Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-21 07:00:01

Pravda o biblických příbězích se církvi líbit nemusí. Ale neexistuje důvod, proč to tajit

Ve jménu Boha bylo spácháno nespočet vražd. Jen namátkou genocida části původních obyvatel dnešní Střední a Jižní Ameriky, kdy (nejen) španělští conquistadoři neváhali decimovat bezbranné domorodce. Dalších příkladů je mnoho a mnoho. Už zde je možné si položit otázku, proč by se dobrotivý Bůh díval, jak trpí a umírají nevinní. O tom ale možná až někdy příště. Pojďme se podívat na samotnou Bibli. Bible není literatura faktu Pravdou je, že kdybychom k ní přistupovali jako k „literatuře faktu“, daleko bychom nedošli a stejným způsobem bychom mohli pohlížet třeba na celý antický svět – bylo nebylo? Nebo na egyptskou královnu Kleopatru – víme o ní hodně, ale kde je její hrob, kde je mumie? Jak to s ní vlastně bylo a existovala vůbec? Když tedy přijmeme skutečnost, že Bible je jakýmsi souborem příběhů, které se mohly, ale nemusely stát, žilo by se nám asi docela dobře. Pravda o Ježíšovi se církvi líbit nemusí. Ale už nemá smysl to dále tajit Číst více Zabij svého syna, abys dokázal, že mě miluješ: Bůh řekl Abrahámovi, aby zabil svého syna a dokázal tak, že miluje Boha. Abrahám zvedl nůž, chystal se to udělat a Bůh svůj příkaz zrušil – potěšen, že by to Abrahám udělal. Zní vám to jako morální a dobrotivý Bůh? Jenže jde o Bibli, o Knihu knih, kterou se řídí miliony lidí po celém světě, církev ji dodnes dává jako příklad, kterým se mají lidé řídit. Takže si prostě zaslouží hlubší rozbor. A hned narazíme na to, že Bible je vlastně posbíraná z různých příběhů, které se (možná) odehrály dávno předtím, než bylo Písmo sepsáno. Asi se shodneme, že nejznámější je příběh Ježíše Krista. Ale… to už tady přece bylo! Bible a její opsané příběhy Už Asklepios přece uzdravoval nemocné, křísil mrtvé a byl znám jako spasitel a vykupitel. Nenarodil se náhodou Herkules bohu a smrtelnici a nechodil následně po světě, aby vykonával dobro? A co třeba Dionýsos (doslova Syn Boží), který se narodil ženě, aniž by tato měla sex s mužem? Navíc byl zobrazován na oslu, dělal zázraky, byl zabit a následně vzkříšen, aby se stal nesmrtelným. Nebo Osiris, jehož syn Horus byl známý jako „světlo světa“ či „pastýř“. A jeho symbolem je… kříž. Máme tu také Krišnu, kterého se po narození pokusil zabít místní vládce, ale jeho rodiče varoval božský posel, takže utekli. Z mladíka vyrostl jakýsi prostředník mezi bohem a člověkem. A opravdu je jen náhoda, že moudré lidi vedla hvězda, která se rozzářila při jeho narození? V neposlední řadě také Myrtha, který se narodil 25. prosince, jeho narození sledovali pastýři, ti mu nosili dary, a aby toho nebylo málo, měl dvanáct učedníků. Poslední jídlo, soudný den, jeho následovníci si říkali „bratři“, nahoře nebe, dole peklo atd. Mohli bychom se podívat i na současníka Ježíše jménem Apollonios z Tyrany, který vykonával zázraky (uzdravil zmrzačené, navracel zrak apod.), narodil se z panny, což předpověděli andělé. Byl ukřižován, vstal z mrtvých a zjevil se svým učedníkům. Byl znám jako „syn Boží“, protože měl v nebi sedět na trůnu vedle otce. Bible je plná nesrovnalostí Dokonce i samotná Bible obsahuje řadu nesrovnalostí, které její věrohodnosti nijak nepřidávají. Například je téměř jisté, že s panenstvím Marie to nebylo tak horké. Už proto, že hebrejské slovo „almah“ neznamená panna, což si lidé mysleli a myslí. Ve skutečnosti to popisuje „mladou ženu ve věku na vdávání“. Navíc existuje celá řada indicií, že Ježíš měl sourozence. Když se podíváme na Ježíšovo andělské poselství, v Matoušovi 1:20 se říká, že anděl mluvil k Josefovi. V Lukášovi 1:28 promluvil k Marii. Jak to tedy bylo? Máme tu malinko zmatek. Stejně jako když dobrotivý Bůh říká, že zabíjení je špatné. Přesto obhajuje genocidu (Exodus 34:11–14, LV 26:7–9). Nález starých mincí možná vysvětlí smrt půl milionu Židů a změní pohled na historii Číst více Není žádným tajemstvím, že v Bibli jsou uvedeny dva různé rodokmeny Ježíše, nedává to ale smysl. Jeden je totiž veden skrz Josefa, což je zvláštní, protože není Ježíšovým otcem. Proč dávat genealogii prostřednictvím někoho, kdo s vámi není příbuzný? A co třeba pesach? Je přece všeobecně známé, že Bůh je vševidoucí a vševědoucí. Pokud je to pravda, proč tedy potřeboval, aby si lidé označovali své domy krví, aby uvnitř nezabili své děti? Slavný příběh o Noemově arše je také značně děravý (naštěstí ne samotná loď). Píše se, že na loď byl umístěn pár od každého zvířete na Zemi. Když na chvíli zapomeneme na skutečnost, že příběh pochází přímo z Eposu o Gilgamešovi, jak se mohli starat o tolik zvířat? Jen s jídlem by měli docela honičku. A jak zabránili jedovatým hadům, aby uštkli další zvířata? A kde vzali lední medvědy, aligátory a tisíce dalších zvířat, která nežijí na Blízkém východě? Není to o Bohu, ale o lidech Mohli bychom pokračovat ještě hodně, hodně dlouho. Mohli bychom řešit, proč Bůh neustále mluví o vraždách, genocidě a znásilňování, proč nechá trpět miliony lidí na světě v chudobě, proč nechá umírat děti ad. Ale! Rozpory a nemorálnost v biblických příbězích nejsou důkazem toho, že Bůh je špatný nebo zlý, ale spíše jde o to, že si ho vymysleli lidé, stejně jako tisíce jiných bohů, na které jsme byli zvyklí, ale už v ně nevěříme. O tom to celé je. Ne o Bohu, ale o lidech, kteří „božské“ příběhy sepisovali. Ti byli různí, měli své strasti a starosti, strach, ale i sny a vize. A samozřejmě i paměť. To vše se do Bible promítlo. Není to špatně… Jen to tak prostě je. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Poslední vteřiny života: Vědci náhodou natočili, jak to všechno člověk vnímá.

