Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-06-06 12:48:00

Pozor pri cestách do Poľska: platí extrémne prísny zákon, za fotku môžete prísť o tisíce eur alebo skončiť vo väzení

Poľsko od apríla 2025 zakazuje fotografovanie strategických objektov, hrozia pokuty až 4 500 eur a zadržanie. Dôležité upozornenie aj pre slovenských turistov. The post Pozor pri cestách do Poľska: platí extrémne prísny zákon, za fotku môžete prísť o tisíce eur alebo skončiť vo väzení appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-26 11:17:18

Radovan Lovčí: Překvapuje mne, s jakou nechutí se lokální historici stavějí k výzkumu moderních dějin, zvláště komunismu

Prozaik a badatel PhDr. Radovan Lovčí (*11. 4. 1977) žije dnes v Plasích a studuje v Praze. Je absolventem historie na FF UK a spoluautorem i autorem takřka dvaceti knih. Odbornými studiemi přispěl pak do vícera historických sborníků. Letos mu vyšla satira Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku.   Co nyní píšeš? To utajím, ale řeknu, co jsem už dopsal. Prózu, která je příhodami roztržitého, ráčkujícího profesora klimatologie z Plzně. Posléze se dokonce stane nástupcem – neotesaně vystupujícího – prezidenta. To dílo jsem tvořil už v letech 2011-2017 a možná je měl dokončit dřív.   Proč? Roku 2017 vyšla kniha Jakuba Horáka Kočky jsou vrženy a již od roku 2013 běžel politicko-satirický seriál Kancelář Blaník. Je to trochu podobné. A já si náhle připadal jako Cimrman, který přichází pozdě.   Letos ti vyšla satira Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku napsaná v plzeňstině. Co víc, do roka má vyjít publikace s marketingově (snad) ještě údernějším názvem Hovno z Nerudovy ulice. Vedle bizarních postav z esoterně-léčitelské oblasti – se v ní mihne fiktivní prezident, a to ješitný profesor a držitel bezpočtu čestných doktorátů: Narcis Káďa. V obou případech jde o texty, které jsem začal připravovat po ukončení působení u Frause a během svého zdravotního výpadku, kdy mi odstranili část slinivky.   Což nebyla procházka růžovým sadem. Ne. Tři čtvrtě roku jsem prožil ve stavu, kdy nebylo jasné, zda mám rakovinu a do dvou let nezemřu; již jsem měl dokonce za to, že mé knihy post mortem vydají mí mladší bratři.   I jako doktor filozofie znovu studuješ? Malý doktorát mám od roku 2004 a je nepřímým výsledkem magisterské práce o Alici Masarykové (600 stran). Na FF UK ji rovnou uznali za práci rigorózní, stačilo složit PhDr. zkoušku. Iniciativa vyšla od učitelů, nemusel jsem nic rozšiřovat, ani psát novou práci jako ti, kdo o PhDr. titul jevili iniciativní zájem sami. V praxi ale doktorát nepoužívám, jen při oficiálních příležitostech jako přednášky a odborné články, a plné zuby mám lidí, kteří mohou mít smrt z toho, když je neoslovíte titulem nebo funkcí.   A tzv. velký doktorát? Do toho jsem se pustil loni po odchodu od Frause a zdravotním výpadku. V kraji jsem nenacházel profesní výhled, v pražských institucích taky ne. Ještě jinde ultimativně vyžadovali „Ph.D.“ jako něco, bez čeho se s tebou u konkurzu vůbec nebudou vybavovat. Pracovat mimo obor se mi nechtělo, to by mě psychicky zabilo dřív než ta slinivka, a bádání v historii beru jako povolání, ne zaměstnání; ač vím, že se v dnešní pragmatické době ty pojmy mylně pokládají za synonyma. Navíc mám vztah patriota k Plzeňsku, hluboce tu kořením. Ale jako regionální historik jsem se realizovat nemohl a ve 42 letech zase „vletěl“ do studií. Pendluji mezi Plasy a Prahou. Jak dopadnu, netuším. Měl jsem se narodit pár set kilometrů dál na západ, tam lze z doktorandského stipendia slušně žít a bádat; zde leda živořit. Dost studentů školu ani nedotáhne, neskloubí práci a velmi náročné studium. Může se stát, že bude ex-doktorand i ze mě, vše je otevřené.   Jaká tě lákají témata? Tématem mé Ph.D. studie je život Vojty Beneše (1878–1951), což je pro mne srdeční záležitost. Pocházel z Kožlan, které leží 15 kilometrů od Plas, kde bydlím. Úspěšný beletrista, bratr prezidenta Edvarda Beneše, účastník tří odbojů. Sociální demokrat. Hledal střední cestu mezi asociálním kapitalismem první republiky a extrémem komunistické diktatury. Zkoumám ho jako plzeňské téma a je mi blízký politicky: oba jsme nalevo, i česká společnost aktuálně řeší, jak kultivovat divoký polistopadový kapitalismus bez extrémně levicových rizik a jak vybudovat podobu ohleduplného západního sociálního státu, k němuž máme, žel, na hony daleko. I kdybych nestíhal školu, Vojtu Beneše dopracuji. Jen by se jednalo o běh na víc let, protože během dovolené člověk moc nevybádá, to mám ozkoušené. Po škole budu hledat nový domov spojený s profesním uplatněním. Na Plasku a Plzeňsku výhled postrádám, snad bude působištěm některá historická instituce Prahy. Z platu historika se dá i tam skromně přežít, ale na byt či prostorný pronájem člověk může zapomenout. Třeba mě ale přijme jiný kraj než tento. A nesmí zradit zdraví, aby mě místo dopsaných knížek a nového působiště nečekala márnice.   Vrať se, prosím, ke své dosavadní produkci. V určité fázi jsem se pokládal výlučně za historického publicistu, odborného spisovatele. Už jako dítě a student jsem si ale vymýšlel pohádky, povídky, kreslené vtipy. Až na vysoké jsem s tím praštil, skoro vše spálil a rozhodl se, že se budu věnovat jen historii. K ní mě vedly i spletité rodové osudy zahrnující i několik muklů za stalinismu a perzekuci během normalizace. Bez pádu režimu bych nevystudoval ani gympl, byli jsme protikomunistická, příliš katolická rodina. To mělo kádrové důsledky pro víc generací. Do drobného historického psaní jsem se pustil už za studií na FF UK a diplomová-rigorózní práce o Alici mi vyšla knižně. A mimochodem, Masarykovi byli přáteli mého vzdáleného zbirožského strýce, básníka J. V. Sládka. Dvacáté století, první prezident, emancipace žen, to jsou mé obory. Emancipace mi připadá jako zajímavé téma. Jenže nabízené platy vědeckých pracovníků v Praze nestačí na nájem garsonky, tak jsem se vrátil. Muzejničina je podle mě nejlepší volba, zatímco při archivařině máš přístup k jedinečným dokumentům, ale psát si můžeš leda po práci. Jenže během konfrontace s řadou muzeí, archivů a památkářů jsem byl konfrontován s nezvykle uzavřeným, nevstřícným prostředím. Při mé naivitě trvalo, než mi došlo, že zatímco pro kantory a školitele z UK jsem byl kolega a pokračovatel, tady jsem konkurent. Co mě šokovalo, že to někteří ani neskrývali. Ale dozvídal jsem se přátelské rady, že se mám vrátit do Prahy, kde mi bude nejlépe. Aniž bych zaslechl jediný objektivní důvod, proč jiní mohou mít privilegium pracovat v kraji.   Rivalita! I pár pozitivních, přátelských výjimek bylo – a drobná, žel externí spolupráce s dvěma muzei. Ale tyhle lidi mohu počítat na prstech. Zažil jsem řadu absurdních historek. Na konkurzu mi otloukli o hlavu, že nemám vystudovaný obor archivnictví, ale jen historii, že ovládám pouze čtyři světové jazyky, ale neumím francouzsky. Hned pak přijali dva kolegy, kteří neudávali ani ty čtyři jazyky a žádný nebyl franštinář, ba neabsolvovali archivnictví a jeden neměl vystudovanou historii. Kdo chce psa bít… O další konkurz už jsem se tam nepokoušel. Nemělo to cenu.   