Má za sebou mimořádně složitou sezonu. Těšil se, že si opět zahraje se svým nejlepším kamarádem, jenže on loni v létě tragicky zahynul. Za oddanost hokeji nyní získal útočník Sean Monahan speciální trofej, předala mu ji Meredith Gaudreauová, vdova po zesnulém Johnnym Gaudreauovi. „Byl jsi pro něj vším,“ říkala dojatě.
Čas načtení: 2024-02-21 09:00:00
V březnu v ZOO: Konečně se začnou stahovat mraky nad podvodníkem Mártym
Do děje konečně začne zasahovat i nová pracovnice Julie, a přestože Sid původně chtěla Julii vyměnit, nakonec bude ráda, že získala nečekanou posilu v nekonečném tažení proti Mártymu, nejlepšímu kamarádovi svého přítele a také nápadníkovi své matky.
\nČas načtení: 2024-05-18 07:00:01
Josef Kemr tajil nemanželské dítě. S partnerkou se hádal a Hrušínského ignoroval
S komunisty měl Josef Kemr velké trápení. Ve spisech StB existuje celá řada záznamů o tom, jak herce sledovali téměř na každém kroku. Zejména na jeho chalupě v Plané nad Lužnicí mu dali málokdy pokoj. Soudruhy znepokojovalo například to, že se Kemr chodil na hřbitov modlit, což vydržel klidně několik hodin. „Prý se také choval jako vagabund a místní občané z něj měli mít neklidné spaní. Samozřejmě nic z toho nebyla pravda,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Rousek. Okolí herce naopak bralo jako velmi milého a laskavého člověka. Pravda, měl svůj vlastní svět, ale ten k němu tak nějak patřil. „Měl své ego, o tom není sporu. Třeba v Národním divadle několikrát odmítl menší roli s tím, že není důstojná jeho talentu. Ono to může znít hrozně nabubřele, ale on to tak opravdu cítil. Nemyslel to nijak zle.“ Jiřina Bohdalová odmítla třetí svatbu. Vzpomínky na nevěrníka byly silnější Číst více Manželka byla zatvrzelá komunistka Navíc ve zlaté kapličce to sice zbožňoval, ale ani tady nenašel klid. Komunisty a jejich přisluhovači se to i zde hemžilo. Dokonce na něj donášel kolega Soběslav Sejk. „Mimo jiné na něj práskl, že se důvěrně přátelí s vyloučeným členem KSČ, režisérem Macháčkem. A to tenkrát nebylo jen tak,“ měl jasno Rousek. Život je však plný paradoxů a nejinak tomu bylo i v osobním životě Josefa Kemra. Jeho manželkou totiž byla o jedenáct let starší Eva Foustková, mimo jiné zatvrzelá komunistka tělem i duší. Mnoho lidí nechápalo, jak spolu ti dva mohli vydržet. „Dodnes se vypráví celá řada více či méně uvěřitelných historek o tom, jak spolu ti dva neustále vedli politické debaty, u kterých se pravidelně hádali. Přesto spolu vydrželi mnoho let a rozdělila je až smrt paní režisérky.“ Poznal ho až jako dospělého Jeho největším hříchem však byl nemanželský syn. Dlouho s ním nebyl v kontaktu, veřejnost také neměla tušení, že tento jinak velmi zbožný muž takto „ulétl“. „Jeho maminkou byla jistá paní Carmen, byla členkou komparsu v kladenském divadle. Narodil se kluk, který dlouho neměl tušení, že je synem tak slavného člověka. Přesto, že mu mnoho lidí říkalo, že je panu Kemrovi šíleně podobný,“ usmíval se Rousek. Až matka pana Vladimíra prozradila nedlouho před svou smrtí, jaká je pravda. S Josefem Kemrem se pak několikrát potkali a oba na to vzpomínali jako na velmi příjemná setkání. „Povídali si o všem možném. O životě, přírodě. A traduje se, že mu pan Kemr jednou řekl, že je rád za to, že je. To asi objasňuje vše o jejich vztahu.“ Pták velký jako člověk je i v Česku. Zabíjí své sourozence, říká se mu duch z bažin Číst více Stačilo plácnutí po zadečku Krásný vztah měl Kemr i s Rudolfem Hrušínským. Přátelili se, jezdili spolu na výlety, měli vedle sebe chalupy. Rozdělila je však žena. Kemr se už jako vdovec zakoukal do sestry herce Svatopluka Skopala Mariky Skopalové, která také hrála v Národním divadle. „Rudolf Hrušínský ji jednou laškovně plácl po pozadí. A bylo ‚vymalováno‘. Pan Kemr se rozzuřil a svému nejlepšímu kamarádovi už nikdy neodpustil.“ Do Plané už spolu nejezdili, na ryby chodili každý sám a Kemr zkrátka dělal, že Hrušínský neexistuje. I když on se velmi snažil o to, aby se jejich vztahy narovnaly. „I to ukazuje na jeho komplikovanou povahu, přátelství, nebo ne, pana Hrušínského ignoroval. Prostě když si něco usmyslel a měl pocit, že se stalo příkoří, byl schopen si stát za svým až do konce,“ doplnil Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Žena za pultem Švorcová žila v hříchu! Skrývala tajemství a neuvěříte, kolik jí bylo.
\nČas načtení: 2024-10-16 13:39:00
Slzy v Columbusu. Speciální vhazování pro zesnulou hvězdu, parťák jí věnoval gól
Neuvěřitelně emotivní večer má za sebou hokejový Columbus. Blue Jackets před prvním domácím zápasem nového ročníku NHL uctili památku své tragicky zesnulé hvězdy a pod strop vyvěsili číslo třináct a jméno Johnny Gaudreau. Při porážce 3:4 s Floridou zářil Sean Monahan, který vstřelenou branku věnoval svému nejlepšímu kamarádovi do nebe. Slzy v očích neskryly ani největší tvrďáci z obou mužstev.
\nČas načtení: 2024-10-17 09:00:00
Černý rok [Jozef Karika / Argo]
Rozpolceného mafiánského bosse Petra Štarcha čeká nejhorší rok v životě. Cesta za mocí a vysněným rájem se mění ve strmý pád do pekla.Štarch pomáhá nejlepšímu kamarádovi Luboši Ostrému zprivatizovat velkou továrnu.
\nČas načtení: 2024-11-21 14:47:00
Milhouse přišel o svůj dvorní hlas. Herečka v Simpsonových po 35 letech končí
Herečka, která v originále namlouvá postavu Milhouse ze seriálu Simpsonovi, v oblíbené sérii končí. Pamela Haydenová oznámila, že se chce věnovat jiným projektům. Nejlepšímu kamarádovi Barta Simpsona propůjčila hlas v téměř 700 epizodách.
\nČas načtení: 2025-02-08 07:15:00
V Ulici absolvoval Václav Matějovský první nahatou scénu. Dnes už je to denní chleba
Václav Matějovský potěší své fanoušky návratem do nekonečného seriálu Ulice. Mihne se tam jenom na skok, ale stihne vlézt do zelí věčnému rivalovi a nejlepšímu kamarádovi Jirkovi Hložánkovi. V rámci pořadu Backstage si s moderátorem Petrem Havránkem prošel i ateliéry.
