Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-31 21:00:42

Ukrajinský novinář: Fico je poražené prase, ať neřve, bude vyhozen

Známý ukrajinský novinář Dmitrij Gordon vyhrožuje Slovensku „Majdanem“ a o premiérovi Ficovi říká, že je „poražené prase“. (Foto: X) ‼️🇺🇦🔊Ukrainian propagandist Dmitry Gordon threatens... Článek Ukrajinský novinář: Fico je poražené prase, ať neřve, bude vyhozen se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2020-01-05 16:27:46

Imaginární zoologie Jana Lukavce ukazuje reálná zvířata v dějinách literatury

Imaginární zoologie Jana Lukavce je – snad i navzdory titulu – literárněvědnou a zároveň obecně kulturní historií zvířat zcela reálných. A protože je autor vědec, pozoruje jejich funkci v celé přehršli knih nejrozmanitějších žánrů, méně ve filmech. Analyzované přitom vcelku umně konfrontuje s regulérními znalostmi přírodovědců té které doby a v šestnácti kapitolách s ním zaujatě projdeme mnoha literárními odkazy. Úvodem si ovšem prohlédneme i celou milovanou pražskou zoo, jednu z nejhezčích zahrad na světě, a samo sebou i tohle provedeme skrze její obrazy v literatuře a knihách. Spolu s uměleckými motivy zkoumá autor postupně mravence (ty především na podkladě práce Petra Hampla O mravencích a lidech), netopýry, vrány, krkavce, lišky, vlky, psy, kočky, prasata, koně, medvědy, opice, delfíny i velryby. Vždy bude, to je pravda, někomu nutně nějaký odkaz chybět – a v případě takovýchto prací to jinak není ani možné. A hle, Lukavec například vůbec nezohlednil pohádku Lumíra Čivrného Jak zvířata zavřela lidi do klece. Ale nelze do jedné knihy shromáždit všechno. Ale podívejme se mezi stránky i konkrétněji. V románu Lilith George MacDonalda (1834–1905) vykonává havran s klidem povolání knihovníka, což je zřejmě metaforou, a současně je průvodcem právě zesnulých. Teoriemi Carla Gustava Junga je pro změnu inspirován vlk Hermanna Hesse, kterým se částečně cítí být jeho hrdina Harry Haller v románu Stepní vlk (1927). Nu, a co vlci Kiplingovi? Co Londonovi věrní tažní psi? Bílý tesák. A nechybí ani legendární český Punťa, výtvarně ztvárněný René Klapačem. Analogii v životě lidí a lišek viděl Seton a ještě daleko zřetelněji náš Těsnohlídek. V oddíle Z člověka v lišku a zase zpět analyzuje Lukavec i známou literární diádu Dáma v lišku (David Garnett) – Sylva (Vercors). Nedávno ji zohlednil i český spisovatel Jiří Kratochvil. A přírodovědec Buffon (1707–1788) přičítal – oproti tomu – polidšťující rysy medvědům k tíži. „Veškerá tato hrubá podobnost s člověkem podtrhuje medvědovu zrůdnost a v ničem ho nečiní nadřazeným ostatním zvířatům,“ mínil – a snad měl i pravdu. Tyto solitérní šelmy se nedomluví ani vnitrodruhově, natož s člověkem, jejich krocení v cirkusech je nebezpečné a je tak trochu překvapivé, nakolik ušlechtile je – s Gerstäckerovou výjimkou – líčí už zmíněný Seton, Faulkner (sic), Curwood či Charles Roberts (1860–1943), ten v novele V srdci pralesa. Lukavec prózu tohoto kanadského autora charakterizuje následovně: „Zvířecí samice Kroof v ní přichází o svoje mládě a přimyká se k mladé dívce. Medvědice děvčátko chrání před nástrahami pralesa a ono naopak přivádí zvíře stále blíže ke svému a matčinu lidskému příbytku. Statná samice je dívce oddána vášnivěji než vlastnímu dítěti. Když ale dítě dospěje a zvíře smrtelně ohrozí muže, který si ji vyvolil, mladá žena medvědici s velkým sebezapřením zastřelí.“ Antropomorfizované medvědy přivedl na literární scénu rovněž fenomenální Philip Pullman, autor Zlatého kompasu, ale není zapomenut dokonce ani Menzelův Míša Kulička. V knize nechybí dokonce ani netopýří Batman, ba ani prasátko Babe (z pera literáta Dicka Kinga-Smithe), a dokonce dojde na Jahelkovu prasečí píseň Balada o strašlivém úderu šilhavého řezníka Josky. Ani Havlova hra Prase, ani Prase Dahlovo není opomenuto a my jenom zaváháme, zda autor neměl zohlednit i lidožravé čuníky Harrisova Hannibala. I kdyby ne, trochu zde chybí Farma zvířat. A opice „z Korálové ulice“? Je zkoumána v jediném tyglíku s Tarzanem a King Kongem, ale taky jako hrdinka Vercorsových Nepřirozených zvířat. Pouze na (příliš exkluzivní) Planetu opic Pierra Boulea v tomto případě nezbyl prostor. A vorvani? Delfíni? Velryby? Mimo Barona Prášila je tu spatříme i v podobě Mocha Dicka, ba dojde na reflexi filmu Orca zabiják. Nedůsledně, ale přesto Jan Lukavec dodržuje v kapitolách jistou chronologii, a tak třeba u koček začíná výklad už ve starém Egyptě, aby pokračoval třeba i Montaignovým postřehem „když si hraji se svou kočkou, kdo ví, nemá-li ona ze mne větší kratochvíli než já z ní“ a končil u citací z Terry Pratchetta. Nechybí Quijotův boj s kočkami, ba ani lev Aslan z Letopisů Narnie. Ani Poeův Černý kocour, ani Haškova Povídka o kočce, ani Kiplingova Kočka, která chodí sama, ani umručený kocour Trnkovy Zahrady. Jen ta interpretace Hoffmannových Životních názorů kocoura Moura není, pravda, jednoznačná. I když se podobné kumulace motivů mohou někomu zdát až mechanické, autor dochází k tak zajímavým odhalením, souvislostem, objevům a postřehům, že si u mnohých kapitol nelze nevysnít, že se pod jeho perem jednou stanou celou samostatnou knihou. Třeba právě kočičí. Lukavcův přístup k problematice je po celý čas konkrétně textový a méně teoretický, ale právě tak se to nejlépe vyplatí. A nejen čtenářsky. Zvláště to pak vynikne v kapitolách jako Z člověka v žábu či brouky (a někdy i zpět), kde se nám dostane pohledu na podstatné momenty díla Franze Kafky. I na zvířecí já v každém, jak je metamorfovali například Stevenson, Jekyll a Hyde. Mnohé z Lukavcových postřehů zpochybňují dichotomie zvíře – člověk, příroda – kultura. Antropocentrický pohled na život a vesmír nikdy nebyl namístě, i vítejme tuto stránku těchto půvabných kulturních dějin. Není radno vydělovat se jako lidé z říše živočišné přespříliš.   Absolvent FF UK Jan Lukavec (*1977 v Praze) pracuje v Národní knihovně, píše recenze pro časopis iLiteratura.cz (kde je zároveň redaktorem), publikuje v tisku a časopisech, je spoluautorem Slovníku novější literární teorie (2012), napsal knihu o Gilbertu Keith Chestertonovi Fanatik, prorok, či klaun? (2008) a po ní publikace Zneklidňující svět zrcadel (2010), Od českého Tokia k exotické Praze (2013) a Bytosti na pomezí (2016). A právě poslední z nich, která ovšem operuje spíše se zvířaty z mytologie, bezprostředně souvisí s jeho poslední knihou.   Jan Lukavec: Imaginární zoologie. Odborně recenzovali Petr Kopecký a Michal Sýkora. Pulchra. Praha 2019. 288 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-22 07:00:01

Kradli jsme, přiznávají starší manželé. Co se dělo za komunistů, když na to měl člověk žaludek?

