Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky.   POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft.   28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.   29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček.   30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý.   31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová.   1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?   Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali.   Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.   Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů.   Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE.   Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.   Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-28 08:01:00

Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Příběhy pozitivního světa viděné okem fotografa

Šen-čen (Čína) 28. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - 27. listopadu se v kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World konalo každoroční slavnostní udělování cen A Heartwarming World -- HUAWEI XMAGE Awards 2024, spojené s výstavou oceněných děl. Slavnostního vyhlášení vítězných prací soutěže se zúčastnila celá řada fotografů, zástupců médií, vítězů, tvůrců i fanoušků.He Gang, generální ředitel Huawei Consumer Business Group, ve svém projevu řekl: „Chtěl bych vřele poblahopřát dnešním vítězům a poděkovat všem tvůrcům v éře mobilní fotografie. Rád bych také velice poděkoval všem uživatelům služby HUAWEI XMAGE – každý z vás má svůj podíl na tom, že HUAWEI XMAGE není jen pouhým dokumentačním nástrojem, ale stává se prostředkem pro emocionální komunikaci mezi lidmi."Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Pocta éře mobilní fotografieCeny XMAGE jsou každoročně udělovány již po osm let od roku 2017. Soutěže se účastní uživatelé z více než 170 zemí a regionů. Za dobu konání soutěže do ní uživatelé přihlásili téměř 5 milionů fotografií. V současné době se jedná o jednu z nejvlivnějších soutěží mobilní fotografie na světě. Soutěž HUAWEI XMAGE v roce 2024 trvala celkem 131 dní, zúčastnili se jí uživatelé z celkem 86 zemí a regionů a zaslali do ní více než 650 tisíc fotografií. Mezi země s největším počtem příspěvků patří kromě Číny také: Malajsie, Turecko, Filipíny, SAE a Saúdská Arábie. Mezi nejoblíbenější modely chytrých telefonů, které fotografové v soutěži XMAGE používají, patří: modely řady HUAWEI Pura 70, řady P60, řady P40 a řady Mate 60.V rámci slavnostního udělování cen bylo vyhlášeno celkem 66 vítězných fotografií, včetně trojice vítězů hlavní ceny, 18 vítězů ceny Nejlepší v kategorii, 38 ocenění pro druhé místo, tří čestných ocenění, dvou vítězů z kategorie Nejlepší v řadě Pura a dvou vítězů v kategorii Nejlepší v řadě Mate. Oceněná díla svou rozmanitou tvůrčí perspektivou a technikami vyjádření poukazovala na vřelost, poklid a pozitivitu ve všech koutech světa a zprostředkovala zcela upřímné emoce a sílu obyčejných lidí.Fotograf roku: Významné ocenění mezinárodní porotyVítězi hlavní ceny se stali Chen Yong, technik z Číny, Justin Mendoza, účetní manažer z Filipín, a Kinga Choińska, úřednice z Polska. Každý z nich obdržel také finanční výhru ve výši 10.000 USD, kterou poskytl fond Huawei Creation Fund. Jejich díla zachycují s ojedinělou nápaditostí a tvořivostí pozoruhodné životní chvíle, které promlouvají k lidské duši.Komentář poroty: „Dívka, která stoupá po žebříku, symbolizuje sílu, pohyb, krásu, vitalitu a jedinečnost. Stoupá jako letící pták a pozoruje slunce, jehož světlo prostupuje mezi mraky. Každý z nás má možnost náš společný svět zlepšit. Právě takový je tvůj příběh, děvče." – Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů.Komentář poroty: „Když fotograf přiměje své publikum se nad jeho snímkem zamyslet, setká se to zaručeně s úspěchem. Tato fotografie je ztělesněním humoru i skvělého citu pro zprostředkování proporcí. Umožňuje nám zamyslet se nad tím, jak velký pták na snímku doopravdy je a zda ho rybář skutečně na svou udici ulovil. Síla tohoto snímku spočívá v kouzlu náhody, promyšlené kompozici a netradiční perspektivě záběru." – Keith Ladzinski, fotograf National Geographic a na cenu Emmy nominovaný režisér.Komentář poroty: „V tomto snímku se krásným způsobem doplňují jeho teplé tóny, k sobě ladící doplňky ve vlasech a měkké světlo. Výsledkem je velice poklidné pojetí chvíle, sdílené dvěma sestrami. Příjemná barevná paleta celé scéně dodává na přátelské a vstřícné atmosféře a divák tak velice snadno dokáže vnímat pouto, které obě sestry spojuje. Jde o velice hezkou připomínku nenápadných situací, které nás propojují." – James Perolls, módní fotograf a režisér.V kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World bude vystaveno více než 300 pozoruhodných děl. Výstava je pečlivě rozdělena do celkem sedmi sekcí, mezi které patří například „Chvíle", „Tváře", „Tak daleko, a přesto tak blízko", „Ahoj, živote" a další, jejichž cílem je přimět návštěvníky k objevování nekonečného kouzla fotografie. Výstava proběhne ve dnech od 27. do 30. listopadu a pro milovníky umění bude tato oslava vizuálních umění představovat možnost prohlédnout si výjimečná soutěžní díla na vlastní oči zblízka a zažít tak naplno emoce a příběhy, které v sobě každá z fotografií ukrývá.Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů, k tomu řekl: „Mobilní fotografie nepředstavuje pouhé dokumentování každodenního života, ale měla by divákovi zprostředkovávat také hlubší postřehy a osobnější filozofické myšlenky. Každý fotograf se stává součástí vašeho vlastního intimního dialogu se světem."HUAWEI XMAGE: Značka, jejíž podstatou jsou lidské vztahy, značka, která podporuje rozvoj kultury mobilní fotografieSpolečnost Huawei je již řadu let pravidelným organizátorem celosvětových fotografických turné, který pravidelně vydává zprávy o trendech v oblasti mobilní fotografie, organizuje komunitní aktivity a pořádá vzdělávací kurzy pro fotografy. Jde o značku, která se vždy zaměřovala na intenzivní interakci s fotografy, vytrvale podporovala rozvoj kultury mobilní fotografie a neustále usiluje o to, aby byla ztělesněním přátelské a vstřícné komunity, ve které se může cítit dobře skutečně každý. Prostřednictvím své globální platformy ocenění HUAWEI XMAGE Awards vytvořila společnost Huawei prostor pro detailní komunikaci mezi spotřebiteli, která překonává omezení daná regiony, kulturami či jazyky. Současně tato platforma podporuje také aktivní navazování mezilidských vztahů a vliv pozitivních emocí, které prostřednictvím umění fotografie šíří po celém světě.Kompletní seznam oceněných fotografií naleznete na oficiálních stránkách soutěže HUAWEI XMAGE Awards 2024: https://consumer.huawei.com/en/campaign/xmage/Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2568670/1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2568671/2.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2565386/Chen_Yong__China_____Catching_a_Cloud__HUAWEI_Pura_70.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565387/Justin_Mendoza_Philippines_____Pick_a_Beak__HUAWEI_P30_Pro.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565389/Kinga_Choi_ska_Poland____Sisters__HUAWEI_P60_Pro.jpg KONTAKT: Danying Ye, yedanying@h-partners.com 

Čas načtení: 2019-09-23 16:44:32

Literární vyhlídky (24. až 29. září)

Poslední zářijový týden nabízí takové množství literárních akcí, že lze jen těžko doporučit pouze několik z nich. Proto si vás dovolíme přednostně pozvat na akci pořádanou Literárními novinami – středeční debatu nad Starými pověstmi českými Aloise Jiráska. Neméně bohatá je i nabídka zajímavých (audio)knižních novinek.   POZVÁNKY 24. 9. Praha / V Ústavu pro českou literaturu AV ČR proběhne v dolním přednáškovém sále od 14 hodin Den s Českou knižnicí. Setkání otevře ohlédnutí za svazky ročníku 2018 (E. Hostovský, J. Kainar, V. K. Klicpera. K. Havlíček a J. Hus). Představen bude 100. svazek České knižnice, nová edice románu Jáchyma Topola Sestra (více ZDE), o jehož přípravě promluví Daniela Iwashita (ÚČL). Slavnostně bude uveden poslední vydaný svazek edice, jímž jsou Staré pověstí české Aloise Jiráska. Nová grafická podoba ediční řady bude představena její autorkou Janou Vahalíkovou. O nových svazcích edukačního modulu Seminář České knižnice bude informovat jeho hlavní redaktor Robert Kolár (ÚČL) a o využití těchto výukových materiálů promluví Alena Švejdová (Anglické gymnázium v Praze). Olomouc / V 17 hodin zavítá do Vědecké knihovny Olomouc programátor a spisovatel Vojtěch Matocha, autor knihy Prašina (s ilustracemi Karla Osohy, Paseka 2018), nominované letos na cenu Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládež či Cenu Jiřího Ortena, jejíž druhý díl se již připravuje k vydání. Praha / Od 18 hodin nabídne Pražský literární dům setkání s oceňovaným německým spisovatelem, dramatikem a překladatelem Gerhardem Falknerem, který zde představí svůj románový debut Apollokalypse, nominovaný v roce 2016 na Německou knižní cenu. Na stejnou cenu byl o rok později nominován i za svůj román Romeo und Julia. Moderuje Veronika Jičínská. Praha / V 18 hodin proběhne v Topičově salonu literární večer nazvaný O Demlovi bez iluzí Martin C. Putna. Demlův odkaz – esteticky působivý, ale morálně problematický – představí literární kritik a historik, prof. Martin C. Putna. Praha / Od 19 hodin se v Galerii Hollar uskuteční další z cyklu literárních večerů, věnovaný tentokrát Romanu Szpukovi – básníkovi, prozaikovi a jednomu ze „šumavských samotářů“, o nichž pojednává úspěšná kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Úvodní slovo pronese Josef Straka. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude Kavárna Liberál hostit další z Večerů Revolver Revue, spjatý s představením podzimního čísla RR a jeho přílohy. Robert Krumphanzl promluví o pramenech k činnosti Jiřího Němce a o důvodech, proč se jí dnes zabývat. Z Jedné věty Elišky Vlasákové bude číst Jan Vlasák. Večerem provede Terezie Pokorná. Praha / Od 20 hodin proběhne v bubenečském Zasekáváku třetí Literární Zasekávák, tentokrát s básníkem, prozaikem a příležitostným výtvarníkem Kamilem Marcelem Hodáčkem, který letos vydal nový román s názvem Až úzko pomyslet (Kampe 2019). Rozhovor s autorem naleznete ZDE.   25. 9. Praha / V 17 hodin bude mít v Sálu Boženy Němcové Památníku národního písemnictví vernisáž výstava „Milan Kundera (neztracen) v překladech“, která původně vznikla k poctě devadesátin nejpřekládanějšího českého spisovatele a je věnovaná překladům knih a estetice jazyka Kunderových románů. Jedná se o putovní projekt Moravské zemské knihovny v Brně a v Praze bude k vidění poprvé. Praha / Od 18 hodin se bude v Kavárně Liberál konat křest monografie b jako brno (Druhé město 2019), o které pohovoří spisovatel a nakladatel Martin Reiner a Radek Wohlmuth, jehož kunsthistorický komentář knihu doprovází. Nejznámější brněnský streetartista Timo dokázal něco, co je v dnešním světě stále vzácnější: zaujmout širokou veřejnost i odborníky pouze svým dílem. Jeho poetické verše, „ikony“ či slogany si získaly s postupem času takovou oblibu, že se z Tima stal novodobý klasik, aniž k tomu potřeboval známosti nebo silný osobní příběh. Celkem jich existuje už několik stovek a jsou roztroušeny na mnoha místech nejen v Brně či v Praze. Praha / V 18 hodin budou Literární noviny v Klubovně Městské knihovny v Praze pořádat další z cyklu debat nad vybranými Knihami měsíce. Tentokrát půjde o nové vydání Starých pověstí českých Aloise Jiráska v edici Česká knižnice (Host 2019), o kterém budou diskutovat bohemista a pedagog Ondřej Hausenblas a novinářka a spisovatelka Alena Ježková, mimo jiné autorka převyprávění Starých pověstí českých. Moderuje šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek. Praha / Od 19 hodin proběhne ve VILE Štvanice křest nového románu Bianky Bellové Mona (Host 2019), který byl v příloze Literárních novin Biblio vyhlášen říjnovou Knihou měsíce. Kromě recenze knihy z pera Petra Bílka naleznete v Literárních novinách 10/2019 i obsáhlý rozhovor s autorkou. Říjnové Literárky vycházejí ve čtvrtek 26. 9. Hořovice / V 19 hodin představí svou tvorbu v Klubu Labe básnířka Simona Racková a básník a prozaik Michal Šanda, které hudebně doprovodí Petr Linhart. Úvodní slovo pronese Jitka N. Srbová. Praha / Od 20 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční literární večer revue Prostor, kde bude představeno nové 111. číslo revue s tématem „Nové polské mýty a příležitosti“. Kam se ubírá současné Polsko? Jak se žije v zemi, kde hlavní slovo hraje konzervativní populismus a katolická církev? Jaké jsou současné výzvy pro mladou uměleckou generaci a jak se v tomto prostředí daří nezávislé umělecké scéně? Nejenom těmto tématům se budou věnovat básnířky Ilona Witkowska (polská básnířka žijící v Sokołowsku) a Zofia Bałdyga (polská básnířka a překladatelka současné české a slovenské poezie žijící v Praze). Večerem provede Jan Jiřík. Ústí nad Labem / Ve 20 hodin nabídne Café Max autorské čtení Radka Fridricha z jeho nové sbírky Linie S1 (Perplex 2019). Dvojjazyčnou knihu tvoří básně, krátké prózy a črty, jejichž společným jmenovatelem je železniční linka S1: regionální trať propojující české a německé příhraničí. Po letech cestování z Děčína přes Bad Schandau do Drážďan a Míšně přetvořil autor své deníkové záznamy v pestrý soubor textů, v němž se jeho lyrický subjekt pohybuje jako vnímavý básník i znuděný pasažér. Náladové, lyrizující líčení se zde potkává s věcným popisem, každodenní přepravní banalita se stává výzvou pro autorovu imaginaci.   26. 9. Do českých kin ve čtvrtek 26. září vstoupí film Národní třída, který na motivy stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše natočil režisér Štěpán Altrichter. Kdysi tady všude byl jen temný les, dnes tu stojí panelákové sídliště. Právě tady je doma chlápek, kterému nikdo neřekne jinak než Vandam (Hynek Čermák). Žije sám v bytě na okraji Prahy a každý den doma cvičí, aby byl v kondici. Večer, když sídlištěm bloudí divoká zvířata, chodí se svými kumpány na jedno. Vandam se snaží udělat dojem na Lucku, která v sídlištní hospodě točí pivo. Často a rád se porve. Je znalec dějin a válek. Má pocit, že svět míří k zániku, že se schyluje k velké bitvě. A tak cvičí, aby byl na tu poslední rozhodující bitvu nachystaný. A taky k tomu vychovává Psycha, mladého kluka, se kterým natírá střechy panelových domů. Kumpáni z hospody Vandamovi přezdívají „národní hrdina“. Prý dal tehdy v Listopadu na Národní třídě dějiny jednou ranou do pohybu. Praha / Od 17 hodin proběhne v Knihovně Václava Havla vzpomínkový večer věnovaný letos zesnulému spisovateli, scenáristovi, publicistovi a bývalému politickému vězni Jiřímu Stránskému (více ZDE), který pořádá České centrum Mezinárodního PEN klubu. Uvádí Jiří Dědeček, účinkují členové PEN klubu, přátelé a kolegové. Praha / V 18 hodin se v Café Trojka uskuteční křest románu Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019). Autor přečte ukázky ze své knihy, která patří k nejzajímavějším letošním tuzemským prózám, a představí okolnosti jeho vzniku. Večer doprovodí písněmi z připravované desky. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka Městské knihovny v Praze) v rámci projektu Spisovatelé do knihoven setkání se spisovatelem a překladatelem Michalem Ajvazem, průkopníkem magického realismu u nás, který zde bude číst ze svého připravovaného románu Města. Praha / V 19.30 bude v Božské Lahvici zahájen Večer environmentální poezie. V mořích plavou plastové kontinenty, plíce planety v Amazonském pralese hoří, v Kapském městě dojde voda. Podoba naší matky, Země, jak ji známe, se rozplývá před očima. V době globální klimatické krize, více než kdy jindy, mají váhu slova odborníků i básníků. Vždyť poezie má moc prorokovat i sílu léčit. S enviromentálními verši přijdou o přírodě promluvit a přečíst Lukáš Senft, Magdaléna Šipka a další   27. 9. Černošice / Od 18 hodin proběhne v Klubu Ferenc Futurista literární večer nazvaný Futuristické ozvěny Tvaru, pořádaný literárním obtýdeníkem Tvar, na němž vystoupí Pavel Zajíc, Ingrid Artezz, Ondřej Lipár (rozhovor s autorem naleznete ZDE) a Michal Tallo. Moderuje Lukáš Senft. Praha / V 19 hodin budou na palubě (A)VOID Floating Gallery představeny dva festivaly – Den poezie (více ZDE) a Literární pozdravy – a uvedena nová kniha Vojtěcha Vanera s názvem Přátelé od Najsky. Den poezie je největší básnický festival v České republice a letos se koná již po jednadvacáté. Proběhne ve dnech 10. až 24. listopadu a nabídne ve více jak 50 městech řadu autorských čtení, literárních setkání a diskuzí, literárních procházek a též pořadů pro děti.   28. 9. Olomouc / Divadlo hudby Olomouc bude hostit čtvrtý ročník básnické Ceny Václava Buriana s mezinárodní porotou (Petr Borkovec, Leszek Engelking, Sabine Eschgfäller, Ján Gavura, Tomáš Tichák a Tomáš Gabriel, j. h.), který přivede do Olomouce čtyři mimořádné hlasy soudobé lyriky z České republiky, Polska, Slovenska a letos poprvé i z Německa. V kategorii Za poezii jsou nominováni: berlínský básník a performer Max Czollek, Varšavanka Julia Fiedorczuk, slovenský básník Peter Prokopec a Olomoučan Lukáš Sedláček, básník a kytarář. Cenu v kategorii Za kulturní přínos pro středoevropský dialog převezme vynikající ukrajinský romanopisec, básník, novinář, rockový performer a bojovník za ukrajinskou demokracii Jurij Andruchovyč.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY On a je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým… Stejně jako v oceňované próze Jezero i v novém románu Mona (Host 2019) vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout. MUDr. Hynek Grábl, chirurg v příhraniční nemocnici, který už ani nedoufá, že by se jeho život ještě někdy mohl vyvíjet příznivěji. Kariéra špičkového odborníka na pražské klinice předčasně skončila kvůli jednomu karambolu s alkoholem a následky teď musí nést nejen on, ale i jeho věčně nespokojená žena a dospívající děti. Životní ani finanční účetnictví nevykazují příznivou bilanci a na horizontu zítřka se objevují všechny symptomy krize středního věku. Gráblova snaha nalézt východisko se však podobá spíš jízdě na horské dráze a často končí kocovinou. Pomůže mu milovaná profese, milenka nebo nová šance vrátit se k zajímavé operativě a kariérně růst? Na operačním sále i mimo něj se občas dá jen těžko poznat, kdo jakou hru hraje, kdo je vítěz a kdo poražený a kam povede další cesta. Nový román Petry Dvořákové s názvem Chirurg vydalo nakladatelství Host. Román Idiot (Akropolis 2019), do češtiny přeložený Lukášem Novákem, vypráví o strastech a slastech dospívání a formování osobnosti ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností, které jsou zakódované v podstatě lásky i jazyka. Tápání člověka na prahu dospělosti v něm Elif Batumanová vykresluje pečlivě cizelovaným stylem, s velkou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i zábavný a trochu nezvyklý pohled na čerstvě posttotalitní střední Evropu: hrdinčina cesta do Maďarska vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak o nás samotných. Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu za beletrii. Nová povídková sbírka Michala Vrby Kolem Jakuba (Argo 2019) je svérázným autorským příspěvkem k věčnému literárnímu tématu malého člověka ve víru velkých dějin, příběhy konkrétních jednotlivců na pozadí dějinných zlomů a společenských přeměn, které zásadně zasáhnou do jejich života. Spojujícím prvkem je bod v krajině, rybník Jakub, který se každého z nich dotkne. Jednou je to válka se Švédy a v ní uvízlé děti, podruhé sedlák v malé osadě ohrožený přítomností Rudé armády, jindy dostihne politického prominenta revoluční spravedlnost. Podoba a úmysly hybatelů dějin však nejsou důležité tváří v tvář bezprostřednímu ohrožení holé existence člověka. V nakladatelství Academia vychází kolektivní monografie nazvaná Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“. Protagonisté, podniky a sítě knižního trhu v Čechách (1749–1848). Kniha a knižní trh se staly hybatelem i zrcadlem obrovských proměn, jimiž procházela habsburská monarchie od nástupu Marie Terezie až do revolučního roku 1848. Monografie představuje jeho hlavní protagonisty, podniky i profese podílející se na tehdejší knižní kultuře. Autoři sledují zapojení knižních profesionálů do tuzemských i zahraničních sítí a přibližují cesty, po kterých se knihy ubíraly k dramaticky se rozšiřující čtenářské veřejnosti. Kniha objasňuje strukturu intelektuální výměny a podoby komunikace v době, která sehrála určující roli v procesu utváření moderní veřejné sféry a formování novodobého národa. Rozsáhlý román Jana Štolby Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotická groteska z filmově-sportovního prostředí, vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. Absurdně fantaskní polohy se mísí s vážnými motivy přátelství, odchodu ze světa, kouzla lidské náklonnosti či neschopnosti nalézt správný rytmus. Scény přitažené za vlasy chtějí současně být i výpovědí o době; vyprávění ruší koláž sloganů z novin, obskurních příruček, fragmentů písní, trapných hříček či vtíravých asociací. Nejnovější román oceňovaného francouzského spisovatele Michela Houellebecqa Serotonin (2019), který do češtiny přeložil Alan Beguivin, si nyní zásluhou vydavatelství OneHotBook můžeme poslechnout v podobě devítihodinové audioknihy. Příběh zemědělského inženýra, který se zásobami antidepresiv odchází z Paříže na venkov bilancovat svůj život, načetl v režii Michala Bureše herec Otakar Brousek ml. Faktograficky laděný román Datha Turašviliho Džínová generace vypráví o tragické události ne tak dávné gruzínské historie. Dne 18. listopadu 1983 se skupina mladých lidí pokusila unést letadlo společnosti Aeroflot mířící z Tbilisi do Leningradu. Jejich cílem bylo vynutit si přistání v Turecku a uniknout tak bezvýchodnému životu v Sovětském svazu. Únos se nezdařil, vyžádal si několik nevinných obětí a jeho organizátoři neušli exemplárním trestům. Názor na jejich čin dodnes rozděluje gruzínskou společnost, podobně jako je tomu u nás v případě útěku bratrů Mašínových. Nakladatelství Větrné mlýny nyní Džínovou generaci vydalo rovněž jako audioknihu (délka nahrávky činí pět hodin), kterou načetli Vladimír Hauser a Kateřina Jebavá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-02 16:18:44

