Aktuální Zprávy

Česko bude mít novou plnoštíhlou miss. Nejsympatičtější baculkou je Petra z Kolína

Titul Miss Sympatie Plus Size Modelky ČR 2025 vyhrála Petra Širůčková z Kolína. Ve veřejném on-line hlasování dostala více než polovinu všech hlasů.

---=1=---

--=0=--

---===---

Čas načtení: 2019-10-27 10:44:13

Jak jsem sloužil u Československé armády zhruba rok před 17. listopadem 1989

Prvý půlrok u Československé lidové armády se pro mě odehrál v poddůstojnické škole v Nízkých Tatrách – a cvičili nás tam tři kluci jménem Fary, Coural a Marek (všechna vlastní jména jsou v textu korektně změněna). Nejostřejší byl Marek, sportsman ze Zlína, tehdy ještě Gottwaldova. Radek Coural, ten taktéž nebyl špatný velitel a přátelsky se vinul právě k Markovi. Na společné cimře usínali dokonce vedle sebe. Ale nakonec ho Marek odepsal. Zhrzený Coural se sice nezhroutil, ale uražen se hodil marod. Ležel jsem zrovna taky na ošetřovně, bylo to v lednu 1987, a octl jsem se na tomtéž pokoji jako Radek, ale s vysokými horečkami po jakémsi nočním cvičení, na kterém jsem musel dělat jakéhosi svítícího navigátora na křižovatce – v hrozných mrazech. Navzdory té horečce jsem si v posteli zabejčeně četl. A celé dny. Hlava mi to úplně nebrala a mně to bylo stejně jedno. Obracel jsem listy a Courala pouze pozdravil, když prvně vstoupil. To spíš desátník Fary si mě oblíbil, protože taky psal. Jako já. Navíc to byl milovník rallye, i tvořil na téma román. Roli v něm hrál sympatický pár. Dal mi rukopis posoudit, ale netušil jsem, která bije: sám jsem psal jinak. Asi hůř. Na té velké cimře s námi žil i prostý vojín z východního Slovenska jménem Maruňjak a jeden z nás se jednou nabídl, že ho bude doučovat. Moc mu to totiž nešlo. Po večerce ten kluk tedy vlezl k Maruňjakovi na „bidlo“ a nahlas vyjadřoval uspokojení. Předstíral tehdy homosexualitu, anebo to bylo opravdové? Nevím. Ale Fary jej každopádně ostrými slovy vykázal. Maruňjak by to neudělal! Jiný vojín se pomočoval. Jmenoval se Cvečka. Řekl mi také, že doma rád uklízí s maminkou nádobí. To prý je ve svém živlu. Proč, proboha, podobným lidem vkládali do ruky zbraně? Až do března jsem tenkrát zůstal v Breznu, ale dalších 17 měsíců v Benešově u Prahy, před kterým nás varovali, že tam prý stojí „kasíno pro vrahy“. Ale to byly kecy a nejzábavnějším z tamních velitelů se mi stal Marian Staviarsky alias Bodie. Muž, jehož by ideálně ztělesnil herec Ivan Trojan. Tu přezdívku získal podle hrdiny seriálu Profesionálové, ze kterého tenkrát směly jít jen vybrané díly. Ale šly; a když mazáci na baráku sledovali znělku téhle kriminálky, tak se během nástupu detektiva Bodieho zdvihl nad kasárna pokaždé řev. Nu, jen málokterý jiný důstojník byl za socialismu podobně populární. A Marian si „na vojáčky“ vlastně do značné míry jen hrál. A hlediště měl! Sestávalo z nás. Rád nosit fešáckou uniformu a miloval posezení na vrcholku tanku, zatímco kolos uháněl – s Bodiem na očích dámám Benešova – ke cvičišti za městem. „Vojíne Čierňavo, vy se mi líbitě!“ říkával dobře ustrojenému chlapci hezké postavy, ale i všem ideál připomínajícím vojínům, zatímco na odmluvy měl jiný recept: „Dajtě sa vyšetriť na ošetrovni. Odchod.