Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-05 18:00:00

Odkaz Franze Kafky. Praskne obruč vlády socialistů a lidovců? Jáchym Topol o Vlastimilu Harapesovi

V tomto týdnu jsme si připomněli 100 let od úmrtí spisovatele Franze Kafky. Osmdesát let uplynulo od vylodění spojenců v Normandii, které zásadně ovlivnilo vývoj druhé světové války. O víkendu se uskuteční volby do Evropského parlamentu. Všechny tyto události reflektuje nové vydání Týdeníku Echo.

Čas načtení: 2024-06-07 17:24:00

Přešlapy na Dni D: Celníci, opožděný Macron, šmátravá první dáma a Pavlův zvláštní oblek

Ve čtvrtek si světoví lídři v Normandii připomněli 80. výročí od slavného vylodění, které značilo obrat na západní frontě druhé světové války. Slavnostem takové velikosti se ovšem nevyhnuly jisté zádrhele, trapasy či prohřešky proti etiketě, a to přímo od nejvýše postavených – prezidentů Česka, Ukrajiny a hostitelské Francie, jakož i tamní první dámy, či naopak od britského premiéra. Jak kdo přešlápl?

Čas načtení: 2024-06-09 09:10:00

Zápisník zahraničních zpravodajů: Na oslavy 80. výročí vylodění v Normandii dorazili i nadšenci z Olomouce

V Normandii si tento týden připomněli 80. výročí vylodění spojenců. Do operace Overlord, která započala 6. června 1944, se zapojily desítky tisíc vojáků, kteří přispěli k porážce nacistů. Na západní pobřeží Francie jejich hrdinství přijeli oslavit také zástupci vojenského klubu z Olomouce. Utábořili se nedaleko pláže Utah, kde se v roce 1944 vylodili američtí vojáci.

Čas načtení: 2025-05-31 20:21:18

V Belgii si připomněli památku československých vojáků

V Belgii si připomněli padlé československé vojáky. Příslušníci samostatné obrněné brigády pomohli osvobodit vůbec první město v zemi – přímořské letovisko De Panne. A účastnili se i obléhání nedalekého francouzského přístavu Dunkerk. Tam zadržovali silnou německou posádku. Ta se tím pádem nemohla zapojit do bojů proti Spojencům postupujícím po vylodění v Normandii na východ.

Čas načtení: 2025-06-06 13:22:03

Vylodění v Normandii si připomněli veteráni

Veteráni 2. světové války se vrátili do Normandie, aby si připomněli 81. výročí vylodění spojenců. Mnohým z nich už je výrazně přes 90 let, na Americkém hřbitově v Colleville-sur-Mer se s nimi setkal i americký ministr obrany Pete Hegseth. Takzvaný Den D je považován za zásadní moment ve vývoji světové války. Vedl až k osvobození západní Evropy a porážce nacistického Německa.

Čas načtení: 2025-03-29 15:50:34

8. dubna - Mezinárodní den Romů

8. dubna - Mezinárodní den Romů redakce So, 03/29/2025 - 15:50 Ostatní - Svátky a Oslavy Klíčová slova: 8. dubna Mezinárodní den Romů romská vlajka romská jídla romská kultura Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Kultura a tradice Romů Romové jsou rozptýleni po celém světě, přičemž největší komunity se nacházejí v Evropě, zejména v zemích jako je Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Slovensko, Česká republika, ale také v Indii, kde mají svůj původ. Romové mají bohatou kulturu, která zahrnuje hudbu, tanec, jazyk (romštinu) a řadu tradičních řemesel, jako je kovářství nebo výroba nástrojů. Mezinárodní den Romů se stává příležitostí k oslavám jejich kultury, ale i k reflektování problémů, které tato komunita čelí. I dnes jsou Romové často vystaveni diskriminaci, chudobě, a to jak v oblasti bydlení, tak i v přístupu k vzdělání, zdravotní péči nebo zaměstnání. Kolik je na světě Romů? Odhady počtu Romů na světě se liší, ale odhaduje se, že na celém světě žije přibližně 12 až 15 milionů Romů. Největší počet Romů se nachází v Evropě, konkrétně v Rumunsku, Bulharsku, Maďarsku a na Slovensku. Romové jsou také přítomní v dalších částech světa, včetně USA, Kanady a Latinské Ameriky. Jak Romové slaví Mezinárodní den Romů? Romové slaví Mezinárodní den Romů různými způsoby, a to jak v soukromí, tak i na veřejnosti. V mnoha zemích probíhají kulturní akce, koncerty, výstavy a besedy, které mají za cíl informovat širokou veřejnost o romské kultuře, historii a problémech, kterým Romové čelí. V některých zemích jsou organizovány protesty a demonstrace, které mají za cíl upozornit na problémy diskriminace a sociálního vyloučení Romů. Některé komunity také využívají tento den k tomu, aby připomněli důležité historické události, jako jsou perzekuce Romů během druhé světové války, kdy mnoho Romů zahynulo v nacistických koncentračních táborech. Pro Romy je tento den i příležitostí k oslavení své identity a kultury, a to nejen v Evropě, ale i v dalších oblastech světa, kde tvoří menšiny. Symbolika dne Romská vlajka, která je často vyvěšována na Mezinárodní den Romů, má velký symbolický význam. Je rozdělena na dvě poloviny: modrou a zelenou, přičemž modrá symbolizuje nebe a zelená zemi. Uprostřed je červené kolo, které symbolizuje romskou cestovatelskou tradici a pohyb, a zároveň odkazuje na kolo osudu. Význam pro společnost Mezinárodní den Romů je také příležitostí k větší reflexi o postavení Romů v současné společnosti. Zatímco některé komunity slaví tento den s radostí a hrdostí, pro jiné je to spíše den smutku a připomínky těžkých časů, kterým Romové čelili a čelí. Tento den tedy slouží nejen jako oslava, ale i jako připomínka potřeby změny v přístupu k romské menšině ve společnosti. Romská vlajka Romská vlajka má hluboký symbolický význam a je důležitým znakem romské identity a kultury. Byla přijata na Prvním mezinárodním kongresu Romů v roce 1971, který se konal v Londýně, a od té doby je používána po celém světě jako symbol romské národnosti. Vlajka je nejen nástrojem pro vyjádření jednoty romské komunity, ale také připomíná její historické kořeny a tradice. Popis romské vlajky Romská vlajka je rozdělena na dva horizontální pruhy: · Horní modrý pruh symbolizuje nebe a svobodu. Modrá barva se často spojuje s představou nekonečného prostoru a volnosti, což je důležité pro romskou historii kočovného života. · Dolní zelený pruh představuje zem a úrodnost, tedy spojení s přírodou a půdou, což má také význam pro romskou kulturu, která byla často v minulosti spjata s prací na poli a přírodními cykly. Uprostřed vlajky se nachází červené kolo (takzvaný "kolotoč"), které je klíčovým symbolem romské identity: · Kolo symbolizuje cestu a kočovný způsob života, který byl historicky charakteristický pro mnoho romských komunit. Kolo je také symbolem pohybu, změny a cykličnosti, která odráží jak historický životní styl, tak i cyklus života samotného. · Červená barva kola symbolizuje odhodlání, sílu a spojení s minulostí. Historie a význam vlajky Romská vlajka byla navržena a přijata během mezinárodního kongresu Romů v roce 1971, kdy byla vyhlášena Mezinárodní romská unie (IRU). Tento kongres byl významným milníkem v historii romské komunity, protože došlo k vytvoření jednotné organizace, která měla za úkol podporovat práva Romů a zlepšovat jejich postavení na celosvětové úrovni. Vlajka je tedy nejen symbolem národní identity, ale i symbolem romské solidarity a mezinárodního sjednocení. Dnes ji často vidíme vyvěšenou při oslavách Mezinárodního dne Romů, na různých romských festivalech a demonstracích, kde vyjadřuje hrdost na romskou kulturu a historii. Kultura a identita Romská vlajka je také významným symbolem při protestech proti diskriminaci Romů a při usilování o uznání jejich práv na celosvětové úrovni. Je to znak, který spojuje Romy po celém světě a vyjadřuje jejich touhu po uznání a respektu. V zemích, kde Romové čelí předsudkům a vyloučení, je romská vlajka také znamením odporu a boje za rovnost. Oblíbené recepty Romů Romská kuchyně je plná chutí a tradic, které se předávají z generace na generaci. V mnoha případech je jídlo spojené s rodinnými a komunitními oslavami. Mezinárodní den Romů je tak skvělou příležitostí k tomu, abychom si připomněli nejen kulturní dědictví Romů, ale i jejich kulinářskou tradici, která je stejně rozmanitá a chutná jako samotná romská kultura. Cigánská pečienka · Jedno z nejznámějších a nejpopulárnějších romských jídel, zejména v České republice. Jedná se o smažený vepřový řízek, který je často podáván s bramborami a zeleninovým salátem. Může se připravovat s různými marinádami a kořením, což mu dává specifickou chuť. Pirohy · Pirohy jsou jedním z oblíbených jídel romských rodin. Jde o těstovinové kapsičky, které jsou plněné různými ingrediencemi, například bramborami, sýrem, zelím nebo masem. Pirohy se mohou podávat vařené nebo smažené a často jsou součástí rodinných oslav nebo svátků. Langoš · Langoš je tradiční pokrm, který se v mnoha zemích střední a východní Evropy podává jako rychlé občerstvení. Je to smažené těsto, které se často podává s česnekem, kysanou smetanou a strouhaným sýrem. Langoše mají svůj původ v Maďarsku, ale i Romové si je oblíbili. Zelňačka · Tento kyselý a vydatný polévkový pokrm je oblíbený v romské kuchyni, zejména v chladnějších měsících. Je založený na kysaném zelí, bramborách a různých druzích masa, jako je klobása nebo vepřové. Je to jídlo, které zahřeje a zasytí. Rizoto · Romové často připravují různé verze rizota, které může obsahovat maso, zeleninu nebo i uzeniny. Rizoto je oblíbené pro svou jednoduchost a možnost přizpůsobit ho podle dostupných surovin. V některých variantách se k rizotu přidává také luštěniny, které z něj dělají výživné jídlo. Babiččiny koláče · Tradiční sladké pečivo, které se často připravuje na svátky nebo oslavy. Může obsahovat různé náplně, jako je tvaroh, povidla, mák nebo ořechy. Koláče jsou oblíbeným dezertem na romských rodinných sešlostech a oslavách. Guláš · Guláš je tradiční pokrm, který se v romské kuchyni objevuje ve mnoha variantách. Romové ho často připravují s různými druhy masa, jako je hovězí, vepřové nebo kuřecí, a dochucují ho paprikou, cibulí a dalšími kořeními. Guláš se podává s knedlíky nebo chlebem a je oblíbený zejména na společenských akcích. Přidat komentář foto pixabay.com Mezinárodní den Romů se slaví 8. dubna každého roku. Tento den byl poprvé vyhlášen v roce 1990 na konferenci Romů v polském městě Wrocław. Datum 8. dubna bylo vybráno na památku prvního mezinárodního kongresu Romů, který se konal v roce 1971 v Londýně. Na tomto kongresu byla ustanovena Mezinárodní romská unie a zároveň byla přijata romská hymna "Gelem, gelem" a romská vlajka. Hymna i vlajka symbolizují romskou jednotu a identitu.

