Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-27 10:24:00

Bitget se stává druhým největším kryptoměnovým burzovním ekosystémem podle počtu uživatelů

Victoria (Seychely) 27. ledna 2025 (PROTEXT/GlobeNewswire) - Bitget, přední kryptoměnová burza a Web3 firma, zveřejnila svou zprávu o transparentnosti za rok 2024. Z ní vyplývá, že společnost zažila jeden z nejúspěšnějších roků od svého startu v roce 2018 a stala se druhým největším burzovním ekosystémem podle počtu uživatelů. Díky inovacím, strategickým obchodním rozhodnutím a silné poptávce po důvěryhodných platformách expandoval ekosystém nad očekávání.Uživatelská základna platformy zaznamenala prudký rozvoj z 20 milionů uživatelů v lednu na více než 100 milionů v prosinci, což představuje mimořádný nárůst o 400 %. Tento růst byl doprovázen výrazným zvýšením obchodní aktivity, kdy se denní objemy zdvojnásobily na 20 miliard dolarů. Objemy spotových obchodů rostly exponenciálně, ze 160 miliard dolarů v prvním čtvrtletí na 600 miliard dolarů ve čtvrtém kvartále. K těmto úspěchům přispěla cílená strategie zahrnující vysoce konkurenceschopné nabídky, inovace zaměřené na uživatele a globální expanzi.V letech 2021 až 2024 zaznamenala uživatelská základna služby Bitget v různých regionech výrazný nárůst. Jižní Asie zaznamenala nárůst o 200 %, jihovýchodní Asie o 140 %, evropští uživatelé o 67 % a Latinská Amerika a Blízký východ zaznamenaly výrazný nárůst. V regionu SNS došlo k 150% nárůstu a v Africe k nejvyššímu nárůstu o 300 %.V průběhu roku 2024 představila společnost Bitget řadu iniciativ, které urychlily její růst v ekosystémech centralizovaných burz. Růst je způsoben rostoucí poptávkou po digitálních aktivech po celém světě, pro které Bitget nabízí množství centralizovaných i decentralizovaných služeb. Integrace nástrojů "Smart Money“ společnosti Bitget Wallet, přizpůsobených pokročilé analýze on-chain dat, a spuštění PoolX, platformy stake-to-mine, umožnilo zvýšit zapojení uživatelů a diverzifikovat investiční příležitosti. Kromě toho společnost spustila platformu pro pre-market obchodování, která uživatelům poskytuje bezproblémový přístup k novým tokenům a likviditě před uvedením na burzu.Bitget společně s Foresight Ventures provedli strategickou investici ve výši 30 milionů dolarů do blockchainu The Open Network (TON), čímž podpořili rozvíjející se trendy jako GameFi a Tap-to-Earn. K využití tržních příležitostí výrazně přispěl prudký nárůst transakčních objemů tokenu TON a rostoucí adopce decentralizovaných aplikací.BGB, nativní token platformy, vzrostl o více než 1000 % a jeho hodnota se do konce roku zdesetinásobila na 8 USD. K tomuto růstu přispěl nově zavedený mechanismus pálení v kombinaci s vyšší užitečností tokenů a aktualizací bílé knihy. Snížením celkové nabídky a zavedením čtvrtletního programu pálení tokenů postavila společnost Bitget BGB jako jádro budoucího růstu svého ekosystému.V roce 2024 se trajektorie společnosti Bitget dále vyvíjela v důsledku změn ve vedení. Gracy Chen, dosavadní výkonná ředitelka, se ujala funkce generální ředitelky a stala se tak jedinou ženou ve vedení mezi deseti největšími světovými burzami. Hon Ng byl jmenován ředitelem právního oddělení, Vugar Usi Zade provozním ředitelem a Min Lin obchodním