Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-05-01 11:00:02

Apple pod tlakem: Zvládne obchodní válku s Trumpem?

Trumpova cla zasáhla Apple tvrději než jiné firmy. Jak se technologický gigant popere s přesunem výroby a udrží si své zisky? Článek Apple pod tlakem: Zvládne obchodní válku s Trumpem? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-02 15:46:41

Vali Nasr: Íránci Trumpovi nevěří

Jeden z předních expertů na Blízký východ varuje před nebezpečím nové války v tomto regionu a vyzývá Evropany, aby se postavili proti americké politice vůči Íránu.   Pane Nasre, zažíváme právě začátek nové války na Blízkém východě mezi Íránem a USA? To nebezpečí existuje především proto, že obě strany spolu nemluví. Je velký prostor pro nedorozumění. Jinak než u Severní Koreje nebo Číny proměnil prezident Trump poměrně stabilní politickou situaci v enormně nebezpečnou. Současně ale nemá se svojí strategií žádný úspěch, ani žádný plán B. To jej činí – zhruba rok před prezidentskými volbami politicky zranitelným. Íránská krize ale také ukazuje, jak slabí a neefektivní jsou Evropané. Už teď jsou škody pro evropskou zahraniční politiku enormní.   Proč to? Evropané teď ukazují, že úplně následují americkou zahraniční politiku. V Íránu panuje rozšířené přesvědčení, že Evropané sehráli temnou roli tím, že na jedné straně dovedli Írán k tomu, aby dodržoval nukleární dohodu, a současně se postarali o to, aby Američané mohli vykonávat nátlak.   Ale Evropané kritizovali rozhodnutí Trumpa odejít z nukleární dohody. Německý ministr zahraničí Heiko Maas letěl v červnu do Teheránu, abychom zůstali s Íránem v kontaktu. Evropané investovali hodně úsilí a času, aby vyjednali smlouvu. Poté, co USA ze smlouvy vystoupily, slíbili, že se ji pokusí zachránit. Ale nic proti USA nepostavili, naopak se rozhodli poddat se americkému tlaku. Před nedávnem Velká Británie zadržela u Gibraltaru na pochybném právním základě tanker s íránskou ropou. To Íráncům jen potvrdilo, co si již dlouho mysleli: Evropané jsou jen prodloužená ruka americké zahraniční politiky a pomáhají zostřit krizi, která ale teprve odstoupením USA z jaderné smlouvy vznikla.    Považujete nového britského ministerského předsedu Borise Johnsona za politika, který následujeTrumpa? Britové mohou Trumpa v tomto okamžiku ještě více podporovat, než to dělají. Jediný krok, který Johnson ještě neudělal, je, že nevystoupil oficiálně z dohody. To by mělo dalekosáhlé důsledky, protože by to podtrhlo rozchod Velké Británie s EU. Teď požadují Britové podporu v krizi kolem zadrženého britského tankeru Stena Impero a prosí evropské partnery, aby se připojili k vojenské akci k ochraně plavby v Hormuzské úžině. To je pokus navázat zbytek Evropy na americkou zahraniční politiku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co by ale měli Evropané udělat, aby udrželi smlouvu? Jsou různé možnosti, které se všechny pohybují v rámci nukleární dohody. Evropské státy, které ji podepsaly – Německo, Francie a Velká Británie – by mohly například nakupovat íránskou ropu. Anebo by mohly poskytnout úvěry, kterými by se obsluhovaly dodávky ropy. Samozřejmě by to vedlo ke sporu s Washingtonem. Ale protože by se jednalo o obchod mezi státy, musely by USA uvalit sankce na evropské státy. A to není příliš pravděpodobné.   Má Trump strategii pro Írán? Trumpova strategie je tlakem donutit partnery k jednacímu stolu, aby mu tam dali, co chce. Zdá se, jako by to v minulosti i fungovalo. Minimálně si to Trump myslí. Tak nutil Mexičany, Kanaďany a Evropany a dříve nebo později mu udělali ústupky.   Ale s Íránem to zatím nefunguje. Íránci Trumpovi nevěří. Prezident říká, že chce vyjednávat, ale jeho rozhodující bezpečnostní poradci jej nepodporují.John Bolton, národní bezpečnostní poradce a ministr zahraničí Mike Pompeo nechtějí žádné rozhovory s Íránem. Předtím, než byl John Bolton povolán do štábu Donalda Trumpa, veřejně prohlásil, že chce pád režimu v Teheránu. Íránci vědí, že i kdyby šli na Trumpův návrh na jednání na nejvyšší úrovni a došli k nějakým závěrům, bude to ta úroveň pod tím, která je pak musí realizovat. Bolton a Pompeo ale nechtějí žádnou novou smlouvu. Chtějí stupňovat napětí a změnit režim.   Mnozí říkají, že za povoláním Boltona do Bílého domu stála idea přivézt jestřába, který zvýší tlak a pomůže Trumpovi vyjednat novou atomovou smlouvu. I kdyby to takto Trump plánoval, nebyla by to žádná dobrá idea. Trump chce Íránce přesvědčit, že je vážně zainteresován na rozhovorech. Ale přesně to podrývá Bolton. Vezměte si pokus Japonska zprostředkovat rozhovory mezi Íránem a USA. Trump a japonský ministerský předseda Abe se tímto tématem dlouho zabývali. Trump požádal Abeho, aby letěl do Teheránu a předal íránskému vedení dopis. Íránci to považovali za pozitivní znamení a ze své strany odpověděli gestem. Při příletu Abeho propustili jednoho libanonského vězně, který má povolení k pobytu v USA.   A co se pokazilo? Těsně před přistáním Abeho uvalily USA další sankce na íránský ropný průmysl. Tím byl pokus o zprostředkování zničen. Myslím si, že za tím stál Bolton. Je jednoduché pro zkušeného byrokrata, jako je on, něco takové takového zorganizovat.   