Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-19 19:15:06

První recenze iPhonu 16: podle některých nejlepší, podle jiných zklamání

První recenze nových iPhonů 16 vychází vesměs pozitivně Mírným zklamáním je však pro některé nové tlačítko spouště fotoaparátu (Capture button) Většina recenzentů se však shoduje na tom, že levnější iPhony letos přináší více prémiových funkcí než předtím Už zítra startuje oficiální prodej iPhonů 16 všude po světě, včetně České republiky. V USA se již objevují první recenze od novinářů, kteří měli přístup k novinkám společnosti Apple s dostatečným předstihem; v Česku tuto výsadu žel bohu nemáme. Jak se povedly základní iPhony 16, čím zaujmou a čím naopak mnohé zklamou? Přečtěte si celý článek První recenze iPhonu 16: podle některých nejlepší, podle jiných zklamání

Čas načtení: 2020-04-19 18:32:40

Jak si vybírat filmy o pomstě

Filmy se dělí na ty, které nás zajímají, a na „blbosti“. Nejsme-li zrovna filmoví vědci, vybíráme si do značné míry amatérsky. A já se ptám: „Podle čeho?“ Pokusme se to vzít popořádku. Hodně lidí si vybírá film podle herců. Či pouze herce. Na tom principu stál a stále dost stojí hollywoodský „systém hvězd“. A co to vlastně znamená? Všichni víme. I to, že Tom Cruise je ikona, proti které se konkurenční studio každoročně bojí nasadit tzv. letní blockbuster, protože by jej charisma tohoto herce přebilo. Není tudíž ani moc divu, že máte osoby, které prahnou – i zpětně – vidět všechny snímky, kde se Cruise objevil. I jen mihl. A pro některé to tedy pak může být zklamání. Zas tak dobrým hercem totiž Tom Cruise nikdy nebyl. Podobně diváci zapínají televizi ve chvíli, kdy dávají něco s Clintem Eastwoodem, Jeanem-Paulem Belmondem, Gene Hackmanem, Anthony Hopkinsem, Steve McQueenem, Liamem Neesonem, Peterem Sellersem. To jsou zavedené firmy, i když ve svých raných filmech, ano, někdy taky zklamou. A najdou se bláhoví lidé, kteří viděli kvůli Eastwoodovi všechny díly starého seriálu Rawhide (a že jich je několik set). Další možnost výběru? Podle režiséra. A nemusí tak, říkám, vydělovat filmy jen úplní fajnšmekři (anebo dokonce snobové). I nejjednodušší člověk, kterému pouštíte cokoli od Hitchcocka, přece velmi rychle pozná, že je to „stavbou“ nějak lepší. Podobnou zárukou jsou dnes třeba Spielberg či Nolan. Dost intelektuálským výběrem filmu, na který se budu dívat, je ovšem výběr dle autora předlohy. Tak například byl tvůrcem původní knihy Arthur Conan Doyle, i „musíme“ vidět všechny adaptace jeho Ztraceného světa i veškeré existující filmy se Sherlockem Holmesem, které se již dnes stěží dají spočítat. Lze se však, uznávám, systematicky dívat i na adaptace děl Dostojevského, to je samozřejmé. Ale lovci, kteří přistupují k filmům takto, bývají nejčastěji zklamáni. Herec Cruise či režisér Spielberg, to jsou totiž sázky na jistotu. Ale která adaptace Robinsona je ta nejlepší? Někteří spisovatelé, dodejme, psali rovněž filmové scénáře, i vyskytnou se jejich fanoušci, kteří „jdou po filmu“ právě pro ono autorství. A tady opět pozor. Psát knihu – a psát hru či scénář, to je rozdíl. Veliký. A někteří – i dobří – autoři... to druhé zkrátka „nedali“. Ale pokud již měli slavné jméno, nechali je přesto v titulcích. Výběr podle režiséra, scénáristy (Vladimír Körner!) či dokonce autora předlohy je ovšem výběrem intelektuálským a daleko typičtější je onen „hvězdný“ výběr („Hraje v tom, prosím vás, ten starý, dobrý a osvědčený James Stewart?“) či výběr dle hlavní hercem představované figury. Figurou může být už zmiňovaný Sherlock, ale podobně populární jsou Tarzan či Dracula. Anebo hrdinové komiksů. Spiderman, Superman, Batman... Zrovna nedávno vyslovil dokonce kdosi názor, že je Hollywood v krizi, protože se už nechodí na charismatické herce, ale na tyto fiktivní FIGURY. Na druhou stranu... Občas dojde ke značnému ztotožnění herce a postavy. Hannibal Lecter je – například – Anthony Hopkins, i když nejen on (a viz prequel a televizní seriál), a Norman Bates z příběhu (románového, ale hlavně filmového) Psycho je jednoznačně totožný s Anthony Perkinsem. Ne že by filmaři Blochovu knihu neadaptovali znovu a s jiným hercem, ale... Úplně ono to nebylo. Asi jako poručík Columbo těžko najde někdy nového představitele. A ani ten inspektor Clouseau, a to píšu ve vší úctě ke Steve Martinovi, jej nenašel. Od figur teď přejděme – spolu s amatérským a neprofesionálním divákem – k historickým postavám. Takovou je třeba Napoleon. Jistě by se teď přihlásili jeho fanoušci, kteří viděli většinu filmů, ve kterých jej někdo hrál, a nesledovali ty snímky jen kvůli hercům (například Herbertu Lomovi), ale prvořadě kvůli Napoleonovi. Další jsou fanoušky literátů, a tak si například nenechají uniknout film o životech Enid Blytonové či Roberta Howarda. Je vůbec ještě na zemi spisovatel, o kterém film natočen nebyl? Pochybuji. A filmy se – samo sebou – natáčejí také o slavných zpěvácích a někdy ještě mohou hrát sami sebe. Či o slavných hercích, to se už podaří málokdy. A Richard Downey Junior – například – ještě před Dolittlem, Ironmanem a Holmesem dost obstojně a únosně zahrál Charlie Chaplina. Nemusí samozřejmě jít jen o historickou postavu – a film si někdo rád vybere prostě už na základě historické události, již chce vidět. Zde ovšem často klame název. Stalingrad pak nemusí podat celý, natož pak přesný obraz dotyčné bitvy, a Ztraceni v Mnichově nepředvádí mnichovské události v Československu, anebo aspoň ne přímo. A zrovna tak Spielbergův Mnichov není ani tak o vraždě izraelských sportovců, jako o lovu na jejich vrahy. Tím se dostáváme k žánrům, k výběru podle nich. Někdo rád snímky válečné, jiný špionážní. Někdo rád horor, někdo komedii. Je tu samozřejmě stále ještě western. Ale tahle řečiště jsou příliš široká, i skončeme úvahu u diváků, kteří si filmy... Ano. Kteří si filmy vybírají prostě podle toho, jakou jim poskytnou KATARZI. A jaké katarze mohou nastat, to asi všichni tušíme. To si už představit dovedeme. A vnímáno takto, jsou zde filmy akcentující erotiku, ale i filmy akcentující „jen“ zamilovanost. A jsou tu filmy, které vás umí neuvěřitelně napnout, po čemž se uvolníte, ale také ty, jež vás k smrti vystraší (po čemž si také odfrknete). A existují samozřejmě diváci, které přitahuje brutalita, anebo „aspoň“ násilí, a ti si nenechají uniknout Přání smrti s Charlesem Bronsonem a ani to „nové“ s Bruce Willisem (a ani je moc nezajímá, že se v obou případech jedná o adaptaci románu). U posledně zmíněných filmů se nicméně zastavme. Jsou to snad skutečně typičtí představitelé exploatačního násilí? Neřekl bych. Takovým filmem je spíš Delta Force (kde hraje Chuck Norris) či Komando (kde hrál známý rakouský kulturista). Přání smrti je jistě taky extrémně násilný film, ale zrovna tak příběh pomsty. A právě filmy o pomstě jsou nejspíš jednou z vůbec nejzajímavějších kategorií filmů. Stejně jako lidé, kteří je vyhledávají. Typickým představitelem té odrůdy je samozřejmě Zorro, příběh opravdu mnohokrát zfilmovaný, anebo Hrabě Monte Christo, ale pokud se na věc podíváme z gruntu od podlahy, užasneme. O pomstě... je ne snad většina, ale obrovská, věru že obrovská množina filmů. Jenže ne pokaždé si to zcela uvědomujeme. Ne vždy si přiznáme, že právě proto je máme tak rádi! A vezměte si – například – jen šermířské filmy s Jeanem Maraisem. Namátkou mě napadají tři: Hrbáč, Kapitán a Kapitán Fracasse. V prvním případě jde o adaptaci klasického románu Paula Févala, v posledním o adaptaci ještě daleko kvalitnější knihy Théophila Gautiera. Jen Kapitán vznikl „jen tak“, ale to nám nevadí, protože chceme ty filmy sledovat jako příběhy pomsty. Ve všech se vyskytuje padouch a dokážeme-li se příběhu zdravě oddat, počneme k němu posléze cítit nechuť, ne-li nenávist. Tento padouch je doplněn ještě několika „pod-padouchy“, tj. méně význačnými pohůnky, kteří nás štvou zrovna tak. A proč nás štvou? Samozřejmě proto, že se i PROJEVILI jako velicí hajzlové a – kupříkladu a před našima očima – zamordovali některou veskrze dobráckou, nevinnou postavu. A pozor! Pokud je tento mord vynechán nebo zastřen, naše nechuť a nenávist může zůstat vsáklá v nás a dostatečně se nevyvalí. Je velká chyba, když tohle scénárista a režisér zanedbají. Když však se to povede a my padoucha opravdu nenávidíme, neuvěřitelně se těšíme, až bude spravedlivě potrestán. Většinou zabit. I stane se! Jean Marais opět vítězí. Pomsta je dovršena, katarze také. A my? Probíráme se jako znovuzrození. Možná jsme teprve dítě, to je pravda (a mnoha dospělým už není dáno filmy takto mocně prožívat), ale rozhodně víme, že jsme si film vybrali dobře. Pouze pokaždé netušíme, proč se nám zamlouval hlavně. A co je nejpatřičnějším důvodem. Namlouváme si dokonce, že to bylo kvůli šermířskému Maraisovu umu. Či díky Maraisově ztepilosti. Avšak ta zabírá jenom na část diváků. My ostatní... Jsme na tom zkrátka jinak. Podlehli jsme vášni horší. Podlehli a... A zbaštili tvůrcům onu pomstu. I s navijákem. Vlastně nám to vybrali za nás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-28 08:00:50

Bývalý vývojář z Rockstaru: GTA 6 bude nejlepší hrou vůbec, některé fanoušky ale zklame

Bývalý technický ředitel studia Rockstar Games se v rozhovoru s youtuberem SanInPlay podělil o své dojmy z GTA 6 Půjde podle něj o nejlepší hru současnosti, přesto si myslí, že někteří fanoušci mohou být zklamaní. Grand Theft Auto 6 bezpochyby patří k nejočekávanějším hrám současnosti, byť jsme se dosud dočkali pouze oznamovací upoutávky a drobného upřesnění data vydání, které aktuálně připadá na druhou polovinu příštího roku. Rockstar Studios již tradičně až do posledních měsíců šetří s propagačními materiály. Fanouškům proto nezbývá než hledat útěchu jinde, v tomto případě v rozhovoru s bývalým vývojářem z Rockstaru Obbem Vermeijem. „Bude to ta nejlepší hra vůbec,“ myslí si zkušený tvůrce, kterého vyzpovídal herní youtuber SanInPlay. Přečtěte si celý článek Bývalý vývojář z Rockstaru: GTA 6 bude nejlepší hrou vůbec, některé fanoušky ale zklame

Čas načtení: 2019-10-11 13:18:53

Svoboda není samozřejmost, připomene 6. ročník Aussie & Kiwi Film Festu

Letošní podzim patří připomínkám 30. výročí pádu komunismu ve střední Evropě. Programu přehlídky australských a novozélandských filmů, která poběží v pražských kinech od 1. do 6. listopadu, proto dominuje téma svoboda. Projekce v kinech i doprovodné kulturní akce přinesou aktuálními témata, jako jsou ochrana životního prostředí nebo ženská emancipace. Festival, který se věnuje australským a novozélandským filmům se letos rozšiřuje o kinematografii celého regionu Pacifiku. Důležitou roli ve snímcích 6. ročníku Aussie & Kiwi Film Festu hrají střet původních a bílých kultur, přistěhovalectví a tolerance – dlouhodobě důležitá témata australské a novozélandské kinematografie. Všechny tyto fenomény citlivě míchá zahajovací film přehlídky Dámy v černém (Lucerna, 1. listopadu od 20:00 hodin), který s humorem ukazuje předsudky spojené s národem Australanů. Odehrává se v Sydney koncem 50. let 20. století. Australská společnost zažívá velké kulturní změny. Plachá šestnáctiletá Lisa po ukončení střední školy nastupuje jako brigádnice do obchodního domu, kde se jí ujímají zkušenější kolegyně. Lisinu pozornost upoutá především noblesní slovinská imigrantka Magda, která ji seznámí se zcela jiným způsobem života, než jaký dosud znala. Pro dívku nastává období nových vzrušujících zážitků i boje o prosazení vlastní cesty, tolik odlišné od způsobu života jejich rodičů. Zdánlivě obyčejný příběh několika prodavaček v černé uniformě ve skutečnosti ukazuje výraznou proměnu země, která přijímala migranty z celého světa a která z toho čerpá dodnes. Jde o komedii o tom, jaké předsudky měli (a stále mají) Evropané o Austrálii a Australané o Evropanech a jak se s nimi vypořádat na obou stranách. Film se stal v Austrálii diváckým hitem. Snímek režiséra Bruce Beresforda získal ocenění pro nejlepší herečku, nejlepší hudbu a nejlepší kostýmy od Australian Academy of Cinema and Television Arts. Na slavnostním zahájení diváci uslyší tradiční aboriginské písně v podání zpěvačky Jessie Lloyd. Festival v kavárně Lucerna doplní fotografická výstava Havel na Novém Zélandu – fotografie Jiřího Jírů z prezidentovy cesty po zemích Pacifiku v roce 1995. Ženská emancipace se v poslední době ukazuje jako důležitý motiv novozélandské kinematografie a pacifického regionu. Právě o další ostrovy Tichomoří se rozšiřuje nabídka festivalu prostřednictvím filmu Vai (Ponrepo, 2. listopadu od 15 hodin). Jde o netradičně poskládaný film natočený devíti ženami v různých tichomořských zemích: Fidži, Tonga, Šalamounovy ostrovy, Samoa, Cookovy ostrovy, Niue a Nový Zéland. Autorky přibližují zkušenosti žen, které kvůli práci nebo vzdělání opouštějí rodinu a tradice. S každou hrdinkou, pokaždé ztvárněnou jinou domorodou herečkou, se setkáváme v různé životní etapě. Ale všechny mají stejné jméno Vai, což ve všech těchto ostrovních zemích znamená voda. Kultovní perla archivu a oslava svobody sexuálních menšin – to je snímek Dobrodružství Priscilly, královny pouště. Festival film uvede v sobotu 2. listopadu u příležitosti 25. výročí od premiéry dnes už legendární australské road movie, projekci rozjede živá travesty show skupiny Hanky Panky přímo na pódiu kina Lucerna. Poté je v baru Champagneria v Průchodní ulici připravena after party s víny. Ve stejný den bude mít českou premiéru film Hibiscus a Ruth (Ponrepo, 18:00). V anotaci se o něm píše: "Svobodomyslná, bujará a věčně hladová Ruth a vážná, pedantická Hibiscus, vždy se svačinou na rozdání. Od dětství obě kamarádky vyznávaly nepsaná pravidla – žádná zábava, žádní nápadníci, na prvním místě studium. Teď mají poslední rok na univerzitě a o Hibiscus se začínají intenzivně zajímat chlapci. Proto požádá kamarádku Ruth, aby jí pomohla držet si odstup. Ostatně chce tím vyhovět především své dominantní matce. Komedie odehrávající se v Aucklandu je samojsko-novozélandský příspěvek k ženské i přistěhovalecké tematice. A zároveň poselství o tom, že je dobré umět si rozhodnout o svém vlastním životě." V neděli 3. listopadu se bude od 15 hodin v knině Ponrepo promítat film Chlapec a pelikán: "Když vysoce úspěšný podnikatel v důchodu (Geoffrey Rush) začne vidět věci, pro které nemá vysvětlení, jeho život nabere dramatické obrátky. A když jeho vnučka začne protestovat proti svému otci kvůli ochraně životního prostředí, je nucen přehodnotit svůj život a jednat tak, aby si ho nepřestala vážit. Rozhodne se vyprávět jí svůj příběh, kdy jako chlapec žil sám se svým otcem na opuštěném pobřeží a zachránil tam osiřelého pelikána, pana Percivala. Neobyčejné pouto mezi ním a pelikánem změnilo navždy jeho život. Snímek o síle přátelství natočený v národním parku Coorong přibližuje nejen krásu a divokost australské přírody, ale i život původních aboriginských obyvatel."  A od 18 hodin na stejném místě mohou díváci vidět australskou romantickou komedii "nejen o rodinných vazbách a kulturních střetech mezi původními a bílými Australany" Svatba na horním konci. Anotace k filmu uvádí: "Mladá právnička Lauren se vrací do rodného Darwinu se svým snoubencem Nedem, aby zde uskutečnila svatbu svých snů. Po příjezdu zjistí, že její matka zmizela. Všeho nechá, aby ji do svatby, do níž zbývá deset dní, našla. Při pátrání po matce Lauren objevuje nejen krásu odlehlých australských končin a jejich svérázné obyvatele, ale především znovuobjevuje své vlastní aboriginské kořeny." Projekci australského dramatu Neutonout (Atlas, 4. listopadu od 17 hodin), které na Berlinale získalo Cenu ekumenické poroty, doplní debata Jak osvobodit novodobé otroky rybářského průmyslu? s odborníky z organizace La Strada a Ústavu mezinárodních vztahů s moderátorem Michaelem Rozsypalem z Českého rozhlasu Plus. A o samotném filmu organizátoři festivalu říkají: "Chakra je čtrnáctiletý kluk z chudé vesnické rodiny v Kambodži, který touží po lepším životě. Když mu kamarád vypráví o snadnějším výdělku ve městě, rozhodne se odejít. V cestě za prací je chycen do pasti pašeráků s lidmi a prodán do otroctví na thajskou rybářskou loď. Brzy pochopí, že naděje k vysvobození může přijít jedině tehdy, když se stane stejně tvrdý a krutý, jako jsou jeho trýznitelé. Australský režisér zobrazil brutální, ale pravdivý popis nucených prací v mořích jihovýchodní Asie. Jeho film je vášnivé svědectví o sociální nespravedlnosti a zároveň šokující výpověď o chlapci, jehož lidskost prochází náročnou zkouškou." V úterý 5. listopadu bude mít v kině Ponrepo v 18 hodin českou premiéru novozélandské drama Mauri. V anotaci se o něm píše: "V kdysi prosperujícím, nyní izolovaném maorském městečku na severovýchodním pobřeží žije pevně uzavřená maorská komunita a její matriarcha. Je to nesmírně moudrá a uznávaná žena. Jedním z hrdinů, který potřebuje její pochopení, je Rewi, muž pronásledovaný minulostí a svými běsy. Ságu ze života maorské společnosti završuje úchvatné finále. Snímek byl na konci 80. let významným mezníkem v rozvíjející se maorské kinematografii a je i po třiceti letech jediným celovečerním filmem natočeným maorskou ženou-filmařkou." Knihovna Václava Havla bude ve stejný den od 19 hodin hostit večer na téma Cesty Čechoslováků za svobodou k protinožcům + Havel v Pacifiku. Večerem provede Markéta Vozková, projektová manažerka festivalu. Jako poslední bude na festivalu ve středu 6. listopadu ve 20:30 v kině Ponrepo promítnut film Narcisy, "netradiční muzikálová romance s kultovními novozélandskými písněmi, v níž jednu z hlavních rolí hraje hudební pop star Kimbra." Organizátoři festivalu jej pospisují takto: "Zpěvačka Maisie (Kimbra) se od umírajícího otce dozvídá podrobnosti o vztahu svých rodičů. Před jejíma očima tak ožívá milostný příběh plný radostí i zklamání, který začíná romantickým setkáním v šedesátých letech a končí bolestným rozchodem o dvacet let později. Snímek prodchnutý nostalgickou atmosférou po životě v 60. – 80. letech a legendární dobovou hudbou je současným diváckým hitem novozélandských kin."  Už 29. října od 18 hodin, tedy ještě před zahájením 6. ročníku AKFF, proběhne v baru Champagneria vernisáž prodejní výstavy Dreamtime: pohled do mýtického světa původních obyvatel Austrálie, která představí současné výtvarné umění protinožců. Podrobnosti o filmech, doprovodném programu a informace o vstupenkách najdete na webu festivalu ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-11 04:32:21