ředitelem. Tento silný vedoucí tým řídil strategické iniciativy, pokroky v oblasti dodržování předpisů a vývoj zaměřený na uživatele.Díky tomu získala společnost Bitget klíčová povolení, včetně licence ve Spojeném království, licence poskytovatele bitcoinových služeb (BSP) v Salvadoru a spustila lokalizovanou burzu ve Vietnamu. Tyto pokroky jsou v souladu s regionálními standardy a zároveň rozšiřují její globální působnost.Společnost Bitget také pokročila v podnikové společenské odpovědnosti prostřednictvím iniciativ, jako je Blockchain4Her, která podporuje genderovou diverzitu v blockchainu, a Blockchain4Youth, která šíří povědomí o blockchainu mezi mladými profesionály po celém světě. Tyto programy odrážejí širší vizi burzy umožnit inkluzivní růst v prostoru Web3.Díky strategickým investicím, úspěchům v oblasti regulace a inovacím zaměřeným na uživatele vstupuje Bitget do roku 2025 s cílem pokračovat v expanzi a získávat vliv v rámci kryptoměnového ekosystému. Úspěchy za uplynulý rok ukazují strategickou vizi platformy při utváření budoucnosti blockchainu a kryptoměn.O platformě BitgetBitget je přední světová kryptoměnová burza a společnost zaměřená na Web3 založená v roce 2018. Burza Bitget, která obsluhuje více než 45 milionů uživatelů ve více než 150 zemích a regionech, se snaží pomáhat uživatelům obchodovat chytřeji díky své průkopnické funkci kopírování obchodů a dalším obchodovacím řešením a zároveň nabízí v reálném čase přístup k ceně Bitcoinu, Etherea a dalších kryptoměn. Bitget Wallet, dříve známá pod názvem BitKeep, je prvotřídní multichainová kryptopeněženka, která nabízí celou řadu komplexních řešení a funkcí Web3, včetně funkcí peněženky, směny tokenů, NFT Marketplace, prohlížeče DApp a dalších.Platforma Bitget stojí v čele úsilí o přijetí kryptoměn prostřednictvím strategických partnerství, například jako oficiální krypto partner nejlepší fotbalové ligy světa, LALIGA, na trzích Blízkého východu, Jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky, a také jako globální partner tureckých národních sportovců Buse Tosun Çavuşoğlu (mistryně světa ve wrestlingu), Samet Gümüş (zlatého medailisty v boxu) a İlkin Aydın (volejbalové reprezentantky), aby inspirovali světovou komunitu k přijetí budoucnosti kryptoměn.Chcete-li získat další informace, navštivte: Web | Twitter | Telegram | LinkedIn | Discord | Bitget WalletUpozornění na riziko: Ceny digitálních aktiv podléhají výkyvům a mohou vykazovat značnou volatilitu. Investorům se doporučuje alokovat pouze prostředky, o které si mohou dovolit přijít. Hodnota každé investice může být ovlivněna a existuje možnost, že nebudou splněny finanční cíle ani získána zpět hlavní investice. Vždy je třeba si vyžádat nezávislé finanční poradenství a pečlivě zvážit osobní finanční zkušenosti a situaci. Výkonnost v minulosti není spolehlivým ukazatelem budoucích výnosů. Platforma Bitget nenese žádnou odpovědnost za případné vzniklé ztráty. Nic z toho, co je zde uvedeno, nelze považovat za finanční poradenství. Další informace naleznete v našich Podmínkách používání.Fotografie k tomuto oznámení je k dispozici na adrese http://www.globenewswire.com/NewsRoom/AttachmentNg/3f663c4c-dc32-4a7c-bb30-bdb98db279ac  Informace pro média získáte na adrese: media@bitget.com   

