Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-10-03 11:28:00

Dynamo uspělo u soudu s bývalým hokejovým koučem Varaďou, ten se může odvolat

Pardubický hokejový klub Dynamo uspěl u Krajského soudu v Pardubicích ve sporu s bývalým trenérem Václavem Varaďou. Kouč požaduje po Dynamu kompenzaci 11,6 milionu korun za předčasné ukončení smlouvy a omluvu v médiích. Okresní soud v Pardubicích v červnu Varaďově žalobě vyhověl. Krajský soud dnes ale uznal námitky klubu, že žaloba byla neurčitá a málo konkrétní. Věc by měl opět projednat Okresní soud v Pardubicích.

Čas načtení: 2024-10-03 11:48:00

Soud kouči Varaďovi kompenzaci 11 milionů od Pardubic nepotvrdil, spor pokračuje

Pardubický hokejový klub uspěl u odvolacího Krajského soudu v Pardubicích ve sporu s bývalým trenérem Václavem Varaďou. Kouč požaduje po Dynamu kompenzaci 11,6 milionu korun za předčasné ukončení smlouvy a omluvu v médiích. Okresní soud v Pardubicích v červnu Varaďově žalobě vyhověl, krajský však dnes uznal námitky klubu, že žaloba byla neurčitá a málo konkrétní. Věc by měl tedy opět projednat okresní soud.

Čas načtení: 2024-10-03 11:48:00

Soud kouči Varaďovi kompenzaci 11 milionů od Pardubic nepotvrdil, spor pokračuje

Pardubický hokejový klub uspěl u odvolacího Krajského soudu v Pardubicích ve sporu s bývalým trenérem Václavem Varaďou. Kouč požaduje po Dynamu kompenzaci 11,6 milionu korun za předčasné ukončení smlouvy a omluvu v médiích. Okresní soud v Pardubicích v červnu Varaďově žalobě vyhověl, krajský však dnes uznal námitky klubu, že žaloba byla neurčitá a málo konkrétní. Věc by měl tedy opět projednat okresní soud.

Čas načtení: 2024-10-03 11:48:00

Soud kouči Varaďovi kompenzaci 11 milionů od Pardubic nepotvrdil, spor pokračuje

Pardubický hokejový klub uspěl u odvolacího Krajského soudu v Pardubicích ve sporu s bývalým trenérem Václavem Varaďou. Kouč požaduje po Dynamu kompenzaci 11,6 milionu korun za předčasné ukončení smlouvy a omluvu v médiích. Okresní soud v Pardubicích v červnu Varaďově žalobě vyhověl, krajský však dnes uznal námitky klubu, že žaloba byla neurčitá a málo konkrétní. Věc by měl tedy opět projednat okresní soud.

