Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-26 06:30:38

Vizitka podepsaná Stevem Jobsem? Nebudou vám stačit 4 miliony korun

V bostonské aukční síni RR Auction se dražila vizitka podepsaná Stevem Jobsem Zájemce za ni zaplatil v přepočtu více než 4 miliony korun Podle aukční síně se jedná o rekordní částku, kterou byl někdo ochotný zaplatit za podepsanou vizitku Vlastnit doma kousek historie by chtěla asi většina z nás, obzvláště pokud by byl ten kousek spojený s historií jedné z nejcennějších společností na světě, Applu. Poměrně pravidelně se v aukčních síních objevují různé memorábilie spojené ať už přímo se samotným Applem, tak i jeho zakladateli Stevem Jobsem a Wozniakem. Poměrně nedávno se do dražby dostal například šek podepsaný Jobsem, za který zájemce zaplatil 66 tisíc dolarů (něco málo přes milion a půl korun). Tentokrát se v aukci bostonské síně RR Auction objevila jiná perla. Přečtěte si celý článek Vizitka podepsaná Stevem Jobsem? Nebudou vám stačit 4 miliony korun

Čas načtení: 2025-03-24 09:00:00

Ruská agrese na Ukrajině: Trump tvrdí, že dohoda o ukrajinských minerálech je blízko, zatímco USA a Rusko jednají o příměří

 Americký prezident ujišťuje, že dohoda o vzácných zeminách bude podepsána „brzy“; ukrajinská delegace se setká s americkými představiteli, zatímco Kreml tvrdí, že navzdory pokračujícím útokům pozastavil údery na infrastrukturu V saúdskoarabském Rijádu probíhaly rozhovory mezi delegacemi USA a Ruska,   Donald Trump usiluje o zprostředkování omezeného příměří, které, jak Washington doufá, bude znamenat první krok k trvalému míru na Ukrajině.Ukrajina a Rusko se v zásadě dohodly na jednoměsíčním zastavení úderů na energetickou infrastrukturu poté, co Trump minulý týden jednal s představiteli obou zemí. Nejistota však přetrvává.  Donald Trump v pondělí opět prohlásil, že očekává, že dohoda o sdílení příjmů z ukrajinských kritických nerostných surovin mezi USA a Ukrajinou bude brzy podepsána. Americký prezident takovou dohodu prosazuje již několik týdnů.

Čas načtení: 2025-05-22 16:06:25

Nově podepsaná „Pandemická dohoda“ WHO umožňuje globální policii zatýkat „neposlušné“ občany

Světová zdravotnická organizace (WHO) v úterý jednomyslně přijala kontroverzní „pandemickou dohodu“, která tomuto celosvětovému orgánu uděluje bezprecedentní pravomoc vynucovat dodržování předpisů během budoucích pandemií, včetně oprávnění mezinárodní policie zatýkat občany, kteří je nedodržují. Dohoda, pro kterou hlasovalo 124 členských zemí… The post Nově podepsaná „Pandemická dohoda“ WHO umožňuje globální policii zatýkat „neposlušné“ občany first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2022-10-12 15:24:47

Vše o hmotné odpovědnosti + VZORY ZDARMA

Hmotná odpovědnost zaměstnance je citlivým tématem. Existují dvě odpovědnosti zaměstnance, schodek a ztráta svěřených věcí. Na oba případy se podíváme a ke každému připojíme vzor dohody, která by měla být podepsána, aby bylo možné schodek nebo ztrátu po vás vymáhat. Pouze ústní dohoda je nedostačující.

Čas načtení: 2022-03-24 14:39:09

Markéta Harasimová: Při čtení beletrie vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já

„Psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující!“ přiznává autorka řady knížek, televizních scénářů, divadelních her, která již pátým rokem vede své nakladatelství MaHa. Letos vydává Markéta Harasimová tři publikace – humorný román pro ženy Na kočičí svědomí, psychologický thriller Volným pádem a psychologický román Slovo proti slovu. Její povolání je také jejím největším koníčkem. „Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný.“   O sobě říkáte, že jste od malička snílek, který rád vymýšlí a spřádá různé příběhy a splétá osudy hrdinů. A když jste se naučila číst a psát, své smyšlené příběhy jste si zapsala. Co vás ještě bavilo a jaké bylo vaše dětství na severu Moravy?       Ano, odjakživa jsem měla bujnou fantazii a využívala ji. Představovala jsem si například, co asi prožívají různé rostlinky a rovnou jsem jim vymyslela nějaký ten osud, příběh. Jabloni, malinovému keři, kytkám na skalce nebo třeba obilí, co rostlo na poli za zahradou. Tím jsem hodně žila a popravdě se to dodnes zas až tak moc nezměnilo – stále se pohybuji ve světě tvůrčí fantazie, i když už samozřejmě jiným způsobem. Kromě psaní pohádek a příběhů jsem také velmi milovala kreslení a zpěv, obojímu jsem se hodně věnovala. Moje dětství sice nebylo ukázkové a na severu Moravy se mi moc nelíbilo kvůli svéráznému, studenému počasí, které v mém rodném kraji převládalo, ale vzpomínám na ně s nostalgií. Kdykoli mám cestu do Krnova, nezapomenu se zajet podívat na náš bývalý dům a místa, kde jsem vyrůstala.   Již během studia obchodní akademie jste napsala svoji první knížku, dívčí román Jsi můj osud, který vyšel v roce 1996. Pak v rychlém sledu vyšly knihy – Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct. Bylo vám kolem dvaceti. Jak jste to prožívala? Jaký to byl pocit, když jste jako mladičká držela svoji první knížku v ruce? S mou prvotinou to bylo celkem rychlé… námět na knihu ke mně přišel během vyučování v prvním ročníku obchodní akademie. Bylo mi patnáct a najednou mě přepadlo nutkání napsat něco většího, román pro holky, jako jsem já. Pustila jsem se do toho okamžitě, a ještě ve vyučovací hodině jsem si poznačila pár dějových zvratů, abych hned po příchodu domů pokračovala. Rukopis jsem k vydání nabídla až na popud své kamarádky, a první nakladatelství, které jsem vybrala, ho přijalo s tím, že by uvítalo další podobná díla. A tak jsem začala psát… a knihy vycházely jedna za druhou. Dodnes jsem za tu příležitost velice vděčná a uvědomuji si, jaké jsem měla štěstí na lidi, kteří mi v tak nízkém věku dali šanci. Když se na pultech objevila má prvotina, cloumaly mnou nádherné emoce. Skoro se mi nechtělo uvěřit, že se opravdu dívám na své knižní dítě. Takový splněný sen, i když jsem popravdě na samotném začátku neměla ambice knihu publikovat. Napsala jsem ji, a tím to pro mě skončilo – nebýt kamarádky asi s rukopisem ani nic dalšího nedělám.   Pak jste se nějakou dobu pracovala v oblasti ochodu, než jste se naplno soustředila na psaní a literární tvorbu, co je pro vás životní náplní. Začínala jste romány určené dívkám, pak jste psala romány pro ženy a již nějakou dobu je vaše literární tvorba z žánrů krimi, detektivek, thrillerů. Připravujete něco nového? Co vás baví na psaní? Rodiče byli skálopevně přesvědčení, že uměním se člověk živit nemůže, a trvali na tom, abych měla „solidní“ zaměstnání. A tak jsem po ukončení studií nastoupila do jedné soukromé firmy a pracovala v obchodní sféře. Jenže mě to nenaplňovalo, a kromě toho mi nezbýval čas na tvorbu, necítila jsem se komfortně. Jedno společně s druhým vedlo k tomu, že mě přepadly nepříjemné deprese, a já je začala řešit návratem k literatuře. Psala jsem a zafungovalo to. Opustila jsem tedy nadobro obchod, vrhla se na dráhu profesionální spisovatelky, a vůbec toho nelituji. Byl to sice trochu risk, ale jsem přesvědčená, že když člověk něco dělá s láskou, přinese to ovoce. A já psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující! Zpětná vazba od čtenářů, kterým ta která kniha něco přinesla, dodala jim naději, nakopla je, aby se někam posunuli… Děkuji Bohu, že mi dal toto povolání. A co se týká novinek, samozřejmě jich připravuji spoustu. Jen v roce 2022 vyjdou tři knihy. Právě teď pracuji na novém titulu plánovaném na jaro 2023 a společně s hercem a režisérem Romanem Štolpou (a dalšími) plánujeme start zkoušení mé divadelní hry, kterou bychom na podzim chtěli uvést v pražském Divadle Bez Hranic.   Jste autorkou dvou knížek pro děti a jako velká milovnice koček, jste za hlavní hrdinku zvolila kočičku Ťapičku. Jak se vám psalo pro děti? Bude mít Ťapička další pokračování?   Ťapička a její příběhy, to je kapitola sama pro sebe. Krásná! Na knize pro děti jsme se dohodli s nakladatelstvím Bookmedia, a pro mě to byla výzva. Přece jen je jiné psát příběh dospělým než prckům. Snažila jsem se vrátit do doby, kdy mi bylo šest nebo osm, a podle toho jsem tvořila věty; tak, aby byly jasné, srozumitelné, a přitom zábavné. Mým cílem bylo vložit do textu také přesah, nenásilné poučení do života. Například, že si musíme pomáhat, lhaní nebo lakota se nevyplácí, nebo máme mít pro strach uděláno. Přetavila jsem dětský svět do světa kočičího a děti tak v Ťapičce můžou vidět samy sebe, se všemi jejími starostmi a radostmi. Knihu doplnily nádherné ilustrace Báry Kubátové, kreslila je podle fotek opravdové Ťapičky – moje kočka se totiž stala předlohou pro tu knižní, ilustrovanou. Knížky se u dětí těší velké oblibě, je to ideální první čtení, a navíc v nich najdou také různé kočičí hry a úkoly, takže se zabaví i jinak. Věřím, že další pokračování určitě vznikne, až přijde správný čas. Každopádně na toto téma dostávám spoustu dotazů a jak malí čtenáři, tak jejich rodiče by třetí (nebo i čtvrtý, pátý) díl uvítali.   Také jste podepsaná pod tří divadelní hry, jako scenáristka jste se podílela na seriálu Soudkyně Barbara, a dokonce jste si napsala jednu roli a v seriálu si zahrála. Jak jste se cítila jako herečka?    