Manželé (říkejme jim třeba Jan a Iveta) prožili většinu svého aktivního života za minulého režimu. Jan pracoval v tehdejším větším JZD jako traktorista, Iveta vařila v továrně. Byli to docela obyčejní manželé z vesnice, žádná vysoká třída. A přesto si žili dobře, i díky tomu, že to „uměli“, jak dnes otevřeně přiznává pan Jan. Majitelé trabantů jsou boháči. Papundekly se prodávaly za cenu dnešních dobře vybavených aut Číst více Kradli jsme, přiznává pan Jan Co to tehdy znamenalo? „Kdybych to měl popsat dnes jedním nebo dvěma slovy, musel bych jednoduše říct: kradli jsme. Tehdy se to ale zdálo vlastně tak normální, že to nikoho nezarazilo. Když budu mluvit o našem družstvu, opravdu jsme se většinou chovali tak, že když to patří vlastně nám všem, tak si vezmeme, co potřebujeme. Jen se o tom nesmělo mluvit tak nahlas,“ konstatoval pan Jan s trochou zahanbení v hlase.  Sešívačkou děti nenakrmíš „Další velkou výhodou tehdy bylo, že každý den zbylo nějaké to jídlo v kuchyni,“ přidala se paní Iveta k vyprávění svého muže. „Co bychom s tím dělali? Prostě jsme si to v kastrůlcích nosili domů a byla večeře. Často to vystačilo i na sobotu a vařila jsem vlastně jen v neděli. To se potom ušetřila většina výplaty, když jsem nemusela kupovat jídlo. Všichni vědí, že právě do jídla jde většina peněz, a tak to byla velká úspora. Kdybych pracovala třeba v kanceláři, mohla jsem si domů přinést akorát sešívačku. A sešívačkou děti nenakrmíš.“ Utěšovali jsme se, že jsme jen šetrní „Kdepak, i když jsem měla maturitu, tahle práce byla výhodnější,“ vysvětluje s absolutní upřímností, i když si uvědomuje, že to nebylo tak docela správné. „Chápu to, nemělo se to dělat. Ale ono to bylo tak nějak normální, vlastně jsem si dokonce myslela, že prostě jen ve fabrice neplýtváme jídlem, když si to vezmeme domů a sníme. Jen někdy jsme prostě do toho hrnce tak trochu schválně přihodili o kus masa víc, než jsme měli vyzkoušené, že bude potřeba pro lidi.“ Mazáka jsme za šikanu dostali do nemocnice a už jsme ho nikdy neviděli, vzpomíná pamětník Číst více Co spadlo z valníku, jako by nebylo Kromě jídla bylo tehdy postaráno i o zvířata, která manželé chovali. „Bylo úplně normální, že v každé chalupě bylo prase, králíci, slepice, někde měli husy, jinde třeba kachny. To, že jsme měli rozdělené příkopy kolem silnic, kde jsme si sekali a sušili seno na zimu, to bylo normální a legální, to bylo domluvené. Každý měl také zahradu nebo jiný pozemek, kde se postaral o ten zbytek. Jenomže senem člověk prase nevykrmí. A to jsem měl zase velkou výhodu já v zemědělství, protože jsem při sklizni jezdil traktorem. Základem bylo poztrácet dost řepy nebo obilí ještě předtím, než jsem dojel na váhu. Nebylo to tak složité. Cesta z pole vedla kolem lesa, nevěřili byste, ale každý traktorista si musel právě v těch místech ‚odskočit‘. Přesně jsme věděli, ve které části má kdo svoje stanoviště. Smáli jsme se, že jsme s odpuštěním nejvyčůranější jezeďáci v republice. Nikdo nic neříkal, věděli to asi i šéfové, ale nepamatuji si, že by se někdo ozval,“ popsal vlastně tolerovaný způsob tehdejšího života některých lidí pan Jan.  Ani kriminálka je nevyděsila „Jednou se ale stalo, že přišel nový kluk, mladý táta od rodiny, který se staral víc než my ostatní, chtěl toho prostě moc najednou. A to už začalo být podezřelé, dokonce se v družstvu objevila kriminálka, a že prý rozkrádáme socialistický majetek. Chvíli se něco řešilo, ale naštěstí to vyšumělo,“ vzpomněl si na příhodu, která se mohla leckoho dotknout. Jenomže nedotkla. „Chvíli jsme si dávali větší pozor a místo obilí do dvou pytlů se z valníku ‚omylem‘ na patřičném místě vysypala jen polovina zrní. Nebylo to správné, ale bylo to tehdy normální,“ popsal situaci pan Jan.  Dnešní důchodci by si měli vyzkoušet stáří za komunistů. S pláčem by prosili o návrat do „Fialovy bídy“ Číst více Výhodné paběrkování  „My jsme zase s dětmi chodily paběrkovat na pole, to už vlastně ani krádež nebyla, i když se to samozřejmě dalo zařídit tak, abychom si přišli na své. Takhle se sháněly třeba brambory. Prostě ti, co vyorávali, zapomněli na nějaký kus na poli, v zatáčce, u lesa nebo tak. Stačilo kus řádku a bylo na zimu. Stejně tak to bylo i s řepou na krmení, s cibulí, prostě se vším, co se mohlo hodit. Kdyby nás někdo přistihl, jak ‚sklízíme‘ před sklizní, byl by malér, ale sklizené pole už nikdo nehlídal,“ doplnila paní Iveta s tím, že pak stačilo koupit dvě selata a o ostatní už se postaral stát, aniž by o tom oficiálně věděl. A nějaký ten balík slámy na podestýlku? „Sláma je lehká, ta z toho valníku spadne, ani nevíte jak,“ smál se pan Jan.  Barák jako ze škatulky „Jasně, našetřil jsem na rekonstrukci baráku, který jsem zdědil po rodičích a ve své době byl opravdu výstavní, i když dneska už tak nevypadá,“ pochlubil se pan Jan. „Kdybych dělal v akademii věd, asi bych bydlel v pronajatém bytě, tohle bylo prostě lepší,“ pochvaloval si život v době, kterou by sám dnes nevrátil. Kolik takových šikovných lidí se tehdy našlo ve všech oborech? Raději nepočítat… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pamětník vzpomíná na socialismus: Vlastně jsme byli spokojeni.

Čas načtení: 2024-07-09 17:00:00

Slavného youtubera okradli v Chorvatsku: Přišel o věci za miliony! Vysoká odměna za dopadení lupiče

Jednoho z nejznámějších srbských youtuberů Bogdana Iliče vystupujícího pod přezdívkou Baka Prase okradli na dovolené v Chorvatsku! Z ubytování mu zmizely věci a peníze v hodnotě více než šesti milionů korun! Za informaci, která povede k dopadení pachatelů, nabízí pohádkovou odměnu. Přes šest set tisíc korun.

Čas načtení: 2024-08-29 11:01:00

Co je největší zvíře na Madagaskaru? Žádný lemur, ale pěkné prase!

Víte, kdo je největší zvíře na Madagaskaru? Kupodivu to není žádný druh lemura, ale prase. Až metr a půl dlouhý „pašík štětkoun šedý je na poměry ostrova u pobřeží Afriky úplný gigant. Teď se podařilo zjistit, jak se štětkoun dostal na Madagaskar. Jenže se objevila nová záhada: Proč?

Čas načtení: 2024-09-28 14:15:00

Rozzuřený divočák napadl v Německu houbaře: Zachránil ho kapesní nůž

Na tuhle vycházku čtyřiašedesátiletý muž z Německa jen tak nezapomene. Houbaře při poklidné procházce v bavorských lesech napadla běsnící prasnice. Se zvířetem nelítostně zápasil neuvěřitelných dvacet minut.  