“ Lapiduši už ho však znali, a tak se na ošetřovně pouze všichni společně zasmáli. Z civilu jsem pak Bodiemu zaslal Heinleinův román Hvězdná pěchota, ale vlastně jsme byli dělostřelci, takže jej stěží docenil. Zpočátku jsem dokázal u armády tvořit jen četné dopisy své lásce Zuzaně a domů, ale došlo k obratu. Jak šel čas, stával jsem se postupně půlročákem i mazákem – a objevil příležitosti k psaní skutečných příběhů a také komiksů. Jeden z nich letos uveřejnil Štefan Švec v letošním letním dvojčísle magazínu Dobrá adresa. Nakonec jsem se přestal bát dokonce i vojína Januse, který prošel Janovice, což bylo vězení, a měl to stále ještě „za milión“. Asi jen jednou si Janus všiml, že se opakovaně drbu na zadku. „Hele, Ivoši, proč se radši nemyješ?“ Ale já radši psal. Hygienu tam nikdy nikdo nekontroloval, „gumy“ zajímala jen ustrojenost. Opasek atp. Jedním ze čtenářů mých – hůlkovým písmem plněných – školních sešitů se stal četař Dobeš, voják z povolání. Sice mě posléze nazval Piplal, ale mnou vymýšlená dobrodružství jej bavila a zabíjel jimi přinejmenším v kanceláři čas, aniž by to náš úhlavní nepřítel Ronald Reagan využil. „Kdyby nastala krize,“ řekl ostatně tento nejzábavnější prezident, „vzbuďte mě, i kdybych byl na zasedání vlády.“ Takže to bylo jedna jedna. Ani Dobeš, ani Reagan neměli dohromady do čeho píchnout. A oba si rádi schrupli. Zde možná Reaganovi křivdím, a tak mě berte s rezervou, ale Dobeš byl vážně takový. Měl jsem jej rád. To Reagan se vždy včas probudil... a šel si, myslím, číst westerny Louise L´Amoura, jemuž pak udělil i metál. Mám dnes kamaráda, spisovatele a auditora Ivana Vičara, který jako by L´Amourovi z oka vypadl. Ale píše pro děti. Žádného kamaráda naštěstí nezaujaly ony mé krváky natolik, aby je ztopil. To zato potkalo erotické povídky Dvacet čísel a Sexuální spojka. Ale má chyba. Neměl jsem je půjčovat už zmíněnému četaři Dobešovi. Když jsem je chtěl zpátky, stroze odsekl, že jde o protistátní provokaci. Ten sešit jsem už víckrát neviděl. Škoda! Vždyť Sexuální spojka měla za téma noční nástupy a prudké spurty k bytům vojáků z povolání a hlavně jejich žen. Povídka Dvacet čísel se zase odehrávala na návštěvní místnosti u brány. Název měl dva významy, i když ten druhý byl pochybný, protože málokdo asi má penis dlouhý dvacet centimetrů. Jak si vzpomínám, inspirovala mě jedna dáma v síťových punčocháčích, nicméně nepřijela za mnou, ale za někým jiným. Už ji nepotkám. Ale počítám, že podobně mineme za život desetitisíce svůdných žen. Vojna jako taková se stala námětem mého literárního výtvoru Dva roky nebezpečného života, ale titul chápejte, prosím, ironicky. Ale ano, někdo vždycky zemře, obecně však nebyly „zelené roky“ 1986–1988 už nebezpečné smrtelně. Leda tak kluky odnaučily pracovat. Pokud tedy předtím nebyli hned na několika vysokých školách (jako já). Mezi spolutrpícími vojíny mi byl hned od začátku nejsympatičtější jistý Radek Váša z východních Čech. Spřátelili jsme se a teprve koncem druhého roku se mezi nás vloudil už zmiňovaný vojín Čierňava. Jednoduše žárlil! Ne, nic erotického v tom nebylo, kdo měl někdy kamaráda, pochopí to. Vzpomínám na závěrečný slavnostní nástup útvaru. Ostatní kluci se už viděli u milenek (nebo aspoň ve vlaku), mne a pár mých spoluvězňů „gumy“ nechaly zametat cvičiště. A přímo okolo nastoupených šťastnějších. Radek mě pozdravil: „Ahoj, Ivo,“ a to jsme se viděli naposled. Proč jsem seděl? Skutečně nevím. Trest jsem vnímal jako tak výraznou nespravedlnost, že jsem důvod skoro hned zapomněl; ale mám pocit, že jsme včas nevyvezli smeťák. Oproti tomu riskantní koupání v rybníku u Konopiště neodhalili a chudák vojín Tokoš se tam utopil i kvůli mně. Jistý major Veselý si pak Fencla předvolal, anžto jsem v osudnou noc měl službu u stolu na chodbě: „Proč jste mazáky pustil z budovy po večerce, vy hovado?“ Vykoktal jsem: „To... To bylo... Asi falešné kamarádství.