EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Přišli jsme spolu uctít památku 39 hrdinů a obětí takzvané kyjovské heydrichiády. Vzpomeňme si na statečnost jedné velké rodiny, velitele paraskupiny Zinc podplukovníka im. memoriam Oldřicha Pechala, dále učitele a člena odbojové skupiny Obrany národa npor. i.m. Cyrila Žižlavského a manžela Boženy Pechalové Jana Žižlavského.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2020-04-15 18:00:56
Tomáš Dianiška: Civilizace se zastavila – můžeme svět vnímat jinak
Stávající pandemie nového koronaviru dramaticky zasáhla do chodu běžného života každého z nás. I výsledky výročních Cen divadelní kritiky musely být 16. března vyhlášeny pouze prostřednictvím kanálu YouTube. Mimořádný úspěch znamenaly pro mladou renesanční osobnost českého divadla (ač původem ze Slovenska), herce Tomáše Dianišku. Jeho hru Transky, body, vteřiny o úspěšné meziválečné atletce Zdeně Koubkové, která se narodila s vývojovou vadou reprodukční soustavy, uvádí Divadlo Petra Bezruče. Jako její autor a režisér proměnil Dianiška všechny své nominace. Co pro vás znamená ocenění v kategorii Poprvé uvedená česká hra a Inscenace roku 2019 za Transky, body, vteřiny? Pro mě jsou to nejzajímavější divadelní ceny u nás, takže je to velmi povzbudivé. Zároveň mi to ukazuje plynutí času, vývoj mého vlastního myšlení. Kdysi před patnácti lety, když jsem nastoupil na DAMU, vyhrál stejnou cenu můj profesor, režisér Jan Nebeský. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že na to někdy dosáhnu i já a ejhle. Jak jste k námětu Transek dospěl? Na příběh jsem narazil náhodou. Vedení divadla už potřebovalo znát název a anotaci kvůli podávanému grantu. Zašel jsem do knihkupectví a četl si přebaly novinek. Nejsem sportovní fanda, ale knížka Pavla Kováře Příběh české rekordwoman mě ihned zaujala. Výběr tématu je pro mě klíčový. Potenciál jsem ucítil hned – první republika, transgender, skandál. V tu chvíli jsem o této problematice nevěděl nic, ale co je důležitější, v tom knihkupectví mě to dojalo. Nevěřím na ezo splynutí a kouzelná vnuknutí, ale v některých případech se řídím tzv. srdíčkem. I když pak přípravě inscenace věnuji rok života, při výběru látky dám na svou intuici. V tomto případě to trvalo pár vteřin. Stále trváte na tom, že psaní není váš hlavní obor? Možná to k tomu postupně spěje. Píšu čím dál víc a mám pocit, že mě to naplňuje. Hraní mi k tomu ale velice pomáhá. Píšu s představou, jak se to chudák herec bude učit. Možná to je tím napsané líp „do pusy.“ Tím, že mám hlavní pracovní náplň hraní, udržuji si nad psaním i jistý nadhled. Nemusím to brát moc zodpovědně. A herectví je samozřejmě mnohem zábavnější činnost než sezení u počítače. Mluvil jste o významu vaší intuice při volbě tématu. Zasahuje vám i do procesu tvorby inscenace? Nezanedbáváte analýzu? Ó, to je zajímavé. Myslím, že s kolegy zkoušíme spíš intuitivně a během toho to zároveň analyzujeme. Jde to ruku v ruce. Nechat všechno jen na pocitech je nebezpečné. Jednou se to na zkoušce povede, ale pokud si neřeknete, čím to bylo, už se to nemusí nikdy zopakovat. Za ty roky už máme vybudovanou určitou zručnost, nějakou techniku. Hodně se to osvědčuje při budování gagu, nebo komediálním timingu. Tam je analýza důležitá – proč ten vtip funguje, nebo ne. Často si to vysvětlujeme i po představení v šatně. Proč dnes něco nevyšlo. A při psaní? V psaní je to podobné. Nechávám volně plout myšlenky, ale analyticky je filtruji, ať udržím žánr, ať neztratím tah příběhu. Analýza s intuicí je jako chlebíček s hermelínovým salátem. Taková česká varianta symbolu jin a jang. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pro vás těžší napsat hru, nebo ji inscenovat? Možná vás teď režie začala lákat... Láká. Je to velice pohodlné zaměstnání, když víte, co dělat. Když tápete, musí to být horor. Já si troufám jenom na svoje hry. Ty už doma píšu s představou, jak to bude vypadat. Takže pro mě je těžší napsat text. Předchází tomu přibližně půlroční až roční samostudium. Poslouchám dobovou hudbu, dívám se na dokumenty, tematické filmy, čtu knížky a googluju si informace. Při samotném psaní je to pak samotářská mravenčí práce. To na jevišti už jen plním představu, kterou jsem za ten rok v hlavě nashromáždil. Můžu se nechat překvapovat herci, kteří na zkouškách taky dostávají asociace a nápady, častokrát lepší než ty moje, a to máme pak všichni radost z tvorby. Ve zmiňované anketě byl nominován i další kus, o jehož autorství se dělíte s Igorem Orozovičem. Bezrukého Frantíka o životě tělesně postiženého spisovatele a podnikatele Františka Filipa uvádí vaše domovské Divadlo pod Palmovkou v Praze. Hlavní interpreti obou her si rovněž odnesli ceny. V čem byl pro vás rozdíl pracovat s ostravským Divadlem Petra Bezruče od toho, na co jste zvyklý se svým souborem? Byl to zásadní rozdíl. Už po technické stránce. Do Ostravy jsem musel denně vstávat v pět ráno a po zkoušce zas letět na vlak, ať stihnu večerní představení na Palmovce. Byla to teprve moje třetí regulérní samostatná režie. Kromě těchto drobných nepříjemností musím uznat, že režie je velice pohodlné zaměstnání. Pokud máte oporu v hercích a suverénní představu a vizi, jak inscenovat text, je to příjemná šéfovská pozice. Herec však může po zkoušce „vypnout“ a věnovat se jiným zájmům. To režisér nedokáže. Po zkoušce musí plánovat program na další dny, vybírat a stříhat hudbu a zvuky, řešit scénu s výtvarníky, světla, škrty a úpravy v textu a najednou je zas ráno a další zkouška. Se souborem na Palmovce pracujeme jinak. Využíváme kolektivní režii. Funguje to tak, že dodám text a na zkouškách do toho mluvíme všichni. Vyžaduje to partu lidí, co se k smrti neurazí, když se denně hádají. Já tu hádku jenom moderuji, ať se nezamotáme do nesmyslů. Výsledek má jiné kvality. Divák cítí, že to šlo „z nás“, že jsme sehraní, a to skupinové nadšení se na něj přenese. To je výhoda autorského divadla. Že je to velice autentické, že s výsledkem souhlasíme všichni. Ono to v repertoárovém divadle není úplně obvyklé. O tom diváci častokrát nemají ani potuchy. Herce někdy nebaví to, v čem hrají, ale pokud jsou profíci, divák nic nepozná. Stejně se tomu snažím vyhnout. Náš kolektivní režisér se jmenuje František Xaver Kalba. Soubor F. X. Kalby jste spoluzaložil v Liberci jako odnož Divadla F. X. Šaldy, vašeho prvního angažmá, a okamžitě zaplnil jakousi mezeru na trhu. Momentálně působí ve Studiu PalmOff Divadla pod Palmovkou, kde uvádí řadu vašich her. Máte pocit, že v ČR je nedostatek atraktivního (zábavného a přitom inteligentního) divadla, které by vycházelo vstříc vaší generaci? Podobných partiček je hodně: 11:55, X10, A studio Rubín, Chemické divadlo, Letí, Divadlo za branou, Masopust, MeetFactory... My s Kalbou ale opravdu děláme střední proud. Nebojíme se podat velký příběh popkulturní formou. Diváci mají pocit, že se dívají na artík, ale dostávají popík. Nebojím se hledat vzory v Hollywoodu. Formálně je vám blízký žánr sitcomu s řadou popkulturních odkazů. Ve svých tématech se přitom poněkud nesourodě vracíte k polozapomenutým kauzám 20. století (případně do dob svého dospívání). Čím si vysvětlujete zvýšenou poptávku po této poetice? I filmoví producenti často využívají magnet v podobě věty „podle skutečné události.