Čas načtení: 2025-02-23 23:37:00

Plzeň znovu podpoří odstřel divočáků, schválila tzv. zástřelné za prase

Plzeň znovu finančně podpoří odstřel divočáků na území plzeňských honiteb. Radní schválili dotační program, takzvané zástřelné za prase divoké. Program má motivovat myslivce k odstřelům divokých prasat na územích, jež navazují na zastavěnou část Plzně. Při splnění dalších podmínek bude zástřelné za jedno prase činit 3000 korun. Dotaci poprvé město vyhlásilo loni a počty divočáků se daří snižovat, řekl ČTK náměstek primátora pro dopravu a životní prostředí Aleš Tolar (STAN). Loni zastřelili myslivci v Plzni na 500 divočáků, výrazně víc než předloni.

Čas načtení: 2025-04-30 21:56:50

Prodej • Re: Olověné baterie napětí 0V

Aukce se nepřipouší, nejdřív nula a pak najednou šiška a zejtra už to bude celý prase.Dobrovolně si dej BAN na tejden! Cože, jaký prase? Sem s ním. Nejlépe ve vyuzeném stavu.Statistiky: Napsal od miv — 30. 4. 2025, 8:56

Čas načtení: 2025-06-06 10:35:00

„Prase“ z Cosa Nostry je volné: Mafián (68) rozpustil dítě v kyselině, teď žije pod novou identitou

Bývalý boss sicilské mafie Cosa Nostra Giovanni Brusca, který se doznal k nejméně 100 vraždám a kvůli své brutalitě dostal přezdívku U verru (Prase), je na svobodě. Skončilo mu totiž čtyřleté období, kdy byl podmíněně propuštěný. Brusca začal spolupracovat s justicí, díky čemuž dostal výrazné úlevy.

Čas načtení: 2024-02-17 00:00:00

BEST OF HYENA: Návrat z bažiny

Podařilo se mi Gari i Noru z bažiny vyhnat. Kupodivu Nora byla docela čistá, sice mokrá, ale jinak docela salonfähig. Zato Gari byla jak prase.

Čas načtení: 2010-10-23 18:00:00

Glamour Kills představuje podzimní kolekci 2010, heslo: Originality Is Dead!

Výrazné barvy, potisky přes celé oblečení, úzké džíny, pozoruhodné slogany a samozřejmě to růžové prase s bílými křídly… zasvěceným snad není třeba připomínat, o čem je řeč. Pokud však patříte mezi ty nešťastníky, kteří ani trochu netuší, co máme na mysli a čemu budeme věnovat následující článek, kr ...

Čas načtení: 2010-06-28 00:00:00

Nová kolekce americké značky Glamour Kills dorazila na Rockit.cz !

Další horké zprávy z dílny značky Glamour Kills! Okřídlené prase znovu vystrkuje růžky! Pro všechny, kteří si již nepamatují historii této nezávislé značky, tu máme stručné shrnutí. Za zakladatele Glamour Kills můžeme určitě označit pizza-boye Marka Capicotta. Tento geniální designér nezahálel a pop ...

Čas načtení: 2010-01-31 00:00:00

Nové kousky americké značky Glamour Kills na Rockit.cz!

Pokud máte rádi originální oblečení, které zvýrazní vaší osobnost a upozorní okolí na vaši výjimečnost, zcela určitě sáhnete po americké značce Glamour Kills. Okřídlené prase dohlíží na kvalitu designu této značky, která vznikla v roce 2005 a již tři roky se dováží i k nám. O to se zasloužila společ ...

Čas načtení: 2024-02-17 00:00:00

BEST OF HYENA: Návrat z bažiny

Podařilo se mi Gari i Noru z bažiny vyhnat. Kupodivu Nora byla docela čistá, sice mokrá, ale jinak docela salonfähig. Zato Gari byla jak prase.

Čas načtení: 2011-05-03 00:00:00

Nikon D7000

Tak jsem vstoupil do velkého světa fotografování. Přestal jsem to šudlat s malým kompaktem a pořídil si pořádné dělo - Nikon D7000. A jak se s něčím takovým fotí člověku na těžký fotoaparát neuvyklý? Minirecenze, zkušenosti, fotky… Poznámka: všechny fotky v článku lze rozkliknout na nezmenšený jpeg, který vylezl z foťáku. Můžete si zkoumat EXIF jak je libo. Mám i RAW a chtěl jsem ho i nahrát na web, ale spadlo mi to na sto procentech, tak jsem toho nechal. Původně jsem měl v plánu pořídit si něco levnějšího, ale pak jsem si řekl, ať to stojí za to a začal jsem pokukovat po střední třídě. Nakonec mi sítem prošly pouze dva přístroje - Canon 60D a Nikon D7000. Po (ne)dlouhém váhání jsem se rozhodl pro Nikon. A to přesto, že jsem do té doby byl vyznáním canonista. Co mě k tomu vedlo? Po přečtení pár recenzí a srovnání (Mišákův blog, Digineff) došel jsem k těmto pro a proti. Podle toho, co jsem si přečetl, je Nikon o něco lehčí a tělo působí odolněji. Výhoda pro Nikon. Rychlejší reakce Nikonu, další bod. Canon je nepatrně levnější. Ostatní výhody a nevýhody mi v tu chvíli přišly nepodstatné, praktické zkušenosti s tím, na co se dívat chyběly, recenze byly tak půl na půl. Rozhodlo asi to, že v Alfacompu.cz dávali zrovna v tu dobu k Nikonu externí disk Samsung 250GB a kdo by to nebral s takovým dárkem, že? Pořídil jsem si set s objektivem Nikkor 18-105 nad kterým pan Neff zrovna nejásal, ale já si říkal, že mi to bude muset stačit, protože na nic víc už nezbývaly finance. Pár dní poté, co foťák přišel (někdy kolem Velikonoc) se mi přestal otevírat blesk. Nevím, kde se skrýval prapůvod tohoto jevu, zda jsem ho omylem přidržel prstem… Horší bylo, že přestože se blesk neotevíral, stále byl aktivní. Po každé fotce tak místnost zaplnil smrad po pálených plastech. Nezbývalo než ho poslat na reklamaci, ze které se mi konečně (po měsíci) vrátil. A jak se s tím fotí? O tom, že to není úplně nejjednodušší přístroj vypovídalo už to, že mi trvalo více jak jeden večer, než jsem prošel všechna možná nastavení, režimy a módy a přiznávám, že doteď ještě občas tápu. Hlavně asi ve volicích kolečkách, protože stejně jako Mišák občas nevím, kterým točit. Jinak s ovládáním nemám celkem problémy, i na přepínání AF si malíček levé ruky celkem zvykl. Co se ale týče samotného focení - snadno jsem si na ten luxus zvykl. Ne že by se mi nikdy předtím nedostala zrcadlovka do ruky, ale pro člověka, který dosud fotil převážně s kompakty, je spousta věcí neuvěřitelných. Třeba jak rychle to fotí. Nebo jak z toho bolí ruka. A jaký to tvoří pěkný bokeh1. Ne že by byl nějaký kdovíjaký, ale přece jen s kompaktem nedocílíte vůbec žádného. Fajn je také možnost si jemně ručně doostřovat. Občas se stane, že automatika zaostří trochu jinam, než byste chtěli a než to složitě přepínat, stačí malinko zatočit kolečkem. A pokud máte štěstí, dostanete i relativně dobře zaostřený snímek. Další příjemnou věcí je vestavěný stabilizátor obrazu. Opravdu to funguje a dají se udržet i celkem dlouhé časy. Samozřejmě to není všemohoucí a vteřinu ani s tím nemáte šanci udržet. Samotný objektiv se mi zdá celkem přiměřený ceně. Koupil jsem si k tomu všemu ještě polarizér a ten bohužel vinětuje jak prase. Byl nejlevnější, co naplat. Dost bylo řečí, takže už jen pár ukázkových snímků. Samozřejmě nejde o nějaká umělecká díla, pouze o nastínění možností fotoaparátu. Noční zátiší s trochu delším časem, foceno z ruky: Celkové dojmy z foťáku? Očekávání splnil na výbornou. Takové to pěkné rozostření pozadí ↩

