Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-13 19:26:03

Legendy stříbrného plátna: Laurence Olivier exceloval ve filmu i na divadle

Jen málokterý jiný herec se přiblížil svým fanouškům takovým způsobem, jakým se to na sklonku života podařilo Laurenci Olivierovi. Jeho kniha pamětí s příznačným názvem Hercova zpověď zachycuje s obdivuhodným nadhledem nejen Olivierův osobní život (počínaje nelehkým dětstvím), ale také jeho prakticky celou divadelní kariéru. Té filmové je v ní věnována podstatně menší pozornost, neboť Olivierovým domovem bylo především divadlo, my bychom ale na ni rozhodně zapomínat neměli, protože zahrnuje bezpočet dalších nezapomenutelných rolí. Však byl také Olivier hned desetkrát nominován na Oscara, přičemž jednu z těchto nominací se mu podařilo i proměnit. A samozřejmě to byla ta, kterou získal za svého jedinečného Hamleta... Hercem z rozhodnutí otce Laurence Olivier přišel na svět 22. května 1907 v Dorkingu jako nejmladší dítě reverenda Gerarda Kerra Oliviera a jeho ženy Agnes Louise. Není bez zajímavosti, že jeho předci z otcovy strany byli gaskoňští hugenoti, kteří emigrovali do Anglie na sklonku 17. století. „Lehká nechuť, kterou otec ke mně pocítil při prvním pohledu, mu vydržela, jak se mi zdálo a jak o tom byla dozajista přesvědčená matka, celé mé dětství, až do mých dvanácti let, kdy moje nebe, moje naděje, můj celý svět, moje zbožňovaná maminka zemřela. Tehdy jsem poznal, že velké utrpení může někdy nějakým záhadným způsobem vyvolat nečekanou sílu. Přimykal jsem se k této víře celý svůj život a vždycky za nejstrašlivějších okolností mi poskytovala malý, uzounký ostrůvek, kde jsem si mohl na chvilinku odpočinout, propůjčovala mi okamžik síly jako doušek kyslíku, který cítíme při hlubokém nadechnutí. Právě v této době mi má jediná sestra Sybille (psáno prosím francouzsky jako všechna naše jména) sdělila, že byla u toho, když se blížil matčin konec, a slyšela, jak matka přiměla otce ke slibu, že bude ke mně, jejímu nejmenšímu děťátku, co nejhodnější. Slyšela, jak jí otec slibuje, že udělá všechno, aby splnil její poslední přání, a jak čas ubíhal, uvědomoval jsem si určité příznaky této snahy,“ napsal pak Olivier ve svých memoárech. Byl to právě přísný, leč zásadový reverend Olivier, kdo svému synovi určil kariéru herce. Byl si vědom jeho úspěchů ve školních inscenacích Shakespearových her (Julius Caesar, Zkrocení zlé ženy), a tak dospívajícího Larryho poslal v roce 1924 do Ústřední školy kultury řeči a dramatického umění v Londýně. Svého rozhodnutí litovat nemusel, neboť ji jeho syn absolvoval jako jeden z nejlepších studentů. Jedna věc ale byla herectví studovat a druhá se herectvím živit. A to pro mladého Oliviera nebylo vůbec nic lehkého – jelikož se mu nějaký čas nedařilo najít stálé zaměstnání, musel se spokojit jen s vedlejšími rolemi a přivydělávat si jako pomocný inspicient či asistent scény. Situace se změnila ve chvíli, kdy získal angažmá v Birminghamském repertoárovém divadle, na jehož prknech ztělesnil hlavní role ve hrách jako Strýček Váňači Dobrý konec vše napraví. „Dvacátá léta přivedla na prkna generaci herců, k níž jsem patřil i já, která podlehla magickému vlivu „přirozených“ herců v čele s Charlesem Hawtreyem a potom Geraldem du Maurier. Namluvili nám – a my jim uvěřili – že realistické hraní je vlastně realistické chování; tito skvělí herci nás obalamutili. Jejich vliv na nás byl katastrofální. Přijali jsme za své přesvědčení, že hraní není vůbec hraní, ale prostě „bytí“. Neměli jsme dost zkušenosti, abychom si uvědomili, že tito skvělí umělci dovedou skrýt svou zvláštní techniku. Po období neposlouchatelných představení a mystifikovaného obecenstva jsme byli nuceni tuto vysoce specializovanou školu odvrhnout a zanechat ji odborníkům,“ uvedl s odstupem let Olivier ve svých pamětech. Když se v roce 1930 ženil s herečkou Jill Esmondovou, byl už poměrně známým a respektovaným divadelním hercem. Cesta do Hollywoodu Na počátku 30. let se Laurence Olivier pokusil prorazit také ve světě filmu – tentokrát ale ještě neuspěl. Mohl si zahrát v historickém dramatu Královna Kristýna, byl z něj ale nakonec vyhozen, protože úmyslně urazil jeho hlavní hvězdu, „božskou“ Gretu Garbo. A tak se po účasti v několika zapomenutých filmech (Příliš mnoho darebáků – 1930, Žlutý lístek – 1931, Cesta na západ – 1932) vrátil z Hollywoodu zpátky domů, kde se mu herecky dařilo podstatně lépe. Poté, co exceloval na divadle v roli Romea, zaujal v domácím snímku Jak se vám líbí (1936). Následovalo dobrodružné drama Požár nad Anglií (1937), které symbolizovalo zlom především v Olivierově osobním životě. Jeho hereckou partnerkou v něm totiž byla půvabná Vivien Leighová, z níž se posléze stala partnerka životní. Když se Olivier rozváděl s Jill Esmondovou, aby se mohl konečně oženit s Vivien Leighovou, měl už za sebou úspěšný „reparát“ v Hollywoodu. V romantickém dramatu Williama Wylera Na Větrné hůrce (1939), stejnojmenné adaptaci románu Emily Brontëové, exceloval coby „temný“ a rozervaný Heathcliff – a výsledkem byla první oscarová nominace. Další následovala o rok později, a sice za mysteriózní thriller Alfreda Hitchcocka Mrtvá a živá (1940), v němž Olivierovi připadl part tajemného šlechtice Maxe de Wintera (autorkou literární předlohy téhož jména byla Daphne Du Maurierová). Nepovšimnuta však nezůstala ani austenovská adaptace Pýcha a předsudek (1940) a společně s ní i Olivierův ušlechtilý pan Darcy. „V té době se hraní na divadle a hraní ve filmu pokládalo za dvě zcela odlišná řemesla, dokonce odlišné profese. Dnes víme, že to není v žádném případě pravdivé hodnocení; pravda je mnohem subtilnější. Obě profese vyžadují stejné ingredience, ale v různých proporcích. Trvalo by několik let práce plné dohadů, než by se došlo k přesnému rozdílu; v každé oblasti existuje mnoho jemných variací podle charakteru herce. Trvalo mi mnoho let, než jsem se naučil hrát ve filmu; aspoň prvních deset bylo děsivě diletantských, z čirých předsudků a nevědomosti. Potom bylo nutné se znovu naučit hrát na jevišti, ztělesnit sice pravdu vyžadovanou filmem, přitom však snížit míru teatrálnosti,“ vzpomínal později Olivier coby autor svých memoárů. Válka a Shakespeare Diváci se na Oliviera hrnuli jak do kina, tak do slavného divadla Old Vic, kde kombinoval Shakespearovy hry s freudovskou psychoanalýzou. Jeho šťastný pobyt v Hollywoodu však brzy ukončila válka. Poté, co svému synovi z prvního manželství zajistil bezpečný pobyt na americké půdě a po boku Leighové ztělesnil admirála Nelsona v patriotisticky laděném historickém dramatu Lady Hamiltonová (1941), vrátil se Olivier zpět na britské ostrovy, aby se mohl plně zapojit do obrany své vlasti. To mu ale nakonec nebylo umožněno v takové míře, jak by si představoval: přestože úspěšně absolvoval letecký výcvik, válečných bojů se zúčastnit nemohl (některé zdroje uvádějí, že kvůli věku, jiné, že kvůli horšímu sluchu). Natočil tedy alespoň několik propagandistických filmů (v jednom z nich hrál postavu sovětského vědce), vystupoval v rozhlase a angažoval se ve vojenském estrádním souboru. Už během války Laurence Olivier dokázal, že ze Shakespearovy hry lze udělat velký filmový hit. Vydal se do neutrálního Irska, aby tam jako herec, režisér, producent a spoluscénárista natočil Jindřicha V. (1944). Práce to byla nelehká, ale s jejím výsledkem byli spokojeni jak diváci, tak kritici – a Olivier byl za svůj herecký výkon znovu nominován na Oscara. Pro zlatou sošku si však došel až o čtyři roky později a stalo se tak, jak už bylo zmíněno, díky Hamletovi (1948). Toho Olivier pojal jako „středověký film noir“ a ona jedinečná atmosféra, kterou mu vtiskl (úmyslně se točilo na černobílý formát), funguje na diváky dodnes. Hamletnakonec získal čtyři Oscary (kromě ceny za nejlepšího herce získal také cenu za nejlepší film, za režii byl Olivier „pouze“ nominován). Zopakovat tento úspěch se Olivier pokusil v polovině 50. let s Richardem III.(1955), ale neúspěšně A to i navzdory skutečnosti, že byl jako kulhavý, zákeřný a mstivý York jedním slovem fascinující. Na sklonku 40. let to vypadalo, že Laurence Olivier snad ani nemůže být šťastnější. Měl krásnou ženu, Oscara i šlechtický titul, společně s Ralphem Richardsonem a Tyronem Guthriem navíc stál v čele divadla Old Vic. Pak ale u Vivien Leighové propukla těžká duševní choroba (maniodepresivní psychóza) a kdysi spokojené manželství se rázem změnilo v očistec. Olivier se ho sice snažil zachránit, leč marně. Během turné v Austrálii a na Novém Zélandu se také dozvěděl, že byl z vedení Old Vic odvolán. Po celá 50. léta však dokázal nepřízni osudu čelit: řídil divadlo St. James, které si v roce 1950 pronajal, a natočil pár dalších zajímavých filmů (Carrie – 1952, Žebrácká opera – 1953, Pekelník – 1959). Vedle již zmíněného Richarda III.se pak podepsal pod ještě jeden autorský počin, romantickou komedii Princ a tanečnice (1957). Spolupráce s problémovou Marilyn Monroeovou se mu ale ve finále příliš nevyplatila... Nový život Přestože se Olivier snažil o zdraví i kariéru Vivien Leighové pečovat, jak nejlépe dovedl, rozpadu svého druhého manželství nakonec zabránit nedovedl. Začátkem 60. let ale pro něj už svět zase byl veselejším místem. Zahrál si nejen ve veleúspěšném Spartakovi (1960) Stanleyho Kubricka, ale především v dramatu Komik (1960), za nějž získal další oscarovou nominaci (pro úplnost dodejme, že Komik byl adaptací stejnojmenné divadelní hry, kterou si sám Olivier objednal u Johna Osbornea). V roce 1961 se pak (po rozvodu s Leighovou) oženil s herečkou Joan Plowrightovou, s níž už zůstal až do konce svého života a která mu dala tři děti (syna Richarda a dcery Tamsin a Julii-Kate). A aby toho štěstí nebylo málo, stal se Olivier v roce 1963 ředitelem Královského národního divadla, přičemž v této funkci strávil deset mimořádně plodných let. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Během 60. a 70. let se sice Olivier potýkal s řadou vážných zdravotních problémů (včetně rakoviny prostaty), herectví se ale s úspěchem věnoval i nadále. Kromě toho, že svou účastí ozdobil hned několik slavných velkofilmů (Bitva o Británii – 1969, Mikuláš a Alexandra – 1971, Příliš vzdálený most – 1977), předvedl další nezapomenutelné kreace ve snímcích Slídil (1972), Maratónec (1976) a Hoši z Brazílie (1978). Všechny mu vynesly oscarovou nominaci, přičemž největší pozornost dnes budí ta z thrilleru Maratónec: coby sadistický nacista Szell byl Olivier vážně děsivý. Ani 80. léta nebyla obdobím, kdy by se Laurence Olivier odebral do zaslouženého důchodu. Kromě dokončení svých pamětí si také zahrál třeba v kultovní fantasy Souboj Titánů (1981) či dobrodružném velkofilmu Bounty (1984). Jakmile se ovšem tato dekáda nachýlila ke svému konci, odešel Laurence Olivier na věčnost. Stalo se tak 11. července 1989, nedlouho po natočení jeho posledního filmu, dramatu Válečné requiem (1989) – a krátce předtím, než jeho nástupce Kenneth Branagh uvedl do kin svého Jindřicha V.(sám si pak Oliviera zahrál ve snímku Můj týden s Marilyn). Popel Laurence Oliviera, velkého herce, který bude navždy žít v srdcích miliónů diváků na celém světě, je uložen v koutě básníků ve Westminsterském opatství.

Čas načtení: 2024-11-14 12:40:00

„Pokud mám volno, telefon prostě nezvednu.“ Generace Z mění pracovní trh

Prý jsou líní, nevděční, nesnesou kritiku a požadují vysoké nástupní platy hned po škole. Nejmladší pracující narážejí na plno předsudků. Co ve skutečnosti chtějí a jak práci vnímají, rozebírá další díl seriálu SZ o generaci Z.