Proč Íránci sestřelili americký bezpilotník a teď ještě zadrželi britský tanker. Chtějí vyprovokovat válku s USA? To si nemyslím. Celý rok se Íránci vyhýbali jakékoliv konfrontaci. A to přesto že USA odstoupily od jaderné dohody a stále zvyšovaly tlak. Íránci tomu říkají strategická trpělivost. Ale na jaře přišlo další kolo sankcí a Trump řekl, že stlačí íránský export ropy na nulu. Kromě toho americká vláda zařadila íránské revoluční gardy oficiálně na seznam teroristických organizací. Íránská vláda došla k závěru, že USA interpretují strategickou trpělivost jako slabost a současně neviděla žádné riziko v tom, když sama zvýší tlak. I umírněné hlasy v Íránu jsou přesvědčené, že jen politika odstrašení může Trumpa odradit od další eskalace. Poselství je jasné: Můžeme krizi zostřit.   Jaký postoj má íránská veřejnost k nukleární smlouvě? Na začátku vyvolala enormně pozitivní očekávání. Pro většinu Íránců nešlo o otázky jaderné energie a také ne jen o hospodářská ulehčení. Viděli smlouvu jako první krok k otevření Íránu. Každý věřil, že teď do Íránu přijdou evropské firmy a možná brzy i americké. Poselství umírněných politiků, jakým byl například prezident Hasan Rúhání, bylo, že se Írán přikloní k Západu a že se vyplatí ve spojení se Západem investovat. Jaderná dohoda by podporovala hospodářskou spolupráci a přivedla by za sebou další smlouvy. Postupně by se měnil nejen vztah Íránu k Západu, ale i Írán samotný.   A co teď? Nálada se proti jaderné dohodě otočila. Mnozí si myslí, že bylo chybné důvěřovat USA a Evropanům. Íránci se zlobí, protože se cítí podvedeni a vinu za to dávají umírněným politikům, jako je Rúhání. Nikdo se teď v Íránu nemůže zasazovat o rozhovory s Trumpem. Nikdo není ochoten udělat rozhodující krok.   Jak to půjde dál, když ani jedna strana není ochotna ustoupit? Jedním scénářem by bylo, že Trump nechá celou věc být až do doby po volbách. Mohl by ale také uvažovat o tom dát Íráncům podnět k tomu, aby se pohnuli. To by ale vyžadovalo, aby něco nabídl, například zrušení některých sankcí. Íránské vedení potřebuje nějaký ústupek, aby rozhovory s USA nevypadaly jako kapitulace před Trumpem. Americká vláda musí přemýšlet i o íránské vnitřní politice. Pompeo nemůže proti Íránu vystupovat tak agresívně a očekávat, že íránští politici to budou akceptovat, aniž by za to zaplatili vysokou vnitropolitickou cenu. Íránci neakceptují žádné ponižování.   Kde se bere tato americká posedlost Íránem? Írán není rozvojová země jako kterákoliv jiná. Má velmi starou kulturu. To dává této zemi vlastní auru a graviditu. Žije tam více než 80 miliónů lidí a země leží na strategicky významném místě mezi Evropou a Asií. Kromě toho jsou tam i psychologické složky. Íránská revoluce byla poslední velkou revolucí v dějinách. Používáme to slovo velmi volně, ale ve skutečnosti byly pouze čtyři velké revoluce: francouzská, ruská,čínská a íránská v roce 1979. Byla pro Západ velkým šokem, zejména pro USA. Zajatci na americkém velvyslanectví v Teheránu byli nejdůležitějším důvodem, proč Jimmy Carter v roce 1980 prohrál s Ronaldem Reaganem. Navíc platí íránská revoluce jako rozhodující podnět pro vzestup islámského fundamentalismu k politické síle. Nyní už existuje nová generace amerických politiků, jejichž pohled na Írán je formován iráckou válkou v roce 2003. Lidé jako bývalý Trumpův bezpečnostní poradce McMaster nebo senátor Tom Cotton, který v Iráku bojoval. Tito lidé spojují Írán nikoliv s Chomejním, nýbrž se Solejmanem, velitelem brigád Quds. Vidí Solejmana jako teroristu, který koordinuje íránské vojenské akce v Sýrii, Jemenu a Iráku a zabil stovky amerických vojaků výbušninami v léčkách.   Dají se v dohledném čase tato napětí v regionu vůbec utlumit? Arabský svět, jak jsme ho znali, už neexistuje. Nejdůležitější arabské země – Sýrie, Egypt a Irák – jsou oslabené nebo zničené. A nemyslím si, že Saúdská Arábie může tuto mezeru zaplnit. Saúdové jsou důležitý faktor, ale ne tak důležitý, jak si Západ myslí. Mají peníze, ale v zemích jako Sýrie nebo Libanon nemají žádný vliv. A v jemenské válce právě prohrávají. Situace na Blízkém východě je srovnatelná s předvečerem první světové války. Jako tehdy v Evropě je tady určitá rovnováha sil, sestávající z Turecka, Íránu a Izraele – plus Rusko a USA. Tyto síly bojují o vliv v regionu. Írán dostal šanci, protože arabský svět kvůli arabskému jaru a irácké válce implodoval. Pro Írán se tím otevřely dveře, má teď největší vliv v regionu. To je pak i důvod k tomu, že země jako Saúdská Arábie chtějí, aby Američané Írán zatlačovali.   To nezní příliš povzbudivě, když srovnáváte situaci na Blízkém východě s Evropou bezprostředně před vypuknutím první světové války. Proto je tak důležité, aby USA zahájily vážnou strategickou diskuzi s Íránem. Nacházíme se v situaci, kdy Američané říkají Íráncům: Vzdejte se vašeho atomového programu, sešrotujte vaše rakety a současně poskytujeme Izraeli a Saúdské Arábii zbraně za 100 milard dolarů. Ještě k tomu USA od Íránců požadují, aby se stáhli ze všech sousedních arabských zemí. Proč by to všechno měli Íránci dělat? USA musí být jasné, kde jsou íránské bezpečnostní zájmy. Když Henry Kissinger v roce 1971 jel na tajnou schůzku s čínským premiérem Čou En-lajem, byly jeho první otázky: Jaké jsou vaše strategické principy? Jaké jsou vaše bezpečnostněpolitické obavy? Nevidím v Bílém domě v současnosti muže formátu Kissingera. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.  Vali Nasr se narodil v roce 1960 v Teheránu a odešel spolu s rodiči nejprve do Velké Británie a po revoluci v Íránu do USA. Věnoval se studiu mezinárodních vztahů na řadě univerzit. V létech 2012-2019 byl děkanem na univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu. Působí v několika významných poradenských institucích při vládě Spojených států. Je považován za jednoho z předních znalců Íránu a šíitského islámu.

