Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-02-22 21:09:00

Útok nožem ve Francii: „Fanatismus znovu udeřil!“ Jeden mrtvý, Macron mluví o islamistickém teroru

Jeden člověk přišel o život a dva strážníci utrpěli vážná zranění při útoku nožem v Mylhúzách na východě Francie. Muž (37) podezřelý z útoku, který se stal při demonstraci, byl zařazen do databáze zaměřené na prevenci radikalizace a terorismu. Prezident Emmanuel Macron pak jednoznačně hovořil o islamistickém teroristickém útoku. Podezřelý Alžířan, který byl zadržen a je nyní v policejní cele, provázel svůj útok výkřiky Alláhu akbar (Bůh je veliký), napsal list Le Figaro.

Čas načtení: 2025-02-02 19:18:34

Ruský zástupce pro lidská práva: „Ukrajinští nacisté zorganizovali v Sudži krvavou provokaci“

Ruská zástupkyně pro lidská práva Taťjana Moskalková vyzvala mezinárodní orgány, aby odsoudily ukrajinský útok na internátní školu v Sudži v Kurské oblasti, kde byli přítomni ruští civilisté. Tento čin označila za zločin proti lidskosti a uvedla, že odpovědné osoby by měly být pohnány k odpovědnosti. „Ukrajinští nacisté zorganizovali krvavou provokaci v Sudži v Kurské oblasti. Raketový úder na internát, v němž okupanti drželi nezákonně zajaté ruské občany: ženy, starce a nemocné. Vyzývám Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, předsedu Výboru pro lidská práva, ředitele ODIHR, generálního tajemníka Rady Evropy a komisaře Rady Evropy pro lidská práva, aby odsoudili zločin proti lidskosti spáchaný kyjevským režimem,“ uvedla. Proti veliteli 19. raketové brigády ukrajinských ozbrojených sil Rostislavu Karpoušovi, který je podezřelý z provedení útoku, bylo zahájeno trestní řízení, informoval ruský Vyšetřovací výbor. Podle vyšetřovatelů Karpouš nařídil svým podřízeným provést raketový úder na budovu internátu ve městě Sudža v Kurské oblasti, kde se zdržovali civilisté. Při teroristickém útoku bylo zabito a zraněno několik osob. ...

Čas načtení: 2024-04-02 15:49:03

Migranti ze střední Asie čelí v Rusku po moskevském teroristickém útoku xenofobním reakcím

Po nedávném teroristickém útoku na moskevském koncertě, do kterého byli zapojeni čtyři občané Tádžikistánu, zahájily ruské úřady rozsáhlé represe proti komunitám migrantů, uvádí portál Meduza. Policejní razie v domácnostech a na pracovištích se vystupňovaly tak, že podle aktivistů za lidská práva vedly k tisícům zatčení a stovkám deportacím. Významná aktivistka Valentina Chupiková hovořila o rozsáhlých xenofobních reakcích, včetně nevybíravého zatýkání a bití. The post Migranti ze střední Asie čelí v Rusku po moskevském teroristickém útoku xenofobním reakcím first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-05 10:48:39

Lavrov: Ukrajina se podílela na teroristickém útoku v Crocus City Hall

Je zřejmé, že se Ukrajina podílela na teroristickém útoku v koncertní hale Crocus City Hall 22. března, prohlásil ve čtvrtek Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. „Tento teroristický útok, jak víte, nyní aktivně vyšetřuje Vyšetřovací výbor a Generální prokuratura, další kompetentní… The post Lavrov: Ukrajina se podílela na teroristickém útoku v Crocus City Hall first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-04-02 07:57:53

Írán po teroristickém útoku vzkazuje Izraeli, že bude čelit tvrdé odpovědi

SÝRIE – Írán prohlásil, že Izrael bude čelit „tvrdé“ odpovědi za dnešní útok na íránské velvyslanectví v Damašku, při kterém zahynulo 7 klíčových osobností... Článek Írán po teroristickém útoku vzkazuje Izraeli, že bude čelit tvrdé odpovědi se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2020-11-26 22:09:22

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz čtvrtý: Dnešní byrokraté a politici islamisty nezastaví

