Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-06-06 12:46:37

Ekonomika EU roste rychleji než se čekalo, uvádí Eurostat

Ekonomika Evropské unie v prvním čtvrtletí podle sezonně přepočtených údajů zrychlila růst proti předchozím třem měsícům na 0,6 procenta z tempa 0,4 procenta v závěru loňského roku. Ve své zpřesněné zprávě to dnes oznámil unijní statistický úřad Eurostat. The post Ekonomika EU roste rychleji než se čekalo, uvádí Eurostat appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2024-08-24 08:00:48

Ekonomika v USA slábne mnohem rychleji, takže Fed v září sníží úrokové sazby. Čekají akciové trhy těžké časy?

Akciové trhy vymazaly podstatnou část kurzových ztrát, které se vytvořily na přelomu července a sprna. Bude růst pokračovat na nová historická maxima? Článek Ekonomika v USA slábne mnohem rychleji, takže Fed v září sníží úrokové sazby. Čekají akciové trhy těžké časy? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2020-04-06 15:27:24

Spolupředseda německé strany Die Linke Bernd Riexinger: Nikde v ústavě není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi

Bernd Riexinger je od roku 2012 spolu s Katje Kippingovou jedním ze spolupředsedů strany Die Linke (Levice) v Německu. Absolvoval studium bankovnictví a také v tomto oboru pracoval. Později se stal odborovým funkcionářem. Od roku 2017 je poslancem německého Spolkového sněmu.     Co má strana Levice proti bohatým, pane Riexingere? Máme něco proti rostoucímu rozdílu mezi bohatými a chudými. Chceme bohatství lépe rozdělovat. Neobyčejně bohaté lidi – milionáře a miliardáře – chceme více zdaňovat, aby měl stát více peněz pro veřejně prospěšné investice. Budete-li mít více než dva milióny, měli byste platit pětiprocentní daň z majetku. To považuji za snesitelné.    Daň z majetku je jenom jedno z vašich opatření na cestě k „demokratickému socialismu“. Ve vašem stranickém programu se píše o překonání „kapitalistického vlastnictví“.  Chceme posílit veřejné vlastnictví v ústředních oblastech, jako jsou vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, doprava a také telekomunikace. Tam nemá privátní zájem o zisk co dělat. A u bydlení také ne.   Vlastnictví kterého bydlení chcete zestátnit? Nejde nám o majitele malých domků, nýbrž o velké koncerny, které mají více než 3 000 bytů.   Kdo vám dává právo požadovat cizí majetek? V ústavě nikde není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi. Anebo ničit klima. V ústavě naopak stojí, že majetek sociálně zavazuje. Musí být používán tak, aby z toho veřejnost něco měla.   Německá ústava povoluje znárodnění ve „prospěch celku“, to souhlasí. Co ale má vaše strana v úmyslu, to jde ještě dál. Požadujete, aby soukromé vlastnictví bylo podřízeno emancipačním, sociálním a ekologickým kritériím. Kdo bude tato kritéria určovat?  Jsou tam dva aktéři. Jednak jsou to politické strany v parlamentu, podle demokratické volby občanů. A pak jsme skutečně pro demokratizaci hospodářství. Demokratický socialismus neznamená: A teď všechno zestátníme! Chceme posílit spolurozhodování. Chceme podporovat družstevní vlastnictví a vlastnictví pracovních kolektivů. Pocházím ze Stuttgartu a tam jsem například navrhl, aby automobilka Daimler pomocí dodatečné dividendy umožnila zaměstnancům podílet se na firmě. Například s blokační minoritou 25 procent na celkovém kapitálu firmy by se mohlo zabránit tomu, aby se firma odstěhovala někam jinam.    Ještě jednou: Kdo vám dává právo předepisovat podniku změny ve vlastnických vztazích? Ničemu přece nebrání, aby si kdokoliv založil jakékoliv družstvo. Anebo firmu, která bude patřit zaměstnancům. To se také děje, ale jen u malých firem. A existuje také řada podniků, na kterých se podílí stát. Vzpomeňte si třeba na Volkswagen a podobné příklady jsou i ve Francii.   Pouhá existence polostátních koncernů ale přece není žádný argument. Máme dojem, že vaše strana má s myšlenkou svobodného podnikání zásadní problém. Proč by se měli například podnikatelé pokoušet o štěstí v Německu, pokud byste se dostali k moci? Museli by přece v každý okamžik počítat s tím, že jim stát do podnikání bude mluvit, nebo dokonce se vnutí jako spolumajitel.  Na druhé straně ale stojí otázka, proč by měly firmy stát mimo zákonná a demokratická rozhodnutí. Není možné zakládat žádnou firmu, která nedodržuje základní sociální a ekologické standardy, například minimální mzdu. Náš model by malým a středním firmám dokonce pomohl. Hodně bychom investovali, především do regionálních struktur. Zamyslete se například nad přestavbou automobilového průmyslu. Máme velké obavy, že jeho dodavatelé na to doplatí. Když například podnik se zhruba 60 zaměstnanci, který vyrábí vysoce kvalifikovaný díl pro karburátor, najednou o zakázku bez náhrady přijde, nebude mít kapitál, aby rychle vyvinul nový produkt. Velký subdodavatel jistě ano. Chybějící kompetenci si může dokoupit od podnikatele ve startupu. Ale ti malí potřebují státní fondy, které jim při přestavbě pomohou.    Stát by měl podniky uměle udržovat při životě? Ne uměle. Musí to být spojeno s novou orientací. Mimochodem, stát to u velkých podniků už dělá dlouho. Státní subvence jsou přece běžnou záležitostí.   Z perspektivy tržní ekonomiky je ale i to nesmyslné. Nebylo by spíš nesmyslné, abychom přišli o 30 tisíc pracovních míst? Buďme přece čestní: Ještě nikdy neexistovala svobodná tržní ekonomika, která by fungovala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Právě naopak. Nikdy nefungovala socialistická ekonomika. Už vůbec nemluvě o demokratickém socialismu.  Co my navrhujeme, to je podpořit nezbytně nutnou přestavbu hospodářství podle ekologických, sociálních a demokratických kritérií. Mohli bychom se poučit z chyb socialistických hospodářství. Hospodářské předpoklady pro něco takového jsou dnes přirozeně dále rozvinuté. Zatím jsme ještě neměli socialismus v průmyslově rozvinuté zemi.   Ale zkušenost je přece jednoznačná: Žádný model není tak úspěšný jako tržní ekonomika. Co je kritériem úspěchu? Světové hospodářské krize od roku 2008? Stovky miliard státních peněz, které plynuly do záchrany bank? Rostoucí sociální nerovnost? Oteplování Země? Trhy nevytvářejí žádnou spravedlnost. Trhy neberou ohled na přírodu. Tam musí zasáhnout stát. Také zastánci sociálně tržního hospodářství, které dlouhou dobu fungovalo, jsou pro zásahy do ekonomiky.    Ale pro to jsou i vámi tolik opovrhovaní neoliberálové také. Nemají žádný problém s tím, když se stanoví pravidla pro soutěž a když se rozbíjejí monopoly.  Neoliberalismus zkrachoval. To jsme viděli na finanční krizi. Všichni neoliberálové začali volat po státní pomoci pro banky.   Kteří neoliberálové to měli být? Tady u nás v Německu křičely banky o pomoc. Předtím ale požadovaly ještě více liberalizace.   Možná pochopili liberalismus špatně. Nemá být pro business, ale pro trh. Podnik, který se dostane do zadlužení vlastní vinou, se buď sám postaví na nohy, anebo ne. V liberálním modelu je jedinou úlohou státu zabezpečovat obchodní vztahy. A kromě toho co nejnižší daně a proti státní regulaci mezd. Tato politika převládala uplynulých 30 let a je neobvykle náchylná ke krizím.   Předpokládejme, že se váš model prosadí a vy budete jednou sedět ve vládě. Bude si moci ten, který přes vysokou daňovou zátěž a nesčetnou regulaci zvládne dosáhnout majetku, tyto peníze ponechat? Určitě. Ale současná míra nerovnosti je pro společnost špatná, to říká dokonce světová banka. Neříkáme, že bohatství je zakázáno. Říkáme, že musí být přerozděleno.   Oskar Lafontaine a Sahra Wagenknechtová (významní politici strany Die Linke, pozn. redakce) si budou moci ponechat svoji vilu v Sársku? Ach ti? Ano.   Na strategickém kongresu vaší strany v Kasselu to ovšem znělo trochu jinak. Jedna z vašich členek tam fabulovala o zastřelení nejbohatších občanů jako o opatření pro ochranu životního prostředí. A vy jste mluvil o celospolečensky užitečné práci. Obojí vyvolalo značnou pozornost. Chtěla říci, že za problémy ochrany životního prostředí není zodpovědné jen jedno procento těch nejbohatších. Ale formulovala to naprosto neakceptovatelně a omluvila se za to. Pokoušel jsem se to zmírnit vtipem, který se ale nepovedl. To jsem jasně řekl a za svoje slova jsem se omluvil.   Byly tam ještě další pozoruhodné příspěvky. Jeden spolupracovník vaší frakce ve Spolkovém sněmu řekl, že v parlamentu jde koneckonců o to, zkasírovat státní peníze a převést je do hnutí, například do skupin Antifa. Slyšel jste to? Ano, slyšel. Ale neodpovídá to programu ani strategii strany Levice. Přirozeně je naším cílem získat demokratickou většinu. Od ostatních politických stran se odlišujeme tím, že aktivně podporujeme mimoparlamentní aktivity. Když milióny mladých lidí při Fridays for Future podporují ochranu přírody, má to enormní vliv na politiku. Najednou jsou všechny strany nuceny se tímto tématem zabývat. Chápeme se jako mluvčí těchto hnutí v parlamentu. Proto nevnímáme parlament jako jeviště, ale jako pole pro politiku.   Váš mladý soudruh to ale takhle vidí. Pro něj je Spolkový sněm jenom nástrojem. A když se podíváte na videozáznam z jeho vystoupení, nevidíte v sále nějaký viditelný odpor, jako tomu bylo u předchozího fantastického návrhu na zastřelení bohatých, což bylo později prohlášeno za vtip. Vnucuje se otázka: Jak radikální je vlastně vaše strana? Kolik vašich členů považuje parlamentarismus jen za nástroj a sní o revoluci. V diskusích jsou vyjadřovány různé názory, svobodně a bez cenzury. To je velký výdobytek demokracie. Jak jinak by mělo probíhat ve stranách vytváření názoru? A to je hlavní úkol stran v demokracii. Je to shoda, že v parlamentu usilujeme o demokratické většiny a koalice, které zajišťují většinu. Mimoparlamentní hnutí se nedají omezit na revoluci. Jsou to hnutí, která vyvíjejí tlak na poslance. A to je legitimní. Máme právo na demonstrace a shromažďovací právo. Mnoho pokroku v dějinách začínalo nikoliv v parlamentu, ale na ulici. A my jako politická strana to realizujeme. Zprávy, které citujete, jsou jednotlivosti. V naší straně jsou skupiny, které mají poněkud radikálnější představy. Straně Levice se podařilo, co zatím nezvládla žádná politická strana v Německu: Spojili jsme zcela rozdílné levicové politické proudy.   To by mohla o sobě tvrdit na pravé straně také Alternativa pro Německo (AfD).  AfD je protikladem toho, o co usiluje Levice. Chce omezit demokracii a vybudovat autoritativní struktury. Pracuje metodami štvanic a vymezování se proti menšinám. Levice považuje za hlavní lidská práva a otázku demokracie. V našem programu jde vždy o individuum.   Pokud tedy není tím individuem podnikatel… Nikdy jsme nesouhlasili s omezením základních demokratických práv, nebo s dohledem nad lidmi. Srovnání levé a pravé části politického spektra nefunguje, dokonce ani ve filosofii. Levici jde o ochranu jednotlivce a jeho svobodný rozvoj.   Teď to začíná být trochu popletené. Obě strany – AfD i Levice – na sebe vážou radikální živly. U AfD jsou to pravicoví radikálové a nepřátelé cizinců. U Levice jsou to lidé, kteří chtějí překonat parlamentarismus. Například „Marx 21“. To je trockistická síť, která podle Spolkového úřadu na ochranu ústavy usiluje o komunistické pořádky. Jejími členy jsou vedoucí představitelé vaší strany jako například místopředsedkyně Janine Wisslerová. Domnívá se, citujeme, že „beztřídní společnost se nedá zavést přes parlamenty a vlády“. Janine Wisslerová ale v hessenském zemském sněmu praktikuje parlamentarismus. A podle mého názoru úspěšně.   Citát vaší soudružky ale mluví jinak. Je to určitě vytrženo ze souvislostí. Takže ještě jednou: Levice chce parlamentní systém rozšířit, nikoliv omezit.   Jak radikální může váš člen být, než řeknete: To jde příliš daleko! Být radikální znamená jít ke kořenům. To nepovažuji za nic špatného. Tu hranici definují naše stanovy. Pokud někdo akceptuje násilí jako nástroj politiky, nemůže být akceptován. To je zcela jasné.   Nechte nás podívat se do blízké budoucnosti. Chtěli byste po volbách v roce 2021 vládnout společně se sociální demokracií a zelenými? Šance na levicovou změnu tu je a my chceme být jejím motorem. Ale nejde jen o pouhé vládnutí. Prosazujeme určitá kritéria: skutečný boj s chudobou, skutečnou regulaci mezd a pracovních podmínek. Že nebudeme schopni v koalici plně prosadit náš program, to je jasné. Ale musí to jít správným směrem. K čemu nejsme ochotni, to je současná politika sociální demokracie, plná triků. Chceme změnu politiky.   A obě ty strany by do toho šly? Nové vedení sociální demokracie jde správným směrem.   Je vám, pane Riexingere, 65 let. Zažijete ještě zavedení socialismu v Německu? Doufám. Často se poměry mění rychleji, než čekáte. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bernd Riexinger (*30. října 1955 v Leonbergu) je německý politik ze strany Die Linke. Dne 2. června 2012 byl spolu s Katjou Kippingovou jmenován spolupředsedou strany. Jako profesní bankéř byl Riexinger od roku 1980 do roku 1990 v podnikové radě Leonberger Bausparkasse. V roce 1991 se stal odborářem. V roce 2003 byl mezi iniciátory masových protestů proti Agendě 2010 spolkové vlády. V německých spolkových volbách v roce 2017 byl Riexinger jedním ze šesti levicových kandidátů zvolených do Bundestagu z Bádenska-Württemberska poté, co strana získala 6,4 procenta hlasů.