Čas načtení: 2024-09-08 07:00:00

Volby v USA: V televizní debatě roku se budou vypínat mikrofony, ale poslední slovo bude mít Trump

Nejsledovanější televizní debata roku mezi americkými prezidentskými kandidáty Donaldem Trumpem a Kamalou Harrisovou se uskuteční 10. září a poslední slovo v ní bude mít bývalý excentrický prezident. Protikandidáti si totiž virtuálně „hodili mincí“ o místo na pódiu a pořadí závěrečných prohlášení. Trump zvítězil a zvolil, že promluví jako poslední. Harrisová si vybrala pravou pozici na obrazovce diváků, stejně jako v červnu zmatený prezident Joe Biden. Který tehdy dostal na frak a z kandidatury pod tlakem odstoupil. Co lze čekat od debaty teď?

Čas načtení: 2025-03-20 00:17:06

Mír by mohl být ještě letos, věří Zelenskyj

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj věří, že letos bude možné dosáhnout trvalého míru na Ukrajině. Napsal to na síti X po telefonátu se svým americkým protějškem Donaldem Trumpem, s nímž se v únoru v Bílém domě dostal do roztržky. Středeční jednání označil za pozitivní, velmi věcné a upřímné. Později doplnil, že se necítil pod tlakem.

Čas načtení: 2024-03-07 09:55:27

Fiala: Pod tlakem nejednám, kdo to se mnou zkusí, nedopadne dobře!

Pod tlakem nejednám a kdo to se mnou takto zkusí, tak nedopadne dobře. V pořadu Co na to premiér na CNN Prima NEWS to... Článek Fiala: Pod tlakem nejednám, kdo to se mnou zkusí, nedopadne dobře! se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-01-31 06:02:05

Proč hrozí v roce 2025 hluboký pád? Akcie a bitcoin pod tlakem vyšších úrokových sazeb

Akciové trhy a bitcoin jsou pod stále rostoucím tlakem, díky kterému se může vývoj zlomit ve prospěch hlubokého poklesu. Článek Proč hrozí v roce 2025 hluboký pád? Akcie a bitcoin pod tlakem vyšších úrokových sazeb z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-03-19 16:10:59

Taktická hra: Založení útoku po zemi od brankáře

Nácviku založení postupného útoku jsme se věnovali v taktických cvičeních Spolupráce stoperů a trojice středních záložníků, které je zaměřeno na nácvik založení útočné akce od středních obránců a s využitím trojice středových záložníků, kteří se ve středovém, přehuštěném prostoru musí prosadit v herní mikrosituaci tři na tři (3:3) nebo Vyvedení míče pod tlakem, jehož cílem je naučit hráče rozehrávající útočnou akci od vlastního brankáře, kteří jsou v držení míče, vyrovnat se s tlakem soupeře a vyvést bezpečně míč skrz vyznačené zóny a využít své početní převahy v prostoru vlastního pokutového území. Cílem taktické průpravné hry s názvem Založení útoku po zemi od brankáře je nácvik založení postupného útoku od brankáře, jeho vedení pomocí přízemní kombinace a využití početní výhody týmu držícího míč v poměru 4:2 až 7:4. Cvičení je vhodné zařazovat do tréninkové jednotky ve které se zaměřujeme na soupeře od kterého předpokládáme vysoký presink při zakládání postupného útoku.  

