, uvědomoval si svůj podíl na nacistických válečných zločinech a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji. Na univerzitě v Hamburku studoval filozofii, angličtinu a literární historii. Studia záhy přerušil, když se stal stážistou deníku Die Welt, kde působil jako redaktor. V roce 1951 se již v nově založené Spolkové republice představil jako slibný literární talent svým úspěšným debutem Es waren Habichte in der Luft (Ve vzduchu byli jestřábi). Ještě v dubnu téhož roku začal tehdy pětadvacetiletý Lenz psát svůj druhý román Přeběhlík, odehrávající se během posledního léta před koncem druhé světové války. Německý voják Walter Proska je vyslán na východní frontu k jednotce, která má za úkol zajistit bezpečnost železniční tratě hluboko v lese na polsko-bělorusko-ukrajinském pomezí. V bažinaté oblasti se hrstka mužů, decimovaná partyzány, vedrem a komáry, musí podrobovat stále absurdnějším a nelidským příkazům brutálního velícího důstojníka Williho Stehaufa. Čas plyne a vojáci, poznamenaní traumatickými zážitky, jsou ve své izolaci pronásledováni šílenstvím a strachem. Kterýkoliv kolemjdoucí může nést pod kabátem dynamit. Proskovo setkání s mladou partyzánkou Wandou a smrt kamaráda, intelektuála Žemličky, v něm vyvolávají pochybnosti o jeho přísaze věrnosti. Když se Rudá armáda přibližuje, Proska se stává válečným zajatcem a jediný způsob, jak se může zachránit, je dezertovat. Po kapitulaci Německa zahájí bývalý voják Proska kariéru v sovětské okupační zóně v Berlíně. Zde trpí nedůvěrou, která panuje v novém režimu, kde se s lidmi zachází jako s vyměnitelnými součástkami. Musí čelit skutečnosti, že Sověti likvidují „nepohodlné“ občany, což vede k dalšímu vážnému konfliktu svědomí… V románu se objevují autobiografické prvky – Proska se stejně jako Lenz narodil v bývalém pruském městě Lyck, nyní polském Ełku. Proska stejně jako Lenz dezertoval z německé armády. Jedna z kapitol Přeběhlíka zní jako pocta Ernestu Hemingwayovi, zejména jeho novele Stařec a moře, když Lenz vypráví příběh hornoslezského vojáka a obří štiky. Ve druhé části knihy, odehrávající se ve fiktivní kanceláři v sovětské zóně, poznáváme odkazy na dílo Franze Kafky. V románu hraje výraznou roli příroda. Jak píše překladatel Petr Dvořáček v doslovu: „…příroda není pouhým pozadím či podkladem děje, příroda tu je jeho integrální součástí, svým tajuplným způsobem se ho účastní, má vlastní projevy, mluvu, gesta, je obtížně zbadatelným protihráčem; žije svým zcela svébytným životem...“    Ukázka z knihy 2. kapitola V Provursku dostala malá lokomotiva napít. Nad její žhavé tělo přehoupli železný chobot, otočili velkým ručním kohoutem a do otevřeného boku se jí vevalil silný proud vody.      Proska slyšel šumění vody a přistoupil k rozbitému okýnku ve svém oddílu. Malinká bílá staniční budova s nějakým číslem na průčelí, zpustošené nádraží, dvě hromady dřeva; víc toho k vidění nebylo, protože vesnice sama ležela za listnatým lesem dobrou hodinu cesty od stanice. U vlaku hlídkoval strážný. Protože bylo horko, rozepnul si límec. Na zádech mu visela útočná puška se stejnou samozřejmostí, s jakou africká matka nosí svého kojence. Když došel na konec úzkokolejné soupravy sestávající z lokomotivy, zásobovacího a poštovního vagonu, otočil se, ani hlavu nezvedl a šoural se zpátky. To se několikrát opakovalo. Krajina působila dojmem obrovského opuštěného spáleniště; nikde žádný vítr, ani vzduch se nepohnul, ve vyschlém křoví nic nezašustilo.      „Budeme tady stát dlouho?“ zeptal se Proska, když se k němu strážný přiblížil.      „Dokud nepojedem dál!“      „Myslím, že lokomotiva potřebuje jen vodu.“      „Tak,“ opáčil strážný nevrle, „potřebuje, jo?“ Náhle zvedl hlavu a pohlédl dolů na prašnou cestu vedoucí do Provursku. Proska u okna se podíval stejným směrem a spatřil dívku, jak mává na vlak a rychle se blíží. Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stažený širokým pásem. Rychlým krokem došla na nádraží a zamířila přímo ke strážnému. Měla matně se lesknoucí rudé vlasy, drobný nosík a zelenomodré oči. Na nohou hnědé plátěné boty. „Co chcete?“ houkl strážný a zíral na její holé nohy.      „Pane voják…,“ řekla a zachvěla se. Postavila na zem hliněný džbán a na něj položila složenou pláštěnku.      „Máte v tom džbánu mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a přehodila si vlasy dozadu. Proska obdivoval profil jejích ňader.      „Vy asi chcete jet s náma,“ zeptal se strážný.      „Ano, maličký kousek, na rokytenská blata. Můžu vám za to dát peníze nebo…“      „Zmizte, ale rychle. Nesmíme nikoho brát. To byste ale měla vědět. Neptala jste se mě na to už jednou?“      „Ne, pane.“      „Vy jste Polka, co?“      „Ano.“      „Kde jste se naučila německy?“      V tom okamžiku malá lokomotiva dvakrát zapískala; jednou dlouze, jednou krátce. Strážný nechal dívku dívkou, vrhl zlostný pohled na Prosku a odešel dopředu. S klením si vylezl do proviantního vagonu, sedl si na bednu a zapálil si. Puška na zádech tlačila; nesundával ji, byl na to příliš líný.      Vzduch nad vyprahlou zemí se chvěl žárem.      Lokomotiva sebou trhla; zasténala a vlaková souprava se pomalu rozjížděla.      Dívka zvedla džbán, vzala pláštěnku a šla podél vlaku. Prosebně vzhlédla k Proskovi. Přiblížila se k němu na co nejmenší vzdálenost a zašeptala:      „Vemte mě s sebou, prosím!“      A asistent nedokázal odolat jejím očím, jejím vlasům, štíhlým holým nohám a vyzývavému profilu těch ňader. Prudce otevřel dveře, jednou nohou se postavil na stupátko a napřáhl ruku. Podala mu džbán a pláštěnku, sama naskočila a nechala ho, aby jí pomohl do vozu. Zavřel dveře a otočil se. Stála před ním, dívala se na něho a usmívala se.      „Vystoupím ještě před blaty,“ řekla, jako by se omlouvala.      Mlčel a hleděl na její silné zuby.      „Váš kolega se bude zlobit,“ šeptala.      Bylo mu zatěžko udržet ruce v kapsách.      „Zastřelí mě?“ zeptala se s úsměvem. Taky se usmál, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a řekl:      „Vemte si cigaretu. To vás trochu uklidní.“      „Já nekouřím.“      „Tak si aspoň sedneme.“      Posadili se. Kolena měl několik centimetrů od jejích.      Do oddílu dopadl paprsek slunce. Proska viděl, jak se vzhůru dolů točí prach. Mlčeli a poslouchali vzdychání malé lokomotivy a kolem rozbitého okna ubíhala krajina: louky a spálená políčka a malé březové háje a tu a tam slámou pokrytý domek, nad nímž někdy v suchém vzduchu nehybně stál sloup kouře. Na polích nikdo nepracoval a na loukách postávalo pár krav tupě hledících před sebe, jen jejich ocasy z lenivého zvyku co chvíli pleskly do kostnatého zadku a snažily se zahnat mouchy.      „Bydlíte v Provursku?“ zeptal se Proska.      „Ano, narodila jsem se tady.“      „Nikdy bych neřekl, že tady vyrůstají taková děvčata. Má váš otec taky krávy?“      „Můj otec byl polesný. Je mrtvý.“      „Už dlouho?“      „Dva roky.“      „Padl ve válce?“      „Já nevím. Před dvěma lety zastřelili v Provursku vojáka. Ráno za svítání přišli k nám do vesnice četníci. Šli dům od domu a hledali muže a pušky. Bydlíme na kraji vesnice a k nám přišli jako první. Táta už neměl čas se pořádně schovat. Ukryl se do skříně, a když přišli četníci, vodila jsem je po domě a všecko jsem jim ukazovala a už by byli málem odešli. Ale když jsme se vrátili do místnosti, kde stála ta skříň, musel si otec odkašlat a jeden četník vytáhl pistoli a čtyřikrát na skříň vystřelil; dvakrát nahoru a dvakrát dolů.“      „Tomu všemu bude už brzo konec,“ řekl Proska. Položila si ruce na stehna a komíhala nohama.      „Jste vdaná?“ zeptal se.      „Ne. Člověk by se neměl vdávat před osmadvaceti…“      „Proč ne?“      Dlouze na něho hleděla. Náhle sklouzla k němu, vzala jeho hlavu do svých horkých rukou a dýchla mu na čelo. Proskova ruka jí spočinula na ramenou, ona se mu však okamžitě zase vysmekla a posadila se na svoje staré místo.      „Chtěla jsem vám číst z čela.“      Řekl: „Tak, vy to tady umíte? A copak je tam vepsáno?“ – uhodil se dlaní do hlavy –, „co se z toho dá vyčíst?“ Nasála vzduch do plic, hruď se jí zvedala. Tajemně se na něj podívala, a jemu se znenadání zdálo, že by se mohl do jejích zelenomodrých očí zanořit jako do rybníka.      „Všechno bude dobré,“ řekla, „a možná taky ne.“      Zasmál se a řekl: „To je tam napsáno?“      „Přesně to,“ řekla.      „Tak to jsi malá věštkyně. A takovým věštcům jako tobě všechno rádi věříme. Jak se jmenuješ?“      „Wanda.“      „A kolik ti je let?“      „Dvacet sedm. A tobě?“      „Dvacet devět.“      „A jak se jmenuješ?“      „Walter,“ odpověděl.      „Walter a Wanda. Jestli mě tvůj kolega nezastřelí, ještě se potkáme.“ Rozpustile se zasmála.      „To je nesmysl,“ řekl Proska, „nic ti neudělá.“      Mlčeli a dívali se mimo sebe a naslouchali rytmu jedoucího vlaku: hm-ta-ta, hm-ta-ta, hm-ta-ta. A pomyslel si, že některá slova mají s tímhle rytmem cosi společného, slova melancholie hluboké jako propast, slova blažené touhy a uplynulého milostného štěstí. 24 Hm-ta-ta, hm-ta-ta: to znělo jako na-lo-ži nebo ně-kdy- -snad nebo mi-luj-mě nebo mys-líš-teď anebo lí-bej-mě.      V kupé začalo být nesnesitelné vedro. Proskovi vystoupil na čele pot, vyschlá ústa volala po tekutině. Podívala se na jeho pušku visící na háčku, černou hlaveň skloněnou.      „Už jsi s tím střílel?“ zeptala se.      Neodpověděl, zvedl se, přistoupil ke dveřím a vystrčil hlavu ven z okna. Proud vzduchu se mu zařízl do obličeje a strhával mu světlé vlasy dozadu. To ochlazení bylo příjemné. Cítil, že ho pozoruje, a říkal si: Kdybychom tak byli v Provursku zastavili někdy večer! Má jedinečná prsa. Jak jdou ty rudé vlasy a zelenomodré oči k sobě! Za dvě hodiny se setmí. Doufejme že…      Otočil se a zeptal se:      „Nevíš, jak dlouho bude vlak ještě potřebovat k blatům?“      „Čtyři hodiny, asi tak. Když se nic nestane.“      „A co by se mohlo stát?“      „Miny,“ řekla s úsměvem.      „Jak to víš?“      „Lidi ve vesnici si o tom někdy povídají.“      „V Provursku?“      „Ano. Odkud to vědí, nevím, ale někdy o tom mluví.“      „To vedro jim to prozradí,“ řekl, „ta svatouškovská obloha nebo vaše zplihlé stromy. Jak často hovoří lidé o vlakovém neštěstí?!“      „Každý den,“ řekla.      „Každý den vyletí do povětří vlak?“      „Ne. Ale když se to přihodí, mají si lidi týden o čem povídat. A pak se to stane zase.“      Sedl si vedle ní a přitiskl svou nohu k její.      „Kdy se tady naposledy vyhazovalo do povětří?“      „Před pěti dny.“ Otočila se k němu, položila mu své měkké paže na rameno, našpulila rty a řekla: „Jsem unavená. Z toho horka na mě jde lenost.“      Proska se vedle jejího ucha podíval k rozbitému oknu. Projížděli smíšeným lesem, který si už polovinu náspu železniční tratě vydobyl zpět a jako předvoj vyslal malé břízky, smrky a vrboví. Malá lokomotiva jednou krátce zapískala; nezdálo se, že sama ví, proč.      „Já mám z toho horka žízeň,“ řekl Proska. „Něčeho bych se napil. Studené pivo nebo – co to máš v tom džbánu? Mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a stáhla paže z jeho ramene.      „Nic na pití. V tom džbánu je můj bratr.“      Podíval se na hliněnou nádobu a řekl: „Co má zas tohle znamenat?“      „Nevěříš mi?“      Proska ji štípl do paže; nezdálo se, že cítí nějakou bolest.      „Teď se věštkyně proměnila v čarodějku. V blatech se obzvlášť dobře daří blatouchům; proč by tam neměl výtečně vyrašit i tvůj bratr? Chceš ho tam zasadit?“      Zapůsobila dojmem, že zvážněla, a uhlazovala si zelené šatičky nad koleny a střežila se pohlédnout mu do tváře.      „V tom džbánu je popel mého bratra. Nechali jsme ho zpopelnit ve Lvově. Byl železničář a vyletěl do povětří s jedním vlakem. Já jedu až do Tamašgrodu. Tam bydlí žena mého bratra. Požádala mě, abych jí popel přivezla.“      „Přišel tvůj bratr o život na téhle trati?“      „To já nevím.“      Proska jí položil ruku na rameno a hleděl neklidně na nicneříkající hliněnou nádobu. Měl pocit, jako by ho teď někdo trvale pozoroval, a čím víc se snažil tento pocit potlačit, tím úporněji a intenzivněji se v něm zabydloval. Zmocnil se ho jistý soucit s Wandou, a svými velkými, silnými prsty ji hladil po krku nahoru a dolů. Přitáhl si její hlavu a políbil ji do vlasů.      „To všechno brzy přejde,“ řekl upřímně. „Myslím, že všechno přes noc zmizí, tak jako to přes noc přišlo. Otevřeš okno – ne zítra, ale jednoho krásného dne –, a do očí tě uhodí slunce a popřeje ti dobrý den. V zahradě bude sedět kos, budeš ho poslouchat a zjistíš, že všecko se změnilo. – Myslíš, Wando, že se to takhle stane? Asi si to nedokážeš představit, viď? – Je ti teprve dvacet sedm a máš ještě celý rok čas.