Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-10 21:59:06

Utrpení svatého Šebestiána – MFF Karlovy Vary a generace nezájmu

Festival v Karlových Varech skončil a zanechal za sebou dobrý pocit, že se něco povedlo. Opět se promítalo, jásalo, penziony byly plné a dokonce i na diváky s památníčky kolem hotelu Thermal a Pupp došlo. Programové sekce Jiný pohled, Horizonty, nová sekce Lidé odvedle nebo Zvláštní uvedení v jednom šiku předvedly celou řadu pozoruhodných filmů i bizarních experimentů poslední doby. Sekce České filmy 2018-2019 prezentovala mnoho filmů, jimiž byli buď příjemně překvapeni zahraniční návštěvníci (Miss Hanoi, Na střeše), nebo které opět posunuly hranice uvažování o filmu – mám na mysli zbrusu nové dokumenty Začít znovu Evy Tomanové nebo Letní hokej Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara. K tomu připočtěme český film o české au-pair v Holandsku Tiché doteky v sekci Na východ od Západu, skvělý česko-slovenský film Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka a americký film českého režiséra Martina Krejčího Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera o „vlčím chlapci“ v hlavním programu mimo soutěž. Plus v sekci Zvláštní uvedení první dva díly kontrašpionážního thrilleru HBO Bez vědomí (Ivan Zachariáš), dokumenty Forman vs. Forman Heleny Třeštíkové, Jiří Suchý – Lehce s životem se prát Olgy Sommerové a Dálava Martina Marečka v sekci Soutěž dokumentárních filmů. Slovensko se uvedlo spíše jako dobrý koproducent českých filmů, nicméně soutěžní film Budiž světlov mezinárodní soutěži v režii Marko Škopa zazářil. Dokument Hluché dny Pavola Pekarčíka v sekci Na východ od Západu nás vrátil do trudné romské reality osad na východě Slovenska a hodinový snímek Mimi & Líza: Záhada vánočního světla Kataríny Kerekesové a Ivany Šebestové do dobré tradice animovaného filmu. K tomu se objevila celá řada filmů objevených na MFF v Cannes (Parazit) nebo Berlinale (Narušitel systému), které patřily mezi divácké hity podobně jako filmy Diego Maradona, Oleg, Papicha, Neviditelný život Euridice Gusmaové. Výčet doplňuje třeba bizarní snímek Děti mrtvých (Kelly Copperová, Pavol Liška) či finský masochistický snímek Psi nenosí kalhoty (natočený s českou účastí). Velké trápení Rád bych se však věnoval mezinárodní soutěži s dvanácti filmy. Byly to světové premiéry filmů, které jsou jakousi vizitkou a specialitou MFF Karlovy Vary spolu se soutěží Na východ od Západu a Soutěží dokumentárních filmů. Právě tyhle tři programové sekce určují tvář festivalu. Mohou tu být aktuální politické filmy i umělecké experimenty, snímky natočené podle obvyklého schématu nebo bizarní výboje. Soutěž však měla něco společného: mučednictví, utrpení a smutek hlavních postav. Mezi dvanácti soutěžními filmy nebylo hrdiny, který by se něčím netrápil nebo nestrádal. Tituly Velké trápení, pokud si mohu vypůjčit titul československého filmu z roku 1974, případně název německého filmu Utrpení svatého Šebestiána z roku 1984 v režii Petra Weigela, znázorňujícího život římského mučedníka, který byl ubit kyji a jeho tělo vhozeno do městské stoky, dobře charakterizují duševní stav hrdinů soutěžních filmů. Možná trochu z tohoto pocitu mají nevlastní sestry Irena a Neža ve slovinsko-makedonsko-srbském soutěžnímu filmu Nevlastní sestra (režie Damjan Kozole). Zejména herečka Liza Marijina (Neža) dává skvělou fyzickou podobu své postavě dívky, které chce někde něco studovat a nemá peníze ani byt. Neža je od rány, nosí v kapse nůž, a nakonec se odhodlá bránit svou sestru Irenu, kadeřnici, která studovat nepůjde, protože chce zůstat hloupá. Irena se navíc rozvádí a bývalý manžel je agresivní a pronásleduje ji. Jedna sestra trápí druhou, zejména potom, co Neža bydlí u Ireny, nemyje se a páchne, což provokuje Irenu, zvyklou na vůně v kadeřnictví. Paní Lara Jenkins (německá herečka Corinna Harfouch) si v německém dramatu Jana-Ole Gerstera odbývá celou řadu trýznivých výstupů se svým synem Viktorem, který s ní nekomunikuje. A ani nemá proč, protože matka ho celý život zraňovala, zrazovala od umělecké kariéry, nepřála mu, dokonce sama jako nadaná klavíristka pověsila kariéru na hřebík a pracovala na kulturnímu odboru městské správy, kde ji všichni nesnášeli. Život ji zjevně nebaví, práce také ne, její vztahy s okolím jsou narušené. „Celý život jsi ho jen trápila,“ říká bývalý manžel na adresu vztahu Lary a jejího syna (Tom Schilling). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Slovensko-český soutěžní film Budiž světlo vypráví o velkém trápení hlavního hrdiny Milana (cena za herecký výkon pro Milana Ondríka), který se vrací z práce v Německu na slovenskou vesnici a zjišťuje, že jeho děti jsou docela jiné, než si vysnil. Jeho nejstarší syn se dokonce stal členem paramilitaristického uskupení, něčeho na způsob reálně existující neregistrované polovojenské jednotky Slovenskí branci (o nich byl v letech 2017-2018 natočen český dokumentární film Jana Geberta Až přijde válka). I když je Milan silně věřící člověk, nakonec přichází na to, že jak v církvi, tak v policii jsou síly, které významně fandí domobraně a nacionalismu. A další trápení začíná. Lara i Budiž světlo získaly ocenění napříč dalšími porotami a zároveň sympatie diváků v anketách. Jsou to filmy s tématem i potenciálem, takže se k nim veřejný diskurs bude zcela jistě vracet. Oba bodovaly v cenách za herecké výkony, což ukazuje, jak je pro diváka důležité mít ve filmu herce, kteří dovedou svou roli přesvědčivě zahrát. A jsou to zároveň další příspěvky k tématu nesnadných rodinných vazeb, jejichž narušení může mít dalekosáhlé následky. Ať už jde o promarněný život matky v Laře nebo o příklon k nacionalismu a fašizaci ve filmu Budiž světlo. Ani jeden ze snímků nejde do extrému – snaží se nebezpečí postihnout a pojmenovat tak, aby hrdinové měli ještě šanci své životy zachránit. Což slovenský režisér Marko Škop naznačuje i symbolickým názvem. Křišťálový glóbus MFF Karlovy Vary si vysloužil bulharsko-řecký mučednický film o velkém trápení – tentokrát ho má syn s otcem (režie Kristina Grozeva a Petar Valchanov). Snímek Otec pojednává o rozpadlé bulharské rodině. Despotický otec Vasil má něco společného s matkou Larou (viz výše): své bližní dovedou tito jedinci jen trápit. Hlavní hrdina věří na posmrtný život a transcendenci. Je to sice bývalý komunista, ale v postkomunistické době vystupuje jako disident, maluje abstraktní obrazy a zdá se, že se chce ze své minulosti nějak vykoupit. Dá se tedy na duchaření. Po smrti manželky hledá komunikační kanály se záhrobím, zatímco