EUR 24,750 || 
JPY 15,035 || 
USD 21,695 || Berlín - Německý kancléř Friedrich Merz vůbec nepochybuje o tom, že americký prezident Donald Trump ponechá Spojené státy v NATO. Washington podle něj ale zřejmě nerozumí zcela jasně rozsahu ruského...
Čas načtení: 2025-06-06 11:53:00
Merz vůbec nepochybuje o tom, že Trump ponechá Spojené státy v NATO
Berlín - Německý kancléř Friedrich Merz vůbec nepochybuje o tom, že americký prezident Donald Trump ponechá Spojené státy v NATO. Washington podle něj ale zřejmě nerozumí zcela jasně rozsahu ruského...
\nČas načtení: 2025-06-06 11:53:00
Merz vůbec nepochybuje o tom, že Trump ponechá Spojené státy v NATO
Berlín - Německý kancléř Friedrich Merz vůbec nepochybuje o tom, že americký prezident Donald Trump ponechá Spojené státy v NATO. Washington podle něj ale zřejmě nerozumí zcela jasně rozsahu ruského...
\nČas načtení: 2010-10-12 13:00:00
Nová kolekce španělských Loreak Mendian / Podzim v Evropě
Evropský streetwear se nikdy neztratí, o tom nikdo z nás nepochybuje. Nepochybuje o tom ani tým obchodu Freshlabels, kde se již nyní nachází mnoho kousků Made in Europe. Tentokrát ovšem není řeč o WeSC, nýbrž o španělském labelu Loreak Mendian. V obchodě můžete nově vybírat dámské i pánské mikiny, ...
Čas načtení: 2014-04-23 00:00:00
PUMA R698 Running Pack / Letní barvy Tropicalia
Určitě nikdo nepochybuje o tom, že i značka Puma umí vyrábět kvalitní a stylové sneakers, ovšem v poslední době je tento label tak trochu utlačován, ale snad se to brzy změní. Třeba tomu pomůže následující kolekce sneakers PUMA R698 Running Pack s názvem Tropicalia. Dvojí barevné provedení se urči ...
Čas načtení: 2013-12-26 00:00:00
Lamborghini x BAPE Arctic Camo Aventador
O tom, že firma BAPE rozhodně nemá hluboko do kapsy, snad nikdo z nás nepochybuje. Tak se občas na internetu objeví zvěsti o tom, že si nechala vytvořit potisk exkluzivního auta podle svého ikonického camo vzoru. Tentokrát došlo na Lamborghini Aventador, které si vysloužilo potisk s názvem BAPE Ar ...
Čas načtení: 2013-08-02 00:00:00
Tenisky Nike Air Max 180 Germany / Maskování Country Camo
O tom, že camo vzor stále letí, snad nikdo z vás již nepochybuje, ovšem na teniskách Nike Sportswear není až tolik častý, takže pokaždé, když se nějaké takové kecky dostanou na trh, můžete si být jisti, že je po nich velká sháňka. To samé nastane i u následujícího releasu sneakers Nike Air Max 180 ...
Čas načtení: 2012-12-17 00:00:00
adidas Originals x Brooklyn Nets Premium / Výbava na zápas
O tom, že značka adidas Originals fandí baseballu, snad nepochybuje nikdo z nás, ovšem tentokrát se rozhodli designéři adidasu udělat radost fanouškům jednoho velice slavného týmu. Jestliže fandíte týmu Brooklyn Nets, máme pro vás perfektní zprávu, jelikož na trh právě míří kolekce oblečení a dopl ...
Čas načtení: 2010-10-02 00:00:00
size? x Nike Sportswear Blazer / Sedí vám?
V jednoduchosti je síla. Toto heslo každý zná a nikdo o něm nepochybuje. Nepochybovali o tom ani lidé z firmy Nike Sportswear a obchodu size?. Legendární tenisky Nike Blazer dostaly k události desátého výročí vzniku již zmiňovaného obchodu nový oranžový outfit. Vzhledem k tomu, že kotníkové sneaker ...
Čas načtení: 2010-07-14 00:00:00
adidas Campus 80s All-White / Decentní tenisky adidas
Bílé tenisky jsou fresh. O tom nikdo nepochybuje! A pokud se jedná o klasické nízké tenisky adidas, platí to dvojnásob. Důkazem jsou nejnovější all-white sneakers Campus 80s. Sněhově bílá v kombinace s béžovou podrážkou vytváří dokonalou iluzi luxusu a nadhledu. Tyto kecky pošlou vaše nohy o level ...
Čas načtení: 2024-02-16 00:00:00
Setkání přírody a lidských sídel vyžaduje citlivý přístup architektů
O významu parků, vodních ploch a zeleně už asi nikdo nepochybuje. Kvalitní architektura a veřejný prostor se bez nich neobejde. A stejně tak je potřeba kvalitní architekturu do nich dodávat v místě, kde se příroda potkává s městem.
Čas načtení: 2013-03-22 00:00:00
O tom, že talíře mohou nápaditě zpracované, snad nikdo z nás nepochybuje, na českém trhu naleznete obrovské množství nejrůznější tvarů, barev či materiálů, které se na nádobí často používají, ovšem jak říká jeden český kuchař: „nikdo ještě nevymyslel nic lepšího než kulatý a bílý talíř“. Dnes se to ...
Čas načtení:
Že je Čína největším výrobcem velkoplošných obrazovek, o tom, myslím, nikdo nepochybuje. Ale jak znatelná je stopa digitalizace reklamy v samotné Číně? Čína je opravdu rozlehlou zemí s mnoha obyvateli. Největší pozornost provozovatelů reklamních nosičů se oprávněně soustřeďuje na velká města. Globálně se dá hovořit o daleko menším zastoupení reklamních nosičů podél cest a soustředění venkovní reklamy [...]
Čas načtení: 2016-09-28 14:36:02
Koupel v ovesném mléce prospěje
Nikdo nepochybuje o tom, že je oves jednou z potravin, která by neměla v našem jídelníčku chybět. Obsahuje především vitamíny A, B, D a K. K tomu má v sobě velké množství fosforu, železa, jodu, fluoru, vápníku, síry, kobaltu a zinku. Díky tomu byl oves už od starověku považovaný za rostlinu, která má hojné využití v lidové medicíně. Toto všechno z něj dělá nejen chutnou, ale rozhodně i zdravou součást jídelníčku. A nejen toho.