Festival DIVADLO přiveze aktuální polské inscenace i režijní provokatéry Dmitrije Krymova a Kornéla Mundruczóa

Soubory z Maďarska, Německa, Polska, Ruska, Slovenska, Slovinska a České republiky se představí od 11. do 19. září na letošním 27. ročníku mezinárodního festivalu DIVADLO v Plzni. Program nabídne přes 44 představení mnoha žánrů a řadu doprovodných akcí - koncertů, workshopů i výstav. "Letošní dramaturgie přiváží evropské, velmi současné divadlo, které reflektuje aktuální dění v jednotlivých zemích," říká ředitel festivalu Jan Burian.   Varšavské divadlo TR uvede na festivalu inscenaci Jiní lidé v režii jednoho z nejvýznamnějších tamních režisérů Grzegorze Jarzyny. Sotva půl roku stará novinka vychází z hiphopové básnické skladby, jejíž autorkou je prozaička a dramatička Dorota Masłowska. "Na mimořádně dynamické, svižné a vtipné inscenaci s výrazným hudebním a videoartovým plánem se kromě členů souboru podíleli varšavští hiphopeři a výtvarníci, ale také desítky obyvatel města," říká dramaturgyně Kamila Černá. Událostí loňského krakovského festivalu Božská komedie (cena za nejlepší inscenaci i herecký výkon) se stala další polská inscenace Zápisky z vyhnanství v režii Magdy Umerové souboru Teatr Polonia. Za monodramatem stojí tří ženy: Sabina Baralová, autorka memoárové předlohy, režisérka Magda Umerová a autorka dramatizace a herecká protagonistka, legenda polského filmu a divadla Krystyn Jandová. Inscenace s živým hudebním doprovodem rozehrává skutečný příběh polské židovky donucené k emigraci v roce 1968. "Polské a židovské písně se ozývají ve chvíli, kdy slova jsou již příliš bolestivá či jako brechtovský komentář k řečenému. Čtyřicet let starý příběh získává v inscenaci aktuální přesah," vysvětluje dramaturgyně Dora Viceníková. Mrazivý protest nabídne inscenace Hymnus na lásku režisérky a hudebnice Marty Górnické a divadelního souboru Chór Kobiet. Ztvárnění vychází z jejich konceptu moderního scénického chóru, který znají diváci plzeňského festivalu z roku 2011. Titul inscenace v sobě skrývá hořký sarkasmus. "Górnicka totiž do svého sborového opusu, v němž tentokrát vystupují nejen ženy, ale i muži a příslušníci nejrůznějších menšin, zařadila autentické projevy současné, ve společnosti stále více se na povrch deroucí nenávisti," říká dramaturgyně Jitka Sloupová. V představení se setkávají polské vlastenecké písně s vyhlášeními Anderse Breivika. Jeden z nejlepších současných ruských režisérů Dmitrij Krymov představí na zahájení letošního festivalu jednu ze svých provokativních inscenací ruských klasických předloh. Jeho téměř surrealistické zpracování Ostrovského předlohy Bez věna je společným projektem moskevského divadelního souboru Škola dramatických umění a producenta Leonida Robermana. Nemožnost být svobodný bez peněz ve světě peněz je v inscenaci podtržena groteskností a zdůrazněním absurdity situací i proměnlivostí stylů, které režisér střídá. "Vše probíhá na pozadí permanentně běžícího televizního přenosu fotbalového utkání; herci během představení vstupují do paralelní reality na břeh řeky Volhy, přebývají v ní a vracejí se zpět na jeviště," popisuje Kamila Černá. Na plzeňský festival se tentokrát s inscenací Hard to be a God vrátí jedna z nejkontroverznějších osobností evropské režie Kornél Mundruczó se svým budapešťským souborem Proton Theatre. Krutý a nelítostný příběh z podsvětí mezinárodního sexuálního obchodu je rámován pasážemi ze stejnojmenné novely bratrů Strugackých z roku 1964, jejíž hrdina je nucený přihlížet násilí bez možnosti zasáhnout. Autenticita příběhu je umocněna scénou, kterou tvoří dva pojízdné kamiony. "Ani inscenace Hard to Be a God neztratila – bohužel – na své mrazivé aktuálnosti. Jde o šokující memento mizející lidskosti," říká dramaturg festivalu Michal Zahálka. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na kvalitu souboru Slovenského národného divadla a především na výjimečný výkon Martina Huby v hlavní roli Matthiase Clausena vsadil režisér a nový tamější umělecký šéf činohry Michal Vajdička v inscenaci Před západem slunce. Analýza rodinného rozkladu, odkrývajícího se v situaci, kdy se dobře zabezpečený sedmdesátník zamiluje do dvacetileté ženy, z pera nositele Nobelovy ceny Gerharta Hauptmanna se i po téměř devadesáti letech od svého vzniku stále vrací na divadelní prkna. Výkon vynesl Martinu Hubovi Cenu Dosky 2018. Scénická kompozice Americký císař v koprodukci Štúdia 12 a Divadla Pôtoň byla oceněna jako nejlepší slovenská inscenace loňské sezóny. Režisérka Iveta Ditte Jurčová čerpá z literární předlohy rakouského novináře, redaktora a spisovatele Martina Pollacka, která spojuje dokumentární materiály s beletristickým líčením osudů haličských uprchlíků z přelomu devatenáctého a dvacátého století. "Z konkrétních příběhů nebohých lidí, kteří jdou za americkým snem, se díky výtvarnému řešení i hereckým výkonům stává univerzální obraz těch, kteří hledají světlejší budoucnost pro sebe a své blízké," říká Dora Viceníková.  Z českých inscenací diváci uvidí výběr toho nejzajímavějšího za uplynulou sezónu. "Letos jsme vybrali inscenace, které zastupují velkou šíři témat, stylů i žánrů," uvádí dramaturg Jan Kerbr. Do Plzně tak přijedou Divadlo Na zábradlí s inscenací Persony dle Ingmara Bergmana (režie Jan Mikulášek), Městská divadla pražská s freskou o životě Newyorčanů v polovině osmdesátých let Andělé v Americe (režie Michal Dočekal), Opera Národního divadla s operní adaptací Klímova groteskního romaneta Utrpení knížete Sternenhocha (režie Michal Dočekal), ostravská Komorní scéna Aréna s černou komedií Zabiják Joe (režie Jiří Pokorný), další ostravský soubor Divadlo Petra Bezruče s inscenací proslulé české divadelní klasiky Maryša (režie Janka Ryšánek-Schmiedtová), pražský soubor Body Voice Band s úsměvně melancholickou inscenaci Muzikál třetího věku s písněmi o stáří z dílny písničkáře Jana Buriana (režie Jaroslava Šiktancová), Slovácké divadlo z Uherského Hradiště s dramatizací klasického českého románu Kříž u potoka (režie Martin Františák), pražský Divadelní spolek Jedl s bergmanovskou variací na téma manželství, nevěry a ztráty víry Soukromé rozhovory (režie Jan Nebeský), Klicperovo divadlo z Hradce Králové s inscenací proslulé hry Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis (režie Jan Holec) a liberecké Naivní divadlo s dětským hravým, vtipným a poetickým představením Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! (režie Michaela Homolová). Domácí plzeňská divadla budou reprezentovat dvě inscenace Divadla J. K. Tyla v Plzni: Modrovous (Sir Halewyn) (režie Natália Deáková) a kafkovská baletní Proměna (libreto, choreografie a režie DekkaDancers), z Divadla Alfa pak Kde domov můj? (režie Jakub Vašíček). V rámci tradičního epilogu ve druhé části festivalu v Plzni vystoupí soubor Cirk La Putyka s novocirkusovou inscenací ADHD se zahraničními akrobaty a tanečníky, dále Dejvické divadlo s inscenací o osobnosti geniálního českého chemika profesora Antonína Holého Elegance molekuly (režie Petr Zelenka) a Divadlo v Dlouhé s divadelně-pohybovou inscenací Dopisy Olze (režie SKUTR). Více informací najdete ZDE.

Čas načtení: 2020-04-05 20:42:18

Kdy napsal Martin Shabu z Lidových novin pravdu?

V článku Justiční fakenews z Lidových novin jsem znectil novináře Martina Shabu za způsob, jakým ve třech článcích z 10., 12. a 14. února referoval o zahájení trestního řízení proti podezřelým, kteří se pokoušeli z chráněnců spolku Chamurappi vylákat 20 milionů korun pod záminkou, že jim zařídí zprošťující rozsudek. Martin Shabu neřekl téměř nic o řízení, jež bylo oficiálním předmětem jeho zájmu, a ani nemohl, protože bylo v začátcích a policie na ně uvalila přísné informační embargo. Zato věnoval velkou pozornost poškozeným, nepravomocně odsouzeným manželům Novotným, o jejichž případu podal poměrně obsáhlou, leč neúplnou, a tím silně znevažující zprávu. Jeho zájem měl podle jeho tvrzení v článku z 12.února tímto směrem stočit předseda senátu Radomír Koudela, jehož rozsudek měl být cílem aktivit pachatelů. Proces, kolem kterého se zmíněné „fakenews“ točí, není jen tak ledasjaký. Nejde v něm jen o svobodu obžalovaných, ale také o obrovské peníze v řádu stamilionů korun. Obžalovaný a poškozený jsou v postavení věřitele a dlužníka. Půjde-li obžalovaný za mříže, vymáhání dluhu bude mít ztíženo a pan poškozený bude mít po starostech. Obžalovaní měli dlužníka přinutit s použitím násilí k podpisu pro něj nevýhodných listin, jimiž si svůj nárok pojistili. Vykonavateli násilí měli být jimi najatí „zakuklenci“. Za zlé nakládání s poškozeným dlužníkem byli Novotní již podruhé nepravomocně odsouzeni. Rozsudek z 29.března 2018 jsem zpochybnil nevlídným komentářem a měl jsem pravdu: odvolací soud s ním naložil nemilosrdně. Podle mého laického názoru rozsudek ze 17. prosince 2020 má ještě více slabin. Tomu Martin Shabu nevěnoval pozornost, ale zejména opomněl čtenáře seznámit se skutečností, že proces provází obrovský debakl policie a dozorového státního zástupce. Předvedli totiž před soud jako „zakuklence“ tři slovenské občany, kteří vůbec neodpovídali původnímu popisu panem poškozeným, a čtvrtého se ani nepokusili ztotožnit. Všichni tři předvedení měli alibi, jež se opíralo o různá svědectví a objektivní důkazy. Předseda senátu se přímo virtuózním výslechem svědků snažil alibi vyvrátit, ale již v prvním rozsudku jednoho z obžalovaných zprostil obžaloby a státní zástupce se neodvolal. Aniž by v „druhém kole“ došlo k podstatné změně důkazní situace, v rozsudku ze 17. prosince soud zprostil i oba zbývající „zakuklence“. Státní zástupce se opět neodvolal. Ve vztahu k „zakuklencům“ je tedy rozsudek pravomocný. Existují nyní pouze v hlavě pana poškozeného a jediným uceleným důkazem o vykonaném násilí jsou jeho tvrzení. Jejich rozpornost, lépe řečeno zjevnou nevěrohodnost, předseda senátu v písemném vyhotovení rozsudku umně zastřel. Podíl předsedy senátu na znevažování chráněnců spolku Chamurappi mě popudil. Proto jsem si na něj stěžoval. Stížnost prověřil a shledal nedůvodnou soudce Jiří Rezek, místopředseda soudu, pověřený řízením zlínské pobočky soudu. Pokud čtenáři sledovali seriál článků, jež jsem věnoval „hororovému příběhu od zlínského soudu“, možná jim zní jeho jméno povědomě: v článku ze 13. března 2018 jsem se zmínil o jeho nepřímém propojení s poškozeným Pavlem Buráněm, pro něhož řadu let pracovala jako vedoucí skladového hospodářství jeho manželka. Netvrdím, že je zde příčinná souvislost, ale krátce po uveřejnění článku změnila působiště. Z vyrozumění pana místopředsedy ze dne 11. března 2020 jsem se v podstatě dověděl, že má stížnost byla nesmyslná. Soudce Radomír Koudela se vyjádřil, že novináři neposkytl žádné informace o zahájeném trestním řízení a o rozsudku ve věci Novotných s ním vůbec nehovořil. Shodně se ale vyjádřil také Martin Shabu, který popřel, že by získal jakékoli informace od pana soudce a informace o rozsudku nad Novotnými čerpal z internetových stránek spolku Chamurappi. Tam je skutečně mohl získat, ovšem je otázka, proč vyselektoval jen část údajů, když rozsudek doprovází kritický komentář. Zejména je nesporný nesoulad mezi sdělením místopředsedy Jiřího Rezka a textem článku ze 12. února, v němž se doslova uvádí: „Na ruce mu nasadili kovová pouta a poté ho v jeho vlastním vozidle eskortovali,“ popsal začátek hrůzného příběhu Radomír Koudela, předseda senátu zlínské pobočky Krajského soudu v Brně.“ Soudím, že pan místopředseda se Martina Shabu nezeptal, odkud se uvedené tvrzení v jeho článku vzalo, když shodně s předsedou senátu uvádí, že o této věci s ním nehovořil. Jsem zvyklý věci prověřovat, proto jsem pana místopředsedu požádal, aby mi poskytl kopii vyjádření Martina Shabu. V žádném případě jsem v té souvislosti nežádal, aby změnil rozhodnutí o mé stížnosti. Nevyhověl mi, protože můj dopis vyhodnotil jako projev nespokojenosti se způsobem vyřízení stížnosti a příslušný stížnostní spis odeslal na ministerstvo spravedlnosti k přezkoumání jeho postupu. Pochybuji, že ministerští úředníci objasní rozpor mezi inkriminovaným výrokem v článku a obsahem přípisu místopředsedy Jiřího Rezka. Při obvyklém tempu jednání ministerstva stížnostní řízení zůstane zmrazeno možná až na několik měsíců. Mezitím v klidu vyprší procesní lhůta, ve které by mohl předseda Krajského soudu v Brně podat na soudce Radomíra Koudelu kárnou žalobu. O vysvětlení rozporů a vydání vyjádření, citovaného místopředsedou Jiřím Rezkem, jsem opakovaně žádal šéfredaktora Lidových novin i Martina Shabu. Odpovědí bylo mlčení. Otázka, kdy napsal Martin Shabu pravdu, zůstává tedy nezodpovězená. Pokud je informace z článku pravdivá, popisuje poklesek pana soudce. Je-li pravdivé vysvětlení Martina Shabu, došlo k hrubému provinění novináře a já bych se s radostí panu předsedovi senátu omluvil. K tomu ale potřebuji znát pravdu, zatímco dosud mám k dispozici pouze rozporné informace. Radomír Koudela by měl důvod podat trestní oznámení pro pomluvu, pokud by je za něj nepodalo vedení soudu. Z chování Martina Shabu, Jiřího Rezka a Radomíra Koudely mám ale dojem, že z nějakých důvodů plují na společné lodi a o objasnění pravdy vůbec nestojí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-09 19:32:31

Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti (ukázka z knihy)

New York osmdesátých let minulého století. Fiktivní příběh. Jisté dobře známé zavedené instituce, agentury a orgány veřejné správy. Veškeré postavy knihy jsou smyšlené, přesto fascinovaně sledujete přepečlivě zmapovaný pád Shermana McCoyea. Ačkoliv se děj odehrává v osmdesátých letech minulého století, kniha souzní s tématy soudobých zpráv. Je to příběh, který nikdy nezestárne a jeho zápletka je dechberoucí složitý stroj, jehož kolečka však do sebe perfektně zapadají.   Ukázka z knihy 1. Vládce vesmíru      Přesně v tom okamžiku, právě v takovém luxusním bytě na Park Avenue, kterými byl starosta tak posedlý… čtyřmetrové stropy… dvě oddělená křídla, jedno pro bílé anglosaské protestanty, kterým to patří, a druhé pro služebnictvo… ve vstupní hale klečel Sherman McCoy a snažil se připnout jezevčíka na vodítko. Podlaha haly z temně zeleného mramoru se zdála nekonečná a vedla dál a dál až k téměř dva metry širokému schodišti z ořechového dřeva vzpínajícímu se okázalým obloukem do hořejšího patra. Přesně ten typ bytu, u něhož jen při pouhém pomyšlení vzplanou v srdcích obyvatel celého New Yorku, a potažmo celého světa, plameny závisti a chamtivosti. Sherman však planul pouze naléhavým nutkáním ze svého super fantastického bytečku na půl hodiny vypadnout.      A tak tam klečí a zápolí se psem. Jak usoudil, jezevčík představoval jeho výjezdní vízum.      Při pohledu na nahrbeného Shermana McCoye v kostkované košili, khaki kalhotách a kožených mokasínech se silnou gumovou podrážkou byste nikdy nehádali, jak oslnivě většinou působí. Stále mlád… osmatřicetiletý… vysoký… téměř metr devadesát… parádní držení těla… parádní, skoro až pánovitě arogantní… stejné, jako má jeho tatík, známý Lev fi rmy Dunning Sponget… husté, nazrzle hnědé vlasy… dlouhý nos… výrazná brada… Tou svojí bradou, bradou rodu McCoyů, se pyšnil. I Lev měl stejnou, mužnou bradu, velikou a kulatou, takovou, jakou se honosili absolventi Yale na obrazech od Gibsona a Leyendeckera. Pohledná aristokratická brada, pokud by vás zajímalo, co si o ní myslel sám Sherman, také absolvent Yale.      V tom okamžiku však měl jeho vzhled oznamovat světu prosté: „Jdu jen vyvenčit psa.“      Zdálo se, že jezevčík ví, co ho čeká. Neustále se snažil před vodítkem uhýbat. Jeho krátké nožky na pohled klamaly. Když jste se ho pokoušeli chytit, proměnil se v tuhý šedesáticentimetrový svalnatý válec. Během potyčky po něm musel Sherman skočit. Dopadl na koleno a uhodil se o mramorovou podlahu. Bolest jej rozzuřila.      „No tak, Marshalle,“ mručel vztekle. „Stůj, sakra, klidně!“      Zvířátko znovu uhnulo a Sherman se znovu udeřil do kolena, a v tu chvíli nenáviděl nejenom tu chlupatou bestii, ale i svou ženu, protože ten snobsky okázalý lán mramoru se zde nacházel především kvůli její pomýlené představě o kariéře interiérové návrhářky. Malinkatá černá špička dámské lodičky –      – manželka stála přímo nad ním.      „Ty se ale umíš bavit, Shermane. Co to, pro boha živého, děláš?“      Aniž vzhlédl, odsekl: „Beru Marshalla na procháááázku.“      Slovo procházku se proměnilo v zaúpění, protože jezevčík se opět pokusil o úhybný manévr stranou a Sherman ho musel rychle obejmout paží kolem trupu.     „A víš, že tam prší?“      Stále bez vzhlédnutí: „Jo, vím.“ Konečně se mu podařilo připnout vodítko k obojku.      „Jsi na Marshalla najednou nějak hodný.“      Moment. To má být ironie? Má snad nějaké podezření? Vzhlédl. Ale usmívala se upřímně, vcelku vzato mile… vlastně moc hezky… Moje žena pořád vypadá dobře… jemné štíhlé rysy, velké zářivě modré oči, husté hnědé vlasy… Ale je jí čtyřicet!… S tím nic neudělá… Dneska pořád pěkná kost… Ale už zítra o ní budou říkat, jaká je to zachovalá ženská… není to její chyba… ale moje taky ne!      „Mám nápad,“ řekla. „Co kdybych vzala Marshalla ven já? Anebo řeknu Eddiemu. A ty půjdeš nahoru a přečteš Campbell pohádku před spaním? Udělalo by jí to velkou radost. Takhle brzy doma moc často nebýváš. Co ty na to?“      Upřeně se na ni podíval. Nejde o trik. Myslí to vážně. A přesto – šup šup šup – několik svižných tahů, pár pěkných větiček a… už je lapen! – zmítá se v oku pocitu viny a logiky! Aniž by se o to snažila.      Vědomí, že Campbell teď leží v postýlce – moje jediné dítě! – naprostá nevinnost šestileté dívenky! – a přeje si, aby jí přečetl pohádku… zatímco on teď dělá to, co dělá… ať už je to cokoliv… Pocit viny!… Skutečnost, že se většinou domů vracívá příliš pozdě a ani se s ní nevídá… Vina na vinu!… Zbožňuje Campbell! – miluje ji víc než cokoliv na světě!… a aby to bylo ještě horší – jak logicky to zní! Sladká tvářička, na niž právě hledí, patří manželce, která mu právě dala ohleduplný a pozorný návrh, logický návrh… tak logický, až mu vzal slova z úst! Na celém širém světě neexistovalo dost nevinných lží, jež by mohly nad takovou logikou zvítězit. A to se jen snaží být milá!      „No tak, běž,“ řekla. „Campbell bude mít takovou radost. O Marshalla se postarám.“      Svět se otočil vzhůru nohama. Co tady on, Vládce vesmíru, dělá? Klečí na podlaze, dohnán k tomu, že se pracně musí pokoušet vymýšlet nějaké nevinné lži, jež by přelstily logiku jeho manželky? Vládcové vesmíru se jmenovaly škaredé, obhrouble vypadající plastové panenky, se kterými si jeho, jinak dokonalá, dceruška tak ráda hrála. Panenky připomínaly skandinávské, posilovnou vymustrované bohy a měly jména jako Dracon, Ahor, Mangelred či Blutong. Dokonce i na plastové hračky vypadaly neobyčejně vulgárně. A přesto ho jednoho krásného dne – v záchvatu euforie poté, co neudělal nic jiného, než zvedl telefon a přijal objednávku na koupi dluhopisů s nulovým kuponem, které mu vzápětí vynesly provizi ve výši 50 000 dolarů – prostě jen tak tato fráze zničehonic napadla. Na Wall Street se on a pár dalších – kolik? – tři sta, čtyři či pět set jedinců? – stali přesně tímhle… Vládci vesmíru. Tady neexistovaly… naprosto žádné hranice! Pochopitelně by ho nikdy ani ve snu nenapadlo toto označení byť jen pošeptat živé duši. Nebyl cvok. Nicméně se té myšlenky nedokázal zbavit, pořád mu zněla v hlavě. A tak tady, pěkně prosím, Vládce vesmíru klečí na podlaze vedle psiska, svázán do kozelce vlídností, pocitem viny a logikou… Proč jí to (jakožto Vládce vesmíru) prostě nemůže normálně vysvětlit? Koukni, Judy, pořád tě miluji a miluji naši dceru, i náš dům a náš život miluji a nic na tom nechci měnit – jde jen o to, že já, Vládce vesmíru, mladý muž pořád v plné síle, kterému v žilách koluje horká krev, si čas od času, když se planety pohnou a přijde na mě nutkání, zasloužím dostat něco víc –      – ale věděl, že by žádnou z těchto myšlenek nikdy nedokázal vyslovit nahlas. A tak mu v hlavě začala kypět zášť… Svým způsobem si to zavinila sama, není -liž pravda… Ty ženské, ke kterým se teď, jak se zdá, upíná… takové… takové… a v tom okamžiku se mu v hlavě zrodilo přesné označení… společenské kostry… záměrně se udržují tak hubené, vyzáblé, že vypadají jako na rentgenových snímcích… kostry prosvícené světlem lamp… zatímco klevetí o interiérech a zahradních architektech… a chodí do posiloven a fitcenter s vychrtlými údy nacpanými do elastických přiléhavých legín… a to Judy nijak nepomáhá, že! Jen se podívejte na ten ztrhaný obličej a vyzáblý krk… zaměřil se na její obličej a krk… utahané… o tom není sporu… fitness kurzy… mění se v jednu z nich!      Tím v sobě dokázal vykřesat akorát tak dost zášti, aby mohl vzplát věhlasný divoký temperament McCoyů.      Cítil, jak mu zahořela tvář. Sklonil hlavu a řekl: „Judyyyyy…“ Řev lva zaznívající skrz stisknuté zuby. Dal k sobě palec, ukazovák a prostředník levé ruky a zvedl spojené prsty před zaťatou čelist. Z očí mu šlehaly plameny.      „Tak podívej… chystám – se – vyvenčit – psa… a – tak – vyvenčím – psa… je to jasný?“      Ještě ani nedomluvil, a už si uvědomil, že se chová naprosto nepřiměřeně… ale nedokázal se ovládnout. Ostatně v tom se skrývá tajemství prchlivosti rodu McCoyů… na Wall Street… kdekoliv… pánovitá přemrštěnost.      Judy stiskla pevně rty. Pohodila hlavou.      „Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné,“ řekla bezbarvým hlasem. Otočila se, přešla mramorem vykládanou halu a vyšla po honosném schodišti.      Pořád vkleče za ní hleděl, ale neotočila se. Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné. Právem ji usadil. Levou zadní. Ale bylo to mrzké vítězství.      Další bodnutí ostnu viny.      Vládce vesmíru se zvedl a podařilo se mu vsoukat do kabátu, aniž by pustil vodítko. Obnošený, leč působivý pogumovaný britský jezdecký plášť do deště zdobila spousta klop, řemínků a přezek. Koupil ho u Knouda na Madison Avenue. Kdysi považoval jeho ošuntělost za přesně to pravé, odpovídající tehdy tak módnímu stylu Starých bostonských křápů (1.). Teď už si tím nebyl tak jistý. Škubl vodítkem, vyšel s jezevčíkem ze vstupní haly do vestibulu a přivolal výtah.      Před dvěma lety se majitelé bytů v domě rozhodli nechat předělat výtahy na automatizovaný provoz, aby nemuseli nadále platit Irům a Portoričanům z Bronxu 200 000 ročně za čtyřiadvacetihodinovou obsluhu. Ten večer to Shermanovi zcela vyhovovalo. V tom ohozu s kroutícím se psiskem na vodítku se necítil na to, trčet ve výtahu s chlápkem oblečeným jako plukovník rakouské armády z roku 1870. Výtah se rozjel a zastavil o dvě patra níže. Browning. Otevřely se dveře a do výtahu vstoupila mohutná postava Pollarda Browninga s hladce vyholenou tváří. Browning si Shermana s jeho venkovským úborem a se psem změřil od hlavy k patě a beze stopy úsměvu pronesl: „No nazdar, Shermane.“      Slova „No nazdar, Shermane,“ visela na konci třímetrové tyče a v pouhých šesti slabikách hladce doručila celé poselství: „Ty, tvoje hadry a to tvoje zvíře jsou ostudnou skvrnou na mahagonových stěnách našeho nového výtahu.“      Sherman se vzteky neznal, ale sehnul se a zvedl psa do náruče. Browning byl předsedou bytového družstva domu. Typický hošík z New Yorku, jehož lůno jeho matky povilo již jako padesátiletého partnera firmy Davis Polk a prezidenta Městského sdružení. Bylo mu teprve čtyřicet, ale posledních dvacet let vypadal na padesát. Vlasy měl hladce sčesané dozadu přes kulatou lebku. Na sobě měl bezvadný tmavomodrý oblek bez poskvrnky, bílou košili a kostkovanou kravatu, ale žádný plášť do deště. Postavil se čelem ke dveřím výtahu, na chvíli pootočil hlavu, ještě jednou sjel Shermana pohledem, a beze slova se znovu otočil zpátky ke dveřím.      Sherman znal Browninga od dob, kdy spolu jako kluci chodili do Buckleyovy základní školy. Browning bývával tlustý, kyprý a panovačný malý snob, který už ve věku devíti let dokázal moc pěkně všechny obeznámit se senzační novinkou, že McCoy je jméno křupanské (a křupanská rodina) stejně jako Hatfi elds, zatímco to jeho, Browning, patří skutečným, kovaným Newyorčanům, potomkům původních holandských osadníků, již kolem roku 1600 osídlili území dnešního New Yorku. Volával na Shermana „Sherman McCoy, buranskej kovboj.“      Když výtah dojel do přízemí, podotkl Browning: „Víš o tom, že prší?      „Vím.“      Browning pohlédl na jezevčíka a zavrtěl hlavou. „Sherman McCoy. Přítel nejlepšího přítele člověka.“      Sherman cítil, jak opět brunátní. „To je všechno?“      „Co jako?“      „Měl jsi osm pater na to, abys vymyslel něco vtipnýho, a tohle je všechno?“ Mělo to vyznít jako vlídný sarkasmus, ale Sherman si uvědomoval, že pod uhlazenou hladinou doutná vztek.      „Netuším, o čem to mluvíš,“ řekl Browning a pokračoval v chůzi. Portýr se usmál, kývl na pozdrav a otevřel mu dveře. Browning vyšel z domu a pod ochranou markýzy nad vchodem došel až k přistavenému vozu. Čekající šofér mu otevřel dveře. Ani kapka nedopadla na jeho vyparáděná záda a on odplul, hladce a dokonale zmizel v roji zadních světel vozů směřujících dolů po Park Avenue. Elegantní obtloustlá záda Pollarda Browninga netížil žádný odrbaný jezdecký pršiplášť.      Ve skutečnosti jen krápalo a nefoukal vítr, ale jezevčík přesto nic takového nehodlal podstupovat. Začal se v Shermanově náručí kroutit. Ta malá bestie má ale sílu! Sherman postavil psa na koberec pod markýzou a s vodítkem v ruce vykročil do deště. Ve tmě vypadaly domy na protější straně ulice jako zasmušilá černá zeď zadržující rudě purpurové nebe nad městem, které hořelo jako rozpálené horečkou.      Páni, tady venku to nebylo zas až tak špatné. Sherman zatahal za vodítko, jenomže psík zaťal drápky do koberce.      „Tak pojď, Marshalle.“      Vrátný u dveří je sledoval.      „Myslim, že z toho není zrovna dvakrát vodvázanej, pane McCoy.