Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2013-11-15 00:00:01

Cestovatelský svátek opět v Praze

Země všech kontinentů, padesát komentovaných projekcí, fotografie z nedostupných míst, přednášky i nevyčerpatelná studnice cestovatelské inspirace. To všechno přináší už tento víkend největší cestovatelský svátek v Čechách – festival Kolem světa.

Čas načtení: 2020-10-20 17:13:00

Zdenka Hamerová: Povídky mě nebaví ani číst, ani psát

„Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí…“, říká dvojnásobná držitelka ceny Havrana za detektivní povídky, pro kterou je psaní velkým koníčkem. Její hlavní pracovní náplní je funkce ředitelky Kulturního a informačního centra města Sadská a svoji roli porotce v Cenách Jiřího Marka brala Zdenka Hamerová jako zajímavou zkušenost. V současné době pracuje na nové knížce nazvané Panáček z popela.   Psát jste začala již na ZŠ a díky své fantazii jste si vymýšlela různé příběhy a později jste začala své povídky publikovat v časopisech. Někde jste přiznala, že jste od mala ráda psala a kreslila a první malovanou povídku jste napsala v první třídě… Ano, malovala jsem si a spřádala k obrázkům příběhy hlavně ve škole, což mi vydrželo až na střední. Pro své malůvky a příběhy jsem vždycky měla kamarádky, které si kreslily a vymýšlely se mnou, družinářky tomu říkaly „čmaropisy“. Ze základky nic schovaného nemám, ale ze střední školy mám čmaropisů plný šuplík. Tu moji první kreslenou knížečku dostala maminka, jmenovala se Jak šla Helenka s tatínkem na stavbu.   Vyrůstala jste v Lysé nad Labem a střední školu jste studovala v Brandýse nad Labem, a to střední zemědělskou. Proč jste si vybrala zrovna tuto školu? Na zemědělku jsem šla v domnění, že budu studovat „plodiny a zvířátka“ a nebude tam příliš matematiky, fyziky a chemie. Bohužel mi nějak nedocvaklo, že na technickém oboru budou tyto předměty prostě jen schovány do odborných předmětů. Že k plodinám a zvířatům patří také technologie výroby, ochrana rostlin, stroje a zařízení, motory… Ale musím říct, že jsem nikdy nelitovala. Zůstala mi spousta kamarádek – spolužaček, léty prověřená hluboká přátelství. Také spousta krásných vzpomínek na školní radosti i průšvihy, na profesory, na praxe a brigády. No a v neposlední řadě mi i nějaké ty vědomosti, které se hodí stále, uvázly v hlavě. Jo! A mám řidičák na traktor.   A pracovala jste někdy v oboru?  Bohužel ne, v době, kdy jsem maturovala, se rušila JZD, všude se spíše propouštělo a zemědělské podniky šly do privatizace. Měla jsem problém sehnat práci. Mladí lidé a absolventi byli vítáni ve státní správě, aby nahradili „staré struktury“ jak se v 90. letech říkalo. Takže v roce 1991 jsem nastoupila na Obvodní úřad v Praze 8, a to díky kamarádce ze zemědělky, která tam již pracovala a zavolala mi, že je tam volné místo, ať se přihlásím. Byla jsem tam zaměstnaná třináct let a získala praxi pro své nynější zaměstnání.   V roce 2005 jste debutovala, jako spisovatelka napínavým příběhem Zasloužíš si smrt. Proč jste si vybrala právě detektivní žánr? V jednom rozhovoru jste řekla. „Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí…“ Zasloužíš si smrt měla být nejdříve povídka, ale přidávala jsem postavy i jejich příhody a na konec z toho vznikla knížka. Jinak si nemyslím, že by moje příběhy byly vyloženě detektivky. Byla jsem zařazena do tohoto žánru, protože mám v knihách napínavé zápletky. Baví mě vztahové napínavé thrillery z českého prostředí. V mých knihách jsou hlavní hrdinky většinou obyčejné ženy, které se připletou k nešťastné, nebo úmyslné „náhodě“ a musí si nějak poradit.   Od té doby jste napsala několik knížek, které možno spíše nazvat thrillery. Kde nacházíte inspiraci? Inspirace většinou přijde z představ „co by se stalo kdyby.“ Když začnu psát příběh, nikdy si nedělám osnovu a nikdy nemám rozmyšleno, kam se bude děj ubírat. Je to pak napínavé i pro mě. Obvykle ani nevím, kdo bude „ten zlý“. Jsem schopna se pak v ději vracet a dopisovat indicie, aby do sebe všechno zapadalo.   A co další romány? Je na obzoru něco? Mám rozepsaný příběh, jmenuje se Panáček z popela. Hlavní hrdinkou je opět mladá žena. Zemřela jí podivným způsobem babička, našla se na polní cestě za městem jen v pantoflích a domácích šatech. Samozřejmě nevěří, že by se babička jen tak vydala v listopadu za město takhle oblečená. Příběh mám rozmyšlený a vím, co se babičce stalo. Ale ostatní souvislosti vzniknou během psaní.   Kromě knih jste napsala také několik povídek a dvě (Žárlivec a V umyvadle) Vám vynesly 1. místo na Cenu Havran a od Společnosti Agathy Christie jste obdržela 2. místo za povídku Pozdní noc. Co to pro vás znamená? Těchto cen si nesmírně vážím, protože konkurence byla velká. Moc jsem Havrana chtěla, abych si dokázala, že obstojím i mezi zkušenými povídkáři. Povídky mě jinak nebaví ani číst, ani psát. Nejlepší povídka ze mě vypadne, když ji někomu slíbím a mám buď silnou motivaci, nebo pomyslný nůž na krku. Tehdy jsem to slíbila sama sobě a taky vidíte, že spím na vavřínech a od té doby už žádná povídka, žádná cena.   V roce 2018 jste „usedla“ v porotě Cen Jiřího Marka. Jaké to bylo nesoutěžit ale hodnotit? Co vám to dalo? Byla to zajímavá zkušenost. Pečlivě jsem si zapisovala postřehy z různých přečtených knih a pak jsem své poznatky předávala předsedovi poroty. Posuzovat knihy je subjektivní, co člen poroty, to jiný vkus. Ke všemu nejsem jazykovědec, takže jsem hodnotila vyloženě jako čtenář. I tak mne překvapilo, že kniha, která mě nadchla, zanechala ostatní porotce chladné. A naopak, kniha, kterou jsem nebyla schopna dočíst, připadala porotcům dobrá. Naštěstí byly i knihy, na kterých jsme se shodli.   Jednou jste řekla, že psaní je vaším velkým koníčkem. A co četba? Jaká jste čtenářka? Máte oblíbené autory? Musím se přiznat, že v současné době je mi zpívání větším koníčkem než psaní. Už pět let zpívám každý víkend se zábavovou kapelou (což je jeden z důvodů proč nemám moc času psát a pokaždé si říkám, že bych si měla psát aspoň deník). Po pěkné knížce sáhnu ráda, nejradši mám, jak jinak, když je příběh nepředvídatelný, uvěřitelný, tajemný a napínavý. Pak čtu bohužel dost posedle, nemám pokoj, dokud nedočtu a jsem schopna číst i do tří hodin ráno. Nejvíc mě inspirovala k psaní Joy Fieldingová. Chtěla jsem vlastně nabídnout podobný styl, ale v českém prostředí.   Pracujete jako ředitelka Kulturního a informačního centra města Sadská. Co je vaší pracovní náplní?  Moje práce v Sadské má docela široký záběr, jsem za ni vděčná a dělám ji už skoro patnáct let. Na kulturu, infocentrum pro turisty a knihovnu jsme čtyři, takže si navzájem pomáháme a jako příspěvková organizace města máme i jistou svobodu v našem tvoření a nápadech. Někdy mi připadá, že všichni děláme všechno, propagací počínaje, pokladnou a úklidem po akcích konče. Moc mě to baví. Vždycky jsem měla a stále mám veliké štěstí na kolegy i na šéfy, od kterých jsem vždycky cítila podporu. A tím nemyslím nějaké oceňování a vychvalování. Podporou pro mě je, když mi vedení města věří a jedná narovinu.   Na co byste pozvala své čtenáře k vám do Sadské? Sadská je malebné městečko v Polabské nížině, obklopené lesy Kersko – Bory, jezerem a Labem. Najdete tu spoustu krásných nenáročných cyklotras, přírodních památek, naučnou stezku „Po stopách našich předků“ a dokonce i minerální pramen s názvem Sadka. Určitě se zastavte v infocentru, během koronavirové pauzy jsme vytvořily dvě nové cyklomapky s výlety do okolí.   Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna? Musím přiznat, že na odpočinek nezbývá moc času. Stále jsem někde pryč, taky ráda cestuju, takže na konec je pro mě největší relax když můžu ležet na sluníčku, nejlépe u vody, s pocitem že nikam a nic nemusím. Bohužel to se poštěstí asi jen jednou do roka na dovolené.   Zdenka Hamerová se narodila 2. listopadu 1971 v Mělníku. Vyrůstala v Lysé nad Labem a Střední zemědělskou školu vystudovala v Brandýse nad Labem. Je ředitelkou Kulturního a informačního centra města Sadská. Od roku 2005 je také spisovatelkou. Dvakrát obdržela 1. místo ceny Havran za povídky – Žárlivec (2007) a V umyvadle (2014) a 2. místo na Cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Pozdní noc. Napsala knihy Zasloužíš si smrt, Nářek ze tmy, Příliš tenký led, Hlídej si svou holčičku, Vím, co jsi udělal, Klejinčino tajemství, Bílá tma. Je vdaná a má tři dospělé děti – dceru Marii a dvojčata Amálii a Norberta. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-16 19:18:00

Gratulace pro La Roja - TCL oslavuje čtyřnásobné mistrovství španělské fotbalové reprezentace

Paříž 16. července 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Přední značka spotřební elektroniky TCL je hrdým sponzorem svého oficiálního partnera, španělského národního fotbalového týmu, který tento víkend již počtvrté získal hlavní trofej letní sezóny.Pozoruhodná cesta Španělska k vítězství připsala novou kapitolu slavné fotbalové historie národa. Nejnovější triumf je dalším důkazem sportovní zdatnosti a houževnatosti i pokračování tradice, která inspirovala nespočet fanoušků na celém světě.Nejdiskutovanější fotbalový turnaj roku sledovaly z obývacích pokojů po celém světě miliony lidí, kterým hráči přinesli nadšení pro velké cíle svou vášní a zápalem pro hru.Společnost TCL podtrhuje spoluprací se španělským národním týmem svůj závazek pozvednout zážitek z domácího sledování sportovních přenosů prvotřídními technologickými inovacemi.Marketingový ředitel TCL Europe Stefan Streit uvedl: "Podporujeme a oceňujeme ty, kteří ve svém každodenním životě ztělesňují velikost, a umožňujeme jim naplno rozvinout jejich potenciál. Vaše cesta nás inspiruje, ať už dosahujete svých osobních rekordů, prosazujete inovace nebo měníte svou komunitu. Gratulujeme Španělsku k jeho fantastickému vítězství. Společnost TCL si váží inspirace a velikosti, které sport přináší, a klade si za cíl umocnit tyto okamžiky svými produkty tak, aby byl každý sportovní svátek ve vaší domácnosti ještě výjimečnější a napínavější díky nejlepším technologiím pro dokonalé divácké zážitky v pohodlí domova."Pestrá sportovní partnerstvíSpolečnost TCL se zavázala posílit svou přítomnost v Evropě díky podpoře nejlepších národních fotbalových reprezentací. Jako prémiový partner Královské španělské fotbalové federace (RFEF) přináší TCL všem fanouškům energii a odhodlání španělského týmu neboli La Roja. V Itálii je TCL partnerem Federazione Italiana Giuoco Calcio (FIGC) a přináší zde ještě lepší zážitek ze sledování zápasů fanouškům jejího týmu zvaného Azzurri. Společnost TCL působí i v Německu, kde podporuje Německý fotbalový svaz (DFB) jako oficiální partner a její špičkové zobrazovací technologie přinášejí inspiraci všem tamním fanouškům. Dalším důkazem věrnosti značky TCL evropskému fotbalu je také sponzoring polské fotbalové reprezentace. A konečně v rámci její mise – přinášet strhující fotbalové zážitky a inspirovat k velkým cílům pomocí sportu – nechybí ani partnerství s národními týmy České republiky a Slovenska.Zopakujte si nejlepší fotbalové momenty na velké obrazovceMimořádné výkony svých oblíbených fotbalistů mohou fanoušci sledovat na 115" LED televizoru QD-Mini, který udává nový standard pro domácí zábavu. Největší domácí televizní obrazovka na světě přináší strhující zážitek jako na stadionu, úžasně čistý obraz a živé barvy - ideální pro sledování filmů, hraní her i sportovní přenosy s každým okamžikem zachyceným ve výjimečných detailech.Důraz společnosti TCL na inovace se projevuje také v široké nabídce chytrých telefonů, tabletů a připojených zařízení, které využívají technologii TCL NXTPAPER a sílu technologie 5G pro plnou integraci do rozsáhlého ekosystému chytrých zařízení TCL.Gratulujeme týmu La Roja k jeho historickému vítězství. Ať nás duch vítězství a skvělých výkonů nepřestává inspirovat!Objevte další produkty, které vám v létě zpříjemní sportovní zážitky: https://www.tcl.com/eu/en O společnosti TCLSpolečnost TCL je rychle rostoucí společností v oblasti spotřební elektroniky a lídr celosvětového televizního průmyslu. Od založení v roce 1981 rozšířila svou působnost na více než 160 světových trhů. Společnost TCL se specializuje na výzkum, vývoj a výrobu produktů spotřební elektroniky, od televizorů přes audio zařízení až po chytré domácí spotřebiče. Webové stránky společnosti TCL můžete navštívit na adrese https://www.tcl.com .Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2460897/TCL_Celebrates_4_Time_Champion_Spanish_National_Football_Team.jpg   Kontakt pro média: mason.zhong@tcl.com PROTEXT 

Čas načtení: 2025-02-16 12:46:00

Brno ovládla láska: Snoubenci mohou vyhrát i 100 tisíc korun!

