Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-14 08:12:26

Roman Musil: V Plzni připravujeme první novostavbu muzea výtvarného umění v novodobých českých dějinách

Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším muzeím výtvarného umění nejen ve svém regionu, ale i v celé České republice. Její sbírky zahrnují díla od středověku až po současnost a mezi její klíčové kolekce patří české umění 19. až první poloviny 20. století, s mimořádně kvalitní a početnou sbírkou českého kubismu. Krajská galerie v Plzni byla ustanovena 7. června 1953 a od 1. ledna následujícího roku začala oficiálně plnit svoji roli.      Můžete se úvodem našeho rozhovoru – vím, že nelze vyjmenovat vše – pochlubit alespoň některými klíčovými díly, které máte ve svých sbírkách? Západočeská galerie spravuje řadu vynikajících děl, které patří do zlatého fondu českého výtvarného umění. Z těch absolutně klíčových bych zmínil alespoň tři: triptych Jana Preislera Jaro z roku 1900, které je považováno za vrcholné dílo českého umění přelomu 19. a 20. století a Jiří Kotalík jej velmi chtěl získat od tehdejšího ředitele naší galerie Oldřicha Kuby do sbírek Národní galerie v Praze, Bohuslava Kubišty Vzkříšení Lazara, 1911–1912, vrcholné dílo českého raného kubismu a Otto Gutfreunda Úzkost, 1912, jež je považována za první kubistickou sochu v Evropě. Výčet těchto děl je ale pouze nepatrným zlomkem z našeho mimořádně kvalitního sbírkového fondu, který má kolem 10 000 položek. Mohu říci, že máme zastoupeny téměř všechny důležité české autory od romantismu až po českou modernu. V posledních letech se ale programově snažíme rozšiřovat stávající fond nejen o díla ve zmíněném časovém období, ale také o tvorbu autorů po roce 1945. V rámci poslední nákupní komise jsme například získali díla Jiřího Trnky, Jiřího Johna, Adrieny Šimotové nebo Milana Maura.   Plzeň, ale i západočeský region měl štěstí na celou řadu osobností v oblasti výtvarné kultury, které přesáhly hranice kraje i České republiky. Máte i jejich díla ve svých sbírkách? Ano, to je pravda, mezi takové autory můžeme směle zařadit například Gottfrieda Lindauera, který se proslavil po roce 1874 na Novém Zélandu svými jedinečnými portréty potetovaných maorských náčelníků, jejich žen i žánrovými obrazy maorské komunity. V roce 2015, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, jsme tomuto umělci uspořádali v naší galerii velkou výstavu ve spolupráci s Auckland Art Gallery z Nového Zélandu, která vzbudila zaslouženou senzaci a patřila mezi naše nejúspěšnější projekty v dosavadní historii instituce. Dále musíme zmínit Ladislava Sutnara, jednu z nejvýznamnějších postav světového designu, uznávaného typografa, grafického designéra, malíře a vůbec avantgardního umělce, který těsně před válkou odešel do USA a zde působil až do konce svého života v roce 1976. A konečně ikona českého loutkového a animovaného filmu, ilustrátor a malíř Jiří Trnka, který svým dílem okouzlil celý svět. Ti všichni pocházeli z Plzně. Ve sbírkách máme bohužel zastoupeného pouze Jiřího Trnku. Ale jakmile postavíme novou budovu Západočeské galerie, máme přislíbenou dlouhodobou zápůjčku děl Ladislava Sutnara s motivy jeho proslulých Venuší. Pokud jde o Gottfrieda Lindauera, jeho dílo je zastoupené několika ukázkami z doby jeho plzeňského působení v Západočeském muzeu.   Proč nepředstavíte to nejlepší ze sbírek veřejnosti? V čem je problém? V tom, že z prostorových důvodů nemáme kde vytvořit stálou expozici. Galerie má sice dvě výstavní síně v krásných historických objektech, větší výstavní síň přestavěnou z původní středověké masné tržnice, dnes označovanou jako Masné krámy, a menší výstavní síň takzvanou „Třináctku“ v objektu, který má rovněž středověkou minulost. V obou je ale prostor pouze na krátkodobé výstavní projekty. O mnoho lépe to není ani s prostory pro doprovodné programy a vůbec s celkovým zázemím galerie pro veřejnost. Takže řada vynikajících děl, která se ukrývají v našich depozitářích, jsou k vidění jen příležitostně. A to je samozřejmě škoda. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Snahy o výstavbu nové galerie, kde by byla i stálá expozice, už tu ale několikrát byly?  Západočeská galerie od svého vzniku provizorně sídlila v prostorách Západočeského muzea. Proto bylo od počátku snahou prvního ředitele Oldřicha Kuby iniciovat stavbu její samostatné budovy. První pokusy spadají už do konce roku 1953, kdy Kuba jednal s tehdejším ministrem kultury Václavem Kopeckým, který mu uložil za úkol vytvořit s podporou Krajského národního výboru investiční záměr pro stavbu galerie. Přípravné práce na tomto projektu pokračovaly i v následujících letech, ale nakonec z toho bohužel sešlo, stejně jako z několika dalších pokusů, které v této věci neustále inicioval velmi agilní Kuba.    V současné době je ale situace pro výstavbu nové galerie daleko příznivější?  V polovině roku 2017 byl na zastupitelstvu Plzeňského kraje a na zastupitelstvu města Plzně schválen návrh Memoranda o spolupráci mezi Ministerstvem kultury ČR, Plzeňským krajem a Statutárním městem Plzní při realizaci výstavby nové budovy Západočeské galerie v Plzni. Ministerstvo se přitom zavázalo, že za konkrétně stanovených podmínek podpoří tento projekt až do výše 60 procent finančních nákladů. V současné době jsme podali žádost na MK ČR o investiční dotaci z programu Podpora rozvoje a obnovy materiálně technické základny regionálních kulturních zařízení, církví a náboženských společností. Tento závažný krok je novou nadějí pro to, abychom získali potřebné finanční prostředky a nová budova se konečně postavila.    Pokud se toto podaří, bude se jednat o něco výjimečného? Určitě ano. Bude to vůbec první novostavba muzea výtvarného umění, která by vznikla na území České republiky. Něco takového se nepovedlo v novodobých českých dějinách, ani za bývalého Československa, ba dokonce ani za Rakouska-Uherska.   Kdo je autorem projektu?  Autory vítězného návrhu jsou brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, kteří patří v současné době k nejoceňovanějším ve své profesi. Stačí se podívat na jejich heslo do Wikipedie. V českém prostředí dlouhodobě přetrvával trend situovat galerie do historických budov, které ale vznikly pro úplně jiné účely. Typickým příkladem je Národní galerie v Praze, kde jsou sbírky se stálými expozicemi rozmístěny po celém městě, a to v bývalých prostorách středověkých klášterů, barokních a empírových paláců či v industriálním objektu. Novostavba určená pro využití sbírkotvorné instituce u nás ale není. Novostavba naší galerie by byla proto první vlaštovkou.    Nový objekt nebude ale asi pouhým prostorem pro stálou expozici? Z institucionálního hlediska je naprosto klíčové, aby objekt poskytnul zázemí pro všechny důležité provozy muzea umění 21. století. Kromě prostor pro stálé expozice a příležitostné výstavy získá Západočeská galerie v nové budově rovněž prostory pro centrální depozitář, restaurátorský ateliér, konzervátorské dílny, audiovizuální sál, knihovnu, knihkupectví, výtvarný ateliér pro pořádání edukačních programů, kavárnu a administrativní zázemí. Bude to multifunkční kulturní centrum pro vzdělávací aktivity i pro trávení volného času.    Mohl byste připomenout některé aktivity, ať už výstavy, kulturní počiny nebo výzkumné úkoly, které Západočeská galerie v posledních letech realizovala a které přesáhly svým významem hranice kraje? Západočeská galerie v Plzni obdržela v roce 2012 od Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jež je odborným a poradním orgánem vlády ČR, jako jediná krajská galerie v ČR status výzkumné organizace, což koresponduje s našimi odbornými aktivitami zejména na poli velkých badatelských výstavních a publikačních projektů. Rád bych zde v této souvislosti zmínil například projekty, jako Gabriel von Max, Orbis pictus Františka Kupky. Od symbolismu k reportáži, Rytmy+pohyb+světlo. Impulsy futurismu v českém umění, Mnichov, zářící metropole umění 1870–1918, již zmíněného Gottfrieda Lindauera nebo Z akademie do přírody. Podoby krajinomalby ve střední Evropě. Většina těchto projektů vznikla v mezinárodní spolupráci.Ten poslední jsme například připravili se Slovenskou Národní galerií, kde byla zmíněná výstava také v letošním roce úspěšně reprízována a v této spolupráci bychom i nadále rádi pokračovali.   Za vašeho působení vznikla v galerii samostatná sbírka architektury, které se do té doby nikdo nevěnoval. Důkazem toho byla i nedávná výstava „Pracovna republiky“. Jednalo se o vůbec první kompletní zpracování architektury Plzně meziválečného období. Sbírka architektury vznikla v roce 2009 a úzce souvisí s Petrem Domanickým, kterému jsem tehdy nabídl v galerii místo kurátora a možnost tuto sbírku fakticky vybudovat a vést ji. Od té doby pravidelně zařazujeme do naší výstavní dramaturgie výstavy věnované architektuře v Plzni a v západních Čechách a stejně tak se architektura stala nedílnou součástí i našeho akvizičního programu. V době, kdy jsme získali do správy jeden z nejzajímavějších objektů od Adolfa Loose a Heinricha Kulky v Plzni na Klatovské 110 a v současné době realizujeme už další fázi jeho rekonstrukce, plánujeme zde situovat Centrum pro výzkum architektury se zaměřením na zdejší region.    Závěrem bych se chtěl zeptat na Ladislava Sutnara… Tento světově uznávaný umělec, plzeňský rodák, který se postupně „navrátil“ do Plzně, tu dnes má nejen svoji Fakultu designu a umění na Západočeské univerzitě, ale také galerii, nadaci, čestný hrob a ke všemu je v Plzni i jeho sbírka obrazů Venuší, knih, designu porcelánu, skla a jeho největší evropský archiv. Když mě oslovil Josef Mištera, iniciátor a organizátor Sutnarova návratu do Plzně, děkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara s otázkou, jestli by nebylo možné v budoucí nové budově galerie nastálo vystavit kolekci Venuší, ani na okamžik jsem neváhal. Sutnar patří bezesporu mezi nejvýznamnější umělce narozené v Plzni, kteří, stejně jako jiní dva, již vzpomínaní plzeňští rodáci Gottfried Lindauer a Jiří Trnka, se výrazně prosadili v zahraničí. Unikátní kolekce pětadvaceti Venuší pochází ze sbírky umělcova syna Radoslava, který se ji rozhodl darovat „Sutnarově“ fakultě. Sutnar se tímto tématem zabýval od konce 50. let až do své smrti v roce 1976 a bylo zřejmé, že právě Venuše představují velmi důležitou kapitolu jeho uměleckého a tvůrčího života, byť dlouhou dobu nedoceňovanou. Jejich charakteristická geometrizující forma a pop-artová barevnost vyjadřují moderní životní postoje a nálady americké společnosti po polovině 20. století. Ostatně právě tehdy se mimo jiných stýkal také s Andy Warholem, jedním z předních představitelů pop-artu, a Philipem Pearlsteinem, malířem expresionistických aktů. V dnešní době mají tyto Sutnarovy práce mimořádnou hodnotu a Západočeská galerie by byla jedinou institucí v České republice, ale i v Evropě, která by je mohla trvale představovat veřejnosti. Bude-li postavena nová budova Západočeské galerie v Plzni, poskytneme bezesporu zázemí i pro tohoto autora světového významu. V horní části budovy chceme vybudovat jakýsi Sutnarův kabinet, kde bychom jeho obrazy Venuší trvale vystavili, ale zřejmě i další doklady jeho designového umění, např. knihy, které upravoval, hračky, sklo a porcelán.   {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.    Roman Musil (*1964) je historik umění, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Byl kurátorem Národní galerie v Praze (1990–1997), kde měl na starosti sbírky umění 19. století. Od roku 1998 až do jmenování ředitelem galerie v Plzni v roce 2007 pracoval na Ministerstvu kultury ČR. Je považován za předního znalce umění 19. a počátku 20. století. Z tohoto období má Západočeská galerie jednu z nejcennějších sbírek u nás.  