\nČas načtení: 2024-05-05 22:37:00
Hokejový národ v šoku. Rulík dostal za nominaci naloženo. A tiskovka? Depresivní
Česká nominace na hokejové mistrovství světa v Praze a Ostravě vyvolala mezi fanoušky i některými experty zděšení. Vadí jim, že kouč Radim Rulík nevzal na šampionát borce z NHL Jakuba Vránu a Tomáše Noska. Nebo že nedal šanci mladým puškám - nejlepšímu střelci extraligy Jakubovi Rychlovskému a talentovanému Jiřímu Ticháčkovi, pro změnu nejlepšímu obránci české soutěže.
Čas načtení: 2025-01-07 17:40:10
Do Česka vlítly nové vlajky od OnePlus. Patří k tomu nejlepšímu na trhu
OnePlus 13 a OnePlus 13R vstupují na český trh se špičkovým výkonem, vylepšenými fotoaparáty a atraktivními cenami. Nechybí ani bonusy za nákup.Přečtěte si celý článek: Do Česka vlítly nové vlajky od OnePlus. Patří k tomu nejlepšímu na trhu
Čas načtení: 2025-03-04 14:24:54
Dříve byl nájem považován za přechodné řešení, teď se stává normou. UlovDomov.cz v čele s Michalem Hrbatým expanduje. Proč Češi mění vztah k bydlení? Článek Češi se vrací k nájmům jako k nejlepšímu řešení. UlovDomov.cz díky tomu dosáhl téměř miliardového obratu se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2015-03-21 13:00:00
Zbrusu nová edice Black Scale na Queens.cz
Americká značka Black Scale patří k tomu nejlepšímu, co můžete nyní nakoupit v obchodech pod označením americký streetwear, tak jsme rádi, že se český obchod The Streetwise Store Queens stará o nové edice. Právě tento obchod nyní zadržel novou kolekci této americké legendy, takže se můžete těšit n ...
Čas načtení: 2012-11-14 00:00:00
Air Jordan Spizike Gym Red / Červenočerný elephant print
Tenisky Spizike patří vůbec k tomu nejlepšímu, co se v dílně Air Jordan zrodilo, právě proto se vám snažíme přinášet pohled na všechny nové barevné kombinaci, přičemž v dnešním článku si představíme zbrusu novou colorway. Nejnovější barevnou kombinaci sneakers Air Jordan Spizike naleznete v obchod ...
Čas načtení: 2012-07-17 18:00:00
Legendární tenisky Nike SB Dunk Mid v prodeji na Popname.cz
Tenisky Nike SB Dunk Mid patří nepochybně k tomu nejlepšímu, co můžete obouvat na prkno, proto máme radost, že několik krabic s touto legendou dorazila i k nám. K dostání je totiž zbrusu nová barevná kombinace, která přistála v obchodě Popname.cz. Sneakers Nike Dunk jistě každý z nás zná, jejich v ...
Čas načtení: 2010-10-21 00:00:00
Nike Pegasus 89 podzim 2010 / Kus historie ve vašem botníku
Pokud chcete svou sbírku rozšířit o další tenisky z minulého století, máme pro vás skvělý tip. Kecky Air Pegasus 89 patří k tomu nejlepšímu, co bylo k dostání v roce 1989. Dnes vám představíme dvě nové barevné kombinace, které jsou již nyní v předprodeji u vybraných prodejců sneakers Nike. Obě colo ...
Čas načtení:
Sharm El Sheikh - praktické rady na dovolenou 1.část
Dovolená v Sharm El Sheikh patří k tomu nejlepšímu, co Egypt nabízí. Rezervujte si své zájezdy teď a užijte si potápění v Rudém moři.
Čas načtení: 2023-10-08 12:06:38
Umění zkratky: Znáte rychlá řešení, nebo nad zadáním ani nepřemýšlíte?
Kniha Umění zkratky vás seznámí s častými situacemi v životě, ale i těmi vzdálenějšími (jako je vesmír), kde při použití principů matematiky zjistíme, jak si můžeme zkrátit svou cestu. Tím není myšleno se jen fyzicky někam dopravit, ale například rozlousknout problém, dospět k nejlepšímu závěru, aniž bychom museli u dané činnosti strávit zbytečné mnoho času. Sic někdy hledání takové zkratky vede k podobně vynaložené energii, kterou bychom třeba spotřebovali směřováním k cíli „nimráním se“ v původně neefektivním způsobem.
Čas načtení: 2021-05-03 21:45:06
Jahody v zimě a pomeranče v létě? Lepší je jíst sezónně, vaše tělo to ocení
Už asi mnohokrát jste četli o tom, že sezónní potraviny, zejména tedy ovoce a zelenina, patří k tomu nejlepšímu, co můžete zařadit na svůj jídelníček. A je tomu skutečně tak, protože pro naše tělo jsou právě tím, co nejvíc ocení. Proč by jinak pomeranče dozrávaly v zimě, jarní cibulka na jaře a melouny v létě? Má to jistou logiku.
Čas načtení: 2023-06-18 14:45:00
Rozšlapávání lebek je zpět aneb vzkříšení zmutovaných fujtajblů z vesmíru. Recenze remaku Dead Space
Série sci-fi hororů Dead Space patří k tomu nejlepšímu ve světě videoher. Obzvláště první dva díly se dodnes těší velké popularitě. Není proto až tak velkým překvapením, že se v době plné populárních předělávek právě ten původní dočkal plnohodnotného remaku. Ten je neméně děsivý jako originál a částečně jde z technického hlediska, co se grafiky týče, o parádu. Zároveň je ale i pět měsíců po vydání plný bugů, které znemožňují si hru užít naplno tak, jak by se slušelo a patřilo.