Čas načtení: 2024-11-14 12:40:00

„Pokud mám volno, telefon prostě nezvednu.“ Generace Z mění pracovní trh

Prý jsou líní, nevděční, nesnesou kritiku a požadují vysoké nástupní platy hned po škole. Nejmladší pracující narážejí na plno předsudků. Co ve skutečnosti chtějí a jak práci vnímají, rozebírá další díl seriálu SZ o generaci Z.

Čas načtení: 2024-11-14 12:40:00

„Pokud mám volno, telefon prostě nezvednu.“ Generace Z mění pracovní trh

Prý jsou líní, nevděční, nesnesou kritiku a požadují vysoké nástupní platy hned po škole. Nejmladší pracující narážejí na plno předsudků. Co ve skutečnosti chtějí a jak práci vnímají, rozebírá další díl seriálu SZ o generaci Z.

Čas načtení: 2025-01-17 09:00:00

Organizace Místní místním pomáhá ohroženým lidem bez domova. T-Mobile ji podpořil v rámci výzvy Česko bez předsudků

Praha 17. ledna 2025 (PROTEXT) - Lidé bez domova se často setkávají s předsudečným násilím – žijí na okraji společnosti, která je „nevidí“, a násilí vůči nim tak bývá o to intenzivnější. Organizace Místní místním jim v rámci Solidární sítě pražských podniků poskytuje základní služby, ale také poradenství. Její projekt Bez předsudků podpořila i společnost T-Mobile v rámci grantové výzvy „Česko bez předsudků“, na které procesně spolupracovala Nadace VIA a organizace In IUSTITIA. Místní místním díky tomu bude moci rozšířit svou kapacitu pomoci a osvěty.Loni proběhla grantová výzva Česko bez předsudků, vypsaná a financovaná společností T-Mobile. Do výzvy se zapojily organizace, jejichž projekty podporují skupiny ohrožené předsudečným násilím nebo motivují k nahlašování těchto činů a zaměřují se na osvětu nebo vzdělávání. Podle organizace In IUSTITIA patří mezi nejohroženější skupiny lidé z důvodu své etnicity (Romové), národnosti (Ukrajinci), sexuální orientace (LGBTQ+), pohlaví (ženy), zdravotního postižení. Ohroženi jsou ale také lidé bez domova. Celkem bylo v rámci výzvy grantem od T-Mobilu podpořeno osm organizací a projektů částkou 1 500 000 korun. V rámci předvánoční sbírky Spolu proti předsudkům také operátor vybral téměř půl milionu korun, částku zdvojnásobil a dorovnal na rovný 1 milion korun na podporu organizace In IUSTITIA.„Jménem celého týmu In IUSTITIA a zejména našich klientů bych chtěla T-Mobilu i všem dárcům moc poděkovat. Vážíme si nejen významné finanční podpory, ale především toho, že T-Mobile a lidé v něm se o předsudečné násilí a pomoc obětem zajímají a stále hledají nové příležitosti, jak toto palčivé téma zviditelnit a postavení lidí napadených pro to, kým jsou, zlepšit,“ říká Klára Kalibová, ředitelka In IUSTITIA. „Výtěžek sbírky pokryje tisíce hodin práce právního týmu, terapeutů a sociálních pracovníků a pomůže tak desítkám obětí předsudečného násilí.“Mezi podpořenými v rámci Česko bez předsudků je i projekt Bez předsudků organizace Místní místním, která pomáhá lidem bez domova a v nouzi. Poskytuje jim základní služby, ale také šíří osvětu jak vůči nim, tak vůči většinové společnosti a pořádá akce a sbírky na okamžitou a přímou pomoc lidem bez domova. Ti se kvůli stigmatizaci a předsudkům zároveň stávají oběťmi předsudečného násilí. Běžně žijí na ulicích nebo v opuštěných prostorech, kde jsou vystaveni vyššímu riziku útoků. To se ještě násobí, pokud je zároveň daná osoba žena, patří do LGBTQ+ komunity nebo do Česka přišla v rámci migrace.„Přístup lidí bez domova ke spravedlnosti je velmi limitovaný, většina z nich útoky vůbec nenahlásí a často mohou být napadáni i opakovaně a velice brutálně. Přitom se ale o předsudečném násilí vůči lidem bez domova nemluví, takže i pro ně samotné je složité jej rozpoznat a vyhledat pomoc. Na tyto problémy cílí projekt Bez předsudků,“ říká Ester Pacltová, ředitelka Místní místním. „Zároveň naše Solidární síť propojuje kavárny, podniky a veřejná místa, jež zdarma nabízejí služby jako toalety, voda či nabití telefonu potřebným. 40 podniků po Praze aktuálně poskytuje přes 200 základních služeb a 7 typů voucherů třeba na jídlo, nápoje, lístky do divadla nebo oblečení.“„Díky telekomunikačním technologiím jsme stále více propojeni, přesto mezi námi žijí lidé, kteří zůstávají pro společnost neviditelní. Chceme poskytovat službu nejen našim zákazníkům, ale společnosti jako celku. Organizace Místní místním má s pomocí lidem bez domova bohaté zkušenosti a my jim velice rádi umožňujeme sílu jejich pomoci znásobit,“ říká Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile. „Osobně věřím, že společnost není k potřebám lidí bez domova lhostejná, ale musí o nich vědět. Rádi jsme proto podpořili i informační kampaň, proškolení zaměstnanců v tématu předsudečného násilí, zrecyklované telefony pro spojení lidí bez domova s jejich blízkými či zajištění spojení při shánění práce. Příběhy z terénu jsou často neuvěřitelné, a i tato pomoc může být vstupenkou do běžného života.“ Zdroj: T-Mobile Czech Republic a.s.www.t-mobile.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-02-21 13:57:00

T-Mobile ve spolupráci s Nadací Via a organizací In IUSTITIA otevírá grantovou výzvu Česko bez předsudků

Praha 21. února 2024 (PROTEXT) - Společnost T-Mobile dlouhodobě podporuje aktivity spojené s prevencí předsudečného násilí a pomocí lidem ohroženým předsudečným násilím. Digitální inkluze a bezpečí na internetu je součástí firemní ESG strategie, a proto ve spolupráci s organizací In IUSTITIA a Nadací Via vyhlašuje grantovou výzvu Česko bez předsudků. V té rozdělí celkem 1,500.000 korun organizacím, neformálním skupinám a akademickým pracovištím, vyvíjejícím projekty ve prospěch ohrožených skupin, budou se věnovat jejich osvětě a vzdělávání, nebo je motivují k nahlašování těchto skutků.Předsudečné násilí je násilí, které je motivováno předsudky útočníka vůči nezměnitelné osobnostní charakteristice napadeného. Tou může být barva pleti, etnicita, víra, sexuální orientace, pohlaví, věk, zdravotní postižení, sociální postavení či politické přesvědčení. V České republice je tím ohrožen každý desátý člověk, momentálně nejohroženějšími komunitami jsou lidé napadení z důvodu své etnicity (Romové), národnosti (Ukrajinci), sexuální orientace (LGBTQ+), pohlaví (ženy) či zdravotního postižení."Trápí nás, že v České republice je velmi nízká informovanost ohrožených lidí o jejich právech a neexistuje důsledný monitoring násilí založeného na předsudcích. Proto ve spolupráci s In IUSTITIA podpoříme zejména ty projekty, které posílí práva osob tímto ohrožených a přispějí k odolnější společnosti," vysvětluje Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile.Grantová výzva sleduje tři základní oblasti a její hlavní cílovou skupinou jsou tedy lidé ohrožení předsudečným násilím. První z oblastí je přímá podpora těchto osob, kam se řadí zejména komunitní a nízkoprahové projekty, dále ty zahrnující terénní práci a prokazatelně pracující s touto skupinou. Další oblastí je edukace a osvěta ohrožených skupin zaměřená především na povědomí o právech obětí, vytvoření vzdělávacích materiálů či kampaní. Poslední kategorií je pak sběr dat a projekty přinášející svědectví o specifických projevech předsudečného násilí. Projekty by měly mít vazbu na činnost organizace In IUSTITIA."Cílem projektové výzvy je vytvořit síť lidí a organizací, které budou usilovat o společnost odolnější vůči předsudkům a násilí. Grantistům nabízíme konzultace projektového záměru a tutoring během realizace projektů. Věříme, že lokální a neformální skupiny mají potenciál oslovit ohrožené lidi a nasměrovat je k pomoci, kterou In IUSTITIA již patnáct let poskytuje obětem předsudečného násilí. Hlavní finanční podpora tak směřuje především k rozvoji práce v online a offline terénu," doplňuje Klára Kalibová, právnička a ředitelka organizace In IUSTITIA."V posledních letech čelíme řadě krizí, chaoticky se vypořádáváme s jejich dopady a snadno tak přehlížíme nelehkou situaci zvláště zranitelných skupin, které k tomu všemu ještě čelí rostoucí agresivitě a předsudečnému násilí. Toto přehlížení se však nevyplatí nikomu z nás - je to jedna z největších nenápadných hrozeb, jejíž dopady pocítíme všichni ve chvíli, kdy už bude pozdě. Je proto nejvyšší čas podpořit ty, kteří tuto hrozbu vnímají a denně řeší v první linii," říká Jaroslav Valůch, člen hodnotící komise grantového řízení.Přihlásit se mohou neziskové či příspěvkové organizace, neformální skupiny složené z minimálně 3 lidí a veřejné vysoké školy. Řádné vyplněnou přihlášku je nutné odeslat do 1. dubna a maximální výše finanční podpory jednoho projektu je 200.000 korun. Více informací včetně přihlašovacího formuláře naleznete na Česko bez předsudků - Nadace Via.  

Čas načtení: 2024-05-28 10:16:00

T-Mobile rozdělí v grantové výzvě 1 500 000 Kč. Podpoří 8 projektů zaměřených na boj proti předsudečnému násilí

Praha 28. května 2024 (PROTEXT) - Posilování romské komunity, ochrana proti transfobii, pomoc lidem bez domova a v nouzi nebo osvěta v ukrajinských skupinách na sociálních sítích – to jsou jen některá z témat, která podpoří letošní grantová výzva Česko bez předsudků. Tu společně s T-Mobile zaštiťuje organizace In IUSTITIA a Nadace VIA. Celkem 8 neziskových projektů si rozdělí milion a půl.Grantová výzva Česko bez předsudků byla otevřena letos během února a března. Zapojit se mohly neziskové organizace, neformální skupiny a akademická pracoviště vyvíjející projekty ve prospěch skupin ohrožených předsudečným násilím, věnujícím se osvětě, vzdělávání, nebo motivaci k nahlašování těchto skutků. Mezi ty nejohroženější patří lidé napadení z důvodu své etnicity (Romové), národnosti (Ukrajinci), sexuální orientace (LGBTQ+), pohlaví (ženy) či zdravotního postižení.Podporu dostane celkem osm projektů napříč celou Českou republikou. Nezisková organizace ROMEA se zaměří na osvětu romské komunity v obraně proti předsudečnému násilí, Multikulturní centrum Praha plánuje edukaci ukrajinských uprchlíků o jejich právech v ČR. Masarykova univerzita v Brně vypracuje vzdělávací materiály o předsudečném násilí pro osoby se sluchovým postižením. V Brně působí také Ženský vzdělávací ústav, který z prostředků grantu bude pokračovat ve vytváření bezpečného prostředí pro ženy i jejich rodiny.Mezi podpořené organizace patří i Prague Pride, konkrétně online poradna sbarvouven.cz zaměřená na prevenci předsudků a podporu LGBTQ+. Wellbeingu transgender osob a řešení problémů diskriminace a transfobie se věnuje projekt spolku Transparent a podobnou iniciativu pod názvem Safe Space plánuje zahájit v Ústeckém kraji sociální pracovnice Lucie Šancová. Ohroženou skupinou jsou také lidé bez domova, kterým se věnuje a pomáhá organizace Místní místním.„Do grantové výzvy se přihlásily opravdu různorodé projekty, což nás opět přesvědčilo o tom, že téma předsudečného násilí je stále více aktuální a týká se velké části společnosti. Jedním ze zásadních bodů je osvěta ohrožených skupin a ochrana obětí. Věřím, že to v důsledku povede i k větší informovanosti široké veřejnosti,“ uvádí Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti v T-Mobile.Jedním z požadavků grantového řízení bylo propojení a vazba na aktivity organizace In IUSTITIA, se kterou T-Mobile na tématu předsudečného násilí dlouhodobě spolupracuje. „Vedle finanční podpory mohou vybrané organizace a iniciativy čerpat také podporu našich odborníků a odbornic v podobě školení, spolupráce na tvorbě materiálů nebo třeba práce v terénu. Věříme, že díky různorodosti jednotlivých projektů se nám podaří vytvořit komunitu dostatečně rozmanitou na to, aby se osvěta v oblasti předsudečného násilí šířila k co největšímu množství těch, kterých se tento problém může dotýkat,“ vysvětluje ředitelka In IUSTITIA Klára Kalibová. Zdroj: T-Mobile 

