EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Když si v roce 2016 policie přišla pro hlavního aktéra kauzy miliardového daru ministerstvu spravedlnosti Tomáše Jiřikovského, k drtivé většině transakcí na darknetu využívali obchodníci s nelegálním zbožím bitcoin. Od té doby ale podíl této...
--=0=--
---===---Čas načtení: 2025-03-22 19:30:24
Coca-Cola má první nápojový automat na světě, který nepotřebuje zásuvku. Pohání ho vodík
Návštěvníci letošního ročníku Světové výstavy v Ósace si budou moci dopřát Coca-Colu ze speciálního automatu Nový nápojový automat totiž nepotřebuje zásuvku, elektřinu si vyrábí sám pomocí vodíku Zařízení obsahu vyměnitelné vodíkové kazety, které vyvolávají chemickou reakci, při níž se uvolňuje elektrická energie Návštěvníci letošního ročníku Světové výstavy (z anglického World Expo, pozn. red.), která se letos koná od 13. dubna v japonské Ósace, se budou moci osvěžit vychlazenou nápojem ze speciálního automatu od Coca-Coly, který nepotřebuje elektrickou zásuvku. Podle slavného výrobce sycených nápojů totiž půjde o první prodejní automat s vodíkovým pohonem na světě. Automat, na jehož vývoji se podílela společnost Fuji Electric, spoléhá na vyměnitelné vodíkové kazety. Právě ty totiž vyvolávají chemickou reakci, která vytváří elektřinu. Přečtěte si celý článek Coca-Cola má první nápojový automat na světě, který nepotřebuje zásuvku. Pohání ho vodík
Čas načtení: 2024-11-28 15:16:26
BMW Group už (skoro) nepotřebuje lidi. Ve svých továrnách nechává nové vozy jezdit plně autonomně
BMW Group v rámci projektu BMW iFACTORY systematicky rozvíjí digitalizaci a automatizaci svých výrobních procesů. Od roku 2022 testuje automatizovanou jízdu nových vozidel v rámci továrny ve svém největším evropském výrobním závodě v Dingolfingu. Pilotní projekt byl nyní po CE certifikaci převeden do procesu sériové výroby. Kromě Dingolfingu je v současné době k realizaci projektu […]
Čas načtení: 2025-02-18 08:28:00
Cholesterol ve stravě má jen velmi malý vliv na množství cholesterolu v krvi a nemoci srdce a cév. Vysoký krevní cholesterol nejlépe sníží, když přestanete kouřit a budete se hýbat.Namísto hlídání jednotlivých živin se soustřeďte na celé jídlo. Kalorie nejsou stejnéDoporučení počítat kalorie je zavádějící, dlouhodobě neudržitelné a hlavně zbytečné. Všechny kalorie nejsou stejné. Lidé, kteří jedí málo tuku, spalují méně kalorií a mají větší pravděpodobnost, že ztracenou hmotnost znovu naberou. Nová studie z Harvardu ukazuje, že osoby, které dodržují nízkosacharidovou dietu (20 % celkových kalorií), spálí denně o 209 až 278 kalorií více než osoby, které dodržují dietu s vysokým obsahem sacharidů (60 % celkových kalorií). Na druhu přijímaných kalorií tedy skutečně záleží. Pohyb sice prospívá, ale... Pohyb je naprosto skvělý, prospívá našemu tělu i náladě, ale pohybem nevybalancujeme nezdravé jezení. Inzulinovou rezistenci ani narušené střevní prostředí nevyběháme. Junk průmysl, tedy průmysl výrobců nezdravých potravin, rád tvrdí, že stačí jen pohyb a můžete jíst, co chcete. Toto tvrzení je lživé. Jestliže se budete hýbat pouze rekreačně, nic moc nespálíte. Jestliže se budete hýbat excesivně, spálíte sice energii, ale také budete hladoví a proto sníte ještě více jídla. Intenzivní cvičení nepomáhá vyrovnat škodlivé účinky nezdravého výživy na riziko úmrtí. Zdravé stravování a pravidelné cvičení samy o sobě nezabraňují pozdějším zdravotním problémům. Je třeba je provádět společně. Nejsme tlustí z tuků Obezita je porucha hromadění tuků. Ukládání tuků je ale řízeno hormonálně, zejména inzulinem. Uvolňování inzulinu je řízeno zejména sacharidy. Řešením obezity proto není nutit lidi omezovat tuky, více se hýbat a méně jíst, ale jíst lépe. Řešení dnes nejběžnější obezity je omezení příčiny, tedy sacharidů ve stravě. K dalším faktorům, které zásadně hormonálně sabotují bezva postavu, patří i stres a spánková deprivace. Nejvíce obezitogenní je kombinace nadbytku sacharidů s tuky (těžší jídla typu vepřo-knedlo, smažák-hranolky, pizza, uzeniny zapíjené pivem atd.). Inzulin je u těchto jídel vedle zpracování cukrů navíc i potřeba na ukládání přebytečných tuků ze stravy. Na vině epidemie obezity jsou moderní stravovací návyky, které se vyznačují nadměrnou konzumací potravin s vysokou glykemickou náloží: zejména zpracovaných, rychle stravitelných sacharidů. Tyto potraviny způsobují hormonální reakce, které zásadně mění náš metabolismus, což vede k ukládání tuků, přibývání na váze a obezitě.Nová studie zjistila, že lidé, kteří omezili přidaný cukr, rafinované obiloviny a vysoce zpracované potraviny a zároveň se soustředili na konzumaci velkého množství zeleniny a celých potravin – aniž by si dělali starosti s počítáním kalorií nebo