EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Byla chyba uzavřít darovací smlouvu s pravomocně odsouzeným zločincem, kritizuje poslanec ODS Karel Haas končícího ministra spravedlnosti Pavla Blažka. „Takovou smlouvu bychom podle mě neměli uzavřít nikdo z nás,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.
Čas načtení: 2025-06-06 17:10:00
Darovací smlouvu se zločincem nemá uzavřít nikdo, kritizuje poslanec ODS Haas
Byla chyba uzavřít darovací smlouvu s pravomocně odsouzeným zločincem, kritizuje poslanec ODS Karel Haas končícího ministra spravedlnosti Pavla Blažka. „Takovou smlouvu bychom podle mě neměli uzavřít nikdo z nás,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.
\nČas načtení: 2024-04-15 15:02:29
Donald Trump je obviněn z falšování svých obchodních záznamů, aby zamaskoval platbu za mlčenlivost, kterou krátce před volbami v roce 2016 poskytl bývalé hvězdě filmů pro dospělé Stormy Daniels. Sedmasedmdesátiletému Trumpovi hrozí v případě odsouzení maximálně čtyři roky vězení, ale mohl by se vězení vyhnout a místo toho dostat pokutu. Svou vinu zatím nepřiznal. The post Donald Trump, republikánský kandidát na prezidenta USA, by se mohl stát odsouzeným zločincem několik měsíců před volbami first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2009-06-19 08:00:00
The Crims - zločincem z povolání
Dnes otestujeme online hru The Crims. V The Crims se vžijete do role gangstera, který loupí, mlátí, vraždí, děvkaří a prodává drogy. Tuto hru hrají hráči z celého světa a myslím si, že Vy, stejně jako já si ji užijete. Registrace a začátky hraní Při registraci zadáte svůj login a e-mail. Dále si ...
Čas načtení: 2021-08-07 13:49:03
Martin Paytok: V běžném životě neexistuje problém, který by nespravila trocha hydroxidu sodného
Martin Paytok není pro čtenáře fantastiky úplně neznámým jménem, zatím se s ním však mohli setkat pouze prostřednictvím povídek. Prokletí pro všechny, akční noirová detektivka, je jeho knižním debutem. Jak byste představil čtenářům svou debutovou knihu? Základní myšlenka byla: Co kdyby Guy Ritchie natočil horor? Takže asi nějak tak. V jádru je to kriminálka ve stylu Sbal prachy a vypadni – jenom s více hřbitovy, viktoriánskými sídly a lidmi vylézajícími za deštivých podzimních nocí z hrobů. Co vám bylo pro psaní inspirací? Využíváte při psaní skutečná místa nebo lidi? Lidi ve smyslu, že bych postavy přímo tvořil na základě svých známých, úplně ne. Spíš to beru ze sebe – třeba protagonisté jsou v tomhle konkrétním případě vlastně čtyři amplifikované charakterové vlastnosti autora. Což na mě tedy asi nevrhá úplně dobré světlo, ale… teď už je ta kniha venku, co? Sakra. Oproti tomu místa často skutečná jsou, a přestože jsem změnil jejich názvy, jsou myslím popsána dostatečně věrně, aby se dalo přijít na to, které město je Katův Hrob ve skutečnosti. Tvůj příběh má trochu netradiční strukturu vyprávění, jak se vám s ní pracovalo? Výborně. Bylo to jako procházet se bos po čerstvě rozkvetlé louce… kdyby na ní místo kytek kvetly nože a injekční stříkačky. Ale seriózně – s nelineární strukturou jsem si hrál už v povídkách, a jasně, stanovit si takovéhle mantinely je autorsky dost restriktivní, ale zase vás to nutí přicházet na způsoby, jak sdělit, co potřebujete, na omezeném prostoru, což mě baví. Snad bude výsledek stejně zábavný i pro čtenáře. V knize se objeví celkem dost způsobů, jak se zbavit mrtvoly. Používáte v životě běžně nehašené vápno, nebo byste dával přednost jiným metodám? V běžném životě neexistuje problém, který by nespravila trocha (nebo větší trocha) hydroxidu sodného. Prokletí pro všechny je žánrově rozkročené mezi českou akční školou a noirem. Jaké knihy a autoři váš styl formovali? Na začátku to byl zcela nepřekvapivě Jiří Kulhánek. Psát jsem sice začal předtím, než jsem ho četl, ale jakmile se mi do rukou dostali Vládci strachu (a poté i všechny jeho další knihy), samozřejmě jsem chtěl psát to samé jako on – a samozřejmě mi to nešlo. Naštěstí jsem brzy objevil Zabíjení a Asfalt (a poté i všechny další knihy) Štěpána Kopřivy, takže mi pro změnu mohlo nejít napodobování stylu jeho. Díky Rychlopalbě jsem si ale zamiloval detektivky, což vysvětluje ten noir. Nakonec mě ale, myslím, nejvíc ovlivnil Donald E. Westlake, respektive knihy s profesionálním zločincem Parkerem, jež psal pod pseudonymem Richard Stark. Starkova próza je – a od toho si ostatně zvolil právě tenhle pseudonym – velmi strohá, bez jediného nadbytečného slova. To je filozofie, co se při psaní snažím uplatňovat taky. Vaše tvorba se zatím sestávala především z povídek v různých sbornících a do širšího povědomí jste se dostal díky své povídce v antologii O krok před peklem ze světa Kladiva na čaroděje. Na jaké další projekty se od vás čtenáři mohou těšit? Vlastně z povídek sestávala natolik, až bych se nebál říct, že z nich sestávala výhradně. Například koncem minulého roku mi vyšla povídka v česko-slovenské sci-fi sbírce Zajtra bude včera. A v nejbližší době to budou povídky zase – jedna by měla vyjít v antologii inspirované životem a prací Gregora Mendela, druhá v podobně důstojném sborníku Krásky a vetřelci a něco by se snad mohlo objevit i v Pevnosti. Pochopitelně mám rozepsaný druhý román, zasazený do stejného světa jako Prokletí pro všechny. Martin Paytok (*1993) pochází z Jilemnice. Bývalý publicista, finalista literárních soutěží a holka pro všechno v jednom pražském nakladatelství. Řadu let strávil psaním o počítačových hrách a filmech pro inGamer.cz, web časopisu XB-1 a magazín SCORE. Jeho příběhy nesou vliv Donalda E. Westlakea, Gartha Ennise a kulhánkovské akční školy. Vyšly například ve sbornících Kladivo na čaroděje: O krok před peklem (2018), Zajtra bude včera (2020) nebo Krásky a vetřelci (2021). S povídkami Těžká noc a Profesionálové se čtenáři mohli setkat na stránkách časopisu Pevnost. Debutová kniha Prokletí pro všechny je kombinací noiru, horroru a české akční školy ve stylu Jiřího Kulhánka a Štěpána Kopřivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-05 09:27:59
