Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-19 10:44:00

EIT InnoEnergy podpoří startupovou společnost Carbon Centrum, která se zabývá kompenzacemi založenými na datech

Praha 19. února 2024 (PROTEXT) - Platforma této společnosti umožňuje podnikům řídit emise typu Scope 3 sledováním uhlíkové stopy svých zaměstnanců. Společnost EIT InnoEnergy, přední inovační motor v oblasti udržitelné energie, dnes oznámila novou investici do inovativního start-upu Carbon Centrum, který se zabývá energetickou transformací. Inovativní platforma Carbon Centrum, která je k dispozici korporátním klientům napříč různými odvětvími, autonomně sleduje individuální CO2 stopu a vytváří vůbec první Carbon ID s kompenzacemi podloženými daty, aby podpořila podniky v dosahování jejich cílů v oblasti trvalé udržitelnosti.Program CarbonID společnosti Carbon Centrum, podporovaný společností EIT InnoEnergy, je šitý na míru individuálním potřebám podniků a nabízí měření emisí Scope 3 v reálném čase včetně komplexní kompenzační strategie. Tato špičková platforma umožňuje smysluplnou změnu dopadu podniků na životní prostředí sledováním uhlíkové stopy zaměstnanců. Primárně se zaměřuje na společnosti se strategií udržitelného rozvoje, zahrnující mimo jiné odvětví mobility, energetiky a maloobchodu, které mají více než 500 zaměstnanců.Cagri Selcuklu, generální ředitel společnosti Carbon Centrum, uvedl: "Carbon Centrum je výsledkem práce dynamického týmu složeného z úspěšných podnikatelů majících bohaté zkušenosti s podnikáním v oblasti startupů. Začlenění do portfolia EIT InnoEnergy, stejně jako předchozí aktivity předních investorů, podtrhuje uznání našeho odhodlání v oblasti udržitelnosti v průmyslovém odvětví. Dokázali jsme rychle vyvinout zkušební produkt a už v prvním čtvrtletí roku 2024 zahájíme naše první pilotní projekty."Společnost Carbon Centrum, která je průkopníkem jedinečného přístupu k vyrovnávání emisí, využívá interní zdroje společností a zapojuje do něj jejich zaměstnance. Podobně jako v aplikaci pro fitness mohou členové týmu sledovat své emise prostřednictvím aktivit v kategoriích mobilita, nakupování a energie, které se automaticky přepočítávají na uhlíkovou stopu. Díky CarbonID si uživatelé mohou osvojit ekologické návyky, snižovat emise, vybírat si výzvy, soutěžit s kolegy a zahajovat projekty s ostatními a zároveň získávat další výhody. Společnosti mohou také nakupovat skutečné kompenzace směřující k čisté nule, což poskytuje přehled a předvídání požadavků zaměstnanců a zákazníků.Marcin Wasilewski, generální ředitel EIT InnoEnergy pro střední Evropu, dodal: "EIT InnoEnergy je nejen předním evropským investorem, ale také širokým ekosystémem společností, včetně odvětví mobility, energetiky a čistých technologií. Jsme nadšeni, že můžeme Carbon Centrum přivítat v našem portfoliu, a jsme rádi, že můžeme nabídnout naše partnerství a poradenství. Tým bude mít také jedinečný přístup k síti vysoce udržitelných společností, které chtějí vytvořit oboustranně výhodný scénář pro své podnikání, členy svých týmů a celou planetu." O společnosti EIT InnoEnergyEIT InnoEnergy působí v centru energetické transformace a je předním inovačním motorem v oblasti udržitelné energetiky, který přináší technologie, inovace obchodních modelů a dovednosti potřebné k urychlení zelené dohody, pokroku při dosahování evropských cílů v oblasti dekarbonizace a reindustrializace a zároveň ke zvýšení energetické bezpečnosti.InnoEnergy má v portfoliu více než 200 společností, které podle odhadů do roku 2030 vygenerují příjmy ve výši 110 miliard eur a kumulativně ušetří 2,1 milionu tun CO2 emisí. Dohromady tyto společnosti dosud získaly investice ve výši více než 9,7 miliardy eur.www.innoenergy.com O společnosti Carbon CentrumSpolečnost Carbon Centrum AS, založená v červenci 2023 v Oslu, je dynamický startup v oblasti energetické transformace, který se věnuje zavádění udržitelných řešení pro podniky i jednotlivce po celém světě. Prostřednictvím inovativních technologií a strategické spolupráce Carbon Centrum umožňuje organizacím měřit a zmírňovat jejich dopad na životní prostředí prostřednictvím jejich zaměstnanců a zákazníků, čímž otevírá cestu k zelenější budoucnosti.www.carboncentrum.com  

Čas načtení: 2024-03-26 14:06:00

E-mailový klient eM Client přichází s mobilní aplikací

Praha 26. března 2024 (PROTEXT/BusinessWire) - eM Client je e-mailový klient, který za 18 let své existence dospěl do podoby oblíbeného a efektivního nástroje pro správu (nejen) e-mailové komunikace pro Windows a macOS. Nyní přichází s mobilní verzí pro iOS a Android, která slibuje možnosti, které nebyly v tomto rozsahu v mobilních aplikacích doposud k dispozici. Mobilní aplikace totiž v oblasti e-mailové komunikace nabízí srovnatelnou funkcionalitu a podporu služeb se svým desktopovým bratříčkem. Mobilní eM Client je tak možné použít prakticky s jakýmkoliv poskytovatelem e-mailových služeb a jakoukoliv běžně používanou technologií (IMAP, POP3, Exchange).Tato tisková zpráva obsahuje multimediální prvky. Celou zprávu najdete zde: https://www.businesswire.com/news/home/20240326896563/cs/V aplikaci naleznete pokročilé funkce jako štítky, šablony, podpisy, funkci rychlý text pro vkládání předdefinovaných krátkých textů, dále pak funkci odložení zprávy na později nebo sledování odpovědí. Samozřejmostí je podpora konverzací, globálních a oblíbených složek a pokročilé vyhledávání. Mezi oblíbené funkce také patří okamžitý překlad příchozích zpráv. Mobilní eM Client plně podporuje push notifikace, takže uživatelé se o nově příchozích zprávách vždy dozvědí okamžitě. eM Client pro iOS a Android se také velmi soustředí na bezpečnost a ochranu soukromí. Mimo kompletní podpory nejnovějších bezpečnostních mechanismů nabízí pokročilou ochranu před phishingem a sledováním pomocí sledovacích pixelů. Mobilní eM Client také nabízí nejširší podporu šifrování e-mailů mezi mobilními aplikacemi. Jako jediný na trhu zvládá PGP i S/MIME šifrování, včetně služeb pro stažení certifikátů a veřejných klíčů z online adresářů jako eM Keybook, keys.openPGP.com nebo Proton. Šifrování lze velmi snadno nastavit přímo v aplikaci.To vše je zabaleno v uživatelském rozhraní, které je snadno pochopitelné a vizuálně i funkčně konzistentní s desktopovou aplikací. Stejně jako na desktopu je možné si aplikaci přizpůsobit do nejmenších podrobností. Třešničkou na dortu je pak ultrarychlá migrace veškerých účtů a nastavení pomocí QR kódu.První vydání obsahuje podporu e-mailů, v nejbližších týdnech po vydání pak do aplikace přibude podpora správy kalendářů, kontaktů, úkolů a poznámek, tedy funkcí, na které jsou uživatelé zvyklí z desktopové aplikace.O společnosti eM ClienteM Client (www.emclient.com) byl založen v roce 2006 s jasným cílem: vývoj moderního e-mailového klienta, který bude vždy kompatibilní s nejnovějšími technologiemi a bude podporovat všechny významné e-mailové poskytovatele. eM Client v sobě kombinuje širokou funkcionalitu s moderním a intuitivním rozhraním. Jeho kvality, včetně profesionální podpory, oceňuje více než 1,500.000 uživatelů a společností po celém světě.Zdrojovou verzi najdete na businesswire.com: https://www.businesswire.com/news/home/20240326896563/cs/ Kontakt:emclient@schwartzpr.de Zdroj: eM Client 

Čas načtení: 2024-03-18 16:25:00

Společnost Sensor Tower převzala platformu pro průzkum trhu data.ai

San Francisco (USA) 18. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Akvizicí globální společnosti pro průzkum mobilních aplikací data.ai se Sensor Tower přibližuje k cíli zmapování světové digitální ekonomikySpolečnost Sensor Tower, přední poskytovatel dat o digitální ekonomice, dnes oznámila, že za nezveřejněnou částku získala platformu pro průzkum trhu data.ai. Tato akvizice umožní společnosti Sensor Tower dále rozšiřovat a budovat standardní řešení pro oblast marketingového zpravodajství.Akvizice společnosti data.ai představuje pro společnost Sensor Tower významný posun vpřed díky rozšíření zákaznické základny o významné značky, jako jsou Microsoft, Sky a Bandai Namco, které již využívají pro analýzu mobilních aplikací nástroje data.ai. Pro společnost Sensor Tower, která již nyní poskytuje služby předním značkám, agenturám, herním vydavatelům a investorům, se jedná o strategický krok, který jí umožní výrazně rozšířit své působení v regionu APAC a spolupracovat s dalšími společnostmi z žebříčku Fortune 500. Spojení společností Sensor Tower a data.ai by následně mělo podle očekávání umožnit významné pokroky ohledně přesnosti dat, globálního pokrytí a šíře nabídky produktů pro více než 2000 zákazníků obou spojených společností.Toto oznámení přichází v době, kdy spotřebitelé tráví stále více času společenskými aktivitami, hraním her, sledováním videí a nakupováním prostřednictvím celé řady digitálních kanálů. V roce 2023 utratili spotřebitelé z celého světa za nákupy v aplikacích 130 miliard dolarů. Současně se očekává, že trendy v rámci digitální ekonomiky budou nadále pouze narůstat, protože hlavní platformy, jako jsou Google, Meta, TikTok, Instagram a Snap, investují do získávání, udržení a monetizace uživatelů nemalé prostředky.Společnost Sensor Tower absolvovala před převzetím data.ai období rychlého růstu a úspěšnou akvizici společnosti Pathmatics v roce 2021, která rozšířila její zákaznické profily (buyer personas) a zákaznickou základnu zdokonalením přehledu o aktivitách značek a výdajích na reklamu v širším digitálním prostředí. Digitální analýzy společnosti Sensor Tower se zakládají na jedinečných a diferencovaných panelových datech první strany, přičemž poznatky jsou zákazníkům poskytovány v rámci ročního modelu předplatného.Financování transakce vedla společnost Bain Capital Credit, na kterou navázala společnost Riverwood Capital a nová investice společnosti Paramark Ventures. Jako finanční poradce působila společnost William Blair & Company, LLC a právní poradenství při této transakci poskytovala Sensor Tower společnost Simpson Thacher & Bartlett LLP.Další informace o společnosti Sensor Tower naleznete na adrese www.sensortower.com.O společnosti Sensor TowerSpolečnost Sensor Tower je předním poskytovatelem dat o digitální ekonomice. Společnost Sensor Tower, založená v roce 2013 se sídlem v San Franciscu v Kalifornii, poskytuje údaje o mobilních aplikacích a vydavatelích na podnikové úrovni prostřednictvím platforem Store Intelligence, Ad Intelligence, Usage Intelligence a App Intelligence, které nabízejí údaje o stahování, příjmech, podílu na sledovanosti a metrikách zapojení pro nejdůležitější světové trhy s bezkonkurenční přesností. Prostřednictvím své nabídky digitálních analýz Pathmatics přináší Sensor Tower přehled o úspěchu digitální reklamy značek, jejich konkurentů a celých odvětví v oblasti display, sociální, video, mobilní, nativní a OTT reklamy. Navštivte prosím stránky www.sensortower.com.O společnosti data.aiMisí společnosti data.ai je jako první sjednotit spotřebitelská a tržní data pro generování poznatků a výsledků plně využívajících sílu umělé inteligence. Její platforma poskytuje špičkovou digitální zkušenost více než 1400 klientům a více než jednomu milionu registrovaných uživatelů po celém světě. Společnost sídlí v San Francisku a byla založena v roce 2010.Logo - https://mma.prnewswire.com/media/2364155/Sensor_Tower_gray_logo_2023_Logo.jpg KONTAKT: Kontakt pro média: Sling & Stone pro Sensor Tower, sensortower@slingstone.com PROTEXT 

Čas načtení: 2025-03-02 12:00:39

Nejlepší Garmin aplikace pro indoor trénink

Indoor trénink může být stejně efektivní jako cvičení venku, pokud máte k dispozici správné nástroje. A právě chytré hodinky Garmin nabízejí širokou škálu aplikací, které vám pomohou s přesným sledováním výkonu při cvičení v posilovně, na rotopedu nebo veslovacím trenažéru. Díky těmto aplikacím můžete lépe analyzovat svůj pokrok, optimalizovat tréninkové jednotky a získat detailní přehled o spalovaných kaloriích či intenzitě cvičení. Zde je pět nejlepších aplikací pro […]

Čas načtení: 2024-04-19 11:32:00

Číňané donutili Apple odstranit z obchodu WhatsApp a Threads. Bojí se o národní bezpečnost

Apple odstranil ze svého čínského internetového obchodu App Store aplikace WhatsApp a Threads firmy Meta Platforms. Americké firmě to nařídila čínská vláda kvůli obavám o národní bezpečnost. S odkazem na sdělení Applu o tom informovala agentura Reuters. Podle firem Qimai a AppMagic, které se zabývají sledováním aplikací, dnes z obchodu zmizely i další dvě zahraniční aplikace pro zasílání zpráv - Telegram a Signal.