Čas načtení: 2021-02-27 18:41:04
Z minulých kontroverzí (IV.) – Když židovský právník hájil právo amerických neonacistů pochodovat
O principech občanských svobod se krásně kecá v abstraktní formě, ale když dojde na zcela konkrétní případy a události, zjišťuje hodně lidí, že na to nemají žaludek. Přesně, jak kdysi říkal novinář Mencken, hájit svobodu lidí většinou znamená, že se musíte stavět na stranu darebáků, které útlak postihne jako první. A málokdo je v západním světě po roce 1945 tak jasným archetypem darebáků jako nacisti. A tím myslíme ten echt čistý typ, který se ke svému označení hrdě hlásí a mává svastikami se stejným nadšením, s jakým jiní loví Pokémony. National Socialist Party of America, sídlící v Chicagu, měla v roce 1977 v úmyslu uspořádat demonstraci svých příznivců ve veřejném parku Marquette v centru Chicaga. Právo na (nenásilné) shromažďování a přednes politických projevů patří k základním občanským právům Američanů, takže teoreticky by jim v tom radnice města Chicaga neměla bránit. Prakticky jim v tom bránit začala. Strana si jako alternativní místo konání pochodu zvolila nedaleké Skokie, což byla tehdy oficiálně vesnice (nebo spíše „vesnice“, prakticky město o 70 tisících obyvatel). Většina tehdejších obyvatel Skokie byli Židé, část z nich zažila v Evropě holokaust. Obyvatelé Skokie se vůči představě nacistů pochodujících skrze jejich domovskou obec vzbouřili a jejich radnice začala také hledat různé způsoby, jak shromáždění zabránit. Frank Collin, tehdejší předseda americké nacistické strany a zuřivý antisemita, se obrátil na Americkou unii pro občanské svobody (ACLU) s tím, že jsou mu upírána základní práva. Jeho případ si vzal na starost illinoiský právník David Goldberger, praktikující Žid. Protikladnější kombinaci partnerů si těžko představit. (Dlouhý článek, ve kterém Goldberger vzpomíná na svoje angažmá v kauze, najdete zde. Mimochodem, nacista Collin měl židovského otce, jenž sám přežil věznění v Dachau; o absurdity nebyla v tomto případu nouze.) Kde končí svoboda projevu? Radnice v Chicagu i ve Skokie, které se snažily zabránit pochodu nacistů, zvolily dvojí přístup. Jeden z nich byl řekněme upřímnější a argumentoval tím, že šíření nenávistných letáků a veřejné ukazování svastiky nespadá pod zákonem chráněnou svobodu projevu a je to vlastně druh násilí. Tento přístup se opíral o zákonnou výjimku pro tzv. fighting words, jejíž výklad je notoricky obtížný. Druhý byl založen na kladení byrokratických, zdánlivě neutrálních překážek, které bylo fakticky nemožné splnit. Tady je hrací pole nesmírně široké a záleží jen na fantazii úředníků. I v České republice koluje vtip, že něco bude pro důchodce nad 70 let zdarma, když jim to podpisem potvrdí oba rodiče. V případě amerických měst šlo o nesplnitelné požadavky na pojištění akce proti možným škodám. Obě radnice chtěly po nacistech předložení pojistky na 350 tisíc dolarů, což bylo mimo možnosti strany. (Glasser uvádí ve svém rozhovoru 250 tisíc dolarů, nepodařilo se mi dohledat, která částka je ta správná.) Toto nebyla novinka. Stejnou taktiku v 60. letech používaly jižanské radnice proti pořádání pochodů za občanská práva. I ony kladly nesplnitelně vysoké požadavky na pojištění akce. (Viz rozhovor s bývalým předsedou ACLU Irou Glasserem v libertariánském časopise Reason.) Advokát Goldberger, který začal neonacisty zastupovat před soudy, se v tomto sporu soustředil hlavně na otázku samotné svobody projevu s tím, že zabránit potenciálně urážlivému projevu předem je ještě horší forma újmy na svobodě než trestat řečníka až po projevu samotném. (Detailně to popisuje ve svých vzpomínkách, odkázaných už výše.) Tento princip totiž může růst do víceméně neomezených rozměrů – například k preventivnímu zákazu zveřejnit v tisku nějaké materiály, které jsou ztrapňující či citlivé pro vládu. Toto byla argumentace, se kterou Goldberger a Collin nakonec došli až k Nejvyššímu soudu USA. Ten rozhodl nejtěsnějším možným poměrem hlasů 5:4 proti předešlému postupu soudů státu Illinois, který byl v podstatě zdržovací taktikou. Rovněž rozhodl o tom, že ukazování (byť kontroverzních) symbolů je pokryto svobodou projevu a nespadá pod výjimku „fighting words“. Plánovaná akce se nakonec neodbyla ve Skokie, ale po dohodě s chicagskou radnicí přímo v centru Chicaga v červenci 1978. Z odhadovaných dvou tisíc účastníků byla většina zvědavců nebo protidemonstrantů. Americké nacistické straně vítězství nepomohlo Americké nacistické straně se ani skrze zviditelnění, kterého širokou medializací svého případu dosáhla, nepodařilo dosáhnout nějakého posílení pozic či růstu členské základny. Collin byl z předsednického křesla sesazen rok po konání pochodu. Roku 1981 se strana sama rozpustila. ACLU opustilo značné množství členů, kteří nedokázali její zapojení do nacistického případu takříkajíc překousnout; přesné číslo není známo, ale článek na stránkách organizace samotné uvádí „až padesát tisíc“. Bývalý předseda organizace Glasser nicméně v rozhovoru pro Reason nepochybuje, že případ byl pro udržení občanských svobod v Americe důležitý. Ve Skokie samotném se rozhodli jako reakci na známý soudní případ založit Muzeum holokaustu pro poučení budoucích generací. V roce 2009 změnilo adresu, ale existuje dodnes a ročně jej navštíví přes 300 tisíc lidí. Těžko říci, jestli by toto muzeum vůbec vzniklo, kdyby nacisté nikdy ve Skokie pochodovat nechtěli. ACLU si za Glasserovy éry udržovala striktně neutrální politický přístup ke klientům, ale v roce 2018 z ní unikl neveřejný materiál, který volá po vyvažování ochrany svobody projevu s jinými zájmy sociální spravedlnosti (social justice), které mohou jít proti ní. Její bývalý předseda Glasser jí v rozhovoru pro Reason přiznává právo změnit směr a hodnoty, ale zdá se, že její ochotou opustit prosazování svobody projevu je poněkud zklamán. Verbálních trestných činů je u nás hodně Tak co, přátelé, kdybyste byli právníci (a někteří z vás jste), vzali byste takovou zakázku nebo ne? A potřebujeme v ČR také něco jako ACLU, která by se držela příkladu Iry Glassera a Davida Goldbergera a brala se za svobodu projevu všech, včetně darebáků? Není to jen hypotetická otázka. Naše ústava chrání svobodu projevu podstatně podmíněněji než ta americká (viz výjimky v článku 17.4 LZPS), tudíž verbálních trestných činů máme v zákoníku plno. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-08-18 12:28:50
Putin a Rusko čelí velmi vážné krizi v Bělorusku
Bělorusko čelí složité a nebezpečné krizi, která by mohla vést k velké krizi uvnitř Běloruska, a dokonce i ke ztrátě suverenity. Ale předtím, než se začneme zabývat tím, co se tam právě děje, začnu rychlými „miniaturními základními fakty“ o Bělorusku. Zde je to, co si myslím, že by měl každý o této zemi vědět: * Bělorusko je zcela uměle vytvořené, dokonce více než Ukrajina. Na Ukrajině byli alespoň „lidé ze západu“ (Galicia), kteří nebyli Rusové (můžete je považovat za „skutečné Ukrajince“, pokud chcete), a jejichž nenávist ke všemu ruskému byla zcela fanatická, asi jako Interahamwe ve Rwandě. V Bělorusku neexistuje žádný smysluplný ekvivalent k Banderovcům. * Lukašenko nebyl více proruský než Janukovič. To je zásadní. Lukašenko byl vždy svůj, ne pro Rusko. Západ i Lukašenko rádi říkají, že Bělorusko je jediný skutečný spojenec Ruska. To není pravda. Technicky vzato jsou Rusko a Bělorusko nadnárodní federální státy. Je však pravda, že Lukašenko se snažil využívat historické identity mezi ruským a běloruským lidem a neustále od Ruska žádat pomoc. Až doposud Rusko vždy pomohlo. * Jako země je Bělorusko jakoby dokonalý policejní stát s extrémně schopnou a obávanou KGB (ano, v Bělorusku si ponechali stejný název), která ovládá všechno a všechny. To je také jedna ze zásadních věcí, důvody vysvětlím