Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-25 11:26:43

Jak na veselé a zářivé: Nečekané vánoční dárky, které vytvoří úsměv na rtech

Jak na veselé a zářivé: Nečekané vánoční dárky, které vytvoří úsměv na rtech redakce Po, 11/25/2024 - 11:26 Vánoce Klíčová slova: trickovy.cz legrační dárky dárky k Vánocům vánoční dárky trička s potiskem Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Chcete se usmívat během celých Vánoc? Je skvělé mít „v záloze“ předměty, které odlehčí hektickou náladu, jež je s předvánočním časem i Štědrým dnem často spjatá u spousty z nás. Mnoho takových legračních předmětů najdete na webových stránkách https://trickovy.cz/637-darky-k-vanocum. Po celý prosinec můžete kávu i čaj popíjet z hrnku s obrázkem sv. Mikuláše a nápisem „HO! HO! HO!“ Anebo si můžete koupit krásnou a elegantní vánoční zástěru, na které je obrázek vánočního pivního stromečku. Koho by právě taková zástěra nepřiměla k úsměvu? Nemáte rádi dotazy typu, co byste si k Vánocům přáli? Pak si pořiďte mikinu s nápisem „All I want for Christmas is a tractor“ a bavte jak lidi kolem sebe, tak sebe. Které legrační dárky k Vánocům určitě pobaví? Ať už ženy či muže, mladé nebo seniory, drtivou většinu osob potěší dárek v podobě trička s legračním nápisem. Když vyberete zvučný a trefný nápis, věřte, že bude tričko nošeno nejen v období Vánoc, ale celoročně. Podívat se na ně můžete na webových stránkách https://trickovy.cz/489-vanocni-tricka. Skvělým příkladem je černé tričko vhodné pro ženy i muže každého věku s obrázkem vousatého trpaslíka s mandarinkou v ruce a nápisem „Jen jedno v hlavě mám – mandarinek kilogram“. Jednoduché, praštěné, a přitom tak legrační. Kdo by se této kombinaci obrázku a nápisu nezasmál? Podobně je tomu u černého trička s obrázkem dvou sobů a Santy, kteří mají přelepená ústa izolepou a pod nimi je nápis „Tichá noc“. Ideální dárek třeba pro ty, kteří vás nutí každoročně zpívat koledy. Pokud má smysl pro humor, jde o TOP dárek, který ho zaručeně rozesměje. Všechny tyto humorné vánoční dárky, ale také mnohé jiné a pro nejrůznější roční období, situace, koníčky atd., najdete na Trickovy.cz. Přesvědčte se sami, jak obrovská je nabídka a vybírejte, dokud je čas. Legrace se hodí vždy. Přidat komentář Foto 1 Pixabay.com Foto 2 Trickovy.cz Text redakce Pro mnohé z nás je důležité užít si Vánoce ve zdraví, pohodě a pokud možno s úsměvem na rtech. K tomu může velmi pomoct i správně zvolený dárek. Navíc, pokud obdarováváte své nejbližší, dokonale je jistě znáte, znáte jejich smysl pro humor, a tak bude pro vás jistě snadné vybrat legrační dárek, který jak potěší, tak rozesměje. Stačí, když navštívíte místo plné inspirace, a to Trickovy.cz.

Čas načtení: 2020-10-24 19:12:23

Koronavirus ukazuje limity člověčenské moudrosti

Již od ledna 2020 se setkávám s bezmocností člověčenstva vůči koronavirové breberce SARS-CoV-2. Nový koronavirus je stále dost nečitelný, ačkoliv jeho zrádné aktivity popsalo již více než 30 tisíc studií a stále to je málo. Je to důležitá a přitom „jenom“ velká hromada kousíčků virového lega. Neumíme si zatím dostatečně představit vývoj boje v dalších týdnech a měsících se SARS-CoV-2 způsobujícím covid-19. Koronavirus nám neříká nic o budoucnosti Ohnisko nákazy bylo zpočátku definováno řadou měnících se epicenter – na začátku Wu-chan a brzy celá Čína. Následovala významná ohniska: Írán; severní Itálie; Španělsko; a New York. Masivní počty případů téměř po celém světě ustoupily v dubnu po zavedení sociálních distančních opatření. Jak se země začaly znovu otevírat v květnu a červnu, státy nebyly schopny zabránit opětovnému výskytu vyššího počtu případů na celém světě. V ČR předpokládaná druhá vlna infekce nemohla být předvídatelná co do dynamiky jejího šíření. Od května do poloviny června počet evidovaných aktuálních případů klesal, koncem června začal postupně mírně stoupat, kolem 20. srpna dosáhl stavu z jarní špičky kolem 12. dubna. Koncem srpna bylo zřejmé, že případů přibývá. Byl očekáván příchod druhé vlny. Volný pohyb osob o prázdninách spojený s rozsáhlým vnitrostátním turismem, i s cestami do tzv. bezpečných zemí, vedl ke zvýšenému přenosu koronaviru v populaci. Všichni byli ve stejné koronavirové polévce. Jak uvedlo Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí v Rychlém hodnocení rizik: Zvýšený přenos covid-19 v EU: „Míra oznamování případů covid-19 se od srpna 2020 v EU / EHP a Velké Británii stabilně zvyšuje.“ V dokumentu ze 24. září se dále píše: „Dostupné údaje ze studií séroprevalence naznačují, že úroveň imunity v populaci je ve většině oblastí v EU / EHP a Velké Británii <15%. Zastřešující zprávy navržené ECDC dříve v pandemii zůstávají v platnosti. “ Toto je maraton, ne sprint. Ještě předtím v polovině září Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí informovalo, že se počet případů zvyšuje po dobu více než 50 dnů, přičemž nárůst zaznamenává více než polovina všech zemí EU. Pokud někdo obviňuje českou vládu, že v něčem zaspala, zaspali z tohoto pohledu všichni. Plukovník a ministr špitálů v jednom Roman Prymula uvedl 26. srpna v médiích: „K omezení dojde, ale zatím ještě není přesné číslo ani doba, od které k omezení dojde. Co se týká běžných oslav a večírků, opravdu bych apeloval, aby k tomu nedocházelo. Každý se může těchto aktivit po dobu dvou, tří týdnů zdržet, a je pravděpodobné, že dojde k centrálnímu omezení, které bude vycházet z počtu osob, které se smějí potkávat.“ Po 1. září se prudce zvýšil počet aktuálních případů. Nikdo ale netušil, že dojde za necelé tři týdny dojde doslova k výbuchu počtu onemocnění. Protože jde o epidemii nového koronaviru, dynamika jeho šíření z hlediska časové osy je těžko předvídatelná. Lze spočítat různé varianty prognóz. Pro matematika není problém modelovat, co se může stát. Vypočítá několik variant, ale co se skutečně stane, ukáže až realita v terénu. Vize? O čem? V této situaci je módou obviňovat vládu z neschopnosti, chaotičnosti atp. Velmi legrační se mi jeví bláznivý styl dumání o tom, že koronavirus „velmi nešťastným způsobem ovládá i ty, kteří se rozhodli, že budou společnost vést, informovat nebo jí budou tak či onak vzorem… Místo vize do budoucna předvádějí jen dohánění problému.“ Ve skutečnosti žádná vize neexistuje. Koronavirus má premiéru. Lékaři zjišťují, že covid-19 nekosí jenom důchodce, tlouštíky a těžce nemocné s vážnými chorobami. Rozsah jeho řádění je daleko větší. „Počet obětí pandemie zahrnuje také překvapivě velký počet obětí ve 20, 30 a 40 letech života,“ upozorňuje Washington Post. Jedinou vizí je čekat a) jak úspěšné budou vakcíny, b) jak účinné budou léky, které se postupně objevují proti covidu-19. Ministr školství Plaga vyhlásil podzimní prázdniny na celý týden místo dvou dní. V jednom značně podivném dumání jsem našel povídačku, že ministr řekl, „že bychom to měli vzít jako dny boje s covidem…, ale možná by se mohlo jít ještě dál. Vzít ten týden kolem 28. října jako připomínku čehosi, co nás kdysi spojovalo a dávalo naději do budoucna, naději, že jsme společenství demokratů, že jsme stát, a ne parta individualit.“ Proč by školský ministr Plaga měl pronášet tak vzletné výjevy o 28. říjnu, když od něho všichni čekají racionální informace o tom, co bude uzavřeno? A na jak dlouho? A jak přijatá opatření budou ještě dolaďována? Příkladem dolaďování je několikanásobné upřesňování, kdo může zůstat na vysokoškolských kolejích v době, kdy studenti musí odjet domů. Takový postup nepovažuji za zbrklý amatérismus, ale o nouzové opatření, které je třeba vydat, a potom se dolaďují detaily. Jde o krizi na pochodu. Zmatené a chybné jako samozřejmost Také jsem narazil na velmi legrační tvrzení: „Vláda (česká) zvyklá na fungování tak trochu proti všem a neustále obviňující kdekoho z kampaně proti sobě, tak jede vlastně dál stejně. Zmatené a chybné kroky nejsou její omyly, ale důsledek toho, že jí poměrně velká část společnosti nevěří…“ Tento nesmysl je typickým projevem pocitologie bez dodatečných přesných argumentů. „Zmatené a chybné“ kroky po celém světě provázejí covid-19 již od ledna 2020. Byl to důsledek improvizací při snaze vyrovnávat se s novou epidemií. Až postupem času získávají vědci a lékaři upřesňující informace, jak proti koronaviru postupovat. Nejen česká vláda, ale evropské státy obecně nezvládají návrat druhé vlny. Místo pocitů trochu faktů: října 2020 – nárůst nových případů v minulém týdnu: Česko + 54 %                        Belgie + 95 % Nizozemsko + 42 % Francie + 35% Slovensko + 61 % října 2020 – nárůst nových případů v minulém týdnu: Česko + 58 % Belgie + 75 % Nizozemsko + 33 % Francie + 40 % Slovensko + 41 %. Švýcarsko + 135 % října 2020 – nárůst nových případů v minulém týdnu: Česko + 46 % Belgie + 53 % Nizozemsko + 20 % Francie + 38 % Slovensko + 38 %. Švýcarsko + 85 % Statistika vztažená od konkrétního dne k předcházejícímu týdnu ukazuje, že nárůst případů covid-19 a postupný pokles je podobný ve všech uvedených státech. Nejde o selhání administrativ států, jak tvrdí česká opozice. Jde prostě o jev koronavirový.  Z hlediska pocitologie je legrační například názor: „Lidé, kteří aktuálně nechodí na testy, i když jsou na ně posláni, nevěří státu, tak proč by mu pomáhali…“ Pokud jde o neochotu nechat se testovat, zachytil jsem mezi lidmi celkem logický názor, že kdo nemusí, na testy nejde, aby si nezkomplikoval život. Jako pozitivní by dostal do karantény sebe i své blízkém. Pokud nemá žádné příznaky, nebo prožívá právě jenom lehké nachlazení, proč si komplikovat život ještě testováním na covid-19? Nejde o to, že by lidé nevěřili státu, ale nechtějí si komplikovat život. To je apolitický postoj – jenom postoj pohodlného člověka. Problémem je šíření koronaviru. Například Texaská univerzita uveřejnila varování, že přibližně polovina osob s pozitivním testem na koronavirus neměla nikdy žádné příznaky onemocnění. Jose-Luis Jimenez, vědecký pracovník na University of Colorado Boulder si v červenci 2020 povzdychl: „Je zřejmé, že pandemie je poháněna superpřenašeči, a nejlepším vysvětlením pro mnoho z těchto událostí je přenos vzduchem aerosolem." Některé studie upozorňují, že asi 10 až 20 procent infikovaných může být zodpovědný za 80 procent všech případů.  Co k tomu dodat? Žijeme ve stále se doplňující skládačce koronavirových překvapení. Koronavirové limity moudrosti a rok 1920 Doba koronavirová ukazuje zbytečnost politizujících vizí. Absolutním kápem nad vizemi je koronavirus. Je nutné reagovat na aktuální proud koronavirových problémů. Proto je přirovnání k něčemu, co bylo, pochybné. Hořce úsměvná se mi zdá proto třeba dumka o srovnání dneška a roku 1920: „Rozdíl tu ale je a zásadní. V roce 1920, kdy španělská chřipka končila, hleděli ti, co přežili, do budoucna s nadějí, byl tu nový stát, nová perspektiva, nové možnosti. Dnešní lídři tonou v covidu, a do budoucna nám neukazují nic či jen ještě větší bezradnost.“ Autor výše uvedeného citátu není seznámen s reáliemi, proto jako důležitý faktor považuje tzv. španělskou chřipku. Ve skutečnosti v roce 1920 ještě drtivá většina občanů nového Československa řešila konec války. Tak strašlivou nouzi jako v roce 1918 lidé nezažili ani v roce 1945, na konci 2. světové války. Hlad a bída v roce 1918 byla neuvěřitelné. Zoufalý nedostatek úplně všeho se přenášel i do následujících let. Tzv. španělská chřipka byla jenom další ranou a vysoký počet úmrtí byl přičítán katastrofálnímu hladu a podvýživě. V roce 1920 koupit si boty znamenalo velkou finanční oběť. Ale bylo to lepší než v roce 1918, kdy nové boty člověk sehnal jenom při vyrabování nějakého skladiště. Španělská chřipka byla hořkým doplňkem hladu a krutých válečných ztrát na frontě. V knize Karneval vítězství (2018) jsem napsal: „Generály Hlad a Nouzi nelze zatlačit do defenzivy. Odpovědní činitelé zastupující občany, pokud chtějí zůstat u moci, musí se postarat o zásobování obyvatelstva. Proto v oblasti Litoměřic v čase otevřeného nepřátelství mezi českými vojáky zastupujícími nově zrozené Československo, a německými nacionalisty podporující provincii Deutschböhmen, došlo k nečekané dohodě. Nepřátelé se dohodli, že nejsou tak velkými nepřáteli, aby nevytvořili společnou česko – německou jednotku. Důstojníci z obou stran podepsali 3. listopadu 1918 protokol o spolupráci… Zvláštní ochranné mužstvo podle dohody mělo být složené z 250 českých a 250 německých vojáků…“ Nebýt tohoto opatření, hladoví lidé by vybrakovali násilím sklady. Na rozdíl od Litoměřic se to lidem v Ústí nad Labem podařilo. Pokud někdo tvrdí, že v roce 1920 proti dnešku byla nabízena nová perspektiva, nové možnosti, bylo to tak? Odmyslíme si, že většina lidí se snažila vyrovnat se s poválečnou nouzí. Ale ani ti, kteří se objevovali v novinách, a podle toho soudíme, co si myslel „národ“, který na podobné úvahy neměl sílu, politici kromě optimismu v novinách v soukromí nemohli být nadšeni z nové perspektivy, protože byla plná otazníků. V roce 1919 československá armáda, legionáři a dobrovolníci bojovali a umírali v bojích se sousedy na maďarské a na polské frontě. V sousedním Německu byly na denním pořádku nepokoje se střílením a mrtvými, v roce 1920 se na maďarské a polské frontě již nebojovalo, ale jaký z toho vyvodit optimismus, když je stát obklopen více méně nepřátelskými státy? Nechtějme srovnávat koronavirovou krizi roku 2020 s ničím jiným. Jsou to jenom falešné představy. Nejde o nic jiného, než že stojíme uprostřed koronavirové laviny a nevíme, zda nejhorší právě probíhá, nebo bude ještě hůře. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-23 08:09:57