Čas načtení: 2024-05-02 17:30:52

5 tipů a triků pro lepší soukromí na iPhonu

Používejte Sign in with Apple Když si vytváříte účet online, může vás daná společnost požádat o zadání e-mailové adresy. Pokud nechcete sdílet svou skutečnou e-mailovou adresu, můžete využít funkci Sign in with Apple. Apple vám vygeneruje jedinečnou, náhodnou e-mailovou adresu pro daný web nebo aplikaci. Vaše skutečná e-mailová adresa tak zůstane skrytá a vy budete chráněni před sledováním.

Čas načtení: 2024-05-24 17:44:56

Murena /e/OS 2.0

Firma Murena představila /e/OS verze 2.0. Jde o  alternativní sestavení Androidu bez aplikací Google. Mezi novinkami je podrobnější nastavení ochrany soukromí před sledováním aplikacemi. Murena prodává několik smartphonů s předinstalovaným /e/OS (Fairphone, repasovaný Google Pixel 5).

Čas načtení: 2024-05-30 17:00:19

Nejnovější aktualizace Samsung Health chce, abyste soutěžili sami se sebou

Jednou z nejlepších aplikací pro sledování zdraví je nepochybně Samsung Health. Existuje už více než deset let a nabízí celou řadu funkcí spojených se sledováním zdraví a wellness. Jako své jiné aplikace ji korejský obr poměrně pravidelně aktualizuje a nyní pro něj začal vydávat nový update, který chce, abyste soutěžili sami se sebou. Je vždy lepší, když člověk může v nějakém sportu závodit s někým než sám […]

Čas načtení: 2024-08-19 11:07:27

FreeTube: Vychutnejte si YouTube bez reklam a sledování

Seznamte se s FreeTube, revoluční webovou aplikací s otevřeným zdrojovým kódem, která je navržena tak, aby vám vrátila kontrolu nad sledováním online. Tento výkonný nástroj nabízí bezproblémovou alternativu k tradičnímu rozhraní YouTube a umožňuje vám sledovat videa bez reklam a se zaměřením na soukromí.

Čas načtení: 2024-09-02 07:51:00

Light Up Your Rings: Rozsviťte své kroužky na venkovní kardio party s Pamelou Reifovou

Berlín 2. září 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - V rámci druhé evropské části kampaně „Light Up Your Rings" (Rozsviťte své kroužky) společnost Huawei v neděli uspořádala nezapomenutelnou venkovní kardio party, kterou vedla celosvětově uznávaná módní a fitness influencerka Pamela Reifová.Akce měla za úkol stylově povzbudit účastníky, aby se stali lepší verzí sebe sama, a přitom ukázat, jak mohou chytrá nositelná zařízení Huawei pomoci lidem vybudovat si zdravější životní styl díky funkcím, jako je HUAWEI Activity Rings, pohodlnému nošení a dalším výhodám.Outdoor Cardio Party pod vedením Pamely ReifovéFitness výzvy, která se konala v berlínské vlajkové prodejně Huawei, se zúčastnilo více než 40 hostů, kteří se zapojili do série kardio cvičení. Před zahájením aktivit přednesla Pamela Reifová více než čtyřem desítkám účastníků HUAWEI TALK na téma „For a Better You" (Pro tvé lepší já), ve které se zaměřila na zdraví a wellness žen.Po přednášce se hosté, vybavení hodinkami HUAWEI WATCH GT 4 a HUAWEI WATCH FIT 3, zúčastnili společně s Pamelou a dvěma německými fitness influencery, Lisou Buckwitzovou a Konstantinem Krayerem, venkovních kardio aktivit v rámci Outdoor Cardio Party. Součástí akce bylo také kardio cvičení inspirované bojovými uměními, které nabídlo multikulturní fitness zážitek prostřednictvím sportu.Pamela Reifová uvedla: „Tato akce byla velkolepou ‚párty pro spalování kalorií', která změnila přístup lidí k fitness a zdraví. Posloužila jako účinné vyjádření a zároveň praktické uplatnění filozofie zdravého životního stylu. Doufám, že mé postřehy pomohly osvětlit význam vědecky podloženého fitness a zdravého životního stylu a jedinečnou roli, kterou při dosahování těchto cílů hrají chytrá nositelná zařízení Huawei."„Lepší já" díky souboru poutavých a vědecky podložených funkcí nositelných zařízení HuaweiFunkce Huawei Activity Rings, dostupná na nositelných zařízeních Huawei včetně HUAWEI WATCH FIT 3 a HUAWEI WATCH GT 4, pomáhá uživatelům pracovat na dosažení jejich skutečného potenciálu. Prostřednictvím tří barevných kroužků aktivit sleduje každodenní fyzickou aktivitu a pomáhá pěstovat zdravé návyky. Další motivaci pak přináší systém medailí za aktivitu.Oboje hodinky také podporují funkci HUAWEI TruSportTM, která nabízí individuální tréninkové plány na základě indexu běžeckých schopností (Running Ability Index, RAI) zahrnujícího tempo, tepovou frekvenci a další parametry. Inteligentní polohovací algoritmus GNSS pak zaručuje přesnější sledování trasy.Nechybí ani holistické funkce, jako je aplikace StayFit pro správu kalorií či pokročilé monitorování spánku, to vše díky nejnovější technologii HUAWEI TruSeenTM, která se může pochlubit ještě preciznějším sledováním životních funkcí.Vlajková prodejna Huawei v Berlíně jako městský obývací pokojVlajková prodejna Huawei v Berlíně prošla komplexní rekonstrukcí, která rozšířila zákaznický zážitek o modernizovanou expozici produktů Huawei a spojila designový jazyk prodejny s místními prvky, jako je minimalistický a racionální styl Bauhaus.Berlínská vlajková prodejna se tak nově proměnila v „městský obývací pokoj", kde se každý týden konají akce zaměřené na komunitní životní styl včetně fitness a zdraví.V rámci akce mohli berlínští uživatelé, kteří v aplikaci HUAWEI Health App splnili týdenní výzvu „Active Week", navštívit vlajkový obchod a odnést si exkluzivní suvenýry nebo využít služeb pro slevy na dani, relaxačních prostor, bezplatného dobíjení a nápojů, služeb ochrany displeje smartphonů všech značek či bezplatného čištění smartphonů a nositelných zařízení.O Huawei Consumer BGProdukty a služby společnosti Huawei jsou dostupné ve více než 170 zemích a používá je třetina světové populace. Jejich výzkumem a vývojem se zabývá čtrnáct R&D center rozmístěných po celém světě, včetně Německa, Švédska, Finska, Francie, Indie a Číny. Huawei Consumer BG je jednou ze tří obchodních jednotek společnosti Huawei, která se věnuje chytrým telefonům, počítačům a tabletům, nositelným zařízením, cloudovým službám atd. Globální síť společnosti Huawei vychází z více než 30 let zkušeností v odvětví telekomunikací a zaměřuje se na zpřístupňování nejnovějších technologií zákazníkům po celém světě.Další informace naleznete na adrese http://consumer.huawei.com.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2493408/image_1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2493416/image_2.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2493412/image_3.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2493414/image_4.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2493410/image_5.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2493418/image_6.jpgKontakt: linjiaxin14@huawei.com 

Čas načtení: 2024-02-19 10:44:00

EIT InnoEnergy podpoří startupovou společnost Carbon Centrum, která se zabývá kompenzacemi založenými na datech

Praha 19. února 2024 (PROTEXT) - Platforma této společnosti umožňuje podnikům řídit emise typu Scope 3 sledováním uhlíkové stopy svých zaměstnanců. Společnost EIT InnoEnergy, přední inovační motor v oblasti udržitelné energie, dnes oznámila novou investici do inovativního start-upu Carbon Centrum, který se zabývá energetickou transformací. Inovativní platforma Carbon Centrum, která je k dispozici korporátním klientům napříč různými odvětvími, autonomně sleduje individuální CO2 stopu a vytváří vůbec první Carbon ID s kompenzacemi podloženými daty, aby podpořila podniky v dosahování jejich cílů v oblasti trvalé udržitelnosti.Program CarbonID společnosti Carbon Centrum, podporovaný společností EIT InnoEnergy, je šitý na míru individuálním potřebám podniků a nabízí měření emisí Scope 3 v reálném čase včetně komplexní kompenzační strategie. Tato špičková platforma umožňuje smysluplnou změnu dopadu podniků na životní prostředí sledováním uhlíkové stopy zaměstnanců. Primárně se zaměřuje na společnosti se strategií udržitelného rozvoje, zahrnující mimo jiné odvětví mobility, energetiky a maloobchodu, které mají více než 500 zaměstnanců.Cagri Selcuklu, generální ředitel společnosti Carbon Centrum, uvedl: "Carbon Centrum je výsledkem práce dynamického týmu složeného z úspěšných podnikatelů majících bohaté zkušenosti s podnikáním v oblasti startupů. Začlenění do portfolia EIT InnoEnergy, stejně jako předchozí aktivity předních investorů, podtrhuje uznání našeho odhodlání v oblasti udržitelnosti v průmyslovém odvětví. Dokázali jsme rychle vyvinout zkušební produkt a už v prvním čtvrtletí roku 2024 zahájíme naše první pilotní projekty."Společnost Carbon Centrum, která je průkopníkem jedinečného přístupu k vyrovnávání emisí, využívá interní zdroje společností a zapojuje do něj jejich zaměstnance. Podobně jako v aplikaci pro fitness mohou členové týmu sledovat své emise prostřednictvím aktivit v kategoriích mobilita, nakupování a energie, které se automaticky přepočítávají na uhlíkovou stopu. Díky CarbonID si uživatelé mohou osvojit ekologické návyky, snižovat emise, vybírat si výzvy, soutěžit s kolegy a zahajovat projekty s ostatními a zároveň získávat další výhody. Společnosti mohou také nakupovat skutečné kompenzace směřující k čisté nule, což poskytuje přehled a předvídání požadavků zaměstnanců a zákazníků.Marcin Wasilewski, generální ředitel EIT InnoEnergy pro střední Evropu, dodal: "EIT InnoEnergy je nejen předním evropským investorem, ale také širokým ekosystémem společností, včetně odvětví mobility, energetiky a čistých technologií. Jsme nadšeni, že můžeme Carbon Centrum přivítat v našem portfoliu, a jsme rádi, že můžeme nabídnout naše partnerství a poradenství. Tým bude mít také jedinečný přístup k síti vysoce udržitelných společností, které chtějí vytvořit oboustranně výhodný scénář pro své podnikání, členy svých týmů a celou planetu." O společnosti EIT InnoEnergyEIT InnoEnergy působí v centru energetické transformace a je předním inovačním motorem v oblasti udržitelné energetiky, který přináší technologie, inovace obchodních modelů a dovednosti potřebné k urychlení zelené dohody, pokroku při dosahování evropských cílů v oblasti dekarbonizace a reindustrializace a zároveň ke zvýšení energetické bezpečnosti.InnoEnergy má v portfoliu více než 200 společností, které podle odhadů do roku 2030 vygenerují příjmy ve výši 110 miliard eur a kumulativně ušetří 2,1 milionu tun CO2 emisí. Dohromady tyto společnosti dosud získaly investice ve výši více než 9,7 miliardy eur.www.innoenergy.com O společnosti Carbon CentrumSpolečnost Carbon Centrum AS, založená v červenci 2023 v Oslu, je dynamický startup v oblasti energetické transformace, který se věnuje zavádění udržitelných řešení pro podniky i jednotlivce po celém světě. Prostřednictvím inovativních technologií a strategické spolupráce Carbon Centrum umožňuje organizacím měřit a zmírňovat jejich dopad na životní prostředí prostřednictvím jejich zaměstnanců a zákazníků, čímž otevírá cestu k zelenější budoucnosti.www.carboncentrum.com  

Čas načtení: 2024-10-26 19:20:52

Bezpečnostná spoločnosť odkryla desivý biznis so sledovaním smartfónov. Špehovať sa dá akékoľvek zariadenie.