Čas načtení: 2025-03-19 16:10:59

Taktická hra: Založení útoku po zemi od brankáře

Nácviku založení postupného útoku jsme se věnovali v taktických cvičeních Spolupráce stoperů a trojice středních záložníků, které je zaměřeno na nácvik založení útočné akce od středních obránců a s využitím trojice středových záložníků, kteří se ve středovém, přehuštěném prostoru musí prosadit v herní mikrosituaci tři na tři (3:3) nebo Vyvedení míče pod tlakem, jehož cílem je naučit hráče rozehrávající útočnou akci od vlastního brankáře, kteří jsou v držení míče, vyrovnat se s tlakem soupeře a vyvést bezpečně míč skrz vyznačené zóny a využít své početní převahy v prostoru vlastního pokutového území. Cílem taktické průpravné hry s názvem Založení útoku po zemi od brankáře je nácvik založení postupného útoku od brankáře, jeho vedení pomocí přízemní kombinace a využití početní výhody týmu držícího míč v poměru 4:2 až 7:4. Cvičení je vhodné zařazovat do tréninkové jednotky ve které se zaměřujeme na soupeře od kterého předpokládáme vysoký presink při zakládání postupného útoku.  

Čas načtení: 2025-04-02 06:00:00

Jak je to s vysokým krevním tlakem u starších uživatelů konopí

Předchozí studium souvislosti mezi užíváním konopí a kardiovaskulárním zdravím bylo zaměřeno převážně na účastníky středního věku, přičemž nebyla zjištěna souvislost se zvýšeným systolickým ani diastolickým krevním tlakem. Vzhledem k tomu, že stále více starších dospělých uvádí užívání konopí, je toto téma obzvláště aktuální. Časopis Frontiers in Cardiovascular Medicine přináší článek kalifornských lékařů, kteří se tentokrát zaměřili na starší dospělé, u kterých je vyšší pravděpodobnost výskytu komorbidit.  Mezi staršími dospělými nebyly nalezeny žádné důkazy o zvýšeném riziku hypertenze v důsledku pravidelného kouření konopí. Vzorek zahrnoval 3 255 účastníků průměrného věku 74 let s téměř rovnoměrným rozdělením pohlaví, z nichž 241 uvedlo, že v minulosti pravidelně kouřili konopí po dobu nejméně pěti let, a to alespoň jednou měsíčně.  V kohortě rasově a etnicky různorodých starších dospělých s vysokou prevalencí hypertenze nebyly nalezeny žádné důkazy o zvýšeném riziku hypertenze v důsledku pravidelného kouření konopí. Do budoucna by se podle slov autorů měly observační studie zaměřit na zkoumání dalších rozdílů, které lze přičíst způsobu užívání konopí. Konkrétně by se měly zabývat porovnáním kouření konopí s vaporizací anebo rozdíly mezi inhalovanými a neinhalovanými formami konopí. The post Jak je to s vysokým krevním tlakem u starších uživatelů konopí appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-01-08 09:29:33

1 tělo = 4 cíle! Vibrační pumpa Doc Johnson Multiple Euphoria v párové RECENZI

Vakuová pumpa mě lákala delší dobu a když byla možnost vyzkoušet ji, řekla jsem si, proč ne. Více nástavců = více zábavy? Příjemným bonusem této bylo, že má několik různých vyměnitelných nástavců a nejste tak odkázání jen na jednu velikost. Ano, možná by stačil jeden nástavec, ale proč si zážitek nezpříjemnit přizpůsobením nástroje pro jiné […] Článek 1 tělo = 4 cíle! Vibrační pumpa Doc Johnson Multiple Euphoria v párové RECENZI je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Pump-ézní hrátky = RECENZE automatické vibrační vakuové pumpy Pink Citlivé bradavky po pár minutách? Sissy testuje Basic X vakuové pumpičky v RECENZI Jazýček, co bude neúnavně kmitat „pod tlakem“ – RECENZE vakuové pumpy a vibrátoru 3v1 Basic X

Čas načtení: 2024-01-08 09:05:06

Vakuová pumpička s kmitajícím jazýčkem Basic X Realov Adoramor – párová RECENZE

Hned jak jsem tento skvost viděla, věděla jsem, že musí být moje. Na první pokus se stala mojí kamarádkou – vakuová pumpa s jazýčkem. A co je na ní tak extra? Jaká je na dotyk Pokud jste klitoriálně vzrušivé, brzy pochopíte. Adoramor (španělsky „uctívání“ – aneb budete jako bohyně uctívaná tohle hračkou) vypadá na první […] Článek Vakuová pumpička s kmitajícím jazýčkem Basic X Realov Adoramor – párová RECENZE je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Jazýček, co bude neúnavně kmitat „pod tlakem“ – RECENZE vakuové pumpy a vibrátoru 3v1 Basic X RECENZE – BASIC x DARLYN elektronická vakuová pumpa pro ženy Zmáčkni balonek a dostaň mě do nebe – vakuová pumpa Black Treasure v RECENZI

Čas načtení: 2023-05-23 13:00:07

Čím se liší zkapalněný plyn od zemního?