Divadlo je moje srdeční záležitost, a scenáristika mě velmi baví. Miluju tvorbu dialogů, takže si psaní scénářů maximálně užívám. V Soudkyni Barbaře byl skvělý tým profíků, se kterými se dobře spolupracovalo – od produkce přes režii až po herce. Nehrála jsem jen v jednom díle, ale jednu roli jsem si pro sebe opravdu napsala. Hrála jsem pořádnou mrchu, zlatokopku… (smích) Něco podobného jsem ztvárnila už i v divadle, tam to zase byla tak trochu frustrovaná, rozvedená učitelka, která usilovně hledá nového partnera, i když všem ostatním lásku vytýká. V Barbaře mi pak dali roli potvory opakovaně. No, nevím, co k tomu dodat, asi odhalili podstatu mého charakteru. (smích) V roli herečky se každopádně cítím výborně, odmalička jsem předváděla různé scénky, parodovala druhé a vůbec šaškovala. Nakonec i ke knihám o Ťapičce jsem vytvořila dětské divadelní (one-woman) vystoupení, se kterým jezdím po celé zemi. Mám kočičí kostým a vždy si to s dětmi velmi užívám.   V roce 2017 jste založila nakladatelství MaHa, kde jako první kniha vyšel váš třináctý román Poháry touhy. V nakladatelství vydáváte nejen svoje knihy, ale i tituly začínajících autorů. Co bylo impulsem k založení vlastního nakladatelství? Kolik knih jste za těch pomalu pět let v nakladatelství vydali?    O založení nakladatelství jsem uvažovala dlouho, a to proto, že jsem prošla zkušenostmi s několika nakladateli, a ne vše mi na spolupráci vyhovovalo. Výjimku snad představuje výše zmíněná Bookmedia, se kterou spolupracuji už čtvrtým rokem a je tam krásná symbióza. Vydávám u nich dětské knihy, respektive knihy s kočičí tématikou. V MaHa pak svou „klasiku“, tedy psychothrillery, krimitrhrilllery, psychologické romány, knihy z lékařského prostředí a tak dále… Celkem jsem jich pod touto značkou vydala jedenáct, produkci nakladatelství však brzy začali doplňovat další, noví autoři, převážně začínající. K dnešku u nás vyšlo knih pětatřicet, dvacet čtyři z nich mají na kontě mí spisovatelští kolegové. Letos na jaře vyjde dalších pět novinek (jedna z toho je moje), další jsou v plánu v létě a na podzim. A co bylo impulsem, proč se pustit do nakladatelské činnosti? Už jsem to nakousla – některé věci mi u nakladatelů vadily, například jsem většinou nemohla ovlivnit grafiku, ať už se jednalo o sazbu bloku, nebo přebal knihy. A tato stránka věci je podle mě pro každý titul klíčová. Chtěla jsem si mít grafické zpracování pod kontrolou, řídit marketing spojený s vydáním knihy, a tak dále. V neposlední řadě jsem velmi činorodý člověk, takže mě lákala představa redakčních prací a všeho okolo. Založení nakladatelství byl rovněž takový splněný sen. A jsem ráda, že teď mohu ty sny plnit i jiným, tím, že se ujmu jejich rukopisu.   Pro web www.vimvic.cz  jste připravila on-line kurz jak napsat knihu. Jaký je o něj zájem a co vás přivedlo kurz pořádat? Kurz Jak napsat knihu vznikl asi před pěti lety, nepamatuji si to přesně. Tehdy mě agentura Vimvic.cz oslovila s tím, jestli bych do toho projektu nešla, a já souhlasila. Přišlo mi to jako dobrý nápad, jelikož je spousta lidí, kteří by rádi dali dohromady rukopis, neví ale, jak na to. Netuší, čím začít, na co si dát pozor, čeho se vyvarovat. A tak jsem dala dohromady takový podrobnější manuál. V současné době server vimvic.cz trochu změnil koncepci a věnuje se jiným věcem než dříve, takže už se kurz neprodává. Nicméně zájem o něj byl slušný a věřím, že mnohým začátečníkům prospěl.   V dětství jste byla vášnivou čtenářkou. Jaká jste čtenářka dnes? Co ráda čtěte? Od chvíle, kdy jsem se číst naučila, jsem četla knihu za knihou a zhltla jsem jich klidně pět týdně. Byla jsem pravidelnou návštěvnicí knihovny – vždy jsem přijela na kole, vyprázdnila plný batoh, půjčila nové knížky a frčela domů, natěšená, až se na ně vrhnu. Od doby, co se věnuji psaní na plný úvazek, však už na čtení nemám skoro žádný čas a hlavně, není to pro mě „odpočinek“. Mluvím teď o beletrii, kterou jsem dříve louskala ve velkém. Asi v tom bude určitá profesionální deformace, protože nad beletrií vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já, coby nakladatelka pak zase hledám grafické nedokonalosti; zkrátka se do četby nedokážu pořádně ponořit. Nikdy ale neodmítnu knihu s duchovní tematikou, odborné psychologické tituly, a také ty, které mi poskytují informace k tématu, které právě zpracovávám ve své tvorbě. Tato literatura je pro mě nutností, abych se dozvěděla co nejvíc o prostředí, ve kterém se právě pohybují mé knižní postavy.        Je vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ano, moje práce – lépe spíš povolání – protože slovo práce zní tak nějak…  jako nutnost, je mým největším koníčkem. Vášní. Něčím, bez čeho si neumím představit život. Baví mě všechny jeho podoby, ať je to psaní, nakladatelství, dětská divadla, scénáře… a další doplňující aktivity, kterých je spousta. Je velice pestré a zábavné, zároveň myslím i smysluplné. A z toho mám dobrý pocit. Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný. Oslím můstkem se tak dostávám ke druhé části otázky… chvíle volna. Ty popravdě řečeno nepotřebuji, nejraději trávím čas právě tvorbou, žiji se svými hrdiny. Dovolené mě nelákají, koneckonců toho s knižním divadélkem o Ťapičce (nebo za besedami pro dospělé) nacestuji hodně a poznávám díky tomu spoustu krásných míst v naší zemi. Takže chvíle „volna“ nevyhledávám, mnohem víc mi vyhovuje tvůrčí akce… (smích) Ale když na to přijde, ráda se odreaguji posezením u sklenky vína s příjemnými lidmi.   Markéta Harasimová se narodila 6. dubna 1977 v Krnově na severní Moravě. Působí jako spisovatelka, scenáristka, nakladatelka. V roce 2017 založila nakladatelství MaHa. Vystudovala obchodní akademii. Po maturitě pracovala nějaký čas v oblasti obchodu, nyní se naplno věnuje literární činnosti. Je členkou české sekce AIEP, asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury. Žije v Hustopečích u Brna. Napsala knihy Jsi můj osud, Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct, Růže a slzy, Bolest lásky, Sametová kůže, Vražedná vášeň, Pouta z pavučin, Mrazivé hry, Poháry touhy, Purpurové doteky, Vůně noci, Hedvábná past, Potemnělý ráj, Černá vdova, Doktorka Viktorie, Klinická smrt, Smrtelný hřích, Jak chutná strach a povídky Vánoční sen, Čas zázraků a Sherlockovo tajemství. Je autorkou knihy pro děti Z deníku kočičky Ťapičky a Koťátka kočičky Ťapičky, divadelních her Fronta na vánočního kapra, Rozbité demižony a Já jsem ty, miláčku! a text k písni Jsi můj sen (album Moment, Dalibor Janda, 2021).

