EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || /VIDEO/ Vycházku z thajského národního parku Khao Yai si tento týden sedmadvacetiletý slon zpestřil návštěvou krámku s potravinami u hlavní cesty. Majitelku nejdřív vylekal, ale na sociálních sítích video z nezvyklé návštěvy sdílela s pobavením. Slon sežral sladkosti a správci parku ho nakonec přesvědčili k odchodu.
Čas načtení: 2020-05-31 08:55:55
Trestní řízení soudní, o které píšu jako o „velké daňové kauze“ nebo „kauza Zadeh“, začalo v roce 2015 a po 27. únoru 2020 jeho běh přerušila koronavirová krize. Pokračuje u Krajského soudu v Brně od 25. května a zřejmě se přelije do druhé poloviny roku. Kdo nesleduje jeho běh soustavně, může se v něm ztrácet a po dlouhé přestávce nechápat souvislosti. Připomínám proto, že jde o významný případ hospodářské kriminality s obrovskou škodou ve výši 2,5 miliardy Kč, způsobenou krácením daně z přidané hodnoty v obchodech s pohonnými hmotami z dovozu. Základem struktury podvodnické sítě měly být rakouská firma P.P.S. GmbH a česká Ecoll Invest, propojené vlastnickými vztahy. Architektem organizace a autorem postupů podvodných obchodů měl být Shahram Zadeh, Íránec s českým státním občanstvím, který prostřednictvím své firmy Strong Strike půjčil majitelům výše zmíněných firem přibližně 50 milionů Kč a jejich významnému manažerovi Petru Pfeiferovi šest milionů korun. Slabinou pohledu žalobce na jeho postavení v síti je skutečnost, že v době, kdy se objevil na scéně, obchody již běžely, financoval je izraelský obchodník Yaish Ronen Nadav, který se ale záhy nechal vyplatit. Jak Nadava, tak Zadeha přivedl právě Petr Pfeifer. Toho policie z počátku vedla jako hlavního podezřelého, ale pak jej novátorsky „překlopila“ do postavení „spolupracujícího svědka“, čili ho ušetřila postavení „spolupracujícího obviněného“, které upravuje trestní řád. Na jeho místo pak do puzzle dosadila Shahrama Zadeha. Činnost firmy P.P.S. GmbH prověřila rakouská policie a finanční správa, které nezjistily žádné nezákonnosti. Jeden z původních patnácti obžalovaných zemřel, část zbývajících včetně Shahrama Zadeha je ve výkonu trestu kvůli jiné trestné činnosti, jeden je ve vazbě. Trvalý zájem o účast při hlavním líčení projevují především obžalovaní Petr Moštěk a Petr Dokládal, ostatní se dostavují pouze v případě, že se jich jednání bezprostředně dotýká, či pokud je předseda senátu přizve z důvodu procesních potřeb. Je pochopitelné, že po dlouhé přestávce musel předseda senátu vyhradit čas na vyřízení své agendy, tedy na připomenutí dosavadního průběhu řízení, na ověření zájmu obžalovaných o účast na hlavním líčení a na zjištění představ obžalovaných a jejich obhájců o potřebě dalšího doplňování dokazování. Patřilo sem i předestření dosud neprovedených listinných důkazů, jež se nakupily až po podání obžaloby. O jejich čtení nebyl zájem. Důležitý je jeho vzkaz obhájcům i obžalovaným, že bude požadovat, aby závěrečné řeči provedli nejen ústně, ale by je také předložili v písemné podobě. Převažující náplní jednání byla ale obhajoba společnosti Ecoll Invest proti tvrzení žalobce, že její manažeři řídili nekalé obchodní operace, na jejichž konci bylo krácení daně z přidané hodnoty. Hlavní jednající osobu byl obžalovaný Petr Moštěk, podporovaný bratrem-obhájcem Marcelem Moštěkem. Jedna část jeho jednání byly výslechy všech dostavivších se sedmi svědků, předvolaných soudem na žádost obhajoby. Svědci byli vesměs manažeři firem, jež pro dovozce pohonných hmot ze zahraničí prováděli přepravu. Žádný z nich neznal obžalované nevyjímaje Shahrama Zadeha, nanejvýš znali jejich jména z medií. Výslech svědků byl právem obhajoby a obhájce přenechal jeho provedení obžalovanému Petru Moštěkovi. Jako celek svědci poskytli obraz o způsobu fungování vztahů mezi přepravci a dovozci. Prokázali, že nemohli vědět o změnách vlastníků během přepravy. Petr Moštěk z jejich informací vyvodil, že po propuštění zboží do volného oběhu po vybrání spotřební daně již společnost Ecoll Invest neměla možnost zjišťovat, jak probíhá další přeprava, a co se děje se zbožím. Kromě toho upozornil, že policie v některých případech pronásleduje kvůli způsobené škodě jiné firmy než ty, po nichž vymáhá nezaplacenou daň z přidané hodnoty finanční správa. Poukázal i na možnost, že některé firmy se mohly dostat do postavení neplatičů daně z přidané hodnoty v důsledku zajištění zboží celní nebo finanční správou, které pak nemohly zpeněžit. Z jeho vývodů vyplývá, že P.P.S. GmbH a Ecoll Invest nedělaly vlastní obchody, při nichž by jim vznikla povinnost odvést daň z přidané hodnoty, a na chování dovozců, kteří u Ecollu zaplatili spotřební daň, neměly žádný vliv. Následovalo provádění odposlechů, týkajících se činnosti spolupracujících obviněných Vojtěcha Kudláče a Jiřího Eliáše. Obžalovaný Petr Moštěk k nim poskytoval vyjádření. Poukazoval v nich na skutečnost, že v případě spolupracujícího obviněného Vojtěcha Kudláče se nejedná o „nevinného pošťáka“, který o postupech, vedoucích ke krácení daně z přidané hodnoty neměl tušení, ale plně informovaného obchodníka. Dále dokazoval, že Vojtěch Kudláč byl majitelem firmy, která byla konkurencí pro P.P.S. GmbH, provádějící samostatně nákupy pohonných hmot v zahraničí a užívající služeb oprávněného příjemce jiné firmy než Ecoll Investu. Jeho firma měla jiné zákazníky než Ecoll Invest a dělala obchody velkého objemu. Moštěkova argumentace jako celek je významným útokem na základní kameny konstrukce obžaloby. Předseda senátu Aleš Novotný se choval jako nestranný soudce, usilující o dosažení znalosti materiální pravdy. Do vedení výslechů obžalovaným Petrem Moštěkem vstupoval jen příležitostně, předvolal svědky a nechal přehrát odposlechy podle požadavků obhajoby. Vyhovoval požadavkům Petra Moštěka, aby vyžádal od svědků zpřístupnění dokumentace o účasti jejich firem na obchodování s pohonnými hmotami. Na zjevnou nezpůsobilost jednoho ze svědků podat informace o účasti jeho firmy na zmíněných obchodech reagoval vyhověním požadavku Petra Moštěka na předvolání dalšího manažera téže firmy. Ovšem až z rozsudku a jeho odůvodnění se dovíme, do jaké míry uvěřil obhajobě firmy Ecoll Invest. Hlavní líčení bude pokračovat 1. až 3. června a další průběh je rozplánován až do poloviny prosince 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-03-26 11:28:24
Google skomplikuje platby mobilom cez Google Peňaženku. Zavádza novinku, ktorá sa vám nemusí páčiť
Mnohí z nás už nepoužívajú namiesto hotovosti používajú na platenie smartfón, v ktorom majú nahratú platobnú kartu. Jednou z vôbec najpoužívanejších aplikácií, ktoré slúži na realizáciu platieb, je Google Peňaženka. Samotné pridanie karty do aplikácie trvá len niekoľko desiatok sekúnd. Ak ste si zvykli, že ste prišli do obchodu a priložili ste smartfón k čítačke kariet, zaplatili ste a išli … The post Google skomplikuje platby mobilom cez Google Peňaženku. Zavádza novinku, ktorá sa vám nemusí páčiť appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
\nČas načtení: 2025-01-22 14:37:00
Ze zoufalství kradla: Seniorce v nouzi pomohli strážníci i zaměstnanci obchodu
Hlad, žádné peníze a dva týdny do důchodu přiměly seniorku v Hradci Králové poprvé v životě krást. Když z prodejny odcházela se základními potravinami za 391 korun, byla přistižena. Situaci vysvětlila a se studem se omluvila, strážníci a zaměstnanci obchodu za ni zaplatili nejen uloženou pokutu, ale i její nákup, který jí dali na cestu.
\nČas načtení: 2025-02-13 11:10:30
S přelomem roku v Česku opět poskočily vzhůru ceny potravin. Kupující u pokladen obchodů zaplatili proti loňskému lednu výrazně víc za máslo, vejce nebo čokoládu, podražilo ale i maso nebo ovoce. Dolů šly naopak ceny brambor nebo cukru. Celková meziroční inflace v tuzemsku mírně klesla na 2,8 procenta.
\nČas načtení: 2025-02-24 10:58:00
Známý obchodní řetězec zavádí poplatek za vstup. Zákazníci jsou rozzuření
Známý obchodní řetězec Aldi zavedl kontroverzní novinku, která u zákazníků vyvolala vlnu nevole. Jen za vstup do obchodu nově požaduje, aby lidé zaplatili poplatek. Ten jim má být sice následně vrácen, nic prý ale nefunguje tak hladce.