“ Mě historie baví. Rád si minulost zasazuju do kontextu a vyvozuju odpovědi k dnešku. Sto let mi vůbec nepřipadá dlouhá doba. Samozřejmě naše životy jsou položeny na starých událostech, od kterých se naše společnost odrazila. Každá správná sci-fi, ať už z minulosti nebo budoucnosti, se musí dotýkat hlavně dneška. Úspěch Transek si vysvětluju hlavně tím, že má veliký přesah k nám do současnosti. Vypovídá o strachu lidí z neznáma, o nástupu extremismu, o závisti, o rasismu, o hledání identity a boji proti hloupému establishmentu. Když si divák uvědomí, že lidé před sto lety měli úplně stejné problémy jako my, může dojít ke katarzi. Třeba totiž na svět nahlédne z větší dálky a uvědomí si malost a křehkost našich životů. Vybíráte si záměrně vážná témata, která mohou mít přesah. Na Ceny divadelní kritiky jste navíc nebyl nominován poprvé. V roce 2017 jste se stal Talentem roku i díky vašemu „totalitnímu hororu o nástrahách skautingu“, Mlčení bobříků. Přesto jste ještě nedávno tvrdil, že je pro vás nejdůležitější pobavit, nikoli sdělovat poselství. To jsem asi jenom machroval. V prvopočátku opravdu musí stát silná emoce, která se mě dotkne a donutí k psaní. Pak už to celou dobu jenom zlehčuju. Nastává rozpor mezi hravou formou a vážnou story. A to je moje oblíbené hřiště. Je to trik. Divák má pocit, že se celou dobu dívá na trošku pokřivenou komedii a najednou na něj vybafnu tu samou emoční nálož, kvůli které to celé dělám. Možná i proto jsou moje hry v současnosti úspěšné. V době, kdy nikdo nemá čas. Jsou to tragédie, které jsou napsané jen tak rozverně, neumětelsky hala-bala, čtyřicet stránek a šup domů. Třeba nám virová krize leccos napoví. Najednou se civilizace zastavila a můžeme svět vnímat jinak. Před deseti lety jste autorsky debutoval hrou Googling and Fucking. Váš styl se od té doby asi posunul. I cílové publikum vašich komedií, dnešní generace třicátníků, stárne a jeho priority se mění. Zrcadlí se to ve vašich kusech? Myslím, že ano. Taky stárnu. Dnes už by mi punková hříčka ve stylu Googlingu přišla banální. Osobně si myslím, že dělám rodinné komedie. Ta rodina musí mít ovšem už odrostlejší děti. Od jisté chvíle k nám na Palmoffku na představení 1000 věcí, co mě serou začali chodit diváci ve věku mých rodičů. Za cílovku tohoto dílka jsme primárně předpokládali vysokoškoláky. S kolegy jsme došli k závěru, že šedesátníci na nás chodí, aby rozuměli svým dětem. Aby věděli, o čem se třicátníci baví a jaké problémy řeší. Jako hrdiny svých her si zpravidla vybíráte skutečné osobnosti s pohnutými osudy. Jejich příběhy ale vyprávíte s velkou mírou nadsázky a ironie. Tragikomické lomení je dramaticky velmi působivé. Máte ale nějaké limity, za než byste svůj černý humor nevpustil? Častokrát si řeknu: „To už je moc.“ Dám příklad ze své zatím poslední hry Bezruký Frantík. Předem nám bylo jasné, že inscenaci uvidí i hendikepovaní diváci, například z Jedličkova ústavu, kde se hra zčásti odehrává. Ale už při psaní jsem si zakázal se nějak cenzurovat. Protože někdy mě samozřejmě napadlo: Ty jo, až tohle uvidí nějaký vozíčkář, může se ho to dotknout. A totéž se opakovalo při inscenování. Ale když inscenaci lidé z „Jedličkárny“ viděli, přišla jim úplně v pohodě, protože mají hodně velký smysl pro humor. Nějaké limity samozřejmě určitě mám, ale to jsou tak ošklivé nápady, že o tom nebudeme mluvit. Psát jste začal podle vlastních slov neplánovaně a spíš z legrace. Jako dramatik jste si ale už vybudoval solidní pověst. Je to pro vás svazující? Teď už vím, že na ty hry nechodí jenom kamarádi. Musím si dávat pozor na jazyk. Vážit slova. Ale jen odsud posud. Dvakrát se mi stalo, že moje hry někdo odsoudil ještě před začátkem zkoušení. Proti Mlčení Bobříků vznikla petice za stažení z repertoáru. A naposled se od Transek distancoval zmiňovaný autor knižní předlohy Pavel Kovář. Je to trošku frustrující. Takže teď, když píšu hru o Anthropoidu, nechci vyvolávat rozbroje. Ale určitě existuje spousta historiků, kteří mi každý detail omlátí o hlavu. Třeba že Heydrich ve skutečnosti nemohl tancovat na písničky rakouského zpěváka Falca, čímž celá hra začíná. Hra se bude jmenovat 294 statečných, jak jsem se dočetla, a Divadlo pod Palmovkou, které vám téma patrně zadalo, plánuje její premiéru na září. V jaké fázi se momentálně nachází? Téma jsem si zvolil sám. Vypovídá o lidech, kteří byli kvůli své pomoci výsadku Anthropoid popraveni. Mělo by to vypadat jako akční film z 80. let. Takže Gabčík s Kubišem budou vypadat jako Rambo s obrovskýma bouchačkama. Jsem zhruba v půlce, ale kdo ví, kdy začneme zkoušet. Je pravděpodobné, že se celá příprava kvůli karanténě přesune. Budete sám režírovat? Režírovat budu sám, kolektivně ukočírovat tolik herců by byl problém. Z vašeho popisu je patrné, že i tento titul bude provokovat. Není riziko, že mladší generace bude mít tendenci vážná témata nahlížena vaší optikou zlehčovat? To bych rozhodně nechtěl. Předpokládám vzdělaného diváka, který se s danou látkou nesetká v mých hrách poprvé. Divadlo není dokument. Nemám ambici diváky vzdělávat, spíš v nich vyvolávat emoce. Připomenout jim, že přese všechny problémy žijeme pohodový, fajn život. Jak ve vás osobně období heydrichiády rezonuje? Do školy jsem chodil na Slovensku a přiznám se, že jsme toto téma moc neprobírali. Měli jsme spoustu problémů se Slovenským štátem a povstáním. Takže celé to peklo, hrdinství a odbojové činy, na mě naplno dopadly až před deseti lety, když jsem poprvé navštívil Národní památník hrdinů heydrichiády. Poslední rok se to snažím intenzivně studovat a přiznávám, že mě to nesmírně vzrušuje a dojímá. Předpokládám, že současné nucené divadelní prázdniny vám aspoň umožňují víc se věnovat psaní. Co dalšího připravujete? Ano, píšu denně. Na podzim bych měl režírovat svou hru o vzestupu a pádu Vlasty Buriana pro liberecké divadlo. Pak ještě hru o Věře Špinarové pro Bezruče. Vyvíjím seriál pro televizi, ale teď je to všechno v mlze. Snažím se přesvědčovat sám sebe, že ty hodiny strávené s textovým editorem nejsou zbytečné. Garderobiérky Divadla pod Palmovkou se zapojily do pomoci nemocnicím a šijí roušky. Jak to teď u vás vypadá – zkouší se? Nezkouší. To by nešlo. Na jevišti na sebe všichni neustále prskáme, je to kontaktní sport. Připravujeme s kolegy podcast, předčítáme pohádky, Čapka, Jiráska. Snad to co nejdřív pomine. {/mprestriction}
Čas načtení: 2022-05-23 08:54:49
K osmdesátému výročí heydrichiády uvede ČT premiérové dokumenty Kuratorium a Fotografové smrti
K osmdesátému výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha připravila Česká televize dva premiérové dokumenty. Kuratorium vypráví příběh organizace pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě v době protektorátu, Fotografové smrti přibližují donedávna neznámé příběhy českých Němců, kteří se aktivně podíleli na likvidaci nevhodných osob. Oba snímky se v premiéře představí v úterý 24. května po 20. hodině na ČT2. Kuratorium – organizace, o níž pojednává film Ondřeje Veverky, vznikla formálně den po diverzní akci výsadkářů operace Anthropoid. Jejím úkolem bylo vést dospívající generaci k loajalitě, k oddanosti Třetí říši a vůdci, k antisemitismu či ke kultu fyzické dokonalosti. „Celý projekt vnímám jako velice záslužný počin. Dokument zachycuje poslední možná autentická svědectví těch, kteří se jako kluci dostali pod křídla Kuratoria. Většina z nich v tuto chvíli již bohužel nežije. Myslím, že i pro ně samotné bylo důležité, že mohli ještě podat toto svědectví,“ říká dramaturg Martin Červenka. „Pro mnoho lidí může být fakt, že existovalo Kuratorium, velkým překvapením. Bylo to velice nebezpečné a bylo velké štěstí, že fungovalo pouze dva roky. Jednalo se vlastně o nepovedenou snahu nacistů získat českou mládež na svou stranu,“ vzpomíná v dokumentu řadový člen Kuratoria Karel Richter. Hned po premiéře Kuratoria se ve 21:40 hodin představí divákům dokument Jana Rouska Fotografové smrti. „V osobě Jana Rouska se snoubí dvě profese, kromě režiséra je i vystudovaným historikem. Díky tomu přináší atraktivní a málo známá