syn – režisér reklamních spotů – se ho snaží přivést zpátky do reality. Nakonec otec sdělí synovi šokující přiznání. Jde o film o hledání smyslu existence vykořeněného člověka, jehož trápí výčitky minulosti. "Musíme pryč od těch, co máme rádi" Další z oceněných filmů Patrick (režie TimMielants) a Srpnová madona (režie Jonás Trueba) vyprávějí o mladých, přesněji řečeno o nezadaných lidech. Španělské ženě Evě v Srpnové madoně je něco přes třicet, Patrickovi v belgickém filmu krátce před čtyřicítkou. Eva tráví dovolenou v horkých srpnových dnech v pronajatém bytě v Madridu a potkává se s různými lidmi, starými i novými známými. Za krátkou dobu spatříte na desítku nezakotvených existencí: třeba belgickou herečku, která si nechala zmrazit vajíčka v Dánsku, ale neví, jestli se kdy stane matkou. Je až trochu únavné být neustále ve společnosti lidí, kteří žijí z hodiny na hodinu. Film popsal pocity dnešních třicátníků, kteří nevědí, co s životem a jak mu dát nějaký směr. Smějí se sice, ale v nitru jsou utrápení. Patrick je synem majitele nudistického kempu a poté, co otec zemře, je na něm odpovědnost za fungování této malé komunity. Ta si žije v přívěsech nebo chatkách na soukromém pozemku mimo civilizaci a vyznává volný způsob života. Je to trochu absurdita, trochu drama, trochu komedie. Děj se odehrává jen v kempu v lese a hlavní představitelé vystupují ve filmu převážně nazí. Takže vtipná poznámka producenta v závěru festivalu, že snímek měl dostat cenu za kostýmy, šla k jádru věci. Režisérovi Timu Mielantsovi se podařilo film natočit tak, že nevyznívá vulgárně ani skandálně, prostě jde o lidi, kterým dělá dobře, že mohou být nazí. Nicméně i tito nudisté se mezi sebou poměrně dost trápí, dokonce se okradou. Proč tomu tak je? Co vede hrdiny, že nedovedou žít? Je to možná ten nezájem, vyjádřený v tureckém soutěžním filmu Maličkosti (režie Kivan Sezer). Jeho hrdina se jmenuje Onur a je to firemní zástupce velké farmafirmy. Absolvuje team building v lese, kde švitoří ptactvo, ale není dostatečně nadšený. V digitálním věku postrádá lidskost, stále si na něco stěžuje. S manželkou si nerozumí, protože ji pokládá za pustou materialistku. Onurův život se hroutí, s okolím přestává komunikovat, tedy něco podobného jako Vasil Antonov, otec v bulharsko-řeckém filmu, který se nakonec dostane z celkově trudné existence do blázince. A něco podobného jako čtrnáctiletá a zneuctěná Jin v čínském soutěžním filmu Portrét mozaikou, jejíž zájem je utéct někam pryč a skoncovat s bezcitným okolím. Další „ztracené dítě“ své generace. Ztracení a trpící mladí lidé figurují také v chilsko-argentinském filmu Muž budoucnosti (režie Felipe Ríos), což je velmi dobré road movie odehrávající se v chilské Patagonii, kde ještě v devadesátých letech nevedly silnice. Dvě dívky odjíždějí z vesnice Cochrane (3000 obyvatel), jinak též „zasrané díry“, odkud je možné dostat se nejlépe na nákladním autě. Elena, místní amatérská boxerka, se chystá na zápas do Villy O´Higgins, chilské pohraniční vesnice, stopne si řidiče, dobře naloženého vtipálka, který jí klade všetečné otázky, což dívce nesedí, a tak trpí. Otec Eleny je také řidič, je na své poslední cestě v náklaďáku před důchodem, svou dceru prakticky nezná. Cíl ale mají stejný, je to Villa O´Higgins. Tato vesnice znamená konec světa ohraničený horami, kde končí silnice Carretera Austral a návštěvníci mají jedinou možnost – buď se vrátit zpátky nebo přejít do Argentiny po patrně nejdivočejším hraničním přechodu, který zeměkoule nabízí. Elena po setkání s otcem učiní to druhé. Neboť „musíme pryč od těch, co máme rádi“. A protože Villa O´Higgins je místo milovníků přírody a fantastických scenérií mezi horami a jezery, objeví se ve filmu i ornitoložka jménem Maxi, která si stopne otce Eleny Michelsena. Zavede ho do pralesa, což řidiči na Carretera Austral jistě obvykle nedělají. Spolu naslouchají ptákům v regionu Aysén a Maxi si na rameno starého řidiče položí hlavu. Hezký moment. Stáří však zůstává nepotřebné a potom, co Michelsen vezme dceru Elenu na liánami zarostlý hřbitov jeho rodičů, volání předků nenastane. Elena odjíždí jiným stopem do Argentiny. Navzdory divukrásné přírodě, mlhám a jezerům na jihu jihoamerického kontinentu opět trápení, nemožnost komunikace a smutek. Proč tolik zbitých lidí? Otázka utrpení hrdinů v celé řadě filmů by si žádala nějaké vysvětlení. Žijeme opravdu ve věku smutku, kdy nejsme schopni žít, jen ovládat sociální sítě? Jsou naše život opravdu tak bezcílné, že jim nedovedeme dát směr? Je mladá generace ztracená oproti generaci beatniků s tím rozdílem, že nepíše romány? Literární ztracená generace vyjadřovala pocity vojáků, kteří se vrátili z války duševně zmrzačeni a měli problémy se zařazením do společnosti. Pozdější příslušníci beatové nebo také zbité generace (beat generation) reagovali svými básněmi nebo romány na zakotvenou přecházející generaci, na měšťáctví a neschopnost žít mimo škatulky. Vedli nekonvenční život a odmítali všechny typy represe. Vyznávali Jeana-Paula Sartra a Arthura Rimbauda, zenbuddhismus, individuální svobodu, anarchii a divokou přírodu. Ale opět to byla i reakce na válku. U trpících hrdinů současnosti mi však není jasný spouštěcí mechanismus. Je to snad krize rodiny, válka v Iráku, střet civilizací? Nebo není třeba hledat hlubokomyslné příčiny? Ve filmu Nevlastní sestra obě dívky polovinu filmu prohádají. Je tenhle pocit nezdomácnělosti v moderní civilizaci pro ně klíčový nebo jde jen o jakousi hru? Hrdinové se snaží utéct před firemní kulturou, ale nenabízejí nový model. Eva ve filmu Srpnová panna potká celou řadu zvláštních existencí, ale s nikým nenaváže hlubší vztah. Je toto stálé hledání výsledkem nezakotvenosti existence? Nebo je to jen domněnka filmařů, kteří si myslí, že na trudné festivalové filmy (jinde jsou tyto filmy těžko k vidění) seženou lépe financování z fondů? Je moderní babrat se ve vlastní nedokonalosti a neschopnosti komunikace? Je patrné, že ve filmu vzniká nová zbitá generace, generace nezájmu, která není schopná žít autenticky a prožívat běžné radosti. A pokud ano, nedává to znát. Je možné, že Lara nakonec skočí z okna svého berlínského bytu, Eva bude dělat barmanku v Argentině, Neža v Lublani něco vystuduje a Onur si v Istanbulu najde jinou ženu. Slovenské děti v Škopově filmu se nakonec možná nějak vzbouří a přimknou k nacionalistické organizaci, protože i kněz tak praví. Nebo budou žít sami na okraji místního kolektivu. Ale všichni budou patrně i nadále trpět nezájmem okolí a budou mu oplácet tímtéž.Radovan Holub, Karlovy Vary