omezováním velikosti porcí – během jednoho roku výrazně zhubli. Spánek pomáhá hubnutíU osob, které pravidelně spaly méně než 7 hodin denně, byla vyšší pravděpodobnost, že budou mít vyšší průměrný index tělesné hmotnosti a že se u nich vyvine obezita, než u osob, které spaly více. Studie ukázaly, že experimentální omezení spánku bylo spojeno se zvýšenou hladinou ghrelinu, retencí soli a zánětlivých markerů a také se sníženou hladinou leptinu a citlivostí k inzulinu. Cukry naše tlo nepotřebuje, umí si je vyrobitOrganismus si umí cukr sám vytvořit v procesu glukoneogeneze a energii dovede většina buněk získat i z tuků. Mnohé buňky, například svaly (včetně srdečního), dokonce preferují jako zdroj energie tuky. Zdravé sacharidy (třeba v podobě zeleniny) jsou samozřejmě prospěšné. Co jednoznačně není prospěšné a nikdo nepotřebuje, jsou koncentrované zdroje sacharidů od sladkostí až po výrobky z bílé mouky. Celkové množství sacharidů ve stravě, na kterých se dá prospívat, je vysoce individuální od minima 20 gramů za den až třeba po 300 gramů za den za podmínky, že jsou z výživově hodnotných zdrojů, ne z dortíků. Tvrzení, že sacharidy jsou pro člověka nezbytným a hlavním zdrojem energie, se nezakládá na žádných vědeckých poznatcích. Až na výjimky, jako je například mateřské mléko, není cukr ve stravě nezbytný, protože tělo si jeho potřebné množství vytváří samo. Neexistuje žádný důkaz syndromu nedostatku sacharidů. Ačkoli „neexistuje nic takového jako esenciální sacharid“, většina lidí bude vypadat lépe, cítit se lépe a podávat lepší výkony při umírněné sacharidové stravě, která tvoří 20-30 % kalorického příjmu. Nízkosacharidová dieta může být také jednou z nejúčinnějších strategií léčby cukrovky, zejména pro osoby, které se mohou vyhnout užívání léků. Sacharidy zvyšují hladinu glukózy v krvi více než jiné potraviny. Fruktóza není zdravé sladidloRoky se diabetikům doporučovalo sladit si fruktózou, která ke svému využití nepotřebuje hormon inzulin a navíc je hlavním cukrem ovoce, a proto se nějak automaticky předpokládalo, že je zdravější. Jenže fruktóza nepříznivě zasahuje do signalizace inzulinu a leptinu, které regulují příjem jídla, a sama se v našem těle velmi snadno přeměňuje a ukládá v podobě tuků. Nadbytek fruktózy ve stravě je dnes spojován se zvýšením rizika vzniku obezity, cukrovky 2. typu, vysokého krevního tlaku, nealkoholického ztukovatění jater, nemocí srdce, dny, zánětlivých procesů, některých nádorů a zrychleného stárnutí. Slazení fruktózou se proto vůbec nikomu nedoporučuje a „dia potraviny“ s ní jsou naprostým nesmyslem. Obdobně nezdravé je i slazení agávovým sirupem, který je ještě větším zdrojem koncentrované fruktózy než vysoce fruktózový kukuřičný sirup (HFCS). Diety s nízkým obsahem tuku a cholesterolu nadělaly více škody než užitku Namísto másla jsme do sebe dlouhá léta cpali propagované transtukové margaríny. Namísto normálně tučných jogurtů jsme jedli nízkotučné verze zahušťované cukry a škroby. Namísto omelety jsme se k snídani krmili sladkostmi, jako jsou třeba cereálie. Namísto základních kvalitních potravin, jako jsou právě třeba vejce, máslo anebo slanina, jsme si dopřávali vysoce průmyslově upravované potraviny s trans tuky a hromadami cukrů. Obojí poškozuje nejen cévy, ale zvyšuje riziko většiny dnes běžných civilizačních nemocí. Čím méně takové dietní potraviny budeme konzumovat, tím lépe.Nasycené tuky a cholesterol nejsou základem nemocí srdce a cévŽe hladina cholesterolu v krvi nesouvisí s jeho obsahem ve stravě a není třeba jej hlídat, už uznávají i oficiální výživová doporučení. Konzumace másla, vajec i bůčku v rámci zdravé stravy bez nadbytku cukrů, průmyslově upravovaných olejů a trans tuků se zdá být bez potíží. Samotný celkový cholesterol je špatným prediktorem srdečních onemocnění a srdečního infarktu. Studie ukazují, že hladina celkového cholesterolu u lidí, kteří prodělali infarkt, je téměř stejná jako u lidí, kteří ho neprodělali, a že zhruba polovina infarktů se vyskytuje u lidí bez vysoké hladiny cholesterolu.