Čas načtení: 2020-02-08 07:22:22

Pozapomenuté osobnosti: životní drama dramatika Josefa Mikuláše Boleslavského

Poprvé jsem se s jeho jménem setkal, když jsem psal o velkém českém nakladateli Ignáci Leopoldovi Koberovi a jeho tiskárně. Líčil jsem tehdy jeho vzestup a s tím také připomínal některá díla a časopisy u Kobera vycházející. A právě tehdy jsem Josefa Mikuláše Boleslavského objevil. Proč, to zjistíte dál. Každopádně jde o příběh velkého vlastence, divadelního nadšence a nakladatele, jehož život se sám měnil často v drama.  „…muž, jehož jméno bude v dějinách nového českého knihařství povždy s uznáním pronášeno.“ To je věta, kterou obsahuje nekrolog Boleslavského uvedený 29. července 1892 ve Světozoru. Jak by se dnes asi autor těchto slov divil… Mládí doma a v Praze Ve staroboleslavské farní knize s matričními záznamy se nachází dnes už jen těžko čitelný zápis o jeho narození. Na svět přišel 2. února 1829, tehdy jen jako Josef Mikuláš, bohužel do nikterak bohaté rodiny. Dokud chodil do obecní školy v rodném městě, zřejmě mu to tak ani nepřišlo. Sice toho o jeho mládí příliš nevíme, ale lze očekávat, že nijak nevybočoval z řady ostatních chlapců. Snad ale už tehdy projevoval zájem o divadlo, který u něho později přerostl v profesní zaměření a celoživotní dílo. O mnoho horší to s finančními prostředky bylo až později, když se dostal do Prahy na gymnázium. Život v Praze nebyl levný ani tenkrát a už vůbec ne pro obyčejného studenta. Nekrolog ve Světozoru, a podle něj i některé další prameny, uvádí, že právě nedostatek peněz byl důvodem, proč musel svá studia ukončit. Jindy se zase hovoří o tom, že ho trápil zdravotní stav a kvůli tomu nemohl ve škole pokračovat. Ať tak či tak, domů se vrátit neplánoval. Namísto toho nastoupil do učení. Kariéra začíná Mezi lety 1842 a 1871 vedl v Praze úspěšné nakladatelství, tiskárnu a knihkupectví Jaroslav Pospíšil pocházející z významné nakladatelské rodiny. Šlo o důležitou osobnost tehdejší doby a knihkupectví, které měl v Liliové ulici na Starém Městě pražském, navštěvovala celá řada tehdejších literárních osobností, mezi kterými nechyběli Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Boleslav Jablonský a další. Hovořilo se zde o literatuře, divadle i politice, probíraly vlastenecké otázky i otázky kulturní – zkrátka knihkupectví Jaroslava Pospíšila bylo důležitým centrem tehdejších českých vlastenců. O to důležitějším, že jich v té době nebylo zrovna mnoho. Inspirativní prostředí, zvlášť pokud jste mladý člověk se zájmem o umění a krásu. Právě k Jaroslavu Pospíšilovi totiž nastoupil v roce 1843 Josef Mikuláš Boleslavský jako učeň do sazečské dílny a poprvé se tak zblízka seznámil s tiskárenským provozem. Opravdu dnes netušíme, čím vlastně toužil být, když nastupoval do gymnázia, ale řemeslo sazeče se mu nejspíš zalíbilo a podle všeho byl celkově velmi zdatný, pokud šlo o tiskárenský provoz. Jinak by se jistě nestal hlavním sazečem další tehdejší tiskárny patřící Kateřině Jeřábkové. V jeho nekrologu je zmíněn jako faktor (ředitel), což se ovšem neshoduje s některými dalšími prameny. Každopádně se v tiskárně stal sazečem Národních novin Karla Havlíčka Borovského, za což si po revoluci v roce 1848 i krátce poseděl ve vězení. Naštěstí pro něj se mu nikdy nepodařilo nic prokázat a byl volný už po pár dnech. U Kateřiny Jeřábkové a Ignáce Leopolda Kobera Kateřina Jeřábková byla poslední příslušnice nejdéle působící české knihařské dynastie Jeřábků, jejíž kořeny sahaly do 17. století. Ona sama tiskárnu a nakladatelství zdědila po svém manželovi Františkovi Jeřábkovi v roce 1834, kdy zemřel. Podnik nejdřív sama vedla a v roce 1861 prodala Karlu Seyfriedovi. Mimochodem právě z této tiskárny vznikl po roce 1945 podnik známý jako Práce. Ignác Leopold Kober se zase díky svým obratným podnikatelským aktivitám stal jedním z nejvlivnějších nakladatelů své doby a také vydavatelem skutečně první velké české encyklopedie. U Marie Jeřábkové pracoval Boleslavský až do roku 1862. Během té doby se ve svém oboru prosadil, a kromě toho se také začal sám věnovat literatuře. Přispíval drobnými povídkami a články do řady tehdy populárních periodik, mezi které patřily Květy, Pražský posel, Zlaté klasy nebo Lumír. Právě v Lumíru se objevovaly jeho první referáty o dění na české divadelní scéně – zvláště té ochotnické. Už v tiskárně Jeřábkové začal uvažovat o něčem zcela novém, totiž o edici, která by byla zaměřena vyloženě na hry určené především ochotníkům. Tak vznikly mezi let 1861 a 1863 dva svazky pod názvem Divadelní ochotník. Později se právě vydávání této edice (v menších svazcích) stalo hlavním způsobem Boleslavského obživy a vydal na dvě stovky pokračování. Sám také několik divadelních her napsal, většinou na motivy tehdy populárních autorů. Nejznámější z nich se stala tragédie Katovo poslední dílo, inspirovaná Klicperovou novelou Točník. V roce 1862 se stal faktorem u Ignáce Leopolda Kobera. Nutno podotknout, že šlo o působení sice krátké, trvající jen do roku 1866, kdy kvůli úmrtí Kobera a také kvůli prusko-rakouské válce musel tiskárnu opustit, ale že šlo zároveň o vrchol Boleslavského kariéry. Za přibližně čtyři roky se dostal k přípravě nejvýznamnějších děl, na nichž měl možnost pracovat. Tím největším byl ojedinělý Riegrův Slovník naučný, který je někdy také označován za první českou encyklopedii. Zhruba ve stejné době řídil také redigování Kroniky práce a unikátní Českomoravské kroniky od Karla Ladislava Zapa. Tu z pochopitelných důvodů nemohl dokončit celou, poslední (třetí) svazek totiž vyšel až v roce 1872. Na vlastní noze Za dobu jeho práce v tiskárnách se podařilo Boleslavskému našetřit menší kapitál, a tak se po odchodu z podniku Kobera rozhodl zkusit podnikání na vlastní pěst. Tedy ne tak úplně. Společníkem se mu stal karlínský knihkupec a nakladatel Mamert Knapp. S ním právě v Karlíně založili podnik Mikuláš&Knapp a otevřeli vlastní tiskárnu a knihkupectví, kde prodávali svoji produkci. Jak už bylo řečeno, byla soustředěna především na ochotnická divadla. Hned z počátku zde vyšel titul Příruční kniha pro divadelní ochotníky, která se stala důležitou publikací pro všechny tehdejší ochotnické spolky. Vznikal zde také časopis Česká Thalie, jehož redaktorem Boleslavský byl. Vzhledem k jeho kontaktům s nejrůznějšími divadelními kruhy dokázal Boleslavský zajistit také tisk divadelních lístků, programů, plakátů a dalších účelových tisků, které v podstatě firmu z velké části živily. Bohužel měl Boleslavský opět smůlu, a to velikou. Tiskárna sice jakž takž prosperovala, ale Boleslavský jako skutečný vlastenec a zapálený divadelní nadšenec udělal v roce 1872 svoji velkou životní chybu. V té době si Jaroslav Hof, divadelník, pronajal na žižkovské usedlosti Komotovka (dnes mezi ulicemi Seifertova, Příběnická a Řehořova) pozemek se záměrem vybudovat zde divadelní arénu. „Nová česká aréna staví se na návrší v prodloužené Hyberňácké ulici pražské (…) k vysočině divadelní na vinici Komotovské…“ psalo se tehdy v deníku Pokrok. Boleslavský byl Hofovými plány nadšen a rozhodl se, že se do celého podniku zapojí. Investoval tak, jako tichý společník, do nového divadla nemalé peníze s nadějí, že se ujme a peníze se mu jednou vrátí zpět. I když finanční zisk pro něj byl zřejmě na posledním místě. Investice se mu však nevyplatila. Hofova společnost se už v příštím roce rozpadla, a i když se Boleslavský snažil svoji investici zachránit a sám si zažádal o divadelní koncesi, arénu, která mu zbyla, musel v roce 1874 hluboko pod cenou prodat. Tím začal řetězec finančních potíží, ze kterého se již nedokázal odpoutat. V roce 1880 přišel o společníka a musel dál podnikat sám. Jeho vlastenectví ho ale přivedlo podruhé a naposledy do problémů, a to nemalých. Ve stejném roce, kdy se musel osamostatnit, se veškerým svým majetkem zaručil za závazky takzvaného Nového českého divadla, které sloužilo v překlenovacím období mezi zavřením Prozatímního a otevřením Národního divadla. Majetek tak během neuvěřitelně krátké doby ztratil. Tři roky se ještě snažil vymanit z dluhů, ale nakonec byl nucen prodat jak tiskárnu a knihkupectví, tak i svůj dům. „…a když mu pak byl prodán dům i závod a on se svou rodinou stěhoval se z vlastního domu pryč, měl v kapce 40 kr…“ vzpomíná autor příspěvku k Boleslavského narozeninám v roce 1890. Odkaz Josefa Mikuláše Boleslavského Hovořili jsme už o hlavní části Boleslavského života, ovšem nemálo zajímavé jsou i jeho činnosti další. Kromě toho, že investoval hned dvakrát do zkrachovalých divadelních podniků, se sám zabýval ochotnickým hraním a deset let byl ředitelem karlínského Besedního divadla. Herci a především principálové ochotnických hereckých společností v celých Čechách jeho jméno brzy znali, a to jak díky jeho hrám a Divadelnímu ochotníku, tak i díky jeho divadelním recenzím a sloupkům v časopisech. Boleslavský tak měl velký podíl na tom, že se pokládání základního kamene Národního divadla účastnilo na osm stovek herců z ochotnických divadel. Jako vyučený sazeč se také velmi intenzivně věnoval svému oboru a jeho rozvoji. Velký problém viděl v nedostatku komunikace mezi lidmi z profese, a tak od roku 1863 začal na vlastní náklady vydávat a redigovat první odborný časopis v tomto odvětví nazvaný Veleslavín. Odborná publikace Typografové 1468–1939 tuto událost zmiňuje takto: „V roce 1863 musíme zaznamenat jednu důležitou událost: Josef Mikuláš (Boleslavský), faktor v tiskárně I. L. Kobera, se rozhodl vydávat vlastním nákladem odborný časopis Veleslavín. 1. číslo vyšlo 1. října 1863 a s vydáváním, které bylo na několik málo roků přerušeno, se přestalo až v roce 1940.“ To byl Boleslavský samozřejmě již dávno po smrti. „Časopis napomáhal spolkovému životu, povzbuzoval i kritizoval nesprávné poměry v tiskárnách a káral nekolegiální chování. Je třeba vyzvednout, že časopis byl jediným odborným listem knihtiskařů v Rakousku.“ V roce 1865 byl Boleslavský u toho, když byla zakládána Typografická beseda. Sám se stal na krátkou dobu jejím prvním vedoucím pracovníkem. Poslední velkou Boleslavského stopu bychom našli kupodivu v našem včelařství. Založil časopis České včelařství a byl také u toho, když vznikla první česká včelařská společnost. Jako její jednatel zorganizoval v Praze velkou mezinárodní výstavu. Závěr života Poté, co Boleslavský jako soukromý podnikatel a investor zkrachoval, mu nezbylo nic jiného než se poohlédnout po nějaké práci v jiných tiskárnách. Naštěstí jeho jméno mělo v oboru velmi dobrý zvuk, a tak se mu vcelku rychle podařilo získat místo v tiskárně nakladatele Františka Šimáčka. Opět se stal faktorem, ovšem ne na dlouho. Odešel do Beaufortovy tiskárny a potom se odstěhoval z Prahy do Jindřichova Hradce. Tam se stal redaktorem úspěšného časopisu Ohlas Nežárky a na nějakou dobu měl zajištěnou bezpečnou obživu. Ovšem finanční potřeby rodiny měly přednost před osobním uspokojením. Poslední tiskárna, kterou Boleslavský převzal jako faktor pod svoje vedení, se nacházela v Moravské Ostravě. Šlo o kdysi známou a ve své době velice moderní tiskárnu Julia Kittla, kde pod Boleslavského dohledem začal vycházet časopis Práce. Krátce před svojí smrtí se Josef Mikuláš Boleslavský vrátil do Prahy do Karlína. Měl zde mnoho přátel, a i když jeho finanční situace nebyla nejlepší, nežil zde v úplném nedostatku. Díky jeho zásluhám se mu dostávalo stále dostatečné pozornosti, a i když se jako literát nikdy neprosadil mezi nadprůměrné autory, jeho hry se ještě dlouhá desetiletí běžně hrály. I po jeho smrti, která si pro něj přišla 21. července 1892. Naposledy dejme slovo autorovi jeho nekrologu ve Světozoru, který píše: „Jím odchází z řad našich zase jeden z vlastenců z let šedesátých, generace, která nynější všeobecný a všestranný rozkvět veřejného života českého připravila a do jisté míry i podmínila,“ a vše končí výstižnou větou pro pozapomenutého dramatika a nakladatele: „Vlasteneckému působení jeho buď zachována vděčná vzpomínka!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-30 16:49:06

Jakub Dotlačil: V devadesátkách jako by se zastavily dějiny

Ve svém prvním románu Jiné životy Hynka Harra provedl Jakub Dotlačil čtenáře Prahou i Berlínem 60. let 19. století a zavedl jej mezi spiritisty a parapsychology, české vlastence, pruské dělníky i rakouské vojáky. Děj jeho nového románu Až zhasneme (Host 2019) se odehrává v českém masokombinátu koncem 90. let 20. století – a vlastně už je to také svého druhu historická próza.    Když před pěti lety vyšla vaše prvotina, žil jste i s rodinou v Nizozemsku, kde jste vyučoval jazykovědu. Kdy a kde jste psal svůj druhý román? Pořád v Nizozemsku. Stále tady žiju s rodinou a učím na univerzitě jazykovědu, jen posluchači se proměnili. Dřív jsem učil studenty jazykovědy a nederlandistiky, dneska především na bakalářském a magisterském programu Umělé inteligence.   Navzdory veskrze pozitivním ohlasům svého fantaskně historického románu Jiné životy Hynka Harra přicházíte nyní s prózou značně odlišného ražení. Co vás přimělo vyprávět zrovna příběh ilustrující divoký průběh české ekonomické transformace po roce 1989? Už když vyšly Jiné životy Hynka Harra, které se odehrávají v 60. letech 19. století, věděl jsem, že se příště nechci držet stejného období. Chtěl jsem psát o době porevoluční, a přitom ne o současnosti. Takže devadesátá léta, což je období v české literatuře v podstatě nereflektované. Výhoda byla, že jsem i tak mohl zůstat u stejného žánru jako v Hynku Harrovi. Devadesátá léta jsou skoro třicet let zpátky, takže román o nich už je dneska historická próza.     A našel byste mezi oběma svými knihami nějaké tematické paralely? Nevím, jestli mezi knihami, ale určitě mezi oběma obdobími. Obě epochy jsou literárně trochu zapomenuté. Ne že by o devadesátých letech nikdo nepsal, ale psalo se o nich hlavně, když tu byly. Takový ten bezprostřední záznam toho, co se kolem děje, například v prózách Jáchyma Topola, ale později nic, až na pár výjimek tu neexistuje reflexe oné doby. Totéž platí o druhé polovině 19. století, v níž se odehrávají Jiné životy Hynka Harra, i když nad absencí reflexe této doby se asi sotva někdo kromě mě dneska rmoutí. A ještě něco mají ta období společného, v obou jako by se zastavily dějiny. Chybí v nich touha vybudovat nějakou společenskou ideologii. Devadesátky jsou často vnímány jako vítězství liberální demokracie, tak výrazné, že už po něm v historii ideologií nemá nic přijít. Fukuyamův „konec dějin“. Ale podobný pocit byl živý už dřív. Je pro nás těžké smířit se s životem v současném společenském pořádku, ale ještě těžší představit si jiný společenský pořádek. Tohle zní jako něco, co jsme si mohli myslet v devadesátkách nebo co si myslíme dneska, ale jsou to slova Hugo von Hofmannstahla, rakouského spisovatele konce 19. a začátku 20. století.   Zápletka vašeho románu se točí kolem vytunelování fiktivních Oxfordských fondů a neskrývaně tak odkazuje k nechvalně proslulé kauze kolem Viktora Koženého a Harvardských investičních fondů. Je to pro vás natolik emblematický fenomén českých „devadesátek“, nebo se vám to spíše takříkajíc hodilo do krámu? Vidíte, nejste první, kdo v souvislosti s mojí knížkou zmiňuje Harvardské investiční fondy a Koženého, přitom příběh těch fondů v románu není inspirován Harvardskými fondy, ale CS fondy. Na Harvardské fondy odkazuje jen jedna drobnost v románu a pak samozřejmě ten Oxford v názvu, i když ten jsem tam chtěl mít hlavně proto, aby se ty fondy daly zkrátit na OF a abych zachytil to devadesátkové nadšení ze všeho západního a akademického. Toho druhého dobře využil Kožený u názvu svých fondů, které neměly s Harvardem nic společného. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když jsem román začal psát, tak jsem si nemyslel, že jsou Harvardské fondy tak silným symbolem vykradených devadesátek. Vlastně jsem se o ně ani nijak nezajímal, díval jsem se na historii jiných podniků. Ale vzhledem k tomu, že jste už několikátý čtenář, který si příběh o krachu CS fondů spojil s Koženým, tak asi ano, HF a Kožený se skutečně stal zástupcem toho špatného, co na českých devadesátkách je.   Protagonistou bezmála detektivního příběhu jste učinil studenta bohemistiky na FF UK, který se ocitne na brigádě v masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Proč právě masokombinát? Tamní prostředí jste vylíčil nadmíru věrohodně a poměrně nelichotivě – máte s ním i nějakou osobní zkušenost? V roce 1996 nebo 1997 jsem byl na velmi krátké brigádě v masokombinátu. Nedávno jsem se potkal s jednou spolužačkou, která tam tehdy byla se mnou, a ta mi začala vyprávět nějakou příhodu o tom, jak jsme cpali do střívek párkovou směs. Vůbec nic mi to neříkalo. Nepamatoval jsem si z toho ani ň. Jediné, co mi zůstalo v hlavě, byla vzpomínka na jídelnu. Bylo úplně jedno, co tam vařili, ať už jste jedli ovocné knedlíky nebo buchtičky se šódó, všechno bylo neustále nacucané pachem po zpracovávaném masu. Takže jsem mohl použít vzpomínku na jídelnu, ale jinak jsem začínal víceméně od nuly. Když jsem se rozhodl, o čem román bude, navštívil jsem pár masokombinátů a setkal se s veterinářem ze Státní veterinární správy. S ním jsem pak probíral i konkrétní scény poté, co byly napsané. Četl jsem literaturu faktu, zhlédl videa. Ale spíš než detaily ve výrobě jsem chtěl zachytit dynamiku v takovém prostředí a pozici brigádníka, a k tomu jsem lovil ve vlastních vzpomínkách z jiných brigád, které jsem jako student absolvoval. Ne že bych se za svých studentských let zrovna předřel, ale odněkud se dalo brát: výkup lahví v hypermarketu, pytlování mouky v pražských pekárnách… K té první otázce, proč zrovna masokombinát. Chtěl jsem ho v románu mít, protože v masném průmyslu je přítomné morální dilema, které třeba v pekárnách nebo ve výkupu lahví chybí. Byznys je postavený na zabíjení zvířat. Je správné vydělávat na smrti? Není to nepřekonatelné dilema, spousta lidí nemá problém říci si, že jim masný průmysl nevadí, protože chtějí jíst maso a tak dále. Ale důležité pro mě je, že hodně lidí dříve nebo později musí dojít k nějakému vnitřnímu ospravedlnění, k zaujetí postoje. Protože ten román, ne v prvním plánu, ale pod povrchem, má jako téma vinu a zbavování se viny.   Těch několik červnových dní roku 1997, během nichž se hlavní děj románu odehrává, převrátí život vašeho hrdiny naruby, přesto se s ním loučíte víceméně happy endem. Odráží se v tom pověstný optimismus „devadesátek“? Ano, rozhodně. Už od začátku jsem věděl, že přes všechny peripetie chci příběh dotáhnout k šťastnému konci, protože ta doba happy-endová byla. Zároveň, i když je to šťastný konec, tak je dost nepravděpodobný, závěr je víc a víc přitažený za vlasy. Teoreticky se něco takového mohlo stát, když CS fondy zkrachovaly, tak spustily lavinu dalších krachů, které mohly mít takový absurdní důsledek, jak je popsáno v románu. Ale je to strašlivě nepravděpodobné! Je to dobrý konec, o jakém jsme si mohli snít, když jsme v té době žili a než jsme se srazili s realitou. Všimněte si taky, že ten dobrý konec nastane nezávisle na činech hlavního hrdiny. Kdyby nic nedělal, tak by to takhle dopadlo taky a nejspíš i líp. To, myslím, je pro spoustu lidí dneska taky takový pocit z devadesátek: kdybychom na některé věci radši nesahali, tak by to bylo snad lepší.   A jak vlastně na 90. léta vzpomínáte vy sám? Jako na dobu strávenou v České republice. Pro mě jsou devadesátky zvláštní tím, že je to moje poslední období v Čechách. Na jejich konci jsem odešel z Česka, nejdřív abych vystudoval v Norsku na magistra, potom jsem se odstěhoval do Nizozemí. Samozřejmě, že pořád od té doby sleduju, co se v České republice děje, čtu noviny, jezdím sem s dětmi na dovolenou. Ale už je to něco jiného. Česká republika, moje vlast, pro mě není jen prostor, je to i čas, země, která už teď neexistuje, ze které jsem odešel právě na konci devadesátek.   Ačkoliv se jedná v podstatě o „historickou“ prózu, zobrazený konflikt těch nahoře a těch dole se ukazuje být až nepříjemně aktuálním. V naší společnosti pořád vládne antagonismus a příkopy mezi jednotlivými tábory se stále prohlubují. Jak se díváte na sedmnáctý listopad, z něhož se „devadesátky“ zrodily a o němž ve své knize rovněž pojednáváte, ve světle jeho letošního třicátého výročí? To jsem rád, že jste tohle téma z románu vytáhl. Antagonismus a polarizaci jsem chtěl mít v textu tak trochu vypravěči navzdory. Myslím, že si ani on sám neuvědomuje, že je tady sám trochu vinen. Tím, jak třeba vnímá nebo spíš nevnímá své spolupracovníky v masokombinátu. Nejen, že jim nedokáže moc naslouchat, že jim nerozumí, navíc si svoji neschopnost ani neuvědomuje. Jen v několika momentech jako by se to zlomilo. Ale jsou to vždycky jen okamžiky, není to něco, co by hrálo dominantní roli v příběhu, co by vypravěče měnilo. Na sedmnáctý listopad se dívám jako na něco, co po vývoji v Maďarsku a Polsku a východním Německu muselo přijít a díkybohu přišlo a díkybohu v téhle podobě, a ne jako v Rumunsku. V tom románu je jedna pasáž, ve které hrdina rozebírá heslo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Dojde tam i k interpretaci toho hesla, nevím, jestli to je interpretace, kterou Havel myslel, ale ta interpretace pro mě není nesmyslná. Vypravěč dojde k závěru, že za tím heslem, i když se to na první pohled nezdá, stojí odmítnutí polarizace a antagonismu. Ta interpretace je můj pohled na sametovou revoluci a sedmnáctý listopad.   „Rok osmdesát devět byl revolučním rokem, kdy jsme znovuobjevili kouzlo buržoazie,“ říká váš hrdina a dodává, že hrdiny už nadále neměli být básníci, ale lidé, kteří chtěli vrátit zemi ztracenou střední třídu. Dnes nám – alespoň ve veřejném prostoru – zase citelně chybí básníci, nemyslíte? Ta hrdinova úvaha se dá číst sama o sobě, ale pro mě osobně byla myšlena jako kontrast s Kunderovým představením komunistické revoluce a padesátých let v knize Život je jinde. V Kunderově románu zosobňují revoluci právě básníci. Nemyslím si, že bych zrovna takové básníky potřeboval ve veřejném prostoru. Když už jsme ale u nějakých přání a nesplnitelných tužeb: asi by mi stačilo, kdyby se ve veřejném prostoru víc pohybovali lidé, kteří jsou empatičtí.   Proč jste se rozhodl podobně jako ve svém románovém debutu narušovat iluzi retrospektivního vyprávění replikami odkazujícími k budoucímu vývoji událostí? Líbí se mi, když vypravěč zaujme určitý odstup od svého vyprávění, hlavně ironický odstup, když je shozena třeba i dramatická linka příběhu a na moment se odhalí konstrukce stavby. Jsem velkým milovníkem například Ishiguroa a asi jsem v tomhle od něho trochu opisoval. Ale tohle samozřejmě není objev postmoderny. Je výborné, když E. T. A. Hoffman přeruší naprosto úžasnou, děsivou povídku Pískař skoro v nejpochmurnějším okamžiku, aby nám podstrčil interpretaci celé povídky a shrnul budoucí kariéru šíleného profesora a jeho vynálezu roky poté, co se uzavře příběh celé povídky.   Jak se vám na knize spolupracovalo s literární kritičkou formátu Evy Klíčové? Co jsem slyšel, roli odpovědné redaktorky knih z nakladatelství Host se spíše vyhýbá... Spolupracovalo se mi s ní velmi dobře. Byla konstruktivní, otevřená. Možná byla na mě až moc hodná. Ale ještě bych rád dodal, že i když byla v pozici odpovědné redaktorky, není jediná z Hostu, kdo mi hodně pomohl s konstrukcí románu. Mirek Balaštík má asi srovnatelný podíl.   Píšete už něco dalšího? Ano, píšu. Je to poprvé, kdy se snažím téma vymezit víc abstraktně. Mělo by to být o vztahu mezi pravdou a literární fikcí. Bude to moje elegie za postmodernismem v literatuře. {/mprestriction}  Jakub Dotlačil (*1979) vyrůstal v Roudnici nad Labem. Studoval bohemistiku a slovenistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti žije v Nizozemsku, kde vyučuje jazykovědu na univerzitě v Utrechtu. Je ženatý a má dvě děti. V roce 2014 debutoval prózou Jiné životy Hynka Harra, fantaskně historickým románem o První české parapsychologické společnosti a učiteli matematiky Hynku Harrovi. Nyní mu v nakladatelství Host vyšel druhý román Až zhasneme.