„Šaman slov“ Miloš Hoznauer: Šedesátá léta přinesla velkolepý rozkvět kultury

Legendární češtinář a přispěvatel do Literárních novin v době „zlatých šedesátých“, jehož Ludvík Vaculík nazval šamanem slov, v rozhovoru se svým bývalým studentem bilancuje a prozrazuje čtenářům, jak se stal renegátem a zradil dělnickou třídu. Ale také čemu vděčí za dlouhověkost, či jak se proměnil v morče na vinohradské urologii.   Právě ses dožil devadesáti let. Jistě dostáváš často otázku, čemu vděčíš za dlouhověkost?  V první řadě za to vděčím kvalitě hovězího za první republiky. Nesnášel jsem mateřské mléko, a tak mne kojili hovězím vývarem.   Dnes by ses asi tak vysokého věku nedožil. Kvalita hovězího na našem trhu prý není valná. Kvalitní prý vyvážíme a nekvalitní dovážíme. Ale čemu ještě kromě hovězího vděčíš za svůj požehnaný věk? Svým bývalým studentům, kteří si vybrali dráhu lékaře. Téměř každý orgán mám jištěný dvakrát, neboť někteří studenti jsou již v důchodu a kliniku po ruce nemají. Moji nejstarší studenti již slaví 85 let. Jistě bych měl ještě mluvit o zdravé výživě a sportování.    Ale takový Winston Churchill to viděl se sportem jinak. Když se ho novináři zeptali, čemu vděčí za svůj dlouhý věk, tak řekl známou větu: no sport! Ale obyčejně lidé v tvém věku bilancují svůj život. Takovou inventuru si dělám i já. Stařecká paměť má tu výhodu, že je s pokračujícím věkem stále lepší. Musím však říci, že to není v mnoha ohledech radostné bilancování.   Proč? Napsal jsi spoustu odborných textů. A hlavně jsi přispíval do Literárek! Máš pověst legendárního češtináře a šamana slov, jak se o tobě vyjádřil Ludvík Vaculík. Jako pozitivní bilanci vidím pět dětí, šestnáct vnoučat a šest pravnoučat.   A co vidíš negativního? To je doba, ve které jsem musel žít.   Je vůbec v našich dějinách doba, ve které by se ti chtělo žít? Možná v době obrození nebo za doby Josefa II. Obojí mi připomíná šedesátá léta. Já se bohužel narodil v době hospodářské krize, a to na straně těch, kteří byli nejvíce postiženi. Otec byl nezaměstnaný, žili jsme na venkově v jedné světnici. Šlapací autíčko bylo mým marným snem. Ale stejně marným snem byl i obyčejný párek, který jsem nosil od školníka panu řídícímu. Tyto zkušenosti mi poněkud zkreslily dobu první republiky, o které jsem se později dočetl, že to byla oáza demokracie, oplývající humanitními ideály, s úžasným prezidentem a skvělou ústavou.   Když moje matka byla devadesátiletá, tak řekla o první republice jenom jednu větu: „Lidé byli nezaměstnaní a Masaryk jezdil po Stromovce na koni.“ Já si zase vzpomněl na to množství žebráků, kteří nám klepali na vrátka a dostávali krajíc suchého chleba. Vzpomínám i na flašinetáře, šumaře a ty, kteří nabízeli drátování a letování. Ve škole byly tři kasty spolužáků. Nejvyšší kasta nosila na svačiny křupavé houstičky s voňavou šunkou. Ta druhá měla krajíce chleba se sádlem. A ta třetí si měla ve škole svačinu vyžebrat. Styděl jsem se za svou chudobu. Povolání otce (pomocný dělník, to jest nádeník) jsem tajil a chtěl jsem se stát bohatým, žádné třídní uvědomění jsem nezískal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale zhruba od roku 1935 se ekonomická situace trochu zlepšila. To jsem bohužel na sobě nepocítil.   Pak už přišla druhá republika a okupace. To už jsi začal chodit do gymnázia? Obecnou školu absolvovalo tak 10 dětí z naší vesnice, na gymnázium jsem šel jediný. Chce být pánem, říkali doma rodiče s třídním uvědoměním A jako budoucí pán jsem občas dostal nakládačku, ačkoliv jsem ještě pánem nebyl, a tudíž jsem nemohl nikoho vykořisťovat.   Jaké to na tom gymnáziu bylo? Byl jsem jediný chudý a mohl jsem se jednou týdně nadlábnout u řezníka v okresním městě. Samozřejmě mne to velmi ponižovalo a moje přání stát se bohatým ještě umocnilo. Ale moc jsem pro to neudělal. Žádný předmět mne na gymnáziu nebavil a zacházeli se mnou jako s notorickým čtyřkařem. V oktávě jsem měl těch čtyřek devět. Moc slibná budoucnost mne nečekala. Jenže vítězství pracujícího lidu nad reakcí v roce 1948 mi umožnilo stát se studentem filosofické fakulty i s takovým vysvědčením. Syn pomocného dělníka, za což jsem se vždycky styděl, byl cenným úlovkem pro fakultu, která nutně potřebovala zlepšit kádrový profil studentů. Komunistická strana mi vlastně umožnila, abych se později stal jejím odpůrcem.   Jak se ti po Únoru studovalo? Tato léta bych si nechtěl zopakovat. Nejlepší profesoři museli z fakulty odejít. A také mi chyběl ten správný svazácký elán, takže jedna pohledná svazačka ze studijního kroužku dostala jako svazácký úkol ten elán u mne probudit.   Jak tě znám, tak se ti to její probouzení elánu jistě zamlouvalo. Máš naprostou pravdu, ta pohledná svazačka se stala mou první manželkou. Kvůli ní jsem začal jezdit na různé brigády a byl dokonce dvakrát na stavbě mládeže. Toto údobí jsem později popsal v Literárních novinách v článku Nadšení kontra kritičnost.   O tom článku jsem se dočetl u Milana Jungmanna v knize Literárky – můj osud. „...Hoznauer nesentimentálně přiznává: ... trvalo dost dlouho, než jsme si dokázali přiznat, že naše nadšení sehrálo i negativní roli. Mnozí si to neuvědomili dodnes. Nepochopili, že nadšení samo o sobě není hodnotou...“ Článek měl údajně velký ohlas? To je pravda, dostal jsem mnoho dopisů a také vzbudil nelibost u řady stranických funkcionářů. Diplomovou práci jsem psal na téma Lidovost poezie Jaroslava Seiferta, který ovšem od roku 1950, kdy vydal Píseň o Viktorce, upadl v nemilost. „Seifert závidí ptákům jejich zpěv a křídla, a přitom nevidí křídla, která narůstají pracujícímu lidu na cestě ke skvělé budoucnosti,“ napsal Jan Skála v časopise Tvorba. Setkání s Jaroslavem Seifertem bylo jedinou světlou událostí z doby studia. Šťastné manželství s bývalou svazačkou přerušila dvouletá vojenská služba. Byl jsem tam vystaven nelítostné šikaně – individuální nástupy třeba třikrát za noc s plnou polní. A s tou plnou polní jsem dvě hodiny naskakoval a vyskakoval z korby Tatry 111. V posudku z vojny stálo: „…stal se renegátem, zradil třídu, ze které vzešel a podněcoval ke vzpouře.“ V roce 1953 jsem nastoupil k výkonu učitelského povolání, tím se značně oddálila moje touha stát se bohatým. Můj nástupní plat obnášel 1 041 Kčs. K tomu přistoupila nízká společenská prestiž učitele. Razil jsem tehdy heslo: „jsem učitel a kdo je míň.“   Jak vypadalo s takovými pocity tvoje vyučování? Musím se přiznat, že školské orgány byly s mojí výukou spokojeny. Líčil jsem třeba negativní vlastnosti babičky ze Starého Bělidla, hlavně její poklonkování před rozmařilou šlechtou a shánění protekce.   Že by se v tobě přece jen probudilo třídní uvědomění? Myslím, že jsem to ale zase napravil při jiných příležitostech.   To jest? U Anny proletářky jsem uváděl výrok Olbrachtovy dcery Ivanky. Když její češtinářka prohlásila Annu proletářku za vrcholné dílo socialistického realismu, tak Ivanka řekla: „Tatínek se za tuhle knihu moc styděl.“    Jak dlouho tě nechali takto učit? Musím říci, že by mne tenkrát odchod z tohoto povolání vůbec nemrzel. Ale přišla léta šedesátá. Pro mne jsou opravdu zlatá, nikoliv však všechna. Tak asi od roku 1963. Literárky mohly až v tomto roce otisknout moji celostránkovou úvahu o našem školství. Tehdy o ní mluvila i Svobodná Evropa. V jedné diskuzi o šedesátých letech jsem se setkal s názorem, že tato léta jsou přeceňována, že to byl jen zápas o moc mezi konzervativním a reformistickým křídlem KSČ. Myslím, že tento despekt není namístě. Vždyť komunistická strana se dala rozvrátit jen zevnitř. Kdybych měl psát hodnocení tohoto období do učebnice dějepisu, vyzvedl bych jako příklad tak velkolepý rozkvět kultury. V dnešní době máme velké množství bulvárních časopisů, tehdy bylo množství literárních časopisů, které dnes téměř neexistují. A když ano, tak ve velmi malém nákladu. A to nemluvím o filmech a divadle. Zmíním se ale o knihách, a časopisech, které tehdy vycházely – mám na mysli třeba časopis Světová literatura. Ten přinášel mnoho nádherných textů, ve kterých jsem nacházel podněty pro výuku.  A znovu bych chtěl zopakovat význam Literárních novin, které vycházely jednou týdně v obrovském nákladu. Pamětníci dobře vědí, jak významně zasahovaly do společenského a kulturního dění. Nostalgicky vzpomínám na své návštěvy v redakci, v níž byla řada vynikajících osobností. Samozřejmě Milan Jungmann, Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Rád vzpomínám na Helenku Klímovou, která měla na starosti tzv. vnitřní situaci v republice. Zahraničí patřilo Dušanu Pokornému. Kulturní rubriku řídil Sergej Machonin. Velmi činorodý byl také Ludvík Veselý. A sympatickou se mi stala Mirka Rektorisová. Vynikající úroveň zajišťovala i redakční rada, v níž byli literární vědci, např. Felix Vodička, významní spisovatelé jako Jan Otčenášek, Jan Procházka a Milan Kundera.   Vzpomínáš si na některé autory, kteří tě upoutali svými texty? Byli to samozřejmě členové redakce. Sergej Machonin psal velmi poutavě o divadelních premiérách.Vybavila se mi i jména jako byl Jiří Pištora a Saša Kliment. Někteří autoři, se kterými jsem se setkal na stránkách Literárek, se stali mými přáteli. Například Ludvík Vaculík, Helena Klímová a Ivan Klíma. Když se slavilo 90. výročí založení Literárek, tak jsem zjistil, že už nás moc nezůstalo. Byli tam A. J. Liehm, Pavel Kohout, Vladimír Karfík. Ivan Klíma už musel zůstat doma. Škoda, že se neobjevil bývalý redaktor LtN Petr Chudožilov, který byl oceněn za svou literární činnost v Německu a Itálii.    Avšak zlatá šedesátá léta skončila. Co bys napsal do učebnice dějepisu o normalizaci? Já bych psal o tragickém období v našich dějinách. Celý národ byl ponížen, pomýlení museli odvolávat své názory a vyslovovat svůj souhlas s okupací. Ale našli se i takoví, kteří si své „pomýlení“ ponechali, navzdory sankcím. Nebylo divu, že zklamaní lidé se odvraceli od společenského dění. Stáhli se do soukromí, jezdili na chaty a starali se o hmotné statky. Nad tím vším se ale vznášela atmosféra strachu, zda nebudou z nějakého důvodu vyhozeni ze zaměstnání a zda-li jejich děti se dostanou na studia. Až příliš často byla slyšet věta „Dej si bacha, abys to neměl v posudku“. Ty posudky, které psaly i domovní důvěrnice, aby občané byli ohlídáni i ve svých domovech, jsem přímo nenáviděl. Musel jsem je sám psát na studenty. Jednou jsem to zařídil tak, aby si rodiče napsali posudky sami, protože své děti znají nejlépe. Byl z toho velký poprask, protože mne rodiče těch nejvíce angažovaných udali na příslušných místech. Nesnesli pomyšlení, že děti těch méně angažovaných budou mít třeba stejně dobré posudky.    Ty posudky jsi zlehčil ve své knize Cesta do hlubin kantorovy duše. Zadal jsem ve škole stylistický úkol – soutěž o nejlepší posudek.    Vítězný posudek jsem považoval za geniální a pochyboval jsem, že ho napsal student. Při dotazu ses rád přiznal, že jsi ho napsal sám. To mě samozřejmě mohlo napadnout. Později jsem se dozvěděl, že jej ocenil literární teoretik a básník Miroslav Červenka. Ano, ten posudek považoval za báseň v próze. Dovoluji si zde citovat pár vět z vítězné práce: „Příbuzné v Mongolsku nemá, na poště se chová slušně, moučníkem nepohrdne. … Jedovaté houby nesbírá, ... většinu noci prospí. Barvy rozlišuje, psát se naučil ve škole, ... prvoky nerozlišuje, požáry nezakládá. Naposledy sáňkoval před pěti lety, ... Pro navrhovanou funkci má ty nejlepší předpoklady.“   Měl jsi nějaké další maléry? To si piš: na školský odbor přišlo udání, že hanobím sovětské filmy. Nebo že čtu texty zapovězených autorů. Nebylo to zas tak velké hrdinství, už jsem měl zastánce u některých vlivných rodičů. Například plukovník Hübler, šéf kontrarozvědky, doporučil soudruhu inspektorovi, aby se šel na některé sovětské filmy podívat. V tom se normalizace už dost lišila od 50. let.   Jak budeš oslavovat 30. výročí sametové revoluce? Moc rád si vzpomenu na ty opojné chvíle při znovunabývání svobody. Byl jsem nadšen tou úžasnou aktivitou studentů, kteří si počínali jako zkušení revolucionáři a vůbec nebyli poznamenáni komunistickou výchovou. Stal jsem se předsedou Občanského fóra, přednášel na pedagogické fakultě o zapovězených autorech a psal a psal jsem už ne do šuplíku. Ale nemám rád ten samet. Samet znamenal dohodu s komunisty, hladké předání moci výměnou za právní kontinuitu, a tak mohlo dojít k tomu, že komunistický parlament zvolil jednohlasně Václava Havla prezidentem. A on odpřisáhl věrnost Československé socialistické republice. Nebylo ani dobře vymyšleno heslo „nejsme jako oni.“ Takže vůbec nedošlo k potrestání komunistických pohlavárů, estébáků atd.    Ale kdo by je soudil, když právní systém ovládali lidé z bývalého režimu? Máš pravdu, patrně by byly ustaveny lidové tribunály, a tím by se otevřela cesta k vyřizování osobních účtů. Pamatuji si dobře na počínání revolučních gard v roce 1945. A je docela možné, že kdyby se Listopadové události posuzovaly z hlediska vyššího principu a v kontextu s evropskými dějinami, tak by byly hodnoceny jako vysoce humánní. Velkým paradoxem je, že zločiny komunistů nejvíce potrestala samotná komunistická strana v procesu se Slánským. Hlava spiknutí a další spiklenci např. Šváb, Frank, Reicin a další toho měli mnoho na svědomí.    Jenže byli potrestáni za vykonstruované zločiny. Když na politbyru uvažovali, komu by přiřkli zodpovědnost za inscenovaný proces, vyřídil to prezident Antonín Zápotocký slovy: „To by bylo nad síly jednoho člověka. Zavinili si to sami, roztočili mlýn, který je pak semlel.“   Pokud vím, tak sám Rudolf Slánský prohlásil před popravou: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Ale jak se ti žije dnes? Zajímáš se o dění ve společnosti? To víš, že ano. Rád si poslechnu ty rádoby vtipné bonmoty z parlamentu, výroky prezidenta Zemana a čekám, jak dopadnou nejrůznější aféry, kdy půjde do vězení třeba David Rath. Ale hlavně se zajímám o situaci v našem zdravotnictví. V těch devadesáti letech už selhává orgán za orgánem. Teď už vím, kde se nacházejí ledviny a seznamuji se s různými druhy kýl. S politováním jsem zjistil, že jde-li velmi starý pacient na kliniku, kde ho nikdo nezná, tak nemůže počítat s nějakým velkým nasazením lékařů. Podal jsem o tom zprávu s názvem Pištící morčata na vinohradské urologii.   Četl jsem to. Chtěl jsi hlavně říci, že s morčaty se nekomunikuje. A také se morčatům nesděluje výsledek operace.   Ale napsals to velmi jemně ve srovnání s tím, co se o některých případech v našem zdravotnictví dočteme v médiích. Tvá zpráva by stála za publikaci. Ale co tvé bohatství? Splnil se tvůj dětský sen? Sice jsem po osmdesátce napsal tři knihy, které se dobře prodávaly, ale z toho autor nezbohatne. Budu muset napsat nějaký bestseller.   Už víš jaký? Třeba až budu v LDN-ce, ale nechci se rouhat. Mám pět dětí, šestnáct vnoučat, šest pravnoučat, a to je velké bohatství.   Miloši, já i Literární noviny ti blahopřejeme k jubileu a děkujeme za rozhovor! {/mprestriction}  Autor je lékař a publicista.   Miloš Hoznauer, pedagog a spisovatel, se narodil 21. září 1929. Po absolvování gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí na různých typech středních škol. V šedesátých letech se stal veřejně známý i díky svým článkům v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byly natočeny některé filmy - např. Zvědavé kamery. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Čs. spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství. Už nevyšla a autor se stal na dvacet let zapovězeným. Po roce 1989 přednášel na Pedagogické fakultě o exilových a samizdatových autorech. Je autorem knihy o Václavu Havlovi, literárních příruček Dobrodružství s literaturou a Maturita z češtiny, spoluautorem učebnice a čítanky Literatura po roce 1945.