Čas načtení: 2021-09-27 15:15:25

Setkání u pozdní večeře

Vítězná povídka z literární soutěže Pište dějiny. Jiřímu z Poděbrad v době, kdy ještě není českým králem, se u večeře zjeví duch jeho poručníka Heralta z Kunštátu, kterého rok předtím 19. srpna 1444 popravili brněnští za pohrdání zemským právem. I když mu byly dány záruky bezpečného příjezdu a odjezdu, přesto se nevyhnul trestu. Je však nutné podotknout, že svým jednáním tomu šel tak říkajíc naproti. Přesto neodvratitelná výše trestu tehdy mnohé šokovala. A Jiříka z Poděbrad tato podlost pochopitelně velmi rozlítila. Léta Páně 1445. Jaro. Nebe se navléklo do černého sukna. Už před hodinou se červánky rozpily do ztracena. Seděl u stolu, kde světlo ze svícnu doléhalo jen na pekáč s kachnou, bochník a džbán s vínem. „Neměl by ses takhle cpát před spaním. Gula,“ uslyšel hlas. Zvedl hlavu, ale jeho zrak byl oslepen jasem z plamenů svíček, takže nemohl dohlédnout ke zdem komnaty, kdo tam ve tmě stojí. Ale věděl, že dveře zůstaly zavřeny a že ten hlas dobře zná. Otřel si lněným ubrouskem rty a knír a pozvedl číši. „Čekal jsem tě, Heralte. Posadíš se? Dáš si se mnou?“ „Vidím, že smysl pro humor tě neopustil,“ řekl muž. „Jsem rád, že mi drží hlava na krku.“ Sednout si na odsunutou židli ještě zvládl, ale víc toho v novém kabátu nedokázal. Dříve by stěží věřil na duchařské báchorky, ale teď už musel leccos připustit. „Tak víš, rád bych tě pohostil, milý destructore terre,“ řekl uštěpačně Jiřík a utrhl si kus ze stehna. „Chceš vytahovat staré rány? Pro mě za mě, já mám svědomí čistý. Za to ty jsi dlouho nevytrval v pomstě za mou smrt.“ „Ale no tak, vždyť víš, že tě jen tak škádlím. Stále platí, že brněnští si zaslouží jen mé pohrdání, ale budu respektovat lanfrýd.“ „To já bych tak nenechal.“ „To mi je jasné,“ dodal Jiřík. „Byl jsi mi dobrým přítelem, skoro jako by otcem, a takový ponižující konec sis nezasloužil. Byla to podlá zrada, a proto oni nikdy nezískají mé úplné odpuštění. Ale život jde dál.“ Nedalo by se říci, že by jeho slova byla stoprocentně upřímná. Sem tam byly vidět škraloupy na tváři svědomí. A za ty roky to už byly pořádné vrstvy. Člověk se nemůže hnát jen za pocitem satisfakce, která odčiní spáchanou křivdu. To bylo spíš Heraltovo pole působnosti, jako i jeho mnohaletá vášnivá hra, jak nejvíc naštvat Albrechta a ostatní tak zvané nepřátele. Jenže moudrý muž po čase zklidní svůj hněv. A pak přeci jenom byly tu Janovy argumenty, přítele a rodově provázaného Jana Tovačovského z Cimburka. Bez něho by nejspíš Jiřík hlavu nezchladil. Každý máme své přátele a nepřátele, a pak na miskách vah, kde na jedné těžkne ctnost a pocit zadostiučinění, se na druhé hodnotí váha moci, majetku či kompromisů. A pak je tu Žofie, proč ne, i tu je možné zmínit, člověk se v té pavučině vzájemných vztahů a výhod může místy cítit zavázaný až svázaný, jakožto obdobně zavazuje ty druhé. Řekněme, že ten glejt záruky bezpečného příjezdu a odjezdu byla hodně falešná karta. A když brněnští v nočních hodinách 19. srpna minulého roku před Starobrněnskou radnicí setnuli Heraltovi hlavu, spíš rozvířili víc hněvu než spravedlnosti nad rebelem, který lámal pečetě a nerespektoval autority. Svým hrdlem za pohrdání, to byl závěr zemského soudu. Možná to nakonec mohlo být na příkaz Jana Tovačovského… Těžko si vybírat mezi dvěma přáteli. Když jeden pořád hoří a druhý oheň zchlazuje. Nicméně Jan tu sekeru v ruce nedržel a v ten čas tam stejně nebyl. Jiří byl připravený si to náležitě s vrahy svého bývalého poručníka vyřídit. Chystal se na ně se svým vojskem. Hněv ho zalil horkou lávou chuti po pomstě jak už dlouho ne. A kdyby nebylo Jana, možná by se tentokrát skutečně neovládl. Uběhlo pár měsíců, necítí odpuštění, ani vnitřní smír, ale čas se urputně snaží zhojit rány a nabídnout směr dalších cest. Dříve nebo později by se něco podobného stejně stalo. Řekněme, že si o to Heralt tak nějak říkal. Život je možná hra, ale stále má svá pravidla. A on byl skutečně někdy příliš horlivý a neústupný. Dalo by se říci, že ho to neopustilo ani po smrti. „Živí si stále musí krýt záda, dávat pozor, kdo za nimi s ostřím stojí, kdo podrazí jim nohy a koho proto musí zajímavě podpořit nebo snad obelstít svým šarmem, mistrným humorem, politickou manipulací… Jak geniální! Mrštností meče, vojenskou taktikou… Tak tomu spíš fandím já! Nebo rodovými majetky, aby si otevřel brány k dalšímu rozšiřování vlastnictví a moci. K čertu s tím vším! Pěkně mě naštvali. Ten hněv mě tady pořád drží!“ „Proto nemůžeš dokončit svou cestu?“ Zadíval se mu do očí, ale i když z Heralta plál hněv, nebyl v nich život. Byly jen stínem, nedokončeným obrazem. Snad právě tady sídlí duše? Jiřík si vzpomněl, kdy naposledy viděl tvář umírajícího. První, co vyhaslo, bylo právě světlo v očích. Jako by je pohltila temnota. Staly se jen nepropustnou zdí. Bez pohybu. Pochopil, že tak se zavírají brány života, že takhle duše opouští tělo, které ještě povrchově dýchá. A pak přestane. I na dotek už je jen ztuhlou schránkou, která s předchozí bytostí nemá téměř nic společného. Jen nabádá ke vzpomínce a hrne do očí slzy za lítost, protože nadešel její čas. A teprve v těch chvílích pozůstalým dochází, že by ho chtěli víc. S různými malichernými šarvátkami člověk cítí, kolik všeho se mu nedostává, od věcí až po uznání, ale čas v tom nikdy nebyl. Až když se zavřela brána života, která nikdy nepropouští nic zpátky, vzpomene si na něj. A lituje. Proč tu však zůstává? Ani Heralta by to nemohlo vykopnout zpátky na svět! Bylo by bláhové něčemu takovému věřit. Člověk nemá tu moc a nesmí ani pomyslet, že by po něčem takovém zatoužil! Snad Heralt jen stojí za tou hradbou mrtvých očí a před branami, které se mu odmítají otevřít. Možná si ho jen Jiřík vybájil. Představuje si ho právě proto, že jeho samotného tíží svědomí z neuskutečněné výpravy proti nespravedlivému a nevratitelnému rozsudku? Když ho spatřil poprvé, vyděsil se, ale velmi záhy přijal fakt, že smí trávit soukromý čas se svým drzým přítelem, o nějž se světlo svícnu neopře, který ani nevrhá stín, protože sám je stínem. Vždyť to jsou přímo