A jinde? Opakovaně jsem přesvědčoval ředitele s komunistickou minulostí a publikační tvorbou, kterou mu soudruzi před rokem 1989 kvitovali pozitivně, aby mě podpořil při snaze zabývat se na Plzeňsku dějinami 20. století a komunistické totality. Nic. Obecně mě překvapuje, s jakou nechutí se lokální historici (nejenom na Plzeňsku) stavějí k výzkumu moderních dějin, zvláště komunismu. Pro ně to je současnost. Na mých univerzitách měli odvahu detailně vrtat do všeho a padesátá ani sedmdesátá léta pro ně současností nebyla. Během pendlování mezi Prahou a Plzeňskem, mezi UK a lokálními institucemi, mívám dojem, že přejíždím z jednoho mentálního světa do jiného. Kolikrát jsem si mezi čtyřma očima vyslechl dobře a přátelsky míněnou radu kolegů, ať nejsem zbytečně radikální. Proč chci šťourat do doby nedávno minulé, proč se nezajímám o 18. století. Dlouhodobé uplatnění ve sférách, o které jsem měl nejvážnější zájem, bylo passé. Skončil jsem v jiné profesi a léta si připadal jako zakázaný historický spisovatel. Nechápal, co bych ještě měl dokázat, aby se mi někde otevřely dveře. Nechápali to ani mí kantoři z FF UK. Občas jsem od některých vyslechl: „Patřil jste k nejlepším studentům v ročníku, už jako mladý jste napsal knihu, jste doktor filozofie a dál ve svém volnu podle možností píšete. Co by u vás doma ještě, proboha, chtěli? Profesuru?“ Já: „Abych se vrátil do Prahy, kde mi bude nejlépe.“ Jenže to v mé ekonomické situaci nešlo. A dál? Psaní ani historii jsem věšet na hřebík nehodlal. Ve volnu jsem začal recenzovat a vytvářel dílčí historické studie, i když na potřebné bádání k jedné kolikrát padly dvě tři dovolené. V čase volna jsem se pustil i do psaní historických knih pro unitáře, k nimž jsem přestoupil od katolíků; do jejichž archivu a knihovny jsem měl přístup o víkendech. A náhle jsem církevní historik.   Naposled ti vyšla knížka o vztahu unitářství k Charlottě Masarykové (2019). A předtím? Pozitivní ohlas mezi akademiky měly i Ženy proti proudu (2018) o pionýrkách duchovenské služby mezi unitáři, univerzalisty a kongregacionalisty v anglosaských zemích. Vzal jsem zpět i studentské předsevzetí skončit s beletrií a vrátil se k povídkám, ač většinu teprve zvolna připravuji. Jen něco vyšlo ve sbornících. A nežertuji, když říkám: nebuďte autory absurdních historek, když jste jich tolik zažili.   Co práce redaktora? Nakladatelství Fraus pro mě bylo pracovním exilem. Chtěl jsem dlouhodobě archivařit nebo muzejničit a marně prosil různé ředitele i jen o středoškolský post s nižším platem. Bylo to passé s dvěma výjimkami, ale nebylo dobře možné tam z Plas dojíždět, a proto jsem musel odmítnout. Především ovšem dodnes nevěřím, že byly ty nabídky míněny vážně, ne jako zlomyslný vtip.   Napadlo mě: Co kantořina? Mě minula kvůli slabým hlasivkám. K Frausovi jsem nastupoval s tím, že zůstanu dva tři roky a půjdu o dům dál; nakonec to bylo 14 let.   Člověk plánuje, bůh se směje. Dodal bys ještě něco k práci redaktora? Investoval jsem, nutno říct, léta života do akutních oprav domu v Plasích, měl jsem půjčky, na léta se stal nestěhovatelným. Zůstával jsem v nakladatelství, ale redaktořina je v jednom směru nesmírně frustrující. Nemůžeš sám psát, do zblbnutí opravuješ cizí texty a vytváříš scénáře knih, které píší druzí. Ale nebyla to neúspěšná etapa: stal jsem se součástí týmu, připravoval moderní učebnice dějepisu a nebyl odříznut od historie, což by mě čekalo při úřednické dráze. Dělal jsem na didaktických, metodických příručkách, pracovních sešitech, populárně-naučné literatuře pro mládež, tři mnou redigované publikace obdržely prestižní mezinárodní ocenění. Dvě ceny z Frankfurtu – za učebnice Dějepis 6 a Hudební výchova 6 a 7 – a jedna cena z Essenu za knihu Známky. Nejednalo se o samozřejmost, která by se týkala každého redaktora u Frause, a snad to nezní jako vytahování, vždyť řada lidí v mém okolí o těch cenách ode mě dodnes neslyšela. Občas odpadl autor, nezbylo než suplovat. Přišel jsem k nezamýšlené autorské spoluúčasti na 11 učebnicových publikacích. Léta u Frause byla náročná časově, plná stresu, který se mi podepsal na zdraví. Někdo si myslí, že redaktořina je pohodová, klidná profese. Opak je pravda. Když ven pustíš prózu, kde necháš pár chyb, je to hloupé, ale přežiješ. Když ovšem totéž uděláš v učebnici, kterou dostanou do ruky desetitisíce žáků, je to pořádný malér, který se může dostat do televize. Proto musíš být maximálně pintlich. I překlep vadí, pořád jsi na jehlách, uděláš chybu, pustíš do tisku starší verzi, neohlídáš sazeče, ten pomíchá texty, grafické vrstvy v mapách. Najednou by mohl do stoupy jít náklad za půl milionu. Kde vezmeš peníze? Musíš stíhat termíny. Veletrh, začátek školního roku nikdo neposune. Máš odborně schopného autora, ale neumí pořádně psát. Přepíšeš knížku větu po větě, takže se z práce netrhneš dřív než za tmy, a ještě ji taháš na víkendy a dovolené. Kdo nezažil, nepochopí. Nemluvě o povinných multikulturních, genderových, minoritních a jiných požadavcích, kdy konečně hotovou učebnici překope tucet rádců. Zvláště pro dějepis to platí. Historie je politikum. Někteří zástupci minorit se neshodnou ani mezi sebou, natož s autory, a tak je celý kvartál smiřuješ: redaktor učebnic musí být i diplomat. Nakonec je přece venku jakýs takýs politicko-korektní výsledek, ale bez předchozí shody a recenzního posvěcení ti ministerstvo školství nedá doložku. Rád bych o tom jednou sepsal něco samostatně. Jsem víc liberál než konzervativec a částečnou oprávněnost politické korektnosti uznávám, ale občas se to žene do krajností. Co jsme zažili s relativně apolitickou hudebkou! O tom by vznikl absurdní román. Politická korektnost vítězila nad prostou logikou, racionalitou.   A víra v Boha? Sám bych se neoznačil za věřícího. Jen věřit nestačí. Boha (někdo užije pojem Zdroj) je zapotřebí cítit, zakusit, prožívat niterně, v mystickém spojení. K tomu má každý otevřenou cestu. Osobní zkušenost je víc než víra. I když ztratíme všechny blízké, přátele, majetek, postavení, ba zdraví, život, i když zakusíme bezpráví, tak nás od boží lásky nemůže nikdo odříznout; ani od pomoci vyšších duchovních, nemateriálních entit. Může nás zato oddělit vlastní slepota.   Prodělal´s podobnou osobní zkušenost? V šestnácti při nenadálém kolapsu jsem prožil oddělení od těla. I kdybych o věci duchovní nejevil v životě zájem, kvůli tomu zážitku bych nikdy nemohl být materialistou.   Radovan Lovčí: Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku. Ilustroval a obálku graficky zpracoval Matyáš Souček. Spolupráce na obálce Jan Souček. Vydalo nakladatelství Powerprint. Praha 2020. 96 stran.