Čas načtení: 2024-03-04 17:43:08

Tip na výlet – Amethyst Welt v rakouské Maissau

Máte rádi minerály a vyhledáváte je nejen pro jejich krásu, ale také energii, kterou v sobě nesou? A je zároveň vašim velkým favoritem mezi drahými kameny ametyst? Potom se určitě zajeďte podívat do dolnorakouského městečka Maissau. Čeká tu na vás úžasný Amethyst Welt – Ametystový svět – muzeum i volnočasový park postavený na jedné z nejsilnějších ametystových žil na světě. Proč je právě ametyst tak oblíbený minerál? Ametyst je pro mnohé jedním z nejkrásnějších drahokamů vůbec. Prakticky se jedná o fialově zbarvenou odrůdu křemene. Vyzařuje z něj obrovská ochranná síla a moc. Je to jednoznačně kámen s vysokými spirituálními vibracemi. V psychické a fyzické rovině napomáhá soustředění, rozvíjí intuici, zmírňuje bolesti, zahání stres a navozuje klid. V hojné míře se proto používá i v ozdobách a špercích z drahých kamenů. Věděli jste například, že ametyst byl také oblíbeným kamenem císaře Karla IV.? Nechal jej proto společně s dalšími polodrahokamy vsadit dokonce i do Svatováclavské koruny, korunovačního kříže i jiných relikvií Svatováclavského pokladu. Protože Karel IV. byl pravděpodobně přesvědčen o meditativních účincích ametystu, nechal jím obložit i všechny stěny v kapli sv. Kateřiny na Karlštejně, kam chodil rád rozjímat s Bohem. Pláty ametystu jakožto obkladů na stěnách nalezneme díky císaři taktéž v kapli sv. Kříže na Karlštejně a v kapli sv. Víta na Hradčanech. Ametystová výzdoba obou kaplí měla údajně připodobnit biblický Nebeský Jeruzalém a jeho hradby. Kam za ametystem v Čechách a na Moravě Pokud jste mineralogové a dobrodruzi zároveň, možná už budete mít dávno ty nejlepší lokality, jež skrývají tento fialový klenot, prozkoumány. Mezi nejznámější naleziště ametystu u nás patří nebo alespoň patřily Krušné hory, místa okolo Kozákova v Českém ráji, sever Jeseníků, Vysočina (Kojatín a Bochovice na Třebíčsku), okolí Milevska (Jickovice kousek od Zvíkovského podhradí) či Slavkovský les na Karlovarsku. Možná patříte k těm, kdo jsou schopni na procházce v lese či na poli s virgulí v ruce najít a prokopat se k té nejlepší ametystové žíle vůbec. Jestliže se k takovým znalcům neřadíte, nezoufejte. Za ametystem můžete kdykoli vyrazit na některou z proslulých burz minerálům, které se pravidelně konají např. v Tišnově, Praze, Brně, Ostravě, Pardubicích, Plzni, České Lípě, Sokolově, Příbrami atd. A pokud to nemáte daleko do Rakouska, můžete si udělat krásný výlet za humna do Rakouska, kde na vás čeká zábavní svět Amethyst Welt. Co je Amethyst Welt Maissau? Amethyst Welt – v překladu Ametystový svět – bude zážitkem nejen pro všechny milovníky drahých kamenů, ale pro celou rodinu. Jedná se o určitý druh zážitkového parku uzpůsobeného dětem i dospělým. Park byl vybudován na volně dostupné ametystové žíle a to ne jen tak ledajaké. Již v roce 1845 byla v oblasti Maissau při těžbě kamene náhodou objevena velká ametystová žíla tzv. pásového ametystu, jedinečná svého druhu. Rakušané tento typ ametystu nazývají doslova „chodbičkový nebo náramkový“ ametyst, zřejmě proto, že prorůstající žíla tvoří v křemeni pravidelné do fialova zbarvené proužky. Tyto „pásové“ ametysty jsou velice vzácné a na světě se nachází pouhých asi 20 nalezišť. Z nichž jedno je právě v Maissau. A kdeže to je? Městečko Maissau leží v Dolním Rakousku mezi městy Hollabrunn a Krems an der Donau. Nejblíže to sem budou mít obyvatelé jižní Moravy, ze Znojma je to do Maissau jen nějakých 50 minut jízdy autem.   Největší zpřístupněná ametystová cesta V Ametystovém světě se nudit nebudete. Čeká vás zde zajímavá prohlídka muzea ametystu a také jiných vystavených drahokamů v celé své kráse. Součástí prohlídky je také expozice upozorňující na roli ametystů a drahých kamenů vůbec v historii léčitelství. Budete zde vtaženi hluboko do historie ametystu, do dob faraonů, králů i císařů až po slavnou Hildegardu z Bindenu, uvidíte, že ametyst provázel lidstvo téměř od nepaměti. Dozvíte se, jak vzácné minerály před více než 280 miliony let vůbec vznikly. Ametystové ložisko se vyznačuje vysokými vibracemi, jejichž frekvence je prý stejná jako frekvence lidského mozku. Pobyt v blízkosti ametystu tak stimuluje hypofýzu k produkci kladných hormonů (serotonin, oxytocin) a navozuje pocity štěstí. Ne náhodou již v roce 1350 přírodovědec Konrad von Megenberg nadšeně prohlásil, že „ametyst rozptyluje špatné myšlenky a navozuje dobré myšlení“. Ten hlavní tahák je ale právě samotná ametystová štola. Nejenže ji s průvodcem budete moci navštívit a obdivovat velkolepé 40metrové pásy ametystu ukryté v 12metrové hloubce. A co je ještě lepší, za poplatek si pak můžete ametysty sami najít a vykopat v ametystovém rýžovišti. Tahle aktivita se bude líbit zejména dětem. Nářadí vám zde půjčí. Vytěžený ametyst si můžete nechat obrousit a vyleštit. Pokud nic nenajdete, nemusíte být zklamáni. Při odchodu dostanete jeden ametyst na památku s sebou domů. Pastvou pro duši i oči je i samotný park, ve kterém se Amethyst Welt nachází. Mnoho zeleně, upravených cestiček, květin, vodních prvků, laviček, odpočívadel… to vše láká k příjemné relaxaci v energeticky harmonickém prostředí. A co děti, mají se kde zabavit? Ametystový svět je rodinným parkem, který je připraven i pro malé návštěvníky. Děti si tu tak během prohlídky mohou vytěžit svůj ametyst, zahrát na malé detektivy, vydolovat si vlastní drahokamy nebo se vyřádit na obřím hřišti. Jelikož však osobní zkušenost vydá nad tisíce slov, bude nejlepší, pokud se do Ametystového světa vypravíte sami a necháte se vtáhnout do mocné energie těchto úžasných krystalů. Všechny důležité informace naleznete přímo na webových stránkách zde. Dokonce je připraven i leták v češtině. Zdroj textu i obrázků: amethystwelt.at   © 2024 Klevetnice.cz

Čas načtení: 2025-05-19 14:25:00

ELO 1 - první akumulátorová vřetenová sekačka kompletně vyvinutá v Česku v podání trávníkáře Tomáše Šeny

Praha 19. května 2025 (PROTEXT) - Anglický trávník sám o sobě nevyroste. A dalo by se říct, že docílit kvalitního zeleného porostu, je skutečná věda. Osévání, hnojení, zalévání, aerifikace, sekání…a jakou sekačku použít? Pokud zrovna nepatříte mezi vášnivé zahrádkáře, může to znít jako nedosažitelný sen. Vypěstovat katalogový anglický trávník totiž není žádná hračka. Příběhů a tipů, jak na dokonalý trávník, známe stovky – ale Tomáš Šena jim dává zcela nový rozměr. Kromě faktu, že stojí za vývojem již několika vřetenových sekaček, nejnověji modelem ELO 1, první akumulátorová vřetenová sekačka kompletně vyvinutá v Česku, přináší hluboký pohled na technické i ekologické aspekty oblasti, která sice může působit nezáživně, ale ve skutečnosti se za ní skrývá svět dokonale upravených trávníků. Ať už jde o soukromé zahrady, veřejná prostranství nebo sportovní hřiště, kde si mladí sportovci plní své fotbalové sny. A jeden takový sen má i Tomáš – dodávat sekačky, které také sám vyvíjí, a odborné poradenství pro trávník, na stadion Manchester United nebo třeba Real Madrid.Na otázku, jestli se s láskou k trávníku a přírodě narodil, protože při jeho povídání člověk takový pocit lehce nabere, se Tomáš směje. „Určitě to nebylo tak, že bych si místo hraní na písku vzal lopatku a šel studovat drny trávníku. Ale pravdou je, že to všechno pomyslně začalo fotbalem na zahradě a vřetenovou sekačkou, se kterou jsme ani neuměli zacházet. Potřebovali jsme si s kamarády posekat trávník na fotbal, ale byla to spíš frustrace než sekání. Přesto mě to ale nějak přitáhlo a sekačky a tráva se pak staly nedílnou součástí mého života,“ říká Tomáš Šena a zároveň přiznává, že jeho první trávník tehdy rozhodně nebyl ideální – vysoká tráva, žádná znalost půdy, žádné nástroje. Jen nadšení. To mu ale vydrželo až dodnes.Z garáže k první vlastní sekačcePřestože v devadesátkách studoval eko-gymnázium a zároveň pomáhal otci s autodopravou, osud měl pro Tomáše jiný plán. Klíčový zlom přišel na vysoké škole, kdy se při psaní diplomové práce o údržbě golfových hřišť dostal na Karlštejn. Tam se setkal s greenkeeperem Martinem Šindlerem a díky jedné nenápadné větě se zrodila vize: „Golfisti chtějí mít doma trávník jako na greenu, ale neví, jak na to.“Z této mezery na trhu vznikl podnikatelský plán. Po zkušenosti z Austrálie a krátkém pracovním pobytu v Mountfieldu si Tomáš zaregistroval doménu na prodej vřetenových sekaček a pustil se do práce. Zpočátku ovšem bez produktů, jen s vizí. „Měl jsem web, reklamu, vše vymyšlené, ale neměl jsem sekačky. Přesto se to všechno nějakým zázrakem povedlo.“ Nakonec získal exkluzivní zastoupení britské značky ATCO a během dvou let se stal jejich nejlepším prodejcem mimo Británii. Když však značka v roce 2010 skončila, postavil se před nelehkou výzvu: „Buď je koupím, nebo si vytvořím vlastní sekačky.“Zrození značky Swardman a pád z vrcholuSe svým tehdejším byznys partnerem založili v roce 2013 firmu Swardman. Po letech vývoje, zklamání z outsourcingu a hledání správného konstrukčního týmu se v roce 2015 zrodila první sekačka vlastní konstrukce. Firma rychle expandovala a exportovala do 25 zemí světa. Jenže v roce 2019 přišel šok – firma byla prodána bez jeho vědomí.„Bylo to těžké. Firmu i sekačku jsem vypiplal od nuly a najednou jsem byl venku. Ale zákazníci šli za mnou. To mi dodalo sílu znovu začít,“ říká Tomáš Šena. A tak se zrodila další nová cesta, tentokrát však už bez velkých investorů. Cesta Tomáše trávníkáře, experta na půdu, hnojiva, ale i experta na vývoj vlastních sekaček. Cesta pro jeho další vřetenovou sekačku ELO.ELO: Česká sekačka nové generaceModel ELO 1, první akumulátorová vřetenová sekačka kompletně vyvinutá v Česku, se dnes prodává nejen u nás, ale i v Německu. „Je to naše Tesla mezi sekačkami – lehká, tichá, bezúdržbová a vhodná i pro ženy nebo seniory,“ vysvětluje Šena.Na léto chystá uvedení modelu ELO 2, ještě výkonnější varianty, a v plánu je i speciální model pro fotbalová hřiště. „Fotbal je moje srdeční záležitost. A pokud vše půjde podle plánu, přidáme i robotickou vřetenovku – to je sen, který nosím v hlavě třináct let. A tím dalším snem je pak vidět mojí ELO třeba na hřišti Manchester United.“Nudné slovo trávníkář?Ačkoli to možná nezní jako příliš zajímavá a důležitá práce, být trávníkář, opak je pravdou. Je to jako se vším, když to neumíte, nemůžete čekat výsledky. „Když nerozumíte půdě, osivům, péči o trávník, kdy provzdušňovat a spoustě dalších úkonů v každém jednotlivém ročním obdobím, nemůžete čekat krásný anglický trávník,“ vysvětluje Tomáš a dodává: „Trávníkář možná nezní důležitě jako CEO firmy, ale mám ten název moc rád. Protože rozumět dobře tomu, jak vykouzlit třeba i na ne úplně úrodné půdě kvalitní trávník, mi přijde dostatečně dobré a odborné stejně jako umět poradit, jak získat krásný travnatý koberec v parku pro děti.“Půda je základ. A ne každá je vhodnáBez kvalitní půdy nelze mít kvalitní trávník, byť samozřejmě i na ne úplně stoprocentně kvalitní půdě lze dnes dělat velké zázraky, když na to máte znalosti. „Nejlepší půda je písčitá. Je propustná, zadržuje vodu, podporuje růst kořenů. Fotbalové trávníky mají normu 70 % písku, na golfových greenech to je až 90 %,“ říká Tomáš.Naopak jílovité půdy jsou problémové – zadržují vodu, špatně se provzdušňují a rychleji degradují. „Můžete mít sebedražší sekačku, ale pokud máte špatnou půdu, nikdy nebudete mít hezký trávník,“ varuje. Správné pH, drenáž a výběr vhodného osiva jsou klíčem ke zdravé, funkční ploše.Proč nestačí nechat trávu růst?V posledních letech se objevují hlasy, které volají po nezasahování do přírody a podporují růst dlouhé trávy ve jménu biodiverzity. Tomáš Šena ale vidí toto téma komplexněji: „Existují čtyři typy trávníků – a každý má své místo. Stejně tak louky mají smysl. Ale když máte děti, chcete grilovat, odpočívat – dlouhá tráva prostě není ideální. Také v parcích je potřeba udržovat jak část pro lidi k posezení, tak část pro hmyz. Ale žádný extrém není dobrý, ostatně jako v čemkoli jiném v našich životech.“Dlouhá tráva navíc zvyšuje výskyt klíšťat, plevelů a plísní. „Nízko sekaný trávník není ekologický hřích. Naopak – může fungovat vedle louky, doplňovat ji. Jde o kontext, ne o dogma,“ dodává.Hnojiva: skrytý svět regulací a manipulacíDalším tématem vedle trávníků a sekaček, které Tomáš Šena často otevírá, jsou hnojiva. A to nejen z hlediska poradenství, ale také co se týče situace na trhu s hnojivy. Protože podle něj mají malé firmy jen minimální šanci vyvinout vlastí nové produkty: „Velké chemičky si registrují účinné látky, ale často je samy nevyužívají. V podstatě tím pak jen blokují trh pro malé výrobce a růst konkurenceschopnosti.“Zároveň upozorňuje na nejasné značení hnojiv: „Stačí jedno procento organické složky a už se hnojivo může jmenovat organominerální. Přitom podle mě by bylo fér mít minimálně 50 % organiky, jinak je to matení zákazníka. Proto radím všem svým zákazníkům, aby si důkladně četli etikety a sám doporučuji taková hnojiva, aby byla skutečně v maximální možné míře organická. Samozřejmě vždy s ohledem na půdu.“Jeho vizí je nejen prodávat vlastní hnojiva, ale také pomoci zlepšit legislativu: „Dnes lidé často chtějí jen rychlý efekt, sáhnou po minerálním hnojivu, ale to půdu ničí. Organominerální hnojiva jsou kompromisem – pomalu uvolňují živiny, a přitom živí půdní život.“Trávník jako zrcadlo péčeKdyž se Tomáše Šeny zeptáte, jaký je nejlepší tip pro domácí trávníkáře, odpoví bez váhání: „Začněte u půdy. Pokud je jílovitá, zvažte výměnu horní vrstvy. Používejte písčitý substrát, který zvládne i přívalové deště. A nespěchejte. Trávník je živý systém – když mu rozumíte, odmění se vám.“ Tomáš ŠenaDokud je trávník zdravý a hezký, jsou všichni spokojení. Když se ale začne kvalita trávníku zhoršovat, jdou všichni pro radu k nejbližšímu zahradníkovi. Když rady zahradníků nepomohou, je jeden odborník na trávníky, na kterého se ve finále obrátí každý. A tím je trávníkář Tomáš Šena.Tomáš Šena a jeho tým jsou specialisté primárně na domácí anglické trávníky, ale odborně poradí i fotbalovým klubům, obecním či zámeckým trávníkům. V dané oblasti má Tomáš zkušenosti více než dvacet let.Tomáš Šena, rodák z pražských Lysolajích, vystudoval Eko Gymnázium zaměřené na udržitelný způsob života, následně se na České zemědělské univerzitě při studiu oboru Obchod a podnikání s technikou zaměřil na stroje pro údržbu golfových hřišť. Právě tehdy se v jeho hlavě zrodil nápad, spojit svůj koníček, sekání trávy, s podnikáním. Jeho cílem nebylo sekat "nějaké" trávníky, ale starat se o ty nejlepší anglické až golfové trávníky úspěšným lidem u nich na zahradě. To se psal rok 2002, kdy dokončil univerzitu.Přečtěte si celý příběh: ZDETomáš se však věnuje nejen trávníkům, stojí také za vývojem vřetenové sekačky Swardman (značku opustil v roce 2019) a posléze od roku 2020 ELO. Unikátní hliníkové aku sekačky ELO vzbudily pozornost nejen v Česku, ale i v zahraničí. Schopnost hledat mezery na trhu je důsledek jeho vnímavosti k okolí a umění si věci spojovat dohromady s možná až vizionářským pohledem na vývoj trhu.Více v Centru vřetenových sekaček: ZDEwww.milujusvujtravnik.cz / www.sena.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2019-09-18 13:35:01