Čas načtení: 2008-09-30 00:00:00

Dřevěná brigáda 2008

Zhruba měsíc po Ukrajině jsme s Tchoříky vyrazili zase do přírody. Tentokrát ne požitkářsky, ale čistě pracovně. Jelo se na Jizeru - na dřevo. Na Jizeře jsme byli zatím dvakrát - vždy v zimě, na běžkách, a za tu dobu jsme tam spálili spoustu dřeva, takže jsme museli urovnat náš malý dluh. Naše brigáda měla začít už v pátek a díky tomu jsem se krásně ulil ze školy. Vyrazil jsem autobusem do Klatov, kde měl být na Rybníčkách sraz těch, co to mají ke Klatovům blíž než k Horažďovicím. Sešli jsme se tam tři - já, Kryštof a Klára. Po chvíli čekání konečně přijel červený tranzit a v něm Jenda, Michal a spol., čímž se naše parta skoro zkompletovala. A tak jsme po kratší době byli zase společně na cestách. Při cestě se Ujo (Jenda) a Michal seznamovali s moderními trendy. Kromě rádiových hitů, co se nedají poslouchat, teď letí mimo jiné také kapela Tleskač. Zkuste si najít něco na YouTube, uvidíte sami. Nakonec Michal pustil nějaké pěkné country, které museli ostatní přehlušit zesílením svých empétrojek do sluchátek. Určil jsem si další věc, kterou si nekoupím. K mobilu přibyl do seznamu MP3 přehrávač. Nevím proč, ale chytil jsem proti těmto hračičkám averzi. To jen tak mimochodem. První zastávka byla v Praze. Jenda tam měl nějakou práci a my ostatní museli nakoupit zásoby na víkend. Nevěřili byste, kolik toho devět Tchoříků spapá. Nakonec jsme našli Tesco a vzali jej útokem. To, že se k nám do košíku dostala láhev pana Jelínka raději nebudu zmiňovat. Michal toto rozhodnutí okecával svými střevními potížemi. Pak zas naskákat do auta a rychle z přeplněné Prahy, dál, dál na sever. A teď až do Josefova Dolu. Tam nás čekala první prácička. Jáni babička potřebovala porazit jeden smrk a tak Ujo vytáhl svou motorovku Stihl a šlo se kácet. Vše šlo lehce, strom byl nakonec dole, všichni živí, větve ořezané, strom rozkouskován. Jediný problém byla jeho nejtlustší část, která ležela přes potok a se kterou bychom nepohnuli ani za rok. A tak jsme ji tam nechali ležet. Pak jsme byli pozváni na kafe a buchtu. Babička se rozpovídala a my radši pomalu rychle odjeli, protože se rýsovalo ořezání dalších čtyř - pěti stromů. Teď jsme nejeli daleko. Jen dolů do údolí, k autobusové zastávce Jozefáče. Očekávaný autobus měl přijet až za chvíli, přesto se hned množily narážky, že Lenku, která měla přijet tímto autobusem ze Strakonic, pustili k volantu a teď jsou někde v pangejtu. Protože jsme chtěli večer pohádku, museli jsme na dětské hřiště a pěkně si hrát. Málem jsme vylámali houpací koníčky a psíky, zničili houpačky, zranili místní děcka a jak bývá naším dobrým zvykem, patrně jsme pohoršili domorodce naším "skotačením". To už tu ale byl autobus a tím byla naše parta konečně celá a my se mohli vydat na cestu skoro poslední - ke Kůrovci, pod Jizeru. U Kůrovce jsme nahodili batohy, vzali do rukou potřebné nástroje a začali, už po tmě, stoupat vzhůru. Nevím, zda jste už někdy v horách Jizerských byli, pokud ne, určitě se tam někdy podívejte, stojí to za to. Zjistíte, že většina živého porostu je méně než metr vysoká, je tam spousta suťovišť a mrtvých stromů. Tento stav se sice pomalu zlepšuje, bude to ale ještě chvíli trvat. Pokud se tam tedy někdy vydáte, zjistíte, že to není terén, ve kterém by se dobře chodilo mimo stezky. Obzvláště ne v noci. Pádů bylo hodně, ale přežili jsme to bez zlámaných nohou či žeber. Zalezli jsme do chajdy a pomalu se začali zabydlovat. Historie tohoto srubu je docela zajímavá. Postavili ho asi před 40 lety nadšenci a od té doby tam stojí - patří lesákům, ale starají se o něj horalové a ti do něj také jezdí. Zadarmo, ale za zásluhy. Večer se zpívalo, jedli jsme sušenky a nakonec se šlo spát. Tak to bývá. Druhý den bylo trochu pod mrakem, což vůbec nevadilo, alespoň jsme se pak horkem nemuseli potit. Při práci jsme se i tak napotili dost a dost. Začali jsme zostra - přenést vysušené dřevo dovnitř, uklidit a nasekat nové. Asi to znáte. Makalo se celé dopoledne a najednou se to tam začalo scházet. Musím si zjistit, kdo vlastně všechno přišel - jeden z příchozích byl horák historik. Byl u toho když se chajda stavěla a také se postaral o krásný dřevěný stůl a postele. Trochu nám pomohli se dřevem a my si dali pauzu na oběd. Polévku vařila Bětka a musí se nechat byla dobrá. A pak zase na dřevo. Znovu se sekalo, řezalo a nosilo. Co o tom psát víc? K večeři jsme si dali opečený točený salám na ohni. Měli jsme ho přes dva a půl metru. Měli jste vidět, jak se tvářila prodavačka v Tescu, když jsme si o něj řekli. Když začala být velká zima, zalezli jsme dovnitř. Debatovalo se o všem možném - o dredařích, o zvířátkách zbavených životních potěšeních, o ceně zubů. O těchto věcech se možná debatovalo už včera, to jsou věci, které se motají. Včera se vlastně vyšetřovalo záhadné troubení. Pak přišly na řadu hádanky. Zjistil jsem potěšující okolnost - nemusím už pracně hledat hádanky nové. Stačí dát ty staré, které už všichni zapomněli. Pár z položených hádanek sem asi někdy taky dám. Pak se zase zpívalo, jedlo a pilo. Spát jsme šli někdy před prvou hodinou ranní, protože probuzeni tím z lahve od pana Jelínka, spát se nám nechtělo. Na spaní toho bylo málo, na probuzení tak akorát. Spal akorát Pavel, který spal už u našich debat. Chudák, trochu jsme se na něm vyřádili. Hlavně proto, že začal chrápat. Pak se mlaskalo, ucpával se mu nos - nic nezabíralo. Ani vrchol večera, zvednutí víčka spáči, ho neprobral. Vzbudil se, až když jsme přestali hrát a zpívat. Ticho ho probudilo. Ráno bylo na to, kolik jsme toho naspali, docela pěkné. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali. V původním plánu byl výlet - práce bylo ale ještě dost a tak z výletu nebylo nic. Musel se odnosit térák, který byl na staré střeše, dolů do údolí. Tak trochu jsme se shodli, že učitelština udělá ze slabších jedinců tak trochu pokřivené osobnosti a z velkých osobností se stanou ještě větší. Kdyby mne teď slyšelo příbuzenstvo, patrně by si řeklo, že pálím do vlastních řad. Bohužel je to velká učitelská pravda. Asi nejpoutavější bylo vyprávění Uja o jeho chemikáři někde na střední. Prý vypadal jako prase, opravdu tučný, obličej jak vepřík - i ouška měl prý tlustá. Ze začátku to s ním měli hodně zlé. Nějak si s ním nesedli a tak dostávali čtyřky pětky bez mrknutí oka. Záchrana přišla, až když jim někdo ze starších a zkušenějších poradil, jak se na pana profesora musí. A tak připravili jitrničku s bramborem na stůl. Když profesor vešel do třídy a všiml si připravené dobroty, byla krásně vidět jeho změna v obličeji. Prý se úplně rozplýval a prohlásil něco jako: "To jste nemuseli, já už jsem snídal." Jak se ale dalo čekat, neodolal, posadil se na kraj stolu a upejpavě přikusoval. A pan profesor prý dokázal krásně vyprávět. "Pane profesore, vyprávějte." A on vyprávěl - o tom, jak byl s vnoučátky sbírat houby, o tom jak navštívil hrad, o tom co měl k snídani. Dovedu si představit, že všechno tohle bylo mnohem zábavnější, vtipnější a poutavější než říkají ve škole nám. ke konci roku pan profesor rozdal jedničky a dvojky a s takovým smutným otcovským tónem řekl: "Víte, že to nejde. Nemůžete všichni dostat jedničky a dvojky. Musím vám někomu dát trojku.", prohlásil smutně. Pár takových, pro které byla trojka na vysvědčení krásná, se ochotně přihlásili. Asi někdo takový, jako je u nás Kuba. Takoví se najdou vždycky. Docela by mne zajímalo, jestli pan profesor Šmíd také rád jí. Každý měl asi hodně co na toto téma říct, jak už jsem tu asi nedávno psal, bojuje s tím každý, ale stejně nikdo nepřijde na to, jak to změnit. To mi trochu (hodně málo) připomíná hádanku, kterou jsem překvapivě neříkal toho večera já, ale Jáňa. Rozvířila se na ní bouřlivá diskuze, asi hlavně proto, že byla nejasně položená - sama o sobě je to hádanka zajímavá a stojí za to, abych jí věnoval samostatný článek. Už tady tedy byla neděle, poslední den svobody v horách. Snášeli jsme dolů térák ze staré střechy a pár další předmětů, jako třeba stará kamínka, hasicí přístroj a podobně. Prostě a jednoduše staré haraburdí. To nám zabralo dopoledne. K obědu jsme si dali těstoviny se sýrem a se skvělou omáčkou - pochvala pro kuchaře, tentokrát jsme si co se jídla opravdu žili. Dokonce i Kryštof - kterému prý doma nedají pořádně najíst a tak už ani neříká, že nemá dost - vypadal trochu nasycen. Po obědě se uklízelo, pročišťovala se studánka a pak už nastal konečný sestup dolů. Ještě jsem si vzpomněl na jednu hodně zajímavou událost. Našli jsme "Rudé právo" někdy z roku ‘61. Dovedete si určitě představit, že nás to pobavilo, ale takovým způsobem, kdy člověk myslí na to, co to tu bylo a ježí se mu při tom chlupy. Teď hodně lituji, že jsem tam ty noviny nechal. Snad se ke mně dostanou. Z mnou přečtených článků - nedostaly se ke mně totiž všechny, putovaly do archivu jisté osoby s výkřiky: "Tohle je prostě dobrý." - byl nejzajímavější článek o tom, jak probíhal Mnichov (29.9.1938 - takže jsem to četl skoro na výročí). Kdybychom tu už tenkrát, jó, byli všichni komunisti, tak něco takového nedopustíme, svrhneme byrokracii, která nám nedovolila brániti se a pak sami zemřeme pod útokem Němců. Kdo ví, co by bylo správné. Rozhodně to nebylo černobílé - ani samotné Sudety nebyly tenkrát tak moc naše jak se zdálo. Seběhli jsme z úpatí Jizery zase dolů k Kůrovci, převlékli se do civilu, naskákali do auta a vyrazili na cestu zpět. Ještě jsme se stavili v Josefově Dole a pak jeli dolů na jih. Tři dni jsou na dostání se do správné táborové nálady dost, málo na to, abychom se z ní stihli dostat ven. To se ostatně povede málokdy. Michal zase pustil migáče, krajina za oknem ubíhala a mně pořád nedocházelo, že už to zase skončilo. Nějak se mi zdálo, že se nestihlo, to co by se stihnout mělo. Že se neřeklo to, co by se říct mělo. Snad to nevadí. Kdo si počká, ten se dočká. Naštěstí je podzim pěkně rovnoměrně rozložený. Nejdříve byla měsíc po Ukrajině tahle brigáda a za měsíc se chystáme do Cvikova na orientační běh. Asi to bude dost velká sranda, orienťák jsem běžel jednou v životě (a velmi neslavně). Tak třeba to teď bude lepší. Ani nebudu psát, že mne dneska zase chytala tulácká nálada. Nějak jsem nemohl rozdýchat nepovedený diktát a tak jsem myslel na Kanadu, batoh na zádech a klid od povinné školní docházky. Upustím už ale od těch frázích, že tam ze mě udělají alespoň lepšího člověka a někdy napíšu zase povídku. Tím se trochu vykecám a to se pak člověku uleví na duši i na srdci. Už nevím jak, ale nějak se Michal dostal k otázce jaké máme plány. Což o to, plánu by bylo, jé je. Radši je ale nechávám hodně volně plavat, za lanka tahá přece Ten nahoře a tak je to lepší.

