Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-07-12 15:15:23

Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu

Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku.  Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu.    Ukázka z knihy   1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.      „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.      „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“      Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.      „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.      „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“      „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.      „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.      „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“      „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.      Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:      „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.      „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“      Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.      „To je všechno?“ zvedl k ní pohled.      „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“      Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“      „Podepsal se autor?“      Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“      „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.      „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.      „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“   2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.      Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.      Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice.      Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení.   3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!      Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.      Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“      „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“      Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“      „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“      Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“      „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“      „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.      „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“      Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“      Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“      „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo.      „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.      „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.      „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“      Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“   Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první.   Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-06-03 13:22:47

Princ Harry si chce změnit příjmení, takhle se chce jmenovat ..

Napětí mezi princem Harrym a britskou královskou rodinou opět nabírá na síle. Nové informace, které se tento týden dostaly na veřejnost, naznačují, že vévoda ze Sussexu vážně uvažoval o změně svého příjmení. Podle deníku Daily Mail zvažoval, že přijme jméno své matky, princezny Diany – Spencer. Mountbatten-Windsor? Ne, děkuji Harry údajně chtěl opustit tradiční královské […]

Čas načtení: 2019-10-07 08:25:25

Debata o přechylování není záležitostí jazyka, ale ideologie

Aktuální debata o přechylování s sebou nese silná prohlášení, jako že každý by měl mít právo jmenovat se, jak chce, nebo že přechylování je ponižování žen, protože vyjadřuje ženskou podřízenost mužům. Vskutku? Debata o ženských příjmeních není ničím novým. Už Jan Neruda takto v 70. letech 19. století popisoval Čechy o 50 let později ovládané ženami a předvídal opačný model: „Antonín Procházčin, putzmacher. František Proščin, modista. Josef Landin, modista. Člověk by si myslil, že je někde na Rusi, kdyby nevěděl, že ti obchodníci mají jméno dle toho, které ženě náležejí. Právě tak jako támhle Václav Zubaté, Jan Dlouhé, Jiljí Červené.“ Pavel Eisner k tomu v knize Chrám i tvrz dodává: „Všímavý Neruda (ale) cítil, že fantasmagorií je vlastně i náš životní normál – že totiž žena, pokud by šlo o její příjmení, nikdy, ani na vteřinu od kolébky do hrobu, není prostě svá, pro sebe a za sebe, nýbrž je něčí, vždy je -ová.“ Boj proti mýtu Pavel Eisner v krátké poznámce vlastně potvrzuje námitku, že přechýlené příjmení je přivlastňování ženy mužem. „Položili jste si otázku, jaký význam má ono -ová v ženském příjmení? Znamená přece, že dotyčná paní je Hamáčkova, Babišova a Okamurova či Klausova, že vám jako vaše manželka podléhá, že je vaše, že vám není rovna, že jste jejím pánem,“ napsala Tereza Brdečková v Deníku N.  Jenže jazykovědci tvrdí, že jde jen o mýtus. Ani ve staré češtině totiž neplatilo, že by tato přípona jednoznačně vyjadřovala vlastnictví. „Příponou -ová se samozřejmě nepřivlastňuje, tu si insitní filologové pletou s příponou -ova. Přípona -ová vyjadřuje jen vlastnost, přináležitost, barvy fial-ová, růž-ová, losos-ová příslušným kytkám nebo rybě barvu nepřivlastňují, jsou ‚jenom jako ony‘: barva růžová je barva ‚jako růže‘. Analogicky paní Nováková je ‚jako pan Novák‘, oba rovnoprávně (!) patří k rodině, v níž muži se jmenují Novák, ženy Nováková. A do mýtu o přivlastňování se už vůbec nehodí přípona -á u mužských příjmení typu Novotný; paní Novotná je nepřivlastňovací přídavné jméno.“ Jinými slovy: kdysi skutečně existovala v hovorové češtině přivlastňovací přípona -ova pro nesezdané ženy, to ale neznamená, že -ová je přivlastňovací. Onu zmiňovanou příslušnost k rodině ostatně můžeme někde ještě zaslechnout i ve tvarech mužského příjmení, když se říká třeba Pepa Novákovic. Pokud tedy někdo chce, aby se ženská příjmení nemusela přechylovat i kromě dnes stanovených výjimek, měl by přinést opravdové argumenty a nestavět na údajných křivdách. Dlouhá desetiletí je přitom hlavní autoritou v oblasti přechylování jazykovědkyně Miloslava Knappová. Ženy tedy utlačují ženy, chtělo by se ironicky poznamenat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohu se jmenovat, jak chci  Dalším silným argumentem je tvrzení, že člověk má právo jmenovat se, jak chce. „Svoboda volby je však u nás – přinejmenším v otázce jmen – setrvale přehlížena, což dokumentují i poněkud bizarní předpisy toho, jak se může, a naopak nesmí jmenovat dítě, nebo jak se může přejmenovat dospělý. Volání po takové svobodě je traktováno jako jakýsi módní výstřelek či projev iracionality (bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva za celou věcí vidí neracionální, ‚emotivní‘ důvody). Nejvíce energie se tak věnuje vysvětlování, proč není možné současnou situaci změnit,“ napsal ředitel Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK Jan Chromý v Deníku Referendum. Volání po svobodě jmen ovšem nějaké mantinely mít musí. „Jméno není jen osobní věc, ale i poznávací znamení pro společenství. A jako takové musí být srozumitelné a použitelné. Kdybychom opravdu měli mít právo označovat se jakkoliv, mohl by se někdo jmenovat ‚Hrmtzvfffgggjkmdndll‘ nebo ‚)€‘. Špatně by se oslovoval ve škole, zdržoval by při každém jednání na úřadě, nedalo by se vyvolat v IKEe, když by se mu v dětském koutku rozbrečelo dítě. A tisíc dalších věcí. Protože prostě jméno je funkční nástroj a slouží jako interface mezi jednotlivcem a společenstvím. A pokud jako takové funguje pro jednu z těch stran špatně (třeba pro to společenství), je to interface na nic,“ napsal na webu Literarky.cz publicista Štefan Švec. Jeden nechce být úplně jízlivý, ale nedávno měl dohru příběh dívky, kterou rodiče chtěli pojmenovat Půlnoční bouře, za což jim úřady dítě na chvíli dokonce odebrali. „Šestnáctiletá dívka z Klatovska odešla dobrovolně z domova, aby mohla chodit do školy. Její rodiče totiž žijí nekonvenčním způsobem života a dceru do lavice nepustili. Vědomosti tak nabírala jen při domácím vzdělávání, které ale nebylo dostačující,“ napsal loni o této dívce v únoru server iDnes.cz. Ironický úsměv pak v tomto kontextu vzbuzuje věta jedné české spisovatelky ve facebookové diskusi: „Z neobvyklýho jména si dítě může udělat přednost, s tuctovým jménem se člověku docela těžko prosazuje.“ Jak Češi „komolí“ jména cizinců Snahy o nepřechylování příjmení žen-cizinek se ve veřejné diskusi objevily už před třiceti lety. „V poslední době se občas objevují ve veřejnosti názory, že přechylování příjmení (tj. tvoření ženských příjmení z mužských pomocí přípon -ová, -á) je jev poplatný minulému politickému režimu; příjmení se jím prý komolí a nositelky přechýlených příjmení, zejména cizího původu, se tím zneuctívají,“ napsala Miloslava Knappová roku 1992 v Naší řeči.  Jenže český jazyk vlastně „komolí“ kdekoho a kdeco (Nejezdíme snad do Paříže? A na druhou stranu – opravdu zahraniční průvodci používají slovo Praha?). Dnes už nepoužíváme jméno Vilém Shakespeare, ale jiné takové adaptace se vžily a stále se užívají, jak za všechny svědčí Karel (správně Karl) Marx, Bedřich (správně Friedrich) Engels a Vladimír (správně Vladimir) Iljič Lenin. A nemusíme sahat jen mezi revolucionáře, i když je v současnosti snaha počešťovat cizí jména menší než v minulosti, stále mluvíme o královně Alžbětě (ovšem zároveň o princi Charlesovi, což bude jednou pro autory historických knih malý oříšek). A cizí jména „komolíme“ už tím, že je skloňujeme, a to samozřejmě nejen u žen. Nepřechylovat cizí ženská příjmení se snaží časopis Respekt a jde mu to. Ovšem na druhou stranu jeho texty ukazují všechna úskalí nepřechylování, především fakt, že příjmení pak nelze skloňovat, což s sebou nese potřebu dál přidávat k němu další slova. Ostatně to navrhuje jako jedno z řešení i Jan Chromý: „Mohly by vznikat víceznačné výpovědi typu Allen porazila Hulsen. (…) V řadě případů je víceznačnost nežádoucí, ale to lze snadno ošetřit, přičemž k tomu existují různé prostředky: křestní jména (skloňují-li se: Clara Allen porazila Marii Hulsen), sloveso, které je spojeno s předložkou (Allen zvítězila nad Hulsen), různá přídavná jména (skvělá Allen porazila Hulsen; Allen porazila mátožnou Hulsen) atd.“  Jako teorie je to pěkné, nicméně v praxi narazíte na obtíže, které nikomu mimo akademickou sféru a rozumbrady na facebookových diskusích nepřijdou na mysl. Tím může být třeba titulek, na který máte právě tři slova. Když napíšete Allen porazila Hulsenovou, je váš problém vyřešen za pár vteřin. Pokud nesmíte přechylovat, je Allen porazila Hulsen vyloučeno, neb nevíme, která kterou porazila. Určitě to lze nahradit titulkem Clara Allen vyhrála, leč tím čtenáře ochudíte o informaci, že zvítězila nad svou největší soupeřkou. (Mimochodem, v knize Kultura genderově vyváženého vyjadřování lingvistka Jana Valdrová spolu s dalšími píše: „Nejsou-li označováni muži křestními jmény, bylo by nevhodné takto označovat ve stejném mediálním produktu ženy“. Jeden by řekl, že to situaci dále komplikuje…) A pokud nepřechylování rozšíříme ve větším měřítku na česká příjmení, tak bych nechtěl být editorem bulvárního deníku, který čtenáři musí na první straně jasně oznámit, že Gott miluje Vondráček. A fakt, že se ve škole budou muset učit, že věta „Novák s Peškovou šly“ může být správně, svým vnukům nezávidím (jistě se to ale objeví jako argument, proč y/i v příčestí minulém zrušit). Mluvíme, jak nám zobák narostl S masivním nepřechylováním ženských jmen zkrátka český jazyk zatím nepočítá. Určitě existují možnosti, jak tento problém vyřešit, ale ty jsou – přiznejme si – ne úplně praktické. „Zákon by přirozený vývoj českého jazyka neměl urychlovat,“ řekla v roce 2013 tehdejší předsedkyně senátní ústavní komise Eliška Wagnerová, když návrh na možnost nepřechylovat česká ženská příjmení připravila ODS. A to vystihuje celý problém nejlépe. Nikdo z rodilých mluvčích neřekne, že Allen porazila Hulsen nebo že mu volala Novák. Všichni použijí český jazyk tak, aby jim co nejpřesněji a nejsnadněji umožnil říci druhému člověku podstatnou informaci. „Odborné instituce i média by měly napřít své úsilí směrem k hledání cest, jak respektovat právo na odlišnost a zároveň využít bohatý jazykový potenciál češtiny. Je na čase si uvědomit, že zejména ve světě médií jsou kreativita a rozmanitost výhodou,“ napsala před deseti lety Helena Skálová z Gender Studies, o.p.s. Jeden si spíše myslí, že máme využívat kreativitu rodilých mluvčích. Až se v běžném jazyce objeví náznaky řešení, jak problémy s nepřechylováním ženského příjmení snadněji vyřešit, bude cesta otevřena.  {/mprestriction}  Autor je novinář.