Prestižní fotografové odmítli účast v soutěži Czech Press Photo, její ředitelka kritiku odmítá

Známí čeští fotografové Michal Čížek, Milan Jaroš, Stanislav Krupař, Tomki Němec, Filip Singer a Jan Šibík se odmítli zúčastnit letošního ročníku soutěže Czech Press Photo (CPP). Její ředitelce Veronice Souralové odeslali otevřený dopis, ve kterém mimo jiné kritizují netransparentnost soutěže. Ta jejich tvrzení odmítla s tím, že transparentnost zaručuje jednak anonymní prezentace soutěžních prací, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje. Pro většinu populace v ČR je CPP vnímaná jako soutěž nejvyšších kvalit, uvedl na svém facebookové profilu Tomki Němec, kterého ostatní fotografové pověřili funkcí „mluvčího“ „Původně byla snaha dělat soutěž především pro profesionály, tedy fotografy s jistou erudicí, garantující profesionální přístup a kvalitu. Dle názoru signatářů dopisu se soutěž v průběhu let posunula mimo rámec profesionálů a její náplň neodpovídá tomu o co se marně léta snaží – přiblížit a napodobit soutěž světového renomé – World Press Photo,“ sdělil Tomki Němec. „Po loňské epizodě s Fotografií roku, která rozdělila fotografickou obec na dvě části a po udělení Grantu Prahy tehdejší primátorky Krnáčové ve výši ca 120 tisíc Kč (z veřejných prostředků) fotografickému souboru, který svojí kvalitou nemohl přesvědčit snad nikoho soudného, natož kdo se v oboru pohybuje a vyzná, jsme iniciovali schůzku s organizátory CPP a předložili řadu návrhů, které by soutěž posunuly směrem k profesionálům, a tudíž i k jiné úrovni, než kam se v posledních letech dostala. Jedním z důležitých bodů byl požadavek na transparentnost soutěže, možnosti veřejného sledování hlasování poroty (tak, jak to v podobné soutěži již roky funguje třeba v Mad'arsku), obměně předsedy poroty apod. Bohužel, v zásadních věcech zůstalo při starém,“ zdůraznil Tomki Němec. Zmíněnou fotografií loňského roku byl snímek volného fotografa Lukáše Zemana, který podle něj zachycuje samici orangutana s umírajícím potomkem na Borneu. To ale vzbudilo debatu, zda malý orangutan opravdu umírá, nebo třeba jen odpočívá. Podle kritiků je totiž možné, že vyznění snímku bylo posunuto zavádějícím popiskem. Za snímek se ale postavil tehdejší předseda poroty Petr Josek, který působil mimo jiné v agentuře Reuters a je autorem Fotografie roku soutěže Czech Press Photo 1997. Zdůraznil, že nezaznamenal žádný pokus o „šizení či obcházení pravidel“. Několik fotografů (mezi nimiž byla i většina autorů nynějšího otevřeného dopisu) v čele a Andrejem Bánem, členem mezinárodní poroty CPP v letech 2000 až 2004, tehdy zareagovalo na zmíněné vítězství otevřeným dopisem, ve kterém mimo jiné kritizovali netransparentnost hlasování a nejasná kritéria při hodnocení fotografií. Vyslovili se také pro omezení účasti neprofesionálních fotografů: „Znepokojuje nás, kam se kvalita a úroveň původní soutěže posouvá. Namísto, aby měla vzestupnou tendenci, sklouzává v posledních letech k průměrnosti a v některých případech podprůměrnosti. Rádi bychom se pokusili otevřít diskusi, která by vedla ke změnám stávajícího stavu. Namísto vymýšlení nových kategorií bychom upřednostnili léty vyzkoušené, které jsou základem fotožurnalistiky a dokumentu. Pro Czech Press Photo byla vzorem World Press Photo a z našeho pohledu bychom tuto cestu neměli opouštět. I mezi neprofesionály, tedy těmi, které fotografie primárně neživí, jsou výborní fotografové. Czech Press Photo ale byla a podle názvu je především soutěž fotožurnalistická. Měla by proto především hodnotit fotografie určené ke zveřejnění v médiích.“ Podle Tomkiho Němce je CPP soukromá organizace s vlastníkem a je tudíž jasné, že si může pořádat a vést soutěž tak, jak chce. Sám se jí ovšem dlouhodobě neúčastní: „Osobně jsem se této soutěže za celou dobu účastnil dvakrát či třikrát, vyhrál jsem první cenu a také Grant města Prahy (který jsem v celé výši 120 tisíc Kč vrátil), ale se soutěží se před mnoha lety sám rozloučil. Rozloučil jsem se i s jinou soutěží, nesrovnatelně náročnější a z pohledu světa mimo ČR důležitější – se soutěží World Press Photo, kde jsem byl i dvakrát oceněn. Soutěžit ve fotografii mne přestalo jakkoli naplňovat. Přesto respektuji a podporuji touhy kolegů a jejich zájem o návrat ke kvalitní PRESS fotografii a o kvalitní PRESS soutěž, která byla kdysi “novinářská”.“ Veronika Souralová zveřejnila svou odpověď rovněž ve formě otevřeného dopisu, ve kterém mimo jiné zdůrazňuje, že „transparentnost posuzování soutěžních prací zcela zaručuje jednak jejich anonymní prezentace, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje.“ Navíc podle ní letos v zájmu profesionalismu došlo ke zpřísnění pravidel účasti, stejně jako ve světové soutěži World Press Photo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Otevřený dopis Veronice Souralové Vážená paní ředitelko, uplynul necelý rok od našeho společného setkání, kdy jsme Vám představili své návrhy, jakou cestou by se mohla soutěž Czech Press Photo (CPP) ubírat, co na ní zlepšit a jak motivovat fotožurnalisty k účasti v ní. Šlo nám zejména o to, aby fotožurnalismus v dnešní nelehké době nejen přežil, ale aby byl opět vnímán jako respektovaný obor, který pravdivě reflektuje dobu, ve které žijeme. A také o to, jak soutěž učinit transparentní. Po otevřené výměně názorů jsme odcházeli s příslibem, že naše připomínky respektujete a budete se jimi zabývat. Před několika dny byl zahájen 25. ročník soutěže. Z našich podnětů a připomínek se však do pravidel promítlo pouze omezení účasti amatérských fotografů. Snad to bylo proto, že jste si sama vědoma pochybení z loňského ročníku, kdy se Fotografií roku stal snímek, jehož důvěryhodnost nemohl autor doložit. Ani po vzrušené debatě, kterou jsme v médiích a na sociálních sítích otevřeli, porota výsledek nerevidovala. Pro nás, profesionály, to bylo velké zklamání. V době, kdy se žurnalistika nachází v krizi, demokratické státy bojují s fake news a svět se stává víc a víc nepřehledným, zvítězí v soutěži novinářské fotografie takto sporný snímek. Jsme fotožurnalisté a náš obor se řídí jasnými pravidly. Taková fotografie by se soutěží jako World Press Photo nebo Picture of the Year nemohla zúčastnit, natož je vyhrát. Ignorování řady našich dalších připomínek nás utvrdilo v přesvědčení, že nemá smysl se soutěže CPP nadále účastnit. Není pro nás důležité ocenění v soutěži, která se navenek tváří hrdě a sebejistě, mediálně se prosazuje jako etalon kvality českého fotožurnalismu, ale přitom v ní dochází k takovým zásadním selháním a pochybením. Akceptujeme skutečnost, že jste vlastníkem značky Czech Press Photo a nastavení pravidel soutěže i výběr poroty je zcela ve Vaší kompetenci. Pro nás, profesionály, však soutěž ztratila kredit, který si mnoho let budovala. Jubilejního 25. ročníku soutěže Czech Press Photo se účastnit nebudeme.   Odpověď Veroniky Souralové Soutěž Czech Press Photo slaví čtvrtstoletí od založení a přihlašování soutěžních příspěvků je v plném proudu. Uzávěrka soutěže CPP je 30. září. Jedná se o tradiční zcela dobrovolnou soutěž, která již 25 let slouží fotografům jako platforma pro jejich osobní prezentaci a formou výstav pro širokou veřejnost. Kvalita soutěže je určována kvalitou zaslaných příspěvků. Porota má za úkol vyselektovat nejlepší fotografie. Fotografie roku vždy vzbuzuje a bude vyvolávat emoce i polemiku, ale jedná se o rozhodnutí odborné renomované mezinárodní poroty. Transparentnost posuzování soutěžních prací zcela zaručuje jednak jejich anonymní prezentace, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje. Navíc letos v zájmu profesionalismu došlo ke zpřísnění pravidel účasti, stejně jako ve světové soutěži World Press Photo. A protože nám jako organizátorům leží na srdci kvalita a hodnověrnost současného fotožurnalismu, pořádáme u příležitosti jubilejního ročníku 9. října na Novotného lávce konferenci o roli obrazového novinářství v dnešní digitální době. Konference se účastní hosté z celého světa v čele s programovým ředitelem soutěže World Press Photo Davidem Campbelem, v panelu zasedne šéfredaktor časopisu Reportgage Colin Jacobson. Za domácí vystoupí např. šéf fotobanky ČTK Petr Mlch, šéfredaktor magazínu Reportér Robert Čásenský, spisovatel a novinář Ondřej Neff a další. Věřím, že nás čeká podzim plný kvalitního fotožurnalismu a budu jen ráda, pokud se do debat zapojí co nejvíce fotografů.

Čas načtení: 2019-09-08 10:27:35

Alena Wagnerová: Cestou životem (ukázka z knihy)