Škodlivost soli není jednoznačně prokázaná Omezení solení je zcela na místě u jedinců s vysokým krevním tlakem a současně nadměrným příjmem soli. Strava s nízkým obsahem soli může ale i zvyšovat riziko nemocí srdce a cév a úmrtnosti na ně. Káva je zdravá a můžete až 5 šálků denně Zatímco dřívější studie naznačovaly, že káva může mít temné stránky, novější výzkumy naznačují, že může být ve skutečnosti zdraví prospěšná. Když novější studie tyto faktory upravily, zjistily možnou souvislost mezi kávou a sníženou úmrtností. Káva může poskytovat určitou ochranu před Parkinsonovou chorobou, cukrovkou 2. typu, onemocněním jater včetně rakoviny jater, infarktu a mrtvice. Prospěšná je až do pěti šálků denně.Pití není třeba striktně hlídatDostatečný příjem vody je důležitý, ale pocit žízně a s ním potřeba pít jsou u zdravých dětí a dospělých podobně automatické jako potřeba dýchat. Nikdo z nás nepřemýšlí, kdy se má nadechnout anebo kolikrát dýchat, podobně to funguje u potřeby pití. Doporučení, kolik by měli muži a ženy vypít, jsou extrémně zjednodušená, často nadhodnocená a hlavně zbytečná. Výjimkou, kdy je příjem tekutin potřeba hlídat, jsou například onemocnění ledvin a vyšší věk, kdy se přirozený pocit žízně může ztrácet. Pijte dostatečně často během dne, abyste měli čistou a světlou moč. Když máte žízeň, napijte se.Během velkého horka a cvičení a dalších zmíněných indikací se ujistěte, že pijete dostatečně, abyste nahradili ztracené nebo dodatečně potřebné tekutiny.
Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33
O budoucích válkách robotů – II.
Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01
Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže
„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018). V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně. Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá? Jo, vlastně. Včera sedm vražd. To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou? Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky. Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda. Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl. Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna. Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali? Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám. V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama. Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů. „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali. Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila. Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se. Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není. Takže co udělám? Otevřu konzervy s mořskými plody. Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků. Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci. / Starosti a radosti Skypuju s rodiči. Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972. Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit. Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky. Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo. „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize. „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se. „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou. Bejvávalo. / Sestry I. Venku den jak lusk. Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“. Tak to ne, musím přece pracovat. V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla. Respektive její asi devatenáctý začátek. Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky. Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi. Jo, tohle jsem kdysi byla já. DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní. Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem. Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani… Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru. Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně. Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo. / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku. Marka jsme poznali na podzim 2007. „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“ Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání. Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady. No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně. Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána. Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.) S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí. A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek. Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal. Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty. Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala. Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili. A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady. Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek. / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně. Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku. Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká. Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká! A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty. Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života. Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně. Mohla jsem s nimi začít hned teď. Do tělocvičny. A šupem! Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-13 17:52:36
Předhodí Západ Erdoganovi kurdskou Rojavu jako oběť na oltář setrvání Turecka v NATO?