Víkend plný inspirace zažívají v Brně ti, kteří plánují vstup do společného života. Koná se tam Svatební veletrh. Kromě mnoha módních přehlídek je na nich vše, co lze potřebovat.

Čas načtení: 2025-05-09 00:01:36

Park inspirace Velké Žernoseky (u Litoměřic)

Spojit byznys s atrakcí pro turisty se povedlo ve firmě CS Beton u Litoměřic, kde najdete velmi zajímavé místo Park inspirace. Nejlepší doba k návštěvě je od května do září, tak jsme se sem vydali hned v dubnu, kdy tu je relativně klid. Jak se sem dostat Můžete sem přijet od Ústí nad Labem přes ... Celý článek > Příspěvek Park inspirace Velké Žernoseky (u Litoměřic) pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2017-09-12 20:29:39

Podzimní dekorace inspirace (část 1)

Podzimní období nám poskytuje obrovské množství přírodnin, ze kterých můžeme vyrábět nejrůznější dekorace do domu, bytu, či na zahradu. Pokud vám chybí inspirace, podívejte se na několik tipů, které by vám měly pomoci. Skleníček na stole V zahradnictví, květinářství, či obchodě s dekoracemi můžete koupit malé dýně nejrůznějších tvarů. Skvěle se dají… Číst více... The post Podzimní dekorace inspirace (část 1) first appeared on Podzimní dekorace.

Čas načtení: 2011-11-03 00:00:00

Rozhovor: Robert Nieto

Od minulého rozhovoru s Jeffem Michelmannem uběhlo skoro už půl roku. Teď tu máme konečně další. Je trochu z jiného soudku. Představí se nám Robert Nieto, malíř, který by šel asi nejlépe zařadit kamsi mezi naivní umění. Ne každému se takové malby líbí. Pokud by však patříte mezi nás, kterým se takové věci líbí, můžete si prohlédnout celou Robertovu galerii na jeho webových stránkách. Můžeš se nám krátce představit? Odkud jsi, kde jsi studoval, kde v současnosti pracuješ… Tak, je mi 28 let a žiji v Barceloně, kde také pracuji. V současnosti jako návrhář webových rozhraní, jejich použitelnosti a přístupnosti ve společnosti Omatech. V menší míře dělám také různé ilustrace a malby krajin. Ne úplně na profesionální úrovni, přestože doufám, že se tomu budu moci jednou věnovat naplno - je to moje pravá vášeň. Musím ale připustit, že mám rád i práci, kterou teď dělám - design webových aplikací, a přestože bych se chtěl více věnovat malování, asi bych nechtěl opustit ani tuto práci. Studoval jsem na škole designu a umění v Barceloně, jmenuje se IDEP. Ta mi doslova otevřela oči a já tam mohl proniknout do mnoha oblastí z designu, ilustrace a výtvarných umění. Později jsem sám začal dělat online workshopy v rámci známé školy Gnomon. V té době jsem se skutečně ponořil do světa scénografie, krajin a koncepčního umění. Také jsem si doplnil znalosti ohledně základních pojmů a technik digitální ilustrace. To mě všechno vedlo k tomu, abych sám začal procvičovat a zkoušel napodobovat slavné ilustrátory. Pomalu jsem si pak začal uvědomovat, že se i moje technika zlepšuje. A tak je tomu do dnes, učím se a zlepšuji každý den. Jak jsi se dostal k tomu, co děláš - k malování? Táhlo tě to k tomu vždycky, nebo jsi se pro to rozhodl až později? Mnoho mladých to má pouze za zábavu a moc nevěří tomu, že by u toho vydrželi celý život. Bylo těžké se rozhodnout pro umění? Jak už jsem řekl, neživím se tím, ale doufám, že jednoho dne budu. Baví mě to. Jestli mne to k malování vždy táhlo? Vždy mne umění a design uchvacovalo, ale až od chvíle, kdy jsem to začal skutečně studovat a objevovat všechny možnosti a cesty, které mi otevírá, rozhodl jsem se mu věnovat celý svůj život. Předtím, než jsem se zaměřil na krajiny a abstraktní ilustrace, jsem dělal vektorovou grafiku. A přestože to mám i rád a stále tak i tvořím, jsou mi bližší krajiny a víc mne i uspokojují výsledky. Je to odlišný typ práce, mnohem více podobný tradiční malbě a myslím, že mi klade daleko větší výzvy, než zvládání nějakých vektorů. Jak vlastně vzniká tvůj obraz? Jak jsi řekl, maluješ většinou krajiny - jak se taková krajina zrodí? Máš dlouho předtím, než začneš malovat, ten pohled v hlavě, nebo je to blesková záležitost? Trochu od obojího. Někdy mi krajina vzniká pomalu v mysli, jindy zas spustím Photoshop a krajina se zrodí z pár náhodných křivek po virtuálním plátně. Jakýkoliv abstraktní tvar se dá velmi snadno v krajinu přeměnit. Také se stává, že mám chuť malovat a nemám žádnou inspiraci - nic mne nenapadá. Pak si procházím různé internetové fotogalerie a pátrám v vnuknutí a většinou ho nacházím. Někdy je to kombinací barev, která mne zaujme. Jindy zajímavá kompozice nebo pouhý detail, díky němuž mne něco napadne a můžu z toho začít tvořit. Zajímalo by mne, jestli se za obrazy skrývá i nějaký příběh. Občas do nich zasadíš osamělého poutníka. Kdo je to? Představa tebe samotného ve vysněných krajinách? Ve svých ilustracích vidím vždy jako hlavní prvek samotnou scénu. Příběh vypráví cesta do neznáma, vzdálená tvrz nebo vodopád, ze kterého vzniká řeka. Naproti tomu jsou postavy až druhotné nástroje, kteří vyjadřují všechno ostatní. Chci, aby divák toužil zjistit, kam ona cesta vede, odkud teče řeka nebo aby si dokonce představil sebe samotného. Putujícího touto krajinou. To je důvod, proč nedávám tolik důrazu na začlenění postav do svých prací. Nechci aby se stali tím hlavním, určitě ne. Spíše aby byli jakýmisi náhodnými kolemjdoucími. Sebe si za tyto postavy nedosazuji, ale i tak bych rád své krajiny navštívil a mohl je poznat z první ruky, naživo… Co pro tebe malování znamená? Pomáhá ti od stresu, od každodenních problému, od těžkých chvil? Jak se cítíš, když tvoříš? Malování je pro mne odpočinkem a uklidněním - svým způsobem je to forma meditace. Při tvorbě se soustředíš a to tě trochu odnese od reality do světa barev, tvarů a kompozice. Upoutáš tím svou mysl v mnoha směrech. A když dokončuješ malbu, vidíš výsledek a díky tomu se cítíš dobře, to ti dá sílu pokračovat. Je to jako když je sportovec po tréninku, cítí se v pohodě a dobytý energií. Tvoříš za pomoci moderních technologií, na počítači a patrně máš tedy i techniku celkem rád. Jak jsi se k tomuto typu umění dostal? Někteří lidé považují za počítačovou grafiku za jakési pseudo-umění, představa srovnání digitálních maleb s klasickými malíři je děsí. Co si o tom myslíš? Začínal jsem právě na tradičním umění a během studií jsem si vyzkoušel mnoho různých uměleckých technik, od akvarely přes kvaš, akryl a tuš třeba až k přetisku a graffiti. Pomalu mne to ale táhlo spíše digitální tvorbě. Vždy mne zajímaly nové technologie a dosud mi toto nadšení pro techniku vydrželo, rád se dozvídám o nových věcech, jak v digitálním umění, tak i se vším ostatním, co trochu s moderní technikou souvisí. První tablet pro kreslení jsem měl asi v 16 letech, ale to byla hrozná bída ve srovnání s tím, co existuje dnes a příliš jsem si ho neoblíbil. Mohl jsem ale díky němu experimentovat a získat tak první zkušenosti. Později jsem získal svůj první Wacom, nejnižší typ, ale i tak to bylo úplně něco jiného, než můj první tablet. Zjistil jsem, že na něm mohu vytvářet prakticky stejné věci, jako jsem mohl pomocí klasické malby, ale s tou výhodou, že není potřeba žádný čas na přípravu a na úklid, žádné míchání barev, připravování plátna, čištění štětců, sušení… a zdálo se mi to mnohem všestrannějším a příjemnějším. To je důvod, proč jsem se zcela rozhodl pro digitální tvorbu. Nemyslím si, že by to bylo nějaké pseudo-umění nebo něco méně než klasické umění. Je to pouze jiná technika se svými výhodami a nevýhodami jako všechny ostatní, které využívají odlišné nástroje. Konec konců umění není o specifické technice nebo konkrétním typu plátna. Vážím si dobře vytvořené práce, ať už je to pomocí kvaše nebo pomocí Photoshopu. Vše vyžaduje cit pro barvy, pro kompozici, téma a techniku a jak už jsem řekl, každý způsob má své výhody i nevýhody. Líbí se ti to, co vytvoříš? Někteří lidé nejsou věčně spokojeni s tím, co namalují a to je možná nutí se zlepšovat. Jiní se zlepšují pouze proto, že dělají to, co je baví. Jak to máš ty? Mám rád vše, co vytvořím. Mám i své oblíbené ilustrace, ale v podstatě mám rád všechny svá díla. Může to být tím, že všechno co takto dělám, dělám pro sebe. Také tím, že je to postavené na tom, co se mi líbí a na tom, co mám na scenériích a krajinách rád. Samozřejmě pokud se podívám na své výtvory okem odborníka, musím přiznat, že jsou i díla, která neodpovídají na sto procent mým představám. Je tu ale i důvod, proč sám sebe považuji za malíře krajin a proč nechci být malíř malující postavy, architekturu nebo kola - přestože bych to zvládl, není to nic, co by mne nějak fascinovalo a co bych rád tvořil. Doufám, že pokud mi někdo časem nabídne práci, budou to krajiny, na které se zaměřuji a ne něco jiného. Samozřejmě nevylučuji možnost, že někdy v budoucnosti začnu malovat i něco jiného, ale nyní mám rád, to co dělám a chci u toho i zůstat. Už jsi to trochu nakousl, ale možná by nebylo na škodu se dozvědět trochu více - kde nacházíš inspiraci? Máš nějaké oblíbené malíře? Místa? Nebo třeba knihy, podle kterých své světy maluješ? Mnoho inspirace nacházím v počítačových hrách a ve filmech, protože poslední dobou je víc a víc umění. Umění, kterým jsou například vytvářeny scény… Hry jako Uncharted, Skyrim nebo Assassin’s Creed - hry na kterých pracovali koncepční umělci jako Raphael Lacoste, Dylan Cole, Andreas Rocha… Ti jsou pro mě velkými vzory i zdrojem inspirace. A samozřejmě, i v knihách. Poslední, kterou jsem četl, je “Píseň ledu a ohně”. Mnoho scenérií z této knihy jsem i ztvárnil. Třeba ilustraci “El valle de Arryn y el Nydo de Águilas”. A mám v plánu i další. Také bych časem rád udělal nějaké k “Pánu Prstenů”. Dalším skvělým zdrojem inspirace jsou galerie na DeviantArtu, kde se nachází mnoho skvělých umělců z celého světa a kde jsou také dobří kritici. Již zmínění - Dylan Cole, Raphael Lacoste a další - zde zveřejňují svá díla a je skvělé, že tak máme přístup i k jejich nejnovějším pracím. Ještě bych zmínil hru “Magic” - dobrý zdroj pro nalezení inspirace k malbám. Máš nějaké plány do budoucnosti? Sice se asi málokdo ze čtenářů v blízké době dostane do Španělska, ale stejně: neplánuješ třeba nějakou výstavu? Do budoucnosti bych se chtěl dále zlepšovat, vylepšovat techniku a dělat věci lépe a lépe. Doufám, že jednoho dne se stanu skutečným profesionálem a budu moci žít pouze ze své tvorby. Výstavu zatím žádnou v plánu nemám. Ale kdybyste měli kdokoli zájem, každopádně se ozvěte! A poslední otázka - co bys poradil těm, kteří jsou na začátku? Těm, kteří by se rádi v životě věnovali umění, ale nemají k tomu dost odvahy. Co by jim mohlo pomoci se zlepšit? Patřím mezi ty, kteří si myslí, že umělcem se člověk musí narodit, ale na druhou stranu, nikdo z nás se nenarodil perfektní. Je to vše o trénování a procvičování, o tom být do toho zapálený a obětovat tomu svůj čas. Během doby co jsem studoval na IDEPu, jsem poznal lidi, kteří nebyli zpočátku schopni namalovat jediný dobrý obrázek, ale procvičováním, studováním a zanícením se dostali na stejnou úroveň, jako ostatní. Možná i na lepší. Všechno je to o tréninku. Takže, tomu kdo se zajímá o svět umění by mělo být jednoduše řečeno, aby se učil, díval na práce ostatních, účastnil se seminářů, škol… Ale to všechno vyžaduje vytrvalost a trpělivost. Bude se častokrát stávat, že věci nepůjdou tak, jak byste si je představovali. Postupně ale uvidíte, aniž byste si to uvědomovali, že se zlepšujete. Uvidíte, že vydaný čas se vyplatil a to vám dá chuť pokračovat.

Čas načtení: 2018-09-18 08:00:38

Svatební účesy 2019 – nová inspirace pro váš velký den

Jak vypadá svatba 2019? Důraz je kladen na svatební účes mnohem více, než na svatební šaty. Dobrá inspirace pro svatební účesy 2019 je proto nezbytná. Chystáte svůj svatební den a už nějakou dobu vybíráte ty nejúžasnější svatební šaty? Tak pozor! Svatební trendy 2019 velí myslet spíše na detaily než na šaty. Ty musí být dokonalé ve své jednoduchosti. Vyniknout pak nechte detaily kolem. Svatební kytici, design svatební hostiny, dort a především svůj svatební účes. A jelikož je dokonalá nevěsta ta, […] The post Svatební účesy 2019 – nová inspirace pro váš velký den appeared first on VLASY A ÚČESY.