Čas načtení: 2021-07-09 11:41:14

Pomsta státu oklamaným investorům

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Kdysi stát podnítil zájem investorů o budování fotovoltaických elektráren nastavením přehnaně výhodné výkupní ceny za elektřinu, dodanou do rozvodné sítě. Právní úpravu pravidel budování a provozování elektráren co nejvíce zkomplikoval. Kromě jiných omezujících podmínek pro provoz elektrárny a prodej vyrobené elektřiny bylo nezbytné získat licenci, ač v té době to nebylo nutné v Německu a jinde a dnes se nevyžaduje ani u nás. Vydavatelem licencí byl Energetický regulační úřad, který vyřizování přívalu žádostí o licence v letech 2009 a 2010 nezvládl: někteří žadatelé získali licence neoprávněně, na jiné se včas nedostalo. Stát se nakonec k investorům zachoval zákeřně, když v listopadu 2010 vyhláškou rozhodl o snížení výkupní ceny ze 12,50 Kč za kW/h na 5,50 Kč za kW/h pro elektrárny, dokončené po 31. prosinci 2010. Vyvolal tím paniku, protože ohrozil krachem investory, kteří si na financování výstavby vzali úvěr a po snížení příjmu by nemohli plnit splátkové kalendáře. Zmíněnou vyhláškou ale stát porušil vlastní zákon, který možnosti snížení výkupní ceny omezil. Avšak podvedení investoři neměli žádný legální nástroj obrany proti státnímu podrazu. Úředníci poškodili stát a nic se jim nestalo Stát si ale současně vsítil vlastní branku. Připravil sice investory o příjmy a uspořil náklady vykupujícím obchodníkům, ale poškodil i sebe. Příjmem státu z fotovoltaického byznysu je solární daň a daň z přidané hodnoty, jejichž objem závisí na objemu tržeb za vyrobenou elektřinu. Za období 2011-2019 se daňový výnos snížil o 63,2 miliard korun oproti tomu, co by stát získal, kdyby nesnížil výkupní cenu elektřiny. Autoři výše zmíněné vyhlášky z roku 2010 asi na tyto důsledky nemysleli. Poškodili stát nehorázným způsobem, ale nikdo je k odpovědnosti nevolá a stále sedí na teplých místech se zajištěnými osobními příjmy a nulovou odpovědností. Investoři zahnaní do kouta vyhláškou z listopadu 2010, jimž na dokončení výstavby do 31. prosince 2010 chyběla jen maličkost, se pustili do závodu s časem. Někteří se za těchto okolností domohli různými úskoky, které mohly být na hraně zákona nebo dokonce byly protiprávní. Při jejich posuzování byl stát krutě nemilosrdný. Ve zjitřené atmosféře nenávisti k „solárním baronům“, vyvolané některými politiky a novináři, orgány činné v trestním řízení zahájily „hon na solárníky“. Jeho obětí se mimo jiné stal podnikatelský klan Zemků, kteří vybudovali v areálu jejich firmy v Chomutově tři funkční fotovoltaické elektrárny, z nichž jedna je v současnosti největší střešní elektrárnou v ČR. Všechny tři elektrárny vyrábějí elektřinu od spuštění a prokázaly svou bezpečnost, avšak za elektřinu, dodanou do veřejné sítě, v této době nikdo neplatí. Hon na „solární barony“ Jako první odnesli „hon na solárníky“ bratři Alexandr a Zdeněk Zemkovi, které státní zástupce Radek Mezlík lživě obvinil, že protokolárně převzali od dodavatele do vlastnictví svých firem zařízení dvou pozemních elektráren, „ač nebyly ani zčásti dokončeny“ a učinili tak s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad v licenčním řízení. Ve skutečnosti tento trestný čin se odehrál jen v hlavě žalobce. Čeho obžalovaní chtěli skutečně dosáhnout, žalobce ani soud nezajímalo. Ve skutečnosti v době podpisu protokolů byly na elektrárnách jen malé nedodělky a do vydání licencí 31. prosince 2010 byly dokončeny úplně. Protokoly byly dokladem o vlastnictví, který museli předložit k žádosti o licenci. Mírně předčasné sepsání protokolů v rámci přípravy na projednání žádosti o licenci bylo věcí důvěry mezi investorem a dodavatelem. K oklamání nemohly ostatně sloužit, protože vydání licencí předcházela obhlídka zařízení vyslanou skupinou (ne)odborníků z Energetického regulačního úřadu. Mezlík se pokusil dostat ve stejném řízení do vězení také předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, která se hrubě provinila vůči obchodníkům s energiemi zastavením zvyšování cen elektřiny pro odběratele. Obžaloby ji ale zprostil hned odvolací Vrchní soud v Olomouci. Nic na tom nezměnila ani zlá vůle nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který rozhodnutí vrchního soudu napadl dovoláním. Žalobce byl úspěšnější v případě její podřízené Michaely Schneidrové, která musela nastoupit do vězení. Ale Nejvyšší soud ČR ji po sedmi měsících nechal propustit na svobodu. Dosáhla pak rovněž úplného zproštění obžaloby. Zběsilec Mezlík se proti jejímu zprošťujícímu rozsudku odvolal, čímž ji potýral prodloužením sociálně neúnosného postavení obžalované o několik měsíců. Sám si později vysloužil vyslání do Úřadu evropského žalobce.  Nyní přišla řada na sedmdesátníka Zdenka Zemka st., hlavu holdingu, hlavního hybatele projektu výstavby elektráren a jednatele společnosti, která vlastní výše zmíněnou velkou střešní elektrárnu. Před soudem stane poprvé 19. července 2021. Soudní řízení nabralo zpoždění kvůli jeho vážným zdravotním potížím. Žalobce jej viní, že v součinnosti se dvěma dalšími obžalovanými spáchal zvlášť závažný zločin podvodu ve spolupachatelství, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stádiu pokusu. Podstatou skutkové podstaty žalovaného jednání je opět tvrzení, že pan obžalovaný s úmyslem oklamat v licenčním řízení Energetický regulační úřad protokolárně převzal do vlastnictví firmy nedokončené zařízení elektrárny. Svědectví místo obvinění V tomto případě má obvinění pikantní příchuť, neboť trestní oznámení podal Energetický regulační úřad až v roce 2017, a na jeho vzniku se podíleli (ne)odborníci, kteří udělení licence pro tuto elektrárnu umožnili. Energetický regulační úřad vyslal na sklonku roku 2010 do chomutovského areálu třikrát skupinu (ne)odborníků, kteří měli zjistit skutkový stav elektráren a posoudit jejich způsobilost k získání licence. Při žádné z návštěv ale (ne)odborníci nevystoupili na střechu, takže o stavu elektrárny nic nevěděli. Viděli sice viset ze střechy pár nepropojených kabelů, ale provázející zaměstnanec dodavatele jim vysvětlil, že jejich propojení je záležitostí několika vteřin. Byl-li stav elektrárny skutečně tak špatný, jak na základě nepřímých a dle tvrzení obhajoby neodborně interpretovaných důkazů nyní tvrdí žalobce, pánové měli zabránit vydání licence. Umyli si ale ruce a odjeli. Pokud vznikla škoda, udávaná žalobcem, umožnili její vznik. Nikdo je ale nevolá k odpovědnosti za spoluúčast při uplatnění domnělého podvodného jednání investora a vzniku škody, naopak v trestním řízení vystupují jako svědkové obžaloby. Před soudem stojí pouze podnikatel, který naivně přijal výzvu státu a nechal vybudovat tři fotovoltaické elektrárny, které již 11 let dodávají do sítě elektřinu, aniž by během té doby v nich došlo k úrazu elektrickým proudem nebo jiné nehodě. Nebudu se pouštět do rozboru tvrzení obhajoby o nesprávné interpretaci nepřímých důkazů, protože to je věc soudu. Nicméně přeji obžalovanému Zdenkovi Zemkovi, aby z tohoto trestního řízení vyšel se zprošťujícím rozsudkem. Byl již dost potrestán tím, že se musel smířit s uvězněním synů, dle mého laického úsudku odsouzených pravomocně, leč nespravedlivě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-26 11:17:18

Radovan Lovčí: Překvapuje mne, s jakou nechutí se lokální historici stavějí k výzkumu moderních dějin, zvláště komunismu