níže. * Pokud jde o Kreml, ten se vždy snažil podporovat opětovné sjednocení s Běloruskem, ale tento proces nebyl nikdy zcela dokončen kvůli častým problémům, a dokonce kvůli krizím mezi Moskvou a Minskem. Rusko nalilo obrovské sumy peněz do této země, aby zabránilo krachu běloruské společnosti. * Koneckonců Bělorusko je opravdu chudá země s velmi omezenými zdroji. Pro Rusko je však Bělorusko rozhodujícím vojenským spojencem, který hraje ústřední roli v obranných plánech Ruska. Pokud se USA a NATO podaří úspěšně převzít kontrolu nad touto zemí, bude to pro bezpečnost Ruska zásadní strategická hrozba. To je jen několik ukazatelů pro srovnání Běloruska s Ukrajinou. Nyní mi dovolte shrnout, co se v současnosti děje. Běloruské orgány prohlásily, že „stovky“ mužů (údajně Rusové) byly vyslány do Běloruska, a mají nekalé úmysly. Lukašenko oficiálně potvrdil, že obdržel tuto informaci od ukrajinské tajné služby SBU. Tito muži byli popsáni jako teroristé, povstalci, členové „Wagnerovy“ skupiny PMC, diverzanti atd. Jejich cíle byly popsány jako zabití Lukašenka, vyvolání nového „majdanu“ v Bělorusku, vytvoření chaosu atd. Upřímně řečeno, běloruské orgány nikdy nic nesdělují přímo, ale po pravdě řečeno, to na věci nic nemění. Zde jsou dvě věci, které považuji za nesporné: 1. Rusko by nikdy neuvažovalo o použití síly nebo nezákonných tajných operacích proti Lukašenkovi a/nebo Bělorusku. 2. Běloruská KGB ví o všem důležitém, co se v Bělorusku děje. Dokonce bych tvrdil, že argument číslo dvě hodně podporuje argument číslo jedna. V každém případě se zdá, že nějaká běloruská firma si najala skupinu členů bezpečnostní ochranky z Ruska, aby zajistila bezpečnost v různých zemích (často jsou zmiňovány Súdán a Venezuela). Cestovali do Běloruska a měli naplánováno odletět z Minska do cílové lokality. Opozdili se, zřejmě úmyslně, zmeškali svůj let a bylo jim řečeno, aby si šli odpočinout do hotelu, který se náhodou nachází nedaleko Lukašenkovy rezidence. V noci do hotelu vnikl zásahový tým KGB s bleskovými granáty a se zbraněmi, který brutálně všechny muže zatkl, přestože žádný z ospalých Rusů nekladl odpor. Nebyly u nich nalezeny žádné zbraně, ani žádné důkazy o tajných plánech, ale orgány prohlásily, že jelikož tito muži nepili ani neobtěžovali servírky, a byli jen sami pro sebe, je to jasný důkaz, že jsou na tajné misi (nedělám si legraci!). Vše z toho, co bylo výše uvedeno, je absolutní a naprostý nesmysl, a my bychom se neměli nechat rozptylovat podrobnostmi této zcela jasně vykonstruované záminky. Zde je to, co se skutečně stalo: Vypadá to, že ukrajinská tajná služba SBU (která nedělá nic bez souhlasu strýčka Sama) rozběhla složitou tajnou operaci s cílem dostat Bělorusko a Rusko do vzájemné konfrontace. Celá operace, včetně naverbování, koupě letenek atd., byla ve skutečnosti řízena z Ukrajiny. To byla také největší chyba, kterou Ukrajinci udělali: akci nezakryli dostatečně, takže ruským speciálním službám netrvalo ani 24 hodin a zjistili celý plán a předali jej médiím (v Rusku). Drobné detaily se stále prošetřují, ale to hlavní je toto: Ukrajinci předstírali, že jsou z bezpečnostní firmy a hledají muže s bojovými zkušenostmi, především muže, kteří bojovali na Donbasu proti ukrajinským silám. Jakmile byli naverbováni na plnění docela obyčejných strážných povinností, měli tito muži letět do Minska, kde měli zmeškat letadlo a čekat na další příleži tost, jak opustit Bělorusko. V tento moment SBU kontaktovala běloruskou KGB a „varovala“ je před ruskými „žoldáky“, kteří byli vysláni z Ruska, aby zabili Lukašenka nebo ho alespoň svrhli. Nyní je rovněž evidentní, že SBU požadovala speciálně takové ruské občany, kteří mají bojové zkušenosti z Donbasu, aby následně požádala Bělorusko o jejich předání Kyjevu. V případě většiny mužů z této skupiny byl tento požadavek vznesen téměř jako první. Zatím se to vyvíjí „dobře“ (ne tak docela, ale víte, jak to myslím), poté se však Bělorusové a samotný Lukašenko začali chovat opravdu divně. První logický krok běloruských orgánů měl být ten, že Lukašenko měl zatelefonovat Putinovi a požádat ho o vysvětlení. Případně mohl šéf běloruské KGB zavolat šéfovi FSB a požádat ho o objasnění. Místo toho však běloruská KGB zorganizovala tento směšný „zátah“ na ruské „žoldáky“, kteří poklidně spali v hotelu a vůbec netušili, co se děje. Poté místo toho, aby Lukašenko spolupracoval s Rusy, poskytl dlouhé interview Dmitrijovi Gordonovi, jednomu z nejtalentovanějších a morálně nejodpornějších ukrajinských novinářů (který hrdě prohlašuje, že je agentem SBU). Poté se to začalo jen zhoršovat. Lukašenko se chopil příležitosti a opět spustil svou typicky zdlouhavou tirádu proti Rusku. Zašel tak daleko, že dokonce naznačil, že by Bělorusko mohlo vydat několik těchto ruských mužů Ukrajině (která, jak nyní víme, poskytla seznam hledaných mužů běloruské KGB). Na základě tohoto počínání bylo Rusům okamžitě jasné, že Lukašenko hrál v těchto posledních dnech – před prezidentskými volbami, které se konaly v neděli – nějakou špinavou hru. Takže co by mohlo vysvětlit toto zcela bizarní chování Bělorusů? Důvod č. 1: Jednoduše řečeno – Lukašenkova popularita klesá stejně rychle, jako čistý příjem Bělorusů. Důvod č. 2: USA jsou nepochybně zapojeny do hlavní strategické psychologické operace (PSYOP), aby se zmocnily kontroly nad Běloruskem. Důvod č. 3: Běloruský stát ve svém současném stavu není prostě schopný fungování, a ani nikdy nebyl. Rozeberme nyní tyto důvody jeden po druhém: Ačkoli nikdo nepochybuje o výsledku jakýchkoli voleb v Bělorusku, je také docela nesporné, že většina Bělorusů podporuje Lukašenka. Není to o tom, zda Lukašenko vyhraje, ale kolik hlasů mu zajistí vítězství. Volby přinesly Lukašenkovi nejnižší možný, avšak přijatelný výsledek: 80 procent. Tato cifra je opravdu bezvýznamná, ukazuje pouze to, jak dobrý je Lukašenkův režim ve vítězství u voleb. Tentokrát se však zdá, že probíhá více protestů než v minulosti, a na rozdíl od toho, co se v minulosti událo, protesty se neomezují pouze na hlavní město Minsk, ale se rozšířily i do dalších měst. Takže i když Lukašenkovi nikdy nehrozilo, že oficiálně prohraje volby, protesty v majdanovském stylu mu dělají velké starosti. Stalo se toho však ještě mnohem víc. USA se nyní, po setkání Lukašenka s Pompeem, chystají otevřít (velmi důležité) velvyslanectví v Minsku. Již dlouhé roky nemohl Západ přijít Lukašenkovi na jméno, a nyní jsou náhle všichni „samý úsměv“. Je to opravdu shoda okolností? Velmi o tom pochybuji. Ale je to ještě mnohem horší: USA pošlou jednoho z nejschopnějších a nejnebezpečnějších představitelů, aby rozvrátil Bělorusko: Člověk, o němž mluvím, je Jeffrey Giauque, představitel Zpravodajské služby ministerstva zahraničí, který má za sebou dlouhou řadu destabilizačních misí. Poslechněte si, jak se sám představil běloruskému lidu: Ve skutečnosti je nyní zcela zřejmé, že celou provokaci s ruskými „teroristy“ pečlivě vytvořily a zrealizovaly USA společně s Ukrajinou. Kdyby ukrajinská SBU veškeré zorganizování tak neodbyla (ruské FSB to trvalo méně než 24 hodin, než získala úplný a přesný obrázek o tom, co se stalo), tento plán mohl vyjít. Ve skutečnosti se to ale ještě může stát. Pokud budeme ze všeho jen obviňovat USA, SBU a Lukašenka, nebudeme znát celý příběh. Pravdou je, že Bělorusko je zcela umělý stát, mnohem více než Ukrajina, a zároveň je to stát, který jednoduše nemůže sám přežít. Nemůže ani doufat, že přežije díky neustálé pomoci Ruska. Zatímco náhled na kořeny ukrajinského nacionalismu je důležitý a zajímavý, v případě Běloruska je to zbytečné, protože běloruský nacionalismus je něco opravdu nehistorického a umělého, co skutečně nemá žádný základ vně západních ideologických dogmat. Zatímco marxismus Sovětského svazu a obecně rusofobní