Čas načtení: 2021-11-14 14:33:42
Já chodící špína, já, která jsem všechno a nic. O divadelní hře Invisible I. Hannah
Blíží se konec roku a s ním i nejrůznější ankety úspěšných knižních titulů, divadelních her a jiné umělecké tvorby. A právě divadelní hra Invisible I. Hannah v hlavní roli s Hanou Frejkovou, nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co je možné na scéně pražských divadel vidět. Divadelní Festival … příští vlna / next wave ji za tuto roli letos na podzim udělil titul Osobnost roku 2020. Hra Invisible I. Hannah, která v režii Miřenky Čechové měla sice premiéru loni, ale kvůli pandemii letos opět zazářila v jakési opakované premiéře v divadle Akropolis. I na jiných divadelních scénách, stále úspěšně plní hlediště i navzdory další pandemické vlně, neblaze zasahující celý umělecký svět. Hana Frejková, herečka, zpěvačka, autorka biografické knihy Divné kořeny, si tentokrát zvolila přetěžký úkol – přivést na scénu vlastní život, herecky ztvárnit svoji minulost. Od dětství až po stáří. Přistoupit k vlastní zpovědi, ke zpovědi ženy, která nic nevzdává, vyrovnává se vztahem ke své německé matce, herečce Alžbětě Frejkové. A zároveň musí překonat i nelehký osud dítěte nepřítele lidu, dcery Ludvíka Frejky, který byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen spolu s Rudolfem Slánským k trestu smrti a v roce 1952 popraven. Matka i dcerka musely opustit Prahu a přestěhovat se do pohraničí… Příběh částečně připomíná antické drama a zčásti noční můru. Hana Frejková k této práci přistoupila spolu s Miřenkou Čechovou, která je nepochybně v současné době jednou z nejvýraznějších režisérek tanečního a fyzického divadla. A byla to šťastná souhra, elegantní i taktní. Trilogie Invisible I., jejíž prvním dílem je právě Hannah, je zasahující dílo, originální ve všech směrech. Život Hanny se na divadelním pódiu odvíjí v improvizaci běžných každodenních věcí, v jakési horečné snaze po sobě uklízet / všechny nánosy života, a děje se tak sdílením i svěřováním, myšlenkami, monology, pohybem a hudbou. Už úvodní slova vtáhnout diváka do děje: Je mi pětasedmdesát / toto je má hlava / můj mozek / oči / uši / nos / krk/ bolavý ramena/ pravá ruka /páteř / kyčle / Au! / Moje noha / jedna / druhá / kolena kotníky nárt! / JÁ. Hodnotu úvodních slov zesiluje skutečnost, že jde o „začátek“, o první krok směrem k divákovi, ten nejdůležitější. Slova hlavní postavy mají rychlý spád. Rychle rezonují, navozují pocit důvěrnosti. Herečka energicky i se smyslem pro humor pokračuje, nabízí i další širší možnost, potřeba sdělení je naléhavá: Je mi pětasedmdesát let a jmenuji se Hana Frejková. Vlastně jsem se narodila jako Hannah Elisabeth Freud. Můj táta byl Ludwig Freud, pak Ludvík Frejka, národohospodář. Máma byla Elisabeth Henke Warnholtz, pak Alžběta nebo Eliška Frejková, herečka. (…) Na jedno ucho neslyším, bolí mě kyčle. A narodila jsem se v Londýně. Pro úplnost ještě dodávám, že autorkou vynikajícího textu je rovněž Hana Frejková. Režie je netradiční, Miřenka Čechová svoji hru a jednotlivé obrazy postavila na slovu, hudbě a pohybu. Na jevišti vystupují dvě postavy, kromě Hannah i její alter ego, půvabná mladá tanečnice Markéta Jandová, obě postavy se vzájemně prolínají, Jandová se pohybuje po jevišti jemně, skoro lyricky, chvílemi je jen stínem hlavní postavy, jindy ji svými výrazovými prostředky zpodobňuje v jejích mladších letech. Obrazy připomínající období tuhého stalinismu jsou silně zasahující, zejména když na jednom místě říká Hannah bezmocně: Já chodící špína (…), já, která jsem všechno a nic (…). Já nevím… Kdo je můj táta? Kdo je moje máma? (…) Dopisy rodičů! Z vězení, z anglické emigrace… (…) A to poválečné hledání příbuzných, přátel, rodiny – Kdo tu zbyl? (…) A už jsem byla bez tatínka… Konflikt s každodenní zkušeností té doby dramaticky zesilují její slova: Průsery, to je moje – Jsem stálej vyhnanec, bezdomovec. Pocit vykořeněnosti je všudypřítomný. Nad svými mrtvými trpíme vždy pocitem velké ztráty, o to více, byla-li jejich smrt tragická, násilná. Politická! Ta tíha, co na mně leží, povzdechne si Hannah. Hrůzné události doby války i padesátých let ji provázejí po celý život a procházejí i její uměleckou tvorbou. Ve své divadelní katarzi jde Hana Frejková ještě dál: Prošla jsem svými rozháranými roky! Od hospody k hospodě, od mejdanu k mejdanu, od fermetráku k LSD, od propadu k propadu, od depky k depce – byla jsem šílená, psala jsem básně, strašně jsem se trápila…, příkře se svěřuje v druhé polovině hry. A není pochyb o tom, že rozhárané roky i duševní trýzeň povýšily herečku Hanu Frejkovou do kategorie velkého umění. Ve druhé části divadelní hry se hlavní hrdinka obrací k matce, herečce, německého původu: Jak je možný, že se nemůžeme domluvit. Ty mluvíš německy, já mluvím česky. Ty nerozumíš mně, já nerozumím tobě. Přesto spolu žijeme. A přesto mi říkáš, jak žít. Slova, hovorové obraty, tvary, věty přejímala Hana Frejková od matky podvědomě, citově; matka mluvila jen německy, dcera jen česky… Není lehké pochopit druhého. Konfliktní situaci má divák zřetelně před sebou. Hra Invisible I. Hannah si získává své obecenstvo právě svým sebe-vyjádřením, opravdovostí a citem. Hra Invisible I. Hannah je příběh ženy, jejíž život poznamenala nejedna tragédie, ale zároveň je to i příběh umělkyně, která má rodinu, děti, a která stárne. Ve snech se často vracím do hor. / Do toho rozbořenýho vlhkýho baráku, / A v něm začínám stavět novej dům. / Skládám samu sebe po kouskách. / Vždycky se objeví jiná část. Dramatická výpověď graduje i v následujícím závěrečném dějství: Jsem stejná, jako když jsem byla mladá (…). Jsem jiná, ale stejná. Moje tělo cítí, / moje hlava chce, myslí, moje duše žije, a stále se vrhá do víru života! V těchto slovech nepochybně spočívá podstata celé hry, slova jen podtrhují, že Hana Frejková alias Hannah je velkou hrdinkou všedních dnů. A tak platí, že stejně jako její jidiš šansony, které má už dlouho ve svém repertoáru, i její zatím poslední divadelní představení Invisible I. Hannah je jistým přemostěním mezi její nelehkou rodinnou historií a současným životem. Autorka je spisovatelka.