katolické žně: měl sis, hochu, nakoupit řadu odpustků, aby tvé duši v očistci bylo odpuštěno tolik hříchů, kolik jsi jen schopen zaplatit. Jen tak se očistíš, aby se ti mohly otevřít brány Nebeské. To by Jiřík nemohl připustit. Ví, že je to podvod a obchod s lidským strachem. Ale klást si otázky, proč za ním přichází, raději přestal. „Dostal jsem glejt! Jasný glejt, že se mi nic nestane. Co dodat! Víš, co je nejtragičtější lidská vlastnost? Ani ne to tvé obžerství,“ zasmál se. „Ale hamižnost, milý hochu, hamižnost! Vzpomeň na mého bratra Bočka. Po otcově smrti spravoval veškerý majetek, a jak to dopadlo, když jsme s Oldřichem dospěli? Nedal nám ani vindru! Dvanáct let jsme se s ním museli soudit. Dvanáct zatracených let! Byli jsme jedna krev, jedna rodina. Ale hamižnost nás rozbila. Přitom já jsem chtěl jen to, co mi náleží. Ty víš, že já si nenechám nikdy na hlavu…“ „Zadrž, ať mě nepřejde chuť,“ upozornil ho Jiřík. „Žádný můj podpis ani s pečetí nemá váhu, pokud mě k němu někdo donutí. Čest a hrdost! To jsou mé hlavní ctnosti!“ Byl se v prsa, i když pod nimi už žádné srdce netlouklo. A ukvapená horlivost, zadumal si Jiřík pro sebe. K čemu jsou takové smlouvy, když se stejně nedodržují? Má se snad hádat s duchem? Když to nepochopil za života, teď to v sobě bude vláčet celou věčnost? Těch smluv anebo ten landfrýd z 1421. Když stejně o dva roky později, co se stal Albrecht moravským markrabětem, byl právě jedním z prvních, kteří fakticky s Albrechtem uzavřeli válku jako svůj vlastní náboj života. „Nechme staré rány v klidu hnít. Na každého jednou dojde,“ chtěl Jiřík ukončit jeho brblání. „Na Albrechta ještě dřív než na mě,“ zasmál se Heralt z plných plic. Jiřík se napil červeného vína a pozoroval svého průsvitného hosta. Sídlí tedy duše v očích? Nebo snad zcela v hlavě, či v srdci? A skrz zrak jen prosvítá? Bude se mu takhle zjevovat pořád nebo jednou skutečně už nadobro odejde? Ne, že by nebyl rád, že se smí s Heraltem setkávat. Vždyť spolu strávili jedny z nejlepších let. A díky němu i zažil svou první bitvu. Tenkrát u Lipan. Už je to jedenáct let. Čas strašně rychle utíká. „Ale jestli budeš takhle pokračovat s tím přejídáním, tak se brzy shledáme i jinde, než jen po nocích v tvé komnatě. Šestý hřích, chlapče, nezapomínej.“ Jeho pohled výstižně demonstroval, že na každé jeho nové šaty švadlena spotřebuje čím dál více látky. I tahle košile byla relativně čerstvá. „Heralte, jídlo mi prostě chutná. A mám taky hlad. Nicméně, já bych spíš očekával, že moje kroky spočinou u plánovaného cíle,“ ťukl prstem na bibli na kraji stolu, „a ne že tu budu bloudit po zemi jako nějaký bezhlavý rytíř.“ S patřičným úšklebkem významně přiložil palec pod bradu. Možná krutá hra, ale tihle dva věděli, co si vůči sobě mohou dovolit. Oba se zasmáli. Pokud by někdo poslouchal za dveřmi, jistojistě by uslyšel jen Jiříkův smích. A těžko by to vysvětloval. Z mnoha pochopitelných důvodů se proto o těchto nočních návštěvách nikomu nezmiňoval. Ani Kunhutě. Takové řeči jsou akorát pro pomatence. Nemá zapotřebí dávat někomu za příčinu, že by kvůli nějakým neprokazatelným vidinám nemohl být schopný, rozhodný ve svých jednáních a příčetný vykonávat jakýkoliv úřad. Pomluv bylo dost. A v té rebelské zemi vzdorovitých kališníků, kam se i král bojí usednout na trůn, určitě přijdou i další. Je v nejlepších letech, dvacet pět je v tomhle šíleném století věk, kdy člověk uzná, že už je svým způsobem bohatý na vlastních zkušenostech, které mnohdy zakusily vlastní i cizí krev, bohatší na majetku, ale chudší o mnoho tváří, které ztratil kvůli věku, nemocem, válce, zášti, či křivdě… Za chvíli z něho bude kmet, tak nemá zapotřebí, aby si sám sobě podřezával větev. Nestává se to každému, aby věkem moudřel, ale on by mohl odpřísáhnout, že na vrcholu života i nadále je nejdůležitější ochránit sebe a svou rodinu. Jen neztropit hluk. Celý dům spí. Stejně jako znovu těhotná Kunhuta a jeho tříletý Boček a dvouletý Viktorín. Každý dozrává podle svého. Některé povahové rysy neotupí ani přátelsky dobře míněná rada. Přitom by právě někdy rozhovor s ceněným přítelem mohl zachránit mnohé životy a domovy před mlsnými ohnivými jazyky, které z nich slíznou vzpomínky a udělají jen černé sutiny. Někdo časem uzraje v sladký pevný hrozen, jiný chce pořád dokazovat svou pravdu krví nebo potupnými gesty. Heralt už byl prostě takový. Tvrdohlavá palice, která ho strmě vedla do akce, a pak není divu, že podle toho musel nést následky. Sám se hájil tím, že on si nezačal. Kdyby Albrecht nevyrazil proti jeho rodovému hradu Líšnici, nemuselo to takhle dopadnout. Jenže všichni víme, že to zbla nebyl vůbec první krok. Už když byly Jirkovy tři roky, odmítl Albrechta uznat jako moravského markraběte, a pak o mnoho let později: sic v Brně v září 1434 připojil svou pečeť, bylo to stejně jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pořád si dělal, co chtěl. A že to mělo ještě hlubší kořeny: co kompromis se Zikmundem, co pokusy o ukončení svárů, to marný boj s větrnými mlýny. Jako by člověk mohl hledat, co bylo dříve: slepice nebo vejce? Co mohl čekat? Že by si to Albrecht nechal líbit? Ani on, ani nikdo jiný. Heralt vše řešil mečem: raději vyrazit se svými kumpány drancovat po kraji, než aby se tahal po soudech. Pak se nechal přesvědčit, a jak to skončilo! Těžko by čekal, že dopadne až takhle. Příliš na hraně. Nebo spíš už za ní. Aspoň že se mu Albrecht nemohl v tu chvíli smát, protože se už skoro čtyři roky vařil v pekle. Něco ale měli Jiří a Albrecht stejně společného. Snad jen jednu skutečnost: oběma v sedmi letech zemřel otec. Heralt se stal Jirkovým poručníkem, ale Albrecht byl Habsburk a jemu byl ustanoven Zikmund Lucemburský. Spolu s ním vyrazil už v roce 1420 proti kališníkům. Stál přesně na druhé straně barikády. Zatímco Jiříkův otec Viktorin se hrdě pněl na straně husitských vojsk a často po boku samotného Jana Žižky, jenž byl, jak se mezi lidmi říká, Jiříkovým kmotrem. A pak s ním otec zůstal u Přibyslavi i v čase jeho smrti. O tři roky později sám zemřel v Pardubicích. Tehdy také Léta Páně 1420 Jan Tovačovský...