Čas načtení: 2021-11-27 13:52:15

Nerovnoprávné postavení obětí justičních nešvarů ve sporu se státem

Česká justice uveřejnila článek ČTK o zatímním hubeném výsledku sporu bývalé trestně stíhané předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Aleny Vitáskové se státem o odškodnění za víceleté ničení jejího života svévolí orgánů činných v trestním řízení. Šéfredaktorka zdůraznila jeho důležitost zařazením do svého výběru. Až na ustálené klišé o získání licence nedokončenými chomutovskými fotovoltaickými elektrárnami podnikatelského klanu Zemků, které má do pravdivosti hodně daleko, bych neměl článku co vytknout. Zaujal mě ale jako ilustrace nerovnoprávného postavení obětí justičních nešvarů mimo jiné ve sporech o odškodnění za nesprávný až zločinný postup orgánů činných v trestním řízení. Pokud se občan dopustí porušení zákona, stát má dostatek nástrojů k potrestání. Při jejich použití se v nejlepším případě řídí pravidly, která si sám nastavil a pronásledovaný na ně nemá žádný vliv. V horších případech jdou ale pravidla stranou a nastupuje libovůle a podjatost mocných úřadů, proti nimž je obrana velmi obtížná a často beznadějná. Když ale výsledek řízení skončí pro oběť příznivě, většinou se nikdo ani neomluví a poškozený musí prosit o odškodnění, přičemž stát se snaží odškodnit pokud možno co nejméně, ba nejlépe vůbec. To je samo o sobě špatné, ale ještě horší je skutečnost, že viníci přehmatů za ně nenesou odpovědnost kázeňskou ani trestní a nepodílejí se finančně na vypláceném odškodnění. Může se dokonce stát, že je stát za špatnou práci odmění povýšením. Odškodňovací zákon sice umožňuje vymáhání spoluúčasti na odškodnění v regresním řízení, ale pouze v případě, že kazisvět byl kázeňsky potrestán. To se ale děje jen výjimečně, protože provinilce chrání stavovská solidarita a bezzubost příslušné legislativy. Navíc v době, kdy pravomocný rozsudek prokáže vadnost postupu v trestním řízení, procesní lhůty kárného řízení již dávno vypršely. Na případu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové jsou dobře viditelné projevy a následky nerovnoprávnosti postavení pachatelů přehmatů a jejich obětí. Obě dámy se nakonec dočkaly zprošťujících rozsudků (Alena Vitásková dokonce dvakrát). Odůvodnění zproštění lze vyložit i tak, že se vyšetřovatel Daniel Pinka a žalobce Radek Mezlík dopustili vůči nim křivého nařčení nebo prokázali své fušerství a soudce Aleš Novotný jejich obvinění s potěšením přijal a použil proti nevinným. Trestní stíhání Schneidrové bylo zahájeno již v říjnu roce 2012, a to spektakulárním zatčením a vyvedením drobné ženy z pracoviště spoutané v „medvědech“. Vitásková převzala obvinění v březnu 2013. Do soudní síně vstoupily poprvé 2. června 2014. Zlomyslný Mezlík je přihodil k osmi obžalovaným, zapojeným do licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren podnikatelského klanu Zemků, ačkoli s jejich jednáním neměly nic společného. Obě nastoupily do Energetického regulačního úřadu mnohem později. Nebyla žádná překážka pro jejich stíhání v samostatném řízení. Podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale musely mařit život vysedáváním v soudní síni nebo aspoň placením účasti obhájce při zbytečném jednání. Jejich náklady na obhajobu se tak zbytečně zvyšovaly. Ústního vyhlášení rozsudku se dočkaly až 16. února 2016. Novotný se při vyhlášení rozsudku usvědčil z povrchní znalosti spisu: o Vitáskové tvrdil, že se do funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nagyové“ a podivoval se nad tím, že si ze starého vedení ERÚ ponechala právě jen Schneidrovou, která ovšem nikdy dříve v ERÚ nepracovala. To mu nikterak nebránilo odsoudit je obě k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Žily pak až do odvolacího řízení 17. ledna 2017 v hrůze, že je čeká mnoho let vězení. Přiznám se, že jsem vyhlášení rozhodnutí soudcem Ivo Lajdou poslouchal se svíravým pocitem strachu. Obžalované určitě trpěly mnohem více. Vitáskovou odvolací soud zprostil obžaloby. Unikla vězení, ale žila dále v nejistotě, protože tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, bezostyšně se opíraje o nepravdivá tvrzení. Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest a poslal ji do vězení. Tvrzení, že její odsouzení bylo kruté a nespravedlivé, vyplývá i ze srovnání jejího osudu s výsledky trestního řízení u stejného soudu proti jejímu předchůdci Jaroslavu Vítkovi. Jejich „trestné činy“ byly téměř shodné, ale Vítek si vysloužil pouze podmíněný trest. Nebyl s ním spokojen, a nakonec se rovněž dočkal zproštění. Schneidrová si pak užila život v nejhorší ženské věznici ve Světlé nad Sázavou., odkud ji po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018. Ponechal ji ale v nepříjemném postavení obžalované. Tímto usnesením vrátil jejich případy zpět senátu Aleše Novotného, který obě dámy dne 13. listopadu 2019 zprostil obžaloby. Pro Vitáskovou tím trápení z tohoto procesu skončilo. Ale Schneidrová žila v hrůze dále, protože Mezlík se proti zprošťujícímu rozsudku odvolal. Definitivního očištění se pak dočkala u Vrchního soudu v Olomouci až 24. června 2020. Nevím, zda Mezlík nevěděl, že s odvoláním nemůže uspět, takže se opakovaně usvědčil z fušerství, či zda věděl, ale prostě se mu zachtělo obžalovanou potrápit. Pokus o vyvolání kárného řízení s ním kvůli tomuto darebáctví byl samozřejmě neúspěšný, protože státní zástupci mají přece na týrání obžalovaných nezadatelné právo.  