\nČas načtení: 2024-03-30 21:11:19
Ako používate Gmail už roky, možno aj vy máte problém s nedostatkom voľného miesta. Spoločnosť Google ponúka bez poplatku až 15 GB priestoru, čo je síce spomedzi všetkých cloudových služieb najviac, no zároveň musíte toto miesto zdieľať s mailami, diskom, WhatsApp zálohou a Google Fotkami. Kľudne sa teda môže stať, že sa vám aj … The post Dochádza vám voľné miesto v Gmaili? Takto získate „minutý“ úložný priestor späť bez toho, aby ste zaplatili čo by len cent appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2024-04-04 14:51:29
Google zvažuje, že pre časť používateľov spoplatní výsledky vyhľadávania. Zaplatili by ste za toto?!
Ak chceme čokoľvek zistiť, väčšinou zapíname Google a pýtame sa ho, čo máme na srdci. Tento vyhľadávač je s nami už roky, no zdá sa, že ho čakajú výrazné zmeny. Hoci zatiaľ nie je nič isté, v budúcnosti by sme si za jeden z najikonickejších vyhľadávačov mohli platiť. Portál Gizchina dáva do pozornosti správu … The post Google zvažuje, že pre časť používateľov spoplatní výsledky vyhľadávania. Zaplatili by ste za toto?! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2025-04-28 05:06:41
Řidiči často zapomínají na to, že zákon nařizuje parkování ve směru jízdy. Jedinou výjimkou je parkování na jednosměrné komunikaci.
Čas načtení: 2024-02-18 11:03:50
Zkrachovalý dodavatel fotovoltaických elektráren Energetický holding Malina už nemá v úmyslu dodělat přes 2000 zakázek na domácí solární elektrárny, u kterých se ještě nezačalo s pracemi. Nezvládne to. Klienti za tyto zakázky zaplatili statisícové...
Čas načtení: 2014-10-07 00:00:00
Nike Blazer Mid Premium QS / Nepřehlédnutelná CW Iridescent
Zdá se vám, že vám příliš málo lidí v ulicích kouká na nohy, i přesto že jste za své tenisky zaplatili celkem vysokou částku? Pokud ano, máme pro vás nepříliš nákladný tip, kterému v ulicích nikdo neunikne. Seznamte se s modelem Nike Blazer Mid Premium QS s pojmenováním barevné kombinace Iridescen ...
Čas načtení: 2016-09-23 15:15:00
Zaručený způsob na dlouhodobou úsporu za teplo – rekuperace tepla
Využívejte opakovaně teplo, za které jste již jednou zaplatili. Ušetřit lze téměř polovinu nákladů na teplý vzduch. Navíc, bez velkých vstupních investic a stavebních úprav. Díky jednotkám Get Air můžete „odpadové“ teplo využívat decentralizovaně, tj. nezávisle na sobě ve více místnostech. Proces o ...
Čas načtení: 2024-02-11 12:00:00
Retro film: Jak svět přichází o básníky dával špatný příklad mládeži
První z filmů básnické hexalogie, již natočil Dušan Klein v roce 1982, vzbudil u diváků nebývalý ohlas, přestože při schvalovací projekci režisér raději ani nedutal. Ústřední dvojice v podání Pavla Kříže a Davida Matáska, jejíž osudy se vinou všemi šesti filmy o básnících, měla být ale jiná. Kříž i Matásek nakonec zaplatili za účinkování ve filmu nepříjemnou daň.
Čas načtení: 2024-02-13 04:46:00
„Nechávají se inseminovat jako samice.” Dítě „na zakázku” pro gaye vyplavilo zlá fakta
„Sociálně slabé matky se nechávají inseminovat jako samice za peníze“. Dítě odrodí v otřesných podmínkách a to je následně předáno klientům, kteří si jej zaplatili. Senátorka Daniela Kovářová nemůže pro tuto praxi najít jiné slovo, než „novodobé otroctví“. Svět náhradního mateřství Česko aktuálně poutá příběhem politika TOP 09 Martina Hausenblase, který si s partnerem takto „objednal“ dítě z USA a jeho genetickou výbavu si navolili z hlediska rasy, původu i vzdělání.
Čas načtení: 2020-01-18 00:15:00
Autoservis, v němž víte, kolik za opravu zaplatíte
Jistě to znáte. Nepojízdné auto, vy sotva tušíte, co s ním může být v nepořádku. Tak ho dopravíte do vašeho servisu či ke známému opraváři, kde vám slíbí, že se na to podívají. Když si pár dní poté přijdete svůj vůz vyzvednout, nestačíte se divit, kolik jste za opravu zase zaplatili. Předem znáte c ...
Čas načtení: 2015-02-27 00:00:00
Co zdražilo a jak se změnily zvyklosti spotřebitelů?
Pokud vezmeme v úvahu ceny potravin z prosince 2013 a porovnáme je se současnými cenami potravin, musíme bohužel konstatovat jasné navýšení. Za nákup, za který jsme zaplatili v prosinci 2013 okolo 2 500 Kč zaplatíme dnes o více než 200 Kč navíc. Co nejvíce zdražilo? Za poslední rok zdražily hlavně ...
Čas načtení: 2019-09-16 16:20:25
Autor článku: Jana Na internetu, zvláště v různých českých a slovenských facebookových skupinách, neustále panují názory, že si můžete zažádat o vrácení VŠECH daní, které jste kdy v Británii odvedli (rozuměj zaplatili) – víz níže. Nazdárek, lidi, chci se zeptat, jak je to s tím vrácením daní z Anglie. Pracuju tady 8 let a teď se budu vracet [...] Příspěvek Vrácení daní z Anglie (UK) pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE
Čas načtení: 2022-02-07 23:23:46
Divide et impera aneb Římský způsob budování státu
Dokonce i moji nejvěrnější čtenáři si stěžují, že série článků o problémem nepřátelských komunit v Evropě začíná být depresivní a že je čas obrátit myšlenky k něčemu konstruktivnějšímu. To je pravda, jdeme tedy na to. A jako vždycky bych čerpal poučení z historie. Dnes se hodně mluví o pádu (západo-)římské říše, který různí diskutéři často používají jako přirovnání. Málokdo ale přemýšlí nad tím, jakým způsobem předtím ta římská říše rostla. A to přitom rostla pěkně dlouho! Trvalo jí hezkých pár set let, než někdy za Trajána dosáhla svého maximálního rozsahu. Na západě ji zastavil oceán, na jihu Sahara (oboje tehdejšími prostředky nepřekonatelné), na severu skutečnost, že ve studené a deštivé Germánii nic cenného nebylo, a na východě Peršané, jediná srovnatelně vyspělá a organizovaná velmoc v širokém okolí, se kterou si pak Římané po další staletí marně a krvavě rozbíjeli hlavy. (Později z toho vyčerpání obou říší těžil jistý Mohamed a jeho následovníci.) Přitom původní Řím, to byl celkem zanedbatelný flíček země v bažinách Latia, velikosti o něco málo větší než dnešní Lucembursko, proti sousedním Etruskům naprostá kulturní i mocenská periferie. (Etruské umění mělo vysokou úroveň, a ještě v době římské republiky si bohatí Římané zvali etruské umělce k výzdobě svých domů.) Je patrné, že samotní původní Římané by čistě početně (demograficky) nedokázali ovládnout ani Itálii samotnou, natož tak obrovské území kolem ní. Na to zkrátka neměli dost lidí. Antické války měly celkem vysokou úmrtnost mezi vojáky – daleko větší než ve středověku – protože tehdejší bitvy měly často formu střetu mezi dvěma početnými útvary pěchoty a ten útvar, který povolil a rozsypal se jako první, se stal strašlivě zranitelným vůči nepříteli, jehož formace vydržela pohromadě; jednoduše řečeno, do odkrytých zad se z těsné blízkosti velmi dobře bodá a seká. Taková bitva u Kann, která trvala pouhý jeden den, si vyžádala mezi Římany několik desítek tisíc obětí, více, než kolika životy zaplatili Britové první den bitvy na Sommě roku 1916 – a to už se na Sommě bojovalo tanky a kulomety, kdežto u Kann to byly oštěpy a meče. Jinými slovy, kdyby bojovní Římané spoléhali jen na vlastní původní národ – asi podobně, jako to dělali řečtí Sparťané, kteří mezi sebe zásadně odmítali přijmout cizince, a přitom k válčení sahali často – při tomto způsobu „vedení politiky jinými prostředky“ by jich ubývalo, až by z nich nakonec nic nezbylo. (To se taky přesně stalo těm Sparťanům.) To znamená, že součástí jejich velmocenské strategie byla snaha vyrábět z podmaněných nepřátel nové Římany, a že byla zřetelně úspěšnější než současné snahy evropských států nějak integrovat obyvatelstvo paralelních společností. Je ovšem pravda, že Římané byli mnohem pragmatičtější než dnešní Evropa. Nekrmte svoje nepřátele Jedna z věcí, se kterou uměli staří Římané v době růstu impéria dobře zacházet, bylo udělování občanství. Občanství byla odměna, kterou mohli dostat jednotlivci nebo i celé kmeny, ale teprve, když prokázali dostatečnou loajalitu vůči Římu. V legiích sloužila spousta cizinců, ale když si ty desítky let v blátě a sněhu opravdu odkroutili a nedopustili se přitom žádné vzpoury apod., tak měli na římské občanství nárok. Dokonce dědičný. To byl „stroj na Římany”, který jich za dobu trvání říše vyrobil několik milionů – slušný počet jedinců na poměry starověké Evropy, která nebyla ani zdaleka tak hustě osídlená jako dnes. V principu, že občanství