Za zády Kurdů se Američané dohodli s Turky na zřízení bezpečnostní zóny na území kurdské autonomní oblasti Rojava na severu Sýriie. Z pásma, jehož hloubka zatím není známá, by měly být odsunuty kurdské jednotky YPG/YPJ, které nesly hlavní tíhu bojů proti Islámskému státu (IS). Tím by se velká kurdská města jako Kamišlí a Kobání stala bezbrannými proti turecké anexi nebo přesunutí tisíců džihádistů z Turecka. Kurdská autonomie v oblasti Rojava by zřejmě vzala za své rovněž. Ve středu 7. srpna se USA a Turecko prakticky dohodly, že umožní vznik "nárazníkové zóny" mezi Tureckem a Sýrií dlouhé 400 kilometrů. O její šířce zatím není nic známo. "Jde o diplomatické vítězství Turecka a jasný ústup USA, čehož důsledky bude třeba ještě zhodnotit. Po dohodě mezi partnery NATO, uzavřené ve středu, o zřízení ,bezpečnostní zóny‘ na území syrských Kurdů zvané Rojava reagovaly finanční trhy značným posílením turecké liry – i když v pátek nebyly oznámeny žádné podrobnosti o dohodě. Turecká vláda se tak výrazně přiblížila svému cíli, což je ‚vyčistit‘ syrský příhraniční prostor od kurdských milic YPG, které označuje jako ‚teroristy‘, a obsadit nové oblasti," konstatuje Frank Nordhausen v článku na webu Frankfurter Rundschau z 12. srpna nazvaného Sýrie – Turecko a USA se dohodly – nyní hrozí nová válka, který zatím nejlépe vystihl podstatu současné situace. Turecko žádnou bezpečnostní zónu nepotřebuje Syrský režim vyjádřil ostrý protest, což některým (i českým) komentátorům stačilo, aby dohodu oslavovali s tím, že bylo zabráněno válce. Podle jednoduchého hesla, že když je Bašár Asad proti, musí to být dobré. Ano, dohoda zabránila bezprostřenímu vpádu turecké armády do západní části Kurdistánu spadající pod Sýrii, tedy Rojavy, ale za jakou cenu, to ještě nikdo neví. Erdoganovy plány jsou ale dostatečně známé na to, aby si někdo dělal iluze. Protože se cítí "ohrožen" syrskými Kurdy a jejich milicemi, potřebuje nutně Kurdy od hranic s Tureckem vyhnat a nastěhovat tam syrské uprchlíky blíže neurčeného složení, kterých je v Turecku asi 3,6 milionu – těch legálních – a na které obyvatelstvo Turecka reaguje stále neliběji. Dokonce to Erdoganovi poradci vyhodnotili jako jeden z důvodů, proč vládnoucí Strana spravedlnosti a pokroku (AKP) ztratila v letošních komunálních volbách některá velká města včetně Ankary a Istanbulu. To je hlavní nebezpečí "bezpečnostní zóny", kterou po zuby ozbrojené Turecko nutně potřebuje na obranu před "kurdskými teroristy". Už to, že USA v oficiálním komuniké k dohodě vyjádřily pochopení pro obavy svého partnera v NATO, ukazuje, že plně akceptují absurdní turecké argumenty. Turecko ve skutečnosti žádnou bezpečnostní zónu nepotřebuje – hranice má opevněné, ohrazené zdí, na každých sto metrech je hlídka, za zdí druhá největší armáda v NATO. Kurdské milice ani Svobodné demokratické síly (SDF), které hrály rozhodující roli v pozemním boji proti tzv. Islámskému státu, nemají nejen plány, ale ani prostředky na to, aby vpadly do Turecka. Ani partyzánský boj není díky důkladnému opevnění možný, dokonce i s pašováním je konec. Rodiny rozdělené zdí se už nemohou stýkat. Erdogan potřebuje odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů, přemístit až 700 tisíc syrských uprchlíků z vnitřního Turecka a hlavně – obává se politických důsledků vzniku kurdského kvazistátu na území Sýrie. Získaná území dobrovolně nevrátí "Zatím je stále zdá obtížné si představit, že Washington umožní turecké armádě překročit hranici s Rojavou bez omezení a vytvořit tak podmínky podobné těm ve dvou již existujících protektorátech Ankary v Sýrii. Pokud však Američané nehrají jen o čas, ale skutečně se skloní se před invazí tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, znamená to druhou zradu kurdských spojenců YPG v boji proti teroristickým milicím ‚Islámský stát (IS)‘. Washington v roce 2018 nezastavil turecký útok na kurdský kanton Afrín. Od té doby tam turečtí vojáci společně se syrskými džihádisty vyhánějí kurdské a křesťanské obyvatele a usazují syrské Araby," pokračuje Frank Nordhausen. Není ale až tak nemožné, že to USA nakonec připustí, jak ukazuje naše vlastní historie. Už mnohokrát mě v souvislosti s Kurdistánem napadla podobnost s Mnichovskou dohodou. O nás bez nás. O Kurdech bez Kurdů. O Sýrii bez Syřanů. Vynucené odstoupení území a posléze začlenění do jiného státního celku. U kurdského Afrínu a arabské oblasti Jarabulus, oficiálně patřící k provincii Aleppo, je to už dané. Turecko území, která jednou získalo, dobrovolně nevrátí. Je úplně jedno, jak široké domluvené "nárazníkové pásmo" bude. Velká města s většinovým kurdským obyvatelstvem a správní centra – jako Kobání a Kamišlí – leží ve vzdálenosti