Čas načtení: 2022-05-23 09:12:46

Vzpomínka na Jiřího Wagnera

Smutná zpráva: v pátek 20. května zemřel Jiří Wagner, dlouholetý editor Neviditelného psa. Nebylo to zničehonic, už loni žil pod stínem těžké nemoci a poslední rok mu víceméně vybojovali lékaři. Rozumově jsem věděl, že se to může stát, a navíc ještě brzy. Ale připustit si tuhle perspektivu emocionálně, to jsem jaksi nechtěl. Vlastně ani teď mi to úplně nedochází, vždyť ještě začátkem května jsme si čile psali e-maily, sem a tam. Teď už žádný další nedorazí. Neviditelný pes je unikát českého internetu, glaciální relikt z jiných dob, asi jako sasanky rostoucí na úpských rašeliništích. Vznikl v časech, kdy internet byl rejdištěm studentů technických oborů a IT profesionálů, kdy průměrné IQ jeho uživatelů bylo o dost vyšší, kdy si ještě politici a korporátní bossové ani nepovšimli, že něco takového existuje, natož aby jej stihli zasvinit otisky svých nečistých pazourů. Leccos z téhle atmosféry si s sebou NP nese dodnes, nehlídkují na něm mazací roboti ani živí Brettschneideři a nezahánějí přispěvatele ani čtenáře do čím dál užšího koridoru povolených myšlenek. (Však jej za to také Manipulátoři.cz za covidu strhali.) Je na něm možno potkat geniální statě i úplné blbosti, a půvab je právě v tom, že každý má ty kategorie nastavené jinak. V dnešních časech, kdy izolované ideové bubliny jsou nejenom běžné, ale leckde dokonce i vyžadovaným a vynucovaným standardem, se tam schází opravdu široké publikum. Velkou část zásluh na tom, že Pes stále ještě je a že má tolik věrných čtenářů, měl právě Jirka Wagner. Být editorem je tichá, nenápadná, nevděčná práce: už jen ten boj s redakčním systémem, o kterém jsem slyšel zprávy jen zprostředkované, bych nikomu nepřál. Pak všechno to vychytávání gramatických a jiných chyb, protože – a teď vám prozradím sladké tajemství – mnohý velký autor, u nás i v cizině, píše „na první dobrou“ jako prase. Neshoda I/Y, větné čárky, všelijaké kožené formulace… a je potřeba právě nemalé dřiny editorů a korektorů, aby ten hrubý text uhladili do prezentovatelné podoby. Tuhle dřinu nikdo nevidí a ten editor, krotitel chyb, se pak ani nemůže těšit na to, že by v záhlaví výsledné práce stálo i jeho jméno. Neznámý člověk v pozadí, a přesto jej my psavci potřebujeme úplně stejně, jako herci a hudebníci nutně potřebují zvukaře, jinak by výsledné dílo bylo paskvilem. Tohle všechno zvládal Jirka Wagner dokonale, a ještě měl navíc čas po staromilském způsobu číst papírové noviny, chodit do kaváren, vést složité konverzace o čemkoliv a neustále se něčemu smát. Ať se dělo cokoliv, třeba i jemu osobně, vždycky jste ze schůzky s ním odcházeli s dobrou náladou. Svým způsobem to byl živý protipól dnešních sociálních sítí, u kterých platí, že když tam zalezete, zákonitě se naserete, protože jde o říši hnisavých kokotů. (Termín vypůjčen z legendární knihy mapující kokotismus, kterou do češtiny přeložil Martin Konvička.) Ten, kdo správu Psa po Jiřím Wagnerovi převezme, bude muset obout boty po obrovi a naučit se v nich běhat. Moc lidí s podobnými schopnostmi tu není, tak doufám, že se najde aspoň jeden… Nu, Jirko, snad tě v tom psaveckém nebi přivítali Neffův německý ovčák Gordon, po kterém se Neviditelný pes vlastně jmenuje, jakož i rotvajler Bart, který pak Gordona v Neffovic rodině zastoupil. Bylo by nespravedlivé, kdyby tam na druhém břehu fungovala nějaká druhová segregace.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-06 14:17:55