Čas načtení: 2024-02-18 05:00:00

Podcast: 100 let od narození geniálního Jiřího Šlitra. Před všemi tajil své nemanželské děti

Ve čtvrtek 15. února jsme si připomněli sto let od narození fenomenálního skladatele, výtvarného umělce, komika a lamače srdcí Jiřího Šlitra. Spolu s Jiřím Suchým stáli v roce 1959 u zrodu legendárního divadla Semafor, kterým prošli Eva Pilarová, Hana Hegerová, Karel Gott a další hvězdy. Až do své smrti si Jiří Šlitr střežil dvě velká tajemství - dvě nemanželské děti. Podle spisovatele Lukáše Berného doposud ještě nebylo odhaleno třetí Šlitrovo tajemství!

Čas načtení: 2024-01-09 18:59:03

Tři roky od zabití Doroty Šandorové. Rodiny lidí s mentálním postižením dál stojí před těžkou volbou

S Petrem Třešňákem o situaci lidí s mentálním postižením, jejich nejbližších a odkazu ženy, jejíž památku si v Praze a dalších městech připomněli účastníci Noci důstojnosti

Čas načtení: 2012-09-09 13:00:00

Nixon podzim/zima 2012 - Rekapitulační lookbook

Značka Nixon si pro nás připravila velké množství produktů, její designéři během posledních měsíce opravdu nezaháleli, ovšem abychom si ještě připomněli vše, co si pro nás připravili na podzim/zimu 2012, máme tu stylový lookbook. Na fotkách naleznete kolekci hodinek, doplňků, sluchátek, peněženek, ...

Čas načtení: 2012-01-15 13:00:00

Největší sneakers událost roku 2011 - Nike Air MAG

O teniskách Nike Air MAG 2011 jste již určitě slyšeli, určitě bychom mohli release těchto vysoce sledovaných tenisek označit za největší sneakers událost uplynulého roku, tak bychom rádi některé informace ještě připomněli. Sneakers Nike Air MAG se dostaly do povědomí především fanouškům filmu Návr ...

Čas načtení: 2011-11-10 00:00:00

DMC 2013 DeLorean / Vrátí se na silnice?

Legendární auto s názvem DeLorean se proslavilo především díky filmu Back To The Future, který jsme si všichni připomněli díky releasu tenisek Nike Air Mag. Ovšem firma DMC se nejspíše nechala inspirovat úspěchem obuvi Nike a tak na rok 2013 chystá comeback i DeLorean. Jestli se opravdu vydá elekt ...

Čas načtení: 2021-03-21 17:21:34

Vliv pandemie COVID-19 na taneční školy. Začíná jim boj o přežití?