“      Mlčeli. Několik starých smrků, které s potemnělou důstojností žily těsně u náspu, k nim na okamžik lhostejně nahlédlo. Prsty jí bubnoval po klíční kosti, náhle je nechal sjet dolů a dotkl se jejího pravého ňadra. Okamžitě se vymkla jeho objetí, odsedla si od něho a výhrůžně se usmála. A tento úsměv mezi nimi stál jako magická překážka, jako nepřekonatelná bariéra.      „Chtěla bych teď spát,“ řekla.      „Můžeš se mi opřít o rameno,“ on na to.      „To mi připadá dost nebezpečné.“      „Dokud nepřikryješ ten džbán pláštěnkou, nic ti neudělám.“      „Tomu nerozumím.“ Asistent ukázal na džbán a vysvětloval: „Mám pocit, jako by se na mě ta věc dívala. Zdá se – mně aspoň –, že má oči. Připadá mi, jako by mě pořád někdo pozoroval. Dokážeš to pochopit?“      „Jestli to tak opravdu je,“ řekla, natáhla se po celé délce sedadla a položila mu hlavu do klína. Mile k němu vzhlédla a už zhluboka oddechovala.      „Spíš už?“ zeptal se po chvíli.      „Ano,“ odpověděla, „zdá se mi o tobě, a jak se zase uvidíme.“      „Je u toho tvůj bratr? Teda: Vidíš někde poblíž nás ten džbán?“      „Ne, jsme sami. Jsme velice sami – a je to nádherné. Nikdo nás nesleduje. Máme se rádi. Je u toho jen tvoje puška a dívá se na nás. Ale mlčí. Dokáže ta puška mlčet, ne?“      „Když to musí být. Spi, Wando, spi, a ať se ti něco zdá. – Ale mohla bys to mít ještě pohodlnější.“      Jak to jen vsedě šlo, svlékl si horní část uniformy, nadzvedl jí hlavu na klíně a složený kabát pod ni vsunul jako polštář.      „Děkuju pěkně,“ zašeptala.      Nic neřekl a hleděl na džbán. Říkal si: Kdybych jí tím nezpůsobil bolest, vyhodil bych tuhle pitomou věc z okna. Něco podobného se mnou ještě nikdy nikam nejelo. Jestli vlak vyletí do povětří, bude její bratr vířit vzduchem, a když bude mít holka štěstí, bude ho pak moct sklepávat z listů. Z břízy třeba prst, ze smrčku možná prst u nohy.      Na zádech mu naskočila husí kůže. Zvedl se, udělal pár kroků po oddílu a zastavil se u džbánu, stojícího v rohu a tiše se chvějícího v kývavých pohybech vlaku. Byla to jednoduchá, pravděpodobně doma vypalovaná nádoba s masivním uchem na straně. Otvor byl překryt pergamenovým papírem, a aby se papír neuvolnil, dívka anebo někdo jiný, kdo džbán zakrýval, ho obtočil tenkou, ale pevnou šňůrkou a její konce svědomitě svázal.      Rychle se po dívce ohlédl, a protože viděl, že nezvedá víčka a snaží se spát, energicky uchopil pláštěnku, rozmotal ji a hodil na džbán. Nezdálo se, že si něčeho všimla. Proska měl dojem, že se rázem opět cítí uvolněněji a odhodlaněji; natáhl ruce a přistoupil k oknu. Slunce ho zdravilo paprsky probleskujícími vrcholky stromů, na lesní půdě divoce kličkoval zajíc a pelášil pryč. Malá lokomotiva s rachotem vlekla svůj náklad smíšeným lesem. Myslel na lesnaté okolí Lycku, mazurského městečka, kde se narodil. Vonělo to tam přesně tak; stejným dojmem na něho svého času působil Borek, zvlášť tam, kde se dotýkal jezera Sunowo. Asistent objevil veverku, shlížející na vlak tmavýma, lesklýma očima.      Její vlasy mají skoro stejnou barvu jako kožíšek té veverky. Budu jí říkat Veverka.      Odvrátil se od okna. Ležela klidně na lavici, nohu přehozenou přes nohu, jednu ruku v klíně, druhou u úst. Opatrně k ní přistoupil, do dvou prstů vzal lem jejích šatů a trošičku povytáhl látku. Pak se ohnul a políbil ji na opálenou nohu, těsně nad kolenem. Pohlédl jí do tváře: měla zavřené oči, rty se jí zachvěly. Když se narovnal, řekla:      „Na ústa ne.“      „Myslel jsem, že spíš,“ řekl.      „Kdo mě políbí na ústa, toho čeká neštěstí.“      „Opravdu?“      „Dávej si pozor!“      „To mi nevadí. I s tím rizikem – “      „Nedělej to,“ řekla a zasmála se.      Nadzvedl jí hlavu a políbil ji. Polibek opětovala a ovinula mu paže kolem svalnaté šíje a zase ho jemně odstrčila.      „Za půldruhé hodiny bude tma,“ řekl. „Musíme se zase vidět.“      „Tys ten džbán zakryl.“      „Ano, už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem se nesvůj.“      „Dej tu pláštěnku zase pryč, prosím. – Za hodinu a půl bude tma.