je odměna, bychom se mohli inspirovat i dnes. Naše současné ozbrojené síly nepotřebují ani zdaleka tolik lidí jako římské legie, ale pokud někdo například dobrovolně nastoupil jako sanitář k záchrance a tahal se celé roky na nočních směnách s obézními kardiaky po schodech, nechť klidně to občanství dostane za pět let, kdežto jeho kamarád poflakující se doma by se neměl stát Čechem ani za půl proflákaného století. To ovšem znamená mezi těmi lidmi velmi pečlivě rozlišovat a nejsem si jist, zda se do toho našemu státu chce. Selektivní udělování občanství podle zásluh či důvěry je jenom jedním z mnoha projevů principu „Divide et impera“, čili „Rozděl a panuj“, který zní dnešnímu posluchači příliš cynicky, ale popravdě řečeno je to asi lepší alternativa než válčit se sjednoceným blokem protivníků. Součástí římské strategie bylo to, že stal-li jste se loajálním Římanem, měl jste z toho veškeré možné výhody, kdežto vzpurné kmeny dostaly bolestivý výprask. A zase: vyžadovalo to mezi těmi lidmi rozlišovat, až na osobní úroveň, a ti Římané na to rozlišování byli ochotni vynaložit nějaké úsilí a čas, kdežto dnes jsou naše administrativní systémy často „plošné”, nárokové a algoritmizované. Tím se sice na jednu stranu omezuje korupce a zvůle jednotlivých úředníků, na druhou stranu ale dochází k extrémům, kdy nějaký bradatý fanatik kázající džihád vesele pobírá standardní sociální dávky a není možné mu je legálně sebrat. Tady děláme velkou chybu, kterou by uměli pojmenovat už ve starověku: nekrmte svoje nepřátele. To je ovšem chyba, která by se s trochou kreativity dala napravit. Sociální systémy je možné reformovat. Jediným receptem je důkladná osvěta „Divide et impera” je celkem plodný princip a věřím, že by nám posloužil stejně dobře jako Římanům, kteří časem vstřebali i vysloveně znepřátelené národy. Prostě: systematicky podporovat ty, kteří jsou ochotni se sekularizovat a chovat se slušně, a stejně systematicky postupovat proti těm na opačném konci spektra. Jistá nevýhoda je v tom, že ten proces trvá dlouho, celé generace, a dnešní svět touží po rychlých řešeních. V demokratických státech se těžko formuluje dlouhodobá politika, protože vlády se střídají co pár let a dostane-li se k moci nějaká strana, která bere každého vraha jako nepochopeného chudáčka, můžou její reformy snadno znegovat úsilí předešlých deseti či patnácti let. Jedním z důležitých prvků principu „rozděl a panuj” je to, aby ti lidé ze znepřátelené komunity, kteří se rozhodnou „kolaborovat” s protivníkem, měli dlouhodobou jistotu, že se jim to vyplatí. V tomto fungoval Řím lépe než dnešní doba, protože i když se ti césarové prali a žrali mezi sebou (krize 3. století byla obzvlášť vypečená, divím se, že ji ta říše vůbec přežila), římské právo mělo velkou setrvačnost a nezasahovalo se do něj každých pár let. Hlavní faktor, který nám podle mého názoru brání jít tímto pragmatickým směrem, je skutečnost, že celkem dost Evropanů si stále ještě odmítá přiznat, že ty nepřátelské komunity na kontinentě vůbec máme, natož pak, jaké podstaty to jejich nepřátelství je. Nepojmenujete-li problém, těžko jej můžete začít analyzovat a řešit. Moje zkušenost je, že i ti dobří liberálové bez problémů uznávají, že právo šaríja je něco příšerného, ale začnou se kroutit v momentě, když jim řeknete, že je to integrální součást islámu už od jeho samého počátku a že ji nelze jen tak chirurgicky oddělit jako nějaký nežádoucí výrůstek a tvářit se, že tam vlastně nepatřila. Tahle skutečnost totiž moc koliduje s naší tradicí svobody vyznání a vede k různým nepříznivým závěrům o tom, jak moc je tato tradice v případě islámu udržitelná. Realita samozřejmě pozvolna prosakuje do kolektivního vědomí národů. V takové Francii jsou už v tom pochopení celkem daleko a současné preference levice (tři levicoví kandidáti Jadot, Mélenchon a Hidalgová dají dohromady chabých 18 procent) tomu odpovídají, ale zároveň je tam ta situace asi nejhorší a teď už patrně neřešitelná. Ve státech, kde je zatím situace méně kritická, je zase větší snaha předstírat, že se nic neděje, nebo že všechno je vina jakýchsi bílých rasistů. Na toto popravdě vidím jediný recept, důkladnou osvětu, i když se to třeba určité vrstvě politiků nebude líbit a budou se takové informace snažit nějak zatlouci či aspoň zdiskreditovat. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2021-11-26 12:56:26
Výlet pěti poslanců do Vietnamu za milion korun z kapes daňových poplatníků
Výhradně pětihvězdičkové hotely, žáby i šneci při opulentních hostinách a let s Emirates v business class… Právě tak na svou poslední cestu do Vietnamu vzpomíná pirátský poslanec Lukáš Bartoň. Problém je, že nešlo o rozlučku se svobodou. Za vietnamskými komunisty letěli Bartoň a jeho čtyři soudruzi ze sněmovny pracovně, tím pádem se jim na cestu za skoro milion korun museli složit daňoví poplatníci. V případě piráta Bartoně zaujme i to, že si po návratu z „náročné“ sedmidenní služebky neváhal naúčtovat i stravné, a to ve výši skoro 16 tisíc korun. Kverulant.org považuje tuto poslaneckou cestu za ukázkový příklad okázalého papalášství, proto vyzval všechny účastníky zájezdu, aby se za cestu omluvili a vrátili peníze. Nové vedení Poslanecké sněmovny vyzval, aby pravidla pro cesty poslanců zpřísnila. Od 3. do 10. června roku 2018 se uskutečnila cesta pěti poslanců do Vietnamské socialistické republiky. Deklarovaným cílem bylo „jednání s partnerským výborem“. Exotického výletu se zúčastnili poslanci Vojtěch Filip (KSČM), Václav Klaus mladší (tehdy ještě ODS, později Trikolora), Zuzana Majerová Zahradníková (tehdy také ještě ODS, později také Trikolora) a Lubomír Volný (tehdy ještě SPD Tomia Okamury, později Volný blok). Ke čtyřem představitelům politického suterénu se přidal i pirát Lukáš Bartoň. Patrně si tak vyložil pirátský slogan z podzimních voleb roku 2017: „Pusťte nás na ně!“ „Cestou z Dubaje byly turbulence, tak jsem se musel připoutat v baru,“ líčí zážitky ze své služební cesty do Vietnamu někdejší pirátský poslanec Lukáš Bartoň. Jak bezelstně popsal ve své cestovatelské přednášce na YouTube kanálu „Piráti Personální odbor“, byznys třídou letěl tento mladý muž v červnu 2018 vůbec poprvé. Na důkaz toho, že nyní již i pan Bartoň patří k elitě, která si létá s Emirates, navíc ještě první třídou, přidal do své prezentace fotky: nechybí rohový gauč s pásy ani rozesmátá barmanka/letuška. Letenky do I. třídy Zjistit, proč je cestování byznys třídou jen pro elity, není obtížné. Stačí otevřít libovolný vyhledávač s letenkami. Letecká společnost Emirates, dlouhodobě považovaná za vůbec nejprestižnější, si za business class na lince Dubaj–Praha (v červnu 2021) účtuje cca 55 000 korun. Běžná letenka na stejný termín nestojí ani desetinu. Je ale pravda, že v ekonomy třídě chybí gaučích i bar, takže pan Bartoň a jeho soudruzi by cestou do Vietnamu jen těžko hledali, kde se „přikurtovat“ při turbulencích. Vietnamskou cestu piráta Bartoně jsme si začali popisovat od konce. Vraťme se ale na úplný začátek. To jsme na konci října požádali Kancelář Poslanecké sněmovny (KPS), aby nám podle zákona 106 dodala odpovědi na naše otázky ohledně služebních cest poslanců. Dokument nám přišel až poté, co Kverulant na účet KPS poukázal požadovaných 9600 korun, což má souviset s rozsáhnou prací, která byla potřeba k vyhledání potřebných dokladů. Nadstandardní stravné V získaném seznamu poslaneckých cest se Vietnam vyjímal na první pohled. A nejde jen o samotnou destinaci, zhusta vyhledávanou těmi, kdo touží po levném sexuálním povyražení. Sedmidenní cesta pětice poslanců totiž vyšla na těžko uvěřitelných 783 025 korun. Navíc si poslanci za cestu naúčtovali stravné. To si zákonodárci nárokují přibližně 2,5násobně vyšší, než kolik by za stejnou cestu dostal běžný zaměstnanec. Souvisí to zřejmě s obavou, aby si zástupci naší země při jednáních a pracovních schůzkách se svými protějšky v drahých zemích nemuseli doplácet pracovní obědy a kávu ze svého skromného poslaneckého platu. Bohužel při stanovení pravidel pro účtování vysokého stravného zřejmě nikdo nepředpokládal, že by poslanci toto privilegium bezostyšně zneužívali. Že by si účtovali stravné i tací, kteří si – jako pan Bartoň – pochvalují, jak dobře se o ně na jejich „služebce“ hostitelé starali. „Měli jsme šneky, žáby, prostě snažil jsem se toho ochutnat co nejvíc,“ pochvaluje si plný břich plzeňský pirát a své kulinářské zážitky dokládá mnoha fotkami. Hloupé mu není ani to, že účtuje všech sedm dní své služebky. Přesto, že strávil dopravou tam a zpět dva dny, a jeden den měl osobní volno. I tak si po návratu domů nárokuje všech sedm dnů a účtuje si 15 736 Kč. V této souvislosti připomeňme, že na vietnamské dobrodružství se spolu s ním vydalo hned pět poslaneckých šikulů. Poslanec Filip ztracený v Moskvě „Nevím, kdo to vymyslel, ale cestou tam jsme letěli Aeroflotem. Při přestupu v Moskvě jsme nějak ztratili Filipa,“ popisuje ve své fenomenální cestovatelské video přednášce pirát Lukáš a se svými diváky nadšeně sdílí fotky, ze kterých je zřejmé, že v Moskvě ztracený komunista Vojtěch Filip zbytku tzv. školského výboru nijak nechyběl. „Velitelem naší skvadry byl tehdejší člen ODS Václav Klaus mladší,“ komentuje vlastní gastro-selfie Bartoň a pokračuje: „Vzal si sebou tehdejší členku strany ODS Zuzanu Majerovou-Zahradníkovou, aby ho doplnila.