Suma sumarum, obě dámy žily dlouhou dobu díky fušerství a podjatosti Pinky, Mezlíka a Novotného ve strachu, mařily život vysedáváním v soudní síni a platily vysoké náklady na obhajobu. To vše se přeneslo do jejich rodinného, společenského a profesního života a poznamenalo jejich zdraví. Zejména Vitásková byla terčem hanlivých výpadů nepřátelských novinářů. O odškodnění musely poprosit. Jejich nárok na odškodnění je důvodný. Hrůzu, kterou prožily, nelze penězi vyvážit. Je proto trapné, když Vitáskové zatím ministerstvo a soud přiznaly částky, jež dle mého odhadu nepokryjí ani náklady na obhajobu. A ještě hůře si stojí Schneidrová: Ministerstvo spravedlnosti jí nepřiznalo nárok na úhradu nákladů na právní zastoupení, takže se musí soudit. Zato původce jejich trápení stát přímo hýčká. Novotný dále nerušeně soudí. Během let se jeho chování v soudní síni trochu změnilo, ale od sklonu k odsuzování nevinných a k ukládání drakonických trestů se neoprostil. Ještě lépe je na tom Mezlík, který z pozice vedoucího brněnské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přešel jako žalobce do Úřadu evropského žalobce. Všechny pokusy o vyvolání kárného řízení nebo dokonce trestního řízení proti němu ztroskotaly. Obrázek této dvojice by nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli jejich úlohu v trestním řízení proti osmi spoluobžalovaným výše zmíněných dam. Mezlík má určitě vinu na neštěstí Alexandra a Zdenka Zemkových, kteří v řízení kvůli licencím pro chomutovské fotovoltaické elektrárny jako jednatelé investujících společností v rámci administrativní přípravy na rozhodující fázi licenčního řízení převzali protokolárně do majetku svých společností zařízení elektráren, na kterých byly nepatrné nedodělky, jež nebránily jejich bezpečnosti a provozuschopnosti. Žadatel musel v licenčním řízení prokázat, že je majitelem zařízení. Povedený žalobce je napadl tvrzením, že elektrárny nebyly ani zčásti dokončené a obvinil je z přípravy pokusu o oklamání ERÚ. Tím vyvolal domnění, že došlo k strašnému zločinu, což povzbudilo Aleše Novotného k vyměření vysokých trestů. Ve skutečnosti domnělý připravovaný podvod existoval jen v jeho hlavě a nemohl se zdařit, protože ERÚ před udělením licencí vyslal na místo třikrát komisi, která posléze 31.prosince 2010 dala souhlas k vydání licencí. Pokud připustíme, že licence byly vydány neoprávněně, je zcela nepochopitelné, že členové komisí nestáli před soudem jako spoluviníci podvodu a jsou stále činní na odpovědných místech. Mezlíkův hysterický výrok ocenil Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací takto: „Přesto však v tomto směru ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. odvolací soud musí konstatovat pochybení nalézacího soudu, které našlo svůj výraz v kosmetické úpravě skutkové věty původně uvedené pod bodem 1) výrokové části napadeného rozsudku, kdy bylo možno dát za pravdu obhajobě stran námitek gramatické a logické formulaci, že obžalovaní v případě tzv. předávacího protokolu datovaného dnem 29.11.2009 věděli, že fotovoltaická elektrárna (Saša-Sun, s.r.o., nebo Zdeněk-Sun, s.r.o.) „není dokončena ani z části“ a je ve výstavbě. Je třeba přisvědčit, že takováto formulace může evokovat stav, jako by s výstavbou elektrárny de facto nebylo vůbec započato. Jde však v případě takové varianty o závěr formulačně nepřijatelný, resp. minimálně zavádějící, s ohledem na to, že rozpracování staveb fotovoltaických elektráren přece jen bylo zjištěno (i při akceptaci stavu pro obžalované nejméně příznivého). Ve spojení se zjištěním tří soudů, že žalované skutky obou dam nebyly trestnými činy, tento citát staví žalobce Mezlíka do velmi nepříznivého světla. Za těchto okolností nelze než se divit, že dostal příležitost, aby škodil lidem na nadnárodní úrovni.

Čas načtení: 2024-04-24 12:04:32

Trápení Allegra v Česku pokračuje, v Mall Group propustilo stovku lidí. Jsme na dobré cestě, říká

Informaci od zdrojů CzechCrunche potvrdila i polská matka českých e-shopů. Oficiálně mělo jít o několik procent zaměstnanců. Článek Trápení Allegra v Česku pokračuje, v Mall Group propustilo stovku lidí. Jsme na dobré cestě, říká se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-19 17:30:00

Němá tajemství: Jana Plodková a Milena Steinmasslová vám vženou slzy do očí

Český snímek o lásce, pochopení, lidskosti a trápení přinese do vašeho obýváků přes sto minut filmu, který nevyhnutelně přinese otázku, kdy má ještě smysl udržovat člověka při životě a kdy by se mu měla podat pomocná ruka, aby si trápení zkrátil.

Čas načtení: 2014-05-01 00:00:00

Všechny trendy šortky jaro/léto 2014

Příchod teplé jarní a letní sezóny nám ženám umožňuje konečně po dlouhé zimě ukázat nožky. Předvést své trápení na posilovacích strojích a úmorné po-vánoční diety chce každá z nás. Je potřeba ukázat, jestli se snahy vyplatily a sexy trendy šortky budou mít konečně své opodstatnění. Ale jaké typy dám ...