Výtvarník Jiří David: Jsou tu i silnější zla než Babiš
S vizuálním umělcem Jiřím Davidem jsme – krátce před vypuknutím koronavirové epidemie – hovořili o jeho poslední výstavě, ale i o progresivismu a přehnané korektnosti v umění. Je veřejné angažmá pro umělce důležité? Pro mě ano. Proč se má umělec politicky angažovat? Chci, aby umění získalo respekt. Proto se angažuji, komentuji, někdy třeba i bojuji. Je to sice otřepaná otázka, ale lze život umělce oddělit od jeho díla? Jednou se tvrdilo, že ano, pak zase, že ne, pak znovu, že ano… Přestal jsem se v tom vědomě orientovat, ale myslím si, že jako občan, jako člověk a jako profesor mám povinnost být aktivní. Řeknu vám jeden příběh. Václav Klaus mi měl dát v Karolinu profesuru a já jsem ji od něj přijmout ani trochu nechtěl. Ptal jsem se tehdy sám sebe, co bude horší, že mu já nechci podat ruku, nebo že on mně nechce podat ruku? On mě totiž z jiných situací už trochu znal. A já si řekl, že to bude horší pro něj, a tak jsem tam nakonec šel, a on ve svém projevu řekl, že profesor by měl být ve veřejném prostoru iniciativní a měl by se veřejně vyjadřovat. A já mu musím dát za pravdu. I když musím dodat, že mi veřejné angažmá škodí, protože si jím zavírám dveře do různých společenství. Někdy si říkám, že už s tím přestanu, jenže občas mně to nedá, ale už ne tak často. Jsem už smířlivější. Považujete-li za důležité veřejné angažmá, dovolte politickou otázku: Co si myslíte o Milionu chvilek pro demokracii? Zhodnocení něčeho takového je pro mě složité, protože se nedokážu pohybovat v davu. Jsem klaustrofobik. Mně dav vadí, takže se davu vyhýbám. Tuto iniciativu tak samozřejmě respektuji, ale mám pocit, že tam spousta lidí chodí jen v adrenalinové sounáležitosti. Vidí to možná příliš černobíle; jistě to neplatí o všech. Babiš je zlo! Proč ne! Ať to říkají. Jako politik a člověk je vskutku z mnoha známých důvodu neakceptovatelný. Já si ale nejsem jist, zdali jsou v té davové psychóze schopni ti lidé rozeznat, že tu jsou i jiná, podprahová, a někdy i silnější zla, že některá mají třeba jen na první pohled slušivější šaty. Raději znovu: Milion chvilek respektuji, nejsem nicméně schopen se uprostřed milionového davu pohybovat. Masové spartakiády mne vždy něčím děsily. Chodil jste do davu na demonstrace v listopadu 1989? Chodil, ale mám pocit, že to je něco jiného, protože tehdy se měnilo společenské paradigma. Byl to neskutečný vír, nešlo mu odolat. Ale zpět k Milionu chvilek – já nic neodsuzuji, jenom to pro mě není v tuto chvíli ten nejpodstatnější pomník. Rád strháváte pomníky? Mě pomníky neiritují. Jsem vůči nim inertní. Spíš se zajímám o to, je-li to kvalitní socha. (smích) {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na začátku roku jste měl v Doxu výstavu nazvanou Jsem tady. Proč takový název? V životě umělců přicházejí období, ve kterých se začínají vykrádat, a já jsem chtěl říci, že se snad ještě tak docela nevykrádám, že jsem stále ještě tady. Že jsem tu zase s něčím novým, že se nerecykluji. Že ještě nejste umělecky mrtvý. Doufám, že jsem stále ještě schopen svět, který mě obklopuje, uchopit jinak, nově. Ale to je jen jedna rovina zmiňovaného názvu. Jiná jeho rovina je politická. Vadí mi, jak se dnes říká, že umělec může být progresivní jen do určitého věku a že po jeho dosažení by měl vyklidit pozice, protože je troska, zkamenělina. A tak jsem chtěl říci ne – jsem tady. Bojujete proti zapomnění? Neřekl bych, že je to boj, ale připomínám se. Sice mohu být pro někoho ona zkamenělina, ale jsem stále ještě tady. Bojíte se umělecké smrti? Bojím. Umělecká smrt je zapomenutí a já chci zapomenutí oddálit. Proto ještě jednou – jsem tady. Překvapila mě velikost vámi vystavovaných pláten. Zase tak velká nejsou. Doma mám větší; ty ale vystaveny zatím nebyly. Kolik jich doma máte? Mám v ateliéru asi tři výstavy, které nikdo ještě neviděl. Vystavil jsem až tu čtvrtou. Proč zrovna ji? Protože ji považuji za aktuální. Čím byla aktuální? Snažím se v ní přemýšlet nad tím, co dnes znamená malba – a to je velice aktuální, protože se donekonečna říká, že malba je mrtvá, že se nyní vše podstatné děje v sociální, performativní či aktivistické rovině. A já si tím nejsem ani trochu jist. Takže jsem se rozhodl udělat tlumenější výstavu a přišel jsem s figurativností, jež je považována za vyčerpanou, akademickou, ne-li úplně zbytečnou. A není? Ne. Považoval jsem vás za postmoderního konceptuálního umělce… …a také jím jsem! ...ale teď bráníte tradici figurativní malby. Máme se k ní vrátit? Neřekl bych, že vrátit – souběžně mi v Brně mimochodem běžela výstava, která byla úplně odlišná od té v Doxu – ale zdá se mi, že pokus o současnou obhajobu figurativnosti je dnes daleko rizikovější než všechny ty x-krát převařené „konceptuální“ výkřiky. Vždyť už to není nic jiného než konceptuální akademismus! Už to umí úplně všichni. Moji studenti to umí, ti, co teprve jdou na školu, to umí. Všichni to umí. Šíří se to jako mor. Ale vždyť vy jste přece byl u zrodu tohoto moru. Já se za to nestydím. Byl jsem, částečně a jistě ne osamocen, jeho iniciátor – to je pravda. Jenže ono to prostě vyčpělo; pro nová sdělení se musí najít jiný jazyk. Když jsme se s tím učili v osmdesátých letech zacházet, tak to ještě mělo energii. Nebylo to unavené a očekávatelné. Ale neříkám, že se někomu občas něco nepovede. Někdy ano, a za to jsem moc rád, ale je toho strašně málo. Chci ale zdůraznit, že to, co jsem udělal, nebylo jen ze vzdoru. Nešel jsem tou výstavou jen proti něčemu. Mě opravdu zajímá, zdali ta figurativnost po všech těch stoletích ještě dokáže mne i diváka oslovit. Vaše obrazy byly plné barev. Jsou zářivé – to je to slovo. Někde jsem objevil van Goghův dopis, v němž psal, že čím víc je