Čas načtení: 2020-09-23 13:04:45
Výstava v Plzni přibližuje podobu plánované nové budovy Západočeské galerie
Na pozemku U Zvonu v Plzni je možné zhlédnout výstavu Cesta k nové budově Západočeské galerie v Plzni, která přibližuje činnost galerie a zdůrazňuje dlouhodobou potřebu nové budovy pro další fungování organizace. Jednotlivé panely představují galerii s jejími klíčovými provozy, nezbytnými pro každou sbírkotvornou instituci. Návštěvníci mohou zjistit více o historii galerie, jejích výstavách a sbírkách, nahlédnout do depozitáře i do činnosti konzervátorů. Představena je také edukační a programová činnost galerie. Součástí výstavy je prezentace návrhu nové budovy ZČG, který zpracovali architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař. Jejich projekt zvítězil v roce 2009 ve veřejné architektonické soutěži. Vítězný projekt dle jednomyslné shody poroty představuje kvalitní a moderní řešení pro sídlo Západočeské galerie v kontextu historického města, které je na úrovni obdobných kulturních staveb širšího evropského regionu. Současné prostory galerie jsou nevyhovující. Drtivá většina z exponátů v hodnotě blížící se dvěma miliardám korun je umístěna v depozitářích. „V Plzni nikdy nebyla vybudována stálá expozice, je to náš dluh veřejnosti,“ říká náměstkyně vykonávající funkci hejtmana Marcela Krejsová a dodává, že současné sídlo galerie Masné krámy nejsou galerijním prostorem, nýbrž tržnicí. Ředitel Západočeské galerie v Plzni Roman Musil k nové budově uvedl: „Naše instituce je dlouhodobě hodnocena jako jedna z nejlépe fungujících krajských galerií výtvarného umění v ČR, navíc s vynikajícími sbírkami, z nichž například kolekce českého kubismu patří hned po Národní galerii Praha k tomu nejlepšímu v zemi. Na druhé straně se ale musíme potýkat s řadou zásadních nedostatků a překážek, které vyplývají zejména z toho, kde je naše galerie umístěna. Všechny její stávající objekty v Pražské ulici jsou totiž původně středověké domy, které jsou pro účely současné sbírkotvorné galerie výtvarného umění zcela nevhodné. Nejen, že jako jedna z mála institucí v ČR dosud nemáme z prostorových důvodů možnost představit formou, stálé expozice ta nejvýznamnější díla ze svých sbírek, ale tato díla jsou navíc umístěna v tak nevyhovujících podmínkách, že hrozí jejich vážné poškození.“ Nová budova poskytne galerii komplexní zázemí pro veškeré důležité provozy. Návrh počítá s výstavními prostory pro stálou expozici i pro příležitostné výstavy. Plánována je také samostatná expozice Ladislava Sutnara. V budově je navržen centrální depozitář splňující nejpřísnější muzejní standardy pro uchování sbírek, restaurátorské pracoviště, edukační prostory pro pořádání workshopů, víceúčelový sál pro pořádání kulturních pořadů, přednášek a koncertů, a prostory pro knihovnu. V přízemí je plánován galerijní obchod a kavárna. Cesta k současnému projektu nové budovy se začala psát v roce 2009, kdy byla vyhlášena veřejná architektonická soutěž o návrh na řešení nové budovy ZČG. Následující rok Rada Plzeňského kraje schválila vyhlášení veřejné zakázky na dodávku projektové dokumentace. V červenci roku 2016 bylo vydáno stavební povolení, jehož platnost byla několikrát prodlužována. Výstavba nové budovy Západočeské galerie se také ocitla v řadě důležitých strategických dokumentů krajské i celorepublikové úrovně. Jako pilotní projekt, který by měl získat státní podporu, je například uveden v programovém prohlášení vlády z roku 2018. V pondělí 21. září bylo Radou Plzeňského kraje schváleno zadání dokončení prováděcí projektové dokumentace na realizaci projektu, která je finálním krokem k vypsání výběrového řízení na dodavatele stavby a její následné realizaci. Výstava je na pozemku U Zvonu k vidění do 30. listopadu 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-22 06:31:56
Sto let divadla Říše loutek připomíná výstava v Domě u Zlatého prstenu v Praze
Letos v září oslaví divadlo Říše loutek, jehož zakladatelem byl akademický sochař Vojtěch Sucharda, 100 let své existence. Při té příležitosti pořádá Muzeum hlavního města Prahy výstavu v domě U Zlatého prstenu, která představuje historické loutky, rekvizity, ukázky dekorací a kostýmů doplněné dobovými fotografiemi. Mnoho z nich veřejnost doposud neměla možnost vidět. Přesně 26. září 1920 se poprvé rozhrnula opona a loutky Vojty Suchardy v dekoracích Anny Suchardové-Brichové zahrály pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. A pak se hrálo každou sobotu a neděli. Toto nové divadlo se jmenovalo Divadélko V říši loutek v Bubenči a sídlilo ve zrušené školní kapli v Korunovační ulici. Manželé Suchardovi vtiskli divadlu výraznou tvář a seskupili kolem sebe početný soubor v čele s emeritní členkou Národního divadla Marií Aichelburgovou-Hilbertovou. Hrály se pohádky, ale také Tylův Strakonický dudák, Jiráskova Lucerna či Shakespearův Večer tříkrálový. Divadlo brzy získalo značné umělecké renomé, a tak když se v Praze na Starém Městě začala stavět budova Městské knihovny, bylo pamatováno i na loutkové divadlo, které bylo nabídnuto souboru Říše loutek. Do nového působiště se soubor přestěhoval na podzim 1928 a pod pozměněným názvem Umělecká scéna Říše loutek se stal reprezentativní městskou loutkovou scénou. Divadelní prostory vytvořil architekt František Roith ve stylu art deco, s velkoryse vyřešeným zákulisím a scénou bohatě vybavenou všemožným technickými zařízením. O divadle se psalo s nadšením jako o nejmodernějším loutkovém divadle na světě. A loutkáři se snažili, aby i uváděné hry patřily k tomu nejlepšímu, co loutky dokážou. Ve světově unikátním prostoru kukátkového jeviště a hlediště v Městské knihovně hraje Říše loutek dodnes. A nevynechala ani jedinou sezonu. I když se původně hrálo jen s marionetami – tedy loutkami voděnými shora –, začaly se časem na scéně objevovat také maňásky a javajky. Vojtu Suchardu později vystřídal v principálské funkci akademický sochař Bohumír Koubek a v poslední době vytváří loutky řada domácích i externích výtvarníků. Výstava představuje nejen loutky, ale také fotografie, návrhy, ukázky dekorací, rekvizit i kostýmků. I loutky totiž mají svou garderobu a ta vytvořená Annou Suchardovou-Brichovou patří k unikátním souborům. Výstava v domě U Zlatého prstenu, Týnská 630/6, potrvá do 31. ledna 2021. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-29 20:13:04