“ „Marš!“ Víc se nestalo. Chudáka Tokoše si dodnes vybavuji a říkám si nadále: „Někteří do zeleného nepatří.“ On... Byl jiný... A cítil se na baráku jako myš v pasti. Praporčík Bubák nám po jeho smrti a zcela proti předpisům přečetl výpověď jednoho jednoduššího vojína, který v ní lhal, že měl s Tokošem na korbě náklaďáku v autoparku sex. Hm. To já nikdy s nikým sex neměl, i když si možná mnozí myslili, že ano. Oblíbil jsem si jako mazák kupříkladu mladého vojína Kuchtanina z Ostrova nad Ohří – a hned si všiml, že je i objektem zájmu jiných. U mě to bylo „jednoduše“ přátelství a ani status mazáka já nezneužíval. A basa? Ortel? Bylo to nepochybně za to, že jsem vojnu vždy ignoroval, jak jen to šlo, a četl a četl. A zašíval se. Neříká se snad i tomu pasivní rezistence? Já na vojnu přece nešel dobrovolně, takže nebylo co řešit: a zůstal jsem přes dva roky proti. „Co máte v tý vydutý kapse, vojáku? Vy snad chystáte atentát na generální štáb, ne? Aha. Výstřižky.“ A skončilo to nasluhováním v září 1988, ale to vám byla ulejvárna kalibru dvacet. Dni a dni jsme pouze vleže prázdnili obsah lahváčů uvnitř velikých stanů za Benešovem a které že drnové povrchy jsme vlastně měli urovnávat, to jsem rád zapomněl hned první den. Práci totiž nikdo nekontroloval. Ani se nepředpokládalo, že bude odvedena. Tak to za socialismu chodilo a jediným vyrušením se mi jednou večer stal moment, kdy si mládenec ze spacáku odvedle nechal od jiného mládence vyprávět o jeho erotických zkušenostech, zatímco měli za to, že spím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Flákali jsme se celý druhý rok? Ano. A neměl jsem číst zbytečnosti. To byla skutečná chyba. Studoval jsem i ryze informativní články vyrvané novinám a permanentně tkvěly v kapse saka na mých prsou, až to major Suk jednou zmerčil při nástupu. „Fajn! To si počtu.“ Ale mýlil se. Usnul nad tím jistě v kanceláři nudou. A proč? Prahl jsem číst cokoli, zcela cokoli – a mizet tím z „gumárny“. Za kinosálem jsem se jednou v sobotu dopoledne místo rajónů nabifloval zeměpis Černého světadílu. Brožura s titulem Afrika totiž zrovna vyšla a připadala mi stejně zajímavá jako cokoli jiného. Se svými znalostmi jsem se poté neplánovaně předvedl kamarádům u tabule v místnosti pro politická školení a stále vidím, jak zamrzli, když jsem do mapy bez váhání umístil i Mali. Dnes už z toho nevím nic a těším se, až sem všichni Afričani přijdou. Proč jsem nečetl raději Postřižiny jako špagy Čapek? Nechápu to. A mým kvalitativním rekordem se na vojně stal Fitzgerald (Takový pěkný pár) a Truffautovy Rozhovory s Hitchcockem. Ale ty mi pak Fary nevrátil. Půl roku na Slovensku mi zlepšilo fyzičku, zbylý čas v Benešově to zase vyretušoval. Po dva roky jsem vše detailně zaznamenával a zprávy putovaly prostřednictvím České pošty do Starého Plzence, kam jsem se živ a skoro zdráv vrátil koncem září 1988; a když se dnes vidím na snímku v rozsoše neexistujícího již obřího stromu u našeho jezu, vypadám takřka charismaticky. Já však tohle nikdy a k vlastní škodě nevnímal. Tam u Úslavy a ve větvích mě vyfotografovala má mladší sestra. Zbytečnou vojnu jsem měl za sebou, ale zpětně ji chápu jako každý chlap. BYLA KRÁSNÁ. KÉŽ BY SE ASPOŇ KOUSEK VRÁTIL. Páni! Jednou nás o víkendu odhalili a v pondělí při nástupu jsme museli potupně vynosit ze skladu asi milion lahváčů a lít jejich obsah do záhonů před očima okounějících zedníků na nedalekém, ale již mimo kasárna zbudovaném lešení. Bavili se královsky a nejspíš to neviděli poprvé. Toho piva byla věru škoda.