Jamese Bonda ušpinili aktivistickou politikou

Lidé se hádají, jestli je černá agentka 007 dobře nebo špatně, aniž film o ní ještě kdokoliv viděl. To je legrační. Jsou ale v tom sporu i méně legrační věci.  Jeden z argumentů agentčiných zastánců zní nějak takhle: "Každý Bond žije a působí ve (fikčním) světě současnosti, nikdy to není retro. Tím pádem se hodnotové a deontické normy jeho bytí v takovém světě odvíjejí od paralely k současným normám, nikoli k těm flemingovským, nikoli k šedesátým létům, nikoli k devadesátým létům," napsal filmový kritik Radomír D. Kokeš. A šéf webu Finmag.cz Michal Kašpárek k tomu dodal: "Koho by v roce 1962 zajímal Dr. No, natočený podle společenských norem roku 1905?" Problém je ovšem tento: společenské normy, jejichž zdánlivě přirozeným výrazem je proměna machistického bílého Angličana ve feministickou černošku, ustavené nejsou. Probíhá o ně mohutný kulturní boj. Nový Bond nepřejímá dobové normy, ale bojuje za takové normy, které chce ustavit jako budoucí. To nikdy nedělal, a proto taky nikdy kontroverze podobné intenzity nebudil. Což ta věc, která může člověku na novém Bondovi vadit, i když jinak fandí černým agentkám kdykoliv a kdekoliv. Bonda prostě ušpinili aktivistickou politikou. Další prostor, kam ji zatáhli.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Navíc je na tom nepříjemné už to, jakým automatickým způsobem zastánci té pokrokové strany předpokládají, že jejich normy jsou automaticky správné a kdo je nezastává, je rasistický buran. Dřív se revoluce dělaly zdola, a to na nich bylo sympatické. S tím se dalo jít. Dneska se revoluce dělají z mezonetů spíš než z chatrčí, z kateder víc než z poslucháren, z Hollywoodu víc než z nezávislé kultury. Tohle propojení snobství, radikální rétoriky, kulturní moci, nesnášenlivosti a přesvědčení o vlastní výlučnosti je protivné bez ohledu na to, jestli s těmi lidmi sdílíte ideály, nebo ne. Ze spousty probuzených bojovníků se stávají bytosti nerozlišitelně podobné evangelikálním televizním kazatelům. A pak už je jedno, jakou barvu má vaše kůže a jaký tvar vaše pohlaví.   Převzato z autorova facebookového profilu.

Čas načtení: 2024-02-07 15:00:00

Lit: Kde končí diagnóza a kde začínám já? Alena Spálenská o životě s ADHD a knize Dost dobře nenormální

Audioknihy Radia Wave odstartovaly titulem německé autorky Denise Linke Dost dobře nenormální – Můj báječný život s autismem a ADHD. Do podcastu Lit tak zamířila Alena Spálenská, studentka psychologie a specialistka na poruchy osobnosti z Národního ústavu duševního zdraví, která sama žije s ADHD a povědomí o této poruše šíří skrze svůj instagramový účet Můj ADHD mozek.

Čas načtení: 2022-02-22 13:40:12

Děda Miliarda, dvě jiné ukázky

Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. O stařečkovi s placatou čepicí A pak ji spatřila. I předzahrádku plnou barevných květin. Stará dřevěná okna nízko nad zemí s oprýskanými rámy. A vrata tak vysoká! Sotva dosáhla na kliku. Natahovala se na špičky, vypínala prsty. Co to je, abych se na ni nedosáhla? Vždyť přece nejsem žádný prcek! Je mi devět. Není přece žádná klika, která by byla tak vysoko. Jak se tak rozčílila a dupla si, jako by se najednou vytáhla a na kliku se dostala. Jenže brána stejně nešla otevřít. Vidět přes ni nebylo, ani žádná škvírka, která by ji napověděla, není-li někdo na dvoře. Já se tam ale musím dostat, řekla si sama sobě. Takhle to přece nemůže skončit! Jsem tady! Prošla jsem zelenou branou, mám na sobě jiné šaty a boty. Kouzlo funguje, takže když už jsem ty vrata našla, musím se přece dostat dovnitř! Zaklepala. A ještě jednou. Nedočkavě, znova. Copak hoří? A někdo byl na dvorku. A vrata otevřel. Stál tam trochu sehnutý stařeček s placatou čepicí na hlavě. Měl po tváři tisíce vrásek. Od úsměvu, od sluníčka a od věků. Pod brýlemi zářily světle modré oči. A po bradě až k uším měl krátká stříbrná střapatá vousiska. Taková, která jak se oholí, rychle dorostou. A při polibku škrábou. „Copak tu pohledáváš, děvenko?“ řekl ten roztomilý stařík ve velkých tmavých vyplandaných kalhotách na kšandy a v bílé košili s ohnutými rukávy. „Hledáš někoho?“ „Hledám,“ řekla Terezka odvážně. „Hledám tu mámy dědečka. Jardu!“ Jak se ten stařík hned usmál! Zadíval se Terce jasně do očí a pak ji svou vrásčitou scvrklou rukou pohladil po tváři. „Ty budeš určitě Terezka, že ano?“ „Ano! To jsem já,“ dmula se pýchou. „Však už se mi o tobě zdávalo. Jsem rád, že jsi konečně přišla,“ přivítal ji stařík. Poodstoupil pak trochu dál a pustil Terku k sobě na dvorek. Byl přesně takový, jak mamka vyprávěla. Po pravé straně stála ošumtělá chaloupka, po levé pak byl nízký domek. „Tady je tvoje dílna?“ zeptala se a ukázala na něj prstem. Jak tu ruku natahovala, všimla si přes špičku prstu, že u pumpy na studni se líně válí strakatá kočka. Pohnula trochu hlavou, aby si lépe Terku prohlédla. „Co sem lezeš?“ uslyšela Terka. „Ty jsi něco říkal?“ podívala se Terka na stařečka. „Já? Ne, mlčím jako ryba.“ „Divné. Jako bych slyšela ještě nějaký další hlas.“ Kočka vykulila oči, odfrkla si, protáhla se a seskočila ze studně. Chvíli jako nafrněná dámička pomalu kráčela, ale v mžiku se rozeběhla a zmizela kdesi v dálce. Možná to Terce jen připadlo, ale jako by od kočičího vztekání ve vzduchu poletovaly malé žhavé uhlíky.  „Chceš se podívat do mého království?“ Přikývla. Vedl ji po úzkém chodníčku podél domku. Odtud bylo možné nahlížet do špinavých oken. Ulpělo na nich spousta prachu a zaschlé hlíny. Vstupní bílé dveře byly už hodně oprýskané. A skleněná výplň celá umouněná, jako by ji někdo myl tím nejšpinavějším hadrem.  V předsíňce s červenou ušlapanou podlahou postávala spousta hliněných květináčů a džbánků. Byly vedle sebe i nad sebou vzorně seřazené. Vypadalo to, jako by tu stály už hodně dlouho. Protože nejen na nich, ale i na papírovou plachtu už napadala značná vrstva prachu. V rozích předsíně jako lehounké závoje vlály husté pavučiny. „Teda tady je věcí! Ale proč si tu někdy neuklidíš?“ čertila se Terezka. „Nebaví mě uklízení,“ podotkl dědeček. „Hm, mě taky ne. Ale pavouky bys vymést mohl.“ „Ale to nemohl, Terezko. To jsou moji pavouci splétači: pomáhají mi s nápady a jejich pavučiny zdobí mé království.“ „To teda nevím, já pavouky nesnáším.“ „Myslím si, že to je chyba. Divila by ses, jak jsou užiteční a nápadití,“ řekl a mrkl na ni levým okem, jako by to, co řekl, mělo znamenat něco mimořádného. „Mně se líbí asi jen takoví prťaví pavouci z Austrálie. Přezdívá se jim pavoučí pávi. Ti, když se chtějí předvést před svou nevěstou, tak zvednou takový závojek na zadečku a ono se to poskládá do obrázku připomínajícího modrého smajlíka s červenýma očima, pusou, nosem a obočím a kolem dokola mají ještě takové chloupky, jako by jim tam narostly zlaté vlasy. Takového pavouka bych nevymetla, protože je opravdu nádherný.“ „A ti moji nejsou sice žádní krasavci, ale zato dobří společníci a velcí pracanti. Když vyrábím vázičky, tancují po své síti, prodlužují své závoje a zpívají si u toho,“ poučoval děda. „Pavouci zpívat nedovedou!“ zamračila se Terka. Jenže její mračení vypadalo spíš dost legračně než vážně. „V tvém světě ne, v mém ano,“ usmál se děda. Pak se šouravým krokem přesunul na dřevěnou lavici k hrnčířskému kruhu. Chodil hodně pomalu. Nohy ani nezvedal, jen je táhnul po podlaze. Měl takové huňaté boty, takové chlupaté domácí pantofle. Sedl si za hrnčířský kruh, vzal do ruky hroudu hlíny a jak se kruh roztočil, pleskl s ní do středu. Rukama se přibližoval a hrouda se začala vzdouvat, růst a hladit, jako by tančila. A přitom… Terka to viděla! Z rohů stěn se začaly stahovat pavouci s dlouhými tenkými nohami, začaly plést další řadu závoje a jemným hláskem zpívali! Málem vykřikla, ale tuhle písničku znala! Začala si notovat. Děda zabrblal, že by ji to zpívání moc nedoporučoval, ale nebyl přes vrnění hrnčířského kruhu slyšet. Než se Terka nadála, měla pavouky na své hlavě a zádech. Hned si toho ale nevšimla a ti osminozí drobečkové začali zatím rychle plést dlouhý závoj, který se jí přilepil na vlasy, a jak rostl a usychal, vlál při tancování kolem ní, až se pavouci skoro neudrželi. A pak si toho teprve konečně všimla. Vykřikla tak hlasitě, že vykřikli i pavouci a rozutekli se pryč. Děda zastavil kruh. Nehotovou vázu hodil zpátky do velké nádoby. „Fuj, co to je, sundej to ze mě!“ „Sluší ti to, podívej se do zrcadla.“ Ukázal jí umouněné zrcadlo, opřené o dřevěný stůl. Pozorovala se s rozpaky. „Ale řekni mi, že na mě už není žádný pavouk! Že jsou všichni pryč!“ „Jsou pryč,“ uklidňoval ji. „Když si jen představím, že po mě lezli, brrrrr, hrůza. Fuj. Ale závoj je pěkný.“ „Když si s nimi začneš zpívat, jsou u tebe natotata. Až by dodělali závoj, upletli by ti třeba i šaty.“ A znovu na ni mrkl levým okem. Jak to vypadá v hrnčířské dílně Tahem závoj sundala a odložila přes židli. Rozhlédla se, zdali na ni někde pavouci nečíhají. Trochu přikrčená, vyděšená, aby snad odněkud ještě nevyskočili. Pak se rozhlédla po celé dílně. Úžasná místnost! Po pravé straně stála opravdová hrnčířská pec s tlustými dveřmi. Po levé dlouhý stůl podél oken a na něm spousta krásných věcí a drobného harampádí, které je potřeba, když se tvoří z hlíny kouzla. Dřívka a drátky, štětce, kelímky, provázky. A malé hrníčky, džbánky, sošky. Umačkaná šedá hlína na stole. Za pecí pak po pravici byly na zemi velké pytle plné hlíny a obrovské vázy a džbány. Tak velké jaké znala z příběhů o faraónech! Některé byly vysoké až k Terčině pasu, ale jiné ještě větší, že kdyby neměla kosti, snadno by se tam schovala. Ale právě kvůli tvrdým kostem, které by ji bránily vtlačit se do úzkého prostoru, to prostě nešlo. Škoda. „To je krása! Připomínají mi vázy z pohádek o faraonech. Víš, dědo, kdo je to faraon?“ „Jasně že vím, faraoni byli starověcí vládci Egypta. Jakpak by ne! A tam se hrnčířskému umění opravdu dařilo! Egypt je země suchá, ale nilské bahno, to bylo něco. Oni si jej dali do takové jámy, trochu ho prohnětli, jako když se připravuje těsto na kynuté buchty, pak do něho dali slámu, vodu a kravské lejno…“ „Fuj, dědo! Cože tam dali? Z takového nádobí bych teda jíst nechtěla!“ Děda se smál. „Ty si ze mě děláš legraci, že jo?“ „Nedělám, princezničko. Tohle je pravda pravdoucí,“ dušoval se děda. „Však počkej, až budu doma, podívám se hned na internet. Kravský fuj! A to pak brali do rukou?“ Prohlížela si další věci v dědečkově království. Byly tu regály a na nich neobvyklé keramické věci. Zvláštní pokřivené džbánky. Ale ne, že by se nepovedly. Ony byly takové schválně pokroucené. A zvířátka. A svícny. A hrníčky s víčkem. Jako by pro vodníka a jeho dušičky. Nebo pro živou vodu? Pro vodu z lázní ze zdravých pramenů? Terka nestíhala sledovat co je vpravo a co vlevo. Bylo to tu jako živé muzeum, na jehož konci včele stál hrnčířský kruh. Dřevěné sezení z prken. Kruh na motorek a po každé straně důležité věci. Hlína. Provázek. Dřívka. Voda. Houbička. „Máš to tu moc hezké, dědečku!“ řekla Terezka. „Tady bych mohla vytvořit tolik věcí!“ „Abych byl přesný, já jsem tvůj pradědeček,“ poznamenal stařík. „Ale můžeš mi říkat: dědo Jardo. Víš, já jsem doopravdy děda Miliarda.“ „A co to znamená?“ „To je tak: jsem přece milý Jarda, takže Miliarda.“ Terezka se usmála. „To je legrační, dědo. Můžu ti tak říkat? Můžu ti opravdu říkat dědo?“ Pohladil ji svou vrásčitou rukou po vlasech. „To víš, že jo. Na nějakém tom pra a pra nezáleží, stejně jsme rodina.“ „A naučís mě, jak se dělají opravdové hrnky?“ „To si piš. A moc rád. Někdo by měl pokračovat. Někdo by měl po mně začít dělat vlastní hrnečky a džbánky. Myslíš, že až budeš velká, že to dokážeš?“ „Dokážu,“ řekla hrdě Terezka. Tereza vždycky nějak uvnitř sebe cítí, že když člověk chce, tak by měl dokázat všechno. „Táta říká, že všechno jde a překážky jsou jen v hlavě.“ „Tak to je moudrý chlapík. Posaď se tu ke kruhu.“ „Mohu? Vlastně, jasně, ano, hned,“ zapištěla a už se usadila. „Dávej bedlivý pozor.“ Děda zapnul motorek, kruh se roztočil. Zvedl z nádoby kus vlhké hlíny, pomačkal ji v ruce a podal Terce. „Nejdřív si ji jen ohmatej, abyste se seznámili.“ Bylo to mokré a studené. „Pak ji silou dej doprostřed kruhu.“ Dala a hlína odletěla na druhý konec místnosti. Děda vzal další kus. „To se stává, teď ji tam dám já.“ Byl nad kruhem shrbený. Hlína pleskla o střed a držela a děda jí začal hladit. Pak ji pustil a ona tam pořád byla a všelijak se kroutila. Vzal Terezčiny malé ruce a přiložil je na hlínu. Studělo to. Bylo to zvláštní. Až to Terce roztáhlo úsměv od ucha k uchu. Děda jí pohyboval rukama tak, že hlína rostla a měnila tvar. A bude to hrníček? Bude to vázička? Nebo že by džbánek? „To jsou kouzla!“ užasla. Děda se pomalu usmál. „Copak kouzla. To je řemeslo. Já jsem jen hrnčíř… už pořádně sešlý starý hrnčíř. A hlavně děda Miliarda. Ale ty jsi chtěla hrneček, viď? Ne vázičku.“ „To nevadí, dědečku, já chci i tu vázičku!“ Děda zastavil kruh. Provázkem ji odříznul a postavil ji na desku, položenou na stole. Tereza už už po ní natahovala ruku. „Počkej, to ještě nejde. Ještě musí uschnout a pak se upéct. Dostane k tomu hezký kabátek, glazuru. Po ní se bude pěkně lesknout.“ „Takže vázy se pečou? A to jsem si myslela, že se pečou jen buchty nebo maso.“ Martina Boučková