Nebolo to ani tak dávno, čo prevládal názor, že možnosť sledovať človeka len na základe jeho adresy alebo zamestnania je moc, ktorú by ... The post Bezpečnostná spoločnosť odkryla desivý biznis so sledovaním smartfónov. Špehovať sa dá akékoľvek zariadenie. appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-06-03 09:08:00

Průlom u tradičních herních sluchátek! HAVIT představil na veletrhu ES v Polsku strategické inovace v oblasti zvuku do roku 2025

Varšava (Polsko) 3. června 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Jako přední značka v oboru chytrých technologií pěstuje HAVIT již více než dvě desetiletí nejen odborné znalosti v oblasti akustiky, ale dosáhla také průlomového pokroku v oblasti herních periferií. Na veletrhu ES Expo v Polsku předvádí společnost HAVIT hrdě revoluční herní sluchátka FUXI-H8 Gaming Open-Headphone Stereo, která představují první architekturu OHS (stereo s otevřenými sluchátky), jež nově stanovuje standardy herního zvuku.Prozkoumejte naši ucelenou řadu inovací v oblasti prostorového zvuku. Srdečně zveme účastníky, aby si tyto převratné produkty vyzkoušeli na našem výstavním stánku.Podrobnosti o výstavěTermíny: 13.6.-15.6. 2025Stánek: B1.03Umístění: Varšava, PolskoFUXI-H8: Nová definice akustiky pro elektronické sporty díky špičkovým inovacímHerní stereofonní náhlavní souprava FUXI-H8 s otevřenými sluchátky je navržena pro herní nadšence a je vybavena průkopnickým stereofonním systémem s otevřenými sluchátky (OHS). Její duté náušníky a ultra měkké polštářky odstraňují nepohodlí při delším používání, zatímco avantgardní design budí pozornost.Herní náhlavní souprava FUXI-H8 Open-Headphone Stereo, vybavená technologií prostorového zvuku a dynamickým sledováním hlavy, vytváří třistašedesátistupňovou zvukovou krajinu pro přesnou lokalizaci nepřítele. Tři provozní režimy zvyšují pohlcující zážitek i konkurenční výhodu díky plynulému přepínání.Šest režimů připojení zajišťuje univerzální kompatibilitu napříč zařízeními, což umožňuje nepřerušované herní přechody.Řada FUXI zvyšuje úroveň profesionálního elektronického sportu a šíří globální vlivSpolečnost HAVIT Gaming poskytuje brazilskému týmu VKS Esports periferní zařízení profesionální úrovně, zejména náhlavní soupravy s dynamickým prostorovým zvukem se sledováním hlavy, které odhalují pozice nepřítele. V soutěžích s vysokými sázkami, kde vítězství závisí na milisekundových rozhodnutích, umožňuje hráčům spolehlivá akustická technologie HAVIT udeřit jako první. To, co se kdysi zdálo výjimečné, se po vybavení zařízením HAVIT Gaming stává čímsi běžným.Společnost HAVIT, která dominuje brazilskému trhu Amazon a Mercado Libre, si díky své technologické zdatnosti nárokuje první místo na trhu s herními náhlavními soupravami. Od Brazílie přes celou Latinskou Ameriku až po globální trhy je společnost HAVIT i nadále odhodlána dodávat špičkové technologie, které pomáhají hráčům překonávat hranice a ovládat virtuální bojiště.O společnosti HAVITSpolečnost HAVIT je globální značka spotřebitelských technologií a inovátor v oblasti chytrého poslechu.Náš úspěch v oblasti herních periferií vychází z hlubokého porozumění uživatelům a průkopnického technologického výzkumu. Od svého založení integrovala společnost HAVIT globální zdroje prostřednictvím rozsáhlých inovací v oblasti výroby, výzkumu a vývoje, vícekanálových řešení a vývoje značky. Propojujeme potřeby uživatelů s technologickým pokrokem ve více než 100 zemích a vytváříme oboustranně výhodné ekosystémy, přičemž technologie prolínáme s konstrukcí zaměřenou na člověka. Udělejte z každé interakce s produktem úchvatnou zážitkovou cestu.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2696448/pr.jpgKONTAKT: Ruby Huang, huangzhihui@havit.cn 

Čas načtení: 2024-02-14 09:54:22

Češi sledují televizi nejméně ze zemí Visegrádské čtyřky

Češi přes 3,5 hodiny denně, Slováci necelé 4 hodiny denně, Poláci téměř 4,5 hodiny denně a Maďaři přes 5 hodin denně. Tolik času trávili v loňském roce sledováním televize obyvatelé států tzv. Visegrádské čtyřky.

Čas načtení: 2014-11-12 00:00:00

Italská móda – malá podzimní inspirace

Nejedna žena hledá na začátku nové módní sezóny inspiraci v dámských magazínech, pročítáním lifestylových blogů nebo sledováním módních přehlídek. Trendy bývají jasně vymezeny a jsou pro danou sezónu jakýmsi specifikem. Ovšem vždy je možné objevit něco netradičního, zajímavého – odlišného. Částečnou ...

Čas načtení: 2011-06-01 00:00:00

Kontaktní čočky: Poradíme vám se správným výběrem

Žijeme v informačním věku, a i když televize stále patří k hlavním zpravodajským prostředkům, počítač se díky internetu stále více a více dere do popředí. Tato skutečnost má pochopitelně vliv i na naše zdravotní potřeby. Sledováním obrazovky pochopitelně unavujeme naše oči, přičemž zrak patří součas ...

Čas načtení: 2018-06-28 10:02:41

Búrky z tepla by ste nemali podceňovať, ako zostať v bezpečí?

Myslite na svoje zdravie a bezpečnosť a to aj preventívne sledovaním predpovede počasia.

Čas načtení: 2015-10-12 21:03:39

Ortoxie - když se dieta stane zhoubou

Ortoxii popsal americký lékař Steven Bratman v roce 1997. Dlouhodobě se věnoval sledováním osob, kteří se zabývají zdravou stravou. Co to ale znamená, když se to s tím přehání?

Čas načtení: 2014-12-07 21:39:58

Víte, že koukáním do mobilu si ničíte krk?

Kolikrát denně se podíváte do svého mobilu? Jak dlouho trávíte psaním zpráv, e-mailů na telefonu nebo sledováním Facebooku? A v jaké poloze toto provádíte? Věděli jste, že si používáním mobilu můžete odrovnat krk?

Čas načtení: 2024-02-06 00:00:01

Nakupujte hrnce a pánve podle varných symbolů

Aby pro vás bylo vaření a příprava pokrmů skutečným zážitkem, je třeba mít doma kvalitní nádobí. To musí být nejen krásné a praktické, ale zároveň musí být určeno pro zvolený varný zdroj. Sledováním varných symbolů a piktogramů můžete dnes vařit o něco úsporněji, zdravěji a pohodlněji a hlavně si vybrat to správné nádobí pro varný zdroj, který máte doma.

Čas načtení: 2021-07-31 10:06:00

Česká televize uvádí nový komediální seriál, ve kterém se v chatové osadě potkávají lidé z různých vrstev

Potká se v chatařské osadě spisovatelka románů červené knihovny, nepraktický ajťák sekající dřevo podle návodu na internetu, voják v záloze s mimořádnou znalostí parfémů a milionář, který tají svůj majetek… To není začátek vtipu, ale zápletka nového komediálního seriálu Radka Bajgara podle scénáře Petra Kolečka. Třináct dílů Osady uvidí diváci od 3. září každý pátek od 20.10 na ČT1. „Ztrácíme schopnost domlouvat se, ve výsledku se pak nemáme rádi, a nakonec se vše může zradikalizovat. A tak jsem hledal prostředí, kde se přirozeně potkávají velmi různí lidé. A staré chatové osady jsou jedním z nich,“ říká ke vzniku seriálu Osada režisér Bajgar. „Obydlí kdysi postavili prarodiče a teď tam jejich potomci jezdí, navzdory tomu, že jeden přijel favoritem a druhý volvem, že volí přesně opačně, že jedni jsou inťoši a druzí lopaty. Ale o víkendu bydlí vedle sebe a k Záhoří patří, že tam je pohoda a oni se o tu pohodu snaží, i kdyby… i kdyby se u toho měli zabít,“ vysvětluje motto seriálu. V Osadě Záhoří vládne pohoda už bezmála devadesát let. Dlouhá léta byl náčelníkem osady Keyhoss, který se ovšem dostal do nemocnice, o jeho chatu se tak přijel starat syn Tony (Tomáš Hanák). Ten žil dlouhá léta v Americe, i proto má silný přízvuk a namísto májky preferuje basketbalový koš. Nově se také chataři stávají Srovnalovi (Pavla Beretová, Martin Myšička), kteří unikají o víkendech před pražským shonem. Mezi starousedlíky patří naopak Stýblovi (Jana Švandová, Pavel Nový). Ti se navzdory modernizaci obejdou bez mobilů a do osady cestují z vlakového nádraží zásadně pěšky. Južanovi (Eva Leinweberová, Igor Bareš, Filip František Červenka) zase mají drahé výkonné auto, aby je ale sousedi nepomlouvali, přijíždí každý víkend ojetinou, v obnošeném oblečení. To by si nikdy nedovolila Helena Srovnalová (Petra Nesvačilová), majitelka salonu krásy, kde je zaměstnaný její manžel Milan (Radek Holub). Jinak je to ale tvrdý chlap milující militarismus – od bagančat až po maskáčový klobouček. Zatímco Milan by nejraději pořád sekal, řezal a kosil, Šimon Kraus (Josef Polášek) se práce nedotkne. Dodržuje totiž šábes, což jeho rodinu (Jana Plodková, Karolína Lea Nováková) moc netěší. Krausův přístup ale nejednou inspiruje k psaní spisovatelku Lucii Rybákovou (Ivana Chýlková), která jezdí na chatu se svou dcerou Janou (Šárka Vaculíková). A toto léto u nich přespává i policista Franěk (Stanislav Majer). Musí totiž vyřešit ztrátu cenného majetku několika osadníků. Kdo ukradl cennou sošku a křoviňák? „Seriál se natáčel od jara do podzimu loňského roku v malebném prostředí nižborských rybníků a v okolí Berounky, kde vznikla „zaručeně pravá“ téměř sto let stará chatová osada. Věřím, že si u pořadu odpočine celá rodina, je plný vtipných dialogů a komických, lehce absurdních situací. A třeba si sledováním diváci prodlouží léto,“ uvádí kreativní producent ČT Josef Viewegh. „Baví mě, jak je to napsáno s nadsázkou. Nikdo není ‚normální', každý má své specifikum. Nicméně já to brala jako určité mimikry, které nám ukazují vzorník nás lidí, různé vlastnosti a postoje ze všech různých sociálních, názorových a věkových spekter. A řekla bych, že ze všech těch postav Osady bych něco našla v sobě i já sama. Přijde mi nesmyslné se vůči tomu vymezovat. Každý v sobě má svoji osadu a kus chatařství, i když sám není chatař,“ doplňuje jej Petra Nesvačilová, představitelka Heleny Rubalové. Titulní píseň k seriálu s názvem Má chata, můj hrad složil a nazpíval Ondřej Ládek alias Xindl X. Videoklip je k vidění na ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-03 16:53:34

Na co mysleli, když diktátorovi každý den připravovali snídani? Witold Szabłowski zpovídal kuchaře hrůzovládců 20. století

Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare   Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek.      Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek.      Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali.      Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě.      Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí.      Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali.      Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl.      Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl.      Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili.      A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní?      Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví.   2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje.      Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli.      Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo.      Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření.      Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou.      V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později.      Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému.      Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem.      Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře.      Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám.      „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě.      Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený.      Vytáhnu si blok. Začínáme.   3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze.      Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal.      Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl:      „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“      Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě.      Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest.      Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle?      Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým.      Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií.      „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“      Zdvořile jsem se uklonil.      „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala.      Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj.      Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel.      Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho.      A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl:      „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“      Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel.   4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet.      Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨      Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru.      Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu.      „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje.      Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba.      „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny.      „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“      „Děláš všechno, co dělal otec?“      „Snažím se.“ ¨      Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí.      Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit.      „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek.      „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“      Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“      „Jak jsi to zvládl?“      „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“   Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards).   Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-01 11:31:17