“      Proska jí lhostejně vyhověl, natáhl se na druhou lavici, pozvedl ruku Wandě na pozdrav a snažil se usnout. Ale spánek nestrpí povely a čím víc se muž snažil nechat smysly na pokoji a zapomenout na všecko kolem, tím byly jeho šance menší. Zamžoural na ni a tiše se zeptal:      „Veverko?“      „Cože?“ zeptala se.      „Ty taky nemůžeš spát, Veverko.“ „Co je to veverka?“      „To jsi ty.“      „Co že jsem?“ zeptala se malátně.      „Červenohnědé zvířátko se zvědavýma očkama a malýma špičatýma ouškama. Hraješ si ve stromech a uzavřela jsi přátelství se starým mrzoutským lískovým keřem. A škádlíš mladé větve a hecuješ je a dovoluješ jim, aby tě vystřelovaly do vzduchu. Ale v zimě, moje Veverko, v zimě spíš, a když máš hlad, sáhneš za sebe do zásobárny s oříšky…“      „Políbil jsi mě na ústa,“ řekla.      „Víš už, co to je veverka?“ zeptal se.      „Políbil jsi mě, přijde neštěstí.“ Řekla to s vlídnou vážností a jemu se zdálo, že nepoznává její hlas. Zneklidněl: zvedl se.      „Myslíš, že se něco stane s vlakem?“      „Varovala jsem tě – “      „A ty nemáš strach? Bylo by ti jedno, kdyby najednou…“      Sňal pušku z háčku, potěžkal ji v ruce, pohladil závěr a z chlebníku vyhrábl zásobník.      „Co chceš dělat?“ zeptala se a vleže ho pozorovala.      „Pro všechny případy,“ řekl a zasunul zásobník.      „Kolik je v něm nábojů?“      „Dost.“      Postavil odjištěnou zbraň do rohu a vystrčil hlavu z okenního otvoru.      „Co tam vidíš?“ zeptala se.      „Stmívání.“      „Je možné je vidět?“      „Chová se velmi bázlivě a člověk musí mít oči na stopkách, když chce zjistit, po kterých cestičkách se k nám krade. – Co bys říkala, kdybych musel střílet?“      „Proč to chceš vědět?“      „Vždyť by to byli tví lidé,“ řekl a zapálil si cigaretu.      „Co nevidět se na nás vrhnou.“      Přistoupil těsně k ní.      „Vstaň,“ řekl.      Zůstala ležet.      „Řekl jsem, abys vstala, Wando.“      „Jsem tak unavená. Za chvíli bude tma.“ Zmocnil se ho podivný neklid; vyjel na ni:      „Kdo se na nás vrhne? Co to znamená, tohle věštecké tlachání?“ „Komáři. Tady na blatech jsou spousty komárů!“      Zasmál se a byl přesvědčen, že ho tenhle smích osvobodil.      „Musíte chovat víc ptáčků, víš, pak by nebylo tolik komárů. Ale ve vaší zemi umírají ptáci velmi mladí. A těch pár, co jsem jich viděl, se cítí být osamělí a lítají smutně po obloze. Písničky se jim zadrhly v hrdle.“      „Dřív to bylo jiné,“ řekla.      „Já vím,“ řekl.      Malá lokomotiva ze sebe najednou vyrazila protáhlé chraplavé zapískání a zpomalila. Muž uchopil svou útočnou pušku a přiložil ji pažbou k boku.      „Do Tamašgrodu je ještě daleko.“      „To bych řekl,“ poznamenal.      „Nejspíš to každou chvíli začne.“      Vlak teď jel už jen krokem.      „Ve dne,“ řekl, „to dřepí jako sůvy ve svých hnízdech a neodvažují se ven. Ale sotva nastane soumrak, probudí se a dostanou kuráž. Sedí pod sukněmi noci, udělají si malé průzory a střílejí skrz ně jako za bílého dne.“      „Koho myslíš?“ zeptala se.      „Ty chlapíky, co vyhazujou vlaky do povětří.“      „Copak to nesmějí dělat?“      „Hele, buď radši zticha.“      Pomalu otevřel dveře jejich oddílu, vyklonil se a podíval se ve směru jízdy. Pak se otočil k ní a chvatně řekl:      „Musíš okamžitě zmizet. Rychle, to jsou polní četníci. Pravděpodobně budou kontrolovat vlak. – Tak dělej! Lehni si na svah pod tratí, přitiskni se k zemi a počkej. Dám ti znamení, až bude vzduch zase čistý. Musíš ven druhou stranou.“      Okamžitě byla na nohou a vrhla se ke dveřím.      „Zámek se zasekl,“ vykřikla zoufale.      Zvedl nohu a vší silou uhodil do kliky.      „Honem, Wando, musíš honem ven! Kdyby tě tu našli, bylo by to pro nás oba hodně nepříjemné.“      Vyskočila a hladce dopadla na svah náspu, ještě kousek sklouzla a lehla si na břicho.      Vláček popojel dalších padesát metrů, pak zaskřípěly brzdy.      Zatímco si oblékal blůzu uniformy, přemýšlel: Doufejme, že vlak doběhne. Není to ani padesát metrů. Snad mě nenechá ve štychu. Ale nemůže, protože tamhle stojí ten její džbán a nechala tady i pláštěnku. Já už tuhle zatracenou věc nemůžu ani vidět!      Zabalil džbán do pláštěnky a zastrčil ho až dozadu pod lavici. Sotva se napřímil, už k němu vystupoval četník.      „No tak,“ řekl, „všechno v pořádku? Můžu vidět tvůj cestovní příkaz?“      Proska mu podal zmačkaný, křížem krážem orazítkovaný papír.      „Kam máš namířeno?“      „Kousek od Kyjeva.“      „A odkud jedeš?“      „Z Lycku. Měl jsem dovolenou.“      „Kde je to hnízdo?“      „V Mazursku, sedmnáct kilometrů od polských hranic.“      „Od bývalých hranic,“ opravil ho četník a rozsvítil čtyřhrannou svítilnu, zavěšenou na prsou. Kužel světla nasměroval na ten kus papíru. Zkontroloval všechna razítka, do jednoho podpisu zapíchl zjizvený ukazovák a řekl: „Tohle je zřejmě Kilian, co?“ „Ano, přesně tak. To je můj kapitán. Ten to potvrzení podepsal. Mám pro něho balíček, od jeho ženy.“      „Tak ten balíček můžeš zase poslat zpátky. Kapitán to už má za sebou.“      „Padl?“      „To taky. Nějakej chrapoun ho trefil rovnou mezi oči.“      „Kdy to bylo?“      „Před čtyřmi dny. Měl jsem tam vepředu něco na práci. Nesli kapitána ještě dva kilometry na převaziště, ale tam se už ani neprobral.“      „A co mám teď dělat s tím balíčkem?“      „Co v něm je?“      „Jak mi řekla jeho žena, nátepník a zimní chrániče uší. V zimě mu nejvíc mrzly uši.“      „Teď už je skoro léto,“ řekl četník, „jestli myslíš, že bys příští zimu mohl ty chrániče potřebovat, tak si je rovnou nech.“      „Děkuju mockrát, mně umrzají jen nohy.“      Četník zvedl oči k obloze. „Měsíc je dnes nějak zvědavý, myslím, že bude mít na co koukat.“      „Ty si myslíš, že vlak vyletí do povětří?“      „Hlavně moc nevystrkuj hlavu z okna,“ řekl četník, vypnul baterku a zmizel.      Asistent se vrhl na druhou stranu oddílu. Očima ohledával svah náspu, Wandu nebylo nikde vidět. Okamžik počkal a pak tiše zavolal: „Veverko! Neslyšíš? Můžeš jít! Wando! Kde jsi? Tak už pojď!“ Nešla. Nevystupovala zpoza žádného stromu, jak doufal, a nezvedala se, jak si přál, ze svahu pod kolejemi.      Vlak sebou trhl. „Wando!“ zavolal Proska hlasitěji, „proč nejdeš!“      Vlak nabíral rychlost.      „Zase se uvidíme,“ volal muž, „brzy se setkáme.“      Zabouchl dveře, které předtím nechával otevřené v naději, že jí usnadní naskakování, a posadil se.      Zapomněla tady ten džbán a pláštěnku. Asi se bála víc, než chtěla připustit. V Tamašgrodu ten džbán odevzdám.      Muž vstal, vytáhl džbán a postavil ho před sebe. Na nádobu dopadalo světlo měsíce. Proskovi se zdálo, že na něj pomrkává.      „Nemám strach,“ mumlal si pod vousy, „nevyhodím tě z okna. Byla by to pro mě hračka, ale neudělám to. Budu ctít tvou lidskou důstojnost, i když už nejsi člověk. Ale byls člověkem, a toho já si určitě dokážu vážit. To mi věř.“      Muže se zmocnila prastará zvědavost, v hlavě ho začala pálit elementární otázka, z pochvy pomalu vytáhl dýku a naklonil se ke džbánu.      Musím se taky jednou podívat, jak člověk vypadá, když to dotáhne až sem. Tobě už nijak neublížím. Nebudeš se na mě zlobit, když si z tebe na špičku nože vezmu.      Zabodl dýku do pergamenového papíru zakrývajícího hrdlo, vyřízl do něho větší otvor a chvějící se rukou vytáhl nepatrný kopeček popela. Přičichl k němu, nebyl cítit nijak.      Mohlo to kdysi být stejně tak dřevo nebo tabák anebo papír.      Proska opatrně vstal a přidržel nůž u rozbitého okna. Proud vzduchu se na něj vrhl a popel rozmetal.      „Odpusť mi, jestli můžeš,“ houkl asistent.      Měl zlost, že se dívka nevrátila. Pomalu se zase posadil ke džbánu, a aniž chtěl, píchl do popela ještě jednou. Jenže bodák nepronikl příliš hluboko. Džbán byl popelem naplněn nejvýš z jedné třetiny.      Co to je? To přece zní skoro jako kov! Že by se pod popelem skrývalo ještě něco jiného? Možná že mě podfoukla, tahle věštkyně s pěknýma prsama. Koukneme se, co to pod tím popelem vězí. Ten její bratr mohl být stejně tak kus dřeva. Vzal džbán do obou rukou a přidržel ho z okna ven. Vítr popel vyhnal ven. Na dně nádoby se zaleskly čtyři dynamitové patrony!   Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).   Nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první, z německého originálu Der Überläufer, vydaného nakladatelstvím Hoffmann und Campe v Hamburku v roce 2016, přeložil Petr Dvořáček, 284 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-27 00:04:00