stovek metrů či několika kilometrů od hranic. Jejich ztráta by znamenala zánik autonomního území Rojava i konec uspořádání, kde, ať si o tom myslíme co chceme, existují demokratické struktury a emancipace žen jinde na Středním východě většinou nemyslitelná. Islámský stát se reorganizuje Francouzský web Humanite.fr zveřejnil článek Pierra Barbancey o "dohodě za zády Kurdů", kde cituje stanovisko Kurdské demokratické rady ve Francii: "Pro Kurdskou demokratickou radu ve Francii je nepřijatelná konkrétně ztráta velkých měst autonomní správy severní a východní Sýrie od Dêrika po Kobání. Zóna by procházela hlavním městem Kamišlí/Qamishli. Tato oblast by se dostala pod tureckou kontrolu Erdogana a jeho diktátorskou moc. Mimochodem, umožnilo by to turecké moci převzít kontrolu nad vzácnými ropnými poli Rumeilan poblíž hranic." Ropa se vždycky hodí. Turecko pilně obchodovalo s IS a mnoho lidí tam na kradené syrské ropě zbohatlo, včetně Erdoganovy rodiny. Takhle by jim zdroje zůstaly. To vše se děje v době, kdy nejen syrští Kurdové varují, že Islámský stát zovu sílí. Hannes Heine píše v článku na webu Tagesspiegel.de: "Syrští Kurdové varují před obnovením Islámského státu (IS) a hrozícím hromadným útěkem džihádistů. Podle informací Tagesspiegelu se příznivci IS reorganizují v zadržovacích střediscích v kurdské autonomní zóně v severní Sýrii a v úkrytech ve východním Iráku. O víkendu byli údajně napadeni američtí vojáci v irácké Ninawě, jeden Američan údajně zabit. Regionální vláda kurdské autonomní zóny v sousední severní Sýrii se také připravuje na turecký útok. Kurdsko-asyrsko-arabské jednotky SDF by pak byly přesunuty na téměř 600 kilometrovou hranici s Tureckem – a staženy z vnitřku, kde jsou aktivní buňky IS. Syrští Kurdové také drží přibližně 12 tisíc bojovníků IS a 75 tisíc příbuzných, kteří by pravděpodobně byli v případě války s Tureckem propuštěni." Není náhoda a není to ani poprvé, kdy se IS reorganizuje v době hrozícího tureckého útoku. Turecko de facto bylo a je spojencem IS, obchodním a ideologickým určitě. A rozeznat umírněné džihádisty v tureckém žoldu od těch neumírněných, kterých je v tureckém žoldu tak jako tak nejméně 40, je podle syrských zdrojů těžko splnitelný úkol. V době, kdy hrozí znovuzrození IS, dovolí Západ Turecku zakročit proti Kurdům, spojencům v koalici proti Islámskému státu, ve jménu členství Turecka v NATO? To vojska NATO obsadí část Sýrie, nejen Turecko. To NATO umožní útěk desetitisíců džihádistů a rozhoření nové války. Zbrojařské koncerny (včetně ruských), které vyzbrojují všechny strany konfliktu, budou spokojené. Erdogan vydírá a vyhrožuje Ještě jednou Frank Nordhausen: "Syrští Kurdové však nejsou bezbranní. Za velkých obětí hráli stěžejní roli v porážce IS a mohou mobilizovat 100 tisíc zkušených bojovníků. Ohlásili plány na otevření fronty podél 600 kilometrové hranice v případě tureckého útoku a mají moderní americké zbraně. Je také dost dobře možné, že si na pomoc povolají syrský režim. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Otevření nové fronty v syrské válce a soustředění syrských uprchlíků v nárazníkových zónách vytváří nové konflikty. V Sýrii není nutná žádná dvoustranná bezpečnostní zóna, ale realizovatelné mírové řešení, které zahrnuje všechny strany – samozřejmě i Kurdy. Světová komunita v současné době sleduje syrské utrpení pouze apaticky pomocí humanitárních agentur OSN. O to výraznější je ticho Evropské unie ohledně konfliktu, který přímo ovlivňuje její zahraniční prostor. Protože nová válka v Sýrii znamená mnoho nových uprchlíků." Erdoganova taktika zkrátka nemá chybu. Tu vydírá, tu vyhrožuje, že vypustí uprchlíky a kdyby náhodou došli, promptně si vyrobí další. Vydírá Evropu, vyhrožuje Američanům a slibuje Putinovi. A od všech kupuje zbraně. A všichni mu baští z ruky. Vynikající taktika autokrata, který se netají svými plány na vytvoření novoosmanské říše. A v tom mu IS rozhodně nepřekáží, naopak. Kdo však v prostoru vadí, jsou Kurdové. Už tam podle dohod po první i druhé světové válce vlastně dávno neměli být.... Jsou černým svědomím "civilizovaného světa". Jejich zkázou přivodíme ale i tu svou. Jak řekl francouzský dobrodruh a spisovatel Patrice Franceschi, který delší dobu strávil v syrské Rojavě, pro web Franceinter.fr: "Když vidíte, co Turci, spojenci Daesh, dělali po celou válku, je třeba říci, je to tak, můžeme se o Kurdy jen bát, o naše přátele, naše spojence a vše, co představuje jejich sociální projekt: demokracie, rovnost pohlaví, sekularismus atd. (...) Daesh (IS) je stále stejně hrozivý, tam stejně jako tady. Když opustíme turecké hradby, které byly zřízeny za posledních několik let, najdeme tam jen Daesh a pak terorismus ve Francii, protože je vše spojeno."