“Sociální dilema”, film o novém Frankensteinovi

Sociální dilema je jméno nového filmu, který najdete na stránkách streamovacího obra Netflix i s českými titulky. Je to zajímavá podívaná, i když v některých detailech poněkud zvláštní. Asi bude nejlépe odbýt si veškerou kritiku hned na začátku. To, že se zrovna právě ausgerechnet Netflix rozhodl „trhnout” od zbytku obřích firem a natočit dokument, který k nim je naprosto nelichotivý, je trochu paradox a možná by se dalo použít i slovo „pokrytectví“. Je to přece také gigantická firma, netflixové přenosy tvoří 15 procent všech dat proudících po světovém internetu. A své zákazníky nepochybně Netflix také sleduje a analyzuje jejich chování, aby identifikoval aktuální trendy a mohl provádět personalizovaná doporučení. (Zrovna Sociální dilema mi Netflix doporučil se slovy „aktuálně třetí nejsledovanější film v ČR“.) Cynické strašení? Cynik si položí otázku, zda to náhodou není tím, že se v USA poslední dobou dominantní postavení určitých internetových firem řeší na nejvyšší úrovni (v případě Googlu už je skoro jisté, že půjde k soudu). Možná, že Netflix chce v téhle situaci vypadat před politiky co nejlépe, k čemuž by mu takové distancování mohlo pomoci. Na druhou stranu je třeba uznat, že Netflix vybírá od svých zákazníků měsíční předplatné a necpe jim žádné reklamy, čímž se od těch „zadarmo drahých“ služeb typu Googlu, Facebooku a Twitteru výrazně liší. Daleko více to připomíná normální obchodní vztah mezi dvěma stranami. Druhá věc, kterou musím Sociálnímu dilematu vytknout, je vcelku zjevná snaha strašit diváka. To se dalo pojmout jemněji, případně vůbec. Některé ty skutečnosti, o kterých se tam mluví, jsou strašidelné samy o sobě a přidávat k nim temné manipulační scény působí jako overkill. Tím ale seznam mých výtek končí. Ten film je dobrý a přinutí vás o problému jménem sociální sítě přemýšlet z různých úhlů pohledu. Autoři filmu si vybrali docela širokou škálu osob k vyzpovídání, od zjevně levicového dredaře až po distinguovaného rizikového investora kolem šedesátky. Většina z těch lidí měla se vznikem a rozvojem dnešních sociálních sítí něco společného. A každý z nich vidí jiné slabiny. Nechci tady prozrazovat všechno, co v devadesátiminutovém filmu padne, ale dozvíte se tam toho dost. Zejména o pozadí toho, jak funguje zobrazování reklam a jakým způsobem si sítě člověka mapují. Rád bych nicméně zmínil aspoň tři věci, které mě hodně zaujaly, a své úvahy k nim. Závislost na sociálních sítích První je myšlenka, kterou vyřkne jeden ze zpovídaných inženýrů. Aplikace, které se snaží připoutat vaši pozornost kvůli tomu, aby vás někam zatáhly, nejsou nástroje (tools), ale něco jiného, pro co zatím nemáme žádný přesný termín. Pracovně bych jim říkal opruzanti. Nástroje v běžném slova smyslu neovlivňují vaši činnost. Kladivo si vezmete, něco s ním zatlučete, pak jej zase odložíte stranou a ono po vás nekřičí „hej, rozbij ještě něco jiného!“ Prostě si tam tiše leží. Ještě extrémnější příklad by byla pistole. Kdyby váš věrný Glock co chvíli kníkal „dneska jsi ještě nevystřelil ani ránu, zanedbáváš mě!“, asi by to bylo krapet divné. Přesně takhle ale fungují mobilní aplikace pro sociální sítě. Ty bojují o vaši pozornost různými událostmi a upozorněními, co udělali vaši přátelé a kolegové. Ani to nemusí být přímá zpráva pro vás osobně. Odolat pípajícímu mobilu je těžké, zvlášť pokud se běžně pohybujete v kolektivu (třeba školním), kde je společenskou normou okamžitě reagovat na každou pitominu. Tenhle druh interakce vyvolává nějakou závislost. Třeba ne v každém, ale v dost lidech na to, aby měla nějaké globální důsledky. Mladší generaci tuhle situaci nezávidím, tam hrozí, že budete-li od sítí „abstinovat“, stane se z vás společenský vyvrhel, naprostý nikdo. Žádné holky, žádná parta. Člověk versus strojové učení Druhá je úvaha o tom, že nová éra sociálních sítí se od předešlých milníků vývoje liší v důležitém detailu. Všechny dřívější nové formy komunikace (knihtisk, noviny, rádio, televize) sice přinesly změny, ale vyvíjely se relativně pomalu. Byly vytvořeny lidmi a lidé je také pozvolna vylepšovali – určitým tempem, se kterým jiní lidé dokázali držet krok. Sociální sítě jsou poháněny strojovým učením, které se od lidského způsobu „vynalézání a vylepšování“ dosti kvalitativně liší. Jde vlastně o systém, který průběžně vylepšuje sám sebe, permanentním prováděním drobných pokusů a vyhodnocováním jejich výsledků. Navíc má k dispozici čím dál silnější hardware ke svému běhu. S takovým systémem jen těžko dokáže nějaká lidská bytost držet krok; a což teprve snaha jej nějak obestavět zákonným rámcem? U všech předešlých forem komunikace jsme si časem vypěstovali určitou duševní rezistenci vůči jejich nejhorším projevům. Ale zrovna samoučící systém může vznik nějaké lidské rezistence zpozorovat hned, a hned se tomu také může začít přizpůsobovat, čímž ji neutralizuje. Bez „lidských pojistek Třetí je připomenutí, že, well, roboti nejsou lidé. Dostanou-li úkol, snaží se jej plnit přesně podle zadání a neřeší nějaké vedlejší efekty, které přitom způsobí, ať už jsou jakékoliv. „Uvažování“ takových systémů je neuvěřitelně hluboké, ale zároveň úzké. Na matfyzu k tomu býval bonmot, že počítač dělá to, co mu naprogramujete, a ne to, co jste po něm skutečně chtěli. V případě Facebooku či Twitteru je hlavním úkolem sítě zabrat vám co největší procento vašeho bdělého stavu, protože čím déle na tu obrazovku budete zírat, tím více reklam se vám ukáže a tím více provozovatel sítě vydělá. (Právě nedávno ostatně vyplavalo do médií podezření, že Instagram, vlastněný Facebookem, nedovoleně zírá kamerou zpátky na vás, snad aby vyhodnotil vaše emoce či co.) Čtyřiadvacet hodin na FB je nerealizovatelných, uživatel musí někdy spát, ale deset hodin denně je nepochybně reálná a dosažitelná hodnota, aspoň u těch nejsnáze zaháčkovatelných typů lidí. To je jasně definovaný a měřitelný cíl a ten softwarový robot se jej bude snažit splnit ze všech sil, bez užití nějakého „zdravého rozumu“, který ostatně není zase tak běžný ani u živých lidí. Pokud takový systém sledováním svých uživatelů zjistí, že nejlepší cestou je vytvářet politické kontroverze, klidně a bez zábran rozeštve celé národy až na pokraj občanské války. Nemá v sobě zabudované žádné pojistky, aby nezašel libovolně daleko. Dost možná takové „lidské“ pojistky ani naprogramovat nejde. Vnímat atmosféru ve společnosti roboti nedokážou a těžko říci, zda by ji šlo nějak solidně kvantifikovat, aby ji bylo možné přetvořit v softwarový modul. Navíc k tomu provozovatelům sítí schází motivace, protože zaváděním nějakých pojistek nic nevyděláte, spíše naopak. A i kdyby to šlo, třeba jste právě jen přidali další vrstvu manipulace… Přinutí vás přemýšlet Celkový dojem, který ve mně Sociální dilema zanechalo, se moc neliší od toho, který jsem měl už předtím. Ale přeci jen jsem se z něj něco dozvěděl. Kdybych měl shrnout svůj aktuální dojem, slavné Frankensteinovo monstrum bylo proti současným sítím milý a neškodný strýček. (Také jej v případě nouze šlo zabít.) No nic, máte-li Netflix, běžte se na ten film podívat. I když s ním nebudete souznít na sto procent, je chytře pojatý a přinutí vás přemýšlet. Už jenom tím se dost liší od běžné produkce pro zábavu. Update: Jeden ze čtenářů mě upozornil, že míchám Frankensteina-vědce a jeho monstrum. Mea culpa. Film jsem viděl někdy v minulém století a nezaujal mě tak, abych si přečetl knižní předlohu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-10 18:03:36

U knihovny s Petrem Bílkem: O tom, co mělo zůstat nenapsáno, pekle biblických rozměrů a naprosté ztrátě smyslu

Diderotovy názory musely ve své době vytloukat okna, Čtyři knihy ukazují dobu, ve které nepojídalo lidské maso jako schválnost v nějaké fantasy, a Nebe nemá dno od Hany Andronikové dokládá, že jsme přišli o jeden z nejvýraznějších spisovatelských talentů poslední doby.   Denis Diderot: Jakub fatalista (Odeon 2018/ překlad Dana Melanová) V divadelním přepracování Milana Kundery se román pronikavého osvícence pevně usadil v české kultuře. Nedávno Česká televize opět nabídla pražské nastudování s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem v hlavních rolích. Kdo si přečte Diderota, s překvapením sezná, jak blízko svého vzoru se Kundera pohybuje. Jakub v překladu Melanové neztrácí francouzskou elokvenci a duchaplnost, přičemž ovšem dýchá zcela moderním přemýšlením o povaze literární fikce a o poslání vyprávění. Poslechněte si: „…pravda má i pikantní stránky, jaké člověk vyzvedne, když je geniální. – To ano, když je geniální; ale co když není? – Jestliže není geniální, pak nemá psát.“ Kolikrát mě tohle dvě stě padesát let staré prohlášení napadlo při četbě mnoha dnes vydaných knih! Ve své době musely Diderotovy názory vytloukat okna. Příznačně vyšel Jakub fatalista až po autorově smrti a po Velké francouzské revoluci, církev jej dala na index. Čtěte s číší šampaňského v ruce.   Jen Lien-kche: Čtyři knihy (Verzone 2013/ překlad Zuzana Li) Příšernější knihu jsem snad v životě nečetl. Tady se nepojídá lidské maso jako schválnost v nějaké fantasy, tady hrdinové zhltnou z hladu nejen mrtvého spoluvězně, ale i ptačí trus se zbytky travních semínek. Maova Čína ve druhé polovině padesátých let minulého století. V nekonečných zónách přerodu se převychovávali vzdělanci. Pod vedením dětinského dozorce, kterého stylizuje autor jako „Dítě nebes“, nemá cenu pokoušet se o útěk, protože ty dálky, jež dělí lágr od „normální zóny“, ještě nikdo živý nepřekonal. Spisovatel se tu zabývá pečlivým sledováním kolegů a pravidelně odevzdává Dítěti svá zjištění jako Záznamy zločinců. Jen Lien-kche se narodil v roce 1958 a v padesáti letech, jako uznávaného autora, jej Lidová univerzita zaměstnala, jak píše překladatelka v doslovu, na pozici profesora literatury. Jedinou jeho povinností bylo psát. Tak vznikly Čtyři knihy, jež vyšly v roce 2010. Hladomor u Žluté řeky je peklo biblických rozměrů.   Hana Androniková: Nebe nemá dno (Odeon 2010) Desetiletý odstup od vydání této knihy jen zvýrazňuje, jak se liší od rychloobrátkových bestsellerů. Čas podtrhuje, že předčasným odchodem autorky (1967–2011) přišla česká literatura o jeden z nejvýraznějších spisovatelských talentů poslední doby. Na rozdíl od víceméně tradičně vystavěného románu Zvuk slunečních hodin (2001) máme v tomto případě co dělat s chaotickými cucky textů vznikajících pod tlakem ryze osobních vypravěččiných stresů a silných stimulačních zážitků. Permanentní, i když ne vždy jmenovitě vyvolávaná hrozba smrti překrývá jako dusný vzduch nepředvídatelnosti autorčiny diagnózy i života. Andronikova se coby pověstné Brownovo pylové zrnko cukavě pohybuje v kapce současné civilizace, tře se o lidi v džungli i na poušti a hledá, nepřestává hledat, protože konec hledání znamená naprostou ztrátu smyslu. Syrová příroda a sofistikovaná hi-tech, bude soulad, nebo kolaps? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-18 14:50:09

Indie si koupila čas na pandemii. Jak draho vyjdou týdny karantény?