ideologický režim vždy podporovaly vznik místního nacionalismu (a dokonce vytvořily dříve neexistující „národnosti“), běloruský nacionalismus byl něčím, co nikdy moc netáhlo. Není to nijak překvapivé, protože jakákoli odlišnost mezi Rusem a Bělorusem je mnohem menší, než jaké jsou rozdíly mezi Rusy, kteří nyní žijí ve velmi rozmanité a skutečně multietnické společnosti. Avšak z pohledu strany Nomenklatura a jejích západních správců neodtržení Běloruska od Ruska – když takové země, jako Ukrajina nebo Kazachstán, vyhlásily svou nezávislost – bylo nemyslitelné, tak bylo dosaženo jakéhosi podivného kompromisu, který měl uklidnit jak lid Ruska, tak Běloruska. Bylo uzavřeno několik dohod, některé dohody se donekonečna projednávaly (zejména o energetice!), a výsledkem toho všeho byl nakonec tento podivný a umělý státeček, který má pouze deset milionů obyvatel. Pokud jde o jeho vůdce, ten prohlásil, že Bělorusko se bude držet „mnohovektorové“ zahraniční politiky, kterou bych shrnul následovně: čerpat co nejvíce peněz z Ruska a současně hledat podporu u anglosionistického impéria. Poznámka: Ano, vím, Lukašenko je nazýván „posledním diktátorem Evropy“ a na Západě není populární. Chci zde vyzdvihnout jednu věc, že jeho nedostatek popularity má být připisován Západu, nikoli jemu. Lukašenko se neustále snažil získat podporu (tedy „peníze“) ze Západu a nyní se Pompeo & spol. evidentně rozhodli udělat z „jejich“ čubčího syna „našeho“ čubčího syna. Mám tím na mysli to, že Lukašenko byl učebnicový případ fenoménu „našeho čubčího syna“, nikoli však pro Západ – ale pro Rusko. Také se domnívám, že stejně jako všichni „čubčí synové“ (včetně „jejich“ a „našich“), Lukašenko se nyní obrátí se zodpovědností na Rusko. Nyní také dochází k dalšímu, velmi znepokojivému vývoji: v této celé záležitosti byla běloruská KGB buď zcela nekompetentní (což není!), nebo ji infiltrovali západní agenti. Druhé vysvětlení se mi zdá mnohem pravděpodobnější. Pokud budeme předpokládat, že byla běloruská KGB infiltrována a kompromitována, byla by to pro Lukašenka velmi špatná zpráva, neboť by se mohl ocitnout ve stejné situaci, jako například Nicolae Ceaušescu, který byl zrazen vlastními tajnými službami (můžeme si také připomenout, kolik amerických/izraelských agentů zastávalo vysoké pozice v okruhu Bašára Asada, dokud je válka v Sýrii nedonutila vybrat si, na jaké straně stojí). Upřímně řečeno, zatímco agentura CIA a ty další nejsou v některých věcech příliš dobré, jsou skutečnými mistry světové úrovně v umění zkorumpovat představitele, a to se právě mohlo stát v Bělorusku. Právě nyní jsou v Minsku a dalších městech nepokoje, a zatímco v hlavním městě má pořádková policie téměř vše pod kontrolou, již byly zaznamenány případy, kdy příslušníci pořádkové policie si jen útěkem zachránili život, jinak by je dav zlynčoval. Běloruská KGB prohlásila, že chytají nejhorší buřiče a vzbouřence, ale vzhledem k tomu, jak snadno ukrajinská SBU obelstila (nebo, ještě hůře, infiltrovala) běloruskou KGB, nejsem těmito prázdnými řečmi příliš uklidněn: tajné služby jsou zde proto, aby se postaraly o nebezpečné problémy, nikoli aby měly velká prohlášení. Od běloruské KGB slyšeli jsme, že zabránila zavraždění hlavní opoziční kandidátky Světlany Tichanovské. Kruci, to by mohla být dokonce pravda, vzhledem k tomu, že (bezradná) Tichanovská by byla dokonalým „obětním beránkem“ (a hroznou političkou, kdyby byla někdy zvolena). Ale také to vypadá, že nějaké zájmové skupiny uvnitř běloruské KGB se ucházejí o přízeň Tichanovské. Domnívám se, že obě verze jsou stejně špatné. Jak moc je tohle všechno závažné? Velmi! Polská média již začala šířit (falešné) zprávy o tom, že Lukašenko uprchl z Běloruska ve svém letadle. Tato fáma je jednoznačně vymyšlena tak, aby vytvořila (špatný) dojem, že Lukašenko je další Janukovič: nemám rád ani jednoho z těchto mužů, ale Lukašenko je mnohem tvrdší, než byl Janukovič. Kromě toho je mediální kampaň, kterou nyní vedou západní, polská a ukrajinská média, co do rozsahu bezprecedentní a pro režim bude velmi obtížné znovu získat nad zemí kontrolu. Pokud jde o Lukašenka, zdá se, že nyní nějak otočil: poté, co obvinil Rusko z toho, že nezachází s Běloruskem jako s bratrem, ale jako s partnerem, nyní tvrdí, že mluvil s Putinem a obdržel pětistránkový dokument, který celou záležitost vysvětluje, a také říká, že Rusko a Bělorusko budou přece jenom bratři. Není to příliš přesvědčivé, mírně řečeno. Je zcela logické, že Lukašenkova popularita v Rusku, která nikdy nebyla tak vysoká, nyní rychle klesá a mnoho analytiků, kteří v minulosti chválili Lukašenka za jeho (údajně) „pevnou“ politiku vůči Západu, nyní otevřeně vyjadřuje své znechucení. Stále větší počet Rusů se nyní otevřeně podivuje nad tímto celým konceptem „nadnárodního federálního státu“. Pokud jde o Lukašenkovu tolik vyzdvihovanou „mnohovektorovou politiku“, ta nyní vypadá jako zcela banální případ snahy sedět na dvou židlích. Nyní je zcela zřejmé, že lídři impéria přestali nenávidět Lukašenka na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby ukázali krátkodobé a napůl důvěryhodné zdání shovívavosti; nyní již zase mluví o znovuzavedení sankcí vůči Bělorusku a Lukašenkovi osobně. Tohle všechno je pro Rusko extrémně nebezpečné, a to z následujících důvodů: 1. Lukašenko je absolutně strašný „náš čubčí syn“ (tito lidé jsou vždy takoví!), který necouvne. A jeho poslední šaškárny jen ukázaly Kremlu, že Lukašenko je do značné míry součástí problému, nikoli řešením. 2. Pokud Lukašenko zůstane u moci, bude to jen díky jeho (většinou velmi účinnému) represivnímu aparátu, který by mohl postačit k umlčení opozice, ale už nebude stačit k tomu, aby byl Lukašenko skutečně populární. 3. Samotný Lukašenko je zcela zřejmě nečestný a bezcharakterní, nemorální. Nezáleží mu ani trochu na Rusku (nebo v tomto ohledu Bělorusku), dbá jen o sebe. Jinými slovy, dokud zůstane u moci, bude Bělorusko dělat velké starosti Rusku. 4. Pokud bude Lukašenko svržen, ať už půjde o spiknutí KGB nebo násilné povstání podobné Majdanu, můžeme si být zatraceně jistí, že kdokoli bude u moci, 1) bude prověřen Spojenými státy a 2) bude fanaticky zaměřen proti Rusku. 5. Bělorusko nemá pro Rusko velký ekonomický význam, ale z hlediska bezpečnosti, a ještě více z vojenského hlediska, je Bělorusko naprosto nepostradatelná země pro bezpečnost Ruska. Tento poslední bod je třeba objasnit. Nejen, že se Bělorusko nachází na strategicky klíčovém místě, běloruské ozbrojené síly jsou velmi dobře vycvičené a vybavené (nedají se srovnat s ukrajinskými vojenskými složkami), a představují pro Kreml velký vojenský přínos. V Bělorusku jsou také rozmístěny ruské vojenské síly. Také je nutno dodat, že kontakty mezi běloruskou a ruskou armádou jsou velmi přátelské a velmi hluboké. Pokud by měla aliance NATO převzít velení nad Běloruskem, byl by to pro Rusko skutečně velký problém (s nímž by se Rusko sice vypořádalo, ale vyžadovalo by to zásadní přehodnocení hrozby ze Západu). Kam to povede? Zdá se mi, že pokud Putin udělá „víceméně to stejné“, Rusko bude riskovat ztrátu Běloruska, což by byla v této době, kdy se ukrajinský Banderastán rozpadá, opravdu strašná hanba. V současné době musí Rusko zabránit šíření „ukrajinské infekce“ a zároveň se připravovat na dobu po Lukašenkovi (než bude příliš pozdě). Lukašenko samozřejmě jen tak neodstoupí, takže Rusko musí najít vhodný nástroj, jak ho k tomu donutit. Osobně stále věřím tomu, že úplné opětovné přičlenění Běloruska k Rusku by nejen vyřešilo „běloruský problém“, ale také by to vyřešilo „Lukašenkův problém“. Jsem si jistý tím, že Rusko má v Bělorusku více než dostatečný vliv a zdroje, aby si vynutilo tyto změny. Ano, bylo by to obtížné i nebezpečné, ale pokud k tomu nedojde, mohlo by to vést k mnohem horšímu výsledku. Rusko musí jednat. Rychle a rozhodně. Původní článek Putin and Russia are facing a very serious crisis in Belarus vyšel 12. srpna na ICH. Český překlad je převzat z webu Zvedavec.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-21 12:02:44