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2024-06-18 20:18:49

Vzájemný zápas našich soupeřů ze skupiny vyhrálo Turecko. Byl to zatím nejlepší zápas Eura

Zápas Turecka s Gruzií opět nepatří mezi na první pohled nejatraktivnější, ale pro nás byl extrémně důležitý vzhledem k věcem budoucím. Dva naši soupeři, od nichž nevíme co čekat. A ukázali nám nádherný fotbal. Ten zápas měl prostě všechno a stejně jako mohl skončit 3:1 pro Turecko, skóre mohlo být opačné.

Čas načtení: 2024-06-25 10:32:00

Vylézají jí silikony, kritizují influencerku Mykytenko po reoperaci prsou

Natália Mykytenko (27) se proslavila účastí v první sérii reality show Svatba na první pohled. Influencerka si po účasti v pořadu splnila dlouholetý sen a nechala si zvětšit prsa. Lidé ji však kritizují, její umělé vnady podle nich vypadají extrémně nepřirozeně. A také se zákroky v obličeji by prý Mykytenko už měla skončit, protože přestává být sama sobě podobná.

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2020-01-23 11:59:31

Daniel Prokop: Slepé skvrny (ukázka z knihy)

Pracovat, mít osobní život, udržovat si přehled o politickém a společenském vývoji a přitom se nezhroutit – to občas může vypadat jako nadlidský úkol. Zvlášť v době, kdy jsou politické kampaně postaveny spíše na emocích než na informacích, médii se šíří dezinformace a společnost namísto problémů, jako je budoucnost práce či podoba vzdělávání, řeší bulvární kauzy svých představitelů. Analytik Daniel Prokop v knize Slepé skvrny pohlíží na problémy a výzvy současného Česka i světa. Neřešená chudoba a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, nárůst populismu a neschopnost na něj reagovat, mýty o veřejném mínění zastiňující realitu – to vše souvisí s klesající důvěrou Čechů v demokracii a s její životaschopností ve stále složitější realitě.   Ukázka z knihy:   KAPITOLA PRVNÍ: CHUDOBA   Sociální bydlení dlužíme dětem             Česko nepatří mezi nejchudší země. Patří spíš k zemím, kde se chudoba nejvíce přenáší do života dětí, například tak, že chudoba rodiny více než jinde ovlivňuje úspěšnost dětí ve škole. Nebo tím, že u nás každý rok 1 800 dětí ve věku do tří let končí v kojeneckých ústavech – u dvou třetin z nich přitom hrají roli právě sociální důvody. Proč tomu tak je? Jedna z odpovědí se už roky válí pod stolem českých premiérů a ministrů. Je to nedokončený a neschválený zákon o sociálním bydlení, který by pomáhal rodinám v bytové nouzi.             Ne každý chudý člověk je špatný rodič. Nouze však zvyšuje možnost výskytu jevů, které děti poškozují: horší výživa v raném dětství, stres, rozpad domácnosti, nedostatek rozvojových aktivit a menší životní aspirace lidí okolo dítěte. A pak je tu ono bydlení. Dlouhodobé americké a francouzské výzkumy ukázaly, že mezi chudými mají horší výsledky ve škole ty děti, jejichž bydlení je neuspokojivé. Rizikové je zejména hromadné bydlení spojené s velkým hlukem, stresem a absencí soukromí a nestabilita bydlení vedoucí k častým změnám škol, kam děti docházejí.             Jak je to v Česku? Podle zprávy organizace Lumos se u nás v bytové nouzi nachází přes dvacet tisíc dětí. Zhruba čtyřicet procent z nich žije s rodinami a matkami na ubytovnách a v azylových domech. Šedesát procent bydlí v bytech, kde chybí základní vybavení jako teplá voda, koupelna či kuchyň, nebo přespávají u známých. Desítky tisíc dalších dětí pak žijí v lehčích formách špatného bydlení – často se stěhují, hrozí jim ztráta bydlení kvůli tomu, že rodiče nezvládají platit nájem, do jejich bytu zatéká či není dost vytopený. Velký výzkum Medianu z roku 2015 pro Nadaci Sirius na 6 500 rodinách s dětmi přitom dokládá, že v Česku existuje také vztah mezi bydlením a problémy dětí ve škole, a to i v rámci desetiny nejchudších rodin. Mezi nimi rovněž platí, že výrazně častěji trpí školními problémy děti z těch chudých rodin, které se často stěhovaly, bydlely na ubytovnách či v azylových domech nebo v extrémně přeplněných bytech.             Můžete namítnout, že je to tím, že všechny tyto problémy se týkají lidí s nízkým vzděláním, nezaměstnaných nebo těch, u nichž je neuspokojivé bydlení důsledkem rozpadu domácnosti. A podstatnou roli zde hrají právě tyto okolnosti, nikoli kvalita bydlení. Tato námitka však padá, protože i při kontrole všech těchto faktorů nekvalita bydlení dvojnásobně zvyšuje šanci, že děti budou mít potíže ve škole.             Jako u každého sociálního problému je to samozřejmě složitější – u stěhování záleží na frekvenci. Bydlení může mít často spíše nepřímý vliv: na zdraví dítěte či na školní docházku, kterou může ovlivňovat vzdálenost bydlení od školy. Hlavně život na ubytovně představuje pro děti prostředí nižších aspirací, horšího životního stylu, vyššího výskytu závislostí a také omezené sociální vazby s okolím.             Ať už jsou však vlivy přímé, či nepřímé, důsledky řešíme velmi náročně v rámci vzdělávání. Podle zpráv ombudsmanky navíc stále platí, že část dětí skončí v kojeneckém ústavu kvůli tomu, že rodina ztratí bydlení. Dítě umístěné v kojeneckém ústavu stojí stát šedesát až osmdesát tisíc korun měsíčně. Azylové domy, kam se po ztrátě bydlení dostávají matky s dětmi a žijí v nich i několik let, přes dvacet pět tisíc měsíčně. Život v předražených ubytovnách stát dotuje miliardami ročně na příspěvcích a doplatcích, a proto je současný systém absurdní i z finančního hlediska. Avšak daňoví poplatníci netuší, kolik na neexistenci efektivní politiky bydlení doplácejí.             Čistě tržní mechanismy přitom situaci asi hned tak nevyřeší. V Česku je extrémně vysoký podíl vlastnického bydlení, který stát podpořil slevami na daních a privatizací svého bytového fondu. Nájemních bytů je málo a některé skupiny jako matky samoživitelky, Romové či důchodci jsou na trhu s nimi znevýhodněni – jak vinou opatrnosti pronajímatelů, tak kvůli neschopnosti splatit vstupní kauce. Výstavba zejména ve velkých městech nestačí uspokojovat poptávku. Velká část bytového fondu je neobsazená a nerekonstruovaná, ale vlastníkům se díky rostoucím cenám nemovitostí vyplatí je v tomto stavu ponechávat coby investici do budoucna.             Bude tedy asi potřeba přijmout zákon o sociálním bydlení, který by definoval bytovou nouzi a stanovoval, kdo a jakým způsobem má lidem v takové nouzi pomoci. Někteří politici z takového zákona mají strach, ale podle výzkumu agentury Median z roku 2017 ho podporuje okolo sedmdesáti procent Čechů a většina voličů všech politických stran. Detaily zákona vnímají rozdílně, ale shodují se na tom, že jednou z jeho prioritních cílových skupin mají být rodiny a samoživitelky s dětmi. Právě na ně také cílí programy housing first, které jako první pomoc poskytují právě bydlení. U samostatně žijících bezdomovců totiž možná má smysl postupný návrat, u rodin s dětmi je naopak potřeba co nejrychlejší stabilizace a návrat do společnosti.               Poslední verze zákona o sociálním bydlení, která spadla pod stůl v roce 2017, měla mnohé nedostatky a vyznačovala se polovičatostí a přílišnou rozmáchlostí. Polovičatost spočívala v tom, že zákon obcím nepřikazoval, ale spíše doporučoval poskytnout bydlení lidem v nouzi. A také v tom, že na sociální byt jste měli nárok až po šesti měsících bytové nouze – samoživitelka by tedy musela opustit nájemní bydlení a přežít minimálně rok v azylovém domě, než se její situace vyřeší. Během té doby se už ale dvakrát až třikrát přestěhovala a děti musely měnit školy – s ohledem na ně už zkrátka bylo pozdě. Třetí polovičatostí zákona bylo, že nezaručoval, že sociální byty nebudou vznikat vedle sebe a nedojde ke stejné segregaci chudých, jen v lepších a levnějších bytech.             