Babiš vyzval prezidenta a premiéra k mírové konferenci o Ukrajině

Praha - Prezident Petr Pavel a premiér Petr Fiala (ODS) by měli podle předsedy opozičního hnutí ANO Andreje Babiše v Praze zorganizovat mírovou konferenci o Ukrajině, která více než dva roky čelí ruské...

Čas načtení: 2024-02-27 16:45:00

Další hádka o F-35: Babiš vyčetl Černochové „drahou holku“, zmínil šperky a kabelky Louis Vuitton

Prezident Petr Pavel a premiér Petr Fiala (ODS) by měli podle předsedy opozičního hnutí ANO Andreje Babiše v Praze zorganizovat mírovou konferenci o Ukrajině, která více než dva roky čelí ruské agresi. Babiš dnes svou výzvu navrhl projednat na letošní poslední únorové schůzi Sněmovny. Dolní parlamentní komora jeho požadavek nevyslyšela.

Čas načtení: 2024-02-27 17:06:19

Babišovo mírové pnutí nabývá nových rozměrů

Mediální snaha šéfa ANO Andreje Babiše o nastolení míru na Ukrajině nabývá nových rozměrů. Už o tom nemluví jen v médiích a na sociálních sítích, v úterý dokonce navrhl na plénu Sněmovny zařadit nový bod na program schůze, který měl být výzvou premiéru Petru Fialovi (ODS) a prezidentu Petru Pavlovi, aby v Praze uspořádali mírovou konferenci. Jak by měla ale probíhat a kdo by na ni podle něj měl dorazit, neřekl.

Čas načtení: 2024-03-04 09:00:00

Jan Egeland: Tvrzením izraelské armády nelze věřit. Je bojující stranou v konfliktu

Moderátor pořadu rozhlasu BBC "Broadcasting House", neděle 3. března 2024, 9 hodin: Delegace Hamásu údajně v neděli  ráno dorazila do Káhiry v době, kdy se spekuluje o příměří.Spojené státy provedly první letecký výsadek pomoci do Gazy. Ttři vojenská letadla shodila na padácích více než 30 000 jídel. Prezident Biden dříve řekl, že doufá v příměří již v pondělůí, ale když v pátek hovořil,  zněl méně optimisticky.Vcentru veškeré mezinárodní pozornosti jsou čtvrteční vraždy před svítáním a úmrtí u konvoje s humanitární pomocí v Gaze, stovky lidí se sjely k nákladním autům na severu pásma v hladu a vzoufalství.  Izrael tvrdí, že to vyšetřuje, ale že se jeho vojáci cítili ohroženi a vypálili varovné výstřely a následovala tlačenice. OSN uvádí, že mnoho z těch, kteří jsou ošetřováni v nemocnici, utrpělo střelná zranění. Muž, který vyjednal mírovou dohodu z Osla, říká, že výpovědím izraelské armády nelze věřit. Jan Egeland se právě vrátil z Gazy v rámci své práce pro Norskou radu pro uprchlíky. Je dlouhodobě zapojen do izraelsko-palestinských jednání. Zeptal jsem se ho, co viděl tentokrát.

Čas načtení: 2024-03-12 17:05:00

Příběhy z kalendáře: Z konkurzu na film Vlasy Miloš Forman vyprovodil Madonnu i Bruce Sprigsteena

Jen málokterý Čech se může pochlubit tím, že dobyl Ameriku. Jednomu se to však povedlo, a to zcela mírovou cestou. Zbraní mu byl filmový pás a příběh o lásce a svobodě. Řeč bude o Miloši Formanovi a jeho legendárním snímku Vlasy. Film chtěl Forman natočit hned po zhlédnutí divadelního muzikálu téhož jména. Zamiloval se do písní a bezprostřednosti, která z představení vyzařovala.

Čas načtení: 2024-03-17 00:00:00

Tarotový výklad na týden: Berani, nenechte se ovládat špatnou náladou, Panny, vaše kritika pomůže mnoha lidem

Princ disků je kartou tohoto týdne, která nás má poučit nejvíce. Připomíná nám, že ne vždy se dá vše vyřešit mírovou cestou. Měli bychom se více prosazovat, abychom dosáhli požadovaného úspěchu. Co vás čeká podle tarotového výkladu?