Čas načtení: 2024-03-04 16:00:01

Pravda o Ježíšovi se církvi líbit nemusí. Ale už nemá smysl to dále tajit

Učení Ježíše Krista je pro miliardy lidí po celém světě mnohdy jediným majákem, jehož světlo je vede v jinak temných dnech. Jim je vlastně úplně jedno, do jaké míry jsou informace, které dostávají, pravdivé, nebo zda jde o smyšlené příběhy. To je naprosto v pořádku. Přesto není od věci se podívat na to, že některé věci zkrátka nesedí nebo se dají vyložit několika způsoby. Ježíš měl bratry a sestry. Vážně? Nový zákon výslovně zmiňuje, že Ježíš měl bratry zvané Jakub, Joses, Juda a Šimon, spolu s nejméně dvěma sestrami, které nejsou jmenovány. Každopádně z brášky nejsou nijak paf, jednu chvíli ho dokonce kritizují, že své učení dělá tajně. Zde je důležité poznamenat, že křesťané se liší v přesné povaze svého vztahu s Ježíšem. Narodil se Kristus Pán! To ano, ale kdy vlastně? Neshodnou se ani odborníci Číst více Mnozí věří, že byl skutečně dítětem Marie a Josefa, který byl počat tradičním způsobem. Ovšem řada křesťanů se domnívá, že Marie byla celý život pannou. Podle tohoto myšlenkového směru by pak byla slova „bratři“ a „sestry“ používána v širším smyslu a odkazovala buď na Ježíšovy bratrance, nebo nevlastní sourozence (potenciálně Josefovy potomky z předchozího manželství). Ježíš jako dítě zmizel Marie a Josef doslova ztratili Ježíše, když byl malý chlapec, což je přinutilo začít ho hledat. Tato pozoruhodná událost je jediným z příběhů z Ježíšova dětství v evangeliích. Začíná tím, že Marie, Josef, 12letý Ježíš a několik jejich přátel a příbuzných navštíví Jeruzalém. Později, když se skupina vrací zpět, Marie a Josef zjistí, že syn mezi nimi není. Tři dny pátrají v Jeruzalémě a nakonec ho najdou v chrámu, jak „sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a klade otázky“. Když Marie chlapce napomíná, Ježíš její obavy nesdílí a nechápe, že kvůli jeho zmizení bylo tolik povyku a trápení. Je tu ale rozpor, řada křesťanů tento příběh ignoruje kvůli Desateru, kde jedno z přikázání říká: „Cti otce svého a matku svou.“ Což by ale Ježíš nečinil, pokud by někam „zmizel“. Ježíš si nevybral všechny apoštoly Je dobře známo, že Ježíšovými nejbližšími následovníky bylo dvanáct apoštolů. Často se však zapomíná, že apoštolem se stal i třináctý muž, kterého však Ježíš nevybral. Navíc se do „funkce“ dostal jen díky losu. Po Ježíšově vzkříšení a výstupu do nebe se apoštolové museli vypořádat se zcela světskou administrativní záležitostí. Zrada Jidáše Iškariotského na Ježíši (a jeho následná smrt) znamenala, že jedenáct zbývajících apoštolů muselo zaplnit volné místo. Když už Ježíš nebyl mezi nimi, aby vybral toho správného muže, apoštolové jmenovali dva kandidáty, kteří pak o toto místo losovali. Vítěz, muž jménem Matyáš, se tak stal jediným apoštolem, kterého Ježíš osobně nevybral. Ježíš se objevil ve Starém zákoně (možná) Tak jak to tedy je, jak to církev vykládá? Opravdu se Ježíš objevil ve Starém zákoně? Mnozí z prvních křesťanských teologů si to mysleli a tato teorie má i dnes své zastánce. Zaměřuje se na záhadnou postavu jménem Anděl Páně, která navštěvuje Abraháma, Mojžíše a další významné „hráče“ Starého zákona. Anděl Páně je tajemný, dokonce kontroverzní a zdá se být mocnější a autoritativnější než ostatní andělé. Ve skutečnosti se otevřeně ztotožňuje s Bohem. „Slibuji svým vlastním jménem,“ řekl anděl Mojžíšovi v jednu chvíli. Mohl být anděl starověkou podobou Ježíše předtím, než se „stal“ člověkem? Je to jistě fascinující teorie, jejíž zastánci často poukazují na to, že Anděl Páně se již v Novém zákoně neobjevuje, možná proto, že nyní existuje v podobě Ježíše Nazaretského. Kdo ví… Kristus nebylo jeho příjmení Často slyšíme, jak je Syn Boží označován jako Ježíš Kristus, a proto je pochopitelné, že lidé mohou předpokládat, že jeho příjmení bylo „Kristus“. Co na to říct – nebylo. Kristus nebylo příjmení, ale spíše titul, vycházející z řeckého slova Christos, což znamená „Pomazaný“ nebo „Vyvolený“. Když se tedy Bible zmiňuje o Ježíši Kristu, ve skutečnosti o něm mluví jako o Mesiáši, Bohem vyvoleném. Jaké měl tehdy příjmení? Ve skutečnosti žádné neměl, protože lidé v té době neměli formální příjmení jako my teď. Místo toho byli identifikováni jménem svého otce nebo odkud přišli. Například Ježíš byl často označován jako Ježíš Nazaretský nebo Ježíš, syn Josefův. Ježíšova rodina měla k dokonalosti daleko Na planetě není člověk, který by v určité fázi svého života nezažil rodinné drama. Mohli byste však předpokládat, že Spasitel se narodil do rodiny bez takových problémů. Pravda je však této představě na hony vzdálená. V jednom bodě Písma Ježíš mluvil k velkému zástupu. Jeho slova začala znepokojovat jeho rodinu, a to natolik, že se ho pokusili odtáhnout a tvrdili: „Zbláznil se.“ Mohli byste si myslet, že Syn Boží bude mít plnou podporu svých nejbližších, ale nebylo tomu tak vždy. Pohled do Ježíšova rodokmenu také odhaluje některá nečekaná překvapení – prostitutky, cizoložníci, podvodníci. Zkrátka mnoho vyloženě pochybných postav. 10 nejhorších skandálů katolické církve za posledních pár let. Papež František se za některá zvěrstva omluvil, stačí to? Číst více Marie byla přítomna Ježíšovu ukřižování Zatímco příběh o Ježíšově smrti a události kolem ní jsou poměrně známé, možná vás překvapí, že u jeho ukřižování byla přítomna i jeho matka Marie. Podle Jana (19:25–27): „Když se o něj vojáci nestarali, Ježíšova matka, jeho teta Marie, Kleofášova manželka, a Marie Magdalena stály u paty kříže. Ježíš u ní viděl svou matku a učedníka, kterého miloval. Řekl své matce: ‚Ženo, tady je tvůj syn.‘ Potom učedníkovi: ‚Tady je tvoje matka.‘ Od té chvíle ji učedník přijal za svou vlastní matku.“ I když na kříži trpěl agónií, Ježíšovy myšlenky stále patřily lidem kolem něj. Jak nám tato pasáž říká, Ježíš nařídil svým učedníkům, aby se o Marii starali a jednali s ní, jako by byla jejich vlastní matkou. Zdroje: history.co.uk, washingtonpost.com, ffrf.org KAM DÁL: Žena náhle vzplála a uhořela. Plameny šířil její vlastní tuk, okolí bylo téměř nedotčené.