“ Na fotce vidíme zrzavou cestovatelku, jak si z mísy uprostřed stolu vybírá dobrotu, kterou by doplnila na talíř. „Je tam s námi ještě Lubomír Volný, tehdy byl v SPD. Teď už jsou všichni jinde, jen já zůstal ve své původní straně,“ libuje si zásadový pirát nad fotkou z prvního dne cesty, kterou jemu i ostatním poslancům zaplatili tuzemští daňoví poplatníci. Hned příští dopoledne se Vojtěch Filip k parlamentní delegaci nakrátko připojil. Poslance totiž čekala návštěva komunistického parlamentu, což je podle hodnocení pana Bartoně moc zajímavá, moderní budova s pěknou (komunistickou) výzdobou. „Zatím co jsme si vyměňovali zdravice s našimi protějšky, Filip zase zmizel,“ popisuje Bartoň, jak Filipa přijala hlavní tajemnice vietnamské komunistické strany a předsedkyně parlamentu Nguyễn Thị Kim Ngân. Než budeme pokračovat v příběhu cesty našich parlamentních výtečníků, věnujme pár řádek neustálému mizení Vojtěcha Filipa. Zdá se, že tento měl ve Vietnamu nějakou svou speciální misi. V této souvislosti není od věci zmínit temný příběh o korupci nejhrubšího zrna, se kterým přišel server Seznam Zprávy. Zdislava Pokorná v něm popisuje, jak se Filip snažil ve Vietnamu přijít k penězům za zprostředkování stavby Dětské nemocnice. „Nabitý program" Brzy po úvodu svého vyprávění se Lukáš Bartoň polituje, jak nabitý program s kolegy měli. Některý den, považte, měli dokonce čtyři schůzky! Jak složitá jednání s komunisty ve Vietnamu byla, popsal hned v další pasáži svého vyprávění: „Vyměňovali jsme si různé zdravice typu: ‚My jsme rádi, že jsme k vám přijeli,‘ a oni zase ‚My jsme rádi, že jste k nám přijeli…‘“ Jak se ukáže v dalším vyprávění, do „náročného programu“ započítává pan poslanec i návštěvu jakéhosi jezera Ohnivého meče, pijatiku s místními Čechy v pivovaru nebo večeři s nejbohatším vietnamským podnikatelem. A co by to bylo za služebku, kdyby nebyl alespoň jeden den volna! Tehdy si pirát Bartoň půjčil skútr a skotačil na něm po okolí. Pětihvězdičkový hotel Jak známo, Vietnam se stal vyhlášenou dovolenkovou destinací mimo jiné pro své příznivé ceny, například za ubytování. Kdyby poslanci jeli soukromě, zřejmě by se při výběru hotelu pohybovali v kategorii kolem 300 korun za noc. Podle srovnávače Booking.com je v těchto cenách k dispozici řada velmi pěkných a dobře hodnocených hotelů. Jenže zástupci České republiky se spokojí jen s tím nejlepším. Například v Danangu, kam se z Hanoje samozřejmě přepravili vnitrostátním letem, bydleli v luxusním pětihvězdičkovém hotelu „Novotel Premier Han River“, kde noc vyjde cca na 1700 korun. Co na tom, že jen pár metrů od něj stojí krásný Star City Hotel & Apartments, který je k dispozici za 400 korun! Když jsme na konci letošního října poslali KPS svých deset otázek ohledně poslaneckých cest, zajímali jsme se i o typ ubytování. Dozvěděli jsme se toto: „Výběr (hotelu) provádí zaměstnankyně odboru mezinárodních vztahů KPS, a to na základě spolupráce s českými zastupitelskými úřady.“ Zdálo by se tedy, že poslanci na výběr svého ubytování nemají žádný vliv a „nezbude“ jim nic jiného než se smířit s tím, co jim zařídí jiní. V této souvislosti se nabízí citace z e-mailu, který nám přišel v souvislosti s nedávno zveřejněnou kauzou Vítkova cesta. Pisatel, skrytý pod iniciálami MK (přeje si zůstat v anonymitě, ale identitu známe), pracoval na jedné z našich ambasád a v této souvislosti píše: „Poslanci musí odjet z dané země plně spokojení, aby potom někde po parlamentních kuloárech nešířili zvěsti, že tam ten daný ambasador není člověk na svém místě, aby se to nedoslechli náhodou na Ministerstvu zahraničních věcí. Takže všechno musí být vyžehleno do detailů.“ Proto, jak dál uvádí MK, české ambasády za naše poslance i senátory platí obědy i večeře ze svých vlastních peněz, přestože tito mají na své cesty diety. Nakonec to ale stejně raději platí ambasadoři, obchodní radové atd. ze svých vlastních peněz, protože si nikdo nedovolí říci poslanci, aby si tu večeři zaplatil sám. „Poslanci prostě jedou na výlet a běhají tam kolem nich lidé z ambasády k jejich plné spokojenosti. Místo toho, aby dělali něco užitečného pro republiku, tak fungují jako průvodci výletníků,“ píše Kverulantovi MK. Přehled všech poslaneckých cest od roku 2017 do roku 2021 Poslanci cestovali usilovně. V roce 2018 stály jejich cesty 18,8 milionu korun a v roce 2019 celkem 22,1 milionu. To je průměrně 102 tisíc na jednoho poslance a rok. V roce 2020 frenetické cestování zastavila koronavirová krize, a tak v tomto roce za cesty už utratili pouhých 2,8 milionu korun. Přehled všech poslaneckých cest od roku 2017 do roku 2021 naleznete zde. Výzva Poslanecké sněmovně Při celé přednášce Lukáše Bartoně nás velmi iritovalo, s jakou pokřivenou samozřejmostí a sebejistotou tento původně akademický pracovník popisuje naprosto flagrantní plýtvání veřejnými prostředky. Na základě celého příběhu této vykutálené poslanecké pětky, z níž už naštěstí žádný v Poslanecké sněmovně nesedí, jsme vyzvali současné vedení PS ke změně pravidel pro schvalování cest a vyplácení „diet“. Jen těžko nás někdo přesvědčí o tom, že vykukové Bartoň, Klaus, Majerová-Zahradníková, Volný a Filip odvedli pro naši republiku při své vietnamské misi vůbec nějakou práci. A pokud skutečně ano, že byla významnější, než by ji zvládl jeden jediný z ČR vyslaný poslanec. Jsme si zcela jisti, že rozhodně není ve veřejném zájmu, aby se naši poslanci na služebních cestách chovali jako milionář z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág, aby bydleli výhradně v pětihvězdičkových hotelech, stravovali se jen vybranými pochutinami, jako jsou šneci nebo žabky, aby si létali byznys třídou a ještě si po návratu domů vyúčtovali „stravné“ vulgo bonus 16 tisíc korun, což je mimo jiné v našich podmínkách stále pro mnohé z nás v dělnických pozicích čistý příjem za celý měsíc, nikoliv odměna z eráru na závěr pěkné sedmidenní dovolené v exotické destinaci. Počátkem listopadu 2021 si poslanci v tajné volbě na ustavující schůzi nové sněmovny do svého čela zvolili kandidátku Spolu Markétu Pekarovou Adamovou (TOP 09). Nová předsedkyně v projevu po svém zvolení směrem k veřejnosti uvedla: „Já se budu snažit ze všech sil, abych právě důvěru v naši komoru parlamentu, tedy v Poslaneckou sněmovnu, zvyšovala. Je to úkolem nás všech, ale já se budu snažit v tomto být v čele těch, kteří se o to snaží.“ Kverulant chce věřit, že nová předsedkyně výlety poslanců do exotických destinací za peníze daňových poplatníků a nadstandartní proplácení diet skutečně omezí. Poslanci vraťte peníze Kverulant také vyzval každého účastníka zájezdu do Vietnamu, který si nechali zaplatit z peněz daňových poplatníků, k veřejné omluvě a k vrácení částky 156 605 korun do státního rozpočtu. Výlet do Vietnamské socialistické republiky stál daňové poplatníky 783 025 korun. Ve státním rozpočtu je to jistě velmi zanedbatelná částka. Poškození důvěry v parlamentní demokracii však zanedbatelné není. Kverulant chce věřit, že se zejména Piráti ke svému pochybení postaví čelem a nebudou opíjet veřejnost prohlášeními o obrovském přínosu cesty pro naši zahraniční politiku. Autor je ředitel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org.