Prozaik a badatel PhDr. Radovan Lovčí (*11. 4. 1977) žije dnes v Plasích a studuje v Praze. Je absolventem historie na FF UK a spoluautorem i autorem takřka dvaceti knih. Odbornými studiemi přispěl pak do vícera historických sborníků. Letos mu vyšla satira Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku.   Co nyní píšeš? To utajím, ale řeknu, co jsem už dopsal. Prózu, která je příhodami roztržitého, ráčkujícího profesora klimatologie z Plzně. Posléze se dokonce stane nástupcem – neotesaně vystupujícího – prezidenta. To dílo jsem tvořil už v letech 2011-2017 a možná je měl dokončit dřív.   Proč? Roku 2017 vyšla kniha Jakuba Horáka Kočky jsou vrženy a již od roku 2013 běžel politicko-satirický seriál Kancelář Blaník. Je to trochu podobné. A já si náhle připadal jako Cimrman, který přichází pozdě.   Letos ti vyšla satira Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku napsaná v plzeňstině. Co víc, do roka má vyjít publikace s marketingově (snad) ještě údernějším názvem Hovno z Nerudovy ulice. Vedle bizarních postav z esoterně-léčitelské oblasti – se v ní mihne fiktivní prezident, a to ješitný profesor a držitel bezpočtu čestných doktorátů: Narcis Káďa. V obou případech jde o texty, které jsem začal připravovat po ukončení působení u Frause a během svého zdravotního výpadku, kdy mi odstranili část slinivky.   Což nebyla procházka růžovým sadem. Ne. Tři čtvrtě roku jsem prožil ve stavu, kdy nebylo jasné, zda mám rakovinu a do dvou let nezemřu; již jsem měl dokonce za to, že mé knihy post mortem vydají mí mladší bratři.   I jako doktor filozofie znovu studuješ? Malý doktorát mám od roku 2004 a je nepřímým výsledkem magisterské práce o Alici Masarykové (600 stran). Na FF UK ji rovnou uznali za práci rigorózní, stačilo složit PhDr. zkoušku. Iniciativa vyšla od učitelů, nemusel jsem nic rozšiřovat, ani psát novou práci jako ti, kdo o PhDr. titul jevili iniciativní zájem sami. V praxi ale doktorát nepoužívám, jen při oficiálních příležitostech jako přednášky a odborné články, a plné zuby mám lidí, kteří mohou mít smrt z toho, když je neoslovíte titulem nebo funkcí.   A tzv. velký doktorát? Do toho jsem se pustil loni po odchodu od Frause a zdravotním výpadku. V kraji jsem nenacházel profesní výhled, v pražských institucích taky ne. Ještě jinde ultimativně vyžadovali „Ph.D.“ jako něco, bez čeho se s tebou u konkurzu vůbec nebudou vybavovat. Pracovat mimo obor se mi nechtělo, to by mě psychicky zabilo dřív než ta slinivka, a bádání v historii beru jako povolání, ne zaměstnání; ač vím, že se v dnešní pragmatické době ty pojmy mylně pokládají za synonyma. Navíc mám vztah patriota k Plzeňsku, hluboce tu kořením. Ale jako regionální historik jsem se realizovat nemohl a ve 42 letech zase „vletěl“ do studií. Pendluji mezi Plasy a Prahou. Jak dopadnu, netuším. Měl jsem se narodit pár set kilometrů dál na západ, tam lze z doktorandského stipendia slušně žít a bádat; zde leda živořit. Dost studentů školu ani nedotáhne, neskloubí práci a velmi náročné studium. Může se stát, že bude ex-doktorand i ze mě, vše je otevřené.   Jaká tě lákají témata? Tématem mé Ph.D. studie je život Vojty Beneše (1878–1951), což je pro mne srdeční záležitost. Pocházel z Kožlan, které leží 15 kilometrů od Plas, kde bydlím. Úspěšný beletrista, bratr prezidenta Edvarda Beneše, účastník tří odbojů. Sociální demokrat. Hledal střední cestu mezi asociálním kapitalismem první republiky a extrémem komunistické diktatury. Zkoumám ho jako plzeňské téma a je mi blízký politicky: oba jsme nalevo, i česká společnost aktuálně řeší, jak kultivovat divoký polistopadový kapitalismus bez extrémně levicových rizik a jak vybudovat podobu ohleduplného západního sociálního státu, k němuž máme, žel, na hony daleko. I kdybych nestíhal školu, Vojtu Beneše dopracuji. Jen by se jednalo o běh na víc let, protože během dovolené člověk moc nevybádá, to mám ozkoušené. Po škole budu hledat nový domov spojený s profesním uplatněním. Na Plasku a Plzeňsku výhled postrádám, snad bude působištěm některá historická instituce Prahy. Z platu historika se dá i tam skromně přežít, ale na byt či prostorný pronájem člověk může zapomenout. Třeba mě ale přijme jiný kraj než tento. A nesmí zradit zdraví, aby mě místo dopsaných knížek a nového působiště nečekala márnice.   Vrať se, prosím, ke své dosavadní produkci. V určité fázi jsem se pokládal výlučně za historického publicistu, odborného spisovatele. Už jako dítě a student jsem si ale vymýšlel pohádky, povídky, kreslené vtipy. Až na vysoké jsem s tím praštil, skoro vše spálil a rozhodl se, že se budu věnovat jen historii. K ní mě vedly i spletité rodové osudy zahrnující i několik muklů za stalinismu a perzekuci během normalizace. Bez pádu režimu bych nevystudoval ani gympl, byli jsme protikomunistická, příliš katolická rodina. To mělo kádrové důsledky pro víc generací. Do drobného historického psaní jsem se pustil už za studií na FF UK a diplomová-rigorózní práce o Alici mi vyšla knižně. A mimochodem, Masarykovi byli přáteli mého vzdáleného zbirožského strýce, básníka J. V. Sládka. Dvacáté století, první prezident, emancipace žen, to jsou mé obory. Emancipace mi připadá jako zajímavé téma. Jenže nabízené platy vědeckých pracovníků v Praze nestačí na nájem garsonky, tak jsem se vrátil. Muzejničina je podle mě nejlepší volba, zatímco při archivařině máš přístup k jedinečným dokumentům, ale psát si můžeš leda po práci. Jenže během konfrontace s řadou muzeí, archivů a památkářů jsem byl konfrontován s nezvykle uzavřeným, nevstřícným prostředím. Při mé naivitě trvalo, než mi došlo, že zatímco pro kantory a školitele z UK jsem byl kolega a pokračovatel, tady jsem konkurent. Co mě šokovalo, že to někteří ani neskrývali. Ale dozvídal jsem se přátelské rady, že se mám vrátit do Prahy, kde mi bude nejlépe. Aniž bych zaslechl jediný objektivní důvod, proč jiní mohou mít privilegium pracovat v kraji.   Rivalita! I pár pozitivních, přátelských výjimek bylo – a drobná, žel externí spolupráce s dvěma muzei. Ale tyhle lidi mohu počítat na prstech. Zažil jsem řadu absurdních historek. Na konkurzu mi otloukli o hlavu, že nemám vystudovaný obor archivnictví, ale jen historii, že ovládám pouze čtyři světové jazyky, ale neumím francouzsky. Hned pak přijali dva kolegy, kteří neudávali ani ty čtyři jazyky a žádný nebyl franštinář, ba neabsolvovali archivnictví a jeden neměl vystudovanou historii. Kdo chce psa bít… O další konkurz už jsem se tam nepokoušel. Nemělo to cenu.   A jinde? Opakovaně jsem přesvědčoval ředitele s komunistickou minulostí a publikační tvorbou, kterou mu soudruzi před rokem 1989 kvitovali pozitivně, aby mě podpořil při snaze zabývat se na Plzeňsku dějinami 20. století a komunistické totality. Nic. Obecně mě překvapuje, s jakou nechutí se lokální historici (nejenom na Plzeňsku) stavějí k výzkumu moderních dějin, zvláště komunismu. Pro ně to je současnost. Na mých univerzitách měli odvahu detailně vrtat do všeho a padesátá ani sedmdesátá léta pro ně současností nebyla. Během pendlování mezi Prahou a Plzeňskem, mezi UK a lokálními institucemi, mívám dojem, že přejíždím z jednoho mentálního světa do jiného. Kolikrát jsem si mezi čtyřma očima vyslechl dobře a přátelsky míněnou radu kolegů, ať nejsem zbytečně radikální. Proč chci šťourat do doby nedávno minulé, proč se nezajímám o 18. století. Dlouhodobé uplatnění ve sférách, o které jsem měl nejvážnější zájem, bylo passé. Skončil jsem v jiné profesi a léta si připadal jako zakázaný historický spisovatel. Nechápal, co bych ještě měl dokázat, aby se mi někde otevřely dveře. Nechápali to ani mí kantoři z FF UK. Občas jsem od některých vyslechl: „Patřil jste k nejlepším studentům v ročníku, už jako mladý jste napsal knihu, jste doktor filozofie a dál ve svém volnu podle možností píšete. Co by u vás doma ještě, proboha, chtěli? Profesuru?“ Já: „Abych se vrátil do Prahy, kde mi bude nejlépe.“ Jenže to v mé ekonomické situaci nešlo. A dál? Psaní ani historii jsem věšet na hřebík nehodlal. Ve volnu jsem začal recenzovat a vytvářel dílčí historické studie, i když na potřebné bádání k jedné kolikrát padly dvě tři dovolené. V čase volna jsem se pustil i do psaní historických knih pro unitáře, k nimž jsem přestoupil od katolíků; do jejichž archivu a knihovny jsem měl přístup o víkendech. A náhle jsem církevní historik.   Naposled ti vyšla knížka o vztahu unitářství k Charlottě Masarykové (2019). A předtím? Pozitivní ohlas mezi akademiky měly i Ženy proti proudu (2018) o pionýrkách duchovenské služby mezi unitáři, univerzalisty a kongregacionalisty v anglosaských zemích. Vzal jsem zpět i studentské předsevzetí skončit s beletrií a vrátil se k povídkám, ač většinu teprve zvolna připravuji. Jen něco vyšlo ve sbornících. A nežertuji, když říkám: nebuďte autory absurdních historek, když jste jich tolik zažili.   Co práce redaktora? Nakladatelství Fraus pro mě bylo pracovním exilem. Chtěl jsem dlouhodobě archivařit nebo muzejničit a marně prosil různé ředitele i jen o středoškolský post s nižším platem. Bylo to passé s dvěma výjimkami, ale nebylo dobře možné tam z Plas dojíždět, a proto jsem musel odmítnout. Především ovšem dodnes nevěřím, že byly ty nabídky míněny vážně, ne jako zlomyslný vtip.   Napadlo mě: Co kantořina? Mě minula kvůli slabým hlasivkám. K Frausovi jsem nastupoval s tím, že zůstanu dva tři roky a půjdu o dům dál; nakonec to bylo 14 let.   Člověk plánuje, bůh se směje. Dodal bys ještě něco k práci redaktora? Investoval jsem, nutno říct, léta života do akutních oprav domu v Plasích, měl jsem půjčky, na léta se stal nestěhovatelným. Zůstával jsem v nakladatelství, ale redaktořina je v jednom směru nesmírně frustrující. Nemůžeš sám psát, do zblbnutí opravuješ cizí texty a vytváříš scénáře knih, které píší druzí. Ale nebyla to neúspěšná etapa: stal jsem se součástí týmu, připravoval moderní učebnice dějepisu a nebyl odříznut od historie, což by mě čekalo při úřednické dráze. Dělal jsem na didaktických, metodických příručkách, pracovních sešitech, populárně-naučné literatuře pro mládež, tři mnou redigované publikace obdržely prestižní mezinárodní ocenění. Dvě ceny z Frankfurtu – za učebnice Dějepis 6 a Hudební výchova 6 a 7 – a jedna cena z Essenu za knihu Známky. Nejednalo se o samozřejmost, která by se týkala každého redaktora u Frause, a snad to nezní jako vytahování, vždyť řada lidí v mém okolí o těch cenách ode mě dodnes neslyšela. Občas odpadl autor, nezbylo než suplovat. Přišel jsem k nezamýšlené autorské spoluúčasti na 11 učebnicových publikacích. Léta u Frause byla náročná časově, plná stresu, který se mi podepsal na zdraví. Někdo si myslí, že redaktořina je pohodová, klidná profese. Opak je pravda. Když ven pustíš prózu, kde necháš pár chyb, je to hloupé, ale přežiješ. Když ovšem totéž uděláš v učebnici, kterou dostanou do ruky desetitisíce žáků, je to pořádný malér, který se může dostat do televize. Proto musíš být maximálně pintlich. I překlep vadí, pořád jsi na jehlách, uděláš chybu, pustíš do tisku starší verzi, neohlídáš sazeče, ten pomíchá texty, grafické vrstvy v mapách. Najednou by mohl do stoupy jít náklad za půl milionu. Kde vezmeš peníze? Musíš stíhat termíny. Veletrh, začátek školního roku nikdo neposune. Máš odborně schopného autora, ale neumí pořádně psát. Přepíšeš knížku větu po větě, takže se z práce netrhneš dřív než za tmy, a ještě ji taháš na víkendy a dovolené. Kdo nezažil, nepochopí. Nemluvě o povinných multikulturních, genderových, minoritních a jiných požadavcích, kdy konečně hotovou učebnici překope tucet rádců. Zvláště pro dějepis to platí. Historie je politikum. Někteří zástupci minorit se neshodnou ani mezi sebou, natož s autory, a tak je celý kvartál smiřuješ: redaktor učebnic musí být i diplomat. Nakonec je přece venku jakýs takýs politicko-korektní výsledek, ale bez předchozí shody a recenzního posvěcení ti ministerstvo školství nedá doložku. Rád bych o tom jednou sepsal něco samostatně. Jsem víc liberál než konzervativec a částečnou oprávněnost politické korektnosti uznávám, ale občas se to žene do krajností. Co jsme zažili s relativně apolitickou hudebkou! O tom by vznikl absurdní román. Politická korektnost vítězila nad prostou logikou, racionalitou.   A víra v Boha? Sám bych se neoznačil za věřícího. Jen věřit nestačí. Boha (někdo užije pojem Zdroj) je zapotřebí cítit, zakusit, prožívat niterně, v mystickém spojení. K tomu má každý otevřenou cestu. Osobní zkušenost je víc než víra. I když ztratíme všechny blízké, přátele, majetek, postavení, ba zdraví, život, i když zakusíme bezpráví, tak nás od boží lásky nemůže nikdo odříznout; ani od pomoci vyšších duchovních, nemateriálních entit. Může nás zato oddělit vlastní slepota.   Prodělal´s podobnou osobní zkušenost? V šestnácti při nenadálém kolapsu jsem prožil oddělení od těla. I kdybych o věci duchovní nejevil v životě zájem, kvůli tomu zážitku bych nikdy nemohl být materialistou.   Radovan Lovčí: Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku. Ilustroval a obálku graficky zpracoval Matyáš Souček. Spolupráce na obálce Jan Souček. Vydalo nakladatelství Powerprint. Praha 2020. 96 stran.

Čas načtení: 2024-04-17 17:00:00

Fousek: Se Spartou se téměř jistě na Strahově dohodneme. Řeší i peníze

Sparta se jako jediná přihlásila, že by chtěla na strahovských pozemcích vybudovat stadion. Výkonný výbor rozhodl o zahájení druhého kola tendru – to znamená, že se Spartou bude jednat o konkrétních podmínkách.

Čas načtení: 2024-05-10 14:00:00

Výlety: Pohádkový les v Bílině na Teplicku milují děti i dospělí. Potkáte v něm nejen postavy z večerníčků

Lesy v okolí Bíliny na Teplicku v Ústeckém kraji učarovaly místnímu občanovi Jaroslavu Sekyrovi natolik, že se rozhodl svůj koníček, vyřezávání ze dřeva, propojit se svým snem vybudovat pohádkový les. Stalo se tak v roce 1974, kdy vdechl život prvním postavičkám. V průběhu dalších let vytvořil a sám v lese nedaleko sídliště Za Chlumem umístil přibližně 130 pohádkových a filmových postav.

Čas načtení: 2024-05-28 13:49:00

Soud rozsekl spor o prodeji lidušky, Elvorev uspěl s žalobou na město

Před necelým rokem rozhodlo sedmnáct zastupitelů v Hodoníně o tom, že prodají zbořeniště po bývalé lidové škole zájemci, který tam chce vybudovat centrum pro léčbu cévních nemocí. Zatím se tady ale nestaví a v nejbližší době ani stavět nebude. Pozemek se totiž vrátí městu. V úterý o tom rozhodl okresní soud.

Čas načtení: 2024-10-26 11:53:00

Chci v Česku prestižní zařízení na léčbu očí, říká sedmadvacetiletý úspěšný lékař

Z ústeckého gymnázia přes pražskou medicínu, Keňu nebo Harvard až na Oxford. Lékař Vasil Kostin se rozhodl, že místo praxe stráví první roky po studiích medicíny ve vědě. Teď bude díky prestižnímu grantu hledat léčbu na vzácné onemocnění zraku na jedné z nejlepších univerzit na světě, a to teprve svých 27 letech. „Mým snem je vybudovat v Česku stejně prestižní zařízení, které se bude zabývat léčbou očních vad, jako jsem poznal v zahraničí,“ říká mladý vědec.

Čas načtení: 2024-11-03 11:00:01

Hvězda partičky Čurko má temnou rodinnou minulost. Jeho bratr vraždil, spekulace o kanibalismu

Měl pomáhat ke smrti lidem, kteří chtěli ukončit svůj život. Jde zřejmě o nejzáhadnější případ slovenské kriminalistiky, který ani po svém tragickém konci nezodpověděl zásadní otázky kolem hlavního aktéra, Mateje Čurka. Ten podle soudů zabil minimálně dvě ženy, další vraždy se mu nepodařilo prokázat.  Kafilerie na lidi. Orličtí vrazi chtěli v Praze vybudovat linku na likvidaci lidských těl Číst více V dětství pobodal kamaráda Matej Čurko se narodil v roce 1968 v Košicích. Stal se vojákem v záloze, pracoval jako ajťák a vzorně se staral o svou rodinu. S bratrem, nyní známým hudebním skladatelem, si v dětství nebyl příliš blízký, bližší vztah měl vždy k matce a babičce. Byl extrémně matematicky nadaný, ale ve škole patřil spíše mezi introverty. První náznak toho, že v jeho psychice nebude všechno v pořádku, přišel v jeho třinácti letech. Tehdy měl pobodat svého jedenáctiletého kamaráda ze sousedství. Putoval do psychiatrické kliniky, kde pobyl několik měsíců. „Ani na té klinice však nezjistili, že by měl mít sadistické, či dokonce nekrofilní sklony,“ říká v podcastu Hlasy zločinu Václav Janata, dlouholetý krimireportér. Servis sebevrahům Na takovou diagnózu zřejmě bylo příliš brzo. I v dospělosti se v počátku zdálo, že je vše v pořádku. Matej Čurko žil běžný život na malé slovenské vesnici. Nepřirozeně hodně času však trávil v chatovacích místnostech, což mu dokonce způsobilo problémy v zaměstnání. „Jak se později ukázalo, hledal na internetu lidi, kteří chtějí spáchat sebevraždu, a nabízel jim jakýsi servis, že tu sebevraždu provede za ně,“ dodává Jakub Kvasnička, specialista na kriminální případy, ve výše jmenovaném podcastu. Tímto způsobem mimo jiné narazil na švýcarského občana, který chtěl ukončit svůj život. Podal si inzerát Švýcar měl psychické problémy a rozhodl se pro sebevraždu. V jistém zákoutí internetu objevil bizarní inzerát „Kanibal hledá čerstvé mrtvoly, například oběti nehod nebo sebevrahy.“. Švýcar nejdříve inzerát považoval za vtip, nakonec ho ale přemohla zvědavost a s Čurkem si začal dopisovat. Ten ho postupně přesvědčil, že už ochutnal lidské maso a že touží sníst jeho penis. Posílal mu také fotografie kusů ženských těl s tvrzením, že jde o jeho práci. Zaslal mu dokonce fotografie jámy, kterou připravil pro jeho tělo. Švýcar nakonec souhlasil s osobním setkáním, tam ale došlo k tragédii. Místo oběti přišel policista Švýcar se nakonec zalekl a vše oznámil tamní policii. Ta kontaktovala své slovenské kolegy, a tak se stalo, že na setkání s domnělým kanibalem Čurkem vyrazil místo jeho budoucí oběti policejní agent. Na smluveném místě se měli setkat a Čurka zatknout. Na místě nebyl samozřejmě jen policejní agent, ale i policejní speciální jednotka s odstřelovačem. Ve chvíli, kdy Čurko dorazil na místo, si jej policejní agent ani nevšiml. Měl totiž dokonalé mimikry náhodného kolemjdoucího či turisty. Sedmkrát jej zasáhli Jakmile policista zjistil, že jde o podezřelého, okamžitě odhalil svoji identitu a pokusil se Čurka zatknout. V tu chvíli se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Čurko totiž vytáhl zpoza opasku zbraň a pokusil se policistu zastřelit. Vtom zakročili policisté ze speciální jednotky a několikrát Čurka postřelili. I když se lékaři po převozu Čurka do nemocnice snažili ze všech sil, na následky sedmi zásahů zemřel. Policista byl velmi vážně zraněn, ale přežil. Smrtí údajného kanibala se tak policejní práce velmi zkomplikovala. Hrůzný nález Nakonec po proniknutí do Čurkova počítače našli policisté hroby dvou žen poblíž Kysaku u obce Sokol, kde vrah s rodinou bydlel. Pomohly jim k tomu GPS souřadnice, které měl Matej Čurko v počítači uložené. Jde tak o jediné potvrzené oběti. Podle policie jich ale mohlo být podstatně více. Vyšetřovatelé objevili i děsivý oltář, kde Čurko zřejmě oběti vraždil. Případ měl však i zahraniční dohru. V Itálii například tamní policisté označili dalších osmadvacet žen, které se teoreticky mohly stát jeho oběťmi. Vzhledem k tomu, že Čurko zemřel, se už pravda nikdy neukáže. V domě v Rudné plnili orličtí vrazi sudy s oběťmi. Sousedé nic netušili Číst více Bratr: Je lepší, že to takhle skončilo Když se Marián Čurko dozvěděl o tom, co jeho bratr spáchal, byl v šoku. „Byli jsme s manželkou a našimi čtyřmi dětmi na výletě v Londýně. Právě jsme seděli v Hyde Parku, když mi máma volala, že se bratr zapletl do přestřelky. Brácha se věnoval sportovní střelbě a měl doma zbraně. Tak jsem si myslel, že měl asi problémy s nějakými vagabundy. V hotelu jsme pak ale na internetu zjistili, že jde o vraždu,“ řekl Marián Čurko deníku Nový Čas. „Říkali jsme si, dokonce i máma, že je to tak pro nás pro všechny lepší, když to takhle skončilo. Pozůstalým tak zůstane alespoň nějaká naděje, že to mohlo být jinak. Už se nikdo nedozví, jak to bylo ve skutečnosti a co ho k tomu vedlo,“ řekl vrahův slavný bratr. KAM DÁL: Trump se musí stát prezidentem! Jinak je to konec, tvrdí slavný vizionář.