Naopak příliš rozmáchlý byl zákon v definici, kdo má na sociální bydlení nárok. Měly to být rodiny a lidé z ubytoven, azylových domů a bez standardního domova. Ale kromě toho i domácnosti, které dávají na bydlení více než čtyřicet procent svých příjmů a poté jim zbude maximálně 1,6násobek životního minima. Tyto parametry splňovala například rodina se dvěma dětmi do šesti let, která má čistý příjem dvacet pět tisíc korun a za nájem dá deset tisíc. Taková rodina trpí nedostatkem, ale pokud žije v levnější lokaci, není extrémně chudá. Bohužel v Česku této definici odpovídá asi desetina populace. Kritici této podoby zákona tak namítali, že by vznikl přetlak žadatelů o byt a v důsledku dlouhé fronty, za něž by se platilo efektivitou pomoci. Pro posouzení tohoto argumentu chybí informace, kolik lidí z oné desetiny, která na něj má nárok, by vůbec mělo o sociální byt zájem. Riziko je tu však vzhledem k počtu využitelných bytových jednotek velké.             Příjmově založenou definici lze kritizovat i z jiných stran. Netýká se rodin, které ji těsně nesplní, ale na trhu s byty jsou nějak diskriminované či z jiných důvodů nemohou najít kvalitní bydlení. Netýká se to jen Romů. Jedním z problémů například u matek samoživitelek je neschopnost hradit vstupní kauci za nájem. Samoživitelka se dvěma malými dětmi a čistým příjmem devatenáct tisíc včetně všech podpor a alimentů, která platí za bydlení osm tisíc, definici nesplňuje. Zbývá jí „moc“ peněz. Její bydlení je však dost možná nekvalitní – a na kauci ke slušnému bytu bude šetřit hodně dlouho. Ale i kdyby na ni měla, pronajímatelé se jí a rizika nesplácení bojí.             Podle části kritiků by tak bylo správné nárok na sociální bydlení podmínit rovněž nedostatečností bydlení aktuálního – jeho velikostí, stavem, základní vybaveností, stabilitou. Tyto faktory souvisejí s potížemi dětí ve škole či se zdravím mnohem více než to, zda domácnost dává na nájem třicet pět či čtyřicet pět procent příjmu. Naopak by se mohla uvolnit příjmová definice, aby do ní „spadla“ také naše bezradná samoživitelka. Takový systém by cíleněji mířil na řešení problémů v oblasti bydlení místo na řešení chudoby jako takové.               Nicméně lidem lze s bydlením pomáhat i jinými způsoby, například takzvanými dávkami v okamžité mimořádné pomoci. Sociálka už dnes může samoživitelce či rodině dát jednorázově patnáct tisíc na splacení nájemní kauce. I kdyby se jen pětině takových rodin podařilo udržet v nájemním bydlení, bylo by to řádově levnější než jim platit azylové domy, dětem pěstouny a kojenecké ústavy či řešit sociální bydlení. Český stát se však bojí, a proto nárok na takovou okamžitou dávku musíte prokazovat dlouhé měsíce.             Draze zaplacená neschopnost včas pomoci je obecně symptomem českého sociálního systému. Naučili jsme se řešit problémy tím, že je vytlačíme za naše hradby. Včasná pomoc je vidět a vyžaduje odpovědnost. Když rodiny a matky přesuneme do azylových domů, ubytoven a ústavů a miliardové náklady rozpustíme v rozpočtu, nikdo si ničeho nevšimne.             Problémem je také to, že náklady na neexistenci sociálního bydlení nese většinou stát. Ať už v provozu všemožných institucí, či v miliardových doplatcích a příspěvcích na bydlení. V případě schválení zákona o sociálním bydlení by se část nákladů přesunula na obce. Ty se tomu ovšem brání, protože jsou v komfortní situaci: za jejich neaktivitu platí někdo jiný. Kdyby se obcím dalo o deset miliard z daní více a musely by hradit zmíněné příspěvky a služby, asi by začaly levné obecní byty používat více a včas.             Bylo by také dobré zvážit současnou extrémní podporu vlastnického bydlení. Daně z nemovitosti jsou u nás skoro nejmenší z celé OECD a slevou na hypotéku můžete na daních stále ušetřit dvanáct tisíc korun ročně. Stát takto každý rok vydá přes miliardu, která jde z velké části střední a vyšší třídě. Na druhé straně Česká národní banka asi správně omezuje poskytování hypoték, aby na ně nedosáhli žadatelé s nízkými příjmy. Těm tak ale nezbude ani vlastnické, ani „vyprodané“ nájemní bydlení. Přesměrování každé miliardy, která má takto negativní vedlejší účinky, do rekonstrukce obecních bytů či včasné pomoci s bydlením by zachránilo stovky rodin a ulehčilo rozpočtu.             Smysl má i diskuse o cíleném zdanění nemovitostí, jež může mít hodně podob: od danění druhé vlastněné nemovitosti přes danění prázdných nemovitostí po progresivní daně podle ceny nemovitostí. Jenže v Česku spoléháme na vysoké zatížení práce a mizivé majetkové daně, což jednak odrazuje od práce a také to neodráží skutečnost, že většina nerovností u nás je majetková, nikoli příjmová. Někde se danit musí, tak proč ne tam, kde můžeme podporovat uvolňování prázdných bytů na trhu? To přece není žádný komunistický výmysl. Ostatně guvernér České národní banky Jiří Rusnok či liberální sociolog bydlení Martin Lux, kteří o těchto daních mluví, nejsou zrovna komunisté.             Daň z prázdné nemovitosti ve Francii vedla dlouhodobě k uvolnění třinácti procent prázdných bytů na trh a ve Vancouveru se to podle předběžných údajů týkalo patnácti procent. Vzhledem k odhadu počtu prázdných bytů v Praze by to znamenalo uvolnění čtyř až šesti tisíc bytů. To sice dlouhodobě bytovou krizi nevyřeší, ale na pár let by ji mohlo zmírnit, a navíc přinést desítky milionů na opravu obecních bytů a sociální bydlení. Je otázka, zda tyto přínosy vyváží nechtěné zatížení lidí, kteří s byty nespekulují. Rozhodně to však není tak neefektivní nástroj, jak se před evropskými volbami v roce 2019 snažil médiím namluvit šéf developery sponzorované TOP 09.             Hlavně bychom však neměli vše slepě blokovat rétorikou zásluhovosti, která jakoukoli slabost přisoudí osobnímu selhání, které zpětně opravňuje nepomáhat. Tato logika má tři typy problémů. V extrémní podobě vždy narazí na to, že bychom museli zrušit i veřejné školství, zdravotnictví a obecní služby – aby nepřebíraly náklady za to, že se rodina „nezasloužila“ a dítě je více nemocné a horší ve škole. Děti navíc za své bydlení nemůžou – možnost „zasloužit se“ o svou budoucnost bychom jim asi neměli brát dřív, než si ji uvědomí. A za třetí, není pragmatická, protože i neřešit problémy něco stojí – neúspěch ve vzdělávání se promítá do vyšší nezaměstnanosti, chudoby, dávek, zdravotních problémů. Oblíbená metafora pravice říká „žádný oběd není zdarma“. Je to velká a mnohem univerzálnější pravda, než si její apologeti vůbec uvědomují. Ani odmítnutí včasného obědu zdarma, tedy brzké pomoci a prevence dalších problémů, totiž není oběd zdarma.   Daniel Prokop (*1984) je sociolog zaměřující se na politický a sociální výzkum. Je odborníkem na kvantitativní metody a zavedl řadu inovací v českých volebních výzkumech. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Za seriál analytických článků o české společnosti „Úvod do praktické sociologie“, zveřejňovaných v Salonu Práva, získal v roce 2016 Novinářskou cenu.   Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-29 07:09:28