Jak taneční školy v Česku zvládají pandemii COVID-19, když s přestávkami už rok nemohou probíhat klasické tréninky a taneční lekce? Taneční školy jsou kvůli COVID-19 už rok zavřené Nedávno jsme si připomněli smutné výročí. V březnu 2021 uplynul rok ode dne, kdy musely být taneční školy z důvodu pandemie COVID-19 a souvisejících vládních opatření uzavřeny.…Pokračovat ve čteníVliv pandemie COVID-19 na taneční školy. Začíná jim boj o přežití? Článek Vliv pandemie COVID-19 na taneční školy. Začíná jim boj o přežití? vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2021-11-03 00:00:00

Kultovní edice FRANZ: tenisky, mikiny, trička

Podstatné věci se nemění. V uplynulých 18 měsících jsme si připomněli, že je potřeba se radovat ze života i z maličkostí, a v náročných situacích o to více. V současné neobvyklé situaci se prémiový obchodník s obuví HUMANIC rozhodl pro novou identitu své značky. O FRANZOVI jsme již psali zde a jako ...

Čas načtení: 2020-11-08 00:00:00

Jděte s trendy a pořiďte si kousky z uni kolekce Fusakle!

Nedávno jsme si připomněli vznik samostatného Československa. Pokud na tuto dobu rádi s nostalgií vzpomínáte, nejspíš vaše srdce potěší nová kolekce ponožek oblíbené značky Fusakle. Ta se zaměřila na významná místa obou zemí a přenesla je na své ponožky i trička. Z Karlova mostu až do Košic Projít ...

Čas načtení: 2024-02-15 11:16:48

Vojáci připomněli studentům na Ústecku 25. výročí vstupu ČR do NATO

Díky projektu Naše stopy v NATO si studenti na Ústecku připomněli, že už 25 let jsme součástí nejsilnější obranné aliance na světě. Zaměstnanci odboru komunikace Ministerstva obrany představili tento projekt společně s 31. plukem radiační, chemické a biologické ochrany na Střední škole diplomacie a veřejné správy v Mostě a na Základní škole Na stínadlech v Teplicích. Poprvé se k nim připojilo i Ministerstvo zahraničních věcí se svojí přednáškou o mezinárodní bezpečnostní politice či multilaterální diplomacii.

Čas načtení: 2014-04-28 05:53:00

Jména obětí holocaustu zazněla napříč Českem

Praha - Lidé v Česku si připomněli památku obětí holokaustu, židovský svátek Jom ha-šoa. Při něm se čte seznam stovky lidí, kteří genocidu nepřežili. Stalo se tak například v Terezíně, v Praze na náměstí Míru, Brně či Liberci. 

Čas načtení: 2024-01-22 12:41:51

Ministr kultury Baxa se zúčastnil pietní připomínky plzeňských transportů

(plzendnes.cz) V plzeňské Staré synagoze si lidé v neděli 21. ledna 2024 připomněli výročí plzeňských transportů. Pietního aktu se zúčastnila také řada významných hostů; politických zástupců, diplomatů, a zástupců církví. S projevem vystoupil ministr kultury Martin Baxa. ...

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2021-08-10 15:20:01

Sedmý ročník festivalu Open House Praha přilákal více než 53 tisíc lidí. Největší zájem byl o vodárenskou věž v Michli

Festival Open House Praha se opět letos kvůli pandemii koronaviru uskutečnil v náhradním termínu, tentokrát od 2. do 8. srpna. Týdenní doprovodný program nabídl celou řadu akcí, které návštěvníkům přiblížily architekturu netradičním způsobem. Lidé se mohli plavit kolesovým parníkem Vltava, projet Kotěrovou tramvají s výkladem architekta Zdeňka Lukeše, užít si jedinečný komponovaný večer se současným tancem a večerní prohlídkou Laichterova domu nebo se zúčastnit debaty a projekce filmu na téma opuštěných staveb přímo na tribuně Velkého strahovského stadionu. „Překvapil nás velký zájem veřejnosti o doprovodný program 2021,“ říká ředitelka Andrea Šenkyříková a doplňuje: „Akce byly určené pro omezený počet zájemců, a přesto, že jsme jako pořadatel museli u většiny z nich kontrolovat potvrzení o bezinfekčnosti, všechny byly již na začátku festivalového týdne plně obsazené.“ Festival Open House Praha 2021 zaznamenal letos více než 53 tisíc návštěv festivalových objektů otevřených během víkendu i doprovodných programů ve festivalovém týdnu. „Oproti loňskému roku, kdy se festival také uskutečnil v náhradním termínu, pozorujeme opětovný nárůst návštěvnosti z let před vypuknutím pandemie. Letos dorazilo o polovinu více návštěvníků než v loňském roce,“ upřesňuje Šenkyříková.  Hlavní víkendový program nabídl k návštěvě nakonec celkem 79 objektů či prostorů, které nejsou obvykle přístupné. Festival otevřel letos celkem 26 novinek a již v sobotu se u několika z nich tvořily ráno fronty zájemců. „Abychom dodrželi aktuální vládní nařízení, omezili jsme zprvu velikost prohlídkových skupin u některých objektů. V průběhu víkendu jsme pak stejně museli kvůli velkému zájmu přikročit k jejich navýšení a kontrole bezinfekčnosti, aby návštěvníci nemuseli čekat příliš dlouho,“ vysvětluje Šenkyříková. „Největší zájem jsme zaznamenali u Vršovické vodárenské věže v Michli. Odvážlivci mohli vystoupat až do 42 metrů vysoké věže nebo sestoupit do podzemního vodojemu a dozvědět se tak více o této technické kulturní památce od architekta Jana Kotěry, jejíž rekonstrukce se právě dokončuje,“ dodává. Dalším z míst, které nalákalo k návštěvě velké množství zájemců, byla Umělecká zahrada ukrytá pod Nuselským mostem, která v době první republiky sloužila jako sochařský závod. „Je obdivuhodné, s jakým zápalem současný majitel zahradu postupně obnovuje. Jeho několikaletá snaha se pomalu přiblížila ke svému konci a nás nesmírně těší, že jsme mohli přispět k tomu, aby se o tomto místě s pohnutou historií lidé konečně dozvěděli,” říká Šenkyříková. Z dalších hojně navštěvovaných objektů to byl například palác ARA, Laichterův dům, Hotel International Praha, Šalounova vila, zahrady Černínského paláce, vodní dílo Štvanice nebo Kunsthalle Praha. Návštěvníci si mohli prohlédnout kromě tří vodárenských věží i několik podzemních krytů, dva zámky, bývalé lázně, sportovní areály, hvězdárnu, mlýn či hotely. Samostatným tematickým okruhem pak byly umělecké prostory a ateliéry. Organizátoři si také připomněli 150. výročí narození Jana Kotěry otevřením několika jeho pražský staveb. Akce k výročí zakladatele české moderní architektury budou pokračovat i na podzim. Informace o těchto programech budou zveřejněny na začátku září na www.openhousepraha.cz. Mottem letošního ročníku festivalu Open House Praha bylo Architektura pro všechny, vybrané prohlídky byly tlumočené do českého znakového jazyka, pro osoby se zrakovým hendikepem pak byly připraveny haptické plány a půdorysy budov a také 3D modely některých budov, které si mohli hmatem prozkoumat v rámci speciálních komentovaných prohlídek. Open House Praha je součástí mezinárodní sítě festivalů Open House Worldwide, které se konají v 50 městech po celém světě a jeho posláním je probouzet zájem veřejnosti o architekturu a město. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-16 16:54:26