Střílení bezvěrců samopalem v rukou muslima ve Vídni 2. listopadu 2020 je ten typ nepříjemnosti, kdy říká, že útok byl náhlý a tajná služba a státní aparát z řady příčin zaspaly. Totéž se stalo při vyšetřování v USA po 11. září. Zajištění bezpečnosti 11. září 2001 bylo kritizováno jako nekompetentní s velkými rezervami ve zpravodajské činnosti a v koordinaci bezpečnostních složek. Domnívám se, že do jisté míry neprávem. Bezpečnostní opatření tehdy byla průměrná a průběžná. Tedy samozřejmá. Nelze přitom zapomínat, že o činnosti zpravodajských služeb se takřka nic nedozvíme. Co funguje v režimu utajení, směruje aktivity včas na správné místo mnohdy jen nahodile a generuje chybná hodnocení a rozhodnutí. Mnoho náhodných selhání, opomenutí, povrchních analýz, nekompetentních a pasivních přístupů ke zdrojům informací, ale i přílišná horlivost v nevhodný okamžik, pak může vytvářet obraz útoku z 11. září jako konspirativní akce umožňující teroristům, aby učinili něco, co lze využít jako záminku k dramatickým bezpečnostním opatřením a odvetám, které by jinak nebyly státním aparátem realizovatelné. Kritika bezpečnostních služeb je všedním jevem I v Rakousku se objevila kritika postupu bezpečnostních orgánů. Rakouský ministr vnitra Karl Nehammer si 6. listopadu 2020 oficiálně povzdychl, že se při nakládání s informacemi tajných služeb (ohledně atentátníka z Vídně) staly nepřijatelné chyby. Převedeno do češtiny: Úřady měly informaci o tom, že se střelec Kujtim Fejzulai pokusil v létě v Bratislavě koupit munici do samopalu alias do útočné pušky. Spolkový úřad pro ochranu ústavy a boje proti terorismu sice zkontroloval totožnost pachatele, ale nepodnikl žádné další kroky. Minimálně by soudní orgány, pokud by informaci dostaly, mohly rozhodnout, zda mladík neporušil podmínku. Rakouské úřady také věděly, že Fejzulai byl v létě v kontaktu se dvěma osobami z Německa sledovanými v Rakousku z popudu německé kontrarozvědky: Dva radikálové z Osnabrücku v červenci několik dní strávili u Fejzulaie v jeho vídeňském bytě. Na obhajobu tajných služeb je nutné uvést, že lidí, jako byl střelec Fejzulai, žijí v Rakousku stovky či spíše tisíce a kapacita jejich monitorování je omezená. Fejzulai nepředstavoval islamistickou super hvězdu, spíše nervózní myš. Ale promarněným závažným signálem byla snaha koupit na Slovensku střelivo. Na druhou stranu šlo zároveň o signál, že jde o naprostého blba – chtěl si koupit náboje v oficiální prodejně bez zbrojního pasu. Takovou hloupost by přece skutečný terorista nikdy neudělal! No, vždycky je něco poprvé… Reakce: Policejní cvičení v EU Islámské komunity s islamistickými skupinami jsou již tak rozsáhlé, že se nejen rakouská, ale i administrativy dalších západních států EU vyhýbají tvrdším opatřením. Teprve po vídeňském střílení chtějí rakouské orgány najednou zavřít dvě mešity. Politickou a bezpečnostní mravopočestnost mešit přitom rakouská vláda mohla řešit již dříve, ale kdo by si chtěl zahrávat s muslimy? Jejich organizace, i mezinárodní, by spustily doslova frontální řev, a s nimi i rakouské multikulturní a promigrační spolky. Nezapomínejme, že státní orgány (tedy úředníci) kdekoliv na světě chtějí přežívat pokud možno s co nejmenší mírou komplikací. Po každém teroristickém útoku následují standardní policejní manévry, ale opatření jsou stále stejná, tedy s minimálním účinkem: Posilují se některé bezpečnostní zákony, policie dostane nová pracovní místa. To není kritika státních a bezpečnostních orgánů, ale pouze konstatování