Léto je pro šperky zatěžkávací zkouškou. Pot, opalovací krémy, slunce, moře i bazény urychlují jejich černání, zmatnění nebo dokonce korozi. Z krásného klenotu se tak může po pár týdnech stát nevzhledný kus kovu. Jak o své poklady pečovat, abyste je mohli hrdě a s radostí nosit i po prázdninách? Jaké chyby lidé dělají v létě, a přitom se jim dá snadno vyhnout?
--=0=--
---===---Čas načtení: 2020-11-18 19:25:52
Americké volby IV. – tento soud nebude vycpán
Od P. T. ctěného čtenářstva jsem v poslední době dostal několik dotazů směřujících k tématu „vycpávání Nejvyššího soudu“. Často to ani nejsou dotazy, jako spíše ztrápené konstatování „k čemu jsou tři noví nejvyšší soudci, když si tam teď demokrati najmenují svoji většinu?” Nenajmenují, skoro určitě ne, protože volební karty byly zamíchány způsobem, který to v podstatě vylučuje. Nejprve krátký úvod do terminologie a podstaty problému, který u nás není příliš známý. Packing the Court, čili „vycpání (Nejvyššího) soudu“, je pejorativní termín pro myšlenku najmenovat tolik nových soudců, aby se názorové složení soudu změnilo ve prospěch určité strany. Když Trumpova administrativa krátce před listopadovými volbami nominovala už třetího nového soudce Nejvyššího soudu za posledních pár let (je to Amy Coney Barrettová), a když tato kandidátka úspěšně prošla schválením v Senátu, začalo se o této možnosti mezi demokraty neformálně hovořit. Příliš extrémní krok Technicky vzato je vycpání soudu relativně snadné, protože skutečnost, že soudců je právě devět, není podložena žádným ustanovením americké ústavy. Jde pouze o tradici, i když velmi dlouhou (od roku 1869 nenarušenou). Ke změně tohoto počtu byste zkrátka nepotřebovali přijímat ústavní dodatek, stačila by většina v obou komorách Kongresu a prezident ochotný spolupracovat. Prakticky a politicky vzato je to extrémní krok, ke kterému zatím nikdo nesáhnul, ani republikáni, ani demokrati. Taková akce by navrhující stranu rozštípila, protože zdaleka ne každý poslanec a senátor by byl ochoten pro ni hlasovat na základě befélu shora, i kdyby takový rozkaz vůbec přišel. Hlavně senátoři si rádi budují nějakou nezávislou existenci a nejsou vždy ochotni „držet basu“, zejména pokud sedí na nejistých křeslech. Demokratický senátor za Západní Virginii, Joe Manchin, veřejně slíbil, že pro žádné vycpávání soudu hlasovat nebude. Rozzuřil tím pár progresivců, ale většina jeho kolegů chápe, že Západní Virginie není žádná bašta demokratické strany a že by ho taková akce mohla stát křeslo. Jediná situace, ve které by nějaká vítězná strana mohla vůbec doufat v úspěšné „vycpání soudu“, by byla ta, kdyby drtivě zvítězila ve volbách do obou komor Kongresu. Pak by se odpor několika disidentů dal ignorovat. (Sám Joe Biden řekl, že „není fanouškem“ takového postupu, což je sice odmítnutí, ale na rozdíl od toho Manchinova nikoliv kategorické.) „Modrá vlna“ se nekonala O drtivém vítězství demokraté před volbami také snili. Trump byl oficiálně nepopulární a čekala se „modrá vlna“, tedy rozšíření a dokonání triumfu z roku 2018, při kterém část tradičně republikánských okrsků zvolila demokratické kongresmany. Ve světle takových očekávání se dalo uvažovat o lecčems. Jenže žádná „modrá vlna“ se nekonala. Republikánští kandidáti byli úspěšnější, než se předpovídalo, a současné složení Kongresu a Senátu žádnému jmenování dodatečných soudců nesvědčí. Konečná rovnováha sil v Senátu záleží na dvou křeslech v Georgii, o jejichž obsazení se rozhodne až začátkem ledna 2021, ale i kdyby demokrati vyhráli obě tato křesla a dosáhli poměru 50:50, přes odpor nesouhlasícího křídla strany se takový plán realizovat nedá. Asi není náhoda, že na „vycpávání soudu“ tlačily hlavně ty mladé ročníky z progresivního klubu. Staří veteráni si uvědomují, že politika je vrtkavá, že většinové poměry se mohou změnit, a že najmenují-li pět nových soudců, může to o pár let později motivovat druhou stranu, aby jich při první možné příležitosti jmenovala třeba dvacet. Podobně jako u jaderné války, i zde je jediná možná vítězná strategie „vůbec s ní nezačínat“. Kapři si rybník sami nevypustí Co by naopak úspěch mít mohlo, protože jde o myšlenku politicky daleko více neutrální, jsou term limits, mandáty jen na omezenou dobu. Tenhle princip by se dal realizovat buď pevnou délkou mandátu nebo povinným odchodem do důchodu v určitém věku. Tím by se celý proces obměny soudu stal předvídatelnějším a lépe plánovatelným, kdežto v současné době jej řídí hlavně kmotřička Smrt a její věrná pomocnice Těžká Nemoc. (Na to by don Vito Corleone jistě odpověděl, že naplánovat se dá samozřejmě i to úmrtí, ale tak daleko naštěstí ve Washingtonu nedospěli. O zastropování mandátů se občas mluví i v souvislosti s Kongresem, kde sedí řada skutečných Metuzalémů vysoké politiky; takový Strom Thurmond měl za sebou téměř 48 let senátního mandátu, když ve věku 100 let a šest měsíců zemřel v úřadě. Zastánci principu časového omezení mandátů tvrdí, že by to do politiky přineslo novou krev, kdežto jeho odpůrci namítají, že mladí a nezkušení politici by se stali snadnou kořistí lobbistů. Tak jako tak na nějaké ořezávání mandátů v Kongresu nejspíš nikdy nedojde, protože kapři si rybník sami nevypustí. Update: Ještě jsem se raději podíval na kariéru Stroma Thurmonda, protože mi v hlavě hlodalo podezření, že tam mám nějakou chybu. A skutečně! Nezemřel v úřadě, poslední mandát mu vypršel půl roku před smrtí (v lednu 2003) ve věku 100 let a jednoho měsíce. Fascinující je, že ani s touto výdrží nebyl nejdéle sloužícím americkým senátorem, tento rekord drží Robert Byrd, který seděl v Senátu 51 let a 176 dnů. Omlouvám se za nepřesnost. Konec update. V případě soudců by na osekání mandátů dojít mohlo, protože na rozdíl od kongresmanů by nemohli rozhodovat sami o sobě. Bude-li návrh dostatečně neutrálně psaný, mohl by získat podporu v obou stranách. Mediální hysterie kolem jmenování nových soudců totiž nesvědčí onomu klasickému „klídku na práci“, který mají volení politici všeho druhu vůbec nejradši. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-09-03 19:57:00
Jsou šetrné spotřebiče ekologické?
Chcete si koupit elektrický spotřebič a už to na vás řve. AAA+. AAAAAAAA+++++++. Kolik vody ušetříte. Kolik za prací prášek. Kolik za čistící prostředky. Pomalu se blíží doba, kdy budou tyto spotřebiče nejen plnit svou funkci, ale také vyrábět energii, vodu, čistit vzduch a po skončení cyklu vyplivnou nějakou tu drogerii. Ale vážně. Když jsme pořídili myčku, koupili jsme i tablety doporučované výrobcem. V dobré víře jsme zapnuli úsporný program. A víte, co se stalo? Nádobí bylo umyto na prd. Inu, smířili jsme se s osudem. Musíme pouštět nejdrsnější program. A ani pak nebylo umytí hif-fi. Ostatné jsou i lidé, kteří nádobí umyjí ve dřezu a až pak ho šoupnou do myčky. Po nějaké době začala být myčka zapatlaná. Inu, vzorně jsme doplnili své zásoby o další chemii doporučovanou výrobcem. Pak mi kolegyně v práci poradila, ať používáme tablety Jar Platinum (bohužel tato zmíňka není sponzorována). Od té doby pohoda, nádobí čisté, myčka čistá, není třeba ničím doplňovat. Tak si říkám, jestli nejde o ekologičtější chování než u těch, kdo předmývají ve dřezu a pak bouchnou úspornou myčku doplňovanou chemií nad rámec tablet. Navíc nižší teploty lépe svědčí usazování nečistot, přístroj dřív odchází. Podobné to máte s vysavačem. Pořádná děla jsou zakázana. Tak to člověk valí nějakým prdítkem. Trvá to tím pádem dýl. A proto je (možná) spotřebované množství elektřiny stejné. Plus prdítko houby vydrží a musí být častěji nahrazováno novým. Tak můžu pokračovat třeba u šlehače. Nebo u notebooku v režimu spánku. Samozřejmě, sežere výrazně míň energie než spuštěný. Ale kdo nevypíná, jen uspává, ten přístroji nesvědčí. A výroba notebooku to je ekologická zátěž jak kráva. O údajně k životnímu prostředí šetrných věcech typu elektromobil darmo mluvit...