Čas načtení: 2024-05-21 08:21:07

Mika Waltari: Jeho království, čte Ondřej Brousek

Audiokniha 17:30 hod., načetl Ondřej Brousek, OneBook 2024 Finský spisovatel Mika Waltari (1908-1979) v mládí studoval teologii, filosofii, estetiku a literaturu. Je autorem historických románů z období starověku, středověku i raného novověku, psal pohádky, detektivky a divadelní hry. Jeho království Toto dílo zaujme každého, kdo miluje pečlivě vystavěné příběhy založené na hluboké znalosti tématu. Román ve formě dopisů popisuje příběh Římana Marca Manilia Mezentiana, který odešel kvůli nevhodné lásce k Tulii do Alexandrie, kde se rozhodl v tamní slavné knihovně studovat fenomén proroctví, aby pak odjel do Jeruzaléma. Do něj vstupuje ve chvíli, kdy na kříži umírá Ježíš Nazaretský. Marcus hledá Jeho království, pravou víru, mystérium. Zmítá se v pochybnostech. Stejně tak popisuje zmatky učedníků a následovníků. Nejsou to žádné skvělé charaktery, naopak je v nich i ohromná malost, sobectví a ješitnost, přecházející až v elitářství, strach a podezíravost. Marcus zmrtvýchvstalého Ježíše i několikrát potká a rostoucí víra v něj ho zbavuje úzkostí a neklidu. Vůči židovství dílo obsahuje řadu stereotypů, předsudků. Asi nejvíce se projevuje ve tvrzeních, popisujících postavení ženy v judaismu. Není pravda, že podle judaismu žena nemá duši ani že by si ženy nezasluhovaly úctu. Jde spíš tedy o jakousi představu o judaismu, nikoliv, že to tak je či bylo. Nicméně takováto tvrzení v díle tvoří kontrast k právě rodícímu se křesťanství, které se o ženy naopak velmi opírá a ženy i tvoří podstatnou sílu při jeho šíření. Ženy jsou podány jako bytosti velmi emoční, informované, marnivé, klevetivé, vypočítavé…, na jednu stranu se koří, na druhou jsou až arogantní a panovačné, jsou popsány jako prázdné nádoby, které mohou být naplněny novým učením. Nejsou to příjemné postavy, vydírají, vynucují, manipulují. Bohužel se od sebe ani příliš neliší. I žena, která se jeví jako moudrá, má chvíle, kdy jedná nesnesitelně. Marcus je jedna z nejmilejších postav. I on se zmítá v pochybnostech, vykazuje slabost, nevyrovnanost. Je to však muž vzdělaný, vlídný a milosrdný. Nepříjemní jsou Ježíšovi apoštolové, prostí muži, plní hněvu, předsudků, xenofobie, toužící po výlučnosti a výjimečnosti. Neustále opakují, že Ježíšovu učení dobře nerozumí, ale jednou jim vše bude objasněno a na tuto dobu čekáme až do závěrečných pasáží románu, když za dunění větru na ně v podobě ohnivých jazyků sestoupí Duch svatý. Marcus se až neuvěřitelně ponižuje, a ačkoliv je mnohem zdatnější i jako apologeta, je vyzván, ať o vlastních zážitcích nemluví. S pokorou to přijímá. Je to obtížná cesta pro všechny, protože dlouho všem postavám uniká, že Jeho království je čistá duchovní láska a víra v Krista. Co se mi velmi líbilo, byl popis Alexandrie a tamního života, v Judeji pak vylíčení vztahu Římanů k Židům. Pilát Pontský patří k příjemným postavám. Styl římské vlády v Judeji byl velmi tolerantní, shovívavý, velkorysý, sledující vlastní cíle, což byl především klid v zemi. Stejně tak je perfektní popis kosmopolitní společnosti v Jeruzalémě. Právě cizinci tvoří nejsympatičtější charaktery. Celkově lze Jeho království považovat za román výborně popisující starověký svět a za křesťanskou propagandu, nicméně neskutečně zajímavě, fundovaně, hluboce filosoficky podanou. Načtení Ondřejem Brouskem je vynikající, takže všem, kteří mají rádi audioknihy a křesťanství vřele doporučuji. Jindřiška Kracíková *** Mika Waltari (1908–1979) Finský spisovatel, dramatik, scenárista a překladatel rodem z Helsinek studoval nejprve teologii, ale později se zaměřil na filozofii a dějiny umění. Do literatury vstoupil roku 1925 jako novinář, básník a člen umělecké skupiny Tulenkantajat (Nosiči pochodní), jež se stavěla proti finskému tradicionalismu a propagovala orientaci na moderní evropské směry. Zatímco v meziválečných dílech reflektoval většinou složité mezinárodní postavení své vlasti (Velká iluze, Z otce na syna, Město smutku a radosti, Cizinec přichází), po válce se věnoval především historické próze. Světovou proslulost si vydobyl nejen knihou Egypťan Sinuhet (1946, č. poprvé 1965), ale i romány Pád Cařihradu, Tajemný Etrusk, Jeho království (1959, č. poprvé 1974), Nepřátelé lidstva, Temný anděl, Krvavá lázeň či Šťastná hvězda. S nemalým ohlasem se setkaly i jeho kratší žánrové prózy – převážně detektivky a horory – a v neposlední řadě kolekce svébytných moderních pohádek. Díla nejznámějšího finského autora byla přeložena do čtyř desítek jazyků. Ondřej Brousek (* 1981) Reprezentant třetí generace herecké dynastie Brousků se do srdcí divaček zapsal postavou Eliena z Hřebejkových Pelíšků (1999). Vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři a poté zamířil do Divadla na Fidlovačce, kde se prosadil jako herec, skladatel i režisér. Účinkoval ve snímcích Milenci a vrazi, Bolero i v řadě seriálů. Od roku 2013 je členem souboru Divadla na Vinohradech, v němž svůj mnohostrunný talent předvedl mj. v roli W. A. Mozarta v Shafferově předloze ke světoznámému Formanovu snímku. Pamětihodný výkon předvedl též v rozhlasové minisérii Tři životy Dmitrije Šostakoviče (2019), kde ztvárnil totalitním režimem pronásledovaného sovětského skladatele. Múzické výboje klávesisty skupiny Monkey Business však vedle filmové, televizní, divadelní a muzikálové hudby (např. k jevištnímu ztvárnění retrogrotesky Adéla ještě nevečeřela) zahrnují rovněž dvě symfonie.