Hector Tizón: Strasserova žena (ukázka z knihy)
Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin severní Argentiny. Má zde řídit stavbu mostu, který spojí dvě místa, nikdo však dost dobře neví jaká. Se svou ženou Hilde, která ho doprovází, oba prchají z Evropy zmítané válkou ničící svět, přinejmenším ten, který znali. Ale tam, v oné zvláštní krajině, uprostřed horka a neustálého deště, mezi domorodci, kterým nerozumí a jimiž opovrhují, se střetávají s tím, čemu zřejmě chtěli uniknout ze všeho nejvíc: se vzpomínkami. A s myšlenkami na to, co už se nedá vrátit zpět. Hilde se upíná ke smyslné touze a stesku a k přemítání nad sebou sama a svým životem, zatímco Strasser dává průchod svým násilnickým choutkám, jež v něm do té doby dřímaly. Pak je tu Janos, Strasserův maďarský pomocník, pohybující se v těsné Hildeině blízkosti, který do jejich trojúhelníku vnáší napětí, jež by mohlo nadobro skoncovat s jejich životy, nebo je naopak obdařit hledaným smyslem. Ve snové, takřka epické atmosféře, která do děje vstupuje jako další postava, nám Tizón s jemným, vytříbeným lyrismem příznačným pro jeho prózu odhaluje nejasné tušení: že touha je látkou, z níž je utkáno ticho, opuštěnost a samota Ukázka z knihy: V tom tak vleklém podvečeru kráčela po stezce vedoucí mezi lapachy. Muži se ještě nevrátili od řeky. Na konci verandy kdosi umístil svítilnu, aby přivábila hmyz poletující v rozsvíceném domě. Zaslechla Tilovu harmoniku a bezmyšlenkovitě vykročila k baráku. Vypadal opuštěně. Přiblížila se k malému oknu vedoucímu do zanedbané zahrady se suchým révovým loubím a chlebovou pecí. I uvnitř baráku se svítilo, mdlé světlo stěží prozařovalo bledý podvečer panující venku. Naklonila se do okna a spatřila ho, jak s harmonikou v klíně sedí shrbený u stolu. Zpíval nebo si tiše pobrukoval píseň, kterou buď dobře neuměl, nebo se teprve začínala rodit, opakoval její první sloky stále dokola a doprovázel je sténavými tóny nástroje. Tilo měl za uchem karafiát a na čele přilepený černý, lesklý pramen vlasů. Když jej tak pozorovala, najednou znovu cítila, že je sama sebou i jinou zároveň, a že to byla ta druhá, kdo šel až k baráku a potají se dívá, a když si to uvědomila, rovněž cítila, že jí to dělá dobře. Odjakživa snila o tom být sama sebou i jinou současně. Být dvěma, jednou, která bude dělat to, co se ona sama v hloubi duše necítí s to udělat, jednou, která bude trpět a užívat si za tu druhou, oběma dvěma najednou: jednou, která bude zbabělá, a druhou, odvážnou, aby ten druh vnitřní lži fungoval bez výčitek. Být jednou a současně i druhou pro intimní alibi rozkoše a bolesti a paměti a zapomnění. Tóny harmoniky hned v zárodku utichaly, někdy zněly tlumeně dál, a on pak na papír, který měl na stole, zapisoval verše, jež podle všeho skládal. Viděla světlo jeho očí upřeně zírajících do lampy, které záhy přivíral, zatímco si jakoby pro sebe zpíval, ale ona ničemu z toho nerozuměla, třebaže to znělo povědomě a libě. Chtěla na něj zavolat, ale když se pokusila více vzpřímit, stín, překrývající ten její, ji přiměl se přihrbit. Byla to stařena, která mlčky přistoupila k oknu a pomalu, leč rozhodně je zavřela, jakoby z ostychu či ze strachu. Hilde, tímto gestem udivená a ponížená, se chtěla rozběhnout pryč, ale stařena ji chytila za ruku a křikla: „Pojď!“ Když pak vedle sebe seděly na suchém kmeni mezi fíkovníky, stařena mlčela a nedívala se na ni, ale pak řekla: „Však vím, jak ženy při poslechu hudby jihnou.“ Najednou měla pocit, jako by se do toho okamžiku vměstnal celý její dosavadní život, všechny její vzpomínky, představy a sny, věci smyšlené i skutečné, její obavy, zoufalství, její samota a její opuštěnost se vmžiku spojily v cosi nejasného a nezvyklého, co bylo všemi věcmi a všemi pocity najednou, jako promíchaný, živý a nepoužitelný obsah kufru dávno zapomenutého na půdě, a také cítila, že celý její život byl jakýmsi nutkáním, jakousi neurčitou a nezadržitelnou touhou stát se tím, kým zřejmě není. A stařena ještě řekla: „My ženy se díváme na muže tak, jako se dívá do plamenů.“ Doposud ji držela za ruku, a když si to uvědomila, vylekaně či zahanbeně ji pustila. „Chci jít,“ hlesla. „Ano i ne,“ prohlásila stařena. „Jako lišáci.“ Teď Hilde plakala, ale necítila tíseň ani bolest. Obě nadále seděly na kmeni stromu a už byla noc. „Co se to se mnou děje?“ chtěla vědět, a možná ani nečekala na odpověď. Stařena řekla: „Jazyk tvé hlavy a tvého srdce nejsou v souladu. Ale nejsi svéhlavá. Tažný kůň nemůže být lišák.“ Stařena se zdála být veselá, ačkoli její gesta a jemné posunky byly vážné a pomalé. Vzápětí dodala: „Žena je vždycky hospodyní. Přistupuje k ohni, aby ho oživila, ne ho uhasila.“ „Chci už jít,“ řekla Hilde. „Je pozdě a je mi zima.“ Najednou se vrátil onen obraz padajícího sněhu za oknem. Její niterná samota tváří v tvář jiné stařeně, neurčitá bolest vidět, cítit, zapomenout, vzpomínat uprostřed mlhavého šumu světa, kde ji v jednom takovém podvečeru nemohlo nic zranit, skrytá, jakoby zemdlelá, během zlomku svého života chráněná a sebejistá, zatímco venku bylo všechno šedé, chladné a bouřlivé, třebaže se tu a tam ozývaly přerývané tóny harmoniky připomínající melodické chrčení, aby záhy utichly. „Nesmíš poslouchat,“ řekla ta druhá. Už se na ni nedívala, ani ji nedržela za ruku a vypadala starší a ubožejší či bezbrannější a bázlivější. Hilde zdálky viděla, jak se na verandě domu rozsvítila lampa, jako rodící se noc, jako uklidňující představa důvěrně známého břehu, kde je vše povědomé a pochopitelné, ale zároveň cítila potřebu tento okamžik završit, nenechat ho otevřený a bez odpovědi. Už byla noc, sotva na sebe viděly. A ona, která vždycky odmítala být chápána, kterou projevovaná shovívavost ostatních ponižovala, která pro sebe ubránila slast z vědomí své vlastní osamocenosti a odlišnosti, se teď naopak jaksi nepochopitelně cítila neúplná a osiřelá, a znovu vzala do rukou stařeninu dlaň, chladnou a tvrdou jako suchý hrozen, a zeptala se: „Matko, co se to se mnou děje?“ Harmonika už nehrála. Noc byla bledá a zlověstná a stařena pravila: „Nic. Přebývá ti to, co by ti mělo scházet. Jako všem ženám.