Čas načtení: 2009-09-11 13:00:00

A-Stand: Stylový držák pro notebook od AIAIAI / Podstavec pod notebook

Léto a s ním spojené odpočívání je definitivně pryč, a tak nezbývá než se vrhnout vstříc novým pracovním úspěchům. Ať už studujete, nebo pracujete v kanceláři, určitě nemalou část z dne strávíte u počítače. Notebooky mají množství výhod. Jsou malé, skladné a snadno přenosné. Na druhou stranu jsou až ...

Čas načtení: 2024-02-17 22:08:00

Zoo Liberec získala do chovu supy africké, aktuálně je jedinou zahradou v Česku, která je chová

Díky dlouholetým zkušenostem i mnoha mezinárodně uznávaným chovatelským úspěchům v chovu dravců se liberecké zoologické zahradě podařilo získat do chovu chovný pár vzácných supů afrických. Ti patří mezi jedny z nejohroženějších dravců na světě a aktuálně je nechová žádná jiná zoo v Česku. Zahradě je poskytl soukromý chovatel z Německa.

Čas načtení: 2021-09-22 10:28:09

Národní technické muzeum otevřelo výstavu o podnikateli Jindřichovi Waldesovi, sběrateli a mecenáši kultury

Národní technické muzeum (NZTM) otevřelo výstavu Jindřich Waldes. Podnikatel, sběratel, mecenáš, kterou uspořádalo ve spolupráci se Státním oblastním archivem v Praze (SOA). Výstava vznikla při příležitosti 80. výročí úmrtí Jindřicha Waldese a na základě výzkumu rozsáhlého archivního materiálu poprvé prezentuje osobnost Jindřicha Waldese a historii jeho firmy v uceleném obrazu. Návštěvník výstavy se seznámí se životními osudy Jindřicha Waldese a s rozvojem jeho firmy, která se z malé dílny vyvinula ve světově proslulou firmu se řadou výrobních filiálek v zahraničí. „Historii a činnost firmy dokládá bohatý obrazový materiál, například fotografie továrny, výrobků, reklam či plánů budov, dosud nepublikovaných, které se nám podařilo nashromáždit. Výběr letošního roku pro uspořádání výstavy nebyl náhodný, neboť v červenci tomu bylo právě 80. let, co Jindřich Waldes zemřel, a v příštím roce uplyne 120 let od založení firmy, která funguje pod změněným názvem do dnešních dnů,“ říká autorka výstavy Hana Králová z NTM. Jedná se o první z větších výstupů dlouhodobého projektu Národního technického muzea a Státního oblastního archivu v Praze, na jehož konci je plánováno vydání odborné monografie o osobě Jindřicha Waldese a jeho firmě „Waldes a spol.“ Na třiceti panelech se návštěvníci seznámí s původem rodiny Waldes a životními osudy Jindřicha Waldese zahrnujícími nejen první pracovní zkušenosti, ale i dlouhou podnikatelskou dráhu zakončenou bohužel smutným koncem. Ve světle pozornosti stojí také jeho bohatá sběratelská a mecenášská činnost. Neopomíjí ani rozsáhlou kolekci uměleckých děl českých autorů, které Jindřich Waldes za svůj život nashromáždil či Muzeum knoflíků, u jehož zrodu stál, nicméně cílem bylo upozornit na jiné méně známé aspekty jeho života. „Poprvé se zde prezentuje činnost sportovního klubu Waldes, zasahujícího do řady sportovních odvětví, který byl ve svých počátcích spjatý s klubem Bohemians. Členy klubu A. F. K. Waldes byla řada tehdejších československých reprezentantů, včetně Josefa Herdy, stříbrného medailisty z olympijských her v Berlíně. Zcela unikátní a ve světě jedinečný počin pak představoval První pražský pánský pletací klub Waldes, založený za účelem propagace waldesových aerodynamických jehlic, kde bylo možné potkat muže pletoucí šály, čepice či svetry,“ podotýká za autory výstavy Martin Sovák ze SOA. Jedním z ústředních motivů výstavy je vybudování Waldesova hospodářského koncernu. Historie firmy „Waldes a spol.“ je zachycena na výstavních panelech ve všech přelomových období 20. století, tedy v době založení firmy na sklonku habsburské monarchie, v období první světové války, po vzniku nové Československé republiky, ale i v době okupace a v poválečném vývoji. Celý výzkum, tedy i výstava, je postavena na rozsáhlém archivním studiu velkého množství nezpracovaných archiválií.  „Národní technické muzeum se dlouhodobě věnuje vědeckému výzkumu historie průmyslových firem a významných podnikatelských rodin u nás. Řada našich firem dosáhla v minulosti evropského či dokonce světového věhlasu a mnohé jsou v nprovozu až do dnešních dnů. Odborných prací o jejich historii či o podnikatelích, kteří stáli za jejich zrodem, je však velmi poskrovnu. Muzeum proto uspořádalo mezinárodní konference věnované osobě Josepha Hardtmutha či podnikatelské rodině Ringhofferů, připomnělo rozsáhlým projektem Made in Czechoslovakia úspěchy československého průmyslu v jubilejním roce 2018 a nyní otevřelo výstavu věnovanou osobnosti a podnikatelským úspěchům Jindřicha Waldese,“ dodává generální ředitel NTM Karel Ksandr. Výstava je pro návštěvníky přístupná ve 2. foyer Národního technického muzea do 31. ledna 2022.