Záviš Kalandra zůstává aktuální i dnes

Nedávno uplynulý rok byl rokem bilancování. Mimo jiná výročí jsme si připomněli i jedno z nejchmurnějších – sedmdesáté výročí politického procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice zahájeného 31. května 1950 v soudní budově na pražském Pankráci, který vešel do historie jako proces s Miladou Horákovu a spol. Bylo v něm souzeno třináct obžalovaných; padly vysoké tresty včetně nejvyššího – trestu smrti. Kromě Milady Horákové k němu byly odsouzeny i tři další nevinné oběti, mezi nimi i novinář a historik Záviš Kalandra. Právě vydaná kniha Zvon svobody (poprvé vyšla ve slovenštině v roce 1948, nakladatelství Sumbalon ji nyní vydalo česky) připomíná Kalandru jako významného intelektuála, autora několika pozoruhodných děl. Záviš Kalandra se narodil v roce 1902 v lékařské rodině ve Frenštátě pod Radhoštěm, maturoval ve Valašském Mezeřičí a ve studiu pokračoval na Filozofické fakultě UK. Přibližně od roku 1927 působil jako novinář, přispíval především do Rudého práva a levicové Tvorby, kterou redigoval Julius Fučík a v jejíž redakční radě působil Ladislav Novomeský, Karel Teige, Marie Majerová, Milena Krejcarová-Jesenská, Ladislav Štoll i Jaroslav Seifert. Záviš Kalandra se hlásil k avantgardě, k surrealistům; jeho přítel Karel Teige ho jistě v mnohém ovlivnil, často se spolu scházeli ve známé pražské kavárně Metro na Národní třídě, oblíbeným místem jak Štýrského, Toyen a celé avantgardy. Literární kritik Václav Černý vzpomíná, že Záviš Kalandra, historik, vysoce inteligentní a sympatický, poctivý chlapík, byl v Kostufru, Komunistické studentské frakci, čelnou osobností (Paměti I. 1921–1938, Atlantis, 1994). Už v předválečné době však Kalandra upadl u Gottwalda v nemilost: jedním z hlavních důvodů bylo, že Kalandra hned od počátku důrazně kritizoval stalinistické moskevské procesy. Odveta přišla rychle, po sedmém stranickém sjezdu v roce 1936 byl pro svoje postoje z Komunistické strany Československa vyloučen. V polovině ledna 1937 se Kalandra a Teige zúčastnili večeru klubu Přítomnost, který se konal u příležitosti vydání českého překladu knihy Andrého Gida Návrat ze Sovětského svazu (1936), v níž autor popsal otřesnou sovětskou realitu; Kalandra, Teige, malíř Guttmann, Slavík a básník Noha souhlasili s Gidem, proti byl Štoll, Clementis, Pujmanová i Václavek (Réa Michalová, Karel Teige, Kapitán avantgardy, Kant, 2016). V knize Anti-Gide, která vyšla hned v roce 1937, čteme jízlivá slova jejího autora Stanislava K. Neumanna: Náš pracující člověk neuvěří dnes nebo zítra Záviši Kalandrovi a Karlu Teigemu, poněvadž měšťácká intelektuálština je mu dokonale cizí. A o kousek dál píše o hromadné kalandrovštině, kterou Neumann považuje za toliko nepříjemnou jako vši. (Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí, 1937). Pro úplnost dodávám, že Stanislav K. Neumann zemřel už v roce 1947. Záviš Kalandra, jen o málo mladší než S. K. Neumann, si nenávist svých vrstevníků vysloužil už tím, že kritizoval socialistický realismus. Považoval ho za neblahý produkt stalinistického režimu, hrubým způsobem paralyzující tvůrčí svobodu. Krátce po vyloučení z KSČ začal spolupracovat s nekomunistickým tiskem, své statě a glosy publikoval především u Peroutky v jeho Přítomnosti, a dokonce založil i protistalinistický časopis Proletář. Tím si vysloužil titul „trockista“, ačkoliv jím ve skutečnosti nebyl – naopak sám s trockisty často a ostře polemizoval. Během okupace, přestože už nebyl členem KSČ, nebyl ušetřen nacistické perzekuce. Zatklo ho gestapo, kterému jen zázrakem uniklo, že byl členem odbojové skupiny V boj; Kalandra přežil koncentrák Sachsenhausen, Flossenbürg i Ravensbrück i pochod smrti do Schwerinu. Po osvobození se vrátil do Prahy a pokračoval v historickém bádání i publikační tvorbě. V listopadu 1949 však byl opět zatčen, StB ho zatkla jako trockistu, žaloba ho vinila, že sabotoval základní zájmy průmyslu, údajně tak činil prostřednictvím anglické tlumočnice, své přítelkyně Mary Bakerové, které předával své špionážní (sic) zprávy. Justiční vražda v inscenovaném procesu byla dokonána 27. června 1950, ze čtveřice odsouzených k trestu smrti šel na popraviště Záviš Kalandra jako první. Jeho žena, malířka Ludmila Rambousková-Kalandrová, vyčerpaná a zlomená i tím, že Klement Gottwald, kterého znala osobně, zamítl její žádost o milost, byť její manžel patřil kdysi k těm, kteří ho podporovali, zemřela na infarkt v roce 1952. A za násilnou smrt lze považovat i náhlé úmrtí Karla Teigeho; zasažen smrtí svého přítele, denně očekával i svoje zatčení. Teige zemřel rovněž na infarkt 1. října 1951. Den nato, 2. října, spáchaly sebevraždu jeho životní družka Josefina Nevařilová i dlouholetá milenka Eva Ebertová… Ale zpět k útlé knize Zvon svobody, jejíž název nepochybně inspiroval básník Josef Miloslav Hurban svým veršem Bije zvon svobody, /slyšte jej národy, / kdo jej nemiluje, zalituje. Dílo podobající se eseji je rozděleno do jedenácti kapitol, svůj závěrečný komentář nazval Martin Kučera Záviš Kalandra: iluze a skutečnost. Dílo je, jak Kučera píše, jedním z nejcennějších rezultátů českého marxistického historického myšlení vůbec. Hned v první kapitole Soud nad dějinami přináší autor zasvěcený pohled na emancipační snahy Slováků v období, kdy se formovaly moderní evropské národy, zajímá se o úsilí slovenského národa, o jeho uznání za plnou národní svébytnost, především za odstranění feudálního útlaku. A Kalandra v této kapitole připomíná, že maďarské Uhersko, které Kossuth chtěl vidět zářit jako „hvězdu na evropském nebi“, není možné poznat věru jinak než v rámci revoluční Evropy 1948. A právě roku 1948 věnuje autor velkou pozornost, napjatému vztahu mezi Maďary a Slováky. Kalandrovo dílo ani po dlouhých letech od svého vzniku na aktuálnosti mnoho neztratilo. Kalandra, levicový intelektuál, brojí ve Zvonu svobody i proti stávajícím sociálním poměrům, ostře na stránkách své knih kritizuje jen zdánlivě filantropické zákonodárství, chudinské zákony přikazující farnostem, aby se o příslušníka chudiny postaraly alespoň do té míry, aby neumřel hlady… A tehdy, jak píše, to byla přímá výzva pro agrární a průmyslové chlebodárce, aby vypláceli mzdy nedosahující ani životního minima. Zaměstnanci na půdě i v továrnách tak přestávali být skutečnými dělníky a stávali se důchodci péče o chudé. Kalandra tak přináší ve své knize cenné zamyšlení nejen nad fenoménem chudoby, ale i vlastní podstatou lidství. Jeho zájem je dokonce širší, analyzuje, formuluje i temné poměry ve Francii, panující zejména v průmyslových městech, navazuje tak na dílo ekonoma a politika vicomta Albana de Villeneuve-Bergemonta, který žil v Paříži v letech 1784 až 1850. Osobnost, jež vešla do francouzských dějin jako noble catholique, jako jeden z prvních, který kritizoval nelidské vykořisťování v manufakturách, zejména dětskou práci, a přispěl tak k přijetí prvních sociálních zákonů, právě pokud jde o legislativní úpravu dětské práce. Je autorem mnoha děl, jejichž základem byl catholicisme sociale, za všechna jmenuji alespoň Économie politique chrétienne z roku 1834, o kterou se Kalandra ve svém Zvonu svobody na několika místech opírá. Ve čtvrté kapitole nazvané Špatná stránka píše: V roce 1817 bylo z šedesáti sedmi tisíc pařížských dělníků dvacet dva tisíc bez práce – téměř celá třetina. Ale i plně zaměstnaní žili většinou v bídě; v nejprůmyslovějším kraji Francie, v Lille a okolí, dva dělníci z pěti nemohli vyžít ze svých mezd a šestina všeho obyvatelstva byla odkázána na chudinské podpory. (…) Kvalifikovaný dělník se tenkrát dožíval průměrně 28 let, dítě pomocného dělníka mělo matematickou naději dožít se devíti let. A na témže místě cituje Villeneuva-Bergamonta: Nová šlechta byla mnohem despotičtější a tisíckrát tvrdší, než byla šlechta středověká. (…) Obratem čarovného proutku narostly obrovské majetky. Tak vzniklo průmyslové poddanství. (…) Nevím, kdo dnes věnuje pozornost chudobě, pravice i levice tento problém pohodlně přesunula do kategorie nepodstatného stejně jako jiné sociální jevy, což může být stejně jako kdysi skrytá hrozba pro celou společnost… Zájem mnohých intelektuálů je soustředěn spíše na transakce politické, na zisk a spotřebu. Neúspěch je chápán jako důsledek lenosti. I přesto, že chudoba všude roste a prohlubuje se. A zvětšuje se i rozsah epidemií i jiných chorob s ní souvisejících. Svědomí vzalo za své. A myšlení klouže často jen po povrchu. Právě v tomto kontextu vyniká Zvon svobody svojí skvělou analýzou sociálních poměrů, a nejen českých a slovenských. Také Kalandrův přínos k české slovakistice je zcela zásadní, a to jak ve směru historickém a ekonomickém, tak i uměleckém. S přesností sobě vlastní dokázal zhodnotit i poměry v Rusku, varoval před rozpínavou politikou tamních vládců a ten obraz komparoval s nacionálně českým, maďarským a speciálně slovenským prostředím, jak v závěru zdůrazňuje Martin Kučera. Záviš Kalandra byl pozoruhodnou osobností, nastínil politickou situaci i sociální problémy lidského bytí, člověka ve vztahu ke společnosti, ke světu. Starostlivost o lidskou bytost v kontextu velkých i malých dějin byla pro něj typická. Jeho dílo je nadčasové. To, že bylo kdysi zavrženo, na tom nic nemění. Naopak. Zvon svobody má mnoho co říci každé generaci, i té dnešní. Tragické je, že jeho autor se stal obětí doby, kdy vzniklo, doby, která se navíc právě holedbala tím, že sociální problémy řeší. Záviš Kalandra však s námi svým dílem zůstává i v našem čase. A odolal tak zkáze. Kniha vychází ve zrevidované podobě a se zasvěceným komentářem, jak už kdysi doporučil slovenský básník a výtvarník Albert Marenčín. Historik Martin Kučera, dlouhodobě se zabývající českými a slovenskými dějinami stejně jako Kalandra, se ujal práce editora a dílo doprovodil svým zasvěceným komentářem.   Záviš Kalandra, Zvon svobody, Sumbalon 2020, editor Martin Kučera {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-24 08:21:07