Evropa: Spolu jsme nejsilnější aneb rudé dánské volby

Sociální demokracie si zakládá na sounáležitosti a solidaritě, šla do voleb s heslem „Spolu jsme nejsilnější“. Volby jsou nejen vítězstvím sociální demokracie, ale celého rudého bloku. Rudé levicové strany znatelně posílily od minulých voleb v roce 2015 a obdobně stejně znatelně oslabil modrý blok, do něhož spadají strany liberalistické nebo nacionalistické, někdy obojí najednou. Celkem se k volbám dostavilo 84,6 % Dánů, což je obvyklý standard. Do rudého (rød) bloku, který zasedá v parlamentu FOLKETINGET nalevo od řečnického pultu, spadají strany oficiálně definované jako levicové a socialistické. Naopak strany liberalistické, konzervativní a nacionalistické jsou strany modré (blå) a zasedají napravo od řečnického pultu. V barvách a v tom, kdo je levicový a kdo je pravicový, mají Dánové zatím jasno.  NÁVRAT K TRADICI aneb ZVYK JE ŽELEZNÁ KOŠILE Vítězství sociální demokracie hodnotí Dánové jako návrat k „tradici 20. století“ (Weekendavisen 13. 6.) v dobrém i špatném slova smyslu, záleží na tom jak kdo. Vítězové hovoří nadšeně, že se národ vrátil tam, kde byl po 77 let, když většina voličů odevzdala svůj hlas pokaždé sociální demokracii. Strana vyhrávala suverénně a bez přestávky od roku 1924 až do osudového roku 2001! Jiní si zase myslí, že změnit zažitou národní kulturu včetně té politické je asi nemožné. Zvyk je železná košile. Dánové se všichni i ti napravo (kromě extremistických elementů) považují za národ sociální, solidární a jsou na tyto své kvality pyšní. Vítězové červnových voleb si nedají ujít příležitost, aby podtrhli epochální výsledek dánských voleb: Uprostřed liberalisticky zaměřeného světa vyhrává v Dánsku levice! A také se pyšní tím, že zatímco jiné země se potýkají s pravicovým nacionalistickým xenofobním extremismem, v Dánsku se taková extremistická strana Pevný kurs (Stram kurs) nedostane ani do parlamentu!  Internacionalistický rudý blok  Vítězná sociální demokracie (25,9 %) klade důraz především na napravení škod vzniklých dlouholetou nadvládou liberalistických stran jak doma, tak v EU. Trh se sociální demokracii jeví příliš volný, nelíbí se jí sociální dumping a neférová konkurence. Klade důraz na vylepšení sociálního státu a především na zdravotnictví a školství, zanedbané modrým blokem i za cenu, že by to znamenalo zvýšení daní. Cílem je redukce skleníkových plynů až o 70 % do roku 2030. Sociální demokracie si také přeje přijímat uprchlíky podle kvót a dodržovat smlouvy s OSN. Postoj sociální demokracie k EU? Je pozitivní, ale jako levicové straně jí vadí, že v EU nezvládáme sociální dumping. Ohrožení Dánska jako suverénního a národního státu rudý blok neřeší, protože jako hrozbu je nevnímá. Sociální demokracie dává přednost spolupráci s celým světem. Je to strana internacionalistická. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Programové body uvnitř rudého křídla se od sebe liší pořadím a někdy i způsobem, jak je provést a financovat, ale jsou si podobné. Klima leží na srdci celému rudému bloku. Strana RV (Radikale Venstre (8,6 %) zaznamenala od minulých voleb o 100 % větší zájem a chce do roku 2030 uvést na dánské ulice milión aut poháněných zelenou energií. Dieselové a benzinové motory budou eliminovány. Financování? Zdaněním například letecké dopravy. A EU? Strana má slogan: „Více EU, děkujeme.“ Od minulých voleb v roce 2015 brojí silně posílená SF Socialistická strana lidová (7,7 %) proti narůstající nerovnosti ve společnosti. Také chce zredukovat 70 % skleníkových plynů do roku 2030, což si přeje i strana Enhedslisten (6,9 % ) nejlevicovější a nejkritičtější k Evropské unii. Neobává se, že EU Dánsko připraví o národní identitu ani o suverenitu, tuto starost nechává nacionalistickým stranám modrého bloku. Argumentuje tím, že právě volný pohyb pracovních sil umožňuje v EU sociální dumping. Ten ostatně přišel do Evropy poté, zdůrazňuje, co byla EU rozšířena o země východní Evropy!  Co mají křídlomodří i rudí společné, je zájem o to, aby nadále prosperoval sociální stát. Ten se stal jednou provždy součástí dánské DNA. Projekt odstartovala sociální demokracie, Dánům se pak podařilo společně ho uskutečnit. Rudí a modří se liší jen v názorech, co lze považovat za optimální stav sociálního státu, jak jej dosáhnout, jak ho financovat, a také, komu je k dispozici.  