Narychlo vyhlášený třítýdenní zákaz vycházení bezpochyby zbrzdil šíření nemoci a pomohl připravit se na koncepční řešení zdravotnické krize. Mnohem větší výzvu než vlastní koronavirus však pro Indii budou představovat vedlejší důsledky karantény. Zákaz vycházení, jenž v Indii začal platit o půlnoci z 24. na 25. března, můžeme zpětně hodnotit jako správný krok, který pomůže nepřetížit zdravotnický systém nad únosnou míru. Na druhou stranu je zřejmé, že Indie se na karanténu mohla připravit dříve, lépe a koncepčněji. Ačkoli první izolovaný případ pacienta s koronavirem byl v Indii nahlášen už 30. ledna, vláda s ráznějšími opatřeními dlouho váhala, nezásobila se zdravotnickým vybavením a zavedla nouzový stav o několik dní později, než bylo záhodno. Jeho samotné vyhlášení bylo navíc značně chaotické: když premiér Naréndra Módí 24. března v osm hodin večer národu sdělil, že od půlnoci začíná platit zákaz vycházení, zapomněl občany informovat, jak se o ně vláda hodlá v době karantény postarat. Řešit problém, až nastane Další vývoj odhalil především dva jevy: tím prvním je potvrzení, že indický zdravotní a sociální systém dokáže poměrně rychle řešit velké problémy. Zmatky v prvním týdnu nouzového stavu způsobily hromadný exodus sezónních námezdních dělníků z velkých měst na vesnice. Ústřední vláda i jednotlivé státy však na tuto krizi dokázaly pružně reagovat uzavřením hranic a založením 21 tisíc provizorních táborů, které podle informací z jednotlivých států poskytly přístřeší a základní potravinovou pomoc 600 tisícům migrantů. Zároveň se však ukázalo, že indická vláda jedná pouze ve vleku událostí, aniž by je dokázala předvídat. Namísto promyšlené strategie jsme mohli vidět spíše reakci na komplikace, které ukvapeným vyhlášením karantény vznikly. Následky úvodních chaotických dnů tak mohou ve výsledku negovat její přínosy. Nekoordinovaná migrace vystavila námezdní dělníky zbytečnému zdravotnímu riziku, a to nejen kvůli možnosti dalšího rozšíření koronaviru, ale i kvůli horším hygienickým podmínkám v nouzových táborech, které mohou způsobit šíření jiných infekčních chorob. Jaká bude koncepce? Tři týdny zákazu vycházení, během nichž vystoupal počet prokazatelně nakažených z 600 na devět tisíc, posloužily indické vládě především k tomu, aby získala čas. V další fázi už ale bude muset přistoupit ke skutečně koncepčním řešením: vyčlenit nemocnice pouze pro pacienty s koronavirem, vybavit lékaře a zdravotnický personál ochrannými pomůckami, a především zavést důslednější testování obyvatelstva, v němž má indický systém dosud značné rezervy. Kvůli nedostatku testovacích sad dokáže Indie otestovat 15–20 tisíc osob denně. V zemi tak bylo dosud provedeno jen zhruba 190 tisíc testů, což při ohromné indické populaci dává průměr kolem 140 testů na milion obyvatel. Agresivní testování spojené s problematickým sledováním citlivých údajů se přitom ukazuje jako zřejmě jediný spolehlivý způsob, jak udržet virus pod kontrolou i po ukončení karantény. Malý počet testů navíc může maskovat skutečný rozsah epidemie, která se šíří sice pomalejším, ale konstantním tempem. Pokud se nepodaří rozšířit nemocniční kapacity a zbrzdit současný nárůst počtu nakažených o 15 procent denně, Indii koncem května dojdou nemocniční lůžka. Co přijde po karanténě? Třítýdenní nouzový stav končí 14. dubna a indická vláda dlouho ani nenaznačovala, že by měl pokračovat nadále. To se změnilo v sobotu 11. dubna, kdy při videokonferenci s ministerským předsedou požádala většina států ústřední vládu, aby zákaz vycházení prodloužila. Nejvíce zasažené státy jako Uríša, Paňdžáb, Maháráštra nebo Západní Bengálsko mezitím samy prodloužily karanténu do konce dubna. Konečné rozhodnutí se zřejmě dozvíme až v dalším projevu, který premiér Módí pronese 14. dubna dopoledne. Důvod, proč centrální vláda lavíruje, je zřejmý: každý den navíc znamená další těžkosti pro indickou ekonomiku. Její růst v posledních letech zpomaluje a delší výpadek v kombinaci s nižším objemem mezinárodního obchodu může celé hospodářství snadno poslat do recese. Nezaměstnanost, která už před karanténou mírně stoupala, nyní vyskočila z osmi na 23 procent. Můžeme rovněž předpokládat, že kvůli omezení volného pohybu osob drasticky klesne spotřeba domácností, která je důležitým hnacím motorem ekonomiky. Zákaz vycházení poškodí také indické zemědělce, neboť přišel uprostřed jarní sklizně. S tou farmářům každoročně pomáhají právě migrující nádeníci, kteří nyní sedí v nouzových táborech a karanténách a jsou zcela závislí na humanitární pomoci. Kvůli tomuto výpadku distribuce sezónních plodin proto vláda zřejmě bude muset zajistit, aby se v podzimní sezóně pěstovalo co nejvíce potravin na úkor technických plodin a posílila se potravinová soběstačnost. Ekonomická krize zároveň nesmí dopadnout na nejchudší. Zhruba 300 milionů obyvatel Indie žije pod hranicí chudoby a dalších 100 milionů těsně nad ní. Na pomoc těmto nejohroženějším skupinám cílí vládní balíček záchranných opatření v hodnotě 1,7 bilionu rupií (570 miliard korun), který zahrnuje základní potraviny a palivo zdarma i drobné finanční granty. Ty by měly podpořit především neformální ekonomiku, která zaměstnává 94 procent populace a produkuje téměř polovinu indického HDP. Otázkou však je, zda to bude stačit. Hodnota celého balíčku odpovídá jen zhruba jednomu procentu indického HDP, zatímco západoevropské státy hodlají na pomoc svým občanům uvolnit mezi 10 a 20 procenty. Rozdělená společnost Současná krize také ukazuje, jak je Indie navzdory veřejně proklamované jednotě dodnes rozdělená podle náboženských, národnostních a kastovních linií. Mohlo by se zdát, že společný nepřítel v podobě smrtícího viru společnost sjednotí, zatím to však vypadá, že opak je pravdou. Když vyšlo najevo, že enormní množství nakažených se rekrutuje ze sekty Tablíghí džamá’at, která uspořádala v půli března v Dillí velký sjezd, za hlavního šiřitele koronaviru byla označena muslimská komunita. To po komunálních nepokojích v Dillí na konci února ještě zesílilo náboženské pnutí mezi hinduisty a muslimy. Rozkol ve společnosti může zesílit také společenská ostrakizace těch, kteří jsou již nakaženi. Některé státy nechaly zveřejnit jména nakažených nebo označit jejich domy, lékaři jsou zase často považováni za přenašeče. Zdravotní krize také naplno odhaluje rozsáhlý problém s fake news a dezinformacemi, které v Indii kolují většinou přes skupiny na WhatsAppu. Kromě zaručených zpráv o šiřitelích choroby od muslimů po slepice se ve zprávách můžete dočíst i spolehlivé návody, jak vyléčit koronavirus popíjením kravské moči, cvičením jógy nebo ájurvédskou medicínou.  K silnějšímu centralismu? Těžko odhadovat, zda bude mít současná krize větší vliv na rozložení volebních sil. Jak podotýká politický stratég Prašánt Kišór, lidé nejvíce zasažení důsledky zákazu vycházení nemají důvěru v celý politický systém, a nikoli pouze v jeho současné představitele. Indická střední třída, která do značné míry určuje veřejné mínění, naopak vládě i nadále věří. Premiérovi Módímu hraje do karet nejen to, že oficiální čísla nakažených se v Indii stále drží relativně nízko a právě lehce překročila 10 tisíc, ale také razantní vyhlášení karantény, jímž v očích veřejnosti stvrdil svůj obraz rozhodného lídra. Otázkou zůstává, zda Módího kabinet této důvěry nezneužije. Indická ústava umožňuje v krajních případech omezit pravomoci států a změnit politický systém z federálního na unitární. Zdá se však pravděpodobnější, že centrální vláda bude jen nenápadnými kroky zvyšovat svou popularitu. Rozpaky už vzbudil například dobročinný fond PM CARES, který nechal ministerský předseda založit na zmírnění následků pandemie. Indie přitom už jeden podobný fond má, a za zřízením nové sbírky tak můžeme vidět i politický marketing: ústřední vláda nyní může na potravinové balíčky umístit portrét premiéra Módího, vykreslit jej jako největšího zprostředkovatele pomoci a umenšit roli jednotlivých států i neziskových organizací. I z tohoto detailu je patrné, jak krize spojená se šířením koronaviru odhaluje stále větší nesoulad mezi federální vládou a jednotlivými indickými státy. Ačkoli se v současné situaci ukazuje, že vnitřní problémy země dovedou státní vlády často řešit věcněji a pružněji než centrální byrokracie, ta si v mimořádných situacích naopak snaží za každou cenu udržet svou autoritu. K dlouhodobějšímu řešení krize by však spíše pomohlo, kdyby ústřední vláda místo tvrdých a překvapivých opatření delegovala více pravomocí na nižší úrovně státní správy, které dovedou zohlednit regionální specifika jak v boji s koronavirem, tak při následném restartu hospodářství. Otázkou však je, zda si premiér Naréndra Módí dovolí ustoupit z léta pečlivě budované a upevňované image silného a schopného velitele.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-14 08:48:34

Série #kulturažije odvysílá divadelní hry Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho a Jakub a jeho pán či koncert Tří sester

V rámci série #kulturažije uvede Mall.tv mimo jiné komedii Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, která byla přeložena do 15 jazyků a aspirovala i na uvedení na Broadwayi. Místo celosvětového věhlasu se jí ale dostalo normalizačního zákazu. Navzdory nucené pauze je příběh lidumila, který se málem stane několikanásobným vrahem, nedílnou součástí repertoáru Činoherního klubu od roku 1966 dodnes. A Boleslavu Polívkovi v roli egoistického Burkeho v něm sekundují Ivana Chýlková, Jaromír Dulava a Ondřej Vetchý. K nejdéle hraným patří také inscenace Jakub a jeho pán, kterou internetová televize přinese ve spolupráci s Divadlem Bez Zábradlí. Hra Milana Kundery s podtitulem Pocta Denisi Diderotovi je ironickou variací na román Jakub Fatalista, ve které excelují Jiří Bartoška a Karel Heřmánek. Kapela Tři sestry letos plánovala na jarním Vinyl tour oslavit 35 let existence, ze série 12 vyprodaných koncertů ale stihla odjet pouze jediný. Neplánovanou odmlku si proto vynahradí přímým přenosem z Paláce Akropolis slibujícím 1,5hodinové ohlédnutí za dosavadní diskografií a výběr toho nejlepšího z ní včetně skladeb Aida, Kovárna, Mexiko nebo Modlitby pro partu. „Very spešl koncert“ chystá živě také šestičlenná formace Mňága a Žďorp v čele se zpěvákem Petrem Fialou. Herci Pavel Liška, Jan Révai a kameraman Hynek Bernard projeli na motorkách Střední Ameriku. S diváky Mall.tv se herecké duo v programu Vandráci – Vagamundos podělí živě o své zážitky a nastíní své další plány. Čas bude i na dotazy prostřednictvím live chatu. Mall.tv dosud v rámci série #kulturažije uvedla 95 živých přenosů a záznamů, jejichž sledováním strávili diváci více než 150 tisíc hodin. Bezmála 7 700 z nich přitom nezůstalo jen u sledování a vyjádřilo tvůrcům podporu částkou 4 045 316 korun, 12 procent dárců přitom přispělo opakovaně. Program #kulturažije je možné sledovat zdarma v Česku i na Slovensku na www.mall.tv, v mobilních a Smart TV aplikacích (Samsung, LG, Apple TV a Android TV). Změny v něm jsou vyhrazeny, aktuální informace jsou průběžně zveřejňovány na Facebooku, Instagramu a Twitteru @malltelevize. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-04 07:31:01