Čas načtení: 2021-02-12 19:40:06

Jiná forma bankrotu aneb O odpouštění dluhů

Nová Bidenova administrativa zvažuje odpuštění části studentských dluhů. Je to tak trochu úvaha ze zoufalství. Stávající systém je totiž patrně neudržitelný, ale co s ním? Jen, co se prostřídaly stráže v Bílém domě, přišla řada na úvahy o tom, že součástí úlev, které by měly pomoci ekonomice postižené covidem, by mohlo být odpuštění části dluhů na školném. Nejsou to zrovna malé dluhy, protože jen federální kase dluží 42 milionů Američanů celkem 1,54 bilionu dolarů; což je mimochodem za posledních pětadvacet asi osminásobný růst, a to i se započtením inflace. Pak jsou tu také soukromé půjčky na školné, jejichž objem je ovšem podstatně menší, jen něco přes 130 miliard dolarů. K nim ale bezprostřední moc Washingtonu nesahá, takže odpouštěcí debaty se točí hlavně kolem půjček federálních, které beztak tvoří asi 92 procent celé pyramidy studentských dluhů. Vysoké školy se v Americe obecně kloní doleva, školné je ale vesměs považováno za pravicový nástroj. Jak se tedy stalo, že převážně levicové instituce „ždímají“ svoje studenty skrze pravicové poplatky, a přitom z toho není (nebo aspoň zatím nebyla) revoluce, i když horkých hlav je na kampusech plno? Toto je jedna z těch otázek, na kterou jen tak neodpovíte, ale i tak si uvažování o ní zaslouží hezkých pár odstavců. Systém zralý na bankrot Začněme u konkrétních čísel a vývoje. Prudký růst školného v USA není pseudoproblém, na kterém by se točilo pár umanutých aktivistů. Naopak – nárůst školného výrazně překonává inflaci i růst průměrných mezd, dokonce i růst cen nemovitostí; jediným srovnatelně rostoucím sektorem jsou náklady na zdravotní péči. Fuč jsou ty časy, kdy bylo možné si na studium vydělat brigádami přes léto. Dnes jde v případě lepších škol o investici srovnatelnou s nákupem rodinného domu. Přitom je zajímavé, že i když náklady na školné razantně rostou, o platech běžných profesorů se to říci nedá. A nejen to, klasických kariérních míst (tenure-track), která směřují k profesorskému křeslu, v mladších generacích postupně ubývá a naopak počet učitelů fungujících na různé částečné úvazky a méně výhodné smlouvy roste. Ať na tom procesu vydělává kdokoliv, akademici to podle všeho nejsou. Ponoří-li se člověk do (často velmi zahořklých a zaťatých) on-line diskusí mladých Američanů o školném, shledá, že žádná univerzální shoda o příčinách vývoje nepanuje, ale několik bodů se opakuje velmi často. A tyto body dávají dohromady obrázek systému, který je popravdě na hromadný bankrot více než zralý. Posuďte sami. Když paraziti převládnou Bod první: jelikož osmnáctiletí maturanti nemají žádnou kreditní historii a většinou ani žádný majetek, který by mohli použít jako zástavu, měli by na normálním trhu problém půjčit si nějakou větší částku. Pro toho, kdo nemá bohaté nebo aspoň slušně zajištěné rodiče, by to byla těžko překonatelná překážka. Proto taky 92 procent peněz na školné půjčuje federální vláda. Jenže taková zdánlivá vstřícnost má vždycky háček, v tomto případě skutečnost, že dluhů na školném se nezbavíte ani osobním bankrotem, který je jinak v USA poměrně běžný (kolem 0,3 – 0,6 procenta populace ročně, podle toho, jak se vyvíjí ekonomika). Roku 2005 se tento princip rozšířil i na soukromé půjčky na školné, čímž běžné banky přestaly mít jakoukoliv motivaci zkoumat bonitu žadatele. Nicméně jedna věc se s mladými studentíky táhne, a to je poměrně vysoká úroková sazba. Za „špatnou“ sazbu se prý považují hodnoty přes 10 procent, čísla pod sedm jsou „snesitelná“. Samozřejmě, ono i pět procent úroku je ve skutečnosti docela dost, jenže lidský mozek nevnímá exponenciální křivku příliš intuitivně, což je jednou z příčin, proč se tolik lidí zadluží mimo svoje reálné možnosti splácet. Na školném i mimo něj. Bod druhý: mezi jednotlivými vysokými školami prý panuje poměrně intenzivní soupeření o nové studenty, zejména pak o ty zahraniční, kteří s sebou přinášejí nejvíce peněz. A jedním z prvků tohoto „závodu ve zbrojení“, kterým se školy ucházejí o budoucí studenty, jsou amenities čili vybavení, které přímo nesouvisí s poskytovanou výukou, ale jehož kvalita má přesvědčit uchazeče k tomu, že právě zde a ne jinde budou mít tu nejlepší college experience, „zážitek ze studia“. Co se tím míní? Špičkové koleje, tělocvičny, stadiony, gurmánské stravování, školní kina, plazmová televize na každém pokoji, lázně a sauny, mikrobusové linky jezdící po kampusu, abyste nemuseli moc chodit pěšky atd. Podle všeho je to opravdu významná konkurenční výhoda! O akademickou úroveň výuky se zajímá méně uchazečů než o to, v jak hezkém prostředí budou studovat, a lepší vybavení přitáhne více studentů. (Článek s výzkumem na toto téma.) Pro člověka odchovaného na „katově šlehu“ z čerstvě postkomunistické menzy to zní jako ráj na zemi, že? Jenže ráje na zemi prostě nejsou, nebo se v nich vždycky skrývá aspoň kousíček pekla. Na rozdíl od staré postele na větrem protahovaném Strahově jsou tyto luxusní podmínky hodně drahé. A student si je v pozdější etapě života zaplatí i s úroky, což mu zkomplikuje život způsobem, který si v těch osmnácti letech, kdy si vybíral školu podle prvního dojmu, patrně ani nedovedl představit. Tahle značně opožděná zpětná vazba je problém. Systémy, kde následky přicházejí velmi dlouho po příčinách, mají tendenci se destabilizovat. Špičkové vybavení kampusů má ještě jeden důsledek. K provozování a údržbě takových zařízení je potřeba další personál, čímž se dostáváme ke dnešnímu poslednímu bodu. Bod třetí: přebujelá administrativa. Jak? Drasticky. Úřednická místa rostla v posledních desetiletích daleko dramatičtěji než počet studentů a učitelů. (Článek ve Forbesu, druhý, třetí z Wall Street Journal, čtvrtý z New York Times). Tentýž problém mají ve Velké Británii, kde roku 2015 měly dvě třetiny univerzit více administrativních pracovníků než učitelů. Určité procento tohoto nárůstu má racionální zdůvodnění. Například takové IT oddělení, které roce 1970 patrně vůbec neexistovalo, má dnes se správou počítačových sítí dost práce a musí k tomu zaměstnávat nějaké kvalifikované pracovní síly. Ale o ty nejspíš nejde. Horší je to už s lidmi, kteří se starají právě o výše zmíněná luxusní zařízení typu zimních stadionů a saun. A pak je tu ještě kategorie zajisté nejvíce oblíbená mezi ctěnými čtenáři – ony vysloveně ideologické pozice, jako jsou různí proděkani pro diverzitu apod. Forbes píše, že Michiganská univerzita utrácí za „diverzitní“ pracovní místa zhruba 14 milionů dolarů ročně. Vychází to na 300 dolarů na studenta a semestr, což je částka, jejíž ušetření by sice dluhovou krizi nevyřešilo, ale zanedbatelná také není. Pravicově zaměřený blog Campus Reform zmapoval platy v této profesi a nejlépe placený diverzitní úředník, viceprezident Virginské univerzity pro různorodost a rovnost, má na výplatní pásce pěkných 349 tisíc dolarů ročně. Dobrý kšeft, nicht wahr? (V téhle souvislosti člověka napadne, zda to nakonec není tak, že každá společnost si časem vytvoří něco jako klerikální vrstvu, která žije z desátků poddaných a zároveň je poučuje o tom, jakých hříchů se ve svých bídných životech dopouštějí a co mají dělat pro své vykoupení – zejména pak poctivě platit další desátky.) Nicméně přemnožení administrátorů se zdaleka neomezuje jen na diverzitní sekor a skutečnost, že k nárůstu jejich počtu docházelo i za hospodářské krize po roce 2008, znepokojovala i tradičně liberální The Atlantic. A obří rozpočet rektorátu Kalifornské univerzity (686 milionů dolarů ročně pro více než tisíc zaměstnanců, kteří neučí) přiměl před pár lety kalifornské úřady k finančnímu auditu univerzity, i když Kalifornie je klasická bašta demokratů. Kdybych měl být drsný, řekl bych, že i v přírodě se ke každému hostiteli najde parazit a točí-li se v nějakém rozpočtu stamiliony, těžko zabránit určitému typu jedinců, aby se na něj snažili přicucnout. Stává se to v soukromém sektoru právě tak jako ve státním; ale většina soukromých firem daleko rychleji narazí na „meze možného“ a buď další infestaci zastaví, nebo se zhroutí. Pokřivené motivace Co říci na závěr? Možná, že byl původní záměr dobrý, ale tenhle systém podléhá Darwinovi a časem se vyvinul do něčeho, co vypadá naprosto neprůstřelně. Všichni významní hráči mají všelijak pokřivené motivace. Statisíce lidí je na současných poměrech existenčně závislých a budou silně lobbovat proti jakýmkoliv změnám, které by je mohly ohrozit. A studenti, kteří de facto nesou celou tuto vachrlatou konstrukci na svých ramenou, vesměs nemají ani zkušenosti, ani včasnou zpětnou vazbu potřebnou ke kvalitnímu rozhodování; v okamžiku, kdy je splátky úvěrů skutečně zasáhnou, už je příliš pozdě měnit podle toho své chování. A – paradox ze všech největší, na který bych rád výslovně upozornil některé české pravicové politiky a myslitele – systém školného vytvořil neuvěřitelný rezervoár slušně placených míst pro institucionální levici, která víceméně opanovala celý univerzitní sektor, což asi původním záměrem nebylo. Inu, Darwin, nikoliv Newton. Docela by mě zajímalo, kdy nastane nějaká ta typicky darwinovská krize daná vyčerpáním zdrojů. Je patrné, že tenhle proces nemůže pokračovat donekonečna, a to, co nemůže pokračovat donekonečna, jednoho dne skončí. Ale nevěřím, že by vše skončilo právě navrhovaným odpuštěním dluhů; i tam bude totiž mít rozhodující slovo Darwin a jeho pomocníci jménem „nečekané následky“.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-22 09:00:00

Jak funguje ukrajinská ekonomika po dvou letech války

Ukrajina bude během příští dekády potřebovat půl bilionu dolarů, aby se zotavila z dopadů války, kterou Moskva rozpoutala před dvěma lety. Ukrajinská ekonomika sice poroste rychleji než řada evropských zemí, sama to ale nezvládne.