Čas načtení: 2019-05-06 18:51:29

25 nejčastějších příjmení ve Velké Británii

Autor článku: Jana V Británii existuje přes 45 000 příjmení. Níže najdete seznam 25 nejčastějších a dozvíte se, co znamenají. V článku jsou použity informace z roku 2016, je tedy pravděpodobné, že aktuální čísla se malinko liší. 1. Smith Počet držitelů příjmení Smith ve Velké Británii: 546 960 Původ: anglické a skotské jméno z období mezi lety 1150 [...] Příspěvek 25 nejčastějších příjmení ve Velké Británii pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2020-03-08 16:08:51

Jak je důležité býti patřičný

Včera už jsem zase dostal email s otázkou, jak se vlastně správně jmenuju. Moje jméno. Je zřejmě několik lidí, kteří se domnívají, že jde o pseudonym, který jsem si zvolil, abych byl zajímavý. Abych byl patřičný (dřevo), abych mohl mít Patřičnou Čítanku, Patřičné povídky apod. No, tak tomu není. Nemám pseudonym. Patřičný je příjmení moje vlastní, takové, co nosím odmalička. Mám ho po tatínkovi, stejně jako mí světlovlasí bratři. To se dá ověřit, víte, třeba i několik generací nazpět. Příjmení Patřičná měla i naše maminka. Když se kdysi provdala, vzala si za své i jméno svého manžela. To se tak tehdy dělalo. Bylo to běžné, že žena se jmenovala jako její muž (s koncovkou ženskou). Naši bratranci nebyli Patřiční, byli to Píchovi, protože sestra mého táty, tedy naše teta, se provdala za pekaře Píchu. Ano, Pícha s měkkým i. To se mi tu povedl přímo hexametr – no, zkuste si to říct nahlas – sestra mého táty/vzala si pekaře Píchu… Dobrý, ne? Kdyby můj otec měl bratra, tak jeho děti by se nejmenovaly Píchovi, taky by byli Patřiční, protože jméno muže tehdy za těch časů bylo hlavní. Dokonce kdyby se bratrovi mého otce narodila dcera, jmenovala by se taky Patřičná. Alespoň do té doby, než by měla svatbu. Potom by možná přijala jméno ženichovo, jak je v kraji zvykem. Ale mohla by si nechat i to své původní, patřičné jméno, to taky jde. Jako že by byla vdaná, a přesto by se dál jmenovala Patřičná. Co je člověku jméno, ptá se Shakespearova Julie, a přece je důležité. To jméno mě učili psát už ve školce, potom v první třídě už normální školy. Nejdříve jsme psali obyčejnou tužkou, teprve po patřičném zvládnutí psaní tužkou jsme dostali plnicí pero, stálo myslím tehdy šest korun. Když se odšrouboval zadní kryt toho pera, objevila se gumička – trochu vypadala jako prezervativ, jak si teď uvědomuju… a ta gumička se zmáčkla a jak se povolila, tak pero do sebe nasálo inkoust… Píst? Píst ne, kdepak píst, píst přišel až později. Gumička to byla, patřičně silná. Proč o tom vlastně tak sáhodlouze mluvím? – Přijde mi normální mail s dotazem na jméno a já z toho dělám bůhvíco! No jednak pro to hloupé podezření – kdybych už si chtěl dát nějaké jiné příjmení, tak to bych zazářil, to byste mrkali na drát, to by bylo něco! Vybral bych si pseudonym podle nejnovějších poznatků píáru! Já to ale nemám zapotřebí. Mně moje příjmení stačí. A za druhé – právě o jménech jsme den před tím s paní redaktorkou z nakladatelství mluvili při obědě. Nabídla mi svůj nápad – co kdybych napsal o jménech, která my lidi máme od dřeva. Ale nejen ta běžná jména stromová, Borový, Habrovská, Dubaj… I čistě dřevěná, Židlická, Kolařík, i taková, u kterých byste původ dřevěný ani nehádali a taky bůhví, jestli vždycky dřevěný je (Smolíček – Pacholíček). Jako nápad je to lákavé, možná se do toho někdy pustím. Ale nejdřív si na to podle jmenného seznamu seženu sponzory, to udělám dřív než první kapitolu, ještě dřív než osnovu. A všechna dřevěná a stromová jména v dobrém postavení oslovím. Jakože se Patřičný jmenuju! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-21 09:00:01

Pomsta matek, která ublíží dítěti: Napíšu tě do rodného listu, až si mě vezmeš!