Jak nezapomínat a jak obstát sám před sebou. To jsou dvě základní otázky, které předkládá kniha Cestou životem spisovatelky Aleny Wagnerové. Je však nutno dodat: ve 20. století. Toto století bylo nejen velmi dlouhé, ale také přinášelo spoustu nebezpečí, strašných chvil, včetně svodů typu: Když půjdeš s námi, budeš se mít líp… Alena Wagnerová je známa svými knihami o životě Mileny Jesenské, Sidonie Nádherné či Franze Kafky. Povídková sbírka Cestou životem se dá považovat za autorčino celoživotní ohlédnutí V těchto povídkách najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, které odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. V povídce A kohout třikrát zazpíval je jednou z hlavních postav velitel terezínské Malé pevnosti Jöckel, jenž se marně snaží zachránit jemu tak sympatickou vězenkyni, která se stala hospodyní v jeho domě. Na to, aby změnil rozsudek smrti této komunistky, je však příliš malý pán: „Podepsán Karl Hermann Frank. Jak se pak v táboře rozneslo, napřed tomu nikdo nechtěl věřit, Jöckela ta zpráva zdrtila. Ale nebylo zbytí, rozkaz splnit musel. Sám toho ale nebyl schopen a vymyslel si, že budou předstírat její propuštění a rozsudek přitom na ní vykonají tak, aby si toho nebyla vědoma. Provedením pověřil svého zástupce Schmidta. Ten jí propuštění druhý den ráno přišel oznámit, a když pak se svými věcmi šla po schodech dolů k východu z domu, on za ní, zastřelil ji na posledním schodě ranou do týla.“ Ukázka z knihy Zahrada se spisovateli      Bylo to někdy v polovině šedesátých let, v době, která se už otvírala k pražskému jaru, aniž jsme to tehdy věděli, když jsem dostala své první literární stipendium. Po takovém uznání své práce jsem už sice dávno toužila, když jsem jej ale konečně dosáhla, způsobilo mi víc starosti než radosti, protože jsem je cítila jako závazek do budoucna. Psaní, které bylo dosud jen mou osobní záležitostí, z níž jsem nemusela nikomu skládat účty, se teď stalo činností tak říkajíc s právem veřejnosti, kdy mne kdekdo mohl volat k zodpovědnosti za to, co jsem napsala a zda jsem tím splnila to, co ode mne bylo očekáváno. A toho jsem se bála.      Patřila jsem tehdy do kruhu mladých takzvaných začínajících autorů, kteří byli občas svoláváni k setkáním, kde se organizovanými diskusemi, vzájemným předčítáním svých prací a jejich kritikou připravovali na své spisovatelské povolání. Za začínající autorku se ovšem považuji i dnes, přestože už nejsem mladá a uveřejnila jsem už řadu knih. Ale jako autorka, jen zřídka se odvažuji označit se jako spisovatelka, přestože neustále něco spisuji, se cítím být stále ještě začátečnicí. Protože s každou novou knihou se i já sama ocitám znovu na začátku, vydána na milost a nemilost všem nejistotám psaní.      A nikdy nevím, zda se mi větu, kterou jsem právě začala, podaří také dokončit.      Stipendium, které jsem dostala, mi zajistilo obživu na dva měsíce a bylo spojeno s pobytem v domově spisovatelů. To bylo pro mne ještě daleko důležitější než samotné stipendium, protože jsem tehdy v Praze neměla kde bydlet.      Domov spisovatelů, kde jsem měla strávit dva měsíce, se nacházel v zámku nedaleko Prahy a patřil před válkou šlechtické rodině Colloredo-Mannsfeld. O zámku a spisovatelích, kteří tu bydleli, kolovalo mnoho historek, které jsem samozřejmě znala i já. Povídalo se, že spisovatelé si tam za státní peníze žijí na vysoké noze a nemusí za své pobyty nic platit, jen když píší takové knihy, jaké se od nich očekávají. Kdykoliv mohou dostat zálohy na práce, které ještě nenapsali, a jestliže své literární plány nakonec neuskuteční, nemusejí poskytnuté zálohy ani vracet. Dluhy některých tak jdou už do milionů.      Spisovatelé žijící na zámku se sice v kulturní obci netěšili zvlášť dobré pověsti, větší roli než morální odsudek v tom ale hrála závist. Právě ti, kteří jejich údajně zkorumpovaný způsob života nejvíc odsuzovali, tím spíš projevovali své rozhořčení nad tím, že jim se podobných výhod nedostalo.      Protože zámek platil za svého druhu spisovatelské nebe. Ačkoliv spisovatelští obyvatelé zámku nebyli nijak zvlášť oblíbeni, byli nicméně respektováni jako lidé, kteří byli nahoře a měli úspěch, ať už jej dosáhli jakýmkoliv způsobem. Jako kdyby úspěch sám je dělal hodnými úcty. Byli prostě nahoře, a tím měli na své straně právo i morálku.      A tak především pro začínající autory bylo otázkou prestiže mít přístup do zámku, což ovšem nevylučovalo, aby obyvatele zámku zároveň nekritizovali a neodsuzovali pro jejich způsob života. Ale přístup do zámku, kterého se autorům dostávalo teprve od určitého stupně jejich proniknutí do literárního světa, znamenal, že se s člověkem jako s autorem vážně počítá a je na nejlepší cestě do klubu vyvolených. Kromě toho umožňoval dostat se k dalším historkám a klepům o zámeckých prominentech, které mohl rozšiřovat dál a demonstrovat tak jak svou zasvěcenost, tak svoji distanci od toho, co se v zámku dělo.      Tak jako mnozí, byla jsem i já ve svých pocitech vůči zámku rozpolcená. Na jedné straně jsem ve stipendiu s pobytem v domově spisovatelů viděla své zhodnocení jako autorky, na druhé straně mne znepokojovalo pomyšlení, že bych tím mohla být počítána k tamější společnosti. Protože to jsem v žádném případě nechtěla.      Po uznání a úspěchu jsem samozřejmě toužila i já. Chtěla jsem se někým stát, něco znamenat, být slyšena, podílet se na vytváření světa, v němž jsem žila. Chtěla jsem psát dobré knihy, zaujímat postoj k věcem veřejným, mít vliv na jejich uspořádání. Chtěla jsem, aby můj hlas byl slyšen, působit ve společnosti, do níž jsem patřila, a přispívat k jejím proměnám. To všechno jsem chtěla. Má potíž spočívala v tom, že to bylo možné jen v rámci daném státem, který jsem odmítala. To bylo mé dilema a můj problém.      Jistě, byla bych se potřebovala jen poněkud přizpůsobit, potlačit své výhrady, nebo je aspoň neříkat nahlas, a byla bych mohla beze všeho dosáhnout úspěchu. Takových případů byla kolem mne celá řada.      V mé představě bylo ale povolání spisovatele něčím zvláštním, nesrovnatelným s jinými povoláními. Bylo to něco výjimečného, poslání, které člověka zavazovalo k pravdě podřízené zvlášť přísným etickým zásadám. Jestliže se jim člověk zpronevěřil, mohlo to pro něho mít nedozírné důsledky. Ne snad navenek, ale vnitřně. Mohlo to znamenat ztrátu schopnosti psát, pro spisovatele ten nejtěžší možný trest. Protože talent, i když se zdál být něčím vrozeným, byl člověku jen propůjčen a mohl mu být kdykoliv zase odňat. O tom jsem alespoň byla pevně přesvědčena.      Přísně vzato, v dané situaci by bylo bývalo jedině správné nechtít mít žádný úspěch, stáhnout se do soukromí a psát knihy jen pro sebe. Jenomže bylo tak nesmírně těžké se onomu vnitřnímu puzení po veřejnosti, potřebě se vyslovit a dojít sluchu ubránit a nehledat skulinu, která člověka mohla z této úžiny vyvést, neohlížet se, ba zoufale nehledat možnost, která by člověka z této tísně vyvedla. Třeba přece jen existovala možnost, řešení, cesta, jak vysokým morálním nárokům spisovatelského povolání dostát, uspokojit svou potřebu tvořit, a přitom neuškodit své duši.      To byly otázky, které mne zaměstnávaly. Odpověď na ně jsem si slibovala i od svého pobytu v domově spisovatelů. Kde jinde, když ne zde, v místě s nejvyšší možnou hustotou spisovatelů na čtvereční metr, jsem ji také měla hledat?      Plna naděje i obav jsem tak jednoho dne stanula ve vrátnici zámku, a protože mne zde nikdo neznal, představila jsem se jako nová stipendistka. Od správy zámku jsem dostala přidělen pokoj v druhém patře čtyřhranné zámecké věže. Byl to nevelký pokoj, jehož zařízení sestávalo ze široké postele zřejmě ze zámeckého inventáře, starodávného vyřezávaného šatníku, umývadla a psacího stolu, umístěného v hlubokém výklenku okna vedoucího do dvora. Ve věži byly, jak jsem snadno zjistila, kromě mého ještě další tři pokoje různé velikosti, obývané píšícími kolegy. Můj byl zřejmě ten nejmenší. K pokoji příslušející koupelna a toaleta byly přístupné přes chodbu. Zpočátku mi to připadalo nepohodlné, ale cesta na toaletu se pro mne rychle ukázala jako pravé dobrodiní, když jsem nevěděla jak dál a nechtěla to ani sama sobě přiznat.      V přízemí zámku byla jídelna, která byla celý den otevřena a v níž se zámečtí hosté scházeli k snídaním, obědům a večeřím. Byla vybavena malými stolky pro čtyři osoby s volným zasedacím pořádkem, takže si mimo dobu oběda každý mohl sednout, kam chtěl, nebo kde bylo právě místo. To platilo s výjimkou velkého podlouhlého stolu stojícího vlevo od vchodu do jídelny. Ten byl vyhrazen skupině prominentů, starousedlíků, kteří na zámku buď stále bydleli, nebo zde měli své dlouhodobě pronajaté pokoje. Většina z nich začala mít úspěchy a publikovat v době, kdy mnozí jiní autoři svá díla vydávat nemohli, a někteří z nich byli navíc jen pro své přesvědčení odsouzeni k dlouholetým žalářům, jeden dokonce k trestu smrti.      Tyto doby sice už patřily minulosti, takže u stolů v jídelně teď sedali i někteří z odsouzených, kteří byli mezitím propuštěni a rehabilitováni, zatímco někdejší prominenti ztratili mnoho ze svého dřívějšího postavení. Přesto ale ještě stále patřili k mocným a chovali se zde se samozřejmostí domácích pánů, kdežto ti druzí zůstávali i teď jen hosty. Proto také někteří autoři žádostivě hleděli ke stolu prominentů a velmi se snažili zaujmout u něj místo, aby si tím dodali významu. Protože kdo zde seděl, měl své místo v literatuře zaručeno.      První dny po příjezdu pro mne nebylo snadné překročit práh jídelny. Bála jsem se, že na mne jako na nováčka všichni upřou oči a na první pohled ve mně poznají začátečnici. Když jsem ale zjistila, že si mne kromě číšníka, který mne pozdravil a vybídl, abych si vybrala místo, nikdo nevšiml, nebylo to pro mne méně deprimující. Nikoho jsem tu neznala, protože jsem ještě sama byla naprosto neznámá a nevýznamná. Abych překlenula svou nejistotu, zvykla jsem si rychle projít sálem a sednout si ke stolu v rohu jídelny, záda chráněná zdí. Brzy jsem ale zjistila, že mé místo v rohu místnosti je prvotřídní pozorovatelna. A protože jsem nebyla pro nikoho zajímavá, takže nikdo necítil potřebu se přede mnou přetvařovat, mohla jsem, kryta svou nevýznamností, všechny hosty v jídelně naprosto nerušeně pozorovat, jako bych byla neviditelná. Spisovatelé přicházeli a odcházeli, a protože mne neviděli, vydávali se mi všanc takoví, jací byli.      Zatímco společnost u malých stolků se neustále střídala, osazenstvo velkého stolu se prakticky neměnilo. Jak jsem brzy zjistila, podařilo se pouze jednomu mladému autorovi získat u stolu prominentů stálé místo. Byl to inženýr chemie z průmyslového města v severočeském pohraničí, který měl se svými romány o lidech z chemického kombinátu, v němž pracoval, velký úspěch jak u čtenářů, tak u kritiky. Aby dostál své čerstvé slávě, snažil se chovat jako člověk, který všechno ví, všemu rozumí a je o všem informován. Mně ale připadal jako velký černý mravenec, který je neustále zaměstnán tím, aby ovládl svých šest noh. Jeho knihy se mi příliš nelíbily, ale tím víc mne znepokojoval jeho úspěch. Byl jen o čtyři roky starší než já, a už známý a uznaný spisovatel. Jak jsem brzy zjistila, bydlel také on ve věži, v pokoji naproti mému.      Víc než úspěšný inženýr chemie mne ale znepokojoval a zajímal jiný spisovatel, kterého bylo možno téměř v kterékoliv denní době vidět, jak osaměle sedí na čelní straně stolu prominentů, jako by hledal společnost a zároveň se jí chtěl vyhnout. Byl to bezpochyby nejen ten nejznámější, ale i nejvýznamnější spisovatel mezi obyvateli zámku a já sama jsem znala jeho jméno od té doby, co jsem uměla slabikovat písmena na hřbetech knih v knihovně svých rodičů. Malý, podsaditý, s kulatou hlavou končící v mohutném podbradku měl tělesné formy spokojeného člověka. A přesto jako by byl obklopen aurou smutku a melancholie. Když tak osaměle seděl u velikého stolu, mohl se člověk domnívat, že právě vstal od psacího stolu, aby si udělal malou přestávku. Všeobecně se ale vědělo, že psát nemůže, řadu let už nenapsal ani řádku a žije na dluh fondu spisovatelů, který mu vyplácí stále nové zálohy na neexistující díla. Byl to právě on, kdo nejvíc přispěl ke špatné pověsti spisovatelů na zámku. A byl to on, kdo byl míněn, když se šuškalo o spisovatelích, kteří se nechají vydržovat státem.      Nebylo to ještě tak dávno, kdy byl jako předseda svazu spisovatelů a člen ústředního výboru mocným, obávaným, mnohými nenáviděným mužem. Na svědomí sice nikoho neměl, ale nikdy se taky nezastal nikoho z odsouzených kolegů ani se nepokusil v jejich prospěch intervenovat. Místo na čelní straně stolu prominentů bylo ale teď všechno, co zbylo z jeho dřívější slávy. A nebylo nikoho, kdo skutečnost, že nemohl psát, nespojoval s jeho dřívější pozicí na straně moci. Choval se sice stejně jako ostatní lidé, chodil, jedl, pil, bavil se s druhými, a dokonce se někdy i smál, ale člověk měl přesto pocit, že všechny tyto úkony provádí jen prázdná slupka člověka, kterým kdysi byl.      Jistě že mnozí z jeho kolegů cítili uspokojení nad jeho pádem a v duchu se z toho těšili. Ve mně ale pohled na něj, jak tu seděl až do morku kostí obnažený ve své autorské nemohoucnosti, vzbuzoval jen soucit a strach. Protože jeho příběh se mohl stát i příběhem mým, kdybych se někdy zpronevěřila zásadám spisovatelského povolání.      Často jsem se sama sebe ptala, proč právě on byl tak tvrdě potrestán. U stolu prominentů seděli přece i jiní, kteří se stejně jako on nezastali ohrožených kolegů a nevystoupili na jejich obranu a stejně tak podepsali prohlášení, která vyžadovala přísné a ještě přísnější tresty pro domnělé viníky. Ti ale psali a publikovali dál bez jakékoliv vnitřní překážky. Mělo to snad znamenat, že tvrdost trestu odpovídala míře talentu? Nebo to byl výraz jeho přece jen citlivého svědomí, které nakonec nevydrželo tlak, kterému se sám vystavil? Takže spíš, než že byl svržen, se propadl sám do sebe, jako by se i v tom nakonec projevila síla jeho spisovatelského obdaření.      Odvahu zasazovat se o ohrožené spisovatele měl ze spisovatelů, kteří žili na zámku, jen jediný. Byl to už nemladý člověk spíš drobné postavy a neklidných pohybů, s hlavou ne nepodobnou čertům z pohádek, nohama fotbalisty a srdcem dítěte. Po úrazu nemohl ani on už psát, to ale nebylo důležité, protože on sám každým svým slovem svět kolem sebe proměňoval v báseň, přestože v životě nenapsal jedinou strofu.      Jeho dílo stejně jako on sám už náleželo minulému času. Ještě si ji ale stále nesl v sobě, tu vizi lepšího světa, o který se ve svém mládí zasazoval a který se mezitím stal neblahou skutečností. Snad právě proto tolik pil, aby unesl dějiny a zklamání, které mu připravily.      Ačkoliv to byl významný spisovatel, nepatřil mezi prominenty a ze svého přesvědčení neměl nikdy žádné výhody. Každé ráno prošel jako čistý bloud jídelnou a sledován posměšnými pohledy prominentů rozhazoval od stolu ke stolu drobná čtyřverší a laskavá slova, jako by tím chtěl něco napravit. Když jednoho dne obdařil jedním ze svých ranních pozdravů i mne, byla jsem nejen překvapena, ale nedovedla si to ani vysvětlit. Že jsem sice nevýznamná, ale nicméně mladá žena, mne nenapadlo.      Ze svého pozorovacího stanoviště v rohu jídelny jsem nenabyla dojmu, že by na pověstech, které o životě v zámku kolovaly na veřejnosti, bylo něco pravdy. Nekonaly se tu žádné pitky ani hlučné zábavy, slavilo se jen zřídka a nikdy se, pokud jsem to mohla posoudit, nepilo přes míru. Spíš než bohémy zdál se být zámek obydlen měšťáky. Hodně se tu sice klábosilo, ale téměř nediskutovalo a už vůbec ne, jak jsem očekávala, o literatuře. Jak se zdálo, literatura spisovatele na zámku nijak zvlášť nezajímala. {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Jediné, o čem se pravidelně diskutovalo, byly televizní pořady, jejichž sledování bylo jakýmsi každovečerním rituálem, jemuž v obrovském křesle stojícím přímo před televizorem předsedala zasloužilá a všeobecně uznávaná překladatelka z francouzštiny, která s elegantním gestem, jako by v ruce držela pero, kouřila jednu cigaretu za druhou, až se zdálo, že z nich saje úsudek o tom, co právě viděla na obrazovce.      Jak jsem ale brzy zjistila, na zámku přece jen existovalo něco jako intimní život a odehrával se dokonce v mém nejbližším okolí. Přibližně dvakrát v týdnu, když jsem šla odpoledne na procházku, stála na prádelníku vedle dveří pokoje proti mně, v němž bydlel onen spisovatelsky úspěšný inženýr chemie, na stříbrném podnose pečlivě aranžovaná studená mísa. Pak jsem si mohla být jista, že na schodech, ve dvoře, nebo nejpozději u vrátnice v průjezdu potkám vyparáděnou mladou ženu, která nejistě, ale odhodlaně směřuje ke vchodu do věže. Byla to pokaždé jiná mladá žena, ale všechny si byly k nerozeznání podobné svým krokem plným dychtivého očekávání stejně jako bílými pečlivě vyžehlenými blůzami s mnoha volánky, nakadeřenými vlasy a svou očividnou snahou zalíbit se a udělat dojem. Člověk si je mohl snadno splést s kuchyňskými pomocnicemi, které sem přišly hledat práci, kdyby v jejich obličejích nebylo vepsáno tolik naděje, s níž by se nikdo neucházel o místo v kuchyni.      Když jsem se pak po dvou hodinách vracela zpátky, téměř vždycky jsem v bráně potkala tutéž mladou ženu, pomačkanou blůzu se zplihlými volánky nedbale zastrčenou do sukně, rozcuchané vlasy nepozorně stažené do uzlu a obličej, z něhož jako by bylo vymazáno očekávání, se kterým sem přede dvěma hodinami směřovala. A na prádelníku vedle dveří do inženýrova pokoje ležela stříbrná mísa, na níž se válelo několik unavených listů salátu a zbytků petržele.       Samozřejmě že jsem si předsevzala, že dva měsíce v domově spisovatelů využiji ke psaní. Čas k práci tu byl také bohatě vyměřen. Nejvíc času a úsilí mě ale stálo překonávání pocitu mé vlastní nedostatečnosti. Každá věta, kterou jsem napsala, a já jsem psala po větách, ne v odstavcích, se mi dřív či později přestala líbit, některá spojení mi připadala nesmyslná hned. A když mi napadla vhodná formulace, ukázalo se nejpozději při jejím napsání, že se ve větě dvakrát opakuje totéž slovo. Co mi připadalo dobré večer, bylo ráno k ničemu, co se mi líbilo ráno, neobstálo večer, jako by záleželo i na tom, z které strany na popsanou stránku dopadne denní světlo.      Hodiny jsem tak často seděla jako ochromená strachem z prázdného papíru a čekala na první větu. Lépe se mi dařilo, když jsem psala mezi řádky na už popsané stránky. Ze všeho nejraději jsem ale popisovala útržky papíru, pomačkané obálky z dopisů nebo umolousané malé kartičky, které se už dlouho válely někde na mém psacím stole, na nichž se zřejmě časem a stupněm jejich ušmudlanosti odpor prázdné plochy snížil na minimum.   Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, orální historička a editorka, se narodila v Brně a od roku 1969 žije v Německu. Publikuje od šedesátých let, zejména sociologické studie, eseje a prózu. Píše česky i německy. Je autorkou biografií Sidonie Nádherné (2010), české a evropské osobnosti, jejíž život se odehrával na pozadí první poloviny 20. století, jejího bratra Johannese (2014) pohybujícího se v okruhu Franze Kafky a české novinářky Mileny Jesenské (1996). Kniha V ohnisku nepokoje (2003) obohacuje kafkovskou literaturu o pohled na spisovatelovu rodinu. Próza Dvojitá kaple (1991) je autorčiným osobním vyznáním a popisuje její cestu sebepoznání. V textu Co by dělal Čech v Alsasku? (2011) sleduje alsaskou stopu Jiřího Weila. Žena za socialismu (2017) je překladem sociologické monografie vydané původně v Německu. Dlouhodobě a systematicky se zabývá česko-německými vztahy. Připomeňme rozhovory s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001) nebo publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010).   Nakladatelství PROSTOR, 2019, 224 stran, 1. vydání

Čas načtení: 2024-02-14 15:30:00

Na tato 4 znamení čeká do konce února velké zklamání

Zklamání je běžnou součástí života. Budete právě vy patřit mezi čtyři znamení zvěrokruhu, na která čeká už do konce února? A víte, jaký je nejlepší způsob se s tím vypořádat?