Čas načtení: 2024-04-05 06:30:41
Mrtvé je to co nepotřebuje spánek
Bohatý je ten kdo se dobře utajil a tak se nemusí bát nepřátel a zrady, čas a prostor je o napětí mezi protiklady a tak zde je vše dočasným evolučním experimentem, řešením je odejít z reality do světa iluzí kde se lze dokonale utajit a tak zde věčně žít. Sny a pohádky jsou ukázkou světa… Číst dále »Mrtvé je to co nepotřebuje spánek
Čas načtení: 2024-04-12 17:42:00
Chelsea nového útočníka nepotřebuje, tvrdí legenda Arsenalu
Mluví se o tom, že Chelsea v létě bude chtít jako prioritu přivést útočníka, přičemž se nejvíce mluví o Victoru Osimhenovi a Viktoru Gyökeresovi. Oba dva budou stát minimálně 100 milionů eur, což může opět zamávat s finanční fair-play. Podle legendy Arsenalu Emmanuela Petita ale Chelsea útočníky nepotřebuje a měla by přestat se zběsilým utrácením.
Čas načtení: 2024-05-06 12:46:32
Sony couvlo! HELLDIVERS 2 už nepotřebuje PSN účet
Kontroverze, která poslední dny doprovázela úspěšnou akční multiplayerovou hru HELLDIVERS 2, přešla do další, doufejme již poslední fáze. Po intenzivní kritice hráčů, kteří odsoudili nutnost registrovat se do služby PSN (PlayStation Network), se Sony rozhodlo od tohoto kroku upustit a hru je nyní možné opět hrát bez nutnosti dalšího účtu. Článek Sony couvlo! HELLDIVERS 2 už nepotřebuje PSN účet se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.
Čas načtení: 2024-05-09 07:00:01
Obří ekologická katastrofa může zachránit část světa. Pokud se nepoučíme, bude to dost zlé
Dnes je vesnice Karauzyak v západním Uzbekistánu prašná a nehostinná. Je těžké uvěřit, že místo obklopené krajinou suchých křovinatých trav a půdou pokrytou solí bylo kdysi na březích překypujících vegetací a životem. Za posledních 50 let Aralské jezero téměř úplně vyschlo, což je některými odborníky považováno za „nejhorší ekologickou katastrofu na světě“. Nyní je těžké v Karauzyaku pěstovat prakticky cokoli – kromě lebedy. Na pozemku o rozloze 3,5 hektaru nedaleko vesnice pěstuje tým japonských vědců tuto slanomilnou rostlinu, aby zjistili, zda může být životaschopnou plodinou pro zemědělce v regionu. Patnáctiletá dívka odešla bosá z domu po záhadném telefonátu. Za pár dní ji našli mrtvou Číst více Lebeda jako „zázračná“ rostlina Krmili jí krávy na nedaleké farmě a přišli na to, že pomáhá zadržovat vzácnou vlhkost v žíznivé půdě a lze ji pěstovat bez použití rozsáhlých hnojiv. Kristina Toderich, expertka na halofilní rostliny z Tottori University v Japonsku, vysvětlila, proč je tato rostlina pro odborníky tak vzrušující. „Nepotřebuje vodu. Nic nepotřebuje.“ Toderich patří mezi hlavní výzkumníky v projektu, který využívá bývalé mořské dno a nedalekou říční deltu jako živou laboratoř. Je součástí větší japonské zahraniční pomoci a iniciativy vědecké spolupráce s názvem SATREPS. Ve spolupráci s uzbeckou hydrometeorologickou službou UZGIP shromažďují výzkumníci klimatická data a satelitní snímky v reálném čase, aby lépe porozuměli podmínkám v oblasti Aralského jezera: kolik vody zbývá, jak rychle mizí a jaké plodiny se tam pěstují. Řešení pro další části světa Na základě výsledků výzkumníci navrhují model pro udržitelné zemědělství v regionu a doporučují, aby zemědělci přijali nové metody zavlažování a pěstovali plodiny, které jsou odolnější vůči soli a suchu. Jejich konečným cílem je revitalizace regionu, který byl zdevastován intenzivním zemědělstvím. Tyto změny životního prostředí nejsou specifické pouze pro Aralské jezero. Úmluva OSN o boji proti dezertifikaci varovala, že oblast země o velikosti střední Asie se od roku 2015 zhoršila v důsledku sucha, zasolování a nadměrného využívání. Tím, že vědci zjistí, co může růst v Aralském jezeře, by SATREPS mohl poskytnout řešení pro další části světa, které čelí podobným problémům – od povodí Čadského jezera v západní Africe po Velké Solné jezero v americkém Utahu. Proč Aralské jezero vyschlo? V 60. letech 20. století sovětští představitelé odklonili řeky tekoucí do Aralského jezera, aby na nedalekých polích produkovali bavlnu. Proto se velké jezero začalo vypařovat, hladina vody prudce klesla a ustupující voda za sebou zanechávala stále slanější půdu, kde běžné plodiny nemohly růst. Dnes pokračuje pěstování bavlny ve vyprahlém regionu, kde téměř neprší. Lidé se musí připravit na dopad obřího asteroidu. Už dvakrát proměnil Zemi ve sněhovou kouli Číst více Není však jasné, zda uzbecká vláda přijme doporučení týmu SATREPS, byť prezident Shavkat Mirziyoyev slíbil, že uvolní zkostnatělou politiku svého předchůdce Islama Karimova ze sovětské éry, a ukončil požadavek, aby všichni uzbečtí občané na příkaz sbírali bavlnu. Záchrana? To už asi ne Kvůli změně klimatu jsou adaptace půdy ještě naléhavější. Průměrné teploty v Aralské pánvi se neustále zvyšují. A samotné zmenšování Aralského jezera ovlivnilo klima – jak voda zmizela, vzduch se stal sušším a ztratil chladicí účinek, čímž se vytvořila zpětná vazba, která měla za následek teplejší a sušší počasí. Písečné bouře nyní šíří prach a toxické těžké kovy do okolních vesnic, zatímco ustupující voda způsobila hromadění solí v půdě. Vědci však varují před myšlenkou, že Aralské jezero může být někdy „zachráněno“ nebo vráceno do původního stavu. Místo toho se zaměřují na nové formy zemědělství a průmyslová odvětví, která mohou místním komunitám pomoci přizpůsobit se změnám, které nastaly, i těm, které teprve přijdou. Zdroje: nationalgeographic.com, sciencedirect.com, invest.gov.uz, britannica.com KAM DÁL: Některé z největších světových pokladů se mohou skrývat v Česku. Stačí jen správně hledat.