Čas načtení: 2021-11-02 14:00:30

Renata Štulcová: Být spisovatelkou byl můj sen už od dětství

Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích, kde učí angličtinu a matematiku a píše knihy, které jí vynesly také několik ocenění. Série pro mládež Rafaelova škola má již sedm dílů a poslední díl Princezna klenotů by měla vyjít v roce 2022. Pro dospělé čtenáře má Renata Štulcová rozpracovanou knížku Kaziin příběh. A knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte.   Vaše kořeny sahají na Křivoklátsko a Slánsko a vy sama pocházíte z Rakovnicka a v dětství jste velice ráda četla knihy všeho druhu. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na období svého dětství? Čím jste chtěla být?   Dětství jsem prožila v době před internetové a před mobilní, takže kromě návštěv knihovny, čtení, hraní na housle, hraní divadla, jsem s partou dalších dětí trávila čas venku za městem. Jak jsme rostli, odvažovali jsme se dál a dál do širého okolí, vraceli se domů dávno po setmění, nádherně jsme se při různých často i dosti nebezpečných dobrodružstvích „vyblbli“. Zároveň jsme poznávali přírodu takovou, jaká ve skutečnosti je i se všemi nebezpečími a zrádnostmi. Ačkoli teď si vzpomínám na jeden dětský hororový zážitek, který dokazuje, že nejen příroda může být nebezpečná. Bydleli jsme nedaleko hřbitova, který byl tehdy ještě plný starých hrobek, a my tam chodili v první třídě po škole sbírat kaštany. My, děti bez mobilů a hodinek jsme se tam doslova zapomněli, náhle se začalo rychle stmívat, a když jsme došli k bráně, zjistili jsme, že je zamčeno. Nejdřív jsme se ulekli, protože nikdo z rodičů netušil, že jsme na hřbitově. Ale pak nás napadlo využít hromady suti u zdi na opačném konci hřbitova, po které jsme vylezli nahoru na zídku hřbitova. Ano, byly jsme děti šikovné a poradily jsme si. Naštěstí zídka nebyla na druhé straně příliš vysoko nad silnicí a my mohli bezpečně seskočit. A čím jsem vlastně chtěla být? Vším možným od lékařky, zahradní architekty až po archeoložku a záhadoložku, ale nejvíc ze všeho jsem chtěla být spisovatelkou. To byl sen, o kterém jsem raději ani nemluvila, abych ho nezaplašila.   Co vás přivedlo ke studiu matematiky a geografie, které jste vystudovala na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem? Na gymnáziu jsem kromě přírodních věd pokukovala po jazycích, literatuře, můj sen stát se spisovatelkou jsem si stále hýčkala. Jenže rok před revolucí jsme mohli podat na univerzitu jen jednu přihlášku a některé obory byly pouze pro správně politicky angažované a „vyvolené“. A tou já nebyla. Proto jsem neriskovala s přihláškou na anglistiku, ale vybrala jsem si další ze svých lásek, a to geografii, což je přírodní věda. Nabízeli ji jen v kombinaci s matematikou, která mi šla, tak jsem si prostě tenhle obor zvolila. Studium bylo více méně zběsilé. Geografie mě bavila, zajímala. Všechny disciplíny mi měly co říci, ať už to byla geologie, meteorologie, astronomie, hydrologie atd. Ale matematika a její disciplíny? Některé oblasti matematiky jsou z mého pohledu nesmírně zajímavé, jiné opět z mého pohledu příšerně nudné. Se studiem jsem neměla problém, ale nebýt knih českých i anglických, kterými jsem si prokládala učení na zkoušky a zápočty, asi by mě z některých nudných matematických disciplín kleplo.   Pak jste ještě vystudovala anglický jazyk na UK v Praze a působíte jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Co učíte a jak vás profese učitelky ovlivňuje při psaní? Čtou vaší žáci vaše knížky? Nakonec po revoluci i na tu angličtinu naštěstí došlo. Kromě toho, že překládám, angličtinu také učím a částečně učím i matematiku. Škola moje psaní nijak neovlivňuje, pokud se podívám na první polovinu knih, které jsem napsala. Jedině, co se týká série Rafaelova škola, tak v ní by se daly najít prvky, zážitky, které jsem ve škole čerpala. Jinak mezi svými žáky mám takové, co moje knihy opravdu čtou. Občas se po hodině přijdou na něco zeptat nebo si dát podepsat knihu, což je milé.   V roce 2003 vyšel první díl z třídílné série dobrodružných fantastických příběhů Tomáše a Anny Nemetonburk. Co vás přivedlo k psaní knížek? Jak už jsem se zmínila výše, knihy jsem chtěla psát odjakživa. Ale vyrostla jsem ještě v době, kdy se hledělo na jazykovou kvalitu knih, na myšlenky, na propracovanou zápletku. Tudíž jsem počítala s tím, že jako budoucí autorka musím nabrat životní zkušenosti a pročíst se nekonečnými zástupy knih, aby vstřebala různé postupy, zjistila, jaké texty jak na čtenáře působí. Proto jsem nic nepsala, ale věnovala se té nejdůležitější spisovatelské průpravě, svému velkému hobby, což je čtení. Čtu všechny žánry a dokonce i poezii. V každém žánru se dá najít něco, co přenesete do jiného a navzájem je tak obohatíte. Tehdy jsem jezdila na školení Britské rady, a při přípravě aktivit pro začínající učitele angličtiny, které jsem školila, jsme si my lektoři mimo jiné vyprávěli o svých snech. Zmínila jsem se, že jednou se pokusím psát knihy, a na to mi kolegyně lektorka řekla, že bych měla začít hned. Že třeba budu mít štěstí. Ale třeba taky ne a své knihy na pultě knihkupectví se ani do důchodu nedožiju. Došlo mi, že má pravdu, takže jsem se zamyslela a byla z toho trilogie Nemetonburk, kterou vydal Albatros. Teď to vypadá ideálně, ale nemyslete si, Albatros byl asi až osmým nakladatelstvím, které jsem oslovila. Ostatní před ním Nemetonburk odmítli. V Albatrosu mě tehdy dostala pod křídla paní redaktorka Jiřina Novotná, která zpracovávala Harryho Pottera. Od ní jsem se naučila trpělivé redaktorské práci na vlastním textu a navždy jí budu nesmírně vděčná.   Pak přišla osmidílná série Rafaelova škola (vyšlo již sedm dílů), první Vílí křídla vyšel v roce 2011 a hlavní hrdinkou je Marina Fialková, dívka, která je napůl člověk a napůl vílí princezna. Kdy se dočkáme osmého závěrečného dílu Princezny klenotů?  Celá první polovina série vychází vlastně už podruhé. Osmý díl měl původně vyjít na podzim 2021, ale měla jsem tolik starostí během posledního roku, psaní muselo často stranou, takže jsem knihu dokončila až nyní. Ještě nás čekají korektury a paní ilustrátorku práce na krásných ilustracích, které zpracovává tuší, takže jsme se rozhodli, že osmou knihu odložíme na jaro 2022. Než Princezna klenotů vyjde, mám v plánu vytvořit dvě překvapení z rafaelovského světa, abych udělala čtenářům radost za to, že se sérií někteří opravdu žijí dlouhých 11 let. Nakonec na svém webu www.renatastulcova.cz nabízím už nyní bonus zdarma. Čtenáři si mohou stáhnout v pdf prequel k Rafaelově škole, který budu na Vánoce rozšiřovat o další povídky. Jedná se totiž o povídky z rafaelovského světa nazvané Mediátorka Atlantidy.   Kromě této série pro mládež jste napsala také několik samostatných knih a cenami ověnčená je Růže a krokvice. Také jste napsala knížku pro ruské čtenáře Strážci sedmi divů světa. Připravujete něco nového? Kde nacházíte inspirace pro své příběhy? Růže a krokvice, která u nás vyšla už v druhém vydání pod názvem Bratrstvo růže, byla dokonce přeložena do bulharštiny a vyšla v Sofii. Tam dostala název Šifra krále Karla. Inspirace k této knize ke mně přilétla na výstavě o Karlu IV., kde jsem poprvé viděla rysy Petra Parléře na pergamenu pěkně pravítkem a kružítkem. Dokonalá inženýrská práce. V tu chvíli mě napadla myšlenka, která mě neopustila, dokud jsem Bratrstvo růže nedopsala. Inspirací k Rafaelově škole byla moje láska k přírodě, k naší planetě a vesmíru a k příběhům. K těm velkým vážným příběhům s archetypy. Ale úplně první myšlenka na Rafaelku, jak se mezi čtenáři sérii říká, se v mé mysli objevila na rušné ulici plné rámusících náklaďáků. Tehdy se jako reakce na nepříjemné prostředí zrodila myšlenka napínavé série, v které se hrdinka snaží docílit harmonie. Rafaelovu školu čtou všechny generace čtenářek, přestože jsem při psaní prvotně myslela na mládež. Velmi mě tato skutečnost překvapila, když jsem se to dozvěděla. Po Rafaelově škole se konečně přesunu do literatury pro dospělé. Mám rozepsanou beletrii Kaziin příběh, válí se mi v šuplíku dlouhé čtyři roky a myslím, že nadešel čas ji dokončit. Ke Kaziině příběhu jsem inspiraci našla v krajině kolem nás a samozřejmě ve Starých pověstech českých. Ale nečekejte, že se bude jednat o jakýsi re-telling Kazi a Bivoje. Kdepak, čeká na vás naprosto něco jiného. Kromě Starých pověstí českých mě inspirovala skutečná historie a mytologie Evropy. Více bych nerada prozrazovala, dokud nebude Kaziin příběh na pultech. Inspiraci sbírám naprosto všude. Nejen inspiraci pro základní linie zápletek, ale také ty maličké inspirace pro jednotlivé scény. Někdy se stačí dívat a naslouchat lidem. Většina situací, rozhovorů, které do knih vepisuju, se někomu někdy stala a já tyhle situace, pokud se zrovna hodí, upravuju, přesazuju do jiného prostředí, domýšlím tak, aby se mi hodily do dané zápletky.   Jste učitelkou a spisovatelkou. Je vám některá z těchto profesí bližší nebo vás naplňuji obě a vzájemně se vám proplétají?  Po pravdě, jsem spíše spisovatelkou, ale na živobytí si musím vydělat i jinou prací, takže učím. V malém městě mnoho jiných možností nemáte. Překládám a dokonce jsem překládala knihy, což mě opravdu bavilo. Jenomže z celodenního vysedávání u PC jsem byla tak unavená, že jsem se pak na psaní svých knih nemohla soustředit, proto jsem se nakonec přiklonila k rozhodnutí, že bude lepší učit. Při tomto povolání komunikujete s lidmi, nesedíte stále na vlastním pozadí, takže když pak zasednete ke psaní, je to zase změna.   Láska k četbě vám zůstala a o sobě říkáte, že jste knihomol a již v dětství byla vaší oblíbenou knížkou Staré pověsti české a často z ní čerpáte při psaní například Růže a krokvice, Kroniky Velké Moravy, Kaziina příběhu. Přesto máte oblíbeného autora nebo žánr? Protože jsem vystudovala angličtinu, což znamená, že jsem musela přečíst na zkoušky a zápočty nesmírné množství té „vyšší" a vybrané literatury, čtu od té doby jen to, co mě opravdu baví nebo zajímá. Mám ráda thrillery, historickou beletrii, romantiku, ale i knihy kladoucí otázky. Ráda zasednu ke knihám Dana Browna, Umberta Eca nebo Václava Cílka. Dále miluju detektivky, knihy vyprávějící tajemství, takže se například vždy nesmírně těším na novou knihu britské spisovatelky Barbary Erskinové. Ale kdybych opravdu měla vyjmenovat všechny oblíbené spisovatele, tak mi stránka nevystačí. A to bych vám nabídla také klasiky jak české, tak francouzské, ruské, americké, anglické …   A co odpočinek a koníčky, máte na ně čas? Jak nabíjíte své „baterky“?. Baterky nabíjím hudbou, rozhovory s lidmi, pobytem v přírodě, na zahradě. Mimo jakákoli písmenka, mimo internet a rozsvícený monitor. Mimochodem, ráda šiju, ale k šití se zas tak často nedostanu. Naposled jsem si před rokem ušila letní šaty. Samozřejmě miluju kavárny a kratší shopping, také turistiku, poznávání světa. Ráda se věnuju záhadám, jsem takový záhadolog amatér, i když záhadologie je zčásti koníček knižní a zčásti práce v krajině. Vlastně díky mé oblibě historických záhad jsem se dala do psaní Kaziina příběhu. A ještě jeden koníček mám, a tím je nejenom pěstování pokojových a balkónových rostlin, ale také bylinkářství, které mě drží už od dětství.   Renata Štulcová se narodila se v roce 1969 a pochází z Rakovnicka. Vystudovala matematiku a geografii na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, angličtinu na UK v Praze. Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Napsala knižní série Nemetonburk (Nemetonburk aneb Tajemství ve skále, Nemetonburk aneb Zlatá brána a Nemetonburk aneb Alatýrová hora) a Rafaelova škola (Vílí křídla, Tance nág, Rohy faunů, Vlnění nymf, Vlasy dryád, Písně sirén, Pokladnice kentaurů a Princezna klenotů, která má vyjít). Je také autorkou knih Růže a krokvice a Mojmír – Cesta pravého krále. Je držitelkou cen White Raven Award 2010, SUK 2010 Cena učitelů, SUK 2009 – Cena knihovníků SKIP, SUK 2009 Cena Noci s Andersenem, Cena knihovníků na Polabském veletrhu 2009, Čestné uznání Albatrosu 2004, SUK 2003 Cena učitelů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-30 02:44:34

Báječná žena: Vánoční inspirace plná zdraví a pohody

Vánoce jsou obdobím radosti, pohody, ale také příležitostí k zamyšlení nad tím, jak pečovat o své zdraví a blízké. Inspirace může přijít z mnoha stran, ať už je to příběh báječné ženy, která v sobě spojuje sílu, odvahu a laskavost, nebo jednoduché rituály a zvyky, které nám pomáhají cítit se lépe. V tomto článku se […] The post Báječná žena: Vánoční inspirace plná zdraví a pohody appeared first on OnlineZena.cz - Internetový časopis pro ženy.