Čas načtení: 2019-11-10 08:44:24

Pokračování: Kamarádi do útulku nepatří. Mise ještě není u konce

Čtení na pokračování, díl šestý „Do útulku,“ řekla jsem, „ale počkej, zkusíme ještě ta dvě zbylá jména. Víš, co se říká: naděje umírá poslední, tak to nebudeme tak rychle vzdávat, jo? A máme ještě čas!“ Předchozí díl zde Pravda. Jenže si nikdo nepamatoval adresu těch zbylých dvou Kosů, Aleny Kosové a Petra Kose, jelikož zprvu jsme měli všichni obrovskou radost, protože jsme si mysleli, že už jsme našli pravého páníčka. A tak jsme museli zase běžet k nejbližší telefonní budce. Tentokrát jsem začala telefonní seznam pročítat já, zatímco Alča drbala Haryka na bříšku. Mělo to být zase za uchem, ale jezevčík se obratem převalil na záda. „Alena Kosová, ulice 7. Listopadu 1090 a Petr Kos, Rudoarmejců 1335.“ „Tak nejprve navštívíme toho Petra, protože je to odsud blízko. Vrátíme se směrem k náměstí a přes semafory a doleva,“ radil Marek. „Teda Haryku, ty se dneska naběháš, co? Co ty, Šmudlo jeden, kdybys neutekl, tak si pěkně hovíš v teplíčku.“ Alča na něj mluvila vysokým legračním hláskem, že bylo i na jezevčíkovi vidět, jak se směje, až mu vyplazený jazyk sem tam přelepil přes oko jako pirátská páska. „Tak vstávej, ty Šmudlo jeden, vstávej, jdeme na další výlet.“ I když se to napoprvé nepovedlo, tahle výprava za hledáním psiskova páníčka se mi moc líbila. Tohle není jen tak lecjaká věc! Takovému psímu škvrněti se musí najít domov stůj co stůj. A kdo jiný by to mohl dokázat, než právě tahle naše bezvadně sehraná parta. Dost možná by Haryka leckdo nechal jen tak na ulici, ať si poradí sám. Ať si ho páníček najde, když si ho ztratil! Však taky kdo ví, jak dlouho tu ten mrňous pobíhá. A jestlipak jenom dnes? Nebo není snad na ulici už několik dlouhých opuštěných smutných dní? Pohuble nevypadá, to teda ne, a taky je stále veselý a ztřeštěný. Tak jsem usoudila, že se nejspíš zaběhl před krátkou dobou. Marek zazvonil na zvonek se jmenovkou Kos. „Kdo je tam?“ odpověděl nevrlý hlas podle všeho staršího muže. „Dobrý den. My hledáme Martina Kosa,“ řekl Marek. „Víte, my jsme našli psa. Jmenuje se Haryk,“ dodala Alča. „Je to váš pes?“ natahovala jsem zase krk ke zvonku já. „Není!“ vykřikl pán rozzlobeně. „A už neotravujte.“ „To byl teda morous,“ poznamenal Marek. „Tomu bych teda žádného psa ani nedal. Takže teď už zbývá jen ta Alena Kosová. A jinak opravdu nevím.“ Na Markovi bylo vidět, že je z toho druhého neúspěchu už dost smutný, možná až rozladěný. Hodiny ukazovaly za pět minut pět a nejspíš se bál, že to nestihne. „A jak se dostaneme do té ulice Rudoarmejců?“ „Musíme na autobus číslo třináct, sedm nebo pět, tamhle je zastávka. A pak jet tak tři zastávky.“ „Ale my nemáme jízdenky,“ dodala jsem smutně. „A nemáme ani peníze,“ sklopila oči Alča. „Ach jo,“ poznamenal Marek. „Ale co, přece ho tady nenecháme. Tak jsem si myslel, že si za těch deset korun, co mám v kapse, koupím něco dobrého, a nakonec to utratíme za jízdenky.“ „Bude to stačit na tři?“ Koupil jich v trafice na zastávce hned šest. I na zpáteční cestu. První přijel autobus číslo sedm. Lístek se vkládal do takové černé zdířky kovově tmavězeleného přístroje. Za zdířku se zatáhlo, uvnitř strojku to cvaklo a pak jsme mohli lístek vytáhnout. Bylo v něm několik dírek. Moc se mi to líbilo. Sedli jsme si na červené koženkové sedačky a nechali se vést. Autobus vypadal tak suprově. Byl vpředu celý zakulacený, červený a vedly do něho schůdky. Protože jsme seděli na zadních sedadlech, tak jak jel, drncalo to v něm, až to s námi nadskakovalo. „To je psina!“ poznamenala Alča. Skoro se nám ani nechtělo vystoupit. Ale nic naplat, mise musí pokračovat. Z autobusové zastávky jsme zamířili do velkého sídliště. Marek nás přivedl přesně k paneláku Rudoarmejců 1335. Zase tu byla spousta zvonků, protože to byl desetipatrový vysoký dům o třech vchodech. Zvonili jsme docela dlouho. Už to vypadalo, že nikdo není doma, až se ozval hlas nějaké malé holky. „Kdo je tam? To jsi ty, mami?“ „Neztratil se vám pes?“ vyhrkl Marek, aniž by se představil. „Vy máte Haryka? Martine! Martine! Haryk se našel!“ křičela radostně holčička. Ale i my jsme zajásali. Povedlo se! Pak se z reproduktoru u zvonků ozval hlas nějakého kluka. „Kdo je tam?“ „My se neznáme, ale našli jsme vašeho jezevčíka a přivedli jsme ho podle té cedulky, co má na krku.“ „Počkejte, prosím, dole. Hned jsem tam!“ zvolal nadšeně. Po pár krátkých minutách se rychle rozrazily dveře a z nich vyběhl asi patnáctiletý strašně hubený kluk. Jak uviděl Haryka, hned se k němu vrhl, zvedl ho do výšky, začal na něho šišlat a pes ho oblizoval jak o život. Pak se k němu přitulil a pes mu ožužlával ucho. Až když se vydováděli, tak si uvědomil, že tam vlastně není celou dobu sám. „Kde jste ho našli! Mamka s taťkou teď běhají všude po sídlišti a hledají ho. Zatoulal se nám dneska ráno.“ „Byl v centru. Kousek od náměstí,“ řekla jsem. „No, to snad ani není možný! Já jsem fakt tak rád, že je zase doma. Musíme si na něj dát bedlivější pozor. Je to divoch. Jak já bych vám jen mohl poděkovat!“ Pak vyndal z kapes u bundy nějaké čokolády a podal papírovou desetikorunu. Usoudili jsme, že tu si zaslouží hlavně Marek, protože musel ze svého zaplatit za jízdenky. „To bylo něco! My jsme fakt výborná parta!“ poznamenal Marek. „Mohli bychom se takhle vídat častěji! Vždyť dneska jsme tomu psiskovi zachránili život!“ „A udělali jedné rodině opravdovou radost,“ dodala jsem důležitě. „A ty by sis ho chtěla vzít domů,“ podívala jsem se na Alču. „Tak ale musíš uznat, že byl fakt super. Takový ňufan legrační a roztomilý. Kdo by ho nechtěl! Jasně, máš pravdu, je lepší, když našel svůj domov. Ale kdyby ne! Kdyby ne, tak… no přece bys mi v tom, Markét, no…“ „Půjdeme taky ven zítra?“ zeptal se Marek. Sklopily jsme oči dolů. To je situace! Moc rády bychom řekly, že ano, ale ono to není tak jednoduché! Dostat se znovu na stejné místo, to se nemusí už nikdy podařit. A zůstat uvězněné v tomto čase, to by asi taky nebyl právě nejlepší nápad. Každý by měl být tam, kam patří. „Víš, Marku, jak bychom ti to řekly,“ podrbala jsem se na hlavě, jako bych tam hledala nějakou myšlenku. „Vlastně jsem ti to už říkala, ale tys mě nebral vážně,“ dodala jsem. „My nejsme z téhle doby.“ „Jestli nechcete jít se mnou příště ven, tak to stačí říct, ale dělat si ze mě blázny nemusíte, to teda ne.“ Marek nás vážně nebral a dokonce to spíš vypadalo, že se urazil. Další pokračování zde obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2024-02-13 06:00:00

Před 20 lety skončil legendární pořad DO-RE-MI! Jak ovlivnil životy Trávníčka a Laurinové?

Vzpomínáte si na legrační pořad DO-RE-MI, v němž si mohl zazpívat úplně každý, i ten, kdo to vůbec neuměl? Od jeho skonu na televizních obrazovkách uplynulo právě 20 let. Byl to jakýsi předchůdce pozdějších úspěšných soutěží Česko Slovensko má talent nebo SuperStar. Adeptů na zařazení mezi Hvězdnou pěchotu by se v něm našlo jistě více než dost. Jak soutěž ovlivnila život svým moderátorům, tedy oblíbenému princi Pavlu Trávníčkovi a princezně z Troškových pohádek Sabině Laurinové?