Doba, kdy byla takřka povinnost naklusat se ženou k oltáři v nejkratším možném termínu, je už dávno pryč. A tak mnoho maminek přivádí své potomky do nesezdaného partnerství, přičemž otec se klidně několik let k ničemu nemá. Nejenže manželství s sebou nese jistá práva, která jsou pro fungování rodiny důležitá, stále také přetrvává „princeznovský syndrom“, kdy ženy touží obléknout bílé svatební šaty a za doprovodu oblíbené písně dojít k oltáři. A vymyslely si k tomu nový fígl. Jenže ten může velmi snadno ohrozit jejich dítě.  Jak získat vyšší alimenty? Pokud je otec flákač, soud mu může pořádně zavařit Číst více Matrika jako výhrůžka  „Řekla jsem mu, že ho zapíšu do rodného listu, až si mě vezme,“ vyprávěla pro Čtidoma.cz naše čtenářka Eliška, která je odhodlaná svého muže dotlačit k oltáři stůj co stůj. S Jakubem je už 10 let, teď se těší na příchod jejich prvního potomka. Její partner odjakživa tvrdí, že je svatba k ničemu a nic mu to neříká. Když mu řekla, že vymění „rodný list za svatbu“, tak se Kuba smál. Myslel si, že mluví nesmysly, protože přece v porodnici bude, a tak se ví, kdo je otec jejich syna. Jenže co mladý muž ani netuší a co mu Eliška neřekla, je, že se nesezdaný pár musí nejdříve vydat na matriku, kde podpisy stvrdí, že si potomka skutečně upekli spolu.  V tomto případě se totiž otcovství určuje tzv. souhlasným prohlášením otcovství před matričním úřadem nebo soudem. V takovém případě stačí, když přijde matka s otcem na úřad a podepíšou, že dítě je jejich společné. Pokud by však došlo ke sporu, matka otce v rodném listě nechtěla a ten trval na tom, že je otcem dítěte, půjdou k soudu. Soud pak může nařídit testy DNA, které příbuzenský vztah potvrdí. Dítě může skončit v kojeneckém ústavu Výsledek je tedy jednoduchý – navzdory počátečním komplikacím, kdy z různých důvodů nedojde k zapsání otce do rodného listu, nemůže matka určení otcovství v průběhu života dítěte zabránit. Pokud by otec o svém potomkovi roky nevěděl a následně řešil určení otcovství, bude se případný styk řešit s ohledem na to, že se rodina nezná. To už je však jiný příběh. Ačkoliv výhrůžka nezapsáním dítěte do rodného listu může, bez ohledu na morální hledisko, pro neznalého práva fungovat jako „dotlačení ke svatbě“, je nutno myslet i na důsledky takového jednání. Kdyby se matce při porodu či kdykoliv po něm něco stalo, bude dítě papírově v podstatě sirotek. S tím se pak může pojit umístění, byť dočasné, do kojeneckého ústavu, dětského domova a podobně. Předpokládat, že se nic nemůže stát, může dítě zbytečně ohrozit. Nelze totiž předvídat, jak dlouho by poté trvaly soudy o určení otcovství, aby dítě mohlo znovu vyrůstat s jedním z rodičů. Dalším důvodem, proč to některé ženy dělají, jsou pochopitelně sociální dávky. Jako matky samoživitelky bez otce v rodném listě mají na pomoc nárok. Co na tom, že tatínka mají normálně doma. Neplatí vám druhý rodič alimenty? Na Úřadu práce získáte náhradní výživné Číst více S příjmením máš smůlu, chlapečku O něco slabší kalibr je v současné době příjmení dětí. Pokud jde o nesezdaný pár, mohou se rodiče rozhodnout, zda bude mít dítě příjmení po otci, či matce. I tento úkon se stává jednoduchou výhrůžkou vdavekchtivých žen, jejichž argument je často jednoduchý. „Já s tím dítětem chodím do školky, školy, k doktorovi. Tak proč by mělo mít příjmení po otci, když ho nemůžu mít já? Pokud mu nevadí, že se jmenujeme jinak, nebude mu vadit ani to, že se jmenuje jinak jeho dítě,“ má jasno Klára, která hodlá po sobě pojmenovat už druhé dítě, jak se svěřila pro Čtidoma.cz. V případě, že dítě má mít otcovo příjmení, se taková skutečnost uvádí právě do souhlasného prohlášení o určení otcovství.  Ačkoliv se může zdát, že se jedná o jednoduché páky na neposlušné mužské, vždy je třeba zvážit pro a proti. Koneckonců, dítě má vždy právo na oba rodiče, kteří se na jeho výchově podílí… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Hledáte důkaz o partnerově nevěře? Můžete skončit ve vězení.

Čas načtení: 2025-01-30 14:15:00

O původu příjmení: Vagrčka

Příjmení Vagrčka/Vagrčková u nás nosí 26 obyvatel. Variantu Vakrčka/Vakrčková nosí 19 osob a nacházíme ji i na Slovensku. Je to příjmení s otazníkem. Snad by mohlo souviset se slovenským apelativem varga, tj. „koželuh“. V příjmení by přitom došlo k přesmyčce -varg- > -vagr-. Ve slovenštině jsou i příjmení Varga, Vargačko, Vargočka.