Čas načtení: 2024-04-04 15:15:00

Kdo nespoří, není Čech. Šetříme jako nikdy, což pomáhá krotit inflaci

Málokdy v novodobé historii Češi spořili tolik jako loni. Tím překvapivější je, že česká ekonomika se nakonec loni nepropadla tolik, jak se myslelo. Na druhou stranu, tím méně překvapuje, že inflace nyní zase klesá rychleji – alespoň tedy v porovnání s ještě nedávnými předpoklady.

Čas načtení: 2024-04-10 16:45:00

Vyšší rychlostí z krize, slíbil Stanjura. Jistotu ale nemá ani on

Ekonomika se letos vrátí k růstu, předpověděl ministr financí Zbyněk Stanjura. „Vyroste o 1,4 procenta HDP, takřka třikrát rychleji než v eurozóně,“ ujistil veřejnost. Sám ale zdůraznil, že jde jen o odhad.

Čas načtení: 2024-05-15 10:29:30

Rychlý odhad HDP naznačuje silnou slovenskou ekonomiku, zaměstnanost ale klesá (BREAKING)

Statistický úřad dnes ráno zveřejnil údaje o prvním odhadu HDP ve Slovenské republice. Slovenská ekonomika rostla na začátku roku rychleji než v předchozích čtvrtletích a HDP se meziročně zvýšil o 2,7 %. Mezičtvrtletně, po sezónním očištění

Čas načtení: 2024-05-23 15:36:00

L’Oréal znovu potvrzuje své vedoucí postavení v oblasti beauty technologií a představuje pokročilou technologii biotisku kůže a laboratoř pro tvorbu obsahu na bázi generativní umělé inteligence, která podporuje kreativitu

Praha/Paříž 23. května 2024 (PROTEXT) - "Chcete-li v dnešní době být nejlepší na trhu s kosmetikou, musíte být zároveň lídrem v oblasti beauty technologií," říká Barbara Lavernos, zástupkyně generálního ředitele odpovědná za výzkum, inovace a technologie ve společnosti L’Oréal, která vystoupí na veletrhu Viva Technology Paris 2024Společnost L’Oréal dnes na veletrhu Viva Technology v Paříži představí inovace, které přinášejí "Krásu pro každého díky pokročilým technologiím", v duchu svého přesvědčení, že krása není uniformní a musí jít ruku v ruce s inkluzivitou a odpovědností.Mezi nejdůležitější novinky patří portfolio špičkové diagnostiky pleti a vlasů, osobní kosmetický asistent využívající generativní umělou inteligenci (GenAI), CREAITECH -laboratoř, která pomocí GenAI pomáhá rozvíjet kreativitu při tvorbě obsahu v oblasti krásy, revoluční vysoušeč vlasů založený na technologii infračerveného světla, zařízení na tzv. micro-surfacing – proceduru profesionální péče o pleť a technologická platforma maximálně odrážející vlastnosti lidské kůže pro vědecký výzkum a testování produktů."Jako dlouholetí průkopníci v oblasti beauty technologií jsme pevně přesvědčeni, že technologie mohou posouvat hranice možností v oblasti krásy a zlepšovat tak životy lidí po celém světě. Díky pokročilé diagnostice, kosmetickým službám využívajícím rozšířené reality, asistentům na bázi generativní umělé inteligence, kreativitě podpořené generativní umělou inteligencí a průlomovými přístroji utváříme novou koncepci krásy, která je více personalizovaná, inkluzivní a odpovědná," uvedla Barbara Lavernos, zástupkyně generálního ředitele odpovědná za výzkum, inovace a technologie ve skupině L’Oréal Groupe. "Tento týden na veletrhu VivaTech představujeme kromě dalších průlomových inovací společnosti L’Oréal také naši technologii Skin Technology: novou biotištěnou kůži, která lépe odráží vlastnosti skutečné lidské kůže a otevírá tak výzkumníkům v kosmetickém a zdravotnickém odvětví zcela nové možnosti."Skin Technology společnosti L’Oréal, která vznikla spoluprací odborníků z oblastí biologie, mechaniky a elektroniky, lépe odráží obrovskou rozmanitost skutečné lidské kůže, včetně jejích onemocnění, jako jsou ekzémy či akné, a také schopnosti opalovat se a hojit se po zranění. L’Oréal v současné době spolupracuje se startupy i renomovanými instituty po celém světě na dalším vývoji technologie, která dokáže vytvořit kůži schopnou citu. Díky Skin Technology bude možné ještě zvýšit standardy testování výrobků a dále omezit testování kosmetiky na zvířatech, o které se L’Oréal zasazuje už od roku 1989.Skupina L’Oréal Groupe také představuje svou vlastní laboratoř pro tvorbu obsahu s využitím generativní umělé inteligence nazvanou CREAITECH, která má změnit způsob, jakým se v rámci skupiny tvoří multimediální obsah. CREAITECH slouží jako bezpečný prostor pro experimentování s generativní umělou inteligencí. CREAITECH společnosti L’Oréal usnadňuje tvorbu obsahu v souladu se zásadami značky a lokalizovaného obsahu napříč jejími 37 kosmetickými značkami a současně zvyšovat schopnost marketérů ovládat nástroje, které jim pomohou podpořit kreativitu. Skupina L’Oréal Groupe také oznamuje partnerství se společností Meta a předními tvůrci obsahu, aby i nadále posouvala hranice kreativity."Technologie vložené do rukou kreativních lidí nabízí úžasný potenciál a nástroj k sebevyjádření a vyjádření značky," řekla Asmita Dubey, ředitelka pro digitální technologie a marketing skupiny L’Oréal Groupe. "Naše laboratoř CREAITECH je důkazem toho, čeho je možné v kreativním odvětví dosáhnout spojením lidského faktoru a nástroje generativní umělé inteligence. Díky našim novým modelům uzpůsobeným pro jednotlivé značky můžeme umělou inteligenci naučit rozpoznávat jedinečné prvky jejich vizuální komunikace a rychleji tak spouštět inovativní kampaně. A přitom nemusíme slevit z našich zásad odpovědného užívání umělé inteligence, které zahrnují závazek nepoužívat v naší externí komunikaci realistické vyobrazení tváří, těl, vlasů a pokožky generovaných umělou inteligencí za účelem podpory nebo zdůraznění výhod produktů."Dubey dále uvedla: "Se společností Meta dále představujeme program New Codes of Beauty Creator Program, který umožní nové generaci tvůrců 3D, AR a AI obsahu zkoumat nové hranice kreativity v oblasti krásy. Průkopníky jsou v těchto nových tvůrčích oblastech naše značky L’Oréal Paris, Lancôme a La Roche-Posay, které navázaly spolupráci s 30 tvůrci, kteří dokáží těžit z využití nejmodernějších nástrojů a techniky. Naším cílem je rozvíjet technologickou tvořivost v rostoucí ekonomice tvůrců."Barbara Lavernos a Asmita Dubey 22. května na veletrhu VivaTech na pódiu 1 společně přednesou hlavní přednášku společnosti L’Oréal na téma "UTVÁŘENÍ NOVÉ KONCEPCE KRÁSY S POMOCÍ BEAUTY TECHNOLOGIÍ“. Ve dnech 22.–25. května budou návštěvníkům veletrhu VivaTech k dispozici také technologičtí odborníci společnosti L’Oréal, kteří ve svém stánku F37 představí následující novinky:BEAUTY TECHNOLOGIE PRO SPOTŘEBITELEPřístroj Kiehl‘s Derma-Reader vyhodnocuje pleť zákazníků pomocí klinické zobrazovací technologie, měří více než 11 atributů pleti na povrchu i pod povrchem, a kromě cílené kosmetické rutiny doporučí také vhodné tipy týkající se životního stylu, které lze zařadit do každodenní péče o pleť.Lancôme RENERGIE NANO-RESURFACER| 400 BOOSTER je kosmetické zařízení, které bylo speciálně vyvinuto pro zlepšení pronikání kosmetických přípravků do rohové vrstvy kůže a následného zesílení jejich účinnosti. Tento přístroj využívá průlomovou patentovanou technologií nanočipů, které sestávají z více než 400 ultrapřesných nanohrotů, a umožňuje dosažení klinicky testovaných výsledků v domácím prostředí.L’Oréal Paris Beauty Genius je osobní kosmetický asistent využívající generativní umělé inteligence, který uživatelům poskytuje personalizovanou diagnostiku a doporučení a umožňuje jim jednoduše a snadno se dozvědět cokoli o kráse.L’Oréal Professionnel AirLight Pro představuje revoluci ve vysoušení vlasů, která je šetrnější k vlasům i životnímu prostředí. AirLight Pro je určen pro profesionály i domácí využití a kombinuje infračervené světlo s vysokorychlostním proudem vzduchu, který účinně vysušuje vodu na povrchu vlasů, čímž přispívá k lepší kvalitě vlasů a jejich hladkému pocitu a lesku.L’Oréal Professionnel My Hair [iD] Hair Reader je jedinečný přístroj sloužící k analýze barvy vlasů, který pomocí velmi přesné optiky analyzuje zdraví vlasů a měří jejich barvu, včetně přirozené barvy a barvy po délce vlasu, procento šedin, průměru vlasových vláken a jejich hustoty, a umožňuje tak nabízení vhodné barvy vlasů pro jednotlivé spotřebitele.BEAUTY TECHNOLOGIE PRO PRŮMYSLSkin Technology by L’Oréal Již více než 40 let stojí společnost L’Oréal v čele oblasti rekonstrukce lidské kůže pomocí nejmodernějších testovacích modelů pro biologický a dermatologický výzkum. Skin Technology společnosti L’Oréal kombinuje to nejlepší z biologie, mechaniky a elektroniky, a vytváří tak inkluzivní testovací modely, které odráží složitost lidské kůže a zvyšují standardy testování v kosmetickém průmyslu a zároveň umožňují osobám ve zdravotnictví, startupům a výzkumným ústavům těžit z těchto odborných znalostí.L’Oréal CREAITECH GenAI Beauty Content Lab Během posledních osmi měsíců využívala laboratoř CREAITECH model WPP NVidia a několik dalších velkých jazykových modelů, difuzních modelů a partnerů. Skupina L’Oréal Groupe v rámci tohoto bezpečného experimentálního prostoru otestovala více než 20 technologií generativní umělé inteligence a se svými značkami uspořádala desítky workshopů, kde vzniklo více než 1000 obrázků v oblasti kosmetiky a krásy. Laboratoř CREAITECH je dále průkopníkem ve vývoji modelů pro jednotlivé značky (Brand Custom Models), které jsou trénované na základních prvcích vizuální komunikace značek skupiny L’Oréal, které pak umožňují tvorbu obsahu v souladu se stylem značky. Prvními značkami, které tuto službu přizpůsobenou na míru využívají ve svém procesu tvorby obsahu, jsou La Roche-Posay a Kérastase.Nové kódy krásy: Ekonomika tvůrců L’Oréal Groupe a Meta představují program New Codes of Beauty Creator Program, který umožní nové generaci tvůrců 3D, AR a AI obsahu zkoumat nové hranice kreativity v oblasti krásy. Průkopníky jsou v těchto nových tvůrčích oblastech naše značky L’Oréal Paris, Lancôme a La Roche-Posay, které navázaly spolupráci s 30 tvůrci, kteří dokáží těžit z využití nejmodernějších nástrojů a techniky. Naším cílem je rozvíjet technologickou tvořivost v rostoucí ekonomice tvůrců.Digitální udržitelnostJako čtvrtý největší zadavatel reklamy na světě se společnost L’Oréal zavázala jít příkladem a umožnit dalším hráčům v odvětví měřit emise CO2, které vznikají v rámci digitálních aktivit, a identifikovat možné způsoby snižování jejich dopadu na životní prostředí. Na veletrhu VivaTech zdůrazníme tři z našich partnerství, díky nimž se můžeme komplexně zabývat digitální udržitelností:IMPACT+, francouzský startup v oblasti technologického řešení otázek udržitelnosti (sustaintech), který nám umožňuje měřit uhlíkovou stopu z digitálních médií,ADGREEN, partner v oblasti ekologické technologie (greentech), který nám umožňuje měřit základní uhlíkovou stopu při tvorbě multimediálního obsahu,a dále FRUGGR, francouzský startup, který nám umožňuje měřit uhlíkovou stopu našich webových stránek. O společnosti L’OréalJiž 115 let má společnost L’Oréal jako přední hráč na světovém trhu s kosmetikou jediný cíl: plnit přání v oblasti kosmetiky spotřebitelům na celém světě. Cílem naší tvorby je krása, která hýbe světem, a tento záměr rovněž definuje, jak k této oblasti přistupujeme: odpovědně, inkluzivně, eticky a velkoryse, vždy s ohledem na sociální otázky a udržitelnost životního prostředí. Díky širokému portfoliu 37 mezinárodních značek a ambiciózním závazkům v oblasti udržitelnosti nabízíme v programu L’Oréal pro budoucnost každému na celém světě to nejlepší z hlediska kvality, účinnosti, bezpečnosti, jakož i z hlediska korektního a odpovědného přístupu, a zároveň oslavujeme krásu v její nekonečné rozmanitosti. V roce 2023 dosáhl koncern se svými více než 90 000 oddanými zaměstnanci, vyváženou geografickou působností a prodejem napříč všemi distribučními sítěmi (e-obchod, hromadný trh, obchodní domy, lékárny, parfumerie, kadeřnické salony, značkový maloobchodní prodej a maloobchodní prodej v oblasti cestovního ruchu) tržeb ve výši 41,18 miliardy eur. Koncern disponuje 20 výzkumnými centry v 11 zemích světa a týmem odborníků v oblasti výzkumu a inovací, který čítá více než 4000 vědců a 6400 pracovníků v digitální oblasti, díky nimž se společnost L’Oréal zaměřuje na vývoj kosmetiky budoucnosti a na to, aby se stala tahounem v oblasti beauty technologií. Více informací naleznete na https://www.loreal.com/en/mediaroom"Tato tisková zpráva není obchodní nabídkou ani výzvou ke koupi akcií ve společnosti L’Oréal. Více informací o společnosti L’Oréal najdete ve veřejných dokumentech uložených u francouzského úřadu Autorité des Marchés Financiers, jejichž anglické znění je dostupné na našich internetových stránkách www.loreal-finance.com.Tato tisková zpráva může obsahovat informace prognostického rázu. Ačkoliv se podle názoru společnosti tyto prognózy zakládají na předpokladech, které jsou k datu zveřejnění této tiskové zprávy odůvodněné, z principu existují rizika a jistá míra nejistoty, které mohou způsobit, že skutečné výsledky se budou od výsledků naznačovaných nebo odhadovaných těmito prognózami lišit." Zdroj: L’Oréal Česká republika/Slovensko ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-06-06 12:40:00