“      „Ani já ne, Eddie.“ A to nezmiňuji ten tvůj komentář, řekl si v duchu Sherman. „Tak pojď, no tak… jdeme, Marshalle.“      To už stál Sherman na dešti a silně tahal za vodítko. Jezevčík se ani nehnul. Zvedl ho tedy, odnesl z umělohmotného koberce a postavil na chodník. Pes se pokusil zdrhnout zpátky ke dveřím. Sherman nemohl povolit vodítko ani o píď, jinak by se ocitl znova na začátku. A tak tam se psem stáli, každý na jednom konci napjatého vodítka, a tahali. Žabomyší válka mezi mužem a psem… na Park Avenue. Proč, kruci, nejde vrátný zpátky dovnitř tam, kam patří?      Sherman vší silou škubl vodítkem. Jezevčík se smýkl o několik centimetrů po chodníku. Bylo slyšet, jak o něj drhne drápky. Když potáhne dostatečně silně, třeba to vzdá a půjde za ním, aby nebyl vláčen.      „Tak pojď, Marshalle! Jdeme jenom za roh!“      Znovu škubl vodítkem a vší silou zatáhl. Pes popojel o necelý metr dopředu. Klouzal. Odmítal jít. Odmítal se podvolit. Zdálo se, že střed gravitace té potvory leží uprostřed zeměkoule. Jako by se Sherman snažil táhnout saně s pytlem cementu. Bože, jen se dostat kousek dál za roh. Nic jiného nepotřeboval. Proč se ty nejjednodušší věci – znovu prudce škubl vodítkem a nepřestával táhnout. Nakláněl se jako námořník ve vichřici. Pod pogumovaným kabátem mu začínalo být vedro. Po tváři mu stékal déšť. Jezevčík měl tlapky široce roztažené. Svaly na zádech mu vystupovaly. Zmítal sebou a škubal se ze strany na stranu. Krk měl natažený. Díky bohu, že alespoň neštěká! Klouzal po chodníku. Bože, bylo to slyšet! Bylo slyšet, jak mu o něj škrábou drápky. Nehodlal ustoupit ani o píď. Sherman s hlavou sklopenou a rameny vtaženými vláčel zvíře za sebou temnotou a deštěm po Park Avenue. Cítil, jak mu za krk stéká voda.      Dřepl si a psa zvedl. Koutkem oka přitom zachytil vrátného Eddieho. Pořád se dívá! Pes se začal kroutit a vrtět. Sherman zakopl. Podíval se dolů. Kolem nohou se mu obmotalo vodítko. Belhavě se s vodítkem kolem kotníků vydal po chodníku. Konečně se dostal za roh k telefonní budce. Postavil psa na zem.      Bože! Málem mu zdrhnul! Sherman chytí vodítko na poslední chvíli. Potí se. Vlasy má zmáčené deštěm. Srdce mu prudce buší. Navlékne si vodítko na ruku. Pes se pořád vzpírá. Vodítko se znovu omotává Shermanovi kolem nohou. Zvedne sluchátko a přidrží si ho ramenem u ucha. Vyloví z kapsy čtvrťák a vhodí ho do přístroje.      Vytočí číslo. Tři zazvonění. Ženský hlas: „Haló?“      To není Mariin hlas. Sherman usoudí, že musí patřit její kamarádce Germaine, té, od které si byt pronajímá.      Řekne tedy: „Mohu, prosím, mluvit s Marií?“      Žena odvětí: „To jsi ty, Shermane?“      Ježíš! Do prdele! Judy! Vytočil číslo vlastního bytu. Ohromením zkoprní!      „Shermane?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Zavěsí. Ach, panebože. Co má dělat? Vylže se z toho. Když se ho na to zeptá, řekne, že netuší, o čem mluví. Vždyť neřekl více než pět nebo šest slov. Jak by si mohla být jistá?      Ale to nebylo k ničemu. Pochopitelně, že si bude si jistá, bez debat! Navíc mu lhaní nikdy moc nešlo. Uvidí mu až do žaludku. Jenomže co jiného může dělat?      Stál tam v dešti a ve tmě vedle telefonní budky. Voda mu stékala za límec košile. Těžce oddychoval. Snažil se představit si, jak zlé to bude. Co udělá? Co mu řekne? Jak moc bude naštvaná? Tentokrát bude mít v ruce skutečně hmatatelný důkaz. Pokud bude chtít udělat scénu, má ji mít. Choval se vážně jako idiot. Jak mohl něco takového udělat? Spílal sám sobě. Veškerý vztek na Judy ho přešel. Dokáže se z toho vylhat, anebo to tentokrát skutečně podělal? Opravdu jí ublížil?      Zčistajasna si všiml postavy, blížící se k němu v mokrých černých stínech budov a stromů po chodníku. I na vzdálenost patnácti metrů si uvědomil hlubokou obavu, hluboce zakořeněnou v podvědomí všech obyvatel Park Avenue jižně od Devadesáté šesté ulice – mladý černoch, vysoký, vytáhlý, v bílých teniskách. Už je jen dvanáct metrů daleko. Deset. Sherman na něj upřeně hledí. No, dobrá, tak pojď! Já neustoupím! Tohle je moje teritorium! Neuhnu žádnému pouličnímu chuligánovi!      Mladík se najednou otočil o devadesát stupňů a přešel na chodník na druhé straně ulice. Když pohlédl na Shermana, chabé žlutavé světlo sodíkové výbojky pouliční lampy mu na chviličku ozářilo tvář. Přešel na druhou stranu! Takové štěstí!      Shermana McCoye ani na chviličku nenapadlo, že to, co mladík zahlédl, byl osmatřicetiletý běloch, na kost promočený chlap navlečený do nějakého militantně vypadajícího hubertusu olepeného řemínky a přezkami, který v náručí svírá divoce se zmítající zvíře a s očima navrch hlavy si mluví sám pro sebe.      Sherman stál vedle budky, zrychleně dýchal, téměř lapal po dechu. Co si teď počne? Cítil se natolik poraženecky, že měl chuť se rovnou vrátit domů. Jenže pokud se vrátí hned, bude to jasné, nebo ne? Nešel ven se psem, ale zavolat si. Navíc ať už Judy řekne cokoliv, není na to připraven. Potřebuje přemýšlet. Potřebuje poradit. Potřebuje dostat tu tvrdohlavou psí bestii někam do sucha.      A tak vytáhl z kapsy další čtvrťák a vylovil z paměti Mariino číslo. Soustředil se, vtloukl si ho do hlavy a pak jej s těžkopádnou rozvážností vytočil, jako by snad ten zvláštní vynález, telefon, používal poprvé.      „Prosím?“      „Marie?“      „Ano?“      Nehodlal nic riskovat. „To jsem já.“      „Shermane?“ Znělo to jako Šérméne. Nyní si byl Sherman jist. Tohle je určitě Maria. Ten typ jižanského dialektu, při kterém se některé samohlásky vyslovují dlouze a jiné krátce. Pojď sem bylo pocém, děcka byla děcká, prosím bylo prosim.      „Poslouchej,“ řekl, „za chvíli jsem u tebe. Stojím v budce jenom pár bloků daleko.“      Chvíli bylo ticho, které pochopil jako projev vyjádření jejího podráždění.      Nakonec: „Kde k čertu vězíš?“ Kdé k čértu vězíš?      Sherman se rozmrzele uchechtl. „Hele, hned jsem u tebe.“      Schodiště činžovního domu se pod Shermanovými kroky prohýbalo a sténalo. Jednotlivá poschodí ozařovaly nezakryté dvaadvacetiwattové kruhové zářivky, známé jako Svatozáře pana domácího, jež vrhaly na stěny natřené erární zelenomodrou barvou mdlou tuberkulózní záři. Sherman prošel kolem dveří s nespočetným množstvím zámků navrtaných v opile nerovnoměrných řadách nad sebou. Zámky měly bezpečnostní kryty proti vylomení, zárubně dveří kryly kovové pláty proti vypáčení a samotné panely dveří zakrývaly speciální desky zabraňující jejich vtlačení dovnitř.      V bezstarostných momentech, kdy v království boha a krále plodnosti Priapa vládl klid a mír, Sherman stoupal nahoru za Marií svižným krokem a s romantickým požitkem. Jak bohémské! Jak… skutečné to tady je! Jak dokonale vhodné pro chvilky, kdy Vládce vesmíru odhazuje upjaté dekorum Park Avenue a Wall Street a pouští ze řetězu své darebné hormony! Maria si garsonku, takzvané hnízdečko, umístěnou na konci chodby ve čtvrtém patře, pyšnící se skříní namísto kuchyně a další namísto koupelny, pronajímala od své přítelkyně Germaine – naprosto dokonalé místo. To Germaine byla zcela jiná kapitola. Sherman se s ní setkal dvakrát. Postavou připomínala požární hydrant a na horním rtu jí bujel divoký porost chlupů, v podstatě knírek. Sherman nepochyboval, že je lesba. No a co? Celé je to tak skutečné! Olezlé! Neřestné. New York sám. Příval ohně ve slabinách!      Ten večer však Priapus vypadl ze sedla. Ten večer na ramena Vládce vesmíru doléhala tíha toho ponurého, dříve honosného, typického činžovního domu New Yorku z tmavého pískovce.      Jedině jezevčík byl štěstím bez sebe. Křepce vláčel bříško nahoru po schodišti. Teplé, suché a důvěrně známé místo. Když Sherman stanul před Mariinými dveřmi, překvapeně zjistil, že nemůže popadnout dech. Potil se. Pod jezdeckou pláštěnkou, kostkovanou košilí a trikem měl tělo celé rozpálené.      Ještě než stačil zaklepat, dveře se pootevřely na třicet centimetrů a v nich stála Maria. Dveře nechala přivřené. Stála tam a měřila si Shermana od hlavy k patě, jako by se zlobila. Z očí nad dokonalými vysokými lícními kostmi sršely blesky. Krátké mikádo připomínalo černou kapuci. Našpulené rty vytvořily písmeno o. Znenadání se usmála a pak se začala chichotat. Z nosu jí vycházela malá frkání, jak se snažila smích potlačovat.      „No tak,“ řekl Sherman, „pusť mě dál! Jen počkej, až ti budu vyprávět, co se mi stalo.“      Nato Maria otevřela dveře dokořán, ale místo aby jej nechala vstoupit, opřela se o zárubeň, překřížila nohy, založila si ruce na prsou, upřeně hleděla na Shermana a chichotala se. Na nohou měla kožené lodičky s vysokým podpatkem a černobílým šachovnicovým vzorem. Sherman se v botách moc nevyznal, ale tušil, že tyhle jsou přesně podle poslední módy. Maria si oblékla velmi krátkou, na míru šitou bílou gabardénovou sukni, jež zdůrazňovala její štíhlý pas. Sukně končila dobrých deset centimetrů nad koleny a odhalovala nohy, v Shermanových očích nohy baletky. Bílá hedvábná blůzka odkrývala horní polokoule ňader. Ve světle malinké předsíňky působila její postava jako vystupující reliéf – ty tmavé vlasy, lícní kosti a nádherné rysy tváře, ty výrazně vykrojené rty, krémová blůza a krémová oblá ňadra a ty zářivé, tak nonšalantně překřížené nohy.      „Shermane…“ Šeeermené. „Víš co? Jseš rozkošnej. Přesně jako můj malej bráška.“       To Vládce vesmíru lehce otrávilo, nicméně vešel dovnitř, a když procházel kolem ní, řekl: „Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      Maria pohlédla dolů na psa, který očichával koberec, aniž by ve dveřích změnila postoj. „Nazdar, Marshalle!“ Máršalé. „Marshalle, ty jeden promočenej tlustej saláme.“      „Počkej, až ti povím…“      Maria se rozesmála a zavřela dveře. „Shermane… vypadáš, jako kdyby tě někdo právě… zmačkal,“ udělala rukama gesto připomínající muchlání papíru – „a zahodil.“      „Jo, přesně tak se i cítím. Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      „Úplně jako můj bráška. Každej den chodil ze školy domů s trikem vyhrnutým z kalhot a odhaleným pupíkem.“      Sherman se podíval dolů. Vskutku. Kostkovaná košile se mu vyhrnula z kalhot a byl mu vidět pupík. Zastrčil košili zpátky, ale jezdeckou pláštěnku si nesundal. Nechtěl si tu udělat pohodlí. Nemohl se příliš zdržet. A nevěděl úplně přesně, jak to Marii vysvětlí.      „Brácha se každej den ve škole porval…“      Sherman přestal poslouchat. Mariin bráška už ho unavoval, ani ne tak kvůli tomu, že tím naznačovala, že i on sám je dětinský, ale proto, že o tom pořád mlela. Na první pohled Maria Shermanovi nikdy nepřipadala jako ideál typické Jižanky. Vypadala spíš jako Italka či Řekyně. Ale žvanila jako Jižanka. Slova jí bez ustání vybublávala z úst. Pořád ještě mlela, když Sherman prohlásil: „Víš, zrovna jsem ti volal z budky. Chceš vědět, co se stalo?“      Maria se otočila a přešla pár kroků doprostřed bytu, obrátila se a zaujala pózu s hlavou skloněnou ke straně a s rukama v bok. Bezstarostným způsobem předsadila jednu nohu v lodičce na podpatku před druhou, narovnala ramena, lehce se prohnula v zádech, vypjala ňadra a řekla: „Všiml sis něčeho nového?“      O čem to sakra mluví? Sherman neměl na nic nového náladu. Přesto si ji pečlivě prohlédl. Má nový účes? Nějaký šperk? Kristepane, její manžel ji zasypával tolika šperky, kdo to má pořád sledovat? Ne, musí to být něco v pokoji. Těkal očima kolem. Místnost měla patrně kdysi před sto lety sloužit jako dětský pokoj. Nacházel se tu malý arkýř se třemi křídlovými okny a sedátkem pod nimi. Přeletěl zrakem nábytek… tři stejné staré židle z ohýbaného dřeva, stejný škaredý humpolácký dubový stolek s jednou nohou, stejná stará matrace na pružinovém roštu s přehozem z manšestru a třemi nebo čtyřmi kašmírovými polštářky, jež měly za úkol navozovat vzhled divanu. Celé to místo křičelo – nouzovka. Každopádně se tam ale nic nezměnilo.      Sherman zavrtěl hlavou.      „Vážně ne?“ Maria kývla hlavou směrem k posteli.      Teď to Sherman spatřil. Nad postelí visel malý obrázek v obyčejném rámečku ze světlého dřeva. Popošel o pár kroků blíž. Na obrázku byl nahý muž zezadu. Kresba načrtnutá hrubými tahy černé barvy, způsobem, jakým by snad mohlo malovat osmileté dítě, za předpokladu, že by osmileté děcko něco pohnulo k tomu, aby namalovalo nahého muže. Vypadalo to, že se muž sprchuje, alespoň nad hlavou měl něco, co mohla být hlavice sprchy, ze které se řinuly lajdácky načmárané černé čárky. Zdálo se, že se muž sprchuje v naftě. Byl opálený a na kůži měl nechutné šmouhy levandulové barvy připomínající spáleniny. Taková mazanice… Nechutné… ale z obrazu vyzařovala posvátná záře opravdového umění, a Sherman proto s upřímným ohodnocením zaváhal.      „Kdes to vzala?“      „Líbí se ti? Znáš ho?“      „Koho?“      „Filippa Chirazziho.“      „Ne, neznám.“      Usmívala se. „V Timesech o něm napsali celý článek.“      Sherman nechtěl vypadat jako ignorantský omezenec z Wall Street a znovu si začal to umělecké dílo prohlížet.      „No, má to jistou… jak bych to vyjádřil?… Přímost.“ Bojoval s touhou být ironický. „Kdes to vzala?“      „Filippo mi ho dal.“ Velmi radostně.      „Jak štědré.“      „Arthur si od něj koupil čtyři obrazy, úžasné, ohromné.“      „Ale Arthurovi ho nedal. Dal ho tobě.“      „Chtěla jsem taky jeden. Ty velké patří Arthurovi. Navíc, Arthur by nerozeznal Filippa od… od, nevím od koho, kdybych mu to neřekla.“      „Hm.“      „Tobě se nelíbí, viď?“      „Líbí. Ale popravdě řečeno, jsem vynervovanej. Zrovna jsem udělal zatracenou pitomost.“      Maria přestala pózovat a posadila se na okraj postele aspirující na divan, jako by říkala: „Tak dobře, jsem připravena tě vyslechnout.“ Dala si nohu přes nohu. Sukně se jí vyhrnula až do půlky stehen. A i když její nohy, ty její exkluzivní boky a stehna, zrovna teď nebyly na pořadu dne, Sherman z nich nedokázal spustit oči. V punčochách se leskly. Zářily. S každým pohybem se ta nádhera třpytila.      Sherman zůstal stát. Jak se chystal Marii vysvětlit, neměl moc času.      „Vzal jsem Marshalla na procházku.“ Marshall ležel natažený na koberečku. „Pršelo. A on se začal vzpouzet.“      Když se dostal k části s telefonem, i jen pouhým popisováním celé té události se znatelně rozrušil. Všiml si, že Maria rozrušení, pokud tedy nějaké cítila, úspěšné skrývá, ale Sherman se nedokázal zklidnit. Zaníceně se pustil do emocionálního jádra pudla, do toho, jak se cítil hned potom, co zavěsil – a Maria ho přerušila pokrčením rameny a lehkým mávnutím ruky.      „Shermane, o nic nejde.“ Šérmené, o nic nejdééé. ¨      Zíral na ni.      „Vždyť jsi jen telefonoval. Nechápu, proč jsi prostě neřekl: ,Ach, promiňte, volám přítelkyni Marii Ruskinové.‘ To bych udělala já. Nikdy se nenamáhám Arthurovi lhát. Neříkám mu každou kravinu, ale nelžu mu.“      Mohl by býval použít tak nestoudnou taktiku? Nechal si to projít hlavou. „Hmmmmm.“ ¨      Vyšlo to z něj jako zasténání. „Nevím, jak bych asi mohl jít večer v půl desátý ven s tím, že jdu vyvenčit psa, a pak zavolat a říct: ,Ach, promiň, já jsem vlastně šel ven, abych zavolal Marii Ruskinové.‘“      „Víš, jaký je mezi námi rozdíl, Shermane? Tobě je tvojí ženy líto, ale mně mýho muže ne. Arthurovi bude v srpnu dvaasedmdesát. Když si mě bral, věděl, že mám svoje přátele, a věděl, že mu nejsou sympatický, a on měl zase svoje kámoše a věděl, že ty nemám ráda já. Nemůžu je ani vystát. Všechny ty starý Židáky… Nekoukej na mě, jako bych řekla něco strašnýho! Takhle o nich mluví Arthur. O Židácích a o gójích a mně říká šiksa. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem nic z toho neslyšela. To já jsem ta, která si vzala Žida, ne ty, to já musela během posledních pěti let spolknout hromadu těchhle židovskej keců, a tak z toho můžu něco použít, když se mi zachce.“      „Řeklas mu, že tu máš svůj vlastní byt?“ „Pochopitelně, že ne. Řekla jsem ti, že mu nelžu, ale neříkám mu o všech prkotinách.“      „Tohle je prkotina?“      „Není to tak důležitý, jak si myslíš. Je to otrava. Majitel zas dělá povyk.“      Maria vstala, došla ke stolku, vzala z něj list papíru, podala ho Shermanovi a znovu si sedla na kraj postele. Byl to dopis od právnické fi rmy Golan, Shander, Morgan a Greenbaum pro paní Germaine Bollovou ohledně jejího postavení nájemce v bytě s regulovaným nájemným vlastněným společností s ručením omezením Winter Real Properties. Sherman se nedokázal soustředit. Neměl chuť to řešit. Maria pořád odbíhala od tématu. Připozdívalo se.      „Já nevím, Marie. To si musí vyřešit Germaine.“      „Shermane?“ ¨      Usmívala se s pootevřenými rty. Vstala. ¨      „Shermane, pojď sem.“      Popošel k ní několik kroků, ale nechtěl se dostat moc blízko.      Výraz na její tváři napovídal, že ona má na mysli velice blízko. „Ty si myslíš, že máš doma průšvih, ale vždyť jsi neudělal nic jiného, než zatelefonoval.“      „Ha. Já si nemyslím, že mám průšvih, já to vím.“      „No, dobře, takže, když už teda průšvih máš a zatím jsi nic neudělal, třeba bys možná něco udělat měl, protože teď už je to stejně jedno.“ ¨      Pak se ho dotkla.      Bůh Priapus, dosud k smrti vyděšený, povstal z mrtvých.      Natažený na posteli Sherman letmo pohlédl na jezevčíka. Ta bestie vstala z koberečku a šla k posteli. Dívala se na ně a vrtěla ocáskem.      Prokristapána! Nemůže čistě náhodou existovat nějaký způsob, jakým by pes mohl dát najevo… Něco, čím psi dávají najevo, že viděli… Judy se ve zvířatech vyzná. Dělala z každé Marshallovy nálady vědu, až to bylo odporné. Neexistovalo něco, co jezevčíci dělají, když se stanou svědky… Ale potom se jeho nervová soustava začala tavit a bylo mu to jedno.      Jeho veličenstvo, bůh, nejpradávnější z pradávných králů Priapos, Vládce vesmíru, necítil žádné výčitky svědomí.      Sherman si odemkl dveře a schválně tropil větší familiární hluk než obvykle.      „Hodný Marshall, moc hodný.“      Hlučně si svlékal pogumovaný kabát, cinkal přezkami a utrousil několik uf.      Po Judy ani vidu.      Z mramorové haly vedly dveře do obýváku, jídelny a malé knihovny. Každá místnost vyzařovala dobře známé světlo a vycházely z ní odlesky vyřezávaného dřeva, broušeného skla, krémově bílého hedvábí, glazurovaného laku a ostatních dechberoucích a nesmírně nákladných úprav, provedených jeho manželkou, tou aspirující dekoratérkou. Pak si všiml. Veliký kožený ušák, který normálně stál čelem ke dveřím do haly, byl otočen na druhou stranu. Těsně nad opěradlem vykukoval vršek Judyiny hlavy. Vedle křesla stála lampa. Vypadalo to, že si Judy čte.      Postavil se do dveří.      „Tak! Jsme zpátky!“      Žádná odpověď.      „Mělas pravdu. Promokl jsem a Marshall nebyl radostí bez sebe.“      Nepodívala se na něj. Z ušáku se ozval pouze její hlas.      „Shermane, když chceš mluvit s někým jménem Maria, proč místo toho voláš mně?“      Sherman vkročil do místnosti.      „O čem to mluvíš? Když chci mluvit s kým?“      Ten hlas: „Ale proboha živého. Nenamáhej se, prosím, lhát.“      „Lhát – o čem?“ Pak Judyina hlava vykoukla na jedné straně ušáku. Ten pohled, jaký mu uštědřila! Se srdcem v kalhotách se Sherman vydal směrem ke křeslu.      Tvář jeho ženy obklopená aureolou jemných hnědých vlasů byla stažená v čiré agonii.      „Judy, o čem to mluvíš?“      Nejprve nebyla rozčilením schopna slova. „Přála bych si, abys viděl, jak uboze se tváříš.“ „Já netuším, o čem to mluvíš!“      Pronikavý tón jeho hlasu ji rozesmál.      „Takže, Shermane! Vážně tu hodláš stát a tvrdit mi do očí, že jsi sem nevolal a nechtěl mluvit s někým jménem Maria?“      „S kým?“      „S nějakou malou štětkou, pokud bych musela hádat, jménem Maria.“      „Judy, přísahám Bohu, netuším, o čem mluvíš! Venčil jsem Marshalla! Já nikoho jménem Maria ani neznám! Někdo sem volal a chtěl mluvit s nějakou Marií?“      „Aaaach!“ Krátké zaúpění vyjadřující nevíru. Vstala a podívala se mu přímo do očí. „Stojíš tu přede mnou! Myslíš si, že nepoznám tvůj hlas v telefonu?“ ¨      „Možná poznáš, ale dnes večer jsi ho neslyšela. Přísahám Bohu.“      „Lžeš!“ Zle se usmála. „A jsi mizernej lhář. A mizernej chlap. Myslíš si, jak nejsi úžasnej, ale jsi tak ubohej. Lžeš, že je to tak?“      „Nelžu. Přísahám Bohu, vzal jsem Marshalla na procházku a vrátil se sem a prásk – jako, já skoro nevím, co říct, protože vážně netuším, o čem to mluvíš. Chceš po mně, abych souhlasil s negativním předpokladem.“      „Negativní předpoklad.“ Z noblesní fráze odkapávalo znechucení. „Byl jsi pryč dost dlouho. Stihnuls jí dát pusu na noc a pěkně ji uložit do postele?“      „Judy…“      „Stihnuls?“      Sherman odvrátil oči od jejího zuřivého pohledu, zvedl ruce dlaněmi nahoru a vzdychl.      „Poslouchej, Judy, ty se úplně… naprosto… neskonale mýlíš. Přísahám Bohu.“      Upřeně na něj hleděla. Najednou měla v očích slzy. „Ach, tak ty přísaháš Bohu. Ach, Shermane.“ Začínala popotahovat. „Já nehodlám – jdu nahoru. Támhle je telefon. Tak proč jí nezavoláš odsud?“ Hlas se jí zajíkal pláčem. „Je mi to jedno. Je mi to vážně fuk.“      Vyšla z pokoje. Slyšel, jak cestou ke schodišti klapají podpatky po mramorové podlaze. ¨      Sherman šel ke stolu a sesunul se do otáčecí židle od známého anglického návrháře Hepplewhitea. Zrak mu padl na římsu táhnoucí se podél stropu malého pokoje. Z bohatě vyřezávaného indického sekvojového dřeva vystupovaly reliéfy postav pospíchajících po městském chodníku. Judy si římsu nechala vyrobit v Hongkongu za omračující cenu… mých peněz. Pak se předklonil. K čertu s ní. Zoufale se snažil znovu rozdmýchat plameny oprávněného rozhořčení. Rodiče nakonec měli pravdu, že ano? Zasloužil si někoho lepšího. Judy byla o dva roky starší než on a jeho matka řekla, že to může být problém – což, způsobem, jakým to řekla, znamenalo, že to bude problém. A dal na ni? Kdepak. Jeho otec, pravděpodobně odkazuje na Cowlese Wiltona, který měl krátké nezdařené manželství s jakousi neznámou židovskou holkou, prohlásil: „Není zrovna tak snadné zamilovat se do nějaké bohaté dívky z dobré rodiny?“ A dal na něj? Ne, ne, kdepak. A všechny ty roky se Judy, dcera profesora historie ze Středozápadu – profesor historie ze Středozápadu! – chovala jako intelektuální aristokratka – jo, ale nevadilo jí přitom používat jeho peníze a jméno jeho rodiny, aby se dostala mezi tu svou novou společenskou smečku, rozjela to svoje dekoratérské podnikání a skandalizovala jejich jméno a jejich apartmá na stránkách těch sprostých levných plátků, jako byl ten o ženské módě zvaný W a Architectural Digest a další podobné, že? Ó, ne, ani na vteřinku! A co z toho má on? Čtyřicítku na krku hopkající neustále do fi tness centra – ¨      – a najednou ji spatří takovou, jako tenkrát poprvé v tu noc před čtrnácti lety ve Village v bytě Hala Th orndika se zdmi vymalovanými čokoládovou hnědou a ohromným stolem pokrytým obelisky a davem, o hodně více než bohémským, pokud tedy chápal výraz bohémský správně – tu dívku se světle hnědými vlasy a krásnými, velice krásnými rysy a rozevlátými sporými šaty, které tolik odhalovaly z jejího dokonalého útlého těla. A najednou cítí ten nepopsatelný způsob, jakým se spolu dokázali tak dokonale od všeho izolovat a zakuklit se v jeho malém bytě na Charles Street a v jejím bytečku na Západní devadesáté, imunní vůči všemu, co na něj uvalili jeho rodiče, Buckleyova základní škola, střední škola svatého Pavla a Yale – a vzpomněl si, jak jí řekl – v podstatě těmito slovy! – že jejich láska bude nade… vše –      – a teď čtyřicetiletá, vyzáblá a vyhladovělá, cvičením vymustrovaná téměř až k dokonalosti jde s pláčem do postele.      Znovu se ztěžka opřel. Jako tolik mužů před ním nedokázal ustát ženské slzy. Svěsil svoji ušlechtilou bradu až na límec. Sesul se hluboko do židle.      Bezmyšlenkovitě stiskl tlačítko na desce stolu. Žaluziové dveře na napodobenině skříňky z osmnáctého století vyjely nahoru a objevila se obrazovka televize. Další z počinů jeho drahé vzlykající dekoratérky. Otevřel zásuvku stolu, vyndal z ní dálkový ovladač a přístroj zapnul. Zprávy. Starosta New Yorku. Pódium. Rozhořčený černošský dav. Harlem. Potyčky a vřava. Veřejné nepokoje. Starosta se utíká ukrýt. Výkřiky… zmatek… vážně nesmyslné. Naprosto bezúčelné. Pro Shermana to mělo stejný význam jako lehký závan větru. Nedokázal se soustředit. Vypnul televizi.      Měla pravdu. Vládce vesmíru je ubožák, mizera a lhář. (1.) Boston Cracked Shoe look – populární styl mužů z vyšších vrstev v oblasti Nové Anglie během 50.–80. let minulého století. Záměrné nošení starých, neustále dokola spravovaných bot jako doplňku k velmi drahým oblekům. Jednalo se o jisté gesto skromnosti bohatých vzdělaných Američanů, kteří si mohli dovolit koupit cokoliv. (Pozn. překl.)   Tom Wolfe je autorem více než tuctu knih. Mezi nejznámější, u nás přeložená díla patří Kyselinovej test, Ohňostroj marnosti a Muž na vrcholu, a poté další, u nás nepřeložené tituly Im Am Charlotte Simmons a Back to Blood. V roce 2010 získal Tom Wolfe ocenění od Národní knižní nadace za vynikající přínos americké literatuře. Zemřel v roce 2018. Podle knihy Ohňostroj marnosti byl natočen stejnojmenný slavný film obsazený hvězdnými herci, jako jsou Morgan Freeman, Tom Hanks, Bruce Willis a Melanie Griffithová.   Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti. Bourdon 2019, vázaná.