Čas načtení: 2024-06-14 06:00:00

Vždy usměvavá Tereza Kostková slaví 48. narozeniny! Jaká byla její životní cesta?

Herečka a moderátorka Tereza Kostková patří mezi naše nejoblíbenější a nejsympatičtější herečky. Rozhodně měla po kom zdědit svůj talent a charisma, její maminkou je herečka Carmen Mayerová, tatínkem přední český herec Petr Kostka. Kromě toho, že Terezu vídáme na televizních obrazovkách v úspěšné show Stardance…když hvězdy tančí, ztvárnila spoustu skvělých divadelních, televizních i filmových rolí. Na které z nich nejčastěji vzpomínáte a v jakých rolích se vám tato charismatická herečka nejvíce líbí?

Čas načtení: 2024-07-05 10:00:00

Kalovy Vary: Memory

Tak daleko nejlepším filmem v pátek byl mexicko-americký snímek Michela Franca Memory (Paměť, 2023). Po nenápadném rozjezdu se stal docela monumentálním dílem, poukazujícím na to, že ač jak lidé máme nejrůznější fyzické či duševní nedostatky, nikdy nepřestáváme být lidmi a měla by nám proto za každých okolností být respektována naše důstojnost.Film se odehrává v New Yorku, v Brooklynu. Zajímavé, že zase je hlavní a nejsympatičtější hrdinkou žena. Sylvie je sociální pracovnice starající se o pacienty v instituci pro přestárlé a nemocné lidi. Na začátku filmu se účastní večírku svých spolužáků ze střední školy, po mnoha letech, ne-li desítkách let po absolutoriu. Cestou domů metrem je znepokojena, protože ji sleduje celou cestu jakýsi muž, který pak setrvá mlčky celou noc před jejím domem.

Čas načtení: 2024-07-05 10:00:00

Karlovy Vary: Memory

Čas načtení: 2024-07-23 07:15:00

Největší sympaťačku Ulice už známe, teď je na řadě sympaťák. Vyhraje váš favorit?

Letní prázdniny pokračují a s nimi tradiční ankety TV Nova o nejsympatičtější postavy seriálu Ulice. Největší sympaťačka devatenácté sezóny už si své prvenství vydobyla, teď je otázkou, který muž stane po jejím boku. V prvním nominačním kole má už nyní slušný náskok policista Jirka Herman.

Čas načtení: 2025-01-04 05:55:00

Skvělou figuru jí prý pokazily plavky: Naomi Watts si k mrňavému vršku vzala „nařasené bombarďáky“

Naomi Watts patří mezi nejsympatičtější britské herečky. Milý je na ní nejen úsměv, ale i život bez větších skandálů. Zároveň jí není vlastní ani odhalování postavy, kterou si udržuje na svůj věk ve fantastické formě. Decentní tak byla podle očekávání i volba plavek během její aktuální novoroční dovolené na Barbadosu. Ta byla možná umírněná až příliš.