Čas načtení: 2021-05-13 08:03:19

Galerie hlavního města Prahy představuje ilustrátorskou tvorbu Františka Skály

Pod názvem A jiné práce představuje František Skála v Galerii hlavního města Prahy poprvé retrospektivní pohled na svou ne vždy známou ilustrátorskou tvorbu, které se věnuje již od začátku osmdesátých let. Výstava se svou formou prolíná i s řadou dalších aspektů, které souvisejí jak se sochařskou, tak i s malířskou prací či s performancemi Františka Skály. Ve své linii se tak jedná o mimořádnou retrospektivu ilustrátorských děl, která ukazuje zároveň přesahy a rozmanitost autorovy umělecké tvorby. Po autorových velmi úspěšných výstavách v Galerii Rudolfinum a v Národní galerii v prostorách Valdštejnské jízdárny tak můžeme poznat další polohu Skálovy poetické, tajemné, a přitom do přirozeného světa vrostlé tvorby, které nikdy nechybí ani neokázalý vtip. Svou formou se prolíná i s řadou dalších aspektů, které souvisejí s jeho sochařskou, ale také malířskou prací. Tu výrazně utvářelo i prostředí, které autora obklopovalo v dětství, ať již se jednalo o různé formy starožitných předmětů (otcova sbírka), anebo folklorní hudbu (matka choreografka a zakladatelka souboru Chorea Bohemica), mělo jistě vliv i na jeho vnímání a vztah k různým materiálům a poetice forem spojených s lidovým uměním. Právě to vše se nepřímo objevuje také v ilustrační práci, která má i další přesahy, ať již se jedná o jeho existencionální zážitky, které souvisejí s pobyty v přírodě „na divoko“ u moře, o pěší cestu do Benátek v roce 1993 nebo další inspirativní cesty po světě. Nelze také nezmínit autorovy deníky a intimní edici malých knih. Výstava je koncipována jako tvůrčí cesta. Začíná obrazy vytvořenými pod otcovým vedením na hranici dětství, pokračuje hledáním v době studií a postupně přes další léta až k nahlédnutí do nejnovější tvorby. Nejedná se ale o pouhý výčet zhruba dvaceti převážně dětských knih, které jeden z nejznámějších českých výtvarníků posledních dekád ilustroval. Výstava dává nahlédnout, nakolik je profese ilustrátora úzce propojena se Skálovou volnou tvorbou malířskou, grafickou a sochařskou. Vine se jeho dílem jako ponorná řeka, ve které se zračí tvůrčí období a okouzlení. Práce na jednotlivých knihách, a to především těch autorských, je vždy neodmyslitelně, jaksi osudově, spojena s dobou vzniku. Ať již jde o knihu Zapomenutá řemesla, kterou ilustroval po ukončení studia na VŠUP, nebo o Pohádky z bramborových řádků, jež přichází v období po zkušenostech z hudebního působení na hranici undergroundu a prožitku narození obou dětí. Do Královských pohádek od básníka Karla Šiktance to byly uhlové kresby lesů z konce osmdesátých let, kdy se setkává s tvorbou Aléna Diviše a Bohuslava Reynka a volí jednoduchou formu lavírovaných kreseb uhlem. Dalším významným projektem je kniha Velké putování Vlase a Brady. Tento legendární autorský seriál vzniká v období nástupu postmoderny a založení umělecké skupiny Tvrdohlaví. Zde dochází k nejtěsnějšímu propojení s volnou tvorbou Františka Skály, která se v té době vydělila z ilustrátorské činnosti. Díla jako Velký datel (1987, Východočeská galerie v Pardubicích) nebo Motýl na květině (1985) vznikla jako samostatné objekty prezentované na výstavách a zároveň se stala inspirací pro bytosti, které se objevily v příběhu. Duch Lesojan byl naopak poprvé spatřen Vlasem a Bradou v Modrém lese a následně se zhmotnil ve formě sochy Lesojan (1988). V polovině devadesátých let se dva roky pracovalo na přípravě celovečerního animovaného filmu (filmové ateliéry Zlín a později Barrandov). K realizaci bohužel nedošlo z důvodu nedostatku financí. Příběh byl nakonec úspěšně dramatizován v Divadle Minor v roce 2007. Podobné to je i u knihy Skutečný příběh Cílka a Lídy. Nápad vytvořit fotografický seriál v reálném lesním prostředí se zrodil v roce 1989 při dokončení komiksu Velké putování Vlase a Brady, kdy se na poslední straně objevilo několik fotografií, které zachytil tučňák Michal. Fyzicky i časově náročná práce podobná animovanému či hranému filmu, obnášející přípravu loutek, prostředí a fotografování v reálném čase ročních období, se protáhla ze dvou měsíců na dva roky a rozdělila seriál na dvě knihy. Malou, „úvodní“ – Jak Cílek Lídu našel (Meander, 2006) a velkou – Skutečný příběh Cílka a Lídy (Arbor vitae, 2007). Podobně jako u Vlase a Brady se do knihy dostala ocelová plastika Špion, dlouhá osm metrů, původně vytvořená pro evropské sochařské kvadrienále v Rize. V příběhu vystupuje jako Lefant Troben, bytost žijící v Pustém Hustolese. Kniha posloužila jako předloha k filmu Jana Svěráka Kuky se vrací. V knize Bratři lví srdce se objevují zkušenosti s originální technikou „scurografie“, vyvinutou v Tajné organizaci B. K. S., která je vhodná ke ztvárnění nočních a makabrózních scén, a hodily se pro ilustrace k dětské knize, jejíž příběh se odehrává po smrti hlavních hrdinů. Negativ kreslený tužkou naslepo na pauzák se vyvolá fotografickou cestou. Komplikovanost tohoto postupu vytváří zvláštní atmosféru. K dalším podobným technikám patří termokresby, dělané dotykem teplocitlivého faxového papíru o kovovou teplou desku, nebo kresby vytvořené tužkou na základě obrazců samovolně vzniklých jemnou lampovou černí na papíře „lampionů přání“. Právě podobné příběhy a časové posloupnosti lze najít u každé z ilustrovaných knih. Promítá se do nich autorův obraz světa, pečlivá volba způsobu uchopení tématu a použité techniky a celkový, zodpovědný, ale zároveň svobodný přístup k tvorbě. Výstava se koná v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí až do 29. srpna. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-29 19:56:57