Rudolf Sloboda v knize Podzim píše mimo jiné o sebevraždě, Eva Válková ve svých básních evokuje důvěru ve vztahu a kniha Pavla Preisse koriguje zjednodušenost turisticky povšechných informací o Praze renesanční, manýristické a barokní. Rudolf Sloboda: Podzim (Větrné mlýny 2018/ překlad J. A. Pitínský) Jeden z nejvýraznějších slovenských spisovatelů minulého století (1938–1995) má svým autorským habitem blízko k Ludvíku Vaculíkovi. Ten i onen učinili předmětem svého literárního výzkumu nepokrytě vlastní biografii. Deníkově stylizovaná autobiografičnost Podzimu se dotýká mimo jiné tématu sebevraždy a vzhledem k tomu, že český překlad vychází až léta po Slobodově vlastním dobrovolném odchodu ze života, vzpírá text dodatečné závaží těžko zvladatelné tíhy. Rustikální sukovitost vypravěče kontrastuje s analýzami biblických příběhů a s precizností motivických posunů, takže jsme současně svědky zrodu literárnosti, toho tajemství tvorby z ničeho. „Pravda může bolet, ale urážka ničí.“ Eva Válková: Tolikrát milostně (NAVA 2020) Tvoje ruka na pláži mé kůže, motýli mých prstů, prsty nedočkavé, dlaně, ruce milenců laská plzeňská básnířka v mnoha svých erotických básních a s úporností romantiků trvá na svém. Těchto motivů se ujala i ilustrátorka sbírky Elen Kudrová a jako by nechtěla zapomenout na odvrácenou tvář milostné vášně, rozehrává dlouhé křivé prsty výčitek, lítosti, smutku a bledých snů. Válková (1953) ukázala v předcházejících knížkách básní svůj surrealistický cejch, který jako by se nyní pokoušela zapřít lapidárním tíhnutím k nešifrovanému prožívání. Vjemy, nálady a pocity se zde rozehrávají s důrazem na tělesnost, obejdou se bez vertikál a spoléhají na blízkost partnera, na oslovení, důvěru, na útulnost vztahu, o níž se nepochybuje. Pavel Preiss: Italští umělci v Praze (Panorama 1986) Autor (1926) patří k našim kunsthistorickým legendám, náleží mu mimo jiné zásluha například na pojmovém prokreslení manýrismu v architektuře. Tato jeho práce je svou encyklopedickou šíří fundamentální a měla by být znovu vydána, aby korigovala zjednodušenost turisticky povšechných informací o Praze renesanční, manýristické a barokní. Na italskou složku mnohonárodní směsi tehdejší metropole máme sklon zapomínat a neuvědomujeme si, za kolik uměleckých pokladů vděčíme kolébkám v severní Itálii a v italském Švýcarsku. Habsburkové i Valdštejn moc dobře věděli, kam se obrátit, když potřebovali architekty, stavitele, sochaře, zedníky, kameníky, medailéry a štukatéry. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-03-11 10:23:11
Nejprodávanější autor české sci-fi a fantastiky přichází s novou knihou Underground, která se věnuje daleké budoucnosti. Svět v ní prošel nejen změnami politickými, ale i technologickými. Státy se rozpadly a futuristická města nabobtnala. To se stalo i Praze. Z ní je desetimilionová metropole, která žije samostatně díky pokročilé technice a v níž se lidé stále více zdokonalují díky technologickým implantátům. Praha City je šťastné město, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News! Jenže Petr Vachten si to nemyslí. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. František Kotleta ve svém novém románu předestírá vizi možné budoucnosti, v níž se staré hodnoty zbortí a ty nové budou pevně spjaty právě se stále dokonalejší technologií. To vše v hávu noirové detektivky, kdy vysloužilý detektiv pátrá po vrahovi digitálních prostitutek. Kniha vychází 18. března. Ukázka z knihy * * * Praha bylo zkurvený město. Ale měl jsem ho rád. Bylo jako kulhavej pes s vyrážkou – smrdělo, rozpadalo se, fungovalo jenom občas, ale pořád v sobě mělo něco, proč jste ho nakonec se zatajeným dechem pohladili. Jasně, pak jste si museli popatlat ruce dezinfekcí, ale pořád šlo o vašeho milovanýho čokla. Taková byla i Praha na počátku zatraceného dvaadvacátého století. Vlezl jsem do metra a protlačil se davem lidí, kteří proudili ven i dovnitř – z práce, do práce, za štěstím nebo nelibou povinností. Anebo prostě byli jenom tak v pohybu, protože místo, kde skládali hlavu, smrdělo hůř než ten kulhavej pes. Narval jsem se do prvního vagonu a opřel o stěnu mezi chlápkem v tričku s nápisem „Konec už byl, jen jsme si toho nevšimli“ a paní, která vypadala, že snědla své dvě sestry i s půlkou višňového sadu. Vzhledem k tělesné blízkosti obou jsem nedokázal rozeznat, kdo z těch dvou páchne víc. Ani tahle hromada lidí mě ale neuchránila před zprávami CN, které řvaly víc, než kdyby se někdo postavil mezi tu ženskou a její denní dávku umělýho tofu. „Setkání Rady korporací dnes proběhlo v tradičním přátelském duchu. Všichni ředitelé největších korporací se shodli, že zlepšování života obyvatel města se daří i přes občasné výpadky proud v některých čtvrtích, za které může přetížení sítě způsobené prudkým nárůstem spotřeby,“ hlásila moderátorka ve studiu. Už jsem ji párkrát viděl. Měla krátce střižené černé vlasy, úsměv, kterým by nedokázal pohnout ani polský bojový vrtulník, a výstřih, který spíš odhaloval, než skrýval. Přes ten kousek látky na obou stranách se hladově draly ven vztyčené bradavky. „A nyní už přepojujeme na živě vysílanou tiskovou konferenci Rady korporací, kterou před malou chvíli ukončil osobně primátor Dieter Sierbach,“ pronesla a na obrazovce se objevil stejně rozzářený ředitel VEPu Václav Dejčr. „Myslím, že problémy s dodávkami se vyřeší v horizontu týdnů. Problém spočíval v tom, že lidé nám bohatnou a kupují si větší a silnější spotřebiče, město vzkvétá a i to přináší jisté komplikace,“ prohlásil Dejčr a kamera pak švenknula na ostatní členy Rady, kteří se tvářili, jako by se zrovna chystali na vzájemnou kuřbu. Vpravo nahoře blikal malý nápis „Přímý přenos“. Nejspíš bych si odplivl, ale dole pod námi se choulil chrápající bezdomovec a ten chlápek fakt za nic nemohl. Naštěstí na další zastávce se tlustožena vysoukala ven a já s jistými rozpaky zjistil, že to smrděl ten kluk. Využil jsem ale mezery, překročil bezdomovce a dostal se k jedné z tyčí s inzeráty. Prodám děti – holka pět, kluk sedm let. Poslušné a zdravé. Jen podvyživené. Stanice U-metra Kolského. Maruška Ládrová Reformovaná Satanova církev nabírá nové členy. Satan vás potřebuje, bez něj svět lepší nebude. Nikdo tě nevykouří jako já. Stanice U-metra Roztyly. Salon Šust. Armáda digitálních čarodějek povstane! Poslední papírek jsem si utrhl. Nikdo si toho nevšiml. Promnul jsem ho mezi prsty. Laciný papír, ale úhledné písmo. Tohle nepsal pologramotný kretén jako většinu inzerátů. Strčil jsem ho do kapsy a zamířil na druhou stranu vagonu. Ze CN na mě řvala zpráva o tom, že na střechách mrakodrapů krásně sněží a Praha si tak užívá krásný vánoční čas. Digitální čarodějky při vás stojí! Další zatracený papírek v té záplavě hlášení, proseb, výkřiků, vydírání a projevů zoufalství. Na nejbližší zastávce jsem vylezl ze dveří a zapadl do následujícího vozu. Za dveřmi mě uvítala Fay. Někdo její tvář do stěny vozu vyškrábal šroubovákem nebo možná dlátem. Přesto jsem ji hned poznal. „Už nebudete mravenci“ inovoval někdo úryvek z jejich posledního vystoupení. Zaklekl jsem, minul dron Bezpečnosti a vypadl na své prakticky domovské zastávce. Venku mě čekal teplý vzduch a pomalu se zklidňující ruch nočního velkoměsta. Mína měla pravdu. Digitální čarodějky nějakým podivným způsobem dokázaly oslovit střeva města. Skeptik ve mně si pomyslel, že to tak těžké nebylo – lidé chtěli věřit. Stačilo vzpomenout na všechny ty legendy o armádě duchů mrtvých městských policistů ztracených v podzemí, která bloudí