Čas načtení: 2024-01-26 11:37:16

Andělé

Jsou lidi co nevěří v andělé Autor MarieG spisovatelAndělé. Jsou lidi, co nevěří v andělé, já věřím, nebo v mém životě mi byli moc krát na pomoci. prožila jsem spoustu bolesti i trápení. Proto jsou mé básně nebo příběhy…

Čas načtení: 2023-04-14 16:32:21

Vášeň a přítomnost

Kniha je o rozproudění života a vášně v sobě. Věnuje se pochopení vztahů z té niterné pozice. Prostě chuti se do něčeho pustit, něco, nebo někoho MILOVAT. A to opravdu z hloubky. O lásce a vášni pojednává autorka velmi zasvěceně a jde krůček po krůčku. Troufám si říci, že kdo chce žít povrchní vztahy, toho kniha odradí po prvních řádcích, maximálně po prvních stránkách. Ono tohle je opravdu o rozhodnutí obou partnerů, že z toho zázraku, že se vůbec potkali a milují se, vykřešou opravdové maximum. Spoustu bolu, trápení a ohrožení vztahu jako takového může kniha přinést tam, kde se takto po hlavě do prožívání vrhne jen jeden z partnerů a druhý nebude k ničemu takovému svolný. Ale i taková akce přinese nějaké vlastní hluboké poznání, jehož výsledek je ale už ryze individuální. Je tedy zřejmé, že kniha je o něčem velmi intimním Je o zamilování, okouzlení. Především pak o časech, které přichází poté. Když všechna ta hormonální bouře pomine a začne normální, obyčejný život. A tady je právě ta chvíle, kdy vždy stojí před partnery to těžké rozhodování; půjdeme dál povrchně a jen tak… nebo se budeme snažit z našeho partnerství s kusy těžké práce vždy vykřesat to nejlepší? To totiž není zadarmo. Už tu není ta hormonální okouzlená skluzavka, po které to jde samo. Cesta se najednou mění v kamenitou a často je na ní i mnoho vzájemného pochybování. Někdy nás pochyby opravdu odvedou od nesprávného partnera a máme šanci se poznat lépe, nebo hledat dál. Ale někdy i ten, se kterým se cítíme nyní ne moc dobře, může být tím pravým. Jen musí oba chtít. Kniha je průvodcem té obnažené cesty duše.   Nabízí cestu duše, těla. Lásky, důvěry, ale i vášně a milování. A když porovnám její obsah, rozsah – to může být práce a inspirace třeba až na celý rok! Čtěte ji tedy pomalu, polehoučku a vnímejte. Protože o vnímání to všechno je. Ukázka: „Probouzení sebe samých je celoživotní projekt, ne závod. Upadání do stavu transu není specifické jen pro sex. Do transu se dostaneme, kdykoli usneme, i kdyby to bylo jen kratince. Stav podobný transu může navodit mnoho věcí, včetně automatického rolování na telefonu…. Pravidelné praktikování všímavosti nám může pomoci kultivovat si vnitřního pozorovatele s tím, jak se osvobozujeme od stavů transu a od nastavení mysli omezujících ryzí erotický potenciál.“ Všímavost je velkou ingrediencí, kterou se pod taktovkou této knihy budeme snažit vnést do vztahů. Pochopit sebe, partnera a chápat se vzájemně. Čím dál víc nám dojde, že bez toho opravdu hluboký vztah mít nemůžeme Velmi příjemné je, že autorka se zabývá podrobně erotickými traumaty, citovými zraněními  a stává se tak i dobrým doplňkem k terapii znásilnění nebo sexuálního zneužití. Autorka: Maci Daye: studovala na Harvardské a Georgijské univerzitě. Vyučuje somatickou psychoterapii Hakomi a jako sexuální terapeutka se věnuje na pomoc párům.  Vede párové retreaty a workshopy po celém světě. Vydalo nakladatelství Synergie Publishing, 2022, www.synergiepublishing.com   Renata Petříčková

Čas načtení: 2023-02-05 11:43:31

Popraskaná kůže může být i nebezpečná. Jak pokožku ochránit

V zimním období se mnoho z nás potýká s popraskanou kůží, a to jak na rukou, tak třeba i na tvářích. Mráz není přítelem naší pokožky, vysušuje ji a způsobuje nám kvůli tomu mnohá trápení. Řada z nás přesto popraskanou kůži ignoruje, což je zásadní chyba.

Čas načtení: 2021-07-05 09:27:13

Vyčistěte si hlavu - mluvte a dýchejte

V poslední době často slyšíme i čteme, že se rychle plní ordinace psychologů a terapeutů, že se na psychologickou péči čeká až několik měsíců a že stoupá počet lidí, které trápí úzkosti, deprese a jiné nemoci duše. Zčásti je to tím, že se odhodlali přiznat si své dlouhodobé trápení a chtějí získat odbornou pomoc, zčásti je to samozřejmě způsobené (dlouhým odloučením) kvůli pandemii. Ať tak či tak, když není na dosah odborná pomoc, můžete si alespoň trochu zkusit pomoci sami.

Čas načtení: 2019-10-14 20:41:17

Premenstruační syndrom může být minulostí

Ženy mají v mnohém o dost těžší život než muži. I kdyby si žily jako v bavlnce, všemi obletované a nemusely se o nic starat, jednoho trápení se jen tak nezbaví – menstruace a s ní spojeného premenstruačního syndromu (PMS). Ten trápí okolo poloviny žen, které jsou tak několik dní v měsíci zcela jiné než kdykoliv jindy.

Čas načtení: 2019-07-25 06:47:04

Diety z časopisů obvykle nefungují, klidně je ignorujte

Touha po lepším a štíhlejším těle nás žene neustále k tomu, pouštět se do nesmyslných diet a nekonečného hubnutí. Podvědomě hledáme to nejjednodušší řešení a najdeme ho v podobě "zaručené" diety v některém z lifestyle časopisů. Ta se obvykle tváří jako snadný způsob, jak rychle a bez námahy zhubnout. Ve většině případů nám taková dieta ale způsobí více trápení než skutečný užitek. Proč je lepší se na všechny takové diety vykašlat a raději si dopřát to, co máme rádi a jít si potom třeba zaběhat?

Čas načtení: 2013-12-12 17:36:50

Pravidlo 80 na 20 - jak zhubnout chytře

Taky nemáte rádi diety, kde se musíte vzdát všech dobrých věcí a žvýkat jen zeleninu? My také ne, protože to pak není dieta, ale trápení. Zkuste proto mrknout, jak zdravě zhubnout při dodržování pravidla "80 na 20".