Čas načtení: 2025-03-24 17:30:26

Pohádkový svět Betalice: Nová inspirace pro nadšence

Pohádkový svět Betalice: Nová inspirace pro nadšence redakce Po, 03/24/2025 - 17:30 Zábava Klíčová slova: Mladá fronta DNES nejlepší kasino ať už hrajete na počítači nebo mobilu Betalice herní svět Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Příběh "Alici" v digitálním kabátě: Pohádková inspirace pro kreativce Betalice vstoupilo na českou scénu s ambicí představit něco víc než jen klasické kasino – přineslo přes 500 her inspirovaných ikonickou pohádkou "Alica v říši divů". Na herní svět si můžete vyzkoušet tituly jako "Zrcadlový labyrint," kde vás čekají propracované animace a bonusové mise, nebo "Čajový dýchánek Kloboučníka," který kombinuje humor s interaktivními prvky. Podle Czech Gaming Forum 60 % lidí, kteří hledají zábavu s příběhem, nachází v takových hrách podněty pro svou zvědavost – je to jako otevřít knihu, kde každá stránka přináší nové možnosti. Pro hobbyisty, kteří rádi sbírají inspiraci z různých zdrojů, může být tento pohádkový svět digitálním plátnem, na kterém si mohou hrát s vlastními nápady. Představte si, jak byste mohli přenést tyto pohádkové motivy do svých vlastních projektů – třeba vytvořit tematickou deskovou hru inspirovanou "Alicí" nebo navrhnout dekorace s motivy Kloboučníka pro svůj domov. Betalice není jen o hraní, ale o objevování světa, který může podnítit vaši tvořivost. Každá hra je malým uměleckým dílem – například "Srdcová královna" vás vtáhne do napínavých momentů s vizuály, které by mohly inspirovat i fotografy nebo výtvarníky. Tento přístup dává platformě rozměr, který přesahuje běžné kasino a oslovuje ty, kdo rádi experimentují. Bonusy jako motivace k objevování: Odměny za vaši zvědavost Betalice nabízí víc než jen hry – přináší systém odměn, který může motivovat každého, kdo rád zkoumá nové možnosti. Startovní balíček zahrnuje 100 % bonus na první vklad až do 10 000 Kč a 50 roztočení zdarma – ideální začátek pro ty, kdo chtějí prozkoumat pohádkový svět platformy. K tomu přidává týdenní cashback 10 %, což podle interních dat Betalice zvyšuje aktivitu hráčů o 15 % – pro hobbyisty je to jako malá odměna za jejich zvědavost. Na nejlepší kasino si můžete vyzkoušet jackpotové hry s výhrami přesahujícími milion korun – třeba "Královský poklad," kde každý spin může odhalit nejen výhru, ale i nový pohled na digitální zábavu. Tyto bonusy nejsou jen o penězích – jsou to nástroje, které vás povzbuzují k dalšímu objevování. Například turnaje s cenami do 50 000 Kč, které Betalice pořádá každý měsíc, přidávají soutěžní prvek – můžete si představit, jak byste výhru využili na svůj další projekt, ať už jde o nákup materiálu na tvoření nebo cestu za inspirací. Podle Hospodářských novin podobné pobídky zvyšují zájem o objevování her o 15 % – pro ty, kdo rádi zkoumají, je to způsob, jak spojit zábavu s odměnou. Kreativní prvky ‘Alici’: Detaily, které oslovují Hry Betalice nejsou jen o mechanice – jsou plné detailů, které mohou inspirovat. "Čajový dýchánek Kloboučníka" vás přivítá s interaktivními prvky – například bonusové kolo, kde sbíráte čajové šálky, může podnítit nápad na vlastní tematickou sbírku. "Ruletka Královny" zase nabízí pohádkový vizuál s animacemi, které by mohly inspirovat nadšence do výtvarného umění nebo digitální grafiky. Každá hra je jako malý svět – například "Srdcové eso" přináší napětí a estetiku, která může oslovit ty, kdo rádi tvoří příběhy nebo scénáře. Pro hobbyisty, kteří mají rádi detailní práci, jsou tyto hry studnicí nápadů – můžete si představit, jak byste převedli pohádkové motivy do svých vlastních výtvorů, ať už jde o malbu, modelářství nebo scénář pro stolní hru. Betalice tak nabízí víc než jen zábavu – je to zdroj inspirace, který může rozšířit váš kreativní repertoár. Technologie pro plynulé objevování Technologická stránka Betalice je stejně důležitá – rychlé servery a bezpečné prostředí zajišťují, že objevování pohádkového světa běží bez překážek. Podle interních dat si platformu od března vyzkoušelo přes 12 000 hráčů, kteří ocenili její spolehlivost – ať už hrajete na počítači nebo mobilu, vše funguje hladce. Pro hobbyisty, kteří rádi zkoumají digitální platformy, je to klíčový prvek – žádné zpoždění, jen plynulé prozkoumávání. Betalice jako nový impuls pro nadšence Betalice nekončí u "Alici" – plánuje rozšířit nabídku o další tematické hry, například s českými pohádkovými motivy, což může oslovit ty, kdo rádi objevují nové příběhy. Platforma tak může být mostem mezi digitální zábavou a osobními zájmy – například inspirací pro vytvoření vlastního pohádkového modelu nebo příběhu. Podle Mladá fronta DNES hledají lidé v zemi nové cesty, jak rozvíjet své koníčky – Betalice s "Alicí" nabízí prostor pro ty, kdo chtějí prozkoumávat a tvořit v digitálním prostředí, ať už jde o inspiraci pro výtvarné projekty, scénáře nebo jen objevování nových světů. Jak Betalice mění pohled na koníčky Pro hobbyisty není Betalice jen kasino – je to digitální prostor, kde se mísí příběh, technologie a odměny. Ať už jste sběratel příběhů, tvůrce obsahu nebo jen zvědavý nadšenec, platforma nabízí něco, co může rozšířit váš obzor – od pohádkových detailů po soutěžní prvky, které vás mohou motivovat k dalšímu objevování. V roce 2025 může Betalice být nejen zdrojem zábavy, ale i inspirací pro váš další projekt – a to je něco, co stojí za pozornost. Přidat komentář foto https://images.pexels.com/photos/30512644/pexels-photo-30512644.jpeg?auto=compress&cs=tinysrgb&w=1260&h=750&dpr=2 Pro nadšence, kteří hledají nové způsoby, jak rozvíjet své zájmy, přineslo online kasino Betalice od března 2025 do Česka něco neobvyklého – pohádkový svět "Alici v říši divů" přetvořený do digitální podoby. Tato platforma nenabízí jen hry, ale i prostor pro objevování příběhů a detailů, které mohou inspirovat ty, kdo rádi zkoumají nové světy a přetvářejí je podle své fantazie. Jak může Betalice obohatit váš koníček a přinést nový impuls do vašeho volného času v roce 2025? Pojďme se podívat na to, co tato novinka nabízí a jak může zapadnout do světa hobbyistů. Článek obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2021-01-26 01:00:00

PISA: Inspirace pro rozvoj gramotností - úlohy ze čtenářské, přírodovědné a matematické gramotnosti

Česká školní inspekce zveřejňuje publikaci, která představuje uvolněné úlohy PISA ze čtenářské, matematické a přírodovědné oblasti jako zdroj didaktické inspirace pro rozvoj čtenářské gramotnosti v mezipředmětovém kontextu. Ke spolupráci na tvorbě publikace byli přizváni také vybraní učitelé, kteří se podílejí na vytváření a využívání přenositelných inovativních metod výuky a na podpoře spolupráce mezi učiteli. Ve svých příspěvcích sdílejí zajímavé zkušenosti s rozvojem čtenářské gramotnosti ve výuce matematiky, přírodovědných předmětů a odborných předmětů, a zároveň poukazují na možnosti využití gradovaných úloh s narůstající náročností, které jsou vhodným nástrojem k individualizaci výuky. Celou publikaci naleznete zde

Čas načtení: 2024-02-14 08:15:15

Jak připravit tělo a mysl na příchod jara

Jak připravit tělo a mysl na příchod jara redakce St, 02/14/2024 - 08:15 Výživa a Dieta Klíčová slova: očistná kúra výživový poradce jarní domov detoxikace organismu výživové poradenství Tipy Na závěr si shrneme 7 kroků, které může udělat každý pro lepší jarní probuzení: Začněte vstávat o půl hodiny dřív a užívejte si ranního slunce. Zařaďte do jídelníčku lokální životabudiče – červenou řepu, zelí, černý rybíz. Omezte na minimum alespoň na měsíc pití alkoholu. Každý den si dejte bylinkový čaj pro očistu organismu. Vytřiďte staré oblečení a darujte ho na charitu nebo ho vyhoďte. Ukliďte si doma, pořiďte si nové povlečení, květiny nebo přestavte nábytek. Objevte více tipů pro jarní domov. Vyzdobte si domov trochou přírodních dekorací v jarních barvách. Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Detox organismu je prospěšný, ale neměli bychom to s ním přehánět To, jak se stravujeme, jakou dodržujeme životosprávu, má na naše tělo i mysl velký vliv. Pokud chcete vzít změnu opravdu z gruntu, je dobré spojit se s odborníky na výživové poradenství a nechat si sestavit jídelníček na míru. Samozřejmě ale také lze dohledat si informace a „naordinovat si“ některé změny sám. Můžeme postupovat i dle „selského rozumu“ a inspirovat se našimi praprababičkami a prapradědečky. Ti např. pili alkohol jen střídmě, nekouřili, pokud nepatřili k vyšší třídě, jedli to, co se jim urodilo na poli a v sadě, měli své hospodářství, takže věděli, že to, co vypěstují a vyroste jim ve chlévě, je zaléváno a krmeno kvalitně. To odpovídá i aktuálním trendům udržitelnosti a využívání lokálních surovin. K ozdravení jídelníčku není potřeba shánět exotické superpotraviny, naše pole a zahrady jich skrývají dost – zařaďte do stravy pravidelně červenou řepu, kysané zelí, černý rybíz a ovesné vločky. K detoxikaci organismu mohou pomoci i bylinky – naordinujte si očistnou kúru pomocí bylinných čajů, pomohou vám z těla vyplavit škodlivé látky. Od věci není ani vyzkoušet čas od času půst. Ukliďte a ozdobte si domov K jaru se váže i úklid domácnosti. Máte ve skříních věci, které nepoužíváte, ať už je to oblečení, staré knížky, hračky po dětech, které už je nebaví nebo třeba přehršel doplňků? Přeberte je a prodejte, věnujte, vyhoďte. Získáte ve skříních místo, domov bude vzdušnější, čistější, budete se v něm cítit lépe. Také je načase zaměřit se na jarní výzdobu. Můžete si koupit hotovou v podobě jarních věnců na dveře, ikebany na stůl a podobně, nebo si ji můžete vyrobit svépomocí, a navíc si užít trochu relaxační rukodělné práce. Do truhlíků brzy přijdou první jarní květiny, ty vám mohou zdobit i interiér. Stačí k nim zapíchnout motýlky na špejli, květináč omotat organzou v jarní barvě a pestrost jara bude i u vás doma. Jaro je plné energie a života. Detox organismu, zdravá strava, oblečení ve veselých barvách i úklid domova rozproudí jistě krev i ve vašich žilách. Přidat komentář Byť je stále zima, březen se rychle blíží a my se tak už brzy budeme moci radovat z prvních jarních dnů. Mnozí se už nemůžeme dočkat jara, a je proto přirozené, že s blížícím se koncem studených měsíců máme potřebu své tělo „očistit“, a to nejen po fyzické, ale i psychické stránce. Možná jste s tímto krokem začali už s příchodem nového roku nebo se k tomu zatím teprve chystáte. Co vše můžeme udělat, než přijde 20. březen a s ním i 1. jarní den?

Čas načtení: 2024-02-13 09:20:22

Co se stalo s ikonickou komisařkou Julii Lescautovou po letech? Její proměna vás ohromí

Vzpomínáte na inteligentní a půvabnou komisařku Julii Lescautovou, která s grácií a elegancí vyřešila každý případ? Její ikonická postava, ztvárněná talentovanou Véronique Genestovou, zůstává v srdcích fanoušků. Herečka, která nyní oslavuje 67 let, stále slouží jako inspirace. Dokážete si ji představit i nadále? Véronique Genestová, jako neohrožená a inteligentní Julia Lescautová, stále slouží jako inspirace […]

Čas načtení: 2024-01-31 20:59:30

Příběhy úspěchu v oblasti BOZP: Inspirace pro podnikatele

Bezpečnost a ochrana zdraví při práci (BOZP) jsou klíčovými prvky úspěšného podnikání. V dnešní době, kdy se na pracovištích klade stále větší důraz na bezpečnostní normy a zdraví zaměstnanců, se stávají příběhy úspěchu v oblasti BOZP inspirací pro mnohé podnikatele. V tomto článku se podíváme na několik příkladů, jak mohou podniky využít efektivní strategie BOZP […] The post Příběhy úspěchu v oblasti BOZP: Inspirace pro podnikatele first appeared on Finanční magazín.

Čas načtení: 2018-09-17 10:15:17

Glass Hair aneb Skleněné vlasy jsou hitem nejen mezi celebritami

Přichází další asijská inspirace. Tentokrát pro účesy. Po trendu skleněné uhlazené pleti přichází Glass Hair  neboli Skleněné účesy. Jsou více než jen mikádem? Možná si říkáte – vždyť je to jen mikádo! Ale pečlivý pozorovatel pozná rozdíl. Trend Glass Hair, neboli Skleněné účesy, se od klasického mikáda, nazývaného i bob nebo lob (podle délky střihu), liší v několika malých detailech, které pak dohromady tvoří zcela nový účes. Takže ano, jde sice o trendy mikádo pro podzim/zimu 2018/2019, či o trendy […] The post Glass Hair aneb Skleněné vlasy jsou hitem nejen mezi celebritami appeared first on VLASY A ÚČESY.