MODRÝ BLOK Když v osudovém roce 2001 sociální demokracie prohrála volby po 77 letech, kdy vítězila, postoupila své místo středové modré straně liberalistické, agrární Venstre. Venstre není, a nikdy nebyla stranou nacionalistickou, ale stranou liberalistickou, a proto je k EU vstřícná. Řídí se sloganem SVOBODNĚ A SPOLEČNĚ. Slovo svobodně prozrazuje liberalistickou notu, zatímco společně se hlásí k dánské tradici sounáležitosti. Ve volbách v červnu 2019 se stala druhou nejpočetnější stranou po sociální demokracii s 23,4 % hlasů. Venstre je z modrého bloku ve vztahu ke klimatu nejambicióznější, propaguje sociální stát, ve svém programu uvádí: chceme sociální stát, zrovna, jako ho chce sociální demokracie. Rozdíl je ve financování. Venstre chtějí daně snižovat, ne zvyšovat. Sociální demokracie a Venstre se k sobě v posledních letech natolik přiblížily, že nikoho moc neudivilo, že těsně před volbami premiér Lars Løkke Rasmussen ze strany Venstre navrhl předsedkyni sociálních demokratů Mette Frederiksenové, aby spolu po červnových volbách vytvořili koalici. Modrý premiér při té příležitosti prohlásil, že s extremistickými modrými stranami spolupracovat nebude, protože nesdílí jejich nenávistný poměr k lidem. Frederiksenová však s poděkováním nabídku odmítla, chtěla vládu výhradně levicovou a rudou. Čím větší důraz kladou strany modrého bloku na liberalismus či nacionalismus, anebo čím méně je zajímá klima a budoucnost naší planety, tím méně hlasů v červnových volbách získaly. Proto oslabila ultraliberalistická modrá Liberální Alliance (2,3 % ), ztratila dvě třetiny voličů! Finančně byla podporovaná bankéřem a miliardářem Larsem Seirem Christiansenem, čilým vydavatelem děl, jež propagují liberalistický model jako nadřazený. Vydal i překlad textů Václava Klause. I Liberální Allianci ležel na srdci sociální stát, jen si jej představovala financovaný z nízkých daní: snadno by se zakládaly firmy a z jejich zdanění by se financoval sociální stát. Nepodařilo se. Krvácela i nacionalistická dánská Lidová strana (8,7 %), od minulých voleb v roce 2015 ztratila více než polovinu hlasů. Bývala třetí největší stranou! V programu má obligátně striktní cizineckou politiku, obává se o národní stát a dánskou suverenitu a chce znovu postavit hranice. Má však i sociální program zaměřený na život penzistů, spolupracovala v něm i se sociální demokracií. A co klima? Skeptický postoj k oteplování planety vyjádřila nejlépe zakladatelka strany Pia Kjærsgaardová, když přívržence silného omezování skleníkových plynů nazvala klimatickými blázny, což se jí stalo osudným. Do dánského parlamentu se protlačili Noví liberálové (2,4 %), extrémně nacionalističtí, extrémně liberalističtí, ale i extrémně vyhranění proti EU. Jako klasická pravice se obávají, že v Evropské unii Dánsko zmizí z mapy světa.  V Dánsku je léto a nadále vládne známé HYGGE - pohoda. Dánové nejsou zemí rozdělenou, rozhádanou, pravicově extremistickou ideologii zastává jen kolem 4 % obyvatelstva. Dány stmeluje dlouhá tradice národní sounáležitosti a také projekt sociálního státu, který je výsledkem stoleté společné práce a společných hodnot. V poslední době se často klade otázka, zda poměr mezi občanem a státem je otázkou tradice a kultury? Dán odpoví, že je to kultura a tradice, sociální a demokratická, třebaže s různými odchylkami. {/mprestriction}  Autorka je publicistka žijící v Dánsku.

Čas načtení: 2024-03-25 17:18:40

Z Brna až do Hanoje na motorce. Tomáš Slavíček popisuje extrémně zajímavou cestu do Vietnamu

Jednačtyřicetiletý Tomáš Slavíček dostal pro leckoho šílený nápad: vydat se na motocyklu z Čech až do vzdáleného Vietnamu. A tuhle bláznivou ideu realizoval. Pojďme tohoto muže mnoha profesí vyzpovídat! Jen těžko jsme mohli zvolit hezčí kulisy k rozhovoru. Plavíme se zátokou Ha Long v Tonkinském zálivu a cestovatel a vášnivý motorkář Tomáš Slavíček je připravený povyprávět o své […]

Čas načtení: 2024-05-14 14:21:30

Megaslevy udeřily na audio. Extrémně levné je Sony, Marshall i Bang & Olufsen

Obří jarní slevy drtí cenu audia na minimum. Pouze do nedělní půlnoci můžete na mp.cz ulovit stovky zlevněných sluchátek a reproduktorů za extrémně nízké ceny. Absolutním tahákem je reproduktor Sony – právě teď na něj padla exkluzivní 50% sleva. Přečtěte si celý článek Megaslevy udeřily na audio. Extrémně levné je Sony, Marshall i Bang & Olufsen

Čas načtení: 2024-05-18 16:00:30

Nejlepší cena od premiéry. Galaxy S24 Ultra extrémně zlevnil, čas máte do neděle

Komerční článek Nejlepší vlajkovku Samsungu koupíte extrémně levně V Mobil Pohotovosti ušetříte díky slevě a bonusu slušných 9 tisíc Akce ovšem platí pouze do nedělní půlnoci Ty nejlepší slevy smartphonů letošního jara jsou tady. Mobil Pohotovost spustila VIP slevy pro všechny a pouze tento týden nabízí vybrané kousky za extrémně nízké ceny. Hitem je Galaxy […] Celý článek si můžete přečíst na Nejlepší cena od premiéry. Galaxy S24 Ultra extrémně zlevnil, čas máte do neděle

Čas načtení: 2024-08-22 17:12:00

Xiaomi do Česka přivezlo extrémně levný tablet. Je skvělý a stojí jen 2 999 Kč

Xiaomi začalo v Česku prodávat extrémně levný tablet se solidní výbavou. Nový Redmi Pad SE 8.7 se s cenou pouhých 2 999 Kč stává absolutně nejlevnějším tabletem značky a i přesto nabídne v mnoha ohledech lepší parametry než jeho dražší konkurenti. Xiaomi navíc k tabletu rozdává dárek v hodnotě 499 Kč. Přečtěte si celý článek Xiaomi do Česka přivezlo extrémně levný tablet. Je skvělý a stojí jen 2 999 Kč