Překonejme protikorupční „paranoiu“

Rychle překonat devastující následky epidemie samotné (a způsobu jejího řešení zvláště) nebude možné bez zásadní změny atmosféry ve společnosti a bez opuštění některých tragicky mylných představ poslední éry. Atmosféru v uplynulé dekádě snad nejvíce charakterizovala všeprostupující hysterická protikorupční paranoia, stavějící na lidské závisti a nepřejícnosti. Zpočátku byla zneužívána v rámci politického boje jako zbraň proti pravicové Topolánkově a Nečasově vládě, ale postupně ovládla politiku jako celek. I veřejné mínění. Zavlekla naši zemi do dusivé a nenávistné atmosféry všeobecného podezřívání, uměle vytvářených skandálů, údajných protikorupčních monstrprocesů a rychle se šířící houštiny byrokratických procedur, majících – prý všudypřítomné – korupci bránit. S charakteristikou naší země jako země korupční jsme nesouhlasili nikdy. Vždy jsme ji považovali jen za jednu z forem politického boje, na které se snažilo vyprofilovat několik politických subjektů, spíše hnutí než autentických, ideově vymezených politických stran. Ve společnosti byl šířen názor, že český podnikatel, obdivovaný hrdina 90. let, je nedůvěryhodný a pochybný zloděj. Stejně byl hodnocen i velký český kapitál vzniklý v privatizaci. Tehdejší privatizace se stala znovu předmětem účelové, zcela nepoučené kritiky. Heslem doby byla tzv. transparentnost, která likvidovala soukromí lidí na exponovaných místech i obchodní tajemství firem. Ambicí státu se stala kontrol všeho a všech. Ctností je udavačství a obdivovanou hodnotou chorobná závist. Možnosti skandalizace kohokoliv za cokoliv nekonečně vzrostly a současně s tím posílila moc bezpečnostních složek a justice. V této atmosféře „rozkvetl“ celý průmysl samozvaných protikorupčních iniciativ a neziskových organizací, které se přisály na stát, vnucují mu nátlakem své zájmové agendy, jsou jím jako „bohulibé“ financovány z veřejných prostředků a strhávají na sebe významnou část veřejné moci. Jejich nástrojem je skandalizace nepohodlných, zastrašování a nátlak na veřejné činitele a další zužování prostoru, jímž musí projít každý záměr cokoli významného udělat. Paralýza efektivního vládnutí v důsledku této hysterie viditelně narostla. Politikové na všech úrovních se ze strachu z obvinění z korupce bojí cokoliv důležitějšího rozhodnout. Často politiku opouštějí nebo se v ní nadále vůbec nechtějí angažovat. Pokud najdou odvahu k rozhodnutí, „protikorupční“ byrokratické postupy učiní uskutečnění jakéhokoli záměru v reálné době prakticky nemožným. Proto například u nás trvá tak dlouho stavební řízení, proto se nikam nepohnula výstavba infrastruktury a proto se vláda místo práce pro občany věnuje sebeobraně svých členů. Velkým tématem těchto dní je spor o to, zda vláda zareagovala na hrozící epidemii včas a proč vznikl nedostatek ochranných pomůcek, který byl největším problémem prvních dnů epidemie. Situace byla bezprecedentní a připravena na ni nebyla vláda v žádné zemi na světě. U nás je však třeba zmínit ještě jednu důležitou věc – vláda nebyla schopna za stávajících poměrů jakékoliv nákupy nedostupných zdravotních pomůcek realizovat. Striktní a nesmyslně komplikovaný zákon o veřejných zakázkách se svými lhůtami a byrokratickými požadavky neumožňoval v normálních poměrech vládě přiměřeně jednat a preventivně se na zdravotní krizi takovéto dimenze připravit. Zákon o veřejných zakázkách vyžaduje realizovat jen „nejlevnější“ nákupy, takže se dá nakupovat téměř jedině v Číně, což diskriminuje naše výrobce. Prostřednictvím zákonů tohoto typu se výroba stěhuje do Číny. Teprve poté, co se epidemie u nás objevila, mohla vláda vyhlásit stav nouze, který umožnil neuplatňovat absurdní byrokratické postupy motivované protikorupční paranoiou. Přesto i ministr vnitra veřejně vyjádřil obavu z možného svého postihu za tyto nezbytné kroky poté, až se vlna nákazy přežene. Obrazem absurdity doby je i příběh hlavní tváře boje s nákazou koronaviru, epidemiologa Prymuly. I on se stal obětí protikorupční kampaně a z toho důvodu mu nebyla dána bezpečnostní prověrka, kterou na svém postu má mít. Podle našich platných pravidel by měl být člověk řídící boj s epidemií v důsledku neprůhledných protikorupčních procedur odvolán uprostřed nejvážnější zdravotní krize v historii našeho moderního státu. Vláda si je evidentně vědoma nesmyslnosti těchto pravidel a ignoruje je. Chceme-li rychle překonat devastující následky současné epidemie pro naši ekonomiku a zajistit její rozkvět do budoucna, je nezbytné protikorupční hysterii opustit. Ne proto, že by nebezpečí korupce a zneužití moci neexistovalo. Ale kvůli poznání, že tyto jevy nelze vymýtit dalšími a dalšími zákazy, porušováním soukromí lidí, sledováním lidí, udavačstvím a růstem moci represivních orgánů. To vše korupci pouze schovává a zastírá, to odpovědnost rozmělňuje a jakoukoli aktivitu paralyzuje. Ekonomiku z propadu nevytáhnou nekonečné počty razítek a povolení, dotace a rozdávání peněz, ale podnikatelská iniciativa, jíž se musí maximálně otevřít prostor. Přestaňme dusit podnikání nekonečnými regulacemi, kontrolami, EET, nesmyslnými daněmi, odvody, povolenkami všeho druhu a zeleným údělem. Jenom tak bude možné hrozící hospodářskou katastrofu překonat. Jenom soukromá podnikatelská iniciativa, a nikoliv byrokrati naši či bruselští (nebo paraziti z neziskovek přisátí na státní rozpočet) nám mohou zajistit prosperitu. Převzato z webu Institutu Václava Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-10 09:42:23

Tomáš Kulka: Umění a jeho hodnoty (ukázka z knihy)