Čas načtení: 2013-09-12 10:46:37

Pár rad, abyste při hubnutí nezblbli

Po přečtení rad u některých druhů diet můžete právem mít pocit, že takovou dietu může držet jen blázen. Hubnutí totiž nemá znamenat trápení. Mrkněte se na pár tipů, co pro sebe můžete u hubnutí udělat, abyste nezblbli.

Čas načtení: 2014-06-15 12:00:00

Jak si opět získat ztracenou důvěru? Vyzkoušejte tyto 4 typy

Důvěra je něco, co nelze vybudovat ze dne den a i přes to, že je vám někdo sympatický a velmi brzy blízký, nelze hovořit o důvěře. Svěřit někomu své tajemství, trápení, problém či dokonce život, vyžaduje jisté zkušenosti s danou osobou. Důvěřovat proto z pravidla můžeme jen těm nejbližším lidem, jak ...

Čas načtení: 2013-02-16 00:40:00

Jakou pánev vybrat - titan teflon keramika ???

Každá diskuze na internetu, toť jiný názor. Nejdůležitější je ovšem kolik za tu pánev chce člověk utratit a co od ní čeká. Je potřeba, ale také myslet na to co dělat když po pár týdnech se poškodí ne vaší vinou, jaká bude možnost reklamace apod. Četl jsem co se dalo, tipy na italské pánve, Tefal, teflonové, titanové, keramické. Poslechnul si i názory lidí, díval se i v obchodech, ale po tom všem trápení jsem nakonec zjistil, že bude nejlepší obyčejná klasika z Ikey pánev řady 365+. Stojí 299,- Kč, je k ní možnost koupit i poklice a když rok nebo dva vydrží tak budu rád a bude to stačit pro ten účel. Myslím si totiž, že kvalitní nepřilnavá pánev asi neexistuje. Pánev je klasické spotřební zboží a na celý život se nedá koupit. I když kvalitní značky jako Fissler nebo GreenPan nebo Ballarini nabízejí nějakou tu záruku, ale za tu cenu se těch pánví z Ikey dá zakoupit několik. Top Pánve http://bovinky.blogspot.cz/

Čas načtení: 2013-11-28 00:00:00

Dětské koliky aneb trápení kojenců

Dětská kolika, neboli nadýmání kojenců trápí celou řadu maminek a jejich miminek. První tři měsíce života se vyznačuje velkými bolestmi bříška a nadýmáním po každém kojení. Kolika Příčinou dětské koliky bývá nedostatečně vyvinutý zažívací systém. Miminka se kroutí, pláčou, někdy až křičí bolestí. ...

Čas načtení: 2016-04-28 00:00:00

Romance o dveřích

Psáno po desetihodinovém školním maratonu, pod vlivem jedinečného Kubíčkova výkonu a ódy na Kunderu, psáno po jedné cestě metrem a jednom pivu. (Přepisuji raději hned, protože zítra už bych se dopouštěl nepřiměřených cenzurních zásahů.) Před tebou kluk — plný života plný plný plný… jen se rozběhnout rozběhnout — jen co to sevření povolí — hned! a letět! upalovat! s větrem… plný všeho… Ty dveře se otevřely a zavřely Divíš se jak šíleně těžká je ta školní brašna — už není plný on je plna ona… plna rodičů plná plánů nadějí povinností — zvykni si! sednout! rovně! — zabít ptáčka jen těšit se až tohle skončí… Zase se otevřely a zavřely Snad první lásky možná únik do snů stojí před tebou a kouká kamsi je jinde — je v dáli — je tam… čest a odvaha o právo — ty tam platí a víš že dobro vítězí a zlo je poraženo (a že nejhezčí holka věrně čeká na tebe) A dveře se otevřely a dveře se zavřely Na další stanici mu svítí v očích že svět patří nám! že vymetem bary — a hospody a pochybné podniky kdo nám to zakáže když je nám dvacet snad ty?! chceš soudit? ty co sleduješ odlesky skel! Jsi rád, že se zas otevřely a zavřely Najednou tam nestojíš sám — stojí tam s tebou (ona?! — ne) jsou dva a srdce jim tlučou první doteky první slova první trápení a gejzír citů… kdo je zažil? kdo? kdo je chápe? kdo jim rozumí? — kromě nás?! A pak se otevřely a pak se zavřely Bledé tváře a rudé oči pár nocí bez spánku a tisíce starostí škola a práce — škola a ona! jak kdybys v balónu letěl koukáš na svět shora a stejně nic nevidíš — jen její oči Dveře se otevřely a zas se zavřely Na tváři hrdě mu trčí tři vousy ruka ti zakucala chtěl bys je uhladit a připadá si jako muž a plný síly a vrací se domů a čekají na něho oni mu věří a ona je tam je tam vrací se domů Pak dveře se otevřely a zavřely a zavřely a zavřely Dostal jsi žízeň a s tím kdo přistoupil chtěl by ses napít — na život — na těch dvacet let co zmizelo v trapu v černé díře dostal jsi žízeň a chtěl by ses napít a spláchnout tíhu poloviny tíhu poloviny konce A dveře se otevřely a dveře se zavřely Máš vztek a chceš ho praštit do tváře tak zlý tak zákeřný tak odporný ksicht jak si troufá stát před tebou tisíceré křivdy si nese vryté do tváří domnělé skutečné dávné včerejší — vždyť to je jedno! (ale oči ti pro něj pláčou) A dveře se otevřely a z nich už jsi vystoupil sám.