starší, nemocnější a nevrlejší, tím víc se chce pomstít zářivější barvou – v tu chvíli se mi to všechno spojilo dohromady. Říká vám mladá generace z branže, že už byste toho měl nechat? To mi samozřejmě říká, byť nepřímo, ale překvapilo mě, že právě hodně mladých lidí ta výstava mile překvapila. Asi i oni jsou už unavení a nevědí, jak dál. Ono to není jednoduché – a už vůbec ne pro mě. Jsem na scéně už čtyřicet let. Tvořím, ale taky se veřejně angažuji, někdy i politicky. Dá se poznat kvalitní socha? Nepochybně ano. Lze o něčem říci, že je to skutečné umění? Jistěže, ale nejsem si zrovna u těch pomníků tak docela jist – a teď už myslím skutečně jen pomníky z kamene – máme-li se v jejich případě bavit o umění. Podívejte se na všechny ty turistické pomníky, které se dnes po Praze rozrůstají jako plevel – třeba ta točitá hlava Kafky a podobně… To se máme v případě těchto atrakcí bavit o umění? To nevím, ale vím, že se k nim lidé chodí fotit. To máte pravdu; říkejme tomu tedy turistické umění. Patří do měst? Asi ano, ale mě to nezajímá, ale nestrhával bych to. Proč taky… Sice by tam mohly být zajímavější věci, ale já nejsem pán Země. Ale přece i vy jste udělal například klíčovou sochu – je v tom tak velký rozdíl? Ta ale nebyla dělána jako turistická atrakce, byla připomenutím konkrétní situace. Hodnotíte-li práce jiných, nemáte obavy z toho, co si o vašich pracích budou lidé myslet za pár desítek let? Mám, i když už mnohem menší než dřív. (smích) Nevím, jestli má práce vydrží. Možná z ní nevydrží nic, možná vydrží něco, o čem si třeba já sám myslím, že se mi to nepodařilo. Kdo ví? Všichni ti dnešní post-praktikující umělci a environmentální žalmisté by ostatně řekli, že Země se stejně dříve nebo později zbaví všeho toho braku produkovaného lidstvem, že to všechno padne – i Jiří David –, a že to bude jedině dobře. Nepamatujete si na to, jak manchesterská galerie sundala Waterhousův obraz Hylás a nymfy? Pamatuji – to ale ani zdaleka není jediná kauza. Dělají to pořád. Militantní feminismus, zkreslený gender… Je to strašidelné, povrchní, tendenční. To se dnes nemůžeme rozhodnout dívat se na minulá díla novýma očima a někdy třeba říci: Tento obraz se nám nelíbí, protože zobrazuje ženu nepřijatelně, a proto nepovažujeme za dobré dát mu přednost před obrazem jiným? Já si to nemyslím! Skutečné umění není orloj! Pokud je to dílo kvalitní – a teď nemluvím o nějakých dobových margináliích poplatných chvilkovému vkusu – tak má mít trvalé místo v dějinách umění. Nemohu se ho zbavit, protože když se ho zbavím, ztratím nejen historický přehled, ale porouchám celý paměťový kontext. V dějinách umění bude prázdné místo. Některá pozdější díla, která dílem, jehož se zbavím, byla inspirována, se ocitnou ve vzduchoprázdnu. Budova umění bude na spadnutí. Nemůžu se zbavit kvalitního umění minulosti jenom proto, že to koliduje s mým dnešním pohledem na svět. Vždyť je to absurdní! Kupodivu to nedělali ani nacističtí zločinci, byť pro veřejnost označili, co je a co není – dle jejich zvrácené ideologie – zvrhlé umění… To lze přenést i jinam, třeba do literatury. Proč se mají studenti na středních školách bavit třeba o Hemingwayovi se vší jeho přebujelou maskulinitou, a nemají se raději více zabývat literaturou původních obyvatel Ameriky, romskou nebo ženskou literaturou? Proč pořád sklánět hlavu před kánonem? Ale já přece nemám nic proti tomu, aby se učila indiánská a ženská a romská literatura, ale proč se kvůli tomu zbavovat Hemnig- waye? Nechápu!? Protože na školách mají studenti omezený počet hodin literatury, to znamená, že chceme-li dát prostor indiánské literatuře nebo ženské literatuře nebo romské literatuře, musíme někde jinde něco z kánonu ubrat – třeba Hemingwaye. Jsem absolutně proti! Pak je tedy třeba změnit počet hodin literatury, a ne zavádět absurdní selekce. Dnes už třeba i muzea v Houstonu – a to se vracím k výtvarnému umění – říkají, že budou kupovat jenom ženské umění, protože se ženské umění nikdy dřív nekupovalo. Ksakru, ať se kupuje jen kvalitní umění! Mně je absolutně jedno, jestli ho dělá žena nebo muž nebo hipster nebo desáté a dvacáté pohlaví. Opravdu mi to je ukradené. Ale ať to je po formální i obsahové stránce kvalitní a inspirující umění! Zřejmě se tedy mají sejít moudří lidé – předpokládám, že většinou už trochu prošedivělí bělošští muži –, a mají říci: Toto je kvalitní umění, to budeme kupovat, vystavovat… …ne a ne a ne. Samozřejmě, že je to velmi individuální a já nechci tak docela hájit kánony, ale kupodivu je zvláštní, že lidé různých emocí, charakterů nebo zkušeností, ale i vašich různých barev pleti a věku, poznají, co je dobré umění. Takže kvalitní umění je objektivně poznatelné? Není objektivně poznatelné… I když co je to objektivní? Kvalitní umění každopádně poznají mnozí respektuhodní lidé… …moudří lidé? Neřekl jsem „moudří lidé“! Ve vašem tónu to zní mimochodem trochu pejorativně – jako byste říkal „zavrženíhodná elita“. (smích) O tom, co je dobré umění, přece nerozhoduje komise moudrých bílých mužů či bílých mladých žen, nebo komise Afroameričanů či Asiatů! Rozhoduje tisíc nenadiktovaných nuancí; třeba i erudovaná schopnost umět rozlišit, poznat, pochopit… A rozhoduje i vzdělání, intuice a někdy i náhoda. Pamatujete si, jak na začátku devadesátých let vyšly najevo podvrhy Johna Drewa? Drewe nechal naprosto druhořadého malíře malovat nové – nikdy neexistující – obrazy Chagalla, Giacomettiho, Nicholsona. Padělal dokumentaci a věhlasným muzeím prodal stovky těchto fakových děl. Autenticitu některých z těchto druhořadých malůvek dokonce potvrdil tehdejší ředitel Tate Gallery. Nejsem proto tak docela přesvědčen o tom, co říkáte. Drewe skvěle ukázal, i když nechtěně, protože nechtěl být chycen, jak funguje dnešní umělecký provoz a jak jednají ti, co určují kánon. Já tomu rozumím. Jasně. Toto se může přihodit – jedenkrát z milionu. To však ale