Řád Bílého lva nebo závěs z prezidentské lóže v Národním divadle jsou k vidění na výstavě Národního muzea věnovaná státním symbolům ČR

Státní symboly reprezentují naši republiku, vycházejí z jejích tradic, historie a kultury. Národní muzeum připravilo jako první výstavu po ukončení nouzového stavu výstavu Symboly. Ta se věnuje všem státním symbolům České republiky, ukazuje jejich původ, zajímavosti jejich vzniku a zejména pak jejich proměnu od roku 1918 po současnost. Tradice českých státních symbolů sahá hluboko do středověku. Dnes používané státní symboly pak vycházejí z tradic Československé republiky, založené v roce 1918. Stávající symboly přesně vyjmenovává Ústava České republiky a jsou jimi státní hymna, státní vlajka, velký a malý státní znak, státní barvy, vlajka prezidenta republiky a státní pečeť. Národní muzeum uspořádalo tuto výstavu mimo jiné jako připomínku toho, jak významnou roli měly naše státní symboly v našich dějinách, a to jak v dobách klidných a slavnostních, tak i v dobách nelehkých. Je i poctou a připomínkou všech statečných lidí, kteří pod našimi státními symboly pro vlast a její obyvatele vykonali obětavé a hrdinské činy. Výstava je určena široké veřejnosti včetně nejmladší generace. Návštěvníci se tak dozvědí nejen o jejich vzniku a historii ale také třeba to, za jakých okolností a jakým způsobem je správně používat. „Státní symboly jsou znaky, kterými každý stát označuje svou svrchovanost, jsou odrazem naší historie, územního vývoje a národní identity. Vyjadřují vůli obyvatel státu žít pospolu v jedné komunitě, navzájem si pomáhat, svou vlast chránit a v případě potřeby ji i bránit. Pod vlající státní vlajkou, při tónech národní hymny, se státním znakem na rameni nebo na pokrývce hlavy již více jak sto let prožívají obyvatelé naší republiky chvíle slavnostní a radostné, ale i ty smutné, někdy i tragické. Státní symboly byly svědky tisíců příkladů hrdinství a obětavosti. Rádi bychom to vše právě v dnešní době naší výstavou připomněli,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Na výstavě Symboly v Historické budově Národního muzea spatříte na sto unikátních předmětů, přičemž některé z nich ukazují, jak státní symbolika proniká do každodenního života. Část z nich patří mezi unikátní sbírkové předměty jako například nejvyšší vyznamenání ČR – Řád Bílého lva nebo závěs z prezidentské lóže v Národním divadle, který byl používán při návštěvách císaře Františka Josefa I., Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Emila Háchy. Nechybí ani autograf písně Kde domov můj z roku 1834 nebo gobelín se státním znakem, který byl užíván v době 1. republiky jako výzdoba stěn Senátu v Praze na Malé Straně. Výstava potrvá do 30. srpna. Na podzim letošního roku Národní muzeum, Kancelář prezidenta republiky a Vojenský historický ústav v návaznosti na výstavu Symboly připravují výstavu originálů současných státních symbolů České republiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-26 05:57:49

Když sedm rozsudků nestačí...