Čas načtení: 2021-11-09 10:21:26

Kateřina Cajthalmová: Na medicínu jsme šla z trucu, maminka jí krutě pohrdala

Původně měla být na přání maminky, architektkou, ale stala se lékařkou, začínala jako internistka a již několik let se specializuje na psychosomatické choroby. Známou se stala díky televizním pořadům Jste to, co jíte a DoktorKA. Coby autorka je podepsaná pod řadu odborných článků, je spoluautorkou odborných publikací a sama je autorkou knížky Abeceda moderního rodiče a letos vyšla knížka o ní samotné, knížka rozhovorů Zázraky jsou logické, v níž Kateřinu Cajthamlovou, vyzpovídala Lucie Šilhová.   Pocházíte z umělecké rodiny, v níž bylo mnoho architektů ale též jeden chirurg. V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se narodila v Praze v Dejvicích, ale vyrůstala na Žižkové, a dětství prožila především u prarodičů ve Vršovicích. Jaké bylo to vaše období dětských her? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička? Celé dětství mne bavilo lítat s partou venku, lézt po stromech, jezdit na kole a dělat různé lumpárny. Naštěstí tehdy nebyly mobily, nikdo nás nesledoval na každém kroku, po silnicích jezdilo minimum aut, a tak jsem si v těch šedesátých letech užívala svobody i pouličních bitek, skákání „panáka“ a „gumy“, lezení po lešení a tak. S dědečkem jsme chodili na dlouhé procházky, diskutovali a pozorovali veverky, čolky, mravence, dudky, bezpočet motýlů, čmeláky občasné srnky a četné zajíce – tohle vše bylo v šedesátkách běžně k vidění na žižkovské periferii.   Co vás přivedlo na myšlenku, stát se lékařkou? Byl to sen od dětství? Rozhodně ne. Chtěla jsem si vzít svou první lásku, mít deset dětí a jezdit s nimi na čundry. Studovat se mi nechtělo, na tom trvala maminka – nejdřív gymnázium a pak vysoká. Na architekturu mne směřovala od dětství. Kromě výletů po Praze i po republice, kde mne zkoušela z architektonických stylů, jsem od osmi let chodila na kreslení – kde jsem se učila malovat mezi daleko staršími studenty u akademického malíře Nedvěda, pak jsem na gymnáziu měla nepovinnou deskriptivu, ale také latinu – ta mne bavila o moc víc. Nu, a když jsem ve třeťáku na gymplu objevila genetiku a svět virů a opustila mne první láska, bylo rozhodnuto – půjdu natruc na medicínu, jíž zejména maminka krutě pohrdala. Chtěla jsem být v laboratoři a věnovat se vědě – lékařské virologii. Tenhle sen padl, když mne v prvním zaměstnání zařadili na internu. To byl ještě socialismus.   Začínala jste jako internistka, později jste se soustředila více na duševní zdraví a specializujete se na psychosomatické choroby. Proč právě tento obor? Interna je obor, kde je hodně chronických stavů a ty jsou často ovlivněny psychickou pohodou pacienta. Psychosomatika nebyla za socialismu na medicíně vůbec přednášená, striktně se oddělovalo fyzické a duševní zdraví. Takže poté, co jsem si po mateřské otevřela v roce 1997 soukromou praxi v oboru vnitřní lékařství, začala jsem se nejprve poohlížet po nějaké metodě, která by mi dala víc nahlédnout do psychofyzického světa mých pacientů. Nejprve jsem zkusila vystudovat dálkově v Anglii tehdy módní homeopatii (kterou mimochodem hradily i některé zahraniční pojišťovny), ale pak jsem zatoužila po psychoterapeutickém výcviku. V letech 2004 až 2008 se mi tenhle sen splnil a od té doby jsem se „našla“.   V letech 2006 až 2012 jste působila v televizním pořadu Jste to, co jíte a v letech 2015 až 2017 jste měla v televizi pořad DoktorKA. Stala jste se známou a také médii sledovanou. A v roce 2007 jste byla na 3. místě v soutěži TýTý jako Osobnost roku. Jak na ten čas s odstupem vzpomínáte? Byla to doba hodně krutá. Nerada se fotím, vidět se na obrazovce – a navíc v roli direktivní „doktorky u lednice“ – bylo pro mne utrpení. Naštěstí jsem si všechny stresy z tohoto kontextu mohla paralelně řešit na psychoterapeutickém výcviku, takže jsem nevyhořela – ale měla jsem k tomu tehdy jen krůček. Snažila jsem se přestat kouřit, ale tehdy se to ještě nepodařilo, měla jsem po rozvodu, na krku hypotéku a dvě dospívající děti, tak jsem prostě makala jak šroub a zoufale se snažila dokázat hubnoucím, že je třeba znát svůj zdravotní stav, jíst dostatečně a hýbat se – a také po zhubnutí zkontrolovat, zda „odešel“ převážně tuk nebo jen odvodnili, či dokonce ztratili aktivní hmotu. S kolegou Havlíčkem jsme se snažili zcela marně vytvořit protiváhu nesmyslným půstům, odkyselování a odvodňování prostřednictvím ketodiet. Po sedmi letech jsme to vzdali. Ale poznala jsem za tu dobu hodně báječných kameramanů, režisérů i vizážistů a upevnila si názor na to, že lidé robustní tělesné stavby jsou v Čechách, na Moravě i Slezsku často šikanovaní a diskriminovaní nejen v nejužším rodinném kruhu, ale často i ze strany zaměstnavatelů či zdravotníků. A pochopila jsem, proč od roku 1998 narůstají poruchy příjmu potravy na celém světě.   Jste autorkou řady odborných článků, které publikujete v různých časopisech. Také spoluautorkou odborných publikací. Začalo to knížkou Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky, kterou jste napsala v Jitkou Hinkovou. Jak k tomu došlo, že jste začala psát?     Sama jsem nikdy nic psát nezačala. V době pořadu Jste to, co jíte se na mne obraceli žurnalisté z různých médií a ptali se na různé věci související s psychikou a zdravím hubnoucích. První knížka, jejíž autorkou je paní redaktorka Hinková, tedy vznikla z řady těchto článků vlastně skoro bez práce. Pak se na mne obrátil spolužák – docent Středa – s nabídkou napsat Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů s ním a s endokrinologem Rajko Dolečkem. Moc mne to tehdy zaujalo a bavilo a knížka se povedla. Pak jsem začala přednášet na pražské VŠE a pro obor Management osobního rozvoje byla oslovena napsat pár kapitol o životním stylu a stravě a poslední bylo nakladatelství Vyšehrad, kde vyšla na jejich žádost nejprve má dosud jediná samostatná knížka Abeceda moderního rodiče a pak letos knížka rozhovorů s paní Lucií Šilhovou Zázraky jsou logické. Bavíme se tam o mém životě a názorech na řadu oblastí.   Knížka Nebezpečný svět kalorií: z pohledu tří lékařů, je, jak jste jednou řekla, splnění vašeho snu, protože vznikla společně s profesorem Rajko Dolečkem, kterého velmi obdivujete, a vašim kolegou docentem Leošem Středou. A pak jste sama napsala knihu Abeceda moderního rodiče. A jak jste někde řekla, psát o výchově od A do Z vás bavilo. A pak přišel přesahový životopis Zázraky jsou logické. Jak se vám psala tato knížka, v níž jste popisovala svůj životní příběh? Pro mne jako introvertku bylo nesmírně obtížné ponořit se do minulosti a veřejně přetřásat různé reálie ze svého života. Ale Lucie Šilhová je nesmírně citlivá, vtipná a přátelská bytost, s níž jsem své meze překročila, a výsledek se prý povedl. První dvě kapitoly jsme ale psaly dvakrát – nejdřív jsem se držela „při zemi“, ale pak jsem začala Lucii důvěřovat a „vybalila“ i docela kontroverzní věci. Jsem jí vlastně vděčná, že ze mne trpělivě mámila skutečně autentické vyprávění. Díky tomu jsem si řadu věcí uzavřela, pojmenovala a odpustila – a velice se mi tím vlastně ulevilo.   Coby známá osobnost jste se představila v sedmém ročníku televizní taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde byl vašim tanečním partnerem Petr Čadek. Co vám tato soutěž dala? Bylo to další splnění mého snu – a to „na druhou“. Obdivovala jsem z dálky dvojici Marka Ebena a Terezky Kostkové a toužila jsem se s nimi „někdy jednou“ seznámit. Ale sama bych nikdy neudělala ten první krok. Takže, když mne v rámci promo další řady pořadu DoktorKA dramaturgyně Šárka Volemanová oslovila s tím, zda bych šla do StarDance, nadšeně jsem souhlasila. Miluji tanec už od mládí – a mít možnost se pod vedením geniálního tanečníka Petra Čadka konečně správně naučit řadu tanečních kroků do mých milovaných latinsko-amerických tanců – a po dobu půl roku jednou týdně se potkávat v družném duchu nejen s Terezkou Kostkovou a Markem Ebenem, ale také třeba s panem Markem Taclíkem, Maruškou Doležalovou či Leošem Marešem byl vyslovený zázrak! Navíc jsem díky osmnácti hodinám tance týdně a navýšení stravy na zhruba 15 tisíc kilojoulů zhubla a cítila se jako ve dvaceti. To, že jsme vypadli už ve čtvrtém kole, bylo vzhledem k intenzivnímu natáčení DoktorKy vlastně štěstí a dva roky jsme pak s partnerem chodili k Péťovi Čadkovi do tanečních. Paráda!   Knížky k vašemu životu patří neustále. Co ráda čtěte? Jaký žánr máte nejraději?  Od dětství jsem zbožňovala pohádky všeho druhu a knížky Karla Čapka, ale i romány Mika Waltariho, cestopisy Thora Heydahla nebo romány i verše Victora Huga. Po roce 1989 mne zaujaly horory Stephena Kinga či knížky Milana Kundery, bavila mne ale od dospívání i sci-fi Stanislava Lema a Raye Bradburyho a po revoluci jsem se zamilovala do zeměplošské série Terryho Pratchetta i do moudrých knížek Roberta Fulghuma – tohle obojí vysloveně sbírám a mám vše, co u nás vyšlo. Mám široký záběr, kam patří i detektivky Agathy Christie. Jen ženské romány mne nikdy nebraly.   A co chvíle volna? Jak je ráda trávíte? Kromě četby ráda jezdím na kole a na kánoi, o tanci jsem už říkala, ale nepohrdnu ani ručními pracemi – nejvíc mne baví drhání (macramé) a paličkování. V mládí mne bavilo jezdit na motorce i judo a kempování pod širákem, ale toho jsem se už na stará kolena vzdala. Zato chodíme na výlety a výstavy, ráda hraju různé deskové hry s dětmi a karty s partnerem a moc mne baví poslouchat rozhlasové pořady. Nejraději stanice Plus, Vltavu a Dvojku – ale pořady si spíš poslechnu ze záznamu nebo z archivu, nejčastěji při nějaké domácí práci. Televize mne nebere a sociálním sítím se vysloveně vyhýbám.   Kateřina Cajthalmová se narodila se 7. července 1962 v Praze. Vystudovaná lékařka (MUDr.), začínala jako internistka a od roku 1997 působí v soukromé lékařské praxi a věnuje se především psychosomatickým chorobám. Byla moderátorkou televizních pořadů Jste to, co jíte (2006–2012), DoktorKA (2015–2017)). V roce 2007 získala třetí místě v soutěži TýTý jako Osobnost roku. Je spolutorkou knih Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky (2012) s Jitkou Hinkovou, Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů (2013) s Rajko Dolečkem a Leošem Středou a Management osobního rozvoje (2015) s Evou Bedrnovou a Danielou Pauknerovou. Napsala knihu Abeceda moderního rodiče (2017) a vyšel její životopis Zázraky jsou logické (2021). 