Čas načtení: 2019-11-30 08:53:11

Povinná vojenská služba pozdního socialismu

Možná jste četli pár postřehů o tom, jak to chodívalo u Československé lidové armády z hlediska vojáka základní služby, který nebyl svým odvedením nijak zvlášť nadšen, ale nechtěl a neuměl to ani „hrát“ na modrou knížku. Psal jsem o tom ZDE. Krom obsahu této zpovědi nelze zapomenout ani na tisíce dalších detailů. I každý týden roku 1988 například probíhala takzvaná politická školení mužstva, na která se hledalo v Benešově u Prahy ideální prostředí. Nalezeno bylo u kuchyně, v místnůstce za jídelnou. Srazily se stoly a my, dvacetiletí kluci, se okolo sesedli za rozevřené sešity, kam jsme si měli dělat poznámky, což nikdo nekontroloval. Přišel podplukovník H. a začal cosi povídat, bylo devět hodin ráno. Ani on to nedokázal vydržet celé dopoledne, i když byly přestávky. Někdy odešel hned po úvodním vstupu a věděl, že ho nikdo neudá. U kolegů-vojáků z povolání byl nicméně v lehkém opovržení, to jsem cítil. „Uměl“ jen politiku. Také během výjezdů s kanóny do terénu musel obcházet „palposty“. A je otázka, co nám vlastně měl v onom rozpoložení říkat. Utkvělo mi, jak z hloubi tranzistoráku, postaveného za léta na „lafetě“, ohlásili, že za chvíli zahrají novou písničku Františka Ringo Čecha Ólé, my hrajeme. Z nějakého důvodu jsem se v nudě „čekání na civil“ těšil na tento hit, ale zrovna když zazněl, dorazil H. „Ztlumte to rádio.“ Na druhé straně však naprosto nevyžadoval, abychom se stavěli do pozoru, to mu bylo dost cizí. Jen mávl rukou. Připadalo mi, že v přírodě u děla chápe absurditu svého poslání ještě výrazněji. Odešel tak rychle, že jsem konec písně ještě pustil kamarádům. Neříkám tím, že sem tam nehráli něco lepšího, ale zrovna si na nic nevzpomínám; ani na toho Karla Gotta moc ne. Jen jednou jsem nabyl dojmu, že se bude vážně střílet. Bylo to ve vojenském „úvoze“, který nebudu jmenovat, a poprvé a naposled jsem si uvědomil odpovědnost, kterou mám v případě, že náboj omylem dopadne na krmelec. A ne že bych se tenkrát snad po.ral, ale najednou jsem cítil strach, což trvalo snad po několik hodin, a byl to jiný typ obav, než jaké jsem doposud znal. Náhle mi tudíž cosi došlo. Aha! Tu to máme. To proto se říká vygumované zelené mozky! To takhle jim hlavy v úzkosti zelenají. To proto, že stejný pocit obav zažívají daleko častěji, než já.“ A odpustil jsem rázem všem vojákům z povolání. Ale dodám, že významnou součástí oněch obav byl pocit, jako by vlastně nikdo netušil, co má doopravdy dělat a co se vyskytuje v jeho kompetenci. Platilo to hodně pro nás, vojáky základní služby, ale bojím se, že to platilo i pro velkou část „profíků“. Kdo ví: ty přípravy na válku možná byly částečně jen habaďůra. I když se všeobecněji říkalo spíš „ojeb“. Jeden z mála důstojníků, který mi kupodivu imponoval, byl právě ten, který čas od času poslal nějakého kluka do basy v Janovicích. Vídal jsem jej při pondělních nástupech a fascinovalo mě, jak se umí chovat ležérně. Zrovna tak zdravil, když jsem jej náhodou míjel, ale to se pochopitelně stalo jen několikrát. Byl příliš