V pondělí 25. května u Obvodního soudu pro Prahu 1 v senátu předsedy Luboše Svrčka dospělo k závěru řízení, o němž jsem opakovaně psal jako o ping-pongu. Předcházelo mu postupné projednání obžaloby třemi senáty téhož soudu s šesti zprošťujícími rozsudky. Proto jsem psal o ping-pongu: soud vynesl zprošťující rozsudek, státní zástupce se odvolal a Městský soud v Praze senátem Jaroslavy Liškové vrátil věc na 1. stupeň. To se opakovalo šestkrát. Ve věci je obžalovaná podnikatelka, kterou žalobce ve dvou bodech obžaloby viní z podvodu ke škodě ministerstva zahraničí, a dva vysocí úředníci ministerstva, kteří se měli provinit v podstatě tím, že jí nechali proplatit podvodné faktury. Skutek se měl stát v roce 2008, první hlavní líčení proběhlo v roce 2013 a údajně způsobená škoda činí 1,45 milionu Kč. Mám obavy, že náklady na vedení nekonečného procesu ji převyšují. Soud vyhověl žádosti paní obžalované, aby hlavní líčení 25. května proběhlo bez její účasti. Obžalovaní i jejich obhájci vkládali v toto jednání velké naděje, že konečně skončí jejich dlouholetí trápení. Protože z provedeného dokazování neměli dojem, že by se proti stavu před dřívějšími rozsudky významně změnila důkazní situace, v hloubi duší se těšili na sedmý zprošťující rozsudek. Až na výslech jednoho svědka se soud zabýval závěrečnými řečmi, po nichž následovalo rozhodnutí. Žalobce Jan Lelek přednášel závěrečnou řeč 45 minut a v podstatě obhajoval své dosavadní skutkové závěry. Připustil ale, že je na místě přihlédnout k mimořádné délce řízení. Z toho důvodu navrhl, aby soud sice uznal vinu paní obžalované, ale aby s přihlédnutím k trestu z jiné kauzy jí neuložil trest. Trval na tom, že obžalovaní úředníci se dopustili úmyslného trestného činu, ale s přihlédnutím k mimořádné délce řízení jim navrhl spíše symbolické tresty s podmíněným odkladem a dal najevo, že nebude reptat, pokud soud uzná jejich provinění za nedbalostní a logicky pak trestní stíhání zastaví pro promlčení. Vcelku projevoval smířlivost, která se od jeho dřívějších vystoupení dosti lišila. Obhájci byli podstatně stručnější. Nicméně žádný z nich se od státního zástupce smířlivostí nenakazil. Provedli komplexní kritiku postupu orgánů činných v trestním řízení počínaje popisem různých „přešlapů“ vyšetřovatelek, z nichž některé byly sice k pláči, ale současně vyvolávaly veselí. Žalobce se podle jejich názoru pohyboval mimo rámec obžaloby, míjel se s argumentací obhajoby, kterou nevyvracel a místy i lhal. Samozřejmě navrhovali zprošťující rozsudky a myslím, že i vnitřně si byli jisti, že jsou v právu. Obžalovaní připomněli strašlivé dopady dlouhého trestního stíhání do jejich soukromého i profesního života. A došlo i na zmínku o podílu novináře Adama B. Bartoše, později odsouzeného za projevy antisemitismu, na vyvolání tohoto trestního řízení. Senát nakonec po poradě vyhlásil velmi zajímavé rozhodnutí, jímž zřejmě nikomu zcela nevyhověl, ale také nikoho příliš nepoškodil. Rozsudkem zprostil paní obžalovanou v jednom bodě obžaloby viny, ale v druhém ji odsoudil za podvod: jedna z fakturovaných akcí se podle soudu neuskutečnila. Avšak s přihlédnutím k mimořádné délce řízení soud upustil od uložení souhrnného trestu v souvislosti s jejím odsouzením v jiném řízení. Čili odchází vinna, ale bez trestu. U obou obžalovaných soud přiznal jejich provinění nedbalostní povahu, a z toho důvodu usnesením jejich trestní stíhání zastavil pro promlčení. Při odůvodnění rozhodnutí předseda senátu připomněl, že je vázán právním názorem odvolacího soudu a uznal, že tak dlouhý „ping pong“ neodpovídá představě o spravedlivém soudu. Zvlášť se věnoval objasnění, proč v jednom případě zprostil paní obžalovanou viny: jedna její akce skutečně proběhla, druhá nikoli. Připustil, že v procesu mohlo dojít k různým pochybením orgánů přípravného řízení, ale za hlavního viníka dlouhého trvání označil soudy, jež nedokázaly dovést věc do nesporného rozsudku. Pochválil žalobce za cílevědomou vytrvalost. Zdůraznil, že jen jedna změna senátu byla vynucená odvolacím soudem. Druhá předsedkyně senátu odešla po dvou rozsudcích do důchodu a třetí na rodičovskou dovolenou. Čtvrtému senátu věc připadla podle rozvrhu práce. Kritickým bodem, jímž se tento rozsudek liší od šesti předcházejících, vyslovených třemi senáty, je názor, že jedna z akcí, které paní obžalovaná vyfakturovala, se neuskutečnila. Po poučení o opravných prostředcích se postupně ozvali oba obžalovaní s tím, že zastavení trestního stíhání pro promlčení odmítají a dožadují se pokračování procesu. Mnoho neriskují, protože v případě, že by jim soud prokázal úmyslné jednání, byli by shledáni vinnými, ale trest by jim již nemohl být vyměřen. Nicméně není jisté, jak dlouhá bude cesta ke konečnému řešení. Nepřítomná obžalovaná se samozřejmě nemohla vyjádřit k rozsudku a možná tak učiní dodatečně, ale nevyjádřil se ani žalobce, takže žádné překvapení není vyloučeno. V dalším vývoji se obhajoba bude jistě snažit prokázat, že paní obžalovaná fakturovala náklady na věci, jež se skutečně staly. V případě, že neuspějí, obhájci obžalovaných budou dokazovat, že v daných okolnostech jejich klienti nezanedbali nic, co bylo třeba, aby nabyli jistotu o oprávněnosti fakturace a žádné nedbalosti se nedopustili. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-24 14:55:44

Europoslanci předělali návrh na uvalení zbrojního embarga proti Turecku na dovoz dětí Islámského státu ze Sýrie do EU