“ Pak už ji nespatřila. Hilde nejprve vykročila směrem k světlu lampy v domě, a pak se k němu rozběhla. Strasser se možná poprvé cítí zmatený. Začíná se domnívat, že ztrácí kontrolu nad situací a že nastávají další, nepředvídané okolnosti, které se snaží překonat provokací. Chce hrát vabank, buď všechno, nebo nic, i když v jádru touží možná prohrát, a právě v tom spočívá jeho slabost a netrpělivost. Necítí žádný klid. Rozhodli se vytáhnout stůl a jíst ve stínu palem, naproti verandě obrácené na východ. U stolu seděli jen oni tři. Polévka byla jako obvykle první chod, s druhým chodem otálí. Kolem se potlouká a zdánlivě lhostejně slídí hubený tmavý kocour, který se k nim co chvíli připlíží, aby se hned zase vzdálil. Strasser sedí v čele stolu, příliš velkého pro tři osoby, Hilde a Janos každý z jedné strany, vedle něj. Kocour se přišourá a Janos hodí na zem kus chleba namočený v polévce. Když se jej kocour chystá sežrat, Strasser na něj dupne, kocour slabě zamňouká a odběhne. Tato gesta se dvakrát, třikrát zopakují. Hilde pozoruje s hlubokým zájmem oba muže, kteří se na sebe nedívají, třebaže se jeden před druhým mají na pozoru. Strasser stahuje rty do přihlouplého, otupělého úšklebku. Janos hodil na zem další kus chleba, ale kocour už k němu nepřiběhl, a tak zvíře zvedl ze země, položil je na stůl a strčil mu čumák do svého vlastního talíře, aby se napil polévky. Strasser se hlasitě zasmál a nepřestal se smát ani poté, co Hilde za Janosovými zády proklouzla pryč. Jeden ze zedníků, kteří pracovali na nejvyšším pažení stavby mostu, spadl mezi kameny na břehu a zůstal nehybně ležet na zádech, s otevřenýma očima a vyděšeným pohledem, aniž ze sebe vydal bolestný výkřik či pronesl jedinou hlásku. Poté co byl na narychlo zhotovených nosítkách přenesen do baráku pro nádeníky, v podvečer zemřel. Ihned po skonání, když o tom ještě nikdo nevěděl, k němu přistoupila stará Eduviges a na boční straně krku mu otevřela malou ránu, dříve než by bylo pozdě a on už nemohl krvácet. Malý rudý pramínek mu skropil košili. To však stačilo. Věděla, že nejmilovanější mrtví jsou ti, kteří zemřou na vykrvácení, ti – chtěla říct –, z nichž život odplývá jako řeka, bez násilí a hádek, a kteří začínají umírat jakoby ve spánku či snění. Znali jen jeho přezdívku, nikoli jeho jméno, a bděli u něj celou noc, kdy ležel na stole, dokud jeho kolegové nevyrobili rakev z téhož dřeva, jež používali pro výdřevu. Chladné zimní sluneční světlo zaplavovalo podvečerní hřbitov. Průvod se šine po pěšině a nese rakev. Noc, kdy u něj bděli, byla jasná a studená, doprovázená lahvemi ginu, které si tito muži, pro něž je smrt jen běžnou událostí lidského života, podávali z ruky do ruky. Mrtvolu umyli vodou z řeky a rakev pak vyplnili květinami. Neměli jich dostatek, a tak je nahradili papírovými, které vyrobily ženy. Květiny a smrt, vždy smíšené, a papír, stejně tak pomíjivý jako život. Průvod byl všemi následován – na železniční stanici vyzváněly zvony – až k okraji jámy. A když se rakev pokoušeli spustit dolů, provazy se zpřetrhaly a rakev spadla prudce na dno a rozbila se. Nikdo nedokázal potlačit smích. Běželi pro hřebíky a nářadí a mrtvolu opět vytáhli nahoru. Znovu ji uzavřeli do rakve spolu s roztroušenými květinami a pak ji pomalu spustili do jámy. Někteří se pokřižovali. Hrob byl zaházen a pokryt kameny. Smrt coby podívaná zmizela. Hector Tizón (1929–2012) byl argentinský advokát a diplomat, na sklonku života soudce ve své rodné provincii. Patřil mezi nejvýznamnější španělsky píšící romanopisce, jeho dílo bylo přeloženo do hlavních světových jazyků. V roce 1996 obdržel z rukou francouzského premiéra vyznamenání Rytíř řádu umění a literatury. Jeho román Luz de las crueles provincias (Světlo krutých provincií) obdržel roku 1999 cenu Dva oceány, jež se ve Francii udílí nejlepšímu latinskoamerickému románu. V češtině doposud vyšly jeho knihy Krásy světa, Dům a vítr, Muž odjinud, Starý voják a U kolejí. Přeložil Jan Machej, nakladatelství Runa, Praha, 2020, 1. vydání, 110 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24
Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)
Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky. POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft. 28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci. 29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček. 30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý. 31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová. 1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení. NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko? Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali. Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně. Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů. Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE. Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech. Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-02 12:44:34
Hector Tizón: U kolejí (ukázka z knihy)
Co ve své zemi zanechává ten, jenž z ní odchází? A co v ní nachází ten, jenž se vrací? Z vyhnanství či z dospělosti se člověk vrací na místo, kde se odehrála minulost, do země, jež je stále stejná. Nevinný pohled dítěte a moudrost člověka, který mnoho zažil a viděl, aniž se hnul z místa, se proplétají se zmařenými sny, s dalekou válkou, která probleskne v jediném obrazu: zranění vojáci ve vlaku. Tyto povídky, které Tizón napsal v letech 1958 a 1959, byly poprvé publikovány v roce 1960 v Mexiku. Všudypřítomný prvek a zároveň metaforu v nich představuje vlak, který je symbolem prchavé vize zanikajícího světa i příslibem cesty do daleka a stejně jako Tizónova próza utváří spojnici mezi dvěma světy a kulturami. V emotivní předmluvě sám autor přiznává, že v této knize se nachází „jádro téměř celého mého pozdějšího díla, jež pojednává o čase, cestě, vyhnanství a návratu – má Odysseova jizva“. Ukázka z knihy: BELZEBUBŮV SYN Prohnal se kolem jako vítr, až se lidé a zvířata vyděsili. Přeskočil pytle se zeleninou nakupené na okraji chodníku a po dopadu na zem se svalil do špinavé kaluže. Kvapně zase vstal a uháněl dál davem kolemjdoucích, kteří na něj vyjeveně hleděli jako na blázna. Byl vousatý, dlouhonohý, otrhaný, oči měl zhnisané a zarudlé, jako by dlouho nespal. Jedna noha nazutá do rozervané boty a druhá bosá. Nikdo, zatímco běžel, mu nemohl vidět plně do tváře, neboť se ji jednou rozevřenou rukou snažil zakrýt. V druhé ruce, pevně přitisknuté k hrudi, držel malý uzlíček