témata. Tím je i program eutanazie T4 z počátku druhé světové války, který ve filmu divákům přibližuje,“ uvádí kreativní producentka Martina Šantavá. Hodinový snímek prostřednictvím průvodce fotografa Karla Cudlína a lékaře Milana Nováka poodkrývá příběh českokrumlovských fotografů a fotolaborantů dokumentujících eliminaci duševně nemocných lidí. „Kdo to vlastně byli českokrumlovští fotografové? Šel jsem po jejich stopách, a přesto je na své cestě nepotkal. Byly to totiž stíny už za svého života. Stíny, které se mihly v hrůzném světle nacistického násilí. Stíny, po kterých zbylo pár fotografií a filmový záznam,“ hodnotí v dokumentu fotograf Karel Cudlín. Vysílání České televize u příležitosti 80. výročí atentátu na Heydricha a následné heydrichiády dále doplní: 22. května na ČT2 ve 21:45 Operace Silver A (1/2) 23. května ČT2 ve 21:55 Operace Silver A (2/2) 27. května na ČT2 od 18:15 Heydrich – konečné řešení: Atentát 27. května na ČT2 ve 20:00 Atentát 3. června na ČT2 od 18:15 Heydrich – konečné řešení: Zmizeli 7. června na ČT1 ve 22:35 Lidice 10. června na ČT2 od 18:15 Heydrich – konečné řešení: Lidice – obraz pomsty 12. června na ČT2 od 12:40 Cesty víry: Lidový mučedník 24. června na ČT2 v 16:55 Heydrich – konečné řešení: Češi se nevzdávají (závěrečný díl dokumentárního cyklu 1. července), v 17:25 Ležáky – osada, která ztratila své obyvatele, nikoliv však paměť, v 17:55 Ležáky (Ti druzí mrtví...) a ve 22:05 Stříbrné rekviem
Čas načtení: 2020-02-07 20:45:58
Do Síně slávy českého komiksu vstoupil Ivo Pechar, autor legendárních seriálů v časopise Ohníček
Cenu České akademie komiksu za loňský rok získali Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky za Článek II. o hrdinech atentátu na Heydricha, nejlepším stripem se staly Opráski sčeskí historje. Do síně slávy byl uveden Ivo Pechar, autor komiksů Pavouk Nephila či Profesor Dugan. To je výsledek třináctého ročníku komiksových cen Muriel. Síň slávy českého komiksu Ivo Pechar Zdůvodnění poroty: Spisovatel a dlouholetý časopisecký redaktor Ivo Pechar publikoval jako scenárista první komiksové seriály na začátku 70. let v časopise Ohníček a řada z nich se stala legendárními – za všechny lze uvést titul Pavouk Nephila. Ve svých scénářích často atraktivní formou zpracovával a dospívajícím čtenářům zprostředkovával podstatná témata – jako je ochrana zvířat či integrace cizinců a rasismus v komiksech ze začátku 90. let Goro, ochránce makaků či Člověk zvaný Son. Rozvoji domácího komiksu se věnoval i jako nakladatel – jeho nakladatelství vydávalo průlomovou edici Sólo, která v době ekonomické transformace usilovala o ustavení nového publikačního formátu pro český komiks. Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky za Článek II. Zdůvodnění poroty: V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo. Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Tomáš Motal za Traum Zdůvodnění poroty: Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů. Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Jiří Šimáček za Článek II. Zdůvodnění poroty: Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou. Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Tomáš Motal za Traum Zdůvodnění poroty: Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost. Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička Zdůvodnění poroty: Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři. Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) jaz za Opráski sčeskí historje Zdůvodnění poroty: Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme! Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa Zdůvodnění poroty: Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů. Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Zdůvodnění poroty: Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil. Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.) Barbora Satranská za Spořilov Zdůvodnění poroty: Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah. Přínos českému komiksu Galerie Klatovy / Klenová za Faust, 3. česko-německé komiksové sympozium Již potřetí uspořádala Galerie Klatovy / Klenová česko-německé komiksové sympozium, tentokrát na téma Faust. Akce, která dává příležitost nadějným a zajímavým komiksovým tvůrcům, v sobě spojuje tvůrčí přeshraniční setkání, prostor pro tvorbu vlastního komiksu v rámci komponovaného celku, výstavu výsledných komiksů a na ně navázaných obrazů, a nakonec i trvalý výstup v podobě katalogové publikace. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-23 17:59:42
Nejvíce nominací (tři) v třináctém ročníku komiksových cen Muriel posbíral komiks spisovatele Jiřího Šimáčka a kreslíře Jána Lastomírského Článek II, který vypráví o atentátu na Heydricha a následných represích. Zaměřuje se přitom na trochu opomíjeného hrdinu té doby – kaplana Vladimíra Petřeka, který poskytl parašutistům útočiště v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a zaplatil za to životem. Po dvou nominacích má nostalgický pastiš Pavla Čecha O Červenáčkovi, který s melancholií i humorem nachází titulního hrdinu v situaci, kdy jeho kamarádi z Rychlých šípů dospěli a už o klukovské hry nemají zájem, či černobílý thriller Traum, který jeho autor Tomáš Motal vydává jako nepravidelnou sérii ve vlastním nakladatelství. V loni zavedené kategorii nejlepších komiksů pro děti se opět objevuje seriál Petra Kopla Morgavsa & Morgana z časopisu Čtyřlístek, který loni dostal i knižní podobu, nominaci má také loňský vítěz této kategorie Honza Smolík, tentokrát za knižní komiks Liška Kuliška. Začínajícím tvůrcům je určena kategorie Cena Magnesia za nejlepší studentský komiks: zde jsou zastoupeny práce studentů pražské VŠUP (Jakub Plachý za fiktivní komiksovou reportáž Jak žijí dnes a Barbora Satranská za Spořilov)) a od studentky plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Alice Břečkové za osobně laděný vzpomínkový příběh Děda. ¨ Kromě dalších kategorií jako nejlepší krátký či překladový komiks bude vyhlášena také kategorie přínos českému komiksu a nový člen komiksové síně slávy. Tím se stane Ivo Pechar, významný scenárista komiksových seriálů v 70. a 80. letech, mimo jiné autor ke scénářům sci-fi komiksů Profesor Dugan a Pavouk Nephila a klukovských příběhů Havraní doga či Stopař. Cenu České akademie komiksu pro nejlepší komiks roku svým hlasováním vyberou členové tohoto profesního spolku, v němž jsou sdruženi komiksoví tvůrci, teoretici a nakladatelé. ČAK byla založena v červnu roku 2018, aktuálně má 76 členů a jejím předsedou je literární a komiksový historik Pavel Kořínek. Ceny Muriel se udílejí pod tímto názvem od roku 2007. Vítěze oznámí moderátorky Ester Geislerová a Johana Švarcová 6. února v pražském kině Bio Oko. Nominace se zdůvodněním Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Pavel Čech za O Červenáčkovi Pavel Čech se ve své tvorbě často a rád vrací do světa Rychlých šípů, poprvé tak ale učinil na větší ploše celé komiksové knihy. Podařilo se mu využít mezery v kánonu, která dlouho provokovala k vlastnímu domýšlení, a nabízí svěží nostalgickou výpravu do minulosti, a to jak v rovině jednotlivce, tak i domácího komiksu jako celku. Ondřej Kavalír, Vojtěch Mašek a Karel Osoha za Návrat Krále Šumavy 2: Agent-chodec Druhý díl trilogie je pro hodnocení vždycky složitý, protože neotevírá, ani neuzavírá příběh. Agent-chodec přesto ukazuje, že Ondřej Kavalír a Vojtěch Mašek se v Návratu Krále Šumavy osvobozují od adaptované předlohy a k velkému finále se snaží dospět vlastní cestou. Karel Osoha je jim v tom svým filmovým viděním a znalostí komiksové řeči zdatným pomocníkem. Jiří Šimáček a Ján Lastomirský za Článek II. V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo. Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Ján Lastomirský za Článek II. Ján Lastomirský dává v Článku II. vyniknout vlastní expresivní práci s figurou, kresba ale zcela slouží příběhu a umocňuje jeho dopad. Není jen ilustrací bez názoru, ale nese v sobě svébytnou a sebevědomou sílu výpovědi. Sugestivně na čtenáře přenáší znepokojivé lidské drama, jehož obrazy ve čtenáři doznívají dlouho po přečtení komiksu. Tomáš Motal za Traum Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů. Ticho762 za Trikolora Ticho762 střídá v Trikoloře několik výtvarných poloh, pohybuje se od dětské roztomilosti přes realistický dokument s jistou formou nadsázky až k expresivnímu podání. Vždy hledá způsob, jakým docílit, aby dějová linka měla v kresbě sebevědomého partnera. Výsledný koktejl je vizuálně zábavný a umožňuje přitáhnout čtenáře k historickému tématu. Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Pavel Čech za O Červenáčkovi Loňský sborník krátkých příběhů k poctě Rychlým šípům ukázal, že navazovat na Foglarův odkaz dnes vůbec není snadné. Pavel Čech zvolil formu nostalgického příběhu o konci jedné éry a dokázal pocit posledních návratů do mizejícího světa působivě evokovat tím, že se pohybuje na hraně foglarovské stylizace a jejího nostalgického reflektování. Taťána Rubášová za William & Meriwether 2: Neočekávaný robotí exodus Knihy o Williamovi a Meriwetherovi jsou v rámci současného českého komiksu pozoruhodným formátem, kde text vystupuje vůči obrazu samostatněji, než je obvyklé. Přesto Rubášová a Janíček vytváří kompaktní celek. Rubášová přitom v jednoduchém vyprávění vtipně pracuje se stylizací a pozicí vypravěče, který bezděčně odkazuje k našemu světu. Jiří Šimáček za Článek II. Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou. Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Marek Berger za Octobriana – Hadí plémě Kult polobožské bojovnice proti patriarchátu osvěžil svým komiksem Octobriana – Hadí Plémě Marek Berger. Příběh postavený na akci si často vystačí bez bublin a nezapře autorovu animátorskou profesi. Dynamická práce se střihem, cit pro scenérie společně s osobitě tónovanými barvami jsou hlavními klady dvaatřicetistránkového komiksu. Tomáš Motal za Traum Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost. Václav Šlajch za Lulenka a poslední přání S aluzí na světoznámé knihy o dětech (ale ne nutně pro děti) ve svém třístránkovém komiksu Lulenka a poslední přání suverénně pracuje Václav Šlajch. Alenka v říši divů nebo Cínový vojáček rezonují v panelech, které jsou surrealistickým snem těžícím z autorovy hravé imaginace. Retrostyl posunuje celý komiks k mnohovrstevnatosti významů a připomíná autorovy začátky, kdy kreslil především tuší. Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři. Petr Kopl za Morgavsa & Morgana Dobrodružství zkušené čarodějky a její nadané malé učednice od Petra Kopla jsou dětským čtenářům dobře známá ze stránek časopisu Čtyřlístek. V souborných knihách Dračí chůvy a Živelné měňavice se ukazuje, že zdánlivě epizodické příběhy jsou rozvrženy tak, aby rozvíjely poutavé vyprávění i na větší ploše. Ocenit lze suverénní dynamickou kresbu, sympatické hrdinky a humor, který dětského čtenáře v žádném případě nepodceňuje. Honza Smolík za Liška Kuliška Příhody lišky Kulišky a jejího kamaráda mývala Zívala mají švih a spád. Svou krátkostí a nekomplikovaností cílí na menší děti a bodují jak přehlednou, výraznou kresbou, tak jazykovou hravostí a vděčnými členicími předěly v podobě úkolů a hádanek po každé kapitole. Liška Kuliška je dobrým příkladem toho, že ani knížka pro nejmenší čtenáře nemusí být infantilní. Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) Lukáš Fibrich za Mourrison Kocour Mourrison dosáhl plnoletosti! Tedy, hrdina je sice pořád stejně ztřeštěný, ale seriál ve kterém vystupuje, vychází v časopise ABC už 19. rokem. Za tu dobu vyrostl i formátově a patří mu celá stránka, přesto nepřestává být v prvé řadě anekdotou. Lukáš Fibrich stále nemá nouzi o vtipné nápady a neztrácí ani hravost ve vztahu k samotné komiksové formě. jaz za Opráski sčeskí historje Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme! Jan Pomykač za Pas faux pas Přestože web Komiksárium, kde strip Jana Pomykače čtyři roky hostoval, ukončil činnost, Pas faux pas pokračuje dál, alespoň na Facebooku. Nepřestává těšit svými vyladěnými kresbami a bavit osobitým humorem, který dokáže být slovní i situační, ale především neotřelý a subtilně vtipný. Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů. Paseka za Essex County Grafický román Essex County Jeffa Lemirea je velkou splátkou dluhu domácím čtenářům. Komiks, který přepsal kanadské literární dějiny, když zvítězil v anketě o román desetiletí, vypráví o obyčejných Kanaďanech. Ti si život komplikují hlavně nekomunikováním, potlačováním citů a násilím. Lemire neomlouvá životní prohry a kotrmelce svých hrdinů, naopak je čtenářům představuje s porozuměním, které jim je přibližuje. Trystero za Sabrina Sabrina je jedním z nejzásadnějších komiksů současnosti, vstupující navíc na český trh již s nominací na prestižní literární Bookerovu cenu. Kniha do komiksového formátu působivě absorbuje současná média i společenské frustrace. U českého vydání je navíc třeba ocenit odvahu tento náročný kus u nás prakticky neznámého autora vydat tak brzy po původním vydání. Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Martina Knápková za Mrtvej svět Enid a Rebecca se těsně po střední bezcílně potloukají rodným maloměstem, čekají, co jim život přinese, a čas si krátí vyhlašováním drobných válek namachrovaným čůzám a trapáckým pozérům všeho druhu. Komiks Daniela Clowese Mrtvej svět, který se stal předlohou slavného filmu, přetéká cynickou adolescentní chandrou a nabízí překladatelskou výzvu, které se Martina Knápková, zejména prostřednictvím sarkasticky přezíravého slovníku obou hrdinek, zhostila výtečně. Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil. Richard Podaný za Kosmo knedlíci Violet je obyčejná holka z obyčejné vesmírné přívěsové kolonie, jejíž táta je obyčejný vesmírný těžař velrybího trusu a máma obyčejná módní návrhářka. Violetčina mise za záchranou otce z velrybího žaludku je po jazykové stránce hotovou záplavou slovních hříček, mluvících jmen a zvukových i jiných efektů. Překlad Richarda Podaného činí z díla Craiga Thompsona hutnou pastvu pro oči a pobízí čtenáře k luštění i těch nejdrobnějších nápisů, aby mu z mimořádně vtipného a invenčního převodu neuniklo ani písmenko. Cena Magnesia za Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.) Alice Břečková za Děda Alice Břečková dokázala ve svém komiksu Děda citlivě a více než důstojně uchopit náročné téma odcházení člověka. S formální stránkou komiksu přitom autorka pracuje suverénně a její komiksová řeč umocňuje uvěřitelné a v neposlední řadě lidsky intimní vyprávění. Jakub Plachý za Jak žijí dnes Jakub Plachý ve svém komiksu Jak žijí dnes nastavuje vtipnou dokumentární formou zrcadlo různým postavičkám z domácí komiksové historie. Staví je do polohy stárnoucích hvězd, se kterými si život často tragicky pohrál. Mimořádně svěží dílko svým námětem vyvolává ve čtenáři pocit, že by chtěl v této fikci pokračovat dál. Barbora Satranská za Spořilov Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-20 09:38:46
Případ nepotrestaného esesmana aneb Když byl váš dědeček pravou rukou K. H. Franka