Spisovatelka Lucie Faulerová: Sourozenectví vnímám jako mimořádné a jedinečné pouto

Přestože své nominace na cenu Magnesia Litera a Cenu Jiřího Ortena za prozaický debut Lapači prachu v roce 2018 nakonec neproměnila, Lucii Faulerové přinesl zájem čtenářů i kritiků. O to zajímavější bude sledovat osud jejího nového románu Smrtholka – s předešlou knihou v lecčems příbuzného –, který právě vyšel v nakladatelství Torst.   Vrátím se ještě k vašemu prvnímu románu Lapači prachu, jehož hlavní hrdinku porota Magnesia Litery – na kterou jste byla nominována v prozaické kategorii – označila za „ženu kumulující životní pochybnosti celé jedné mileniální ženské generace“. Jaké to je, stát se autorkou generačního románu? A usilovala jste o to vůbec?  Tedy pokud je Anna představitelkou současné generace žen, docela nás lituju. Neusilovala a ani mě popravdě nenapadá, jak by se s takovou premisou dalo něco psát. S tím tvrzením nemůžu souhlasit ani ho popřít, nedokážu to takto zkrátka nahlédnout.   Přestože se o Lapačích prachu psalo jako o pozoruhodném debutu, v kategorii určené objevům roku jste nominována být nemohla, protože jste se již předtím podílela na knize BRNOX (s Kateřinou Šedou a Alešem Palánem), oceněné pro změnu Literou za publicistiku. Nebylo vám trochu líto, že jste se coby začínající prozaička vinou soutěžních pravidel ocitla mezi mnohem zkušenějšími autory, kde vás nadto bylo nominovaných rovnou šest?  Když jsem se od nakladatele dozvěděla, že nemůžu být nominovaná na objev, líto mi to bylo. Rozhodně jsem ale nelitovala svého podílu na BRNOXU ani jeho ocenění, jen jsem nepředpokládala, že bych se mohla objevit mezi zavedenými autory. Z toho jsem pak měla samozřejmě radost, ale zároveň jsem se cítila nepatřičně, trochu jako podvodnice.    Napomohly čtenářskému a mediálnímu ohlasu Lapačů prachu nominace na Magnesia Literu a Cenu Jiřího Ortena? Dočkal se vás první román nějakých překladů (dočetl jsem se o chystaném německém vydání)?  Napomohly, po nominacích jsem zaznamenala takovou druhou vlnu zájmu, vycházely nové recenze, víc médií stálo o rozhovor, kniha se dotiskovala. Ujala se mě skvělá literární agentka Maria Sileny, díky ní kniha vyšla ve španělském překladu, v příštím roce má vyjít v Německu.   Zapojila jste se i do projektu Spisovatelé do knihoven, který organizuje Asociace spisovatelů. Ale v seznamu jejich členů jsem vás nenašel... Není v tom žádný konkrétní důvod, jen se z méně či více relevantních důvodů vyhýbám jakémukoliv členství v oficiálních uskupeních. Málokdy se mi stane, že bych se v rámci nějakého programu podepsala pod všechny body. Což neznamená, že bych proto třeba ani nechodila k volbám, ale mám-li být čehokoli členem, myslím, že musím kompletně souznít se vším v rámci onoho sdružení. Možná jsem ale jen líná, protože to pro mě představuje taky velkou míru zodpovědnosti a informovanosti v dané věci.    Před pár dny vám vyšel druhý román, opět v nakladatelství Torst a znovu s „rozbitou“ hlavní hrdinkou. Jaká vlastně byla geneze Smrtholky? Zásadní bylo, když jsem se doslechla o sebevraždě dívky, k níž se v knize vícekrát vracím. Tenkrát jsem netušila, proč mě ten případ tak dráždí. Do toho jsem měla v hlavě dívku, které se dějí bizarní úrazy, ale nevěděla jsem proč. Pátrala jsem po tom pak asi čtyři pět let čistě v mojí hlavě. A když jsem už věděla, o co mi jde, a pustila se do psaní, vyplynula forma a představa o kompozičním členění textu. To mi ale nešlo skládat lineárně, potřebovala jsem to vidět ve větších souvislostech a počítač na to nestačil. Proto jsem si průběžně vytiskla, co jsem napsala, rozložila to před sebe na zem a skládala to jako mozaiku, podle toho, co mělo být kdy odkryto nebo jaké řazení líp fungovalo.   Nakolik ovlivnily podobu vaší nové knihy a její vydání vnější okolnosti, tedy epidemie COVID-19 a opatření podniknutá za účelem jejího zastavení? A jak jste vy osobně prožívala nucenou karanténu?  Jen jsme s Viktorem Stoilovem zvažovali, zda kniha vyjde podle plánu na jaře, nebo jestli počkáme na podzim. Viktor to nechal na mně a já čekat nechtěla. Karanténa mě zastihla v Kalifornii u přítele a díky tomu, že tolik věcí najednou nebylo možných, jsme vymýšleli aktivity, které by nás v normální situaci asi vůbec nenapadly. Takže jsem navzdory všemu uvízla v poměrně dobrodružné izolaci.   A jak vnímáte dopady krize na český knižní trh a profese spjaté s literaturou? Dotklo se to i vašeho zdroje obživy? Doufám, že ztráty budou co nejmenší, nebo že se pak všechny postižené podniky a subjekty zpátky „zresuscitují“. Na druhé straně by to mohlo snad vést i k tomu, že se začnou vymýšlet nové platformy a alternativní řešení, které naopak literatuře pomůžou, zviditelní ji jinak. Já taky samozřejmě nemám vůbec jistotu, jestli bude o mou knihu stejný zájem, jaký by mohl být, kdyby tato situace nenastala. Ale právě proto jsem si ji přála vydat teď… Pokud se to nezkusí, pokud se budou věci vlivem okolností zastavovat, tak to k ničemu dobrému nepovede.  Já jsem na volné noze, a někdy až nebezpečně příliš volné, podílím se na více věcech najednou a někdy je naopak těžší práci najít, takže jsem docela zvyklá na určitou nejistotu ohledně zdrojů obživy. Zatím mám na čem pracovat a zatím i žiju a to, co bude dál, budu řešit především potom, až se budu moct vrátit zpátky do ČR.   Děj románu Smrtholka jste vystavěla na půdorysu hrdinčiny surreálné cesty vlakem, za jehož okny se promítají vybrané scény z jejího života. Celé to evokuje zkušenost člověka stojícího na prahu smrti, ale konec příběhu zůstává v tomto ohledu otevřený... Já jsem až téměř do konce nevěděla, jak příběh přesně zakončím. Takže ta určitá otevřenost vyplynula nějak sama, neplánovaně. Podle mě je ale konec zároveň z určitého pohledu uzavřený. Přišlo mi, že jsem sdělila přesně to, co jsem měla, víc už nebylo třeba.   Naznačený styl vyprávění se odráží v mozaikovité kompozici a vyznačuje se rychlým střihem a střídáním časových rovin. To spolu s dalšími použitými vyprávěcími prostředky (opakování a variování motivů i textových pasáží) činí váš román velmi dynamickým. Jsou pro vás coby autorku výsledné tempo a rytmičnost vyprávění hodně podstatné? Ano, hodně. Já to tempo cítím, když píšu, jde to vždy ruku v ruce s tím, co vyprávím a jak to vyprávím, a baví mě hledat všechny možné prostředky, kterými to v danou chvíli můžu zkusit obsáhnout. A pak je pro mě rytmus podstatný i v rámci celku. Vlastně tak trochu potřebuju, jakkoli absurdně to zní, aby pro mě celé vyprávění fungovalo jako hudební skladba. Když jsem psala Smrtholku, narazila jsem na skladbu Infra 5 od Maxe Richtera, a hned jsem věděla, že přesně takhle pro mě ta kniha plyne, že tohle je Mariina jízda vlakem a všechny její výhledy z okna. Tu skladbu jsem pak nasávala opakovaně a možná bych to bez ní takhle vůbec nenapsala.   Značné kouzlo má pro vás očividně též intertextovost – nejenže každou část knihy uvádí nějaké motto, ale řadu dalších knih a uměleckých děl zmiňujete i v rámci vyprávění a pozornější čtenář tu dokonce nalezne odkaz k příběhu z vašeho předešlého románu... Chtěla jsem tak nějak spolu s Marií Anně zamávat na pozdrav. Koneckonců nastavila jsem oběma fikčním světům pravidla, tak si to jakožto jejich Bůh můžu dovolit.   Jedním z leitmotivů Smrtholky je Morana, kterou vaše hlavní hrdinka Marie v dětství „zachrání před smrtí“ a neblahého pocitu z její přítomnosti se nemůže zbavit ani v dospělosti. Jaký význam má pro vás a vaši tvorbu folklor a lidová slovesnost? Ke Smrtholce jsem původně sbírala řadu slovanských mýtů, ale měla jsem taky obsáhlý sběr sebevražd a ezoteriky a nechtěla jsem to celé příliš překombinovat. Pohádky a folklor mě fascinují svou archetypálností, univerzálností, nebo tím, kolik vrstev mohou mít. Pohanská mytologie je pro mě něčím ještě zajímavější, často jsou to velmi temné příběhy, ve kterých se zobrazují naše nejniternější strachy.   Titul vaší knihy nelže, smrt tu potkáváme na každém kroku – počínaje názvem hrdinčiny rodné obce Mršina (jak vás to napadlo?) a její obsesí v podobě sebevražd a s nimi spjatých příběhů a statistik konče. Jak vypadaly rešerše k takové knize? Když existují obce jako Onen Svět, Hroby nebo Šukačka, co by nemohla být Mršina? To mé rešeršování dost pravděpodobně připomínalo obsesi sebevraždami. A ezoterikou. K sebevraždám jsem dohledávala statistiky, články, vědecké práce, pročítala knihy, které mapují historii a způsoby sebevražd, filozofická pojednání o dobrovolném ukončení vlastního života. Hovořila jsem s terapeutem, policejní psycholožkou a asi nejpřínosnější v tomto ohledu bylo setkání s Martinem Peškem z iniciativy LUCTUS, která se zabývá psychosociální péčí o pozůstalé a kde se on zaměřuje i na rodiny sebevrahů. V rámci průzkumu ezoteriky jsem absolvovala několik seminářů. Samozřejmě jsem pak všechna nasbíraná fakta nebo zkušenosti nevyužila, o to mi ani nešlo, ale obě témata, byť každé jiným způsobem, mě začala zajímat natolik, že jsem jimi strávila moře času.   Hodně jste si vyhrála i se zvukovou stránkou svého textu, zvláště pokud jde o hrdinčin specifický neduh, na který je krátká i logopedie... Na to jsem si vytvořila takovou speciální fonetickou abecedu, podle které jsem se učila mluvit.   Stejně jako v Lapačích prachu zde líčíte vztah dvou sester, tentokrát má ovšem namísto dlouholetého komplikovaného soužití podobu tragicky ukončeného souznění. Čím vás motiv sesterství tak fascinuje? Řekla bych, že je to spíš motiv sourozenectví. Vnímám to jako mimořádné a jedinečné pouto. Sourozence spojují stejné kořeny, výchova, zásadní životní momenty, a přitom to každého poznamená trochu jinak. V tom, co sourozenecký vztah posiluje nebo naopak oslabuje, je něco, co je zakořeněno hlouběji v rodině, často v tom, co ovlivnili přímo rodiče – ať už vědomě či nevědomě – a co nikomu jinému nemůžete nikdy plně předat. Právě proto, že s vámi nikdo jiný nesdílí tu determinující zkušenost a nevyrostl ve stejném zázemí.   Tak teď se musím zeptat, jestli mluvíte z vlastní zkušenosti, nebo jste jedináček?  Mám staršího bratra a starší sestru. Nevím, jestli bych jako jedináček byla schopná tu výjimečnost sourozeneckého pouta vnímat. Z toho důvodu chápu, že moje schopnosti vcítit se do vztahu rodiče k dítěti budou pravděpodobně limitované, jelikož tu přímou zkušenost zatím nemám. Ačkoli mám ve svém životě hrstku skvělých fakanů, vůči kterým mateřské city chovám.    Svou hrdinku jste obdařila množstvím nezvyklých zálib, od zvuku vrznutí židle pod dosedajícím tělem přes vyhledávání náhodného tělesného kontaktu v davu cizích lidí až po četbu návodů všeho druhu. Jste také v nějakém ohledu „divná“?  Myslím, že divnost je relativní a že jsme všichni více či méně divní, máme své perverznosti, iracionální fóbie, libůstky nebo kompulzivní projevy. Já mám od všeho něco, ale myslím, že většinu času působím docela příčetně.   Jak už jsem naznačil, vaše prózy i jejich protagonistky jsou dosti osobité, zajímal by mě váš literární vkus? Není vyhraněný, spíš velice různorodý. Potřebuju být vtažena, ale zda toho autor dosáhne tématem, stylem vyprávění, zajímavou zápletkou nebo vším dohromady, mi je celkem jedno. Asi mě víc baví osobití autoři, knihy, které se něčím vymykají, ale zároveň nemám ráda výraznou originalitu, pokud je samoúčelná.   A nějaké vaše konkrétní čtenářské objevy z poslední doby? Nedávnými objevy byly knihy Zvláštní problém Františka S. od Petra Šabacha a Tatitatitati od Tamáse Jónáse. V tuto chvíli mám rozečteny dvě skvělé knihy – povídky Petra Borkovce a pak se pokouším číst v originále knihu Maxe Portera, v českém překladu se jmenuje Žal je to s křídly. To je pro mě úplné zjevení. Akorát si budu muset po dočtení pořídit české vydání, jelikož úroveň mojí angličtiny za úrovní jazykové kvality knihy zoufale zaostává.   A o čem bude vaše příští kniha? To zatím nevím. V hlavě už se něco chystá, ale počkám si, až se to rozbují.   Lucie Faulerová (*1989) se narodila v Pardubicích, vystudovala bohemistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a žije v Praze. Redakčně a editorsky se podílela na knihách Kateřiny Šedé BRNOX. Průvodce brněnským Bronxem (2016) a UNES-CO aneb Divadýlko pro turisty (2019). Za svůj prozaický debut Lapači prachu (Torst 2017) byla nominovaná na Magnesia Literu a Cenu Jiřího Ortena. Právě vydaná Smrtholka je jejím druhým románem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-08 15:03:28