Lidmila Kábrtová: Zajímá mě mikrokosmos, který máme v sobě a do něhož ty druhé obvykle nepouštíme

Od dětství ji bavilo psát a první novinový článek jí vyšel již ve dvanácti letech. Její cesta tak vedla k novinařině, kterou krátce po škole dělala, jenomže zjistila, že ji baví nejen psát, ale také řadu aktivit i vymýšlet a následně realizovat, a tak se rozhodla pro public relations. Posledních pět let působí Lidmila Kábrtová v PR oddělení na Fakultě stavební ČVUT. Coby spisovatelka se poprvé představila v roce 2013 knihou Koho vypijou lišky. Pak vyšla další – Místa ve tmě a letos Čekání na spoušť. Je také autorkou několika rozhlasových her v projektu Minutové hry. A psaní je pro ni, jak sama přiznává, určitý způsob existence.   Pocházíte z vesnice u Náchoda, kde jste vyrůstala s mladší sestrou. Svoje první „mini“ příběhy jste začala psát již v osmi letech. Co vás ještě v té době bavilo? Byla jsem venkovské dítě, což v první řadě znamenalo nejdřív pomoct doma. U domu byl velký sad, spousty ovocných stromů, pěstovala se zelenina. Chovali jsme králíky, slepice, kozu, prase. Bylo potřeba obracet seno, sbírat popadaná jablka, čistit kurník a mnoho dalšího. Prostě všechno, co bylo nutné. Bylo automatické, že děti pomáhaly. Na to další byl čas až potom. Kromě psaní jsem si hodně rychle našla i čtení – tedy knihovnu. Nejdřív tu u nás na vsi, kde jsem svědomitě přečetla Raise i Jiráska, a potom tu v Náchodě. Tam byl výběr širší a pro mě jako dítě podstatně zajímavější. Kromě toho jsem chodila i na kroužek výtvarky. Sice jsem docela rychle zjistila, že kreslit neumím, ale asi právě díky těm hodinám mám ráda výtvarné umění.   Dočetla jsem se, že touha psát vás přivedla ke studiu žurnalistiky. Pak jste řadu let působila jako novinářka a publikovala v různých časopisech. První článek v novinách mi vyšel ve dvanácti letech a psala jsem i dál, takže studium novinařiny z toho tak nějak přirozeně vyplynulo. Nakonec jsem se ale čisté žurnalistice věnovala jen krátce po vysoké škole, protože jsem zjistila, že mě baví nejen psát, ale řadu aktivit i vymýšlet a následně realizovat. Takže jsem se rozhodla pro public relations.   Teď pracujete v PR odděleni na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Jak jste se dostala ke stavebnímu oboru? Velkou náhodou. Před lety jsem pracovala ve velké PR agentuře, psala jsem o potravinách, kosmetice, zdraví a o spoustě dalších věcí. A jednou přišel na jednání ředitel firmy, která vyráběla stavební materiál. Hledal někoho, kdo by uměl pracovat s technickými listy výrobků, aby z toho vznikla zajímavá informace pro média. Tak jsem to zkusila. A následně jsem zjistila, že mě práce s techniky a psaní o technologiích baví a zajímá, takže pak přibyly další firmy ze stavební oblasti. A před pěti lety jsem přešla přímo na Fakultu stavební ČVUT.   Touha spřádat příběhy vás nepřešla, nejdřív jste přispívala na web pribehynapadesatslov.cz, díky tomu vyšla v roce 2013 vaše první knížka, experimentální próza složená z minipříběhů Koho vypijou lišky. Kniha volně provázaných povídek Místa ve tmě vám vynesla Výroční cenu Nadace Českého literárního fondu a v roce 2021 vám vyšel povídkový román Čekání na spoušť. Připravujete něco nového? Námět mám už hodně dlouho. Vlastně jsem ho měla ještě dřív, než jsem začala psát Čekání na spoušť. Ale uvedu k tomu jen to, že příběh se bude prolínat ve dvou časech, podrobnosti si nechám pro sebe.   O čem ráda píšete a kde nacházíte inspiraci? Zajímají mě zlomové momenty, mikrokosmos, který máme v sobě a do něhož ty druhé obvykle nepouštíme. Okamžiky, kdy se rozhodujeme, proč a jak se rozhodujeme. Vnitřní a niterné věci, které jsou často spouštěčem toho vnějšího… A inspirace, nehledám ji. Prostě jsou to vjemy, které určitým způsobem samovolně přicházejí a čas od času se v hlavě propojí a samy si řeknou o zpracování.   Jste také autorkou několika rozhlasových her v projektu Minutové hry a hra pro děti a mládež Šedivák vám vynesla Čestné uznání v soutěži Českého rozhlasu o nejlepší rozhlasovou hru. Co vás přivedlo k psaní rozhlasových her? U obojího jsem si řekla, že to zkusím. V případě minutových her to byla výzva, jestli do tak krátkého času dokážu vtěsnat příběh. A Šedivák byl můj první pokus napsat příběh pro děti a zároveň zvládnout klasický scénář, protože příběh tu je nutné odvíjet jinými cestami, než jak je to při psaní knihy. Prakticky vše musí přejít do přímé řeči, je třeba myslet i na zvuky, vykreslení prostředí pro posluchače.   V jednom rozhovoru jste řekla: „Věty se mi skládají v hlavě a já je musím jen zapsat…“ Tak to někdy mívám. Tři čtyři věty, někdy krátký odstavec. Utkvělá myšlenka, která se mě pustí teprve až v momentu, kdy ji napíšu.   Čím je pro vás psaní a co vás na psaní nejvíce baví?   Psaní je pro mě určitý způsob existence, víc jsem nad tím nikdy neměla potřebu uvažovat. Vždy to byla samozřejmá součást mě samé. A co mě nejvíc baví? Asi bych měla říct proces tvoření, ale u mě to je spíš proces hledání. Ví se, že mám ráda přesné informace, terminologii a pokud popisuju třeba nějakou profesi nebo práci, hledám podrobnosti, detaily, zajímavosti. Tohle je pro mě asi ta největší výzva, ponořit se do naprosto neznámé oblasti a snažit se v ní aspoň trochu vyznat, i když nakonec z toho, co najdu, použiju v knize jen minimum…   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbený žánr nebo autora? Zaujala vás v poslední době nějaká knížka, kterou byste doporučila k přečtení? Čtenářka jsem čím dál netrpělivější. Už nedočítám knihy, s kterými jsem se z nějakého důvodu čtenářsky nepotkala. O to víc se chci kochat těmi dalšími. Žádný žánr oblíbený nemám, stačí mi, že je to dobrý text a pro mě zajímavý příběh. Z letošních knih mě zaujala třeba Tohle město, tahle řeka od Martiny Leierové, Alena Mornštajnová a její Listopád, z překladů pak třeba Piranesi od Suzanny Clarkové, kterou skvěle přeložil Viktor Janiš. Z loňských bych určitě doporučila Vrány Petry Dvořákové.   A jak ráda trávíte chvíle volna? Knihy, kino, divadlo, cesty, výlety, zahrada, je toho mnoho… Nebo jen tak lenošit. I to umím.   Lidmila Kábrtová se narodila se v roce 1971 v Náchodě. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze a marketingové komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Pracuje v oddělení PR a marketingu na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Napsala knihy Koho vypijou lišky (2013), Místa ve tmě (2018), Čekání na spoušť (2021). Je autorkou několik rozhlasových her v projektu Minutové hry pro ČRo Vltava. Je držitelkou Výroční ceny Nadace Českého literárního fondu (za knihu Místa ve tmě) a čestného uznání v soutěži Českého rozhlasu o nejlepší rozhlasovou hru Radio Drama za hru Šedivák (autor v kategorii Původní rozhlasová hra pro děti a mládež). S rodinou žije nedaleko Nymburka.