Čas načtení: 2021-09-12 10:55:15
Teplé dny mohou být únavné, doplňte si během nich energii
Horké dny jsou pro náš organismus velmi náročné. A čím více jich je, tím můžeme být unavenější a bez chuti vycházet ven. Ale pobyt na čerstvém vzduchu je důležitý pro naše zdraví a život strávený na pohovce nám naopak nesvědčí vůbec. Jak se tedy přemluvit a dodat si energii a chuť naplno fungovat a žít?
Čas načtení: 2018-04-19 09:18:36
Dopřejte tělu psychický odpočinek a začněte číst
Doba stovek televizních kanálů a nekonečných seriálů čtení příliš nesvědčí. I proto je doslova zázrak, že Češi u knížek stále vydrželi. V čtení se držíme na špičkách světových žebříčků a je to rozhodně dobře. Pokud jste sami knížky po škole odložili, pojďte se podívat na to proč se k nim honem zase vrátit.
Čas načtení: 2014-02-17 20:30:00
Alu disky jsou nedomyslitelnou ochrannou a zároveň stylovou součástí každého automobilu. Díky své lehké konstrukci jsou však náchylnější k poškození, a proto je riziko vzniku závad poměrně vysoké. Alu diskům nesvědčí neopatrná, agresivní jízda ani žalostný stav našich silnic. Pokud dojde k poškozen ...
Čas načtení: 2012-02-01 00:00:00
Jak se nejlépe postarat o v zimě trpící baterii?
Každoroční mrazy či sněhové vánice nesvědčí žádným digitálním přístrojům. Notebooky, fotoaparáty i mobilní telefony jsou vystavovány extrémně nízkým teplotám, náhlým změnám teplot či nebezpečí pádu a jejich baterie tím trpí. Poradíme vám, čeho se v zimním období vyvarovat a jak baterie nejlépe chrán ...
Čas načtení: 2015-12-16 12:00:00
3 důvody proč vyhledat terapeuta
Jakmile o někom zjistíte, že navštěvuje psychologa nebo terapeuta, automaticky ho zaškatulkujete do kategorie nevyrovnaných bláznů. Takový člověk je ale chytřejší, než si myslíte a dost možná má také méně problémů. Fakt, že někdo absolvuje tato pravidelná sezení totiž nesvědčí o tom, že by byl bláze ...
Čas načtení: 2013-08-06 12:00:00
Ani když už nemůžete dospat samým těšením na dovolenou, neměli byste nastoupit do letadla čerstvě po operaci, infarktu ani se zlomenou rukou. Náš nový seriál vám řekne proč. Srdci nesvědčí málo kyslíku Cestu letadlem by měli rozhodně konzultovat s lékařem všichni, kteří mají po infarktu, trpí na a ...
Čas načtení: 2022-04-11 17:03:33
Elon Musk a Twitter – obtížné manželství, které je přesto asi potřeba
Milí čtenáři, odhlédneme na chvíli od té zcela konkrétní války, která se nám odehrává téměř za humny (a že je těžké odtrhnout od ní pozornost!), a podíváme se na chvíli někam jinam, do sféry válek kulturních a informačních. Nejbohatší podnikatel světa vstoupil do jedné z nejvýznamnějších sociálních sítí. Co z toho bude? V majetkové a řídící struktuře Twitteru totiž došlo k zajímavé změně. Elon Musk, momentálně nejbohatší člověk světa, koupil ve Twitteru devítiprocentní podíl. Nestálo jej to ani moc peněz, pouhé tři miliardy dolarů; to je pro něj asi tolik, jako kdybychom si my, běžní smrtelníci, zajeli na dovolenou do Chorvatska. Podle dohody s komisí SEC může dokupovat ještě další akcie, ale maximálně do 14,9 procenta celé firmy. Případné rozšíření podílu nad tuto mez by podléhalo dalšímu souhlasu SEC. Devět procent vypadá jako téměř zanedbatelný podíl, ale není. Ve skutečnosti se tím Musk stává největším individuálním akcionářem Twitteru; tak například bývalý ředitel Jack Dorsey vlastní dnes jen něco přes dvě procenta akcií firmy, kterou kdysi spoluzaložil – a přišel loni o své ředitelské místo na základě iniciativy poměrně malého investora, kterým byla firma Elliott Management. Musk také prakticky ihned získal křeslo v představenstvu (board of directors), které reprezentuje zájmy akcionářů. To už je konkrétní funkce s konkrétním vlivem. Z pohledu Twitteru je to menší zemětřesení, protože Musk předtím firmu opakovaně kritizoval za její přístup ke svobodě projevu. Bude se tedy snažit prosadit v Twitteru svoje, daleko liberálnější, standardy? Je to rozhodně možné. Pojďme ale o situaci chvíli uvažovat trochu šířeji. Musk nezapadá do klasického korporátního kapitalismu Elon Musk je poněkud zvláštní jedinec. Přitahuje jak nekritické obdivovatele, tak i zarputilé hatery, kteří jsou schopni sepsat nenávistný a pohrdavý komentář snad i o tom, jakou si dnes vzal košili. Svého nejmladšího syna pojmenoval X Æ A-Xii, což úplně nesvědčí o jeho duševní vyrovnanosti, a na Twitteru, kde má desítky milionů sledujících, se pouští do bizarních bitev, které občas končí i u soudu. Na druhou stranu Musk velmi zřetelně nezapadá do atmosféry klasického korporátního kapitalismu, kde šedivé myši v šedivých oblecích pronášejí do kamer přesně ty slogany, které jim P.R. oddělení poslalo ráno e-mailem, a nařizují přebarvit profilové fotky svých firem na sociálních sítích podle potřeby. Když Musk něco nebo někoho kritizuje, nebere si servítky. Má sklony k libertariánství a vypadá to, že si coby imigrant z Jižní Afriky (vyrostl za apartheidu) cení tradičních amerických svobod více než mnozí místní rodáci, kteří se začali klonit k představě, že je to spíš nebezpečné břemeno zděděné po starých mrtvých bílých mužích. Také je to workoholik, který sedí na (příliš?) mnoha židlích naráz. Ale minimálně dvě firmy, SpaceX a Teslu, vypiplal ze skromných počátečních rozměrů do významných celosvětových hráčů. SpaceX svého času (2002) založil a Teslu koupil v době, kdy to ještě byla zcela neznámá pidifirma (2004). Právě tahle schopnost táhnout podniky kupředu je asi důvodem, proč Muskův vstup do Twitteru akceptovali, i když kulturně do kalifornského prostředí naprosto nezapadá. Twitter má totiž problém. A dlouhodobý problém k tomu. Slabý Twitter, silný Facebook Twitter je při bližším pohledu ještě zvláštnější fenomén než Elon Musk. Za uplynulá léta nabyl kulturního vlivu, který mě upřímně vytáčí, protože vedl k důkladné infantilizaci jeho častých uživatelů. Novinářů je na Twitteru disproporčně mnoho a pohybujete-li se tam příliš často, snadno nabydete (mylného!!!) dojmu, že twitterový dav je nějaké reprezentativní zrcadlo světa a nejdůležitějším tématem roku je použití správných zájmen v konverzaci. Pak vás skutečné výsledky voleb zarážejí, matou a děsí, a hledáte rozhodující vliv nějakého Putina i tam, kde třeba není, protože jak je jinak vysvětlit? A to ani nechci rozvrtávat skutečnost, že je úplně šílené, když žurnalisté z povolání produkují články na téma „ministr M napsal na Twitteru X, a oni mu odpověděli Y, ach bože, to je hrozné!” a dostávají za ně nejspíš také zaplaceno. To bych čekal tak možná od méně čtených hobby-blogů, ale ne od serverů, které si říkají zpravodajské. Leč takové deformace mediálního prostoru jsme si navykli považovat za novou normu – a Twitteru samotnému to jistě vyhovuje. Nicméně přes tento kulturní vliv Twitter jako firma zřetelně stagnuje, zvlášť v porovnání s dalšími sociálními sítěmi. Od doby vstupu na burzu (2014) jeho tržní hodnota kolísala nahoru a dolů, ale v současné době je dokonce o něco nižší než tehdy, takže člověk, který do něj investoval roku 2014 nebo 2015, fakticky o peníze přišel (kvůli inflaci). To není něco, co byste čekali od velké sociální sítě, která vznikla v té nejlepší možné době, kdy se začínaly masivně šířit chytré telefony. A ve srovnání s Facebookem, jehož tržní hodnota se za podobné období zněkolikanásobila, je pokulhávání Twitteru velmi