Čas načtení: 2024-09-03 09:54:00

“Matka? Ta bude pořád doma.” O2 boří ve své kampani zažité předsudky

Praha 3. září 2024 (PROTEXT) - O2 usiluje o otevřenou firemní kulturu, podporuje diverzitu a jedinečnost každého zaměstnance. Operátor zavedl nová interní školení, více podporuje zkrácené úvazky nebo například srovnává dny volna pro manželské i registrované páry. Nedávno také spustil interní kampaň na boj proti nevědomým předsudkům. Díky velkému ohlasu mezi zaměstnanci ji rozšiřuje i do online prostoru.Diverzita znamená respekt k jedinečnosti každého z nás. Je to ale mnohem více než pohlaví, náboženství nebo věk. Jde o rozmanitost osobností, zájmů, talentů, zkušeností, nápadů a životních filozofií nebo stylů. „V O2 budujeme otevřenou kulturu a usilujeme o vyšší míru psychologického bezpečí jednotlivců i týmů, aby se každý cítil dobře a přirozeně,“ říká Pavel Milec, ředitel lidských zdrojů v O2.„Na nálepky u nás nehrajeme“V O2 nedávno proběhla interní kampaň na podporu rovného přístupu ke všem zaměstnancům. Cílem kampaně bylo upozornit na předsudky, které nejsou záměrné, ale přesto mohou někoho zasáhnout. Tváří jsou čtyři reální zaměstnanci O2, kteří představují časté typy předsudků:Matka? Ta bude pořád domaJe starý a nemá na toJe mladá, nemá zkušenostiHolka? Ta nemá analytické myšleníTo, že se opravdu v O2 pracuje bez předsudků, potvrzuje v rozhovoru jedna z tváří kampaně Karolína Hejdánková, která pracuje v O2 jako Key Account manažerka. „Nejpozději ve čtyři musím vyjíždět z práce kvůli školce. Nikdy jsem se nesetkala s žádnými negativními reakcemi, kolegové jsou empatičtí a vždycky to pochopí.”Interní průzkumy O2 potvrdily, že otevření tématu diverzity mezi zaměstnanci má smysl. „Tuto kampaň jsme původně plánovali pouze pro interní účely, ale díky pozitivnímu ohlasu jsme ji sdíleli i na sociální sítě, kde získala téměř dva miliony zobrazení. Změnili jsme tím vnímání našich zákazníků o desítky procent, a především jsme přispěli k lepší atmosféře na pracovišti,“ říká Pavel Milec. A dodává: „Díky naší kampani a všem dalším aktivitám zaměstnanci více tématu rozumí a méně se s nevědomými předsudky setkávají.”Rozmanitost O2 prostředíTaké aktuální statistiky kmenových zaměstnanců potvrzují, že O2 je otevřené všem. Poměr mužů a žen ve firmě je 59 % ku 41 % „To, že v technologické firmě pracují jen muži, je mýtus. Skoro polovina našich zaměstnanců jsou ženy,“ doplňuje Pavel Milec.Ani věk u O2 nehraje roli. Nejmladšímu zaměstnanci je 18 let a nejstaršímu 74. Věkové rozložení je pak velmi rovnoměrné. „Jsme přesvědčeni, že různorodé týmy složené ze starší generace s cennými zkušenostmi a z mladších lidí přinášející inovace nám umožňují lépe reagovat na potřeby našich zákazníků a přizpůsobovat se dynamickému trhu,“ komentuje Pavel Milec.Více než 28 % zaměstnanců pracuje v O2 více než 10 let, přičemž téměř jedna třetina z nich je u O2 už 25 let a více. Rekordmankou je kolegyně, která k prvnímu září oslaví 50 let v O2. Tento vysoký počet dlouholetých zaměstnanců podtrhuje stabilitu zaměstnanců a atraktivitu O2 jako zaměstnavatele.Další klíčové aktivityDiverzita je výrazným tématem v moderní společnosti. Nejen proto O2 usiluje o rozvoj různorodé a inkluzivní firemní kultury, která každému jednotlivci poskytuje všechny možnosti a podporu, aby se mohl cítit přirozeně. Tento závazek naplňuje několika aktivitami:• O2 je zakládající signatář Evropské charty diverzity v České republice. Podpisem se zavázalo k budování pracovních podmínek otevřených každému bez ohledu na pohlaví, rasu, barvu kůže, národnost, etnicitu, vyznání, světonázor, tělesné postižení, věk nebo sexuální orientaci.• Vedení firmy absolvovalo školení, které se soustředilo na nevědomé předsudky a způsoby, jak jim předcházet, odhalovat je a také odstraňovat.- Workshopy nadále probíhají napříč celou firmou. Například na témata věkové diverzity, neurodiverzity nebo otcovství a mateřské dovolené. Více než 75 % zaměstnanců prošlo nově vytvořenou normativní zkouškou týkající se nevědomých předsudků.• Do O2 na školení dorazilo také několik inspirativních osobností. Například Danuše Nerudová mluvila o postavení žen nejen v politice a softwarová inženýrka Dita Formánková zase o inkluzivním leadershipu.• O2 respektuje všechny formy partnerských svazků, proto srovnal počet dnů placeného volna na svatbu manželských a registrovaných párů.• Pro maminky a tatínky na rodičovské dovolené O2 také umožňuje zkrácené úvazky. Tuto možnost zaměstnanci hojně využívají například i při studiu.• O2 přijalo jednotnou směrnici D&I (diverzita a inkluze) celé skupiny PPF.Diverzita a inkluze jako součást ESG strategie„Podpora diverzity je nedílnou součástí našich ESG aktivit. Zavazujeme se k odpovědnému a udržitelnému podnikání, které zahrnuje nejen ekologickou a ekonomickou oblast, ale také tu sociální. Věříme, že tímto komplexním přístupem můžeme přispět k pozitivní změně ve společnosti, ve které má každý své místo,“ říká Milan Ruttner, ESG Officer O2.Kontakt:Monika Ježková | O2 Czech Republic a.s.monika.jezkova@o2.czČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-12-12 08:54:00

Projekt Střediska Teiresiás Masarykovy univerzity pomáhá sluchově postiženým. T-Mobile jej podpořil v rámci výzvy „Česko bez předsudků“

Praha 12. prosince 2024 (PROTEXT) - Lidé se sluchovým hendikepem, kterých jsou v české populaci statisíce, často bojují s předsudky. Nejen pro ně Středisko Teiresiás Masarykovy univerzity vytváří tzv. hybridní knihy. Jde o elektronický publikační formát, v němž jsou informace přístupné skutečně pro každého, a to i ve formě videa ve znakovém jazyce. Projekt podpořila i společnost T-Mobile v rámci grantové výzvy „Česko bez předsudků“, na které procesně spolupracovala Nadace VIA a organizace In IUSTITIA. Podpořená kniha poskytne primárně neslyšícím informace o předsudečném násilí a obraně proti němu v českém znakovém jazyce. Projekt má zároveň upozornit, že lidé se sluchovým postižením se o sebe dovedou postarat a žijí plnohodnotný život – stačí, když při tom nebudou muset čelit předsudkům a diskriminaci.  Letos během února a března byla T-Mobilem otevřena grantová výzva Česko bez předsudků. Zapojily se do ní neziskové organizace, neformální skupiny a akademická pracoviště vyvíjející projekty ve prospěch skupin ohrožených předsudečným násilím, věnujícím se osvětě, vzdělávání nebo motivaci k nahlašování těchto skutků. Dle organizace In IUSTITIA jsou nejčastěji předsudečným násilím ohroženi lidé z důvodu své etnicity (Romové), národnosti (Ukrajinci), sexuální orientace (LGBTQ+), pohlaví (ženy) či zdravotního postižení. V rámci výzvy bylo podpořeno celkem osm organizací a projektů částkou celkem 1 500 000 korun.Mezi jednu z těchto osmi iniciativ patří projekt Střediska Teiresiás pod Masarykovou univerzitou. To se zaměřuje na pomoc studentům se specifickými potřebami. Díky grantu ve výši 200 000 korun zde vznikla hybridní kniha zaměřená na předsudečné násilí. Pomocí překladu do českého znakového jazyka je text přístupný i těm, u nichž jde o hlavní komunikační jazyk a ten český jim nemusí být bezpečně srozumitelný.„Přišel jsem o sluch až jako náctiletý. V podstatě jsem v komunitě sluchově postižených ve výhodě, protože mateřský jazyk je pro mě čeština. Více než deset tisíc neslyšících Čechů to má ovšem jinak. Kvůli závažné sluchové vadě v raném věku neměli možnost si osvojit český jazyk v dostatečné míře, na rozdíl od jazyka znakového – ten je vizuální. Znakový jazyk však má jinou gramatickou strukturu než čeština, proto je pro ně čeština většinou jazykem, který se učí až jako druhý, de facto cizí,“ říká Alexandr Zvonek, vedoucí realizačního týmu. „Pro neslyšící od narození nebo raného věku, pokud nemají možnost vnímat mluvenou řeč, je proto nejvhodnější se při rozvoji komunikace orientovat na znakový jazyk. Ten si mohou snadno a rychle osvojit, rozvíjí se komunikační interakce, a tím i intelektové schopnosti. Bohužel až do devadesátých let u nás nebylo využívání znakového jazyka oficiálně podporováno a ve školách využíváno. Neslyšící děti se tak musely učit jazyk, který prakticky nemohly smyslově vnímat, a co hůř, v tomto nedostatečně osvojeném jazyce se musely i vzdělávat. To znamenalo výrazný deficit, jenž jim v konečném důsledku i ztěžoval společenské uplatnění.“ Kniha, která v rámci projektu vzniká, bude zejména neslyšící srozumitelně informovat o problematice předsudečného násilí, obraně vůči němu, prevenci i dostupnosti podpory. Distribuována bude prostřednictvím neziskových organizací, škol i sociálních sítí. Prelingvální neslyšící (nikdy neslyšeli nebo ztratili sluch dříve, než si osvojili mluvený jazyk) a sluchově postižení (širší skupina čítající statisíce lidí jen v Česku) se totiž i dnes navzdory výraznému zlepšení oproti minulosti setkávají s předsudečným násilím – může jít o slovní útoky nebo přecházení jejich potřeb, například odepření tlumočení do znakového jazyka, když o něj neslyšící požádá nebo s sebou tlumočníka dokonce přivede. Závažná je také diskriminace v zaměstnaní – přidělování podřadné práce neodpovídající kvalifikaci, finanční ohodnocení neodpovídající kvalifikaci nebo vyloučení z pracovního kolektivu. Problematika se přitom netýká jen neslyšících – dopadá i na stovky tisíc sluchově postižených lidi v Česku. Hybridní překlad tam, kde je porozumění zásadní Hybridní knihy v sobě zahrnují běžnou textovou podobu, ale také audiostopu, a především videozáznam, kde text prezentuje mluvčí znakového jazyka. Díky tomu je sdělení přístupné komukoli, kdo ovládá český nebo český znakový jazyk. To je nezbytné u dokumentů, kde je klíčové přesné porozumění textu.„Díky technologiím máme nyní možnost nabídnout neslyšícím text v jejich mateřském jazyce. Jedná se však o časově i finančně náročnou činnost, překlad jediné stránky zabere přibližně pět hodin času a zaměstná několik specialistů, zvlášť když se jedná o odbornou literaturu. Naše studio i odbornost jsme schopni nabídnout komukoli, kdo projeví zájem o překlady do českého znakového jazyka,“ říká Alexandr Zvonek a doplňuje: „Sluchově postižení se totiž zpravidla netrápí tím, že neslyší, ale trápí se bariérami, které jsou v jejich okolí a dají se odstranit. Naštěstí se už dnes často odstraňují – třeba titulky u pořadů v televizi, zajištění tlumočení do znakového jazyka nebo simultánního přepisu mluvené řeči. Hybridní knihy jsou dalším nástrojem pro překonání bariér a je naším zájmem, aby jich bylo co nejvíce.“ Odstraňování komunikačních bariér je zásadním tématem i pro iniciátora výzvy Česko bez předsudků, společnost T-Mobile. „Komunikace je v DNA naší společnosti, proto se pečlivě věnujeme i souvisejícím humánním otázkám, například snižování předsudečného násilí. Projekt Střediska Teiresiás v sobě snoubí obě tyto roviny a my jsme rádi, že můžeme společně s Nadací Via a organizací In IUSTITIA, která projektu poskytuje odbornou garanci, pomoci odstraňovat komunikační bariéry a dát lidem do rukou informace, jež potřebují, aby mohli žít kvalitnější život,“ říká Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile. „Zároveň si uvědomujeme šíři dopadu projektu – s rostoucím věkem dožití bude sluchově postižených osob stále přibývat – je tedy důležité zvyšovat povědomí o této problematice.“Na portálu Střediska Teiresiás jsou knihy dostupné zejména lidem se specifickými potřebami. Význam srozumitelných informací, včetně těch v českém znakovém jazyce, je ale mnohem širší – smysl dává rozšíření například směrem k právním dokumentům a běžnému úřednímu styku, kde neporozumění textu může mít neblahé následky. Omezení pro rychlejší přibývání publikací v hybridním formátu je nyní především finanční.Více o projektu a možné pomoci zde: www.teiresias.muni.cz Věděli jste, že?Znakový jazyk není a nemůže být univerzální. Proto i drtivá většina národů má svůj vlastní jazyk, a to i ten znakový. V Evropě a v USA byly ovlivněny francouzským znakovým jazykem, který se začal pro vzdělávací účely používat nejdříve. Přesto jsou mezi nimi určité podobnosti. A právě ty umožňují v mezinárodním styku neslyšících používat umělý systém, tzv. mezinárodní znakový systém. Ten je v komunitě neslyšících uživatelsky úspěšnější než univerzální jazyk esperanto mezi slyšícími.   ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-03-07 09:00:00