stavu. I když řadu útoků islamistů se tajným službám daří v zárodku odhalit, úspěchy jsou většinou cíleně utajovány. Po krvavém útoku začne policie a případně i armáda střežit důležité objekty a místa shromažďování občanů. K podobné mobilizaci bezpečnostních složek dochází i v dalších státech EU. Jde o prevenci pro případ, kdyby se k podobnému útoku odhodlali napodobitelé. Příkladů z minulosti přitom není málo. Třeba v minulých týdnech: * 25. září 2020. Paříž, Francie: Dva lidé jsou ubodáni k smrti a dva zraněni před bývalou redakční budovou Charlie Hebdo. * 4. říjen 2020. Drážďany, Německo: Syřan zaútočil nožem na dva homosexuály. Předtím byl zatčen pro podezření z terorismu, ale znovu propuštěn. Mrtvý. * 16. říjen 2020. Paříž, Francie: Učitelovi Samuelovi Patymu sťal hlavu 18letý původem Čečenec za to, že ve škole ukazoval karikatury Mohameda. * 29. říjen 2020. Nice, Francie: Terorista zaútočí nožem v bazilice Notre-Dame de Nice. Zabije tři lidi a pokusí se oběti setnout hlavu. * 2. listopad 2020. Vídeň, Rakousko: V centru města střílí 20letý sympatizant IS. Čtyři mrtví, 22 zraněných. Z dlouhodobého hlediska jsou současná i halasně vyhlašovaná budoucí opatření de facto pouze policejním cvičením v rámci EU. Po velkých nebo mediálně velmi sledovaných útocích vlády států EU vždy deklarují, že přitvrdí protiislamistická opatření a tajné služby zintenzivní mezinárodní spolupráci. Všechny iniciativy pak ale postupně přecházejí do pracovního volnoběhu. A po dalším mediálně sledovaném útoku vlády opět vytáhnou před médii bobříka spolupráce a intenzivnějších opatření. Například prezident Emmanuel Macron letos uvedl, že chce ve Francii zakročit nejen proti džihádistům, ale také proti širšímu islamistickému podhoubí, které mnohdy má místo i v oficiálních mešitách. Do roka a do dne z toho bude opět volnoběh. Zpravodajské služby budou i nadále v defenzivě kvůli nedostatku informací z muslimské komunity. I proevropští muslimové na radikály ze svých řad neradi upozorňují ze strachu z pomsty vůči jejich rodině. V Rakousku, kterému dnes vyčítají laxnost vůči islamismu, jsou přitom dál než ve Francii alespoň v tom, že zde již bylo zakázáno financování muslimských organizací/spolků ze zahraničí. Ale chybí jeho skutečná kontrola. Pokud se tomuto financování a přijímání imámů ze zahraničí, nebude k dispozici ani nejmenší stupeň prevence islamistických tendencí. Bez radikálních opatření bude policejní úsilí víceméně bezvýsledné. Nemalá část muslimského obyvatelstva by je ale vnímala jako vyhlášení občanské války. Stačí hysterie, jaká propukla po pár siláckých větách prezidenta Macrona o nutnosti systematického boje proti islamismu a přísnější kontroly vnějších hranic Schengenského prostoru. Paradoxy předstírání islamistů Velmi zajímavým fenoménem byla pomoc tří mužů lidem ohroženým při střelba mladého islamisty ve Vídni. Palestinský zaměstnanec rychlého občerstvení Osama Joda a zápasníci MMA Recep Gultekin (21) a Mikail Özen (25) společně pomohli postřelenému policistovi a starší ženě. Přitom byl údajně útočník zhruba 20 metrů od nich. Turci Mikail Özen a Recep Gültekin se ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny. Pro rakouskou multikulturně scénu bylo příjemné, že jsou rakouskými státními občany, oba se narodili ve Vídni. „My muslimové tureckého původu nenávidíme jakýkoli druh teroru… Stojíme za Rakouskem, stojíme za Vídní, respektujeme Rakousko,“ nechal se slyšet Özen krátce po atentátu na videu pro sociální sítě. Všem třem na vídeňské radnici