Plyn je rozšířené palivo, které se s oblibou používá v systémech vytápění jak u obytných, tak nebytových nemovitostí. Bez problému ohřeje i vodu a je možné ho využít v mnoha technologických procesech. Ti, kdo zvažují plyn jako zdroj tepla, přemýšlejí o tom, zda zvolit plyn zemní či zkapalněný. Jaké mají vlastnosti a v čem se liší? Zemní plyn – je možné ho využít všude? O tom, jaké palivo zvolit pro systém vytápění, nejčastěji rozhodují takové faktory, jako je: umístění systému, dostupnost plynovodu, cena paliva. Zemní plyn je směs páry a plynů, které se těží ze země. Než je předán k užívání, prochází speciálním procesem úpravy. Jakým konkrétně? Jedná se o obohacení zemního plynu, které spočívá ve vyloučení pevných částic, vodní páry, sirnatých sloučenin a jiných nepotřebných látek z jeho složení. Ve stejném procesu prochází zemní plyn odorizací, která mu dodá charakteristický pach. Právě díky tomu bude plyn cítit v případě netěsností systému. To umožní včas zareagovat a zajistit bezpečnost uživatelů. Zemní plyn se však přepravuje pomocí průmyslových plynovodů, a ne v každé lokalitě je k nim přístup. Zkapalněný plyn pro mnoho účelů Plynové vytápění plynem z lahve je jedním z nejrozšířenějších způsobů, jak zajistit zdroj tepla. Plyn se uchovává pod tlakem v kapalném skupenství. Lze ho využít např. pro: kuchyňské sporáky, grily, nejrůznější topná zařízení, motory vozidel, stroje používané při nejrůznějších technologických a průmyslových procesech. LPG se využívá také jako nosný plyn při výrobě kosmetických přípravků ve spreji. Největší výhodou zkapalněného plynu je jeho nezávislost na jakékoli síti a také cena – náklady na nákup zkapalněného plynu jsou mnohem nižší, než kolik stojí vytápění zemním plynem. Zásadní rozdíl mezi LPG a zemním plynem je v metodě jeho distribuce a dodávání do systému. Zkapalněný plyn se přepravuje a uchovává v nádobách pod tlakem. Skladuje se v zásobnících nebo v lahvích. Oproti tomu zemní plyn se dodává potrubím. Není třeba ho skladovat a je pro uživatele stále dostupný – pakliže nedojde k výpadku celé sítě. Pokud jde o plyn jakožto zdroj vytápění, hodně záleží na lokalitě objektu a potřebách uživatele. https://www.flaga.cz/ Zdroj foto 1: Photo RK / shutterstock.com Zdroj foto 2: vlastní / flaga.cz <p>The post Čím se liší zkapalněný plyn od zemního? first appeared on Elegantní bydlení.</p>

Čas načtení: 2020-01-07 14:20:09

Šéf Peugeotu a Citroënu Carlos Tavares: Kampaně proti dieselovým motorům zvyšují exhalace CO2