Čas načtení: 2024-03-05 11:50:00

Huawei uvádí na trh tři inovativní řešení pro ukládání dat v éře AI

Barcelona (Španělsko) 5. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Na veletrhu MWC 2024 v Barceloně uspořádala společnost Huawei úspěšnou prezentaci nových produktů a řešení. Dr. Peter Zhou, prezident produktové řady IT společnosti Huawei (Huawei IT Product Line), zde představil tři inovativní řešení, jejichž cílem je pomoci operátorům po celém světě vybudovat špičkovou datovou infrastrukturu pro éru umělé inteligence: řešení AI datových jezer, univerzální řešení ochrany dat pro všechny scénáře a DCS full-stack řešení data center.Rychlý rozvoj velkých AI modelů zvyšuje hodnotu datových aktiv a připravuje půdu pro éru datového přerodu. Budování datové infrastruktury v éře umělé inteligence však čelí dvěma zásadním výzvám. Za prvé, aby bylo možné z dat čerpat znalosti, je třeba nezávislé a rozptýlené zdroje dat agregovat v AI datových továrnách pro vytěžení. Tento úkol však klade vysoké požadavky na mobilitu dat. Za druhé se rychlým tempem rozšiřuje tzv. assetizace dat, čili jejich přeměna na aktiva. Průměrná doba uchovávání anotovaných AI dat a modelových dat je nyní více než tři roky, přičemž některá cenná korpusová data je třeba uchovávat trvale.V reakci na tyto výzvy uvedla společnost Huawei na trh řadu inovativních produktů a řešení pro ukládání dat, která pomohou operátorům vybudovat špičkovou datovou infrastrukturu v éře umělé inteligence.• Řešení AI datového jezera pro převod hromadných dat na cenná aktiva: Toto řešení zahrnuje nástroj pro správu dat Data Management Engine (DME), komplexní řetězec nástrojů pro generování poznatků eDataMate, datovou strukturu a AI úložiště OceanStor A800 a OceanStor A310. Zajišťuje globální viditelnost, správu a dostupnost tréninkových dat AI, zlepšuje efektivitu sběru a předzpracování dat i tréninku. Zejména OceanStor A800, vysoce výkonné úložné řešení NAS nové generace, představuje robustní základ výkonu AI úložiště s architekturou pro oddělení datové a řídicí roviny, vysoce výkonným paralelním souborovým systémem OceanFS, flexibilním obousměrným rozšiřováním a dalšími funkcemi navrženými pro podporu hyperclusterového plánování v reálném čase.• Univerzální řešení datové ochrany pro produkci, zálohování a archivaci dat, které zvyšuje odolnost datových aktiv: Toto řešení využívá dvě vrstvy kooperativního nasazení. První vrstvu tvoří spolupráce mezi produkcí a zálohováním, která zálohuje obrovské množství malých souborů o 90 % rychleji než běžná řešení. Podporuje také analýzu dat v nativním formátu v reálném čase. Dále pak následuje spolupráce zálohování a archivace, přičemž díky funkci vrstvení po deduplikaci se zde snižuje spotřeba šířky pásma o 80 %. Společnost Huawei na akci dále představila řešení OceanProtect E8000 a X9000 pro zálohování dat a novou generaci magnetoelektrického úložného řešení OceanStor Arctic, které je určeno pro horká i studená data. Podle předpokladů by mělo magnetoelektrické úložné řešení snížit TCO (celkové náklady na vlastnictví) o 20 % oproti páskám a spotřebu energie o 90 % oproti HDD.• DCS full-stack řešení datového centra pro vyšší efektivitu a agilitu IT služeb operátorů: Toto full-stack řešení postavené na virtualizaci a kontejnerech pokrývá sběr dat, ukládání, výpočty, správu a využití a poskytuje tak komplexní infrastrukturu jako službu (infrastructure as a service, IaaS) a platformu jako službu (platform as a service, PaaS).Jak uvedl doktor Zhou, umělá inteligence podněcuje „datové probuzení", které urychluje proces přeměny dat v aktiva. Společnost Huawei Data Storage bude i nadále poskytovat úložná řešení pro všechny scénáře, s nimiž budou operátoři moci vybudovat špičkovou datovou infrastrukturu pro éru umělé inteligence.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2350366/image_5011010_60808934.jpg KONTAKT: Jiani Liang, liangjiani@huawei.com  

Čas načtení: 2024-07-30 23:02:13

Jak si vybudovat silnou přítomnost na trhu

Vybudování silné přítomnosti na trhu je klíčové pro dlouhodobý úspěch jakékoliv firmy. Bez ohledu na velikost nebo obor podnikání je důležité se zaměřit na několik klíčových aspektů, které vám pomohou zvýšit viditelnost, získat důvěru zákazníků a posílit svoji pozici na trhu. Zde je několik tipů, jak si vybudovat silnou přítomnost na trhu. Tip: Pro zvýšení […] Článek Jak si vybudovat silnou přítomnost na trhu se nejdříve objevil na Super Magazín.

Čas načtení: 2024-07-30 23:02:13

Jak si vybudovat silnou přítomnost na trhu

Vybudování silné přítomnosti na trhu je klíčové pro dlouhodobý úspěch jakékoliv firmy. Bez ohledu na velikost nebo obor podnikání je důležité se zaměřit na několik klíčových aspektů, které vám pomohou zvýšit viditelnost, získat důvěru zákazníků a posílit svoji pozici na trhu. Zde je několik tipů, jak si vybudovat silnou přítomnost na trhu. Tip: Pro zvýšení […] Článek Jak si vybudovat silnou přítomnost na trhu se nejdříve objevil na Super Magazín.

Čas načtení: 2025-03-05 19:29:00

Společnost Huawei uvádí na trh čtyři inovativní celooptická řešení pro budování celooptických sítí F5.5G zaměřených na umělou inteligenci, která v inteligentní éře přinesou výhru všem stranám

Barcelona (Španělsko) 5. března 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Kim Jin, viceprezident optické produktové řady společnosti Huawei, představil na Fóru zelené celooptické sítě, které se konalo během veletrhu MWC 25 v Barceloně, čtyři inovativní celooptická řešení, jejichž cílem je pomoci globálním operátorům vybudovat celooptické sítě F5.5G zaměřené na umělou inteligenci a dosáhnout tak v inteligentní éře všestranně výhodného výsledku.Celosvětové odvětví umělé inteligence zažívá rozmach, což urychluje komerční využití 10 Gbit/s domácího širokopásmového připojení a 1 ms celooptických metropolitních sítí. Inovativní řešení společnosti Huawei mohou globálním operátorům poskytnout komplexní nástroje pro implementaci sítí.Optická přístupová síť: S rozmachem umělé inteligence je třeba modernizovat CO na 50G PON (pasivní optické sítě), aby bylo možné poskytovat všudypřítomný přístup 10GE. Společnost Huawei v loňském roce uvedla na trh první inteligentní řešení OLT MA5800T X17. Nyní přinášíme modely X15, X8 a X2, které odpovídají různým kapacitním požadavkům. Mají nejvyšší schopnost předávání na vrcholné úrovni v odvětví a podporují vysokou hustotu 50G PON, což umožňuje operátorům vybudovat jednorázové sítě pro podporu vývoje v příštím desetiletí. Hustota portů je 16, což podporuje výměnu jednoho prvku inventáře za druhý. Nová architektura FAN Intelligent Engine (inteligentní motor) spolupracuje s NCE a podporuje služby privátních linek na aplikační úrovni, optimalizaci Wi-Fi mezi různými uživateli a plánování výpočetního výkonu na vyžádání, čímž pomáhá operátorům dosáhnout „sítě jako služby".Síť metra: V loňském roce společnost Huawei uvedla na trh celooptickou architekturu sítě Metro orientovanou na umělou inteligenci, která umožňuje dosáhnout latence jedné milisekundy pro DCA i DCI. Nyní přinášíme nejrychlejší řešení pro desky 2T s jednou vlnovou délkou v oboru. Díky novému modulátoru TFLN se kapacita jedné vlnové délky zvýšila z 1,6 Tbit/s na 2 Tbit/s, čímž se náklady na bit snížily o 20 %. Díky algoritmu úspory energie Ocean Current (oceánský proud) dokáže automaticky vypínat nečinný obvod na základě provozu v reálném čase, čímž šetří spotřebu energie až o 50 %. Díky předběžné detekci a plánování latence dokáže aktivně detekovat latenci vláken, podporuje zobrazení mapy latence a navigátor pro plánování služeb AI.Páteřní síť: Řada OSN 9800 K, která byla uvedena na trh v loňském roce, je prvním řešením OTN (optické transportní sítě) orientovaným na stejnosměrný proud v tomto oboru. Nyní jsme představili model K12, který podporuje více scénářů s menšími policemi. Díky vylepšenému algoritmu FEC může K12 dosáhnout o 30 % lepšího výkonu a o 1000 km delšího dosahu pro 800G. Zkracuje dobu optického přesměrování z 10 sekund na 50 milisekund s optickým spektrem pro hybridní ASON (automaticky přepínanou optickou síť). Takto snižuje optimální náklady při zachování dostupnosti sítě na 99,9999%. A konečně je tu i přepínání bez zásahů zavedením dvojitého napájení s dvojitým příjmem a rychlým deduplikačním algoritmem pro zajištění efektivity výpočtů AI.Inteligentní správa a řízení: Huawei iMaster NCE zavádí AI pro inteligentní správu a řízení. U celooptického přístupu dokáže HBB Agent aktivně identifikovat špatnou kvalitu předem a automaticky odstranit závady do jedné minuty, což snižuje počet stížností uživatelů o 60 %. U celooptického přenosu dokáže digitální mapa aktivně identifikovat rizika sítě a služeb a automaticky odstranit potíže do 15 minut."Umělá inteligence rychle mění svět a přináší nebývalé příležitosti pro optické sítě," řekl Kim Jin. "Společnost Huawei neustále inovuje, aby pomohla operátorům vybudovat celooptické sítě F5.5G zaměřené na umělou inteligenci s vysokou kvalitou a efektivitou a využít nové příležitosti."Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2634457/Kim_Jin_Vice_President_Huawei_Optical_Product_Line.jpg  KONTAKT: Yubin Shen, shenyubin@huawei.com PROTEXT 

Čas načtení: 2024-02-15 18:06:12

SEO pro začátečníky: Jak si vybudovat silnou online přítomnost

SEO je magické slovo… vstupujete najednou do světa digitálního marketingu a slyšíte ho všude kolem, ... klikněte zde

Čas načtení: 2015-02-22 00:00:00

Jak vybudovat pouto s dětmi

Myslíte si, že vybudovat pouto s dětmi je snadné? Hm, tak to bohužel není. Rodičovství je možná úžasná věc, ale je to velice těžká práce, daleko víc, než si myslíte. Rodičovství Být úspěšným rodičem není nic snadného. Stát se dobrou matkou či dobrým otcem je nadmíru těžký úkol. Nevíte si rady, jak ...

Čas načtení: 2022-02-04 08:53:57

O táboře al-Húl, aneb jak těžko se řeší poválečné problémy v praxi

Milí čtenáři, minulý článek o tom, že se lidi nemají fixovat na představu občanské války, celkem předvídatelným způsobem píchl do vosího hnízda. Dočkal jsem se asi desítky obvinění, že tím chci nepřímo vyhlásit kapitulaci a všeobecné podvolení hordám barbarů. Co se nějakého defétismu týče, nic mi není vzdálenější, ale určitý typ lidí zkrátka nedokáže uvažovat jinak než na škále černá-bílá. Mají jednoduchý svět, ale neměnil bych s nimi. Reálný svět je plný složitých odstínů a my, co je vidíme, si někdy musíme zoufat nad tím, že je třeba některým jiným nedokážeme zprostředkovat. Ale naštěstí je spousta jiných lidí ochotna je vidět také, nebo si aspoň poslechnout něco o tom, jak vypadají. Pro takové čtenáře píšu rád. Tento článek bude vlastně jedním dlouhým pozastavením, které dobře ukazuje, jak bezvýchodné situace nastávají po válkách. Nikdo neví, co dělat s vdovami po bojovnících Islámského státu Předpokládám, že blízkovýchodní Kurdy nebude ani ten největší škarohlíd prohlašovat za národ zhýčkaný příliš dlouhým mírem a bohatstvím. Kurdistán, rozdělený mezi čtyři státy, opravdu není žádné Švédsko, aby tam kvetly a prosperovaly nějaké nereálné intelektuální koncepty; všechno je okamžitě korigováno nemilosrdnou realitou. Tam se žije s nohama na zemi a s prstem na spoušti zbraně. (Obrazně řečeno, samozřejmě. V praxi musíte mít ten prst těsně vedle, ale ne přímo v lučíku, abyste tu spoušť nestiskli omylem a neprovrtali si nohu, případně nezastřelili svého kolegu. Podle toho mimo jiné poznáte na fotkách běžnou nedisciplinovanou chátru od bojovníků, kteří mají nějaký skutečný vojenský výcvik. Ta první kategorie se strašně ráda fotí s prsty na spouštích, snad to mají odkoukané z filmů.) Kurdové vybojovali vítěznou válku proti Islámskému státu, kterou si nevybrali, ale byla jim vnucena. Šlo jim zkrátka o holé životy, a to je docela dobrá motivace bránit se ze všech sil. Nevybojovali ji úplně sami, dost jim pomohlo letectvo jiných mocností (kterému se zase nějaký jiný komentátor na Neviditelném psu smál); ale fakt je, že nesli velkou tíhu bojů. Což o to, dokud se bojovalo, byla to dobrá příležitost poslat ty nepřátele do jejich vysněného ráje, ale když boje skončily, nastal problém, co udělat se zajatci. Zhmotněním tohoto problému je obří tábor Al-Húl v severní Sýrii, kde je dnes zavřeno skoro šedesát tisíc lidí, vesměs žen a dětí pozůstalých po bojovnících Islámského státu. Sem tam se některé podaří vyexpedovat jinam, ale vzápětí je nahradí další a nikdo neví, co s nimi. Kurdové střeží tábor zvenčí, ale zevnitř tomu táboru vládnou fanatičky s vymytými mozky, příliš nebezpečné na to, aby je bylo možno jen tak vypustit do světa. Cizí státy, jejichž občané tvoří významné procento zajatců, vesměs dělají maximum pro to, aby si je nemusely vzít zpátky (samozřejmě, Němci se svojí obvyklou poslušností si je dovezli hezky domů; děkujeme, sousedi!). Jsem zvědav, jestli tam ten tábor bude stát ještě někdy v roce 2050, ale nevylučoval bych to. Palestinské tábory v Libanonu existují ještě déle. Středověký Čingischán by patrně situaci vyřešil tím, že by všechny ženy a děti v táboře uvrhl do otroctví (ženy v plodném věku se moc nezabíjely ani ve středověku, nové bojovníky potřeboval každý). Japonci roku 1940 by nejspíš udělali něco podobného, ne-li horšího, protože těm nebylo žádné svinstvo cizí. Ale moderní Kurdové jsou civilizovaný národ, který žádné otrokářství nepěstuje, a naopak stojí o to, vybudovat si mezi ostatními civilizovanými národy světa nějaké diplomatické vztahy a pověst. Tudíž nic takového dělat nebudou, i kdyby se mezi nimi třeba jedinci ochotní k podobným postupům našli. (Vždycky se najdou, vsaďte se, že v každém paneláku bydlí aspoň jeden člověk, kterému by takový systém vyhovoval.) No jo, ale co tedy dělat můžou? Protahovat status quo a nic víc. Taková je realita roku 2022. Máme štěstí, ale nemusí nám vydržet Celý problém násilného džihádu a onoho nenásilného, ale stejně nebezpečného a daleko masivnějšího podhoubí tichých sympatizantů, které jeho existenci umožňuje, se dá shrnout slovy, že na světě existuje značné množství nebezpečných lidí, o které žádný normální stát nestojí, ale zároveň není patrné, co s nimi vlastně dělat. V tomto směru je tábor al-Húl jenom zmenšenina světa jako takového. Deradikalizační programy moc dobře nefungují; ještě bych tomu byl ochoten věřit u mládeže, která se v průběhu dospívání chytá každé blbosti, ale pokud byl někdo teroristou ve třiceti letech, tak už věděl docela přesně, co dělá, a nejspíš jim minimálně v duchu zůstane až do smrti. Ideálním řešením takové situace, na které ovšem nemáme vědeckotechnické prostředky, by bylo vybudovat pro tyto lidi někde uprostřed Pacifiku jejich vlastní kontinent. Tam by si mohli zřídit šaríjský kalifát dle svého gusta, a přitom by se nacházeli bezpečně daleko od zbytku světa. To je bohužel sci-fi, takže reálně se děje to, že si je ty státy různě postrkávají kolem, jak to jen jde. Náš vlastní kontinent se bohužel stal jejich de facto dovozcem, protože stále ještě lpíme na pojetí azylové a migrační politiky formované tragédiemi druhé světové války a nechceme si přiznat, že se ta ušlechtilá tradice obrátila proti našim bezpečnostním zájmům. Ale i kdyby tato pošetilost zítra pominula, stejně si je žádné Alžírsko nebo Sýrie zpátky nepřeberou; proč by to taky dělaly? Mají svých problémů dost. V této prekérní situaci máme zatím to štěstí, že tu nemáme usazen příliš velký kontingent, ale to je štěstí, které nemusí vydržet, a všechny vlády budoucnosti by se měl maximálně snažit o to, aby se Česká republika nestala pro tento druh přistěhovalců něčím lákavá, neakceptovat žádné kvóty atd. Právě naopak. Jsou-li potřeba pracovní síly, vždycky se můžeme poohlédnout v zemích jako Vietnam. S integrací Vietnamců jsou tu bohaté zkušenosti, a i když naše kultury nesplynuly, vycházíme s sebou navzájem velmi dobře.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-09-06 10:50:11

Lhaní o lži, aneb Co „víme“, aniž by to byla pravda?