Ženský spolek Vesna s podporou T-Mobilu boří předsudky nejen mezi Romkami a Ukrajinkami

Praha 7. března 2025 (PROTEXT) - Lidé ohrožení předsudečným násilím čelí nejen odmítání okolí, ale někdy si přitěžují i navzájem. Grantová výzva Česko bez předsudků společnosti T-Mobile, na které spolupracuje s Nadací VIA a organizací In IUSTITIA, podpořila osm neziskových projektů zaměřených na osvětu a pomoc ohroženým skupinám. Mezi nimi je i Ženský vzdělávací ústav Brno známý jako spolek Vesna, který navazuje na staletou tradici ženských vzdělávacích spolků a pomáhá ženám v nouzi.V roce 2024 proběhla grantová výzva Česko bez předsudků, vypsaná a financovaná společností T-Mobile. Do výzvy se zapojily organizace, jejichž projekty podporují skupiny ohrožené předsudečným násilím. Celkem bylo v rámci výzvy grantem od T-Mobilu podpořeno osm organizací a projektů částkou 1,500.000 korun. V rámci předvánoční sbírky Spolu proti předsudkům také operátor vybral téměř půl milionu korun, částku zdvojnásobil a dorovnal na rovný 1 milion korun na podporu organizace In IUSTITIA, která pomáhá obětem předsudečného násilí.V rámci Česka bez předsudků byl podpořen i Ženský vzdělávací ústav Brno, který v roce 2021 navázal na více než stoletou tradici prvorepublikového spolku Vesna. Ten nabízí ženám a jejich rodinám základní materiální pomoc, ale i vzdělávání a volnočasové aktivity. Podporuje tak ostatní sociální služby v jejich činnosti. Vedle komunitního centra je jednou z aktivit Vesny Šatník – re-use centrum, kam dárci nosí nevyužité domácí potřeby, lůžkoviny, hračky, sportovní potřeby, drogerii, oblečení a obuv.„Setkávají se u nás osoby žijící v chronické chudobě s osobami, na které dolehla momentální krize, a to jak Češky, tak cizinky, především Ukrajinky, které k nám přicházejí od začátku války,“ říká Barbora Antonová, ředitelka Vesny. „Citlivé jsou zejména vztahy Ukrajinek a Romek. Romové na Ukrajině jsou vystaveni mnohem většímu odmítání, čeští Romové zase podléhají dezinformacím. Napětí mezi oběma skupinami pramení i z pocitu, že je právě druhá skupina připravuje o prostředky na živobytí, příspěvky a podporu.“Díky osobnímu setkávání klientek, ale i zaměstnankyň se daří na obou stranách výrazně snižovat nevraživost. Osvěta a zejména společné aktivity pomáhají měnit zažité zvyklosti dokonce i u starších dobrovolníků. Ukrajinky a ostatní klientky se sice často liší svým původním socioekonomickým statusem, trápí je ale podobné problémy – stigmatizace ze strany veřejnosti, špatný přístup k dobré práci a bydlení. Zároveň mají tyto ženy společnou vyšší toleranci k násilí. To je často pácháno na nich i na jejich dětech a ženy ho málokdy nahlašují.„Je obtížné čelit předsudečnému násilí sami. Vnímáme velkou přidanou hodnotu spolku Vesna v tom, že se mu daří v boji proti předsudečnému násilí posilovat komunitní vazby. Na Vesnu se obracejí i lidé z okolí ohrožených žen s žádostmi o radu, jak postupovat,“ říká Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile. „Také díky naší podpoře dokáže Vesna posílit kompetence svých pracovníků v boji proti předsudečnému násilí, navýšit kapacitu, zvýšit povědomí o předsudečném násilí a o možnostech, jak mu čelit, kde hledat podporu a jak se domoci spravedlnosti – může tak pomáhat více ženám, aby se mezi svými cítily v bezpečí.“ Zdroj: T-Mobile Czech Republic a.s. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2025-03-31 16:15:00

Organizace Trans*parent pomáhá zlepšovat společenskou situaci trans lidí, její činnost podpořil T-Mobile v rámci grantové výzvy Česko bez předsudků

Praha 31. března 2025 (PROTEXT) - LGBTQ+ lidé jsou ohroženi předsudečným násilím. Zvláště to platí o trans lidech – genderovou identitu jako důvod své diskriminace vnímá neuvěřitelných 96 % trans osob. Společnost T-Mobile v rámci grantové výzvy Česko bez předsudků, na které spolupracuje s Nadací VIA a organizací In IUSTITIA, podpořila osm neziskových projektů zaměřených na osvětu a pomoc ohroženým skupinám. Mezi nimi i organizaci Trans*parent, která pomáhá trans lidem čelit předsudečnému násilí.Vloni T-Mobile vypsal a financoval grantovou výzvu Česko bez předsudků, do níž se zapojily organizace podporující skupiny ohrožené předsudečným násilím. Celkem osm organizací a projektů bylo podpořeno částkou 1 500 000 korun.Podle dat In IUSTITIA jsou jednou z nejohroženějších skupin právě trans lidé – průzkum Národního ústavu duševního zdraví a organizace Queer Geography z roku 2022 ukázal, že konkrétně 52 % nebinárních lidí a 51 % trans mužů zažívá diskriminaci. Trans lidé jsou také nejvíce ze všech LGBTQ+ lidí vystaveni obtěžování a násilí. Výhrůžkám násilím bylo vystaveno 52 % trans žen, osobním urážkám 69 % trans mužů. Zároveň ale pouze 17 % trans žen a 8 % trans mužů tyto incidenty nahlásilo – často si neuvědomují, že se mohou domoci spravedlnosti, nebo se obávají, že jejich hlášení bude bagatelizováno. Proto T-Mobile v rámci výzvy podpořil projekt Safety Net organizace Trans*parent, která trans lidem pomáhá už 10 let.„Vůči trans, nebinárním a intersex lidem panuje stále řada předsudků pramenících především z nepochopení. I proto se v Trans*parentu více než 10 let snažíme zlepšovat legislativní i sociální postavení trans* lidí ve společnosti skrze nové výzkumy, data, fakta a lidské příběhy, které edukují nejen odbornou veřejnost, ale i zákonodárstvo,“ říká Viktor Heumann, předseda spolku Trans*parent. „Zaměřujeme se i na osvětu samotných trans* lidí, které informujeme o tom, jak postupovat v rámci předsudečného násilí a poskytujeme podpůrné služby, zejména právní a psychologickou podporu.“Trans*parent je aktivní i na systémové úrovni. Realizuje školení pro Policii ČR a akreditované kurzy např. pro oblast sociální práce. Prosazuje také pochopení a přijetí trans lidí i na legislativní úrovni – konkrétně zákonné zohlednění pohnutky homofobie a transfobie při posuzování trestných činů, ale i zrušení podmínky chirurgického zákroku znemožňujícího reprodukční funkci při úřední změně pohlaví.„Zkušenosti s předsudky a potřeby trans lidí zůstávají ve veřejném prostoru neviditelné, stejně jako oni sami. Společně s Trans*parent odstraňujeme nesmyslné společenské stigma trans lidí a přispíváme k tomu, aby nemuseli svou identitu skrývat,“ říká Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile, s tím, že právě osvěta a podpora komunitních organizací je klíčem ke změně. T-Mobile má zájem pomáhat bourat předsudky, podporovat informovanost a přispět k tomu, aby se každý cítil ve společnosti bezpečně a respektovaně. Zdroj: T-Mobile  

Čas načtení: 2025-04-09 09:44:00

ROMEA pomáhá romským studentům na cestě ke kvalitnímu vzdělání. T-Mobile organizaci podpořil v rámci grantové výzvy Česko bez předsudků

Praha 9. dubna 2025 (PROTEXT) - Romští studenti se na cestě za vzděláním potýkají nejen s ekonomickými bariérami, ale také s předsudky. Přitom právě vzdělání jim může otevřít cestu k co nejlepší kvalifikaci a ideálnímu startu do „dospělého života“. T-Mobile v rámci grantové výzvy Česko bez předsudků, na které spolupracuje s Nadací VIA a organizací In IUSTITIA, podpořil osm neziskových projektů – mezi nimi i organizaci ROMEA. Ta prostřednictvím mediální činnosti a podpory romských žáků přispívá k budování lepšího společenského obrazu Romů.V roce 2024 T-Mobile vypsal a financoval grantovou výzvu Česko bez předsudků, do níž se zapojily organizace podporující skupiny ohrožené předsudečným násilím. Celkem bylo v rámci výzvy podpořeno osm organizací a projektů částkou 1,500.000 korun. V předvánoční sbírce Spolu proti předsudkům operátor vybral téměř půl milionu korun, částku zdvojnásobil na rovný 1 milion korun na podporu organizace In IUSTITIA, která pomáhá obětem předsudečného násilí.Podle dat organizace In IUSTITIA patří mezi nejčastější oběti předsudečného násilí lidé kvůli své etnicitě nebo národnosti. Romové se s negativními předsudky potýkají doslova po staletí. Již více než dvacet let se organizace ROMEA zaměřuje na podporu lepšího soužití Romů a většinové společnosti i na posilování aktivního občanství Romů. T-Mobile organizaci podpořil v rámci výzvy Česko bez předsudků. Podpořený projekt se soustředí především na pomoc romským studentům.„Podporujeme nadějné romské studenty v rozvoji a budování silné romské střední vrstvy. Mladí Romové na své cestě za vzděláním a co nejlepší kvalifikací nečelí jen studijním nárokům, ale často i předsudkům,“ říká Zdeněk Ryšavý, ředitel organizace ROMEA. „Prostřednictvím osvěty a školení chceme naše pracovníky a stipendisty vybavit dovednostmi potřebnými k tomu, aby na předsudečné násilí uměli adekvátně reagovat a věděli, kam se obrátit pro pomoc, podporu a poradenství.“ROMEA pro žáky základních škol pořádá motivační besedy, pro studenty středních a vysokých škol realizuje mj. pravidelná celorepubliková setkání s názvem Baruvas (romsky „rosteme“), kde se studenti účastní workshopů, navazují cenné kontakty, ale také se dozvídají více o možnostech studia v Česku i v zahraničí. Organizace provozuje také zpravodajský server Romea.cz, internetovou televizi ROMEA TV a vydává měsíčník Romano Voďi. V rámci projektu Paměť Romů ROMEA také zpřístupňuje novodobou romskou historii prostřednictvím příběhů těch, kteří ji zažili.„S rostoucí digitalizací mají lidé úžasný nový prostor ke sdílení informací, ale zároveň se bohužel zjednodušuje šíření nenávisti online. Usilujeme o to, aby této nenávisti bylo ve veřejném prostoru co nejméně – a to nejen na internetu. Velmi si vážíme dlouhodobé činnosti organizace ROMEA, která v mediálním prostoru posiluje hlas Romů a pozitivně působí jak uvnitř komunity, tak i směrem navenek,“ říká Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile, s tím, že T-Mobile považuje za samozřejmé, aby všechny děti měly stejné podmínky ve vzdělání. Zdroj: T-Mobile Czech Republic a.s. ČTK Connect ke zprávě obrazovou vydává přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-05-21 08:21:07