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-28 11:41:33

Jarda Cervenka: Český spisovatel, který píše anglicky

Nakladatelství Akropolis vydalo knihu prozaika, celosvětově uznávaného lékaře a vědce, českého původu Jardy Cervenky, jak si přeje být – po americku – uváděn, který od roku 1965 působil na univerzitě v Minnesotě. Kniha Váhavý svědek je mozaikou jednotlivých etap jeho života, který se odvíjel jak v Československu, kde se roce 1933 narodil, tak ve Spojených státech, ale i v Africe a na dalších expedicích, kde působil jako lékař. Kromě jiného je Jaroslav Červenka také jedním ze zakladatelů Americké akademie genetiky. V roce 1988 a opět tři roky nato získal Zlatou medaili Gregora Mendela za vynikající výsledky v genetice. Nechci zde však hovořit o Červenkovi lékaři, ale o Červenkovi prozaikovi. A tak musím hned dodat, že za svoji literární tvorbu obdržel v roce 2000 prestižní Cena Richarda Sullivana v žánru krátké povídky, získal i další četná literární ocenění, za všechny jmenuji alespoň Cenu European Circle Franz Kafka; je také členem amerického i českého centra PEN klubu a Obce spisovatelů. Autor je českým čtenářům už dobře známý, namátkou jmenuji jeho knihu Přepadení (Naše vojsko, 2008), Čtyři trny z Kilimandžára (Doplněk, 2013), Plavba, která vejde do dějin (Akropolis, 2015) a Blízká setkání (Akropolis, 2017). Jaroslav Červenka se považuje za amerického autora, píše anglicky. Když jsem s ním před dvěma lety vedla rozhovor, položila jsem mu otázku, proč nepíše česky, tehdy mi odpověděl: To je jednoduché. Američan píše anglicky, Čech píše česky. Jeho nová vzpomínková kniha Váhavý svědek není autobiografie, jde spíše o dílo s autobiografickými prvky, napsané úsporně, osobně. Autor píše o lidech, které měl rád, zajímá ho drobná blízká societa, jak a kdy se jeho životní cesta prolnula s cestou jeho blízkých. Váhavý svědek je o času, ve kterém autor žil a také o světě, který poznal, jak naznačuje i název knihy. Lze říci, že těžiště knihy spočívá ve svědectvích o minulém i blízkém, o dětství, které prožil v pražských Dejvicích a Podbabě, německé okupaci, která ho zastihla, když začal chodit do školy, z Verdunské ulice, kde původně bydlel, to měl do staré školy u sv. Gotharda jen pár kroků, ten kostelík stojí u Královské obory, známé jako Stromovka. Později autor vystudoval Lékařskou fakultu a působil v oboru genetiky a vrozených vad u profesora Františka Buriana. Cenným přínosem díla je právě ta část, kdy připomíná známá jména, dnes již pozapomenutá, například vědce a psychiatra Vojtěcha Volavku, který v tehdejším Československu působil v psychiatrickém ústavu v Horních Beřkovicích a 24. srpna 1968 emigroval do Spojených států. Na jiném místě připomíná ještě dalšího významného znalce lidských duší, profesora Vondráčka, přirovnává ho k Donu Quijotovi, renesančnímu člověku, učenci, který znal psychiatrii, farmakologii i klasickou hudbu a několik jazyků. A s humorem popisuje své setkání s Emilem Zátopkem a jeho ženou Danou v jejich vilce v pražské Troji: Emil Zátopek nás královsky bavil, fascinovaně jsme naslouchali člověku, který sice, pravda, mluvil sám o sobě, ale jenom o svých chybách, žertících a veselých zážitcích. Svoji emigraci, svůj příjezd do Minnesoty v roce 1965 popsal Červenka v kapitole s názvem Druhá polovina života. (…) Téměř okamžitě nám začalo být jasné, že cizokrajné zvyklosti, které nás dříve obveselovaly, zvyklosti lidí, které jsme prostě považovali za podivné a legrační – to všechno, uvědomili jsme si, teď je – bude – náš způsob života. (…) Přitom problém identifikace, v emigraci tak naléhavý, vyřešil po svém, na jednom místě jen suše konstatuje: Málokdy jsem měl touhu se identifikovat jako „pracovník“ nebo „profesionál“, většinou jsem byl prostě Američan a já. Cítil jsem, že to stačí. Nevím, ale tuším, že to nebylo zase tak snadné, když Červenka přece jen píše: Někdy jsem zavřel na okamžik oči a představil si svou černošedou Verdunskou ulici v dešti (…). Nějaký čas mi trvalo, než jsem se toho naprosto nesmyslného návyku zbavil. A já už jen pro úplnost dodávám, že ulicí Verdunskou, za minulého režimu Thälmannovou, se dá sejít přímo až do Stromovky a pak se oklikou přes dejvické Vítězné náměstí zase vrátit. A z vlastní zkušenosti vím, že bubenečské parky, kde jsme si jako děti hrávaly, utkví v paměti navždy.   Jaroslav Červenka dobře ví, že život nenabízí nic dvakrát, a tak nevynechal žádnou příležitost a procestoval skoro celý svět. Na Niigatské univerzitě ve městě Niigata na břehu Japonského moře, severně od Tokia, založil cytogenetickou laboratoř, vyučoval tam lékařskou genetiku. Podobně poznal i Malajsii, kde přednášel na univerzitě v Kuala Lumpuru. Na jednom z Cookových ostrovů se setkal s Čechem, který tvrdil, lživě, že je lékař. Tento český emigrant léčil pacienty s nevyléčitelnou rakovinou pomocí tajné imunoterapie, jejíž princip odmítal prozradit… O všem, co prožil, včetně podivných zkušeností na svých expedicích, píše čtivě a úsporně. Červenka je autorem téměř padesáti povídek, a jak sám v knize říká, žádná z nich není čirá fikce, všechny jsou založeny na skutečných postavách, které se potácejí po skutečných místech.  Autor v knize Váhavý svědek uvedl i některé povídky, již dříve publikované, například Na vlnách paměti, Dámy bruselských nocí nebo povídku Ztráta nepřítele, ve které se vrátil do svého dětství, do pražské Verdunské ulice, kde prožil druhou světovou válku, je to vzpomínka na malého německého kluka Hanse, který mu sice neudělal nikdy nic dobrého, ale když přišlo osvobození a ta německá rodina šla do odsunu, autorovi se navždy vryl do paměti jen malý zoufalý kluk, kterému jakýsi opilec nadává a kope do kufru… Kromě toho vložil autor do textu i své úvahy a poznatky lékařské, například v kapitolce nazvané Africký neúspěch se zabývá zejména vývojem mozku, „inteligencí“, měřením a hodnocením, píše o tom, jak oslabující vliv má na vývoj dítěte zanedbávání tropických nemocí, parazitické infekce postihují nejen duševní vývoj, ale mohou způsobit také neurologické a psychické úchylky. Čtenáře možná překvapí nevšednost autorova vidění, píše – řekněme současnou terminologií – nekorektně. A další skutečnosti, o kterých se v této kapitole dočteme, nahánějí děs. Červenka píše, a není důvod o jeho slovech pochybovat, že v Dar es Salaamu, kde sídlí dosti vzdělané obyvatelstvo, je upáleno zaživa sto sedmnáct čarodějnic a albínské děti a dospělí albíni jsou hlavními oběťmi šamanů džu-džu. A odhady v Tanzanii se pohybují mezi padesáti až sto albíny zabitými ročně… V knize Váhavý svědek píše Červenka o životě svém i jiných, píše o nich jemně a nevtíravě, píše i o zkušenostech smutných i tragických, nezřídka s humorným pohledem. Knihu doprovázejí zajímavé fotografie, ponejvíce z rodinného alba. Avšak škoda, že v ní není uveden ani obsah, ani jmenný rejstřík. Obojí by dílu prospělo, přinejmenším pro snazší orientaci. Jaroslav Červenka umí psát příběhy, nepodstrkuje čtenáři moudré úvahy o životě, a právě proto jsou jeho knihy zajímavé a dobře se čtou. A možná je to i tím, že se drží starého hebrejského přísloví, že není knihy, která v sobě nemá něco zlého, a není takové, která v sobě nemá něco dobrého. A na závěr už jen dodávám, že to tak skutečně je, k životu patří bizarnost, zármutek i všednost. I o tom je i Červenkova zatím poslední kniha.   Jarda Cervenka, Váhavý svědek, v překladu Roberta Křesťana vydalo nakladatelství Akropolis v roce 2019, počet stran 208. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-23 06:16:30