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2019-09-06 06:03:14

Olga Sommerová: Jiří Suchý je rodinné stříbro této země

Po trilogii kino dokumentů o talentovaných ženách s pohnutými osudy, do nichž zasáhly velké dějiny, obrátila dokumentaristka Olga Sommerová svou pozornost k další české osobnosti proslavené v 60. letech – Jiřímu Suchému. O životě a práci letos 88letého básníka, textaře, skladatele, zpěváka, režiséra, herce a zakladatele divadla Semafor bude vyprávět v kinech dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát od 26. září. Světovou premiéru měl na letošním karlovarském festivalu, kde získal Cenu diváků.    Pamatujete si, kdy jste se o Jiřím Suchém dozvěděla poprvé? Jaký vliv na vás měla jeho tvorba? V polovině 60. let mi bylo patnáct, a to už jsem rozum brala. Do Semaforu jsem nechodila, na to jsem byla ještě moc malá, ale písně Suchého a Šlitra neodbytně zaplnily veřejný prostor čerstvým vzduchem a poezií. Vzpomínám si, že u táboráku, když došly Niagáry a Zelené pláně, takzvaný nostalgický čundr zpěvník, nastoupily šlitrovky, a ty se zpívaly až do chvíle, když už z ohniště stoupal jenom dým. Měla jsem kliku, že jsem kulturně dospívala v druhé polovině 60. let, kdy po letech hubených padesátých vybuchla kreativita českých umělců jako papiňák. Pamatuju si, že jsem nevěděla, do kterého divadla nebo bijáku dřív jít. Domnívala jsem se, že Suchého nápadité, vtipné, poetické texty a hudba hitmakera Šlitra jsou samozřejmostí. Laťka byla nastavena vysoko.    Změnil se díky dokumentu váš názor na Jiřího Suchého? Já Jiřího Suchého považuju za rodinné stříbro této země. Miloš Kopecký o něm napsal, že je nedělňátko, dítko Štěstěny, když se narodil s takovým talentem. Dodávám – mnohovrstevným. A tenhle dar od Boha rozvinul svou umanutou pracovitostí v tak bohaté dílo, že ho nemůžete přehlédnout, myslím i ve smyslu nedozírnosti. To byl taky můj nejpalčivější problém při natáčení a stříhání filmu, co z jeho bohatého díla do filmu vybrat. Mě osobně fascinuje jako básník, který obohatil svými písňovými a divadelními texty s nevídanou působivostí český jazyk, to znamená i kulturní hojnost této země. A potom ten typický Suchého nezaměnitelný semaforský humor! To je jeho další zásluha. Oživil společenskou atmosféru, protože humor je živá voda, bez něj člověk i vztahy i společnost chřadnou. Můj názor na něj se nezměnil, ale zdokonalil. Přišla jsem na to, že Jiří Suchý je geniální, a k tomu ještě hodný člověk.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak ukazuje divácká cena z Karlových Varů, je také stále populární. Jeho a Šlitrovy písně se překlenuly přes půl století až k současné mladé generaci. Ve filmu mám sekvenci z vystoupení Jiřího Suchého na kultovním festivalu Trutnoff v roce 2014, které natočili moji bývalí studenti Marek Sklář a Marián Polák. Obrovský amfiteátr zaplněný mladými lidmi zpíval spolu s Jiřím jeho píseň Pramínek vlasů. To, že si lidé všech generací zpívají u táboráku jeho a Šlitrovy písně, aniž by často věděli, od koho jsou, znamená, že zlidověly, a to Jiří Suchý považuje za nejvyšší poctu.    Čím vás obohacuje poznávání životů známých osobností?  