Mika Waltari: Jeho království, čte Ondřej Brousek

Audiokniha 17:30 hod., načetl Ondřej Brousek, OneBook 2024 Finský spisovatel Mika Waltari (1908-1979) v mládí studoval teologii, filosofii, estetiku a literaturu. Je autorem historických románů z období starověku, středověku i raného novověku, psal pohádky, detektivky a divadelní hry. Jeho království Toto dílo zaujme každého, kdo miluje pečlivě vystavěné příběhy založené na hluboké znalosti tématu. Román ve formě dopisů popisuje příběh Římana Marca Manilia Mezentiana, který odešel kvůli nevhodné lásce k Tulii do Alexandrie, kde se rozhodl v tamní slavné knihovně studovat fenomén proroctví, aby pak odjel do Jeruzaléma. Do něj vstupuje ve chvíli, kdy na kříži umírá Ježíš Nazaretský. Marcus hledá Jeho království, pravou víru, mystérium. Zmítá se v pochybnostech. Stejně tak popisuje zmatky učedníků a následovníků. Nejsou to žádné skvělé charaktery, naopak je v nich i ohromná malost, sobectví a ješitnost, přecházející až v elitářství, strach a podezíravost. Marcus zmrtvýchvstalého Ježíše i několikrát potká a rostoucí víra v něj ho zbavuje úzkostí a neklidu. Vůči židovství dílo obsahuje řadu stereotypů, předsudků. Asi nejvíce se projevuje ve tvrzeních, popisujících postavení ženy v judaismu. Není pravda, že podle judaismu žena nemá duši ani že by si ženy nezasluhovaly úctu. Jde spíš tedy o jakousi představu o judaismu, nikoliv, že to tak je či bylo. Nicméně takováto tvrzení v díle tvoří kontrast k právě rodícímu se křesťanství, které se o ženy naopak velmi opírá a ženy i tvoří podstatnou sílu při jeho šíření. Ženy jsou podány jako bytosti velmi emoční, informované, marnivé, klevetivé, vypočítavé…, na jednu stranu se koří, na druhou jsou až arogantní a panovačné, jsou popsány jako prázdné nádoby, které mohou být naplněny novým učením. Nejsou to příjemné postavy, vydírají, vynucují, manipulují. Bohužel se od sebe ani příliš neliší. I žena, která se jeví jako moudrá, má chvíle, kdy jedná nesnesitelně. Marcus je jedna z nejmilejších postav. I on se zmítá v pochybnostech, vykazuje slabost, nevyrovnanost. Je to však muž vzdělaný, vlídný a milosrdný. Nepříjemní jsou Ježíšovi apoštolové, prostí muži, plní hněvu, předsudků, xenofobie, toužící po výlučnosti a výjimečnosti. Neustále opakují, že Ježíšovu učení dobře nerozumí, ale jednou jim vše bude objasněno a na tuto dobu čekáme až do závěrečných pasáží románu, když za dunění větru na ně v podobě ohnivých jazyků sestoupí Duch svatý.  Marcus se až neuvěřitelně ponižuje, a ačkoliv je mnohem zdatnější i jako apologeta, je vyzván, ať o vlastních zážitcích nemluví. S pokorou to přijímá. Je to obtížná cesta pro všechny, protože dlouho všem postavám uniká, že Jeho království je čistá duchovní láska a víra v Krista. Co se mi velmi líbilo, byl popis Alexandrie a tamního života, v Judeji pak vylíčení vztahu Římanů k Židům. Pilát Pontský patří k příjemným postavám. Styl římské vlády v Judeji byl velmi tolerantní, shovívavý, velkorysý, sledující vlastní cíle, což byl především klid v zemi. Stejně tak je perfektní popis kosmopolitní společnosti v Jeruzalémě. Právě cizinci tvoří nejsympatičtější charaktery. Celkově lze Jeho království považovat za román výborně popisující starověký svět a za křesťanskou propagandu, nicméně neskutečně zajímavě, fundovaně, hluboce filosoficky podanou. Načtení Ondřejem Brouskem je vynikající, takže všem, kteří mají rádi audioknihy a křesťanství vřele doporučuji. Jindřiška Kracíková *** Mika Waltari (1908–1979) Finský spisovatel, dramatik, scenárista a překladatel rodem z Helsinek studoval nejprve teologii, ale později se zaměřil na filozofii a dějiny umění. Do literatury vstoupil roku 1925 jako novinář, básník a člen umělecké skupiny Tulenkantajat (Nosiči pochodní), jež se stavěla proti finskému tradicionalismu a propagovala orientaci na moderní evropské směry. Zatímco v meziválečných dílech reflektoval většinou složité mezinárodní postavení své vlasti (Velká iluze, Z otce na syna, Město smutku a radosti, Cizinec přichází), po válce se věnoval především historické próze. Světovou proslulost si vydobyl nejen knihou Egypťan Sinuhet (1946, č. poprvé 1965), ale i romány Pád Cařihradu, Tajemný Etrusk, Jeho království (1959, č. poprvé 1974), Nepřátelé lidstva, Temný anděl, Krvavá lázeň či Šťastná hvězda. S nemalým ohlasem se setkaly i jeho kratší žánrové prózy – převážně detektivky a horory – a v neposlední řadě kolekce svébytných moderních pohádek. Díla nejznámějšího finského autora byla přeložena do čtyř desítek jazyků. Ondřej Brousek (* 1981) Reprezentant třetí generace herecké dynastie Brousků se do srdcí divaček zapsal postavou Eliena z Hřebejkových Pelíšků (1999). Vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři a poté zamířil do Divadla na Fidlovačce, kde se prosadil jako herec, skladatel i režisér. Účinkoval ve snímcích Milenci a vrazi, Bolero i v řadě seriálů. Od roku 2013 je členem souboru Divadla na Vinohradech, v němž svůj mnohostrunný talent předvedl mj.  v roli W. A. Mozarta v Shafferově předloze ke světoznámému Formanovu snímku. Pamětihodný výkon předvedl též v rozhlasové minisérii Tři životy Dmitrije Šostakoviče (2019), kde ztvárnil totalitním režimem pronásledovaného sovětského skladatele. Múzické výboje klávesisty skupiny Monkey Business však vedle filmové, televizní, divadelní a muzikálové hudby (např. k jevištnímu ztvárnění retrogrotesky Adéla ještě nevečeřela) zahrnují rovněž dvě symfonie.

Čas načtení: 2024-11-12 06:00:00

Pozvánka do Olomouce na besedu o konopí

Odborníci, kteří se zabývají konopím v kontextu vědy a výzkumu, budou po roce v Pevnosti poznání opět diskutovat s akademickou komunitou i širokou veřejností o možnostech využití této unikátní rostliny i současném legislativním rámci, který vyvolává celospolečenskou debatu. Hlavním hostem bude Jana Michailidu, odborná asistentka na VŠCHT a členka Rady vlády pro koordinaci politiky v oblasti závislostí. Na 5. ročník debaty O konopí bez předsudků, která se bude konat 20. 11. 2024 od 17:00 právě v univerzitním interaktivním muzeu vědy, zavítá také Pavel Kubů. Ten je expert na lékařskou informatiku a adiktologii. Dalším hostem bude veterinární lékař Peter Vojtko. Prostor dostanou samozřejmě také dotazy z publika. Stále ještě kontroverzní téma „Univerzita musí být otevřeným prostorem, kde můžeme širší veřejnosti nabídnout odborný pohled i na kontroverzní témata. Samozřejmostí je, že taková diskuze musí být moderovaná a otevřená všem názorům, proto je na ni umožněn vstup zdarma,“ říká ředitel Pevnosti poznání – Centra popularizace Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého Matěj Dostálek.  Diskuzi bude opět moderovat Petr Tarkowski z vysokoškolského ústavu CATRIN a Výzkumného ústavu rostlinné výroby, kde se již od roku 2015 věnuje výzkumu konopí – moderním metodám pěstování, valorizaci odpadů z konopné produkce, zpracování konopných extraktů či terapeutickému potenciálu konopných produktů.  „Chceme přispět k destigmatizaci této léčivé rostliny na základě sdílení vědeckých poznatků. Jsme přesvědčeni o tom, že komunikováním výstupů vědy založené na důkazech vytváříme podmínky ... The post Pozvánka do Olomouce na besedu o konopí appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-12-27 06:00:00

O konopí bez předsudků – i bez iluzí

Jako na sklonku každého roku i letos se v olomoucké Pevnosti poznání konala beseda pořádaná Českým institutem výzkumu a pokročilých technologií (CATRIN) z Univerzity Palackého. A vzácní hosté opět promlouvali tak zajímavě, že je všeteční posluchači nechtěli propustit ze svého držení! Pořadatel a moderátor docent Petr Tarkowski z Přírodovědecké fakulty UP na úvod zmínil jeden ne moc potěšující údaj: za poslední rok bylo v Česku podáno tolik grantů v oblasti výzkumu konopí a kanabinoidů, že by se to dalo spočítat na prstech obou rukou. Z toho jeden jediný směřoval na Univerzitu Palackého, a to ještě po víceletých průtazích.  Již při představení hostů vysvitlo, že se jedná o osobnosti velkého kalibru a širokého záběru. Biochemička Janka Michailidu, bývalá členka Rady vlády pro koordinaci politiky v oblasti závislostí, která pomáhala Jindřichu Vobořilovi připravit nové legislativní návrhy týkající se konopné reformy, na sebe prozradila, že se mimo jiné zabývá efektivní produkcí psilocybinu. Krevní plazma je dnes vzácný, chybějící zdroj, ale edestin z konopných semen ji dokáže z 98 procent nahradit. MUDr. Pavel Kubů, coby odborník v oblasti lékařské informatiky a adiktologie, jenž se dnes asi ze všeho nejvíce profiluje vývojem revoluční konopné náhražky důležité bílkoviny v krevním séru, na sebe prozradil, že byl jedním z prvních oficiálních konopných pacientů v Česku.  Konečně slovenský veterinář MVDr. Peter Vojtko, který se už dvacet let věnuje konopné léčbě zejména větších ... The post O konopí bez předsudků – i bez iluzí appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2025-05-15 08:40:00

Podpůrná skupina Safe Space pomáhá LGBTQ+ lidem i jejich blízkým, T-Mobile organizaci podpořil v rámci grantové výzvy Česko bez předsudků

Praha 15. května 2025 (PROTEXT) - LGBTQ+ lidé jsou často terčem předsudečného násilí a je třeba, aby našli podporu v místě svého bydliště. Proto je důležité, aby podpůrné skupiny a organizace působily nejen v Praze, ale i přímo v regionech. T-Mobile v rámci grantové výzvy Česko bez předsudků, na které spolupracuje s Nadací VIA a organizací In IUSTITIA, podpořil osm neziskových projektů – mezi nimi i podpůrnou skupinu Safe Space, která v Ústeckém kraji pomáhá nejen mladým LGBTQ+ lidem, ale i jejich rodinám a pedagogům.V roce 2024 T-Mobile vypsal a financoval grantovou výzvu Česko bez předsudků podporující skupiny ohrožené předsudečným násilím. V rámci výzvy bylo podpořeno osm organizací a projektů částkou v celkové výši 1 500 000 korun. V předvánoční sbírce Spolu proti předsudkům operátor vybral téměř půl milionu korun, částku zdvojnásobil na rovný 1 milion korun na podporu organizace In IUSTITIA, která pomáhá obětem předsudečného násilí. Podle její analýzy jsou jednou z nejohroženějších skupin LGBTQ+ lidé, a to právě kvůli své sexuální orientaci nebo genderové identitě – jejich ohrožení přitom roste. Podle loňských dat Queer Geography mělo zkušenosti s diskriminací nebo obtěžováním 42 % dotazovaných – v roce 2022 to bylo 35 %. Přitom nedostatek informovanosti, ale také podpory, může zapříčinit lokální nárůst předsudečného násilí vůči LGBTQ+ lidem. Proto T-Mobile podpořil organizaci Safe Space v Děčíně, která se zaměřuje na podporu a osvětu LGBTQ+ lidí i jejich blízkých.„V Ústeckém kraji do září 2024 neexistovala žádná organizace, sociální služba, lékařská péče, nebo podpůrná skupina pro LGBTQ+ a jejich blízké. Nikdo s nimi cíleně nepracoval, ani se jich nezastal – proto jsou tyto osoby stále zranitelné a zažívají útoky předsudečného násilí. Jako matka dospívající transgender dcery vím, že právě sdílení informací a podpory je klíčové – zvláště v regionu, kde je předsudečné násilí bohužel hluboce zakořeněné. I rodiče a učitelé potřebují vědět, jak si počínat,“ říká Lucie Šancová, zakladatelka Safe Space, která má přes 12 let zkušeností se sociální a komunitní prací.LGBTQ+ osoby v regionu často trpí osamělostí a přidávají se i psychické obtíže, pro rodiče je složité získat podporu jiných rodičů s podobnými dětmi. Díky projektu získají LGBTQ+ osoby v Děčíně možnost se každých 14 dní setkávat v bezpečném prostředí a získat podporu – například odbornou terapeutickou pomoc. Proběhnou i workshopy vedené In IUSTITIA, například 29. 5. v Městské knihovně Děčín na téma Jak se bránit předsudečnému násilí, nebo lekce sebeobrany„Iniciativa Safe Space vznikla na základě poptávky ústeckých LGBTQ+, jejich rodin a pedagogů. V T-Mobile tuto lokální iniciativu velmi oceňujeme – věříme, že místní odborníci sami nejlépe vědí, jak mladým LGBTQ+ lidem a jejich blízkým pomoci nejen ke vzájemnému porozumění, a s kým se kvůli tomu spojit,“ říká Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile. Činnost skupiny podpoří další odborníci i organizace Trans*parent – ta zajistí část přednášek a pomůže mj. s rozšířením povědomí o projektu s důrazem na citlivost vůči LGBTQ+ osobám. Zdroj: T-Mobile  

Čas načtení: 2024-02-11 19:58:00

Co potřebujete vědět, než vyzkoušíte anální sex

Anální sex může být skvělý. Anus má mnoho nervových zakončení, která poskytují spoustu potěšení, tak už otevřete svá zadní vrátka a užijte si bez předsudků. Pomůže trénink i lubrikant!

Čas načtení: 2013-12-19 13:45:00

Může být ojeté auto lepší než nové?

O ojetých autech koluje mnoho předsudků a polopravd. Málo kdo by uvažoval o autě z autobazaru, pokud by měl možnost pořídit si nový vůz. Vůni nového auta se totiž prý nic nevyrovná. Ani možná úspora v řádech statisíců? Za peníze, které byste investovali do nového automobilu si v autobazaru můžete k ...

Čas načtení: 2023-10-01 09:01:11

GINGER SHOT: Funguje, nebo lejete prachy do kanálu?