zřetelné. Proto také teď mohl Musk koupit skoro desetinu celého Twitteru za pouhé tři miliardy dolarů. Firma je hospodářsky poměrně slabá. Má značné tržby, poslední dobou dosahující pět miliard dolarů ročně, ale přesto moc nevydělává a asi pět let v kuse byla dokonce ve ztrátě. Dividendy zatím nevyplatila nikdy, což bývalo v IT světě běžné, ale pomalu se to mění. Není moc lákavé do takové společnosti investovat. Kdyby příčinou špatné ziskovosti byly velké investice do budoucnosti, byl by obrázek jiný, ale Twitter jako by zkameněl i v tomto ohledu. Nové funkcionality je málo a počet uživatelů už léta stagnuje na neuspokojivých 330 milionech lidí. (Facebook má skoro desetkrát tolik!) Pro dlouhodobou perspektivu firmy je extrémně znepokojující, že nepřitahuje mladé uživatele, mezi kterými dávno kraluje TikTok. Toto je asi hlavní důvod, proč je nyní Musk jedním z členů představenstva ve firmě, kterou tak veřejně kritizoval. Má to tam provětrat a dát zkostnatělé struktuře nějaký impuls k dalšímu rozvoji. Osobně bych čekal, že minimálně současný ředitel Parag Agrawal bude muset odejít. Nemá zas tak moc zkušeností, a i když v čele firmy nestojí dlouho (od listopadu 2021), předtím byl několik let technickým šéfem (CTO), takže zodpovědnost za současnou stagnaci leží částečně i na něm. Pokud ale Muskův příchod do Twitteru bude znamenat méně zákazů a méně mazání, bude jistě zábavné sledovat, kolik lidí opustí svůj dosavadní postoj „soukromá firma si u sebe přece může dělat, co chce” a začnou volat po tuhé regulaci s tím, že „není možné tak důležitý kanál nechat na hraní excentrickým miliardářům”. Neopustili-li jste ještě sociální sítě jako já, sbírejte screenshoty, abyste jim když tak jejich názorový zvrat mohli připomenout. Taky je to infantilní, ale aspoň je to sranda. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2021-05-27 12:42:44
Ostatně soudím, že Twitter musí být smazán. Tedy ne celý Twitter, můj Twitter
Stane se, že dokončíte nějakou práci, třeba článek, a místo pocitu uspokojení se dostaví neurčitý dojem, že něco je v nepořádku. Někdy se z toho vyklube nějaká nepřesnost, kterou odhalíte až zpětně. Jindy jde o něco principiálního. To se mi stalo teď, po posledním textu. Poslední odstavec toho článku má formu „knížecí rady“ ostatním. A když už rozdávám takové rady, možná bych měl sám jít v něčem vzorem. Už delší dobu považuji sociální sítě za metlu lidstva. Facebook jsem smazal předloni v létě. Teď bude následovat Twitter. Důvodů je mnoho, tady jsou aspoň ty základní. „Nakašlat, jó nakašlat!“ Ten nejbanálnější z nich – epidemie, zdá se, končí. Doupata neřesti se zase otevírají a lákají na čerstvou kávu. Kmen introvertů, ke kterému nepochybně patřím, se vyznačuje sníženou kapacitou pro kontakt s jinými lidmi. Je škoda s ní plýtvat na sociální síti, kde ten kontakt přece jen není moc osobní. Má snad člověk jednoho dne umírat se vzpomínkou na všechny ty rádoby vtipné statusy, které naklepal do mobilu? K uvědomění si toho, jak velký problém to je, mě přimělo nedávné ponoření do Chaos Monkeys, Martínezovy knihy, kterou jsem zmiňoval v předminulém článku. Odnesl jsem si z ní dojem, že „engagement“, připoutání uživatele k obrazovce, je pro tyto naleštěné upíry zdaleka nejdůležitější metrikou. Samozřejmě jsem to tušil už předtím, ale ono je to asi ještě horší, než se mi zdálo. Sociálních sítí byla v nedávné historii internetu kvanta. Přežilo jich jen pár. Částečně je to efektem sněhové koule (čím více uživatelů, tím větší interaktivita), ale částečně je to dáno naprostým mistrovstvím těch vítězných systémů v tom, jak „zaháčkovat“ uživatele, aby trávil čas právě tam a ne jinde. Řekl bych, že sítě jako Google Plus dojely právě na nedostatečnou schopnost manipulace lidí. S nedostatkem tohoto know-how jim nepomohla ani záštita od největší softwarové firmy světa. Poslední dobou mám navíc možnost srovnat Twitter s Parlerem. Parler má o dost bohatší životní historii, přesně toho typu, že se tam zaregistrujete už jen z trucu. Ale jeho samotné uživatelské rozhraní je jaksi divné a nepřitažlivé. Když už tam přijdete, máte pocit, že chodíte po staveništi webové stránky, ani ty barvy jako by neladily… Kdežto Twitter je mnohem „hladší“, nenápadně lákavý, zdvořile podbízivý, servírující vám neustále nový obsah s elegancí Novaka Djokoviče při mečbolu. Na rozdíl od Parleru, kam jsem se nepřihlásil už několik týdnů, mě úspěšně „zaháčkoval“. Chci tam trávit čas, ale zároveň nechci. Pocit, který mi kolega-exalkoholik popisoval ve svém vztahu k chlastu. Toto není v pořádku, i když se bavíme třeba „jen“ o půlhodině denně. Ty půlhodiny se během roku pěkně nasčítají. A jsou to půlhodiny, kdy nemůžete přemýšlet nebo se dozvídat nové věci. Jak by zpíval zdvořilejší Karel Kryl: „Nakašlat, jó nakašlat!“ Lynčovací atmosféra Další faktor: neuvěřitelná nestabilita toku diskuse. Všichni řeší to samé, a o pár hodin později zase všichni to samé, až na to, že téma se změnilo. Během dne třeba třikrát. Než si stihnete něco pořádně rozmyslet, už je to pasé. Přitom se na Twitteru většinou ani nic zajímavého nedozvíte. Najít tam materiál na zajímavý a originální článek je vzácnost. Debata se vesměs točí kolem již známých zpráv a její podstatou jsou krátké, vykřikované názory. Názory jsou jako, ehm, zadní otvory; má je každý a jen vzácně jde o něco, na co byste se podívali s radostí. Ono se ostatně do omezeného rozsahu jednoho tweetu příliš mnoho informací nacpat nedá. Daleko snáze se do něj nacpou emoce všeho druhu, ale nejčastěji vztek. Nemyslím si, že by se měla zakazovat nenávist, stejně jako si nemyslím, že by se měl zakazovat alkohol. Ale to neznamená, že je moudré se v obojím každý den rochnit až po uši. Úplně specifickým prokletím Twitteru i Facebooku je pak skutečnost, že nejmíň čtvrtina těch digitálních bouří se točí kolem toho, co na Twitteru či Facebooku řekl někdo jiný. „Hulahaló, slyšeli jste už, co Mařka prohlásila o Tondovi?! Viděli jste, jak nehorázný nápis má Franta na tričku?! Zuřtéééé! Křičtéééé!“ Šmarjápanno. Školka hadr. Tenhle druh stádní konformity v bublině, realizované či přímo vynucované posměchem a verbální šikanou, se považuje za problém i u teenagerů, ale na sociálních sítích je nultým přikázáním. Nejsem si jist, zda po něm vůbec následují ještě nějaká další. Ty sítě nás infantilizují. Toto není jenom kosmetický problém. Jednak se člověk naučí uvažovat v pitomých zkratkách a karikaturách, jednak si navykne, že Overtonovo okno, po jehož přešlápnutí nastávají vzteklé reakce, je neuvěřitelně úzké. Což kvalitě diskuse ani života nijak nesvědčí. Mimochodem, vůbec to není jen doména lunatické levice, rozšířilo se to jako infekce všemi směry. Vážím si lidí, kteří tomu odolávají, protože je to těžká práce; taková skrumáž vás úplně táhne se k ní přidat. Nevím, co je to v lidské psychice za sviňácký podprogram, který člověka pošťuchuje k davové agresi. Ale Twitter mu dává křídla. Kdyby vám rozdávali virtuální šutry k hození, nemohli by pro svoji lynčovací atmosféru udělat více. Čímž se pomalu dostáváme k dalšímu bodu. „Dobrý stěr“ Nejrozšířenějším jazykem na Twitteru není ani angličtina, ani španělština, ani hindština, ale sarkasmus. Silně omezený rozsah textových políček kombinovaný s nabitou emocionální atmosférou k tomu vysloveně láká. „Dobrý stěr“ je tím, čím