Mě obohacuje každé filmařské setkání s hrdiny mých filmů, nejenom s těmi slavnými. Proto si taky vybírám osobnosti, které můžou být vzorem nejenom pro diváky, ale i pro mě. Když o někom nebo o nějakém fenoménu točím film, musím být v plné pohotovosti. Přemýšlet o tom, co chci sdělit, a jak to vyjádřím filmovým tvarem. A to je hlubší poznání než při debatách v kavárně. Proto jsem taky osudu vděčná, že mi zcela náhodně přidělil profesi dokumentaristky, která mě naučila víc rozumět životu, a která mi dopřála růst.    Jiří Suchý následuje po vaší trilogii o výjimečných českých ženách. Natočila byste celovečerní dokument o člověku, kterého neobdivujete? Proč bych to dělala? Pro mě bylo důležité, aby protagonisté mých filmů, na které se ptáte, byli lidé jednoznačné morální integrity, zároveň vynikající ve svém oboru, osobnosti, které inspirují svým životním příběhem, svou oddaností profesi, a především svým postojem ke společenským a politickým nástrahám, o které nebyla ve 20. století nouze. Všichni čtyři je se ctí ustáli, všichni byli za svá rozhodnutí nepoddat se perzekvováni. Věra Čáslavská a Marta Kubišová, obě v šestadvaceti letech ztrátou povolání, a vlastně i občanských práv, Soňa Červená ztrátou vlasti, a Jiří Suchý neustálým ohrožením svého působení v divadle Semafor. Příznačné je, že všichni čtyři byli v 60. letech miláčky národa, obdivovanými tvůrci, a navzdory svým úspěchům skromní.   Nové rozhovory v dokumentu o Jiřím Suchém doplňují archivní záběry. Věděla jste, co v nich hledáte, nebo jste film skládala podle toho, co jste v nich našla?  Viděla jsem všechny filmové archivní materiály, které existují, a ty mě inspirovaly ke scénáři filmu. Přečetla jsem spoustu knih o Jiřím i od něj. Mým záměrem bylo vytvořit film o životní cestě muže, který kromě toho, že svoje nadání zasvětil divadelní a písňové tvorbě, žil také svůj osobní a občanský život, a ten jsem uspořádala v kontextu jeho tvorby. Mě hodně zajímala jeho současná tvorba, proto jsem natočila šest představení Semaforu. Ty hry Jiří Suchý napsal, zrežíroval, zkomponoval hudbu k písním, a ještě v nich hrál a zpíval.   Kolik hodin nového materiálu jste natočila? To nevím, ale v průběhu loňského roku jsem se štábem natáčela třicet pět dní. Hodně jsme se nasmáli.    Proč jste se rozhodla zaměřit se ve filmu na to, s jakou lehkostí se Jiří Suchý „pere s životem“? Dlouho jsem nemohla vymyslet titul, a najednou jako blesk mě napadl verš z písně Vyvěste fangle na tingl tangle ze slavné hry Jonáš a tingl tangl. Ten verš zní: Ten, kdo se řehce, mračit se nechce, ten bude lehce s životem se prát. A já jsem si uvědomila, že je to vlastně Jiřího životní krédo. Prát se s nepřízní osudu i režimu, zvítězit, nebo po porážce znovu vstát. A jeho všudypřítomný humor a povaha mu asi pomáhají prát se s životem lehce.    Zasahoval Jiří Suchý nějak do konečné podoby filmu? Jiří je autor, a tak mě respektoval jako autorku, takže do koncepce filmu vůbec nezasahoval. Dal mi zdarma hodně dobrých nápadů, svoje filmové archivy ze soukromého života a scény ze Semaforu 60. let, které Československá televize smazala. Viděl až hotový film, a byl nadšený. Ulevilo se mi, protože moje autorská zodpovědnost vůči filmu o něm byla obrovská.  {/mprestriction}  Autorka je filmová publicistka.