Co jsou ty módní ginger shoty, tedy zázvorové panáky, vlastně zač? V podstatě jde o koncentrované nápoje vyrobené z čerstvé zázvorové šťávy. Protože zázvor může být sám o sobě dost ostrý, často se do samotných panáků přidává citronová nebo jiná šťáva, aby byly o něco chutnější. A našly si své místo na trhu, malé lahvičky vidět jsou v obchodech i eshopech ze zdravou výživou. Vyplatí se do nich investovat, nebo jde o vyhozené peníze? Myšlenka používat zázvor pro jeho povzbuzující účinky není nic nového, to se řešilo už v Číně a Indii před více než 5 000 lety. Dnes je to jen v jiném hávu a na ginger shots přísahají TikTokeři a známé osobnosti jako Selena Gomez, u nás například herci Jakub Štáfek nebo David Novotný. Ale funguje to? Tady je názor experta: "Zázvor má protizánětlivé a antioxidační vlastnosti, které se připisují látkám jako je gingerol," říká Clarissa Lenherr, londýnská odbornice na výživu, která se posledních několik let věnuje převýchově a odstraňování stigmat a předsudků týkajících se zdraví a wellness. "Ginger shoty tak skutečně mohou pomoci podpořit zdravý imunitní systém." "Zázvor obsahuje určité enzymy, které mohou pomoci při nadýmání, snižování plynatosti a zácpě, takže může pomoci těm, kteří trpí syndromem dráždivého tračníku," říká Lenherr. "Má také vazodilatační účinky, což znamená, že může pomoci uvolnit cévy a potenciálně zlepšit krevní oběh. Jedním z hlavních důvodů, proč tolik lidí začalo pít zázvorové panáky, je však to, že se ukázalo, že má pozitivní účinky na řízení hladiny glukózy a citlivost na inzulín." To v podstatě znamená, že dokáže vyrovnat hladinu cukru v krvi, dodat vám příliv energie a zlepšit náladu. V 30denní studii vydané v časopisu Pakistan Journal of Biological Sciences z roku 2009 bylo zjištěno, že zázvor může zvýšit hladinu dvou nejdůležitějších neurotransmiterů, které zlepšují náladu: serotoninu a dopaminu. Serotonin je známý jako "molekula štěstí" a dopamin se nazývá "molekula motivace", takže i když vás ginger shoty nevyléčí z úplně všech bolestí, mohou vám skutečně trochu pomoci. A fungují i na hubnutí, jak se často dočteme? "Zatím nejsou k dispozici vědecké poznatky, které by to plně potvrzovaly," říká Lenherr. "Podstatná část výzkumu se opírá o studie na zvířatech nebo o pokusy in vitro s použitím lidských buněk v kontrolovaném prostředí, a proto potřebujeme další rozsáhlý výzkum, než účinnost ginger shotů na hubnutí bude možné potvrdit." Takže na to nespoléhat. A jsou v pití zázvorových panáků nějaká rizika? "Pokud trpíte refluxem nebo máte citlivý žaludek, doporučuji zázvorový shot naředit ve vodě," říká Lenherr. Další otázkou je bezpečnost během těhotenství. "O tom, zda je bezpečné užívat zázvor během kojení, toho není mnoho známo, ale byla bych raději opatrná," říká expertka. "Navíc zázvor obsahuje něco, co se nazývá salicylát, což je přírodní prostředek na ředění krve. Pokud tedy užíváte léky na ředění krve jako je warfarin, nemusí být užívání zázvoru dobrý nápad." Takže pokud právě nekojíte nebo neberete léky na ředění krve, směle do toho! A klidně zkombinujte do koktejlu s dalšími složkami s potvrzeným účinkem, jako je kurkuma, citronová šťáva, kajenský pepř a jablečný ocet.     Images by Jaqueline Pelzer, Farsai Chaikulngamdee, Åsa Pålsson and Caglar Araz from Unsplash  

Čas načtení: 2022-05-06 07:48:34

Týden čtení dětem letos provází sbírka povídek patnácti známých českých autorů

Dvanáctý ročník Týdne čtení dětem se po dvou letech koná opět v tradičním červnovém termínu. Oslava literatury a společného čtení začne slavnostní inaugurací na Den dětí 1. června a poběží do 7. června. Celý týden jsou ve městech a obcích po celé republice na programu desítky akcí, na kterých se bude číst, vyprávět, tvořit, zpívat, hrát a sdílet. Slavnostní zahájení se uskuteční ve středu 1. června v historickém sále zámku ve Slavkově u Brna. Hosty a slavkovské školáky přivítá moderátor Lukáš Hejlík. Pozvání na slavkovský zámek přijaly herečka Kamila Janovičová, známá z pohádky Tajemství staré bambitky, a Alena Mornštajnová. Nejčtenější česká spisovatelka se společností Celé Česko čte dětem spolupracuje také na sbírce povídek Kapuce od mikiny, která bude během zahájení rovněž představena. O hudební doprovod se postará skladatel a klavírista Zdeněk Král se svou kapelou U tebe. Týden čtení dětem je každoročním vrcholem celonárodní osvětové kampaně Celé Česko čte dětem. Od 4. května se mohou na webových stránkách společnosti Celé Česko čte dětem zapojit školy, školky, knihovny a další organizace formou jednoduché registrace. Kapuce od mikiny V povídkové knize Kapuce od mikiny se patnáct českých spisovatelů (Alena Mornštajnová, Iva Procházková, Arnošt Goldflam, Ivona Březinová, Alena Ježková, Petr Stančík, Petra Soukupová, Ester Stará, Petra Dvořáková, Ondřej Buddeus, Viktorie Hanišová, Jana Šrámková, Klára Smolíková, Zuzana Dostálová a Vratislav Maňák) ponořilo do vesmíru náctiletých a vytvořilo originální povídky na palčivá témata, se kterými mládež rezonuje, ale která mohou být zároveň jistým tabu. Nechybí témata šikany, handicapů, závislostí, kultu materialismu či předsudků, ale i čestnosti, vnitřní svobody, zodpovědnosti, empatie či laskavosti.  „Sbírka povídek Kapuce od mikiny nevznikla jako receptář správných návodů na život. Vznikla, abychom v nejistotách hledali jistoty,“ říká Eva Katrušáková, zakladatelka společnosti Celé Česko čte dětem. „Dospívání je čas růstu, překračování hranic, hledání vlastní identity, nacházení vzorů a průvodců. Šťastní jsou ti, kteří nalézají přirozené autority v nejbližším okolí. Tato kniha dobře ví, o kom mluví a ke komu mluví,“ dodává.