Čas načtení: 2020-11-12 17:56:42
Právní služby pro stát jsou předražené
Kverulant.org detailně zmapoval náklady na právníky u téměř 80 institucí veřejné správy. Zjistil, že od roku 2016 do prvního čtvrtletí roku 2020 zaplatily za právní služby téměř čtyři miliardy korun. Odhalil, že advokátní kancelář ROWAN LEGAL dostala za sledované období vyplaceno o desítky milionů korun více, než na co měla uzavřené smlouvy. Kverulant o svých zjištěních dnes informoval Úřad na ochranu hospodářské soutěže a Nejvyšší kontrolní úřad. Kverulant zmapoval náklady na právníky u 78 institucí veřejné správy. Zjistil, že od roku 2016 do prvního čtvrtletí roku 2020 zaplatily za právní služby 3,6 miliardy korun. Z toho interní právníci stáli nejméně 1,3 miliardy. Jedna průměrná instituce veřejné správy vydala na interní právníky ročně téměř přesně čtyři miliony korun. Celková částka však je ve skutečnosti vyšší, protože celá řada velkých institucí neví, kolik je interní právníci stojí. Jeden příklad za všechny. Neví to pražský magistrát pod vedením Pirátů, kteří se zaklínají prosazováním „chytré veřejné správy“. Externím právníkům zaplatili rozhazovační politici z našich daní za čtyři a čtvrt roku 2,277 miliardy korun. Z toho téměř polovinu utratily za externí právníky tři instituce. Magistrát hlavního města Prahy vydal částku 635 milionů korun, ministerstvo vnitra 313 milionů korun a Ředitelství silnic a dálnic ČR 263 milionů korun. Kverulant také věnoval velkou pozornost advokátní kanceláři ROWAN LEGAL. Na začátku této kauzy stálo Kverulantovo odhalení vyvádění peněz z Pražského dopravního podniku právě prostřednictvím advokátní kanceláře ROWAN LEGAL. Kverulant chtěl v této kauze mimo jiné zjistit, zda vyvádění peněz z dopravních podniků prostřednictvím advokátů z ROWAN LEGAL není jen špičkou ledovce. Zjistil, že tomu tak je. Pražský magistrát (MHMP) ovládající Pražský dopravní podnik vyplatil ROWAN LEGAL za sledované období celkem 57,9 milionu korun. Dle Hlídače státu má však MHMP na dané období celkem uzavřené smlouvy s ROWAN LEGAL jen za 52,5 milionu korun. ROWAN LEGAL tedy dostal vyplaceno o 5,4 milionu korun více. Obdobně Česká správa sociálního zabezpečení uzavřela s ROWAN LEGAL smlouvy jen za 4,8 milionu korun, ale ROWAN LEGAL dostal vyplaceno celkem 11,7 milionu. To je o 6,9 milionu více. S největší pravděpodobností jde o obcházení zákona o zadávání veřejných zakázek. Soutěžitel, v našem případě ROWAN LEGAL, vítězí ve výběrovém řízení díky nízké ceně. Tu však v průběhu realizace zakázky dramaticky navýší. ROWAN LEGAL dostal za sledované období vyplaceno v jedenácti případech více, než měl, a šlo o 28,5 milionů korun navíc. Kverulant o svých zjištěních informoval Úřad na ochranu hospodářské soutěže a Nejvyšší kontrolní úřad a vyzval je, aby sjednaly nápravu. Podrobnosti v kauze předražené právní služby ve veřejné správě najdete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-11-03 15:11:22
Před pár dny jsem v článku Kolik stojí podjatost soudce? upozornil na ekonomické důsledky soudcovské arogance, a již je zde příklad ještě výraznější. Mám na mysli případ chomutovské soudkyně Kateřiny Vltavské a jejího vítězství nad ministryní Marií Benešovou v soudním sporu, o němž referuje například, ale nejen, Česká justice. Nejsem v žádném případě fanouškem Marie Benešové a její vztah ke mně je prokazatelně nenávistný. Tento článek tedy není v žádném případě přátelskou úsluhou kamarádce. Případ mě zaujal jako ilustrace stavu justice, nastoleného polistopadovým ideologickým blouzněním, jež vedlo k absolutizaci soudcovské nezávislosti, vykládané jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech. Skutkový děj sporu, pozorovaný očima laika, obsahuje na samém začátku nedostatečnou pozornost, kterou samosoudkyně Kateřina Vltavská věnovala znaleckému posudku, jehož akceptováním jako vydavatelka trestního příkazu pomohla vyvolat tříleté obtěžování představitelů obce Postoloprty orgány činnými v trestním řízení s konečným výsledkem zproštění obžaloby. Nejde o nic zcela neobvyklého. Stává se dosti často, že soudci, vydávající trestní příkazy, se s podklady pro rozhodnutí příliš „nepárají“ a spoléhají se na to, že v krajním případě se až při hlavním líčení věc řádně objasní. Případů odmítnutí trestního příkazu je poměrně hodně a stává se, že v navazujícím hlavním líčení soud zprostí obžalované viny. Tato nehoda se přihodila samosoudkyni Kateřině Vltavské v kauze „Postoloprty“. Nic na tom nemění skutečnost, že znalecký posudek byl zřejmě součástí podkladů k návrhu na potrestání, který předložily soudu státní zástupkyně. Paní ministryně usoudila, že vyvolání trestního stíhání nebylo nezbytné, mělo se mu zabránit, a pečlivost státních zástupkyň a samosoudkyně Kateřiny Vltavské mohla jeho vyvolání předejít. Správnost jejího úsudku potvrzuje zprošťující rozsudek. Není přesně známo, kolik zaplatili daňoví poplatníci za zbytečné trestní řízení. Jistě jde o částku řádově ve stovkách tisíc korun, ne-li v milionech. Naproti tomu je známo, že neoprávněně stíhaní se dožadují, aby je stát odškodnil částkou zhruba 20 milionů korun. Důsledky narušení jejich osobních životů, jejich psychického strádání a utrpení jejich rodin nelze exaktně změřit ani odčinit finanční náhradou. Selhání státních zástupců a samosoudkyně v této kauze neušlo paní ministryni, která se zřejmě domnívá, že z titulu své funkce odpovídá občanům za stav resortu spravedlnosti a má dbát o ochranu jejich práv. Podala tedy kárnou žalobu na všechny tři zúčastněné státní zástupkyně a soudkyni udělila výtku, což je nejmírnější potrestání, jež mohla podle zákona udělit. Se zlou se potázala. Kárný soud kárným žalobám nevyhověl a odezva Městského soudu v Praze byla pro ni nepříznivá. Účast na vyvolání obrovských škod finančních i morálních, jež v kauze Postoloprty vznikly, by měla vést k pokání a pokoře viníků. Očekával bych, že si samosoudkyně Kateřina Vltavská posype hlavu popelem, poděkuje aspoň v duchu Marii Benešové za výstrahu a napříště bude dbát, aby se jí podobná nehoda už nikdy nepřihodila. Ve skutečnosti se ale nad svou vinou nezamyslela a rozhodnutí ministryně napadla správní žalobou. Nepokusila se věcně vyvrátit tvrzení, že něco zavinila, ale pouze poukazovala na zpochybnění své soudcovské nezávislosti. A soudci úseku správního soudnictví Městského soudu v Praze jí přisvědčili. Rozhodnutí o udělení výtky zrušili jako nezákonné. To je klasický příklad vztahu části soudců k občanům, státu a jim způsobeným škodám: přisvojují si právo škodit a nenést za způsobené škody odpovědnost. Nejen to. Považují se za nadřazené nad ostatní složky státu a zejména nad ministra spravedlnosti (to se netýká ministrů obecně, nikoli pouze Marie Benešové). Neuvědomují si, že nesoudí z vůle boží, ale z vůle moci výkonné. Neuvědomují si, že žijí a své provozní náklady kryjí z peněz daňových poplatníků. Neuvědomují si, že působí v demokratickém státě, v němž prvotním zdrojem moci je vůle občanů, kteří ji uplatňují prostřednictvím příslušných orgánů. Ministr spravedlnosti odpovídá vládě a parlamentu a jejich prostřednictvím národu za pořádek v resortu spravedlnosti, tedy i v soudnictví. K tomu samozřejmě patří i ochrana soudcovské nezávislosti, ale na druhé straně výtka nedostatečné pečlivosti v práci není zásahem do soudcovské nezávislosti. Tento případ odhaluje nešvar, jehož potírání je hlavním motivem polské reformy soudnictví: porušení rovnováhy mezi hlavními složkami státní moci. Soudci se staví do postavení nadřazeného ostatním složkám státní moci, zde jmenovitě moci výkonné. Zakazují ministryni jemně projevit nevoli nad nedbalostí soudkyně, jejíž selhání mělo za následek velké finanční a morální škody. Je to projev snahy o nastolení soudcokracie, která je v rozporu s demokratickým uspořádáním státu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-13 12:12:54
V prostorách Kavárny Lucerna v Praze lze navštívit výstavu malířky Emy Pok, která se ve své tvorbě pohybuje mezi abstrakcí a expresionistickými tendencemi. Výstava se koná na podporu handicapovaným, ohroženým a opuštěným dětem. Mladá výtvarnice maluje převážně krajiny a rostlinné motivy a v některých jejích pracích dominuje motiv jablka, jakožto symbolu nalezení správné cesty. Jablko má v mnoha kulturách a mytologiích složitější ikonologický význam. Stačí vzpomenut například na jablko hříchu ze stromu poznání, které okusili podle Bible Adam a Eva a zaplatili za to vyhnáním z rajské zahrady. Dalším příkladem je jablko sváru z řeckých bájí a pověstí, jež předcházelo únosu nejkrásnější ženy světa, trojské Heleny. Malířka však jablka často zasazuje do krajiny jako milníky, které mají znamenat mety a nový začátek v životě. Někdy se na jejích obrazech setkáváme i s jablky doplněnými ženským tělem, což odkazuje k lidské sexualitě. Dalším jejím tématem jsou ptáci a hnízdění jakožto symbol harmonie v partnerském soužití nebo výjevy křesťanské inspirované díly starých mistrů. Ema Pok vystudovala Střední uměleckou školu textilních řemesel a poté doktorský studijní program v oboru Obecná teorie a dějiny umění a kultury na Univerzitě Karlově. V průběhu let vystavovala několikrát v Galerii u Zlatého kohouta v Praze, ve foyer Státního ústavu pro jadernou bezpečnost, v Muzeu hrnčířství v Kostelci nad Černými lesy a jinde. V minulosti se také věnovala malbě na tělo a jako body-artová malířka pracovala na dvou filmech České televize – Polibek na cestu a Láska in memoriam. Autorka pokračuje v rodinné tradici, jelikož její děd byl architekt a ilustrátor – Otakar Pok a jeho otec Josef Pok – akademický malíř. Mladá výtvarnice se rozhodla svojí výstavou podpořit projekty Nadace Naše dítě, kterou před 26 lety založila Zuzana Baudyšová. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-31 08:55:55