poděkoval starosta Vídně Michael Ludwig. Psali o nich v řadě zahraničních médií jako příklad toho, že teror nemá s islámem nic společného, jde o činy extremistů. Oba Turky pozval k sobě i turecký velvyslanec v Rakousku Ozan Ceyhun. Telefonicky jim blahopřál i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který je označil za „posly míru a krásy“. Hrdinové však měli smůlu, že internet má sloní paměť. Jakmile se jejich fotografie objevily v médiích, ihned vešlo ve známost, že oba vyjadřovali sympatie muslimským extremistům a schvalovali teroristické útoky. Jde o rozkošný důkaz, jak odolné je podhoubí islámského terorismu. Přímo z turecké komunity se k médiím dostala videa a příspěvky ze sociálních sítí. V jednom z příspěvků komentuje Gültigen teror z 19. prosince 2016, kdy islámský terorista Anis Amri v ukradeném voze na berlínském vánočním trhu zabil 11 lidí a předtím zavraždil řidiče. „Vůbec mi není líto, co se v Berlíně stalo,“ napsal Gültegin krátce po tomto atentátu. Skutečné názory také ukázal Facebook u Özena, který ukazoval ruku s prsty sevřenými do takzvaného „vlčího pozdravu“, symbolu extremistické organizace Šedí vlci. V Rakousku už je dva roky zakázán podobně jako nacistické „hajlování“. K fotografii rakety, určené k boji v syrském městě Afrín, napsal: „Od nás k tobě poletí raketa pro zrádce v Afrínu. Doufám, že budeš mít na svědomí mnoho mrtvých, i děti.“ Özen i Gültigen sice příspěvky ze svých profilů na sociálních sítích odstranili, ale z internetu se jim je zcela vymazat nepodařilo. Jejich skutečné názory kolují po sítích třeba se současným prohlášením Gültigena: „Teror nemá náboženství, teror nemá národ. Bez ohledu na to, zda Žid, křesťan nebo muslim, všichni držíme pohromadě. Modlete se za Vídeň.“ Internet se pro „hrdiny“ stal pastí. Jejich islamistické názory představují projevy etnické pýchy a zároveň i pohrdání až nenávistí vůči evropskému obyvatelstvu. Některé organizace i politici situaci žehlili tím, že to od nich byla jen mladická nerozvážnost. Özen na sociálních sítích odmítl, že by zdravil „vlčím pozdravem“ jako symbolem extremistů. Jako sportovec a zápasník chtěl prý jen vyjádřit, že je „silný jako vlk“. „S Šedými vlky nemám nic společného,“ tvrdil. Pro pochopení islámského/islamistického terorismu není ani tak podstatné, že ve Vídni střílel nějaký mladý muslim. Důležitý je spíše příběh, jak se Mikail Özen a Recep Gültekin ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny, a zároveň se ukázalo, co si skutečně myslí. Mezi těmito dvěma „příběhy“ nevidím žádný rozpor. Když došlo ke střelbě, oba mladí Turci a Palestinec jednali instinktivně. Sami se stali cílem, protože se střílelo jejich směrem, do míst, kde pracovali. V tu chvíli začali být součástí napadené skupiny, projevila se v nich skupinová solidarita. Zraněný policista nebyl symbolem prohnilé liberálně křesťanské společnosti nevěřících psů, ale jedním z napadených. Pomohli by komukoliv, kdo to v tom okamžiku potřeboval. Teprve později jim někdo řekl, nejenže byli odvážní, ale ještě k tomu ukázali, že ne všichni muslimové jsou střelci smrti. Nevadí jim, že to o nich hovoří, naopak toho využijí. Özen a Gültekin fandili islamistům, patří do mnohamilionové armády muslimských sympatizantů tvrdého islamistického postupu proti evropským nevěřícím psům, ale jsou prezentováni jako prototypy muslimské spolupráce s EU. Ale chybička se vloudila. Internet vyplivl jejich skrytou identitu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-05-08 10:18:45