Miroslav Pavel: Literární noviny bez investora nepřežijí

Vydavatel Miroslav Pavel hledá investora nebo partnera pro Literární noviny. V opačném případě nevylučuje jejich zastavení, říká v rozhovoru.   Vaše společnost Litmedia převzala vydávání Literárních novin v roce 2009, tedy v době, kdy se i v českých médiích začaly odrážet dopady globální ekonomické recese. Jak vývoj Literárních novin za jedenáct let hodnotíte? Začínali jsme jako týdeník, což se ukázalo jako obtížně financovatelné, především kvůli vysokým nákladům na tisk a redakci. Roční ztráty jsme měli v rozmezí 8-9 mil. Kč. Přešli jsme proto na měsíčník, a to bylo dobré rozhodnutí, protože ztráty se začaly snižovat. Ze dvou důvodů: snížili jsme tiskové a personální náklady a začali jsme dělat speciální přílohy, které se do Literárních novin vkládají. Výsledky za loňský rok ještě nejsou uzavřené, ale vypadá to, že ztráta by mohla být v rozmezí 400-500 tisíc Kč, což je prakticky vyrovnané hospodaření. To je řádově jinde než dřívější ztráty. Je to teď prakticky otázka dalšího zvýšení výnosů.   V čem pomohly speciální přílohy? Pomohly finančně, protože jsme se na jejich vydávání spojili s partnery, kteří je financovali. Jsou to tematické, ne komerční přílohy. Myslím, že jsme tehdy objevili určitou mezeru na trhu. Troufám si říct, že nikdo se tak rozsáhle konkrétním kulturním tématům nevěnoval.   Vedle toho ale pravidelně vydáváte několik svých redakčních příloh. Kolik je to tedy dohromady s přílohami tematickými? Pravidelně vydáváme knižní přílohu Biblio, která se věnuje knižnímu trhu. Pak jsou to přílohy Interview, kde přinášíme přeložené rozhovory ze zahraničního tisku, a také Harmonie života. Věnuje se alternativní medicíně, životnímu stylu a v malé míře obsahuje i komerční inzerci.  Všechny ostatní přílohy vznikají ad hoc, udělali jsme jich minimálně sto. Poptávka po nich je poměrně velká – jsou zaměřené na profily národních literatur, věnovali jsme se např. rakouské, švýcarské, německé nebo čínské literatuře. Ale nejde jen o literaturu, ale také o další kulturní témata. O historii. Je to velmi pracovně náročné, taková příloha se připravuje i půl roku. Je potřeba vymyslet téma, najít partnera a autory a pochopitelně na ni sehnat finance. Partnery jsou většinou nadace nebo ambasády. Například u současné německé literatury to byl Česko-německý fond vzájemné spolupráce a Goethe-Institut, švýcarskou přílohu jsme připravili za podpory nadace Pro Helvetia, která propaguje Švýcarsko v zahraničí. V přípravě máme teď nejméně tři tematické přílohy tohoto typu.   Většina tištěných médií bojuje především v posledních letech s klesajícími prodeji. Jak se v případě Literárních novin vyvíjel prodaný náklad? Literární noviny tiskneme stále v nákladu deset tisíc kusů, z ekonomického pohledu je to málo. Bezproblémové financování z prodeje novin by vyžadovalo, abychom prodávali minimálně 12 tisíc výtisků. K dosažení takového cíle nám ale chybí vydavatelské struktury.   To znamená, že pro financování Literárních novin jsou dnes důležitější partneři, se kterými se spojujete na přílohách, o kterých jste mluvil, spíš než příjmy, které získáte od předplatitelů? Ano, podíl příjmů od partnerů je vyšší než od předplatitelů a z volného prodeje. Loňské zlepšené výsledky souvisejí také s tím, že jsme těchto příloh vyrobili víc.   Hrají nějakou roli ve financování Literárních novin jejich webové stránky? Menší příjmy z webu máme, ale zatím nepokryjí ani personální náklady na web. Uvažovali jsme o tom, že bychom část webu zpoplatnili, ale nejsem si jist, že by to fungovalo. Ještě jsme to nerozhodli. Je to obecně složité, názorových webů je hodně. Web ale určitě svůj význam má.   Ještě v předloňském roce jste vkládali knižní přílohu Biblio do regionálních mutací Deníku skupiny Vltava Labe Media. Mělo to odezvu? Experimentovali jsme s tím, jak zvýšit zásah. Zadavatelé, kteří inzerují v příloze Biblio, požadují, aby se příloha dostala k většímu počtu lidí. Zkoušeli jsme ji proto vkládat do Deníku (vychází v nákladu 110 tisíc kusů, pozn. red.). Inzerenti ale zase argumentovali tím, že čtenáři Deníku nejsou ti, kteří si často kupují knihy. Nevím, díval jsem se do dat Media projektu, který analyzuje sociodemografické profily čtenářů, a nemyslím si to.  Poté jsme vkládali Biblio do Lidových novin. Nakladatelům se to líbilo, ale na inzerci to mělo velmi malý vliv. Nerozumím tomu, protože Lidovky jsou velmi kvalitním deníkem. Vklad je pro nás nákladná záležitost a ekonomicky nám to nevycházelo, tak jsme to ukončili. Můj dojem je, že to souvisí s celkovou situací na knižním trhu. Dochází k masivní koncentraci nakladatelů i knihkupců. Zejména ti menší pak začínají bojovat o přežití.   Veškeré ztráty z vydávání pokrýváte sám? Podle informací ve výroční zprávě byla kumulovaná ztráta v roce 2017 asi 60 mil. Kč. Je to tak, jsou to všechno moje „bývalé“ peníze, které jsem vydělal jako spolumajitel Economie.   Ministerstvo kultury nedávno zveřejnilo seznam kulturních periodik, kterým pro letošní rok udělí státní podporu. Literární noviny si pro letošek nepožádaly. Podporu pro rok 2019 ale nezískaly proto, že podle odůvodnění komise „časopis nevykazuje ztrátu, dotace ze státního rozpočtu mohou být uvolněny pouze pro ztrátové projekty“. Jak si to vysvětlujete? Co k tomu říct? Ztrátu jsme v okamžiku podání žádosti měli, i když se trvale zmenšovala. Argument, že jsme na tom dobře, je proto legrační. Nebo argument, že málo píšeme o literatuře. Biblio podle tvrzení úředníků nejsou Literární noviny. To je ale nesmysl, Biblio je pravidelnou součástí Literárních novin. Na jednání komise jsem předloni byl a měl jsem z něho velmi rozpačitý dojem. Polovina naslouchala, z druhé poloviny čišela téměř nenávist. Poslední ministr, který nám něco dal i přes negativní stanovisko příslušné komise, byl ministr Herman. To je možná trochu paradoxní, protože s církvemi jsme nezacházeli kolem restitucí zrovna v rukavičkách. Nedávno jsme se náhodou potkali a srdečně jsme se tomu společně zasmáli.   Příjmy na základě spolupráce s kraji nebo s jinými veřejnými institucemi ale čerpáte… Nejedná se přímo o dotace. Nabízíme konkrétní projekty příloh, které pak oslovená instituce zaplatí ze svého rozpočtu. Když se projekt nelíbí, nic nedostaneme. Je to cenný příspěvek, ale celé náklady pokrýt samozřejmě nemůže.   Jaké roční náklady jsou zapotřebí k tomu, aby vydávání Literárních novin nebylo ztrátové? Ročně by bylo potřeba zhruba 12 milionů Kč, abychom byli schopni financovat i určitý rozvoj. Jde především o personální náklady, náklady na tisk, marketink, distribuci a nájem.   A z klasické komerční inzerce nemáte žádné příjmy? Docela funguje inzerce v příloze Harmonie života. Kromě alternativní medicíny jde také o galerie a aukční síně. Klasická imidžová inzerce „Kupte si auto!“ u nás není.   Proč? Kvůli tomu, že Literární noviny vychází v malém nákladu? Malý náklad v kombinaci údajně s tím, že nemáme cílovou skupinu, kterou by inzerenti chtěli oslovit. Jednou za dva roky si děláme vlastní čtenářskou anketu a vyplývá z ní, že máme atraktivní čtenáře. Lidi středního věku, vzdělanější, kteří mají velmi slušné pozice na úrovni středního a vyššího managementu, většinou mají vyšší než průměrné příjmy. Takže by je inzerce tohoto typu mohla oslovit. Myslím, že agentury i klienti jdou cestou nejmenšího odporu a nehledají neběžný typ médií.   Nevadí inzerentům to, že jste se rozhodli spolupracovat s čínskými novinami na spolupráci několika příloh a textů o Číně? Předloni nás oslovily velké čínské noviny Kuang-ming ž-pao, které se zaměřují na kulturu a vědu, jestli bychom nechtěli spolupracovat. Výsledkem bylo, že jsme loni udělali několik tematických příloh o současné čínské literatuře, výtvarném umění o čínském vývoji za posledních čtyřicet let, ale třeba také o čínském čaji. Čína se za uplynulých čtyřicet let stala supervelmocí, do velké míry odstranila chudobu a myslím si, že bychom se měli zabývat tím, proč se tak stalo a jak toho dosáhla. Bohužel, česká politická scéna je rozdělená na lidi typu profesorky Lomové, nebo senátora Fischera, kteří Čínu zásadně odmítají, a na druhé straně na lidi kolem prezidenta Zemana, kteří Čínu respektují, ale nedokážou širší veřejnosti svůj postoj důvěryhodně vysvětlit. A to také není optimální. Chybí tady věcný pohled na Čínu, o který jsme se pokusili. Zle jsme to ale pocítili. Vedlo to i k tomu, že někteří klienti s námi kvůli tomu nechtěli spolupracovat. Jakýkoli výpadek je pro nás nepříjemný. Když pročítám například německé politologické publikace, které se Číně věnují, tak vidím, že to nejsou žádní obdivovatelé Číny, ale respektují, že je velká a úspěšná. Měli bychom pochopit, proč to tak je a jak s Čínou vycházet.   Ve výsledku vám ale tato spolupráce nepomohla? Ne. Nějaké peníze jsme z toho měli, ale efekt byl spíš negativní Původně bylo v plánu ve spolupráci pokračovat i letos, ale nakonec jsme se nedohodli. Jako téma jsme například navrhovali čínskou kinematografii. Je to nesmírně velké odvětví. V ateliérech v Číně natáčejí kromě místních filmů i mnozí zahraniční producenti. My jsme chtěli toto téma představit formou reportáže. Představa čínské strany byla pojata spíše ideologicky, tak jsme se nedohodli.   Když se podíváte zpět na jedenáct let, co vydáváte Literární noviny, a srovnáte je s řízením vydavatelství Economia a Vltava Labe Media, které jste předtím vedl, tak co je náročnější? Vydávat specializované periodikum nebo deníkové tituly, navíc v době, kdy se trh proměňuje? To jsou nesrovnatelné věci. Náš hlavní problém je, že máme jeden malý titul, ale musíme mít strukturně stejné vybavení jako větší vydavatelé – mít někoho, kdo dělá inzerci, distribuci nebo web. Ale protože titul je tak malý, tak režijní náklady jsou příliš vysoké. Není to ani v tom, že titul je specializovaný. Economia měla řadu specializovaných titulů, ale kombinace velkých titulů, které nesou hlavní režijní zátěž, a malých, funguje. U nás fungovat nemůže.   Co by vám pomohlo? Pomohla by nám spolupráce s velkým vydavatelstvím. Několikrát jsem se o to pokoušel, ale velcí vydavatelé z toho mají obavy.   Proč? Nevím přesně. Když jsem o tom jednal s jedním výkonným manažerem, zeptal se mne, co by z toho měl. Literární noviny nikdy nebudou vysokonákladovým titulem, ale mohou vhodně doplnit portfolio vydavatelství. A nabízejí poměrně dost možností marketinkové komunikace, kterou my sami těžko můžeme využít. Různé konference, čtenářské soutěže, besedy. Nechci nikoho podezírat, ale je v tom možná trošku politická obava. Nejsme názorově klasický mainstream a naše články a rozhovory se snaží obrážet celé spektrum názorů. A to se dnes zrovna nenosí. Zkoušel jsem všechny velké vydavatele, ale nedospěli jsme k dohodě. Pro mě osobně bylo těch jedenáct let trochu zábavou, vrátil jsem se k psaní a k překládání. Už to ale takto nebude udržitelné, pokud se nepodaří najít někoho, kdo by převzal moji roli investora i vydavatele, nebo pokud se nepodaří včlenit Literární noviny do většího vydavatelství.   Myslíte, že jste vnímáni jako levicové médium? Nemyslím si, že jsme levicoví, to se traduje z dob Jakuba Patočky (bývalý šéfredaktor Literárních novin, pozn. red.). Pokud jsme levicoví, tak levicoví konzervativci. Spíš se na řadě věcí domluvím s Václavem Klausem než s lidmi kolem sociální demokracie.   Pokud by se nějaký investor nebo partner objevil, jste ochoten se z vydávání úplně stáhnout? V příštím roce budu mít 80 let. Jsem ještě aktivní, ale věk se už začíná hlásit. Ano, byl bych ochoten z vydávání vystoupit. Během letošního roku to musím rozhodnout, už se mi nechce do novin dávat velké peníze. Nevylučuji ani to, že Literární noviny zastavím. Ve své historii ostatně měly etapy, kdy nevycházely. Je možné, že na chvíli zmizí a až bude společenská poptávka, tak se můžou znovu objevit. Svět je stále složitější. Týká se to kultury, ekonomiky, vědy a samozřejmě politiky. Zatím nevidím na českém trhu titul, který by se programově pokoušel tuto situaci reflektovat. V tom je stále trvající šance pro Literární noviny.   Bylo by řešením výrazně změnit obsah a profilaci Literárních novin? Změny obsahu zvažujeme průběžně. Každé číslo je svým způsobem originál. Velmi často přemýšlím o tom, jak noviny rozvíjet. Souvisí to i s novináři. Je málo těch, kteří jsou ochotni věnovat textům více času. Pokoušeli jsme se třeba získat české spisovatele, aby pro nás psali reportáže. Neměli o to zájem. Je to pracné. Podařilo se nám rozšířit redakční kolektiv o Přemysla Houdu z Lidových novin, který bude v tomto směru zřejmě posilou, nebojí se náročnějších témat, včetně zajímavých rozhovorů.   Je u nás vůbec publikum, a tedy prostor pro takový titul? V Česku je řádově jeden milion lidí s vysokoškolským vzděláním. Odhaduji, že takových 250-300 tisíc lidí by mohlo mít zájem o sofistikovanější pohled na kulturu, svět a politiku. Za těch jedenáct let se podařilo značku Literárních novin oživit, dostat ji znovu po různých peripetiích do povědomí čtenářů. Je to určitě dobrý základ pro jejich další existenci. A znovu zdůrazňuji: Svět kolem nás bude stále komplikovanější. Najít si v něm místo jako jednotlivec i jako společenská entita – například Česká republika – bude čím dál tím složitější. Kvalitní měsíčník v tom může sehrát, jak je vidět například na trzích v západní Evropě, docela zajímavou roli.   Miroslav Pavel začínal jako ekonomický novinář deníků Práce a Mladá fronta, byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas s okupací. V letech 1988–89 byl mluvčím vlády, patřil k hlavním poradcům tehdejšího premiéra Ladislava Adamce. V prosinci 1989 byl krátce ředitelem Československé televize. Na jaře 1990 založil společnost Economia a byl jejím generálním ředitelem. Od června 2008 se stal generálním ředitelem tehdejšího vydavatelství Vltava Labe Press. Z této pozice odešel v roce 2011. Vydávání Literárních novin převzal od června 2009.   Autorka je šéfredaktorkou zpravodajského webu MediaGuru, který se zaměřuje na reklamu, média a marketing. Rozhovor původně vyšel na tomto webu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-09 12:52:21

Filmová přehlídka ÍRÁN:CI nabídne snímky, které se promítaly na prestižních světových festivalech

Mladý muž ztracený v přístavním městě hledá cestu k lepšímu životu. Cílevědomé sportovkyni brání žárlivý manžel v odjezdu ze země. Afghánský uprchlík se potácí mezi úsilím udržet pohromadě rodinu a péčí o nemocnou matku… Příběhy mužů a žen snažících se najít východisko ze svízelné situace budou tématem 9. ročník festivalu ÍRÁN:CI. Letošní ročník festivalu nabídne 24 snímků íránské a afgánské kinematografie, z nichž většina byla premiérově uvedena v Berlíně, Benátkách, Londýně a na dalších prestižních světových festivalech. Pražská část festivalu se koná od 15. do 19. ledna, poté se festival přesune do Brna (21.—22. 1.), následují Košice (23.—25. 1.) a na závěr Bratislava (30.—31. 1.). Festival otevře 15. ledna v kině Světozor film Zámek snů (Castle of Dreams), příběh muže, který se po letech mlčení znovu setkává se svými dětmi. V autě bývalé manželky s dětmi objevuje smyšlený svět stvořený jako způsob, jak se mohou vyrovnat s jeho nepřítomností. Za pozornost stojí i film Dozorce (The Warden): Při stěhování ze staré věznice vedené přísným plukovníkem Jahedem záhadně zmizí jeden z vězňů. Plukovník, muž středního věku, má obavy, že by ho chybějící vězeň mohl připravit o dlouho očekávané povýšení, které již má na dosah. Zapojí proto všechny dozorce do intenzivního pátrání. Čím víc však neviditelného vězně hledá, tím méně si je jistý sám sebou. Ve filmu Studený pot (Cold Sweat) zjistí po odjezdu na finále Asijského poháru energická kapitánka íránského národního týmu sálové kopané, že jí manžel, moderátor televizní show a miláček celého národa, soudně zakázal opustit zemi. Čím víc se snaží svého „pána a vládce“ získat na svou stranu, tím tvrdší jsou jeho kroky. Napjaté soužití v nepovedeném manželství, neloajální spoluhráčky a domácí politikaření nedávají rozhořčené kapitánce jinou možnost než nechat celý příběh vyjít najevo. Další snímek Rona, Azímova matka (Rona, Azim's Mother) vypráví o uprchlíkovi z Afghánistánu, který se horko těžko protlouká a za mizerný plat pracuje pro městské služby. Současně se potácí mezi snahou udržet pohromadě rodinu a péčí o stárnoucí nemocnou matku. Ve chvíli, kdy tlak rodiny, lékařů, práce a zoufale nespravedlivých životních podmínek v Íránu dosáhne neúnosné míry, přestává dbát na své zásady. Ocitne se na křižovatce a je nucen přijmout nejtěžší rozhodnutí svého života. Na festivalu budou k vidění i starší snímky, například Hra s ohněm (Fireworks Wednesday) - příběh mladé služky, která nastoupí do rodiny vyšší střední třídy a ocitne se uprostřed hysterického sporu mezi rozlíceným manželským párem. Služka se snaží situaci nějak zlepšit, ale zamotá se do změti tajemství opřádajících život jejích zaměstnavatelů. Další starší film Ženy bez mužů (Women wihout Men) přibližuje osudy čtyř žen, které hledají nezávislost, útěchu a lidskou společnost. I přes odlišnou minulost se jejich životy spojí, aby dokázaly čelit společnosti ovládané muži. Jde o výrazný, tajemný, feministický příběh lásky a naděje v době národního zoufalství při státním převratu v Íránu v roce 1953. Festival představí i dokumentární filmy. Írán je známý po celém světě coby jedna z nejvýznamnějších líhní mimořádných artových filmů. Snímek Filmfarsí ovšem ukazuje, že to platí pouze částečně. Před revolucí v roce 1979 vznikaly v Íránu naprosto bizarní, mimoděk legrační a naprosto příšerné filmy, v nichž nebyla nouze o absurdní repliky, sex, drogy a války vedené na záchranu cti. Film provádí diváky zapomenutým dědictvím íránského filmu a nahlíží na revoluci, která navždy změnila osud Íránců. Afghánský dokumentární film Kábul, větrné město (Kabul, City in the Wind) sleduje příběh muže středního věku, který projíždí v rozkodrcaném autobusu chaosem města a snaží se smířit sám se sebou. K vidění budou i krátké filmy, například Megrelen (Magralen), o kterém anotace píše: „Vynalézavý chlapec a jeho nevidomá mladší sestra předstírají při hrách na bezútěšném vrakovišti, na kterém bydlí, že se prohánějí závodními vozy Formule 1. Chlapec vymýšlí, jak zpestřit sestře život a uniknout narůstajícímu odcizení rodičů.“ A snímek Opar (Zóna) je zase příběhem muže obviněného z toho, že přivedl ženu do jiného stavu; u soudu musí prokázat svou nevinu prostřednictvím testu DNA. Výsledky otřesou samotnými základy jeho existence a vyvolají sérii nešťastných událostí. Celý program najdete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02