špatně zabalený do starého papíru a kusu hadru. Muž upaloval bez zastavení dál a dál. Jeden blok domů, druhý, třetí, čtvrtý… Přelezl plot, vyšplhal se na jednu zeď, na druhou, přeskočil několik příkopů... Říkali mu Inocencio Bólter, ale ani jedno z těchto jmen nefigurovalo na jeho rodném listě. Když se ho ptali, jak se jmenuje, odpovídal: „Inochencho Bólter,“ a hlasitě se smál. Byl to zběsilý, vyschlý chechot, který zněl dutě a on při něm zcela odhaloval své černé oslizlé dásně. „Inochencho,“ jak říkala Liucha, malá Liucha, když byla ještě žvatlající batole. Někteří říkali, že to slaboduché stvoření bylo synem velmi bohatých lidí, kteří ho, když byl ještě malý, opustili právě kvůli jeho nevyléčitelné slaboduchosti. Jiní zase, že se o jeho rodičích nic neví a že ho našli na ulici, na kost prokřehlého a hladového, a donesli ho Liuchině otci, kde zakrátko spadl ze střechy, na kterou vylezl při pronásledování kočky, hlavou na zem, a když se probral, byl z něj hlupák. A konečně tu byli tací, z řad neznabohů, kteří tvrdili, že Inocencio je synem faráře a dívky, která na faře pracovala mnoho let jako pradlena. Farář se od samého začátku na zplozence díval jako na Satanovo dítě a za svého syna ho nikdy neuznal, ač ho měl nějakou dobu u sebe, kvůli jeho nebetyčné hlouposti spíše pro povyražení. Titíž se rovněž dušují, že jméno dal tupci sám farář. Že „Inocencio“ je velmi vtipný sarkasmus a „Bólter“ je zkomolenina jména „Voltaire“ – jedná se o skutečné jméno, které mu dal úmyslně pro posměch onomu filosofovi brojícímu proti církvi. Liuchin otec se ho ujal z přátelství k faráři anebo prostě proto, že byl dobrák od kosti. Zpočátku nevěděli, jak ho v domě zaměstnat. Pro těžkou práci se nehodil, protože byl ještě velmi malý. Pro vyřizování vzkazů byl zase moc hloupý. Až se nakonec poté, co se narodila Liucha, stal jejím věrným pečovatelem a opatrovatelem. Takhle Inocencio vyrostl, se svým podivným, tupým rozumem a svým příjmením, které se špatnou kreolskou výslovností nakonec zkomolilo. Procházel se se svou paní za ruku v okolí domu a svýma připitomělýma očima mlčky dívku pozoroval stejně jako měsíc, když s ním dlouze rozmlouval. Měsíc je přítel všech psů, hlupáků a osamělých. Inocencio ve zběsilém úprku proběhl město od jednoho konce k druhému a zastavil se na předměstí, v chatrčové osadě protkané rozbahněnými ulicemi. Supěl jako štvané zvíře. Chvíli posečkal za zdí, jež obklopovala starou opuštěnou kovárnu proměněnou v chlév. Pak zídku obratně přelezl a schoval se do roští, a když se ujistil, že tam nikdo není… Nenápadně přešel velký dvůr a pronikl do komůrky se ztrouchnivělými dřevěnými trámy a kusy zinkového plechu, kde se dřív kovalo a tavilo železo. Staré zteřelé dveře pod náporem jeho obrovské ruky zaskřípaly. Inocencio si lehl na několik prázdných pytlů válících se vedle zplesnivělých prken a rezavých kusů železa. Tam rozbalil raneček, který celou dobu nesl pevně přitisknutý ke svému tělu. Schoulil se tu v těsném objetí s porcelánovou panenkou, již tiskl ke své vousaté tváři, a začal vzlykat a štkát. Z Liuchy se stala třináctiletá žínka, která díky pobytu na čerstvém vzduchu a zdravé krmi vyrostla do svěží krásy. Vlasy zářící jako zlato, šibalské oči plné něhy. Malomyslný pečovatel také vyrostl. Byl větší a ještě šílenější. Bloumal sám po nocích a lovil zdivočelé kočky, které strkal do pytle a házel do řeky. Někdy za nocí, když měsíc začal loudavě stoupat po obloze, mu srdce zaplesalo a on si začal zpívat záhadnou litanii: Svět je z popela stvořený. Svět se jak koule kutálí. Z popela jsem a jsem kulatý, protože se se světem kutálím. Rozdrťte trochu popelu a hoďte ho pak do větru, aby se nekutálel, ale letěl, aby letěl a letěl a letěl. V kuchyni velkého domu byl Inocencio věčně terčem posměchu, až se nakonec naštval a z domu uprchl. A teď se sám, bůhvíkde, potuloval. V ulicích se na něj uspořádal hon. Ano, ten strašlivě vypadající muž upalující s větrem o závod upoutal pozornost poklidných kolemjdoucích. Vydali rozkaz a všichni za ním vyrazili. Už obcházeli blízko zdí staré kovárny. V čele šel komisař. Potřeštěný Inocencio stále hladil svou ukradenou panenku. Teď jí zpíval. Předešlou noc u něj doma v kuchyni rozprávěli o dětech a o plození. O tom, jak lidé přicházejí na svět a jak vzniklo lidstvo. „A ty, Inocencio, ty děti nemáš?“ ptali se ho ostatní služebníci v domě. „Děti?“ podivil se. Tak mu to vysvětlili. Muž si vleze do pokoje k ženě, kterou má či nemá rád, a pak přijde na svět dítě. Inocencio se celé odpoledne choval ztřeštěněji než kdy předtím. Posměváčci ho neustále pozorovali. V noci se vkradl jako stín do Liuchina pokoje. Skryl se do kouta, kde zadržoval dech a slova, která by mu mohla uniknout z jeho malomyslných úst. Nazítří s prvním úsvitem našel panenku, kterou šprýmaři nastražili do dívčina pokoje, kam se nepozorovaně vplížili. Objevil ho jeden z těch, kdo tam přišli jako první, a všichni se na něj vrhli. Jeden za druhým, hulákali, hrozili, šermovali klacky, házeli kameny, běsnili. Jeho dítě! Dítě! Začal si myslet, že to je opravdu jeho potomek. Ti darebáci do něj hučeli tak dlouho, že tomu nakonec uvěřil, a když mu jeden z mužů chtěl panenku vytrhnout z náručí, poslal ho jednou ranou k zemi a tloukl ho holí tak dlouho, až nakonec ten druhý utichl. „Tady je! Nenechte ho upláchnout!“ Inocencio Voltaire se znovu pokusil uprchnout, ale nemohl, byl obklíčen. Své dítě si ještě více přitiskl k hrudi. A až do poslední chvíle je svíral. Až nakonec utlučen padl k zemi, kde zůstal ležet, zakrvácený a mrtvý, strnulé zornice v očích doširoka otevřených jako samo nebe. * VOLÁNÍ Nejprve jen dvakrát třikrát zvedl hlavu a svýma mírnýma očima se pokusil prorazit tmu. Poté se vrátil do stejné polohy, čenich položený na předních tlapách. Venku burácela bouře a plnila nebe záblesky. Pak se s neobvyklou zběsilostí strhl prudký déšť. Přikázal mu: „Počkej tady na mě. Večer se vrátím.