Čas načtení: 2022-05-03 18:23:21

Das ist (noch) kein totaler Krieg – polemika s D-Fensem

Vážení a milí, dostal jsem hned od několika čtenářů odkaz na D-Fensův prvomájový článek „Wollt ihr den totalen Krieg?“, ve kterém se provozovatel serveru vypořádává se současnou situací. A k tomu samozřejmě dotazy, co si o něm myslím. Jelikož nemá moc smysl na tak opakované otázky odpovídat separátně, a jelikož ten výše zmíněný článek podle mého názoru reprezentuje sice asi menšinovou, ale nezanedbatelnou perspektivu na pravici, rozhodl jsem se na něj zareagovat určitou polemikou. Nebude to kompletní rozbor „řádek po řádku“, to by byla nuda, a navíc by to bylo zbytečně nepřátelské. Ale některé ty věci vidím zásadně jinak a pokusím se vyargumentovat „proč“. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů Začněme těmi několika položkami, na kterých se shodneme. O těch nemá moc cenu se rozepisovat, „ano“ je kompletní věta. Dodám ale aspoň nějaké zpřesňující detaily. Text z původního D-Fensova článku bude vždy vysázen jako citát. „Doufám, že Ukrajinci Rusáky z jejich země vyženou, a to čistě jen proto, že tak je to správně.“ Yep. „A pokud chce někdo válčit tady v Čechách, ať se sebere a odjede tam, není to tak daleko a pan premiér slíbil abolici.“ Však jo, ostatně se tak i děje. Pokud vím, dobrovolníků je relativně málo, oni ostatně Ukrajinci berou jen lidi s vojenským výcvikem – což je v mladších generacích české populace vzácnost. „Vzhledem k antagonistické povaze konfliktu skončí konflikt, až jedné ze stran dojdou síly.“ Ano, je to opotřebovávací válka a ty vesměs končí vyčerpáním jedné ze stran. „To je ale zase než spekulace, ve skutečnosti nikdo neví, kde se soudruh Putin zastaví, stejně jako před třemi měsíci nikdo spolehlivě nevěděl, zda napadne Ukrajinu.“ Pravda, byť zde nutno říci, že toto je věc, kterou můžou ostatní státy svou aktivitou ovlivnit a také tak činí. Spekulacím se ale stejně nelze úplně vyhnout. D-Fens sám za chvíli spekuluje o tom, že nově vzniklá až pětiprocentní menšina Ukrajinců se už domů nikdy nevrátí. Taky je to spekulace, a ne zas tak jistá k tomu; hodně to bude záležet na tom, jak dlouho ta válka potrvá, jaký bude její výsledek, a kolik peněz se nalije do následné obnovy země. Pokud hodně, tak tam vzniknou zajímavá pracovní místa a zcela nová infrastruktura – může to hrát roli pull faktoru zpět. Život někde v Praze nebo Brně je proti Kyjevu či Charkovu dost drahý, a část těch lidí tam má (nepoškozený) nemovitý majetek. „…cenzuru prováděnou soukromými subjekty za laskavého dohledu bezpečnostních složek a provládních NGO v pozadí, vytváření Českomandnazoru, podporu udavačství a pronásledování lidí s nepovolenými názory včetně chlebíčkového teroristy.“ Ano, a kvůli tomu jsem se rozhádal i s řadou jinak solidních liberálů, protože tenhle proces, nebude-li zabrzděn, rozhodně neskončí u Ivanů šířících bludy na povel. Ten skončí mazáním skutečností a názorů nepohodlných panu ministrovi, tady funguje princip šikmé plochy docela spolehlivě. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů, které jsou dalšími kandidáty na likvidaci. Rusové překročili Rubikon Dobrá, tak se trochu podívejme na ty body, kde se naše perspektivy rozcházejí. Zásadní otázky na té celostátní úrovni jsou dvě. Otázka číslo 1: Je ve středně- až dlouhodobém zájmu ČR a potažmo i jiných států zpoza bývalé železné opony, aby si Rusko v té současné takzvané speciální operaci nabilo pěkně hubu a přišlo při ní o značnou část svých konvenčních sil? Na to já osobně říkám „ano“, jednak vzhledem k naší dlouhodobé historii s východem (však i D-Fens sám konstatuje, že z tohoto rohu nikdy nic pozitivního nepřišlo), jednak proto, že v tom Rusku se poslední léta systematicky kultivovala stará imperiální kultura, která ve zbytku Evropy dávno vymřela. Přečtete-li si například aspoň kus Základů geopolitiky od Alexandra Dugina, je to docela svistot, a přitom Dugin patří ke dvorním intelektuálům dnešní Ruské federace. Kdyby se reálně Moskva ve svém snažení omezila na nějakou tu Transnistrii, Krym a Donbas, asi by situace byla jiná. Ale po letech, kdy se celkem úspěšně soustředili na pouhé „rozesírání” v podobě drobných místních konfliktů, teď rozjeli mnohem větší válku a tím překročili Rubikon, který se nedá jen tak odpřekročit. Mají podstatně větší ambice, než by odpovídalo jejich schopnostem, což je u mocností vždycky průšvih. Tahle situace se dá korigovat v podstatě jen jedním způsobem, a to, že na té Ukrajině utrpí jejich staronové impérium porážku podobně jako v rusko-japonské válce (1905) nebo v první světové válce (1917). Taková porážka může, i když nemusí, vést k nezbytným reformám i přes jinak silně zakořeněnou potřebu zachovat tvář. Tak například o kus dál na Blízkém východě se sousední arabské státy nakonec naučily, že navážet se vojensky do Izraele se prostě nevyplatí. Bylo k tomu sice potřeba několik pokusů, ale nakonec tam ten mír, byť třeba chladný, přece jen nastal. Nicméně co se této otázky týče, skutečně lze mít zcela odlišné názory i mezi naprosto racionálními lidmi. Někdo třeba přikládá určitým rizikům větší váhu a určitým vyhlídkám váhu menší, pak mu to vyjde jako „ne“. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let Otázka číslo 2, podmíněná: Pokud tedy na otázku číslo 1 odpovíme „ano“, jaká aktivní opatření má za tímto účelem Česká republika přijmout? Odpovídá tomu situace v médiích? Mezi „0“ (v podstatě nedosažitelný stav, už od 90. let máme nějaké vojenské mise ve světě) a „totaler Krieg“ (musíte-li jej opravdu vyhlásit, je to znamení, že jste v pěkném loji) je celé kontinuum možných stavů. To, co poněkud vadí i mně, je značná vzdálenost „dvou střelek“: v médiích je skutečně střelka panující atmosféry někde tak na dvou třetinách, kdežto naše reálné zapojení do ukrajinského válečného úsilí je tak na jedné pětině ciferníku. Na rozdíl od D-Fense z toho ale nechci odvozovat, že třída nějakých méněcenných pisálků systematicky manipuluje s lidmi nadšeným hýkáním v médiích, nebo že by opravdu chtěla vidět české pluky valit se skrze Donbas na bídného Rusa. Coby člen týmu Echo 24 znám různých pisálků dost, sám jsem jeden z nich (a D-Fens snad není? Pokud se pisálek vyznačuje hlavně psaním, tak on píše ostošest už asi dvacet let déle než řada kariérních publicistů). Z tohoto vzorku mně známých novinářů bych řekl, že vysvětlení je podstatně jednodušší a není třeba tam automaticky předpokládat zlou vůli a manipulativní úmysly. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let. Většina z nás zažije něco takového jednou za život, asi jako přílet Halleyovy komety; na rozdíl od Halleyovy komety je to ale brutální a krvavý jev. Navíc máme díky technologii celkem unikátní proud videí a fotek přímo z bojiště, což má emocionální dopad. Někdo je v tomhle naprosto teflonový a steče to po něm, ale takové typy lidí zase většinou nejdou dělat do novin. Připočtěte skutečnost, že rok 1968 je tady dědičné trauma srovnatelné s Mnichovem, a že rozdíl proti dnešku je, že ti Ukrajinci teď (i když s významnou cizí pomocí!) udělali to, co tehdy naši předkové nikoliv, a co zde dodnes posiluje národní mindrák. Pak je ale celkem přirozené, že se daleko více a intenzivněji píše o válce než o pěstování cibulí nebo o oslavách Svátku práce. Samozřejmě by si ten novinář měl hlídat svoji dlouhodobou kredibilitu a pokud možno ověřovat informace z jiných zdrojů (u takového „Ghost of Kiev“ bylo celkem jasné, že jde o klasickou válečnou urbánní legendu srovnatelnou s naším protektorátním Pérákem), ale úplná emoční neutralita je asi v tak extrémní situaci nedosažitelná. Považoval bych ovšem skutečně za žádoucí, kdyby naši novináři trochu „zklidnili hormon“, a aby se ta naše mediální střelka vrátila aspoň do první půlky ciferníku, kde bezpečně trčí (a jen tak se nepohne) ta střelka reálná. Nepohnutelnost té reálné střelky je mimochodem dána hlavně tím, že na rozdíl od Britů či Poláků nemáme k žádné eskalaci svých závazků příslušné vojenské kapacity. S tím bezprostředně nikdo nic nenadělá, i kdyby se na vládě nebo v televizi řečnilo sebeohnivěji. Takové kapacity se budují léta, a za tu dobu se spektrum hrozeb beztak totálně promění. Neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství Dobrá, nyní k těm věcem totálně rozporným. Podívám se na tři. „Denně jsme tak zahrnováni nejrůznějšími detaily, jak ruská branná moc terorizuje civilní obyvatelstvo, krade jim majetek, mučí a popravuje zajatce a podobně. Na základě znalosti dějin různých dalších ozbrojených konfliktů z moderní historie jsem bohužel přesvědčený, že ukrajinská strana dělá to samé. Jen se o tom nedozvídáme, protože nám ji média idealizují. Ukrajinci jsou vykreslováni jako kreativní a čestní bojovníci, Rusové jako podlá pakáž. Jak naivní. Tohle je válka a všechny strany udělají všechno možné, aby se té druhé dostaly na kobylku.“ O pár řádek dál vyčítá D-Fens Ukrajincům, že „bez důkazů“ prohlašují referenda pořádaná Ruskem za zmanipulovaná. Tady ale činí totéž; to není konzistentní. Buď tedy ty důkazy máte, nebo odvozujete své přesvědčení na základě předešlých zkušeností. Ukrajinci nepochybně nejsou svatí, ale bojují na vlastním území. To jim vůči civilnímu obyvatelstvu zase dává trochu jiné motivace než útočníkovi. Platí to i v daleko extrémnějších scénářích. Vezmeme-li si třeba východní frontu za druhé světové války, tak frekvence různých znásilnění, rabování apod., kterých se na jaře 1945 dopustili někde kolem Odry ustupující Němci vs. postupující Sověti, nebyla ani přibližně stejná, a nebylo to přitom dáno tím, že by snad Třetí říše byla lidštější a mírumilovnější stát než SSSR. Ale ani ona nechtěla dělat takové věci vlastním občanům. Něco jiného jsou ti zajatci, tam si bohužel myslím, že se kompletní pravdu jen tak nedozvíme. Tam by ale bylo divné, kdyby k žádným zločinům typu poprav nebo mučení na ukrajinské straně nedošlo, vždyť i Spojenci na západní a italské frontě nějaké takové věci napáchali. (A to ani nemluvíme o Pacifiku, tam byla vzájemná nenávist válčících stran opravdu silná.) To bohužel od té války opravdu oddělit nelze. Mimochodem, z hlediska těch strategických cílů, tj. „dostat se na kobylku“, se zrovna excesivní ukrutnost nemusí vyplácet, a dokonce může být na škodu. Dává to protistraně motivaci bojovat do poslední kulky, i kdyby se třeba ocitla v situaci, kdy by bylo rozumnější se vzdát. Moderní zákony války nařizující slušné jednání se zajatci nemají jen etický základ. Je v nich i hodně poznaného pragmatismu, který je potřeba vynucovat i vůči vlastním vojákům; rozhodně neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství. Žádná událost není úplně izolovaná „Myslím, že žádný soudný člověk by neměl válku podporovat, za jakoukoli stranu, a to ani v případě, že zatím nekácí v jeho lese. Propojenost různých procesů a ekonomik má totiž za následek, že se v jeho lese kácí, jen to nevidí.“ Toť otázka. K rozpoutání války notoricky stačí jedna strana, všichni ostatní se v ní (nebo kousek vedle ní, což taky není příjemná pozice) ocitnou do nějaké míry vynuceně. I když se třeba předtím vztahy dlouho zhoršovaly, někdo ten Rubikon překročí jako první a ostatní na to musejí nějak reagovat. Válka je destruktivní už svojí samotnou podstatou a těch opravdu neutrálních hráčů, kteří dokážou dlouhodobě vycházet se všemi a nenaštvat nikoho, je poměrně málo. Taky to u nich mívá určité psychické následky, například určitá část dnešního švédského „hypersluníčkářství“ se dá vystopovat k mindráku ze skutečnosti, že za druhé světové války Švédsko notně zbohatlo na dodávkách surovin Třetí říši, kdežto sousedi si tu válku různou měrou odtrpěli. (Švýcaři mají v tomto směru kachní žaludky.) Lze si samozřejmě říci, že nám do Ukrajinců nic není a ať si je Putin pošlape dle libosti. Někdo si to zdůvodní ekonomickým pragmatismem, jako třeba v citovaném textu, někdo možná „koupí“ alternativní vysvětlení o tom, že ta Ukrajina Rusům vlastně patří právem. Ale nejsem si vůbec jist, nakolik se tímto postojem úspěšně vyhnete nějakému tomu „kácení ve vlastním lese” do budoucnosti. Světová politika se hraje na kola, žádná ta událost není úplně izolovaná, a dlouhodobá dějinná zkušenost říká, že projde-li agresorovi A, časem pokročí k nějakému B a později C – a někde v této abecedě dojdete k punktu, kdy se i ve vašem lese a na vašem území bude kácet ostošest. Jistotu samozřejmě nemáte, tu ohledně budoucnosti nikdy nikdo nemá, ale svoje rozhodování musíte založit na historickém precedentu, že „s jídlem roste chuť“ a země, která úspěšně pozřela jednoho či více svých sousedů, bude na mezinárodní scéně vystupovat o hodně bojovněji a agresivněji než dříve – protože získala (skutečností podložený) dojem, že se takový postup vyplácí, a že potenciální protivníci se nikdy na nic nevzmůžou. A takto bude nejspíš vystupovat i vůči vám. Pak je ovšem naopak celkem soudné snažit se ten proces zbrzdit nebo zastavit o něco dříve, než se k vám přiblíží „až na dostřel děla“. Je to jeden z důvodů, proč různé mezinárodní koalice vznikaly už ve starém Řecku, do kterého zase systematicky „lezla” sousední Persie. A vznikaly i mezi státy, které za jiných okolností měly dost nepřátelské vztahy mezi sebou (Sparta, Atény). Byla ruská armáda opravdu silná? „Rusko reálně disponuje silou, která už dávno měla srazit Ukrajinu na kolena.“ Tenhle druh tvrzení opakovaně slýchám od lidí starších 40 let, kteří si nosí v hlavě koncept Ruska coby nepřekonatelného medvěda a nějak nejsou ochotni jej opustit. Zároveň to často bývají lidé nedůvěřiví k médiím, stejně jako D-Fens, ba i více. (Opravdu to jde i více.) První problém je v tom přímém srovnání Ukrajiny a Ruska; dnes stojí za Ukrajinou reálně mnohem ekonomicky silnější koalice bohatých států, takže je to proxy válka jako vyšitá. Ale co ta druhá část výroku … kurňa, přátelé, odkud vlastně všichni víte, jakou Rusko reálně disponuje silou? Není to náhodou z médií? Nikdo z nás přece osobně inspektorem ruské armády nebyl. Všechno, z čeho v takových odhadech v mírové době vycházíme, jsou silně zprostředkované a profiltrované údaje odjinud. Podobně jako u soukromých firem, ani u armád se nedá jejich životaschopnost a funkčnost posoudit mimo krizové situace. Na přehlídkách lze předvést to nejlepší, co máte, a na veletrzích rozdávat krásné křídové letáky s impresivními čísly. V reálné krizi se ukáže, co se za nimi tedy skrývá ve skutečnosti. Jediným skutečně tvrdým a neošiditelným testem schopností ozbrojených sil je právě ta válka, a v ní zatím Rusové nepodávají nějaké extra výkony. K tomu se stačí podívat na mapy a časový vývoj, k tomu nemusíte slepě věřit nějakým propagandistům. * Nevěřím, že původní plán Kremlu byl ten, že se boje s regulérní ukrajinskou armádou potáhnou celé měsíce. Vybavujete si, jak státní agentura RIA Novosti už 26. února vydala a pak zase stáhla oslavný článek o tom, jak Rusko zavedlo na Ukrajině nový řád? Jistě, mohli jim to tam podvrhnout nějací hackeři, ale za pravděpodobnější scénář považuji, že jejich očekávání bylo, že organizovaný odpor se zhroutí během pár dní a zbydou maximálně nějací partyzáni v lese. * Nevěřím, že nepovedená expedice Rusů do bažin v okolí Kyjeva, kde pak při ústupu zanechali ohromné množství rozbité techniky (a Oryx měl problém to vůbec zpracovat), byla jen klamným manévrem na odvedení pozornosti odjinud. Na to byla krapet moc drahá. * Nevěřím, že Rusové počítali s potopením křižníku Moskva, nebo že současný postup-nepostup na Donbase či kolem Chersonu je vlastně záměr atd. * Nevěřím, že Rusům vyhovuje, že mediálně známé a široce oslavované jednotky jako VDV (parašutisté, kolem kterých panuje v Rusku slušný mediální kult) nebo Čečenci utrpěly na reálném bojišti krvavé ztráty. Zato se musím vracet ke knize Viktora Rezuna, píšícího pod pseudonymem Suvorov, která se jmenuje Můj život v sovětské armádě. Odehrává se o padesát až šedesát let v minulosti, ale je to „nářez“: víceméně v ní píše o obří Potěmkinově vesnici, ve které nic nefunguje, jak by mělo, strašně moc věcí se jenom předstírá, hodně se toho rozkrade, zašantročí, zanedbá, nadřízení se nezajímají o skutečný stav věcí – hlavně aby to vypadalo dobře navenek atd. Když jsem ji četl poprvé, říkal jsem si, že to možná trochu přibarvil pro západní publikum, aby se trefil do předsudků čtenáře. Ale současné výkony či nevýkony Rusů na Ukrajině jsou konzistentní s jeho líčením. A silovici, kteří dnes hrají rozhodující roli v Moskvě, jsou vesměs lidé, jejichž kariéra sahá až do pozdní sovětské éry. Kdyby v ruské armádě roku 2022 panovaly stejné poměry jako v té sovětské 60. let, asi by to nebylo zas takové překvapení. Nezmění-li se příliš samotné načálstvo, těžko čekat, že na úrovni řadového vojáka nebo řadového pluku to bude zcela jinak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-11-07 12:22:36