Čas načtení: 2024-04-17 05:12:09

Výborná kuchyně v kasinu: od jednoduchého občerstvení po umělecká díla

Výborná kuchyně v kasinu: od jednoduchého občerstvení po umělecká díla redakce St, 04/17/2024 - 05:12 Zábava Klíčová slova: platby NeteraPay platby v casinu rychlé občerstvení Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Kasina se v poslední době transformují z prostých center hazardních her na multifunkční rezorty, kde vysoká gastronomie hraje stejně důležitou roli jako ruleta nebo poker. Překračují hranice obvyklého vnímání hazardních her a stávají se epicentry, kde se mísí umění, zábava a nejnovější trendy gastronomie. Jedinečné jídlo zde láká návštěvníky stejně silně jako nadšení z her, čímž vytváří nezapomenutelné zážitky. S růstem zájmu o gurmánské požitky se kasina adaptují na trendy gastronomie, nabízejí rozvoz jídla přímo k hracím stolům nebo do luxusních pokojů. Stolování v kasinu se tak proměňuje v umělecká díla, která odrážejí širokou škálu kulinářských tradic a inovací, posouvají hranice možného a lákají gurmány a milovníky jídla z celého světa. Stejně jako se kasina snaží zpříjemnit zákazníkovi zkušenost příjemným gastronomickým zážitkem ochutnávkou luxusních mezinárodních pokrmů, inovují zákaznickou zkušenost i v digitálním světě - konkrétně co se týče platebních metod. Jednoduchost a bezpečnost plateb je totiž jedním z nejčastějších kritérií spokojeného zákazníka. K vidění je například uvedení nové metody platby NeteraPay do online casina, která slibuje rychlejší, bezpečněji a snadnější platby. Na těchto inovacích, ať už gastronomických či platebních je znatelné, že se majitele kasin snaží hazardní hru zpříjemnit nejen ve světě fyzickém, ale i tom digitálním. Kulinářská alchymie v kasinu V kasinových restauracích se běžné suroviny proměňují v nevšední gastronomické zážitky, což je důkazem, že kulinářská kreativita a inovace neznají hranic. Šéfkuchaři v těchto prostředích využívají nejmodernější techniky a přístupy, jako je nízkoteplotní vaření, fermentace nebo serifikace, aby z běžných ingrediencí vytvořili neobyčejné pokrmy. Díky této alchymii se například obyčejná zelenina mění v díla, která jsou vizuálně ohromující a chuťově nepřekonatelná. Speciální jídla nabízejí unikátní kombinace chutí, které návštěvníkům nabízejí zážitky, jež překračují jejich očekávání od tradiční kasinové kuchyně. Rozvoz jídla přímo k hracím stolům nebo do privátních suite je další službou, která zvyšuje komfort hostů a umožňuje jim plně se ponořit do hry bez nutnosti přerušovat své zážitky hledáním pokrmů. Kasina také často experimentují s pokrmy ze zeleniny, aby uspokojila rostoucí poptávku po zdravějších a vegetariánských volbách, a přitom zachovala gastronomickou vynikající kvalitu a originalitu. Tento přístup nejenže podporuje udržitelnost tím, že klade důraz na lokální a sezónní suroviny, ale také nabízí hostům možnost objevovat nové chutě a textury. Kasinové restaurace se tak stávají laboratořemi chutí, kde se neustále testují a představují nové koncepty, jež odrážejí nejnovější trendy v gastronomii a přinášejí revoluci v zážitku z jídla. Must - try kasinové delikatesy Kuchyně kasina definují nezapomenutelné pokrmy, které sahají od luxusních steaků po propracované dezerty. Tato gastronomická díla představují spojení tradičních chutí s moderními technikami, vytvářející tak jedinečné zážitky, jež lákají gurmány z celého světa. Mezi nejoblíbenější jídla, která se stala ikonami kasinové kuchyně, patří: Pečená kachna: Perfektně propečená kachní prsa s křupavou kůží, podávaná s bohatou omáčkou a sezónními přílohami. Pečená kachna je symbolem luxusu a umění přípravy jídla, přičemž každé kasino se snaží přidat do receptury něco unikátního. Steaky s tatarskou omáčkou: Výběrové kousky masa, grilované k dokonalosti a servírované s domácí tatarskou omáčkou, představují vrcholný projev kulinářského umění. Tyto steaky jsou často označovány jako nejoblíbenější jídlo mezi návštěvníky kasin. Speciální dezerty: Od jemných čokoládových fondánů po inovativní dezerty s použitím molekulární gastronomie, kasinové dezerty jsou vrcholným zážitkem každého jídelníčku. Tyto dezerty jsou nejen vizuálně ohromující, ale také chuťově nezapomenutelné. Pokrmy ze zeleniny: Inovativní a kreativní zpracování zeleniny, které osloví i ty nejnáročnější gurmány. Mořské plody: Čerstvé a kvalitní mořské plody, připravované na mnoho způsobů, od jednoduchých grilovaných krevet po sofistikované mořské plody s exotickými omáčkami. Lokální speciality: Každé kasino hrdě prezentuje jídla, která odrážejí lokální kulinářské tradice a ingredience, přinášející gastronomické zážitky, které jsou jedinečné pro danou lokalitu. Tato rozmanitost a kvalita jídel přispívají k tomu, že kasina jsou dnes považována nejen za centra hazardu, ale i za vyhledávané destinace pro milovníky vynikajícího jídla. Šéfkuchaři stojící za kasinovou magií Za každým luxusním jídlem v kasinových restauracích stojí příběh talentovaného kuchaře, jehož dovednosti, vášeň a kreativita jsou základem jedinečných chutí a prezentace pokrmů. Tito šéfkuchaři, často vycvičeni ve světově proslulých kulinářských institucích, přinášejí do kasinových kuchyní nejen svou technickou dokonalost, ale i lásku k experimentování, což je zřetelné v každém talíři servírovaném hostům. Mnozí z těchto kuchařů jsou mistři molekulární kuchyně, umění, které kombinuje vědecké poznatky s gastronomií k vytváření pokrmů, jež oslovují všechny smysly. Příkladem může být pokrm, kde se prchavý kouř uvolňuje při otevření poklopu, nebo gelové kaviárové kuličky, které explozivně uvolňují chuť v ústech. Tyto pokrmy nejen ohromí svým vzhledem a chutí, ale také vyvolají konverzaci a zanechají trvalý dojem. Pokrmy ze zeleniny zaujímají v menu kasinových restaurací stále významnější místo, což odráží rostoucí trend zdravějšího stravování a zájem o vegetariánské a veganské možnosti. Kuchaři se zde často uchylují k inovativním metodám, jako je fermentace nebo sous-vide, aby maximálně využili přírodní chutě a textury zeleniny. Taková jídla často překvapí svou hloubkou a komplexností chutí, a dokáží přesvědčit i ty, kteří zeleninu obvykle nevyhledávají. Významnou roli hraje také osobní příběh kuchařů, jejich cestování, zkušenosti a kulturní odkaz, který s sebou přinášejí do kuchyně. Tyto zkušenosti se odrážejí v jejich jídlech, čímž se každý pokrm stává vyprávěním, mostem mezi kulturami a způsobem, jak sdílet světový pohled skrze gastronomii. Luxusní jídlo v kasinových restauracích tak není jen o samotné chuti nebo estetice, ale o celkovém zážitku, který je hluboce ovlivněn vášní, kreativitou a osobním příběhem kuchařů stojících za každým talířem. Gastronomická rozmanitost kasina Kasina po celém světě představují širokou paletu kulinářských stylů a nabídek, které uspokojí jak neformální chutě, tak i ty nejvybíravější gurmány. Nabídka sahá od rychlého občerstvení po vybrané gurmánské zážitky, což odráží diverzitu přání a očekávání jejich návštěvníků. Neformální občerstvení často zahrnuje rychlé a chutné možnosti, jako jsou sendviče, saláty nebo burgery. Mezi tyto jednoduché, ale kvalitní možnosti patří i vídeňský salát, klasika evropské kuchyně, který kombinuje čerstvou zeleninu s tradičními dresinky, a představuje rychlou, ale vyváženou možnost pro ty, kdo si chtějí jen odpočinout od vzrušení z her. Luxusní hlavní jídla v kasinových restauracích sahají od výběrových steaků, přes sofistikované mořské plody až po inovativní pokrmy z molekulární kuchyně. Tyto pokrmy jsou pečlivě připravovány s ohledem na detail, přičemž jsou využívány nejkvalitnější suroviny z celého světa. Šéfkuchaři zde vkládají svou vášeň a um do každého talíře, aby zajistili, že každé jídlo je nejen chutné, ale i vizuálně ohromující. Luxusní oběd v kasinu je často vyhledávaným zážitkem, který přináší jedinečnou příležitost ochutnat mnohostrannost a bohatost kuchyně v jediném sezení. Tato obědová nabídka může zahrnovat několik chodů, od lehkých předkrmů až po bohaté dezerty, poskytující tak úplný gurmánský zážitek. Různorodost nabídky v kasinu tak odráží složitost a bohatost světové gastronomie, poskytující návštěvníkům nejen vzrušení z her, ale i kulturní a kulinářské cesty, které jsou stejně pestré a vzrušující. Každá restaurace v rámci kasina se snaží vytvořit jedinečnou atmosféru a nabídku, aby zajistila, že stravovací zážitek bude pro hosty stejně nezapomenutelný jako jejich hra. Víno a jídlo: průvodce kasinem Spárování vína s jídlem v kasinových restauracích je umění, které zvyšuje kulinářský zážitek na zcela novou úroveň. Sommeliéři a kuchaři spolupracují, aby vytvořili harmonii chutí, která podtrhuje a zároveň obohacuje každý pokrm. Tato synergie je klíčová pro dokonalý gurmánský zážitek, přičemž každé víno je pečlivě vybráno tak, aby doplňovalo specifické chutě a textury pokrmů, od lehkých předkrmů až po bohatá hlavní jídla. Například krevety na grilu jsou klasikou, která se často objevuje na menu v kasinových restauracích. Pro tento pokrm sommeliéři obvykle doporučují lehká a svěží bílá vína s vyváženou kyselostí, která dokážou zdůraznit delikátní chuť mořských plodů bez toho, aby je přehlušila. Vína jako Sauvignon Blanc nebo mladé Chardonnay jsou ideální volbou pro jejich schopnost komplementovat jemné kořeněné a bylinkové nuance krevet. Světová gastronomie pak v kasinových restauracích nabízí rozmanitost, která vyžaduje hluboké znalosti a zkušenosti při výběru vína. Sommeliéři čerpají z širokého spektra vín z celého světa, aby našli perfektní pár pro každý kulinářský styl. Ať už jde o robustní červené víno k argentinskému steaku nebo o jemné rosé k thajskému salátu, klíčem je pochopení, jak složité chutě jídla a vína spolu mohou souznít a tvořit harmonický celkový zážitek. Expertní sommeliéři často také pořádají degustační večery nebo speciální vzdělávací akce, které hostům umožňují prozkoumat různé možnosti spárování a naučit se, jak vybrat ideální víno k jakémukoli jídlu. Díky tomuto přístupu se stravování v kasinu stává nejen příležitostí k jídlu, ale také k vzdělávání a objevování nových gastronomických zážitků. Přidat komentář FOTO i TEXT součást dodaného PR článku. V tomto článku jsme se zaměřili na kulinářský zážitek, který kasina přinášejí - od nejčastěji podávaných pokrmů, přes osobitost šéfkuchařů, po důležitost výběru správného vína.

Čas načtení: 2024-12-09 08:25:31

Vánoční pohádky roku 2024: Co letos sledovat během svátků?

Vánoční pohádky roku 2024: Co letos sledovat během svátků? redakce Po, 12/09/2024 - 08:25 Zábava Klíčová slova: Čarovné jablko notebooku Tři princezny Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Večerní vysílání bude v České televizi patřit vánočním pohádkám již od 13. prosince, právě v tento den ČT premiérově uvede pohádku Perinbaba a dva světy (2023). Pokračování úspěšné a oblíbené pohádky Juraje Jakubiska z roku 1985. I druhý díl režíroval slavný režisér a jednalo se o jeho poslední natočený film. Další vánoční pohádky zamíří na obrazovky ČT1 o týden později, 19. prosince to budou Tři zlaté dukáty, o den později Šťastný smolař a 20. prosince Dvanáct měsíčků. Následující dny pak po sobě na obrazovky zamíří O vánoční hvězdě a Anděl Páně. Na Štědrý den bude mít premiéru pohádka Tři princezny. Příběh režíroval Tomáš Pavlíček podle scénáře od Hany Cielové a Zdeňka Jecelína. Hlavními postavami tohoto dobrodružného příběhu jsou tři sestry – chytrá Sofie, odvážná Leona a půvabná Flóra, dcery krále Jindřicha. Tyto mladé ženy se rozhodnou postavit proti zlé královně Mortaně a zachránit své království. Čeká je náročný úkol, při němž budou muset spojit své síly, využít svou vynalézavost a možná i kouzlo osobnosti, aby překonaly všechny překážky, které jim stojí v cestě. A nakonec možná některá z nich získá i srdce prince Felixe. Rolí princezen se ujaly Josefína Marková (princezna Sofie), Sára Černochová (princezna Flóra) a Dorota Šlajerová (princezna Leona) a role prince Felixe připadla Josefu Trojanovi. V dalších rolích se představí Klára Melíšková (královna Mortana), Martin Pechlát (král Jindřich), Michal Isteník (komoří), Anna Šišková a další. Na Štědrý den se na ČT2 uskuteční i premiéra pohádky pro neslyšící s názvem Čarodějnická pohádka o dvou neustále se hádajích sourozencích Klotyldě a Barnabášovi. Oba nesložili závěrečné zkoušky na kouzelnickém lyceu a navíc nahlédli do zakázané třinácté komnaty. Tím spustili řetězec událostí, který ohrožuje rovnováhu jejich kouzelnického světa a oba tak budou muset poprvé v životě spolupracovat, aby ho zachránili. O den později, tedy 25. prosince budeme moci nas ČT1 zhlédnout slovenskou pohádku Čarovné jablko o problémech s dospíváním i různých podobách rodičovské lásky. Půvabnou Hanu,. dcery kněžky Zory vždy zajímal svět lidí, takže když v lese potká prince Alberta, který se v převleku toulá krajem, odjede s ním bez rozmýšlení na hrad aniž by tušila, jaké nebezpečí všem v jejich zemi hrozí. Do královstí se totiž vrací záštiplná a po pomstě prahnoucí čarodějka Moriana, kterou kdysi Hanina matka porazila. I tentokrát má kruté a temné plány a pro jejich uskutečnění se nebude štítit ničeho. Hlavních rolí prince Alberta a Hany se ujali Adam Joura a Viktória Jurištová, dále se představí Leona Skleničková, Zuzana Kanocz a Kristina Turjanová. Režíroval Jakub Machala. 26. prosince uvede ČT1 S čerty nejsou žerty a následovat budou Krakonošovo tajemství, Princezna a půl království, Hodinářův učeň a 30. prosince vše uzavře Čertí brko.  TV Nova nabídne na Štědrý den divákům nestárnoucí klasiku Byl jednou jeden král… (1954), kterou po ní vystřídá muzikálová pohádka Tři bratři (2014) a TV Prima začne štědrovečerní podvečer pohádkou Hrátky s čertem (1956) a následně uvede v televizní premiéře letošní pohádku Princezna na hrášku (2024). A pro ty nejmenší diváky nebude chybět ani nabídka na ČT:D. Kromě dvou filmových dobrodružství o sobíkovi Nikovi se mohou těšit na Mlsné medvědí příběhy: Na pól! (2023) a Ledního medvídka (2001). Speciální vánoční epizody připraví také oblíbené seriály Prasátko Peppa (2004) a Šmoulové 3D (2021), kteří oslaví Šmoulí Vánoce. A koho by nelákal nabízený televizní program, může vyrazit do kina anebo si prohlédnout nabídku některé z mnoha VOD služeb a sledovat pohádky online z mobilu, tabletu nebo notebooku. Z vánočních filmů, které míří do kin, můžeme vybrat již třetí dobrodružství létajícího sobíka Nika – Sobík Niko za polární září, animovanou verzi Pyšné princezny, ale i animáky Super Santa a Zvířátka a Vánoce. Netflix vydal 4. prosince animovaný snímek Tenkrát na Vánoce na motivy dětských knih Richarda Curtise a Disney+ si připravil pohádku Skoro vánoční příběh (2024). Přidat komentář Zdroj foto: Pixel-Shot / Adobestock.com Vánoce jsou za dveřmi a s nimi i čas pohody a tradičních vánočních pohádek. Jaké nové pohádky nás čekají v roce 2024, a které klasiky si můžeme opět připomenout?

Čas načtení: 2025-03-24 17:30:26

Pohádkový svět Betalice: Nová inspirace pro nadšence

Pohádkový svět Betalice: Nová inspirace pro nadšence redakce Po, 03/24/2025 - 17:30 Zábava Klíčová slova: Mladá fronta DNES nejlepší kasino ať už hrajete na počítači nebo mobilu Betalice herní svět Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Příběh "Alici" v digitálním kabátě: Pohádková inspirace pro kreativce Betalice vstoupilo na českou scénu s ambicí představit něco víc než jen klasické kasino – přineslo přes 500 her inspirovaných ikonickou pohádkou "Alica v říši divů". Na herní svět si můžete vyzkoušet tituly jako "Zrcadlový labyrint," kde vás čekají propracované animace a bonusové mise, nebo "Čajový dýchánek Kloboučníka," který kombinuje humor s interaktivními prvky. Podle Czech Gaming Forum 60 % lidí, kteří hledají zábavu s příběhem, nachází v takových hrách podněty pro svou zvědavost – je to jako otevřít knihu, kde každá stránka přináší nové možnosti. Pro hobbyisty, kteří rádi sbírají inspiraci z různých zdrojů, může být tento pohádkový svět digitálním plátnem, na kterém si mohou hrát s vlastními nápady. Představte si, jak byste mohli přenést tyto pohádkové motivy do svých vlastních projektů – třeba vytvořit tematickou deskovou hru inspirovanou "Alicí" nebo navrhnout dekorace s motivy Kloboučníka pro svůj domov. Betalice není jen o hraní, ale o objevování světa, který může podnítit vaši tvořivost. Každá hra je malým uměleckým dílem – například "Srdcová královna" vás vtáhne do napínavých momentů s vizuály, které by mohly inspirovat i fotografy nebo výtvarníky. Tento přístup dává platformě rozměr, který přesahuje běžné kasino a oslovuje ty, kdo rádi experimentují. Bonusy jako motivace k objevování: Odměny za vaši zvědavost Betalice nabízí víc než jen hry – přináší systém odměn, který může motivovat každého, kdo rád zkoumá nové možnosti. Startovní balíček zahrnuje 100 % bonus na první vklad až do 10 000 Kč a 50 roztočení zdarma – ideální začátek pro ty, kdo chtějí prozkoumat pohádkový svět platformy. K tomu přidává týdenní cashback 10 %, což podle interních dat Betalice zvyšuje aktivitu hráčů o 15 % – pro hobbyisty je to jako malá odměna za jejich zvědavost. Na nejlepší kasino si můžete vyzkoušet jackpotové hry s výhrami přesahujícími milion korun – třeba "Královský poklad," kde každý spin může odhalit nejen výhru, ale i nový pohled na digitální zábavu. Tyto bonusy nejsou jen o penězích – jsou to nástroje, které vás povzbuzují k dalšímu objevování. Například turnaje s cenami do 50 000 Kč, které Betalice pořádá každý měsíc, přidávají soutěžní prvek – můžete si představit, jak byste výhru využili na svůj další projekt, ať už jde o nákup materiálu na tvoření nebo cestu za inspirací. Podle Hospodářských novin podobné pobídky zvyšují zájem o objevování her o 15 % – pro ty, kdo rádi zkoumají, je to způsob, jak spojit zábavu s odměnou. Kreativní prvky ‘Alici’: Detaily, které oslovují Hry Betalice nejsou jen o mechanice – jsou plné detailů, které mohou inspirovat. "Čajový dýchánek Kloboučníka" vás přivítá s interaktivními prvky – například bonusové kolo, kde sbíráte čajové šálky, může podnítit nápad na vlastní tematickou sbírku. "Ruletka Královny" zase nabízí pohádkový vizuál s animacemi, které by mohly inspirovat nadšence do výtvarného umění nebo digitální grafiky. Každá hra je jako malý svět – například "Srdcové eso" přináší napětí a estetiku, která může oslovit ty, kdo rádi tvoří příběhy nebo scénáře. Pro hobbyisty, kteří mají rádi detailní práci, jsou tyto hry studnicí nápadů – můžete si představit, jak byste převedli pohádkové motivy do svých vlastních výtvorů, ať už jde o malbu, modelářství nebo scénář pro stolní hru. Betalice tak nabízí víc než jen zábavu – je to zdroj inspirace, který může rozšířit váš kreativní repertoár. Technologie pro plynulé objevování Technologická stránka Betalice je stejně důležitá – rychlé servery a bezpečné prostředí zajišťují, že objevování pohádkového světa běží bez překážek. Podle interních dat si platformu od března vyzkoušelo přes 12 000 hráčů, kteří ocenili její spolehlivost – ať už hrajete na počítači nebo mobilu, vše funguje hladce. Pro hobbyisty, kteří rádi zkoumají digitální platformy, je to klíčový prvek – žádné zpoždění, jen plynulé prozkoumávání. Betalice jako nový impuls pro nadšence Betalice nekončí u "Alici" – plánuje rozšířit nabídku o další tematické hry, například s českými pohádkovými motivy, což může oslovit ty, kdo rádi objevují nové příběhy. Platforma tak může být mostem mezi digitální zábavou a osobními zájmy – například inspirací pro vytvoření vlastního pohádkového modelu nebo příběhu. Podle Mladá fronta DNES hledají lidé v zemi nové cesty, jak rozvíjet své koníčky – Betalice s "Alicí" nabízí prostor pro ty, kdo chtějí prozkoumávat a tvořit v digitálním prostředí, ať už jde o inspiraci pro výtvarné projekty, scénáře nebo jen objevování nových světů. Jak Betalice mění pohled na koníčky Pro hobbyisty není Betalice jen kasino – je to digitální prostor, kde se mísí příběh, technologie a odměny. Ať už jste sběratel příběhů, tvůrce obsahu nebo jen zvědavý nadšenec, platforma nabízí něco, co může rozšířit váš obzor – od pohádkových detailů po soutěžní prvky, které vás mohou motivovat k dalšímu objevování. V roce 2025 může Betalice být nejen zdrojem zábavy, ale i inspirací pro váš další projekt – a to je něco, co stojí za pozornost. Přidat komentář foto https://images.pexels.com/photos/30512644/pexels-photo-30512644.jpeg?auto=compress&cs=tinysrgb&w=1260&h=750&dpr=2 Pro nadšence, kteří hledají nové způsoby, jak rozvíjet své zájmy, přineslo online kasino Betalice od března 2025 do Česka něco neobvyklého – pohádkový svět "Alici v říši divů" přetvořený do digitální podoby. Tato platforma nenabízí jen hry, ale i prostor pro objevování příběhů a detailů, které mohou inspirovat ty, kdo rádi zkoumají nové světy a přetvářejí je podle své fantazie. Jak může Betalice obohatit váš koníček a přinést nový impuls do vašeho volného času v roce 2025? Pojďme se podívat na to, co tato novinka nabízí a jak může zapadnout do světa hobbyistů. Článek obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2020-01-24 18:51:22