Sedm lekcí z koronaviru

Pandemie koronaviru se v mnoha bodech zásadně liší od předcházejících krizí, které Evropská unie překonala. Virus změní společenství států a před jednotlivé země postaví jednu tragickou otázku. „V jakých zvláštních časech žijeme,“ napsal mi můj španělský přítel. Ano, zvláštní jsou skutečně. Nevíme, kdy pandemie skončí, nevíme, jak skončí, a nyní můžeme jen spekulovat o dlouhodobých politických a hospodářských důsledcích. V čase krize jsme infikováni nejistotou. Ale tato krize má přinejmenším sedm lekcí, kterými se odlišuje od předchozích. 1. Tou první, kterou můžeme už nyní určit, je skutečnost, že koronavirus si na rozdíl od finanční krize v letech 2008/2009 vynutí návrat silného státu. Po krachu Lehman Brothers věřili mnozí pozorovatelé, že nedůvěra v trh vyvolaná krizí povede k větší důvěře v stát. Nebyla to žádná nová koncepce. 1929 po vypuknutí světové hospodářské krize požadovali lidé silné státní zásahy, aby se vyrovnalo selhání trhu. V sedmdesátých letech minulého století tomu bylo naopak: Lidé byli zklamáni ze státních zásahů a věřili znova trhu. Paradoxem 2008–2009 je, že nedůvěra v trh nevedla k volání po větších státních zásazích. Nyní ale koronavirus přivede stát ve velkém rozsahu zpět. Lidé spoléhají na vládu, že organizuje kolektivní obranu proti pandemii, a spoléhají se na vládu, i když jde o záchranu narušeného hospodářství. Efektivita vlády bude nyní měřena podle její schopnosti změnit denní návyky lidí. 2. Druhou lekcí je, že koronavirus nechá znovu obnovit mýtus hranice a přispěje k tomu, že role národního státu uvnitř Evropské unie opět posílí. Je to už vidět na uzavření mnoha hranic a na tom, že všechny vlády v Evropě se nyní koncentrují na vlastní obyvatelstvo. Za normálních poměrů by členské státy nerozlišovaly mezi národnostmi pacientů v jejich zdravotním systému, ale v této krizi dostávají pravděpodobně přednost před ostatními vlastní občané (vztaženo nejen na přistěhovalce z jiných regionů světa, ale také na Evropany s pasy EU). Koronavirus tedy posílí nejenom nacionalismus jako takový, ale i etnický nacionalismus. Aby přežili, budou vlády vyzývat občany stavět zdi nejenom mezi státy, ale také mezi jednotlivými osobami, protože nebezpečí infekce vychází z lidí, kteří se nejčastěji potkávají. Největší riziko představuje ne ten cizí, ale ten nejbližší.  3. Třetí lekcí, kterou nám epidemie koronaviru poskytuje, se vztahuje k důvěře v odborné znalosti. Finanční krize a imigrační krize v roce 2015 vyvolala v obyvatelstvu velkou nespokojenost s experty. Tento stav, který v uplynulých deseti letech byl velkým úspěchem populistických politiků, se mění. Mnoho lidí je velmi ochotno věřit expertům a naslouchat vědě, když se jedná o jejich vlastní život. Dá se to už poznat na rostoucí legitimitě, kterou krize propůjčila odborníkům, bojujícím proti viru. Profesionalita je opět v módě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 4. Čtvrtá lekce je záležitostí interpretace, ale je přesto velmi důležitá. Bohužel umožnil koronavirus zvýšit atraktivitu autoritářství velkých dat, která používala čínská vláda. Jistě je možné čínské vedení vinit z nedostatečné transparentnosti, protože pomalu reagovalo na šíření viru. Ale schopnost a efektivita čínského státu, s jakou reagoval na pohyby a chování občanů, je ohromující. V současné krizi občané stále srovnávají opatření vlastní vlády a jejich účinnost s opatřeními jiných vlád. Neměli bychom se divit, když Čína vyjde z této krize jako vítěz a USA jako poražený. 5. Pátá lekce se týká krizového managementu. Vlády se v zacházení s hospodářskými krizemi, utečeneckou krizí a s teroristickými útoky naučily, že jejich největším nepřítelem je panika. Pokud by lidé po teroristickém útoku museli dlouhé měsíce měnit svoje denní zvyky a nemohli opouštět svoje domovy, dosáhli by tím teroristé svých cílů. Totéž platí o finanční krizi 2008/2009: Pokud by občané tehdy změnili svoje chování, byly by náklady krize ve většině případů vyšší. Poselství těch, kteří rozhodují, proto bylo: Zachovejte klid! Žijte dále! Ignorujte riziko! A nepřehánějte! V dnešní krizi ale musí vlády svoje občany vyzvat ke změně chování tím, že mají zůstat doma. Úspěch vlád do značné míry závisí na jejich schopnosti přesvědčit občany, aby dodržovali pokyny. „Žádnou paniku!