Čas načtení: 2024-07-06 17:50:44
V roce 1974 jste si mohli poprvé pořídit Lamborghini Countach. V roce 2024 si ho můžete pořídit jako LEGO. Skladnější, dostupnější a levnější. Článek Tohle Lamborghini nestojí miliony a nepotřebuje garáž. Ikonický Countach koupíte jako LEGO stavebnici se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-09-19 15:05:57
Doplňky stravy mohou být prospěšné, ale neplatí to vždy. Většinu chybějících živin může člověk získat z potravin a suplementy volit až jako poslední. Článek Kdy brát hořčík a vitaminy v pilulce? Zdravý člověk suplementy obvykle nepotřebuje, někdy mohou i škodit se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-10-07 17:30:01
Vladimir Putin slaví dvaasedmdesáté narozeniny a už pětadvacet let vládne Rusku pevnou rukou. Zatímco před lety byly zprávy z Ruska jednou velkou reklamou na jeho osobu a nezadaly si třeba se zprávami ze Severní Koreje, v posledních letech takové zprávy úplně utichly. Má to dva hlavní důvody. Putin už zaprvé nepotřebuje Rusy přesvědčovat o svém univerzálním talentu na všechno, zadruhé už prostě není nejmladší, a ač se snaží stále vypadat jako fyzicky zdatný chlap, není to už, co dřív. Neměl žádné charisma Putinův největší problém v jeho začátcích byl, že neměl žádné charisma. Nevypadal příliš výrazně, mluvil potichu a málo a nic se o něm nevědělo – prostě typický špion z KGB, kterým původně byl. Nedostatek osobního kouzla Putin ze začátku příliš neřešil, ale moc mu zachutnala, a aby jí mohl mít co nejvíce, potřeboval k tomu mnohem silnější pozici. Lehká nadpoloviční většina v prvních volbách by k tomu rozhodně nestačila. Začala tedy masivní propagandistická kampaň, která ho měla vylíčit jako silného vůdce. Osamělý život Putinových synů: Nechodí do školy, bojí se otravy a jejich kamarádi tráví týdny v karanténě Číst více Dělali z něj superhrdinu Nejmarkantnější byla tahle snaha kolem roku 2010, kdy se Putin začal chystat rozšiřovat hranice Ruska násilím a potřeboval pro to podporu obyvatel. Kremlem ovládaná média tak začala Putina zobrazovat při nejrůznějších „mužných“ činnostech. Putin jezdil do půl těla svlečený na koni a ukazoval svalnatou postavu, jindy se zase v batyskafu potápěl na dno Bajkalu. Účastnil se sportovních turnajů, ale zajímala ho i věda. Líčili jej jako abstinenta, který vede velmi skromný život. Pak to ale i propagandisté z Kremlu začali přehánět. Propaganda přestřelila Putin porážel na turnajích profesionální judisty, na rogalu navigoval tažné ptáky, aby se neztratily, a vrchol nastal v momentě, kdy po prvním ponoru do Černého moře „zcela náhodou“ našel starověké amfory, které tam vědci hledali dlouhé měsíce. Z vody však vyšel s dokonale vyčištěnými muzejními exponáty, které rozhodně neležely tisíce let na dně moře. Celý svět se tomu naprosto evidentnímu divadlu smál, ale v Rusku to mělo dokonalý efekt, lidé Putina milovali. Nic na tom nezměnilo, že mluvčí Kremlu dokonce lži o starověkých amforách přiznal. Stáhl se do ústraní Za poslední roky ale taková propaganda utichla. Vladimir Putin si své soukromí úzkostlivě chrání a jeho fotografie z dovolených, sportovních aktivit nebo účasti na vědeckých projektech se už léta neobjevily. Prezident vystupuje na veřejnosti jen v rámci politických aktivit a ruského tématu číslo jedna – války na Ukrajině. Putin dokonce ani nepřiznal vztah s gymnastkou Alinou Kabajevovou, se kterou má žít od roku 2008. Kdyby nebylo nedávno zveřejněné rozsáhlé investigace organizace Dossier Center, která se týká dvou synů, jež s výše zmíněnou ženou má, veřejnost by o nich nevěděla téměř nic, žijí totiž v absolutní izolaci v jednom z Putinových paláců a téměř ho neopouští. Rusko si na Ukrajině pálí svou vlastní budoucnost. Putin