nepopírá to, co jsem řekl. Vy jste ale řekl, že se umění pozná – pro Drewa maloval obrazy druhořadý malíř a jejich autenticitu uznal i ředitel Tate Gallery… Když někdo zkopíruje způsob malby třeba takového Chagalla, tak se může stát, že jeden či dva obrazy prolítnou… Dobře, na tom se můžeme shodnout, že se něco takového stane. Víte, že třeba Melville byl v době, kdy žil, přehlížen? Vermeer van Delft by mohl být jeho výtvarnou obdobou. Byl jako významný umělec objeven po dvou stech letech, a mimochodem byl taky geniálně zfalšován – Han van Meegerenem. Věříte na umělce-poustevníky? Ne. Nevěříte tedy, že někdo někde může něco velice kvalitního tvořit a přitom kašlat na veřejný prostor? Na veřejný prostor při zrodu uměleckého díla kašlou všichni dobří umělci. To nesouvisí s poustevnictvím; osamocení je předpokladem pro vnitřní koncentraci. To na úvod. Před časem se v tomto smyslu hodně mluvilo o fotografu Miroslavu Tichém, který žil desetiletí někde na Moravě, totálně zabordelený v tísnivém kutlochu, a najednou se jakoby dostal do světových sbírek. Jenže ono to „najednou“ byla dlouholetá a hodně pečlivá práce. Navíc samozřejmě i ten Tichý nežil tak úplně ve vzduchoprázdnu, i on znal kontext. Do jisté doby věděl, co kdo tvoří. Dějiny umění mimochodem i takovou tvorbu po čase reflektují – existuje i art brut, tedy umění lidí společností marginalizovaných, duševně nemocných a podobně. Rozumím-li tomu dobře, říkáte, že umělec kontakt se současným uměleckým světem potřebuje. Zcela nepochybně. Není to ale často jen umělecký provoz rozdělující si mezi sebou granty a pocty? Rozumím tomu, co říkáte. Proto jsem taky nikdy o žádný grant nepožádal – s jedinou výjimkou, a to jsem ještě nepožádal o grant pro sebe. Máte problém s granty? Mají jednu velkou výhodu, ale i jednu velkou nevýhodu. Výhoda je v tom, že lidi, kteří je dostanou, mají pocit větší svobody, protože na čas získají finanční jistotu. Nevýhoda ale je, že musí předem definovat představu, co chtějí udělat, a tu pak udržet. Jenže takhle umění nefunguje. Umění nemá mít v sobě apriorní plánovitost. Všimněte si, jak často se stane, že umělec – ale to nemusí být jen umělec, to může být třeba i společenský vědec – když nedostane grant, tak se na to, co v žádosti o něj tak barvitě vylíčil jako nesmírně podstatné, vykašle. Pro takového člověka to není důležité samo o sobě – on to chce vytvořit jen kvůli penězům. Čest výjimkám! To je devastující. V Holandsku se na začátku devadesátých let rozhodli dávat studentům vycházejícím ze škol granty; dali jim tu první možnost a brali si od nich za peníze obrazy. A co je z toho dnes? V Holandsku jsou hangáry plné jakoby-umění, o které nikdo nemá zájem. Z té spousty jakoby-umělců, kteří byli tímto způsobem podpořeni, jsou zajímaví tak maximálně dva. Umělec má tvořit ve volném čase? Čas, kdy umělec tvoří, je i jeho pracovní čas. A kdo mu ho zaplatí? A kdo by ho ksakru měl platit!? Já v tom s vámi souhlasím, jen se ptám. Podívejte, třeba tento katalog (ukazuje na katalog své výstavy v Doxu, pozn. red.) jsem si zaplatil skoro celý sám; několik dalších lidí pak přispělo na zbytek. Jedním z těch, kdo přispěl, je například exekutor Robert Runták. Je to tak. Ale všimněte si, že i vy řeknete „exekutor“. Já bych mohl nejdříve říci „sběratel“. Vadí vám to, že na katalog přispěl? Katalog byl už ve výrobě, když byl sběratel Robert Runták vydavatelem, což je má zdejší galerie ZAHORIAN & VAN ESPEN, spolupožádán o příspěvek. Kdyby peníze nedal, zaplatil bych si ho sám. Samozřejmě, že se můžeme bavit o exekutorech, ale Runták ty zákony neschválil. On to zlo či legitimní praxi – říkejme tomu dle libosti – nevymyslel. Je právník a zákon, byť je třeba špatný, nezneužívá; pokud vím. Inicioval dokonce několik změn k lepšímu. Ale chápu, nikoho to nezajímá. Je exekutor, takže má, „hajzl jeden!“, smůlu. Já ho neobhajuji, ale ani nesoudím. Lidi jsou buď svině, anebo ne, a mezitím je 50 odstínů šedi, že ano!? Na katalog přispěla i J&T. To je totéž. I bez podpory této banky, která mimochodem roky financuje Chalupeckého cenu, galerii Rudolfinum nebo ostravské Plato, bych si katalog asi sám zaplatil. Ale já se ještě vrátím k tomu, odkud jsme vyšli. Osobně nechci být na někom závislý, nechci grant dopředu, nechci si připadat jako něčí otrok. Chce-li mě ale někdo podpořit, ať mě podpoří – přijde mi to, a teď zdůrazňuji, že to přijde mně osobně, jako obhajitelnější pozice než být závislý na grantech. Od koho už byste peníze nevzal? Třeba od zbrojního průmyslu – tak jako berou jiní, i ti z levicového prostředí. Stačí připomenout Erste Bank a Tranzitdisplay. Exekutor je ještě dobrý, zbrojař už je špatný? Porušil exekutor zákon? Já se jen ptám. Zbrojař… …taky nemusí porušovat zákon. To je asi pravda, ale jistě i vy cítíte tu disproporci. Je však těžké na to jednoznačně odpovědět. Černobílých soudů je každopádně více než dost – zvláště zaznívají od těch, co nic moc v umění nedělají. Ale dobře, mám být tedy jenom kritik současného uměleckého provozu a nic nedělat? Nebo jak mám v současném světě tvořit? Můžu dělat aktivistické umění a brát granty od všech těch ideových příznivců léta sedících v komisích. Pak samozřejmě lidi jako Runták nepotřebuji, protože mi peníze dodají kamarádi. Bude to mít i tu výhodu, že budu moci říkat, že David je pěkný hajzl, protože si bere peníze od Runtáka, zatímco já jsem čistý! Budu lepší? Vždyť je to blbost! Já, Jiří David, si raději vezmu peníze od Runtáka, který z hlediska práva není zločincem, než z grantu. {/mprestriction} Jiří David (*28. 8. 1956, Rumburk) je český výtvarný umělec. Od 2. poloviny 80. let minulého století spoluvytváří tvářnost českého umění. V roce 1987 byl spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví. V letech 1995 až 2002 vedl na pražské AVU ateliér vizuální komunikace. Díla Jiřího Davida jsou vystavena v mnoha českých i zahraničních galeriích.