Čas načtení: 2019-11-11 08:40:42

Hledání levice v roce 1989: Pohled na reformní proud uvnitř KSČ

Od pádu komunistického režimu v Československu náš již dělí tři desítky let. Od té doby byla vydána řada publikací, studií různé kvality, které se tímto zlomem zabývají. Zde se soustředíme na málo známý obraz hledání a tápání skupiny lidí, kteří věnovali mnoho energie tomu, aby období přestavby směřovalo k reformě tehdejšího reálného socialismu, tehdy ještě komunistické strany, která již ztratila svoji funkci jako politická strana. Uvědomovali si, že s překonáním režimu zatíženého řadou historických problémů, křivd, včetně zločinů, může dojít i k eliminaci toho pozitivního, co bylo za dobu po r. 1948 vybudováno. Představovali významnou část intelektuálního potenciálu lidí, ať v řadách komunistické strany, či nekomunistické opozice, nejen šedé zóny. Historie tohoto proudu je dodnes prakticky nezmapována, pro veřejnost to pak zejména ve sdělovacích prostředcích vyznívá, jako by skutečně všechno bylo v rukou vítězů sametové revoluce.  Kdo je levice? Názory na to, kdo tehdy koho považoval za autentické levicové hnutí, se ovšem lišily. Za jediné autentické a důsledné síly levice v Československu krátce před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 byla podle stati v časopisu Levé alternativy „Polarita“ považována levicová politická hnutí, která vznikla jako nezávislé struktury ještě před listopadem 1989, tj. Levá alternativa, Československé anarchistické sdružení a Obroda – Klub za socialistickou přestavbu. Ty se nacházely zcela mimo komunistickou stranu. Možnosti a vliv levicové opozice v období akutní krize a rozpadu byrokratického socialistického systému nelze přeceňovat, je nutno si uvědomit, že ji představovaly nepříliš početné skupiny, zejména inteligence, které byly velice heterogenní. Samotný pojem levice, jakož i reformní komunisté byl pro veřejnost, která se podílela na statisícových mítincích v listopadových dnech roku 1989, do jisté míry vágním, zprofanovaným, rychle zastíněným občanskými hnutími v čele s Občanským fórem. Pojem levice byl spojován především s poraženým režimem. Byl to pojem v podstatě pro velkou část společnosti odepsaný. Nekonstituovaná, heterogenní levice tedy nemohla sehrát nějakou vysoce významnou roli. Navíc prohrála souboj o čas. V procesu rozpadu systému, který sám sebe deklaroval jako levicový a socialistický, byli představitelé části opozičních levicových skupin integrováni do občanské opozice jako celku (např. Obroda, vznikající sociální demokracie atd.), ve smyslu souborného hnutí. Institucionální krize postihla celou KSČ, ne tedy pouze její reprezentaci. Označením institucionální krize však budiž vyjádřeno, že nejde o totální kolaps této strany, která přestala být stranou politickou a stala se státostranou, ale právě o kolaps principů a fungování její organizační vybavenosti, výbuch neschopnosti nomenklatury, která sledovala jako každá jiná zájmová skupina své cíle. V nižších složkách se tento kolaps projevil ochabnutím aktivity, neschopností jakékoli racionální akce, v důsledku očekávání příkazu, či rozhodnutí „shora“, které však již nikdy nepřišlo. Domácí hospodářské potíže, narůstající krize sousedních států sovětského bloku, deklarovaný politický obrat vedení KSSS a zklamání z neochoty sovětských perestrojkových vůdců vyjádřit se k roku 1968 na základě teze o nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu, na straně druhé i mezinárodní situace, která se vyznačovala neústupností Západu a slábnutím sovětského bloku, rychle rozrušovaly kvazi stabilitu československého normalizačního režimu. I mezi původně jednotnými normalizátory se rozhořel urputný zápas o nové přerozdělení mocenských pozic.  Vývoj veřejného mínění v 80. letech Normalizační režim přestal plnit základní podmínku jakési nepodepsané, ale většinou akceptované „společenské smlouvy“, totiž zajištění trvalého růstu životní úrovně, a tím se i uvolňovala jeho materiální závislost a zainteresovanost na něm. Obyvatelstvo přestávalo mít zájem na jeho existenci, jak to naznačují i výsledky průzkumů veřejného mínění o vedoucí úloze KSČ. Tím se otevřeně začala projevovat kritičnost k politickému systému v ČSSR; téměř jedna polovina respondentů jej považovala za nedemokratický. Dlouhodobě narůstala nespokojenost se způsobem uplatňování vedoucí síly strany. Jestliže v roce 1986, kdy tato otázka byla poprvé položena, považovalo vedoucí úlohu KSČ za důležitou 67 % respondentů a 23 % za nedůležitou, pak v červnu 1989 odpovědělo kladně již jen 41 % a záporně 37 %. Na tuto otázku odpovídali občané i na přelomu listopadu a prosince 1989 (již v podstatně jiné atmosféře, kdy už se mohli vyjadřovat bez zábran). Souhlas s vedoucí úlohou KSČ vyslovilo pouze 14 % a nesouhlas celých 82 % respondentů. Sociolog Miroslav Vaněk dospěl k závěru: „Údaje za čtyři roky před sametovou revolucí potvrzovaly všeobecnou nespokojenost a odklon občanů od KSČ.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Akutní krize a rozpad režimu Pro kriticky založenou část komunistů byl nepřijatelný způsob, jakým vedení strany reagovalo na události v Polsku, nejnověji volby do Sejmu v červnu 1989, vývoj v Maďarsku, jeho způsob posuzování pozice vedení SED v čele s Erichem Honeckerem v NDR, způsob vyrovnávání se s faktem, že v zemi stoupá aktivita opozice, vliv disentu (zejména po uveřejnění Několika vět) i jakým způsobem vedení proti opozici postupuje. Souhrnně řečeno, se však již jednalo o něco jiného. Slovy Oskara Krejčího, tehdy politického poradce předsedy vlády Ladislava Adamce: „Na jaře 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu“. Kolaps režimu byrokratického socialismu v Československu v roce 1989 byl součástí podstatně širšího geopolitického procesu, který již probíhal řadu let, šance obnovení socialismu byly ztraceny potlačením pražského jara a následným vývojem v 70. letech.  Reformní směry uvnitř komunistické strany a jejich osudy Je nutno souhlasit s obecným zjištěním Anny Grzymala-Busse, že reformní úsilí uvnitř KSČ v 80. letech prakticky prošlo bez ohlasu stranických orgánů, tím spíše veřejnosti. Převládala představa, že „KSČ byla stagnujícím, nereformovatelným hrochem, skutečným projevem zkostnatění po pražském jaru 1968 a následných stranických čistkách“. Autorka ovšem dodává, že i přes tristní situaci této státostrany vzniklo několik pokusů usilujících o reformy, resp. směřujících k reformám, pochopitelně v letech 80. Reformní proudy uvnitř KSČ, pokud je takto podmíněně nazýváme, protože jejich skutečný vliv na aparát a vedení byl velice slabý, až mizivý, představovaly spíše „ostrůvky“ tvořené jednotlivými skupinkami, jejichž kontakty, spojení, spolupráce, společné diskuze, s výjimkou v Praze, byly zprvu slabé. Tvrdé vystoupení jednotek VB proti demonstrantům na Václavském náměstí v Palachově týdnu v lednu 1989 vyprovokovalo řadu členů strany k napsání protestních dopisů, které adresovali přímo generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Mezi ostré kritiky náležel i Miloslav Ransdorf, vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV, který se podílel na přípravě petice podepsané více vědeckými pracovníky v téže věci. Ransdorf zaslal i „přestavbový dopis“ L. Adamcovi, jehož jádrem bylo směřování „…k ústavním změnám a škrtnutí článku 4 ústavy“. V únoru 1989 zejména v Praze proběhla řada vášnivých diskuzí např. na ČVUT, mj. i v sále Dopravních podniků, kde se v rámci perestrojkové atmosféry ostře kritizovala neschopnost vedení KSČ využít manévrovací prostor, který stále existoval.  Jednotliví reformisticky orientovaní členové strany si byli vědomi své roztříštěnosti, neschopnosti vystoupit jako celek.  Stranické vedení připravovalo návrh nové ústavy, další hospodářské reformy, které měly být odstartovány v lednu 1990. Přípravy však probíhaly více utajeně, natož aby se o rozsahu reforem a jejich klíčových bodech veřejně a otevřeně diskutovalo. „Veřejnost se ovšem nedověděla o připravené ekonomické reformě, ani o návrhu ústavy, kde byly velkorysé garance politických a občanských svobod, včetně akceptování vídeňských konvencí o lidských právech. Skutečností je, že jejich přijetí Marián Čalfa spíše brzdil, stejně jako opuštění článku 4 Ústavy ČSSR,“ jak napsal Miloslav Ransdorf. Tyto nezveřejněné materiály nemohly mít pochopitelně žádný ohlas ve stále kritičtější veřejnosti, ve které se již zvedaly hlasy odporu, byť početně zdánlivě slabé. Naopak vedení strany postupně zostřovalo pronásledování snad jediného potenciálního partnera reformních komunistů, hnutí Obroda (klubu pro socialistickou přestavbu). Je zřejmé, že mezníkem pro vývoj nekomunistické opozice byla setkání Václava Havla s Alexanderem Dubčekem na jaře 1989 a tvrdý postup bezpečnostních orgánů proti Obrodě v červenci 1989. Společnost Bohumíra Šmerala Chronologicky nejdříve vcházel do povědomí (v rámci Prahy) diskusní klub, neformální sdružení levicově orientovaných občanů, převážně komunistů, které vzniklo v průběhu jara-léta 1989. V létě 1989 se rozhodli ustavit Společnost Bohumíra Šmerala. Ještě před tím skalní stalinisté zamýšleli vytvořit Společnost Klementa Gottwalda, což nenašlo velkou odezvu. Naopak myšlenka utvořit jádro pro reformu strany s odkazem na dílo a politickou činnosti B. Šmerala, významného představitele české sociální demokracie a zakladatele v dobách Rakouska-Uherska, KSČ ohlas měla. Její aktivní jádro opět tvořili někteří pracovníci Městské politické školy KSČ v Praze (v Praze – Karlín), Kabinetu politické výchovy (Karoliny Světlé), Miloslav Ransdorf z Prognostického ústavu ČSAV i z jiných výzkumných institucí mimo stranická zařízení, jakož i užšího okruhu dalších sympatizantů, ze všech částí společnosti, především intelektuálů všech profesí, resp. inteligence. Klub byl budován na neformálním základu. Počet členů dosáhl na podzim něco málo přes stovku osob, spojovaných především osobními vazbami. Prostor pro zasedání poskytla MPŠ KSČ v Karlíně. V průběhu roku 1989 probíhaly ve Společnosti neformální diskuse, přidávali se i další zájemci. Radim Valenčík získal skupinu lidí z Vysoké školy ekonomické, mezi nimi i Miroslava Ševčíka a další. Konflikty vznikaly kolem diskusí k programovým otázkám. V diskusích předkládal řadu konceptů a návrhů Miloslav Ransdorf. Požadoval v nich též zrušení výsledků stranických pohovorů z roku 1970, ustavení „opozice v rámci partaje“, možnost spolupráce s již existující Obrodou. V období do listopadu, pokud se nám podařilo zjistit, Společnost nevydala žádné prohlášení, jímž by se veřejně prohlásila za reformní skupinu, resp. zveřejnila své stanovisko k některým problémům, kterými společenský vývoj překypoval. Na podzim 1989 se klub připravoval k oficiálnímu ustavení, byly připravovány i základní programové dokumenty, jejichž autorem byl opět M. Ransdorf, ve spolupráci zejména s Rudolfem Převrátilem, Miroslavem Grossmannem, Pavlem Smutným a dalšími. V říjnu 1989 se v bytě M. Ransdorfa konala pracovní porada organizátorů, kteří se dohodli na oficiálním ustavení Společnosti. 14. listopadu 1989, kdy měl být rozpuštěn Prognostický ústav ČSAV (?) nadřízenými orgány (?), se vedení Společnosti dohodlo, že v průběhu dvou týdnů by se měla změnit v oficiální stranickou platformu. Je do jisté míry příznačné, že první oficiální vystoupení přišlo pozdě, v době, kdy již kritická slova Společnosti vyzněla zcela jinak. Zástupci klubu si totiž 13. listopadu objednali místnost v Domě politické výchovy MV KSČ na první veřejné zasedání klubu, a to na 27. listopadu. Termín byl směřován před den lidských práv 10. prosince, kdy se očekávalo vystoupení opozice. Byla to z pohledu snah reformních komunistů „fatální chyba“? V duchu „všechno pozdě?“ Ransdorf ve svých pamětech později připomněl, že v napjatých dnech, které následovaly po 17. listopadu, „pochopil, že KSČ nemá žádný krizový ani ústupový scénář. Moc vyvanula z budovy ÚV neskutečně rychle, až to opozici zaskočilo“. Demokratické fórum komunistů Události 17. listopadu 1989 podnítily členy klubu k urychlenému, ale opožděnému vystoupení. Řada z nich hned poté, co se dozvěděli, co se stalo onoho večera na Národní třídě, rozvinula velice intenzivní činnost. V prvním týdnu sametové revoluce, kdy na Václavském náměstí demonstrovalo denně až sto padesát tisíc lidí, členové Společnosti horečně diskutovali, snažili se zhodnotit situaci, připravovali programové prohlášení, zatímco vedení strany dále mlčelo. Členové Šmeralovy společnosti se sešli 27. listopadu, aby se dohodli na přejmenování společnosti na „Demokratické fórum komunistů“, jež mělo působit v rámci komunistické strany. Současně DFK vydalo prohlášení a programové teze. V prohlášení se mj. uvádělo: „Sympatie k myšlenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Avšak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Varšavské smlouvy a následující tzv. normalizace zasadila takovým snahám těžkou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila tisíce občanů, kteří se pro obrodný proces angažovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. Lží a zastrašováním byla umlčena většina členské základny strany a společnosti vůbec. Uvědomujeme si, že mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky strany a nejednou jej vyjádřili. Většina však zatížila své svědomí tím, že nenašla odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, lži a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci všech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost může jen těžko obejít. Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatíženou diskuzí v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, že tato platforma zároveň napomůže k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.“ Období, kdy z KSČ odcházely statisíce členů (kteří byli jejími členy s velice diferencovanými motivacemi), další desetitisíce hledaly cestu pro pochopení vývoje, pro podporu společenských změn, tu však chápaly jako podporu společnosti sociálně spravedlivé. Na základě výzvy prvního prohlášení se hlásily do DFK tisíce osob. Údaje, které uvádí polská autorka Anna Grzymala zřejmě nejsou přehnané, tj. odhad mezi 10–60 000, i když bychom se klonili spíše ke středu uvedeného údaje. Dokumentují tak do určité míry stav tehdejší mysli ne nevýznamného počtu členů i nečlenů KSČ, levicově orientovaného, kritického intelektuálního potenciálu společnosti, kteří viděli význam zvratu po 17. listopadu do značné míry ve smyslu cesty socialistického, resp. sociálně demokratického rozvoje. Sympatizanti DFK (ještě stále uvnitř strany, ale co to znamenalo v dynamicky se vyvíjející situaci) se hlásili z řady míst v České republice, na Slovensku bylo zastoupení nižší, i vzhledem k poněkud jiné situaci. Mezi původní cíle skupiny, vtělené i do programového prohlášení náležela revize a přehodnocení roku 1968, smetení normalizačního Poučení z krizového vývoje. Současně byl položen požadavek přetvořit stranu v duchu reformních komunistických stran v Polsku a Maďarsku. V polovině prosince 1989 se DFK vyjádřilo pro přímé volby prezidenta republiky. 14. prosince demonstrovalo před budovou ÚV KSČ a redakcí Rudého práva. DFK mělo podle původních představ působit jako frakce v rámci komunistické strany, o dva týdny později se představy změnily v pojetí působení DFK uvnitř strany a mimo ni. Názory uvnitř se rychle diferencovaly, zejména v otázce, zda setrvat v KSČ, či odejít. Rudolf Převrátil a další se vyjadřovali pro činnost DFK mimo stranu, Ransdorf naopak prosazoval názor, že DFK musí zůstat v rámci KSČ a „podílet se na její přeměně, pokud možno být motorem tohoto procesu“. Cílem bylo otevřené pojetí komunistického hnutí, spojující úsilí o obnovu, současně s kontinuitou. Co se týká analýzy občanské společnosti, navazovaly v mnohém programové teze DFK zejména na myšlenky Antonia Gramsciho. Jedním z významných spoluautorů tezí byl Ransdorf. Programové teze DFK obsahovaly mnoho z filozoficko-politických úvah M. Ransdorfa. Zejména se jednalo o pasáže „Socialismus a moderní civilizace“ a „Socialismus a nová společenská racionalita“. V části, která se týkala hospodářské problematiky, Ransdorf rozvinul koncept československé hospodářské reformy pro 90. léta vypracovaný v Prognostickém ústavu. DFK v listopadových dnech 1989 vyvíjelo relativně silný tlak na modernizaci KSČ. „Sjezd bezvýchodnosti.“ Mimořádný sjezd KSČ 19.–20. prosince 1989 DFK vyvíjelo v hektických dnech po 17. listopadu velký tlak na modernizaci KSČ, své slovo se pokusilo pronést i na sjezdu KSČ, který probíhal 19.–20. prosince 1989 a jehož se zúčastnilo na 1 530 zvolených delegátů. Proběhl v nedávno zbudovaném pražském sjezdovém paláci (nyní Kongresové centrum). Režie tohoto jednání byla v rukou špičkových funkcionářů Socialistického svazu mládeže (SSM), zejména Vasila Mohority, Širokého. Sjezdu se zúčastnilo 50 zástupců DFK jako pozorovatelé. DFK vydalo v průběhu sjezdu několik čísel Sjezdového zpravodaje DFK). Zástupci měli ovšem velice malé možnosti prezentovat své názory z tribuny sjezdu. Byli často napadáni účastníky sjezdu jako rozbíječi strany, a to ve velice ostrých diskuzích. Přesto však DFK bylo jako takové vedením sjezdu méně a řadou delegátů daleko více respektováno a jeho tiskové konference byly sledovány se zájmem. DFK požadovalo na sjezdu frakční status, organizace DFK měly mít status základních stranických organizací, k dispozici jim měl být malý aparát, časopis, část finančních prostředků strany. Z těchto požadavků nebylo prakticky splněno nic. DFK svedlo neúspěšnou bitvu na sjezdu, těžko se mohlo prosadit, když kromě jediného vystoupení svého mluvčího nedostalo více slovo. Se závěry sjezdu DFK vyjádřilo nespokojenost. Mezi názory jednotlivých členů DFK, kteří se účastnili prosincového posledního sjezdu KSČ, byly značné názorové rozdíly, odpovídaly i onomu opožděnému hledání, jak reagovat na rychle se vyvíjející politický vývoj. DFK reagovalo na „sjezd bezvýchodnosti“ dalším kritickým prohlášením a rozhodnutím zahájit budování nových organizací DFK v regionech. Tento tlak však přišel pozdě, až po rozhodující události 17. listopadu, kdy výbuch občanské nespokojenosti (ať už byl iniciován nebo ne) rozmetal představy o reformních změnách. Dynamika společenských a politických změn nabrala zcela jiné tempo a postupně také orientaci, rychle se zde objevil nový, silný společenský proud. Pochopitelně v tomto proudu uvnitř komunistické strany mnozí členové strany, včetně některých jeho zakladatelů, viděli pouze určitý odrazový můstek, kterým by se dostali mimo stranu, a tak by se v očích kritické demokratické veřejnosti „očistili.“ Řada z nich se domnívala, že tempo polistopadové obnovy komunistické strany je pomalé, a proto přistupovali i k zakládání jiných politických subjektů. Samotné DFK se počátkem ledna 1990 začalo rozpadat, jeho vliv rychle slábl, sympatizanti přecházeli do jiných uskupení odštěpujících se od komunistické strany.  Tříkrálové jednání DFK 6. ledna 1990 Více než 2 500 sympatizantů a aktivistů z celé České republiky se sešlo na jednání 6. ledna 1990 v Praze. Přítomni také byli zástupci KSČ a Obrody. Atmosféra na setkání byla velice vzrušená. Ze zástupců Koordinačního výboru DFK zde byli mimořádně aktivní Rudolf Převrátil, Jaromír Sedlák, Pavel Smutný, Milan Maršálek, J. Maczner a Ladislav Zvolský.  Čilá aktivita DFK přišla jednoznačně pozdě. Výbuch občanské nespokojenosti smetl všechny představy o reformách starého systému a společenská změna nabrala zcela jiný kurs. Kromě toho bylo zřejmé, že řada lidí neviděla v tomto hnutí nic jiného nežli můstek jak vystoupit ze strany. Pro jiné bylo tempo obnovy komunistické strany příliš pomalé, částečně oprávněně. Po dlouhém váhání se Koordinační centrum DFK rozhodlo 26. ledna 1990 politický proud, který představovalo, budovat jako samostatnou moderní levicovou politickou stranu. Současně se formovalo několik skupin, které se pokusily představit své narychlo formulované programy se socialistickým zaměřením. Podle názoru členů strany „DFK byla houba, která umožňovala, aby se KSČM stala masovou stranou“. Zklamání z neúspěšného startu DFK vedlo k další diferenciaci. Nejdříve se odštěpila skupina, která si dala název Nezávislá levice, poté Československé demokratické fórum, které se jediné zúčastnilo parlamentních voleb v červnu 1990. Zřejmě největší část, především členstvo mimo Prahu, zůstalo v KSČ, nyní již KSČM. {/mprestriction}  Autor je historik a působí v Historickém ústavu AV ČR. 