“ je v krizi s koronavirem falešné poselství. Aby se podařilo pandemii utlumit, měli by lidé propadnout panice – a změnit drasticky svůj životní způsob. 6. Šestou lekcí je, že koronavirus bude mít silný vliv na mezigenerační konflikty. V souvislosti s debatami o klimatické změně a riziky s ní spojenými vyčítala mladší generace starším, že jsou příliš egoističtí a neuvažují vážně o budoucnosti. Koronavisus tuto dynamiku obrací: Starší občané jsou mnohem náchylnější k této infekci a cítí se ohroženi mladšími generacemi, aby změnili svůj životní způsob. Tento mezigenerační konflikt by se mohl přiostřit, pokud by krize trvala dlouho. 7. Sedmou lekcí je, že vlády budou v určitém okamžiku nuceny k rozhodnutí, zda zabrání pandemii a zničí ekonomiku, anebo akceptují ztrátu mnoha lidských životů, ale zachrání hospodářství. Krize ovšem zdánlivě potvrdila obavy antiglobalistů: Uzavřená letiště a lidé v izolaci by mohli znamenat konec globalizace. Paradoxním způsobem by ale mohla nová antiglobalistická hybnost oslabit ty populistické aktéry, kteří – i když mají v mnohém pravdu – nenabízejí žádná řešení. Krize s koronavirem také dramaticky změní reakci Evropské unie i na všechny krize, se kterými byla v uplynulém desetiletí konfrontována. Rozpočtová disciplína už není ani v Berlíně ekonomická mantra a neexistuje žádná evropská vláda, která by se nyní zasazovala za otevření hranic pro uprchlíky.  Je nutné vyčkat, jak přesně se tato krize projeví na budoucnosti evropského projektu. Už teď je ale jasné, že koronavirus zpochybnil některé základní předpoklady, na kterých Evropská unie stojí. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel z měsíčníku Cicero. Původně vyšel text na ecfr.eu, což je European Council on Foreign Relations (ECFR). Ivan Krastev se narodil 1. 1. 1965 v bulharské Lukovici. Vystudoval univerzitu v Sofii. V současnosti řídí Centrum pro liberální stra-tegii v Sofii a je také členem vídeňského Ústavu pro vědu o lidech. Zde vede výzkum budoucnosti demokracie. Působil ještě v řadě dalších vědeckých institucí v Evropě. Od roku 2015 píše pravidelně sloupky pro mezinárodní vydání New York Times. Letos v březnu obdržel cenu Jeana Améryho za evropskou esejistiku. Jeho hlavním dílem z poslední doby je esej After Europe (Soumrak Evropy), kterou vydal v roce 2017 a zabývá se především rozdělením Evropy nejen na Sever a Jih, ale také na Západ a Východ, což by podle jeho názoru mohlo evropský kontinent politicky roztrhnout. Zodpovědné jsou za to podle něj elity, které se odtrhly od přání a názorů většinové společnosti, především v otázce migrace.  Krastev patří k nejvlivnějším veřejným intelektuálům současné Evropy a jeho brilantně formulované paradoxy nacházejí ohlas také ve Spojených státech. V přístupu k hodnocení současné západní společnosti nepřestává upozorňovat na dvojznačnost revolucí, které proběhly ve druhé polovině dvacátého století a vytvářely dnešek. Zaprvé upozorňuje, že lidskoprávní problematika nastolená v šedesátých letech má v důrazu na osvobozené individuum vliv na sociální soudržnost a negativně ovlivňuje takové entity, jako jsou národ, stát nebo rodina. Zadruhé ukazuje, jak liberalismus osmdesátých let měl kromě zjištění, že stát neví všechno líp, také negativní důsledky v růstu ekonomické nerovnosti. Zatřetí se snaží doložit, že konec studené války znamenal kromě obrovské úlevy a nadějných očekávání také konec strachu politických elit, které ke svému vládnutí už nepotřebují občany, jejichž tlaku se předtím obávaly kvůli udržení vnitřní stability tváří v tvář komunismu. Pokud jde o krizi demokracie, vidí rizika v tom, že až dosud vždy znamenalo rozšíření demokracie také snížení majetkové nerovnosti, což probíhá v současné době přesně naopak. K volání po větší transparentnosti jako záchraně demokracie podotýká, že i tady je proces dvojznačný: větší světlo způsobuje také větší stín. Moderní vládnutí je podle něj managementem nedůvěry. 