Dan Ariely je slavný izraelský psycholog studující lidské chování, autor několika bestsellerů a nefalšovaný sympaťák, jehož videa (třeba tohle) snadno nasbírala miliony shlédnutí. Jako mladík přežil velmi těžký úraz, při kterém utrpěl popáleniny třetího stupně na většině těla; je to dodnes vidět na jeho tváři a také trochu na jeho vystupování. Několik jeho knih mám také staženo ve čtečce a nenudil jsem se u nich. Opravdu zajímavý vypravěč, možná až příliš. (Nejen) slavný psycholog ovšem nyní problém s kvalitou práce, kterou zaštítil. A jak to vše souvisí s Afghánistánem? Ariely je jednou z čelních světových postav behaviorální psychologie. Proto také zapůsobilo poněkud explozivním dojmem, když jej webová stránka Datacolada v srpnu 2021 obvinila z vědeckého podvodu. Ironií osudu jde o poměrně známý pokus, který studoval ochotu lidí lhát o tom, kolik má jejich auto skutečně najeto kilometrů. Ariely a jeho kolegové dospěli v tomto pokusu k závěru, že jsou-li lidé požádáni o slib upřímnosti hned na začátku formuláře, lžou méně, než když je příslušná kolonka přesunuta až na jeho konec. Jenže jejich výsledky se dalším vědcům nezdařilo zopakovat a autoři Datacolady tvrdí, že je to tím, že samotná měření byla „cinknutá“. Dokládají to podezřelým statistickým profilem nasbíraných údajů (například rozložení ujetých kilometrů neodpovídá tomu, jak se řidiči v reálném světě chovají), tak i anomáliemi v tabulkách – nezvyklými změnami použitých druhů písma počínaje a neočekávanými, extrémně těsnými korelacemi mezi určitými údaji konče. Jinými slovy, vypadá to, že článek o lidském lhaní je sám vylhaný, a že podklady, na kterých je založen, byly upraveny nebo úplně vymyšleny tak, aby to „pěkně vyšlo“. Statistické anomálie objevené Datacoladou skutečně smrdí až do nebes. Sám Ariely se je ani nesnaží nějak vysvětlit a tvrdí, že vadná data mu dodala pojišťovna a on se zkrátka spolehl na jejich integritu; je to jedno z možných vysvětlení, jenže jiný jeho kolega upozorňuje, že poslední zásahy v datových souborech provedl právě Ariely. Je dost možné, že podobnému nepříliš přátelskému zkoumání teď budou podrobeny i jiné články, na nichž se Dan Ariely podílel. Proč opakované pokusy selhávají? Kdyby byla tato situace ojedinělá, asi by se o ní nevyplatilo psát článek, jenže jde jen o specifický případ daleko většího, přímo globálního jevu, kterému se říká replikační krize. Na to, že jde o problém, který ohrožuje samotné kořeny důvěryhodnosti některých oborů, se o něm na veřejnosti mluví poměrně málo. Podstatou replikační krize je to, že mnoho výsledků vědeckých studií, které byly uznány za platné, publikovány v prestižních časopisech a na které navazuje další práce dalších lidí, se při opakování pokusu nedaří ověřit. Prostě to, co původní autoři naměřili a považovali za prokázané, další tým neuvidí a nenaměří. A přitom nejde jen o „nejměkčí“ obory typu psychologie a sociologie. Svoji replikační krizi má i medicína, včetně tak kritických oborů, jako je studium rakoviny. Nedá-li se nějaká studie replikovat, znamená to, že jsme kolektivně spoléhali na něco, co nejspíš vůbec není pravda. Přitom v některých zemích se na základě výsledků takových studií zřizovaly úřady a měnily zákony. Bývalý stanfordský behavioralista s roztomile anglicko-rusínským jménem Jason Hreha věnoval loni dlouhý a místy trochu jízlivý článek právě tématu replikační krize v behaviorální ekonomii, kteroužto diagnostikuje jako de facto mrtvou a zabitou právě nemožností replikovat své nejdůležitější teoretické pilíře. Co k tak bídným výsledkům vede? Proč opakované pokusy selhávají? Příčin bohužel může být mnoho. Úmyslných podvodů, na jaký to vypadá v Arielyho případě, není zase až tolik, ale hodně paseky se dá natropit i špatným použitím matematických nástrojů, odfláknutím všelijaké nevděčné drobné práce (neumytá zkumavka, kontaminace vzorků), zanedbáním úvah o alternativních vysvětleních jevu atd. Překvapivě destruktivní může být i to, že studie, která „nevyšla“, se založí do šuplíku s nepovedenými projekty a zbytek světa se o ní nedozví. Abychom použili trochu ujeté přirovnání: nikdo nechce publikovat články o tom, že vařením švestek zlato nevzniká. Jenže pokud pak jednomu člověku z tisíce do těch povidel omylem spadne zlatá náušnice, může být výsledkem článek pojednávající o pravém opaku, protože těch 999 jeho kolegů, kteří ve svých švestkách žádné zlato nenašli, o svých zkušenostech raději pomlčelo. (Toto je ale aspoň řešitelné tím, že se plánované studie registrují dopředu a autoři se zavážou vydat jejich výsledek i v případě, že je „zklamal“.) Hluboká hniloba v akademické sféře Americký spisovatel Mark Twain je u nás známý hlavně jako autor knih o Tomu Sawyerovi a Huckleberrym Finnovi. Za naprosto úžasný ale považuji jeden jeho citát, který se na situaci kolem replikační krize velmi dobře hodí: „Do problémů tě nedostane to, co nevíš, ale to, co víš s jistotou – jenomže to není pravda.“ Teď se konečně dostaneme k tomu Afghánistánu, o kterém jsem se zmiňoval na začátku celého článku. Vojenství je zrovna oblast, která replikační krizí zase tolik netrpí. Kdyby někdo vyráběl bomby a pušky, které by na reálném bojišti nevybuchovaly a nestřílely, velice rychle by přišel o zákazníky; buď by utekli ke konkurenci, nebo by prostě přestali existovat. A západní armády také skutečně v boji nad Tálibánem triumfovaly, kdykoliv k němu došlo. Tam byla převaha vědy nad nevěděním zjevná. Jenže celé to budování nového státu pod Hindúkušem, reconstruction, to už nebylo vojenství. To řídili různí civilní odborníci, z nichž mnozí si za jméno psali PhD. a měli za sebou ty nejlepší vysoké školy vyspělého světa. Nepochybně přitom používali poznatky, se kterými se při svém studiu seznámili a které odpovídají současnému stavu poznání v sociologii, politologii, antropologii, různých etnických studiích atd. Všechny ty instituce byly stavěny na základě nějakých teoretických zdůvodnění, proč jsou k fungování nového Afghánistánu potřeba. Extra pikantním případem takového odborníka je právě uprchlý prezident Ašraf Ghání, vysokoškolský profesor, který získal své PhD. na Kolumbijské univerzitě a mimo jiné je autorem knihy o tom, jak rekonstruovat rozpadlé státy (Fixing Failed States, 2009, Oxford University Press). Ani není drahá, za pouhých deset dolarů si můžete počíst, jak se to dělá. Bohužel ten samý Ašraf Ghání, PhD., teď musel utéci ze své země před tlupou negramotů, kteří nejspíš knihu v životě nedrželi v ruce, ale přesto dokázali během pár dnů zbořit režim, který „naši“ PhD. dávali dohromady dvacet let. Co to? Nečekali bychom od Tálibánu, že vyrobí lepší zbraně nebo třeba počítače než vyspělý svět. Jak to, že měl úspěch zrovna v tomto? Napadá mě možná odpověď: replikační krize je příznakem skutečně hluboké hniloby v akademické sféře a ti naši PhD., od prezidenta Gháního až po posledního amerického úředníka v Kábulu, se při snaze vybudovat nový Afghánistán opírali o teorie a poznatky, které ve skutečnosti neplatí. Přesně podle toho, co říkal Mark Twain, je do problémů dostalo to, co věděli s jistotou, jenomže to nebyla pravda. Kdežto Tálibán věřil jenom koránu – a na islámském právu se rozhodně funkční stát vybudovat dá, i když zaostalý a krutý; je to takříkajíc prakticky osvědčený model už od dob Mohameda, který s jeho pomocí ovládl celou Arábii. Nevím, jestli mám v tomto pravdu, ale „selhavší studie“ jménem demokratický Afghánistán stála tolik peněz, času a krve, že se ji nejspíš nikdo ani replikovat nepokusí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-08 07:51:16

Edward Snowden: Kdybych někdy vypadl z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil

Když se oba reportéři německého časopisu Der Spiegel měli setkat v Moskvě s Edwardem Snowdenem, připomínalo jim to opravdové setkání tajných agentů. Museli pronajmout apartmá v luxusním moskevském hotelu, jeho číslo zašifrovaně poslat na udané číslo mobilu. Poté dostali čas setkání, a nakonec se s Edwardem Snowdenem, který už žije šestým rokem v ruském exilu, potkali. Důvod byl jednoduchý: Edward Snowden vydal knihu, ve které popisuje svůj příběh. A tak bylo třeba ji trochu promovat. Podobné rozhovory vyšly i v dalších světových médiích. Přinášíme výtah z rozhovoru pro Der Spiegel.   Pane Snowdene, vždy jste říkal, že nejste historická osobnost a teď najednou sepíšete knihu, která má 432 stran a je o vás. Proč? Protože je důležitější než kdy jindy, aby se veřejnost dozvěděla o systémech masového dohledu a manipulace. A já nemohu popsat, jak tyto systémy vznikly, aniž bych vysvětlil moji roli – pomáhal jsem tyto systémy vybudovat.   Nebylo by to stejně důležité před čtyřmi nebo šesti lety? Před čtyřmi lety byl prezidentem Barack Obama. Před čtyřmi lety nikdo nemluvil o Borisi Johnsonovi. A Alternativa pro Německo byla jen vtipem. Podívejte se na rostoucí rozdělení společnosti na celém světě a na vlnu autoritářství, která se přelévá přes mnoho zemí. Všude pochopili politici a podnikatelé, že mohou využívat technologie, které mohou svět ovlivňovat na nové úrovni. Na naše systémy se útočí.   Jaké systémy? Politický systém, právní systém, sociální systém. Věříme, že problém je vyřešen, když se zbavíme lidí, které nemáme rádi. Říkáme: To je zkrátka Donald Trump. A Boris Johnson. A zase ti Rusové. Ale Trump není problém. Je produktem systému.   Systémová chyba? Ano, a proto jsem tu knihu napsal.   Píšete, že chcete dát zprávu o celé pravdě. Co byla největší lež, kterou o vás šířili? Bože, byly jich milióny. Ta největší byla…   … že jste ruský špión? To ne, spíše že to byl můj plán skončit v Rusku. Dokonce i NSA uznává, že Rusko nebylo vlastně můj cíl. Ale ta lež už žije svým životem, protože je taková srozumitelná. Je to část typického válečného tažení, které je právě teď aktuální. Fakta nehrají žádnou roli. To, co víš, je méně důležité, než co cítíš. Je to zničující pro demokracii. Stále méně často jsme schopni se na věcech domluvit. Když už nemůžeme uznat, co se stalo, jak můžeme potom diskutovat o tom, proč se to stalo.   Co bylo vaší motivací, že jste se ponořil do světa špionáže? To zní tak významně. Viděl jsem tehdy jen neomezené možnosti, protože americká vláda po útocích v roce 2001, kolem sebe házela milióny dolarů, jen aby zaměstnala kohokoliv, který měl technické schopnosti a bezpečnostní prověrku. Měl jsem obojí. Byl jsem téměř ještě dítě a najednou jsem seděl v hlavním štábu CIA a měl odpovědnost za celou síť v prostoru Washingtonu. Úplně bláznivé. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Nebylo to ale také fascinující mít možnost státem dotovaným hackingem vstupovat do téměř každého života? Na začátku jsem ještě nevěděl nic o masovém sledování, protože jsem nejdříve pracoval pro CIA, která rozvědku provádí především přes lidské zdroje. Když jsem pak byl přeložen k NSA a na mém posledním místě měl s masovým sledováním přímo co do činění, byl tam jeden kolega, který mne měl zaučovat. Občas se otočil na své kancelářské židli a ukázal mi fotografii nahé ženy sledované osoby a řekl: To máš jako bonus!   Byl to pro vás ten bod obratu? Ne, byl to proces trvající několik let. Na mém posledním místě jsem byl zařazen jako analytik infrastruktury. NSA má zásadně dva druhy analytiků při masovém sledování. Jednak jsou to personiální analytici, kteří sledují Facebook určitých lidí, jejich chaty a zprávy. Analytici infrastruktury se naproti tomu používají k hackingu. Pokoušeli jsme se zjistit, co by nám mohli někteří udělat, aniž bychom znali jména nebo čísla. Nepozoruješ lidi, nýbrž přístroje.   Například veřejně dostupné computery? Ano. Sledovali jsme například jeden počítač v knihovně a zapojili jsme jeho kameru, abychom viděli jeho uživatele. To jsme zaznamenali a uložili pro případ, že by to mohlo být později zajímavé. Náhodou jsem narazil na záznam jednoho inženýra v jihovýchodní Asii. Žádal o přijetí na jednu univerzitu, která byla podezřelá, že se podílí na nukleárním programu nebo nějakém kybernetickém útoku. Už si přesně nevzpomínám, protože nějaké vysvětlení vždycky existovalo. A tomu muži sedělo na klíně jeho dítě a zcela nevinně si hrálo na klávesnici počítače.   Byl to ten moment, který se dotkl vašeho svědomí? Uvědomil jsem si, že používám nástroje k masovému sledování. Najednou vidíš osobu, která se na tebe z obrazovky dívá, ale přirozeně to neví. A tak najednou pochopíš: Zatímco lidé čtou, my čteme lidi. Tyto systémy se rozvinuly do takové šířky, aniž by o tom kdokoliv věděl. Trvalo to dlouho, než zvítězila moje skepse. Když to ale bylo už tak daleko, stále častěji jsem hledal rozpory v tom, co můj zaměstnavatel říká a tím, co dělá.   Jednu dobu jste byl také nemocný a trpěl jste depresemi. Měl jste někdy myšlenky na sebevraždu? Ne! A to je důležité do protokolu. Mám filozoficky zdůvodněný odpor proti myšlence sebezničení. Pokud někdy vypadnu z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil.   Když jste začal shromažďovat informace, které byly později známé jako „Snowden Files“, pracoval jste na Havaji pro Kancelář k rozšiřování informací. To zní jako vtip. Byl jsem jediný zaměstnanec této kanceláře. Dostal jsem se tam náhodou. Po mojí nemoci jsem se pokoušel všechno brát tak trochu na lehkou váhu, moje vztahy znovu vybudovat, všechno uvést do pořádku. Seděl jsem na místě, které mi dovolovalo v rámci NSA mít přístup k téměř všem informacím. Ostatní kolegové, kteří v těchto prostorách pracovali, znali moje zkušenosti systémového administrátora a inženýra. A říkali mi: „Ty nám můžeš pomoci!“. A tak jsem měl neuvěřitelný přístup k datům.   Ta kancelář byla v podzemí, je to správně? Ano. Středem ostrova Oahu probíhá dlouhá cesta. A je tam takové malé parkoviště před velkou leteckou základnou, což je skryté zařízení NSA. Z toho parkoviště se jde tunelem do hory, na které rostou ananasy.   Jak jste ta data z komplexu propašoval? Nechci mluvit o detailech, protože je možné, že někdy budu stát před soudem. Ne že by to hrálo nějakou roli, protože pokud budu stát před soudem, strávím dlouhou část mého života ve vězení.   V knize píšete, že jste paměťové karty pašoval v dětské hračce, kouzelné krychličce. Nesloužila ani tak k pašování, jako spíše k odlákání pozornosti. Daroval jsem ji v kanceláři téměř každému, strážci mne viděli přicházet a odcházet s touto hračkou. A když jsem odcházel z tunelu s pašovanými daty, nudícímu se strážci jsem tuto krychličku hodil a on mi řekl:Takovou jsem měl také jako dítě, ale nikdy jsem to nedokázal vyřešit .   Pronášel jste také paměťové karty v ústech.  Když to děláš poprvé, jdeš dolů tou chodbou a snažíš se, aby ses netřásl. Pak ale časem pochopíš, že to funguje, protože detektory kovu nemohou paměťovou kartu zjistit. Je na ní méně kovu než v nýtech tvých džín.   Jak se vyrovnáváte s výtkou, že jste zrádce? Je nutné být přesvědčený, že to, co děláš, slouží dobrému účelu. Nestačí jen v něco věřit, když chceš věci změnit. Musíš být také schopen jít na riziko.   Počítáte někdy s tím, že byste se mohl vrátit do USA? Zdá se to být pravděpodobnější, že bych se mohl jednoho dnes vrátit. Už nejsou tak často slyšet ty výtky, které byly ještě v roce 2013 proti mně vzneseny. Například že jsem poškodil národní bezpečnost. Současně se ukazuje, jaký význam měla moje odhalení pro veřejnost.   Popisujete váš příjezd do Moskvy jako nějakou procházku. Odmítl jste spolupracovat s ruskou tajnou službou a nechali vás jít. To pro nás nezní moc pravděpodobně. Moje vysvětlení pro to, že mne ruská vláda nepověsila za nohy hlavou dolů a netýrala mne elektrickými šoky, aby ze mne dostala všechna tajemství je, že se na nás díval celý svět. A oni jednoduše nevěděli, jak s tím mají zacházet. A tak si myslím, že si řekli: Počkáme.   Západ pravidelně prohlašuje Rusko za největšího bídáka s digitální oblasti. Má pravdu? Rusko je zodpovědné za mnoho odsouzeníhodných aktivit po celém světě. Manipulovali volby? Téměř s jistotou. Manipulovaly USA volby? Přirozeně. Dělají to už desetiletí. Každá země, která je větší než Island, se pokouší do rozhodujících voleb zasahovat a všichni to budou zapírat, protože takhle to tajné služby dělají.   Je internet zničený? Ne, funguje velmi, možná velmi dobře, ale pro špatné lidi.   Je to možné reformovat? Jaká je dnešní situace? Máme Facebook, Google, obrovská datová centra po celém světě, které počítače dálkově ovládají. Ptáte se na cestu Googlu, a ten vám pošle odpověď. Dnes jsou ale koncová zařízení mnohem výkonnější, než byla kdykoliv předtím. Vyhledávání v internetu by se mohlo koncipovat tak, že byste nebyli odkázáni na cloudové služby. Proč musí Google vědět, kam chcete jít?   Ale lidé jsou, zdá se, s tím, že používají Google a Facebook, docela spokojeni. Podívejte se na ten mobil, který tady leží na stole. Víte co dělá, zatímco je jeho displej tmavý?   Ve skutečnosti ne. S určitou autoritou vám mohu říci, že za minutu stokrát a možná tisíckrát komunikuje. Kontaktuje webové reklamní agentury, analyzuje vaše chování, vypočítává, kde se nacházíte. To všechno se děje neviditelně. Kdybyste měli možnost kliknout na ikonu, a všechny tyto skryté funkce zastavit. Udělali byste to?   Jistě. Ale v současnosti to není možné. Dnes se nám říká: Stiskni tlačítko Souhlasím a tvůj život bude šťastnější. A pokud nikdo nevytvoří alternativu, tak to zpropadeně udělám já. Musíme zviditelnit, jak jsme na každém kroku sledováni. {/mprestriction}  Vybral a přeložil Miroslav Pavel. Edward Snowden (* 21. 6. 1983) je bývalý systémový administrátor, který pracoval pro CIA a americkou národní bezpečnoství agenturu NSA. V červnu 2013 se v Hongkongu sešel s novinářem Glennem Greenwaldem, který psal pro americké vydání britského listu The Guardian a předal mu informace o do té chvíle před veřejností utajovaném celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany bezpečnostních služeb USA. V srpnu téhož roku obdržel v Rusku status uprchlíka, nejprve na jeden rok. Nyní tam žije již šestým rokem a hledá zatím neúspěšně azyl v mnoha zemích světa. V USA mu hrozí trestní stíhání.