Čas načtení: 2021-07-22 18:39:26

Jan Bauer: Psaní je pro mne jistým druhem závislosti

Napsal na dvě stovky knih a patří mezi naše nejplodnější autory. Díky jeho literárním hrdinům se můžeme v jeho historických detektivkách přenést do období panování císaře Karla IV. nebo do časů císaře Rudolfa II. S psaním začal Jan Bauer jako student, pak působil jako novinář a již řadu let je spisovatelem na plný úvazek a psaní se pro něj stalo, jak sám říká, jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti. Letos mu vychází kniha Ztracený diadém a příští rok Prokletí domu U Dvou růží z oblíbené série Případy královského soudce Melichara.   Narodil jste se v Jihlavě, ale vyrůstal v Českém Krumlově. Jak jste prožíval své dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Musím vás opravit. Z Jihlavy do Českého Krumlova jsem se s rodiči odstěhoval až ve svých 17 letech, rok před maturitou. Takže jsem vyrůstal v Jihlavě. Dětství v 50. letech minulého století bylo skromnější než dnes, neznali jsme počítačové hry a mobily, zato trávili spoustu času venku na čerstvém vzduchu, hrávali jsme fotbal, také na četníky a lupiče a na indiány a podnikali dobrodružné výpravy. Jako kluk jsem chtěl být námořníkem, cestovatelem, astronautem a také třeba archeologem, což mi vydrželo dost dlouho.   Po maturitě jste uvažoval o studiu žurnalistiky nebo sociologii v Praze, ale rodiče měli, jak jste někde řekl, strach, že byste pořádně nestudoval a hodně času trávil po hospodách a s dívkami, a tak jste nakonec v Českých Budějovicích vystudoval Vysokou školu zemědělskou a stal se z vás zemědělský inženýr. Proč jste si vybral právě zemědělskou školu? Bydleli jsme v Českém Krumlově vzdáleném od Českých Budějovic 25 kilometrů. A v Budějovicích byly tehdy jen dvě vysoké školy – pedagogická fakulta a provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské. Kantorem jsem být nechtěl a raději si vybral „hnojárnu“ a zpočátku do školy každý den dojížděl autobusem.   Psát jste začal již v roce 1964, když jste založil studentský literární časopis Dialog. Po škole jste v roce 1968 začal pracovat jako novinář v Zemědělských novinách. Jak vzpomínáte na svou novinářskou dráhu? Hned po promoci v červnu 1968 jsem nastoupil do krajského deníku Jihočeská pravda. Samozřejmě jsem se nadchnul pro tehdejší pražské jaro, ze všech sil jsem se snažil podpořit proces demokratizace, ale pak přijely tanky a s našimi sny byl konec. Když byla v roce 1970 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích výstava o kontrarevoluci, měl jsem tam vitrínu se svými články. V jižních Čechách bych se dále v novinách neudržel. Proto jsem se raději „uklidil“ do Prahy, kde mne nikdo neznal, a se štěstím nastoupil do redakce Večerní Prahy. V Zemědělských novinách jsem začal pracovat až v roce 1973. O devatenáct let později, tedy v roce 1992, jsem patřil k zakladatelům bulvárního deníku Blesk, později krátce pracoval v Týdeníku Televize a po další přestávce ještě působil v dnes už neexistujícím deníku Super.   Jako spisovatel jste v roce 1978 debutoval knihou Uživí naše planeta lidstvo? Od té doby jste napsal řadu knih a dokonce psal pod ženskými pseudonymy Anna Březinová nebo Viola Slavíková. Jak k tomu došlo?  Nakladatel si ode mne objednal milostný historický román a domníval se, že by bylo lepší, kdyby ho podepsala žena – autorka. Těch milostných historických románů bylo nakonec asi dvanáct a pro veřejnost byla pod nimi podepsána právě Anna Březinová a v jednom případě Viola Slavíková.   Píšete literaturu faktu a historické detektivní romány, které jsou velice oblíbené. V sérii V tajných službách Otce vlasti, vás, jak jste někde řekl, inspiroval neobyčejný život císaře Karla IV. a tak aby to nebylo jenom o něm, stvořil jste jeho tajného agenta dominikána Pavla, který je hlavním hrdinou dvanácti pokračování. Co vás přivedlo k psaní právě historických detektivek? Inspiroval mne můj přítel a průkopník historických detektivek u nás Vlastimil Vondruška. A protože se mi příliš nelíbil jeho hrdina královský prokurátor Oldřich z Chlumu, připadal mi příliš idealizovaný, vytvořil jsem drsné chlapíky, jako jsou Jakub Protiva z Protivce, mnich Blasius a další, jimž nic lidského není cizí.    V další úspěšné sérii historických detektivek Rychtář Protiva a mnich Blasius se tato svérázná dvojice objevila ve dvou desítkách knih. Soudce Melichar se svým pomocníkem Božetěchem řeší zapeklité případy v oblíbené sérii Případy královského soudce a na vydání čeká příběh Ztracený diadém a na příští rok Prokletí domu U Dvou růží. Je vám některý z vašich literárních hrdinů blízký? Blízcí jsou mi všichni, zejména svým vysedáváním v krčmách, svérázným humorem a zálibou v něžném pohlaví. Trochu jinou kapitolou je dominikán Pavel ze série v Tajných službách Otce vlasti. V tomto případě jsem stvořil jakéhosi středověkého Jamese Bonda a čtenářský úspěch této řady mi potvrdil, že jsem se rozhodl správně.     Do časů císaře Rudolfa II. jste zasadil sérii Mordy v časech císaře Rudolfa II. s hlavním hrdinou mladým písařem zemského soudu Lukášem Tröblem z Květnice, jehož sedmý díl vyšel letos pod názvem Bratrstvo růžového kříže. A budou další příběhy? Samozřejmě. Doba panování císaře Rudolfa II. je pro autora velmi vděčná a poskytuje spoustu zajímavých námětů. Však už před časem jsem se touto dobou zabýval ve svém nejobjemnějším románu Zlatodějové.   V roce 1995 jste získal cenu Masarykovy akademie umění za sbírku povídek Špionova dcera. Založil jste literární soutěž Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek. Co vás k tomu vedlo? Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek nebyly soutěže, ale jihočeské literární ceny. Před lety jsem navrhl jejich zřízení, abych podpořil své kolegy a pomohl prestiži literatury v jižních Čechách. Ze stejného důvodu jsem v polovině 90. let minulého století inicioval každoroční setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany.   Někde jste řekl, že psaní knih byla pro vás původně doplňková záležitost. Čím je pro vás psaní dnes? To že jsem někdy řekl? To je zvláštní. Dnes je pro mne psaní jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti.   Jste velice oblíbený spisovatel, a jaký jste čtenář? Co rád čtěte? Odpočíváte také s knížkou v ruce? Jak rád trávíte chvíle volna? Čtenář jsem náruživý, i když před beletrií dávám přednost literatuře faktu a vůbec všem knihám o historii. Rád chodím s fenkou Bárou na procházky do legendami opředeného Branišovského lesa, který mám naproti svému bydlišti, rád posedím s přáteli u dobrého vína a také mám rád pěší túry po Šumavě či dobré doutníky. Dříve jsem rád jezdil na kole, ale vzhledem ke svému pokročilému věku jsem své kolo přenechal nejstaršímu vnukovi. Už jsem se na něm necítil bezpečně.    Jan Bauer se narodil se 11. dubna 1945 v Jihlavě. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. V letech 1968 až 1998 pracoval jako novinář v Jihočeské pravdě, Večerní Praze, Zemědělských novinách a v Blesku. Psal pod pseudonymy – Felix Krumlovský, Vojtěch Fišer, Anna Březinová a Viola Slavíková. Napsal zhruba 200 knih – literaturu faktu a hlavně historické detektivky. V roce 2017 obdržel od pelhřimovské agentury Dobrý den certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Tehdy jich bylo 172. Založil setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Od roku 1998 žije v jižních Čechách, nejprve ve Vodňanech, kde obdržel čestné občanství, nyní v Českých Budějovicích. 

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-02 05:28:09

Nový koncert velmocí?