Na Pardubicku se uskuteční vzpomínková akce Silver A v paměti tří generací

Památník Lidice a památník Ležáky pořádá ve čtvrtek 9. ledna už 12. slavnostní setkání věnované výsadku Silver A, pardubickému odboji a tragédii v Ležákách prostřednictvím setkání pamětníků a jejich potomků. Na samém konci roku 2019 uběhlo již 77 let od seskoků československých paravýsadků Silver A, Silver B a Anthropoid. Operačním prostorem skupiny Silver A byly východní Čechy, kde také npor. Alfréd Bartoš, rtm. Josef Valčík a čet. Jiří Potůček seskočili a neobyčejně úspěšně působili až do června roku 1942. Svůj úkol vysílat zprávy z protektorátu do Londýna plnili od poloviny ledna 1942, kdy se Jiřímu Potůčkovi poprvé podařilo navázat spojení. Během svého působení v Pardubicích a na Pardubicku získali úctyhodnou podporu místních obyvatel a odbojářů, mezi nimiž vyniká odbojová skupina Čenda, která je dovedla až do Ležáků a do místního mlýna a kamenolomu Hluboká, odkud opakovaně vysílali své depeše pro československou vládu v Londýně. Do východočeského odboje a podpory operace Silver A se zapojilo velké množství lidí, kteří vědomě podstupovali riziko krutých trestů a neohroženě vedli a podporovali boj proti nacismu. Desítky lidí se staly součástí spletité sítě odboje a řada z nich položila své životy. Mnozí z nich přežili a dočkali se vítězného konce druhé světové války. Ale i popravení a zavraždění zanechali své stopy, ideály, své blízké, příbuzné, děti, a především odvahu bojovat za svobodné Československo a svobodnou společnost, ve které ostatní mohli pokračovat. Hlavním posláním setkání Silver A v paměti tří generací je předávání vzpomínek mezi generacemi na dobu, která už dávno uplynula, a na lidi, kteří již dávno nežijí, ale nesmí být zapomenuti. Akce Silver A v paměti tří generací začne ve 14.00 pietní vzpomínkou na popravišti pardubického Zámečku. Od 15.30 bude probíhat hlavní program v sále u restaurace Sezemický dům (Husova 790, 533 04 Sezemice).   Program na pardubickém Zámečku a v Sezemicích 14.00–14.45 Položení věnců na popravišti pardubického Zámečku Přivítání účastníků ředitelkou Památníku Lidice Martinou Lehmannovou Hlavní projev ministra kultury Lubomíra Zaorálka Projev senátora Jana Tecla Projev 1. náměstka města Pardubice Petra Kvaše 14.50–15.15 Přesun autobusy do sálu u restaurace Sezemický dům 15.20–15.30 Uctění památky Alfréda Bartoše u pomníku v Sezemicích 15.30–15.40 Přivítání účastníků ředitelkou Památníku Lidice 15.40–15.50 Vystoupení Ústřední hudby Armády České republiky 15.50–15.55 Úvodní slovo ministra kultury Lubomíra Zaorálka 15.55–16.00 Zdravice předsedkyně Oblastní organizace ČSBS Lidice Jany Bobošíkové 16.00–16.10 Vystoupení Ústřední hudby Armády České republiky 16.10–16.30 Příspěvek doc. PhDr. Vojtěcha Blodiga, CSc. 16.30–16.40 Ukázka z knihy Bestie: Československo a stíhání nacistických zločinů přečte Jiří Dvořák 16.40–17.00 Příspěvek historika PhDr. Vojtěcha Kyncla, Ph.D. 17.00–17.20 Podávání večeře 17.00–17.45 Prohlídka výstavy Vykonavatelé zločinů Volná diskuse 17.45 Předpokládané ukončení akce Památník Lidice zajišťuje odvoz účastníků od Zámečku do sálu u restaurace Sezemický dům. Autobus bude přistaven před areálem Zámečku po skončení pietního aktu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-17 21:36:41

Hyka dlouhodobou smlouvu v Pardubicích nedodrží. Odchází do Sparty

Hokejový útočník Tomáš Hyka předčasně skončil v Pardubicích a v extralize bude pokračovat v dresu Sparty. Dynamo se po sezoně s jednatřicetiletým reprezentantem dohodlo na ukončení kontraktu platného do roku 2028 a Hyka následně podepsal v Praze tříletou smlouvu.