Zhubni, posílíš hospodářství, říká Američanům Goldman Sachs

Čím více Američanů bude užívat léky pro hubnutí, tím rychleji podle Goldman Sachs poroste tamější ekonomika. Jednak budou tito lidé aktivnější, jednak se ušetřené výdaje na zdravotní péči spojenou s obezitou mohou využít jinde.

Čas načtení: 2015-07-28 19:02:28

Co je sdílená ekonomika

Sdílená ekonomika vznikla z anglického sharing economy. Česky by se měl používat termín spoluspotřebitelství, ale vzhledem k délce a složitosti se dává přednost pojmenování sdílená ekonomika. Jedná se o model podnikání, který je postavený na pronájmu, výměnách anebo i sdílení majetku. Mezi nejběžnější formy sdílení majetku u nás je opakovaný pronájem nemovitostí v období, kdy … Pokračování textu Co je sdílená ekonomika The post Co je sdílená ekonomika appeared first on Ekonomika Online.

Čas načtení: 2024-07-01 00:07:08

Co je tržní ekonomika

Tržní ekonomika je ekonomický systém, ve kterém jsou rozhodnutí o výrobě, distribuci a spotřebě zboží a služeb řízena trhem, tedy prostřednictvím nabídky a poptávky. V tomto systému jsou ceny stanoveny na základě interakcí mezi jednotlivými subjekty, jako jsou spotřebitelé a výrobci, kteří jednají podle svých individuálních zájmů. Tržní ekonomika je charakteristická minimalizovanou rolí vlády a … Pokračování textu Co je tržní ekonomika The post Co je tržní ekonomika appeared first on Ekonomika Online.

Čas načtení: 2019-06-20 08:07:29

Brusel není sprosté slovo

Kdo by dnes u nás neznal Timothyho Snydera? Letos padesátiletý americký historik se zabývá minulým stoletím a tím, co nazýváme soudobými dějinami. V roce 2013 mě nadchl jeho knižní rozhovor s Tonym Judtem nazvaný Intelektuál ve dvacátém století. Pak jsem skřípal zuby nad jeho knihami věnovanými historii střední a východní Evropy Krvavé země (2013) a Černá zem (2015). Letos vyšel jeho spis Cesty k nesvobodě s podtitulem Rusko, Evropa, Amerika.  Evropou a přilehlými prostory pomalu doznívají komentáře výsledků voleb do Evropského parlamentu a pozornost budí zejména vzestup preferencí těch politických sil, které se netají tím, že hodlají pracovat na demontáži Evropské unie. Pojem „národní stát“ ztratil v politickém diskurzu svůj obsah, protože jinak si nelze vysvětlit, proč se z něj stalo v hlavách některých voličů zaklínadlo při vyvolávání cesty z imaginárních problémů. V Snyderově poslední knize čtu o situaci bývalých sovětských satelitů po roce 1989: „Tento ,návrat do Evropy‘ představoval reakci na poučení z let 1918 a 1945: bez šířeji pojaté struktury je národní stát neudržitelný.“ Zdá se, že určitou část české veřejnosti poučení úspěšně minulo a že poučení jim nepřinesl ani rok 1938, ani rok 1948 a jsou přesvědčeni o udržitelnosti suverenity svého státu, i když dnes nedosahuje velikosti Československa. „V dějinách neexistuje žádná éra národního státu: obecným pravidlem (jež připouští výjimky, například Finsko) je, že impérium skončilo se začátkem integrace a bez jakéhokoli mezidobí. V klíčových případech zemí, jako jsou Německo, Francie, Velká Británie, Itálie, Nizozemsko, Španělsko či Portugalsko (Snyder je nepovažuje za národní státy, protože byly koloniálními impérii – pozn. autora), nenastalo mezi impériem a integrací žádné období, během něhož by národ měl suverenitu a stát vzkvétal v izolaci. Občané těchto zemí sice sdílejí nereflektovanou víru, že jejich země má za sebou historii národního státu, nicméně, kdo se nad otázkou zamyslí, zpravidla pochopí, že to není pravda.“ Snyder přičítá tuto skutečnost tomu, že všude v Evropě se vyučují dějiny na národním půdorysu, takže chybí komparace a kontext.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Právě proto je třeba některé věci připomenout: „Ekonomika Evropské unie byla větší (myslí se rok 2013 – pozn. autora) než ekonomika USA, větší než ekonomika Číny a asi osmkrát větší než ekonomika Ruska. Díky demokratickým procedurám, existenci sociálního státu a ochraně životního prostředí nabízela Evropská unie alternativní model vůči americké, ruské i čínské sociální nerovnosti.“ Trvale udržitelné idyly ovšem v dějinách neexistují. Jakým hlavním rizikům tedy EU čelí? V prvé řadě jde podle Snydera o tzv. pohádku o moudrém národu, neboť Evropané si za dlouhá léta pozitivního vývoje zvykli na myšlenku, že takto to bude pokračovat nerušeně dál. Je vidět, že v tomto opojení se zapomnělo, že vývoj nezná automatismus a že vždy znovu je nutné vynakládat energii na korekci a inovaci projektu. Druhým klíčovým rizikem je to, že není v zájmu Ruska, USA ani Číny, aby podporovaly bezproblémový růst Evropské unie. Jejich chování směřuje tu více, tu méně k vyvolávání kýžené míry chaosu. Připomeňme: Trump vítá Brexit, Putin podporuje Le Penovou a rakouské Svobodné, Čína se dohodla se Salvinim.  

Čas načtení: 2025-06-06 12:46:37

Ekonomika EU roste rychleji než se čekalo, uvádí Eurostat

Ekonomika Evropské unie v prvním čtvrtletí podle sezonně přepočtených údajů zrychlila růst proti předchozím třem měsícům na 0,6 procenta z tempa 0,4 procenta v závěru loňského roku. Ve své zpřesněné zprávě to dnes oznámil unijní statistický úřad Eurostat. The post Ekonomika EU roste rychleji než se čekalo, uvádí Eurostat appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2021-10-14 08:13:58