Čas načtení: 2020-01-08 18:01:31
Pomůže atentát na Sulejmáního Trumpovi ke znovuzvolení?
Současná akce amerického prezidenta Donalda Trumpa mu může přinést přízeň židovských voličů. Židovská lobby je v případě Donalda Trumpa rozdělená. Pokus o jeho odvolání z fukce prezidenta řídí tři lidé: Adam Shiff, předseda kongresového výboru pro tajné služby, Daniel Sachs Goldman, odpovědný za výslechy svědků, a Jerrold Nader, předseda kongresového Justičního výboru a hlavní autor žaloby. Tato „svatá trojice“ má jeden společný rys, o němž se v USA z opatrnosti mlčí, a to že všichni tři jsou židovského původu. Trump sám by se nikdy neodvážil na tuto pozoruhodnou „náhodu“ upozornit, napsal renomovaný izraelský list Ha'arec, kterému to naopak nečinilo sebemenší potíže. Všímavému deníku také neuniklo, že i dva korunní svědci Gordon Sondland a Alexander Vindman jsou Židé. Trumpovi by jistě ke znovuzvolení pomohlo, pokud by se za něj židovská lobby jednotně postavila. Atentát na Sulejmáního by jistě jeho postavení upevnil, pokud by byl dobře načasován. Správně měl být proveden v září, jako odpověď na útok dronů na saúdská ropná zařízení. Souhrnně řečeno: zásah to byl správný, ale pozdě provedený, a proto vznikají pochyby. Na straně druhé Sulejmání rozhodně nebyl ledaskdo. Byl tvůrcem íránského impéria táhnoucího se od Iráku přes Libanon až po Jemen. Byl druhým mužem v oblasti zahraniční politiky, hned po ajatolláhu Chameneím. Válečným zločincem, který měl na rukou krev tisíců lidí, a to včetně koaličních vojáků. Nejspíše řídil i únosy izraelských vojáků prováděné Hizballáhem. Stovky životů spojenců mají na svědomí šíitské milice, které vybudoval v Iráku. Bez nadsázky byl natolik úspěšný, že si zasloužil označení íránský Napoleon. Jeho smrt byla velkým americkým a izraelským zpravodajským úspěchem. Donald Trump toho pro Izrael vpravdě udělal mnoho: naplnil starý židovský sen o Jeruzalému, jako o jeho hlavním městu, přiznal mu i Golanské výšiny s jejich zdroji pitné vody, přisoudil židovským usedlíkům práva na půdu v Judeje a Samaře a mohli bychom přidat i čtvrtý, neméně významný dar, jímž bylo zrušení jaderné dohody s Íránem. Jeho největším konkurentem – v rámci židovské komunity – zřejmě bude demokrat Michael Bloomberg (), bývalý starosta New Yorku. Jeho jmění se odhaduje na 37 miliard dolarů, takže si volební kampaň může zaplatit sám. Voliči tuto skutečnost oceňují, protože nemusí být poplatný svým donátorům. Zprvu byl demokrat, později republikán, od loňska opět demokrat. Za republikány byl v letech 2001–2013 starostou New Yorku. Založil velmi úspěšné mediální impérium, jež nese jeho jméno. Do podzimních voleb je ještě dostatek času na rozhodnutí, koho židovská komunita podpoří za kandidáta na prezidenta USA. A co říci na závěr? Laskavého čtenáře mohu upokojit. Židé a Peršané za sebou mají několika- tisíciletou historii a rozhodně ani jeden, ni druhý nepůjde do předem prohrané bitvy. Nějaké ty přeháňky se na obloze mohou objevit, ale jinak můžeme klidně spát. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-05-13 18:00:01
Jozef Roháč je zločinec, který se svou osobností vymyká všem škatulkám, na které jsme zvyklí. Troufáme si říct, že je to snad jediný vrah, jehož básně a literární díla jsou ceněna osobnostmi, jako je slovenský spisovatel Martin Milan Šimečka. Život Roháče nezačal zrovna šťastně, své literární nadání si uvědomoval již v dětství, ale komunistický režim mu neumožnil studovat maturitní obor, pouze se vyučit. Práce opraváře zemědělských strojů rozhodně nebyla Roháčovým vysněným povoláním. Nejspíš zde začala jeho nenávist k režimu. Ta jej vedla k ojedinělému činu. Nepochopitelná poslední slova: Ať žije komunistická strana, volal šéf StB, když ho soudruzi věšeli Číst více Pokusy o útěk Roháč, kterému podsvětí přezdívalo Potkan, nebyl pro policii neznámou osobou. Měl za sebou bitky, krádež automobilu, také byl stíhán za pomluvu tehdejšího režimu či za nadávky policistům. Jeho skutečný „majstrštyk“ měl teprve přijít. Tehdy měl často říkávat: „Musím dřít jako kůň a stejně se nevyrovnám privilegované vrstvě.“ Jeho první pokus o překročení hranic byl tehdy v rámci zákona. Vyžádal si pas na cestu do Rakouska, ten mu, nejspíš k jeho překvapení, byl skutečně vydán, zbývalo dostat výjezdní povolení, na které stále čekal. Roháč se však pochlubil v hospodě, že se z výletu do Rakouska rozhodně nehodlá vracet, a Státní bezpečnost měla uši všude. Pas mu byl zabaven a na nějaké vycestování mohl zapomenout. Tak zkrachoval jeho první pokus o útěk za hranice, své touhy po svobodném životě se však nikdy nevzdal. Svému snu byl ochoten nejspíš obětovat hodně, opustil rodinu a práci a začal vykrádat byty. Brzy potkal svého budoucího komplice Ernesta Rečku, ten měl problémy jednak vztahové, jednak také s policií a plán útěku mu přišel velmi vhod. Číhání na papaláše Pracovali s více plány, které postupně opouštěli, až zůstal jediný. Rozhodli se, že ukradnou auto s vládní SPZ, a aby se dostali přes hranice, došli k názoru, že bude lepší s autem unést i vládního činitele. Zaměřili se na konkrétního politika, Petera Colotku, kterého nějakou dobu sledovali. Zjistili, že má početnou ochranku, která jej prakticky neopouští. Svou pozornost tak namířili na jiného politika. Věděli, kde