Trestní řízení soudní, o které píšu jako o „velké daňové kauze“ nebo „kauza Zadeh“, začalo v roce 2015 a po 27. únoru 2020 jeho běh přerušila koronavirová krize. Pokračuje u Krajského soudu v Brně od 25. května a zřejmě se přelije do druhé poloviny roku. Kdo nesleduje jeho běh soustavně, může se v něm ztrácet a po dlouhé přestávce nechápat souvislosti. Připomínám proto, že jde o významný případ hospodářské kriminality s obrovskou škodou ve výši 2,5 miliardy Kč, způsobenou krácením daně z přidané hodnoty v obchodech s pohonnými hmotami z dovozu. Základem struktury podvodnické sítě měly být rakouská firma P.P.S. GmbH a česká Ecoll Invest, propojené vlastnickými vztahy. Architektem organizace a autorem postupů podvodných obchodů měl být Shahram Zadeh, Íránec s českým státním občanstvím, který prostřednictvím své firmy Strong Strike půjčil majitelům výše zmíněných firem přibližně 50 milionů Kč a jejich významnému manažerovi Petru Pfeiferovi šest milionů korun. Slabinou pohledu žalobce na jeho postavení v síti je skutečnost, že v době, kdy se objevil na scéně, obchody již běžely, financoval je izraelský obchodník Yaish Ronen Nadav, který se ale záhy nechal vyplatit. Jak Nadava, tak Zadeha přivedl právě Petr Pfeifer. Toho policie z počátku vedla jako hlavního podezřelého, ale pak jej novátorsky „překlopila“ do postavení „spolupracujícího svědka“, čili ho ušetřila postavení „spolupracujícího obviněného“, které upravuje trestní řád. Na jeho místo pak do puzzle dosadila Shahrama Zadeha. Činnost firmy P.P.S. GmbH prověřila rakouská policie a finanční správa, které nezjistily žádné nezákonnosti. Jeden z původních patnácti obžalovaných zemřel, část zbývajících včetně Shahrama Zadeha je ve výkonu trestu kvůli jiné trestné činnosti, jeden je ve vazbě. Trvalý zájem o účast při hlavním líčení projevují především obžalovaní Petr Moštěk a Petr Dokládal, ostatní se dostavují pouze v případě, že se jich jednání bezprostředně dotýká, či pokud je předseda senátu přizve z důvodu procesních potřeb. Je pochopitelné, že po dlouhé přestávce musel předseda senátu vyhradit čas na vyřízení své agendy, tedy na připomenutí dosavadního průběhu řízení, na ověření zájmu obžalovaných o účast na hlavním líčení a na zjištění představ obžalovaných a jejich obhájců o potřebě dalšího doplňování dokazování. Patřilo sem i předestření dosud neprovedených listinných důkazů, jež se nakupily až po podání obžaloby. O jejich čtení nebyl zájem. Důležitý je jeho vzkaz obhájcům i obžalovaným, že bude požadovat, aby závěrečné řeči provedli nejen ústně, ale by je také předložili v písemné podobě. Převažující náplní jednání byla ale obhajoba společnosti Ecoll Invest proti tvrzení žalobce, že její manažeři řídili nekalé obchodní operace, na jejichž konci bylo krácení daně z přidané hodnoty. Hlavní jednající osobu byl obžalovaný Petr Moštěk, podporovaný bratrem-obhájcem Marcelem Moštěkem. Jedna část jeho jednání byly výslechy všech dostavivších se sedmi svědků, předvolaných soudem na žádost obhajoby. Svědci byli vesměs manažeři firem, jež pro dovozce pohonných hmot ze zahraničí prováděli přepravu. Žádný z nich neznal obžalované nevyjímaje Shahrama Zadeha, nanejvýš znali jejich jména z medií. Výslech svědků byl právem obhajoby a obhájce přenechal jeho provedení obžalovanému Petru Moštěkovi. Jako celek svědci poskytli obraz o způsobu fungování vztahů mezi přepravci a dovozci. Prokázali, že nemohli vědět o změnách vlastníků během přepravy. Petr Moštěk z jejich informací vyvodil, že po propuštění zboží do volného oběhu po vybrání spotřební daně již společnost Ecoll Invest neměla možnost zjišťovat, jak probíhá další přeprava, a co se děje se zbožím. Kromě toho upozornil, že policie v některých případech pronásleduje kvůli způsobené škodě jiné firmy než ty, po nichž vymáhá nezaplacenou daň z přidané hodnoty finanční správa. Poukázal i na možnost, že některé firmy se mohly dostat do postavení neplatičů daně z přidané hodnoty v důsledku zajištění zboží celní nebo finanční správou, které pak nemohly zpeněžit. Z jeho vývodů vyplývá, že P.P.S. GmbH a Ecoll Invest nedělaly vlastní obchody, při nichž by jim vznikla povinnost odvést daň z přidané hodnoty, a na chování dovozců, kteří u Ecollu zaplatili spotřební daň, neměly žádný vliv. Následovalo provádění odposlechů, týkajících se činnosti spolupracujících obviněných Vojtěcha Kudláče a Jiřího Eliáše. Obžalovaný Petr Moštěk k nim poskytoval vyjádření. Poukazoval v nich na skutečnost, že v případě spolupracujícího obviněného Vojtěcha Kudláče se nejedná o „nevinného pošťáka“, který o postupech, vedoucích ke krácení daně z přidané hodnoty neměl tušení, ale plně informovaného obchodníka. Dále dokazoval, že Vojtěch Kudláč byl majitelem firmy, která byla konkurencí pro P.P.S. GmbH, provádějící samostatně nákupy pohonných hmot v zahraničí a užívající služeb oprávněného příjemce jiné firmy než Ecoll Investu. Jeho firma měla jiné zákazníky než Ecoll Invest a dělala obchody velkého objemu. Moštěkova argumentace jako celek je významným útokem na základní kameny konstrukce obžaloby. Předseda senátu Aleš Novotný se choval jako nestranný soudce, usilující o dosažení znalosti materiální pravdy. Do vedení výslechů obžalovaným Petrem Moštěkem vstupoval jen příležitostně, předvolal svědky a nechal přehrát odposlechy podle požadavků obhajoby. Vyhovoval požadavkům Petra Moštěka, aby vyžádal od svědků zpřístupnění dokumentace o účasti jejich firem na obchodování s pohonnými hmotami. Na zjevnou nezpůsobilost jednoho ze svědků podat informace o účasti jeho firmy na zmíněných obchodech reagoval vyhověním požadavku Petra Moštěka na předvolání dalšího manažera téže firmy. Ovšem až z rozsudku a jeho odůvodnění se dovíme, do jaké míry uvěřil obhajobě firmy Ecoll Invest. Hlavní líčení bude pokračovat 1. až 3. června a další průběh je rozplánován až do poloviny prosince 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-24 09:30:56
Vždy mne udivovalo, jak se v politice často zneužívá pojmu válka. Cokoliv, proti čemu se důrazně postavíme, riskuje, že se stane válkou: válka proti terorismu, proti drogám, proti kriminalitě. Všechno jsou to spojení, která zrovna nevynikají průhledností. Také Covid-19 hned vyvolal stejné spojení. „Jsme ve válce,“ řekl Macron, jsem „válečný prezident“, přizvukoval Trump. Ale tentokrát má ono přirovnání opodstatněnost na své straně. Patřím ke generaci, která o válce jen slyšela, především v rodinném vyprávění. Nalézám však v současné krizi, v některých ohledech nejvážnější od posledního válečného konfliktu, mnoho společného s oním vyprávěním. Jak to skončí? Prvním společným znakem je neurčitost. Vraťme se do roku 1942, kdy Churchill řekl památnou větu, že vyhrávají ti, kteří nakonec válku prohrají. Jak dlouho bude tedy válka ještě trvat? Naše nejistota se dnes měří touto mírou a ne jinou. Všichni sledujeme zpravodajský tok – ale nikdo nemá spolehlivou odpověď. Ale vedle toho, dnes stejně jako tehdy, vyvstává otázka, jak válka skončí. Pesimistické hlasy oznamují, že Covid-19 nezmizí, pouze ustoupí ze své akutní formy, ale může se znovu objevit v příští zimě a už nikdy nebudeme tak bezpeční jako dříve. Je zmiňována naděje na „vítěznou zbraň“, která zvrátí průběh války: na vakcínu. Ta změní situaci a virus skončí stejně tak jako spalničky. Žijeme v pozastavené dočasnosti, jejímž cílem je přežít a dočkat se nového úsvitu. Válka tlumí neshody, protože rozdělit se znamená podlehnout. A vidíme, že dnes jsou neshody spíše mezi vládami, které na jedné straně stále ještě přetrvávají v popírání výjimečné povahy hrozby a na druhé straně vládami, které reagují silou, než mezi vládami a vnitřními opozičními politickými silami. Biden nemůže přímo útočit na Trumpa. U nás (v Itálii) konsensus s vládou, která se těžce rodila a drží pohromadě díky obavám z předčasných voleb, má jen málo precedentů. Předseda vlády, které ještě ani ne před