O pravdivosti prvorepublikového pořekadla, podle nějž je „telegrafní sloup smrkem, který prošel parlamentem“, se tento týden přesvědčil český europoslanec Ivan David (SPD). V reakci na tureckou invazi do kurdské oblasti Rojava na severu Sýrie předložil jménem frakce Identita a demokracie (ID) návrh rezoluce o zavedení embarga na vývoz zbraní a munice do Turecka a o zastavení plateb z rozpočtu EU Turecku. Europoslanci z ostatních frakcí jeho návrh přepracovali na dovoz dětí bývalých bojovníků Islámského státu do EU a vytvoření koridoru pro příchod džihádistických veteránů do Evropy. Turecké tanky překročily syrskou hranici do Kurdy obývané oblasti Rojava 9. října v půl dvanácté dopoledne našeho času. Shodou okolností ve stejný den od 15 hodin odpoledne začínalo v Bruselu dílčí zasedání Evropského parlamentu. Český europoslanec Ivan David na začátku jednání požádal o zařazení nového bodu „Reakce na tureckou agresi do kurdské oblasti Rojava v severní Sýrii“ s možností předložit k hlasování rezoluci. Diskuse o válce v Sýrii byla umožněna. Proti možnosti předkládat rezoluce a hlasovat o nich se však postavil předseda evropské komise Jean-Cloude Juncker. „Turecko je pro EU příliš důležitým obchodním partnerem, než aby si parlament mohl dovolit hlasovat o nějakých sankcích,“ řekl. Na jeho žádost většina europoslanců o 15 hlasů zamítla možnost hlasovat o rezoluci. Takže poslanci o válce jen planě řečnili. V mezičase použila turecká armáda proti civilistům v kurdském městě Seré Kaniyé fosforové bomby, které jsou mezinárodně zakázané úmluvou o zákazu chemických zbraní. Fotografie dětí popálených fosforovými bombami obletěly celý svět. Lékaři, kteří zraněné děti ošetřovali, jim z popáleného masa odebrali vzorky, které odeslali do laboratoří Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPWC). Po provedení chemické analýzy ústředí OPWC v Haagu koncem minulého týdne potvrdilo, že skutečno došlo k útoku zakázanou fosforovou municí. Dále došlo k mnoha zločinům proti lidskosti ze strany protureckých džihádistických milicí, eufemisticky nazývaných Syrská národní armáda. Nejen brutální vražda kurdské političky Hevrin Chalafové, ale i další vraždy civilistů i zajatých bojovníků a bojovnic YPG a YPJ a hanobení mrtvých, zejména žen. Tento týden začalo ve Štrasburku další plenární zasedání Evropského parlamentu. Frakce ID předložila návrh znovu a písemně. „Návrh ID je jednoduchý. Zavést okamžitě proti Turecku povinné embargo na vývoz zbraní munice a všeho co lze použít pro vedení války. A k tomu ihned zastavit veškeré platby z rozpočtu EU do Turecka,“ představil v pondělí 21. října Ivan David stručně návrh ostatním poslancům. Migrační výpalné EU na financování války Za poslední tři roky poslala EU Turecku devět miliard eur (asi 234 miliard Kč) na péči o uprchlíky. Brusel peníze uvolnil po mohutné migrační vlně, které se v roce 2015 převalila z Turecka do EU. Tehdy Schengenskou hranici nelegálně překročilo více než milion lidí. Značnou část peněz na uprchlíky však Erdoganova vláda defraudovala a použila na vojenský útok do kurdského kantonu Afrín v severní Sýrii, který od roku 2018 okupuje. Těsně před zahájením vojenské invaze do kurdské oblasti Rojava v severní Sýrii turecký prezident Erdogan vznesl na EU požadavek na dalších 32 miliard eur (asi 832 miliard Kč) na zaopatření syrských uprchlíků. A opět pohrozil EU zaplavením migranty. Německý ministr vnitra Horst Seehofer (CSU) mu je při návštěvě Ankary 7. října bez konzultací s ostatními zeměmi slíbil jménem celé EU. Dva dny poté turecké tanky vpadly do Rojavy. Připomínka Mnichova a Paktu Molotov-Ribbentrop Potvrzení informací o fosforovém útoku na civilisty přimělo i ostatní frakce k žádosti o předložení rezoluce jako společného návrhu všech frakcí v EP. Návrh rezoluce o zbrojním embargu a zastavení plateb do Turecka byl ostatními frakcemi v EP vzat za základ společného návrhu rezoluce k situaci v severní Sýrii. Poslanci ostatních frakcí do něj přidávali další body metodou, která připomíná českou pohádku „Jak pejsek a kočička vařili dort“. V úterý 22. října šokovaly řadu europoslanců oznámené výsledky jednání mezi ruským prezidentem Vladimírem Putinem (JR) a tureckým prezidentem Recepem Erdoganem (AKP). Poslanci večer sledovali tiskovou konferenci obou prezidentů na televizích v kancelářích nebo v restauracích. Řadě z nich to připomněla nejtemnější okamžiky jejich národní historie. „To je jako pakt Molotov-Ribbentrop, po němž si naši zemi rozporcovali Hitler a Stalin.,“ řekl v reakci na oznámení, že turecké armádě Rusové umožní zabrat třicetikilometrové pásmo podél hranic obývané Kurdy, polský konzervativní poslanec Zbygniew Kuźmiuk (PiS). Rakouský poslanec Georg Mayer (FPÖ) připomněl anšlus Rakouska v roce 1938. „Už když Turci zabrali Afrín, tak jsem říkal, že to může být začátek další dlouhé velké války. Jako když Hitler zabral Rakousko,“ konstatoval Mayer. Ivan David dodal, že mu to připomíná Mnichov 1938. „Moji předkové taky museli prchat z českého pohraničí, které nás Hitlerovi donutili odevzdat Britové a Francouzi,“ řekl český europoslanec. Kurdové podle něj nyní zažívají během krátké doby dvojí zradu. „Napřed je Turkovi předali Američané. A když se v nejvyšší nouzi obrátili na Asada a Rusy, tak ti jejich území de facto předali Erdoganovi taky. Všechny ty fráze o zachování územní celistvosti Sýrie jsou jen kecy,“ ulevil si Ivan David. Toxický dort bruselských pejsků a kočiček Šok z dohody Putin-Erdogan přiměl některé poslance do společného díla doplnit některé užitečné body. Například zavedení osobních sankcí na tureckého prezidenta Recepa Erdogana, členy jeho vlády a vysoké představitele armády, které předložila komunistická frakce GUE/NFL. Konzervativní frakce přidala návrh na uvalení cel na dovoz zemědělské produkce z Turecka. Jakoukoli využitelnost rezoluce však vzápětí znehodnotilo nově přidané ustanovení z dílny lidovců, podle něhož by „na Turecko uvalené ekonomické sankce neměly poškodit tureckou ekonomiku“. Zelení do textu přispěli odstavcem, podle něhož „by EU neměla zapomínat na děti evropských bojovníků Islámského státu, kterým by mělo být umožněna repatriace ze Sýrie do EU.“ Řada z nich přitom prodělala vojenský a teroristický výcvik, včetně poprav. Socialisté návrh ještě více vylepšili odstavcem, podle nějž by „uprchlíkům, které na dobytá území hodlá přesídlit Turecko, mělo být umožněno emigrovat do EU.“ Velká část z nich jsou váleční veteráni teroristických organizací Islámský stát, An-Nusrá a Al-Kajdá, kteří v Turecku získali azyl před stíháním pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti spáchané v Sýrii. A z dobytého území kolem Tal Abyad a Ras al Ain se asi těžko stáhnou, aby přenechali místo skutečným uprchlíkům. Koneckonců tam už vyvěsili svou vlajku, která by klidně mohla být symbolem pro návrat IS. Paskvil, pro který nelze hlasovat Nad výsledkem „společné práce“ všech frakcí, který byl předložen ve středu 23. října večer, řada poslanců z Polska, Maďarska a Rakouska jen nevěřícně kroutila hlavou. „Pro mě jako původního iniciátora návrhu rezoluce je společný návrh nepřijatelný. To, co zbylo z našeho původního návrhu na ekonomické sankce proti Turecku, je příliš málo a příliš pozdě na to, aby to mohlo nějak ovlivnit tragický osud lidí v Rojavě,“ řekl Ivan David po přečtení finální verze. Dodal, že jde požádat, aby byl vyškrtnut ze seznamu předkladatelů, protože pod něčím takovým nechce být podepsán. Stejnou žádost vzápětí vznesli i další východoevropští poslanci z konzervativní frakce. „Jediné, co by v této situaci mohlo pomoci zastavit agresora Turecko, je uvalení totální ekonomické blokády ze strany EU. Tedy zákaz dovozu jakéhokoli zboží z Turecka, zákaz vývozu jakéhokoli zboží – nejen zbraní a munice – do Turecka a zákaz všech plateb z EU do Turecka. Jenže nic takového se nestane. I pouhý povinný zákaz vývozu zbraní a munice do Turecka v Radě blokuje německá vláda. Jakékoli omezení obchodních styků s Tureckem odmítá Evropská komise,“ vysvětlil rozhořčený český europoslanec. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Kdo vládne EU Výsledek společné práce podle něj ukazuje na to, že probruselskými frakcemi – tedy lidovci, socialisty a RENEW jsou blokovány veškeré návrhy na uvalení skutečně účinných ekonomických sankcí proti Turecku. Je tomu tak proto, že nadnárodní korporace jako Philips, Renault, Mercedes či Siemens do Turecka přestěhovaly z Evropy mnoho výrobních kapacit. Zákaz obchodu s Tureckem by jejich investice v této zemi znehodnotil. Přesunutí výroby z EU do Turecka však způsobilo zánik pracovních míst v Evropě a poškozuje ekonomiku EU. Kromě toho však pomáhá Turecku získávat ekonomické zdroje na válku. Řada výrobních továren nadnárodních korporací v Turecku je provozována ve společných podnicích s firmou OYAK, která je v přímé správě turecké armády. Turecká část rozdělovaných dividend jde bez zdanění mimo státní rozpočet rovnou na zbrojení. Evropská komise podle Ivana Davida bude blokovat zavedení skutečně účinných ekonomických sankcí proti Turecku, „dokud turecká armáda nedorazí na předměstí Bruselu“. Řada poslanců soukromě přiznává, že současná geopolitická situace je velmi nebezpečná i pro členské země EU. Mnozí z nich si na základě podnětu svých voličů připomněli dva roky starý projev tureckého prezidenta Erdogana, který na sjezdu své islamistické strany AKP veřejně vyhlásil, že jeho cílem je „Turecko od Vídně po Čínu a od Kavkazu po Saharu“. Evropský parlament momentálně ovládající většina však nedovolí ostatním, aby udělali něco opravdu účinného.