Čas načtení: 2024-08-26 13:39:56

Obří slevy drtí ceny Xiaomi, Samsungu i Motoroly. Jsou teď extrémně výhodné

Úderem dnešního dne odstartovala oblíbená výprodejová akce Back To School, a to znamená jediné. Během několika nadcházejících dnů můžete u Mobil Pohotovosti ulovit stovky extrémně zlevněných produktů, ať už z kategorie nejoblíbenějších smartphonů Apple, Samsung, Xiaomi a Motorola, nebo příslušenství. A ke všem telefonům získáte navíc i tříletou záruku jako dárek. Přečtěte si celý článek Obří slevy drtí ceny Xiaomi, Samsungu i Motoroly. Jsou teď extrémně výhodné

Čas načtení: 2024-09-02 20:42:03

Ušetříte 4 000 Kč! Motorola Edge 50 má novou cenu, teď je extrémně výhodná

Zbrusu nová Motorola Edge 50 ode dneška extrémně zlevnila. Exkluzivně u Mobil Pohotovosti ji koupíte o čtyři tisíce levněji. Dostanete se tak pod 11 tisíc, přitom za tuto cenu jde o velmi solidně vybavený telefon s vlastnostmi, které zpravidla najdeme u mnohem dražších konkurentů. Přečtěte si celý článek Ušetříte 4 000 Kč! Motorola Edge 50 má novou cenu, teď je extrémně výhodná

Čas načtení: 2024-09-09 13:03:11

Trh zaplavily dva extrémně levné telefony. Jsou skvělé a je jich jen omezený počet

Českým trhem teď putují dva extrémně levné telefony, které ve svých cenových kategoriích jen těžko najdou konkurenci. Nabízejí skvělé parametry a jsou dostupné pouze v omezeném množství – oba modely jsou totiž pořádně zlevněné. Přečtěte si celý článek Trh zaplavily dva extrémně levné telefony. Jsou skvělé a je jich jen omezený počet

Čas načtení: 2024-11-01 08:37:12

Extrémne zvýšenie cien: Populárna služba bude po novom stáť až 470 € ročne

Extrémne popuárna služba bude výrazne meniť cenník. Po novom si ľudia zaplatia takmer 500 € ročne. Vraj nemajú na výber. The post Extrémne zvýšenie cien: Populárna služba bude po novom stáť až 470 € ročne appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2024-11-12 14:44:48

Obří slevy udeřily na audio. Extrémně levné je Sony, JBL i Niceboy

Obří listopadový svátek plný největších slev v roce drtí cenu audia na minimum. Právě teď můžete na mp.cz ulovit stovky zlevněných sluchátek a reproduktorů za extrémně nízké ceny. Za super peníze se dají pořídit super kousky JBL, Sony nebo třeba Niceboy. Audio za nejnižší ceny v roce Čas od času…Přečtěte si celý článek: Obří slevy udeřily na audio. Extrémně levné je Sony, JBL i Niceboy

Čas načtení: 2024-11-21 09:30:04

Extrémně levný mobil od Redmi má vlajkový design. Nestojí ani tři tisíce

Redmi představilo zhruba před měsícem novinku s označením A4 5G, jejíž hlavní předností je poměr cena / výkon. Jedná se o jeden z nejlacinějších 5G telefonů současnosti a nyní se tento model dostal do Indie, což znamená, že by měl být brzy dostupný i na ostatních trzích, včetně toho našeho.…Přečtěte si celý článek: Extrémně levný mobil od Redmi má vlajkový design. Nestojí ani tři tisíce

Čas načtení: 2024-11-22 11:09:12

PlayStation 5 extrémně zlevňuje. Tady ho pořídíte už za 3 990 Kč

Obří slevy u Mobil Pohotovosti srazily ceny herních konzolí PlayStation 5 na absolutní minimum. Nejen, že jsou “PéeSka” extrémně zlevněná, uplatnit na ně můžete navíc i speciální bonus, díky kterému pořídíte nejoblíbenější konzoli na světě za nejnižší ceny v celém Česku. Nejlevnější PlayStationy v Česku Jestli některá značka umí nabídnout…Přečtěte si celý článek: PlayStation 5 extrémně zlevňuje. Tady ho pořídíte už za 3 990 Kč

Čas načtení: 2025-01-22 10:44:36

Olaf Scholz: Svoboda projevu se nevztahuje na „extrémně pravicové postoje“

Německý kancléř na globalistickém summitu v Davosu trvá na tom, že podporuje svobodu projevu – pokud se neodchyluje od politických názorů schválených WEF. Německý kancléř Olaf Scholz prohlásil, že podporuje svobodu projevu – pokud není využívána k podpoře „extrémně pravicových“… The post Olaf Scholz: Svoboda projevu se nevztahuje na „extrémně pravicové postoje“ first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-03-04 15:15:45

Výprodej drtí ceny bestsellerů. Extrémně levné jsou nejlepší Samsungy, Xiaomi i iPhony

Největší slevy letošního předjaří právě odstartovaly. U Mobil Pohotovosti spustili výprodej, který brutálně srazil ceny těch vůbec nejprodávanějších smartphonů. Extrémně levně teď pořídíte třeba celou rodinu Galaxy S24 od Samsungu, bestsellery Xiaomi 14T nebo Redmi Note 13 a nečekaně padla sleva i na iPhony 16 a 16 Pro. Přečtěte si celý článek Výprodej drtí ceny bestsellerů. Extrémně levné jsou nejlepší Samsungy, Xiaomi i iPhony

Čas načtení: 2024-02-13 11:34:18

Apple láka Slovákov: Najlepšie hodinky Apple Watch Ultra sú teraz extrémne lacné

Cena Apple Watch Ultra na Slovensku podozrivo klesla na absolútne minimum. Takto výhodne sa zatiaľ nepredávali. Akcia nemusí trvať dlho. The post Apple láka Slovákov: Najlepšie hodinky Apple Watch Ultra sú teraz extrémne lacné appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2024-02-08 11:57:39

Samsung Galaxy S23 je teraz extrémne lacný: Teraz ho kúpite za najnižšiu cenu vôbec

Cena minuloročných vlajkových modelov s príchodom najnovšej generácie už tradične klesla. Galaxy S23 teraz kúpite mimoriadne lacno! The post Samsung Galaxy S23 je teraz extrémne lacný: Teraz ho kúpite za najnižšiu cenu vôbec appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2016-09-11 00:00:00

Dacia Dokker: Extrémně levný pracant

Praktický a všestranný vůz, který obstojí také z pohledu pohodlí a prostornosti je navíc za nejen líbivou, ba přímo extrémně nízkou cenu 214 900 korun, to je krátká charakteristika první pravé osobní dodávky v modelové řadě Dacie s názvem Dokker. Potkaly se: Lodgy a Logan MCV Vnější design vychází ...

Čas načtení: 2021-12-17 20:11:03

Inflace, ta neosobní lež – II.