Čas načtení: 2019-10-10 05:44:14

K historii přistupujme s úctou

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951.  Dobová upoutávka na tuto knihu říká: „Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36–38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu – listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonizaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americko-nacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“ Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat.  Podruhé do stejné řeky? Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.  A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.  Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným. Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo? Malá repetice Pakt Molotov-Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.  Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pakt Molotov-Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulzivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal. Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát. Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit. Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával. Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou. Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby – jako argument především pro své skeptické generály – měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici jako ve válce první. Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brestlitevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.  Kdo s kým proti komu Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov-Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda. Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se přitom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit. Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si německo-sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzivností Hitlera a doplatil na to. Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty. Osvobození není okupace Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945, je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou první republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu. Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocím.  Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí. Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později. Projekce současnosti do minulosti Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.  I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jeho osobě v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.  Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.  Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží. Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem. A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil. {/mprestriction}  Autor je bývalý vedoucí kanceláře prezidenta republiky a v současnosti výkonný ředitel Institutu Václava Klause.

Čas načtení: 2024-02-20 17:35:37

USA vetovaly v RB OSN alžírský návrh žádající humanitární příměří v Gaze

Spojené státy v úterý v Radě bezpečnosti OSN vetovaly alžírský návrh na okamžité humanitární příměří v Pásmu Gazy. Je to třetí takové americké veto od začátku války, která propukla po teroristickém útoku Hamásu na Izrael 7. října. Návrh v patnáctičlenné Radě bezpečnosti podpořilo třináct zemí; Británie se zdržela.

Čas načtení: 2024-02-23 15:40:15

Žádný palestinský stát ani úřad UNRWA. Netanjahu předložil plán poválečné Gazy

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu předložil první oficiální plán poválečného Pásma Gazy, jehož cílem je dosadit do vedení „místní úředníky“, kteří by nahradili palestinskou státní správu kontrolovanou teroristickým hnutím Hamás. Počítá také s plnou kontrolou nad palestinským územím, jež v tuto chvíli ovládá právě Hamás, nebo s uzavřením Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA), jehož zaměstnanci měli podle Izraele spolupracovat přímo na barbarském teroristickém útoku hnutí Hamás ze 7. října. Informuje o tom agentura Reuters.

Čas načtení: 2024-02-29 16:47:00

Válka si v Pásmu Gazy vyžádala už 30 tisíc mrtvých

V Pásmu Gazy údajně od začátku konfliktu zemřelo už přes 30 tisíc lidí. Uvedly to tamní úřady, které jsou pod kontrolou Hamásu. Za poslední den prý přibylo asi 80 mrtvých. Konflikt vypukl po teroristickém útoku hnutí Hamás na izraelské území 7. října, při kterém mělo zemřít okolo 1 200 Izraelců.

Čas načtení: 2024-03-02 18:36:42

Izrael souhlasí s návrhem příměří, zní z USA

Rámec dohody o šestitýdenním příměří v Pásmu Gazy je hotový, Izrael s ním souhlasí, řekl agentuře Reuters nejmenovaný vysoce postavený činitel americké vlády. Teď podle něj záleží na palestinském teroristickém hnutí Hamás, zda bude souhlasit s propuštěním rukojmích. Jde o nemocné, zraněné, ženy a lidi v pokročilém věku.

Čas načtení: 2024-03-04 20:42:04

UNRWA zaměstnává stovky členů Hamásu či Islámského džihádu, tvrdí Izrael

Úřad OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA) v Pásmu Gazy zaměstnává přes 450 členů militantních organizací Hamás či Islámský džihád. Uvedla to v pondělí podle agentury Reuters izraelská armáda, která se odvolává na poznatky tajných služeb. Již dříve Izrael uvedl, že 12 zaměstnanců UNRWA se přímo podílelo na teroristickém útoku ze 7. října. Úřad s těmito lidmi rozvázal pracovní smlouvu a nařídil vyšetřování.

Čas načtení: 2024-03-11 14:00:00

Američané se s ním baví. Až padne Netanjahu, bude připraven

Po teroristickém útoku ze 7. října přesedl izraelský politik Benny Ganc z opozičních lavic do válečného kabinetu. Jeho nedávné přijetí v Bílém domě ukazuje, že na rozdíl od Netanjahua s ním Washington počítá.