Na Vídeňském kongresu, který trval téměř rok – od 1. října 1814 do 9. června 1815 – a na němž se sešli představitelé téměř všech zemí Evropy, byly upraveny mezinárodní vztahy soustavou smluv. Hlavním cílem bylo nastolit stav před Velkou francouzskou revolucí, dosadit na trůny původní panovnické rody a také provést významné územní změny v Evropě. Jen jejich seznam je obsáhlý. Rakousko mimo jiné získalo Benátky, Terst, Tyroly a Dalmácii, ale ztratilo Belgii. Rusku připadla Besarábie a Finsko. Z Varšavského knížectví Rusko vytvořilo Polské království, které s ním ale bylo v personální unii. A třeba Spojené království Velké Británie a Irska dostalo Maltu, Mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Změnilo se i napoleonskými válkami zničené Německo, když jako volné soustátí 39 zemí (patřilo k nim mimochodem i Království české a Markrabství Moravské), vznikl Německý spolek. Jména jako von Metternich, nebo de Talleyrand, kteří byli hlavními strůjci politiky rovnováhy, vzniklé na kongresu, mluví sama za sebe. S odstupem bývá tato politika rovnováhy, která po vídeňském kongresu vydržela téměř do 1. světové války v roce 1914, a na kterou dohlíželo spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska, nazývána koncertem velmocí. Proč ten výlet do historie? V prestižním americkém časopise Foreign Affairs, který se zabývá především zahraničněpolitickými otázkami, vyšel letos 23. března společný článek Richarda N. Hasse a Charlese A. Kupchana. Ten první je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Vznikla v roce 1921 a je velmi významnou neziskovou organizací, jejímiž členy mohou být pouze občané USA. Členská základna je složena z politiků, majitelů velkých firem, bankéřů, právníků. Je také vydavatelem dvouměsíčníku Foreign Affairs, ve kterém vyšel zmiňovaný článek. Cílem Rady je diskutovat o zahraničněpolitických otázkách a formulovat doporučení pro zahraniční politiku USA. Také druhý autor – kromě profesury mezinárodních vztahů na univerzitě v Georgetownu – patří mezi vedoucí pracovníky Rady. Jejich společný článek si tedy určitě zaslouží pozornost. „Mezinárodní systém je v historickém inflexním bodě,“ začínají svoji úvahu autoři. „Jak Asie pokračuje ve svém ekonomickém vzestupu, končí dvě století západní nadvlády nad světem, nejprve pod Pax Britannica a poté pod Pax Americana. Západ ztrácí nejen svou hmotnou nadvládu, ale také ideologický vliv. Rostoucí Čína, které pomáhá vytrvalé Rusko, se snaží zpochybnit autoritu Západu a jeho přístupy k domácí i mezinárodní správě. Americký prezident Joe Biden je odhodlán obnovit americkou demokracii, oživit americké vedení ve světě a zkrotit pandemii, která má zničující lidské a ekonomické důsledky. Ale Bidenovo vítězství bylo těsné, na žádné straně Atlantiku snadno nezmizí populismus a neliberální pokušení. Navíc, i kdyby západní demokracie překonaly polarizaci, nezabrání příchodu světa, který je multipolární a ideologicky rozmanitý. Historie jasně ukazuje, že taková období bouřlivých změn přinášejí velké nebezpečí. Velmocenské soutěžení o hierarchii a ideologii pravidelně vede k velkým válkám. Aby to odvrátil, musí Západ střízlivě uznat, že liberální řád vedený Západem, který nastal po druhé světové válce, nemůže zajistit globální stabilitu ve 21. století.“ „Nejlepším prostředkem k podpoře stability je globální koncert velkých mocností.“ Oba autoři pak rovnou poukazují na zkušenost Vídeňského kongresu v 19. století. „Jak ukázala historie tohoto Koncertu velmocí – jeho členy byly Velká Británie, Francie, Rusko, Prusko a Rakousko – skupina předních zemí může potlačit geopolitickou a ideologickou soutěž, která obvykle provází multipolaritu.“ I když to tak jistě nebylo zamýšleno, aktuální podporu těmto úvahám poskytlo nedávné jednání představitelů Číny a USA v Anchorage. Státní tajemník Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan si za americkou stranu museli od čínských protějšků – ministra zahraničních věcí Wang Yi  a Yang Jiechi, nejvyššího zahraničněpolitického funkcionáře Komunistické strany Číny – vyslechnout, že účelem čínské zahraniční politiky je jít cestou mírového rozvoje. „Nevěříme v invaze pomocí násilí, ani ve svrhávání jiných režimů různými prostředky, protože to všechno by na tomto světě způsobilo pouze nepokoje a nestabilitu. A nakonec by to ani Spojeným státům neposloužilo dobře. Věříme tedy, že je důležité, aby Spojené státy změnily svůj vlastní obraz a přestaly prosazovat svou vlastní demokracii ve zbytku světa.“ To ale nebyl zdaleka konec. Yang Jiechi na závěr zdůraznil, že Spojené státy nereprezentují mezinárodní veřejné mínění, stejně jako nereprezentují západní svět. USA nezastupují celý svět, představují pouze vládu Spojených států. „Nemyslím si, že by drtivá většina zemí světa uznala, že univerzální hodnoty, prosazované Spojenými státy, nebo jejich názory, mohly představovat mezinárodní veřejné mínění.“ A když vzápětí přiletěl do Pekingu ruský ministr zahraničí Lavrov, konstatovalo komuniké z jeho návštěvy: Svět vstoupil do doby vysokých turbulencí a rychlých změn. V těchto podmínkách vyzýváme mezinárodní společenství odložit stranou nesouhlasy, upevnit vzájemné chápání a rozvíjet spolupráci v zájmu obecné bezpečnosti a geopolitické stability, spolupůsobit při vytváření spravedlivějšího, demokratičtějšího a racionálního mnohopolárního světového pořádku. Možná by se na první pohled zdálo, že jsou to jen slova. Myslím si ale, že oba autoři článku ve Foreign Affairs vystihli současnou politickou situaci ve světě poměrně přesně. Dokreslují to i reálné politické a ekonomické kroky, které jim dávají za pravdu. Konec loňského a počátek letošního roku přinesl fakta. V listopadu 2020 podepsala v Hanoji skupina 15 zemí asijsko-pacifického regionu největší dohodu o volném obchodu na světě. Tato dohoda pokrývá více než dvě miliardy lidí a zhruba třetinu světové ekonomiky. Účastníkem je samozřejmě Čína, ale chybí Spojené státy. Na rozdíl například od Jižní Koreje, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, tedy zemí, které se určitě dají označit za americké spojence. Hlavním architektem dohody, která se projednávala a připravovala od roku 2013, byla Čína. Po sedmiletém jednacím maratónu byla koncem loňského roku podepsána další významná dohoda – tentokrát mezi Čínou a Evropskou unií o investicích. Evropské firmy díky této dohodě, kterou ovšem ještě musí ratifikovat evropský parlament, získaly možnost působit v odvětvích jako například reality, soukromé nemocnice, reklama, námořní doprava, telekomunikační cloudové služby. Má být zrušen požadavek, že firmy musejí působit ve společném podniku s čínským partnerem. Významný je i čínský závazek, že nebude zahraniční partnery nutit k transferu technologií. Čínská ekonomická a politická ofenzíva ovšem zdaleka neskončila se závěrem roku. Koncem března navštívil čínský ministr zahraničních věcí Irán, kde spolu se svým iránským rezortním kolegou Jawadem Zarifem podepsali tzv. kooperační smlouvu na příštích 25 let. I když podepsaný text nebyl zveřejněn, obsahem má být podle pozorovatelů užší spolupráce v oblasti ropného průmyslu, atomové energie a ve vojenské oblasti. Jaký vliv tato dohoda bude mít na celkové uspořádání Blízkého a Středního východu je zatím předčasné spekulovat. Zřejmé ovšem je, že celá tato operace jde mimo Spojené státy. Multipolární uspořádání světa v praxi, tak by se to dalo jednoduše shrnout. To jistě neznamená, že jednotlivé vrcholy tohoto úhelníku nepřestanou s pokusy získat pro sebe na úkor ostatních nějaké výhody a zisky. V klasické podobě je to možné pozorovat na vztahu k Rusku. Jít do přímého vojenského střetu s ním si nikdo netroufá, protože si dokáže představit důsledky. Politika „okopávání kotníků“ – pokud možno nohama někoho jiného – ale Spojeným státům nevadí. Viz Ukrajina. Anebo Bělorusko, Navalnyj a tak dále. Riziko této politiky ovšem spočívá v tom, že ke konfliktu stejně může dojít, i když si ho vlastně nikdo nepřeje. Není pak skutečně na řadě nový koncert velmocí, nový Teherán, nová Jalta, nová Postupim? Historicky neodmyslitelná role světových dějin je v tomto okamžiku před hlavními mocnostmi této éry. Zdá se, že Rusko i Čína by proti takovému řešení nic nenamítaly. Možná k tomuto poznání dozrávají i Spojené státy, jak naznačuje citovaný článek z Foreign Affairs. Jen na závěr poznámka pro českou politiku: bude to rozhodování bez nás. A dost bude záležet na tom, abychom neztratili ze zřetele český národní zájem. V poklonkování komukoli bych ho ovšem nehledal.