v centru Bratislavy parkují vládní černé Tatry, a rozhodli se počkat si, až do nějakého z nich nastoupí vládní činitel. Asi po půlhodině čekání se jim jejich přání splnilo. Přistoupili k vozu, vyhnali ven řidiče a vyjeli. Mezitím zjistili, kdo je jejich rukojmí – byl to náměstek Husákovy vlády MUDr. Imrich Hatiar. Auto bylo plné časopisů s lechtivou tematikou a Roháče nenapadlo nic jiného než je umístit do oken automobilu, aby nebylo vidět dovnitř. Petržalkou se prohánělo vládní auto s nahotinkami v oknech, které hledalo ulici Vídeňská cesta, jež vedla k hraniční závoře. Jako z akčního filmu Když se skutečně dostali do hraničního prostoru, začalo dlouhé vyjednávání. Během něho Roháč pochopil, že jsou teprve ve zmíněném pásmu a rampa vedoucí na svobodu je ještě hodně vzdálená. Čekání bylo pro Roháče nesnesitelné, a tak najednou zařval z okýnka: „Pokud nás ihned nenecháte projet, tak pana náměstka střelím do nohy!“, načež se po chvilce skutečně ozval výstřel, mířil však do sedadla. Problém nastal v momentě, když se panu náměstkovi začalo dělat špatně, ukázalo se, že je kardiak a měl si vzít prášky. Roháč pohotově zakřičel z okýnka: „Hej! Budeme potřebovat náměstkovy léky, vodu, Marlbora a Sparty a hned!“ Kriminalista Ján Bazovský vzpomíná, jak museli poslat pro cigarety Marlboro do hotelu Kyjev, jelikož se jim je nikde jinde v Bratislavě nepodařilo sehnat, patrně neznali ty správné překupníky. Havlova amnestie mu dala svobodu, nakonec se stal prvním zločincem usvědčeným DNA Číst více Lidský faktor Věci jim do auta donesl český kriminalista Šnýdr. Nakonec jim otevřeli první bránu, zbývaly ještě dvě. Když jim Roháč pohrozil zabitím náměstka, otevřeli i druhou bránu, kolem nich se již však nepozorovaně rozmístili ostřelovači a v zákrytu čekalo obrněné auto Veřejné bezpečnosti. Napětí v autě i venku by se dalo krájet. Přerušil je až náměstek Hatiar, kterému donesené léky zjevně nepomohly a stresová situace se na něm začala velmi podepisovat. Svým únoscům řekl, že nyní je mu opravdu hodně špatně, a pokud zemře, bude to jen jejich vina. To bylo už i na Roháče moc. Nejspíš nechtěl nikomu ublížit, jen se za pomoci rukojmího dostat na svobodu. Přece jen jeho kariéra bezcitného vraha a nejspíš i změna hodnot začaly až v devadesátých letech. Nyní se rozhodl, že nebude riskovat život pana náměstka, a vzdal se spolu se svým komplicem policii. Profesionální nájemný vrah Vysloužil si pobyt ve věznici Leopoldov, dohromady 15 let. Psal básně a spřádal plány do budoucna. Když nastala slavná leopoldovská vzpoura, byl to právě on, koho si vězni zvolili jako svého vyjednavače. Ve vězení se naučil, co ještě neznal, a pochopil, jak využít dovednosti, které už má. Například se na vojně naučil konstruovat bomby. Po propuštění se stal obávaným nájemným vrahem, kterého využívaly všechny skupiny, nejvíce pak tzv. Sýkorovci. Stál také za výbuchem Tutiho a jeho bratra. Když na mafiánské schůzce ponižovali ostatní bossy, měl to být Mikuláš Černák, který si ještě ten den objednal jejich vraždu právě u Roháče. Jeho specialitou bylo měnění identity, dá se tak vytušit, že převlékání do různých stylů oblečení a paruk jej i bavilo. Prý měl také zvyk, který však jednou nedodržel, a to se mu stalo osudným. Dvacet devět čepic Rád nosil čepice, proto také další jeho přezdívka byla Čapica. Prý si na každou vraždu koupil novou a nechal si ji. Při té poslední však odhodil kabát i kšiltovku. Další náhoda byla, když se v čepici našel vlas téměř plešatého Roháče a z něj bylo zjištěno jeho DNA. Když jej poté zatkli a provedli prohlídku v jeho vile, připomínající Okamurův zámek, našli zde 29 věšáků a na každém jednu čepici. Jestli každá z nich symbolizovala jednu Roháčovu oběť, ponecháme již na úsudku čtenáře. Roháč byl nakonec odsouzen na doživotí v Maďarsku, zde se v roce 2019 přiznal k šesté vraždě, v roce 2023 mu vyšla autobiografická kniha Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte. Ve vězení se věnuje zenovému buddhismu a nejspíš i poezii, za kterou byl v devadesátých letech oceněn mnoha slovenskými literáty. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Premiér Stanislav Gross před smrtí přiznal, kde vzal milion na luxusní byt. Omluvil se, že zklamal.
Čas načtení: 2024-05-17 10:57:29
Muž z Litoměřic možnil pachateli přístup do svého počítače. Podvodník ho obral o milion korun
Litoměřicko - Trpkou zkušenost s kybernetickým zločincem zažil 46letý muž z Litoměřic. Byl osloven neznámou osobou pod legendou vyzvednutí financí, které si může vybrat z bitcoinového účtu. Byl mu zaslán odkaz na aplikaci umožňující vzdálený přístup do počítače, kterou si nainstaloval do svého počítače a dále postupoval dle instrukcí neznámého podvodníka, uvedla Policie České republiky. The post Muž z Litoměřic možnil pachateli přístup do svého počítače. Podvodník ho obral o milion korun first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-22 05:00:00
Proč byl íránský prezident zván Řezníkem z Teheránu? Má na rukou krev stovek žen
Írán při letecké nehodě přišel o prezidenta, kondoluje mu řada zemí světa – ale řada také ne. Podle mnohých byl totiž Ebráhím Raísí (†63) tyranem, ba válečným zločincem, který se za své kariéry na různých pozicích podílel na popravách tisíců mužů a stovek žen.