Čas načtení: 2024-02-19 17:06:53

Ze špatného herce může být úspěšný kouč. Za rady, jak žít, platí lidé miliardy

Může vás osobní kouč dovést k úspěchu? Stále větší skupina lidí si to myslí. Obracejí se na profesionály, kteří jim slibují, že změní jejich postoje a návyky a nasměrují je k osobním a profesním úspěchům. Životní koučink je rozsáhlé, mnohostranné...

Čas načtení: 2024-02-20 10:02:25

Ve věku 63 let zemřel Andreas Brehme, německý mistr světa z roku 1990

Byl to právě on, kdo na mistrovství světa 1990 rozhodl finále proměněnou penaltou. Společně s českými legionáři pomohl k úspěchům v Kaiserslauternu, stal se německou legendou. Bohužel však ve věku 63 let Andreas Brehme opustil náš svět. Jeho přítelkyně oznámila, že Brehme zemřel náhle po infakrtu. Je to další smutná zpráva pro německý fotbal.

Čas načtení: 2024-02-22 14:47:00

Hromadný spurt v Dubaji ovládl opět Merlier a má druhý etapový triumf

Belgický cyklista Tim Merlier ovládl hromadný spurt ve čtvrté etapě Kolem Spojených arabských emirátů a v letošním ročníku vybojoval druhý vavřín. Své sprinterské kvality prokázal už v úvodní etapě. Loni na závodu Kolem SAE triumfoval třikrát, ke dvěma individuálním úspěchům pomohl tehdy stáji Quick-Step vyhrát časovku.

Čas načtení: 2024-02-22 18:00:00

Trpišovský do Anglie? Köstl řekl, co bylo nejblíž. Ponorku odmítl

Jindřich Trpišovský a zahraniční angažmá? Tohle téma se vynořuje pravidelně s tím, jak sedmačtyřicetiletý kouč kormidluje svoji Slavii k úspěchům na evropské půdě. Teď už bývalý Trpišovského asistent Jaroslav Köstl v rozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz přiznal, že jedna konkrétní nabídka z Anglie trenéra Slavie vážně oslovila.

Čas načtení: 2024-02-29 10:36:00

Vládne tvrdě už 26 let, čelí kauzám a teď i obvinění. Kdo je tenisový boss Kaderka

U moci se drží více než čtvrt století, za tu dobu si vypracoval pozici prakticky neomezeného vládce Českého tenisového svazu. Teď čelí Ivo Kaderka trestnímu stíhání za dotační podvod. „Český tenis je díky úspěchům z posledních let hodně vidět, je na úrovni fotbalu a hokeje. A tohle pro něj není dobré,“ sdělil ve středu pro iDNES.cz trojnásobný grandslamový šampion Jan Kodeš, jehož Kaderka ve funkci prezidenta svazu v roce 1998 vystřídal.

Čas načtení: 2024-02-29 10:36:00

Vládne tvrdě už 26 let, čelí kauzám a teď i obvinění. Kdo je tenisový boss Kaderka

U moci se drží více než čtvrt století, za tu dobu si vypracoval pozici prakticky neomezeného vládce Českého tenisového svazu. Teď čelí Ivo Kaderka trestnímu stíhání za dotační podvod. „Český tenis je díky úspěchům z posledních let hodně vidět, je na úrovni fotbalu a hokeje. A tohle pro něj není dobré,“ sdělil ve středu pro iDNES.cz trojnásobný grandslamový šampion Jan Kodeš, jehož Kaderka ve funkci prezidenta svazu v roce 1998 vystřídal.