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2020-01-17 09:04:55

Ze’ev Rosenkranz (ed.): Cestovní deníky Alberta Einsteina (ukázka z knihy)

Na podzim roku 1922 se Albert Einstein vydal na skoro šestiměsíční cestu na Blízký, Střední a Dálný východ, během níž přednášel o teorii relativity v Číně, Japonsku či Palestině a nakonec ve Španělsku. Edice jeho cestovních postřehů zahrnuje i faksimile deníkových stránek a dokládá fyzikův zájem nejen o vědu, ale i o filozofii, umění a politické dění, zachycuje Einsteinova setkání s významnými osobnostmi, vědci či státníky i důležité události: audienci u španělského krále, inaugurační přednášku na místě budoucí Hebrejské univerzity v Jeruzalémě nebo zahradní slavnost u japonské císařovny. Zápisky jsou často velmi detailní, byť psané svérázným telegrafickým stylem. Proslulý fyzik si cestovní deník vedl pouze pro vlastní potřebu, díky tomu z něj však můžeme vyčíst mnohé o dosud neznámých, protikladných stránkách jeho osobnosti: Einstein cítí silný odpor k nacionalismu, ale pevně věří v národní charakter; sympatizuje s utlačovanými a stydí se za svoji účast na jejich vykořisťování, ale hlásí se k orientalismu; pociťuje rozpaky nad osudem některých domorodých národů, ale podporuje „osvícenou“ formu kolonialismu. Cesta na Východ se pro Einsteina však zároveň stala možností k introspekci jeho vlastní identity a jeho cestovní deníky dokazují, že rozpoznat sebe sama v Jiném a svou vlastní Jinakost v sobě nebylo vždy jednoduché ani pro tak mimořádnou osobnost, jakou Albert Einstein nepochybně byl.   Ukázka z knihy:   HISTORICKÝ ÚVOD Tahle cesta je úžasná. Jsem nadšen Japonskem a Japonci a jsem si jist, že budete i Vy. Navíc taková námořní cesta je vynikající zkušenost pro každého hloubavého člověka – podobně jako klášter. K tomu si přimyslete mazlivé teplo u rovníku. Z nebe líně skapává teplá voda a šíří klid a pochrupávání, o čemž svědčí tento dopisek.   Albert Einstein Nielsi Bohrovi, poblíž Singapuru, 10. ledna 1923   Edice Předkládaná edice představuje úplný cestovní deník Alberta Einsteina z jeho půlroční cesty na Dálný východ, do Palestiny a Španělska od října 1922 do března 1923. Faksimile každé jednotlivé stránky z originálního deníku byla doplněna překladem do angličtiny (z něj vychází přítomný český překlad – pozn. red.). Odborný poznámkový aparát umožňuje identifikaci osob, organizací a míst zmíněných v deníkových záznamech, objasňuje záhadné odkazy, nabízí doplňující údaje k událostem, o nichž se v deníku mluví, a poskytuje podrobnosti o autorově itineráři, které v deníku neuvedl. Třebaže deník je poutavým historickým pramenem, v němž si Einstein zaznamenal bezprostřední dojmy, může být ze své podstaty pouze dílkem mozaiky umožňujícím rekonstrukci jeho cesty. Za účelem získání komplexnějšího obrazu podnikl editor rešerše v dobovém místním tisku píšícím o Einsteinově návštěvě a další informace vytěžil z fyzikových osobních spisů, ze soudobých diplomatických zpráv, článků a pozdějších vzpomínek a reminiscencí účastníků. Edice zahrnuje rovněž Einsteinem autorizované doplňující dokumenty, které nabízejí širší souvislosti jeho cestovního deníku: dopisy a pohlednice posílané z cesty, projevy, které Einstein pronesl během zastávek, a články, jež napsal o svých dojmech z navštívených zemí, a to jak během cesty, tak i po jejím skončení.             Deník byl poprvé v úplnosti publikován ve 13. svazku Sebraných spisů Alberta Einsteina (The Collected Papers of Albert Einstein, CPAE) v roce 2012. Pro účely této edice byl anglický překlad obsažený ve 13. svazku CPAE podstatně zrevidován.             Překlady vybraných částí cestovního deníku vyšly již dříve: Část deníku vztahující se k Einsteinově pobytu v Japonsku se objevila v japonštině v roce 2001. Záznamy z pobytu v Palestině byly v roce 1999 publikovány v hebrejštině a zápisky ze španělské části cesty vyšly v anglickém překladu v roce 1988. Stručný výtah z deníku byl publikován také v roce 1975.   Cestovní deník Tento deník je jedním ze šesti cestovních zápisníků, které si Einstein vedl. Z jeho první zámořské cesty do Spojených států, na jaře 1921, se žádný deník nedochoval. Ve skutečnosti nevíme, zda si na této cestě vůbec záznamy pořizoval. Další Einsteinovy deníky se dochovaly z cesty do Jižní Ameriky od března do května 1925 a z jeho tří dalších cest do Spojených států. Pobýval tehdy v průběhu tří za sebou následujících zimních semestrů, 1930–1931, 1931–1932 a 1932–1933, na Technologickém institutu v kalifornské Pasadeně. Jedná se o celkem pět zámořských cest, nicméně zápisníků je šest, neboť z poslední cesty se dochovaly dva.             Cestovní deník, jejž nyní držíte v ruce, byl zapisován do sešitu se 182 linkovanými stranami. Deníkové záznamy se objevují na 81 linkovaných stranách, za nimiž následuje 82 linkovaných nepopsaných stran a 19 linkovaných a jedna nelinkovaná strana výpočtů. Tyto výpočty si Einstein zapisoval z druhé strany tohoto dokumentu (tj. ze zadní strany cestovního deníku) a obráceně vůči deníkovým záznamům. Výpočty do edice zahrnuty nebyly.             Deník nám nabízí vůbec první poutavý vhled do Einsteinovy cestovní zkušenosti. Psal denně, přičemž občas doplňoval text rozličnými obrázky zajímavých pozorování – např. sopek, lodí či ryb. Poznamenával si jak okamžité dojmy ze svých cestovních zkušeností, tak i delší reflexe z četby, postřehy o lidech, s nimiž se setkal, a o místech, jež navštívil. Uvažoval v deníku také o vědě, filozofii, umění a příležitostně i o současných světových událostech. Záznamy jsou mnohdy velmi detailní, ale psané svérázným a (snad kvůli nedostatku času) telegrafickým způsobem. Jeho charakteristiky jednotlivců, které na cestě potkal, jsou často velmi výstižné; dokázal postihnout jejich osobnost a zvláštnosti pouhými několika – často humornými či neuctivými – slovy. O tom, proč si Einstein začal konkrétně na tomto výletu vést deník, můžeme jen spekulovat. Nejpravděpodobněji to měl být záznam jak pro něj, tak také četba pro jeho dvě nevlastní dcery, Ilse aMargot, které zůstaly doma v Berlíně. Můžeme si být jisti, že deníky nebyly určeny pro budoucí generace či k publikování.             Historie tohoto deníku je fascinující. Poté co se nacisté v lednu 1933 chopili moci a Einstein se rozhodl zůstat v zahraničí, odnesl jeho zeť – německo-židovský literární kritik a editor Rudolf Kayser – Einsteinovy osobní dokumenty (včetně tohoto cestovního deníku) z jeho berlínského bytu na francouzské velvyslanectví a zařídil jejich převoz do Francie v diplomatickém zavazadle. Odtud byly poslány lodí do Princetonu vNew Jersey, kde se Einstein usadil.             V poslední vůli a závěti z roku 1950 jmenoval Einstein svého věrného přítele Otto Nathana a svou dlouholetou sekretářku Helen Dukasovou správci pozůstalosti a Nathana jako jejího jediného vykonavatele. Po Einsteinově smrti v dubnu 1955 se Dukasová stala první archivářkou jeho osobních listin.             V únoru 1971 byla podepsána dohoda mezi Estate of Albert Einstein (Pozůstalostí A. Einsteina) a nakladatelstvím Princeton University Press za účelem vydání obsáhlé edice Einsteinových spisů a korespondence. Světlo světa tak spatřil projekt The Collected Papers of Albert Einstein, jehož hlavním editorem byl v roce 1976 jmenován profesor fyziky John Stachel. Za rok se ukázalo, že Otto Nathan se Stachelem jako editorem není spokojen. Nathan nejprve navrhl, aby byl Stachel propuštěn, poté však přišel s nápadem jmenovat trojici editorů včetně Stachela. Když nakladatelství Princeton University Press nadále podporovalo Stachela coby jediného editora a Nathanovy požadavky zamítlo, sáhla Estate of Albert Einstein k právním krokům. Jelikož se strany nedokázaly dohodnout, dostala se záležitost nakonec na jaře 1980 před arbitrážní soud v New Yorku, který rozhodl ve prospěch nakladatelství. Právní služby a arbitrážní řízení přišly Estate of Albert Einstein velmi draho. Proto se její správci rozhodli, že některé Einsteinovy osobní dokumenty prodají. Na počátku osmdesátých let požádal Otto Nathan newyorského vydavatele a bibliofila Jamese H. Heinemana z Heinemanovy nadace, zda by nechtěl zakoupit materiál z Einsteinova archivu. Heinemanova nadace již dříve (1976) koupila Einsteinův vědecký rukopis o třiceti pěti stranách. V „evidenční poznámce“ Nathan napsal, „že prostředky budou využity k úhradě právních výdajů v souvislosti se soudním procesem proti Princeton University Press a na zaplacení arbitráže“. V říjnu 1980 koupila Heinemanova nadace od Estate of Albert Einstein tři důležitá Einsteinova pojednání a věnovala je Pierpont Morgan Library (nyní The Morgan Library & Museum) v New Yorku. V červenci 1981 požádala Estate of Albert Einstein dva prodejce autografů o ocenění několika Einsteinových rukopisů včetně tohoto cestovního deníku. Jeden ocenil jeho tržní hodnotu na 95 000 dolarů, zatímco druhý na pouhých 6 500 dolarů. Měsíc poté Heinemanova nadace deník od Estate of Albert Einstein za neznámou cenu zakoupila a okamžitě jej uložila ve sbírce „Dannie and Hettie Heineman Collection“ v Pierpont Morgan Library, kde se nachází dosud. Přeložil Aleš Valenta, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, 376 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-26 19:30:00