Čas načtení: 2024-06-21 07:22:00
Souboj o Bílý dům: Začíná být Donald Trump favoritem?
Vinen, vinen, vinen... Celkem čtyřiatřicetkrát zaznělo u prvního soudu s Donaldem Trumpem slovo vinen. Zaznělo ve všech bodech obžaloby. Na konci května se tak Trump stal prvním prezidentem v dějinách USA, který je odsouzeným zločincem. Bez...
Čas načtení: 2024-08-21 14:00:00
KVÍZ: Co víte o nejzáhadnějším leteckém cestujícím všech dob D. B. Cooperovi?
D. B. Cooper je, nebo možná spíš byl, nejznámějším zločincem americké historie. Pokud jméno poznáváte, je vysoká šance, že si povedete dobře i v našem kvízu, protože lidé, kteří narazí na Cooperův příběh, mají tendenci si o něm načíst. A pokud ne, aspoň se něco dozvíte!
Čas načtení: 2024-09-23 12:00:33
Milovníci detektivních příběhů, zbystřete! Právě pro vás máme výběr z českých i zahraničních detektivek, které jistě potěší vaše čtenářské srdce zrozené pro zločin. Začtěte se do zajímavých kriminálních zápletek a společně s detektivy pátrejte po tom, kdo je zločincem! V bretaňské vesničce je zavražděno hned několik lidí. Navíc poměrně zvláštním způsobem a bez jasného motivu.
Čas načtení: 2024-10-12 18:52:00
Historik Čornej: Žižka nebyl barbarem, bojoval za ideály a svoji spásu
Praha - Navzdory některým aktuálním interpretacím nebyl husitský vojevůdce Jan Žižka vrahem a zločincem, ale mužem, jenž nezlomně bojoval za ideály husitství, ale i možnost vlastní spásy, kterou v...
Čas načtení: 2024-10-12 18:52:00
Historik Čornej: Žižka nebyl barbarem, bojoval za ideály a svoji spásu
Praha - Navzdory některým aktuálním interpretacím nebyl husitský vojevůdce Jan Žižka vrahem a zločincem, ale mužem, jenž nezlomně bojoval za ideály husitství, ale i možnost vlastní spásy, kterou v...
Čas načtení: 2024-11-15 17:36:00
Přednášku Lipavského přerušili demonstranti. Jsi válečný zločinec, křičeli na něj
Přednášku ministra zahraničních věcí Jana Lipovského na univerzitě v Londýně přerušili demonstranti. Na ministra pokřikovali, že je válečným zločincem. Ačkoliv byl Lipavský ochotný v přednášce pokračovat, nakonec univerzitu na doporučení ochranky opustil.
Čas načtení: 2024-11-17 17:29:00
Žádný Putin, žádná válka. Ruská opozice uspořádala pochod v Berlíně
Přinejmenším kolem dvou tisíc lidí se v centru Berlína vydalo na protiválečný pochod městem organizovaný ruskou opozicí. Do čela průvodu se postavili prominentní odpůrci režimu ruského prezidenta Vladimira Putina - Ilja Jašin, Vladimir Kara-Murza a Julija Navalná. Požadují stažení ruských invazních jednotek z Ukrajiny, proces s Putinem jako válečným zločincem a propuštění všech politických vězňů v Rusku.
Čas načtení: 2024-11-19 00:00:00
Bradbury, Ray - 451 stupňů Fahrenheita
Kniha vyšla také na pokračování ve dvou částech, v časopise Světová literatura, ročník 1 (1956), čísla 1–2. Překlad: Jarmila Emmerová a Josef Škvorecký Úryvek z knihy vyšel v časopise Sedmička, ročník 3. (1969/70), číslo 51.-52., pod názvem Ohař. Anotace: Guy Montag, hrdina románu žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku. Jiné ocenění : 1987 – Locus Poll Award – All Time Best SF Novel – 40. místo 1998 – Locus Poll Award – All Time Best SF Novel before 1990 – 29. místo 2012 – Locus Poll Award – Nejlepší sci – fi román 20. století – 10. místo Datum vydání: 18.11.2024
Čas načtení: 2025-01-08 07:00:01
Prokletí Lídy Baarové. Jeden zloduch a další osudoví muži na plátně i v životě
Do konce života Baarovou provázela noční můra, jejíž příčinu lze spatřovat ve vztahu s válečným zločincem. Byla v tom vlastně docela nevinně, i když po válce to dost schytala. Díky svému vlivnému milému se jí ale dostalo té cti hrát v Národním divadle, odkud tehdy vyštípala Olgu Scheinpflugovou, která musela odejít, protože ji už „nepotřebovali“. Hitlerův satanáš Herečka ve svých polistopadových pamětech píše, že mezi ní a Goebbelsem nikdy k ničemu nedošlo. Prý. Jak to vlastně bylo doopravdy, to si vzali oba dva do hrobu. Vztah, který byl pro Baarovou zničující, začal setkáním v roce 1934, kdy se na natáčení filmu Barkarola přišli podívat Hitler s Goebbelsem. Herečka tehdy nacistického ministra propagandy vůbec nezaregistrovala. Zato Goebbels jí věnoval zmínku ve svém deníku. Byl asi zamilovaný. Lída Baarová: Goebbelsova milenka, která zničila svou rodinu Číst více Následně Hitler pozval Baarovou na čaj. „Při natáčení filmu přišel do ateliérů jednou Hitler a Goebbels. Hned druhý den jsem byla pozvána k Hitlerovi. (…) Najednou na mě spočinuly Hitlerovy oči, modrošedé jako nejstudenější ocel, zkoumavé, skoro pichlavé. Zamrazilo mě v zádech,“ dočteme se v knize Stanislava Motla Prokletí Lídy Baarové. Nebyl to ovšem nakonec Hitler, kdo se stal její osudovou láskou, ale jeho druhá ruka Joseph Goebbels. Je možné, že se jednalo o lásku platonickou bez erotického naplnění. Sama sice ve svých pamětech, vydaných ve Škvoreckého exilovém nakladatelství, popisuje vztah s Goebbelsem jako bouřlivý milostný román, ale v pozdějších pamětech vše popírá. Dva partneři od biografu Měla tedy osudovou lásku v životě, ale jako herečku ji věrně doprovázeli i filmoví partneři – Hugo Haas a Oldřich Nový. Hugo Haas musel emigrovat z důvodu svého židovského původu, a tak jej v jeho poslání vystřídal kolega Oldřich Nový. S Haasem měla herečka velkolepý úspěch v komedii Švadlenka, kde si spolu užili mnoho radosti. Garde jí tehdy dělala maminka Ludmila Babková, možná proto, aby měla dceru pod dohledem a aby se s Haasem nespustila. Haas a Baarová si spolu zahráli i v jiných