V hlubokém bezpečí žijí jen duše lhostejných. Vyšlo souborné dílo Ivo Vodseďálka

Básník a milovník balónového létání Ivo Vodseďálek (1931–2017) se jistě vznosně, ale jen volně přimyká k osobnostem seskupeným pomyslně okolo Bohumila Hrabala. Především k Vladimíru Boudníkovi a Egonu Bondymu, jakkoli byl každý jiný. Podstaty děl těch dvou či Karla Maryska se neprolínají, shodně se nicméně jedná o persony známé řadě vnímatelů zprvu jen z Hrabalových děl, nebo v souvislosti s Hrabalem. V padesátých letech spolupracovali Ivo Vodseďálek a jeho první partnerka Dana Prchlíková (*1931) s Bondym na samizdatové „Edici Půlnoc“, ale oficiální první knihy mu vyšly teprve roku 1992, když mu bylo již přes šedesát let. Jmenují se Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání a nejde jen o verše, ale také – v menší míře – o prózu. Zhruba dva roky po autorově smrti se tyto publikace staly základem objemného svazku Dílo 1949–1998. Má úctyhodných tisíc sedmdesát šest stran a připravil jej Martin Machovec. Navíc kniha obsahuje i šestý „oddíl“ Blouznění a v dodatcích na konci najdete pozoruhodná faksimile dvou knih Vodseďálkových koláží Hle, „čarovný politický román“ (1950) a Jsem šťasten, Sylvie bude rodit (1951), jen druhá je ryze výtvarná. Přítomný svazek rovněž obsahuje čtyři básně z let 1991–1993 vyňaté z Vodseďálkovy vzpomínkové knihy Felixír života (2000), cyklus mystifikačně budovatelských veršů pro děti O Toníkovi (asi 1949), tři nejstarší známé Vodseďálkovy juvenilie (1948), psané už však ve stylu „gramatického automatismu“ vynalezeného Karlem Hynkem, a konečně verše Pět stonů Vodseďálkových z února 1965. Navzdory svému rozsahu svazek v nejmenším nepopírá, že Ivo Vodseďálek především žil, ne psal, a psaní pro něj nebylo nikdy podstatnějším než život. Doplněná verze jeho děl vrátila do samizdatů i sekvence vyškrtané autorem pro vydání v Pražské imaginaci, Machovec tyto pasáže vyznačil graficky či závorkami. Nově také evidoval textové varianty a různočtení. Machovec píše, že užívat pojmu samizdat je ve Vodseďálkově případě často diskutabilní. S výjimkou času zmiňované Edice Půlnoc rukopisy totiž takřka nešířil, otázkou je i statut sbírek z let osmdesátých. Strojopisy sice mají jednotnou vnější úpravu, ale prošly minimem čtenářských rukou, takže samizdaty to jsou i nejsou. Úvodní oddíl knihy s názvem Zuření obsahuje sbírky let 1949–1953 a nejznámější z nich je Trapná poesie. Objevila se v říjnu 1950 a roku 1952 podruhé, to navíc ilustrovaná Adolfem Bornem. Ještě starší je sbírka Oidipova břitva a následují Kvetoucí Ukrajina včetně básně Snědl jsem mapu Sovětského svazu, další Politováníhodný sebevrah (1951) a Smrt vtipu (včetně sbíreček Impertinence, Socialistické Vánoce 1950 a Progresivní automatismus). Impertinence sestávají z textů Hácha, Tomáš, André Brepton, Nohy Hitlera a Stalin. A dál? Přišly Americké básně (1951–1953) a Cesta na Rivieru (1951–1953). Z posledně jmenované citujme text z 22. 11. 1951: Viděl jsem Znojmo dvojmo přes všechnu snahu vidět tak Prahu stále více vidím Budějovice Trapná poesie jako sbírka a hlavně jako taková byla inspirována jednou větou z Bretonovy Nadji (1928): „Buď bude poesie křečovitá, nebo vůbec nebude.“ Druhý oddíl Snění vyrašil v letech 1952–1955 a zahrnuje vedle sbírek Krajina a mravnost a Osamění i dvě prózy: Kalvarie a Kompensace. Na Krajinu a mravnost (z níž je následující úryvek) reagoval Egon Bondy v únoru 1954 poněkud ironicky, a to strohou sbírkou Krajina a nemravnost (naposled vydanou roku 2016). Ivo Vodseďálek píše: Postavil jsem doma malé jeviště temně zelené kulisy představují děsivou atmosféru pralesa Mezi pokroucenými lianami svítí oči tygrů a pardálů Usednul jsem do pohodlné lenošky žena ke klavíru a má dvanáctiletá dcera vrhla se na jeviště v nevázaném tanci Když skončila a odešla s matkou opustil jsem dům i já a odjel do horské chaty Válel jsem se po zasněžených stráních očima klouzal po temné obloze Chtěl bych zmrznout pod ohromnými kmeny smrků jejichž větve zdobí tuny bílého sněhu II. 1953 Třetí oddíl Bloudění (1962–1968) tvoří čtyři sbírky básní. Mezi nimi jsou Karetní hra a Povolené experimenty. Zcela ojedinělým zůstal v autorově díle soubor jedenácti experimentálně grafických básní s titulem INRI (1966). Souborem šesti povídek je Ďábelský čin (1962–1963). Titulní příběh vylíčil hrdinův pokus o kamuflovanou sebevraždu pádem se střechy v pražských Vršovicích, kterému jako ve snu zabránil nesnový, zcela hmotný anděl. Majitel Země je regulérní sci-fi a Řetěz neštěstí líčí vztah s jistou Sylvií, která však existuje dvakrát. Čtvrtý oddíl Probouzení (1975–1984) obsahuje hned šest sbírek (mj. Podezření a Manželé tančete spolu) a k tomu i dva básnické cykly (Poprava, Vlny). Pátý díl knihy Nalézání (1985–1989) je trojicí dalších sbírek veršů včetně té nejrozsáhlejší Ztracená opatrnost aneb Totem a maskot (1986–1988), uvedené básní Odkud přicházím. Obsahuje například i verše o říkankách s Marbulínkem od Otakara Haeringa a poslední báseň ze sbírky Protistátní zvyknutí (1987–1989) je datována 19. listopadu 1989 (byť knížka byla dotvářena ještě později). Ze 7. dubna 1989 pak pochází báseň Chata v Jezerní kotlině (Dětská existenciální touha). Začíná: Rád jsem čítával Foglarovy romány... Ale autor nevzpomíná na autora pro chlapce, nýbrž na ilustraci z (dosud neidentifikované) knihy. Na tom obrázku je objektem zájmu „roztomilé dívky s konvičkou“ deseti až dvanáctiletý hoch: Jak jsem mu záviděl jeho situaci Již v tomto věku jsem totiž intenzivně toužil po trvalé životní partnerce která by na mne hleděla s obdivem Nevynechal jsem jedinou příležitost abych se podobným způsobem neposadil i když jsem byl zcela sám. Tituly Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání volil Vodseďálek až pro patero knížek vydaných Pražskou imaginací roku 1992, ale totéž se už netýká oddílu-sbírky Blouznění s texty z let 1970–1998, kterou sice plánoval, ale kompletně nikdy nevydal. Je proto rekonstruována bona fide a navzdory autorově dataci jde především anebo jenom o verše z osmdesátých a devadesátých let. Závěrem už jen upozorněme na velice podstatný zvukový nosič Ivo Vodseďálek čte ze svých básní a próz z padesátých až devadesátých let (2014), i když s touto knihou přímo nesouvisí. A nelze se než těšit i na souborné vydání tvůrcových úvah a vzpomínek Felixír života, Třetí zdvojení a Zcela obličejně. Doposud z nich vyšla jen první část. V hlubokém bezpečí žijí jen duše lhostejných, končí Vodseďálkova báseň Chvála lhostejných z 21. 2. 1988.   Ivo Vodseďálek: Dílo 1949–1990. Část fotografií Václav Chochola. K vydání připravil, ediční zprávu a komentář napsal Martin Machovec. Argo. Praha 2019. 1076 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-10 10:00:00

Studio ČT24

Hurikán Milton (aktuální situace) — Vývoj inflace v září (pohled ekonoma) — Hurikán Milton (komentář meteorologa) — Koalice ve Středočeském kraji (komentář) — Nárůst případů covidu-19 a očkování — Vývoj inflace v září (rozhovor) — Hurikán Milton (komentář) — Hurikán Milton (hodnocení meteorologa) — Prezidentské volby v USA (komentář)

Čas načtení: 2024-10-16 12:00:01

Tykání a arogance. Čunek ze sebe ve sporu s Filipem Nerudou udělal hulváta

Konzervativní lidovec Jiří Čunek se chce vrátit do politiky a ne všichni to vítají. Mezi takovými lidmi je i Filip Neruda, syn prezidentské kandidátky a europoslankyně za Starosty. Byl aktivní v její kampani a tu a tam oglosuje nějakou z politických myšlenek na sociálních sítích. „Ne asi, KDU je až moc liberální, chce to přitvrdit,“ komentoval sarkasticky Neruda příspěvek České televize na síti X, který Čunkovu kandidaturu oznamoval, stejně jako desítky dalších lidí. Čunek ale zřejmě z dřívějších neshod tušil, o koho jde, a nenechal si takový komentář líbit. Absolutní buzerace, říká syn Danuše Nerudové o zákazu smartphonů na jeho gymnáziu Číst více Arogantní odpověď „Tvůj politologický rozbor si, chlapče, vezmu k srdci, až v životě dokážeš i něco jiného než být synem,“ odpověděl Čunek na Nerudův komentář a nechtěně tak ukázal, že se na jeho populismu, hulvátství a nerespektu k mladší generaci za roky, co nebyl v celostátní politice, vůbec nic nezměnilo, spíše naopak. Jeho reakce na jeho, byť lehce ironický komentář totiž vykazuje několik faulů, kterých by se člověk v Čunkově postavení rozhodně měl vyvarovat. Pojďme si je postupně rozebrat. Oslovuje ho jako děcko Čunek zvolil tykání a oslovení „chlapče“. Obojí jen proto, aby zdůraznil, jak moc má nad osmnáctiletým studentem posledního maturitního ročníku navrch. Skutečně to má politický matador zapotřebí, zjednávat si respekt tím, že bude dospělému člověku tykat a oslovovat jej „chlapče“? Čunek zřejmě zapomněl, jak mladým lidem vadí, když z nich někdo dělá z pozice staršího člověka děti. Je to skrytý vzkaz pro mladou generaci, že na její názor nebere žádné ohledy. Co jsi dokázal? ptá se Čunek To je asi největší argumentační faul, jakého se kdokoliv v diskusi může dopustit. Ne, člověk skutečně nemusí být úspěšným politikem či politologem na to, aby měl vlastní názor na politiku a mohl jej veřejně projevit. Stejně jako nemusí být profesionálním kuchařem na to, aby mohl říci, že mu jídlo v restauraci nechutná. Naopak, Čunek tím projevuje slabost. Kdyby nechal Nerudův komentář bez odpovědi, rozhodně by udělal lépe. Je syn Danuše. No a co? Že je Filip synem Danuše Nerudové, je prostě fakt a Čunek by rozhodně nebyl správný populista, kdyby na to nepoukázal. Pokud by totiž někomu Nerudův názor mohl být sympatický, ještě by mu totiž nemusela být sympatická jeho máma. Upírá mu to snad právo na to mít názor? Jistě že ne. Podobný výkřik do tmy však Čunkovi pomáhá rozšířit počet lidí, kteří se proti Filipu Nerudovi postaví. Pomůže Čunkovi dělání ramen na Nerudu vyvolat sympatie u jeho fanoušků? Rozhodně. Jedná se z jeho strany o ukázkový příklad hulvátství? Nepochybně. Dělí je názor na telefony ve školách Není to poprvé, kdy se názory Jiřího Čunka a Filipa Nerudy dostaly do konfliktu. Naposledy Neruda veřejně kritizoval plošný zákaz mobilních telefonů na středních školách, který ho podle jeho slov jako dospělého člověka a studenta maturitního ročníku velmi omezuje, a to hlavně v učení. Čunek je na druhou stranu zastáncem absolutního zákazu smartphonů na školách a zamykání těchto zařízení do kovových skříní. Prosazuje to ve všech školách, které Vsetín, jehož je starostou, zřizuje. Je tedy možné, že Čunkova averze k Nerudovi začala už zde. Inkvizitor Čunek potírá telefony na školách Číst více Čunek chce pozvednout lidovce Čunek ohlásil svou kandidaturu na šéfa lidovců před několika dny. „KDU-ČSL jsem věnoval 30 let života a nehodlám se smířit s tím, že skončí v propadlišti dějin. Proto budu kandidovat na jejího předsedu. Co chci, nejspíš už víte – vrátit stranu zpět ke konzervativním, tradičním hodnotám, na nichž vznikla,“ ohlásil na svých sociálních sítích. Jedno je ale jisté. Pokud se ke všem mladým lidem s rozdílným názorem bude chovat jako k Filipu Nerudovi, jeho cesta zpět do nejvyšší politiky bude zbytečně složitější. KAM DÁL: Zaorálek: Prodavačka v Kalifornii bere 75 tisíc, potraviny stojí stejně jako u nás. Akorát že vůbec

Čas načtení: 2025-03-14 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Americký prezident Trump jednal s generálním tajemníkem NATO Ruttem (komentář); Jednání premiéra Fialy a zástupců stran o bezpečnosti a obranyschopnosti (komentář politologa); Koaliční jednání CDU/CSU a SPD o vytvoření nové vlády; Vývoj počasí v Česku; Jednání premiéra Fialy a zástupců stran o bezpečnosti a obranyschopnosti (komentář); Situace na Blízkém východě (živý vstup); Mark Carney ve funkci kanadského premiéra vystřídá Justina Trudeaua (komentář amerikanisty); Zimní počasí v Beskydech[online]

Čas načtení: 2020-07-19 10:04:22

Nejabsurdnější snahy o likvidaci lidí na sociálních sítích za poslední dobu aneb Tři případy majora Mazače