Čas načtení: 2024-05-17 21:02:00

Hokejový útočník Hyka předčasně skončil v Pardubicích a bude hrát za Spartu

Pardubice - Hokejový útočník Tomáš Hyka předčasně skončil v Pardubicích a v extralize bude pokračovat v dresu Sparty. Dynamo se po sezoně s jednatřicetiletým reprezentantem dohodlo na ukončení kontraktu...

Čas načtení: 2024-06-01 15:15:13

Tišší a bezpečnější nádraží v Pardubicích stálo 7 miliard. Další miliarda půjde do odbavovací haly

Funkcionalistické nádraží v Pardubicích se začíná rekonstruovat, a to včetně obytného domu v západním křídle. Hotovo bude v roce 2026. Článek Tišší a bezpečnější nádraží v Pardubicích stálo 7 miliard. Další miliarda půjde do odbavovací haly se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-03-26 10:50:50

Nabízíme kvalitní rekuperační jednotky a jejich instalaci v Pardubicích a okolí

Rekuperační jednotky do domácností se stávají v poslední době mnohem dostupnější a častější technologií, než tomu bývalo v minulosti. Inteligentní mechanismus, kterým rekuperační jednotky disponují, vám nabídne celou řadu unikátních vylepšení od většího pohodlí v konkrétních prostorech až po zajímavou finanční úsporu. A pokud se navíc ocitáte v Pardubicích a okolí, nabídneme vám dokonalý servis. Moderní vybavení s vysokou dostupní […] The post Nabízíme kvalitní rekuperační jednotky a jejich instalaci v Pardubicích a okolí appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-05-31 06:34:13

Popírá fyzikální zákony a sbírá peníze pro děti s handicapem. Umělec David Černý úřadoval v Pardubicích

Interaktivní umělecké dílo bude k vidění v areálu Automatických mlýnů v Pardubicích. Po vložení příspěvku se začne pohybovat nečekanými způsoby. Článek Popírá fyzikální zákony a sbírá peníze pro děti s handicapem. Umělec David Černý úřadoval v Pardubicích se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-06-06 10:00:00

Čtyři mrtví a desítky zraněných po čelní srážce dvou vlaků v Česku

Osobní vlak byl na cestě na Ukrajinu a vezl více než 300 lidí, když se v Pardubicích srazil s nákladním vlakem Čtyři lidé zemřeli a 26 bylo zraněno poté, co se osobní vlak směřující na Ukrajinu srazil v Pardubicích s nákladním vlakem, uvedli úředníci.„Mohu potvrdit, že čtyři lidé utrpěli zranění neslučitelná se životem,“ řekla České televizi mluvčí místní záchranné služby.K nehodě došlo ve středu večer v Pardubicích. 

Čas načtení: 2024-06-07 08:58:34

Za noční srážku dvou vlaků v Pardubicích může RegioJet, který projel na červenou. Jančura navštívil zraněné v nemocnici

Noční srážka dvou vlaků v Pardubicích byla způsobena tím, že souprava společnosti RegioJet projedla návěstidlo se signálem "Stůj". Tuto informaci uvedl ministr dopravy Martin Kupka. Zda šlo o technickou závadu nebo lidskou chybu je předmětem vyšetřování. Mezi čtyřmi oběťmi tragické nehody byly dvě Ukrajinky a dvě Slovenky. Další čtyři Slovenky utrpěly zranění, píše iDNES. The post Za noční srážku dvou vlaků v Pardubicích může RegioJet, který projel na červenou. Jančura navštívil zraněné v nemocnici first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-10-03 11:28:00

Dynamo uspělo u soudu s bývalým hokejovým koučem Varaďou, ten se může odvolat

Pardubický hokejový klub Dynamo uspěl u Krajského soudu v Pardubicích ve sporu s bývalým trenérem Václavem Varaďou. Kouč požaduje po Dynamu kompenzaci 11,6 milionu korun za předčasné ukončení smlouvy a omluvu v médiích. Okresní soud v Pardubicích v červnu Varaďově žalobě vyhověl. Krajský soud dnes ale uznal námitky klubu, že žaloba byla neurčitá a málo konkrétní. Věc by měl opět projednat Okresní soud v Pardubicích.

Čas načtení: 2025-05-09 08:30:16

Automatické mlýny v Pardubicích: Technická zajímavost z roku 1910 je dnes kulturní památkou

Kousek od centra Pardubic, na břehu řeky Chrudimky, stojí velké cihlové budovy. Kdysi patřily k nejmodernějším mlýnům v zemi. Už nějakou chvíli se mlýn nevyužívá k produkci mouky, ale prostor se místo toho proměnil na kulturní centrum otevřené lidem, kreativitě a novým nápadům. The post Automatické mlýny v Pardubicích: Technická zajímavost z roku 1910 je dnes kulturní památkou first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-02-28 04:50:00

Energii hrozí black out, Boleslav funí za zády. Nic tak zvláštního, říká kouč

Jak kdyby hrály v nějakém blbém filmu. Všechno se hroutí. Karlovy Vary v Pardubicích prohrály podesáté z jedenácti pokusů. Víc a víc hrozí, že je dokonce Mladá Boleslav může vystřihnout z play off extraligy. „Od určité fáze sezony prohráváme a drží se nás to dlouhodobě,“ pronesl kouč Václav Eismann po výsledku 2:6 v Pardubicích. Energii začíná boj o přežití.

Čas načtení: 2024-03-05 19:41:30

Dva pardubické mosty jsou ve špatném stavu. Oprava způsobí komplikace řidičům

S rekonstrukcí mostu Pavla Wonky a stavbou nového mostu Kapitána Bartoše v Pardubicích už nelze vyčkávat. Zaznělo to v úterý na veřejném projednávání obou staveb v Pardubicích, kde se hovořilo i o harmonogramu dopravních omezení. Kvůli korozi, která poškodila lana na Wonkově mostě, bude muset začít jeho oprava co nejdříve. První uzavírka je tak naplánována už na 1. června.