Zašmodrchané řetězce I. – energie

Milí čtenáři, máme nový parlament, ve kterém poprvé za historii ČR nesedí žádná tradičně levicová strana. Vznikající velekoalice by měla mít pohodlnou většinu 108 hlasů, a to ani nepočítáme s možností, že se ANO během následujícího volebního období nějak rozštípne a část přeběhlíků se dá k dispozici vládě výměnou za tu či onu výhodu. Opozici se tedy víceméně splnilo, co si přála. V této souvislosti mě ale poněkud tahá za oči pojem „Babišova drahota“, který trojkoaliční strany nasadily v předvolební kampani a zřídily si dokonce i vlastní doménu téhož jména. To je totiž přesně ten druh nálepky, který se může během pár let vrátit i s (inflačními) úroky. Ač toho chlapa nemám nikterak rád a je zcela patrné, že toho má na svědomí hodně, v případě celosvětové destabilizace ekonomiky po covidu je ČR něco jako plavec hozený do rozvodněné řeky. Manévrovat sice trochu může, ale o základním směru, kterým se bude řítit, rozhodují vnější živelné procesy podstatně silnější, než je on sám. Novou českou vládu čeká hned zpočátku pěkně divoká plavba a v takové situaci je nemoudré vštěpovat lidem představu, že „drahota“ je převážně dílem a zodpovědností českého premiéra. Jinak může být z „Babišovy drahoty“ během roku či dvou velmi snadno „Fialova drahota“. Schválně se pojďme podívat na pár těch zásadnějších problémů, aby bylo patrné, jak obtížná situace nás teď čeká. Dnes budeme hovořit o energii. Vzrůstá poptávka asijských zemí po plynu Ceny energií udělaly v posledních měsících strašlivý skok nahoru. I čeští dodavatelé už zdražují, jedna velká firma dokonce úplně zavřela krám (vzhledem k tomu, kolikrát mě nevyžádaně telefonicky otravovali s různými nabídkami, za ně moc plakat nebudu). Nárůst cen zemního plynu je natolik vážný, že továrny vyrábějící zemědělská hnojiva zastavují výrobu; to se může příští rok pro změnu projevit na cenách potravin. Jak bude vypadat nadcházející zima, čert ví. Ta loňská byla na severní polokouli studenější než obvykle, a to vedlo k vyčerpání části zásob plynu v Evropě i v Asii. Právě tento nedostatečný stav zásob je jednou z mnoha příčin, proč se teď ceny plynu urvaly z řetězu. Ale opravdu jen jednou z mnoha. Trh s plynem je globální a v uplynulých letech se řada asijských zemí začala přeorientovávat z uhlí na plyn, zvláště při vytápění domácností, ale i při výrobě elektřiny nebo v průmyslové výrobě. Vůbec se jim nedivím, vždyť zemní plyn hoří celkem čistě, kdežto uhelný kouř je hlavním původcem onoho klasického velkoměstského smogu, který se dnes už chce dýchat málokomu, ať už bydlí v Londýně nebo v Chennai. Ale tím pádem poptávka po plynu ze zemí jako Čína a Indie dlouhodobě roste (ano, i v té Indii). Problém s plynem zhoršuje skutečnost, že nastala celá řada zajímavých náhod, jejichž účinek se navzájem sčítá. Čínská ekonomika se po covidu začala zotavovat tak rychle, že v Číně vznikla krize v zásobování elektřinou. Ve snaze ji zmírnit začali Číňané shánět plyn a uhlí, kde se jen dá, čímž se cena obou komodit samozřejmě zvedla. Situace v Číně je natolik napjatá, že čínské úřady vpustily do země dokonce i milion tun australského uhlí, které předtím dlouhé měsíce bez užitku leželo na nákladních lodích; Čína se totiž loni rozhádala s Austrálií poté, co „klokani“ začali volat po nezávislém vyšetřování původu COVID-19, a pomstila se neoficiálním zákazem dovozu australského uhlí. (Milion tun je ovšem v poměrech obří čínské ekonomiky jen troška, odpovídající spotřebě za pouhých pár hodin; v roce 2020 se v Číně spálily skoro čtyři miliardy tun uhlí.) K zásobovacím problémům v jihovýchodní Asii přispívá skutečnost, že indonéské černouhelné revíry, zdroj poněkud podřadného, ale levného uhlí, poslední rok trpí opakovanými záplavami ohrožujícími těžbu. A abychom se podívali i mimo Asii, tak v Brazílii, zemi, která při výrobě elektřiny spoléhá především na vlastní vodní elektrárny, nastalo pro změnu sucho, takže i dvousetmilionová Brazílie teď shání plyn coby náhradu. Hrozí nedostatek uhlí To už se pomalu obloukem dostáváme do Evropy, ve které leží naše republika. Evropa se v průběhu minulých let obrátila zeleným obzorům vstříc a podíl obnovitelných zdrojů na celkové výrobě elektřiny začal růst. Jenže počasí je náladové a nenechá si poroučet. Obvykle větrná Británie byla letos postižena nedostatkem větru, takže ani větrníky na Severním moři moc nevyrábějí. To je vážný problém, protože větrná energie tvořila v Británii loni čtvrtinu veškeré výroby elektřiny (letos je to pouhých sedm procent, zdroj). Britská a norská elektrická síť se nedávno propojily kapacitním podmořským kabelem, protože řídce osídlené Norsko vyrábí obvykle tolik elektřiny ve vodních elektrárnách, že může levný proud vyvážet ke svým sousedům. Jenže v Norsku letos zase málo pršelo a hladiny přehrad v horách poklesly, takže Norům hrozí, že budou mít málo i pro sebe. Dokonce i v Německu produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů oproti loňsku poklesla. V této situaci nás měl zachránit plyn, protože plynové elektrárny se dají spustit víceméně na povel; byly tedy zamýšleny jako záloha pro případ, že obnovitelné zdroje nevyrábějí dost. Jenže plyn je zrovna drahý a není jej dost. A tak museli i vzorní Němci letos posílit výrobu elektřiny z černého uhlí, a to i přes rostoucí cenu emisních povolenek, která takto vyrobenou elektřinu prodražuje. Ale po uhlí je také globální poptávka, takže hrozí i jeho nedostatek. Německo však odstavilo poslední domácí černouhelný důl roku 2015 a uhlí už jen dováží. Tím pádem je na rozmarech světového trhu zcela závislé, což momentálně znamená „platit jako mourovatý“. Všimněte si prosím, jak zcela mimo naši (míněno českou) kontrolu všechny tyto vyjmenované jevy jsou. Nadcházející zima může dopadnout všelijak Tak to je, když se při výrobě elektřiny v čím dál větším procentu spoléháte na pánaboha, notabene na kontinentě, kde se na něj ani moc nevěří. Prvních pár procent solární a větrné energie se do sítě zapojí relativně snadno, ale kolem 20 až 30 procent už začínají být ty výkyvy docela bolestivé, a teď si jich užíváme naplno. A plyn, který je měl teoreticky utlumit, je momentálně naopak součástí problému. Nadcházející zima může dopadnout všelijak, aniž by s tím nějaký Babiš nebo Fiala mohli něco bezprostředně udělat. V nejlepším případě bude teplo a blátivo a velcí dodavatelé jako USA, Katar a Rusko nás ještě ke všemu zahrnou dodatečnými, zatím nenasmlouvanými zásobami, čímž udrží cenu plynu a potažmo tedy i elektřiny ve snesitelných mezích. (Samozřejmě se v takovém případě dá čekat, že kromě peněz zaplatíme za ten plyn navíc i nějakými politickými ústupky. Taková už je povaha strategických závislostí.) V nejhorším případě ale nastane mráz a bezvětří bez dodatečných dodávek plynu. To by asi musela vzniknout nějaká speciální evropská sociální dávka pokrývající zvýšené ceny energie, patrně zase financovaná na dluh, protože jinak by některým lidem hrozilo umrznutí. A Goldman Sachs varuje i před možností vyslovených blackoutů, které by žádná dávka nevyřešila. Rozhodně teď nemůžu vítězům voleb doporučit, aby v národu vzbuzovali dojem, že to, co se na nás právě nahrnulo, je „něčí“ drahota. Asi tak nejlepší, co teď mohou udělat, je lobbovat ještě intenzivněji v Bruselu za podporu jaderné energie, což už teď ČR spolu s dalšími zeměmi dělá; vzhledem k tomu, že tak činí i Francie, je celkem reálně možné, že Němci budou nuceni couvnout ze svých protijaderných pozic. Ale to je velmi dlouhodobé řešení, které ponese ovoce až za řadu let. Do té doby se bude konat ještě několik dalších voleb, které může vyhrát úplně někdo jiný. Nahrávat mu na smeč hned zpočátku je politický nerozum.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-05-01 08:00:18

Obnova české ekonomiky – jednou už to tady bylo

Další fází plošné karantény je její postupné uvolňování, a tedy i postupné rozbíhání normálního života. Života společenského, kulturního, sportovního, ale konec konců především ekonomického. Zatímco společensky a kulturně se asi rozběhneme víceméně sami, ekonomika bude potřebovat značnou pomoc. Škody, které každý den narůstají, se nejprve budou zastavovat, pak zmenšovat: budeme muset nahradit, co jsme zameškali. Obnova ekonomiky však nemusí být jen návratem ke starým pořádkům. Může to být skok, ke kterému nynější krize vytváří výborné předpoklady. Paradox? Ani ne – tak je to vlastně skoro vždycky: všechno zlé je k něčemu dobré. Za všeobecného souhlasu dělá nyní česká vláda řadu plošných opatření, která mají zmírnit průběh a dopady ekonomické krize na nejpočetnější a nejvíce ohrožené části ekonomiky: dodává hotovost domácnostem, živnostníkům a firmám, a zároveň postupně umožňuje obnovit provoz v maloobchodní síti. Je to logický a prakticky nesporný sled kroků, kterému se dá jen těžko oponovat. Také moc oponentů nemá – až na pár opozičních politiků (spíš lídrů než výkonných lidí v terénu), kteří tu a tam něco utrousí. Faktem ale je, že ani v historii, ani v okolních zemích nenajdeme žádné lepší řešení. Dlužno také přiznat, že dosavadní postup vlády má dobrou a úspěšnou filozofii, kterou většina veřejnosti chápe a přijímá.  Otazníky se vynořují s pohledem na delší časový horizont. Karanténa a z ní vyplývající omezení probudila nebývalou vlnu pozitivní energie, spoustu nápadů a úspěšných, nebo alespoň nadějných projektů. Nejde jen o šití roušek, které má ohromnou psychologickou hodnotu a zároveň vyřešilo počáteční problém s jejich nedostatkem. Je tu řada dalších, komplikovanějších příkladů: v mnoha oborech se prakticky vyzkoušelo, co všechno se dá udělat přes počítač a bez osobního kontaktu. Některé nezbytnosti se staly zbytnými a mnoho lidí také najednou mělo čas se zastavit, zamyslet a věnovat se činnostem, na které dříve nebyl čas. To všechno může být dobrým nástupem k výkonnější a efektivnější ekonomice. Velmi bude záležet na tom, zda stát tomuto proudu vytvoří prostor – zda obnova české ekonomiky bude natolik chytrá, aby vystihla nejslibnější ohniska a dala jim zelenou. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Máme nějaké vzory? Ekonomické krize tady sice v minulosti byly, ale s tou, která právě nastává, se žádná z nich nedá dost dobře srovnávat. Nevzniká ve finančním sektoru, nemá cyklický charakter, neschyluje se k ní postupně, ale startuje ze dne na den zastavením výroby v obrovském, globálním rozsahu. Systémově je to situace, na kterou není přesný návod, těžko může být řešena podle nějakého pevného plánu a známých pouček. Bude to spíš vyžadovat jasnou vizi vyplývající z dobré praktické znalosti, schopnost řídit složitý proces a odvahu přijímat zásadní rozhodnutí. Z tohoto hlediska lze přece jen najít určitou historickou paralelu – situaci před třiceti lety: východiskem bylo nevýkonné, plánem řízené národní hospodářství napojené na slabý a rozpadající se trh ostatních zemí východního bloku. Cílem byla standardní tržní ekonomika napojená na fungující západní trhy. Zkušenost s takovou transformací nebyla ale k dispozici žádná. Přesto se podařilo ji v poměrně krátké době realizovat bez vážnějších sociálních otřesů a s pozitivním výsledkem: neprovázela ji ani katastrofální nezaměstnanost, ani hyperinflace, nezpůsobila žádné fatální zadlužení, ani výrazný exodus talentů a mozků. Můžeme dnes diskutovat o tom, zda se přechod k tržní ekonomice nemohl uskutečnit s menšími náklady. To je ale diskuse bez konce a z dnešního pohledu i bez významu. Je to ale obrovská zkušenost – a ta ukazuje, že v mimořádné situaci lze dělat velké a zásadní změny a že v českých poměrech funguje česká cesta nejlépe. Ukazuje, jak důležité bylo dávkovat změny tak, aby jejich dopad byl postupný a nevyvolal šoky. Aby celý proces byl důvěryhodný pro investory a zahraniční trhy. Aby stát ustupoval do pozadí a přenechával prostor soukromému kapitálu. Aby makroekonomické prostředí směřovalo k rovnováze, stabilitě a předvídatelnosti. Podstatné také je, že se v takových situacích moc nediskutuje, neboť je nutno s jasnou vizí řídit a rozhodovat. Není známo, že by tehdy existovaly nějaké poradní týmy ekonomů. Celý proces řídil nepočetný tým lidí, kteří měli teoretické znalosti, ale minimum praktických zkušeností, zato však všechny potřebné pravomoci, rozhodovací schopnosti a vysokou autoritu.  Poradní týmy Dnes tu poradní týmy máme. Zatím se v médiích objevily tři takové skupiny. Z jejich složení se nezdá být moc pravděpodobné, že by tyto týmy vyprodukovaly reálný a úspěšný plán pro využití potenciálu české ekonomiky v nastalé situaci. Ačkoliv se jedná o zajímavé a uznávané osobnosti, jejich počet a složení dohromady velké naděje nevzbuzuje. Akademici, analytici, bankéři a vysocí manažeři budou sedět kolem stolů – nebo možná doma u svých počítačů – a povedou diskuse. Budou sepisovat názory a stanoviska, hledat shodu, ale nebudou rozhodovat a za své rady nebudou mít žádnou faktickou odpovědnost. Z nedávné zkušenosti lze usoudit, že význam těchto poradců bude opět žalostný. Vlády s jejich podporou se dopouštěly zásadních strategických chyb: připomeňme přiškrcené veřejné investice po finanční krizi v roce 2008–9, odloženou důchodovou reformu a zrušenou reformu zdravotnictví, což jsou asi nenápadnější příklady. Není to jistě vina poradních týmů, jen chyba strategií, které je povolaly do služby a pak je nedokázaly využít. Ekonomičtí poradci tak v konečném důsledku zapůsobili spíš jako PR agentury: měli mediální ohlas, demonstrovali ochotu vlády o věcech jednat, umožnili zveřejnit a vysvětlit všechny možné těžkosti a smířit se nakonec s rezignací na řešené problémy. Jaká je naděje, že to tentokrát nedopadne podobně?  Poměrně malá, ale naděje to pořád je: vytvářejí ji podnikatelé, kteří zvládají svůj byznys i ve změněných podmínkách. O některých se ví, o mnoha dalších se nemluví a nepíše. Na jedné straně jsou spekulanti, kteří dodržují karanténu a těší se, že si tak zajistí nárok na kompenzaci, a jsou jiní, kteří se okamžitě se situací vyrovnali: zapojili do svého byznysu internet, převedli své zaměstnance na nejpotřebnější sortiment, pustili se do renovací, investic a nových aktivit. Netýká se to jen živnostníků a drobných firem. I velké české firmy, které mnohdy začínaly z ničeho a jejichž majitelé je dovedli k miliardovým obratům, neskládají ruce do klína a nejsou ani ohromené, ani zaskočené globální pandemií a vidinou ekonomické krize. Výrobce polohovacích nemocničních lůžek Linet ve Slaném se okamžitě soustředil na ten sortiment, po kterém je největší poptávka, a vyrábí na plné obrátky pro nemocnice napříč Evropou i v USA a dalších zemích. Nebo logistická přepravní firma HOPI v Říčanech u Prahy – zvládla problémy s ucpanými dálnicemi, nabírá nové lidi a dál investuje do svého růstu. Pražská CSG, která zachránila českou značku Tatra, také drží plný provoz ve všech svých firmách. Pokud tito lidé – nebo spíš lidé tohoto druhu a této „krevní skupiny“ – budou mít dostatečný prostor a podporu, může se česká ekonomika posunout velmi rychle a výrazně kupředu: stát se výkonnější, efektivnější a v konečném důsledku i silnější. V českých genech je tradičně zakomponován sklon k překvapivým, v podstatě jednoduchým řešením. Tak, jak svého času prosazoval své vize Tomáš Baťa nebo Václav Klement, Antonín Švehla, nebo Alois Rašín nebo třeba profesor Otto Wichterle, tak lze nepochybně uvažovat o mnohých výzvách i dnes. V podnikání, v politice i ve vědě. Mohou to být myšlenky, které se nevejdou do ekonomických pouček, budou se míjet se zažitými představami a budou vyžadovat velkou dávku odvahy a síly ke svému prosazení. Když se ale ta síla a odvaha najde, mohou to být nejúspěšnější projekty své doby.  Krizová ekonomická situace je dobrou příležitostí vzít i neobvyklé myšlenky vážně, zabývat se jimi a dát jim šanci. Pokud by vládě radili lidé, kteří mají v české ekonomice za sebou hmatatelné výsledky, byla by šance samozřejmě větší. Názory akademiků, manažerů a bankéřů v cizích službách, tam se asi české moudrosti těžko dočkáme. Současná vláda bude po ukončení karantény zřejmě disponovat velkou důvěrou veřejnosti, nejvyšší dostupnou podporou a bude mít tedy jedinečnou příležitost prosadit rozumnou, chytrou a nejspíš i jedinečnou českou vizi dalšího rozvoje naší ekonomiky. Možná budeme mít díky včasným opatřením a vysoké disciplíně veřejnosti i určitý časový náskok. Zároveň asi nemůžeme počítat s velkou mezinárodní solidaritou – každá země bude mít své starosti a bude prosazovat své zájmy a své priority. Nebude to tedy lehké, ale šance to rozhodně je.  {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2020-04-08 09:38:05