tunely metra a vyjde ven, až bude Praze nejhůř. O ohnivých démonech na Petříně, o ženě, která spala s opicí, a jejich potomcích, co teď unášejí děti u stanice metra Kolbenova. Tomu všemu lidé dokázali věřit a přisoudit cokoliv, co špatného se jim v životě stalo. Ale tohle bylo přece jenom něco jiného. Tohle totiž smrdělo nadějí. A kde je naděje, tam zpravidla nebývá nic jiného než pořádný průser. Nejhorší bylo, že ti lidé si nedokázali představit, co jsou vlastně jejich hrdinky ve skutečnosti zač – jen potetované pověrčivé šlapky pro večírky boháčů, kteří žijí pětkrát delší a stokrát lepší životy než oni všichni tady. Boháčů, jejichž orgasmy zaplatily všechny ty implantáty, s jejichž pomocí pak Negerka, Polly, Kuka, Kelly, Long Liz a Fay prováděly svá vystoupení, na nichž vydělávaly díky milodarům všech těch chudáků. A přesto všechno na těch šlapkách něco bylo. A nejspíš právě to něco dvě z nich už stálo život. Přidal jsem do kroku a dorazil k autobusu, ve kterém sídlila Kafetérie Krvavého Alího. „Alláh akbar,“ pozdravil jsem. „A ty jdi taky do prdele. Víš, že jsem…“ „Já vím, buddhista,“ dořekl jsem za něj a unaveně se usmál. Sedl jsem si k prázdnému baru a konečně se trochu uvolnil. Blížila se půlnoc a v kafetérii bylo u stolečků ještě docela plno. Proto také po place kmitala paní Maruška. Měl jsem ji rád, bylo na ní cosi uklidňujícího. Marie totiž byla nejobyčejnější ženskou na světě – obyčejné jméno, obyčejná práce, obyčejné zvyky, tři děti a manžel, který dělal hlídače v Pražské metropolitní bance, která podobně jako většina finančních institucí patřila GEZu. Z reproduktoru pod barem hrál prastarý afghánský rap. Alí ho pouštěl vždy kolem zavírací doby. Ne že by ho měl rád, šlo o fakt děsivou kakofonii skřeků, ale odrazoval zákazníky od toho, aby si ještě chtěli objednat. Pokud byli přesto vytrvalí, vytáhl remixy sto let starých nahrávek chlápka jménem Michal David a zpravidla už po dvou sonzích začala lidem téct z uší krev. Alí se mě ani nezeptal, co si dám, a nalil irský kafe. O kafi to nikdy neslyšelo a Irsku se to vyhnulo na vzdálenost sta námořních mil, ale bylo to černé a byl v tom alkohol. Dobrý barman prostě pozná, co jeho zákazník potřebuje. „Zbyly mi tu burgery. Ohřívat to nebudu, jsou kapku okoralý a radši jsem nezjišťoval, z čeho je v ARKASu dělaj, ale má to kalorie a dneska se z toho ještě nikdo nepoblil,“ prohlásil, a aniž by se mě ptal na názor, prostě přede mě postavil talíř s třemi burgery. Poděkoval jsem a napil se nejdřív irského kafe. Bylo strašné jako kolonoskopie, ale člověk od irského kafe nechtěl, aby chutnalo. Čím hnusnější, tím lépe jednoho postavilo na nohy. „Myslel jsem, že Ježíše nemáš rád,“ pohodil jsem hlavou ke stolu u vchodu. Chlápek v tradičním kostýmu tu dojídal burger. Netvářil se u toho moc šťastně. „Tenhle je v pohodě, chodím s ním do buddhistického chrámu.“ „Jo, typickej Ježíš,“ usmál jsem se. Alí jen pokrčil rameny. „Tebe náboženství nikdy nebralo, co?“ Kousnul jsem do burgeru a rozžvýkal sousto. Ve srovnání s kuřetem na večírku mrtvého miliardáře to bylo jako dát si skutečné pivo a zapít ho chcankama, ale v kategorii chcanek stál tenhle burger docela vysoko. Navíc, po tom všem, co se mezi pojídáním kuřete a téhle hnědé placky semlelo, mi slušně vyhládlo. „Vyrostl jsem v tomhle městě, sledoval jeho rozpad a pak přišel o nohu ve válce. Nikde jsem žádného boha nepotkal. Nikde. Ani když jsem studoval dávné dějiny – vzestupy, pády, masakry, lidské utrpení, nikde žádnej bůh,“ odvětil jsem. Nešlo o nejmoudřejší myšlenku, ale Marie by ji určitě ocenila. „Buddha řekl, že všichni jsme jen výsledkem toho, o čem jsme přemýšleli,“ odvětil Peršan. „Jakože když budu přemýšlet o jednorožcích, budu jednorožec?“ namítl jsem. „Proč ne. Viděl jsem chlápka, co se nechal předělat na mořskou pannu. Pak ale zjistil, že se mu s tím dost blbě chodí, a vrátil to zpátky,“ usmál se Alí. Takhle jsme se škádlili často. „Nechci být ani mořská panna, ani jednorožec. Jsem vysloužilej policajt,“ odvětil jsem. „Vidíš, o tobě Buddha mluvil, když pravil, že tři věci dlouho neutajíš: Slunce, Měsíc a pravdu. Myslel jsem, že to je heslo policajtů, ne?“ Teď už jsem se usmál opravdu od srdce. „Já ti nevím. Pravda v tomhle městě je strašně levná štětka, každej s ní vyjebe a pro nikoho nemá větší cenu než dva halíře,“ povzdechl jsem si a dodal: „A nakonec stejně každému jen způsobí utrpení, když na to přijde.“ „Bolest je nevyhnutelná. Utrpení je volitelné.“ „Zase Buddha?“ ujistil jsem se. „Jo. Jak jinak. Až budeš mít někdy čas, můžeš se stavit u nás v chrámu a…“ „S babičkou jsem chodil do kostela,“ přerušil jsem ho. „Byla tam zima. To ještě nějaká zima vůbec byla,“ řekl jsem nakonec a hrábl do kapsy po peněžence. Úplně jsem zapomněl, že jsem si ji nechal u Fay, když jsem se převlékal. A náramek odešel do věčných lovišť, takže jsem přes něj nemohl ani převést peníze na účet. „Napíšu to na Mínu,“ pochopil kavárník, která bije. „Jo, Mína, ta ze mě asi nebude mít moc velkou radost,“ zašeptal jsem pro sebe a vyrazil do místa, kterému jsem občas říkal domov. Nakladatelství Epocha, Praha 2020, první vydání, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-16 09:29:32
Mělo by UNESCO rozhodovat co, kde a jak se bude v Praze stavět?
Politici a úřady v této době zpracovávají oficiální reakci na obsáhlou kritickou zprávu ze strany UNESCO. Ta byla v našich mediích zkratkovitě prezentována tak, že světová organizace hrozí Praze zařazením na seznam ohrožených památek světového dědictví. Naši představitelé by však po vzoru Vídně neměli přijmout pokornou roli provinilého učedníka, ale z pozice rovných partnerů a suverénního státu s UNESCO diskutovat, hájit naše zájmy a důsledně argumentovat mezinárodně uznávanou úrovní památkové péče u nás. Mnoho odborníků s názory a postupem světové organizace nesouhlasí. „Pokud by se UNESCO rozhodlo Prahu kvůli pár projektům mimo centrum města vyloučit nebo dát na seznam ohrožených měst, bude to jeho ostuda, ne naše. Drážďany byly z UNESCO vyloučeny, protože si postavily most, který odsouhlasili lidé v referendu a co se stalo? Nic. Možná mají o pár čínských a ruských turistů méně, a to není něco, kvůli čemu bychom měli brečet,“ říká známý architekt a vysokoškolský profesor Zdeněk Fránek, který je jedním ze zakládajících členů Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR). UNESCO není neomylný učitel a Praha není nezvedený žák „Doporučení ze strany UNESCO by neměla být vnímána jako jednostranné direktivum, jakýsi protektorát. Při čtení některých vyjádření, která by měla mít formu „doporučení“, mne napadala paralela vztahu neomylný učitel versus nezvedený žák. Je skutečně zvláštní, a myslím, že jde o vstup do našich vnitřních záležitostí, pokud je požadováno, abychom posílali projekty nad deset pater k posouzení do Paříže,“ uvedl architekt a pražský radní pro územní rozvoj Petr Hlaváček v rozhovoru pro časopis Stavba. „UNESCO není nadřízený orgán a má jen koordinační funkci. Závěry zprávy by tak měly být hlavně předmětem debaty. S něčím souhlasit nemusíme, Česko je koneckonců suverénní stát. Média ze zprávy udělala průšvih, kterým ve skutečnosti není. Praha není jenom obrázek. V minulosti se kulturní hodnoty tvořily stavbou nových a nových vrstev města v různých slozích a stylech, což je na Praze úžasné. I naše generace by měla mít možnost něco přidat,“ řekl pro iRozhlas Jan Jehlík, profesor a vedoucí katedry urbanismu na Fakultě architektury ČVUT. UNESCO jako záminka proti rozvoji Zpráva světové organizace se vymezuje proti připravovanému novému stavebnímu zákonu, pražskému Metropolitnímu plánu i proti některým konkrétním již realizovaným nebo připravovaným stavbám v metropoli. Míra podrobností i stylistika některých doporučení je však velmi nestandardní a je znát, že