se lidé na sítích pyšní, a za co je ostatní odměňují lajky a srdíčky. Odtud není daleko k tomu, abyste se považovali za reinkarnaci Oscara Wilda, famózního svými bonmoty. Jenomže čím více se orientujete na „dobré stěry“, tím více zapomínáte na to, jak se přemýšlí a uvažuje v dlouhé formě. Což dnes už pomalu znamená jednu normostranu textu. Dalším efektem této vynucené stručnosti je poměrně časté nepochopení, „co tím chtěl básník říci“. Situací, kdy se na někoho navalil dav proto, že řekl něco stručně-dvojznačného a jeho protivník z toho udělal screenshot a doplnil nejhorší možný výklad, jsem viděl několik. Ta síť vysloveně odměňuje argumentaci ve špatné víře a podrazáctví. Samozřejmě, může to být i kulturní záležitost. Koneckonců Twitter vznikl v Silicon Valley a do nějaké míry je formován tamní kulturou. Malá virtuální smrt? Pro dnešek poslední bod. Přítomnost na sociálních sítích se dneska považuje za naprosté must, a pro autora textů dvojnásob. Ze všech stran vám odborníci radí, jak co nejvíce zvýšit angažovanost, jak získat ještě více sledujících, vyladit příspěvky k optimální čitelnosti ve feedu, analyzovat provoz a přizpůsobovat tomu svoji produkci… Zablokování účtu je pak malá virtuální smrt, konec tvůrčí kariéry. Každý z něj má hrůzu. Málokdo si klade otázku, jestli je to vůbec pravda. Viděli jste seriál Černobyl? Na jednom místě tam Gorbačov říká svému politbyru větu, která asi platí i ve spoustě jiných situací: „Naše moc je založena na dojmu, že máme moc.“ (Nevím, jestli to reálný Gorbačov někdy řekl, ale sedělo by to k jeho způsobu uvažování.) To jsou přesně ty situace, kdy mě láká vyzkoušet opak všeobecně hlásané moudrosti. Jakmile je něco považováno za alternativlos, kladu si otázku, jaká je tedy skutečná alternativa. To, nad čím pochybuji, je, zda jsou ty sítě skutečně tak zásadní a nepostradatelné, jak se říká. Když jsem před necelými dvěma lety smazal Facebook, měl jsem strach, že dojde k drastickému propadu čtenosti a návštěvnosti blogu. Nestalo se víceméně nic, rozhodně nic, čeho bych si všimnul. (Do detailů tu návštěvnost nesleduji.) Není to náhodou tak, že vám ty sociální sítě přivádějí čtenáře, kteří by si vás našli i bez nich? Že jejich moc, stejně jako u toho Gorbačovova SSSR, vychází z dojmu jejich moci? Třeba jsou tyto poměry v případě kavárny na promenádě nebo výrobce stylových palčáků jiné. Ale má dosavadní zkušenost z odchodu od Facebooku by nasvědčovala tomu, že být na té síti se nevyplatí. To, co jí dáte (promarněný čas, energie), je dražší než to, co dá ona vám. Samozřejmě mám z toho kroku trochu obavu. Klidně může jít o „bridge too far“, po kterém se přivalí zkáza a nad vysušenými kostmi tohoto blogu si jeho jásající protivníci dají slavnostní přípitek nápojem ze zeleného ječmene. Ale já už tam prostě nechci být. Zbývá určit ten okamžik svobody. Blíží se letní slunovrat (21. června v 5:33 ráno), to vypadá jako dobrá příležitost. Vstávat v pět se mi kvůli tomu nechce, ale někdy v průběhu onoho slunovratového rána tu blbost po dvanácti letech smažu. Konečně. Freeeedom! Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-08 19:04:01
Známý odborník na Lovecraftovo (1890–1937) dílo Sunand Tryambak Joshi (*1958) sestavil dvojdílnou antologii próz, na kterých se legendární objekt jeho zájmu podílel jen jako spoluautor; oba svazky vydá letos Argo. Druhý se má jmenovat Smyčka medúzy, ten první je již pod titulem Hemživý chaos a další příběhy v prodeji a sestává ze sedmnácti povídek. Nejznámější z nich je nazvána Pod pyramidami (1924) a nevznikla pod pyramidami, nýbrž na zakázku Harry Houdiniho (1874–1926). Pod jeho jménem také původně byla dvakrát zveřejněna. Je psána v první osobě jako mágovo vyprávění. Před sto lety (a vlastně dodnes) populární kouzelník maďarského původu zveřejnil počínaje rokem 1906 více než deset literárních prací včetně autobiografie a v časopise Weird Tales měl sloupek Ask Houdini. To bylo redakci při jeho slávě málo, vyžadovala i povídky. Došlo na ně, ale psali ghostwriteři. A když si šéfredaktor Henneberger vyžádal příběh „zpod pyramid“, šanci dostal také Howard Phillips Lovecraft (dále HPL). Sporu nejspíše nebude, že Houdini uměl vyprávět, v tomto případě o tom, jak mu v Egyptě nasadili pouta, aby jej svrhli do šachty Pakapovy hrobky, která leží mezi Velkou pyramidou a Sfingou. Už napřed Lovecraft inkasoval zálohu sto dolarů a od šéfredaktora dostal svolení, že smí mágův příběh patřičně opentlit, rozpracovat po svém. Původně mu dokonce slíbili, že bude uveden jako spoluautor, ale to posléze padlo. Lovecraft při tvorbě této povídky nepřiznaně těžil z Gautierovy prózy Kleopatřina noc (1838). Výsledný strojopis sice ztratil na nádraží, ale naštěstí nezahodil (dodnes existující) rukopis. S ním jel z Providence do New Yorku a po svatbě s ukrajinskou židovkou Soniou Greenovou (1883–1972) strávili večer novým přepisem. Aby dílo získalo charakter blízký světu populárního iluzionisty, připojil ovšem HPL do finále obrovské klišé: „Tu se probudil“. Další čtyři povídky napsal ve spolupráci s C. M. Eddym, dvě s Winifred Jacksonovou, dvě s Gustavem Adolphem Danzigerem, dvě se Zealií Bishopovou, po jedné s Annou Helen Croftsovou, Wifredem Blanche Talmanem a Soniou Greenovou. Clifford Martin Eddy První z těchto spoluautorů Clifford Martin Eddy (1896–1967) byl rodákem z Providence a spolu se svou manželkou Muriel se s HPL seznámil nejpozději v létě 1923. Sama Muriel Eddyová později uváděla, že Lovecrafta znala od roku 1918, kdy se seznámily jejich matky. Její muž psal od roku 1919 do pokleslých časopisů, ale ve Weird Tales narazil. Určitě právem, protože jeho próza Popel (1923) je mizerná. Podobně jako jeho konvenční duchařský příběh Požírač duchů (1923) sice Popel posléze přijat byl, ale teprve po Lovecraftově intervenci a s jeho úpravami. Výsledek se řadí k tomu nejhoršímu z veškerých Lovecraftových revizí a Požírač navíc je přesně ten typ povídky, jaké HPL zásadně nepsal. Naštěstí byly ostatní Eddyho povídky podstatně lepší. Psal úsečněji a méně poeticky než HPL a vytasil se i se zvláštním textem Hluchý, němý a slepý (1924) – o postiženém muži, který vnímá navzdory handicapům v odlehlém domku přítomnost čehosi zlověstného. Lovecraft umělecky povyšoval Eddyho práce, a navíc je možné, že je občas nenápadně obracel do polohy parodií. Z nekrofilní prózy Milovaní mrtví byl tak či onak natolik nadšen, že ji během návštěvy u Eddyových nahlas přečetl. Měl tou dobou zvyk jim předčítat i ze svých povídek, ale pokud se v tomhle případě opravdu jednalo o parodii, čtenáři to tak vesměs nepochopili a někteří zůstali šokováni. Došlo k „pozdvižení“ a v Indianě zmíněnou prózu dokonce zakázali. Od onoho frapantního momentu se prý vydavatel Farnsworth Wright opakovaně zdráhal, ba patologicky děsil přijímat od Lovecrafta jeho „krajně extravagantní“ povídky s explicitně vylíčenými hrůzami. Winifred Virginie Jacksonová Další spoluautorka, o čtrnáct let starší Winifred Virginie Jacksonová (1876–1959), se s Lovecraftem potkala v komunitě amatérských žurnalistů a zamilovala se do něj. Jen v útržcích je zachována jejich korespondence. Winifredina zádumčivě básnivá črta Zelená louka naši knihu otevírá a její povídka Hemživý chaos jí dala titul. Můžeme se nad tím pousmát, ale obě povídky vznikly podle snů, které se jim zdály