Čas načtení: 2011-06-02 00:00:00

Rozhovor: Jesper Ullbing

Celkem mám v plánu dva rozhovory a oba už jsou v podstatě připravené. Budou mít hodně společného - zaměření vyzpovídaných osob. Tvoří takzvaný "space-art" - grafiku zaměřenou na vesmír, planety, mlhoviny a podobné věci. I já měl vždycky takový styl rád, obrázky Měsíce, Země a všech možných planet mi zdobí pozadí v počítači již dlouho… Všechny obrázky jsou k dispozici ve větším rozlišení na profilu Jespera (DeviantArt). Můžeš se nám krátce představit? Odkud jsi, co tě baví… Ahoj, jmenuji se Jesper Ullbing a žiji v docela malém městě ve Švédsku. Narodil jsem se v roce 1997 a mezi moje zájmy patří kromě grafiky také atletika, kterou provozuji třikrát do týdne. Také rád navrhuji mapy pro některé hry, v současnosti čekám na Cryengine 3, což je editor map pro Crysis 2. Také mne zajímá astronomie a počítače. Kdy jsi začal dělat grafiku? Jak jsi se k tomu vlastně dostal? A proč sis vybral právě zaměření na “space-art”? Umění mne vždycky zajímalo a také jsem byl vždy fascinovaný digitálními médii. Takže v létě 2009, když mi kamarád pověděl o programu na grafiku zadarmo, jsem začal objevovat počítačové umění. První výtvor na který si pamatuji, byl jednoduchý obrázek Země a Slunce. Upřímně nevím, proč jsem se rozhodl vytvářet grafiku s vesmírnými tématy. Asi jsem měl vždycky pro vesmír slabost. Kolik hodin denně strávíš při vytváření grafiky? V průměru kolem dvou a půl hodiny. Máš nějaké vzory v oblasti designu? Nějakého výtvarníka, malíře, grafika? Ano, pár jich mám. Někteří z mých přátel na DeviantArtu jsou úžasnými výtvarníky, ke kterým vzhlížím. Je těžké říct někoho konkrétního, ale možná že by to byl Greg Martin. Miluji jeho tvorbu! Obligátní otázka - kde hledáš inspiraci? Inspirace může přijít vcelku odkudkoliv, ale většinou se tak děje když odpočívám. Když napůl spím a napůl jsem vzhůru. Myslím, že mám nejlepší nápady protože nechávám myšlenky náhodně přicházet kdoví odkud. Pravděpodobně pochází z něčeho, co jsem viděl dříve, jako nějaký cizí obraz, nebo nějaké zajímavé události. Rád poslouchám hudbu, když odpočívám, takže hodně inspirace pochází i z hudby. Někdy mne inspiruje nějaký pořad o vesmíru a někdy nápady přicházejí, když pracuji. Který svůj kousek bys doporučil? Který je podle tebe nejlepší? To je těžké říct, ale jsou dva výtvory, které mám opravdu rád - “Ermerald” a “The Tree”. Podle mne jsou to nejlépe provedená díla. “The Tree” mám rád, protože se velmi podobá tomu, jak jsem si ho v hlavě představoval. Pak je tu ještě spousta dalších, jako například “Time”, “Ring” anebo “Iter”. Už tě potkal nějaký významnější úspěch díky tvé tvorbě? Nebo pořád čekáš? Pár přátel mne žádalo o nějakou práci, většinou se jednalo o věci jako loga a grafické návrhy. Zkoušel jsem prodat několik výtisků, ale bez úspěchu. Takže asi stále čekám. V čem svou grafiku tvoříš - jakým nástrojům dáváš přednost? Pro veškerou práci používám Photoshop. Občas používám i program na vytváření 3D grafiky, ale nepříliš často. A když kreslím, tak preferuji tablet. Jaké jsou tvoje plány do budoucnosti? Výstava? Revoluční výtvor? Nebo o něčem sníš? V budoucnosti bych rád studoval umění na nějaké umělecké škole, chci se snát natolik dobrým, abych se grafikou uživil. Ale zatím to dělám pouze pro zábavu a příliš na vydělávání peněz nemyslím. Užívám si to a to je důvod, proč to chci dělat.

Čas načtení: 2021-04-27 15:21:23

Zlin Design Week se letos uskuteční on-line. Nabídne výstavy, podcasty či wokrshopy

Od pátku do pátku 7. až 14. května 2021 se uskuteční festival Zlin Design Week. Osmidenní program nabídne kromě věhlasných jmen české i světové designérské scény také řadu workshopů, výstav a doprovodný program, účastníci se mohou těšit i na on-line exkurzi Zlínem. Zlin Design Week je festival spjatý s Univerzitou Tomáše Bati a Zlínem, kde figuruje jako jedna z největších kulturních akcí. Za jeho vznikem stojí myšlenka propojování, sdílení, inspirace a celkové přiblížení designu jako oblasti, která není určena pouze úzké skupině lidí, ale naopak prostupuje život nás všech. I proto pořadatelé již podvanácté ocení nové talenty tohoto oboru v rámci soutěže Best in Design. Ceny budou uděleny ve třech kategoriích, do kterých se přihásilo téměř 400 prací z celého světa. Kdo bude držitelem titulu Best in Design 2021 se dozvíte 7. května v 19.00 během přenosu na webu a sociálních sítích Zlin Design Weeku, kterým provede herec Jan Cina. Program bude v následujících dnech pokračovat například Konferencí ZDW 2021 se řečníky, jakou jsou majitelka slovenské optiky IOKO Dana Prekopová nebo Portugalka Joana Lacerda, která se podílí na propojování oděvního průmyslu s technologiemi, ukážou, jak mohou souznít design a marketing. „Pracujeme na tom, aby si Zlin Design Week získal pevné místo v kulturních kalendářích místních obyvatel i návštěvníků z celé republiky a zahraničí. Věříme v hodnotu, kterou design přináší společnosti – pro část návštěvníků tak festival může být skvělým místem, kde se o designu dozvědět něco nového, pro část je to prostor pro hledání inspirace a nových kontaktů,” říká manažerka festivalu Jitka Smolíková. Součástí festivalu bude například on-line výstava s desítkami projektů mapujících téma SPOLUPRÁCE, módní přehlídka, workshopy, podcasty či koncert skupiny Hello Marcel. Více se dozvíte na webu festivalu, Facebooku a Instagramu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-21 13:34:59

Literární vyhlídky (21. až 27. října)