Čas načtení: 2024-05-17 08:51:00

Oprava čtyřpruhu I/37 v Pardubicích je dokončena

Od dnešní noci již řidiči opět jezdí na silnici I/37 v Pardubicích bez omezení. Opravu čtyřpruhu I/37 v Pardubicích v úseku mezi MÚK Ohrazenice – MÚK Palackého jsme zahájili na začátku dubna. Během rekordních 45 dní jsme na téměř 3 km dlouhém úseku

Čas načtení: 2024-06-06 09:08:48

V Pardubicích se srazil nákladní vlak a rychlík, jsou dva mrtví a řada zraněných

V nočních hodinách došlo v centru Pardubic k čelní srážce rychlíku a nákladního vlaku u nově zbudované zastávky. Podle úvodních informací jsou nejméně dva mrtví a desítky zraněných osob. Na místě zasahují všechny složky integrovaného záchranného systému včetnrtulníku, píše iDNES. The post V Pardubicích se srazil nákladní vlak a rychlík, jsou dva mrtví a řada zraněných first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-06 10:07:00

Zmatek na pražském hlaváku kvůli tragédii v Pardubicích: Zrušené vlaky a fronty na informacích

Před přepážkou s informacemi na pražském hlavním nádraží se ve čtvrtek ráno tvořily fronty. Desítky lidí tam zjišťovaly, jak se kvůli omezením způsobeným tragickou noční nehodou v Pardubicích dostanou tam, kam plánovaly. Některé mezinárodní spoje byly zrušeny, další vlaky jezdily do Přelouče, kde cestující museli přesednout na náhradní autobusovou dopravu do Chocně. Více než hodinová zpoždění nabíraly vlaky také na příjezdu do Prahy. Při noční srážce expresu a nákladního vlaku v Pardubicích zemřeli čtyři lidé a přes 20 se zranilo.

Čas načtení: 2024-06-06 12:02:03

Expres projel návěstidlo zakazující jízdu. Inspekce vyšetřuje, zda šlo o závadu, nebo chybu

Osobní expres společnosti RegioJet při nehodě v Pardubicích projel návěstidlo zakazující jízdu. Uvedla to Drážní inspekce. Zda šlo o technickou závadu, nebo lidskou chybu, nyní vyšetřuje. Zabezpečovací systém ETCS, který dokáže mimo jiné zabránit jízdě vlaku na červenou nebo regulovat jeho rychlost, je sice v pardubickém železničním uzlu nainstalovaný, zatím ale není aktivní. Do provozu by měl být uveden na podzim, sdělila mluvčí Správy železnic (SŽ) Nela Eberl Friebová. V Pardubicích se ve středu večer srazil expres s nákladním vlakem. Při nehodě zemřeli čtyři lidé a 27 dalších skončilo v nemocnicích.

Čas načtení: 2024-06-07 11:00:00

Nehoda v Pardubicích a zabezpečení železniční oblasti Pardubice po dobu její modernizace

Média > Na pravou míru > Nehoda v Pardubicích a zabezpečení železniční oblasti Pardubice po dobu její modernizace V souvislosti s tragickou nehodou v Pardubicích vyvstalo mnoho otázek a nepřesných interpretací týkajících se zabezpečení trati a celé..

Čas načtení: 2024-06-08 09:50:00

RegioJet vyřazuje spací vozy rakouského typu kvůli nedostatkům konstrukce

Společnost RegioJet okamžitě vyřazuje z provozu všech 13 spacích vagonů rakouského typu, které vlastní. Důvodem jsou konstrukční nedostatky, které se projevily při nehodě v Pardubicích i dříve při nehodě v Rakousku a o nichž dosud společnost nevěděla. Při nehodě se ve středu kolem jedenácté hodiny večer v Pardubicích srazil v místě rychlík RegioJetu a nákladní vlak ČD Cargo. Nepřežily dvě Slovenky a dvě Ukrajinky, dalších 27 lidí bylo zraněno.

Čas načtení: 2024-06-08 10:44:00

RegioJet po nehodě vyřadí spací vozy rakouského typu. Objevil v nich nedostatky

Společnost RegioJet od dnešního dne vyřazuje z provozu všech 13 spacích vagonů rakouského typu, které vlastní. Důvodem jsou konstrukční nedostatky, které se projevily při nehodě v Pardubicích i dříve při nehodě v Rakousku a o nichž dosud společnost nevěděla. Firma RegioJet o tom dnes informovala ČTK v tiskové zprávě. Při nehodě se ve středu kolem 23:00 v Pardubicích srazil v místě rychlík RegioJetu a nákladní vlak ČD Cargo. Nepřežily dvě Slovenky a dvě Ukrajinky, dalších 27 lidí bylo zraněno.

Čas načtení: 2024-06-08 10:44:00

RegioJet po nehodě vyřadí spací vozy rakouského typu. Objevil v nich nedostatky

Společnost RegioJet od dnešního dne vyřazuje z provozu všech 13 spacích vagonů rakouského typu, které vlastní. Důvodem jsou konstrukční nedostatky, které se projevily při nehodě v Pardubicích i dříve při nehodě v Rakousku a o nichž dosud společnost nevěděla. Firma RegioJet o tom dnes informovala ČTK v tiskové zprávě. Při nehodě se ve středu kolem 23:00 v Pardubicích srazil v místě rychlík RegioJetu a nákladní vlak ČD Cargo. Nepřežily dvě Slovenky a dvě Ukrajinky, dalších 27 lidí bylo zraněno.

Čas načtení: 2024-06-11 15:06:07

V Pardubicích zhoustla doprava, řidičům komplikují život uzavírky

Pardubickým řidičům komplikují život uzavírky. Kraj začal s opravou Wonkova mostu a omezení neminulo ani Poděbradskou ulici, která spojuje město se silnicí první třídy číslo 36 mířící na Lázně Bohdaneč. Severní část Pardubic zažívá krušné měsíce. Na Wonkově mostě, přes který denně projede 33 tisíc aut, se nyní jezdí pouze ve dvou vnějších pruzích. „V […]

Čas načtení: 2024-06-12 14:17:23

Strojvedoucí RegioJetu před nehodou minul dvojí varování

Strojvedoucí rychlíku RegioJet před tragickou nehodou v Pardubicích projel na červenou i přes varování na předchozím návěstidle, vyplývá z předběžného zjištění Drážní inspekce, o kterém její zástupci informovali na středeční tiskové konferenci. Evropský zabezpečovač ETCS bude v Pardubicích zprovozněn do konce září.

Čas načtení: 2024-06-16 00:03:00

Tragická nehoda: Chybějící zabezpečovač v Pardubicích nepokrývala dotace, stát by ho musel platit ze svého

Při tragické srážce vlaků v Pardubicích, při které zahynuly čtyři ženy a 27 lidí bylo zraněno, nebyl aktivní ani liniový neboli národní zabezpečovač, ani moderní evropský zabezpečovač ECTS. Fungoval pouze tzv. staniční zabezpečovač, který řídí návěstidla, ale je závislý na pozornosti strojvedoucího. Jedná se o důsledek rozhodnutí ministerstva dopravy z roku 2017. Od té doby se na modernizovaných částech hlavních tratí, jako je uzel v Pardubicích, nebuduje původní liniový zabezpečovač, ale pouze…