Sever proti jihu aneb Kdo zaplatí účet za koronavirovou epidemii

Koronavirová krize znovu oživila spor „spořivých“ a „zadlužených“ států o to, jak má fungovat eurozóna. Ve starořeckých pověstech vystupuje slepý věštec Teiresiás, který by se neztratil ani dnes. Například to, že jej bohyně Héra na sedm let proměnila v ženu, by v genderfluidním hnutí jistě vyvolalo obrovské nadšení. (Méně už pak skutečnost, že to byl vlastně trest.) Teiresiovou specializací bylo předpovídání budoucnosti, při kterém spoléhal zejména na duše mrtvých, přivolané ze záhrobí krví obětovaných zvířat apod. Prý byl přitom docela přesný. Moderní následovníci věštce Teiresia se zabývají podobnou činností, totiž předpovídáním ekonomického růstu. Například česká vláda nám nyní vážně tvrdí, že růst pro rok 2021 odhaduje na 3,1 procenta. Jak pěkně to mají spočítané na desetinu procenta! Inu pašáci. V proskleném officu dneška není ovšem místo pro obětní oltář, který byl dávno nahrazen kávovarem a automatem na barelovou vodu. Snad i tím lze vysvětlit, že prognostici dnešní doby jsou ve svých odhadech podstatně méně přesní než jejich legendární předchůdce Teiresiás. Bez dobrých kontaktů v záhrobí je přeci jen věštění budoucnosti o dost obtížnějším úkolem. Koronavirová epidemie – klasická černá labuť – udělala z veškerých nedávných prognóz ekonomického vývoje řezanku. Jestliže se ještě před dvěma měsíci v Evropě prorokoval mírný, asi jednoprocentní růst (řeč evropského komisaře Gentiloniho ze 13. února tohoto roku), dnes, po restriktivních opatřeních, která přiškrtila ekonomiku, to vypadá na poměrně drsný pokles široko daleko. Místo toho, aby vlády od svých občanů peníze vybíraly, jsou postaveny spíš před otázku, jak zabránit kolapsu příliš mnoha firem naráz. Příslušné finanční rezervy má ovšem málokterý stát. Dokonce i Norsko, které si vytvořilo velký fond na horší časy, musí řešit otázku likvidity, protože ten fond se vesměs skládá ze sbírky cenných papírů, které se v krizových časech nedají prodat úplně obratem ruky a za dobrou cenu. Ale norské starosti by ve zbytku Evropy chtěli mít. Žádná vláda si teď nebude moci dovolit říci svým živnostníkům a firmám „běžte se pást“. To by politicky nepřežila. A nejsou-li tedy rezervy, bude se stimulovat na dluh. Což je problém hlavně na silně zadluženém jižním křídle EU, které je přitom epidemií postiženo nejhůře (Španělsko a Itálie mají hodně mrtvých, i Francie je na tom dost špatně). Jižní země si s sebou táhnou velký a těžký kufr dluhů už z minulosti. V jejich ekonomikách přitom hrála významnou roli turistika – což je na oficiálních číslech dobře vidět. A turistika teď v podstatě přestala existovat. Na jak dlouho, to nikdo neví. (Oficiální čísla nejsou všechno. Kolem turistického ruchu tradičně existuje i spousta pracovních příležitostí „načerno“, ve kterých dostávají lidi peníze na ruku a bez papírů. Pokud vás někdy zajímalo, jak můžou kraje typu jihošpanělské Andalusie s brutální nezaměstnaností přes 20 procent vůbec nějak fungovat, tak přesně takhle. Místní vlády to víceméně tolerují, protože je to ve všeobecné mizérii přeci jen změkčující faktor a jeho důsledným potlačováním by si nadělaly hodně nepřátel. Nicméně s tím je teď taky konec. Bída na periferiích bude tím pádem – aspoň dočasně – daleko silnější než v dobách, kdy bylo každé AirBnB rezervované na týdny dopředu.) A to je turistika jenom jedním z mnoha postižených odvětví… Není divu, že jižní politici panikaří a volají po pomoci ze severu, který je na tom přeci jen lépe než oni. Jejich snem jsou koronabondy, společné dluhopisy celé eurozóny, které by pokryly současný ekonomický propad. A to je přesně to, co politici ze zemí jako Nizozemsko nebo Německo nechtějí připustit – společné ručení za dluhy je pro tamní voliče tabu. Bylo by lákavé dívat se na tenhle spor čistě morálními brýlemi: utráceči a flákači chtějí po zodpovědných lidech, aby je vytáhli z průšvihu. Docela dost lidí to taky dělá a na pravici je tahle optika poměrně populární. Sám jsem nepřítel velkého zadlužování, ale takhle jednoduché to zase není. Hlavní problém jižních států není ani tak v míře zadlužení, jako v tom, že mezi nimi a Severem se v různých ekonomických parametrech rozevřely pořádně široké nůžky. Například ještě kolem roku 2000 byla Francie z hlediska podílu vývozu na HDP podobnou mocností jako Německo, dnes se mu dívá na záda – a to z pěkné dálky (zdroj). Itálie je na tom ještě mnohem hůř, v podstatě se nikdy nevzpamatovala z velké krize roku 2008 (zdroj). Každý má pro tento vývoj svoje oblíbené vysvětlení. Někdo poukazuje na nevhodnost jednotné měny pro tak rozdílné ekonomiky (z německého hlediska je euro slabé a značně stimuluje německý export, pro jižní státy je zase moc silné). Jiný zas rád argumentuje kulturními rozdíly, což se mi osobně ale moc nezdá – korupce, mafie a siesta se kolem Středozemního moře vyskytují odjakživa, nezačalo to náhle až po roce 2000, ale ve druhé půlce 20. století byly státy jako Itálie a Francie docela ekonomicky živé a rychle bohatnuly. Pak jsou tu ještě další argumenty, ne tak moralizující, jako je třeba stárnutí populace a odliv mladých mozků do ciziny. Případně také vzestup Číny coby průmyslové velmoci, která dokázala vytlačit Italy a Francouze z trhu levnějšího spotřebního zboží. Nejspíš bude těch faktorů víc. Každopádně s tímto nepříznivým vývojem nedokázaly v postižených zemích nic udělat levicové vlády, pravicové vlády, nacionalistické vlády, probruselské vlády ani nikdo další. Románské státy jsou na tom tom dnes ekonomicky mnohem hůř než Německo a na něj navázané země typu Nizozemska. V nedávné minulosti vesměs udělaly striktní rozpočtové škrty, takže dalšího prostoru k šetření už zas tak moc není (třeba italské škrty byly velmi bolestivé, také Španělé museli proškrtat například zdravotnické výdaje a dnes jsou pod evropským průměrem, což je znát). A do toho přišla další krize daná coronou. Hrozí z toho řecký scénář, ale v daleko větším měřítku. Podíváme-li se ovšem na situaci z perspektivy německého voliče, je dost patrné, že se nebude chtít dělit, a že nejde o sobectví, kterým zas tak rádi argumentují Jižané. Ona totiž v těch grafech, které ukazují raketový růst německých vývozů, zaniká jedna důležitá okolnost. Zisky z tohoto exportního boomu se rozhodně nerozdělily mezi německé obyvatelstvo rovnoměrně. Řadový Němec, zvlášť důchodce (a těch je v zestárlém Německu hodně), musí v každodenním životě hospodařit dost opatrně, aby vyšel. Jedním z určujících výdajů, který ovlivňuje životní úroveň, je nájemné, které ve velkých německých městech poslední dobou značně narostlo – dost na to, aby z toho aktuálně v Německu byl významný sociální problém. A městští Němci přitom tradičně žijí v nájmu až do smrti, jen menšina obyvatel Mnichova, Berlína či Kolína nad Rýnem svoje byty vlastní. (V Berlíně jen 14 procent, v málokterém velkém městě je to nad 25 procent, podrobný přehled podle okresů v PDF.) V téhle situaci by se nikdo nehnal do toho, poslat na sklonku života část svých úspor cizincům na sanování problémů, za jejichž vznik necítí zodpovědnost. A nelze to po něm ani spravedlivě chtít. Společné koronabondy tak nejspíš nebudou, to by neprosadila ani Merkelová, ani nikdo jiný. Co tedy bude? Nejsem Teiresiás a nemám kontakty v záhrobí, abych to dokázal říci přesně. Nicméně jižním státům hrozí ekonomický kolaps. Svého času, dokud ještě platily pesetou a lirou, se tyhle země z problémů dostávaly „tištěním peněz“, které je pro voliče stravitelnější než sebrat jim přímo úspory z účtu (co na tom, že efekty jsou podobné – na psychologii záleží). Dnes tedy tisknout peníze nemůžou, ale Evropská centrální banka by mohla. Tudíž lze očekávat, že představitelé jižních zemí budou tlačit na to, aby s tím začala. Na takové návrhy tradičně Němci říkávali nein, ale otázka je, zda jsou v pozici, aby neinovali i nadále. Když bylo v problémech Řecko, mohli si dovolit tvrdší postoj – řecká ekonomika přeci jen představovala mizivé procento celé eurozóny. Italská, well, to už je problém zcela jiných rozměrů. Ta by s sebou mohla strhnout několik dalších a vyvolat dominový efekt s těžko odhadnutelnými následky. A to není v zájmu Berlína. Proto si myslím, že k nějakému tisku peněz na evropské úrovni dojde. Moc jiných politicky průchodných možností totiž není. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-06 15:27:24