zabíjí celou generaci Číst více Rusko čekají drsné časy Z výrazné světové osobnosti, již v roce 2007 vyhlásil časopis Time osobností roku, je osamělý stárnoucí muž, který se stále více izoluje od okolního světa. Své podřízené sleduje u stolu z několika metrů, přiblížit se k němu může málokdo. Z muže, který si podával ruce se světovými vůdci, je člověk, který už jezdí na státní návštěvy jen do Severní Koreje. Propagandu už nepotřebuje, ve své zemi drží téměř absolutní moc a v posledních volbách získal bezmála 90 procent hlasů. Drtivá většina Rusů za ním pevně stojí a zdá se, že Vladimira Putina vůbec netrápí, že až jeho vláda skončí, bude se Rusko zřejmě potýkat ještě s mnohem většími problémy, než má teď. KAM DÁL: Z Babišova stínu vlivnou influencerkou: Monika hraje na Instagramu první ligu
Čas načtení: 2024-12-09 20:48:09
Bezpečnostní analytici z iVerify odhalili komerčný spyware FlexiSPY, ktorý umožňuje monitorovať aktivitu na mobilných zariadeniach a počítačoch. Za týmto spywarom stojí spoločnosť ... The post Jeden z najhorších spywarov sa predáva ako legitímny softvér. Kúpiť si ho môže ktokoľvek a nepotrebuje veľa, aby spadol mimo zákon appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2025-01-30 06:27:10
Nabírat, nebo nenabírat? Nad otázkou peněz od externích investorů přemýšlí nejen startupisté. Martin Ondáš popisuje výhody a nástrahy obou přístupů. Článek Na 99 procent startupů investici nepotřebuje, říká šéf BizMachine a sdílí zkušenosti, jak růst bez nich se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-02-07 10:29:26
Každá kulturní civilizace vznikla a existuje díky dogmatismu, realita není pro lidi ideální, a tak vznikají dogmatické ideologie které jsou obyčejné teorie co v praxi nefungují, když evolučně zanikne starý dogmatismus tak jej okamžitě nehradí nový dogmatismus, a tak jsme nahradili náboženství za politiku a brzo nahradíme politiku za kvantové centrální počítače. Ano, dogmatismus je… Číst dále »Zdravý člověk nepotřebuje hůl
Čas načtení: 2025-02-17 15:00:18
Chytrý zvonek z Lidlu: Nepotřebuje baterie ani dráty, navíc je teď ultralevný
Lidl má v nabídce domovní (kinetický) zvonek, který nepotřebuje baterie ani dráty. Jde o jednoduše geniální řešení. Stojí jen 199 korun.Přečtěte si celý článek: Chytrý zvonek z Lidlu: Nepotřebuje baterie ani dráty, navíc je teď ultralevný
Čas načtení: 2025-03-06 19:55:50
Brutálny technologický skok: DARPA odhalila vojenskú loď budúcnosti, ktorá nepotrebuje posádku!
Zahraničný web Naval News prišiel s novinkou, že DARPA uvádza autonómnu loď Defiant. Nejde však o obyčajnú vojnovú loď. Defiant je 180 stôp ... The post Brutálny technologický skok: DARPA odhalila vojenskú loď budúcnosti, ktorá nepotrebuje posádku! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2025-03-18 17:15:43
Zdravá společnost politiky a byrokraty nepotřebuje
Vše plyne vždy jenom jedním směrem to platí jak pro to co je reálné tak i pro to co není reálné. Pokud něco přestane plynout tak je to nahazeno za to co může plynout jedním směrem k nějakému cíli nebo to plyne v kruhu. To, co popisujete, zní jako hluboká filozofická reflexe o plynutí času,… Číst dále »Zdravá společnost politiky a byrokraty nepotřebuje
Čas načtení: 2025-04-21 04:13:55
Vše co se už nepotřebuje, to se eliminuje
Představa, že existuje jen jedna „pravda“ o všem, je sice lákavá pro svou jednoduchost, ale realita lidského myšlení a společnosti je o něco složitější. Důvodů, proč existuje tolik ideologií, je hned několik. Svět je nesmírně komplexní. Na mnoho otázek neexistuje jednoduchá, jednoznačná odpověď. Různé ideologie se zaměřují na různé aspekty této složitosti a nabízejí odlišné… Číst dále »Vše co se už nepotřebuje, to se eliminuje