v letech 1918–1919. Inspirací pro Zelenou louku navíc je reálný, hieroglyfy pokrytý „meteorit“ nalezený předtím v Mexiku. Do Hemživého chaosu napsala Jacksonová patrně jen prostřední část, aby její přítel doplnil začátek a hrůzné finále o zničení světa. Jeden americký politik tenkrát napsal, že by Lovecraft „zasloužil“. Zač? Prý za „pokusy napodobovat Poea“. Adolph Danziger Sta let se doživší Adolph Danziger (1859–1959) je dalším ze zapomenutých spoluautorů. V mládí se osobně poznal a přátelil s Ambrose Biercem a je tedy pomyslným spojovníkem dvou es hororu. Roku 1893 vydal pod Bierceovým vlivem povídku Oběť vědě, a právě tu HPL na jeho žádost přepracoval s titulem Clarendonův poslední test (1927). Téhož roku na podzim poprosil Danziger o revizi své biografie Ambrose Bierce, ale HPL odmítl (velice slabá a místy nechtěně komická kniha Portrét Ambrose Bierce nakonec vyšla v roce 1929). Za pouhých 16 dolarů ovšem upravil už zmíněný, více než třicet let starý Danzigerův text, za jehož zveřejnění mohl pak původní autor inkasovat tehdy nevídaných 175 dolarů. Zatímco původní verze povídky není ani náhodou nadpřirozená, dvakrát tak dlouhé přepracování ano. HPL o originálu napsal: „Z úmorné monotónnosti té pitomosti jsem málem vybuchl.“ Je to možné, ale Joshi konstatuje, že i nová verze je „poněkud“ monotónní. A komická povídka Elektrický popravčí (1929) je Lovecraftovou verzí Danzigerovy fantaskní prózy Automatický popravčí. Ta byla vážná, což si lze ověřit, neboť náš svazek na konci obsahuje původní verze Elektrického popravčího i Oběti vědy. Nezáměrně vtipný byl ovšem Elektrický popravčí už v prvním, toporně bezkrevném podání. Teprve HPL děj rozvinul, dal postavám motivaci, oživil jejich svět a jménům svých pseudomytologických bytostí vtipně dodal úžasné „aztécké“ zabarvení (tak by jim totiž Aztékové říkali, kdyby je vzývali). Zápletky, lokality a charakteristiky postav jsou však zcela proti duchu příběhů, jaké psal Lovecraft pod vlastním jménem. Bez jeho přispění by se ale tyto povídky dávno ponořily do kalu zapomnění jako nezdary. S ním žijí a – bohužel – vyjevují vlastní průměrnost. Zealia Brown-Reedová Bishopová Studentce žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě Zealii Brown-Reedové Bishopové (1897–1968) z Kansas City byl zjara 1927 doporučen básníkem, dramatikem a knihkupcem Samuelem Lovemanem (1887–1976), jedním z jeho přátel. Lovecraft nejprve upravil její povídku o srubu postaveném nad hnízdem chřestýšů a nazval výsledek Yigova kletba (1928). HPL si přečetl původní text a zasypal autorku pokyny. Byly však sotva něco platné, výsledný horor označil později za „svůj ze 75 procent“. Dokonce tvrdil, že se spoluautorka zmohla leda na synopsi, zatímco on požehnaně přimísil vše ostatní: prolog, zeměpisný kolorit, motivace postav, kletbu, hadí božstvo, ženu se sekerou, identitu hadovy oběti, epilog z léčebny. V podstatě vymyslel veškerý děj a je fakt, že jde o jednu z jeho nejkompaktnějších a nejpůsobivějších povídek. Od časopisu autorka inkasovala 45 dolarů, o které se jí jednalo především (měla malého syna), a HPL po ní chtěl sedmnáct a půl dolaru. Možná je ani nedostal, ale revidoval taktéž další její prózy. Jednou z nich je Pahorek, která texty v našem svazku právem uzavírá. Je to nejlepší a nejdelší z veškerých Lovecraftových revizí, bohatě strukturovaná a esteticky „výživná“. Sám řekl, že mu spoluautorka poskytla pouze nápad: bezhlavého ducha v blízkosti indiánské mohyly. Zdálo se mu to málo. Přesto pracoval, a to opět anonymně …a Weird Tales výsledek roku 1930 odmítl. Určitě neprávem. Literární agent paní Bischopové, další Lovecraftův přítel Frank Belknap Long (1901–1994), podezíraný zde rovněž ze spoluautorství, o textu oddaně napsal: „Tento zádumčivý, ponurý a grandiózně atmosférický text je lovecraftovský od první až do poslední stránky.“ A byl to právě Long, kdo rukopis přepsal na stroji a kdo 82 jeho stran omezil o třináct, na 69. V časopise je příběh ještě kratší, což je výsledkem zásahu vydavatele Augusta Derletha. V původní podobě byl zveřejněn teprve roku 1989. Jedná se přitom o jeden z příběhů, ve kterých Lovecraft využil motivu mimozemšťanů jako metafory budoucího vývoje západní civilizace. I když budoucí lidé zvítězí nad stárnutím a využívají různé vynálezy, drtí je úpadek. Praktikují také jakési výběrové „šlechtění“, aby zajistili sílu vládnoucímu druhu. Ale i navzdory tomuto (takřka eugenickému) motivu nic nenasvědčuje, že by dílo původně bylo odmítáno pro podezření, že je kladnou asociací na projevy nacismu. Svou roli v textu hraje rukopis v kovovém válci, což je situace inspirovaná knihou Jamese De Milla (1833–1880) A Strange Manuscript Found in a Copper Cylinder (1888), další prvky pocházejí z povídky Abrahama Grace Merritta (1884–1943) Tvář v propasti (1923). Vcelku lze říct, že ze všech Lovecraftových revizí mají právě Yigova kletba a Pahorek strukturou a kvalitou nejblíž jeho vlastním výtvorům. Fakt, že se odehrávají na americkém Jihozápadě, jim navíc vdechuje fascinující neotřelost. Anna Helen Croftsová Další ze spoluautorek, prostá učitelka Anna Helen Croftsová (1889–1975), žila ve státě Massachusetts a většina „její“ povídky Poezie a bohové (1920) zjevně pochází z Lovecraftova pera. Je navíc obtížné si vůbec představit (píše Joshi), čím by tu mohla přispět. Text napodobuje styl „Lorda Dunsanyho“, respektive jeho skici z Francie devastované první světovou válkou, a volným veršem podané sekvence jsou vlastně od básnířky Elizabeth Jane Coatsworthové (1893–1986). Croftsová je prostě opsala z časopisu. Je zábavné, že HPL měl autory volného verše za „nesourodou hordu hysterických a slabomyslných rapsódů, jejichž hlavní zásadou je zaznamenávání vlastních momentálních nálad a psychopatických fenoménů v beztvarých a nesmyslných obrazech, které je napadnou v okamžicích inspirativního nebo epileptického záchvatu“. Ani podobně provokativní výrok ovšem nezmění pranic na tom, že měl poezii za nejvyšší projev imaginace. Wilfred Blanch Talman Básník Wilfred Blanch Talman (1904–1986) se s Lovecraftem setkal v srpnu 1925 a dal mu číst koncept či synopsi své povídky Dvě černé láhve. HPL byl zaujat a počal provádět změny. Dílo bylo dokončeno v říjnu a především díky hovorovému jazyku se daří vyvolat přesvědčivou atmosféru svíravé hrůzy. Přesto Talmanovi připadalo, že mluva vyznívá v Lovecraftových úpravách škrobeně. Je to možné, ale nejde o tragédii: v povídce vnímáme sekvence prozrazující Lovecraftův rukopis. Sonia Greenová, Lovecraftova manželka Výčet můžeme uzavřít povídkou Hrůza na Martinově pláži. Příběh je v podstatě banálním plodem návštěvy Howarda a Soniy v místě zvaném Magnolie v Massachusetts. Absolvovali ji koncem června a začátkem července 1922 a ona později ve svých (místy dost negramotně formulovaných) vzpomínkách Privátní život H. P. Lovecrafta tvrdí, že po jeho výzvě jedné noci sepsala hrubý náčrt, který pak zredigoval. Lovecrafta se ovšem dotklo, když výsledek práce zveřejnil časopis Weird Tales pod ne zrovna nápaditým titulem Neviditelné monstrum. V tom samém čase – dva roky před jejich svatbou – sepsala Sonia ještě banálnější povídku Ve čtyři hodiny, u které HPL navrhl změny, ale není zřejmé, zda byl jeho podíl významný, takže Joshi dílo odmítá přijmout do korpusu. Opět je aspoň zveřejnil na konci