Na první pohled se může zdát, že nic není hodnocení uměleckých děl vzdálenějšího než logika. Nehodnotíme snad umělecká díla podle toho, jak na nás působí, jaké v nás vyvolávají emoce? Nezůstává v takovém případě veškerá logika stranou? Kniha Tomáše Kulky Umění a jeho hodnoty s podtitulem „Logika umělecké kritiky“ ukazuje, že takováto pojetí jsou značně zjednodušená. Autor zde navazuje na jeden z hlubokých problémů moderní filozofie, jehož rozpoznání nalezneme již v díle Davida Huma či Immanuela Kanta. Na jedné straně říkáme, že každému se líbí něco jiného a nemá smysl diskutovat o tom, kdo má pravdu, na straně druhé jsme schopni se navzájem přesvědčovat, že to či ono umělecké dílo je lepší než jiné. Má tedy toto naše konání přece jen nějakou „logiku“, nebo nemá? Jsou estetické soudy vůbec možné? Jinými slovy, jedná se o soudy, které se řídí nějakými pravidly? Tomáš Kulka přichází s původním řešením těchto tradičních problémů, čímž zároveň na obecnější rovině završuje svá předchozí zkoumání věnovaná vztahu umění a kýče a problematice uměleckého falza. Na pozadí jedné z hlavních současných diskusí v rámci angloamerické estetiky předkládá nejen odpovědi na výše uvedené otázky, nýbrž i přesvědčivá vysvětlení některých kontroverzí týkajících se hodnoty moderního i postmoderního umění či vztahu mezi uměním a vědou.   Ukázka z knihy: 2. V ČEM SPOČÍVÁ UMĚLECKÁ HODNOTA V čem tedy umělecká hodnota spočívá? Na základě předchozích úvah navrhuji následující neformální definici: Umělecká hodnota reflektuje 1) význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění, a 2) potenciál této inovace pro její další esteticko-umělecké využití či rozvinutí. Tuto definici nejprve objasním a pak vysvětlím, co z ní vyplývá. Čtenáře nejspíš napadne otázka, proč takto složitá formulace. Proč uměleckou hodnotu jednoduše neztotožnit s originalitou? Odpověď zní, že originalita sama o sobě nestačí. Kdybych vzal plátno a pocákal jej namátkou vybranými barvami, vzniklé skvrny pak všelijak rozmazal a na takto pomalovaný povrch přilepil okurku, vzniklo by zcela jedinečné dílo, jaké přede mnou ještě nikdo nevytvořil. Přesto by tento originální výtvor žádnou uměleckou hodnotu neměl.228 Výsledný obraz by sice určitou inovaci exemplifikoval (znojemská okurka na plátně – to tu ještě nebylo!), tato inovace by však pro dnešní svět umění neměla žádný význam. Mohla by sice mít nezanedbatelný význam osobní: obraz by mohl představovat důležitý mezník v mém životě; mohl by být začátkem mé nové dráhy coby umělce. To však evidentně nestačí. K tomu, aby měl obraz signifikantní míru umělecké hodnoty, by musel být jako důležitá inovace chápán světem umění. Významné inovace by měly nějakým způsobem předkládat, či alespoň naznačovat řešení aktuálních vizuálních a uměleckých problémů, ukazovat nové možnosti, které z estetického hlediska stojí za prozkoumání. Tím se dostáváme k druhé části definice a k otázce, co to znamená, že daná inovace má potenciál pro další esteticko-umělecké využití. Proč nestačí říci, že má potenciál pro další estetické využití? Pravda je, že u převážné většiny uměleckých děl bychom si s touto formulací vystačili, neboť ve většině případů se skutečně jedná pouze o rozvinutí estetického potenciálu inovace. Jako příklad nám opět poslouží Picassovy Avignonské slečny, jejichž vysoká umělecká hodnota spočívá v tom, že jsou prvním kubistickým dílem. Přes své estetické nedostatky vykazují již Picassovy Slečny téměř všechny základní prvky a principy tohoto uměleckého stylu, které následně prokázaly svůj potenciál pro další estetické využití tím, že byly esteticky dále rozvedeny, propracovány a přivedeny k dokonalosti v dílech Georgese Braqua, Juana Grise, Fernanda Légera, Roberta Delaunyho, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Lyonela Feiningera, Marcela Duchampa, ale především v dalších obrazech Picassa samého. Tento obraz předznamenal vznik nových (kubistických) estetických norem a spolu s nimi i nové kubistické estetiky a specificky kubistické krásy.229 Význam Avignonských slečen však přesahuje vytvoření stylistických a estetických norem kubistické malby. Estetická přesvědčivost následných kubistických děl vedla k dalším zajímavým a důležitým experimentům, jež se také ukázaly být neobyčejně plodné. Kubismus jednak pronikl do dalších uměleckých odvětví (sochařství, architektura, design), ale také zásadním způsobem ovlivnil vznik dalších modernistických uměleckých směrů (expresionismus, fauvismus, futurismus), které se již neřídily estetickými normami kubismu, ale vytvořily si normy vlastní. Výraz „potenciál pro další esteticko-umělecké využití“ jsem použil proto, abych tím naznačil, že význam některých zvláště důležitých inovací se někdy nevyčerpá vznikem estetických norem jednoho konkrétního uměleckého směru či stylu. Nyní k otázce, co z navržené definice vyplývá. Z její první části můžeme vyvodit, že uměleckou hodnotu nelze posoudit jen na základě vizuálního zkoumání díla samého, protože ani to nejdůkladnější ohledání díla neodhalí, zda přináší něco nového. Exemplifikovaná inovace totiž není imanentní vlastností posuzovaného díla, ale vztahem mezi posuzovaným dílem a relevantní třídou předcházejících prací. Jinými slovy, abych zjistil, jestli posuzované dílo představuje významnou inovaci, musím je porovnat s dalšími díly. K celkovému posouzení díla tudíž nestačí vytříbený vkus, vnímavé oko a informace potřebné k zařazení díla do správné kategorie. Kritik musí dobře znát tu relevantní část historie umění, která posuzovanému dílu předcházela. Z druhé části definice dále vyplývá, že posouzení umělecké hodnoty předpokládá časový odstup. Kritik proto musí dále vědět, jakou roli hrálo posuzované dílo v následném vývoji umění. Proto od něj očekáváme, že bude mít též patřičné kunsthistorické vzdělání. Abychom mohli ocenit význam dané inovace, musíme totiž vědět, jak byl její potenciál dále využit a k čemu toto využití ve světě umění vedlo.230 Na otázku, jak velký časový odstup bychom při posuzování umělecké hodnoty měli mít, tedy nejspíš nemáme lepší odpověď než: čím větší, tím lepší.231 Znamená to tedy, že o umělecké hodnotě díla, které jeho autor vytvořil dnes, nelze nic smysluplného říci, že dílo, od něhož nemáme patřičný časový odstup, nejsme schopni po umělecké stránce vůbec posoudit? Není tomu tak zcela. Nízkou uměleckou hodnotu vyplývající z nedostatku originality lze identifikovat ihned. Kritik, který odhalí umělcovu nepůvodnost, jeho epigonství nebo plagiátorství, je oprávněn na tyto rysy poukázat, a zdůvodnit tak svůj negativní soud. Plagiát zůstane plagiátem, ať se posléze v historii umění stane cokoli. Problém se týká kladného posouzení umělecké hodnoty. Jde totiž o hodnocení či spíše odhad esteticko-uměleckého potenciálu inovace, který ještě neměl možnost se rozvinout, potenciálu, který ještě neměl šanci se uplatnit, ať již v následné tvorbě autora samého anebo v dílech jiných umělců. Přesto i zde se citlivému kritikovi nebo sběrateli umění někdy poštěstí vidět, či spíše vytušit, nové možnosti otevírající cesty k dalšímu estetickému využití. Přínos díla pro svět umění mohou intuitivně vycítit ještě předtím, než se jeho vliv skutečně projeví na umělecké scéně. Objevování nových talentů a podporování nadějných umělců bývají často založena právě na takovémto intuitivním odhadu uměleckého potenciálu inovací exemplifikovaných dílem. I v těchto případech půjde však spíše o to, čemu Angličané říkají educated guess (poučený odhad) než o stanovení faktu nebo o fundovaně zdůvodněnou predikci. „Konečný“ verdikt patří historii. Slovo „konečný“ jsem dal do uvozovek, protože míra umělecké hodnoty nemůže být z principu nikdy jednou a provždy určena s konečnou platností. Vždy je možné, že na některé inovace, jež dosud zůstaly bez povšimnutí, někdo v budoucnu tvůrčím způsobem naváže, právě tak jako se může stát, že inovace, která se zprvu uchytí a je nějakou dobu rozvíjena, upadne později v zapomnění, protože se vývoj ve světě umění vydá jiným směrem. Uměleckou hodnotu je proto třeba považovat za veličinu otevřenou a stanovení její míry za revidovatelné. Umělecká hodnota tedy není statická, ale dynamická, neboť její míra se může měnit v závislosti na vývoji ve světě umění. Spolu s tím – a toto je důležité – je posuzování míry této hodnoty v každém daném časovém období záležitostí objektivní nebo intersubjektivně ověřitelnou, a to jednak v tom smyslu, že zde vkus či estetické preference většinou nehrají roli, ale i v tom, že se odborníci (opírající se o kunsthistorické poznatky) poměrně snadno shodnou na tom, která fakta jsou pro posouzení umělecké hodnoty relevantní. Zůstaneme-li u Avignonských slečen, nejspíš bychom se shodli na tom, že relevantní je sledovat vývoj kubismu a směrů, jež kubismus ovlivnil, a ne například vývoj umění inspirovaného impresionismem. Jde v podstatě o sledování vlivů, takže zdůvodnění soudu týkajícího se umělecké hodnoty posuzovaného díla bude v podstatě spočívat v popisu určitého příběhu, v kterém hraje dané dílo hlavní roli. Charakter takového příběhu a jeho verifikovatelnost či ověřitelnost se přitom zásadním způsobem neliší od jiných historických příběhů. V souvislosti s takovýmito příběhy si také budou historici umění klást obdobné otázky, jaké si kladou historici v jiných oblastech jejich zájmů. Historik umění zabývající se sledováním vlivů se například bude ptát, do jaké míry byl při koncipování kubistických principů Picasso ovlivněn Cézannem a nakolik byli Braque a ostatní kubisté ovlivněni Picassem. Obdobně si badatel církevních dějin nebo historik náboženských hnutí bude klást otázku, do jaké míry byl Jan Hus ovlivněn učením oxfordského teologa Johna Wycliffa a jak později Husovo učení ovlivnilo Martina Luthera. Příběhy relevantní pro posouzení umělecké hodnoty tak budou mít stejnou či souměřitelnou míru objektivity jako jiné historické příběhy či jiná historická „fakta“. O tom, nakolik jsou historická fakta objektivní, se sice mezi historiky i filosofy dějin mohou vést debaty, nicméně již samotná skutečnost, že konstatování, kdo koho jak a čím ovlivnil, jsou, na rozdíl od estetických soudů, nazývána fakty, o něčem vypovídá. Tato fakta jsou totiž, stejně tak jako každá jiná historická fakta, intersubjektivně ověřitelná.232 Můžeme tedy říci, že zdůvodnění soudů týkajících se umělecké hodnoty nepředstavuje žádný zvláštní problém, což je z hlediska debaty o otázkách subjektivity či objektivity hodnocení uměleckých děl velmi důležité. I kdyby totiž nebyly estetické soudy ničím jiným než vyjádřením osobních preferencí (což je názor, který jsem se v předchozí části této knihy snažil zpochybnit), o posuzování celkové hodnoty uměleckých děl by to stejně neplatilo.233 Jinými slovy, i kdyby byl aspekt či komponent estetického posouzení díla nakrásně subjektivní, celkové posouzení jeho hodnoty coby uměleckého díla takové není, neboť posouzení aspektu uměleckého, který bývá navíc často mnohem důležitější než aspekt estetický, je záležitostí objektivní. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zde bych se krátce vrátil k osmé kapitole předchozí části, kde jsem si položil otázku, nakolik jsou základní principy, na nichž je postavena moje teorie estetického hodnocení, reflektovány v kritické praxi. Konkrétně šlo o myšlenku, že při posuzování estetické hodnoty uměleckých děl neporovnáváme jejich estetické vlastnosti s estetickými vlastnostmi jiných děl (protože jsou nesouměřitelné), ale s estetickými vlastnostmi jejich vlastních nerealizovaných možností, tedy s jejich verzemi. V rozhovorech s kritiky vyšlo najevo, že myšlenka porovnávání díla s tím, jaké by mohlo být, jim není cizí, všichni však rozhodně odmítli myšlenku, že by posuzované dílo nesrovnávali s jinými díly. Právě naopak: trochu popuzeně říkali, že srovnávání posuzovaného díla s jinými díly je podstatou jejich práce, že si bez toho uměleckou kritiku nedovedou vůbec představit. Poznámku v závěru osmé kapitoly, kde jsem uvedl, že konflikt mé teorie s tím, co říkají kritici, je pouze zdánlivý či dočasný, si můžeme nyní vysvětlit s poukazem na to, že v předchozí části nebyla moje teorie hodnocení uměleckých děl úplná, protože do ní ještě nebyla zabudována teze o umělecké hodnotě, která je neméně důležitá než hodnota estetická. Konflikt je nyní odstraněn, neboť z definice umělecké hodnoty vyplývá, že kritik musí posuzované dílo vidět v kontextu historie příslušného uměleckého druhu či žánru, a musí jej tedy porovnávat s řadou dalších děl. Přijmeme-li tezi, že hodnota uměleckých děl netkví pouze v jejich hodnotě estetické, ale že mají navíc i hodnotu uměleckou, vyvstane otázka, proč pouze tyto dvě hodnoty. Jsou umělecká a estetická hodnota, tak jak zde byly pojaty, jedinými hodnotami, kterými se mohou umělecká díla pyšnit? Krátké zamyšlení nás přivede k závěru, že umělecká díla mohou mít, a velmi často též mají, i další hodnoty. Výtvarné umění sloužilo od Byzance přes gotiku, renesanci i baroko církvi, která byla jeho hlavním patronem a jejíž zakázky se soustřeďovaly především na vizuální zpracování biblických příběhů, zvláště těch novozákonních. Vzhledem k tomu, že umění sloužilo šíření křesťanské víry, lze hovořit o hodnotě náboženské, případně křesťanské. Můžeme zde ovšem také najít hodnotu didaktickou, neboť obrazy, oltáře a fresky „popisující“ Ježíšův život, křížovou cestu a kalvárii sloužily od raného středověku negramotnému lidu jako názorné ilustrace pro zapamatování evangelijních příběhů. V souvislosti s architektonickým a výtvarným pojetím barokních kostelů, jehož cílem bylo obracet duši věřících od života pozemského k Bohu a věčnému životu posmrtnému, k transcendentálnu či metafyzické podstatě bytí, lze také mluvit o hodnotě duchovní či spirituální. Pokud nás bude zajímat, jak si umělci a díky nim i další lidé v různých dobách a v různých zemích představovali biblický Jeruzalém, pak lze v jeho zobrazeních nalézt i hodnotu informativní či kognitivní. Vezmeme-li pak samotnou Bibli jako dílo literární, nelze si nevšimnout jejích hodnot morálních. Je třeba také zmínit její hodnotu historickou, neboť obrazy z jiných období mohou být zdrojem zajímavých historických poznatků, jako například jak se lidé z různých společenských vrstev v různých dobách a v různých zemích oblékali, co jedli a pili, jak vypadaly přístroje a zbraně, které používali, jak stolovali, jak pekli chleba atp. Umělecká díla mohou mít také hodnotu společenskou: mohou například vybízet ke zrovnoprávnění žen, k rasové či náboženské toleranci, mohou „bojovat“ za práva menšin, zviditelňovat hrůzy válek, vybízet ke spravedlivějšímu uspořádání společnosti nebo propagovat různé ideologie či politické režimy. A umělecká díla mají také hodnotu peněžní, nazývanou též finanční, ekonomickou či tržní. Kolik takových hodnot mohou umělecká díla mít? Dají se vyjmenovat? Souhlasím zde s Malcolmem Buddem, který píše, že „[umělecké dílo] může mít tolik hodnot, kolik je hledisek, z kterých může být hodnoceno“.234 Mají však při hodnocení uměleckých děl coby umění tyto další hodnoty stejný charakter a stejnou váhu jako hodnota estetická a hodnota umělecká? Mám za to, že tyto další hodnoty, které bych nazval vedlejšími, kontingentními či příležitostnými, nejsou s uměním bytostně spjaté, a to v tom smyslu, že je umělecká díla sice mít mohou, ale také je mít nemusí. Zatímco estetická a umělecká hodnota jsou nutnými podmínkami uměleckosti, o kontingentních hodnotách to evidentně neplatí. Kromě toho, že se tyto příležitostné hodnoty na rozdíl od hodnoty estetické a hodnoty umělecké vyskytují pouze u některých děl, ale u jiných ne, je možné argumentovat (a mnozí filosofové umění tak činí) i tím, že nepatří k těm hodnotám, jež je nutno brát v úvahu, když dílo posuzujeme coby umění. Nejsou to ty hodnoty, kvůli kterým si uměleckých děl ceníme coby umění. Je zde ještě jeden zásadní rozdíl. Jak o hodnotě umělecké, tak i o hodnotě estetické lze říci, že zvýšením každé z nich se zvýší i celková hodnota díla coby umění. Jinými slovy, zvýšení míry estetické nebo umělecké hodnoty (případně obou) bude vždy ku prospěchu věci. To však neplatí o příležitostných hodnotách. Zvýšený důraz na ideologickou či propagační hodnotu díla může jít jak na úkor hodnoty estetické, tak i na úkor hodnoty umělecké. Ve Stalinově Sovětském svazu a taktéž v Hitlerově třetí říši anebo v Československu po únoru roku 1948 došlo v důsledku politizace umělecké sféry k nebývalému úpadku umění. Právě tak může vysoká míra hodnoty didaktické, morální, informativní, terapeutické, zábavní atp. uměleckým dílům spíše uškodit než prospět a snaha o maximalizaci emoční hodnoty může vést od seriózního umění ke kýči.   228 Alfred Lessing rozlišuje stupňovitě mezi pěti významy pojmu „originalita“. Pouze ten pátý se blíží tomu, co označuji za „význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění“. Umělecká hodnota se však i od tohoto pojetí originality zásadním způsobem liší, hlavně tím, co je řečeno v druhém bodu navržené definice. Lessing, A.: What is Wrong with Forgery, The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 23 (1964), s. 435–450. 229 Mám za to, že pojem „krása“ není v souvislosti s kubistickými díly nevhodný. Přijde mi například zcela přirozené říci, že Braqueův obraz Zátiší s hrozny a klarinetem je krásný, i když se pochopitelně jedná o jiný (kubistický) druh krásy, než je (expresionisticky) krásný Jawlenského portrét Alexandra Sacharova nebo (renesančně) krásný obraz benátské scenerie Gentilla Belliniho. 230 Dílo může být velmi originální ve smyslu radikálního odklonu od uznávané tradice a stávajících estetických norem, a přesto zůstat bezvýznamné. Některé inovace prostě nikam nevedou. 231 Srov. Savile, A.: The Test of Time. London: Blackwell, 1983. 232 Jedním takovým intersubjektivně ověřitelným faktem je například to, že Avignonské slečny jsou (pomineme-li přípravné skici) prvním kubistickým obrazem. Právě tak lze standardním způsobem ověřit, že kubismus byl ve své prvotní fázi vývoje záležitostí dvou umělců, Picassa a Braqua, a že ostatní kubisté se k principům tohoto stylu přihlásili až později. U odvážnějších tvrzení, jako například že „kubismus byl snad nejdůležitější a rozhodně nejkomplexnější a nejradikálnější uměleckou revolucí od dob renesance“ (Golding, J.: Cubism, s. 15), může být ověřování složitější, ničím se však zásadně nebude lišit od ověřování obdobně zobecňujících tvrzení z jiných oblastí historie. 233 To pochopitelně neznamená, že v určování či v odhadech umělecké hodnoty nelze chybovat nebo že příslušnou historii vlivů nelze zkreslovat. Takové problémy však provázejí všechny vědní obory. 234 Budd, M.: Artistic Value, citováno z Lamarque, P. – Haugom Olsen, S. (eds.): Aesthetics and the Philosophy of Art, s. 262.   Tomáš Kulka (*1948) začal studovat filosofii a politickou ekonomii na FF UK v Praze roku 1967. Po sovětské invazi odešel do Anglie, kde studoval filosofii (u sira Karla Poppera) a ekonomii na London School of Economics (B.A. 1971). V roce 1972 se přestěhoval do Izraele, kde pokračoval ve studiích filosofie na Hebrejské universitě v Jeruzalémě (M.A.  1976, Ph.D. 1986) a pracoval jako zpravodaj Svobodné Evropy pro Blízký východ (1973–1991). Na Jeruzalémské universitě přednášel logiku, dějiny moderní filosofie, filosofii vědy a estetiku. V roce 1988 přešel na universitu v Tel Avivu, kde na katedře filosofie založil odbor filosofie umění. V letech 1992–1995 přednášel také (jako hostující profesor) na Středoevropské universitě v Praze. Od roku 1996 působí na katedře estetiky FF UK. Kniha Umění a kýč (Torst, 1994, 2000, 2014) vyšla rovněž anglicky, finsky, hebrejsky, polsky a (ve zkrácené verzi) španělsky. Do polštiny byla přeložena i jeho další kniha Umění a falzum (Academia 2004).   Nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 264 stran.