Spolupředseda německé strany Die Linke Bernd Riexinger: Nikde v ústavě není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi

Bernd Riexinger je od roku 2012 spolu s Katje Kippingovou jedním ze spolupředsedů strany Die Linke (Levice) v Německu. Absolvoval studium bankovnictví a také v tomto oboru pracoval. Později se stal odborovým funkcionářem. Od roku 2017 je poslancem německého Spolkového sněmu.     Co má strana Levice proti bohatým, pane Riexingere? Máme něco proti rostoucímu rozdílu mezi bohatými a chudými. Chceme bohatství lépe rozdělovat. Neobyčejně bohaté lidi – milionáře a miliardáře – chceme více zdaňovat, aby měl stát více peněz pro veřejně prospěšné investice. Budete-li mít více než dva milióny, měli byste platit pětiprocentní daň z majetku. To považuji za snesitelné.    Daň z majetku je jenom jedno z vašich opatření na cestě k „demokratickému socialismu“. Ve vašem stranickém programu se píše o překonání „kapitalistického vlastnictví“.  Chceme posílit veřejné vlastnictví v ústředních oblastech, jako jsou vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, doprava a také telekomunikace. Tam nemá privátní zájem o zisk co dělat. A u bydlení také ne.   Vlastnictví kterého bydlení chcete zestátnit? Nejde nám o majitele malých domků, nýbrž o velké koncerny, které mají více než 3 000 bytů.   Kdo vám dává právo požadovat cizí majetek? V ústavě nikde není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi. Anebo ničit klima. V ústavě naopak stojí, že majetek sociálně zavazuje. Musí být používán tak, aby z toho veřejnost něco měla.   Německá ústava povoluje znárodnění ve „prospěch celku“, to souhlasí. Co ale má vaše strana v úmyslu, to jde ještě dál. Požadujete, aby soukromé vlastnictví bylo podřízeno emancipačním, sociálním a ekologickým kritériím. Kdo bude tato kritéria určovat?  Jsou tam dva aktéři. Jednak jsou to politické strany v parlamentu, podle demokratické volby občanů. A pak jsme skutečně pro demokratizaci hospodářství. Demokratický socialismus neznamená: A teď všechno zestátníme! Chceme posílit spolurozhodování. Chceme podporovat družstevní vlastnictví a vlastnictví pracovních kolektivů. Pocházím ze Stuttgartu a tam jsem například navrhl, aby automobilka Daimler pomocí dodatečné dividendy umožnila zaměstnancům podílet se na firmě. Například s blokační minoritou 25 procent na celkovém kapitálu firmy by se mohlo zabránit tomu, aby se firma odstěhovala někam jinam.    Ještě jednou: Kdo vám dává právo předepisovat podniku změny ve vlastnických vztazích? Ničemu přece nebrání, aby si kdokoliv založil jakékoliv družstvo. Anebo firmu, která bude patřit zaměstnancům. To se také děje, ale jen u malých firem. A existuje také řada podniků, na kterých se podílí stát. Vzpomeňte si třeba na Volkswagen a podobné příklady jsou i ve Francii.   Pouhá existence polostátních koncernů ale přece není žádný argument. Máme dojem, že vaše strana má s myšlenkou svobodného podnikání zásadní problém. Proč by se měli například podnikatelé pokoušet o štěstí v Německu, pokud byste se dostali k moci? Museli by přece v každý okamžik počítat s tím, že jim stát do podnikání bude mluvit, nebo dokonce se vnutí jako spolumajitel.  Na druhé straně ale stojí otázka, proč by měly firmy stát mimo zákonná a demokratická rozhodnutí. Není možné zakládat žádnou firmu, která nedodržuje základní sociální a ekologické standardy, například minimální mzdu. Náš model by malým a středním firmám dokonce pomohl. Hodně bychom investovali, především do regionálních struktur. Zamyslete se například nad přestavbou automobilového průmyslu. Máme velké obavy, že jeho dodavatelé na to doplatí. Když například podnik se zhruba 60 zaměstnanci, který vyrábí vysoce kvalifikovaný díl pro karburátor, najednou o zakázku bez náhrady přijde, nebude mít kapitál, aby rychle vyvinul nový produkt. Velký subdodavatel jistě ano. Chybějící kompetenci si může dokoupit od podnikatele ve startupu. Ale ti malí potřebují státní fondy, které jim při přestavbě pomohou.    Stát by měl podniky uměle udržovat při životě? Ne uměle. Musí to být spojeno s novou orientací. Mimochodem, stát to u velkých podniků už dělá dlouho. Státní subvence jsou přece běžnou záležitostí.   Z perspektivy tržní ekonomiky je ale i to nesmyslné. Nebylo by spíš nesmyslné, abychom přišli o 30 tisíc pracovních míst? Buďme přece čestní: Ještě nikdy neexistovala svobodná tržní ekonomika, která by fungovala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Právě naopak. Nikdy nefungovala socialistická ekonomika. Už vůbec nemluvě o demokratickém socialismu.  Co my navrhujeme, to je podpořit nezbytně nutnou přestavbu hospodářství podle ekologických, sociálních a demokratických kritérií. Mohli bychom se poučit z chyb socialistických hospodářství. Hospodářské předpoklady pro něco takového jsou dnes přirozeně dále rozvinuté. Zatím jsme ještě neměli socialismus v průmyslově rozvinuté zemi.   Ale zkušenost je přece jednoznačná: Žádný model není tak úspěšný jako tržní ekonomika. Co je kritériem úspěchu? Světové hospodářské krize od roku 2008? Stovky miliard státních peněz, které plynuly do záchrany bank? Rostoucí sociální nerovnost? Oteplování Země? Trhy nevytvářejí žádnou spravedlnost. Trhy neberou ohled na přírodu. Tam musí zasáhnout stát. Také zastánci sociálně tržního hospodářství, které dlouhou dobu fungovalo, jsou pro zásahy do ekonomiky.    Ale pro to jsou i vámi tolik opovrhovaní neoliberálové také. Nemají žádný problém s tím, když se stanoví pravidla pro soutěž a když se rozbíjejí monopoly.  Neoliberalismus zkrachoval. To jsme viděli na finanční krizi. Všichni neoliberálové začali volat po státní pomoci pro banky.   Kteří neoliberálové to měli být? Tady u nás v Německu křičely banky o pomoc. Předtím ale požadovaly ještě více liberalizace.   Možná pochopili liberalismus špatně. Nemá být pro business, ale pro trh. Podnik, který se dostane do zadlužení vlastní vinou, se buď sám postaví na nohy, anebo ne. V liberálním modelu je jedinou úlohou státu zabezpečovat obchodní vztahy. A kromě toho co nejnižší daně a proti státní regulaci mezd. Tato politika převládala uplynulých 30 let a je neobvykle náchylná ke krizím.   Předpokládejme, že se váš model prosadí a vy budete jednou sedět ve vládě. Bude si moci ten, který přes vysokou daňovou zátěž a nesčetnou regulaci zvládne dosáhnout majetku, tyto peníze ponechat? Určitě. Ale současná míra nerovnosti je pro společnost špatná, to říká dokonce světová banka. Neříkáme, že bohatství je zakázáno. Říkáme, že musí být přerozděleno.   Oskar Lafontaine a Sahra Wagenknechtová (významní politici strany Die Linke, pozn. redakce) si budou moci ponechat svoji vilu v Sársku? Ach ti? Ano.   Na strategickém kongresu vaší strany v Kasselu to ovšem znělo trochu jinak. Jedna z vašich členek tam fabulovala o zastřelení nejbohatších občanů jako o opatření pro ochranu životního prostředí. A vy jste mluvil o celospolečensky užitečné práci. Obojí vyvolalo značnou pozornost. Chtěla říci, že za problémy ochrany životního prostředí není zodpovědné jen jedno procento těch nejbohatších. Ale formulovala to naprosto neakceptovatelně a omluvila se za to. Pokoušel jsem se to zmírnit vtipem, který se ale nepovedl. To jsem jasně řekl a za svoje slova jsem se omluvil.   Byly tam ještě další pozoruhodné příspěvky. Jeden spolupracovník vaší frakce ve Spolkovém sněmu řekl, že v parlamentu jde koneckonců o to, zkasírovat státní peníze a převést je do hnutí, například do skupin Antifa. Slyšel jste to? Ano, slyšel. Ale neodpovídá to programu ani strategii strany Levice. Přirozeně je naším cílem získat demokratickou většinu. Od ostatních politických stran se odlišujeme tím, že aktivně podporujeme mimoparlamentní aktivity. Když milióny mladých lidí při Fridays for Future podporují ochranu přírody, má to enormní vliv na politiku. Najednou jsou všechny strany nuceny se tímto tématem zabývat. Chápeme se jako mluvčí těchto hnutí v parlamentu. Proto nevnímáme parlament jako jeviště, ale jako pole pro politiku.   Váš mladý soudruh to ale takhle vidí. Pro něj je Spolkový sněm jenom nástrojem. A když se podíváte na videozáznam z jeho vystoupení, nevidíte v sále nějaký viditelný odpor, jako tomu bylo u předchozího fantastického návrhu na zastřelení bohatých, což bylo později prohlášeno za vtip. Vnucuje se otázka: Jak radikální je vlastně vaše strana? Kolik vašich členů považuje parlamentarismus jen za nástroj a sní o revoluci. V diskusích jsou vyjadřovány různé názory, svobodně a bez cenzury. To je velký výdobytek demokracie. Jak jinak by mělo probíhat ve stranách vytváření názoru? A to je hlavní úkol stran v demokracii. Je to shoda, že v parlamentu usilujeme o demokratické většiny a koalice, které zajišťují většinu. Mimoparlamentní hnutí se nedají omezit na revoluci. Jsou to hnutí, která vyvíjejí tlak na poslance. A to je legitimní. Máme právo na demonstrace a shromažďovací právo. Mnoho pokroku v dějinách začínalo nikoliv v parlamentu, ale na ulici. A my jako politická strana to realizujeme. Zprávy, které citujete, jsou jednotlivosti. V naší straně jsou skupiny, které mají poněkud radikálnější představy. Straně Levice se podařilo, co zatím nezvládla žádná politická strana v Německu: Spojili jsme zcela rozdílné levicové politické proudy.   To by mohla o sobě tvrdit na pravé straně také Alternativa pro Německo (AfD).  AfD je protikladem toho, o co usiluje Levice. Chce omezit demokracii a vybudovat autoritativní struktury. Pracuje metodami štvanic a vymezování se proti menšinám. Levice považuje za hlavní lidská práva a otázku demokracie. V našem programu jde vždy o individuum.   Pokud tedy není tím individuem podnikatel… Nikdy jsme nesouhlasili s omezením základních demokratických práv, nebo s dohledem nad lidmi. Srovnání levé a pravé části politického spektra nefunguje, dokonce ani ve filosofii. Levici jde o ochranu jednotlivce a jeho svobodný rozvoj.   Teď to začíná být trochu popletené. Obě strany – AfD i Levice – na sebe vážou radikální živly. U AfD jsou to pravicoví radikálové a nepřátelé cizinců. U Levice jsou to lidé, kteří chtějí překonat parlamentarismus. Například „Marx 21“. To je trockistická síť, která podle Spolkového úřadu na ochranu ústavy usiluje o komunistické pořádky. Jejími členy jsou vedoucí představitelé vaší strany jako například místopředsedkyně Janine Wisslerová. Domnívá se, citujeme, že „beztřídní společnost se nedá zavést přes parlamenty a vlády“. Janine Wisslerová ale v hessenském zemském sněmu praktikuje parlamentarismus. A podle mého názoru úspěšně.   Citát vaší soudružky ale mluví jinak. Je to určitě vytrženo ze souvislostí. Takže ještě jednou: Levice chce parlamentní systém rozšířit, nikoliv omezit.   Jak radikální může váš člen být, než řeknete: To jde příliš daleko! Být radikální znamená jít ke kořenům. To nepovažuji za nic špatného. Tu hranici definují naše stanovy. Pokud někdo akceptuje násilí jako nástroj politiky, nemůže být akceptován. To je zcela jasné.   Nechte nás podívat se do blízké budoucnosti. Chtěli byste po volbách v roce 2021 vládnout společně se sociální demokracií a zelenými? Šance na levicovou změnu tu je a my chceme být jejím motorem. Ale nejde jen o pouhé vládnutí. Prosazujeme určitá kritéria: skutečný boj s chudobou, skutečnou regulaci mezd a pracovních podmínek. Že nebudeme schopni v koalici plně prosadit náš program, to je jasné. Ale musí to jít správným směrem. K čemu nejsme ochotni, to je současná politika sociální demokracie, plná triků. Chceme změnu politiky.   A obě ty strany by do toho šly? Nové vedení sociální demokracie jde správným směrem.   Je vám, pane Riexingere, 65 let. Zažijete ještě zavedení socialismu v Německu? Doufám. Často se poměry mění rychleji, než čekáte. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bernd Riexinger (*30. října 1955 v Leonbergu) je německý politik ze strany Die Linke. Dne 2. června 2012 byl spolu s Katjou Kippingovou jmenován spolupředsedou strany. Jako profesní bankéř byl Riexinger od roku 1980 do roku 1990 v podnikové radě Leonberger Bausparkasse. V roce 1991 se stal odborářem. V roce 2003 byl mezi iniciátory masových protestů proti Agendě 2010 spolkové vlády. V německých spolkových volbách v roce 2017 byl Riexinger jedním ze šesti levicových kandidátů zvolených do Bundestagu z Bádenska-Württemberska poté, co strana získala 6,4 procenta hlasů.