Německá učitelka Jacqueline Gies (*1967, vystudovala dějiny umění) zkoumá od mládí, ne-li dětství, život a zločiny svého vlastního dědečka (1902–1974), esesmana a velice schopného tajemníka K. H. Franka. Robert Giese zemřel, když jí bylo sedm, a po válce uměl mlčet. Především o vlastní minulosti. A nepůsobil ani dojmem muže stíhaného nějakými výčitkami. Pokusy jej obvinit po něm vždy sklouzly. I navzdory snaze antifašistických organizací unikal trestu. Zaslouženému? Patrně zaslouženému! Paní Jacqueline se velmi šťastně spojila s Emilem Hruškou (*1958), rovněž právníkem (a také poradcem českých europoslanců, který léta žil v Bruselu a mezi mnoha jinými napsal také knihu o K. H. Frankovi Pán protektorátu), a plodem společného úsilí (Hruška navíc vyšel například z poznatků Jaroslava Čvančary) stala se jim analýza kariéry typického „úředního vraha“. A jednoho z té nechvalné menšiny doktorů práv, kteří nehledí od stolu „za humna“ a nevidí obětí. Které ani trochu nezaujme bolest, tragédie nebohých. A vysoký důstojník SS Robert Gies sice v letech 1939–1945 s K. H. Frankem nemanipuloval přímo jako loutkou, ale... V mnoha případech fungoval jako šedá eminence a možná i našeptávač někdejšího karlovarského knihkupce. Formuloval mnohá klíčová a šéfem už jen parafovaná memoranda. I včetně toho o „konečném řešení české otázky“; a jak se zdá, ve finále dokonce směle dohlédl na „štěchovický archiv“. Stoprocentně pak mu bylo známo, kam se vypařily insignie Univerzity Karlovy. Jeho štěstím bylo, že formálně nikdy neměl pravomoc rozhodovat. Vždy stál v pozadí. Byl to přitom sám Reinhard Heydrich, kdo v březnu 1942 navrhl, aby se Giese stal ministeriálním radou. Návrh nejprve narazil, Gies totiž býval nacisty vnímán i jako „pouhý“ kariérista, jenž ostatně do NSDAP vstoupil až po převzetí moci. Ale to jeho přítel K. H. Frank po Heydrichově smrti rád ignoroval. A přímo píše: „Pokud Gies dosud nemohl absolvovat vojenskou službu, důvod je u představených. Vzhledem k jeho schopnostem jej nemohli během války postrádat.“ Jakkoli nevoják, byl Gies vždy činorodý. Výkonný. Za heydrichiády, v čase likvidace Lidic, stále. Sám Frank přitom byl po atentátu proti hromadným odvetným akcím a jako vždy se bál nepokojů a myslel především na produkci továren, již měl na starost, a „klid k práci“. To Himmler už takový nebyl. A Gies? Fakticky nevíme. Ale úřadoval energicky a jako vždy se mu podařilo zůstat ve stínu. Z právního hlediska nebyla jeho odpovědnost „vymahatelná“. Žil jako had a nebyl hloupý. Kniha obsahuje i řadu fotografií, kde je zachycen. Jedna je z návštěvy Barrandova, jiná ze společenské akce, kde se 23. 1. 43 baví s jakousi dámou. Půvabnější a intimnější jsou ovšem snímky z jeho svatby na Staroměstské radnici (17. 6. 41). Frank mu šel se samozřejmostí za svědka. Gies pak získá roku 1944 na jeho návrh Válečný záslužný kříž 1. třídy, což tehdy bylo nejvyšší existující nebojové vyznamenání. Ale rodiče jeho paní jeho kariéru posléze odnesli! „Stejné datum jejich úmrtí 31. 12. 45 vyvolává domněnku, že spáchali sebevraždu v době, kdy byla jejich dcera ve vězení,“ dozvíme se. Emil Hruška uzavírá knihu takřka třicetistránkovým rozhovorem se spoluautorkou, který se jmenuje Otec mi odkázal svůj pocit viny. Seznámila se s Emilem Hruškou po přečtení (i samostatně vydané) kapitoly Záhadný Robert Gies v knize Pán protektorátu (2015). Začali si psát, a nakonec vytvořili i tuto knihu. „Frankův stín“ zemřel na svobodě a nikdy soudně nestíhán 26. 3. 1974, jeho syn 4. 11. 2018. Dcera žije. A dobře tomu, že se dokázala se svým odkazem takto srozumitelně vyrovnat. Je sice 75 let po válce, ale pozdě na některé věci není nikdy. Emil Hruška, Jacqueline Gies: Pravá ruka K. H. Franka. Vydala Epocha. Praha 2019. 200 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-19 08:33:36
Iva Tajovská: Hořící nebe (ukázka z knihy)
Příběh situovaný do východních Čech volně navazuje na autorčin román Odpusť, že jsem se vrátil a přibližuje osudy lidí, kteří jsou po prodělaném strádání během první světové války o více než dvacet let později znovu konfrontováni s dopady válečných útrap. Sleduje, jak chatrnou skořápku propagandou prezentovaného poklidného a bezpečného života v protektorátu nahlodávají sílící represe gradující během heydrichiády a likvidace odbojového a později i partyzánského hnutí. Utrpení pardubických obyvatel bylo završeno v druhé polovině roku 1944, kdy město zažilo bombardování Spojenci, kterým se až napotřetí podařilo dokončit likvidaci rafinerie vyrábějící syntetický benzín. Román je psychologickou sondou do životů obyčejných lidí žijících v protektorátu i amerických letců vysílaných ke konci války z italských základen nad naše území, aby likvidovali průmysl zaměřený na válečnou výrobu. Kniha vzdává úctu těm, kteří navzdory všudypřítomnému strachu a nebezpečí dokázali podat pomocnou ruku. Je o lásce v mnoha podobách – zralé, vášnivé, vysněné, zakázané i opovrhované. Je o hledání identity, o statečnosti, nezištnosti, lži i bezohlednosti. Ukazuje, že pravda má tolik tváří, kolik je jejích nositelů a pozorovatelů. Ukázka z knihy Polední tma nad městem Jiřinka rozpustile kope odřeným sandálkem do zasychající trávy. Dívá se, jak se odmršťují hrudky hlíny a na zemi zůstává důlek. Ale i to ji za chvíli přestane bavit. Nudí se. Z její maminky se stala socha. Vůbec se nehýbe, jen pusa jí občas zacuká. Pořád kouká před sebe a jí si nevšímá. Přitom má žízeň a chce se jí spát. I když si zvedá sukýnku a mává s ní, tak je jí pořád teplo. Kdyby tu byl alespoň ten pramen vody, jak o něm mluvil tatínek, tak by si v něm namočila ruce a vlásky. Ten šeredný zvuk, který se sem nese, je protivný. Když jsou s tatínkem a takhle nějak podobně to kvílí, tak se jdou všichni schovat dolů do sklepa. Ale teď to houká jinak, chvíli tence a pak hned jinak, jako když se maminka hádá s tatínkem nebo jako když pradědeček Vojta dělá legraci a na houslích jí ukazuje, jak se dají střídat vysoké a hluboké tóny. „Jsme v bezpečí, neboj se, nic se nám nestane. Jdeme se schovat jen proto, že je to úřední nařízení,“ říká vždycky tatínek. Jenom si ve sklepě pokaždé chvíli posedí, maminka jí dá piškotek nebo nějakou mlsotu a pak, když ta siréna začne houkat jinak, zase můžou domů. Zaslechla, jak se maminka s tatínkem bavili o tom, že když to jednou v noci padalo, tak zrovna byly s maminkou v Morašicích. Že alespoň nebudou mít noční běsy. Jenže neví, co padalo a co jsou to ty běsy. Ale asi to nebude nic hezkého, protože u toho šeptali, aby je neslyšela. Zvuk zařezávající se do uší zvedá dívčinu hlavu vzhůru. „Maminko, podívej,“ ruka Jiřinky míří k nebi. „Jak se ty naše rybenky dostaly tak vysoko, až na oblohu?“ kroutí udiveně hlavou. „Nebo už vyšly stříbrný hvězdičky?