Carlos Tavares bude zřejmě brzy po spojení automobilek Fiat-Chrysler a Peugeot-Citroën šéfem nového světového koncernu. Poté, co rodilý Portugalec odešel z firmy Renault-Nissan, stačilo mu necelých pět let k tomu, aby z téměř bankrotující automobilky PSA vybudoval firmu s největší ziskovostí v branži. Focus Online s ním hovořil o aktuálních otázkách tohoto průmyslu.   I když už v koncernu PSA máte první modely plug-in a elektroauta, na rozdíl od Volkswagenu, Mercedesu, Fordu a Kia se nepodílíte na programu výstavby rychlonabíjecích stanic pro elektroauta po Evropě. PSA je druhá největší skupina v automobilové branži. Není toto rozhodnutí trochu divné?  Možná, ale je to stanovisko, které mohu velmi jednoduše vysvětlit. Naším hlavním cílem je zajistit svobodu pohybu s vysokou mírou komfortu, kvality a trvanlivosti. Infrastruktura, která je potřeba pro provoz automobilů, není naším klíčovým byznysem. Nepodílíme se na výstavbě čerpacích stanic, ani dálnic. Proto se také nepodílíme na stavbě nabíjecích stanic pro elektromobily. Malá hustota nabíjecích stanic je jedním z největších problémů v Evropě a zpomaluje to rozvoj elektromobility a zásah širších vrstev zákazníků. Vidím to ale tak, že se jedná o odpovědnost vlád a komunálních orgánů. Potřeba investic do této oblasti je velmi vysoká a už teď jsou tyto státní struktury pod velkým tlakem. Vysoké náklady a nízké příjmy vedou k těžko zamezitelným deficitům. Privátní investice do této oblasti se také neosvědčily, protože distribuce elektrického proudu bude jen tehdy rentabilní, když může spotřebitel platit vyšší ceny. Toho ale nebude jednoduché dosáhnout, protože nízké provozní náklady elektroautomobilu mají vyrovnat jeho vyšší pořizovací cenu proti benzinovým a dieselovým vozům.   Mluvil jste o svobodě pohybu – je svoboda pohybu, tak, jak ji známe, ohrožena? V demokratických zemích Evropy máme volnost pohybu jako nabyté právo. Myslím si, že bychom měli o volnosti pohybu v Evropě přemýšlet, abychom pochopili, zda není v ohrožení. Není to jen proto, že se vlády pokoušejí tuto svobodu omezit. Co by se stalo, kdybyste nemohli jet více než pětkrát z Londýna do Paříže, protože vaše osobní bilance CO2 by byla nepřiměřeně vysoká? I když tomu tak zatím není, začíná být svoboda pohybu ohrožena hospodářským tlakem. Někteří z nás se v nepříliš vzdálené budoucnosti mohou probudit a zjistí, že si svobodu pohybu nebudou moci dovolit. Jako občan Evropy bych chtěl každého vyzvat, aby se na problémy životního prostředí díval komplexně a neukazoval jen na výfuk automobilu. Jak vysoká je bilance CO2 při získávání vzácných surovin pro výrobu baterií, při jejich recyklování a při nabíjení? Co znamená budoucí energetická daň pro financování našich vlád? Kolik pracovních míst odpadne, když se automobilový trh silně a trvale zhroutí? Nikdo v Evropě to nepočítá.   Mnozí výrobci automobilů vyvinuli samostatné elektromobily, jiní zase mají pro běžné modely elektrické varianty. Peugeot a Opel zvolili cestu tzv. dvojčat. Nabízejí modely se spalovacím nebo stoprocentně elektrickým pohonem s odůvodněním, že to pro spotřebitele představuje větší svobodu volby. Jedná se o strategii pro všechny značky koncernu PSA? Je to přístup ke spotřebiteli, kterým respektujeme jeho rozhodnutí, jaký vůz si chce koupit. Konečná volba závisí na omezeních jednotlivých technologií. Plně se soustřeďujeme na spotřebitele. Pokud musíme dodržet zákon, který říká, kolik škodlivin může vůz vypustit, abychom zachránili planetu, musíme dát spotřebiteli možnost volby, co je pro jeho potřeby nejlepší. Ten problém je velmi komplikovaný, protože každý občan Evropy dnes má pocit, že jeho svoboda pohybu je stále více omezována. U nás v PSA se nechceme nadále stydět a říkáme zákazníkovi: Pokud je toto auto, které se vám líbí, tak potom toto jsou motory, které máte k dispozici i s jejich přednostmi a zápory. A nazpět k vaší otázce: Ano, to je strategie, kterou chceme využívat v našich různých segmentech a značkách. Carlos Tavares bude zřejmě brzy po spojení automobilek Fiat-Chrysler a Peugeot-Citroën šéfem nového světového koncernu. Poté, co rodilý Portugalec odešel z firmy Renault-Nissan, stačilo mu necelých pět let k tomu, aby z téměř bankrotující automobilky PSA vybudoval firmu s největší ziskovostí v branži. Focus Online s ním hovořil o aktuálních otázkách tohoto průmyslu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vaše značky nenabízejí žádná hybridní řešení. Proč? Považuji to za zastaralou technologii, u které jde jen o to vylepšit benzinový pohon podporou elektřiny. S příchodem plug-in hybridů a plně elektrických aut ztrácejí zákazníci o jednoduché hybridy zájem. Především proto, že v určitých městských oblastech, kde jsou povolena pouze elektroauta, nemohou hybridy dostat povolení. Mnozí politici a experti vidí už dnes jako reálnou smrt dieselů. Žijeme stále více ve světě, kde existuje rozdělení mezi dogmatiky a pragmatiky. Pravdou je, že dogmatici mezi sebou divoce diskutují a ohlašují nezodpovědně utopická opatření, pro která neexistuje žádné vědecké ani praktické zdůvodnění. Když k tomu dochází, chybí jim prostě pravda, což je vážné. Když takové osoby oznámily „smrt dieselů“, stouply emise CO2, takže by měly být zodpovědné za zhoršující se globální oteplování. Pravdou je, že dieselový motor vypouští o 15 až 20 procent méně emisí CO2 ve srovnání s benzinovým motorem. Když oznamujeme smrt dieselů, podporujeme tím fakticky spotřebitele a firmy, aby kupovali více vozů s benzinovým motorem, a tím přispívali ke globálnímu oteplování. Jsem