Čas načtení: 2024-03-18 13:00:01

Archeologové rozluštili jednu z největších záhad. Objevili sochu faraona Ramesse II., vše bylo uvnitř

Zní to neuvěřitelně, ale staří Egypťané stavěli z betonu! Navíc nebyl jen tak ledajaký. „Uměli míchat takovou směs, která přežila doslova věky. Kam se na to hrabou dnešní zedníci,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Jakub Konečný. A právě druhá polovina sochy Ramesse II. (spodní část nalezl v roce 1930 německý archeolog Günther Roeder, celkem socha měřila zhruba sedm metrů) naznačuje, jaké metody dávní stavitelé používali. „Odborná veřejnost má za to, že do betonu kromě cementu, písku, vody a drobného štěrku nebo kamínků dávali ještě něco. Zatím není přesně jasné, o co šlo, je třeba počkat na rozbory. Nicméně to vypadá, že právě tato ingredience pomůže odhalit, proč jejich stavby často stále stojí. A pak je tu ještě jedna věc – na zmíněné polovině sochy bylo díky zlomu zřetelně vidět opracování, což je logické. Jenže ono mohlo být částečně mechanické. Je to další záhada, kterou je třeba vyřešit. Jak je to možné, měli snad nějaké sofistikované nástroje, o kterých nemáme ani tušení?“ Velký faraon Ramesse dostal po tisíciletích tvář. Hezký chlap, ženám by se dnes líbil Číst více Ramesse II. a jeho politika rozšiřování Archeologové horní část sochy našli poblíž starověkého města Hermopolis (dnešní el-Ashmunein), asi 250 kilometrů jižně od Káhiry. Velký kamenný kus je asi 3,8 metru vysoký a zobrazuje Ramesse II. (vládl kolem 1279 až 1213 př. n. l.) s dvojitou korunou a čelenkou zakončenou královskou kobrou, jak uvedlo egyptské ministerstvo turismu a starožitností v prohlášení. Na zadní straně sochy jsou hieroglyfy, které upozorňují na různé tituly krále. Mají oslavovat velikost krále i v posmrtném životě. Za vlády Ramesse II. z 19. dynastie byl Egypt obrovskou říší, která sahala zhruba od dnešního Súdánu po Sýrii. V Qantiru v severovýchodním Egyptě bylo postaveno nové hlavní město Pi-Ramesses a Ramesse II. uzavřel mírovou smlouvu s Chetity, když se oženil s chetitskou princeznou. Uvedl to profesor Peter Brand ve své knize „Ramesses II, Egypt's Ultimate Pharaoh“. Vikinga zakousla useknutá hlava, právníka zabil důkaz. I další bizarní úmrtí stojí za to Číst více Dají se čekat další velké objevy „Objevená část sochy samozřejmě není jediná. Během vlády Ramesse II. jich byla postavena celá řada. Zmínit můžeme notoricky známé sochy v Abu Simbel v jižním Egyptě. Ty měří asi dvacet metrů a pohled na ně je naprosto úžasný,“ uvedl pro Čtidoma.cz Jakub Konečný. Na místě se podle něj stále provádějí výkopové práce. Vede je Basem Gehad, archeolog egyptského ministerstva turismu a starožitností, a Yvona Trnka-Amrhein z univerzity v Coloradu. Kromě činností kolem soch pracuje egyptsko-americký tým také na obnově baziliky Ashmunein, křesťanské stavby zasvěcené Panně Marii, která zde byla postavena v šestém století. „Dají se očekávat zásadní objevy. Ostatně jako kdekoli jinde v Egyptě,“ dodal pro Čtidoma.cz Jakub Konečný. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Hrobka faraonů odhalila mumii neznámé ženy. Na svou dobu byla krásná.

Čas načtení: 2024-04-09 12:22:41

Rusko a Japonsko od druhé světové války nedokázaly uzavřít mír. Kreml teď přišel s tím, že za to mohou USA

Moskva a Tokio nedokázaly od konce druhé světové války uzavřít mírovou dohodu. Zatímco po léta se jako o hlavním problému mluví o sporech o území, v pondělí přišel mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov s dalším důvodem. Za vše podle něj může přítomnost amerických vojsk v Japonsku.

Čas načtení: 2024-04-16 20:00:00

Jordánsko mezi mlýnskými kameny. Pomohlo Izraeli a občané se cítí zrazení

Izrael se sobotnímu útoku z Íránu ubránil i díky Jordánsku. To má sice s židovským sousedem mírovou smlouvu, nejlepší přátelé však nejsou. Ammán hlasitě kritizuje izraelský postup v palestinském Pásmu Gazy. Mnozí Jordánci tak nynější zdánlivý obrat ve vládě vnímají jako zradu. A především na sítích to svému králi dávají „sežrat“. Ten však mluví o sebeobraně.