“ Blížící se zvuky a hlas dcery vstupují do Sonina rozjímání a nemilosrdně ji táhnou do přítomnosti z lahodnosti světa vonícího mořem, levandulí a milovaným mužem. Strnule hledí na oblohu. Zesilující se hukot motorů připomíná roj rozzlobených sršní. Zem se rozhoupala. Na zlomek vteřiny se Soňa vrací do svého pravého světa, sedí v loďce na břehu moře a čeká na George. Záblesky se střídají s ohlušujícími ránami. Chce utíkat, ale nohy neposlouchají. Choulí se do klubíčka, hlavu tiskne mezi kolena, aby neslyšela. Vše kolem se chvěje. I její tělo. Nebe se rozplakalo černými slzami. Zvětšují se a po dopadu halí do hustého kouře místo nedaleko dvou malých žen. Soňa se odváží podívat směrem k továrně. Slyší exploze, vidí dýmající čerň, kterou se proplétají plameny. Olizují komíny tyčící se nad počátkem zmaru. Horko, už i tak nesnesitelné, sálá do okolí. Z nebe padají další a další zvětšující se tečky. Místa jejich dopadu se vzdalují od rafinerie. Míří na nádraží. Cukrovar. Lihovar. Domy. Letiště. Mučí sténající město. Hmota se bortí. Prostor kolem kvílí a naříká. Vzduch se stává nedýchatelným. Slzy kreslí Jiřince světlé cestičky v uprášeném obličeji. Vyděšeně hledí na matku, která se klepe tak silně, až se její tvář rozostřuje a připomíná nepovedený rozpitý obraz. Neví, co má dělat. Obejme mámu, ráda by se schovala v jejím náručí, ale matčino chvění je tak silné, že se obě klepají stejně. Hluk, horko, výbuchy a nedýchatelno nabírají obludné rozměry. Lidství se začíná škvařit stejně tak jako parafín a olej v bortící se rafinerii. Tříštivá detonace porcuje vzduch. Zem se houpe a ne a ne přestat. V těle děvčátka exploduje pud sebezáchovy. Chytá za ruku matku připomínající hračku, ve které se zasekl natahovací strojek. Vleče ji za sebou. Tuší, že by se měly dostat k prvním domům Svítkova, tam, kde jsou lidé. Prodírají se kopřivami a šlahouny plané révy, které obrůstají chátrající kapličku. Žena a dívenka si vyměňují role. Jiřinka se snaží k matce mluvit konejšivým hlasem, tak, jak to slýchává u tatínka, když se matka zlobí nebo je rozrušená. V krku ji pálí, plíce drásá kouř, přesto se jí daří matku donutit k pohybu a vést směrem od žáru. Rozezní se nové údery. Následující tlaková vlna odhazuje dvě drobná těla a nechává je měkce dopadnout do rigolu na kraji lesa, vystlaného listím a mechem. Hluk utichá. Nejdříve všechno zrudne, na okamžik zčerná a pak se kolem Soni rozlije konejšivý opar. Vše mizí. Jako když spánek obejme unavené tělo. Ale jen na laskavý okamžik. Než se přibelhá černá můra. Zarývá do Soni krvavé hnáty, aby ji probudila a donutila zvednout hlavu. Zahlédne zpovzdálí „svou“ kapličku, za níž tančí plameny a temný dým se vpíjí do černající oblohy. Nepochopitelný obraz připomínající znetvořené kulisy zpackaného divadelního představení. A než zděšení a údiv dovolí její hlavě klesnout k rozpálené zemi, zahlédne zvětšující se předmět, který se oddělil od stovek dalších. Dopadá na kapli. Už beztak stářím skloněný kříž zaúpěl. Zachraptěl tesknou píseň a pak se rezignovaně sesunul k zemi. O několik minut později oblohou prolétlo nové kovové hejno a v dálce nad letištěm a závodištěm porodilo další tuny bomb. Sonina ruka zašátrala kolem sebe. Nahmatala cůpky a pak rozpálené, chvějící se tělíčko. Křeč povolila. Loučící se torzo síly si to na poslední chvíli rozmyslelo a dovolilo jí přitáhnout dcerku pod sebe a zakrýt její tělo svým. * * * Stejně tak jako dalším deseti mužům posádky liberatoru stékají slané krůpěje i po tváři poručíka Paula Whitemana. Vlhkost, fyzický projev soustředění a nervozity, se i v chladu výšky dere na povrch jejich těl. Než se bombardér odlehčený od svého nákladu vydal na cestu zpět, naposledy zakroužil nad rafinerií zahalenou do černého dýmu. Město, ještě před několika desítkami minut zalité sluncem, se přehouplo do noci. „Dobrá práce, hoši!“ Paul se otáčí k mužům za svými zády a má co dělat, aby přehlušil zvuk čtyř motorů, který se mísí se vzdalujícími se výbuchy olejových nádrží. Kontroluje čas. Je 12.22. Než srovnal výšku na 6660 metrů, zahlédl kromě rozesetých kráterů a menších požárů v obytné části města i v přilehlých vesnicích kouř a plameny, které se valí od nádraží. Evidentně je budova zasažena a zdá se, že je téměř srovnána se zemí. Je patrné, že se podařilo poškodit i železnici severně od seřadiště. Zamrzelo ho, že tento úspěch nebude patřit jeho skupině. Kluci, nejspíš ze třetí vlny, kterým se podařilo zasáhnout nejen rafinerii, ale i kolejiště nádraží, za tenhle kousek určitě dostanou vyznamenání. Ale nebude si kazit náladu. I oni odvedli vynikající výkon. Dopady pum z jeho bombardéru byly přesně zacíleny, nic naplat, jejich bombometčík je zkušený chlapík, a navíc i vnější podmínky jim byly příznivě nakloněny. Svůj úkol beze zbytku splnili. Dokonce byl nečekaně až příliš snadný. Protiletadlová obrana rafinerie ani blízkého okolí se buď včas nevzpamatovala, nebo žádná nebyla. Ostatně vše stále díkybohu probíhá snadno. Luftwaffe je nejspíš vyčerpaná nebo zaskočená. Nebo větší část přemístěna na frontu. Skopčáci melou z posledního, Velkoněmecká říše se svým názvem už dlouho chlubit nebude. Paul cítí uspokojení a hrdost. Vesele si lusknul prsty, když se ještě jednou podíval pod sebe. Z řeky, do níž se vlévá užší, vytryskl gejzír. Nastal čas vyklidit prostor a uvolnit ho pro další vlnu, která má na starost likvidaci pardubického letiště. Paul je pyšný na práci celé 15. letecké armády Spojených států. Levou zatáčkou na jih opouští prostor města a směřuje k Zwettlu, aby se tam ve formaci setkali s dalším svazem a společně se vrátili na italské základny. Ani téměř sedmikilometrová výška neochlazuje mysl jedenácti mužů na palubě liberatoru. Oheň a žár, které zanechali hluboko a daleko za sebou, jim stále zůstává v očích. Poručík Paul má žízeň a brní ho nohy. Dlouhým sezením a plnou koncentrací je celý zkoprnělý, stejně tak jako druhý pilot a chlapci za ním. Šíji má ztuhlou. Ví, že až za několik hodin na základně vystoupí z letadla a napětí vystřídá úleva, zaplatí za ni druhý den bolestí hlavy a ramen. Let se znovu stává monotónním. Je unavený, nemá chuť hovořit s navigátorem ani s nikým dalším v malém prostoru o ničem víc, než je nezbytné pro bezpečný návrat. Ještě není vhodná doba poděkovat oficiálně osádce za skvělou práci, dokud nejsou na zemi, nosí to smůlu. Potřebuje šetřit síly, ne překřikovat hluk motorů. Mají před sebou ještě dlouhou cestu. Cítí, že přichází okamžik, kdy mu únava začne přivírat víčka. Nemůže si dovolit jakoukoliv nepozornost. Postupně uděluje členům posádky pokyny, aby zkontrolovali to, za co je kdo zodpovědný. Ví, že se nacházejí v nebezpečném čase po splnění hlavního úkolu, který se je pokouší ukolébat dojmem, že je hotovo, vše je v pořádku a už není třeba se plně soustředit. Stále jsou na nepřátelském území. Sám se sebou si umí poradit. Je to hloupé, ale účinné. Protože o sobě ví, že má skvělý sluch, zaposlouchává se do zvuků čtyř motorů a snaží se rozeznat drobné nuance, které by je mohly odlišit. Nezachytil žádný rozdíl, motory šlapou jednolitě a spolehlivě. Bombardér si šveholí svou vyladěnou písničku. Hoši hlásí splnění rozkazů a navigátor si na okamžik sundává sluchadla. Let se znovu noří do poklidného stereotypu. Paulovy myšlenky utíkají k Georgeovi. Tak se na něj těšil. Od první chvíle mu s ním bylo dobře. Protože dokázal naslouchat. Uměl mu dát najevo, jak je zajímavé to, co říká. Už řadu měsíců žije v malém prostoru ve společnosti mužů různých hodností, profesí, povah a temperamentů. Ale každý z nich nejraději mluví o sobě. O sobě ve válce. O svých domnělých i skutečných hrdinstvích. Opakují se, omílají každý detail svých bojových akcí. Samozřejmě je potřeba všechno rozebrat, i o tomto úspěšném náletu se bude na základně mluvit do aleluja, ale Paulovi to bude stačit dvakrát třikrát, ale pak tím bude přesycený. Protože napětí každé akce musí být správně zpracované. A pak odsunuté. U bojového letectva je už příliš dlouho na to, aby věděl, že všechny útoky mají své oběti. Každá vzpomínka na ně zanechá jizvu. A aby neuzmula kus odvahy, jejíž příděl není bezedný, je lepší nevědět. Vymluvit se a pak zapomenout. Neoživovat příběhy ztrát, smrti a zranění, nekumulovat trápení a běsy druhých. Potřeboval hovořit o něčem jiném. A s Georgem to bylo tak snadné. Přirozené. Mírové. I on chtěl slyšet o tom, co bylo, je a bude za branami základny. O něčem abstraktním. O tom, co je přesahuje. O domově, o plánech, o zázemí, o čemkoliv, co nemá nic společného s tím, že když s kamennou tváří usedne ke kniplu, drátěný kartáč se rozvrní v jeho vnitřnostech a začne odříkávat mantru o tom, že návrat je nejistý. George je tak jiný. Poslouchal. Vyptával se. Zajímalo ho, co dělal, než se dostal do armády. Co ho těší, co prožívá, co má rád. Neměl potřebu stále