Čas načtení: 2019-09-26 08:09:26

Návod k použití genderového manuálu

Jedno vydavatelství si před časem vyžádalo odborné doporučení, jak užívat češtinu genderově korektně. Anonymizovaný manuál pak zaslalo pisatelce následujících pár řádků s otázkou, zda ho lze uvést do redakční praxe. Oponenturu v upravené podobě uveřejňujeme nikoliv jako polemiku (původní manuál zde neuvádíme a jeho autorství neznáme), ale spíše jako alternativu k obdobným normativně formulovaným návodům. Příspěvkem chceme též vyjádřit sympatii jazykovědcům, kteří nyní opět čelí poptávce po jednoduchých odpovědích typu „přechylovat se musí“ či „přechylovat se nesmí“. Zpravidla raději vyzývají k rozlišování různých situací či textů, v nichž týž jazykový prvek může dorozumění sloužit, anebo bránit. Začnu tím, v čem s autorkou či autorem Manuálu genderově senzitivního užívání jazyka souhlasím: citlivost ve vyjadřování všichni potřebujeme jako sůl, a tím více v české společnosti L. P. 2019. Jazyk se ve veřejném dorozumívání často zneužívá k tomu, aby zraňoval, urážel či více předstíral, než sděloval. Potřebujeme se učit citlivosti vůči menšinám (nebo umenšovaným či přehlíženým), ovšem i většinám, jednotlivcům a rovněž vůči jazyku, jímž se vyjadřujeme. Uvážíme-li, že jazyková komunikace má ještě řadu funkcí (podle Jakobsona nejméně šest), stojíme každodenně před značně komplexním zadáním: vyjadřovat se vhodně, výstižně, přiměřeně, neotřele a citlivě vůči všem, o nichž mluvíme a k nimž se obracíme. Došlo k blokádě ze strany… Jako hlavní problém manuálu vidím jakési zúžené, tunelové vidění komunikace, které se omezuje na genderovou citlivost, ale na citlivost k vyjadřování nedbá. Za exemplární považuji návrh upravit větu Aktivisté zablokovali těžební infrastrukturu, získali si i podporu sousedů na následující: Došlo k blokádě těžební infrastruktury ze strany aktivistické komunity za podpory místních. Autorka nebo autor z výběrové nelibosti vůči generickému maskulinu namísto věty s jasným podmětem a přísudkem (aktivisté zablokovali) nabízí došlo k blokádě ze strany aktivistické komunity. Zde lze připomenout jedno z šesti praktických doporučení George Orwella ze stati Politika a anglický jazyk (1946): „Pokud je možné nějaké slovo vynechat, vždycky to udělejte.“ Manuál nám nepřímo radí opak: prodlužovat texty tím, že budeme z českých slov namísto vět sestavovat slovní řetězce podle anglické gramatiky. Namísto pádových koncovek s jasným významem budeme používat předložky a šroubovat z nich konstrukce „ze strany“ a „za podpory“, vyhneme se označení podmětu (nebo z něj vytvoříme neutrum) a plnovýznamová slovesa v určitém tvaru vyměníme za náhražky typu „došlo k blokádě“. Tento příklad představuje pars pro toto uvažování o jazyce, které chce vytvářením systému vyjadřovacích tabu dosáhnout žádoucí změny myšlení, a tím i skutečnosti. Nevěřím, že touto cestou výrazně zlepšíme skutečnost. Proměna citované věty však dokládá, že si tak můžeme ztížit dorozumívání. Za jednostranný považuji v manuálu i výklad přechylování, redukovaný na příponu -ová. To však je jen jedna z mnoha přechylovacích přípon v češtině. Bohemisté dokola trpělivě vysvětlují, že všechny přípony ženských podstatných jmen umožňují jejich skloňování, a tím i zasazení do české věty, která nemá pevný slovosled, takže větné role poznáme právě podle pádových a slovesných koncovek a jejich gramatické shody či neshody. Nepřechýlením jméno ve větě strne (přestane se ohýbat) a někdy strne i jeho okolí: například v jednom článku na Aktualne.cz se v redakční poznámce vysvětluje, že Monika Pajerová je matka Emma Smetana – redakce sama se zjevně už nevyznala v tom, co se z hlediska úzce vnímané korektnosti „smí“ a „nesmí“ nejen přechylovat, ale i skloňovat. Internetová jazyková příručka obsahuje obecně dostupné sdělení, že přechylovat příjmení pocházející z cizích jazyků není povinnost – jen se to v souvislých textech spíše doporučuje a v textech heslovité povahy, například v úředních dokumentech nebo seznamech literatury, je často funkčnější podoba nepřechýlená (kéž by k tomu přihlédli i čeští zákonodárci a zákonodárkyně!). Existují četné zvláštní případy, například nepřechýlená příjmení, která lze skloňovat (končí-li kupříkladu na samohlásku -a) – pak je přechylování nadbytečné. Podstatné je vždy přání nositelky jména, úzus rodiny, subkultury, původní jazyk (přechyluje i řada jiných jazyků a je sporné přechylovat jméno již přechýlené) atd. Funkční pohled na jazyk nám dává na vybranou a vybízí nás k přemýšlení a k tomu, abychom vhodnou formu volili situačně. Redakce nakladatelství by se z praktických důvodů měla usnést na jednoduchém převažujícím postupu s tím, že vždy lze připustit odůvodněnou výjimku nebo porušení stanovené konvence z dobrých důvodů. Neboť pravidla jsou pro lidi (respektive pro jejich texty), ne lidi (a texty) pro pravidla. S dostupnými argumenty bohemistů se však manuál nevyrovnává. Přitom se vyjadřuje značně normativně (kupříkladu opakuje slovo progresivní, česky „pokrokový“ – s touto nálepkou měly humanitní vědy v Československu v druhé polovině 20. století tak neblahou zkušenost, že bychom si to v roce 2019 mohli ještě pamatovat), a přitom nepřesně – mluví například o „lingvistickém sexismu“ (což je necitlivé k lingvistkám i lingvistům; míněn byl asi jazykový sexismus). Alternativy i přednosti generického maskulina Manuál navrhuje alternativy generického maskulina. Některé z nich lze v redakční praxi obezřetně adaptovat, zvážíme-li jejich fungování nejen v ohleduplné společenské komunikaci, ale i v české větě. V souvislém textu se mi jako nejvhodnější jeví výčet („prosté uvádění osob a skupin v obou tvarech“; tedy například aktivisté a aktivistky, respektive aktivistky a aktivisté; nevýhoda: prodloužení textu) a opisy (pokud ovšem nezkomplikují sdělení či větnou stavbu, jako se to přihodilo u výchozího příkladu, v němž se namísto slovesa zablokovali nabízí došlo k blokádě). Je užitečné vědět o dalších způsobech, byť s mnohem omezenějším užitím: splitting (uvedení alternativ pomocí lomítka; příklad: aktivista/ka) pro texty heslovité nebo úřední povahy; asterisk (neboli hvězdička; na rozdíl od lomítka má naznačit více rodů než dva a umožňuje neidentifikovat se s žádným rodem; příklad: prodavač*ka) v textech komunity, pro niž je konvenčním, srozumitelným znakem. Stěží srozumitelné bude v češtině střídání rodů v navržené podobě: budeme-li hovořit v jednom odstavci zástupně například o aktivistce, v dalším o aktivistovi a takto střídavě označovat všechny aktivisticky naladěné bytosti všech rodů, zamýšlená rovnováha nevznikne. Ženský gramatický rod aktivistka přísluší výlučně ženám, zatímco obecně užité maskulinum zahrnuje potenciálně lidi všech rodů. V jiných případech zas zastupuje všechny rody femininum: kromě slov jako bytost, osobnost, celebrita nebo velryba je rozšířeným generickým femininem plurál děti. Právě u něj zřetelně vnímáme, že v češtině se gramatický rod často nekryje s rodem „přirozeným“, a nikoho to nemate: z pouhé formy podstatného jména (ani z gramaticky shodného slovesa, přídavného jména atd.) přece nevyvozujeme, že všechny děti jsou holčičky nebo že chlapci jsou dětmi druhé kategorie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na rozdíl od dvojice aktivistů a aktivistek však nemáme u dětí nebo velryb na vybranou mezi formou v maskulinu a femininu – a o takové případy jde nejspíš bojovnictvu proti generickému maskulinu nejvíce. Návody na vyvažování střídáním rodů nebo jejich výčtem však nepočítají s širokou oblastí výpovědí, v nichž je subjekt v gramatickém mužském rodě kritizován, haněn či spojen s jednoznačně negativními významy. Představme si historický výklad, který by ve snaze o korektnost pojednával o nacistech a nacistkách, komunistkách či komunistech, antisemitech a antisemitkách, okupantkách a okupantech atd. To by ke genderovému porozumění, natož smíru, nevedlo. Tím se dostávám k výchozímu předpokladu manuálu, že generické maskulinum upírá ženám hodnotu ve společnosti. Pokud by tomu tak bylo, pak by jim upíralo také vše záporné, co je s generickým maskulinem (zobecňující výrazy jako loupežníci, vrazi, fašisti, rasisti, homofobové atd.) spojováno. V praxi se však ke generickému maskulinu uchylujeme jako k neutrálnímu tvaru, který přirozený rod jasně neoznačuje. Stále zůstává nejúspornějším způsobem, jímž vyjadřujeme všechny rody (a zároveň žádný určitý rod, pokud jej neznáme), a mnoho mluvčích tomu nejspíš rozumí – ovšem někteří ne (nebo to neakceptují) a kvůli nim si rádi budeme lámat hlavu a rozšíříme si repertoár jinými způsoby. Generalizace navíc často vychází z neznalosti nebo ze snahy obejít určitější vyjádření. Proto se nabízí ještě jedna alternativa, kterou však manuál nezmiňuje: vyjadřovat se co nejkonkrétněji (tedy stavět věty na jasném podmětu a přísudku v aktivu), a tím se vyhnout stereotypům a neurčitostem všeho druhu. Na závěr ještě nesmělý návrh: pokud nesouhlasíme s některými nerovnostmi v životní realitě, měňme nejdřív tuto realitu ohleduplným a přátelským chováním ke všem umenšovaným a přehlíženým nebo „jiným“. Naše vyjadřování se už s touto novou skutečností – nebo jejím novým vnímáním – bude muset vyrovnat.   Převzato z webu Literární bašta Dobré češtiny, kde najdete další texty nejen o českém jazyce.

Čas načtení: 2024-03-03 20:45:00

Stále více žen v Česku má dvě příjmení. Nově si je mohou připojit i dodatečně

Dvě příjmení už v Česku nejsou žádnou raritou. Rok od roku je používá stále více žen, a to i s variantou, kde jedno ze jmen není přechýlené. Dvě příjmení ale mívají i muži. Obě se musí používat při každém úředním jednání a dotyční by se jimi měli i podepisovat. Od ledna si lze díky novele připojit druhé příjmení i dodatečně a nejen při svatbě.

Čas načtení: 2024-04-28 18:04:35

Plaňanský, Karel

Autor: Panzer Datum: 28.04.2024 18:04:35 Příjmení:Surname:PlaňanskýPlananskyJméno:Given Name:KarelKarelJméno v originále:Original Name:Karel PlaňanskýFotografie či obrázek:Photograph or Picture:-Hodnost:Rank: major MajorAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:MUDr.RNDr.M.D.Ph.D.Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:06.05.1904 Soběnov u Kaplice / 06.05.1904 Sobenov u Kaplice / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease: 01.11.1998 Canandaigua, New York / 01.11.1998 Canandaigua, New York / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- hlavný lekár 311. československej bombardovacej perute- príslušník Air Command South-East Asia (ACSEA)- chief physician of the No. 311 Squadron RAF - member of Air Command South-East Asia (ACSEA)Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- po druhej svetovej vojne emigroval a žil v Kanade- after the Second World War he emigrated and lived in CanadaSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:Pajer, Miloslav: Českoslovenští letci v RAF, Jednotky britského bombardovacího a pobřežního letectva 1940 - 1945, Naše vojsko CZ, 2016, ISBN 9788020615985www.prijmeni.cz

Čas načtení: 2019-09-18 21:42:57

Britská příjmení a jejich význam

Autor článku: Jana Před dobytím Británie Normany v r. 1066 byli lidé známi pouze křestním jménem nebo přezdívkou. Komunity byly malé, a tak bylo možné každého identifikovat jedním jménem. S přibýváním populace nastala nutnost lidi dále rozlišit a začala se používat jména odvozená od povolání, fyzických atributů nebo od toho, kde ta či osoba žila – John the [...] Příspěvek Britská příjmení a jejich význam pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2020-07-10 13:31:21

Zemřel jeden z nejstarších českých přeživších holokaustu Miloš Povondra-Bondy, autor vzpomínek Co odvál dým