Zemřel psycholog, sexuolog a spisovatel Ivo Pondělíček. Politici nás zásobují nemilosrdnými lžemi, říkal

Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď.  Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“   Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti.   Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem.    Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie?  Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát.    Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné.  A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší.    Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi.    Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní.    Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová.  Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku.    Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné.    Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život.   Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček.  Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život.  Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně.    Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky.    Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti.  To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-17 14:25:46

Svrhávat komunistický režim bylo dobrodružství aneb Co se mnou udělali Rychlé šípy

Snažil se v antonu napřáhnout ruku s obuškem a mlátit mne do paží. Jenže měl dlouhý bílý obušek, se kterým se nemohl pořádně rozmáchnout, a já koženou motorkářskou bundu silně vycpanou molitanem. Bylo to, jako kdyby mne přátelsky poklepával rukou. Byl jsem jeden z posledních, koho se policajti v listopadu 1989 snažili zmlátit, a právě tomuhle to moc nešlo. Musela to být sobota 18. listopadu. S kamarádem jsme chtěli jít na zájezdní představení brněnského divadla, jenže divadla už ten den vyhlásila stávku. Šli jsme tedy na Václavské náměstí podívat se, zda se neděje něco, do čeho bychom se mohli zapojit. U sochy svatého Václava hořely svíčky a ležely kytky. Když jsme jich pár sebrali ze země, přiběhl těžkooděnec a vybral si mne. Ani jsem se mu moc nedivil, vypadal jsem opravdu jako exot. Bylo mi osmnáct, vepředu copánek, vzadu copánek, po stranách vyholené vlasy, kožená bunda, kalhoty propíchané spínacími špendlíky. V antonu mi sebral koženou tašku a našel lístky od zmíněného divadelního představení, které se jmenovalo Demokracie pro všechny. „Já ti dám demokracii, ty hajzle," mlátil mne obuchem a já dělal, že mi to vadí. Když pak našel letáky zvoucí na demonstraci ke Dni lidských práv 10. prosince, konstatoval, že tohle je už práce pro někoho jiného a nechal mne odvézt na oddělení ve Školské ulici. Byl jsem tam první, což se ukázalo jako velké štěstí. Vyslýchal mne totiž místní příslušník Veřejné bezpečnosti, na kterém bylo vidět, že mu celá situace není po chuti. V podstatě celý protokol byl jeho dílem: „Šel jste si asi dát pivo nahoru do toho baru ne? A ty letáky vám dal někdo, koho neznáte, a vůbec nevíte, o co jde, ne? A ty lístky byly z normálního divadla, to nemusíme řešit,“ říkal a za dvacet minut byl protokol hotový. Sice to nebyl žádný češtinářský genius, ale chyby jsem ignoroval a podepsal text, ze kterého jsem vycházel jako nevinný trouba. Nechal mne pak zavřít na celu předběžného zadržení, kam přivezli i jednoho nešťastníka, který se s policajtama popral. Ten to na rozdíl ode mne skutečně schytal. Netrvalo dlouho a slyšel jsem řvaní estébáků, kteří řvali a vyhrožovali lidem, které museli přivézt až po mne. Všichni pak museli pár hodin stát v zimě na dvorku, což mne čekalo až na poslední půlhodinu. Ve dvě ráno jsem byl doma, rozhodnutý vyrazit další den opět do ulic. Nikdy nevstoupit do SSM První demonstraci jsem zažil v srpnu 1988. Nebyli jsem žádná opoziční rodina, ale bylo vždy jasné, že komunisté jsou šmejdi. Když mne někdy ve dvanácti letech začal na chodníku vyslýchat nějaký dědek, kde bydlím a kdo jsou moji rodiče (měl jsem totiž na sobě triko s hvězdami a pruhy, které rodičům poslal jejich kamarád z emigrace), utekl jsem mu – měl jsem celkem jasno, co je režim zač. Byl jsem skaut (tehdy byla část bývalých skautských oddílů schovaná pod Turistické oddíly mládeže, organizace Československého svazu tělesné výchovy). Z rozpadlého 23. oddílu jsem se ve čtrnácti letech dostal do Pětky, tedy oddílu Pátého. Chodili do něj děti disidentů a katolických rodin a pro mne to bylo zásadní formující prostředí. Tohle a Rychlé šípy. Zásadní pro mne bylo si nijak nezadat. Nevstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM), nechodit do žádných průvodů. Tehdejší režim přinutil patnáctileté děti přemýšlet, co je morální, a co ne, a ze mne udělal radikála: ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o připravované demonstraci, bylo jasné, že tohle je cesta pro mne. Byla doba, kdy se režim uvolňoval a zároveň se pomalu bortil. Bylo to cítit ve vzduchu, ale já jsem toužil po jeho rychlém konci. Proč? Protože Rychlé šípy by to chtěli taky. Byl jsem samozřejmě mladý naivní člověk, s o to větší vervou jsem se do všeho pouštěl. Chodit na demonstrace bylo povinností (dost mne pohoršilo, když Václav Havel odrazoval od demonstrace 21. srpna 1989, protože se obával zásahu represivních složek – to pro mne bylo přirozené riziko), sbíral jsem podpisy na Několik vět, chodil běhat ulicí Politických vězňů za propuštění politických vězňů, do Stromovky proti připravovanému silničnímu okruhu atd. Bylo jedno, o co jde, především to muselo být PROTI. Proti těm, kteří nám zakazovali jezdit i do Polska (bylo potřeba pozvání, co jsme obešli tím, že jsme jeli přes tehdejší Německou demokratickou republiku, sice jsme se měli během 24 či 48 hodin vrátit zpět do Čech, ale to nás ani nenapadlo a dederónští pohraničníci náš návrat po týdnu moc neřešili). Na rozdíl od svých kamarádů jsem měl mimořádné štěstí, první rána obuškem mne čekala až po 17. listopadu. A estébáci se zajímali především o organizátory, já byl jen dělník opozice (a dělník i doslova, byl jsem totiž čerstvě vyučený tiskař). Na jediném výslechu, který jsem s estébáky absolvoval, byl jeden hodný a druhý zlý (ale víc než to, že mne popotahoval za klopy bundy, mi neudělal), snažili se mne výhrůžkami od demonstrací odradit, mně ale přišli spíše směšní. Rychlé šípy by taky nezlomili, navíc jsem neměl zkušenost, jako třeba jeden z mých kamarádů z oddílu, kterého odvezli z Palachova týdne do křivoklátských lesů, odkud se musel v noci dostat zpátky do Prahy. Jak mne nezmlátili na Národní třídě Sedmnáctého listopadu jsem měl odpolední směnu, ale podařilo se mi se z práce utrhnout tak, abych stihl doběhnout na Vyšehrad ve chvíli, kdy se vydal průvod směrem k centru. Nebyl to pro mne žádná výjimečná událost, ač už padla Berlínská zeď, zdálo se mi, že u nás režim hned tak nepadne. Byl jsem dělník, nikoliv intelektuál analyzující mezinárodní situaci. Na druhou stranu o konci komunismu psalo i Rudé právo (někdy v létě či na podzim přiběhl kamarád s tímto komunistickým listem a a říkal: „Komunismus padne do roka, tedy to píšou a tady mají vždycky pravdu!" A skutečně: Rudé právo posměšně citovalo větu amerického politologa Zbigniewa Brzezińského, který toto tvrdil). Potkal jsem svoji kamarádku z kostela a vyrazili směr centrum. Ve Vyšehradské ulici, kterou zahradil kordon policajtů, jsme byli v čele průvodu. Po chvilkové naší snaze kordon prorazil nás zahnali zpět a opět jsem měl štěstí, sice jsem spadl a čekal, že dostanu na budku, ale lidé mne vytáhli zpět na nohy (a došlo pak k legrační situaci, kdy se jeden z policajtů rozvášnil a honil lidi daleko od svého kordonu, pak se ale dav obrátil a začal za hurónského křiku honit jeho, takže podal velký sportovní výkon, aby se vrátil ke svým). Když jsme se dostali na Národní třidu, mohli jsme být polovině průvodu. Dav se zastavil, narazil na zábrany na křižovatce Národní a Perštýna. Z postranní ulice najednou vyběhli policajti a přehradil ulici tak, že jsem se najednou ocitli v sevření ze všech stran. Sedli jsme si, i když nás neustále vyzývali, ať opustíme prostor. Jenže Rychlý šípy… Navíc byla se mnou kamarádka a ani ona se netvářila, že by jí tyto výzvy zajímaly. Takže jsme dřepěli vedle auta a koukali na vyleštěné boty zásahové jednotky. Byli jsme jen kousek od podchodu, kde se nakonec děla ta největší zvěrstva. Jenže i ten den jsem měl mít štěstí. Policajti se najednou pohnuli a skočili do davu. A opravdu doslova skočili, proto jsme se najednou octili za zády těch, kteří mlátili naše kamarády. Kolem nás psi, speciální jednotky v červených baretech, ale nechali nás být. Až ráno jsem se dozvěděl, o jak velký masakr šlo. Svět bez policejního násilí Ta doba pro mne byla jedno velké dobrodružství. Nebudu se pouštět do polemik, kdo nakonec má větší zásluhy za svržení režimu a zda na tom mají nějaký podíl pouliční demonstrace. Já jsem nic jiného neuměl, jen podporovat všechny akce opozice a chodit řvát do ulic Jakeše do koše. Nevěděl jsem úplně, co chci, ale nakonec jsem to dostal: svět, kde je možné veřejně mluvit, že vám vláda nelíbí, kde je možné demonstrovat proti vládě, aniž by proti vám zasahovaly stříkací a obrněné vozy, kde si můžete koupit Pána prstenů od Tolkiena (ano, za komunistů existoval pouze překlad v samizdatu). Svět, kde si můžete žít podle vlastních etických pravidel a svá selhání přisuzovat jen a jen sobě, a nemusíte se bát, že vás budou lámat policejním násilím, abyste žili podle představ vládnoucího režimu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-17 09:56:07

Martin Komárek: Poslední revoluce. Jak jsme žili 1985-1993 (ukázka z knihy)