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-17 19:37:02

Co by možná řekli mí kamarádi, amazonští indiáni, na naší situaci?

Je zcela jasné, že doba luxusu, v které jste si po mnoho let žili, je asi u konce. Ten luxus jste měli na úkor jednoho: na úkor přírody, kterou jste nehorázně drancovali jen a jen pro své pohodlí a přepych. Byli jste na sebe nadmíru pyšní, jak vám vše vychází, jak bohatnete, zvlášť někteří, i na úkor ostatních. Upozorňujeme, že to není dobrá cesta. Že není možné a přirozené, aby vaše bohatství a životní úroveň neustále vzrůstaly. Že není vhodné mít nadvýrobu všeho a pak třeba potraviny i věci vyhazovat do odpadků jen tak. Že je zapotřebí být ve svých potřebách skromnější. Že je zapotřebí mít vztah k darům a zdrojům přírody. K vodě, k vzduchu, k jídlu, k zvířatům, k rostlinám, k půdě, prostě k všemu, co vás na této Zemi obklopuje. Většina se nám indiánům vysmívá, že působíme jak ušmudlaní chudáci nemající úroveň. Jenže my víme své. Pro nás materiální svět není tak důležitý jako ten duchovní, na který jste vy hodili bobek. Pro nás je důležité žít v harmonii s přírodou a celým kosmem. Není důležité, zda máme jeden luk, nebo jich vlastníme deset. Lovit přece můžeme vždy jen s jedním a ten máme po celý život. Pro nás je důležité prožít si svůj život v radosti a štěstí v rámci svých bližních. Není přece přirozené, abyste kolem sebe všechno ničili a žili si v pohodě a přepychu jako v nějakém skleníkovém světě. Neradi si připouštíte, že jste z přírody a jste na ní závislí. Patříte přece k ní! Ale vy se považujete za něco víc, za někoho, kdo může řídit zákony této Země. Ta Matka země, o které vám vyprávíme po staletí, jak se k ní máte posvátně chovat a nezneužívat ji, jednou přestane vaše choutky podporovat. Čeká dlouho, předlouho, zda se napravíte, ale pak přijdou rány, které vás dostanou do kolen a vrátí do správných mezí. Které vás vrátí ke skromnosti. Které nás vrátí k rodině a k přírodě jako základu vaší i naší existence. Které vás vrátí k duchovnímu chápání světa. Možná, že dnes už řada lidí u vás prohlédla, i když musela dostat rány mezi oči. Víme však také, že jste nenapravitelní a až se otřepete z ran, zase se začnete přírodě vzpírat a drancovat ji pro vaše choutky, pohodlí, luxus, bohatství. Zase ji začnete organizovat a zneužívat. Vězte, že to není správná cesta. Lidé se mají řídit přírodní zákony a ne těmi, které si vytvořili pro sebe, jinak se sebezničíte. Vraťte se na cestu skromnosti Cítíte se mocní? Neměli byste si konečně vybrat svou skutečnou a pravou cestu? Vraťte se na cestu skromnosti a opusťte cestu lidských hyen. Vraťte se na cestu poznání sama sebe, na cestu k poznání věcí důležitějších než každodenní shon a honba za ziskem a materiálnem. Je to také cesta poznání, že vaše globalizace, do které jste byli jaksi vmanipulováni svým technologickým rozmachem a politickými úřednickými nadšenci, není pozitivní všelék na vaše strasti. Je to pro vás přichystaná past v nádherném barevném obalu se zářícími mašlemi, což bohužel tak milujete. Ano, v zimě máte jahody a borůvky. Super?! Vaše pohádková Maruška už nemusí chodit za dvanácti měsíčky a žadonit. A vám se to zdá fajn. Nám se to nezdá dobře. Prostě nemáte na to právo. Je holt zima, tak borůvky nerostou. Máte přece jiné zdroje. A dost! Vyčkejte zase léta, jako husa klasu, jako my, kdy po období nedostatku očekáváme zákonitý příchod doby hojnosti. My nikdy nežádáme od svých moudrých šamanů a bohů, abychom měli stále hojnost. A ono se vám to vymstí, vymstí se vám bortit přirozenosti Přírody. Něco za něco. Není přece možné, abyste měli jen výhody. Vaše překotná globalizace je tlačena především bezohledným byznysem nadnárodních korporací hledajících lacinější výrobu s větším ziskem na konci světa, třeba i u potenciálních nepřátel. To je přece vlastizrada! To nevidíte, kdo z toho tyje? Oni hamouní a vás upokojí borůvkami v lednu. A většina z vás jim na to hloupě skočí. Někdy se vám to však prostě sečte. Za čas. Za co? Třeba za šílenou transkontinentální dopravu, zaneřáděné oceány, dálnice, vzduch i všechny ty přesuny zla, v kterých si dobře hoví třeba různé viry nebo právě koronaviry a nejrůznější vykrádači-šíbři a bandy hackerů v pozadí stojících jako lidské hyeny. A sečte se vám k tomu i váš pád z vrcholu vaší pýchy na to, jak jste silní, mocní a neomylní, jak máte všechno, a nikdo na vás nemá. Vězte, že tuto Zemi neovládáte vy, ale naše matka Země sama. Pochopte, že by to měla být i vaše Matka Země. Neberte víc, než je zapotřebí Po celá tisíciletí říkáme my indiáni nebrat víc, než je zapotřebí. Více než tisíckrát a více než v tisíci různých formách jsme řekli, že naše Země je naše Matka, že ji nechceme, ani nemůžeme prodat, ale bílý muž, zdá se, nerozumí a stále se snaží, abychom ji pronajali, prodali či špatně s naší Zemí zacházeli, jako by indián by byl člověk s mnoha slovy. My se sami sebe ptáme. Je zvykem bílého muže prodat svoji matku? To nevíme, ale my indiáni víme, že bílý muž používá lži, jako by se mu líbily, zná podvádět, zabíjí své vlastní děti, aniž by jim dovolil jejich očima uvidět slunce či jejich nosy ucítit rostliny, což je pro nás něco zlořečeného. Každý započatý život musí být chráněn a dát mu možnost žít! To je náš zákon. Zákon našeho lidu se odlišuje od zákona bílého muže, protože zákon bělocha pochází od lidí a je psán na papíře, zatímco zákon našeho lidu je od boha, který jej diktoval a vepsal do srdcí našich šamanů a mudrců. Respekt k živému i neživému, ke známému i k „neznámému“ je součástí našeho zákona. Naše mise ve světě je vyprávět jej, zpívat jej a plnit jej pro udržení rovnováhy vesmíru. Náš zákon je jeden z pilířů, který drží svět. Náš zákon je tak starý jako sama země, naše kultura se organizovala podle modelu stvoření, a proto náš zákon říká nebrat víc, než je zapotřebí, a je stejný ve všech částech světa, protože to je zákon země a země je pouze jedna. Náš zákon nezemře! A proto i vy byste neměli od Matky Země brát víc, než je zapotřebí, jinak ji zničíte a tím i sami sebe. To jediné, co nás spojuje s našimi bílými bratry, je, že pocházíme od jednoho otcovského boha, jsme odkojeni stejným prsem Země a sdílíme jeden fyzický svět: slunce, měsíc, vítr, hvězdy, hory, řeky. Sdílíme stejný fyzický svět, ale naše city k němu jsou rozdílné. Země je květ a my indiáni k němu přicházíme se nasytit se