vysoko. Kolovaly o něm legendy. Vypadal ale jako dobrotivý beránek, který kluka do těch Janovic nepošle za šikanu, ale skutečně až za vraždu. Něco na tom bylo. V Benešově u Prahy vládla zcela mazácká vojna i včetně “povolené“ šikany a on to dobře věděl. Stejně jako s tím počítaly všechny ostatní „gumy“. Na mezičlánky mezi námi a sebou se tito nahoře občas rozkřikli. Vybavuji si jednoho četaře z povolání, který dostal na starost suterénní sklad materiálu. Při sobotním úklidu byl seřván, že je tam nepořádek, i skoro plačky nás povolal a vyházeli jsme vše sklepními okny na trávu. Pak někdo trochu zametl, ale spíš mám pocit, že ne. Nato se materiál znovu vrátil do sklepa na trochu jiné pozice a četař dostal za lopotu odměnu. Čas od času jsem byl přidělen k proměnlivé skupině, která vyvážela nebo jen uklízela smeťák. Poprvé jsem měl „bobky“. Smeťák byl kontejner ve výklenku garáží, přímo proti oknům štábu. Přišel jsem tam s lopatou a začal bordel všude rozlezlý házet nahoru, ale brzy mě kluci odtáhli dozadu, kde se kouřilo. „Co blbnete, uvidí nás!“ Kontejner stál totiž na konstrukci a ze štábu mohli snadno registrovat nohy všech debatujících kuřáků, ale nikdy se nestalo, že by nás někdo okřikl nebo, nedej bože, přišel zkontrolovat. Zpětně vidí člověk všechno zalité sluncem, když si vybavuje vojnu prožitou ve dvaceti letech. Najednou by se tam vrátil. Ale tenkrát jsme vše prožívali každý za sebe a někdo skutečně propadl občas zoufalství. Trvalo to dva roky, což je dost, a z Benešova nás domů zrovna moc nepouštěli. Každý jsme zabíjeli čas jinak. Šéf „jizby“ se třeba vrátil z opušťáku a měl by být připraven občerstveně sloužit vlasti, ale očividně propadl uzavřenosti. Další víkend nechal „mladé“ leštit podlahu, sám si stoupl ke skříňce a uklízel. Bral drobnost za drobností a takto soustředěn je přeskládával do nekonečna. Jednou mu v podobné situaci povídám úplně pohodově: „A co si takhle rovnou hodit.“ Skočil na mě, padli jsme na chodbu, ale kluci jej ode mě odtrhli. Asi si nyní myslíte, že jsem provokatér, ale bylo to jako obyčejně úplně jinak. A jak? Já už tehdy nebyl „zobák“, a protože hovořím o víkendu, v klidu si četl. Zrovna vyšlo ve známé kapesní edici Čekání na Godota, a kdo by to uprostřed socialistického tábora čekal, že? I když, skutečně se vše už začínalo hroutit a na té hře samo sebou nebylo nic protistátního. Ale věta „co si to hodit“ se tam vyskytuje a byla tak nezvyklá v okolní knižní produkci, že mi připadala až zvukomalebná. Řekl jsem ji kamarádovi, aniž jsem vůbec pomyslil na její obsah, a snad to později vycítil a stali jsme se skutečně kamarády. Od té doby, co po mně skočil, na mě zkrátka už nedal dopustit a nebylo v tom nic erotického, jednalo se pouze o jakýsi protichůdný reflex, který nastane poté, co je vyslovena část pravdy a „je to venku“, nicméně je naštěstí zase lépe. Vojna z nás přímo chlapy neudělala, ale přátele často ano. A jestliže dnes někdo vzpomíná v dobrém na normalizaci, tak se buď skutečně měl dobře, anebo je to zapříčiněno tímtéž efektem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-18 10:00:00