Zákulisí trenérské změny v Olomouci: Jílek jako Minářův obětní beránek?

Loni v květnu podepsaná smlouva na dobu neurčitou se záhy ukázala jako velmi exaktní. Papír snese vše. Domovské, v pořadí již druhé angažmá je u konce. Václav Jílek již není trenérem Olomouce, klub se po porážce v Českých Budějovicích rozhodl sedmačtyřicetiletého kouče odvolat. Sigmu, jež na jaře ve čtyřech zápasech nasbírala jediný bod, přebírá dosavadní asistent Jiří Saňák. Jde o jeho premiérovou profesionální štaci v roli hlavního – a nemusí být pouze dočasná.

Čas načtení: 2024-03-01 12:05:00

Nečas byl (opět) blízko výměny. Bomba padla, budoucnost i tak nejistá

Jako blesk z čistého nebe ve čtvrtek přišel Elliotte Friedman, jeden z nejrespektovanějších novinářů v zámoří, s informací o jednání mezi Carolinou a Vancouverem. Dohoda byla téměř podepsána. Měla to být bomba, která se ale nakonec nestala. Hlavním předmětem hovorů byl Elias Pettersson. Ke Canucks se měl stěhovat (nejen) český útočník Martin Nečas.

Čas načtení: 2024-03-01 13:14:58

Včera se prodalo 219 tisíc elektronických dálničních známek. Kvůli zdražení se jich prodávalo i 5 za sekundu

Prodej dálničních známek dosáhl za jeden den historického rekordu. Před úpravou cen bylo ve čtvrtek 29. února 2024 uhrazeno celkem 219 tisíc e-známek v hodnotě 316 milionů korun. Nejvíce úhrad dálničního poplatku proběhlo v dopoledních hodinách. Celkem bylo za poslední únorový den letošního roku prodáno 219 279 známek za 316 285 135 Kč. Přes 90,7 … Včera se prodalo 219 tisíc elektronických dálničních známek. Kvůli zdražení se jich prodávalo i 5 za sekundu Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-03-03 18:52:00

Maďarsko prodělalo nákupem plynu z Ruska obrovské peníze, spočítal deník

Maďarská vláda premiéra Viktora Orbána se rozhodla nakupovat plyn místo na energetických trzích z Ruska, protože podle ní je bezpečnější jednat se spolehlivým partnerem. Maďarský levicový deník Népszava však spočítal, že země na obchodu s ruským plynem prodělala obrovské peníze. Důvodem je skutečnost, že současná platná smlouva o nákupu plynu z Ruska byla podepsána v roce 2021, tedy na začátku evropské cenové krize v energetice.

Čas načtení: 2024-03-03 19:06:00

Maďarsko prodělalo nákupem plynu z Ruska obrovské peníze, spočítal deník

Maďarská vláda premiéra Viktora Orbána se rozhodla nakupovat plyn místo na energetických trzích z Ruska, protože podle ní je bezpečnější jednat se spolehlivým partnerem. Maďarský levicový deník Népszava však spočítal, že země na obchodu s ruským plynem prodělala obrovské peníze. Důvodem je skutečnost, že současná platná smlouva o nákupu plynu z Ruska byla podepsána v roce 2021, tedy na začátku evropské cenové krize v energetice.

Čas načtení: 2024-03-06 06:00:00

Výpověď v roce 2024 - aktuální možnosti výpovědi, odstupné a výpovědní doba

Náležitosti výpovědi: Výpověď musí být podaná vždy písemně, musí obsahovat údaje o tom, kdo ji dává a komu (tedy údaje o zaměstnavateli a také údaje o zaměstnanci). Musí být vlastnoručně podepsaná a musí být prokazatelné její doručení.

Čas načtení: 2024-03-14 09:10:17

Pozor na další podvodný e-shop s dálničními známkami! Připraví vás i o několik stovek

Ministerstvo dopravy s železnou pravidelností upozorňuje na podvodné e-shopy s dálničními známkami. Bohužel nemá žádnou možnost, jak je zrušit, takže nezbývá nic jiného než apelovat na pozornost kupujících. A ti nově musí dávat na další podvodný e-shop, který je s každým nákupem známky okrade. Dobrý pozor si musíte dávat na web czdalnici.cz, na kterém jsou […]

Čas načtení: 2024-03-23 10:52:08

23. března - Světový meteorologický den

Světový meteorologický den se každoročně slaví od roku 1950, kdy byla založena Světová meteorologická organizace (World Meteorological Organization - WMO). Právě 23. března tohoto roku byla podepsána dohoda, tím WMO oficiálně vznikla a o rok později byla začleněna do struktury OSN.Letos bude soutěž odrážet téma Světového meteorologického dne 2024: "V první linii... ...