Gary Garrels byl až donedávna kurátorem oddělení maleb a soch v sanfranciském muzeu moderního umění. Už není, rezignoval pod nátlakem petice na serveru Change.org, která jej označila za rasistu a bílého supremacistu. Což dokládají tím, že řekl, že „budou i nadále kupovat díla bílých umělců“. Rozumíte, nikoliv jenom bílých umělců, ale i bílých umělců. A ještě prý použil slova o diskriminaci naruby. Jak praví petice: „Názory a činy jako tyto ještě stále tvoří skvrnu na našich komunitách.“ Komentář MK: Umělecká sféra je v USA silně doleva a San Francisco je neoficiálním hlavním městem amerického progresivního hnutí. Pravděpodobnost, že by umělecký kurátor v SF byl nějakým skrytým nacistou, je asi tak 0,0 nic. Nejspíš tedy právě „sežrali svého“, friendly fire, blue on blue. Toto je přesně ten moment, kdy si říkáte, jestli v pozadí celé akce náhodou nebyla snaha nějakého ctižádostivého soudruha o získání Garrelsova křesla. Mexičan bílým rasistou Emmanuel Cafferty je přes svoje irské příjmení tříčtvrtinový Mexičan, který na samotném jihu Kalifornie, v San Diegu, pracoval pro místní elektrárenskou a plynárenskou společnost. Někdo jej vyfotil na křižovatce, jak při řízení dělá údajné gesto bílých rasistů. Tím je míněno „OK“, takové to OK, které odedávna doprovází obrázky tlustých kuchařů na štítech restaurací. Fotka Caffertyho se ocitla na Twitteru (mezitím už je zase pryč) a začal klasický virtuální lynč. Cafferty tvrdí, že si jen protahoval prsty, ale stejně ho tohle foto stálo práci. Jeho případ zaujal i novináře Yaschu Mounka, který o něm napsal článek do The Atlantic. „Člověk se může poučit ze svých chyb,“ řekl mi. „Ale co si mám vzít z tohohle? Bylo to, jako když vás zasáhne blesk.“ Na podporu Caffertyho vznikla také petice na Change.org, nasbírala 6500 podpisů, tedy daleko více než ta zaměřená proti Garrelsovi. Požadavkem petice je, aby jej firma přijala zpět. Ale pokud je mi známo, neměla tato žádost žádný úspěch. Komentář MK: Mexický dělník na jihu Kalifornie – typický rekrut budoucích Waffen SS? V hlavách některých lidí očividně ano. A když už jsme u nacistického Německa, jehož stíny tak straší dnešní americké progresivce; při čtení petice, která se staví na Caffertyho obranu, jsem si zavzpomínal na pasáž z Remarqueovy knihy Čas žít, čas umírat, kde se opilý nacistický pohlavár chlubí Graeberovi, že dostat člověka do koncentráku pro něj není žádný problém. Pak se odmlčí a dodá, že zpátky už to tak snadno nejde. Drze usnula na protirasistické online akci Patricia Simon vyučuje (zatím ještě stále) na divadelní škole. I ona má ovšem budoucnost nejistou, i proti ní vznikla petice s cílem ji odvolat. Bezprostředním důvodem jmenovaným v textu bylo to, že drze usnula na protirasistické online akci a někdo ji u toho vyfotil. Jako vždy, i ona je obviňována ze systematicky rasistického chování, aniž by to bylo v textu petice nějak konkrétněji podloženo. Komentář MK: Zaujalo mě slovo sizeist, případně fatphobic, které se opakuje v komentářích signatářů (skoro 2000 podpisů). Zajímalo by mě, co to v dnešní nálepkovací atmosféře znamená. Dovolila si snad říci studentům herectví, že Bajaja a Sněhurka by neměli mít dohromady čtyři sta kilo? Kdo ví. Stejně jako v případě Garyho Garrelse, i zde silně pochybuji, že by učitelka herectví skutečně usilovala o vyhnání barevných studentů z fakulty. Takže se nejspíš zase snaží “sežrat svoji”, friendly fire, blue on blue. Skalpy bezvýznamných lidí Společným prvkem všech tří incidentů je, že jde o vcelku bezvýznamné lidi. V diskusních fórech občas narazíte na snahu romantizovat Digitálního Molocha coby hnutí utlačovaných, kteří po letech náhle získali hlas a pohánějí tímto způsobem ku zodpovědnosti ty velké, bohaté a mocné. Ach, kdeže. Ty skutečně mocné či proslulé lidi není zase tak snadné smazat ze světa. Mají peníze, nějaký vliv a také příznivce, kteří se za ně v nouzi postaví. Veškerý běs na Twitteru zatím nedokázal smést J. K. Rowlingovou do propadliště dějin, bez ohledu na zvolené prostředky. A takový Elon Musk také za svůj život natweetoval nemálo podivností či kravin – a je ve svých firmách šéfem dál. Zdaleka nejzranitelnější demografií, přímo ideálními obětmi Molocha, jsou lidé, kteří v životě dosáhli nějakého mírného úspěchu (dejme tomu toho kurátorského křesla v sanfranciském muzeu), ale od opravdových velkých ryb je dělí několik příček na sociálním žebříku a o jejich budoucnosti rozhoduje nějaký nervózní šéf nebo ustrašená dozorčí rada. A myslím si, že pachatelům je to přes veškeré ty obřadné kecy o privilegiích a sociální spravedlnosti ve skutečnosti jedno. Kill je kill, v Counterstriku i na Twitteru. Než byste udolali jednoho skutečně významného protivníka, posbíráte mezi bezbrannými jedinci těch skalpů třeba dvacet.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-14 08:35:19

Zemřela Eva Stehlíková, specialistka na antické a středověké divadlo

Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna.   Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru. Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény. V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“ Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“. Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“ Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem. Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨ Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“ Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius. Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom. Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace. Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“ Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta. Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty: 1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“ 2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové. 3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti. Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah. Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“ Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment! Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé! Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika! Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice! Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra! Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“ Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami. V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle. Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“. Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková.   Autor je literární historik.

Čas načtení: 2024-03-14 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Poslanci o e-mailu Andreje Babiše; Plány na proměnu České pošty; Spor o budoucnost RTVS na Slovensku (komentář); Změna pylových alergenů; 85 let od okupace českých zemí; Situace v Izraeli a Gaze (komentář); Plány na proměnu České pošty (komentář); Světový den ledvin; Zámek Kroměříž zahajuje sezonu[online]

Čas načtení: 2024-03-20 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Mimořádná schůze PS k bezpečnostním hrozbám ČR; Požadavky protestujících zemědělců; Protesty českých zemědělců; Bankovní rada ČNB o nastavení úrokových sazeb; Budoucnost vodíku v Česku; Mimořádná schůze PS k bezpečnostním hrozbám ČR (komentář); Protesty zemědělců ve Francii (komentář); Bankovní rada ČNB o nastavení úrokových sazeb; Napětí v Jihočínském moři (komentář)[online]

Čas načtení: 2024-04-05 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Letní počasí na začátku jara; Vývoj tržeb v maloobchodu; Humanitární situace v Gaze (komentář); Dětské úmrtí na černý kašel; Přípravy na pražský půlmaraton; Den do slovenských prezidentských voleb (komentář); Letní počasí na začátku jara; Vývoj tržeb v maloobchodu (komentář); Problémy pěstitelů meruněk[online]

Čas načtení: 2024-04-11 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Mimořádná schůze Poslanecké sněmovny; Asijští lídři v Bílém domě (komentář); USA: varování před šířením ptačí chřipky u lidí; Mimořádná schůze Poslanecké sněmovny (komentář); Společné jednání slovenské a ukrajinské vlády (komentář); Zdící robot přestavuje brownfield u Krumlova[online]

Čas načtení: 2024-04-24 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Připomínka 20 let od rozšíření EU (komentář); Rozmary počasí v druhé polovině dubna; Koaliční spory o výpovědi bez důvodu; Americký ministr zahraničí Antony Blinken na návštěvě Číny (komentář); 20 let od rozšíření EU o východní země (přímý přenos projevu Ursuly von der Leyenové); Poslední plenární zasedání EP před volbami; Slovenská vláda o reformě RTVS (komentář); Americký Senát o pomoci Ukrajině; Doprava v Ostravě během MS v hokeji[online]

Čas načtení: 2024-05-07 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Ministr Výborný předloží vládě program na řešení krizí v zemědělství; Evakuace civilistů v Rafáhu; Čínský prezident končí návštěvu Francie; Ústavní soud o změně pohlaví; Ministr Výborný předloží vládě program na řešení krizí v zemědělství (komentář); Izraelská vojenská operace v Rafáhu (komentář); Inaugurace prezidenta Vladimira Putina (komentář); Světový den alergie a astmatu[online]

Čas načtení: 2024-07-15 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Atentát na Donalda Trumpa (reakce ODS); Izraelská operace v Gaze (komentář politologa); Atentát na Donalda Trumpa (komentář politologa); Počasí v začínajícím týdnu; Atentát na Donalda Trumpa (reakce ANO); Vývoj jazyka u dětí; Ekonomická politika Číny (komentář sinologa); Letní školy [online-live]

Čas načtení: 2024-08-07 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Kamala Harrisová si vybrala Tima Walze za viceprezidenta (komentář amerikanisty); Napětí na Blízkém východě (živý vstup); Olympijské hry v Paříži; Výsledky cestovního ruchu za 2. čtvrtletí; Záplavy kvůli tropické bouři Debby; Napětí na Blízkém východě (komentář); Kamala Harrisová oznámila jméno kandidáta na viceprezidenta (komentář); Cestovní ruch na jihu Moravy (příspěvek TS Brno); Nepokoje v britském Southportu (živý vstup)[online]

Čas načtení: 2024-09-11 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Debata amerických prezidentských kandidátů (komentář amerikanisty); Pokračuje jednání Poslanecké sněmovny; Složení nové Evropské komise; Pád části mostu v Drážďanech; Rozšiřování odpočívadel na D1; Debata amerických prezidentských kandidátů (reakce ODS); Ukrajinské útoky na Moskvu (komentář); Kancléř Olaf Scholz ve Spolkovém sněmu (komentář); Krajské volby 2024: Ústecký kraj; Česko zasáhnou vydatné deště [online-live]

Čas načtení: 2024-10-01 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata Izrael zahájil pozemní operaci v Libanonu (komentář); Mimořádná sněmovna ke státnímu rozpočtu; Nový generální tajemník NATO se ujme funkce; Odchod Pirátů z vlády (komentář politologa); Napětí mezi Izraelem a Hizballáhem (živý vstup); Izrael zahájil pozemní operaci v Libanonu (komentář); Podpis koaliční smlouvy Pardubického kraje (živě); Nový generální tajemník NATO se ujme funkce (živý vstup); Nový generální tajemník NATO se ujme funkce (brífink); Nové očkovací centrum v severních Čechách [online-live]

Čas načtení: 2024-10-29 10:00:00

Studio ČT24

Poslance ve středu čeká mimořádné jednání k důchodové reformě (komentář) — Týden do voleb v USA (komentář amerikanisty) — ČEZ a společnost Rolls-Royce SMR budou spolupracovat na vývoji a výstavbě malých modulárních reaktorů — Nasouvání mostu u Napajedel — Poslance ve středu čeká mimořádné jednání k důchodové reformě (komentář politologa) — Protesty v Gruzii po parlamentních volbách — ČEZ a společnost Rolls-Royce SMR budou spolupracovat na vývoji a výstavbě malých modulárních reaktorů — Americké volby (aktuální situace) — Cvičení Strong Pegasus

Čas načtení: 2024-11-28 08:01:00

Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Příběhy pozitivního světa viděné okem fotografa

Šen-čen (Čína) 28. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - 27. listopadu se v kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World konalo každoroční slavnostní udělování cen A Heartwarming World -- HUAWEI XMAGE Awards 2024, spojené s výstavou oceněných děl. Slavnostního vyhlášení vítězných prací soutěže se zúčastnila celá řada fotografů, zástupců médií, vítězů, tvůrců i fanoušků.He Gang, generální ředitel Huawei Consumer Business Group, ve svém projevu řekl: „Chtěl bych vřele poblahopřát dnešním vítězům a poděkovat všem tvůrcům v éře mobilní fotografie. Rád bych také velice poděkoval všem uživatelům služby HUAWEI XMAGE – každý z vás má svůj podíl na tom, že HUAWEI XMAGE není jen pouhým dokumentačním nástrojem, ale stává se prostředkem pro emocionální komunikaci mezi lidmi."Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Pocta éře mobilní fotografieCeny XMAGE jsou každoročně udělovány již po osm let od roku 2017. Soutěže se účastní uživatelé z více než 170 zemí a regionů. Za dobu konání soutěže do ní uživatelé přihlásili téměř 5 milionů fotografií. V současné době se jedná o jednu z nejvlivnějších soutěží mobilní fotografie na světě. Soutěž HUAWEI XMAGE v roce 2024 trvala celkem 131 dní, zúčastnili se jí uživatelé z celkem 86 zemí a regionů a zaslali do ní více než 650 tisíc fotografií. Mezi země s největším počtem příspěvků patří kromě Číny také: Malajsie, Turecko, Filipíny, SAE a Saúdská Arábie. Mezi nejoblíbenější modely chytrých telefonů, které fotografové v soutěži XMAGE používají, patří: modely řady HUAWEI Pura 70, řady P60, řady P40 a řady Mate 60.V rámci slavnostního udělování cen bylo vyhlášeno celkem 66 vítězných fotografií, včetně trojice vítězů hlavní ceny, 18 vítězů ceny Nejlepší v kategorii, 38 ocenění pro druhé místo, tří čestných ocenění, dvou vítězů z kategorie Nejlepší v řadě Pura a dvou vítězů v kategorii Nejlepší v řadě Mate. Oceněná díla svou rozmanitou tvůrčí perspektivou a technikami vyjádření poukazovala na vřelost, poklid a pozitivitu ve všech koutech světa a zprostředkovala zcela upřímné emoce a sílu obyčejných lidí.Fotograf roku: Významné ocenění mezinárodní porotyVítězi hlavní ceny se stali Chen Yong, technik z Číny, Justin Mendoza, účetní manažer z Filipín, a Kinga Choińska, úřednice z Polska. Každý z nich obdržel také finanční výhru ve výši 10.000 USD, kterou poskytl fond Huawei Creation Fund. Jejich díla zachycují s ojedinělou nápaditostí a tvořivostí pozoruhodné životní chvíle, které promlouvají k lidské duši.Komentář poroty: „Dívka, která stoupá po žebříku, symbolizuje sílu, pohyb, krásu, vitalitu a jedinečnost. Stoupá jako letící pták a pozoruje slunce, jehož světlo prostupuje mezi mraky. Každý z nás má možnost náš společný svět zlepšit. Právě takový je tvůj příběh, děvče." – Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů.Komentář poroty: „Když fotograf přiměje své publikum se nad jeho snímkem zamyslet, setká se to zaručeně s úspěchem. Tato fotografie je ztělesněním humoru i skvělého citu pro zprostředkování proporcí. Umožňuje nám zamyslet se nad tím, jak velký pták na snímku doopravdy je a zda ho rybář skutečně na svou udici ulovil. Síla tohoto snímku spočívá v kouzlu náhody, promyšlené kompozici a netradiční perspektivě záběru." – Keith Ladzinski, fotograf National Geographic a na cenu Emmy nominovaný režisér.Komentář poroty: „V tomto snímku se krásným způsobem doplňují jeho teplé tóny, k sobě ladící doplňky ve vlasech a měkké světlo. Výsledkem je velice poklidné pojetí chvíle, sdílené dvěma sestrami. Příjemná barevná paleta celé scéně dodává na přátelské a vstřícné atmosféře a divák tak velice snadno dokáže vnímat pouto, které obě sestry spojuje. Jde o velice hezkou připomínku nenápadných situací, které nás propojují." – James Perolls, módní fotograf a režisér.V kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World bude vystaveno více než 300 pozoruhodných děl. Výstava je pečlivě rozdělena do celkem sedmi sekcí, mezi které patří například „Chvíle", „Tváře", „Tak daleko, a přesto tak blízko", „Ahoj, živote" a další, jejichž cílem je přimět návštěvníky k objevování nekonečného kouzla fotografie. Výstava proběhne ve dnech od 27. do 30. listopadu a pro milovníky umění bude tato oslava vizuálních umění představovat možnost prohlédnout si výjimečná soutěžní díla na vlastní oči zblízka a zažít tak naplno emoce a příběhy, které v sobě každá z fotografií ukrývá.Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů, k tomu řekl: „Mobilní fotografie nepředstavuje pouhé dokumentování každodenního života, ale měla by divákovi zprostředkovávat také hlubší postřehy a osobnější filozofické myšlenky. Každý fotograf se stává součástí vašeho vlastního intimního dialogu se světem."HUAWEI XMAGE: Značka, jejíž podstatou jsou lidské vztahy, značka, která podporuje rozvoj kultury mobilní fotografieSpolečnost Huawei je již řadu let pravidelným organizátorem celosvětových fotografických turné, který pravidelně vydává zprávy o trendech v oblasti mobilní fotografie, organizuje komunitní aktivity a pořádá vzdělávací kurzy pro fotografy. Jde o značku, která se vždy zaměřovala na intenzivní interakci s fotografy, vytrvale podporovala rozvoj kultury mobilní fotografie a neustále usiluje o to, aby byla ztělesněním přátelské a vstřícné komunity, ve které se může cítit dobře skutečně každý. Prostřednictvím své globální platformy ocenění HUAWEI XMAGE Awards vytvořila společnost Huawei prostor pro detailní komunikaci mezi spotřebiteli, která překonává omezení daná regiony, kulturami či jazyky. Současně tato platforma podporuje také aktivní navazování mezilidských vztahů a vliv pozitivních emocí, které prostřednictvím umění fotografie šíří po celém světě.Kompletní seznam oceněných fotografií naleznete na oficiálních stránkách soutěže HUAWEI XMAGE Awards 2024: https://consumer.huawei.com/en/campaign/xmage/Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2568670/1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2568671/2.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2565386/Chen_Yong__China_____Catching_a_Cloud__HUAWEI_Pura_70.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565387/Justin_Mendoza_Philippines_____Pick_a_Beak__HUAWEI_P30_Pro.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565389/Kinga_Choi_ska_Poland____Sisters__HUAWEI_P60_Pro.jpg KONTAKT: Danying Ye, yedanying@h-partners.com 

Čas načtení: 2025-01-15 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Rozsudek v kauze Vratislava Mynáře (příspěvek TS Brno); Nasazení hasičů při loňských povodních (brífink); Rozsudek nad Vratislavem Mynářem (komentář politologa); Kondice německé ekonomiky (ekonomická analýza); Rozsudek nad Vratislavem Mynářem (komentář politologa); Jak se vyhnout respiračním nemocem; Rozsudek v kauze Vratislava Mynáře (příspěvek TS Brno); Blízké příměří na Blízkém východě? (komentář)[online]

Čas načtení: 2025-01-21 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Donald Trump první den v úřadu (politologický komentář); Mimořádná schůze slovenské sněmovny (živý vstup); Začne první řádná schůze Sněmovny v letošním roce (komentář politologa); Doprava měsíc po otevření D3; Přijímací zkoušky na střední školy (brífink); Reakce Německa na nového prezidenta USA (živý vstup); Donald Trump první den v úřadu (komentář politologa); Zpracování dřeva po tornádu a další obnova území (příspěvek TS Brno)[online]

Čas načtení: 2025-02-10 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Česko čekají sněmovní volby (komentář politologa); Jaká byla debata lídrů Merz-Scholz (živý vstup); Ruská agrese na Ukrajině (aktuální situace); V Losinách otevřeli další léčivý pramen; Česko čekají sněmovní volby (komentář); Světový summit o umělé inteligenci v Paříži (živý vstup); Jaká byla debata lídrů Merz-Scholz (komentář); Soudy zahlcené exekucemi (příspěvek TS Brno)[online]