knihy. Některá místa disponují lovecraftovským duchem a Joshi má za to, že HPL přispěl víc, než dáma přiznala. Text poprvé vyšel teprve roku 1970, tedy dva roky před její smrtí. Ten, který nezištně pomáhal Sunand Tryambak Joshi konstatuje, jen málo lidí je ochotno věnovat se současně „revizím“ i produkování vlastních děl, ale Lovecraft byl výjimkou, protože se mu jednalo o ekonomické přežití. Ke své pozdější lítosti neměl ani středoškolský diplom či jakoukoli průpravu k práci úředníka, a tak námezdně upravoval díla jiných. Už roku 1920 revidoval učebnice psychologie, ale i „nevýslovně špatné“ verše jejich autora Davida van Bushe. Mohl si vybrat horší zaměstnání, než práci upravovatele cizích výtvorů? Kdo ví. Ale při své povaze stěží. Gentlemansky si totiž účtoval trestuhodně nízké sazby a na revizích pracoval s takovou svědomitostí, že mu nezbyl čas k práci na vlastních textech. V letech 1927–1936 nakonec psal stěží víc než povídku ročně, zatímco se věnoval více než dvaceti revizím a spolupracím nejrůznějšího rázu, ať už s nadějnými nováčky, nebo zavedenými veterány. Ústřední platící klientkou mu byla v poslední dekádě života spisovatelka Hazel Healdová (1896–1961), pro niž vytvořil dokonce pět solidních příběhů. Sám napsal, že se nikomu začínajícímu nedostane jeho podpory po dobu více než roku, ale mimo to pomáhal starým či handicapovaným, kteří potřebovali povzbudit. I navzdory tomu, že někdy odhalil, že nebudou schopni se jako spisovatelé zlepšit. „Ale ti staří dobří braši potřebují, aby jim poslední léta prosvětlilo několik slunečních paprsků,“ napsal Lovecraft. Kdyby prý lidem nepomáhal, považoval by sám sebe za ješitného. Působil až podivuhodně velkoryse, laskavě a ohleduplně. Právě za ty vlastnosti byl chován v úctě. Jeho revize snad vždy nesvědčí o literární velikosti, ale pokaždé o lidskosti. „Hemživý chaos a další příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek první.“ Z anglických originálů uspořádal a poznámkami opatřil S. T. Joshi. Do češtiny přeložili Milan Žáček a Stanislava Pošustová-Menšíková. Ilustroval Mikuláš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 106. svazek edice Fantastika vydalo Argo. Praha 2020. 464 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-05 12:09:45
Ondřej Buddeus: Můj odchod je vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu Českého literárního centra
Ondřej Buddeus, dosavadní vedoucí Českého literárního centra (ČLC), jehož cílem je soustavná a systematická propagace české literatury a knižní kultury v zahraničí, podal výpověď. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny (MZK), pod kterou ČLC spadá, pověřil jeho vedením – zatím jen na rok – Martina Krafla, který je koordinátorem právě probíhajícího Českého roku kultury v Lipsku. Náhlý Buddeusův odchod samozřejmě vzbuzuje řadu otázek, stejně jako to, že na volné místo nebylo vyhlášeno výběrové řízení. Co všechno stálo za vaším rozhodnutím rezignovat na funkci vedoucího ČLC? Důvody své výpovědi jsem už publikoval na podnět redakce portálu iLiteratura.cz. Je jich celá řada a tím nejsymptomatičtějším je kolaps komunikace mezi ředitelem MZK Tomášem Kubíčkem a mnou. Není to v krátkých dějinách ČLC poprvé, kdy vedoucí centra odchází kvůli špatné komunikaci s vedením – totéž bylo také jednou z příčin odchodu Petra Janyšky. Nedobrá komunikace je samozřejmě banální důvod. To podstatné se ovšem skrývá ve spodní vrstvě: ředitel instituce má s ČLC jiné záměry než člověk, který má za úkol se svým týmem rozvíjet a provozovat agendu centra. Jaké? Od samého počátku fungování ČLC ve mně sílil dojem, že strategickým cílem ředitele je posilování značky MZK prostřednictvím současné české literatury a ČLC. V případě vedoucího ČLC je horizontem jeho práce podpora a propagace české literatury v zahraničí a práce pro ty, kteří jsou pro obraz české literatury v zahraniční nepostradatelní: autorky a autory, překladatelky a překladatele z češtiny, zahraniční nakladatele, literární agenty a organizátory literárních akcí. Nejde tedy o získávání institučního kapitálu, ale kvalitní službu. K čemu je české literatuře prospěšný instituční kapitál ředitele MZK? Nevím. V situaci, kdy ČLC není samostatná organizace, nýbrž spadá pod státní příspěvkovou organizaci s ředitelem, který vedoucímu centra nedává žádné pravomoci, je vaše práce závislá na tom, zda mezi nadřízeným a podřízeným existuje dobrá vůle ke spolupráci a důvěra. Navzdory slušným výsledkům centra nic takového nepanovalo a situace se vyhrotila natolik, že jsem v roli vedoucího nemohl dál fungovat. O mě osobně ale vůbec nejde, podstatnějším důvodem bylo, že se ke konci roku velmi pravděpodobně chystaly změny, které by vedly k tomu, že ČLC bude pouze servisní organizací veletržních aktivit MZK (jak tomu ostatně bylo s přípravou na hostování v Lipsku v letošním roce), a omezí se tím jeho fungování jako státní literární agentury. Můj krok je tedy vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu a myslím, že tím posledním, co jsem mohl pro centrum udělat – přitáhnout k němu a jeho fungování opět pozornost literární veřejnosti a dát jí tak symbolicky na zváženou, zda to, co by jinak proběhlo spíše plíživě a s vyloučením veřejnosti, akceptuje, nebo ne. Specifický přístup vedení MZK ke správě ČLC dobře ilustruje nedávné jmenování nového vedoucího bez výběrového řízení i to, že o ČLC se nyní hovoří jako o „pražské pobočce“, protože nový vedoucí úřaduje v Brně. Výpověď jste podal na začátku května, aby váš nástupce, který by vzešel z očekávaného výběrového řízení, měl během léta čas se zapracovat. Nakonec vše nabralo daleko rychlejší spád a řízením ČLC byl (zatím jen na rok) pověřen Martin Krafl. Překvapila vás jeho volba? A co říkáte na její průběh? Volba nového vedoucího neproběhla, radě ČLC pouze bylo oznámeno, že se novým vedoucím stane Martin Krafl, což vzhledem k jeho roli při přípravě Lipska 2019 překvapivé není. Překvapilo mě spíš, že na jednání rady nebyl oznámen termín veřejného výběrového řízení. To je jediný správný postup u institucí typu ČLC – a postup v zemích se zažitou demokratickou kulturou standardní. I v případě, že obdobné literární centrum spadá pod větší organizaci – jako například ve Švédsku, kde je literární centrum součástí Swedish Arts Council –, je nemyslitelné, aby na vedoucí pozici konkurs vypsán nebyl. O tom, co probíhalo na radě ČLC, se můžete dočíst v reportážním článku předsedy Asociace spisovatelů a jednoho z radních Ondřeje Lipára také na iLiteratuře. Ukazuje, jakou fraškou jmenování nového vedoucího bylo: jednalo se o nachystané představení o čtyřech dějstvích, které předpokládalo pouze souhlas všech přítomných, nikoli diskuzi. Věc dokresluje i to, že členové rady nedostali program jednání předem, jak je zvykem, a rozsáhlé materiály o práci centra za rok 2018 obdrželi pouhé 2 dny před jednáním. Nemohli se tedy na jednání připravit a ani se dopředu orientovat v jeho průběhu. Ještě ilustrativnější byl moment, kdy Martin Krafl začal prezentovat novou koncepci centra, aniž by se s ní členové rady (neřku-li profesní veřejnost) měli možnost seznámit předem. Že se tak vůbec stalo, považuji za manipulaci radními. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Způsob jmenování Krafla nahrává kritikům Tomáše Kubíčka, ředitele MZK, která je jako příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR zřizovatelem ČLC. Kubíček podle některých rozhoduje jako suverén a nadto si sám ustavuje i Radu ČLC, jež má v současnosti tuším patnáct členů. Zvolení Krafla i jeho jednoletý mandát prý Rada ČLC odhlasovala nadpoloviční většinou hlasů, zatímco návrh na vypsání výběrového řízení naopak neprošel? Rada ČLC je z povahy svého ustavení poradní orgán ředitele a má pouze doporučující funkci, její rozhodnutí ředitele právně nezavazují, protože na něm jako statutárním orgánu spočívá plná právní zodpovědnost. Jmenování M. Krafla do funkce vedoucího ČLC bylo jednostranným aktem vůle ředitele MZK. Tento krok je zcela legální, v krátké historii ČLC ovšem bezprecedentní (oba předcházející vedoucí vzešli z veřejného konkurzu), a o jeho legitimitě lze úspěšně pochybovat. To, že se část radních proti rozhodnutí postavila, způsobilo, že byl Kraflův mandát sice potvrzen nadpoloviční většinou, ovšem zároveň stanoven jako dočasný. Tatáž nadpoloviční většina pak samozřejmě neposvětila vypsání výběrového řízení, o němž menšina přes nevůli předsedy rady ČLC vyvolala hlasování. Předem plánovaný scénář jednání, jak odhaluje ve svém článku Ondřej Lipár, byl jiný: M. Krafl neměl být jmenován do funkce vůbec dočasně. To potvrdil v momentě, kdy i přes to, že rada rozhodla o dočasnosti mandátu, dál postupoval podle připraveného scénáře a prezentoval radě novou koncepci. Rada měla závěrem nejspíše diskutovat o obsahu nové koncepce a nikoli o tom, jestli je vůbec stanovení nového vedoucího bez konkurzu a obměna pětileté koncepce po dvou letech v pořádku. Nelze se účinně stavět proti tomu, že ředitel MZK jedná ve své organizaci jako suverén, má k tomu veškeré pravomoci. Kritizovat lze jiné věci, například způsob prosazování vlastních rozhodnutí, která se opírají o předem zřízený konsenzus. Opakují se následující vzorce: 1. Dodržet formy transparentního kolektivního rozhodování (tj. zřizovat rady, komise apod.), ovšem obejít jejich smysl tím, že je rada vhodně poskládána tak, aby v podstatných věcech podpořila záměr ředitele (v tomto kontextu není nezajímavé odvolání Pavla Mandyse pro údajný střet zájmů z Rady ČLC na jaře tohoto roku, které rozložilo názorové síly v radě jednoznačněji ve prospěch nových záměrů), případně aby neměla dostatečné informace, eventuálně jí byla k diskuzi předložena druhořadá témata; 2. vyhnout se hlasování a nahradit ho diskuzí; 3. legitimizovat rozhodnutí na základě diskuze, která je považována za souhlas. Na posledním zasedání Rady ČLC tato strategie částečně selhala, protože byla vyvolána hlasování a část radních chtěla vést diskuzi o podstatných tématech. Pozoruhodný byl i moment, kdy se předseda komise pokusil sám vyvolat odhlasování nové koncepce, což ovšem i ti radní, kteří hlasovali pro jmenování M. Krafla, podpořit dost dobře nemohli. Chápu, jak je tato strategie účinná pro budování vlivu, šíření a legitimizaci vlastních rozhodnutí. Chápu také, že v hierarchicky strukturované organizaci je diskuze podřízených nad nějakým tématem a rozhodnutí na základě této diskuze účinnou a legitimní technikou řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se použije na orgán, jako je Rada ČLC, u něhož se přepokládá nezávislost, tak se s radními jedná obdobně jako se zaměstnanci MZK a ze strategie firemního řízení se stává nástroj ovlivňování. Řada lidí se při zakládání ČLC podivovala nad tím, že má instituce se sídlem v Praze spadat pod Moravskou zemskou knihovnu v Brně, a nikoliv třeba pod pražský Institut umění. Bude podle vás nyní vliv MZK na chod ČLC ještě sílit? Ta konstrukce je stále ještě nelogická a obtížně zapamatovatelná pro kolegy v ČR i zahraničí, organizační strukturu musíte neustále vysvětlovat, stejně jako čelit otázce, proč je právě taková. Není totiž zvykem, aby instituce jako ČLC se sídlem například v Bratislavě spadala pod krajskou knihovnu v Košicích, pokud použiji příměr ze slovenských reálií. Ostatně to, že národní veletržní prezentace a státní literární agenturu provozuje knihovna, je, myslím, světové unikum. Na otázku, zda bude sílit vliv MZK na chod centra, nelze dost dobře odpovědět, je stále její čtvrtou sekcí, jakkoli tato situace měla být provizorní, jak píše ve svém komentáři k dění v ČLC na iLiteratuře Pavel Mandys, který byl při vyjednávání vzniku centra na ministerstvu kultury přítomen. To, co se nyní možná změní, je kultura komunikace centra s veřejností a těmi, pro něž má centrum fungovat – překladateli, autorskou komunitou, nakladateli, organizátory atd. To ovšem ukáže čas. Martinu Kraflovi jsou zřejmě přičítány nemalé zásluhy jako programovému koordinátorovi – podle všeho úspěšného – projektu Českého roku kultury v Lipsku, jehož vrcholem byla prezentace české literatury na lipském knižním veletrhu. Jak se na jeho dosavadní působení ve službách MZK, potažmo české literatury díváte vy? Pokud by bylo vypsáno výběrové řízení na nového vedoucího ČLC, M. Krafl by byl nepochybně jedním z nejserióznějších kandidátů. Nemyslím si, že by mi příslušelo posuzovat práci kolegy, k průběhu lipské prezentace jsem mu pogratuloval. Nyní by mělo dojít k „dočasnému organizačnímu sloučení stávající činnosti ČLC a prezentace současné české literatury na zahraničních veletrzích zajišťované MZK“. Co to pro ČLC může znamenat? Obávám se dvojího: že se jedná o plíživou změnu, která vposledku povede k posílení veletržního oddělení MZK o úvazky a rozpočet literárního centra a k omezení jeho aktivit jako státní literární agentury. Děje se tak v situaci, kdy na veletržní prezentace České republiky už nejsou výjimečné prostředky přesahující 20 milionů Kč, jako to bylo na Lipsko. Evropské literární instituce typu ČLC mají běžně oddělení, které zařizuje veletržní prezentace, nikde to ovšem není tak, že veletržní oddělení vedle své specifické agendy provozuje činnost státní literární agentury. Nejistotu ve mně probouzí už sousloví „dočasné organizační sloučení“ – obávám se, že s dočasností tohoto sloučení to je obdobné jako s dočasným jmenováním nového vedoucího. Pokud budoucí vývoj moji obavu nepotvrdí, bude to jen dobře. Udivilo mě, že vaše jméno figuruje i v obměněném seznamu členů týmu ČLC, kde jste uveden coby „koordinátor mezinárodní spolupráce“. Znamená to, že v práci pro centrum budete pod Kraflovým vedením pokračovat? Ne, centrum opouštím s koncem července. Po podání výpovědi v květnu mi běží dvouměsíční výpovědní lhůta. Jsem vázán v pracovním poměru do jejího uplynutí, a do té doby zůstávám členem týmu ČLC. Sám jste ovšem vyjádřil obavy z rozpadu stávajícího týmu ČLC na základě plánované personální restrukturalizace... Podle tiskové zprávy MZK chce M. Krafl představit za rok „novou strategii činnosti ČLC včetně jejího personálního zabezpečení“. Vzhledem k tomu, že literární centrum disponuje pěti úvazky a o něco menší tým M. Krafla byl původně sestaven dočasně pro lipskou prezentaci, moje obava byla, že se stávající kolektiv koordinátorek a koordinátorů pro jednotlivé oblasti řízeně zčásti rozpadne a bude nahrazen asistentkami M. Krafla. Co by to znamenalo pro kontinuitu práce centra, si lze domyslet. Byl jsem ovšem ujišťován, že záměrem není výměna stávajícího týmu. Jak jste vlastně spokojen s dosavadním fungováním ČLC? Dařilo se podle vás naplňovat koncepci, kterou jste dával