Byl začátek osmdesátých let. Léto bylo horké. Pivo desítka stála korunu sedmdesát, a tak došlo jako první. Potom došly sice přeslazené, ale velmi chutné žluté a červené limonády v sedmičkových mléčně bílých vratných lahvích. V regálech samoobsluh zůstávala broňa, oranžovohnědá těžko poživatelná tekutina. Mléko ani nemělo cenu kupovat, všechno bylo v zapařených igelitových sáčcích zkyslé. Kdo měl doma sifonovou láhev, v níž se za pomoci malých bombiček dala udělat perlivá voda, byl vítěz.  Většina lidí ovšem strádala šťastně. Neměli sice pivo, ale přáli režimu ten nedostatek. Země nebyla jejich. Když něco došlo, bylo to prima, protože „jim“ se nevede. Československé hospodářství, jen minimálně poničené válkou, mělo na to, aby navázalo na prosperitu první republiky. Stalinovi emisaři vskrytu ovládající Gottwalda a Zápotockého dokázali za deset let ekonomiku zruinovat. Řízení se ujímali neschopní. Takřka úplné vyvlastnění sebralo lidem veškerou motivaci. Elitní mozky prchaly do ciziny. Stavěly se veliké stavby, svazáci na přehradách dřeli a zpívali Kohoutovy písničky. Mnozí věřili, že skutečně budují socialismus a lepší zítřky, nebo to aspoň dávali najevo.  V šedesátých letech už bylo zřejmé, že žádné lepší zítřky nebudou, že socialismus nefunguje. Za deset let zaostalo Československo oproti Západu nejméně o dvě generace. Reforma z osmašedesátého to chtěla změnit a udržet zemi mezi vyspělými ekonomikami. Tomu však zabránily ruské tanky.  Husákův režim vsadil na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Výpadek limonád a piva byl spíše ojedinělý. Občas též došel toaletní papír a menstruační vložky. V obou případech mu-selo posloužit Rudé právo. Jakkoli to dnes zní nechutně, je to holý fakt. Po záchodech se psalo: „Není vata, nejsou vložky / co si dáme mezi nožky / my jsme holky z dědiny / postačí nám noviny.“ Převažoval však skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V čet-ných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Nepředřeli se ani vědci. Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu. Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci. Při zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, dovezl Husák jinak nedostupné zboží. Dala se koupit pravá Coca-cola v ikonických prolamovaných třetinkách. Chvíli byly k dostání mandarinky a banány. Objevilo se pravé chianti ve slámou opletené široké butylce. Dokonce uherský salám a ruský kaviár či chatka, drcené krabí maso za legrační ceny. Ve Frionoru jste mohli občas natrefit na velrybí steaky či želví polévku. Zpráva o tom, že se něco takového objevilo, se rozletěla mezi lidmi bleskem, a oni se stavěli do dlouhých front v naději, že se dostane i na ně. Přednostně však byli samozřejmě uspokojeni známí či „obchodní partneři“ vedoucího příslušné prodejny. Lehce nadprůměrně vydělávající rodina si mohla dovolit auto. Nejlevnější byly dnes legendární východoněmecké trabanty, vozítka vyrobená z plastu. Výš stály rumunské dacie a ruské žigulíky, ty byly ovšem poruchové. Lidé nejvíc prahli, podobně jako dnes, po škodovkách. Těch však nebylo dost. Když v osmdesátých letech přišla na trh Škoda Favorit, daleko nejdokonalejší automobil v socialistické soustavě, stály se na pořadník i třídenní fronty. Lidé si v nich vybudovali vlastní samosprávu. Podle pořadí si rozdávali lístečky, aby nemuseli stát na místě celou dobu, a úspěšně se bránili podvodníkům. Straničtí funkcionáři či přátelé šéfů škodovky samozřejmě frontu stát nemuseli.  Kouzelný cirkus Melantrich  V domě vydavatelství Melantrich, který je vhodně položen uprostřed Václavského náměstí, sídlilo Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické. Ta dělala stafáž komunistům v Národní frontě. Svobodné slovo byly noviny, které měli lidi rádi, a bývalo, podobně jako Mladá fronta, vyprodané. Redaktoři sice nešli proti pravidlům autocenzury, šli však na samu hranici možného.  Když vypukla revoluce, zaplavilo je nadšení a byli připraveni psát svobodně. Václav Havel se prý dostal na balkon Melantrichu, který vešel do českých dějin, na zapřenou. Provedl ho Petr Kučera, který pak krátce zářil jako revoluční kometa. Když už Havel na balkoně byl, nedal si životní show vzít. Stal se hlavním hercem i hlavním režisérem. Jeho mimořádná politická intuice mu vnukla, že demonstrace potřebují jisté vedení, že potřebují symboly, potřebují usměrnění. A Václavák byl balkonem Melantrichu doslova uhranut. Demonstranti si nesli transparenty: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby!“, Zpátky do Evropy“ či „Jakeše do koše“. Najednou do obrovské erupce činorodosti a nadšení promluvili normální lidé.  Zazněl rozvážný a rozhodný baryton Václava Havla. Objal se s Alexanderem Dubčekem! Dubčeka lidé pořád měli rádi, odpustili mu i podpis moskevských dohod. Následovalo patetické vystoupení Valtra Komárka, který se díky řečnickému talentu stal jedním z hrdinů revoluce. Balkon se stal ústředním místem vlivu, i když projevy nebyly vysílány v rozhlase ani v televizi a noviny o nich, kromě Svobodného slova, nereferovaly. Lidé viděli Martu Kubišovou zpívat Modlitbu pro Martu a věřili, že vláda jejich věcí se jim navrací. Propadali spontánnímu nadšení a radosti. Byli vděční za každé normální a lidské slovo. Ti, kdo balkon ovládali, vedeni Havlem, si to uvědomovali a vycházeli poptávce vstříc. V několika dnech se z pronásledované opozice stali sebevědomými politiky a tvůrci veřejného mínění.  Balkonové scény z Melantrichu nikdo z demonstrantů nezapomene. Role moderátora se ujal zakázaný katolický kněz Václav Malý. Jeho výzvy, aby lidé uvolnili průjezd sanitkám, byly vyslyšeny. Lidé byli na sebe hrdí ve smyslu dalšího silného hesla a skandování: „Nejsme jako oni!“ Nechtěli být prázdní a arogantní jako vláda, kterou právě svrhávali. Dávali najevo, že jsou spořádaní a slušní, byť neústupní. Neměla se konat žádná msta, žádné vyřizování účtů. Jakeš a spol. musí jít, jak vyjadřovalo cinkání klíčů. Víc demonstranti nechtěli. Jen následnou svobodu, která byla v jejich duších zázračným všelékem na jejich osobní rány i na boláky dlouho týrané země. Skoro kýčovitě vyzněl dvojzpěv státní hymny. Zpívali výstavní Husákův „zlatý slavík“ Karel Gott a největší symbol odporu proti okupaci Karel Kryl. Kryl se za vystoupení později styděl, ale to už je jiná historie. Lidé na náměstí tleskali a zpívali s nimi. Jsme jeden národ, jsme jedné krve, ty a já, lhostejno, co jsi dělal před listopadem, když jsi teď tady s námi, jsi náš kamarád. S odstupem času lze považovat city demonstrantů za romanticky naivní. Nebylo to ale naopak? Nebyla to hvězdná hodina národa?  Havlománie  Václav Havel byl vynikající revoluční vůdce. Jako mnoho takových nebyl příliš použitelný pro všední život státu. To, že zůstal prezidentem třináct let, svědčí o tom, že nevyskytl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Od samého počátku se dramatik snažil nějakým způsobem skloubit vrcholnou státní funkci se svými sklony k filosofování a recesi. Lid mu to odpouštěl. Sice mu příliš nerozuměl, ale rozhodně mu naslouchal tisíckrát raději než žvatlání stranických funkcionářů.  Havel bral svou hradní misi jak úkol. Zabýval se vším. Záleželo mu na detailech, jako je uniforma hradní stráže. Federální shromáždění přesvědčoval o svých návrzích státního znaku a podpíral to heraldickými argumenty. Jako by byl rozdvojen: Jeho filosofická část si chtěla ze státnické pompy utahovat, ta druhá, pedantická, chtěla vytvořit co nejlepší dekorace pro vstup do dějin.  Proslýchalo se, že sídlo českých králů je znesvěcováno divokými mejdany, při nichž se kouří marihuana. Havel se proháněl po chodbách na koloběžce. Nebyla to však zpupnost dobyvatele. Chtěl být prezidentem, musel se však se svým novým důstojenstvím, které mu nešlo od srdce, vyrovnat. V kterékoli jiné době by byl kritizován. V devadesátém roce však byl miláčkem národa. Českého národa. Ten slovenský z něj byl rozpačitý.  Havel z pozice hradního pána poprvé oslovil národ 1. ledna 1990.Slova o tom, že země nevzkvétá, se stala legendárními. Jinak byl ale jeho projev dlouhý a rozporný. Už se v něm objevila kritika „ošklivého“ sídliště v bratislavské Petržalce. Havel sice právem, ale nepříliš vhodně kritizoval mravní úpadek národa a neschopnost mluvit tak, jak myslíme. Byl to projev intelektuála, nikoli státníka, který vede národ.  Největší oslavou Václava Havla byla jeho cesta do Spojených států. Prezident vzal do letadla množství přátel a novinářů. Už první zastávka na Islandu byla triumfální. Jako absurdní dramatik musel mít novopečený prezident do jisté míry radost. Jeho hru dávalo reykjavické divadlo v islandštině. Nikdo nerozuměl ani slovo, leč delegace zůstala ve svých lóžích a na konci radostně tleskala.  Ve Washingtonu se Havlovi dostalo potlesku vestoje. Jeho proslov v Kongresu byl osobitý, nechyběla v něm nadsázka a humor. Neopomněl zalichotit Americe. Přecházel z filosofie do politiky. Pochlubil se, že mu řeč nepřipravili poradci, ale že ji napsal sám za dvě hodiny. Nebyla na něm znát sebemenší nervozita. I to, že mluví v češtině, a nikoli v angličtině, kterou ovládal jen ztěžka, přešel ironicky. Pořád ale věřil, že světu přináší novou cestu. Američtí politici ho vnímali jinak – jako hrdinu boje proti říši zla. A vůbec nebyli zvědaví na nějaké třetí či čtvrté cesty. Temné království padlo, teď zavládne jejich univerzální svoboda.   Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze v rodině politika a ekonoma Valtra Komárka. Po studiu filozofie a politické ekonomie začal pracovat v deníku Mladá fronta. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 byl zvolen za hnutí ANO poslancem, ve volbách v roce 2017 ale již nekandidoval. Kromě novinářské činnosti je autorem řady knih. Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé.   Nakladatelství Práh 2019, vázaná, 544 stran, 17,5 × 23,2 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-07-22 17:29:09

Film Zatoulaný chce být artovým filmem, ale nabízí spíše gay erotiku

Režisér snímku Zatoulaný Camille Vidal-Naquet chodil téměř tři roky do Bouloňského lesíku na okraji Paříže, kde se nabízejí homosexuální prostituti. Mluvil s nimi, poznával je a zamiloval si je (tím nemyslím sexuálně). A jeho filmu to velmi ublížilo.  Dvaadvacetiletý bezdomovec Leo si vydělává na ulici prostitucí a jediné, co ho zajímá, je kouření cracku, pervitinu a hašiše. (Hraje ho Félix Maritaud, kterého čeští diváci mohli zaznamenat v jiném filmu s gay tematikou filmu 120 BPM.) Je zamilovaný do svého "kolegy" Ahda, který je ovšem heterosexuál a prostituce s muži je pro něj prostě práce. Leo je takovým mužem bez vlastností, žije daným okamžikem a jen fakt, že trpí chronickým kašlem, který postupně huntuje jeho tělo, je hybatelem nějakého děje (i když tvrzení lékařky, že má zápal plic s náběhem na tuberkulózu je trochu legrační, bakterii tuberkulózy buď v těle máte, nebo nikoliv). Režisér ho ukazuje jako takové zvířátko, které nemá vlastní odpovědnost. Pozoruhodná je bezproblematičnost hlavního hrdiny: nemá vlastně jiný problém než marnou lásku a nemoc, a je tím pádem vlastně ničím nezkažený. Vlastně problematické moc nejsou ani jiné postavy, sem tam sice dojde ke konfliktu, ale nejde o nic tragického. Tvůrce filmu se nesnaží jejich životy nějak hodnotit, jenže právě to je obrovským selháním. Prodávání vlastního těla je zde líčeno jako něco, co s sebou nenese žádná rizika (kromě zvrhlého zákazníka zvaného Pianista, před kterým se ovšem všichni varují). Dokonce když Leo s dalším prostitutem jednoho zákazníka uspí, je následné "bílení" bytu citlivé, v zásadě vezmou jen cetky. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ale co, lze namítnout, i Bohumil Hrabal dokázal udělat z hospodských ochlastů zajímavé postavičky. Jenže Vidal-Naquet nemá dar hledat perličky na dně, v jeho pojetí je dno plné normálních lidí, kteří jsou úplně stejní jako třeba dělníci v továrně. A někdy proto se divák diví, když filmem probleskne úvaha, že nemohou jinak. Třeba když se Leo loučí s Ahdem, který odjíždí s postarším homosexuálem do Španělska, protože nemá jiné východisko a tam zase "začne trénovat". Proč si ale tento svalnatý a pohledný zdravý muž zvolí tuto cestu, jasné není. Je líný a pohodlný? Nikdy by nesplatil své dluhy? Žádná odpověď: ta by totiž mohla narušit celé pojetí filmu. A tak sledujeme různé příhody, které Vidal-Naquet zřejmě v průběhu let zaznamenal, všechny jsou celkem milé (i když dětem bych je nevyprávěl) a i trochu agresivní snaha dvou vymydlených cool homosexuálů narvat Leovi do análu "sloní" dildo vlastně končí spravedlivým trestem. A protože v posledních letech musí být ve francouzských filmech o  homosexuálech ztopořené penisy, veze se na této vlně i Vidal-Naquet. Jeho pokus o artový film se tu dostává přes hranici soft pornografie a není moc jasné proč, leda že je to komerční počin kvůli gay divákům. Leo také učiní krok k opuštění světa pouliční prostituce, ale dopředu můžeme tušit, že nebude úspěšný, protože vlastně nechce. A i když v závěru filmu budeme ignorovat některé (dosti nedůstojné) polopatismy (jako parafráze Krista sundaného z kříže s jeho matkou) a očekávaná vyústění děje, stejně nám zbude (přes veškerou Maritaudovu snahu hrát na hranici fyzických sil, což je asi jediný klad snímku) jen zapomenutelná historka, která v nás nevzbudila žádné emoce. Když totiž chcete zaujmout vyprávěním, nestačí, že danou postavu či prostředí milujete, jako se to stalo Vidal-Naquetovi.  