Čas načtení: 2009-12-05 00:00:00

Stařík

V klidném zimním dni se nedaleko všeho ruchu a shonu snášely pomalu sněhové vločky. Na cestičkách městského parku ležela tenká vrstvička bílého sněhu, která se pár metrů odtud měnila na šedivou břečku pod koly aut. Tu a tam někdo parčíkem prošel – klidně a tiše jím prošla žena tlačící kočárek. S radostným křikem z napadané trošky sněhu se ze školy hnaly děti, které se málem srazily s pánem s kloboukem do čela, jenž chvátal kamsi - nekoukajíc vpravo, vlevo, pod paží štos papírů. Ani si nepovšiml, když mu jeden vypadl a pomalu se začal snášet k zemi. A pak tu byl onen klučík. Na zádech tašku, velikou pomalu jako byl on sám, prohlížející si každý kousek toho mála z přírody, který se ve městě dal nalézt, se loudal domů. „Neměl byste tu sedět, pane, je zima.“ Stařík na lavičce se otočil a s úsměvem odvětil: „Je, chlapče. A to je právě krásné. Nikdy neuvidíš jindy to, co teď. Nikdy.“ „To ano, ale měl byste jít domů. Mně maminka říká, že kdo sedí na studené lavičce, nastydne.“ Muž přikývl. „Ano, to maminky říkají. A je to dobře.“ „A proč chcete nastydnout?“ „Víš, chlapče, na tomhle světě málo věcí platí vždy. Někdy musíš udělat věc, kterou ti ostatní zakazují. Musíš ale vždy uvážit jestli se ti to vyplatí. Jestli ti stojí za to nastydnout.“ „A proč?“ „Abys viděl a slyšel a přemýšlel.“ „A co?“ podivil se hoch. „Třeba toho mladého pána, který tak chvátal, že si ani nevšiml, jak něco ztrácí. Přemýšlej o životě. Malý okamžik může být jeho obrazem. Jak často v životě pospícháme. A jak často kvůli tomu ztratíme něco vzácného.“ Přestalo sněžit a skrz mraky prosvitly slabé sluneční paprsky. Chlapec ometl kousek lavičky vedle starého pána a posadil se. „Když si sednu jenom na chvilku, nenastydnu, že ne?“ zeptal se nejistě. „Ne, neboj.“ usmál se na něj stařík. „Víte, já mám chytrou maminku. Ona pracuje v bance. Ale já bych nikdy v bance pracovat nechtěl. To je nuda.“ „A čím bys chtěl být?“ „ Spisovatelem.“ „Já jsem spisovatel.“ „Opravdu?“ vykulil kluk oči, „Vy jste napsal napsal nějakou knížku? Nějakou o indiánech nebo rytířích a bitvách?“ „Ne.“ pravil starý muž, „Já se dívám. Slyším a přemýšlím. Vidím lidi, znám je, cítím s nimi jejich radost i bolest. Zklamané muže, naivní dívky, odvážné a ukvapené mladíky i stydlivé dětí. Já znám jejich příběhy.“ „Ale to nejste spisovatel. Spisovatel musí něco napsat,“ nesouhlasil chlapec. „Nemusí. Ale málokdo to vydrží. Musíš být silný, abys vydržel s lidmi nést jejich břemena. Spisovatelé mají tento úděl. Spisovatelé, básníci, skladatelé, umělci. A proto tvoří. Protože nemohou snést trápení a musí ho vyjádřit. Lidé se v tom pak poznávají a právě proto se jim to líbí. Protože je to o nich.“ „Aha,“ nechápavě vyslovil hoch, „Ale já musím už běžet, maminka by měla strach. A vy už jděte také, je zima. Na shledanou.“ Znovu začal padat sníh.

Čas načtení: 2008-07-10 00:00:00

Tulák

Sedím na nádraží, poslední vlak odjel před malou chvílí, ještě mi zní v uších ten jeho rytmus, slunce už zapadá za hory a já musím vstát a odejít. Zanedlouho by někdo přišel, co tu pohledávám a ať se klidím – tak na to nečekám a raději jdu sám. Lidé se mě straní. Nevím co začalo dříve, jestli já jsem se začal stranit lidí, nebo jestli lidé mne, ale myslím, že jsem byl samotář od narození a je to jen důsledek postupného vývoje. I dnes na tom maloměstském nádraží jsem byl sám. Jen se svým batohem a harmonikou, a také botami, prošoupanými a tisíckrát spravovanými. Jen tyto tři věci se mnou drží v dobrém i zlém. Věřit lidem, pche! To je jak sázka na nejslabšího koně v dostihu – když vyhrajete, získáte majlant, ale jaká je to šance? Takhle k večeru, tady v pustině, začíná pěkně přituhovat.Léto už bude za chvíli za námi a podzim je zde v lesích Kanady krátký – a po něm, tvrdá krutá zima, při které je lepší hřát se v teple ve srubu, než chodit s krosnou na zádech. Čím déle žiji, tím více si svého života zde vážím a ani trochu bych se nechtěl stát další obětí ztracené v blizardu a sněhové vichřici. Vrátím se raději domů, pokud tomu říkat domov smím, do svého srubu uprostřed lesů, tak vzdáleného od lidí, tak klidného, tak teplého z mrazivých zimních večerů, že už myslím jen na to, až se tam zase vrátím. Teď ale najít místo k přespání, nějaké v závětří, zalehnout pod deky a ještě chvíli koukat na hvězdy na jasné pozdně letní obloze. Chvíli si k tomu foukat do harmoniky, ale pak jen vychutnávat ten klid noci. Ráno jsem se probudil zkřehlý, ale než jsem si zabalil věci zpět do krosny, poté co jsem si udělal teplý čaj a něco pojedl, mi zas bylo teplo a byl jsem přichystaný jít dál. Ještě se stavit ve zdejším krámku a dokoupit jídlo na těch pár dní co půjdu divočinou. Prodavač si mne divně prohlížel, ale když jsem dokázal, že mám na zaplacení, rád mi vše prodal. Zákazník, náš pán – inu proč také ne, vydělal na mně to co jistě za dlouhou dobu už ne. V takovémhle malém městečku se tržby nejspíše moc nehýbou. Ale když nad tím přemýšlím, nebyl jsem takový jaký jsem vždycky. To až tvrdé rány osudu, moje pýcha a přílišná sebevíra. Člověk by se mohl poučit po těch tisíciletích, co přivádí pád. Ale ne, jako příklad jsem byl jak tvrdohlavý beran a spoléhal víc na sebe. Pýcha předchází pád, jak dobré to úsloví. Žilo se mi dobře, tenkrát ještě v Evropě. Moje firma až nadmíru dobře prosperovala, ale mně to nestačilo. S jídlem roste chuť a peněz nebylo stále tolik, kolik bych chtěl. Snažit se oblafnout stát, to asi nebyl můj nejlepší nápad. Říkal jsem si, tolik přede mnou to udělalo, tolik po mně to udělá, věru proč ne já? Geniální finta se ze začátku dařila – o tolika penězích se mi nikdy nezdálo. Ale čím je člověk bohatší, tím víc nepřátel má. Naštěstí se mi i díky svému majetku podařilo vyváznout, podplatit tam, podplatit sem a už se tu vícekrát neukazovat. I s manželkou jsem emigroval na západ. Nejdřív jsme živořili v pár evropských zemích a když bylo dost peněz, sedli jsme na parník a vydali se do Nového světa. Sny o těch co se stali milionáři přes noc se zdáli skutečností, ale opak byl pravdou. Museli jsme pracovat tvrději než předtím, život stál za lejno. A když už se zdálo, že konečně, konečně se blýská na lepší časy, přišla další rána osudu. Manželku jsem pohřbil vlastníma rukama, na nic víc jsem neměl a ztratil chuť do života. Potloukal jsem se po světě, když bylo nejhůře i práci jsem si našel a přáním osudu jsem se dostal až nahoru na sever – do Kanady. Našel jsem si místo kde jsem se rozhodl usadit, postavil jsem srub, zateplil a zútulnil. Ale ta touha byla silnější než já. Jaro co jaro, znovu se vydat na cestu a jít. Ten kdo tohle pozná, ví, že cesta zpět už nevede. A znovu po půl roce se vracím. Cesta mi trvá od vlaku asi něco přes týden, jdu si svým krokem a vím, že chvátat nikam nemusím. To už poznávám krajinu, kudy jsem šel loni a předloni a stejně jako na jaře přichází touha jít až na samý konec světa, teď zas přichází její sestra – touha vrátit se domů. Poslední dny se zdá být míle delší než obyčejně, nohy chtějí skákat a přitom se jenom vlečou, batoh na zádech připadá lehounký, ale na rychlosti to nepřidá. Každé trápení má svůj konec a i já už viděl pomyslnou poslední rovinku. Ještě jeden kopec, jeden les, jeden potůček a jsem doma. Tam na kraji paseky stojí můj srub. Přicházím z druhé strany a napínám oči, abych ho už zahlédl. Vycházím z lesa a už ho vidím stát na druhé straně paseky. Ne, ještě chvíli, les ještě kousek pokračuje. A už jsem tu. Ne, nejsem. To nemůže být pravda. Stojím na konci paseky a na druhém můj srub. To co z něj zbylo. Další rána osudu, musím se opřít o strom abych nepadl. Bože proč? Proč zrovna sem musel blesk zasáhnout a nenechat nic, jen černé oharky. Celý den mi trvá než se odvážím jít se k němu podívat. To co jsem důvěrně znal, to co jsem stavěl vlastníma rukama, to co ještě na jaře dýchalo životem, bylo dnes jen vzpomínkou a hromadou popela. Než mi dojde, že to není zlý sen, uplynou tři dni. Už tři dni jsem nic nejedl ani nepil a sotva se doploužím k láhvi, abych se zesláblý mohl napít. Pomalu se mi vrací rozum. Musím rychle zpět. A i tak to bude těžké. Zima je na spadnutí, pokud se nestihnu vrátit do města umrznu tu. Na to, že ve městě to nebude o moc lepší, zatím raději nemyslím. Za pět dní začnou padat první vločky. Ještě zrychlím svoje již teď šílené tempo. Chvátám. Další den už je na zemi pěkná pokrývka a sníh pořád padá. V noci jsem zimou neusnul, jen jsem se klepal. Musím jít dál. Docházejí mi zásoby jídla, dnes jsem skousnul jen pár keksů. Na pozítří se probíjím sněhem. Není to daleko, doufám a víc než doufám zoufám. Sešeřilo se, ale já jdu dál, stejně bych neusnul přes zimu. Mráz přituhuje a já myšlenku na spánek musím čím dál tím častěji vytlačovat z mysli. Ještě krok. Další. V dálce plápolá světlo, městečko již není daleko. Ne nemá to cenu. Zastavím se a koukám na tu naději v dálce. Příliš vzdálenou. Sednu si. Ulehám, batoh pod hlavu. A město v dálce tiše září nocí.