Ve věku 96 let zemřel 27. června ve švýcarském Magdenu pražský rodák Miloš Povondra, původním jménem Bondy, jeden z nejstarších českých přeživších holokaustu a autor osobního svědectví Co odvál dým. Ve čtvrtek o tom informovala nakladatelství Prostor dokumentaristka Olga Sommerová, přítelkyně manželů Povondrových.   Miloš Bondy pocházel z pražské židovské rodiny, společně s rodiči Bohumilem a Kamilou Bondyovými a sestrou Věrou žili na Královských Vinohradech. V Praze studoval gymnázium. Za protektorátu dopadla na jeho rodinu perzekuce židovských obyvatel v rámci norimberských zákonů a posléze „konečného řešení židovské otázky“. V srpnu 1942 byl spolu s rodiči internován v ghettu Terezín, na začátku února 1943 byli transportováni do Osvětimi-Březinky, kde oba jeho rodiče zahynuli. Miloš Bondy věznění v Osvětimi a dalších táborech (Sachsenhausen, Ohrdruf a Buchenwald) přežil, po pochodu smrti se dočkal osvobození v německém Eisenachu. Po válce se vrátil do Prahy, kde dokončil gymnázium a vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Příjmení Bondy si změnil na Povondru. K výběru nového příjmení ho inspiroval Čapkův román Válka s mloky, kde je postava Povondry, vrátného pana Bondyho. Miloš Povondra pracoval jako lékař v různých nemocnicích, a nakonec až do roku 1968 působil na ministerstvu zdravotnictví. Hned po ruské okupaci emigroval s manželkou do Švýcarska, kde pracoval ve farmaceutickém průmyslu. Prahu s manželkou pravidelně každý rok navštěvovali. Před třemi lety vydal Prostor Povondrovy paměti Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust. Kniha vyšla pod původním příjmením autora. Vzpomínky začínají popisem transportu Miloše do Terezína spolu s jeho rodiči. Tehdy mu bylo 16 let. V Terezíně byli internováni několik měsíců, podmínky zdejšího života byly sice velice stísněné a těžké, ale proti jiným táborům méně vražedné. Na počátku února 1943 však byla celá rodina transportována na východ, do vyhlazovacího tábora Osvětimi-Březinky. Zde začíná stěžejní část vzpomínek Miloše Bondyho – od úvodní selekce na rampě, kde byla maminka zařazena mezi ženy jdoucí do plynové komory, přes pobyt s tatínkem v úvodní „karanténě“ po zvykání si na nelidské a vražedné podmínky života v táboře. Po konci „karantény“ a smrti tatínka se Miloš Bondy dostává do hlavního tábora Osvětim I. V knize popisuje otrocké práce, které musel vykonávat, mučení od kápů a jejich úlohu v systému koncentračního tábora, vztahy mezi vězni různých národností (Poláky, Rusy, Ukrajinci, Francouzi, Nizozemci a Židy) a pobyt na „ošetřovně“. Přežil tam s velkým štěstím několik selekcí do plynu a zrůdné lékařské pokusy. Po několika měsících byl s dalšími Židy přeložen zpět do Osvětimi-Březinky. Zde byl zařazen do „úklidového komanda“, které odklízelo a třídilo věci, jež na rampě zůstaly po příjezdu každého nového transportu a kde se věci příchozích a většinou zavražděných dále třídily a skladovaly. Členové komanda zde pracovali po několik měsíců, poté byli obvykle zavražděni v plynových komorách a nahrazeni novými vězni. Díky potravinám ze zavazadel se mu podařilo přežít další měsíce a získat tak fyzickou sílu pro poslední etapu svého věznění. V zimě na přelomu let 1944 a 1945 s blížící se frontou a Rudou armádou začala SS Osvětim postupně vyklízet. Miloš Bondy byl nejprve transportován do Sachsenhausenu, odtud pak do pracovního tábora Ohrdruf, pobočného tábora KT Buchenwald. V Ohrdrufu vězni pracovali v otřesných podmínkách při budování tunelu ve zdejším skalním masivu. Část pobytu naštěstí přežil v táborové kuchyni, nakonec však otrocké práci při budování štol neunikl. Brzy byl na konci sil, nadto se teror SS s blížící se nevyhnutelnou válečnou porážkou zvyšoval. Před postupem Rudé armády se příslušníci SS snažili dostat více na západ, blíže Američanům. Mnoho vysílených vězňů bylo na vyčerpávajícím pochodu bez jídla a odpočinku zastřeleno. Miloš Bondy se octl začátkem dubna 1945 v Buchenwaldu. Těsně před koncem války byl odtud hnán jedním z takzvaných pochodů smrti přes Výmar do Eisenachu, kde se dočkal osvobození Američany, pomoci UNRRA i cesty zpět do své vlasti. Kromě této hlavní dějové linky autor vyprávění prokládá vzpomínkami na členy své širší rodiny a popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal – židovskou měšťanskou rodinu z pražských Vinohrad. Vzpomínky Co odvál dým jsou tak nejen vyprávěním o životě člověka, kterého nezlomily ani ty nejkrutější podmínky, ale především osobním svědectvím o tom, čemu byly oběti holokaustu vystaveny. Jejich autor zachytil mnoho konkrétních detailů fungování táborové mašinerie, příběhy některých svých spoluvězňů i táborovou hierarchii. Vše podává velmi živě a místy i s nečekaným humorem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-30 12:19:25