Čas načtení: 2019-10-08 07:51:16

Edward Snowden: Kdybych někdy vypadl z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil

Když se oba reportéři německého časopisu Der Spiegel měli setkat v Moskvě s Edwardem Snowdenem, připomínalo jim to opravdové setkání tajných agentů. Museli pronajmout apartmá v luxusním moskevském hotelu, jeho číslo zašifrovaně poslat na udané číslo mobilu. Poté dostali čas setkání, a nakonec se s Edwardem Snowdenem, který už žije šestým rokem v ruském exilu, potkali. Důvod byl jednoduchý: Edward Snowden vydal knihu, ve které popisuje svůj příběh. A tak bylo třeba ji trochu promovat. Podobné rozhovory vyšly i v dalších světových médiích. Přinášíme výtah z rozhovoru pro Der Spiegel.   Pane Snowdene, vždy jste říkal, že nejste historická osobnost a teď najednou sepíšete knihu, která má 432 stran a je o vás. Proč? Protože je důležitější než kdy jindy, aby se veřejnost dozvěděla o systémech masového dohledu a manipulace. A já nemohu popsat, jak tyto systémy vznikly, aniž bych vysvětlil moji roli – pomáhal jsem tyto systémy vybudovat.   Nebylo by to stejně důležité před čtyřmi nebo šesti lety? Před čtyřmi lety byl prezidentem Barack Obama. Před čtyřmi lety nikdo nemluvil o Borisi Johnsonovi. A Alternativa pro Německo byla jen vtipem. Podívejte se na rostoucí rozdělení společnosti na celém světě a na vlnu autoritářství, která se přelévá přes mnoho zemí. Všude pochopili politici a podnikatelé, že mohou využívat technologie, které mohou svět ovlivňovat na nové úrovni. Na naše systémy se útočí.   Jaké systémy? Politický systém, právní systém, sociální systém. Věříme, že problém je vyřešen, když se zbavíme lidí, které nemáme rádi. Říkáme: To je zkrátka Donald Trump. A Boris Johnson. A zase ti Rusové. Ale Trump není problém. Je produktem systému.   Systémová chyba? Ano, a proto jsem tu knihu napsal.   Píšete, že chcete dát zprávu o celé pravdě. Co byla největší lež, kterou o vás šířili? Bože, byly jich milióny. Ta největší byla…   … že jste ruský špión? To ne, spíše že to byl můj plán skončit v Rusku. Dokonce i NSA uznává, že Rusko nebylo vlastně můj cíl. Ale ta lež už žije svým životem, protože je taková srozumitelná. Je to část typického válečného tažení, které je právě teď aktuální. Fakta nehrají žádnou roli. To, co víš, je méně důležité, než co cítíš. Je to zničující pro demokracii. Stále méně často jsme schopni se na věcech domluvit. Když už nemůžeme uznat, co se stalo, jak můžeme potom diskutovat o tom, proč se to stalo.   Co bylo vaší motivací, že jste se ponořil do světa špionáže? To zní tak významně. Viděl jsem tehdy jen neomezené možnosti, protože americká vláda po útocích v roce 2001, kolem sebe házela milióny dolarů, jen aby zaměstnala kohokoliv, který měl technické schopnosti a bezpečnostní prověrku. Měl jsem obojí. Byl jsem téměř ještě dítě a najednou jsem seděl v hlavním štábu CIA a měl odpovědnost za celou síť v prostoru Washingtonu. Úplně bláznivé. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Nebylo to ale také fascinující mít možnost státem dotovaným hackingem vstupovat do téměř každého života? Na začátku jsem ještě nevěděl nic o masovém sledování, protože jsem nejdříve pracoval pro CIA, která rozvědku provádí především přes lidské zdroje. Když jsem pak byl přeložen k NSA a na mém posledním místě měl s masovým sledováním přímo co do činění, byl tam jeden kolega, který mne měl zaučovat. Občas se otočil na své kancelářské židli a ukázal mi fotografii nahé ženy sledované osoby a řekl: To máš jako bonus!   Byl to pro vás ten bod obratu? Ne, byl to proces trvající několik let. Na mém posledním místě jsem byl zařazen jako analytik infrastruktury. NSA má zásadně dva druhy analytiků při masovém sledování. Jednak jsou to personiální analytici, kteří sledují Facebook určitých lidí, jejich chaty a zprávy. Analytici infrastruktury se naproti tomu používají k hackingu. Pokoušeli jsme se zjistit, co by nám mohli někteří udělat, aniž bychom znali jména nebo čísla. Nepozoruješ lidi, nýbrž přístroje.   Například veřejně dostupné computery? Ano. Sledovali jsme například jeden počítač v knihovně a zapojili jsme jeho kameru, abychom viděli jeho uživatele. To jsme zaznamenali a uložili pro případ, že by to mohlo být později zajímavé. Náhodou jsem narazil na záznam jednoho inženýra v jihovýchodní Asii. Žádal o přijetí na jednu univerzitu, která byla podezřelá, že se podílí na nukleárním programu nebo nějakém kybernetickém útoku. Už si přesně nevzpomínám, protože nějaké vysvětlení vždycky existovalo. A tomu muži sedělo na klíně jeho dítě a zcela nevinně si hrálo na klávesnici počítače.   Byl to ten moment, který se dotkl vašeho svědomí? Uvědomil jsem si, že používám nástroje k masovému sledování. Najednou vidíš osobu, která se na tebe z obrazovky dívá, ale přirozeně to neví. A tak najednou pochopíš: Zatímco lidé čtou, my čteme lidi. Tyto systémy se rozvinuly do takové šířky, aniž by o tom kdokoliv věděl. Trvalo to dlouho, než zvítězila moje skepse. Když to ale bylo už tak daleko, stále častěji jsem hledal rozpory v tom, co můj zaměstnavatel říká a tím, co dělá.   Jednu dobu jste byl také nemocný a trpěl jste depresemi. Měl jste někdy myšlenky na sebevraždu? Ne! A to je důležité do protokolu. Mám filozoficky zdůvodněný odpor proti myšlence sebezničení. Pokud někdy vypadnu z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil.   Když jste začal shromažďovat informace, které byly později známé jako „Snowden Files“, pracoval jste na Havaji pro Kancelář k rozšiřování informací. To zní jako vtip. Byl jsem jediný zaměstnanec této kanceláře. Dostal jsem se tam náhodou. Po mojí nemoci jsem se pokoušel všechno brát tak trochu na lehkou váhu, moje vztahy znovu vybudovat, všechno uvést do pořádku. Seděl jsem na místě, které mi dovolovalo v rámci NSA mít přístup k téměř všem informacím. Ostatní kolegové, kteří v těchto prostorách pracovali, znali moje zkušenosti systémového administrátora a inženýra. A říkali mi: „Ty nám můžeš pomoci!“. A tak jsem měl neuvěřitelný přístup k datům.   Ta kancelář byla v podzemí, je to správně? Ano. Středem ostrova Oahu probíhá dlouhá cesta. A je tam takové malé parkoviště před velkou leteckou základnou, což je skryté zařízení NSA. Z toho parkoviště se jde tunelem do hory, na které rostou ananasy.   Jak jste ta data z komplexu propašoval? Nechci mluvit o detailech, protože je možné, že někdy budu stát před soudem. Ne že by to hrálo nějakou roli, protože pokud budu stát před soudem, strávím dlouhou část mého života ve vězení.   V knize píšete, že jste paměťové karty pašoval v dětské hračce, kouzelné krychličce. Nesloužila ani tak k pašování, jako spíše k odlákání pozornosti. Daroval jsem ji v kanceláři téměř každému, strážci mne viděli přicházet a odcházet s touto hračkou. A když jsem odcházel z tunelu s pašovanými daty, nudícímu se strážci jsem tuto krychličku hodil a on mi řekl:Takovou jsem měl také jako dítě, ale nikdy jsem to nedokázal vyřešit .   Pronášel jste také paměťové karty v ústech.  Když to děláš poprvé, jdeš dolů tou chodbou a snažíš se, aby ses netřásl. Pak ale časem pochopíš, že to funguje, protože detektory kovu nemohou paměťovou kartu zjistit. Je na ní méně kovu než v nýtech tvých džín.   Jak se vyrovnáváte s výtkou, že jste zrádce? Je nutné být přesvědčený, že to, co děláš, slouží dobrému účelu. Nestačí jen v něco věřit, když chceš věci změnit. Musíš být také schopen jít na riziko.   Počítáte někdy s tím, že byste se mohl vrátit do USA? Zdá se to být pravděpodobnější, že bych se mohl jednoho dnes vrátit. Už nejsou tak často slyšet ty výtky, které byly ještě v roce 2013 proti mně vzneseny. Například že jsem poškodil národní bezpečnost. Současně se ukazuje, jaký význam měla moje odhalení pro veřejnost.   Popisujete váš příjezd do Moskvy jako nějakou procházku. Odmítl jste spolupracovat s ruskou tajnou službou a nechali vás jít. To pro nás nezní moc pravděpodobně. Moje vysvětlení pro to, že mne ruská vláda nepověsila za nohy hlavou dolů a netýrala mne elektrickými šoky, aby ze mne dostala všechna tajemství je, že se na nás díval celý svět. A oni jednoduše nevěděli, jak s tím mají zacházet. A tak si myslím, že si řekli: Počkáme.   Západ pravidelně prohlašuje Rusko za největšího bídáka s digitální oblasti. Má pravdu? Rusko je zodpovědné za mnoho odsouzeníhodných aktivit po celém světě. Manipulovali volby? Téměř s jistotou. Manipulovaly USA volby? Přirozeně. Dělají to už desetiletí. Každá země, která je větší než Island, se pokouší do rozhodujících voleb zasahovat a všichni to budou zapírat, protože takhle to tajné služby dělají.   Je internet zničený? Ne, funguje velmi, možná velmi dobře, ale pro špatné lidi.   Je to možné reformovat? Jaká je dnešní situace? Máme Facebook, Google, obrovská datová centra po celém světě, které počítače dálkově ovládají. Ptáte se na cestu Googlu, a ten vám pošle odpověď. Dnes jsou ale koncová zařízení mnohem výkonnější, než byla kdykoliv předtím. Vyhledávání v internetu by se mohlo koncipovat tak, že byste nebyli odkázáni na cloudové služby. Proč musí Google vědět, kam chcete jít?   Ale lidé jsou, zdá se, s tím, že používají Google a Facebook, docela spokojeni. Podívejte se na ten mobil, který tady leží na stole. Víte co dělá, zatímco je jeho displej tmavý?   Ve skutečnosti ne. S určitou autoritou vám mohu říci, že za minutu stokrát a možná tisíckrát komunikuje. Kontaktuje webové reklamní agentury, analyzuje vaše chování, vypočítává, kde se nacházíte. To všechno se děje neviditelně. Kdybyste měli možnost kliknout na ikonu, a všechny tyto skryté funkce zastavit. Udělali byste to?   Jistě. Ale v současnosti to není možné. Dnes se nám říká: Stiskni tlačítko Souhlasím a tvůj život bude šťastnější. A pokud nikdo nevytvoří alternativu, tak to zpropadeně udělám já. Musíme zviditelnit, jak jsme na každém kroku sledováni. {/mprestriction}  Vybral a přeložil Miroslav Pavel. Edward Snowden (* 21. 6. 1983) je bývalý systémový administrátor, který pracoval pro CIA a americkou národní bezpečnoství agenturu NSA. V červnu 2013 se v Hongkongu sešel s novinářem Glennem Greenwaldem, který psal pro americké vydání britského listu The Guardian a předal mu informace o do té chvíle před veřejností utajovaném celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany bezpečnostních služeb USA. V srpnu téhož roku obdržel v Rusku status uprchlíka, nejprve na jeden rok. Nyní tam žije již šestým rokem a hledá zatím neúspěšně azyl v mnoha zemích světa. V USA mu hrozí trestní stíhání.

Čas načtení: 2024-02-13 17:45:00

Survivor Česko & Slovensko 2024: Pokud nepatříte mezi teenegery, moc kmen celebrit neoceníte. Zachraňuje to Koktová a Jirešová

Právě jména těchto dvou žen už jsou nějakou dobu prozrazena, takže si z dalších odtajněných „VIP“ soutěžících asi na zadek nesednete. Tedy pokud netrávíte volný čas sledováním influencerů, modelín a MMA sportu. Ve hře je 2,5 milionu Kč a snad se dočkáme trošku většího pletichaření než v předešlém ročníku.