Čas načtení: 2019-07-13 22:25:29

Vary, den čtvrtý: Islandská zima, řecká beznaděj, finské sado maso a špatný horor rakouských režisérů

Letos je v Karlových Varech nebývale málo diváků. Na mnoho představení, na které nemáte lístek, se lze dostat na akreditaci na poslední chvíli. Výhodou je, že můžete zhlédnout mnohem více filmů než v minulých letech. Film Bílý, bílý den (režie Hlynur Pálmaso, Island / Dánsko / Švédsko) pokračuje v islandské tradici vyprávění příběhů o podivínech. V tomto případě jde o nerudného bývalého policistu, jehož smyslem života po tragické smrti ženy je přestavba domu a starost o vnučku. Sledujeme, jak neúspěšně chodí na terapii, která mu nepomáhá ve snaze zpracovat smrt manželky. Někde uvnitř se v něm hromadí vztek, který vybouchne poté, co mu dojde, že mu žena nebyla věrná. Tedy na ten výbuch čeká divák docela dlouho a mezitím se vlastně nic moc neděje. Vidíme onu deklarovanou starost o vnučku, přestavbu domu a ne úplně akční pátrání po skrytém milenci. Jako by režisér spoléhal na to, že poutavým se jeho film stane skrze fakt, že využívá onu tradiční značku islandských filmů, tedy svéráz postav, které v nich vystupují. Ovšem v případě tohoto filmu to úplně nefunguje. Dočkáme se klasických scének typu: hlavní hrdina zavře policisty, své kamarády, po rvačce do cel, a ráno se jim se snídání jde beze slov omluvit, ale mysl titulní postavy nám nijak moc nepřibližuje. Divák se pak vlastně nemá čeho chytit: ten film je studený jako zima na Islandu. A když pak sledujeme závěrečný výbuch zuřivého vzteku, nedokáže nás ničím vtáhnout. Islanďané by možná měli opustit svoje vyprávění o divných lidech všeho druhu, protože kdysi zlatá žíla je už úplně vytěžená (vidět to bylo i u jiného letošního islandského filmu: Žena na válečné stezce). Upřímně řečeno vlastně nevím, co se mi na filmu Zázrak sargasového moře (režie Syllas Tzoumerkas, Řecko / Německo / Nizozemsko / Švédsko, 2019) líbilo. Nicméně sledoval jsem ho dvě hodiny bez dechu a i když už po půl dni jeho kouzlo vyprchalo, někde ve mně jeho účinek zůstává. Film přitom ani zdaleka není dokonalý: úvod by klidně mohl být vynechán, stopáž by si také zasloužila prostříhat, nehledě na jistý happy end, který se k němu vůbec nehodí. Přesto je něčím přitažlivější než vypulírované festivalové filmy. Režisér Tzoumerkas bývá řazen k řecké nové vlně, ale tento film mohl klidně vzniknout jako nezávislý ve Spojených státech. Paralelně vypráví příběh dvou žen: bývalé elitní policistky, která byla odsunuta do bezvýznamného města, místní ženy Rity, sestry místního bosse. Dlouho vlastně jde o dvě vyprávění, která se potkávají jen náhodně, až se nakonec nevyhnutelně protnou v trochu drsnějším kriminálním finále. To, čeho si na filmu lze cenit asi nejvíce, je přiblížení atmosféry rozkládající se společnosti. Město, ve kterém se odehrává, je opravdovou dírou, v níž neexistuje naděje na budoucnost, policisté vás normálně zmydlí, když se potřebují něco dozvědět, jen místní lékař má pocit, že je někdo, když nestojí ve frontě na pracáku v Aténách. Postupně se přitom ukáže, že realita je ještě mnohem zkaženější a nikdo není bez viny. A nikoho není možné považovat za kladného hrdinu: cílem totiž není nastolit spravedlnost, ale prostě se dostat pryč. Film Psi nenosí kalhoty (režie Jukka-Pekka Valkeapää, Finsko / Lotyšsko, 2019) nás zavádí do světa BSDM. Autor je tedy upřímně rád, že ho takové věci nevzrušují, musel by se vzdát knihoven na úkor skladovacích prostor pro různé legrační pomůcky. Ovšem nejhorší je, že se touha hlavního hrdiny úplně nekoresponduje se smyslem těchto sexuálních praktik, ačkoliv se nás o tom tvůrci filmu snaží přesvědčit ze všech sil. Lékař a zřejmě dobrý chirurg Juha při neúspěšné záchraně své ženy v jezeře málem rovněž utone, ovšem přitom s ní zažil své poslední setkání, i když samozřejmě šlo o halucinace. Po deseti letech náhodou vstoupí do sado maso salónu, přítomná domina jej začne dusit rukojetí biče a on zažívá setkání se svou ženou znovu. Od té chvíle je posedlý vlastním škrcením, což mu zcela převrací život naruby. A navíc si s dominou vytváří určitý vztah... Problém je v nesourodosti obou hlavních hrdinů: u mužského představitele jsou nám motivace jasné, ovšem celý děj směřuje k přijetí sado maso praktik, i když jej ze všeho zajímá ono pouze škrcení, které mu "vrací" mrtvou, u hlavní hrdinky není zřejmé vůbec nic, natož proč by měla ke svému klientovi zaujmout jakýkoliv vztah. Takže se můžeme pokochat různými sadistickými praktikami a sledovat, jak příběh nesmyslně směřuje k nové romanci... {loadmodule mod_tags_similar,Související} Horor Chata (režie Veronika Franz a Severin Fiala, USA / Velká Británie, 2019) je sice chvílemi působivý, ale musíte si při jeho sledování vypálit pár tisíc mozkových buněk, abyste nezačali příliš přemýšlet nad dějem. Oba tvůrci s tím měli problém už u svého debutu Dobrou, mámo, u kterého jste uhodli celou záhadu do deseti minut, a pak jste další hodinu a půl i přes úhybné manévry tvůrců sledovali, jak se hypotéza potvrzuje. Z čehož by mohl mít radost leda Sheldon Cooper.  Tentokrát se oba rakouští režiséři (a tahle kinematografie je ještě horší než německá) snažili pointu příběhu důkladně maskovat. A dělají to tím nejprůhlednějším možným způsobem: vrážejí do děje sny jednoho z aktérů, takže ukazují na to, že je možným původcem trablů. A když se nakonec ukáže pravda, cítíte spíše trapnost, protože s vámi tvůrci hráli dosti nepoctivou hru. Ostatně už samotný začátek filmu ukazuje, že tvůrci prostě bez ohledu na logiku postav potřebují, aby se jejich postavy stůj co stůj dostaly do situací, od nichž se odvíjí hrůzný děj. V tomto případě odveze otec dvě děti se svou novou přítelkyní do hor, aby si zde užili předvánoční čas. Obě děti přítelkyni nenávidí, protože si myslí, že se kvůli ní zabila jejich matka. Navíc má za sebou dosti temnou minulost: jako jediná přežila v mládí pobyt v sebevražedné sektě. Takže otec samozřejmě odjede z hor zpátky do města a svou přítelkyni naučí pro jistotu střílet... Přesně to prostě otcové dělají, když chtějí, aby jejich děti zažily horor.

Čas načtení: 2019-07-09 09:05:00

Vary, den šestý: Bulharský film Otec mohl klidně natočit průměrný český režisér

I renomovaní tvůrci letos na karlovarský festival nepřivážejí zásadnější filmy. A litevských filmařů vám prostě musí být líto. Bulharští režiséři (a manželé) Kristina Grozevová a Petar Valčanov, kteří v uplynulých letech zaujali snímky Lekce a Sláva, přivezli na karlovarský festival svůj nejnovější film Otec (Bulharsko / Řecko, 2019). Jeho začátek je opravdu slibný: po pohřbu ženy Vasila a matky jeho syna Pavla se odehraje absurdní debata na esoterická témata, která skončí zpěvem písně z filmu o komunistických partyzánech, ve kterém hrála ona zesnulá žena. A je to doprovázeno hláškou, že kdo nevěří na esoterické věci, je komunista. Když Vasil mluvil se svou ženou naposledy telefonem před operací, která skončila její smrtí, chtěla mu cosi důležitého říci. Posedle se proto nyní snaží zjistit, co by to mohlo být, k čemuž mu má posloužit jakýsi šarlatán sídlící v bývalém komunistickém muzeu. A tato posedlost vytváří další a další situace, ve kterých nedokáže syn (hraje ho Ivan Barnev, který ztvárnil hlavní roli v Menzelově filmu Obsluhoval jsem anglického krále) od otce odjet, ačkoliv to ohrožuje jeho práci i partnerství. Jde o celkem příjemný film, ovšem diváka v něm čekají už jen dvě tři scény, které vypovídají o něčem podstatném a ilustrují nejen dosud neukončené vyrovnávání se s minulostí, ale i komplikovanost vztahů. Ve zbytku sledujeme Pavlovu snahu zachránit otce od sebedestruktivního chování. Ne že by tvůrci diváka nudili, ale vyplňují většinu času pseudodramatickými situacemi, které klouzají po povrchu. Skoro jako by tento bulharský film natočil nějaký průměrný český režisér, protože ti jsou na toto specialisté. Film Otec je ovšem mnohem lepší než jiný balkánský snímek rovněž s rodinnou tematikou Nevlastní sestry(režie Damjan Kozole, Slovinsko / Makedonie /Srbsko, 2019). Dvě sestry, které mají stejného otce a jiné matky a které se prakticky nestýkají, jsou najednou okolnostmi nuceny bydlet v jednom bytě. Jedna je drsnačka, druhá se celou dobu tváří tak umrle, že vůbec nevíme, coje vlastně zač a možná to netuší ani samotní scénáristé. Tenhle film snad nevynechá žádné klišé, které lze u snímku o rodinných poměrech využít. Drsná sestra je opravdu drsná ("jsem vlk samotář"), takže nemá ani partnera, aby snad nebylo toto drsňáctví nějak narušeno, otec se s druhou dcerou roky nestýkal, ale najednou je to jeho holčička, a partner, se kterým se tato sestra rozchází, je samozřejmě ukázkový debil. Roky trvající nenávisti dané tím, že otec odešel od jedné matky ke druhé, se po opakujících se - a ne moc přesvědčivých půtkách -, postupně rozplývají a film plyne k happy endu, protože jsou přece jedné krve. V realitě by to bylo pěkné, ve filmu je taková přehlídka instantních situací k nesnesení. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Autora těchto řádek dost mrzelo, že nezaujme ani černobílý mystifikační film Nova Lituania (režie Karolis Kaupinis, Litva, 2019), protože jeho námět je skvělý. Píše se rok 1938 a profesor geografie Feliksas Gruodis se snaží politikům předestřít svůj plán odstěhovat litevskou elitu do Afriky a tam vytvořit jakousi "záložní Litvu", kde se znovu vybuduje národní stát. To je skvělý výchozí nápad, na kterém by šlo vybudovat celý nový fikční svět, který by chytře využíval skutečných historických postav. Jenže tvůrci filmu ho nijak dále nerozvíjejí, takže o něm pouze nechají hlavního hrdinu mluvit a narážet na nepochopení. Zasazují sice všechny situace do dobového kontextu, ale je to spíše mechanická práce. Ano, Nova Lituania zprostředkovává zkušenost, kterou nemáme: zkušenost národa, který čekal, že ho nějaká velmoc spolkne, jen nebylo jasné, která to bude. Ale nic víc. Tedy: možná samotní Litevci v něm mohou nacházet třeba ironické narážky či dějinné výklady, které lidem neseznámenými s historií této země unikají. Škoda, ze scénáře je cítit, že byl důkladně promyšlen, ale zároveň je dílem jakéhosi národního autismu, který "cizáci" prostě nechápou a ani chápat nemohou. Do jisté míry lze něco podobného říci o filmu Zabíjení (režie Shinya Tsukamoto, Japonsko, 2018), ovšem v tomto případě jde o autismus mezinárodní, fanouškovský. Abyste totiž mohli tento film vychutnat, musíte být milovníci samurajských filmů a hysterického herectví (a v tomto případě i neustále se třepající kamery).  Dočkáte se mnoha soubojů, nejprve klacky a pak i skutečnými meči, olizování prstů, tryskající krve a filozofického poselství, že první vražda je nejsložitější. To vše snímáno televizními kamerami v několika málo lokacích, takže natáčení jistě nezabralo příliš času. Autorovi těchto řádek nebyla tvorba tohoto autora nikdy blízká jako ostatně celý tento druh japonské kinematografie. Je to excentrická a přesto do sebe zahleděná tvorba, jejímž musíte být fanouškem a pak donekonečna můžete rozebírat drobné "posuny v poetice". Ale pokud její východiska nepřijmete, mohou vám sebevětší dramata prostě přijít legrační. Zlatý Kurosawa, tohle je jen odvar. A protože svět se globalizuje a fanouškovská základna se tím pádem rozrůstá, úspěch takových počinů je zaručený, ať se nám to líbí, či ne.

Čas načtení: 2024-02-23 12:00:00

Mercedes dál brzdí s elektromobily, plán prodávat z poloviny jen ty neplní o desítky procent, odkládá ho o 5 let

Kdyby to nemělo téměř bezvýhradně tragické dopady, bylo by to snad i legrační. Automobilka, která roky pouštěla hromy blesky na všechny, kteří se odvažovali tvrdit, že její elektrické plány jsou nesmysl, teď sama přiznala, že její elektrické plány byly nesmysl. (Petr Miler)

Čas načtení: 2024-03-05 06:07:16

Komedie na trávníku. Ležícího Brazilce vláčeli sem a tam

Šlo o hodně, drama vrcholilo. Z nastavení druhé půle už ubíhala sedmá minuta. Botafogo vedlo 3:2 na hřišti Fluminense a nehodlalo vedení v prestižní bitvě v rámci fotbalové soutěže brazilského státu Carioca pustit. A byla z toho legrační scéna.