přesvědčený, že se lidé, kteří podporovali akce pro smrt dieselům, dopustili velmi vážných činů a měli by odpovídat na otázky. Pokud by odpovědí byla jejich neznalost, nejsou podle mého názoru schopni být v pravém slova smyslu zákonodárci. To vše bylo známé a není to překvapující. Stačilo se jen zeptat vědců a inženýrů. Takže teď budeme žít roky v přechodu k elektromobilitě s vyššími emisemi CO2, než bychom museli, protože jsme jako výrobci do spalovacích motorů a jejich technologií hodně investovali. Nebylo možné v rámci jednání ACEA ( Evropská asociace výrobců automobilů), kde jste byl poslední dva roky prezidentem, upozornit politiky na tyto skutečnosti? Ne, protože Evropská unie se záměrně rozhodla nám nenaslouchat. Důvod je jednoduchý: Každý se teď snaží od sebe odvrátit možnost být obviněn, že je ve službách automobilové lobby, což je dnes špinavé slovo. Bohužel nepochopili, že jim chceme vysvětlit právě tu vědeckou a technickou stránku věci, aby mohli zabránit tomu, k čemu nyní došlo. Mohli se přitom seznámit s daty, která bychom jim poskytli – na základě fyziky a chemie. Ale dali přednost tomu, vyhnout se nálepce být lobbistou aut, což by jim ubíralo voličské hlasy. Neříkám už ani, že bychom měli být slyšeni i proto, že v Evropské unii zastupujeme 13,8 miliónu pracovních míst. Jen bychom chtěli přispět k tomu, aby politická rozhodnutí byla zodpovědnější. Evropský trh automobilů od roku 2015 postupně roste, i když růst se zpomaluje, možná dokonce dochází ke stagnaci. A v letošním roce zřejmě dojde v prvním pololetí i k poklesu o 3,1 procenta. Jak vidíte vývoj trhu v celém roce 2019 a především v následujících letech? Odhaduji, že v letošním roce zůstaneme zhruba na úrovni loňského roku, možná nepatrně pod ním. Ale v příštích deseti letech uvidíme, že elektromobilita bude mnohem dražší než klasické pohony. Už teď víme, že obnovitelné energie jsou dražší než klasické, včetně jaderné energie. Budeme muset evropským občanům povědět, že když si jdou dnes koupit plně nebo částečně elektrifikované auto, tak jejich mobilita bude dražší a nebude pro všechny spotřebitele dostupná. Je pak jen přirozené, že trh zažije trvalý pokles, aby se přizpůsobil kupní síle, a že to bude mít i dopady na zaměstnanost a vývoj daňových příjmů. Vždyť jen z prodeje paliv dostávají evropské vlády ročně zhruba 440 miliard eur na daních. Změna trendu, které jste dosáhl v posledních pěti letech u PSA, bývá nazývána „Carlosův styl“. Zmenšili jste majetek firmy, ale dosáhli jste operativního zisku a vaši marži vám mohou závidět prémiové značky. Co bylo rozhodujícím faktorem, který přispěl k tomu úspěchu? Byla to podle mého názoru angažovanost a kompetence našich pracovníků, kteří pochopili závažnost a neodkladnost prosazení našich rozvojových plánů. Úspěch se nedosahuje powerpointovými prezentacemi, nýbrž tím, že lidé chápou, proč je třeba mít určité výsledky. Je také důležité prodávat auta za férové ceny, které nemohou být vzhledem k naší historii a hodnotě našich vozů příliš podhodnoceny. Musí být na stejné úrovni jako u našich konkurentů, a to bez reklamy, protože se jedná o postavení na trhu, nikoliv o nástroj prodeje. Když jsme se rozhodli pro vstup do vyšší třídy, musíme vzít také v potaz očekávání spotřebitele, který více platí, ale pochopitelně také více očekává. Na straně nákladů se nadále pokoušíme o jejich snižování, ale to je něco, co každý z našich spolupracovníků zná z domova, z rodiny, z dovolené. Když budete používat stejnou přísnost a kreativitu, na jakou jste zvyklí ve svém soukromém životě – to znamená dosáhnout to nejlepší s minimálními náklady, dají se očekávat ty nejlepší výsledky. Tomu se říká zdravý selský rozum. Vyvinuli jste ale také nové distribuční kanály – například carsharing. Máme značku Free2Move, která přináší na trh spolu se službami mobility i carsharing. Jedná se o byznys, který se teprve rozvíjí a který, pokud bude ziskový, bude mít budoucnost. Na světě tomu tak všude není, což vedlo k tomu, že hodně firem už z trhu zmizelo. Vycházíme z toho, že má-li mít tato aktivita určitou trvalost, musí být vazba mezi kvalitou servisu, cenou a náklady. Pokud budou města, ve kterých nebudeme vytvářet s touto službou zisk, budeme se snažit provést určité korektury tak, abychom nejpozději za dva roky zisku dosáhli. Působíme už nyní ve Washingtonu, Wu-chanu v Číně, Lisabonu, Madridu a Paříži a v příštím roce chystáme expanzi do Německa. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel. Carlos Tavares (*14. srpna 1958 v Lisabonu) je portugalský podnikatel, generální ředitel a předseda správní rady Groupe PSA, největšího francouzského výrobce automobilů. Vystudoval École Centrale Paris. Svou kariéru začal v Renaultu v roce 1981, byl ředitelem projektu Renault Mégane II. Poté pracoval pro Nissan, partnera Renaultu v alianci Renault – Nissan. Do roku 2009 dohlížel na jeho přítomnost v Severní a Jižní Americe. Pak byl generálním ředitelem Renaultu, rezignoval 29. srpna 2013 po konfliktu ve vedení. Od roku 2014 je generálním ředitelem a předsedou správní rady Groupe PSA. Během svého funkčního období řídil opatření na snižování nákladů a zvyšoval tržní podíl společnosti v Číně, která po několika letech ztrát vrátila Groupe PSA zpět k ziskovosti. V roce 2014 vytvořil společnost DS Automobiles jako samostatnou značku. Tavares má tři děti. Byl pilotem amatérských závodních automobilů od svých dvaceti dvou let. Jel historickou Rallye Monte-Carlo, sbírá klasická auta a vlastní 1979 Peugeot 504 V6 Coupé, 1976 Alpine A110 a Porsche 912 z roku 1966.