Nadcházející týden nabídne celou řadu literárních akcí (křtů, čtení i diskusí) a také několik setkání se zajímavými zahraničními autory – kupříkladu s letošním laureátem Ceny Franze Kafky Pierrem Michonem. Ochuzeni nebudete ani o tipy na nové (audio)knihy, z nichž si dovolím vyzdvihnout dvojici memoárů, jejichž autorky – překladatelka Vlasta Dvořáková a již zesnulá Olga Housková – prožily takřka celé dvacáté století ve společnosti předních osobností české kultury a rozhodně tak mají o čem vyprávět.   POZVÁNKY 21. 10. Praha / V 18 hodin nabídne Knihovna Václava Havla setkání s francouzským spisovatelem Pierrem Michonem, letošním laureátem Ceny Franze Kafky. Večerem bude provázet Jovanka Šotolová, překladatelka, šéfredaktorka internetového časopisu iLiteratura.cz, přednášející na Ústavu translatologie FF UK. Setkání bude simultánně tlumočeno z/do francouzštiny a češtiny.   22. 10. Praha / Od 14 hodin proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Den s Máchovým Májem, kde bude představeno nové vědecké a čtenářské vydání jednoho z klíčových básnických textů novější české literatury, Máje Karla Hynka Máchy, a doprovodná monografie M. Charypara Prameny Máchova Máje. Vědecká edice Máje je výsledkem nového výzkumu všech pramenů básně i okolností jejího vzniku, v tomto rozsahu provedeného vůbec poprvé. Vědecká digitální edice, zahrnující mimo jiné faksimile textových pramenů včetně unikátního rukopisu Máje a aktualizovanou databázi českých a zahraničních vydání básně, je postavena na výrazně inovované digitální platformě. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaička a překladatelka Pavla Horáková, mimo jiné autorka trilogie knih pro děti o Hrobařících a držitelka ocenění Magnesia Litera 2019 v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Šorm s přednáškou na téma Artušovský cyklus (Chrétien de Troyes). Praha / Od 18 hodin se na palubě (A)VOID Flaoting Gallery uskuteční křest nové knihy Davida Böhma A jako ANTARKTIDA / Pohled z druhé strany (Labyrint 2019). Unikátní ilustrovanou knihu pro malé i velké čtenáře pokřtí Daniel Nývlt, šéf českého antarktického výzkumu. Na programu je beseda s autorem, promítání i autogramiáda. Recenzi dotyčné knihy přineseme v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. Praha / V 18 hodin představí v kinosále Francouzského institutu filozofka, spisovatelka a rabínka Delphine Horvilleurová svou knihu Jak rabíni dělají děti z roku 2015, jež nedávno vyšla česky v nakladatelství Garamond a která se zabývá pohledem reformního judaismu na mnohá témata současného světa, jakými jsou předávání dědictví, vztah rodičů a dětí a sexualita. Debatu moderují předseda Federace židovských obcí Tomáš Kraus a nakladatel Petr Himmel. Tlumočení zajištěno. Brno / Od 18 hodin proběhne v Místogalerii Na Skleněné louce autorské čtení ze sbírky Kde končí tvoje jméno, začíná moje AMEN (Weles 2019), kterou sestavil z básnické pozůstalosti Tomáše Mazáče (1962–2017) Zdeněk Volf. Praha / V 18.30 se při příležitosti vydání českého překladu románu Vlast (Akropolis 2019) zúčastní jeho autor, spisovatel Fernando Aramburu, spolu s překladatelem Vítem Kazmarem a s redaktorkou českého vydání Annou Tkáčovou besedy v Institutu Cervantes v Praze. Román vyšel v roce 2016 a získal řadu ocenění, včetně Státní ceny za literaturu. Simultánní tlumočení zajištěno. Praha / Od 19 hodin se U Lužického semináře odehraje společné čtení lužickosrbských, německých a českých literátů. Svou tvorbu zde představí Simone Trieder, Agnieszka Lessman, Harald Gröhler, Benedikt Dyrlich, Milan Hrabal, Jiří Dědeček, Petr Kukal, Hana Linhartová, Milena Fucimanová, Ivo Harák a další. Praha / V 19.30 představí v Božské Lahvici překladatel Martin Palouš nová vydání svých překladů dvou knih jedné z nejvýznamnějších myslitelek 20. století, Hannah Arendtové. Eichmann v Jeruzalémě, filozofická reportáž z procesu s Adolfem Eichmannem, je dnes již klasické dílo politického myšlení, které vyvolalo ve své době skandál a dodnes je některými považováno za pamflet, zejména kvůli kritickému hodnocení účasti židovských rad během holokaustu a kvůli autorčinu pojetí „banality zla“. Mezi minulostí a budoucností je sbírka krásných a vysoce aktuálních esejů, v nichž se Arendtová táže po povaze svobody, autority a dějin. Pojí je motiv osudového přeryvu: přerušení západní filozofické tradice, jež nám tak nadále nemůže osvětlovat cestu. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční autorské čtení Kateřiny Kováčové z jejího románu Největší tma (Dybbuk 2018), v němž se pomocí několika vyprávěných linií pokouší mapovat pole současné spirituality a zároveň zachytit odtržení lidí od jejího zdroje. Moderuje Markéta Kittlová.   23. 10. Praha / V 18 hodin proběhne v sídle Společnosti Franze Kafky literární večer s Pierrem Michonem, zaměřený na tvorbu tohoto čerstvého laureáta Ceny Franze Kafky. Autorovo dílo představí spisovatelka a překladatelka Sára Vybíralová. Z českého překladu knihy Opati bude číst herečka Veronika Lazorčáková. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení Patronský večer básníka Kamila Boušky a jeho hosta S.d.Ch – autora prozaických a dramatických textů, kolážisty, lídra kapely Ruce naší Dory a kmenového autora diverzní umělecké platformy Divus, který spolupracuje také s nakladatelstvím Rubato a labelem Polí5. Má dvě ceny Alfréda Radoka za původní drama a cenu Muriel za kolážový komix Varlén. Bude se číst z knihy Sekundární trilogie, a to z třetího oddílu nazvaného Funerální sen o životě, textu vycházejícího z dlouhodobých zápisů snů s funerální tématikou, které se autorovi zdály v souvislosti s jeho civilním povoláním. Praha / V 19 hodin bude Kampus Hybernská hostit debatu na téma Komiks od holek pro holky, nebo o holkách? Genderové otázky na domácí komiksové scéně. – O ženách v komiksu (ne coby postavách) ale autorkách je slyšet víc a víc. V posledních letech se jim opakovaně podařilo získat jednu z nejcennějších trofejí Cenu Willa Eisnera i narušit maskulinní nadvládu v hlavní kategorii nejvýznamnější evropské komiksové přehlídky v Angoulême. Také na domácí scéně začíná autorek přibývat a kromě talentovaných solitérek je tu jasně přítomná i snaha o sounáležitost a vzájemnou podporu. Je to ještě potřeba? Jaké překážky musejí autorky překonávat? A především co ženy komiksu přinesly? Diskuse se zúčastní etablovaná komiksová tvůrkyně Lucie Lomová a o generaci mladší autorka Štěpánka Jislová, moderování se ujme komiksová a literární kritička Kateřina Čopjaková. Brno / Od 19 hodin se v redakci nakladatelství Host uskuteční brněnský křest nového románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Jako o Knize měsíce se o něm dočtete v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. A ve stejném čísle Literárek najdete i rozhovor s autorem. Praha / V 19 hodin proběhne v Božské Lahvici polsko-český literární večer, kde budou představeni dva spisovatelé – básník a publicista Wojciech Bonowicz a básník a překladatel Milan Děžinský – a jejich nové texty. Diskutovat se bude také o poetické scéně na obou stranách hranice. Praha / Od 19 hodin bude Knihovna Václava Havla hostit další z kulatých stolů pořádaných ve spolupráci s Obcí překladatelů, tentokrát na téma: Vliv angličtiny v češtině: kde končí obohacení a začíná zaneřádění? Diskuse se zaměří na přejímání jazykových prvků z angličtiny – nejde už jen o slova, ale často i o prvky gramatické. Bude zvažovat přínos tohoto vlivu, ale také jeho invazní až parazitickou podobu, ve snaze alespoň přibližně určit hranici, za níž se z obohacení stává zaneřádění mateřského jazyka. V neposlední řadě se budeme zamýšlet i nad tím, co s anglicismy v literárních textech, a tedy i v překladech. Pozvání přijali Daniela Iwashita, bohemistka a recenzentka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anglista a překladatel Viktor Janiš a anglista a redaktor nakladatelství Argo Vít Penkala. Večerem bude provázet Václav Jamek. Ostrava / Ve 20 hodin nabídne Absintový klub les další večer Na posedu – literární pořad Jakuba Chrobáka s pozvanými hosty. Kromě čtení z díla Jakuba Arbesa nabídne setkání se spisovatelem, překladatelem a redaktorem Milošem Urbanem. Řeč bude o čtení i překládání, o adaptacích autorových románů do filmové podoby, i o smyslu toho všeho spisování.   24. 10. Do českých kin vstoupí snímek Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka, filmová adaptace stejnojmenné humoristické prózy Evžena Bočka z roku 2012, která se posléze stala prvním dílem celé knižní série. Rodilý Newyorčan Frank (Hynek Čermák) v něm získá díky svým šlechtickým předkům dávné rodové sídlo – zámek Kostka. Potomek emigrantů se tak po více než čtyřiceti letech chystá s dcerou Marií (Yvona Stolařová) a temperamentní ženou Vivien (Tatiana Dyková) na velký návrat do Čech. Praha / Od 9 hodin bude FAMU hostit konferenci Stankovič (poezie – kritika – společnost). V rámci celodenního programu vystoupí se svými příspěvky mimo jiné Robert Krumphanzl, Michal Kosák, Michael Špirit, Petr Rezek, Terezie Pokorná, Marek Vajchr, Petr Kotyk, Tereza Šnellerová či Adam Drda. Večer Revolver Revue v Klubu FAMU pak od 19 hodin nabídne básně Andreje Stankoviče v podání a s komentářem Jaromíra Typlta. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně svou tvorbu básník, prozaik, publicista a překladatel s kořeny v pražském undergroundu Vít Kremlička. Držitel Ceny Jiřího Ortena a laureát Ceny Revolver Revue vydal čtrnáct především básnických, ale i prozaických titulů. Vějíř půlnočních povídek zahrnuje autorovu prozaickou tvorbu od roku 1985 do současnosti. Povídky dílem z přítmí samizdatu, dílem půlnocí literárních nekomerčních fanzinů zachycují literární roztržitost současnosti. Praha / Od 17 hodin se v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí uskuteční křest knihy Natálie Kocábové Nepatrně smutná žena (Listen 2019), knižního vydání sloupků, kterými přes dva roky přispívala do magazínu Elle, na jehož stránky vstupovala její postava i sama autorka v nezáviděníhodné situaci – ve chvíli, kdy se bortí zažité jistoty, kdy sny a plány spřádané od puberty berou bolestivě za své a člověk si je ani nemůže odtrpět, odžít, protože už má zodpovědnost za druhé. Kmotrou knihy se stane herečka Vanda Hybnerová. Praha / V 18 hodin bude v Židovském muzeu v Praze představena kniha Židé, nebo Němci? (NLN 2019), která mapuje osudy německy mluvících Židů v Československu, Dolním Slezsku, Haliči a Německu v době po 2. světové válce. Německy mluvící Židé byli často rutinně považováni za Němce a mnohdy byli po válce vystaveni stejnému ponižování jako nežidovští Němci nejen ze strany občanů, ale i vládnoucích představitelů. Knihu, jež popisuje každodenní diskriminaci německy mluvících Židů v poválečném Československu a jejich snahu se ze země vystěhovat, představí spoluautorka knihy Kateřina Čapková společně s recenzentem knihy Chadem Bryantem. Večerem provede Barbora Čiháková z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Praha / Od 18 hodin proběhne v sídle Nakladatelství Meander křest nejnovější sbírky básní Ivana Wernische s názvem He, he! (Meander 2019), kterou autor sestavil ze starých i nových textů a krásnými ilustracemi ji doprovodil malíř Viktor Pivovarov. Knihu pokřtí literární teoretik a editor knihy Radim Kopáč. Praha / V 18 hodin nabídne Café Amandine setkání s novinářkou Irenou Jirků u příležitosti vydání její knihy Na shledanou v Paříži. 26 rozhovorů (nejen) o francouzské literatuře (Argo 2019), na jejíchž stránkách se autorka ohlíží za posledními pěti šesti roky své práce, v rámci níž systematicky sledovala novinky a události ve francouzské společnosti, zvláště pak v kultuře a literatuře. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena překladová edice Václav Havel Edition (Edice Václava Havla), která navazuje na intelektuální odkaz myslitele, dramatika, disidenta a prezidenta, jehož jméno nese. Její úlohou je prezentovat různorodé pohledy předních osobností na svět střední Evropy z hledisek současné filozofie, sociologie, politiky, umění, kultury, architektury či nejnovějších obecných dějin. Pozvání přijali Miroslav Petříček, Karel Hvížďala, Matěj Spurný a další, debatu povede moderátor Jakub Železný, o hudební doprovod se postará Jiří Stivín. České Budějovice / V 19 hodin do Měsíce ve dne zavítají v rámci pořadu Literární šleh dva výrazné hlasy české soudobé prózy. Spisovatel Marek Toman představí svůj historický román Oko žraloka (Novela bohemica 2018), Pavla Horáková pak svou knihu Teorie podivnosti (Argo 2018), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera za prózu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  NOVÉ (AUDIO)KNIHY V knize nazvané Co si pamatuju (Triáda 2019) vzpomíná překladatelka z francouzštiny Věra Dvořáková (*1927) na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka, a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj. Její paměti poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí. Autorka knihy Rodinné album (Paper Jam 2019), již zesnulá Olga Housková (1919–2015), strávila život mezi knihami a fotografiemi, v prostředí kulturních osobností, k nimž patřili její rodiče Staša a Rudolf Jílovští i její sestra-dvojče Staša Fleischmannová-Jílovská, která nedávno oslavila sté narozeniny. Autorčiny vzpomínky mají formu epizod s jemnou pointou a vzájemně se doplňují s mnohdy unikátními fotografiemi, vybranými ze čtyřiačtyřiceti alb z let 1919–2015. Zachycují každodenní život i osobnosti jako Milena Jesenská a její dcera Honza Krejcarová, Ferdinand Peroutka, Soňa Červená, Jiří Voskovec, Vítězslav Nezval, Jaromír Funke, Josef Florian, či Vlastimil Brodský a připomínají také židovské přátele zahynuvší v koncentračních táborech. Jádro knihy Veroniky Košnarové Variance na hlásku m (Torst 2019), pojednávající o díle spisovatelky Věry Linhartové, není orientováno diachronicky a není poplatné schématu „život a dílo“. Jednotlivé kapitoly podrobně analyzují klíčová témata a „referenční rámce“ jejího psaní. Biografický základ zde ovšem nechybí: autorka ho nabízí v kapitole Cesta. Všechny inspirace Věry Linhartové a jimi ovlivněné postoje jsou minuciózně pojednány v následujících kapitolách, v nichž autorka osvědčila detailní znalost díla Věry Linhartové a schopnost nahlédnout je v širokých souvislostech. Velká pozornost je věnována proměně autorčiny motiviky pod vlivem zejména orientální inspirace a velmi obsažně je komentován též vztah textů Věry Linhartové k výtvarným projevům. Po titulech Chodit po provaze je snadné (2011) a Plop! (2015), které vyšly s ilustracemi Jiřího Stacha, vydal nakladatelství Meander další Wernischovu sbírku básní s názvem He, he!, kterou autor sestavil ze starých i nových textů a ilustracemi ji tentokrát doprovodil malíř Viktor Pivovarov. A o čem píše Ivan Wernisch dětem, potažmo mládeži? Kudy vede cesta do Ašchabadu? Kudy plují kominické lodě? Co povídá hlava na stole? Anebo o něčem úplně jiném. Anebo o něčem úplně stejném. Básník Wernischova formátu zvládne psát svá poselství o čemkoli komukoli, kdykoli a kdekoli. První den na univerzitě potkává Albert u automatu na kávu dívku Eirin. Po třiceti sedmi letech spokojeného společného života obdrží Albert neblahou zprávu, se kterou se musí vyrovnat. Eirin zrovna není doma, a tak Albert impulzivně odjede na chatu u jezírka, kde se během 24 hodin pokusí sepsat příběh svého života. Je spousta věcí, které musí pochopit. A je jedno důležité rozhodnutí, které během toho jednoho dne musí učinit. Útlou prózu Tak akorát z pera známého norského spisovatele a filozofa Josteina Gardeera vydává v překladu Jarky Vrbové nakladatelství Kniha Zlín. Píše se rok 1988 a devatenáctiletý Karl Ove přijíždí po prázdninovém putování Evropou s velkým očekáváním do deštivého Bergenu. Je jedním z hrstky studentů přijatých na Akademii tvůrčího psaní a zdá se, že je tedy i krůček od svého snu stát se spisovatelem. Záhy ovšem zjišťuje, že realita vůbec neodpovídá jeho představám, ani pokud jde o bouřlivý život ve „velkoměstě“, ani pokud jde o studium a start literární kariéry. Atmosféru univerzitního města, vlastní pocity společenské vyloučenosti, alkoholické excesy, sexuální zkušenosti, partnerské vztahy a soužití, každodenní rutinu studia i zaměstnání, to vše Karl Ove Knausgård nahlíží v pátém dílu své autobiografie Můj boj s podtitulem Někdy prostě nezaprší (přeložila Klára Dvořáková Winklerová, Odeon 2019) očima devatenáctiletého mladíka nanejvýš autenticky, upřímně a s nemilosrdnou otevřeností. Audioknižního zpracování se nedlouho po svém knižním vydání dočkal nový román Petry Dvořákové Chirurg (rozhovor s autorkou přineslo Biblio 10/2019 – část z něho si můžete přečíst ZDE). Vypráví v něm příběh někdejšího slibného chirurga, který kvůli problémům s alkoholem zabředne do dluhů a je nucen opustit i s rodinou Prahu a hledat druhou šanci na malém městě v pohraničí. Knihu pro vydavatelství OneHotBook načetl pod režijním dohledem Jitky Škápíkové herec Pavel Batěk, délka nahrávky činí 9 hodin a 52 minut. Zároveň s knižním vydáním pokračování Prašiny Vojtěcha Matochy s podtitulem Černý merkurit se objevila i audiokniha, kterou pro vydavatelství Tympanum načetl stejně jako první díl – ověnčený cenou pro Nejlepší audioknihu pro děti a mládež – herec Matouš Ruml. Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid.