Fialový terminátor, aneb hastala bastala lidé a voliči

Premiér Fiala přináší těžce zkoušené republice pod jeho vládou na kongresu vládní strany ODS v Ostravě dobré zprávy. Jako jeho kolega tajtrlík Večerníček na podivném kole pádí po ekonomicky zdevastované zemi a udiveným občanům nabízí pravicové listy plné fialových lživých zpráv o báječné správě věcí veřejných. Občané, kteří se vždy mají a vždy měli za vlády ODS tutově nejlépe, dle slov velikána Fialy nutně potřebují nějaké dobré zprávy o tom, jak se mají dobře. On dobrotivý dobrý bůh české dobré pravice, hospodář z dobré strany dobrých hospodářů jim ony dobré zprávy rád na vlastním hřbetě přinese.

Čas načtení: 2024-07-10 06:20:06

Jako za časů císaře Ferdinanda I. Ploskovice lákají na nově upravené komnaty

Po deset měsíců trvajících úpravách si mohou návštěvníci opět projít hlavní prohlídkový okruh na zámku v Ploskovicích na Litoměřicku. Tzv. piano nobile, tedy reprezentativní patro, získalo zpět podobu, jakou mělo v dobách, kdy zde pobýval rakouský excísař a poslední korunovaný český král Ferdinand I. Dobrotivý s manželkou Marií Annou.

Čas načtení: 2024-09-02 05:00:00

Návraty do minulosti: František Josef I. na trůnu vydržel 67 let. Byl velký pedant, v rozsáhlé říši chtěl udržet pořádek

Budoucí císař se narodil roku 1830 a od dětství žil v naději, že jednoho dne usedne na habsburský trůn. Dočkal se v osmnácti letech, když abdikoval jeho strýc Ferdinand I. Dobrotivý.

Čas načtení: 2024-10-08 15:13:38

Obsluhovali jsme korunního prince [Filomena Jičínská (ed.) / Machart]

Korunní princ Rudolf (1858–1889), jediný syn císaře Františka Josefa I., je jednou z důležitých postav této knihy. Stejně jako Ferdinand V. Dobrotivý (1793–1875).

Čas načtení: 2024-10-10 15:32:10

Obsluhovali jsme korunního prince [Filomena Jičínská (ed.) / Machart]

Korunní princ Rudolf (1858–1889), jediný syn císaře Františka Josefa I., je jednou z důležitých postav této knihy. Stejně jako Ferdinand V. Dobrotivý (1793–1875).

Čas načtení: 2024-11-21 00:00:00

Dobrotivý beránek přináší radost pod stromečkem dětem bez dárku

I když se to může zdát v dnešní době neuvěřitelné, je u nás poměrně hodně dětí, které letos pod vánočním stromkem nejspíš nenajdou žádný dárek. Nadační fond Gratia a jejich projekt Dobrotivý beránek se už čtvrtým rokem snaží pomáhat tak, aby co nejvíce z těchto dětí mělo nakonec radost ze splněného vánočního přání.

Čas načtení: 2024-12-05 00:00:00

Dobrotivý beránek přináší radost pod stromečkem dětem bez dárku

I když se to může zdát v dnešní době neuvěřitelné, je u nás poměrně hodně dětí, které letos pod vánočním stromkem nejspíš nenajdou žádný dárek. Nadační fond Gratia a jejich projekt Dobrotivý beránek se už čtvrtým rokem snaží pomáhat tak, aby co nejvíce z těchto dětí mělo nakonec radost ze splněného vánočního přání.