názory UNESCO výrazně formují někteří místní odpůrci nové výstavby a rozvoje, kteří do Paříže průběžně posílají své kritické podněty. Podle ředitele Institutu plánování a rozvoje (IPR) Ondřeje Boháče existují u nás dvě znepřátelené skupiny. Jedna říká: v roce 1992 jsme se zapsali, a tak to vše musí zůstat a musí se to zakonzervovat. A druhá myslí, že všechny ty hodnoty máme zachovat a chránit, ale musíme město také rozvíjet, doplňovat ho o další vrstvy a umožnit v něm nějaký život. „A to je náš základní konflikt, který nikdy nebyl vyřešen, a pokud si ho sami mezi sebou nevyřešíme, tak s UNESCO nebude klid,“ soudí Boháč. „Problém mezi Prahou a UNESCO vyvolávají některé skupiny lidí zde v Praze, které se za postoje světové organizace snaží schovávat, a atakují jakékoliv připravované změny. Ať již dobré nebo špatné,“ souhlasí známý architekt Jakub Cigler. Pohled z rampy Pražského hradu na připravovaný projekt Park Kavčí Hory na Pankráci, který zpráva UNESCO výslovně zmiňuje jako jedno z ohrožení statutu Prahy v rámci UNESCO z důvodů dálkových pohledů od centra města. Přitom projekt leží daleko od hranice Pražské památkové rezervace na místě zanedbaného brownfieldu a je plně v souladu se stávajícím územním plánem. Jeho autorem je uznávaný architekt Josef Pleskot, jehož návrh zvítězil ve velké architektonické soutěži. Tu uspořádal investor Central Group společně s Institutem plánování a rozvoje (IPR) a pod záštitou České komory architektů (ČKA). Podle původních požadavků UNESCO byl projekt už snížen pod hranici 70 metrů stanovenou světovou organizací jako maximum pro novou výstavbu na Pankrácké pláni. A to přesto, že plánované stavby jsou přímo v sousedství již stojících budov přesahujících 100 metrů. Pro projekt je vydáno kladné závazné stanovisko pražských památkářů, které potvrdilo i české ministerstvo kultury. Přesto se vůči tomuto projektu UNESCO ve své aktuální zprávě opět vymezuje. Ale má o těchto záležitostech rozhodovat UNESCO, nebo naše orgány? Centrum degradované v turistickou atrakci Zařazení Prahy na seznam UNESCO určitě podpořilo cestovní ruch a ekonomiku metropole. Na druhou stranu současný masový příval turistů už vymývá identitu města a mnoho Pražanů se již historickému centru zcela vyhýbá, protože jej vnímají jen jako turistickou atrakci. Je překvapivé, že zpráva UNESCO se tomuto velkému problému vůbec nevěnuje. A to přesto, že by podle vyjádření představitelů vedení města byla Praha za rady a doporučení k tomuto problému velmi vděčná. Současná diskuse ohledně UNESCO se paradoxně nevede o samotném nejhodnotnějším centru, tedy o Pražské památkové rezervaci, ale o jejím ochranném pásmu, které je suverénně největší na světě. Zatímco třeba Řím a Paříž žádná ochranná pásma nemají, Vídeň má chráněnou zónu více než desetkrát menší. Jen pro srovnání: Vídeň má chráněné historické centrum a jeho ochranné pásmo o celkové rozloze zhruba 833 hektarů, zatímco v Praze tyto dvě zóny zaujímají neuvěřitelných 9.947 hektarů. Problémem je, že tato území pod památkovou ochranou v Praze zahrnují téměř polovinu rozlohy kompaktního města, kde se ale zároveň odehrává většina ekonomického, kulturního a společenského života. Porovnání ochranného pásma Prahy s dalšími městy Pražské historické jádro je obklopeno největším ochranným pásmem, které je v zastavěném území. Dokonce ostatní evropská města mimořádného významu jako Řím, Paříž a Florencie žádná ochranná pásma nemají. Diskutujme s UNESCO sebevědomě jako Vídeň Praha často vzhlíží k Vídni, která se pravidelně umisťuje na předních místech žebříčku měst, ve kterých se dobře žije. Naši politici se tam jezdí učit. A z Vídně bychom si možná měli vzít příklad i ve vztahu k UNESCO. Je to město známé tím, jak příkladně pečuje o své památky. Přesto ji světová organizace zařadila na seznam ohrožených památek. „UNESCO chce postupovat exemplárně a hrozí Vídni vyškrtnutím za projekt, který současný stav ve skutečnosti zlepšuje. Vídeň se drží své strategie a sebevědomě vyjednává. A v tom ji musíme následovat,“ uvedl před časem architekt a popularizátor architektury Martin Kloda. Je rozdíl mezi historickým centrem a zbytkem Prahy. Zatímco jakákoliv nová výstavba v Pražské památkové rezervaci by měla být určitě velmi striktně regulována, mimo bezprostředního okolí této zóny by nová výstavba měla být podporována. A proč by mimo historické jádro neměly v Praze vznikat i unikátní stavby moderní architektury a dále od centra i výškové stavby? Celosvětovým trendem je přeci podpora vytváření multicentrických měst. „Ochrana historického dědictví Prahy je nutná, o tom nikdo nepochybuje a bezpochyby v Praze funguje v dostatečné míře skrze památkovou péči. Staré Město a Malá Strana jsou zafixované struktury, ale není důvod, proč by se stejným způsobem mělo přistupovat k rozvoji mimo jádro města. Na obzoru v budoucnosti vyrostou určitě i v Praze výškové budovy stejně jako v každé jiné metropoli. Kam by šli lidé bydlet? V roce 2030 bude chybět v Praze už sto tisíc bytů a je přeci lepší stavět do výšky uvnitř města, kde je dostupná dopravní infrastruktura než zastavovat volnou krajinu kolem,“ říká Zdeněk Fránek. Česká republika není nějakou chudou rozvojovou zemí, která by si s ochranou svých památek nevěděla rady. Naopak, v památkové péči patří ke světové špičce. „Ochrana památek by neměla být chápána jako jejich konzervace a znehybnění, ale jako péče o historické dědictví a jeho rozvíjení. Pod péči bychom měli zahrnout nejen starost o památky minulé, ale i vytváření hodnot nových. Nejen minulost, ale i dnes žijící generace má nárok a přirozené právo na to vytvářet hodnoty, které předáme my zase dalším generacím,“ dodává Petr Hlaváček. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-23 17:16:25
V Exilovém orloji vzpomíná Karel Hvížďala hlavně na přátele
Publikací „Exilový orloj. Nezapomínky“ (2019) s ilustracemi Clary Istlerové navázal Karel Hvížďala především na dva svazky fejetonů a esejů Osmý den týdne (2015) a Dobře mrtvý dědeček (2017). Tři tyhle knihy nenahrazují snad úplně jeho autobiografii, ale jde o jakýsi „životopis skromného“ proložený mimo jiné aktuálními zamyšleními. V přítomném svazku píše Karel Hvížďala především o těch, s nimiž jej propojila zkušenost exilu. Tam žil (právě) tucet let, nicméně zachycených osobností je víc. Celkových 28 kapitol předkládá dosti ucelený obraz let osmdesátých a konce let sedmdesátých. Nelze přitom říct, že by se Hvížďala oněm kamarádům zpětně podbízel a současně od něj leda stěží můžeme očekávat, že vytáhne vědro špíny. Výsledek je až noblesně korektní, nic však nelakující. Karel Hvížďala – i navzdory některým zklamáním – má prostě ony osobnosti rád. Výtečně to lze ilustrovat na Pavlu Landovském, jemuž je věnována prostřední, čtrnáctá kapitola Intelektuál s maskou křupana. Hvížďala jej znal od samého začátku šedesátých let a nepochybuje o zvláštní „přírodnosti“ jeho vrozené inteligence. „Lanďák“ byl opakem pozéra. A navzdory zjednodušujícímu titulu kapitoly nebyl ani tak křupan jako bijec všeho uměle falešného. Jeho revolta přitom plynula z určité niterné úzkosti, kterou ostatní sotva kdy zahlédli. Hvížďala v tomto smyslu cituje Pavla Landovského: „Můj humor častokrát vycházel z toho, že bych nejraději brečel, ale nedal jsem to znát, a naopak lidi začal bavit, protože jsem měl hrozně rád, když se smějou. To na mě působilo hojivě.“ Karel Hvížďala znal Pavla Landovského takřka půl století a první rozhovor s ním vedl již roku 1969 pro Mladý svět. Ten jej otiskl v momentě vrcholné hercovy slávy, kdy „naturbuš“ zářil stejně v „Činoheráku“ jako ve filmech. Dodnes stačí Hvížďalovi k hercově charakteristice v podstatě jen jediná věta: „Byl jako houba, všechnu zkušenost do sebe nasával z druhých: měl dobré oči, fantazii a paměť pro situace, které pak s chutí trochu karikované předváděl...