Čas načtení: 2019-10-05 10:10:29

Bianca Bellová: Už jsem si zvykla, že všechny čtenáře neuspokojím

Málokterá česká kniha získala v posledních letech tolik literárních cen jako román Jezero (2016) Bianky Bellové. Autorka se musela vypořádat s neutuchajícím zájmem médií a velkými očekáváními čtenářů i kritiků. Podařilo se a nový román Mona (Host 2019) je na světě – a rozhodně stojí za pozornost. Ostatně ne náhodou o něm v příloze Biblio píše Petr Bílek jako o Knize měsíce.   Po vydání Jezera jste se ocitla ve víru událostí, který se – aspoň mám ten pocit – dosud vlastně nezastavil. Literární ceny, zahraniční cesty, rozhovory, další a další překlady... Kde jste vůbec brala čas na psaní nové knihy? Máte pravdu, celý ten literární provoz je dost náročný na čas i na možnost koncentrace. Snažila jsem se být v přijímání závazků střídmá; není nutné jet na každý festival a dělat stále dokola rozhovory o tomtéž, vždyť to i pro čtenáře musí být otravné. Je nutné najít nějakou zlatou střední cestu – je jasné, že když se nějaký malý nakladatel na velmi konkurenčním trhu rozhodne riskovat a vydat můj text, je přinejmenším slušné ho podpořit osobní přítomností. Některé cesty jsou hodně přínosné z hlediska osobního růstu či inspirace, ale to se samozřejmě nedá naplánovat předem. Neslibuji nic, co nemůžu z časových důvodů splnit, nepíšu nikomu obsah zadarmo (to říkám proto, že neuplyne měsíc – a někdy třeba týden –, aby se na mě nějaké médium neobrátilo s prosbou o příspěvek do ankety či doporučení), pokud se nejedná o dobročinnost. Moje texty nebývají dlouhé, takže čistého času zase tolik nepotřebuji. Ale ztráty koncentrace bývají bolestné až fatální. Monu jsem začala psát ještě dřív, než vyšlo Jezero, a dopsaná byla asi před rokem a půl. Od té doby jsem v podstatě hledala redaktora, který by mi pomohl ji dopilovat a doleštit. Chvíli to trvalo, než jsem našla Kláru Fleyberkovou, která textu dala tu profesionální zkušenost i tvůrčí podněty, jež si žádal. Mezi námi, Klára je opravdu geniální redaktorka a osobnost po všech stránkách.    A nesvazovaly vás trochu nadšené ohlasy předchozí prózy? Ta očekávání existovala. Každou chvíli se mě na čtení, nebo třeba i v baru cizí člověk zeptá: „Píšete pro nás zase něco? A kdy to vyjde?“ Můj švýcarský nakladatel mi poslal vánoční přání s kulichem a otázkou: „Tak co, máme se na co těšit? A bude to brzy?“ To si toho kulicha radši mohl nechat.  Ten tlak nebyl příjemný. Bylo zjevné, že budu muset být opatrná, abych nevydala za každou cenu něco, s čím nejsem stoprocentně spokojená. A nedokážu dostatečně vypovědět, jak jsem nakladatelství Host a hlavně Mirkovi Balaštíkovi vděčná, že na mě netlačil a dal mi ten čas a prostor, aby Mona organicky dozrála. A samozřejmě, že už teď vím, že každý čtenář, který knihu doposud četl, ji s Jezerem srovnává. Už teď vím, že je pro někoho méně zajímavá než Jezero, třeba proto, že je v ní méně nadpřirozena a magie. Ale na to, že neumím uspokojit všechny čtenáře a že některé z nich neuspokojím nikdy, už jsem si zvykla.    Mezi Jezerem a Monou se opravdu nabízejí jisté paralely – absence českých a vůbec jakýchkoliv konkrétnějších reálií, prvky oblíbeného žánru dystopie, spíše civilní styl vyprávění. Není v tom určitá (třeba jen podvědomá) snaha vyjít vstříc zahraničnímu knižnímu trhu a cizím čtenářům? S ohledem na úspěch Jezera by ani nebylo divu... To je hypotéza, která se mi samozřejmě bude špatně vyvracet. Mám podvědomou záklopku, kterou se snažím odstřihnout své texty od kontaminace tím, co se líbí a co má úspěch – recenze téměř nečtu a při hovorech se čtenáři se snažím vyhnout tomu, aby mi dávali svou zpětnou vazbu. Nicméně co si budeme nalhávat: samozřejmě to autenticitu textu nějak ovlivňuje, ať dělám, co dělám.  Můžu vám ale říct, že další text, který teď nosím v hlavě, je zcela tradiční a odehrává se v konkrétních lokálních kulisách. Styl vyprávění ale asi jen tak nezměním, protože jinak psát neumím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A na jakých místech, ve které denní či noční době, s jakými zvukovými kulisami apod. své prózy nejčastěji píšete? Patřím k lidem, kteří k psaní potřebují klid, nedokážu se soustředit v kavárně nebo na nějakém veřejném místě. Nejlíp se mi píše večer, doma za mým psacím stolem, na PC, se sklenicí bulharského mavrudu. A musí být samozřejmě inspirace, bez ní to nemá smysl.    Zrodil se příběh Mony, která v péči o zraněného vojáka Adama spatřuje svou druhou a možná poslední šanci na štěstí, na základě nějakého konkrétního impulsu, podobně jako tomu bylo v případě Jezera?  Nemyslím si, spíš to byla souhra impulsů, které se shromažďovaly delší dobu. Pro mě je vždycky docela těžké určit, jak ten nápad vlastně vznikl. Je to jako bříza, jejíž semeno vítr foukne do okapu – najednou vám na střeše roste strom a vy jste ten poslední, kdo by věděl, jak k tomu došlo.    Ústřední dějovou linii jste zasadila do působivých kulis zchátralé nemocnice uprostřed džungle, jejíž postupný rozklad koresponduje s všudypřítomnou bolestí a smrtí, umocněnými nedostatkem léků a personálu. Měla tato bezmála postapokalyptická scenérie nějaký reálný předobraz? Leda v mém podvědomí. Většinou je to vyfabulované. Vzpomínám si na sen či vizi temného pokoje, kde pacienti ve vlhku a pronikající vegetaci postupně přicházejí o rozum. Je klidně možné, že je to útržek z nějakého filmu, který jsem viděla jako dítě, a v nestřeženou chvíli ho nespolehlivá paměť vyplivla.    „Být trpělivý a vydržet i to nejhorší, vítězství za cenu úporné pasivity,“ charakterizuje filozofii vašich postav Petr Bílek, jehož recenzi přinášíme v příloze Biblio, a závěrem konstatuje, že „mezi řádky Mony vane asijský vzduch“. Textu nadto předchází coby motto báseň čínské provenience. Jak je to tedy s údajným asijským vlivem na obsah Mony? To má pan Bílek asi pravdu. V knize jsou odkazy na asijské reálie, například písmo Nüshu, používané někdy zhruba od 14. století v čínské provincii Chu-nan výhradně ženami (ostatně některé z básní čínských básnířek jsem v textu i použila). V Japonsku zase ženy měly téměř tisíc let písmo kana, ve kterém se mohly svobodně vyjadřovat. To byla jedna z inspirací, proč si Mona jako malá dívka vymyslela tajné písmo, kterým pak v pubertě psala milostnou poezii. Chtěla jsem se v tom trochu povrtat; proč si ženy vymýšlejí vlastní písmo? Je to proto, že jsou tím druhým pohlavím, které se dle Simone de Beauvoir musí vším vymezovat vůči mužům, a existují tedy pouze ve vztahu k nim? Nebo proto, aby si uchovaly svá tajemství? Vysoce postavené japonské dámy písmem kana psaly milostné dopisy a muži, kteří se jim dvořili, jim tímto písmem museli odpovídat.  Jiný motiv (zmizení rodičů) zase pochází z jedné jihoamerické země, z doby vojenské junty. Ale ony jsou ty prožitky dost univerzální, zrovna tento týden jsem se v Bělehradě seznámila se ženou, jejíž oba rodiče v 70. letech v Jugoslávii strávili 6 let ve vězení.   Vypadá to, že jste ve východní kultuře našla opravdové zalíbení. Do Japonska jste se navíc osobně vypravila při příležitosti vydání japonského překladu Jezera – jaký to byl pro vás zážitek? Stalo se mi přesně to, co většině návštěvníků Japonska – uhranulo mě a teď mě z té dálky stále tiše volá zpět. Je to ta těžko definovatelná kombinace tisícileté tradice a zároveň odvaha pouštět se do nevyzkoušených, moderních věcí – ať už jde o technologie, design či architekturu. To je vlastně dost příznačné i pro čtení – i když mě v Japonsku nikdo nezná, jsou čtenáři ochotní nejen chodit na má čtení (a ještě za to platit), ale kupovat si disciplinovaně mé knihy a pak si vystát frontu na autogram. Měla jsem nesmírné štěstí, že si mou knihu vybral a následně přeložil významný japonský bohemista Kenichi Abe a našel pro ni i renomované nakladatelství. A protože má status autority, nikdo jeho doporučení nezpochybňuje. V žádné jiné zemi nebylo vydání překladu mé knihy tak široce pokryto mainstreamovými deníky jako právě v Japonsku – ať už se jednalo o recenze, nebo o rozhovory. Připadala jsem si trochu jako v Jiříkově vidění.    Vyprávění rámuje scéna, kde hrdinka v dětském věku vypráví svému volkovi příběh o převaděčích mrtvých, kteří zemřeli daleko od domova. Nakonec se podobnou převaděčkou stává i ona sama. Jde o čirou fikci, nebo jste na podobnou báji někde opravdu narazila? V tomto případě jsem si inspiraci neomaleně vypůjčila ze skvělé knihy čínského autora Liao I-Wu Hovory se spodinou, která je sbírkou rozhovorů s představiteli těch nejnižších pater čínské společnosti. Takže jestli si to nevymyslel Liao I-Wu, tak má ten zvyk reálný základ.    Důležitou postavou se ukazuje být Monin nepřítomný otec, jehož opravdovou tvář se jí daří poodhalit teprve v dospělosti – a vůbec ji nepoznává... Jeho příběh také dobře ilustruje, jak si totalitní režim sám vychovává vlastní oponenty.  Ano, baví mě, když padají modly, když se jasná kontura a předmět dlouhodobé adorace začne rozplývat v mlze pochybností. Ostatně nespolehlivost vzpomínek a vypravěčské perspektivy je pro mě téma pořád, částečně asi proto, že si vlastní pamětí nejsem jistá. Mám dlouholetého kamaráda Zbyška, kterému jsem údajně při prvním setkání poradila, ať si nechá amputovat hlavu. Jiný dlouholetý kamarád mi zase tvrdí, že jsem se, když jsme si byli představeni, zeptala: „To je ten postiženej?“ Já se s takovými replikami vůbec neumím ztotožnit, jsem většinou poměrně empatická a nekonfliktní osoba a neumím si představit, že by mi takové inzultace vůbec vyšly z úst. Oni mi ale celé roky opakují, jak je to traumatizuje, takže mám pokušení jim věřit. Ty protikladné výklady reality vytvářejí v příběhu zajímavé napětí.    Když už jsme u tématu nespolehlivé paměti – blíží se třicáté výročí Listopadu 1989, na jehož význam a přínos jako by mnozí naši spoluobčané pomalu zapomínali. Jak na období sametové revoluce vzpomínáte vy?  Ale jo, asi s nostalgií. Byla jsem přímo u zdroje, na Národní třídě, a poté jsem absolvovala všechny demonstrace v následujících dnech… ostatně kde jinde bych taky ve svých devatenácti letech mohla být? Byly to okamžiky naprosté solidarity, kterou jsem předtím ani potom nezažila. Přispívala jsem nedávno do jednoho sborníku, který vychází právě k výročí sametové revoluce, dává ho dohromady kolektiv studentů. Jedna z nich si se mnou asi hodinu povídala, nahrávala, dělala si poznámky, říkala „hm, to je zajímavý poznatek, to nám ještě žádný respondent neřekl“ – a když jsem pak text dostala asi po čtvrt roce k autorizaci, zbyla z toho všeho jediná věta. Což je myslím pro ten proces uchovávání paměti naprosto typické.  Kazuo Ishiguro si s tímhle motivem geniálně pohrál ve svém posledním románu Pohřbený obr, kde se stárnoucí Axl a Beatrice vydávají hledat v poartušovské Anglii syna, na nějž si mlhavě vzpomínají. Jejich paměť – stejně jako paměť všech obyvatel vesnice – je zastřena jakýmsi oparem a oni se nedokážou o žádnou ze svých vzpomínek opřít. Stejně jako hlavní hrdina filmu Memento (Guy Pearce), který pátrá po vrazích své ženy, trpí ztrátou paměti; každých pět minut se probudí s úplně resetovanou pamětí, neví o sobě vůbec nic, kromě několika nezpochybnitelných skutečností, které si vytetoval na kůži, a pár polaroidových snímků. Co když si ale vytetuje falešnou informaci, se kterou bude muset pracovat do konce života? Co když pak potrestá nevinného? Co když si takovou falešnou informaci tetujeme do kolektivní paměti všichni?    Společnost, v níž vaše hrdinka žije, v mnoha ohledech připomíná poměry v některých muslimských zemích – ženy tu mají druhořadé postavení, jsou nuceny zahalovat si vlasy... Samotná Mona je ovšem bytost dosti svobodomyslná. Označila byste ji za feministku?  Já bych byla opatrná v označování kohokoliv za feministu či feministku bez předchozí definice, co tím myslíme. Je feministkou absolventka genderových studií, jejímž tématem je neuspokojivé zastoupení ženských postav ve filmové produkci či počet jejich replik? Nebo jsou feministky íránské ženy, které se domáhají stejných práv před zákonem jako muži – tj. například moci si oblékat, co samy chtějí, moci řídit motorku nebo chodit fandit na fotbalové zápasy – a každý týden během takzvaných Bílých střed riskují uvěznění? Kdo je takové bezpráví ochotný přehlížet, nemůže si říkat feminista, aniž by u toho použil uvozovky.  Mona je žena, která se svým mírným, neradikálním postojem domáhá svých práv. Je možné, že kdyby měla dceru, byla by radikálnější.    Ptám se i proto, že vy sama jste se k tématu feminismu vyjádřila na webu iLiteratura.cz v článku nazvaném Proč nejsem feministkou, který vyvolal poměrně bouřlivé reakce. Překvapilo vás to? Nepřekvapilo. Ten článek vyšel koncem března a ta bouře následovala několik následujících týdnů, s dozvuky ještě v létě. Už v lednu jsem pro Český rozhlas napsala povídku Ptačí klec o fiktivním feministickém tribunálu, který soudí ženy přesně za tu ideo- logickou herezi, které jsem se dopustila ve sloupku Proč nejsem feministkou. A přesně ty repliky, které jsem svým postavám napsala v povídce, jsem o dva měsíce později slyšela z úst svých reálných kritiků. Není to žádné jasnovidectví, jen ty debaty kolem různých Svatých grálů feminismu už chvíli se zaujetím sleduji.  Je feministkou někdo, kdo jinou ženu označí za vyjádření nesouhlasného názoru sviní, která zrazuje svůj gender? Pokud ano, tak asi feministkou pořád být nechci.    Svou roli má v příběhu také poezie. Jste její čtenářkou? A píšete i vlastní básně?  Básně nečtu systematicky, jsem takový náhodný čtenář. Pár oblíbenců mám (Charles Bukowski, Egon Bondy či Olina Stehlíková), podle toho to taky vypadá, když si u nás v knihovně syn vybírá básničky na recitační soutěže ve škole a vrací se s poznámkou „Zvolený text nebyl přiměřený věku“. Úplně nejradši mám haiku – na tak malém prostoru se zcela jasně vyjeví, jestli je báseň a její podstata nosná. Těch sedmnáct slabik může mít daleko větší sílu než celí Bratři Karamazovi. Ale já mám pro úsporné formáty obecně slabost.  Sama jsem taky pár básniček napsala, ale není to nic, na co bych byla pyšná, ačkoliv je už nějaký nesoudný redaktor taky otiskl.    Co vás naopak přitahuje na próze? A které současné autory počítáte mezi své oblíbence? Co lidi přitahuje na vyprávění? Proč se u toho ohně začali scházet a poslouchat historky? A toho nejlepšího řečníka odměňovat potleskem a smíchem? Tak mě asi přitahuje totéž: fascinace, napětí, vyvrcholení, psychohygiena, radost z dobře vystavěného příběhu... S oblíbenými autory by to bylo nadlouho. Mám ráda ostrovní autory – McEwana, Ishigura, Williama Trevora –, kteří to nejpodstatnější dokážou vepsat mezi řádky. Mlží, hrají si se čtenářem a ve chvíli, kdy si myslí, že je doma, tak mu podrazí židli. Ale těch oblíbenců jsou opravdu zástupy. Houellebecq, Erland Loe, Stephen King… Moc se mi líbila Dědina Petry Dvořákové, tak se těším na její novinku, která zrovna vychází. Společné mají ti autoři to, že ctí příběh, že jsou tu pro čtenáře, nikoliv pro autorovo ego. A úplně nejdokonalejší příběh ze všech je stará mezopotámská legenda Smrt v Samaře.  {/mprestriction}  Bianca Bellová (*1970) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, pracuje jako překladatelka a tlumočnice z angličtiny. Knižně debutovala v roce 2009 Sentimentálním románem (v revidované verzi vyšel znovu loni), po němž následovaly prózy Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013). Román Jezero (2016) jí vynesl řadu ocenění – mj. cenu Magnesia Litera pro Knihu roku či Cenu Evropské unie za literaturu – a dočkal se mnoha překladů. Nyní jí v nakladatelství Host vychází nový román Mona.