Turečtí Šedí vlci ve vídeňských ulicích

Tak se nám u jižních sousedů odehrává zajímavý kvas. Na demonstraci Kurdů a příznivců Antify zareagovali turečtí nacionalisté z hnutí Šedých vlků a od té chvíle panuje ve vídeňské čtvrti Favoriten určité napětí. Ve vídeňské čtvrti Favoriten je podíl cizinců na obyvatelstvu vysoký a rychle se zvyšuje (2001: 16,5 procenta, 2016: 32,8 procenta). Nejvíce zde žije Srbů, druhou nejpočetnější komunitou jsou Turci. Na poměry Vídně a Rakouska obecně je tu nadprůměrná nezaměstnanost, v roce 2018 se přes 20 tisíc lidí hlásilo jako nezaměstnaných, tedy přes 10 procent dospělého obyvatelstva. To mimo jiné znamená, že není až tak těžké narychlo zorganizovat nějaký ten dav (viz dále, co k tomu říká rakouská policie). Čtvrť Favoriten se svého času dostala do médií, když jeden z politických spojenců Viktora Orbána, János Lázár, natočil v březnu 2018 (měsíc před maďarskými volbami) nepříliš lichotivé video z jejích ulic. Realita je malinko složitější než tento předvolební spot, ve Favoriten žije i hodně Balkánců, kteří se rakouskému životu přizpůsobili. Ale současný konflikt v ulicích naznačuje, že těch nezapadajících až problémových je dost na to, aby dostali jindy nenápadnou Vídeň i na stránky New York Times. Středobodem potyček je Ernst-Kirchweger-Haus, tzv. autonomní centrum, jeden z bratříčků pražské Kliniky, berlínské Rigaer Strasse nebo hamburské Červené Flory. Kdysi Komenského škola pro české a slovenské děti, později objekt Komunistické strany Rakouska, dnes tedy anarchistické headquarters. Šedí vlci (Bozkurtlar) je turecká nacionalistická organizace s metastázami po půlce Evropy a Asie. Doma v Turecku si dobře rozumějí se stranou jménem MHP, která momentálně s Erdoğanovou AKP tvoří politickou koalici. Charakter hnutí se dá pochytit z přísahy, kterou skládají její mladí členové, takzvaní idealisté: „Ve jménu Alláha, koránu, vlasti a vlajky přísaháme. Naši mučedníci a frontoví bojovníci, nechť jsou si jisti. My, idealistická turecká mládež, budeme bojovat proti komunismu, kapitalismu, fašismu a všem druhům imperialismu. Náš boj povedeme až do posledního muže, do posledního dechu, az do chvíle, než bude ustavena velkoturecká říše (Turan, pozn. MK). My, idealistická turecká mládež, necouvneme, nezakolísáme, dosáhneme svých cílů. Kéž Alláh ochrání a povznese Turky. Amen.“ (zdroj, PŘEKLAD Z NĚMČINY, původně nalezeno na STARÝCH STRÁNKÁCH NĚMECKÉ KONTRAROZVĚDKY v Bádensku-Württembersku) Koho překvapuje to zdánlivě křesťanské „amen“ na konci: používá se i v islámu. Šedí vlci mají v Rakousku celkem dvacet poboček, které dohromady tvoří celorakouskou federaci. V sousedním Německu jsou považováni za největší krajně pravicovou organizaci (BpB, která to uvádí, patří pod spolkové ministerstvo vnitra). Aktivní jsou i ve Švýcarsku, kde pomáhali shánět hlasy švýcarských Turků před prezidentskými volbami v Turecku a rovněž se roku 2015 pustili do pouličních bojů s Kurdy v hlavním městě Bernu. Pozdrav Šedých vlků, tzv. Wolfgruss, je v Rakousku zakázán, ale pohledem na videozáznam z jejich demonstrace lze usoudit, že si z toho jejich příznivci moc nedělají. A místopředseda vídeňské policie Franz Eigner poznamenal k jejich aktivitě zajímavou věc: jsou až moc dobře organizováni, dokážou svolat „tvrdé jádro“ několika set mladých mužů na určité místo během pár minut a zaútočit železnými tyčemi, pyrotechnikou a házením lahví. Pro policii je pak těžkým úkolem jim v tom zabránit a ochránit napadené. Demonstrace Kurdů a Antify… …a Šedí vlci v akci. Rakouská vláda násilnosti odsoudila a kancléř Kurz, jakož i ministr vnitra Nehammer (oba ÖVP) prohlásili, že turecké konflikty se nesmějí přelévat na rakouskou půdu. Upřímně: zajímalo by mě, jak si to představují. Mám sice vůči Kurzovým politickým schopnostem respekt, ale vnitroturecké konflikty byly do Rakouska importovány už v době, kdy jeho hlavním životním zájmem byl dudlík, a to zároveň s příslušnou kulturou a obyvatelstvem. Přenos konfliktu proběhl, teď je spíš otázka, jak udržet situaci pod kontrolou. Toto nebude jednoduché vyřešit, zejména v situaci, kdy západní civilizace natolik pochybuje sama o sobě, že po imigrantech chce vágní integraci – i tak leckdy neúspěšně – ale nesnaží se je asimilovat, což v dřívějších dobách fungovalo docela dobře, i když ne nutně vždycky (zkuste si jen spočítat, kolik Němců nosí polské příjmení, nebo kolik Britů příjmení francouzské). Dokud se Turek ve Vídni cítí jako Turek a mluví turecky, dotud jej pravděpodobně budou zajímat zprávy ze staré vlasti, které si dnes velmi snadno přečte na internetu nebo shlédne na nějaké turecké satelitní televizi. A totéž platí pro ostatní etnika. V téhle situaci, kdy se nám svět smrskl na globální vesnici, by ta asimilace byla naopak potřeba více než dřív. Teprve v momentě, kdy se potomci už ani nenaučí řeč svých předků, přestanou být součástí širší politické komunity a řešit, co se právě semlelo tisíc kilometrů daleko. Rovněž propagandistické kampaně ze staré vlasti (a Turecko se o působení mezi krajany docela snaží, například pomocí náboženských úřadů) by tak ztratily na účinnosti. Jenže to vyžaduje určité civilizační sebevědomí. Vlastně se úplně nedivím tomu, že pro některé mladé Turky můžou být Šedí vlci přitažliví. Dávají jim identitu, na kterou mohou být vnitřně hrdí. Kdežto být postmoderním Rakušanem znamená hledat na sobě hlavně hnidy, případně pátrat po tom, kdo koho zákeřně diskriminuje. A to pro člověka zvenčí zase tak přitažlivé není. Stojí za to si všimnout, že tomuhle problému jsme v ČR zatím ušli na základě čistého štěstí. Pokud mu máme ucházet i nadále, nemůžeme na to štěstí spoléhat věčně. Stejně jako Francie, Německo či Nizozemsko, i u nás jsme pociťovali nedostatek pracovní síly. To se projevilo přílivem lidí z ciziny. Na rozdíl od výše zmíněných jsme zatím měli vyslovenou kliku v tom, že z historických důvodů (železná opona) šlo v případě ČR zejména o Ukrajince, Vietnamce či obyvatele sousedních zemí (Slovensko, Polsko). Společně s lidmi vždycky přicházejí i jejich kultury, ke kterým patří i staré, leckdy dědičné konflikty (třeba zrovna ten kurdsko-turecký). Máme štěstí v tom, že v případě našich imigračních proudů se zatím žádné takové konflikty nezkřížily a nezpůsobily explozivní mix, ani mezi sebou, ani s původním obyvatelstvem. Ale žádná samozřejmost to není a znepokojuje mě, jak málo se k tomu současní politici vyjadřují. Jako by to jako samozřejmost brali. Momentálně sice máme koronavirovou recesi, takže poptávka po pracovní síle poklesla, ale konjunktura zase jednou přijde a s ní volání po vízech pro levnou pracovní sílu. Byl bych hodně potěšen, kdyby se zástupci jednotlivých stran v parlamentu sešli, dokázali aspoň na chvíli odložit téma „Babiš-antibabiš“ a vypracovali nějaké společné memorandum o tom, jak se v tomhle případě bude do budoucna postupovat. Aby nedošlo k drastické změně jen proto, že volby dopadly jinak, než se čekalo. Stačilo by to pojmout zcela jednoduše a pragmaticky, třeba seznamem: Vietnam ano, Pákistán ne. Thajsko ano, Alžírsko ne… I takové jednoduché schéma pro budoucnost by bylo daleko užitečnější než to, co máme teď, a problémy vídeňského (či stuttgartského) typu bychom si mohli ušetřit. Prevence je vždycky jednodušší než léčba. Ale nevím, jak je k tomu pošťouchnout.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 15:50:22

Jak se dělá podvod

K obědu jsem měl žemlovku, výbornou. Dovoz z restaurace, kterou teď rozvoz jídel drží nad vodou. Zaměstnanci už druhý týden nechodí do práce, všichni jsou ohrožená skupina, a pro klid vlastní i rodiny jsou doma. Takže si po obědě můžu dát nohy na stůl a s pohledem z okna na pomalý příchod jara si užívám malou siestu. Z příjemného rozpoložení mne vyruší zvonění mobilu. No, tyto dny volá málo lidí, co když to je objednávka. Obětuji siestu, v očekávání nějakého obchodu. Jak mi totiž před lety řekl prodavač v OBI, když jsem kupoval jeden metr kabelu „lepší malý kšeft než velká práce“. Z mobilu slyším „Dobrý den, jmenuji se doktor Kalousek“. V tu chvíli zbystřím. Že bych se stal obětí nějakého žertu? Nebo, že by to byl skutečně on? TEN Kalousek? Výrazný slovanský přízvuk volajícího doktora ale spíš svědčí o chybě imitátora, nebo to je jiný Kalousek. Hlas v telefonu pokračuje „Mluvím s panem Pavlem Tomášem?“ Automaticky potvrzuji, že ano, a stejně automaticky se mi vybaví moje dávná myšlenka na žádost o dotaci na výzkum toho, proč si převážná většina lidí myslí, že Tomáš je příjmení. Mám z toho celoživotní deformaci, představuji se celým jménem, a hned preventivně hlásím, že Pavel je příjmení. Doktor mi s vážným hlasem oznamuje, že dlužím od roku 2018 za provedené reklamní práce 5 800 Kč. A když je zaplatím ještě dnes, nebude to vymáhat exekutor. No bomba, siesta je definitivně v háji. Zase jsem něco zasilážoval a tady je zasloužený trest! Ale požadavek na okamžité uhrazení probouzí obranářské reflexy. A kolik právníků se představuje „jmenuji se doktor…“? Energie ze žemlovky pohání můj mozek, a tak požaduji zaslání dotyčné faktury mailem s tím, že pokud je požadavek oprávněný, dluh samozřejmě uhradím. Pan Kalousek slibuje poslání dokladu, a neopomene připojit výhrůžku s exekutorem. Do mailu skutečně dorazí kýžená faktura. Mám docela fotografickou paměť, ale i tak mi faktura nic neříká. V účetním systému také nic, žádná korespondence v mailu. A jak kdysi řekl pan Paroubek „Dámy a pánové, řekněme si upřímně, kdo z vás si to pamatuje“, nebo to bylo jinak? Působení žemlovky asi už slábne. No nic, klasická lustrace dostupných údajů. Doktor Kalousek a jeho číslo nic. Eseróčko už je zajímavější, sídlí na pražské adrese společně s mnoha dalšími, a pan jednatel je vskutku přičinlivý, aniž bych to počítal, jeho firmy zabírají víc řádků, než dokáže zobrazit můj monitor. Předmět činnosti „věřitele“ je pronájem bytových a nebytových prostor, fakturovaná reklamní činnost. Pražská firma a účet na faktuře slovenský. To mě uklidnilo, nohy mám zpátky na stole a rozjímám co s tím. Vzhledem k tomu, že je pátek odpoledne, nechám vše na pondělí. V pondělí mi skutečně opět volá pan doktor. Jestli prý už jsem zaplatil. Odpovídám že ne, a žádám o zaslání kopie objednávky, případně printscreen uveřejněné inzerce. Myslel jsem si, že už jsem obchodním světem docela zocelený, ale argument, že podklady obdržím až po zaplacení, jsem fakt nečekal. A zase ten exekutor. Placení odmítám do doby, než bude prokázaná oprávněnost pohledávky. Hovor se za podivuhodného šumění ztratí. Ne tak pan Kalousek. Asi za hodinu mi v mailu přistane páteční faktura doplněná o řádek s položkou „omeškani“ za slušných 2 000 Kč. Dmu se pýchou, že já, jehož vysvědčení v kolonce Český jazyk neslo několikrát číslici 4, ba dokonce ještě hrozivěji působící „dostatečný“, by takovou blbost nenapsal. A jako účetní amatér rozjímám, kde vznikl pojem „kreativní účetnictví“ a jestli náhodou autorem nebude doktor Kalousek. Jak lze do dva roky staré faktury napsat novou položku? Oproti mým zvyklostem vše poctivě zapíšu na kus papíru a společně s jednou fakturou na dvě různé částky zakládám. Doktor Kalousek se už neozval. Dnes před obědem mi ale ze slovenského čísla volala paní, a titulovala mě pane Tomášku. Tomášku, a ze Slovenska? Nevzpomínám si. A to se pořád ujišťuji, že po padesátce je vše lepší, zejména paměť! V rozrušení jsem přeslechl jméno, tak prosím o zopakování. Jmenuji se Ju … Dr. Nováková a volám vám ohledně neuhrazené faktury za reklamu. Reakce je i bez žemlovky okamžitá. Ptám se, jestli je Ju jméno. Paní trochu zaskočeně řekne opět, že se jmenuje Ju … Dr. Nováková, a jestli hned nezaplatím, bude dluh vymáhat Vymáhací komora. Jméno věřitele i doktora je jiné, model stejný. Žádám o zaslání dokladů s tím, že už je druhá v pořadí. Zatím nic, tak čekám. Nemusíte nutně jíst žemlovku, určitě to zvládnete i bez ní. Ale třeba vám ušetřím narušení odpolední siesty. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 08:00:01