Virginie mění vládu. V guvernérských volbách vyhráli republikáni

Seznamte se. Ta paní pózující s kvérem se jmenuje Winsome Sears, narodila se na Jamajce, tři roky sloužila v S Marine Corps, pak byla ředitelkou útulku pro bezdomovce a nyní ji ve státě Virginii zvolili do úřadu viceguvernérky. Za republikánskou stranu. Křeslo guvernéra obsadí její stranický kolega Glenn Youngkin. Republikáni budou mít i pozici generálního prokurátora, kterou bude zastávat potomek kubánských běženců Jason Miyares, a většinu v zákonodárném sboru. Demokrati tradičně používají modrou barvu, republikáni červenou, a Virginie je tzv. purpurový stát – „něco mezi“, oblast, ve které nemá vítězství předem nikdo jisté. Venkov je silně republikánský a městská aglomerace na severovýchodě, kde bydlí hodně státních zaměstnanců dojíždějících do Washingtonu, D.C., zase volí spíše demokraty. Lavírujících voličů je ale dost na to, aby nešlo o „stát jedné strany“, jakým je dnes de facto třeba Kalifornie. Před rokem v posledních prezidentských volbách dostal Biden ve Virginii o půl milionu hlasů více než Trump. Ještě v létě se tedy čekalo, že i guvernérské volby vyhrají demokrati. V průběhu podzimu se ale situace začala vyrovnávat, a nakonec tedy skončila vítězstvím republikánů, i když poměrně těsným. (Tou samou dobou se bojovalo o úřad guvernéra i v nedalekém New Jersey, kde byl souboj také daleko těsnější, než se zprvu čekalo, ale demokrati nakonec křeslo guvernéra udrželi. Sčítání hlasů v poměrně malém státě opět zkomplikovala digitalizace procesu – nově zavedené přístroje se hroutily, pokud došlo k přerušení připojení k internetu! Já jsem to říkal.) Tak dlouho se chodí s Trumpovým jménem do televize… Republikánské vítězství ve Virginii je zajímavý jev, protože jde proti obecné představě pokrokových intelektuálů, že „velká demokratická koalice” složená z nebělochů, žen a gayů vytlačí „bílé páprdy inklinující k fašismu” na smetiště dějin už jen svojí demografickou silou. Virginie je bývalý otrokářský stát s pětinou černošského obyvatelstva, a navíc formovaná výrazným moderním přistěhovalectvím; podle těchto představ (nebo spíš předsudků) by postupem času měli získávat výhodu demokrati. Republikáni ale nasadili do voleb etnicky smíšený tým a posbírali nové voliče v různých skupinách obyvatelstva. Velmi výraznou převahu získal čerstvě zvolený guvernér Youngkin mezi rodiči školou povinných dětí, asi patnáct procent. Předvolební diskuse se totiž z velké části točily kolem školství. Demokrati mají tradičně velmi blízko k učitelským odborům. Míra přízně mezi organizacemi a stranami se v USA měří pomocí příspěvků na kampaně, neboť money matters, a učitelské odbory dávají dlouhodobě demokratům asi dvacetkrát tolik peněz co republikánům. (Zdroj.) Jenže učitelské odbory hájí zájmy učitelů, nikoliv dětí, a už vůbec ne rodičů, což bylo jádro letošního sporu. Kombinace * dlouho zavřených škol, kdy na rodiče vystresované už tak změnami v osobním a pracovním životě dopadla ještě další povinnost, * dojmu, že demokrati až moc servilně „zobou z ruky“ federální šéfce učitelských odborů Randi Weingartenové, * výskytu všelijakých podivných rasových teorií ve školách (například white privilege = výhody plynoucí z bělošství, pojem braný v určitých kruzích jako téměř náboženské dogma) a * vysoce propíraného znásilnění na škole v Loudounu, kterého se na dívčích záchodcích dopustil patnáctiletý žák na své spolužačce (otec znásilněné dívky ztropil skandál na zasedání školní rady a zatkla jej policie; proti některým zprávám jsem ale nenašel žádné potvrzení toho, že by se ten pachatel identifikoval jako nebinární), vyvrcholila v předvolební diskusi na konci září větou, kterou si McAuliffe patrně prohrál volby: „Myslím si, že rodiče nemají školám říkat, co se v nich bude učit.” (I don’t think parents should be telling schools what they should teach.) To je přesně to, co ti rodiče, platící provoz škol ze svých daní, vidí úplně jinak. Pak už demokratům nepomohla ani snaha očernit svého protivníka coby Trumpova člověka, což byla tak trochu, eh, dezinformace, onoho zavádějícího typu – Trump sice Youngkina verbálně podpořil, ale žádní spolupracovníci to nejsou a Youngkin vedl předvolební boj sám za sebe a bez spoléhání na bývalého prezidenta. Mimochodem, Youngkinova oficiální kampaň si z neustálého strašení Trumpem udělala i mírnou legraci a sestříhala projevy demokratického kandidáta tak, aby bylo vidět, jak často se mu věnuje. Inu, jak praví staré americké přísloví: tak dlouho se chodí s Trumpovým jménem do televize, až se viceguvernérkou stane ex-Jamajčanka s puškou proklatě nízko. Biden má svůj politický zenit za sebou Bylo by férové poznamenat, že dnes už žádné místní volby nejsou opravdu jen místní, a těch virginských se to týká taky. Vždycky se tam přenášejí nálady z celostátní, federální úrovně, a na ní se teď prezidentu Bidenovi moc nedaří. Osobně si myslím, že je to důsledek skutečnosti, že Bidena v médiích prostě přechválili. Tím myslím loni na podzim, kdy se většina pokrokově smýšlejících intelektuálů v Americe děsila možnosti, že by ten strašný idiot vyhrál ještě jedny volby, a tlačila Bidena coby zářnou alternativu, návrat dospělosti a rozumu do Bílého domu atd. Tím vzbudila v určitém procentu naivnějších lidí pocit, že teď skutečně nastane Velký Obrat k Lepšímu. Jenomže Biden má svůj politický zenit zřetelně za sebou a ve své poslední vysoké funkci (viceprezident za Baracka Obamy) skoro nebyl vidět. Viceprezidenti obecně stojí tak trochu ve stínu prezidentů, ale Biden s tím stínem v podstatě splýval. A začátek jeho vládnutí tomu také odpovídá; žádný velký skok vpřed, jen poněkud zmatená a rozhádaná politika jako obvykle. V takové situaci ale někteří ti zklamaní lidé dostanou vztek, a pak úplně stačí, aby ty další volby vyseděli doma.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2021-07-17 12:42:24

Ona jako on?

Za okupace, kdy českému národu hrozila záhuba, německé úřady, úměrně s porážkami na východní i západní frontě, zesilovaly tlak proti zbytkům jazykové autonomie. Na gymnáziích se v roce 1944 zaváděly tzv. Wiederhohlungsstunden, opakovací hodiny, v nichž musela probíhat výuka v němčině i v předmětech jako dějepis, fyzika nebo zeměpis. Také vysvědčení bylo dvojjazyčné a stejný zákon postihl i všechny plakáty na česká divadelní představení, filmy, koncerty nebo sportovní akce. Přitom okupační úřady nepřišly na to, aby zrušily ženskou koncovku vlastních jmen jako nepřípustnou koncesi jazyku méněcenného slovanského jazyka. Spokojily se tím, že české herečky a zpěvačky vystupující na německých filmech nebo scénách se české přípony musely vzdát; tak vznikla Anny Ondra, Ada Goll, Lil Adina (Mandlová) nebo prosazovaná Lida Baarova, která dopadla lépe, protože se musela vzdát pouze dvou čárek. Němečtí spoluobčané, kteří nepropadli rasistickým předsudkům a kterým znalost češtiny umožnila lépe se vcítit do pocitů a mysli národa zbaveného historických i přirozených práv, oceňovali na naší mateřštině právě to, co němčina, angličtina ani francouzština není s to rozlišit. Max Brod, neocenitelný propagátor moderní české kultury, a Pavel Eisner, jemuž dokonalý bilingvimus umožňoval posuzovat češtinu z německé perspektivy a naopak, zdůrazňovali specifickou vlastnost češtiny, nejzápadnějšího a nejsložitějšího slovanského jazyka, totiž zdůrazňování rozdílů mezi mužským a ženským rodem. Tam, kde je tvar německého slovesa neutrální (war, ging) a rodový význam mu dodává teprve mužský nebo německý člen (er/sie war, ging), české byl–byla, šel–šla již obsahuje informaci o tom, zda jde o muže nebo ženu. Totéž prozrazují přídavná jména; koncovka ová u ženských jmen je nedílnou součástí jazykového systému a nikdo ji nemůže s odvoláním na osobní rozhodnutí měnit. Připomeňme ještě, jak se cizinci diví, že máme vokál, pátý pád, a že vidíme velký rozdíl mezi tím, když někoho oslovíme „pane Dvořáku“ nebo „pane Dvořák“, „Michale, vstupte“, nebo „Michal, vstupte“. Není to vymoženost jazyka, který i v oslovení respektuje hodnotu jména? Z hlediska češtiny, a nejen slovanských jazyků, je nepochopitelné, že angličtina není s to rozlišit zásadní rozdíl mezi „ty“ a „vy“, a při vlastních jménech zcela opomíjí rod, takže, neumožní-li nám to kontext, vůbec nemůžeme zjistit, jde-li o muže, nebo ženu. Ale z tábora propagátorů duhové vlajky už slyším, že právě to je přednost, protože rozlišování binárních rodů již patří do starého železa a dnes většina se musí přizpůsobit rozdrobeným menšinám. Bezpochyby to souvisí s návrhem zákona (v Německu jej prosazují Zelení, u nás nejspíš Piráti) o tom, že 14letí mohou bez svolení rodičů i bez lékařského vyšetření změnit své pohlaví. V jazyce – a bezpochyby i v biologii – každé porušení základní normy není ničím jiným než násilím proti přirozenému stavu věcí. Ten vznikl v průběhu tisíciletí, nevznikl náhodou, ani svévolným rozhodnutím nějaké mocenského centra.  Ženy, které snesou být Eva Pokorny, Marie (Mary) Pištora (Pistora), Jeanne Ryba, Jana Starosta; ženy, které nepocítí aspoň trochu studu, když se o nich mluví jako o slečně Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta; kterým nevadí, když slyší, že potkaly přítelkyni Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta, a kterým je jedno, že lidé nebudou vědět, jak je mají oslovit (Pokorny, Pištoro, Rybo, Starostko) či zda mají jejich jména zásadně neskloňovat (angličtina jako vzor), nebo přece jen skloňovat (dopis od paní Pištory, Ryby, Starosty, či, nedej pámbu, Pištorové, Rybové, Starostové), tedy takové nepřechýlené ženy, která se konečně vymanily, jak nám některé vysvětlují, z předsudků patriarchátu („přestala jsem být majetkem otce“, prohlásila paní Rybová, pardon – Ryba) a konečně učinily něco ve prospěch stále nedostatečné emancipace žen, tedy ženy emancipované i od své mateřštiny, vypadávají z okruhu uživatelů českého jazyka a přihlašují se k obci lidí hovořících anglicky nebo jinou neslovanskou řečí. Vystupovat s touto vykastrovanou formou jména v českém prostředí znamená vysokou míru jazykového odcizení, které všechny Čechy a znalce češtiny zaráží a odpuzuje. Brod a Eisner viděli v zdůrazňování rodu v češtině více než jen pouhou formu, měli za to, že je to zvláštní citový příznak, který označili jako erotismus. Projevuje se to i v tvorbě podstatných a přídavných jmen: čeština dokáže z jednoho základu (učeně: lexikálního morfému) vytvořit celý vějíř slov různého významového, citového, příležitostného zabarvení. (Mimochodem: našli byste německý nebo anglický výraz pro obyčejné české slovo panenka?) Buď jak buď, naši západofilové a světoběžníci, kteří se zasazují o to, aby se české děti učily anglicky již od první třídy, kdy ještě zápasí s mateřštinou a teprve osvojují její spisovnou podobu, mohou být s novým jazykovým zákonem spokojeni – zase jsme se o krůček přiblížili vyšší, atlantické civilizaci. Že se tento zákon dopouští násilí na jazyce, který již během dvou tisíciletí překonal horší časy, jeho navrhovatelům a schvalovatelům nevadí. Neškodilo by jim, kdyby se seznámili s jedním významným žánrem českého písemnictví, totiž s obranami češtiny. Za první traktát tohoto typu můžeme považovat Proglas, předmluvu k prvnímu staroslověnskému překladu evangelia, který pořídil filozof Konstantin v 9. století. (Uvědomujeme si dnes, doceňujeme vůbec, že počátek všech spisovných slovanských jazyků vznikl na Velké Moravě?) Mezi dalšími ochránci českého jazyka najdeme významné osobnosti všech dob, vyznání a profesí. Zastavím se pouze u jedné z nich; je to historik Pavel Skála ze Zhoře, jehož jméno zaznělo u příležitosti čtyřsetletého výročí popravy 27 pánů na Staroměstském náměstí. On totiž, jako účastník povstání, který musel po bitvě na Bílé hoře emigrovat, zanechal nejobsáhlejší zprávu o stavovském povstání a jeho katastrofálních důsledcích. Když jsem se seznamoval se Skálovým životopisem a s jeho mimořádně bohatým literárním odkazem, narazil jsem na jeho spisek, v němž, vědom si ohrožení, jaké tehdy češtině hrozilo, vystupuje na její obranu. S humorem a ironií líčí pronikání německých slov a vazeb do tehdejší češtiny, která byla násilím vyhnána z oblastí vyššího společenského a kulturního života. Tak mě napadlo, jak by bylo dnes absurdní čekat od některého z našich exulantů – vzdělanců usídlených v Americe, Anglii nebo Kanadě satirickou obranu češtiny poškozovanou podivnými anglo-americkými barbarismy. V závěru ještě jedna kritická poznámka. Vůbec totiž nerozumím tomu, že dnes, kdy jsme svědky útoků proti převaze mužského rodu v češtině (přitom se zapomíná, jaké významné místo čeština uděluje ženskému rodu), ochránkyně ženských práv se bezhlavě zbavují koncovky, která zdůrazňuje jejich ženskou odlišnost, a nelogicky se ztotožňují s mužskou formou svého jména. Klade se řečnická otázka, jaká že to je síla, před kterou i bojovnice za ženská práva skládají své zbraně. Odpověď najdeme v Orwellovi, v pokoře před Velkým bratrem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}