Čas načtení: 2019-09-11 04:40:02

Všechnu moc imaginaci!

Po dvou básnických sbírkách a dvojici povídkových knih přichází talentovaný spisovatel Pavel Bušta s poutavou a hravou prózou Lobotomík. Útlou knihu doprovázenou osobitými ilustracemi Davida Cajthamla vydává nakladatelství Argo.    Lobotomík je vaší první delší vydanou prózou. Co vás inspirovalo k napsání díla „na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely“, jak praví anotace? Hlavní postava vznikla vlastně náhodou – automaticky jsem si kreslil v grafickém programu, načež jsem zjistil, že jsem nakreslil právě Lobotomíka s kouskem mozku vyčnívajícím z hlavy. Hned mi začala naskakovat první kapitola, tak jsem ji zapsal. Původně mělo jít o komiksový scénář, ale záhy jsem usoudil, že s takovým typem textu nemám dost zkušeností. Ačkoli jsem se poté při psaní i nadále držel jisté stručnosti, vzhledem k absenci vizuální složky jsem potřeboval být o dost popisnější. A ta psychedelie a dystopie? Ty pravděpodobně způsobila spála, kterou jsem v té době onemocněl. Dospělé moc nepotkává, mě si bohužel vybrala. Několik dní jsem zažíval vysoké horečky a z nedostatku spánku i skoro halucinační stavy, takže jsem měl později z čeho čerpat.   Netradičními hrdiny vašeho fantastického příběhu jsou mladík se ztrátou paměti, jeho přítelkyně Darja s poruchou slzných kanálků a antropomorfizovaný pavouk jménem Reginald, kteří na útěku z ústavu zažívají nevšední dobrodružství – třeba uvnitř psychovelryby. Očividně oplýváte bujnou imaginací... Realistická próza autorovi zapovídá absurdity určitého typu, které jsem si v Lobotomíkově světě mohl naopak dopřát vrchovatou měrou. Chvílemi jsem se musel krotit, ale v zásadě jsem zažíval skutečnou radost z tvorby, nejspíš dosud největší u mých dosavadních knih. To vše asi vyplývá z mé potřeby unikat všednosti, která se mi do života vkrádá. Vstanete, vyčistíte si zuby, jdete do práce, vráží do vás lidé v metru... tak jako kompenzace vznikne vzducholoď, kterou řídí kvantoví roztoči. Zároveň jsem měl odmala poměrně zvláštní a živé sny, z nichž se dá čerpat. Kdysi jsem trochu ovládal lucidní snění, ale to bylo dřív, když jsem byl v tomto ohledu disciplinovanější.   Obzvláště vděčnou postavou je posledně jmenovaný Reg, který se často ujímá role zkušenějšího průvodce svých lidských společníků. Psaní jeho osobitých replik jste si patrně dost užíval. Reg je postava, kterou jeho kamarádi zkrátka potřebují. Jestliže ostatními zmítají spíše nejistoty, strach nebo smutek, on si ví vždycky rady. Nic pro něj není nemožné, neustále se stará o to, aby cesta pokračovala, a přestože vystupuje excentricky, neupřednostňuje sebe před ostatními. V podstatě je to typický průvodce iniciačním příběhem. Jako má Arthur Dent ze Stopařova průvodce po galaxii Forda Prefecta, má Lobotomík Rega. Rozdíl spočívá především v počtu končetin. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} S tématem normality a šílenství jste si pohrával už ve své povídkové sbírce s příznačným názvem Sigmundovy můry (2015), nominované na cenu Magnesia Litera. Není zvláštní, jak málo toho člověk dodnes ví o fungování a potenciálu vlastního mozku? S tím nemůžu než souhlasit. Stačí se podívat na jedno z horkých témat současnosti, antidepresiva. Přestože je každodenně užívá tak ohromné množství lidí na celé planetě, nedokážou se vědci pořádně shodnout, proč vlastně fungují. Ačkoli od návalů všelijakých humorů a pouštění žilou se medicína posunula o světelné roky, pořád je na poli lidské mysli spousta zakopaného. Určité aspekty intelektu jsou pro nás – alespoň nyní – nepochopitelné. Nebylo by na škodu, kdyby na to lidé čas od času pomysleli. Třeba ve chvílích, kdy cítí neodbytnou potřebu vysvětlovat všem ostatním, že by se měli chovat podle jediné pravdy, která se z nějakého záhadného důvodu vyjevila právě jim.   Vaši novou knihu lze přiřadit k nepočetné, avšak o to zajímavější linii literatury, k jejímž představitelům patřili kupříkladu Ladislav Klíma, Josef Váchal nebo Lewis Carroll. Není to fantasy v pravém slova smyslu, ale o fantastické bytosti a výjevy tu není nouze...  Myslím, že tito autoři zkoumají především existenciální témata, s nimiž se většina z nás potýká. Fantaskní bytosti a bizarní výjevy pak slouží pouze jako možnost nahlédnout „věci lidské“ z nečekaného úhlu. To, že prim hraje představivost, pak jejich úvahy vůbec nezlehčuje, často právě naopak. Sám bych se po bok těchto autorů nikdy neodvážil zařadit, ale rád si namlouvám, že máme společnou trochu hravosti a smysl pro absurditu. Prostě: všechnu moc imaginaci!   U kolébky Lobotomíka stál nepochybně také surrealismus. Při jeho četbě mi vytanul na mysli třeba román Jakuba Effenbergera a Pavla R. Vejrážky Tam někde (2013), s nímž jej kromě vysoké míry imaginativnosti a leitmotivu putování spojuje i všudypřítomný absurdní humor a grotesknost.  Jak už jsem zmínil, když je všednosti příliš, propadá člověk zoufalství. Z toho důvodu vnímám surrealismus jako jedno z možných nápravných opatření. Donutí vás odbočit z vyjetých cest a znovu naslouchat potřebám, které jste z nějakého důvodu pohřbili a snažíte se je nevnímat. Fantazie není jen eskapismus, ale reálná a hodnotná součást života. To přináší příjemně nebezpečnou myšlenku, že jakýkoli únik mysli není horší volbou než takzvaný normální život. To už si musíme všichni nějak přebrat sami.   A stejně jako v případě výše zmíněného titulu představují významnou složku vaší knihy ilustrace, jejichž autorem je výtvarník, hudebník a spisovatel David Cajthaml. Jak k této spolupráci došlo a co říkáte na její výsledek? Davida mi doporučila Saša Švolíková, technická redaktorka z Arga. Přiznám se, že z dřívějška jsem znal spíš jeho kapelu DekadentFabrik, ale jeho kresby a linoryty mě okamžitě zaujaly. David je ohromně produktivní a je fascinující sledovat jeho každodenní tvorbu, kterou zaznamenává na sociálních sítích. V případě Lobotomíka si přečetl text, já jsem navrhl místa, kde bych rád měl ilustrace, a on je vytvořil tak, že z nich čiší přesně ty emoce, jaké jsem si představoval. Obdivuju jeho kreativitu a těší mě, že očividně pochopil, co jsem chtěl Lobotomíkem říct.   Pokud nezůstaneme jen u literatury, kde dále hledáte inspiraci pro své psaní? Třeba název nemocnice Violet  Hill ve vaší knize se zdá být aluzí na počítačovou hru (potažmo komiks a film) Silent Hill... Zrovna v tomto případu jde o kombinaci názvů Silent Hill a Violet Hill. Rychlé vysvětlivky: Silent Hill symbolizuje ponurou atmosféru a beznaděj, v anglické nemocnici Violet Hill je zase poměrně známé oddělení pro osoby s duševními poruchami. Violet Hill je navíc místo, které se nachází jen pár minut chůze od slavné Abbey Road, kde se Beatles před padesáti lety vyfotili na svou stejnojmennou desku. Například v textu jejich písně Strawberry Fields Forever najdete spoustu odkazů zrovna na Lobotomíka. Nehledě na to, že píseň napsal John Lennon o sirotčinci. A takhle by se dalo pokračovat... sice riskuju, že takové odkazy budu chápat jen já sám, ale často jsou v knize narážky mnohem zřetelnější. Třeba podobně znějící jména dvou postav jsou přesmyčkou dvou velmi známých postav fantasy žánru, takže čtenář může dopředu odhadnout, jak to s nimi skončí. Abych se vrátil k původní otázce, podněty k tvorbě hledám kromě filmů a literatury především v hudbě. Při psaní si občas pouštím zahraniční kapely (čeština by mě moc rozptylovala), jejichž vyznění ladí se záměrem textu. U Lobotomíka jsem takhle skrz naskrz poslouchal skupinu Tiamat, jejichž styl se pohybuje kdesi mezi doom metalem až gotickým rockem. Inspirace však číhá všude, donedávna jsem ji hledal i na tapetě v mém předchozím bydlišti. Její vzory byly tak neurčité, že je stačilo pár minut pozorně sledovat a vyvstávaly mi před očima podivné postavy, k nimž jsem si vymýšlel příběhy.   Možná to už není aktuální, ale dočetl jsem se, že máte cosi společného s projektem Česká kniha. Jak se obecně díváte na význam tuzemských literárních ocenění?  Vlastně od založení jsem pomáhal s organizací ocenění, k dnešnímu dni se moje spolupráce spíše utlumila. Na česká literární ocenění nemám příliš vyhraněný názor. Některé ceny mají větší smysl, jiné méně. Pokaždé jsem rád, když se do povědomí širší veřejnosti dostane autor, který si to zaslouží a nepatří úplně mezi ty „profláklé“. Obecně si myslím, že v rámci české literární scény se většina lidí zná, což je trochu problém. Ačkoli se mohou porotci sebevíce snažit o nestrannost, vždy bude výsledek ovlivněn stávajícími vztahy. To se však v České republice dá tvrdit asi o jakémkoli ocenění, nejen o těch knižních. Přesto si nemyslím, že má smysl každoročně se rozčilovat nad tím, kdo se zase do výběru porotců nedostal. Určitě je dobré o všem s nadhledem diskutovat, ale to je tak vše.   A na čem nyní pracujete? Věnujete se nadále i poezii? Při psaní Lobotomíka jsem zároveň začal psát krátké pohádky pro neposlušné děti (a jejich unavené rodiče). Při psaní jsem vycházel z toho, že jako dítě jsem měl nejradši pohádky trochu temné a poťouchlé. Poezii se také věnuji, jen v daleko menším měřítku než dříve. Ačkoli to bude znít jako stereotyp, básně jsem vždycky bral spíše jako terapii, takže když nyní prožívám relativně klidné a spokojené období života, nemám v tomto směru příliš inspirace. Mám rozepsaný i jeden delší text, ale sám v současnosti nedokážu odhadnout, kdy a zda ho dokončím. V poslední době hledám čas na psaní čím dál obtížněji. Musím upřímně smeknout před všemi, kteří si ho dokážou najít, aniž by trpěl jejich osobní život. {/mprestriction}  Pavel Bušta (*1991) prožil dětství v Radotíně a po absolvování malostranského Gymnázia Jana Nerudy vystudoval obor Studium humanitní vzdělanosti na Univerzitě Karlově v Praze. Knižně debutoval v roce 2011 povídkovým souborem Expres Praha – Radotín, po níž následovala básnická sbírka Dvojtváří (2013). Za povídkovou knihu Sigmundovy můry (2015) byl nominován na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii. V roce 2016 mu vyšla druhá básnická sbírka Jednadvacátý století. Příležitostně publikuje knižní recenze a rozhovory (mj. na webu iLiteratura.cz). Jeho novou prózu Lobotomík připravuje k vydání nakladatelství Argo.

Čas načtení: 2022-10-20 14:53:00

PPC inspirace – pravidelné newslettery a novinky

V PPC a nejen v PPC reklamě, ale v celém online marketingu je potřeba si hlídat trendy, novinky, bety, tipy nebo triky jak řešit aktuální... Příspěvek PPC inspirace – pravidelné newslettery a novinky pochází z Monetizace

Čas načtení: 2024-02-27 06:49:13

Inspirace: zařizujeme dívčí pokoj

Zařizování dětského pokoje je oříšek sám o sobě. O to může být větší, když zařizujete pokoj pro malou slečnu. V současné době máte na výběr z mnoha designů veškerého nábytku, tak zapojte svou malou holčičku do výběru a vytvořte pokoj přesně podle jejích představ. U malých princezen je často problém s tím, že chtějí všechno růžové. To se […] The post Inspirace: zařizujeme dívčí pokoj appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-04-17 00:44:42

Venkovské bydlení – inspirace

Venkovský styl bydlení se v posledních letech těší nebývalé oblibě. Spousta lidí tíhne k dávno zapomenutým tradicím a opět touží po blízkosti přírody. Bydlení na venkově vždy symbolizovalo nekonečné lány lesů, polí a luk, čerstvý vzduch a poklidnou atmosféru. Tak proč si ji nenavodit v dnešní uspěchané době? Venkovsky laděný interiér má unikátní charakter, který […] The post Venkovské bydlení – inspirace appeared first on Bydlimmoderne.cz.