Čas načtení: 2024-03-20 09:30:00

Evropský parlament schválil klíčový Akt o svobodě médií

Média a novináři jsou v evropských zemích, které mají problém s dodržováním zásad demokracie, pod vzrůstajícím tlakem. Po Maďarsku a donedávna Polsku se nyní ocitají pod tlakem média na Slovensku. Nyní i ta veřejnoprávní, která chce vládní Slovenská národní strana novou reorganizací plně ovládnout. Evropský parlament schválil na předposledním zasedání před volbami Akt o svobodě médií, který posiluje nezávislost veřejnoprávních sdělovacích prostředků, hájí práva novinářů vůči státu a posiluje pozici médií a novinářů vůči nadnárodním internetovým platformám.

Čas načtení: 2024-04-04 22:39:00

Názory pomatence. A toto je vládní poradce. Expert Svobodných hovoří o mozcích vymytých z hlav

„Evropa je naivní. Válka na Ukrajině je i obchodní válkou, kdy Rusko vytlačuje Ukrajinu z jejich tradičních trhů a nahrazuje ji často dumpingovými cenami,“ říká mimo jiné Pavel Šrámek, zemědělský expert Svobodných. V rozhovoru pro ParlametníListy.cz potvrdil, že právě válečný konflikt na Ukrajině dramaticky mění mezinárodní obchod s komoditami a jejich dodavatelské řetězce. „Jestli premiér Fiala neumí jednat pod tlakem, tak bych mu doporučil vrátit se zpět do školy. Tam mu snad vysvětlí, že čeští zemědělci jsou pod obrovským tlakem,“ říká Šrámek.

Čas načtení: 2024-04-23 14:20:04

Heureka hromadně propustila stovku lidí. Jsme zasaženi tlakem na efektivitu, uvedla

Provádíme změny včetně těch v jednotlivých týmech, komentuje pro CzechCrunch firma. Loni v září v Heurece došlo také k nečekané výměně ředitele. Článek Heureka hromadně propustila stovku lidí. Jsme zasaženi tlakem na efektivitu, uvedla se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-29 09:05:40

Alphabet následuje Metu s dividendou. Nyní je pod tlakem Amazon

Dividendy jsou známkou zralosti společností, ale mohou být také rozptýlením pro investory uprostřed velkých kapitálových výdajů. Článek Alphabet následuje Metu s dividendou. Nyní je pod tlakem Amazon z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-05-08 10:22:00

Utlačují nás. „Pošlou vás na frontu.“ Ukrajinští novináři v západním tisku

Evropská unie Ukrajinu opakovaně vyzvala k provedení reforem, které zemi napadenou Ruskem přiblíží ke členství v EU. Tyto reformy mají mimo jiné napomoct boji s korupcí, která je ve větší či menší míře přítomná ve všech zemích na světě. Ale ukrajinští investigativní novináři tvrdí, že jejich pozice se v poslední době spíše zhoršuje. Jsou prý pod stále větším tlakem. Pod tlakem, do něhož je zapojena i ukrajinská bezpečnostní služba SBU.

Čas načtení: 2024-05-15 00:17:20

Scholz pod tlakem: Pouze 2 z 10 Ukrajinských uprchlíků v Německu pracují

Nové údaje odhalují, že v Německu nepracuje téměř žádný Ukrajinský uprchlík, a levicově liberální vláda se snaží tento neúspěch překrýt, přestože vláda slibovala, že tato skupina uprchlíků pomůže nahradit ubývající pracovní sílu v zemi. „Více Ukrajinských uprchlíků by mělo v… The post Scholz pod tlakem: Pouze 2 z 10 Ukrajinských uprchlíků v Německu pracují first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-05-15 20:24:16

Google pod evropským tlakem aneb proč se mění vzhled vyhledavače?

Poslední dobou se změnila hlavní stránka vyhledávání Google. Na první pohled to sice může vypadat, že je vše při starém, ale ve skutečnosti už není možné přímo prokliknout do Google... The post Google pod evropským tlakem aneb proč se mění vzhled vyhledavače? first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2024-06-07 13:37:18

I Messi může být pod tlakem. Značka adidas přichází s kampaní podporující fotbalisty národních týmů

Blíží se fotbalové Euro, a tak se adidas rozhodl s největšími hvězdami ukázat, jak náročné je zvládat tlak. Důležité je správné vedení. Článek I Messi může být pod tlakem. Značka adidas přichází s kampaní podporující fotbalisty národních týmů se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-06-13 12:15:42

Odsoudil Fed finanční trhy k hlubokému poklesu? Budou pod tlakem vysokých sazeb až do konce roku

Červnové zasedání Fed přineslo spoustu klíčových informací, které mají zásadní implikace. Je evidentní, že americká centrální banka ponechá úrokové sazby až do konce roku beze změny, což znamená, že finanční trhy a reálná ekonomika zůstanou pod tíhou vysokých úrokových sazeb dalších minimálně šest měsíců. Jaké to může mít důsledky pro akcie, bitcoin a komodity? Dozvíte […] Článek Odsoudil Fed finanční trhy k hlubokému poklesu? Budou pod tlakem vysokých sazeb až do konce roku z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-06-25 07:50:13

Airbus varuje před nižšími dodávkami, další pád SolarEdge a Shein IPO - Ranní komentář (video)

Americké indexy byly včera pod tlakem kvůli technologickému sektoru, který táhla dolů hlavně Nvidia a ostatní polovodičové společnosti. Pod tlakem byly také kryptoměny, zatímco se dařilo sektoru energií, kterému pomáhají vyšší ceny ropy. Včerejší seanc...

Čas načtení: 2024-07-24 10:00:00

BBC: Netanjahua čeká v USA nutnost chovat se opatrně po Bidenově odchodu z volebního klání

 Izraelský premiér Benjamin Netanjahu navštíví tento týden USA pod tlakem, aby ukončil válku v Gaze, a to pod tlakem jak ze strany Izraelců, tak ze strany americké administrativy. Jak mohou politické turbulence ve Washingtonu ovlivnit tuto cestu a budoucí vztahy?