Jak si zadarmo prověřit nového partnera: Dluhy, potomky ani nezodpovědnost už neutají

Nebude vás to stát ani korunu a stačí vám pár údajů – jméno a příjmení, bydliště, rodné číslo nebo datum narození. Pokud máte jen jméno, i s tím si vystačíte, jen budete muset hledat chvíli trochu detailněji. Insolvenční rejstřík je totiž navzdory snaze o GDPR studnicí informací, které poskytuje jednoduše a zadarmo! Našla Gregorová novou lásku v seriálu Na vlnách Jadranu? Není to první cizinec, co jí učaroval Číst více Když váš princ není jako z pohádky Občas se zkrátka potřebujeme přesvědčit o tom, že nám nový vyvolený říká pravdu. Tím spíš pokud už se teď vidíte v bílém závoji, vlečce stříbrem vyšívané – ale co když to nebude skutečný princ, milý pane? Abyste na téhle lásce neprodělali kalhoty, není od věci si vašeho miláčka trochu prověřit a porozhlédnout se po internetu, zda opravdu říká pravdu. Jak se ví, růžové brýle jsou někdy mocný nástroj… Jedním z takových vodítek je právě insolvenční rejstřík, který takové údaje prozradí vcelku snadno, a ještě za to nikdo nic nechce. Stačí vám přitom znát jméno. V případě, že má člověk příjmení obvyklé a vyskočí na vás až příliš záznamů, lze záznam upřesnit. Ale obecně si skutečně vystačíte s tím, co víte například ze sociálních sítí nebo od svého nového partnera – pokud vám pochopitelně říká pravdu. Pak už si ze záznamů vyberete podle města, odkud ho znáte, podle ročníku či dalších specifik. Poslední hodiny před smrtí: Poznáte je, tělo se připravuje na konec. Většinou neodvratně Číst více Dluhovou past odhalíte snadno Zjistit detaily můžete i o jeho minulosti, i kdyby měl za sebou už proběhlou insolvenci. Údaje v rejstříku totiž několik let zůstávají jako výstraha pro potenciální možné věřitele. Záznamy se mažou až po uplynutí pěti let od rozhodnutí, jímž bylo insolvenční řízení skončeno. Je to doba, po kterou má právní systém dlužníka chránit, aby se do dluhové pasti nedostal znovu, a také věřitele, aby neriskovali své prostředky. Vše najdete ZDE. Taková minulost vás sice nemusí odradit od nové vášnivé lásky, ale může vám dát spolehlivý vhled do toho, jak váš milý zachází s penězi. V rejstříku totiž najdete nejen podrobný popis toho, jak se do dluhů dostal, komu dlužil a kolik, ale také jak dlouho s tíživou finanční situací před zahájením insolvence bojoval, zda se dluhy snažil nějak řešit, případně si nevyzvedával poštu a jen si užíval života. Jako na talíři budete mít také informace, zda některé z dluhů přešly do exekuce, případně zda má váš milovaný nějaké potomky – pro případ, že by je snad zapomněl zmínit. Pokud byste o něj v insolvenčním rejstříku nic nenašli, ještě máte k dispozici Registr exekucí. Ten už je sice placený, a tak si musíte připravit pár drobných, i tam se ale můžete dozvědět pravdu. Hledání v něm už je o něco složitější a budete potřebovat víc údajů. Pokud by však váš partner byl ochotný se k minulosti přiznat dobrovolně, můžete využít například registr SOLUS, který prozradí i barvu oblíbených ponožek – pokud si je vzal na splátky. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: V únoru přijdou zaměstnanci na výplatní pásce až o několik tisíc.

Čas načtení: 2024-08-02 00:00:00

Rodiče si nás rozdělili, říkají sourozenci Kovács a Havelková o příjmeních

Jsou sourozenci, ale každý má jiné příjmení. Hugo Kovács (15) v rozhovoru pro Magazín DNES prozradil, proč tomu tak je a že původně měl jiné jméno. Jeho sestra Rozálie Havelková (27) zase řekla, proč se rozhodla nepoužívat tátovo příjmení.

Čas načtení: 2024-08-12 00:00:00

Jsem to já a mix dublérek, říká o intimních záběrech Elizaveta Maximová

V hereckém světě je velmi dobře známá, přesto málokdo ví, jak se Elizaveta Maximová opravdu jmenuje. Svoje druhé jméno dnes používá jako příjmení a její skutečné příjmení je tabu. „Nikde na internetu ani v titulcích mých filmů ho nenajdete. I na Wikipedii ho píšou špatně,“ říká herečka.

Čas načtení: 2024-12-10 14:15:00

O původu příjmení: Drholec

Příjmení Drholec/Drholcová u nás dnes nosí 101 obyvatel. Snad bylo odvozeno ze slovesa drhat, tj. „chvět se, trhat, škubat“. Patrně se jednalo o pojmenování podle nějaké činnosti nebo podle fyzických vlastností. Máme i další taková příjmení, např. Drhal, Drháč atd.

Čas načtení: 2024-12-10 14:15:00

O původu příjmení: Szpuk

Příjmení Szpuk je původem polské. V ČR ho nosí 12 obyvatel. Vzniklo z polského apelativa szpuk s významem „hluk“, nebo také „domácí duch“. I v češtině máme příjmení Šotek podle takového „domácího hospodáříčka“.

Čas načtení: 2024-12-10 14:15:00

O původu příjmení: Sembol

Příjmení Sembol/Sembolová u nás používá 161 obyvatel, nejvíce jich žije v oblasti Karviné a Ostravy. Původem je polské. Jedná se o variantu příjmení Zembol, které se vykládá z polského apelativa zębal, tj. „někdo s velkými zuby“, přeneseně také „smíšek, vtipálek“. Patří tedy do kategorie pojmenování podle vlastností.

Čas načtení: 2024-12-23 09:00:00

Kam zmizela Stella Májová, pohádková princezna Zpěvanka, která měla zlato v hrdle

Nebyla to jediná filmová role, kterou tato zapomenutá herečka vytvořila, ale když v roce 2009 zemřela, v českém tisku ji všichni připomínali právě jako Zpěvanku z pohádky Byl jednou jeden král. Příjmení si zvolila sama, protože začala s filmováním v květnu a v roce 1939 příjmení Weingärtnerová nechtěla.