Čas načtení: 2024-09-27 11:01:00

Apple vstupuje do éry! Přichází revoluce, nebo další zklamání?

Přes počáteční zklamání z iPhonu 16 zůstává dlouhodobý růstový potenciál Applu silný. Analytici předpovídají, že inovace v oblasti umělé inteligence přinesou společnosti nové růstové příležitosti. Článek Apple vstupuje do éry! Přichází revoluce, nebo další zklamání? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2019-08-20 20:53:40

Ne vždy se cvičit sám vyplatí. Trenér hlídá cviky i vaše zdraví

Jaká je největší chyba sportovců - samouků? Odkoukat cviky na sociálních sítích nebo z internetových videí a vrhnout se bezhlavě do cvičení. Člověka, který se sice s dobrým úmyslem, ale bez znalostí, pustí do cvičení, brzy čeká zklamání. V tom lepším případě na sobě nebude pozorovat změny tak rychle, v tom horším přetíží některý ze svalů nebo kloubů a bude trpět bolestí. Bolest, zklamání i nulové výsledky pak často vedou k tomu, že přestaneme cvičit úplně.

Čas načtení: 2020-04-19 18:32:40

Jak si vybírat filmy o pomstě

Filmy se dělí na ty, které nás zajímají, a na „blbosti“. Nejsme-li zrovna filmoví vědci, vybíráme si do značné míry amatérsky. A já se ptám: „Podle čeho?“ Pokusme se to vzít popořádku. Hodně lidí si vybírá film podle herců. Či pouze herce. Na tom principu stál a stále dost stojí hollywoodský „systém hvězd“. A co to vlastně znamená? Všichni víme. I to, že Tom Cruise je ikona, proti které se konkurenční studio každoročně bojí nasadit tzv. letní blockbuster, protože by jej charisma tohoto herce přebilo. Není tudíž ani moc divu, že máte osoby, které prahnou – i zpětně – vidět všechny snímky, kde se Cruise objevil. I jen mihl. A pro některé to tedy pak může být zklamání. Zas tak dobrým hercem totiž Tom Cruise nikdy nebyl. Podobně diváci zapínají televizi ve chvíli, kdy dávají něco s Clintem Eastwoodem, Jeanem-Paulem Belmondem, Gene Hackmanem, Anthony Hopkinsem, Steve McQueenem, Liamem Neesonem, Peterem Sellersem. To jsou zavedené firmy, i když ve svých raných filmech, ano, někdy taky zklamou. A najdou se bláhoví lidé, kteří viděli kvůli Eastwoodovi všechny díly starého seriálu Rawhide (a že jich je několik set). Další možnost výběru? Podle režiséra. A nemusí tak, říkám, vydělovat filmy jen úplní fajnšmekři (anebo dokonce snobové). I nejjednodušší člověk, kterému pouštíte cokoli od Hitchcocka, přece velmi rychle pozná, že je to „stavbou“ nějak lepší. Podobnou zárukou jsou dnes třeba Spielberg či Nolan. Dost intelektuálským výběrem filmu, na který se budu dívat, je ovšem výběr dle autora předlohy. Tak například byl tvůrcem původní knihy Arthur Conan Doyle, i „musíme“ vidět všechny adaptace jeho Ztraceného světa i veškeré existující filmy se Sherlockem Holmesem, které se již dnes stěží dají spočítat. Lze se však, uznávám, systematicky dívat i na adaptace děl Dostojevského, to je samozřejmé. Ale lovci, kteří přistupují k filmům takto, bývají nejčastěji zklamáni. Herec Cruise či režisér Spielberg, to jsou totiž sázky na jistotu. Ale která adaptace Robinsona je ta nejlepší? Někteří spisovatelé, dodejme, psali rovněž filmové scénáře, i vyskytnou se jejich fanoušci, kteří „jdou po filmu“ právě pro ono autorství. A tady opět pozor. Psát knihu – a psát hru či scénář, to je rozdíl. Veliký. A někteří – i dobří – autoři... to druhé zkrátka „nedali“. Ale pokud již měli slavné jméno, nechali je přesto v titulcích. Výběr podle režiséra, scénáristy (Vladimír Körner!) či dokonce autora předlohy je ovšem výběrem intelektuálským a daleko typičtější je onen „hvězdný“ výběr („Hraje v tom, prosím vás, ten starý, dobrý a osvědčený James Stewart?“) či výběr dle hlavní hercem představované figury. Figurou může být už zmiňovaný Sherlock, ale podobně populární jsou Tarzan či Dracula. Anebo hrdinové komiksů. Spiderman, Superman, Batman... Zrovna nedávno vyslovil dokonce kdosi názor, že je Hollywood v krizi, protože se už nechodí na charismatické herce, ale na tyto fiktivní FIGURY. Na druhou stranu... Občas dojde ke značnému ztotožnění herce a postavy. Hannibal Lecter je – například – Anthony Hopkins, i když nejen on (a viz prequel a televizní seriál), a Norman Bates z příběhu (románového, ale hlavně filmového) Psycho je jednoznačně totožný s Anthony Perkinsem. Ne že by filmaři Blochovu knihu neadaptovali znovu a s jiným hercem, ale... Úplně ono to nebylo. Asi jako poručík Columbo těžko najde někdy nového představitele. A ani ten inspektor Clouseau, a to píšu ve vší úctě ke Steve Martinovi, jej nenašel. Od figur teď přejděme – spolu s amatérským a neprofesionálním divákem – k historickým postavám. Takovou je třeba Napoleon. Jistě by se teď přihlásili jeho fanoušci, kteří viděli většinu filmů, ve kterých jej někdo hrál, a nesledovali ty snímky jen kvůli hercům (například Herbertu Lomovi), ale prvořadě kvůli Napoleonovi. Další jsou fanoušky literátů, a tak si například nenechají uniknout film o životech Enid Blytonové či Roberta Howarda. Je vůbec ještě na zemi spisovatel, o kterém film natočen nebyl? Pochybuji. A filmy se – samo sebou – natáčejí také o slavných zpěvácích a někdy ještě mohou hrát sami sebe. Či o slavných hercích, to se už podaří málokdy. A Richard Downey Junior – například – ještě před Dolittlem, Ironmanem a Holmesem dost obstojně a únosně zahrál Charlie Chaplina. Nemusí samozřejmě jít jen o historickou postavu – a film si někdo rád vybere prostě už na základě historické události, již chce vidět. Zde ovšem často klame název. Stalingrad pak nemusí podat celý, natož pak přesný obraz dotyčné bitvy, a Ztraceni v Mnichově nepředvádí mnichovské události v Československu, anebo aspoň ne přímo. A zrovna tak Spielbergův Mnichov není ani tak o vraždě izraelských sportovců, jako o lovu na jejich vrahy. Tím se dostáváme k žánrům, k výběru podle nich. Někdo rád snímky válečné, jiný špionážní. Někdo rád horor, někdo komedii. Je tu samozřejmě stále ještě western. Ale tahle řečiště jsou příliš široká, i skončeme úvahu u diváků, kteří si filmy... Ano. Kteří si filmy vybírají prostě podle toho, jakou jim poskytnou KATARZI. A jaké katarze mohou nastat, to asi všichni tušíme. To si už představit dovedeme. A vnímáno takto, jsou zde filmy akcentující erotiku, ale i filmy akcentující „jen“ zamilovanost. A jsou tu filmy, které vás umí neuvěřitelně napnout, po čemž se uvolníte, ale také ty, jež vás k smrti vystraší (po čemž si také odfrknete). A existují samozřejmě diváci, které přitahuje brutalita, anebo „aspoň“ násilí, a ti si nenechají uniknout Přání smrti s Charlesem Bronsonem a ani to „nové“ s Bruce Willisem (a ani je moc nezajímá, že se v obou případech jedná o adaptaci románu). U posledně zmíněných filmů se nicméně zastavme. Jsou to snad skutečně typičtí představitelé exploatačního násilí? Neřekl bych. Takovým filmem je spíš Delta Force (kde hraje Chuck Norris) či Komando (kde hrál známý rakouský kulturista). Přání smrti je jistě taky extrémně násilný film, ale zrovna tak příběh pomsty. A právě filmy o pomstě jsou nejspíš jednou z vůbec nejzajímavějších kategorií filmů. Stejně jako lidé, kteří je vyhledávají. Typickým představitelem té odrůdy je samozřejmě Zorro, příběh opravdu mnohokrát zfilmovaný, anebo Hrabě Monte Christo, ale pokud se na věc podíváme z gruntu od podlahy, užasneme. O pomstě... je ne snad většina, ale obrovská, věru že obrovská množina filmů. Jenže ne pokaždé si to zcela uvědomujeme. Ne vždy si přiznáme, že právě proto je máme tak rádi! A vezměte si – například – jen šermířské filmy s Jeanem Maraisem. Namátkou mě napadají tři: Hrbáč, Kapitán a Kapitán Fracasse. V prvním případě jde o adaptaci klasického románu Paula Févala, v posledním o adaptaci ještě daleko kvalitnější knihy Théophila Gautiera. Jen Kapitán vznikl „jen tak“, ale to nám nevadí, protože chceme ty filmy sledovat jako příběhy pomsty. Ve všech se vyskytuje padouch a dokážeme-li se příběhu zdravě oddat, počneme k němu posléze cítit nechuť, ne-li nenávist. Tento padouch je doplněn ještě několika „pod-padouchy“, tj. méně význačnými pohůnky, kteří nás štvou zrovna tak. A proč nás štvou? Samozřejmě proto, že se i PROJEVILI jako velicí hajzlové a – kupříkladu a před našima očima – zamordovali některou veskrze dobráckou, nevinnou postavu. A pozor! Pokud je tento mord vynechán nebo zastřen, naše nechuť a nenávist může zůstat vsáklá v nás a dostatečně se nevyvalí. Je velká chyba, když tohle scénárista a režisér zanedbají. Když však se to povede a my padoucha opravdu nenávidíme, neuvěřitelně se těšíme, až bude spravedlivě potrestán. Většinou zabit. I stane se! Jean Marais opět vítězí. Pomsta je dovršena, katarze také. A my? Probíráme se jako znovuzrození. Možná jsme teprve dítě, to je pravda (a mnoha dospělým už není dáno filmy takto mocně prožívat), ale rozhodně víme, že jsme si film vybrali dobře. Pouze pokaždé netušíme, proč se nám zamlouval hlavně. A co je nejpatřičnějším důvodem. Namlouváme si dokonce, že to bylo kvůli šermířskému Maraisovu umu. Či díky Maraisově ztepilosti. Avšak ta zabírá jenom na část diváků. My ostatní... Jsme na tom zkrátka jinak. Podlehli jsme vášni horší. Podlehli a... A zbaštili tvůrcům onu pomstu. I s navijákem. Vlastně nám to vybrali za nás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-26 13:11:15

Skončí 31leté čekání? Pokud bychom na konci května neměli žádnou trofej, bylo by to zklamání, prohlásil Hradecký

Gólman a kapitán Bayeru Leverkusen poskytl rozhovor časopisu Kicker, v němž mimo jiné řekl, že pokud by on a jeho spoluhráči nezískali v současném rozpoložení v aktuální sezoně žádnou trofej, bylo by to zklamání. Bayer zůstává ve hře o minimálně tři prvenství, Farmaceuti usilují o ligový titul, domácí pohár a triumf v Evropské lize. Fin by si nejvíce cenil triumfu v Bundeslize.

Čas načtení: 2024-02-27 11:46:01

Do Česka míří neobvyklá změna počasí. Je to zvláštní, tvrdí meteorologové

Pro někoho je to zklamání, pro jiné je to dlouho očekávaná zpráva. Podle meteorologů bude zima pravděpodobně trvat už jen několik dní. Koncem týdne by měly teploty dosáhnout 15 °C a v polovině týdne 17 °C. Meteorologové změnili své předpovědi konce zimy. Podle nich se můžeme se zimou rozloučit. ‚Někteří mohou být zklamaní, ale zima […]

Čas načtení: 2024-02-28 12:00:09

Velký únik Galaxy Z Fold 6: nový design je spíše zklamání, výbava nadchne

Máme vůbec první ucelené rendery očekávané skládačky Galaxy Z Fold 6 Samsung se pustil do mírného redesignu, hranaté strany připomínají Galaxy S24 Zklamáním jsou však rozměry, které jsou velmi podobné jako u předchůdce Skládací telefon Galaxy Z Fold 6 patří k nejočekávanějším telefonům tohoto roku. Samsung má před sebou velký úkol – nabídnout smartphone s tenkou konstrukcí, aby dokázal konkurovat výrobcům jako Honor, jejichž skládačky nabízí kvalitní a tenké zpracování. Nově uniklé rendery ukazují, že se mu to podařilo jen napůl. Přečtěte si celý článek Velký únik Galaxy Z Fold 6: nový design je spíše zklamání, výbava nadchne

Čas načtení: 2024-04-07 02:52:00

Manželka Korčoka: Nechutné, jak z muže dělali válečného štváče. Promluvil i syn Korčoka

V jejich tvářích bylo vidět zklamání podobně, jako ve tváři Ivana Korčoka. Manželka poraženého prezidentského kandidáta Soňa Korčoková připouští, že po náročné kampani a konci voleb přišla úleva, ale také zklamání. Kampaň považovala za nefér. Před slovenskými a českými novináři promluvil i Korčokův syn Marek.