“ A po chvíli už jen dodá: „I jiným jeho pozdějším kamarádům chvíli trvalo, než pochopili, že Pavlova jistá exaltovanost není hraná, ale jeho přirozenou pohonnou směsí. Proto mohl i kníže Karel Schwarzenberg po hercově smrti prohlásit, že patřil k jeho nejlepším kamarádům, i když on sám má vrozenou poker face.“ Karel Hvížďala v knize vzpomíná na pětidenní, na Hrádečku realizované natáčení známé Audience v režii Luboše Pistoria i na daleko pozdější zrod jejich společné knihy Soukromá vzpoura (podzim 1987 ve Frankfurtu). „Pavel mi vynadal, že jsem udělal rozhovor s Václavem Havlem, a na něj, na starého kamaráda, kašlu.“ Tady je ovšem na místě spolu s Hvížďalou upřesnit, že Soukromá vzpoura není zcela použitelný historický pramen, ostatně Václav Havel mu k tomu napsal: „Klidně to pusťte do světa tak, jak to je, snad jen v nějakém doslovu či ediční poznámce můžete decentně naznačit, že Lanďák je mistr v dobásňování skutečnosti a že je to třeba občas brát spíš jako beletrii než jako historický materiál.“ Když knihu o „soukromé vzpouře“ ve Vídni autorizovali, byl to právě Landovský, kdo Hvížďalovi doporučil, aby realizoval také knižní rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Tím přecházíme k dalším a dalším aktérům práce letošní a bilanční. Jistěže autor těží i z více než třicítky svých knižních rozhovorů, ale dojde přečasto i na momenty, které se tam nevešly či byly z nějakého důvodu původně „vystřiženy“. Čtivě, stručně a pravdivě k nám tak z Exilového orloje „promlouvají“ Milan Kundera i Josef Škvorecký, Arnošt Lustig i Jiří Gruša, jistěže Václav Bělohradský a rovněž Jan Kaplický, Pavel Šrut, Josef Topol, Karel Kryl či Karol Sidon. Autor přitom své kamarády ani vzdáleně „nenasekal“ do uzavřených kapitol. Naopak! Roli při jeho psaní hrály asociace, a to někdy jen zpola vědomé. Psaní ostatně pro Karla Hvížďalu, jak sám přiznává, zůstává formou magie, skrz níž dává moc „svým hrůzám i touhám“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nakladatel knihy Zdenko Pavelka v závěrečné poznámce upřesňuje: „Osmý den týdne byl především jakousi poctou Hvížďalově babičce Bohumile Maštalířové, rozené Mallottové, druhá Hvížďalova vzpomínková kniha je připsána jejímu muži Václavu Maštalířovi, jehož předci se psali Mastalier a...“ A nápad na tuto knihu třetí? „Karel s ním přišel někdy během cest za čtenáři.“ Magdalena Deiml z nakladatelství Mladá fronta mu totiž nabídla besedy v knihovnách, těch cest bylo nakonec nepočítaně a „darovaly nám čas na povídání v autě i ve vlacích“. Po právu má Pavelka Exilový orloj – i předchozí dvě autobiografické knížky – za „výjimečné memoáry“. Výjimečné i tím, že autor jen zřídka vypráví o sobě, a když to přece dělá (hlavně v závěrečné povídce Soňa), změní si cudně jméno. „Píše tak především o lidech, kteří pro něj něco znamenali, od kterých se učil životu a s nimiž prožil okamžiky, které mu paměť uchovává jako pokladnice drahokamy.“ Karel Hvížďala: Exilový orloj. Nezapomínky. Ilustrace Clara Istlerová. Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2019. 280 stran.
Čas načtení: 2024-02-17 11:30:56
Kvůli jeho úletům spolykala prášky
Manželství zpěváka Ozzyho Osbournea (75) a jeho manželky Sharon (71) je někdy sice šílené, nikdo ale nepochybuje o tom, že se milují. Zdaleka za sebou nemají jenom krásné chvíle. ... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz
Čas načtení: 2024-02-21 00:23:00
Češi důvěřují malým podnikatelům, rádi jim zaplatí víc
Mikro a malí podnikatelé jsou páteří české ekonomiky, o jejich důležitosti nepochybuje 80 % Čechů. Podle celostátního průzkumu Barometr: Touha prosperovat – část 2: České mikro a malé podniky v roce 2023 jim důvěřuje více než polovina dotázaných, což je nejvíce ze všech zkoumaných subjektů. I díky tomu je více než třetina Čechů ochotná si za jejich služby připlatit. Průzkum vznikl v rámci programu na podporu podnikání Mastercard Strive™ Česko, ze společné iniciativy Centra pro inkluzivní růst společnosti Mastercard a neziskové organizace Care Česká republika.
Čas načtení: 2024-02-26 07:00:01
Zvrhlý papež Sergius III. přihlížel hodně nechutné podívané. Do čela církve se provraždil
Mravnost, kázeň a úcta k Bohu. Tak si většina z nás představuje papeže, a to i přes mnohé excesy církve, o nichž v současnosti tak vášnivě diskutujeme. Omlouvat je jistě není namístě, pokud se ale ohlédneme do historie, rychle zjistíme, jak ctnostná organizace to dnes v porovnání s dřívějšími dobami vlastně je. Například v období, kdy seděl na papežském stolci Sergius III., bychom určitě žít nechtěli. Životu nebezpečná krása: Papež proklel svatováclavskou korunu. Ukradl někdo její část, nebo o ní pořád nevíme všechno? Číst více Zlikvidoval dva předchůdce Sergius III. stál v čele katolíků sedm let od roku 904 a už jeho cesta na vrchol církevní kariéry byla poznamenána smrtí. A to ne ledajakou, za jeho postup vzhůru zaplatili životem hned dva jeho předchůdci. Ještě než se k tomu ale dostal, čekala ho zajímavá cesta plná odporu, bojů a nepřátelství. Už jako duchovní se aktivně stavěl proti tehdejšímu papeži Formosovi, ačkoliv to byl právě on, kdo Sergia vysvětil na biskupa z Caere. Pravdou je, že to od Formosa pravděpodobně nebylo z jiného důvodu, než aby se mu podařilo dostat odbojného Sergia z Říma a tak i ze své blízkosti. Podařilo se, ale jen na chvíli. Strašlivý páchnoucí soud Formosus zemřel a papežem byl zvolen Theodor II., s jehož názory budoucí Sergius III. přece jen souhlasil o něco víc. Dokonce se zúčastnil neuvěřitelné akce, tak zvané synody mrtvých, kterou Theodor II. nechal zinscenovat. O co šlo? O nic menšího než o soud s jeho mrtvým předchůdcem, tedy o tak zvanou synodu mrtvých. A když soud, tak i s obviněným. Proto byla Formosova mrtvola vyzvednuta z hrobu a usazena do křesla v soudní síni. Může být něco bizarnějšího? Do čela církve šel přes mrtvoly Uběhlo ještě několik let, než se na vytoužený Petrův stolec posadil konečně také Sergius III. Stálo to ještě mnoho úsilí, vyjednávání a hlavně síly a násilí. Své by o tom mohli vyprávět jeho předchůdci Lev V. a Kryštof, kteří byli nejprve uvězněni, a následně podle všeho sám budoucí papež vydal pokyn k jejich likvidaci. Znovu se můžeme ptát, zda je tohle ideální cesta k Bohu, ale tehdejší společnost to patrně vnímala poněkud odlišně, navíc jak uvádí například web New Advent, většina dalších informací o jeho působení pochází od Sergiových odpůrců, a proto mohou být některé jeho skutky přibarveny. O vraždách ale nikdo nepochybuje a to samo o sobě samozřejmě stačí. Prostitutky vládly světu, o celibátu neměli tušení Dnes bychom se také asi více než tehdejší lidé podivovali nad tím, jak velkou moc měly v rozhodování nejen o osudu lidí, ale dokonce i církve prostitutky. Šlo o tak velký vliv, že ho odborníci dokonce nazývají pornokracií. Zkrátka pudy a erotika řídily i samotného papeže. Z dnešního pohledu je to nemyslitelné (nebo alespoň nesprávné), ale uvědomme si, že celibát byl v katolické církvi zaveden až ve 12. století. 10 nejhorších skandálů katolické církve za posledních pár let. Papež František se za některá zvěrstva omluvil, stačí to? Číst více Ve stopách otce V době Sergia III. tak vlastně papeži v poněkud odvázaném životním stylu nic nebránilo. Dokonce ani jeho syna tak nemůžeme považovat za cosi pohoršujícího, kromě toho, že šlo o dítě nemanželské. Nicméně tatínek se o svého synka náležitě postaral. Chlapec se vydal v jeho stopách a nakonec dokonce dosáhl i stejného postavení. Naštěstí už bez takových hrůz, jakými Řím i lidi ve svém okolí děsil jeden z nejhorších papežů historie, Sergius III. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Z Vatikánu udělal nevěstinec: Před zvrhlým papežem Janem XII. se neschovala ani vlastní matka.