Čas načtení: 2020-04-03 08:56:44

Je třeba udržet chod našeho hospodářství

Za klíčové považujeme udržet chod našeho hospodářství a minimalizovat nezbytně vznikající škody a ztráty. Pokračování plynulosti ekonomického koloběhu je třeba: - pro udržení klidu ve společnosti, pro zachování elementárních životních standardů, pro zabránění vzniku paniky a vykupování obchodů; - pro pokračování dnešní – nebo jí se blížící – životní úrovně naší země; - pro „vytížení“ lidí, pro zbavení je pocitu nicnedělání a nudy; - aby si ekonomika udržela schopnost nastartování po odeznění všech restrikcí a omezení. Co nejrychlejší rozběhnutí hospodářství bude psychologickou vzpruhou a významným impulsem pro celou společnost. Vycházíme z toho, jak jsme se pokusili argumentovat v předcházející části, že ekonomický kolaps řady firem i celých oborů a odvětví může být stejně nebezpečný pro zdraví lidí jako virus samotný. Za největší riziko považujeme dlouhodobý, vleklý útlum ekonomiky (kdy významná část lidí zůstane doma, aniž by to stačilo na výrazné omezení šíření koronaviru). V dnešním textu zůstaneme u „reálné“ ekonomiky, téma veřejných financí probereme příště. Pandemie nemoci Covid-19 nás nezastihla v neutrální chvíli. Česká ekonomika v poslední době, dávno před příchodem koronaviru, evidentně zpomalovala. Patříme mezi ty ekonomy, kteří i před koronavirem neviděli pro rok 2020 velkou šanci na pozitivní ekonomický růst. Všechno nasvědčovalo tomu, že by se naše ekonomika dostala k zastavení růstu i bez dnešní pandemie. Úkolem vlády i ČNB sice bylo udržovat optimismus, ale ekonomický útlum už klepal na dveře. Dnešní exogenní šok (je to opravdu učebnicový případ nesporného exogenního šoku) zaútočí na ekonomiku jak ze strany nabídky, tak ze strany poptávky. Na nabídkové straně to bude výrazné narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů, výpadky zahraničního obchodu, úbytek pracovních sil (vrátí se nám vůbec pracovní síly z Ukrajiny, Polska, Bulharska?), zabrzdění přeshraničních kontaktů všeho druhu, kolaps jednotlivých firem, prudké pohyby cen, měnových kursů i kursů akcií, naprosté zmatení odhadů budoucího vývoje atd. Na poptávkové straně to bude obří nejistota, keynesovská preference likvidity, nikoli odvážné investování, bude to opatrné připravování si finančních prostředků na horší časy, nikoli výrazné utrácení, bude to odkládání spotřeby a investic atd. Dojde k likvidaci – jako při každé krizi – části ekonomiky. Každý exogenní šok, každá krize, odhalí v ekonomice vše slabé a nemocné, upozorní na ekonomické aktivity, které už dávno měly být opuštěny, ukáže na firmy, které pouze přežívají. Jejich zániku nebude škoda a bylo by tragickou chybou aktivistické vlády, kdyby se její záchranná opatření soustřeďovala na tyto neperspektivní případy. Náhlý útlum ekonomické aktivity vyvolaný epidemií, karanténou a nouzovým stavem však zasáhne i produktivní a perspektivní firmy. Především malé a střední firmy (které zabezpečují 58 procent celkového výkonu ekonomiky) a živnostníci budou mít – pro řadu z nich likvidační – problémy. O ty velké se zatím vždy v historii vlády postaraly. Že bude rozhodování vlády obtížné, není sporu. Nevíme, jestli můžeme být optimističtí. Není nepodstatné, kdo bude tato opatření zavádět – bude to někdo, kdo soukromé podnikání považuje za předpoklad svobodné společnosti a chce mu maximálně pomoci, nebo to bude někdo, kdo soukromé podnikání pouze toleruje? Naše levicová část politického spektra, ale i Piráti a nejasné ANO v tom nejsou zcela jednoznační. Veškeré státní podpory a sanace jsou v podstatě byrokratické procedury (zatížené šílenou evropskou protipodnikatelskou legislativou) a proto by bylo třeba dělat jen jednoduchá opatření s minimálními nároky na administrativu (státu i firem). Nepokoušejme se o precizní zacílení pomoci, bude muset stačit opatrný, koncepčně dobře volený přístup. Nepokoušejme se znovuzavádět státní plánovací komisi. Je to důležité i proto, že se vláda musí maximálně snažit odolávat nejrůznějším dobře organizovaným parciálním zájmům. Je smutné, že údajně pravicová opozice kritizuje vládu a žádá, aby byla mnohem štědřejší a rozhazovačnější. Faleš tohoto populismu snad veřejnost odhalí. Úkolem vládní pomoci nesmí být snaha pokrýt všem všechny ztráty, zabránit jakýmkoli racionálním strukturálním změnám a zajistit pokračování předkrizového stavu (jako by se nic nestalo). Specifická bude i úloha České národní banky, která v průběhu několika posledních týdnů provedla překotné změny, což centrální banka dělat nemá. Špatně četla vývoj ekonomiky i zárodečnou etapu koronavirové epidemie. ČNB mimo jiné nepřímo naznačila, že námi dlouho kritizované, na jedné sporné ekonomické doktríně založené inflační cílování bylo de facto opuštěno. Radikální snížení úrokových sazeb bylo důležitým signálem spíše politického typu (ekonomicky velký vliv mít nebude, protože jsou komerční banky přeplněné likviditou). Bude to ale znamenat snížení šancí pro snadné obří výdělky zahraničních bank, které v posledních letech ve formě dividend mizely v zahraničí. Jeden z úspěšných českých podnikatelů (v časopise Ekonom) v enormním podílu zahraničních vlastníků a v jejich zcela nepatřičné podpoře investičními pobídkami našeho (ne jejich) státu vidí jistou formu dobrovolné ekonomické kolonizace naší země. Vláda v současnosti ve stavu nouze řeší spíše mikrověci. Vypadá to tak, že pro stromy nevidí les. Musíme ji varovat, že ekonomický pád bude větší, než vláda tuší. Trápí nás i to, že všechna opatření, která jsou navrhována a která mají pomoci naší koronavirem postižené ekonomice, jsou nesena v duchu přerozdělovací mánie. Tím je zásadně pokřivována iniciativa lidí a jejich motivace. Nejlépe by všemu pomohl volný, svobodný a minimálně regulovaný trh. Převzato z webu Institutu Václav Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2024-03-13 07:25:52

Americká ekonomika v sevření inflace. Sazby zůstanou vysoké déle, než se čekalo

Únorová zpráva o inflaci ukázala, že se americká ekonomika nadále potýká s vysokými cenami, což ztěžuje úkol Fedu snížit úrokové sazby. Díky růstu cen energií a bydlení se inflace stále drží nad cílem Fedu. Článek Americká ekonomika v sevření inflace. Sazby zůstanou vysoké déle, než se čekalo z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-02-12 15:05:00

Deník Metro: Už jste slyšeli, že se ekonomika odráží ode dna? Pleteme si pojmy s dojmy

V dnešním vydání deníku Metro jste si mohli přečíst o nadužívání fráze ekonomika se odráží ode dna i s názory některých zainteresovaných ekonomů a jazykozpytců. Redaktor Pavel Hrabica v něm mimo jiné cituje z mého trojdílného seriálu Nesmyslné politické fráze, které už ani nevnímáme. Číst dál...

Čas načtení: 2024-03-28 09:39:00

Česká ekonomika loni klesla. Původní odhad byl ale horší

Česká ekonomika v loňském roce klesla o 0,2 procenta, zpřesnil Český statistický úřad (ČSÚ) svůj dřívější odhad, podle kterého se hrubý domácí produkt (HDP) loni snížil o 0,4 procenta. Lepší než v odhadu z počátku března jsou také údaje za loňské čtvrté čtvrtletí. Česká ekonomika se v něm meziročně zvýšila o 0,2 procenta a mezičtvrtletně stoupla o 0,4 procenta. Údaje dnes ČSÚ zveřejnil na svém webu.

Čas načtení: 2024-05-01 09:37:15

Česká ekonomika rostla v prvním čtvrtletí o 0,4 %

V prvních 3 měsících roku vykazuje česká ekonomika dobrou výkonnost, a to jak na čtvrtletní, tak na roční bázi. Roste zaměstnanost i reálné mzdy. Článek Česká ekonomika rostla v prvním čtvrtletí o 0,4 % z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-07-30 11:30:50

Německá ekonomika ve druhém čtvrtletí klesla o 0,1 %

Německá ekonomika se ve druhém čtvrtletí nečekaně snížila poté, co se na začátku roku vyhnula recesi, což ukazuje, že se největší ekonomice eurozóny nedaří... Článek Německá ekonomika ve druhém čtvrtletí klesla o 0,1 % se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-10-11 10:25:06

UK - ekonomika v srpnu rostla v souladu s odhady o 0,2 %

Ekonomika Velké Británie v srpnu rostla meziměsíčně o 0,2 %, což naplnilo odhady trhu. V červenci a červnu ekonomika pouze stagnovala. Za poslední 3 měsíce končící srpnem ekonomika rostla také o 0,2 %. V červenci to byl růst o 0,5 %.

Čas načtení: 2025-01-23 17:02:01

Silná americká ekonomika a boom IPO: Jak vydělat na nové vlně akcií na trhu?

Silná ekonomika a nižší úrokové sazby vytvářejí ideální podmínky pro vlnu IPO v roce 2025. Viceprezident NYSE Chris Taylor odhaluje, které firmy budou usilovat o peníze investorů. Článek Silná americká ekonomika a boom IPO: Jak vydělat na nové vlně akcií na trhu? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-01-29 06:00:00

Předvolební kampani v Německu dominují ekonomika a ilegální migrace

Spolkový svaz průmyslu počítá s tím, že německá ekonomika neporoste ani letos. Hospodářský výkon země podle svazu poklesne o desetinu procenta, zatímco světová ekonomika by měla růst až o 3,2 procenta. Neshody v tom, jak hospodářství oživit, přispěly v Německu k pádu vládní koalice. Právě ekonomika je jedno ze dvou hlavních témat předvolební kampaně. Tím druhým je ilegální migrace. Favorizovaná CDU slibuje vůči ní tvrdší přístup.