Čas načtení: 2019-07-14 08:12:26

Roman Musil: V Plzni připravujeme první novostavbu muzea výtvarného umění v novodobých českých dějinách

Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším muzeím výtvarného umění nejen ve svém regionu, ale i v celé České republice. Její sbírky zahrnují díla od středověku až po současnost a mezi její klíčové kolekce patří české umění 19. až první poloviny 20. století, s mimořádně kvalitní a početnou sbírkou českého kubismu. Krajská galerie v Plzni byla ustanovena 7. června 1953 a od 1. ledna následujícího roku začala oficiálně plnit svoji roli.      Můžete se úvodem našeho rozhovoru – vím, že nelze vyjmenovat vše – pochlubit alespoň některými klíčovými díly, které máte ve svých sbírkách? Západočeská galerie spravuje řadu vynikajících děl, které patří do zlatého fondu českého výtvarného umění. Z těch absolutně klíčových bych zmínil alespoň tři: triptych Jana Preislera Jaro z roku 1900, které je považováno za vrcholné dílo českého umění přelomu 19. a 20. století a Jiří Kotalík jej velmi chtěl získat od tehdejšího ředitele naší galerie Oldřicha Kuby do sbírek Národní galerie v Praze, Bohuslava Kubišty Vzkříšení Lazara, 1911–1912, vrcholné dílo českého raného kubismu a Otto Gutfreunda Úzkost, 1912, jež je považována za první kubistickou sochu v Evropě. Výčet těchto děl je ale pouze nepatrným zlomkem z našeho mimořádně kvalitního sbírkového fondu, který má kolem 10 000 položek. Mohu říci, že máme zastoupeny téměř všechny důležité české autory od romantismu až po českou modernu. V posledních letech se ale programově snažíme rozšiřovat stávající fond nejen o díla ve zmíněném časovém období, ale také o tvorbu autorů po roce 1945. V rámci poslední nákupní komise jsme například získali díla Jiřího Trnky, Jiřího Johna, Adrieny Šimotové nebo Milana Maura.   Plzeň, ale i západočeský region měl štěstí na celou řadu osobností v oblasti výtvarné kultury, které přesáhly hranice kraje i České republiky. Máte i jejich díla ve svých sbírkách? Ano, to je pravda, mezi takové autory můžeme směle zařadit například Gottfrieda Lindauera, který se proslavil po roce 1874 na Novém Zélandu svými jedinečnými portréty potetovaných maorských náčelníků, jejich žen i žánrovými obrazy maorské komunity. V roce 2015, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, jsme tomuto umělci uspořádali v naší galerii velkou výstavu ve spolupráci s Auckland Art Gallery z Nového Zélandu, která vzbudila zaslouženou senzaci a patřila mezi naše nejúspěšnější projekty v dosavadní historii instituce. Dále musíme zmínit Ladislava Sutnara, jednu z nejvýznamnějších postav světového designu, uznávaného typografa, grafického designéra, malíře a vůbec avantgardního umělce, který těsně před válkou odešel do USA a zde působil až do konce svého života v roce 1976. A konečně ikona českého loutkového a animovaného filmu, ilustrátor a malíř Jiří Trnka, který svým dílem okouzlil celý svět. Ti všichni pocházeli z Plzně. Ve sbírkách máme bohužel zastoupeného pouze Jiřího Trnku. Ale jakmile postavíme novou budovu Západočeské galerie, máme přislíbenou dlouhodobou zápůjčku děl Ladislava Sutnara s motivy jeho proslulých Venuší. Pokud jde o Gottfrieda Lindauera, jeho dílo je zastoupené několika ukázkami z doby jeho plzeňského působení v Západočeském muzeu.   Proč nepředstavíte to nejlepší ze sbírek veřejnosti? V čem je problém? V tom, že z prostorových důvodů nemáme kde vytvořit stálou expozici. Galerie má sice dvě výstavní síně v krásných historických objektech, větší výstavní síň přestavěnou z původní středověké masné tržnice, dnes označovanou jako Masné krámy, a menší výstavní síň takzvanou „Třináctku“ v objektu, který má rovněž středověkou minulost. V obou je ale prostor pouze na krátkodobé výstavní projekty. O mnoho lépe to není ani s prostory pro doprovodné programy a vůbec s celkovým zázemím galerie pro veřejnost. Takže řada vynikajících děl, která se ukrývají v našich depozitářích, jsou k vidění jen příležitostně. A to je samozřejmě škoda. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Snahy o výstavbu nové galerie, kde by byla i stálá expozice, už tu ale několikrát byly?  Západočeská galerie od svého vzniku provizorně sídlila v prostorách Západočeského muzea. Proto bylo od počátku snahou prvního ředitele Oldřicha Kuby iniciovat stavbu její samostatné budovy. První pokusy spadají už do konce roku 1953, kdy Kuba jednal s tehdejším ministrem kultury Václavem Kopeckým, který mu uložil za úkol vytvořit s podporou Krajského národního výboru investiční záměr pro stavbu galerie. Přípravné práce na tomto projektu pokračovaly i v následujících letech, ale nakonec z toho bohužel sešlo, stejně jako z několika dalších pokusů, které v této věci neustále inicioval velmi agilní Kuba.    V současné době je ale situace pro výstavbu nové galerie daleko příznivější?  V polovině roku 2017 byl na zastupitelstvu Plzeňského kraje a na zastupitelstvu města Plzně schválen návrh Memoranda o spolupráci mezi Ministerstvem kultury ČR, Plzeňským krajem a Statutárním městem Plzní při realizaci výstavby nové budovy Západočeské galerie v Plzni. Ministerstvo se přitom zavázalo, že za konkrétně stanovených podmínek podpoří tento projekt až do výše 60 procent finančních nákladů. V současné době jsme podali žádost na MK ČR o investiční dotaci z programu Podpora rozvoje a obnovy materiálně technické základny regionálních kulturních zařízení, církví a náboženských společností. Tento závažný krok je novou nadějí pro to, abychom získali potřebné finanční prostředky a nová budova se konečně postavila.    Pokud se toto podaří, bude se jednat o něco výjimečného? Určitě ano. Bude to vůbec první novostavba muzea výtvarného umění, která by vznikla na území České republiky. Něco takového se nepovedlo v novodobých českých dějinách, ani za bývalého Československa, ba dokonce ani za Rakouska-Uherska.   Kdo je autorem projektu?  Autory vítězného návrhu jsou brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, kteří patří v současné době k nejoceňovanějším ve své profesi. Stačí se podívat na jejich heslo do Wikipedie. V českém prostředí dlouhodobě přetrvával trend situovat galerie do historických budov, které ale vznikly pro úplně jiné účely. Typickým příkladem je Národní galerie v Praze, kde jsou sbírky se stálými expozicemi rozmístěny po celém městě, a to v bývalých prostorách středověkých klášterů, barokních a empírových paláců či v industriálním objektu. Novostavba určená pro využití sbírkotvorné instituce u nás ale není. Novostavba naší galerie by byla proto první vlaštovkou.    Nový objekt nebude ale asi pouhým prostorem pro stálou expozici? Z institucionálního hlediska je naprosto klíčové, aby objekt poskytnul zázemí pro všechny důležité provozy muzea umění 21. století. Kromě prostor pro stálé expozice a příležitostné výstavy získá Západočeská galerie v nové budově rovněž prostory pro centrální depozitář, restaurátorský ateliér, konzervátorské dílny, audiovizuální sál, knihovnu, knihkupectví, výtvarný ateliér pro pořádání edukačních programů, kavárnu a administrativní zázemí. Bude to multifunkční kulturní centrum pro vzdělávací aktivity i pro trávení volného času.    Mohl byste připomenout některé aktivity, ať už výstavy, kulturní počiny nebo výzkumné úkoly, které Západočeská galerie v posledních letech realizovala a které přesáhly svým významem hranice kraje? Západočeská galerie v Plzni obdržela v roce 2012 od Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jež je odborným a poradním orgánem vlády ČR, jako jediná krajská galerie v ČR status výzkumné organizace, což koresponduje s našimi odbornými aktivitami zejména na poli velkých badatelských výstavních a publikačních projektů. Rád bych zde v této souvislosti zmínil například projekty, jako Gabriel von Max, Orbis pictus Františka Kupky. Od symbolismu k reportáži, Rytmy+pohyb+světlo. Impulsy futurismu v českém umění, Mnichov, zářící metropole umění 1870–1918, již zmíněného Gottfrieda Lindauera nebo Z akademie do přírody. Podoby krajinomalby ve střední Evropě. Většina těchto projektů vznikla v mezinárodní spolupráci.Ten poslední jsme například připravili se Slovenskou Národní galerií, kde byla zmíněná výstava také v letošním roce úspěšně reprízována a v této spolupráci bychom i nadále rádi pokračovali.   Za vašeho působení vznikla v galerii samostatná sbírka architektury, které se do té doby nikdo nevěnoval. Důkazem toho byla i nedávná výstava „Pracovna republiky“. Jednalo se o vůbec první kompletní zpracování architektury Plzně meziválečného období. Sbírka architektury vznikla v roce 2009 a úzce souvisí s Petrem Domanickým, kterému jsem tehdy nabídl v galerii místo kurátora a možnost tuto sbírku fakticky vybudovat a vést ji. Od té doby pravidelně zařazujeme do naší výstavní dramaturgie výstavy věnované architektuře v Plzni a v západních Čechách a stejně tak se architektura stala nedílnou součástí i našeho akvizičního programu. V době, kdy jsme získali do správy jeden z nejzajímavějších objektů od Adolfa Loose a Heinricha Kulky v Plzni na Klatovské 110 a v současné době realizujeme už další fázi jeho rekonstrukce, plánujeme zde situovat Centrum pro výzkum architektury se zaměřením na zdejší region.    Závěrem bych se chtěl zeptat na Ladislava Sutnara… Tento světově uznávaný umělec, plzeňský rodák, který se postupně „navrátil“ do Plzně, tu dnes má nejen svoji Fakultu designu a umění na Západočeské univerzitě, ale také galerii, nadaci, čestný hrob a ke všemu je v Plzni i jeho sbírka obrazů Venuší, knih, designu porcelánu, skla a jeho největší evropský archiv. Když mě oslovil Josef Mištera, iniciátor a organizátor Sutnarova návratu do Plzně, děkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara s otázkou, jestli by nebylo možné v budoucí nové budově galerie nastálo vystavit kolekci Venuší, ani na okamžik jsem neváhal. Sutnar patří bezesporu mezi nejvýznamnější umělce narozené v Plzni, kteří, stejně jako jiní dva, již vzpomínaní plzeňští rodáci Gottfried Lindauer a Jiří Trnka, se výrazně prosadili v zahraničí. Unikátní kolekce pětadvaceti Venuší pochází ze sbírky umělcova syna Radoslava, který se ji rozhodl darovat „Sutnarově“ fakultě. Sutnar se tímto tématem zabýval od konce 50. let až do své smrti v roce 1976 a bylo zřejmé, že právě Venuše představují velmi důležitou kapitolu jeho uměleckého a tvůrčího života, byť dlouhou dobu nedoceňovanou. Jejich charakteristická geometrizující forma a pop-artová barevnost vyjadřují moderní životní postoje a nálady americké společnosti po polovině 20. století. Ostatně právě tehdy se mimo jiných stýkal také s Andy Warholem, jedním z předních představitelů pop-artu, a Philipem Pearlsteinem, malířem expresionistických aktů. V dnešní době mají tyto Sutnarovy práce mimořádnou hodnotu a Západočeská galerie by byla jedinou institucí v České republice, ale i v Evropě, která by je mohla trvale představovat veřejnosti. Bude-li postavena nová budova Západočeské galerie v Plzni, poskytneme bezesporu zázemí i pro tohoto autora světového významu. V horní části budovy chceme vybudovat jakýsi Sutnarův kabinet, kde bychom jeho obrazy Venuší trvale vystavili, ale zřejmě i další doklady jeho designového umění, např. knihy, které upravoval, hračky, sklo a porcelán.   {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.    Roman Musil (*1964) je historik umění, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Byl kurátorem Národní galerie v Praze (1990–1997), kde měl na starosti sbírky umění 19. století. Od roku 1998 až do jmenování ředitelem galerie v Plzni v roce 2007 pracoval na Ministerstvu kultury ČR. Je považován za předního znalce umění 19. a počátku 20. století. Z tohoto období má Západočeská galerie jednu z nejcennějších sbírek u nás.  

Čas načtení: 2024-02-28 16:46:00

Huawei rozvíjí inteligenci, operátoři vstupují do prvního roku komerčního provozu 5.5G

Barcelona (Španělsko) 28. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - V rámci veletrhu MWC Barcelona 2024 přivítala společnost Huawei řadu globálních operátorů, průmyslových partnerů a významných osobností z oboru na své prezentaci s názvem "Advance Intelligence" (Pokroky inteligence), kde proběhla diskuse na téma budoucí synergie mezi sítí, cloudem a inteligencí. Cílem společnosti je podpořit inteligentní digitální transformaci všech odvětví, vybudovat prosperující průmyslový ekosystém, urychlit pozitivní obchodní cyklus 5G a připravit se na nadcházející éru 5.5G.Stánek společnosti Huawei v hale 1 byl koncipován jako ukázka, jak by mohl vypadat inteligentní digitální svět s chytrým propojením všech věcí. Digitální infrastruktura budoucího inteligentního světa bude neodmyslitelnou součástí všech aspektů našeho života, průmyslu i společnosti. Tyto nové podnikatelské scénáře pro jednotlivce, domácnosti, podniky a vozidla však zároveň zvýší požadavky na možnosti sítí. Společnost Huawei v této souvislosti na veletrhu MWC Barcelona 2024 představila celou řadu produktů a řešení 5.5G, F5.5G a Net5.5G pro různé scénáře. Je připravena spolupracovat s globálními operátory a průmyslovými partnery na řešení výzev a příležitostí a stanout v čele inteligentního světa budoucnosti.Ke konci roku 2023 bylo na celém světě spuštěno více než 300 komerčních sítí 5G, které slouží více než 1,6 miliardám uživatelů. Vývoj 5G je nyní v plném proudu, přičemž tempo růstu celosvětového počtu uživatelů sítí 5G dosáhlo za stejné období sedminásobku tempa růstu uživatelů sítí 4G. Operátoři využívající řešení Huawei se přitom v testu uživatelských zkušeností se sítí, který prováděla renomovaná organizace v roce 2023 v klíčových městech Německa, Rakouska a Nizozemska, umístili na prvních místech. Společnost Huawei současně spolupracuje s předními světovými operátory a průmyslovými partnery na hledání inovativních řešení, která by splňovala vyšší požadavky nových aplikací a scénářů 5.5G. Společně tak podpořili ověřování technologie 5.5G a zavádění sítí, čímž pomohli rozšířit rodící se trh 5.5G.Společnost Huawei již pomohla operátorům zahájit komerční ověřování a testování 5.5G ve více než 20 městech po celém světě. Na Blízkém východě bylo ohledně rozvoje 5.5G dosaženo všeobecného konsenzu, přičemž všech šest členů Rady pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) dokončilo ověřování 5.5G s rychlostí 10 Gb/s a inkubaci nových služeb, jako je RedCap a pasivní IoT (internet věcí).Všichni tři hlavní operátoři pevninské Číny zahájili zavádění sítí 5.5G ve velkých městech s cílem vyzkoušet služby pro propojené uživatele, věci, vozidla, průmysl a domácnosti. Také v Hongkongu operátoři dokončili testování a ověřování rychlosti 5.5G 10 Gb/s v pásmu C a mmWave a začali poskytovat služby 5.5G FWA.V Evropě finští operátoři dokončili ověřování technologie 5.5G v komerčních sítích, přičemž dosáhli špičkové rychlosti vyšší než 10 Gb/s, a ověřili pasivní technologii IoT. V Německu pak operátoři působící v pásmu 6 GHz dosáhli špičkové rychlosti 12 Gb/s pomocí vícenosných technik.Společnost Huawei na veletrhu MWC rovněž představí první model telekomunikační základny v oboru. Tento model nabídne inteligentní aplikace založené na rolích a scénářích, které pomohou naplnit poptávku po agilním poskytování služeb, precizním zajištění uživatelských zkušeností a efektivitě provozu a údržby v různých oblastech. Operátorům zároveň pomůže zlepšit pozici zaměstnanců i spokojenost uživatelů a komplexně tak zvýšit produktivitu sítě.Během roku 2024 se očekává komerční spuštění sítí 5.5G, přičemž společnost Huawei již potvrdila svůj závazek spolupracovat s operátory po celém světě na zkoumání vývoje na 5.5G. Cílem společnosti je pomoci vybudovat všudypřítomné sítě, které budou efektivní, kooperativní, ekologické, stabilní a inteligentní, čímž umožní operátorům nabízet nadstandardní zkušenosti. Oborová spolupráce zároveň posune inteligentní digitální transformaci na hlubší úroveň a urychlí naše směřování k inteligentnímu světu.Podniková divize společnosti Huawei představí nová inteligentní digitální řešení pro 10 průmyslových odvětví a řadu stěžejních produktů pod společným titulem "Leading Infrastructure to Accelerate Industrial Intelligence" (Špičková infrastruktura pro akceleraci průmyslové inteligence). Společnost již netrpělivě očekává navázání spolupráce se svými zákazníky a partnery z celého světa s cílem prozkoumat společně inovace a postupy na poli inteligentní digitální transformace. Zároveň je společnost Huawei připravena stát se nejspolehlivějším partnerem pro digitální transformaci ve všech odvětvích.Divize zařízení společnosti Huawei v rámci veletrhu představí řadu luxusních, módních a technologicky vyspělých vlajkových produktů. Její stánek je rozdělen do zážitkových zón podle scénářů, jako např "Fashion Forward" (Svět trendů), "Creation of Beauty" (Stvoření krásy) či "Fitness & Health" (Kondice a zdraví), které se zaměří na to, jak nástroje společnosti Huawei vnášejí do každodenního života moderní technologie a zdokonalují zkušenosti v rámci různých scénářů. Tým zařízení Huawei pokračuje i v roce 2024 v investicích do technologických inovací a je odhodlán přinášet další průlomy pro naplněný a unikátní životní styl každého globálního spotřebitele.Veletrh MWC Barcelona 2024 se koná od 26. do 29. února ve španělské Barceloně. Společnost Huawei zde po celou dobu prezentuje své produkty a řešení na stánku 1H50 v hale Fira Gran Via 1.S výhledem na komerční spuštění sítí 5.5G v roce 2024 spolupracuje Huawei s operátory a partnery po celém světě na fascinujících inovacích v oblasti sítí, cloudu a inteligence. Společně se zasadíme o rozvoj podnikání v oblasti 5G a vybudujeme prosperující průmyslový ekosystém pro dosažení nové éry inteligentní digitální transformace. Další informace naleznete na https://carrier.huawei.com/en/events/mwc2024 .Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2347274/Huawei_booth_MWC_Barcelona_2024.jpg KONTAKT: Tao Ling, 020-18520121896, taoling1@huawei.com PROTEXT 