stejnou opatrností jako kolibřík, zatímco bílý muž květ pošlape na své cestě jako divoké prase. Cesta bílého muže je z peněz, to je jeho prostředek, jeho cíl, jeho jazyk. Peníze znesvětily a onemocněly srdce našeho bílého bratra a jeho nemoc ho přivedla stavět nekončící řady továren a zbraní. Jeho nemoc přichází i do našich řek, do našeho vzduchu a do našich lesů. Nám nejde o naší existenci, nám jde o existenci Matky Země pro další pokolení. Had se musí zakousnout do vlastního ocasu, aby tak uzavřel cyklus destrukce a smrti, protože vše je navzájem propojeno jako opičí stezka ve větvích. Jenže v srdci nás indiánů je starost pro syny bílého muže tak, jako pro ty naše, protože víme, když poslední indiáni a poslední lesy padnou, osud jeho dětí i těch našich je jeden a ten samý. Jestliže my budeme moci svobodně pokračovat v naší cestě, nezadržíme ptáky rodit se a hnízdit jen na našem území, i oni mohou, jestli to chtějí, navštívit svého bílého bratra, nezadržíme vzduch, který se rodí v našich horách, i on může pokračovat a posilovat radost bílých dětí. A také naše řeky vycházející z naší země tak čisté, jako když přicházejí, promluví svou čistotou řek i k lidem bílého bratra… Nemusíte mít všechno. Naučte se něco nemít Vaši politologové a politici všeho druhu na nejrůznější úrovni plamenně hovoří, jak je vše v nejlepším pořádku, jak stoupají firmám zisky, jak jsou úspěšné, jak celý svět kráčí k lepším zítřkům, jak se vaše technologie (všehoschopná technologie) rozvíjí a není ani vidu ani slechu po nějakém úpadku lidstva, vašeho lidstva, o jeho morální devastaci. Nikde však není ani slovo o lidech jako takových, o jejich štěstí, o jejich radostech, o jejich láskách či o jejich spokojenosti, tedy, jak vidno, o hodnotách duchovních. Jen zisky a prachy, jako by se za ně mohlo toto vše koupit, všechno na světě. Podle vás je míra zisků důkazem úspěšnosti člověka, vaší civilizace. To je však ta úpadková cesta vedoucí ke konci. Za prachy se život člověka, jeho štěstí ani existence civilizace prostě nekoupí. Odjakživa jste vedeni k tomu, abyste něco chtěli a něco měli. Chcete hračky, pak větší hračky, autíčka, auta, byty, chalupy, počítače, mobily a stále nové a modernější, abyste byli „in“, abyste neztráceli krok s ostatními, abyste nebyli směšní, zaostalí, ale stále pluli v proudu pokroku. A ten vás žene vpřed k větší a větší výkonnosti, aniž vlastně tušíte kam a už vůbec netušíte, že veškeré toto hemžení je vždy na úkor něčeho. Prostě vás to nezajímá. Kdo chvíli stál, již stojí opodál, básnil váš Jan Neruda. Tehdy však ještě netušil, že k pokroku budete potřebovat zejména stále nové a nové zdroje, které hledáním drancujete celý svět. Pro svůj blahobyt, pro svoje pohodlí, pro svoje hračky. Netušíte však, že čím rychleji kolem sebe budujete své materiální království, které se vám zdá velemocné a nezničitelné, tím více se vzdalujete od spirituálních hodnot, tím víc narušujete rovnováhu světa a napomáháte svému sebezničení. Nikoho to však nějak zvlášť nevzrušuje, protože váš Titanik stále ještě pluje. Vše má svůj začátek, svoji cestu a svůj konec. Strom roste, aby nakonec zahynul, člověk žije, aby nakonec zemřel, a civilizace roste, aby nakonec padla. Pokrok je ten růst. Na jedné straně pokrok vzýváte, protože vám ve všem pomáhá, ale je to jen šalba a klam. Na druhé straně pokrok přirozeně vede ke zkáze, tak jak to vždy v dějinách bylo. Jinak to prostě nejde. Chce-li člověk dlouho žít a oddalovat smrt, musí se snažit žít čistě, v klidu a zdravě. Nemůže žít jako vy ve shonu, jíst potraviny plné chemikálií a genetických modifikací, pít nezdravé tekutiny a dýchat kontaminovaný vzduch. V duchu neustálého až zbožštělého hospodářského růstu to vše činíte, čímž na jedné straně podporujete nekřesťanské zisky firem, které to vše produkují, a na druhé straně tím sami sebe ničíte, aniž to berete či raději nechcete brát na zřetel. Protože Titanik ještě pluje a na všech palubách se stále tancuje. Chcete-li oddálit pád své civilizace, musíte žít zdravě jako člověk hledající dlouhý život. Znamená to zpomalit tempo nekonečného růstu. Znamená to, že musíte být skromnější, nesmíte všechno chtít a všechno mít. Nesmíte propadat malosti tím, že vás ovládají reklamy nutící kupovat každou blbost, což zjistíte až za čas, když to vyhodíte do popelnic. Nesmíte lehce předávat svou „chytrost“ strojům a technologickým vynálezům, ale měli byste si podržet „chytrost“ ve svém vlastnictví, ve svém portfoliu, tedy ve svém mozku. Jinak časem už nebudete homo sapiens a rozum přeberou ty různé „chytré“ hračky. Zvykli jste si, že bez nich nemůžete žít, že vám ulehčují život. Ano ulehčují, ale vy hloupnete a pohodlníte. Ale i bez nich to jde, jako dřív. Nemělo by to být jen nějaké vaše staromilství, ale snaha nepodléhat diktované formě způsobu života, který si někdo na vás vymyslel, aby z něj bohatl. Neměli byste jim na to skočit. Měli byste se držet starých dobrých zásad, o kterých vám jistě vyprávěli vaše babičky a dědečkové, když vám třeba říkali, dojez jídlo na talíři a nenechávej zbytky, nelži, buď poctivý, nemluv sprostě, nepůjčuj si, buď pokorný. Žádná velká slova, na která dnes rádi slyšíte, ale je v tom jádro čisté, zdravé společnosti. Nemusíte mít všechno. Naučte se nemít něco. Postavte se proti diktátu neustálého růstu vzhůru, kdy vlastně hlavně podporujete zisky magnátů a utěšujete jejich chamtivost. Nadnárodní korporace ovládající svět vysávají vaši sílu, vaše zdraví a urychlují konec civilizace i jich samotných. Potřebují například, abyste marodili a kupovali tuny léčiv a antibiotik, i když vám farizejsky přejí zdraví, potřebují, abyste rozbíjeli auta, aby mohli stále vyrábět další, i když vám přejí šťastnou cestu, mají radost, když se vám ničí věci, aby je mohli stále vyrábět. Představte si, co by se stalo, kdybyste opravdu všichni byli zdraví, všichni šetřili svá auta a neničili ani jiné výrobky, boty a šaty. Firmy by zkrachovaly i celý systém by zkrachoval. Takže maroďte, rozbíjejte auta i všechny výrobky, abyste podpořili zisky firem. Ano, žijete si krásně, jste bohatí. Jste však i šťastní? Hledejte alternativu ve svém bohatém světě, který jste si vybudovali, abyste se měli dobře a naučte se něco nemít. Buďte pokorní vůči lidem a přírodě, a ne vůči materiálním statkům. Tak najdete i štěstí a radost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}