Čas načtení: 2024-03-02 14:05:02

Dennis Bergkamp, Dirk Kuyt a Henrik Larsson chtějí koupit fotbalový klub v Anglii

Tři ikony fotbalu, Dennis Bergkamp, Dirk Kuyt a Henrik Larsson, ohlásily svůj záměr koupit anglický fotbalový klub. S cílem uspět ve svém převzetí se plánují ponořit do každodenního fungování klubu. Získání podpory renomovaných jmen, jako je Ronald Koeman, nabízí novým majitelům zkušené vedení na cestě k fotbalovým úspěchům.

Čas načtení: 2024-03-17 07:39:28

Zaťovič relaxoval před čtvrtfinále s dětmi. To jsou jiné fofry, směje se kapitán Komety

Fanoušci brněnských hokejistů sní před vyvrcholením sezony ve skrytu duše o tom, že nastal čas, aby se jejich tým výrazně přiblížil k úspěchům z let 2017 a 2018, kdy slavil extraligový titul. Kapitán Martin Zaťovič ale tvrdí, že v této chvíli má v hlavě jen nadcházející čtvrtfinále play off s Litvínovem, které začne úvodním dvojzápasem v aréně Komety v neděli a v pondělí.

Čas načtení: 2024-03-29 11:39:27

Začne pruh bezmračného štěstí: v dubnu poskytne retrográdní Merkur těmto 2 znamením zvěrokruhu kariérní růst a vzájemnou lásku

Od 1. dubna do 25. dubna bude úkrytu vládnout retrográdní Merkur. Na jedné straně vyvolává hádky a konflikty. Na druhou stranu povzbuzuje všechna znamení zvěrokruhu k aktivní činnosti, novým úspěchům, sebepoznání a dokončení nedokončených věcí. Samozřejmě ne každý bude mít štěstí. Velmi brzy začne pro Býka a Blížence pruh bezmračného štěstí. Býci Býci již dlouhou […]

Čas načtení: 2024-04-11 16:00:00

POHLED: Kaderka nerezignuje. Tenisu, jímž se chlubil, kazí fungování i pověst

Loňský rok označoval jako „nadpozemský“ či „magický“. Po triumfu Markéty Vondroušové na Wimbledonu líčil, jak se o tuzemský systém zajímala i princezna Kate. Ivo Kaderka se k úspěchům českého tenisu, který coby prezident svazu formálně reprezentuje, rád hlásil, byť na nich on sám i jím vedená organizace nemají ani zdaleka největší zásluhy. Nicméně vždy líčil, jak za „svůj“ sport bojuje.

Čas načtení: 2024-04-12 15:14:00

Ministr Blažek: Po ODS zůstalo platné zakotvení základních lidských práv a svobod

Projev na 98. schůzi Poslanecké sněmovny 12. dubna 2024 k historickým úspěchům ODS

Čas načtení: 2024-04-14 07:05:00

„I kdyby se v Bruselu stavěli na hlavu. Ne!“ Okamura ohlásil, co udělá, pokud bude ve vládě

Migrační pakt EU nebudeme respektovat, pokud se po příštích volbách dostaneme do vlády, vzkazuje předseda SPD Tomio Okamura. Hodlá tak následovat další země jako Polsko, Maďarsko či Slovensko, které odmítají na podmínky stanovené v Bruselu přistoupit. V rozhovoru pro PL upozornil i na reakci premiéra Petra Fialy na projednávání korupčních kauz vládních představitelů ve Sněmovně. Premiér za snahou opozice věc projednat vidí „závist k jeho úspěchům“. „Ten člověk je opravdu z jiné planety,“ nechápe Okamura.