dokolečka mluvit o válce, jednotlivostech bojů, o politice, a dokonce ani o sobě. Přesto se dalo odtušit, že má v sobě něco zajímavého, co ho odlišuje. Tušil v něm tajemství. Něco navíc. V co doufal. To, co hledá. Co se napoprvé neodvážil naznačit, natož vyslovit. Aby něco nepokazil. Znepokojivá směsice naděje, nejistoty, netrpělivosti, obav, doufání a očekávání v něm bolavě kvasila. Přesto udělal chybu, když poprvé, kdy byli spolu sami, příliš pil a mluvil, aby zamaskoval svoje rozrušení a rozpaky. A ke všemu se nechal zdržovat kumpány ze své základny místo toho, aby se o Georgeovi dozvěděl víc. Ale minulý týden bylo všechno napraveno. Neví, který z nich se první odhodlal. Nesmělý impulz probudil bouři. Vnořili se do své jinakosti. Bezprostřednosti. Zakázané, vysmívané a nepotlačitelné proměnili v čistotu. Opojnou danost. Ne, nebyl to zázrak. Jen přirozenost, která dokořán otevřela bránu tomu, co tak dlouho potlačoval. Přirozenost jeho a Georgeova. Měla mít dnes pokračování. Zpropadený rozkaz z velitelství pokazil jejich den. Neví jistě, zda se dnešní akce dotkla i jeho. Kéž by ne… {loadmodule mod_tags_similar,Související} Navigátor hlásí, že se blíží k Jindřichovu Hradci, a než to stačí doříct, z prostoru se vynoří německé stíhačky. Americké stíhací letouny, doprovázející bombardéry, se pouštějí za nimi. Stres se rozšafně uvelebí v Paulově šíji. V kabině je to rázem jako v rozdrážděném úle. „Je jich nejmíň dvacet,“ křičí kdosi z osádky a všichni sledují, jak se od nich odlepuje ochranný stíhací doprovod a pouští se do boje. Oheň, kouř a střelba jsou náhle všude kolem. Palubní střelci mají plné ruce práce. Z druhé strany se vynořují další desítky německých stíhaček. „Nejsme chránění!“ křičí navigátor do hukotu motorů a střelby. „Svině germánský, odlákali naše stíhačky!“ řve bombometčík a po bledém obličeji mu stéká pot. Před očima Paula zpěčujícíma se uvěřit se mihne žhnoucí předmět, který ještě před několika vteřinami byl bombardovací liberator jejich formace. Tříšť kovu doprovázená ohněm a kouřem padá k zemi. Zleva zahlédne několik mužů na padácích. Jeden z nich vypadá jako hadrák patřící ke kupce sena na poli. Je rád, že se tak rychle vzdalují a nevidí jim do tváře. Všechny by je znal. Bortí se pomíjivá převaha vykonavatelů rozkazů, kteří v moderních strojích měli v sedmikilometrové výšce nad městem ruce na páce, aby dali pokyn kovovým tlamám k vyhřeznutí pum. Paul ucítí benzín. Vydává rozkaz k nasazení kyslíkových masek. Ale i tak se nemůže zbavit pocitu, že se mu v nose probouzejí částice jakési divné směsice pachů. Jako by se mu chtěly připomenout molekuly škvařícího se oleje, asfaltu i tavícího se parafínu z rafinerie promísené s páchnoucími molekulami hořícího máku a obilí z cukrovaru a lihovaru. Každý z osádky plní svůj úkol, vzdorují vřavě útočících hákových křížů. Přilétá další vlna německých stíhaček. Dva kulomety na boční straně zmlknou. Kabinou zazní rozkaz poručíka Paula Whitemana nasadit padáky. Ale vzápětí se ozve rána, která přehluší pobrukování pekla, kterému podzemí a zem začaly být těsné. Ocas letadla se rozzáří, jako by si pro osádku liberatoru přišlo samo slunce. Iva Tajovská (nar. 1959 v Pardubicích, matka dvou dospělých dcer) vystudovala obor sociální práce a působí v neziskové organizaci v sociální sféře. Právě odtud vesměs čerpá náměty pro své prózy – dojemné, laskavé a současně syrové příběhy lidí, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata. Jejím literárním debutem byl soubor novel Jepičí hvězdy (2006), dále následovaly romány Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009), povídkový soubor Jarmark obnažených duší (2010), novely Odkladiště náručí (2013) a Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016). V románu Odpusť, že jsem se vrátil (2018) se autorka zaměřila na osudy obyčejných lidí zasažených první světovou válkou. Podle povídky Archiv ze souboru Jepičí hvězdy natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film. Nakladatelství Prostor, 2019, 264 stran
Čas načtení: 2024-03-21 18:47:53
Autor: agnes Datum: 21.03.2024 18:47:53 Příjmení:Surname:MoravecMoravecJméno:Given Name:MiroslavMiroslavJméno v originále:Original Name:Miroslav MoravecFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovník (in memoriam)plukovník (in memoriam)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth: 03.09.1918 Praha-Žižkov / 03.09.1918 Prague / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:07.06.1944 Appledram, West Sussex 07.06.1944 Appledram, West Sussex Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- stíhací pilot- fighter pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - padl při havárii během startu k operačnímu letu pro poruchu motoru jeho letounu Supermarine Spitfire LF Mk.IXC (MJ906 NN-M)- jeho otec Alois, matka Marie a jediný bratr Vlastimil výrazně podporovali čs. parašutisty v Protektorátu a stali se obětmi "heydrichiády" - KIA in a crash during take-off for an operational flight due to engine failure of his Supermarine Spitfire LF Mk.IXC (MJ906 NN-M)- his father Alois, mother Marie and only brother Vlastimil strongly supported Czechoslovak paratroopers in the Protectorate and became victims of persecution after the assassination of Reinhard HeydrichSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 5. část (1944). Cheb: Svět křídel, 2003. ISBN 80-86808-01-7. cs.wikipedia.orgfcafa.comwww.britishnormandymemorial.orghttps://www.vets.cz/vpm/miroslav-moravec-752/www.rafaci.czwww.vuapraha.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1095
Čas načtení: 2024-05-27 17:55:00
17:55 Jeden z těch, co přežili
Mělnický sokol Bohuslav Bubník byl zatčen za heydrichiády gestapem a ani mučení jej nezlomilo
Čas načtení: 2024-06-20 18:00:01
Šéf Krátkého filmu odposlouchával cizí ambasády. Zakladatele StB Pixy se báli i v Ústředním výboru
Život Kamila Pixy měl dva životní vrcholy, jedním bylo jeho působení na ministerstvu vnitra, druhým pak práce pro Krátký film na pozici ředitele. Herci a režiséři na něj vzpomínají jako na člověka přísného, který však zvládl vše zařídit a nebál se dát zelenou i na svou dobu odvážným filmům. Například film Hra o jablko se dostal až na filmový festival do Chicaga. Režisérka tohoto snímku Věra Chytilová dostala předvolání na Státní bezpečnost na základě udání. Pixa tam šel nejdříve sám, poté si Chytilovou předvolal a s úsměvem jí řekl: „Už tam můžete jít.“ Estébáci se prý chovali velmi úlisně a vlastně nepochopila, co po ní chtěli. O Pixovi řekla, že ačkoliv byl přísný, připouštěl diskuzi. Zároveň ale patřil k zakladatelům StB a podílel se třeba i na pronásledování Jiřího Muchy. Nepochopitelná poslední slova: Ať žije komunistická strana, volal šéf StB, když ho soudruzi věšeli Číst více Mládí v koncentráku Sám Pixa o své rodině tvrdil, že má kořeny v Benátkách, kde jeho předci obchodovali s relikviemi. Narodil se v Plzni a byl jedním z těch komunistů, kteří byli s politikou konfrontováni již od raného dětství. Rodiče byli nejdřív sociální demokraté, později přešli ke komunistické straně. Tatínek byl úředník a maminka byla dělnice a divadelní herečka. Ve 30. letech se přestěhovali do Prahy, nakonec se však ukázalo, že jim to více uškodilo, než pomohlo. Zde se do odboje přidal otec Jaroslav Pixa, nabídl úkryt komunistickému funkcionáři Janu Zikovi. Během heydrichiády k nim vpadlo gestapo, oba rodiče skončili v koncentračním táboře, stejně tak syn, kterému bylo teprve osmnáct let. Pixova maminka Milada se v Terezíně chovala velmi statečně, nakonec však byla popravena. Kamil Pixa se v dokumentu České televize zmínil, že jej naživu držela touha zjistit, co je s jeho rodinou. On sám skončil v táboře Dachau. Mladičký estébák V koncentračním táboře zažil hrůzy, které nejspíš utvrdily jeho charakter. V dokumentu Uvnitř vnitra říká doslova: „Já vím, co to je, někomu uříznout hlavu...