dvěma lety byl vnímán jako rukojmí svých dvou podpředsedů, promlouvá k zemi v mimořádných a nočních vydáních zpráv. Opozice vedená Ligou není schopna se proti ní postavit: omezuje se na požadavky jako „více“, „dříve“. Více než něco dalšího, ale nic jiného. Poznámky pod čarou, nikoli alternativy. Válka přerozděluje moc. Kromě vítězů na hřišti mění i pořadí vítězů a poražených v pozadí. Covid-19 by mohl zvrátit účinky onoho vstupu do eurozóny, který Tremonti v té době také neváhal srovnávat s válkou. Berlusconiho vláda té doby „nevěděla“, jak zabránit milionům podnikatelů a „nehlášených“ pracovníků v praktikování „výměny eura za 1000 lir“. Na tržních stáncích, nebo když jste volali instalatéra, se starých tisíc lir počítalo jako jedno euro, ale stejný zázrak se nevyskytl ve světě zaměstnanců. Blokáda uvalená Covidem-19 na ekonomiku země by mohla vést k opačné dislokaci bohatství a příjmů. Při opětovném uvolnění mnohém více riskují samostatně výdělečně činní. V této oblasti, stejně jako v eufemisticky nazvané „neformální“ ekonomice, která je praktikována v některých částech země, se zastavení možnosti pracovat promění v ekonomickou ztrátu s krutou bezprostředností, která je neznámá zaměstnancům, zejména ve veřejném sektoru. Koronavirus však může stejně jako válka rozdrobit globalizaci, povzbuzovat nezávislou soběstačnost a podpořit lokální ekonomiky. A to bez nacionalistických motivací, ale pouze z důvodů zdravotní bezpečnosti. Hrdinové a ziskuchtivci Válka polarizuje morální figury, které život v normálních podmínkách rozpouští v šedivosti obyčejnosti. Má své hrdiny i své šakaly. První byli včera vojáci, dnes jsou to lékaři a zdravotní sestry. Tleská se jim z balkonů a uctívají se za rizika, kterým jsou vystaveni ve prospěch všech. Jednoho dne jim bude náležitě poděkováno a bude uctěna památka těch, kteří přišli o život. Ale válka má také ty, kteří na ní vydělávají a ti vzbuzují obzvláštní odpor: ten, který projevujeme vůči oněm, kteří ukradli mobilní telefony a osobní věci lékařům z Ospedale Civico v Palermu, zatímco oni léčili pacienty, nebo vůči těm, kteří vytrhli nákupní tašku důchodci vycházejícímu ze supermarketu. Další, šťastnější, ziskuchtivci mají v parlamentu své obhájce: Matteo Salvini požádal o „fiskální smír“ pro toho, kdo se vyhnul daňovým povinnostem a dnes se možná léčí na úkor těch, kteří své daně řádně zaplatili. Je zarážející, že tato žádost pochází od národně smýšlejícího politika. Očekávali bychom, že je označí, věren svému slovníku, jako zrádce: neplní svou roli, když národ potřebuje finanční účast každého a zneužije národního zdravotnictví na úkor ostatních. Válka, mimo jiné, zasévá a šíří náhodné beztrestnosti, stejně jako koronavirus. Tisíce selhání všeho druhu zůstanou nepotrestány, s vážnými sociálními náklady, a nežalovány, pokryty stavem nezbytnosti, se kterým však nemají žádný vztah. Válka anonymizuje své oběti. Všude později zanechává pomníky „neznámému vojákovi“, před které se pokládají květinové věnce. Nic tak obyvatelstvo nezasáhlo v této zdravotní válce, ve které bojujeme, než řada vojenských nákladních vozidel naložených rakvemi lidí, kteří zemřeli sami, bez přítomnosti svých blízkých a byli odvezeni na vzdálená místa bez jakéhokoli vztahu k životu zesnulého. A stejně jako odchody vojáků do války, i teď, když sanitka odváží od rodiny pacienta k intubaci: je to odchod, u kterého není známo, zda bude následovat návrat, potřesení rukou může být potřesením posledním. Obecný zájem především Pochopitelně musíme mít na mysli i rozdíly vzhledem k válce, která je skutečná, nemetaforická. Nejsou to jen vojáci, po kterých se žádá, aby riskovali svůj život, ale v dnešních válkách jsou vystaveni nebezpečí i civilisté, kromě všeho výše uvedeného také nepřátelské a někdy také přátelské střelbě, teroristickým akcím ozbrojených frakcí, střelbě odstřelovačů, zapomnění na stránkách novin. Pro svou záchranu jim často nezbývá nic jiného, než odevzdat se i se svým majetkem do rukou trafikantů, kteří je opustí v nepřátelských vodách dříve, než mohou dosáhnout „přijímacích středisek“ a politici, kteří se staví proti nim. Vrátíme-li se k metaforické válce, je po tom všem překvapivé, že stále existují lidé, kteří hovoří o Covid-19 jako o něčem, co je o něco více než normální chřipka, která je záminku k vytvoření výjimečného stavu v případě neexistence skutečné nouze. Ale úsudek, vysvětlila Hannah Arendt, ne vždy jde ruku v ruce s vědomostmi, které máte. Strach, který celé země uvrhl do lockdownu by ukázal, jak jsme svázáni s „holým životem“ a odmítáme hledět dále, a tento strach by otevřel příležitost bezpečnostním vládám, které ruší svobodu pod záminkou léčby zdraví. Je pak třeba banálně připomínat, že ke svobodě je zapotřebí života. A že prvním úkolem vlád je chránit lidský život, aby nechal na občanovi „jako jednotlivci i ve společenských uskupeních, kde se realizuje jeho osobnost“, jak stanoví naše ústava, definovat, co jde nad jeho nahou formu. Od demokratické vlády však očekáváme ještě více. Aby myslela na poválečné období a navrhla jeho vizi ohledně toho, co zůstane nezměněno a co se poté změní, aby naslouchala, ale nenechala novou strukturu určovat převládajícím silnějším zájmům. Očekává se průhlednost prognózy a nikoli „žalostné lži“, které v kultuře minulosti způsobily, že byla pacientovi zamlčena skutečná povahu jeho nemoci. Očekává se, že použije konsenzuální bonus, kterého si dosud užívá, a našeho spontánní semknutí, daného tím, že jsme všichni částí osudu sestávajícího z protkaných osudů, abychom upřednostnili obecný zájem (na který se errare humanum est, ale alespoň se na něj musíme zaměřit) před zájmy jednotlivých sektorů společnosti. Z italštiny přeložil Antonín Kosík. Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem z italské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-03-30 08:59:36
Přijde den, kdy se všechny karantény zruší, cestování obnoví, obchody otevřou a školy zaplní. Hlavně se ale vrátí lidé do práce a po práci k radostem. Střízlivé odhady mluví o dvou měsících. Už to by byl výpadek v historii nevídaný, do historie nesmazatelně zapsaný a s trvalými následky pro budoucnost. Vnímat důsledky této krize jen jako škodu, která nastala a která se dá jednoduše nahradit, by nebylo ani realistické, ani moc užitečné. Nastává změna a letošní rok bude mít v dějepisech své výjimečné a snadněji zapamatovatelné postavení, jako se to stalo třeba s letopočty 1929 nebo 2008. Možná budeme říkat, že to byl rok velké pandemie nebo velké ekonomické krize, a možná si hlavně vzpomeneme na ty všudypřítomné roušky, které nás spojily a staly se symbolem těchto dnů. Každopádně – šíření infekce pomine a zůstanou prozaické ekonomické důsledky. Nebude to problém čistě ekonomický, ale – jako dnes téměř všechno – i politický a je třeba si uvědomit, že žádný z dnešních politiků nemá s pandemií, ani s krizí tohoto rozsahu praktickou zkušenost. Stejně zřejmé je i to, že se život nevrátí do vyjetých kolejí, byť v to mnozí budou věřit. Podle současných celosvětových údajů připadá zhruba na 10 vyléčených lidí jeden, který chorobu COVID-19 nepřežije. Chmurná statistika, vedoucí k tomuto průměrnému číslu, se u nás může pozitivním směrem od světa lišit, a to dost významně. Naděje vyplývá z faktu, že jsme s karanténami začali dříve a opatření jsme zavedli razantnější. Naše zdravotnické kapacity jsou lepší a větší než průměr světa, na počet obyvatel dokonce vysoko nad průměrem v EU. Významnou skutečností je, že nevíme, nemusíme vědět (a asi nikdy vědět nebudeme), kolik lidí se vlastně novým koronavirem nakazilo. Preventivně se držíme dál od sebe, čímž šíření zpomalujeme. Lidé, kteří mají příznaky této choroby, jsou testováni a dostávají potřebnou péči. Především pro ně musí být zdravotnický systém funkční, a to je zřejmá priorita těchto dnů, úzce spojená i se snahou zabránit úmrtím. Globální problém nemá globální řešení Zkrácení výjimečného stavu na nezbytné a bezpečné minimum je dalším prioritním cílem na celém světě. Naše veřejnost přijala v tomto smyslu nevyslovenou doktrínu, že se raději smíří s přísnějším režimem po kratší dobu než mít režim volnější, ale snášet jej o to déle. V tomto ohledu se vynořuje třicet let starý rozdíl mezi evropskými státy – postkomunistické země přijímají omezení občanských práv s větším porozuměním než země ostatní. Může se ovšem stát, že víc občanských svobod povede k vyšší smrtnosti a vyšším ekonomickým škodám. Tak ale dnes žádný politik neuvažuje a i kdyby – těžko na tom něco změní. Každá země si svou situaci řeší podle svých preferencí. Globalizace jako by na pár týdnů najela na mělčinu. Bruselská elita se v kritické situaci odmlčela, což bylo posléze označeno jako podcenění, ale faktem je, že žádná koordinace nenastala a společný zájem se nedostavil. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Itálie zůstala se svým problémem v rozhodujících dnech osamocena. Lyžaři zaplatili a z Itálie úprkem odjeli. S plicními ventilátory, s lůžky v nemocnicích či rouškami se nikdo na pomoc nehlásil. Každá země si hleděla především svého, aby se nakonec všechny potkaly v Číně, na jediném trhu, který je schopen zásobovat svět zdravotnickým materiálem. Kdo to zaplatí Odhady ekonomických důsledků současné pandemie jsou spojeny s prognózami a spoustou rad, co by měly vlády a centrální banky udělat. Unisono zní – dodat peníze. Je to tak silný hlas, že k tomu nepochybně dojde a vlastně už i dochází. Slibují se miliardové výdaje z rozpočtů, zestátnění krachujících firem, odpouštění dluhů, nové půjčky, hotovostní injekce centrálních bank, snížení daní a poskytování záruk. Není vyloučeno, že se k distribuci hotovosti použijí mobily a internet, aby to šlo rychle a aby tomu všichni rychle uvěřili. Když se dříve mluvilo o razantním uvolňování měnové politiky jako o tzv. „helicopter money“, tedy o penězích, shazovaných z vrtulníků přímo na ulici, může se tato nadsázka v mobilních aplikacích stát skutečností. Příliv peněz má dva hlavní adresáty: domácnosti a firmy. Lidé, kteří nemohou pracovat a nedostávají mzdy, tudíž nemohou nakupovat a budou se bát velkých výdajů i do budoucnosti, a firmy, které nemohou platit dodavatelům, a dodavatelé, kteří marně čekají na peníze, to všechno by v daném rozsahu byl skutečný kolaps, penězi nevyčíslitelný. Dokud to ještě vyčíslit lze, budou se tedy peníze po určitou dobu rozdávat, s vědomím všech nedostatků, které to přinese: tyto dárky nedostanou samozřejmě jen ti skutečně potřební. Dostanou je i lidé bohatí, kteří je nepotřebují, a dostanou je i firmy slabé, které byly na pokraji krachu už před pandemií a teď budou paradoxně zachráněny. S vědomím všech těchto úskalí to budou dobře vynaložené peníze, aby se ekonomiky nezhroutily a aby tedy bylo z čeho startovat. Generovat či degenerovat Tíživá situace vede ke dvěma názorovým proudům, které se nutně střetnou. Ten jeden je velmi srozumitelný: takové situace musí řešit stát. Tisíce lidí jsou v problémech, které nezavinily a je třeba jim pomoci. Tak slyšíme odborové předáky, kteří chtějí mzdy, podnikatelské svazy a asociace, které vyčíslují miliardové škody, a politiky, kteří vyjadřují ochotu tyto věci řešit. Potichu sdílejí tuto vlnu natažených rukou i velké firmy, které spoléhají na pravidlo „too big to fail“, tedy že jsou tak velké, že si nikdo nedovolí nechat je zkrachovat. Druhý postoj, který provází tuto krizi, je zhmotněn v silné vlně spontaniety a velmi konstruktivní, typicky české nápaditosti. Nejsou roušky? Někdo se zlobí na vládu, další ale usedli k šicím strojům. Nesmí se sedět v hospodách? Vydávají jídlo u okýnek a rozvážejí do firem. Kolony u hranic? Lidé nosí řidičům pitnou vodu a občerstvení. Pomoc nabízejí skauti, studenti, sportovci, medici, dobrovolníci. Obchodníci posilují prodej přes internet, miliardáři shánějí roušky a léky v zahraničí, hoteliéři zahájili rekonstrukce a další firmy a živnostníci mají různé nápady jak přežít a něco dělat. Propuštění číšníci hledají práci jako kurýři, hlásí se řidiči, lidé do call center, umělci baví obecenstvo přes internet, prodejci nabízejí počítače k pronájmu, aby se dalo úřadovat z domova atd. Ne všechno se samozřejmě ujme, ale je to daleko cennější než sedět a čekat na dotace. Udělat něco potřebného, prospěšného. Peníze, které se teď rozdají, se většinou rychle rozplynou. Pak nastane rozhodující fáze, jejíž úspěch bude záviset na invenci lidí a firem, zaměstnanců a živnostníků. Tento skutečný motor ekonomiky se dotacemi negeneruje, může ale pod jejich tíhou degenerovat. Kéž by se tedy udržel v chodu! Stát v akci Krize nejsou nikdy spravedlivé a vždy na nich někdo prodělá a někdo vydělá. Některá odvětví jsou riziková při povodních, jiná při epidemiích. Mělo by se s tím počítat. Místo toho je tu osvědčená zkušenost s dotacemi, které teď mohou dostat zlatou pečeť, protože jejich velikost bude bezprecedentní a obrovská. Ekonomické škody vzniknou v důsledku koronaviru, ale jejich podstatou bude určité množství nevyrobeného zboží, neposkytnutých služeb a neodvedené práce. Něco je nenávratně pryč: lidé nepojedou na dovolenou, kterou zrušili, nepůjdou do restaurace na oběd nebo na večeři dvacetkrát. Některé dámy se učesaly samy, určitý počet aut se nevyrobí a leckterá rodina si to s novým autem rozmyslí, protože si možná její živitelé budou muset hledat práci. Finanční kompenzace těchto ztrát, to jsou peníze za nic – nekryté, a tedy potenciálně inflační. Centrální banky mají nástroje, kterými mohou inflace krotit, ale toto krocení odnesou věřitelé a vydělají na něm dlužníci. Pokud se to podaří, Inflace se rozpustí do delšího období, věřitelé se tomu nevyhnou a dlužníkem se konec konců může stát každý. Ekonomický růst je důležitý. Je prvořadou a přímo existenční starostí firem a živnostníků, a tak by to mělo zůstat. Není úkolem vlády a už vůbec ne centrální banky. Stát by neměl ekonomickému růstu překážet, měl by jej umožňovat a podporovat, vytvářet příznivé podmínky. Centrální banka by měla pečovat o stabilitu měny, což je pro růst vynikající předpoklad. Asi jako rozhodčí na hřišti, který dbá o dodržování pravidel, a tím zaručuje dobrý, férový fotbal. Nepečuje o to, aby bylo hodně gólů, nebo dokonce o to, aby mužstva vyhrávala. O to se musejí starat hráči sami. Stejně v ekonomice, kde jsou těmi hráči jednotlivé firmy a živnostníci. Je jen a jen na nich, aby hledali své šance a prosazovali se na trhu. Finanční injekce jsou jako anestetika. Necítíme bolest, necítíme skutečnou váhu problémů, které tu však reálně existují a se kterými je nutno se vypořádat. Tak jako některá anestetika i dotace se mohou stát návykovými (což se v některých odvětvích už stalo). Působí jen po určitou dobu a pak musí pacient získat někde další dávku. Když si na tento kolotoč sedneme, těžko se z něj bude sesedat. Budeme mít ekonomický růst, vysokou zaměstnanost a další důvod, aby si firmy, zaměstnanci a živnostníci nedělali starosti o svou budoucnost. Kdyby něco, stát se postará. Ve stínu těchto radovánek ovšem naroste dluh do nezvladatelných rozměrů. Zvykneme si na pohodlí a řešení nezvládneme. Takže stručně shrnuto: dotační a kompenzační narkózu ano, ale po ní co nejrychleji normální pravidla tržní ekonomiky, ke kterým patří i utahování opasků, problémy, starosti, rizika a teprve potom úspěchy. {/mprestriction} Autor je publicista.
Čas načtení: 2020-03-12 08:30:36
Odstraňování billboardů u dálnic: velmi zpožděný kulový blesk
Odstranění billboardů z ochranného pásma dálnic a silnic první třídy nařídila novela zákona o pozemních komunikacích, o jejíž přijetí se významně zasloužil Kverulant.org. Zákaz billboardů vstoupil v platnost již v roce 2017. Billboardaři však svoji zákonnou povinnost ve velkém ignorovali a zaplavili silnice českou vlajkou ve snaze namluvit veřejnosti, že s tímto polepem to již nejsou billboardy. V dubnu 2018 se o jeden takový dokonce zabil člověk. Teprve nyní uzavřelo Ředitelství silnic a dálnic smlouvu na odstraňování billboardů. Dodavatelem je firma TANNACO, a.s. a ta má pro ŘSD za 72,5 milionů korun má provést zakrytí dosud nezakrytých reklam, odstranění a likvidace reklamního zařízení, včetně právních a administrativních činností s těmito úkony spjatými. Přitom již v dubnu 2017 sliboval tehdejší ministr dopravy Dan Ťok, že na odstraňování billboardů má přichystanou akci Kulový blesk. Billboardaři odstranili do 1. září 2019 celkem 3 853 reklamních zařízení. Veřejná správa jich odstranila celkem 456. Z toho ministerstvo dopravy odstranilo 228 billboardů z dálnic a dalších 228 reklamních zařízení odstranily krajské úřady na silnicích I. třídy. Krajské úřady to stálo celkem 5,2 milionů korun a od majitelů billboardů zpětně vymohly pouhých 77 tisíc korun. Kolik za odstraňování billboardů z dálnic zaplatilo ministerstvo dopravy, se Kverulant ani po urgenci odpovědi nedozvěděl. Za to, že billboardaři neodstranili svoje reklamním zařízení již v září 2017 tak, jak jim to ukládal zákon, zaplatili billbordaři jen jednu jedinou pokutu ve výši 110 tisíc korun. Byla jim uložena v Pardubickém kraji. Ostatní kraje a ani ministerstvo dopravy o žádné další podobné pokutě v říjnu 2019 nevěděli. Kverulant protestuje proti postupu veřejné správy, která na jedné straně důsledně vymáhá pokuty i za naprosto bagatelní porušení pravidel silničního provozu a na straně druhé přehlíží hrubé porušování zákona ve velkém. Kverulant znovu apeluje na příslušné instituce, aby billboardaře za ignorování zákona začaly pokutovat a začaly od nich vymáhat náhradu nákladů v případech, že billboardy byly odstraněny za peníze daňových poplatníků. Autor je ředitel a zakladatel Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}