Milí čtenáři, jakmile vyšel první díl tohoto článku, ozval se mi jeden z vás a poněkud zkritizoval můj výběr cen energií coby reprezentativního problému spojeného s inflací. Zdražují totiž i potraviny, bydlení a tak dále. No dobrá, měl jsem k tomu nějaký důvod, a to byla „palebná příprava” na druhý díl článku. Mám totiž za to, že zrovna zvyšující se ceny energií můžou sehrát v inflační situaci roli „startéru”. Až se začne přidávat na mzdách... Začneme triviálním pozorováním s netriviálními důsledky: v severní půlce Evropy bývá v zimě zima, někdy značná. Nevíme, jak to s tou zimou bude letos. Bude-li mírná, nemusí se nic zvláštního dít, ale bude-li studená, může nastat následující scénář. (Stejně se musím „štípat”, abych uvěřil tomu, že v roce 2021 řešíme v Evropě tuhost zimy, ale to je cena za současný energetický mix.) Takže ten hypotetický, leč zcela dobře možný scénář. Krutá zima, vysoké ceny energií, a někdy v únoru či v březnu přijdou „seveřanským” odběratelům takové faktury za teplo a elektřinu, že už to začne přesahovat mez tolerance jejich rodinných rozpočtů. Lidé mají tendenci přizpůsobovat své výdaje svým příjmům, tudíž rezervy v jejich cashflow nebývají kdovíjak vysoké. Bydlení není levné nikde, řada středostavovských rodičů na Západě posílá svoje ratolesti do draze placených soukromých škol (protože ve státní škole hrozí přílišné, eh, kulturní obohacení ze strany spolužáků) atd. Co v takové chvíli ten příjemce faktury udělá? Přijde za svým zaměstnavatelem a řekne: „Toto už nejde, všechno zdražilo, potřebuji větší výplatu.” Kdyby panovala bída, mohl by se mu zaměstnavatel vysmát a odpovědět: „Budeš makat i za málo, člověče nevděčná, a budeš rád, že máš vůbec nějakou práci.” Jenže pracovní trhy v severní půlce Evropy jsou poslední roky spíš ve stavu, kdy je zaměstnanců nedostatek. Aneb, jak to před pár týdny řekl jeden můj známý: „Vždycky byl problém sehnat chytré lidi, ale teď už nejsou ani blbci.” Tím pádem ten zaměstnavatel nemá moc na výběr a bude mu muset opravdu přidat, aby nepřišel o kvalitního člověka a nevyzobnula mu jej konkurence. A přidá nejspíš nejen jemu, ale všem, nebo aspoň všem na srovnatelné pracovní pozici – aby to někdo nedal k soudu jako diskriminaci. Přidat jednomu a ostatním nikoliv by bylo moc destabilizující pro poměry na pracovišti. Takové přidávání na mzdách ovšem něco stojí, a ne každá firma je ochotna na takové extra výdaje „vyplácat” veškerý zisk, pokud vůbec takového zisku dosahovala. Tiskárnu na peníze samozřejmě taky nemá, takže logickým řešením je zdražit vlastní prodávané služby a zboží. V normální situaci by to bylo trochu riskantní, ale jestliže už stejně v celé zemi panuje atmosféra, že „zdražuje skoro všechno”, možná to trh nějak skousne. Jenže tím se zase posílí inflace čili ztráta kupní síly peněz. A někde jinde se jiní zaměstnanci a podnikatelé, kteří až dosud „drželi hubu a krok”, podívají na nové ceníky a usoudí, že teď musejí zdražit oni. A to zase rozhodí rozpočty jiných firem a zaměstnanců atd. atd. Tomu se, přátelé, říká inflační spirála, a pokud už se jednou rozjede, je extrémně těžké ji nějak zastavit. A rozjede-li se opravdu, můžeme pak veškerá vysvětlení ECB a podobných institucí o tom, že současná inflace je jen dočasná „špička v trendu” a brzy zase poklesne, políbit na rozloučenou a hodit do kamen. Nu, a ceny energií jsou pro takovou spirálu docela dobrý startér, protože na energiích se, zvlášť v zimě, nedá moc šetřit. Zmrznout nechcete a do práce taky jezdit musíte. V 70. letech 20. století byl prudký nárůst cen ropy spojen právě s takovou epizodou zvanou „stagflace” (= stagnace + inflace, úžasná kombinace, není-liž pravda?) Takže: pokud chcete odhadnout budoucí vývoj inflace, nevěnujte tolik pozornosti oficiálním prohlášením a sledujte raději vývoj mezd. Pokud začnou firmy ve Švédsku nebo v Nizozemsku přidávat svým zaměstnancům 10-15-20 procent, bude to „červená vlajka” jako hrom. Nástroj pro krocení inflace zůstane nevyužitý Běžným a popravdě asi jediným skutečně osvědčeným způsobem, jak tlumit už rozjetou inflaci, je zvýšení úrokových sazeb. To je v moderních ekonomikách úkol centrálních bank. Zvýšení úrokových sazeb není „opatření zadarmo”, může zchladit ekonomiku příliš a vyvolat recesi. Nicméně v případě potřeby se to dělá, například ČNB letos zvýšila úrokové sazby v červnu (málo), v září (středně) a v listopadu (docela razantně). Jenže Evropská centrální banka, nejdůležitější centrální banka v tomto koutě světa, nemá na rozdíl od ČNB k nějakému zvyšování úrokových sazeb politický prostor. Teoreticky tedy ano, je to nezávislá instituce, ale prakticky musí být extrémně opatrná, protože zvýšení úrokových sazeb v eurozóně by mohlo poslat do kolen silně zadlužené státy, jako je třeba Itálie. Vezmeme si teď tu Itálii jako vzorek problému, ale podobné problémy by mělo Španělsko, Francie, Belgie atd., jen v trochu menším měřítku. Nízké úrokové sazby umožňují Itálii, aby i přes své vysoké absolutní zadlužení (155 procent HDP!) nevydávala příliš mnoho peněz na placení úroků. Obsluha italského státního dluhu se v současné době pohybuje mezi třemi až čtyřmi procenty HDP, zatímco v časech slabé liry to bylo i více než 10 procent. Kdyby Evropská centrální banka zvýšila úrokové sazby podobně, jako to učinila naše ČNB, znamenalo by to, že by Itálie najednou nevydávala za obsluhu dluhu pouhé tři čtyři procenta svého HDP, ale třeba šest nebo sedm procent. To by byl drastický rozdíl a znamenal by nutnost: a) buď škrtat na sociálních výdajích, které už jsou v Itálii beztak dost seškrtané; nebo b) vzít si další půjčky na splácení úroků, což je klasická a většinou dost rychlá cesta do pekel; nebo c) sdělit investorům, že tentokrát nic nedostanou, a tomu se říká insolvence. A jelikož všechny tři scénáře jsou pro fungování EU explozivní, plyne mi z toho, že se nikdo ve Frankfurtu do žádného zvyšování úrokových sazeb nepohrne. Tím pádem ovšem zůstane nejúčinnější známý nástroj pro krocení inflace – nevyužitý. K tomu, abych předpověděl následky této očekávané pasivity přesně, mi schází ona příslovečná křišťálová koule. Mohu jen zopakovat větu ze závěru včerejšího prvního dílu: co se inflace příští rok týče, doufám v osm procent, ale duševně se raději připravuji na pětadvacet.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.