filmech, třeba v dramatu Lidé na řece. Zkáza krásou. Dokument odhaluje Lídu Baarovou zahořklou a v zapomnění Číst více Za protektorátu jí režisér Otakar Vávra zvolil za hereckého partnera Oldřicha Nového, se kterým perlila ve filmu Dívka v modrém. Ohromný úspěch měla též v Panenství, kde vystupovala i Adina Mandlová. Ve filmu se obě hodně přetvařovaly, protože v reálném životě se nesnášely a vládla mezi nimi tichá rivalita hraničící s nenávistí. „Mandlová má oči barové a Baarová má oči mandlové,“ sděluje bonmot herce Josefa Grusse, jak se dočteme v knize od Pavla Taussiga Hvězdy českého filmového nebe. Ti další praví bez naděje Nelze mluvit o tom, že její postelí prošel regiment mužů. Vypadá to, že mnoho jejích lásek mělo platonický ráz. Byl do ní zamilovaný i král komiků Vlasta Burian, který se kvůli ní chtěl dát dokonce rozvést. Oba si zahráli v komedii Lelíček ve službách Sherlocka Holmese a Baarová Buriana velmi okouzlila a byl z ní celý paf. Nakonec k rozvodu nedošlo, ale Baarová mu něco zůstala dlužná a měla vůči němu vroubek. Po válce se totiž herečka ke slavnému komikovi nezachovala dobře, když lhala o jeho kolaboraci. Dalším mužem, kterému dávala naděje, byl německý herec a režisér Gustav Fröhlich. Vypadalo to velice nadějně. Umělec se rozvedl a doufal, že jeho vztah s Baarovou najde požehnání. Happy end se ale nekonal, protože herečku oslnil jiný muž, všem moc dobře známý nacista Joseph Goebbels. Jak už to bývá, sláva a láska jsou vrtkavé, což se nevyhnulo ani Lídě Baarové. Přízeň publika a milého ochladla a po letech pomalu její sláva ustupovala do pozadí. Načas se uchýlila do Itálie, kde si jí v padesátých letech všiml filmový režisér Federico Fellini, který ji obsadil do filmu Darmošlapové. Hereččina hvězdička ale pomalu pohasínala. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Na plátně jako slavní manželé, v pečlivě střeženém soukromí měli každý svého partnera.
Čas načtení: 2025-02-08 06:37:00
Mikuláš Černák je jeden z nás, říká jeho filmový představitel Milan Ondrík
Kvůli titulní roli ve filmech Miki a Černák režiséra Jakuba Kronera výrazně změnil svůj vzhled tím, že přibral na váze. Ztvárnění bosse slovenského podsvětí devadesátých let Mikuláše Černáka, jenž si za šest vražd a jednu objednávku vraždy odpykává doživotní trest, ale Milana Ondríka zasáhlo hlavně po psychické stránce, když se se zločincem osobně seznámil.
Čas načtení: 2025-03-03 09:00:00
Připomínka, že izraelský premiér je hledaným válečným zločincem, přičemž obvinění zahrnuje i použití hladomoru jako metody vedení války.Netanjahu: Po uzavření první fáze dohody o rukojmích a vzhledem k tomu, že Hamás odmítl přijmout Witkoffův rámec pro pokračování rozhovorů, s nímž Izrael souhlasil, premiér Netanjahu rozhodl: od dnešního rána bude zastaven vstup veškerého zboží a dodávek do pásma Gazy. A reminder the prime Minister of Israel is a wanted war criminal, with the charges including using starvation as a method of warfare. https://t.co/qHcK7IUNCK— Saul Staniforth (@SaulStaniforth) March 2, 2025 Izraelský premiér Netanjahu oznámil, že Izrael začal hermeticky blokovat dodávky potravin civilistům v Gaze, protože Hamás nechce přistoupit na prodloužení první etapy příměří, které by znamenalo setrvání izraelských vojáků v Gaze. Podle druhé etapy příměří, která měla začít nyní, se měla izraelská vojska z Gazy stáhnout.Mezinárodní humanitární organizace ostře protestují proti izraelské blokaci dodávek potravin do Gazy a upozorňují, že je to válečný zločin. BREAKING: MSF strongly denounces Israel’s announcement to block aid into Gaza. Humanitarian aid should never be used as a tool of war. Regardless of negotiations between warring parties, people in Gaza still need an immediate and massive scale-up of humanitarian supplies.… pic.twitter.com/NhOWoRDbrU— Doctors w/o Borders (@MSF_USA) March 2, 2025 Palestinská militantní skupina Hamás tvrdí, že musí začít rozhovory o další fázi příměří v Gaze, a odmítá to, co označuje za izraelský návrh na prodloužení první fáze dohody o příměří, píše Hadeel Al-Shalchi. Hamás oznámil, že Netanjahu začal tvrdit, že Hamás odmítl návrh Izraele prodloužit první fázi příměří bez odchodu izraelských vojsk z Gazy, aniž by Hamás s tímto návrhem vůbec seznámil a počkal na jeho reakci:Jedna drobnost k dnešnímu vývoji příměří v Gaze: Jeden z vysokých představitelů Hamásu mi právě řekl, že Izrael veřejně oznámil, že Hamás odmítl takzvaný Witkoffův návrh ještě předtím, než byl o tomto návrhu Hamás oficiálně informován zprostředkovateli a vydal svou reakci na něj. One small detail about today's Gaza ceasefire developments: A senior Hamas official just told me that Israel publicly announced Hamas had rejected the so-called Witkoff proposal before Hamas had even been officially briefed on it by mediators and given its response.— jeremy scahill (@jeremyscahill) March 2, 2025
Čas načtení: 2025-04-30 05:30:00
Je to válečný zločinec a hraje si s námi. Republikáni stupňují kritiku Putina
Podobně jako se pohybuje ručička politického kompasu amerického prezidenta Donalda Trumpa, mění se i postoje jeho republikánských stoupenců. V souvislosti s vývojem kolem mírové dohody, kterou se Trump snaží vyjednat, začíná více republikánských senátorů otevřeněji mluvit o zvěrstvech, jichž se Vladimir Putin dopouští na Ukrajině. Například vlivný senátor Roger Wicker, předseda senátního výboru pro ozbrojené služby, vyzval, aby s Putinem bylo „zacházeno jako s válečným zločincem, kterým je“.