Čas načtení: 2024-03-15 05:29:55

Austrálie obnoví financování UNRWA. Nejsou to teroristé, oznámila po šetření

Austrálie se rozhodla, že obnoví financování úřadu OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA). V pátek to oznámila podle agentur Reuters a AP ministryně zahraničí Penny Wongová. Austrálie patřila do skupiny zemí, jež pozastavila financování úřadu OSN v lednu po zveřejnění izraelského tvrzení, že 12 zaměstnanců UNRWA se podílelo na teroristickém útoku ze 7. října.

Čas načtení: 2024-03-15 13:44:40

Tomáš Klus zveřejnil video na podporu Gazy, je plné faulů

Zpěvák Tomáš Klus se ve čtvrtek zapojil do debaty o izraelsko-palestinském konfliktu a na svém facebookovém účtu zveřejnil videozáznam, v němž vyzval sledující, aby nemlčeli k dění v Pásmu Gazy. Ve svém příspěvku plném kritiky Izraele vyzdvihoval palestinské oběti, ani slovem se však nezmínil o teroristickém řádění Hamásu, které současnou situaci vyvolalo, ani o izraelských rukojmích držených už od října neznámo kde, a to včetně dětí. Dopustil se také řady mylných tvrzení.

Čas načtení: 2024-03-22 22:06:00

EU je konsternovaná útokem u Moskvy, Paříž vyzvala k objasnění činu

Brusel/Paříž/Berlín/Ankara - Evropská unie je konsternovaná a šokovaná po dnešním teroristickém útoku na okraji Moskvy. Podle agentury AFP to uvedl mluvčí Evropské komise. Francouzské ministerstvo...

Čas načtení: 2024-03-22 22:34:00

Teror u Moskvy konsternoval Evropu. Strašlivé, reagoval Bílý dům

Evropská unie je konsternovaná a šokovaná po pátečním teroristickém útoku na okraji Moskvy, uvedl mluvčí Evropské komise. Bílý dům napsal, že se na záběry z masakru dívá velmi těžko. Francouzské ministerstvo zahraničí vyzvalo k plnému objasnění činu, podobně se vyjádřil i Berlín. K teroru se nicméně přihlásila organizace Islámský stát.

Čas načtení: 2024-03-22 22:06:00

EU je konsternovaná útokem u Moskvy, Paříž vyzvala k objasnění činu

Brusel/Paříž/Berlín/Ankara - Evropská unie je konsternovaná a šokovaná po dnešním teroristickém útoku na okraji Moskvy. Podle agentury AFP to uvedl mluvčí Evropské komise. Francouzské ministerstvo...

Čas načtení: 2024-03-22 22:38:39

Teror u Moskvy konsternoval Evropu. Strašlivé, reagoval Bílý dům

Evropská unie je konsternovaná a šokovaná po pátečním teroristickém útoku na okraji Moskvy, uvedl mluvčí Evropské komise. Bílý dům napsal, že se na záběry z masakru dívá velmi těžko. Francouzské ministerstvo zahraničí vyzvalo k plnému objasnění činu, podobně se vyjádřil i Berlín. K teroru se nicméně přihlásila organizace Islámský stát.

Čas načtení: 2024-03-22 09:00:00

Nejméně 40 mrtvých a více než 100 zraněných při útoku v moskevském koncertním sále

 Ozbrojenci v bojové výstroji zahájili palbu a údajně odpálili výbušniny v Crocus City Hall na okraji městaPři nejhorším teroristickém útoku v Rusku za poslední roky zahynulo podle neoficiálních zpráv nejméně 40 lidí a více než 100 bylo zraněno, když ozbrojenci v bojových uniformách zahájili palbu a odpálili výbušniny ve velké koncertní hale na předměstí Moskvy.Fotografie ukazovaly, jak Crocus City Hall zachvátily plameny, a objevily se videozáznamy, na nichž nejméně čtyři ozbrojenci zahájili palbu z automatických zbraní, zatímco panikařící Rusové prchali, aby zachránili své životy. Na jednom z klipů tři muži v uniformách s puškami střílejí z bezprostřední blízkosti do těl v hale koncertní haly. K útoku se v pátek pozdě večer přihlásil Islámský stát v příspěvku na Telegramu, v němž uvedl, že se jeho ozbrojencům podařilo poté uprchnout.