Čas načtení: 2024-04-18 19:06:37

Zklamání z hospodářských výsledků ASML poslalo akcie dolů. Analytici zůstávají klidní

Výsledky ASML za první čtvrtletí nedosáhly odhadů. Podle analytiků je na vině nepravidelnost objednávek. Firma ani investoři se ale prý nemusí obávat. Článek Zklamání z hospodářských výsledků ASML poslalo akcie dolů. Analytici zůstávají klidní z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-04-27 12:00:01

Jan Hus: Kazatel proti sexu, který se vyhýbal lásce. Mohla za to prostitutka?

Nejslavnější a první husita se vyhýbal lásce. Co ho k tomu vedlo? Bylo snad za vším milostné zklamání, které jej zatvrdilo, a už potom odmítal další vztahy? Proti erotice kázal v Betlémské kapli, kde jednou kritizoval milostné výjevy na fasádách pražských budov. Nebo se mu nelíbilo, když Václav IV. nechal v Bibli vyobrazit ilustrace obnaženého panovníka mezi lazebnicemi. Může za to nešťastná láska Jako mladý student se rád bavil při různých kratochvílích. Dnes bychom řekli, že rád pařil a chodil po mejdanech. Podle tehdejších pramenů měl rád pěkné dívky a není vyloučeno, že navštívil nevěstinec.  Jeho nechuť k tělesné lásce mohla mít více příčin. Mohlo to být zklamání v lásce, což není vyloučené, protože titul nejkrásnějšího muže by nevyhrál. „Byl spíše pomenší, ruměných tváří, zřejmě mírně obézní, až kulaťoučký,“ popisuje ho Felix Krumlowský v knize „Husité, jak jsme je neznali“.  A proto je možné, že se nešťastně zamiloval, dáma jeho srdce jej osudově odmítla a on pak na všechnu lásku a sex s ní spojený zanevřel.  Poslední útočiště Mistra Jana Husa. Hrad Krakovec byl honosným sídlem, dnes se rozpadá Číst více Příčinou snad byla prostitutka Je tu ještě jedna alternativa, proč byl Jan Hus odpůrcem žen. V mládí při studiích se účastnil různých pitek, žranic a rád hrál šachy. Zde se nabízí vysvětlení, že při některých zábavách s kamarády byl hostem nevěstince a zamiloval se do prostitutky. Jak je známo, tyto lehké ženy přenášejí různé pohlavní choroby. Nakazil se snad Hus některou z nich? A to pak vedlo k jeho sexuální abstinenci a odříkání? První husita byl velký mravokárce Mistr Jan Hus nebyl takový svatoušek, jak se dělal, ale když dospěl, stal se z něho puritán. Po studiích začal působit jako kněz a „z někdejšího lehkomyslného a poživačného studenta se stal zanícený a upřímný moralista a mravokárce“, vypráví Felix Krumlowský. Kdy a proč nastal ten zlom, kvůli kterému zanevřel na ženy a veškerou lásku s nimi spojenou? Kostnický koncil řešil kromě Jana Husa i další problémy. Českého kazatele ale oficiálně k smrti neodsoudil Číst více Inspirace u Antikrista Kazatel se inspiroval u anglického reformátora Viklefa, který učil o dvou protipólech – o Bohu jako dobru a o Antikristu jako zlu. Viklefovo učení se stalo základem pro husitské hnutí. A zvlášť pak pojem Antikrist spojovali kališníci se symbolem papeže a katolictví. Bohužel se to nelíbilo katolické církvi, a proto svolala koncil v Kostnici, který měl vymýtit zárodky protestantských idejí. „Nenávist k učenému kacíři šla až za hrob. Kostnický koncil nařídil vyjmout Viklefovy kosti z posvěcené půdy a dodatečně je spálit,“ vysvětluje František Šmahel v knize „Husův proces v Kostnici“. Lehké ženy byly i v Kostnici Na Koncil se přišel podívat kdekdo a mezi mnohými pozvanými byl i Jan Hus se svými druhy. Podivoval se nad drahotou a plýtváním, všímal si okatých intrik a rytířských turnajů. Co ho však překvapilo nejvíce, to byly důvěrné schůzky mužů s nevěstkami. „Mravně pohoršeným členům Husovy výpravy byly trnem v oku zejména zástupy pištců, hudců, kejklířů a nevěstek, jichž se sem údajně mělo dostavit více než sedm set,“ dokumentuje Ulrich von Richental v „Kronice kostnického koncilu“. Potupná smrt s papírovou čapkou na hlavě Pro reformátora Husa byla Kostnice naplánovaný podraz. Již předem jej odsoudili. A bylo jasné, že bude popraven. Skonal potupnou smrtí na hranici, kde se udusil v ohni jako čaroděj s vysokou papírovou čepicí, na které byli vyobrazeni tři čerti.  „Když hranice dohořela, biřici srazili trup k zemi, kyjem roztloukli pozůstatky na malé kousky a znovu je vrhli do ohně. Na příkaz svých představených pak spálili též Husovu sukni i obuv, aby Čechům nezůstala žádná památka. Oharky s popelem naložili na káru, převezli je k blízkému Rýnu a rozprášili v jeho proudu,“ uvádí Ulrich. Prvního husitu chápeme jako mučedníka a hrdinu. Jeho stinná stránka, týkající se jeho vztahu k ženám, jej vlastně přivedla na hranici. Ale kdyby se držel zaběhnutých kolejí, nevybočoval z řady a byl jako ostatní duchovní, neproslavil by se a neodstartoval by ohnisko husitského hnutí. Možná nešťastná láska byla příčinou dlouhého období válek a nepokojů, jejichž následky pociťujeme dodnes. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jan Žižka by neměl radost. Poslední velká bitva husitů se odehrála u Křeče a skončila totálním fiaskem.

Čas načtení: 2024-05-01 07:07:16

Zklamání z výstavby na karlínském Rohanu. Vznikající domy jsou dílem starých nesmyslných předpisů

Proč projekt na pražském Rohanském ostrově vypadá tak, jak vypadá? Vznikal ještě podle původních předpisů, kterým se musely domy přizpůsobit. Článek Zklamání z výstavby na karlínském Rohanu. Vznikající domy jsou dílem starých nesmyslných předpisů se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-06-09 12:00:23

Samsung opět recykluje: z fotoaparátů u Galaxy Z Fold 6 budete zklamáni

Samsung rád používá stejné fotosenzory několik let po sobě Stejný osud potká i chystanou skládačku Galaxy Z Fold 6 Podle všeho dostane navlas stejné fotoaparáty jako minulé dvě generace Už jen pár týdnů nás dělí od premiéry nových ohebných smartphonů od Samsungu. Dřívější spekulace o levnější či naopak dražší variantě knížkového modelu Galaxy Z Fold se nakonec nepotvrzují, takže nám korejský gigant naservíruje klasiku – řadové pokračovatele předchozích generací. V minulých dnech jsme měli možnost spatřit jejich první tiskové snímky, nyní se k nám dostávají důvěryhodné informace o fotoaparátech vyššího modelu Galaxy Z Fold 6. Přečtěte si celý článek Samsung opět recykluje: z fotoaparátů u Galaxy Z Fold 6 budete zklamáni

Čas načtení: 2024-08-30 08:00:30

iOS 18.1 přináší úpravy fotek pomocí umělé inteligence. Češi ale budou zklamaní

V iOS 18.1 je zajímavá funkce pro odstraňování objektů z fotek Apple ji nazývá Clean Up, česky Vyčištění Nicméně v Česku nebude dostupná, stejně jako většina dalších funkcí z balíčku Apple Intelligence Apple nedávno vypustil třetí vývojářskou beta verzi iOS 18.1, jejíž ostré vydání je naplánované na říjen letošního roku. My všechny nové verze samozřejmě pečlivě testujeme. Součástí aktualizace je i nová funkce pro aplikaci Fotky nazvaná Clean Up (v češtině Vyčištění). Jak ale nejspíš tušíte, tuto pokročilou funkci generativní úpravy fotografií si uživatelé v Česku nevyzkoušejí. Na redakčním iPhone 15 Pro Max s iOS 18.1 a americkým Apple ID nám novinka funguje, na druhém iPhone 15 Pro Max s iOS 18.1 a českým Apple ID ale bohužel dostupná není. Přečtěte si celý článek iOS 18.1 přináší úpravy fotek pomocí umělé inteligence. Češi ale budou zklamaní

Čas načtení: 2024-09-09 12:00:05

Další zklamání pro fanoušky Apple? Generování smajlíků dorazí až v iOS 18.2

Obrazově generativní funkce Apple Intelligence dorazí později Apple s nimi počítá až pro prosincové vydání iOS 18.2 Pro aktualizaci iOS 18, kterou již celá řada z vás používá v rámci beta testu, nelze počítat s žádnými AI funkcemi. Ve skutečnosti budou rozředěny až do dalších, dílčích updatů. Apple sám již před časem potvrdil, že první AI funkce dorazí až v říjnu s aktualizací iOS 18.1. Teď to ale vypadá, že některé funkce plánované pro iOS 18.1 dorazí zase o trochu později. Přečtěte si celý článek Další zklamání pro fanoušky Apple? Generování smajlíků dorazí až v iOS 18.2

Čas načtení: 2024-09-10 13:26:01

Hollywood a jeho slavný chodník hvězd: místo luxusu najdete zdrogované bezdomovce

Chodník slávy na Hollywood Boulevard si lidé představují jako místo se zvláštní aurou. Očekávají čisté místo, kde si budou moci užívat atmosféry legendárního Hollywoodu. Jejich zkušenosti jsou ale v posledních letech diametrálně odlišné od toho, co čekali. A sami turisté se své frustrace nebojí sdílet na internetu. „Netušila jsem, jak špinavá tato čtvrť bude. Bylo to opravdu zklamání, zvláště všichni lidé, kteří žebrali a snažili se rychle vytáhnout. Bylo to docela děsivé," píše jedna z uživatelek na světoznámém serveru TripAdvisor. Jako o chodníku hamby místo slávy o něm píše ale mnohem více lidí. Bezdomovci si mohou nocleh odpracovat. Je tohle cesta, jak je zapojit do běžného života? Číst více Zkušenost Čechů jako z pekla Neutěšenou situaci potvrzují i Češi, kteří místo navštívili. „Jestli jsem se na nějakém místě reálně bál o život, tak to bylo, když se mi protáhlo tetování právě na Hollywood Blvd a domů na Sunset (což bylo asi tak 700 m) jsem se musel vracet po půlnoci, kdy denní bezdomovce-narkomany vystřídala nocni směna. Zároveň si myslím, že to byl můj nejrychlejší čas v běhu právě na 700m," líčí svou zkušenost na místě novinář Jan Palička. Při pohledu na aktuální video je situace ve kdysi prestižní čtvrti skutečně tristní. Lidé, kteří leží na dlažbě v bezvědomí, stojící ve stavu jakési bdělosti, nebo bezcílně chodící po slavné čtvrti. Přesně to je pohled, který se naskytne kolemjdoucímu.  Problém jménem drogy Je to důsledek drogové epidemie, která svírá Ameriku léta. Tito lidé bez domova pak táboří na ulicích včetně těch nejslavnějších bulvárů v Los Angeles. Prezident hollywoodského obchodního sdružení Steve Nissen tyhle problémy pojmenovává - nedostatek policejních hlídek. „Před pandemií bylo 60 důstojníků přiděleno pouze do Hollywood Entertainment District. Toto číslo se od té doby snížilo na polovinu, takže kontrola kriminality je mnohem těžší," říká pro KTLA. „Viděla jsem lidi s mačetami a noži, jak před sebou krájí vzduch v naději, že dostanou někoho, kdo projde kolem. Viděla jsem lidi prodávat drogy ze zadní části náklaďáku. Bezdomovec mě praštil zezadu do hlavy," říká o situaci ve čtvrti tiktokerka Amy Michele pro Daily Mail. Podle statistiky listu v současné době žije v Los Angeles na ulici neuvěřitelných 46 tisíc lidí. Není tak divu, že lidé, kteří očekávají nablýskané slavné ulice, jsou často velmi zklamaní. Místo malebného místa nachází špinavou ulici se závislými a bezdomovci, kteří se často válí ve vlastní moči a výkalech. Žena, která žila pod mostem, vypráví svůj příběh Číst více Za rok uteklo půl milionu lidí S krizí v Kalifornii souvisí i progresivní zdanění nemovitostí, které má na svědomí demokratický guvernér Gavin Newson. Od loňského jara stoupla daň z nemovitosti u domů za více než 5 milionů dolarů o 4 procenta, na ty s cenou nad 10 milionů pak o 5,5 procenta. Mnoho bohatých kaliforňanů tak prostě odešlo. Nejen v důsledku toho klesl počet obyvatel státu o více než pět set tisíc lidí. „Je to prostě šílené. Kalifornie to všem velmi ztěžuje,“ nechala se pro výše zmíněný list slyšet jedna z bohatých obyvatelek L.A.  KAM DÁL: Absolutní buzerace, říká syn Danuše Nerudové o zákazu smartphonů na jeho gymnáziu  

Čas načtení: 2024-09-19 19:15:06

První recenze iPhonu 16: podle některých nejlepší, podle jiných zklamání

První recenze nových iPhonů 16 vychází vesměs pozitivně Mírným zklamáním je však pro některé nové tlačítko spouště fotoaparátu (Capture button) Většina recenzentů se však shoduje na tom, že levnější iPhony letos přináší více prémiových funkcí než předtím Už zítra startuje oficiální prodej iPhonů 16 všude po světě, včetně České republiky. V USA se již objevují první recenze od novinářů, kteří měli přístup k novinkám společnosti Apple s dostatečným předstihem; v Česku tuto výsadu žel bohu nemáme. Jak se povedly základní iPhony 16, čím zaujmou a čím naopak mnohé zklamou? Přečtěte si celý článek První recenze iPhonu 16: podle některých nejlepší, podle jiných zklamání

Čas načtení: 2024-10-02 19:21:00

Vzpomínka na zápis do historie. Jak Mladá Boleslav poslala Ribéryho do sprch

Mladá Boleslav se po dlouhých letech znovu představí v základní skupině evropských pohárů. V tradičním automobilovém městě jistě rádi vzpomínají na podzim roku 2006. Na městský stadion tehdy přijel slavný Olympique Marseille. A odešel s prázdnou. Zklamaní Ribéry, Nasri a další byli po nevídané porážce tak zklamaní, že Středočechům nechtěli potřást rukou. Začtěte se s Deníkem do seriálu – Památné zápasy českých klubů v pohárové Evropě, které vešly do dějin.

Čas načtení: 2024-10-10 16:30:13

Evropská unie zavede společnou občanku a pas v mobilu. Načasování je ale zklamání

Evropská komise schválila celoevropskou občanku i pas v mobilu Díky speciální cestovní aplikaci EU budete moci cestovat bez fyzických dokladů Systém však bude zaveden až v roce 2030, dřív rozhodně ne V lednu tohoto roku česká vláda konečně spustila projekt elektronických dokladů. Do dnešního dne si lze virtuálně uložit pouze občanský průkaz, jiné doklady zatím tento benefit nemají. Evropská komise (EK) ale oznámila, že pracuje na celounijní digitalizaci cestovních dokladů, včetně pasu nebo občanky. Jen to načasování působí jako pěst na oko. Přečtěte si celý článek Evropská unie zavede společnou občanku a pas v mobilu. Načasování je ale zklamání

Čas načtení: 2024-10-22 16:30:36

Čekáte na větší iPhone SE 4? Možná budete zklamaní

Japonský blog Mac Otakara přišel s informací o dvou velikostech iPhonu SE 4 Menší model by měl mít 6,1″, zatímco ten větší 6,7″ Spekulace je nicméně potřeba brát se značnou rezervou O příchodu další odlehčené varianty chytrého telefonu iPhone s přídomkem SE se spekuluje už nějakou tu dobu. Zatím poslední iterace spatřila světlo světa v roce 2022 a od té doby Apple nikterak neavizoval plán, že by chtěl tuto cenově dostupnou řadu nějakým způsobem rozšířit. Internetem nicméně už pár let koluje nejedna informace, že gigant z Cupertina hodlá v této řadě pokračovat a dokonce že má v plánu veřejnosti představit rovnou dva nové modely. Přečtěte si celý článek Čekáte na větší iPhone SE 4? Možná budete zklamaní

Čas načtení: 2024-11-30 17:30:18

Věčný cyklus slibů a zklamání

Ekonomika a ideologie to je starý problém který se týká všech lidí a všech lidských organizací, na toto klasické věčné téma bylo napsáno mnoho knih a natočeno i mnoho filmů. Neustále zde jsou sliby, které se nikdy nesplní, a tak se mnoho lidí už přestalo zajímat o ekonomiku a ideologii a zajímají se jenom o… Číst dále »Věčný cyklus slibů a zklamání