“ Z ohně, který muž před odchodem rozdělal, zbyla jen hromádka popela. Pomalu se snesla noc a dům zahalila tma. Teď bouře skučela a přes hukot vody bušící do plechových střech a hřmění se dal občas zaslechnout pouze chraptivý či plně pronikavý pískot lokomotivy. Jako by svět ladil před spuštěním své ohlušující symfonie nástroje. Pes konečně se zaskučením vstal. Z plna hrdla se rozštěkal a dal se do pobíhání od jednoho konce místnosti ke druhému. Vzápětí začal skákat na nábytek a poblázněný deštěm, hromy, uvězněním převrátil stůl se vším, co na něm leželo. Pak také začal dlouze výt, stoupl si na zadní a škrábal na dveře. Až si nakonec, když už v pokoji bylo všechno vzhůru nohama, všiml okna. Nejprve k němu přiběhl a přilepil čumák na sklo, pak začal zuřivě zatínat drápy do spár. Jeho mírné, zoufalé oči se při letmém ozáření místnosti bleskem na okamžik zatřpytily. Pozoroval odtamtud ulici, která byla pustou bažinou. Ustoupil o kousek vzad, aby nabral síly. Pak se rychle rozběhl proti oknu a proskočil jím ven. Už téměř přestalo pršet. A tehdy se, poté co ztratil spoustu krve z oční jamky, již mu vyprázdnil skleněný střep, celý potlučený dokulhal až k otevřenému prostranství na konci ulice, kde ležel jeho pán s ještě tepajícím srdcem, aby mu vylízal hlubokou ránu, jíž mu právě vyrvali z těla život. Hector Tizón (1929–2012) byl argentinský advokát a diplomat, na sklonku života soudce ve své rodné provincii. Patřil mezi nejvýznamnější španělsky píšící romanopisce, jeho dílo bylo přeloženo do hlavních světových jazyků. V roce 1996 obdržel z rukou francouzského premiéra vyznamenání Rytíř řádu umění a literatury. Jeho román Luz de las crueles provincias (Světlo krutých provincií) obdržel roku 1999 cenu Dva oceány, jež se ve Francii udílí nejlepšímu latinskoamerickému románu. V češtině doposud vyšly jeho knihy Krásy světa, Dům a vítr, Muž odjinud a Starý voják. Přeložil Jan Machej, nakladatelství Runa, Praha, 2020, 1. vydání, 120 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-07-26 06:53:13
Na nejstarším a jednom ze tří nejprestižnějších mezinárodních filmových festivalů bude mít zastoupení i česká kinematografie, a to díky filmu Nabarvené ptáče, které bylo vybráno mezi 20 filmů do hlavní soutěže 76. ročníku festivalu v Benátkách, a to z více než patnácti set přihlášeních snímků. Dalším úspěchem je fakt, že poprvé bude v sekci Orizzonti soutěžit český animovaný snímek, konkrétně film Sh_t Happens. Film vznikl na základě stejnojmenné knihy spisovatele polského původu Jerzyho Kosińského, který ji napsal v roce 1965 v USA, kam emigroval. Je z části autobiografická a stala se světovým bestsellerem. Václav Marhoul získal v roce 2013 za práci na scénáři k filmu prestižní zvláštní uznání poroty "Kieslowski Scrip Teast Award". Samotný velkofilm se začal natáčet v roce 2017 na Ukrajině, poté se točilo v lokacích v České republice a také na Slovensku. V hlavní dětské roli se představí Petr Kotlár, součástí mezinárodního obsazení jsou hvězdy jako Harvey Keitel, Stellan Skarsgård, Julian Sands, Udo Kier nebo Barry Pepper, z českých herců například Jitka Čvančarová nebo Petr Vaněk. Hvězdně obsazený snímek vznikl i díky podpoře Státního fondu kinematografie, který podpořil Nabarvené ptáče celkovou částkou 25,8 milionu Kč, přičemž celkový rozpočet filmu se pohybuje okolo 175 milionů Kč. "Filmy podpořené fondem sbírají ceny na řadě mezinárodních festivalů. Animované, krátké, dokumentární nebo studentské a teď se konečně prosadil i celovečerní hraný film, a to rovnou v Benátkách," uvádí Helena Bezděk Fraňková, ředitelka Státního fondu kinematografie. Marhoul se s Nabarvenýmptáčetemutká v soutěži o Zlatéholvas filmy světově uznávaných režisérů, jakými jsou Roman Polanski, Steven Soderbergh, Noah Baumbach nebo Hirokazu Koreeda. Na podobný úspěch čekal český film od roku 1994, kdy byl v hlavní soutěži uveden Život a neuvěřitelná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina režiséra Jiřího Menzela. "Dalším velkým úspěchem je uvedení Nabarveného ptáčete na podzimním festivalu v Torontu, který je pomyslnou vstupní branou na filmový a distribuční trh v Severní Americe," dodává Helena Bezděk Fraňková. V Benátkách bude k vidění i krátký animovaný snímek Sh_t Happens režisérské dvojice z FAMU Michaely Mihályi a Davida Štumpfa soutěží v sekci Orizzonti. Český film se do této sekce dostal poprvé v historii. Státní fond kinematografie jej podpořil částkou 570 tisíc korun. Sh_t Happens je volnou adaptací biblického příběhu a ukazuje s velkou dávkou ironie, jak svět někdy funguje. Vypraví příběh vyčerpaného údržbáře a jeho frustrované ženy. Třetí postavou je ovdovělý jelen, který svůj zármutek utápí v alkoholu. Při pokusu vypořádat se s osobními problémy se ocitnou v obtížně řešitelném vztahovém trojúhelníku. Nabízejí se jen absurdní a iracionální řešení situace. Režisér David Štumpf je známý díky svému studentskému filmu Země kovbojů (Cowboyland), krátké animované grotesce, která se dostala do výběru na festivalech v Annecy, Stuttgartu nebo japonské Hirošimě. Režisérka Michaela Mihályi je autorkou například krátkého animovaného filmu Food z roku 2017, pracuje s různými technikami animace od ruční ilustrace, přes ploškovou animaci až po loutkovou tvorbu. Orizzonti je soutěžní sekce zaměřená na celovečerní i krátké filmy uváděné v mezinárodní premiéře, které jsou inovativní, nové a uměleckým ztvárněním reprezentují nejnovější formy filmového vyjádření {loadmodule mod_tags_similar,Související} MFF Benátky je nejstarší filmový festival na světě, spolu s festivalem v Cannes a v Berlíně tvoří trojici nejvýznamnějších filmových festivalů na světě. Byl založen roku 1932, od roku 1949 je nejlepšímu filmu udělováno ocenění Zlatý lev. V roce 2019 se koná již 76. ročník festivalu, který začíná 28. srpna a končí 7.září. Zahájí jej digitálně restaurovaná Extase režiséra Gustava Machatého, která se do Benátek vrací po 85 letech. Film o milostném vzplanutí mezi vdanou ženou a jejím milencem způsobil při svém promítání na festivalu v roce 1934 velký skandál, do kterého byl zapojen i tehdejší papež Pius IX. Snímek byl digitálně restaurován Národním filmovým archivem.
Čas načtení: 2024-02-21 09:00:00
V březnu v ZOO: Konečně se začnou stahovat mraky nad podvodníkem Mártym
Do děje konečně začne zasahovat i nová pracovnice Julie, a přestože Sid původně chtěla Julii vyměnit, nakonec bude ráda, že získala nečekanou posilu v nekonečném tažení proti Mártymu, nejlepšímu kamarádovi svého přítele a také nápadníkovi své matky.
Čas načtení: 2024-02-24 14:22:16
Ani Pastrňák mu nemůže konkurovat. Naprosto absurdní, klaní se NHL superstřelci
Současné výkony Austona Matthewse patří k tomu nejlepšímu, co severoamerická NHL kdy nabídla.