“ Když byl nakonec osvobozen a dostal se zpět do Prahy, jeho otec již pracoval na ministerstvu vnitra. Nadřízený jeho otce Jaroslava se po setkání s Kamilem rozhodl, že jej chce do svého resortu, obdivoval, že tak mladý člověk dovedl všechny hrůzy nacistického koncentráku přežít. Tak začala neslavná kariéra Kamila Pixy v bezpečnostních složkách. Celoživotní problém Jeho prvním úkolem byla denacifikace, která však byla prováděna velmi svérázným způsobem. Vyslýchal bývalé gestapáky, dostal se také ke knize odchodů a příchodů vězňů z pankrácké věznice. Vyšetřovatel gestapa ji vyhodil do řeky, Pixův otec se k ní přesto dostal. Z údajů v ní zjistili, že Julius Fučík skutečně mluvil, což se dalo vyčíst z pořadí jednotlivých zatčení. Tady začíná celoživotní zápas rodiny Pixů s Fučíkovými, jelikož komunistická strana razila mýtus o neoblomném Fučíkovi a naopak vyčítala Pixově mamince, že při výslechu mluvila víc, než bylo potřeba. Přitom to bylo evidentně naopak. Jeden vysoce postavený komunista se měl později vyjádřit, že Pixa zachránil komunistickou stranu před hroznou ostudou, že tenkrát svá zjištění nezveřejnil. Ještě v roce 2008 se v dokumentu ČT chlubil, že tuto knihu stále vlastní a má ji pečlivě ukrytou, co se s ní stalo po jeho smrti, lze jen odhadovat. Strčíme tam trpaslíka Dalším Pixovým úkolem bylo špehovat ambasády západních zemí. Bylo to období divokého působení Státní bezpečnosti, Pixova skupina přepadávala, vloupávala se do bytů a odposlouchávala. Fantazie, s jakou vymýšlel nové zpravodajské metody, udivovala jeho nadřízené. Jednou potřebovali dostat odposlouchávací zařízení do další ambasády. Pixa se velmi zajímal o historii a věděl, že budova, ve které ambasáda sídlí, podléhala za Marie Terezie příkazu o zrušení dřevěných stropů. Pixa tedy věděl, že mezi stropem a stěnou vznikla mezera, do které lze umístit mikrofon. Za tímto účelem vyslal člověka malého vzrůstu, dle jeho slov trpaslíka. Hrdinný kněz Petřek nabídl parašutistům úkryt v kryptě, zaplatil za to životem Číst více Vražda poštovního úředníka Pixa si během výslechů neměl brát servítky a jednou to prý dokonce přehnal tak, že dotyčný zemřel. Jednalo se o brněnského poštovního úředníka a bývalého legionáře Ferdinanda Lotreka. Musel být v očích Pixy velmi důležitou osobou, když jej přivezli z Brna do Prahy. Jinak by jeho případ vyřešila místní StB. Pixa jej podezíral ze spolupráce s francouzskou ambasádou. Lotrek byl tvrdě vyslýchán, je doloženo, že odmítal podepsat protokoly, které mu vyšetřovatel předložil. Jeden takový výslech se mu stal osudným a na následky bití zemřel. Jeho poslední výslech trval neuvěřitelných 56 hodin. V roce 1952 bylo Pixovi naznačeno, aby si podal žádost o propuštění. Byl jeden z těch estébáků, kteří se vymkli kontrole, StB začala být brána jako stát ve státě a KSČ se ji rozhodla znovu dostat pod kontrolu. Pixa byl přesunut na kriminálku, kde měl velké spory s proslulým ředitelem Karlem Kalivodou, přezdívaným pražský Maigret. Práce ho nebavila, byl zvyklý spíše případy vyrábět než je vyšetřovat. Odešel nejdříve k Československému filmu a poté ke Krátkému filmu. Pixa se dožil 85 let, zemřel v roce 2008. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ivana Gottová naštvala fanoušky Mistra. Jde o peníze a vilu na Bertramce
Čas načtení: 2024-06-24 16:40:00
Skutečné příběhy odvahy vojáků a odbojářů z Pardubicka během Heydrichiády v dokudramatu V. Mazánka[online]
Čas načtení: 2024-08-29 10:00:00
Osmdesát let od Slovenského národního povstání
Prožitek druhé světové války české společnosti dlouhé roky zprostředkovávala povídková sbírka Jana Drdy Němá barikáda. Jedenáct povídek představuje zlomové okamžiky okupace, včetně heydrichiády a pražského povstání, jak je zažívali běžní Češi a Češky.
Čas načtení: 2024-09-13 12:20:00
Neuvěřitelný příběh přátelství dvou gymnazistů, kteří maturovali v čase heydrichiády (2011). Režie P. Všelichová[online]
Čas načtení: 2024-11-28 13:42:55
Pátou kartu bere smrt [Jindřich Marek / Svět křídel]
Tato kniha se poněkud vymyká dosavadní linii historické literatury o čs. válečných parašutistech, která se z valné většiny soustřeďovala především na období 1941-42, které vyústilo v krvavé lázni heydrichiády...
Čas načtení: 2025-02-05 17:00:00
Františka Plamínková se zasadila o volební právo žen. Během heydrichiády byla popravena nacisty
Jako organizátorka ženského hnutí a feministka měla velký podíl na ženské emancipaci v závěrečných letech existence Rakousko-Uherska a v době první Československé republiky. Zasadila se o zrušení celibátu učitelek a o zakotvení volebního práva pro ženy do ústavy první republiky. Politička a novinářka Františka Plamínková, která se narodila 5. února 1875, byla koncem června 1942 popravena nacisty během heydrichiády. Prvorepublikovou senátorku, která dostala in memoriam v roce 1992 Řád Tomáše Garrigua Masaryka, připomíná od září 2008 pamětní deska na sídle horní komory parlamentu.
Čas načtení: 2025-02-23 09:20:00
Pardubice přečkaly osvobození bez bojů, Holice zažily kruté boje
Pardubice - Konec druhé světové války v Pardubicích nepřinesl velké oběti na životech jako jinde, město zažilo nejhorší chvíle za heydrichiády a při ničivých náletech. V květnu 1945 se tam nebojovalo....
Čas načtení: 2025-04-07 21:50:00
Příběh lásky dospívajícího chlapce a židovské dívky v době heydrichiády. Televizní přepis stejnojmenné novely Jana Otčenáška (1997). Hrají: B. Seidlová, T. Masopust, S. Zindulka, E. Černá, V. Postránecký, J. Strach, O. Navrátil a další. Scénář P. Zikmund. Kamera V. Holomek. Režie K. Smyczek, který minulý týden oslavil 75. narozeniny[online]
Čas načtení: 2025-05-27 16:15:00
16:15 Neznámí hrdinové - Pohnuté osudy
Komedie ve stínu smrti. Herečka Anna Letenská byla zatčena v době heydrichiády a zastřelena 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausenu. Pořad uvádíme k výročí atentátu na Reinharda Heydricha[online]
Čas načtení: 2025-06-04 13:01:30
Na Zámečku si lidé připomněli 83 let od prvních poprav během heydrichiády
(pardubicednes.cz) Pardubice - Památník Zámeček se stal místem hluboké úcty a vzpomínky. V úterý 3. června se zde konal pietní akt připomínající dvě významná výročí: 80 let od ukončení druhé světové války a 83 let od okamžiku, kdy zde začaly popravy během heydrichiády. Pietního shromáždění se zúčastnili zástupci Pardubického kraje, včetně prvního náměstka hejtmana Dušana Salfického a náměstka hejtmana Pavla Štefky. ...
Čas načtení: 2025-06-06 05:58:00
Smrt pradědy odbojáře přestala být rodinnou historkou. Konečně se stala historií
Když potomci kapitána Jana Bednáře ve vojenském archivu nalezli dokument, který potvrdil, že jejich babička byla dcerou tohoto odbojáře, který pomáhal vyzbrojovat nacistický odboj, konečně se dostavila hrdost. To, co se v rodině doposud jen tradovalo, je oficiálně potvrzené. V úterý se potomci přijeli poklonit na pietní shromáždění jeho památce, stejně jako dalším 193 obětem hrůzných poprav heydrichiády, které se tu od 3. června do 9. července 1942 uskutečnily.
Čas načtení: 2025-06-06 12:52:00
Oldřich Pechal a oběti kyjovské heydrichiády, uplynulo 80 let od osvobození
Přišli jsme spolu uctít památku 39 hrdinů a obětí takzvané kyjovské heydrichiády. Vzpomeňme si na statečnost jedné velké rodiny, velitele paraskupiny Zinc podplukovníka im. memoriam Oldřicha Pechala, dále učitele a člena odbojové skupiny Obrany národa npor. i.m. Cyrila Žižlavského a manžela Boženy Pechalové Jana Žižlavského.