Čas načtení: 2019-08-21 14:20:37

Občanské spolky i zástupci Prahy chtějí v hlavním městě Muzeum paměti XX. století

Celkem 30 občanských spolků a společenských organizací sdružujících bývalé politické vězně, zabývajících se výchovou mládeže, vzděláváním a badatelskou činností, vyjádřilo prostřednictvím Srpnové deklarace podporu založení Muzea paměti XX. století v Praze. Jeho projekt byl představen za účasti představitelů těchto spolků a pražských politiků 21. srpna. Mezi spolky, jejichž představitelé vyjádřili podporu vybudování moderního muzea v Praze věnovaného historickým událostem minulého století, jsou Konfederace politických vězňů ČR, Sdružení bývalých politických vězňů ČR 1948-1989, Junák – český skaut, Orel, Asociace soukromých zemědělců, Post Bellum, Centrum pro dokumentaci totalitních režimů, Památník Šoa Praha, Člověk v tísni, Český filmový a televizní svaz FITES či Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových. Ve svém prohlášení připomněli skutečnost, že postupně odchází pamětníci a jejich zkušenosti je nutné zachovat pro další generace: „Vzhledem k tomu, že postupně odchází očití svědkové historických událostí XX. století, je důležité zprostředkovávat jejich životní zkušenosti nastupujícím generacím. Pochopení podstaty autoritativních způsobů vládnutí, ovládání a kontroly společnosti, je zásadní pro poznání současných hrozeb, kterým společně čelíme. V tomto kontextu je důležité připomínat si nejen spáchané zločiny a hrdinské činy, ale také formy přizpůsobení se či otevřené kolaborace.“ Jako vhodnou formu pro splnění tohoto poslání považují zástupci spolků a organizací moderní muzeum, koncipované jako vzdělávací a otevřená kulturní instituce ve službách společnosti. Projekt Muzea paměti XX. století podporují pražští politici z různých politických stran. Myšlenku zřídit muzejní instituci věnovanou době nesvobody má ve svém programu i současné vedení Prahy. „Považuji za obrovský dluh, že po třiceti letech od pádu komunistického režimu nemáme doposud moderní muzeum, které bude připomínat památku obětí totalitních režimů, ale také úctyhodnou statečnost občanů, kteří za cenu obrovských obětí bojovali za svobodu a demokracii. Tento dluh jsme se rozhodli v Praze napravit, a proto chceme v metropoli založit Muzeum paměti XX. století,“ uvádí pražská radní Hana Kordová Marvanová. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  „Chceme přispět ke vzniku místa, které by nám autenticky připomínalo, jak důležitá je svoboda. Zároveň by přispělo i k tomu, abychom chyby z minulosti neopakovali. Nápad vzniku takového Muzea vyšel z hlavy Hany Marvanové, stal se jednou z priorit naší koalice, a proto jsem rád, že tento projekt nyní získává konkrétní obrysy,“ podporuje projekt pražský zastupitel Jiří Pospíšil. „Založení muzea paměti XX. století považuji za nutnost. I přes snahu některých osvícených kantorů je historická paměť mladší generace oslabena. Je to dáno nejen časovým odstupem historických událostí XX. století, jakož i nedostatky ve školní výuce, která tato období silně zanedbává. Ne všichni vyučující vnímají, že současné příkopy vybudované v dnešní společnosti mohou být nástupem sil, podobných těm, které stály u vzniku minulých totalit. Jsem nadšena, že se spojily veškeré demokratické síly, které podporou tohoto projektu vyjadřují své obavy a zároveň i odvahu čelit snahám zvrátit demokratický vývoj v naší společnosti,“ doplňuje předsedkyně kontrolního výboru pražského zastupitelstva Jaroslava Janderová. Historik Petr Blažek doporučuje při zvažování podoby pražského muzea inspirovat se zahraničními příklady, které vznikly postupně v posledních patnácti letech: „Patří mezi ně například Muzeum historie holokaustu, které je součástí Jad Vašem v Jeruzalémě, Muzeum Varšavského povstání ve Varšavě, Muzeum II. světové války v Gdaňsku, Dům teroru v Budapešti, Muzeum holocaustu ve Washingtonu či Topografie teroru v Berlíně.“

Čas načtení: 2019-08-14 08:35:19

Zemřela Eva Stehlíková, specialistka na antické a středověké divadlo

Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna.   Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru. Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény. V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“ Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“. Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“ Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem. Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨ Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“ Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius. Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom. Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace. Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“ Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta. Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty: 1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“ 2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové. 3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti. Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah. Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“ Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment! Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé! Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika! Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice! Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra! Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“ Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami. V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle. Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“. Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková.   Autor je literární historik.