Čas načtení: 2022-06-08 09:28:19

AB se dočkal

Diskuse ve veřejném prostoru ovládá několik málo nosných témat. Příznačnou vlastností debat je zamlčování některých problémů, které mohou ovlivnit vývoj událostí. Například v debatách o volbě prezidenta republiky se většinově považuje za samozřejmé, že v závěrečném kole budou proti sobě stát Andrej Babiš a generál Petr Pavel. Zmínky o skutečnosti, že Babiš čelí obžalobě, kterou bude veřejně projednávat Městský soud v Praze, se téměř neozývají, ač informace z probíhajícího soudního jednání budou ovlivňovat veřejné mínění. Ale zamlčovaný problém se vynořil z mlhy zprávou o zamítnutí návrhu obhajoby na předběžné projednání obžaloby a o nařízení začátku hlavního líčení na den 12. září 2022. Osud přeje strůjcům této taškařice: když podávali trestní oznámení ve snaze podrazit nohy Babišovi, kterého nedokázali porazit v politickém boji, sotva mohli očekávat, že hlavní líčení začne dva týdny před komunálními volbami a s největší pravděpodobností bude ovlivňovat ještě i volby prezidenta republiky. A už vůbec nemohli tušit, že případ napadne senátu předsedy Jana Šotta, který se kdysi osvědčil jako režisér hlavního líčení v procesu proti představiteli Věcí veřejných Vítu Bártovi, které vedl před očima veřejnosti téměř on-line. Proces tehdy skončil zproštěním obžalovaného, ale Věci veřejné se z jeho vlivu nevzpamatovaly. Sám obžalovaný Babiš se až dosud tváří, jako že se ho proces netýká, protože nic zlého neudělal, takže nemůže být odsouzen. Upřímně řečeno, neznám obsah obžaloby, takže nedovedu odhadnout, zda mu hrozí nějaké nebezpečí a zjevná účelovost trestního oznámení mě popouzí. Zato jsem poznal několik obžalovaných, kteří také přísahali na svou nevinu, ale skončili ve vězení, přičemž někteří z nich dle mého laického úsudku se tam neměli nikdy dostat. Provázel jsem Alenu Vitáskovou celým jejím stíháním od začátku až do zproštění a mám tedy představu o psychickém tlaku, jemuž obžalovaný v průběhu řízení čelí. To vše nyní čeká na Babiše. Nelze vyloučit, že se hlavní líčení protáhne. V každém případě není co panu obžalovanému závidět a škodlivý vliv procesu nelze vyloučit, i když nakonec dosáhne zproštění. Otevírá se nyní prostor pro spekulace, jak budou voliči reagovat na soudní řízení proti Babišovi. Přenechám je politologům, oficiálním komentátorům a jiným mágům. Spíše budu přemýšlet, zda u procesů, které skončily zprošťujícím rozsudkem a už při jejich vyvolání bylo zřejmé, že mají politickou motivaci nebo povahu osobní pomsty, by nemělo následovat zkoumání, zda orgány činné v trestním řízení nemohly věc vyřídit ve zkráceném řízení, s následným vyvoláním postihu původců průtahů. Pro srozumitelnost: popis trestného činu Vitáskové v trestním oznámení umožňoval odložení ad acta, ale orgány činné v trestním řízení deptaly paní obviněnou řadu let. Provozovatelé jejího trápení by zasloužili náležitou „odměnu“.