Čas načtení: 2024-02-28 17:17:00

Huawei představuje tři inovativní plně optické produkty pro nastartování komerčního využití F5.5G

Barcelona (Španělsko) 28. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Během veletrhu MWC24 v Barceloně uvedl prezident divize Huawei Optical Business Product Line Bob Chen na slavnostním představení produktů a řešení "Huawei Product and Solution Launch" první produkt OTN orientovaný na stejnosměrný proud OptiX OSN 9800 K36, první inteligentní OLT produkt na trhu OptiXaccess MA5800T a první FTTR+X produkt iFTTR OptiXstar F50 pro ultraširokopásmové páteřní sítě, 10G přístup a plně optické systémy inteligentních domácností. Tyto tři inovativní produkty pomáhají operátorům vybudovat plně optickou cílovou síť F5.5G a urychlit vývoj ultraširokého pásma 10G, čímž společně umožňují komerční využití F5.5G.V listopadu 2023 vydal Evropský institut pro normalizaci v telekomunikacích (ETSI) definici pokročilé generace F5G. Společnost Huawei nyní spolupracuje s předními operátory po celém světě na realizaci inovací a praxe F5.5G, přičemž klíčové technologie a produkty F5.5G včetně Wi-Fi 7, 50G PON, 400G, 800G páteřních sítí a OXC jsou již běžně používány. Konektivita 10G je přitom základem pro rozšíření inteligentních aplikací. Řada zemí a regionů celého světa již vydala vlastní plány rozvoje 10G a zahájila výstavbu 10Giga City. K podpoře dalšího rozvoje F5.5G uvedl prezident divize Optical Business Product Line společnosti Huawei Bob Chen, že operátoři musí v rámci rozvoje ultraširokého pásma 10G vybudovat plně optickou cílovou síť F5.5G podporující klíčové prvky, označované jako „1+3+4". První číslice zastupuje 1 hlavní síťový cíl – 10 Gb/s ultraširokopásmové připojení, druhá 3 síťové funkce – všeobecně dostupné připojení 10 Gb/s, metropolitní sítě s omezením latence na 1 ms a páteřní sítě dosahující dostupnosti 99,9999 %; a konečně poslední číslice zastupuje architekturu 4 sítí, tedy páteřní síť využívající 400G, 800G OTN pro propojení datových center, metropolitní síť o100G pro CO a 50G PON v přístupových sítích pro domácnosti a podniky s 10 Gb/s do místností.V rámci podpory realizace cílové plně optické sítě F5.5G s architekturou „1+3+4" uvedla společnost Huawei na trh tři inovativní plně optické produkty.• Ultraširokopásmová páteřní síť: Společnost Huawei představuje OptiX OSN 9800 K36, první produkt OTN na trhu orientovaný na stejnosměrný proud. Charakterizují jej tři inovace. Za prvé poskytuje jednovlnnou rychlost 1,6 Tb/s, což je o 33 % více oproti druhé nejvyšší rychlosti 1,2 Tb/s. Současně snižuje náklady na jeden bit o 30 %. Za druhé disponuje inovativní ortogonální architekturou dual-3D, která zdvojnásobuje počet podporovaných slotů a poskytuje přepínací kapacitu více než 100 T v jednom subracku, díky čemuž se snadno vyrovnává s nápory zatížení. Za třetí, jeho vestavěná inteligentní jednotka umožňuje detekci na úrovni ms a inteligentní analýzu poruch v reálném čase, čímž zlepšuje dostupnost sítě.• Přístup 10G: Také první inteligentní OLT na trhu, MA5800T, přináší tři vylepšení. V první řadě dosahuje kapacita jednoho slotu zařízení 2 T, což je více než dvojnásobek oborového průměru, a může se dále vyvinout na 200G PON (Passive Optical Network). Kromě toho je kompatibilní se stávajícími sítěmi GPON a 10G PON. Za druhé tento produkt zavádí fyzickou izolaci služeb prostřednictvím inovativní architektury, která zajišťuje deterministickou latenci a jitter (kolísání) E2E pro prémiové služby. A za třetí, jeho integrovaná inteligentní výpočetní jednotka zlepšuje uživatelské zkušenosti ve všech aspektech.• Plně optická inteligentní domácnost: iFTTR F50, první produkt FTTR+X na trhu, podporuje kromě síťové konektivity i další funkce. Také tento produkt se vyznačuje třemi inovacemi. Za prvé, díky architektuře C-WAN a Wi-Fi 7 zvyšuje iFTTR F50 přístupovou rychlost na 3000 Mb/s. Za druhé pak díky přesné synchronizaci hodin zkracuje dobu předání roamingu na 10 ms a eliminuje ztrátu paketů. A konečně za třetí poskytuje jeho integrovaná úložná a výpočetní jednotka uživatelům až 8 TB úložného prostoru a funkci inteligentního vyhledávání v albech.Bob Chen, prezident Huawei Optical Business Product Line (produktové řady optických sítí) , konstatuje: "Rok 2024 představuje počátek komerčního využití F5.5G a pevné sítě čeká další vývojový skok. Na pozadí rozvoje ultraširokopásmového připojení 10G uvádí společnost Huawei na trh tři inovativní plně optické produkty: OTN produkt orientovaný na stejnosměrný proud OSN 9800 K36, inteligentní 10G OLT produkt MA5800T a FTTR+X produkt iFTTR OptiXstar F50 pomáhají operátorům budovat cílovou plně optickou síť F5.5G se základními funkcemi ve vzorci „1+3+4", neustále posouvat hranice svých služeb a budovat inteligentní svět."Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2347539/Image1.jpgKontakt: Qiuyu Peng, pengqiuyu1@huawei.com  PROTEXT 

Čas načtení: 2024-02-29 18:33:00

Řešení pro digitalizaci lékařských technologií od Huawei urychlují nástup inteligentní zdravotní péče

Barcelona (Španělsko) 29. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - V rámci veletrhu MWC 2024 v Barceloně společnost Huawei oficiálně představila řešení pro digitalizaci zdravotnické techniky (Medical Technology Digitalization Solution), které je součástí jejího úsilí o digitální a inteligentní modernizaci zdravotnictví.Viceprezident pro marketing a prodej ICT řešení společnosti Huawei (ICT Marketing & Solution Sales) David Shi uvedl: „V zájmu urychlení inteligentní modernizace zdravotnictví buduje společnost Huawei jakožto poskytovatel informačních a komunikačních technologií bezpečný a udržitelný digitální základ zdravotnického sektoru a pomáhá mu projít inteligentní transformací." Zdůraznil také, že cílem společnosti Huawei a jejích partnerů je podpořit klienty na cestě k úspěchu.Tisíce přečtených snímků v řádu sekund: Akcelerace digitální a inteligentní modernizace technologických služeb ve zdravotnictvíHlavním zaměřením řešení pro digitalizaci lékařských technologií je patologie a lékařské zobrazování. Toto řešení přináší tři konkurenční výhody: Inteligentní předběžné načítání SmartCache, které zvyšuje efektivitu čtení snímků a dosahuje nulové latence při načítání dat, dále kompresní algoritmus vyvinutý společností Huawei, který šetří 30 % úložného prostoru a 70 % fyzického prostoru, a synergii video-síť, která podporuje konzistentní vzdálenou diagnostiku pro podporu zavádění hierarchické diagnostiky a léčby.Toto řešení již bylo nasazeno v mnoha zdravotnických zařízeních po celém světě. Nemocnici Ruijin například pomohla společnost Huawei vybudovat digitální inteligentní oddělení patologie, které umožňuje současný přístup k více než 1000 patologickým řezům během jedné sekundy. Díky tomu se rychlost vyhledávání ve snímcích zvýšila 80krát. Zdravotnímu odboru okresu Lung-kang v Šen-čenu pomohla společnost Huawei vybudovat regionální platformu pro lékařské zobrazování. Ta podporuje propojení a sdílení medicínských obrazových dat mezi 12 nemocnicemi, přístup k obrazovým zprávám prostřednictvím jediného kliknutí a vzájemné uznávání vyšetření mezi nemocnicemi.Hluboká integrace scénářů a technologií pro inovativní modernizaci tří řešeníDíky integraci cloud-síť-okrajové zařízení dosáhla společnost Huawei důsledné integrace scénářů služeb a upgrade tří klíčových řešení.Řešení Smart Ward (Chytré oddělení) využívá Wi-Fi, internet věcí (IoT) a vícepásmovou konvergenci v jedné síti k podpoře sběru dat z více než 400 terminálů a poskytování vysoce kvalitní diagnostiky a léčby.Řešení Smart Hospital Campus (Chytrý nemocniční kampus) zajišťuje inteligentní služby ve všech scénářích a zdokonalení komplexního provozu (E2E) prostřednictvím digitální platformy, která zefektivňuje provozní subsystémy v areálu nemocnice.Řešení One Hospital, Multiple Branches (Mnoho poboček, jediná nemocnice) buduje integrovanou základnu cloudových a síťových zdrojů pro zavedení jednotné správy, diagnostiky a léčebných služeb stejné kvality ve všech pobočkách nemocnice.Do dnešního dne poskytla společnost Huawei své služby více než 5000 nemocnic a zdravotnických zařízení ve více než 110 zemích a regionech.Další informace naleznete na https://e.huawei.com/en/industries/healthcareFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2350048/Huawei_David_Shi.jpg KONTAKT: hwebgcomms@huawei.com 

Čas načtení: 2024-03-05 13:59:23

ComSource se rozšířil do Brna, chce zde vybudovat technologické centrum

Brno, 5. března 2024 – Česká společnost ComSource, která se zaměřuje na kyberbezpečnost, síťovou infrastrukturu a datovou analytiku, otevřela v únoru novou pobočku v Brně. Postupně zde chce vybudovat své nové technologické centrum a pořádat i školení zákazníků v rámci své ComSource akademie. Kromě pražské centrály má ComSource pobočky ještě v Písku a v Bratislavě. Celý článek...

Čas načtení: 2024-03-09 09:00:00

Krize na Blízkém východě: loď s pomocí "vypluje z Kypru do Gazy novým námořním koridorem

 -Americká charitativní organizace připravuje plavidlo s nadějí, že by mohlo vyplout  již tento víkendLoď s pomocí má vyplout z Kypru do Gazy po novém námořním koridoru, sdělujecharitativní organizaceAmerická charitativní organizace uvedla, že na Kypru nakládá na loď pomoc pro Gazu, což je první zásilka na válkou zničené území v rámci námořního koridoru, který, jak doufá Evropská komise, bude otevřen tento víkend, informuje agentura AFP.Loď Open Arms plující pod španělskou vlajkou zakotvila před třemi týdny v kyperském přístavu Larnaka, který je nejbližší zemí EU k pásmu Gazy."Týmy World Central Kitchen jsou na Kypru a nakládají palety s humanitární pomocí na loď směřující do severní části Gazy," uvedla charitativní organizace v pátečním prohlášení."Již několik týdnů se spolu s naším důvěryhodným partnerem z nevládní organizace Open Arms připravujeme na otevření námořního koridoru pomoci, který by nám umožnil rozšířit naše úsilí v regionu," dodala.Charita uvedla, že plánuje odtáhnout bárku naloženou zásobami pro obyvatele Gazy, kde zoufalé humanitární podmínky po více než pěti měsících války vedly některé země k leteckému shazování potravin a další pomoci.Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová  v Larnace vyjádřila naději, že by se námořní koridor mohl otevřít tuto neděli, ačkoli podrobnosti zůstávají podle agentury AFP nejasné.Uvedla, že v pátek bude zahájena "pilotní operace", při níž pomohou Spojené arabské emiráty, které zajistily "první z mnoha zásilek zboží pro obyvatele Gazy".V Gaze nejsou žádné funkční přístavy (Izrael je zakázal Palestincům vybudovat, stejně jako zakázal vybudovat letiště) a úředníci neuvedli, kam budou první zásilky směřovat, zda budou podléhat izraelské inspekci nebo kdo bude pomoc distribuovat.Pentagon v pátek uvedl, že americký plán na zřízení "dočasného námořního mola" v Gaze bude trvat až 60 dní a pravděpodobně se na něm bude podílet více než 1 000 amerických zaměstnanců.

Čas načtení: 2024-03-21 09:00:00

Alarmující nedostatek podrobností v projektu americké "humanitární pomoci" Gaze

Není možné, aby výstavba plovoucího mola, které chce americká armáda vybudovat u pobřeží v Gaze, nevyžadovala vojenský personál - říkají odborníci - což staví další zásadní otazník nad projektem, jehož realizaci Bidenova vláda oznámila minulý týden. V posledních dnech se objevily podrobnosti o tom, že Pentagon plánuje vybudovat plovoucí hráz ve stylu "trojzubce" z modulárních dílů, které jsou v tuto chvíli na cestě z Fort Eustis ve Virginii na Kypr, informuje Kelly Beaucar Vlahos na webu Responsible Statecraft (RS).

Čas načtení: 2024-03-25 15:49:34

Američania chcú na Mesiaci vybudovať železnicu. Púšťajú sa do prvej fáze tohto ambiciózneho projektu

Americká agentúra pre výskum pokročilých obranných projektov (DARPA) si vybrala spoločnosť Northrop Grumman, aby vytvorila koncept lunárnej železnice, informuje Interesting Engineering.  NASA sa v rámci svojho programu Artemis vydáva opäť na Mesiac, pričom tentokrát by sa mala naša prirodzená družica stať novým domovom pre astronautov, podobne ako Medzinárodná vesmírna stanica. Prvá lunárna základňa je však … The post Američania chcú na Mesiaci vybudovať železnicu. Púšťajú sa do prvej fáze tohto ambiciózneho projektu appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-04-05 05:08:31

Novinky ze světa AI #49: Nový superpočítač Stargate, protest hudebních hvězd, placený vyhledávač Googlu

Asi málokdo by čekal, že umělá inteligence zabředne i do tak komplexního vědního oboru, jakým je genetika a genomika, případně že se z AI stane lékařsky ověřený a plnohodnotně schválený diagnostický nástroj. Přesto i k takovým novinkám v uplynulých několika dnech došlo, a v našem přehledu se na ně – a na některé další – podíváme blíže. Microsoft a OpenAI chtějí vybudovat masivní datové centrum poháněné AI čipy Až 100 miliard dolarů by mohlo stát nové datové centrum, které chtějí vybudovat společnosti Microsoft a OpenAI. Jeho hlavní součástí pak bude i superpočítač Stargate, který bude složen z řady AI mikročipů. Ke spuštění tohoto superpočítače by

Čas načtení: 2024-04-06 22:28:25

Američania chcú vybudovať „vesmírnu čerpaciu stanicu“. Vyriešia tým dva zásadné problémy naraz

Výskumníci z amerického inštitútu SwRI plánujú postaviť, integrovať a otestovať drobnú demonštračnú vesmírnu loď. Tá poslúži na odskúšanie konceptu dopĺňania paliva pre iné vesmírne rakety na obežnej dráhe Zeme.   Všetko prebieha v rámci programu Astroscale Prototype Servicer for Refueling, skrátene APS-R. Táto špeciálna vesmírna loď sa pokúsi vyriešiť jeden z najväčších problémov, ktorému čelia … The post Američania chcú vybudovať „vesmírnu čerpaciu stanicu“. Vyriešia tým dva zásadné problémy naraz appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-04-17 06:00:00

Konopný Táta: Z garáže do továrny 

Máme rádi příběhy s dobrým koncem. Příběhy, ve kterých rozhoduje vytrvalost a odhodlání, ve kterých sympatický a odvážný hrdina projde veškerými nesnázemi a dobro zvítězí. Mezi takové nesnáze moderní doby patří třeba snaha vybudovat vlastní továrnu na zpracování konopí. A právě to se jednomu hrdinovi podařilo. Konopný Táta, to je poctivá práce, svobodná mysl a dobrá nálada. Občanským jménem se náš Táta jmenuje Jirka Nutil a s konopím začal koketovat už při studiu na vysoké škole. Kromě rauše uviděl v této rostlince i úžasný léčivý potenciál, který je dnes dobře znám prakticky celé společnosti.  Dlouhá cesta V roce 2010 tomu tak ale zdaleka nebylo! Konopí bylo vnímáno především jako škodlivá droga, ne primárně jako léčivá bylina. Jirka chtěl vyrábět masti, protože tušil, že by mohly pomáhat spoustě lidí. Začal v garáži u rodičů, kde vyzkoušel spoustu receptů na mastičku, než našel ten pravý. Nově jsme zařadili do prodeje i konopné suroviny pro domácí výrobu. Tehdy se technické konopí nedalo pořádně sehnat, tak si ho začal sám pěstovat. Díky tomu měl absolutní kontrolu nad celým výrobním procesem. Jakmile vyřešil všechny legislativní požadavky, začal objíždět lokální trhy a výstavy a snažil se najít své místo na trhu. Nechal si vybudovat první e-shop, pak druhý, ale nějak se mu nedařilo uchytit, až to pomalu chtěl vzdát.  Nakonec se Jirka ... The post Konopný Táta: Z garáže do továrny  appeared first on Magazín Konopí.