dohromady ve spolupráci se svým týmem a za přispění odborné veřejnosti? Věřím, že ano. Srovná-li člověk koncepci dostupnou na stránkách Czechlit.cz a aktivity centra, může si obrázek učinit sám. Po dvou letech existence fungují programy pro překladatele, zahraniční nakladatele, autorky a autory, informační servis, rozsáhlý rezidenční program v ČR, reprezentační výjezdy spisovatelek a spisovatelů se podporují formou otevřené výzvy, kde mohou žádat zahraniční organizátoři i sami tvůrci, ČLC má také řadu přímých spoluprací se zahraničními literárními organizátory, spolupracuje se sítí Českých center například na Ceně Susanny Roth pro překladatelský dorost, organizuje semináře pro zahraniční studenty češtiny, vydává publikace on-line i tiskem, pořádá nakladatelské zájezdy i program pro veřejnost, má řadu kontaktů. Nově je také partnerem v evropském projektu CELA (Connecting Emergin Literary Artists) pro autory a překladatele na začátku tvůrčí kariéry. Podařilo se mi dojednat, že se stalo členem sítě ENLIT (European Literature and Translation Network), která sdružuje 22 evropských literárních institucí, jež podporují literaturu a překlad v zahraničí, a kde je zastoupena jako jediná země Visegrádu. Za dva roky se tedy dotáhlo k evropskému standardu a to je laťka, která by se měla držet i nadále. Naprostá většina evropských států má instituci podobnou ČLC už desetiletí, na Slovensku od roku 1995, v Norsku od roku 1978. V Evropě jsme ji založili jako jedni z posledních. Mám radost, že i v oblasti institucionální podpory literatury jsme se – řečeno s mírnou nadsázkou – nyní začlenili do EU. Důraz se kladl zejména na podporu mobility – výjezdů tuzemských autorů za hranice a pobytů zahraničních tvůrců v ČR. I to vám prý bylo vytýkáno? Ano, s tím, že ČLC je literární cestovní kancelář. Další výtkou, která zaznívala na radě ČLC, bylo, že autorský výjezd do zahraničí nemá automaticky dopad v podobě nově přeložené knihy. S takovými výhradami samozřejmě nesouhlasím. Vznik a vydání nového překladu je dlouhodobý komplexní proces, který se neodehraje z roku na rok. ČLC se věnuje zvýšenou měrou podpoře autorských prezentací v zahraničí proto, že v systému, který v ČR aktuálně panuje (MK ČR zajišťuje grantovou podporu knih v překladu, MZK byla pověřena zajišťováním veletržních prezentací v zahraničí), je mobilita profesionálů (autorů a tvůrců knih, zahraničních překladatelů a bohemistů, zahraničních nakladatelů) a pohyb informací o české literatuře v podstatě systémovou nikou, to znamená přirozenou agendou centra. Optimální by bylo, kdyby toto všechno bylo pod jednou střechou, jako je tomu například v severských zemích či v Beneluxu, z řady důvodů to ale nejde. Například granty na podporu překladu a vydávání českých knih v zahraničí spadají pod MK ČR ze zákona. Do konce letošního roku měla být připravena také koncepce české sekce ČLC. Domníváte se, že v její přípravě bude pokračovat i nový vedoucí? A v čem by měla činnost české sekce spočívat? Idea vzniku české sekce ČLC spadá do doby jeho vzniku, kdy ještě nebylo jednoznačně jasné směřování centra. Jedním z možných vzorů byl polský Institut knihy, který zajišťuje pobídky a programy pro polskou literaturu doma i v zahraničí. Vzhledem k rozpočtu a počtu zaměstnanců se ale velmi rychle vykrystalizovala identita ČLC jako státní literární agentury exportního typu. Pokud nedojde k navýšení rozpočtu a úvazků, s čímž nyní nelze počítat, byla by snaha o zřízení domácí sekce na úkor aktuálního fungování. V tomto bodě tedy ideálu koncepce z roku 2017 teď skutečně nelze vyhovět. Co vám osobně přinesly dva roky strávené v čele ČLC? Spoustu zkušeností, jež všechny v tuhle chvíli asi ještě neumím pojmenovat a zhodnotit. Co mě napadá jako první: řadu skvělých kolegyň a kolegů, vědomí toho, že administrativní zátěž státních institucí nestojí v cestě realizaci skvělých věcí, je-li k nim dobrá vůle a počítá-li člověk s tím, že udělat něco ve státní sféře je nejméně třikrát pomalejší proces než v nestátním sektoru. Poznání, že prostředí, kde platí zákony Jante (deset přikázání formulovaných norským spisovatelem Akselem Sandemosem a poprvé publikovaných roku 1933 v jeho knize Uprchlík kříží svou stopu; pozn. red.) a chybí dialog, mi úplně nesvědčí i to, že přísně hierarchizované řízení a motivace stresem jsou dlouhodobě neefektivní. Utvrzení v tom, že profesionalita a empatie vůči těm, jimž má být služba nějaké instituce určena, je základem jejího dobrého fungování. Poznání, že racionalita a objektivní zdůvodňování jsou často jen rétorikou emocí... atd. A v neposlední řadě vlastně radost z toho, že ČLC už není jen abstraktní záměr, ale velmi konkrétní činitel v literárním provozu. {/mprestriction} Ondřej Buddeus (*1984) je básník, překladatel, redaktor, editor, někdejší šéfredaktor literárního časopisu Psí víno a dlouholetý kulturní organizátor. Absolvoval skandinavistiku (norština) a překladatelství (němčina), pobýval na zahraničních stážích především v Norsku a Německu. Spolupracoval s řadou kulturních organizací v ČR a napříč Evropou. Za svou debutovou sbírku 55 007 znaků včetně mezer (2011) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Dále je mj. autorem básnických sbírek Rorýsy (2012) a Zóna (2016) či spoluautorem knihy pro děti Hlava v hlavě (s Davidem Böhmem, 2013), oceněné ve své kategorii cenou Magnesia Litera, Zlatou stuhou i cenou pro Nejkrásnější české knihy roku. Od jara 2017 do léta 2019 byl vedoucím nově založeného Českého literárního centra.
Čas načtení: 2024-03-06 12:05:00
„Problém mražené pizzy je to, že obsahuje spoustu kalorií a je to průmyslově zpracovaná potravina. Je to tedy polotovar, který koupíme v supermarketu a doma ohřejeme v mikrovlnce. Tyto druhy potravin nám nesvědčí.“ Jak moc je pro organismus důležitý jód? Lze se předávkovat vitamíny? Co soudí o tzv. superpotravinách? Jak se vyznat v informacích o zdraví? Lze s novými stravovacími návyky začít najednou, nebo je lepší postupně? Jaký má názor na detoxy?
Čas načtení: 2024-03-25 08:59:16
Nad pěstováním meruněk nelámat hůl
Mnozí klimatologové se v souvislosti s letošním teplým únorem snaží dát do spojení změny v teplotním průběhu některých měsíců s kvetením odrůdy meruňky Velkopavlovická. V souvislosti s možným zmrznutím květů se pak objevují komentáře a scénáře typu konec pěstování meruněk v Česku. Z vědeckého i praktického hlediska to v dlouhodobém horizontu o ničem nesvědčí. Šedesát …
Čas načtení: 2024-03-27 20:00:00
Zimní mrazivé počasí a sněhová nadílka komplikují jak provoz na silnicích, tak i chůzi. Odklízení sněhu a solení vozovek je nejen drahé, ale navíc nesvědčí životnímu prostředí. Na dvou betonových panelech v kampusu pensylvánské Drexel University se...
Čas načtení: 2024-03-28 07:00:01
Archeologové našli hrob upírky kousek od Česka. Možná si pochutnala i na našich předcích
Tělo ženy archeologové odkryli během vykopávek na benátském ostrově Lazzaretto Nuovo. Místo bylo kdysi využíváno jako sanatorium pro nemocné morem, poslední odpočinek tu našel velký počet lidí. „To ale neznamená, že všichni žili poblíž. Mohli se sem dostat nemocní prakticky z celé Evropy. Záleželo, jak byly zrovna přeplněné ostatní ‚tábory‘. Stávalo se, že nebožáci putovali stovky a stovky kilometrů na vozech a cestou umírali,“ řekl Čtidoma.cz Jakub Konečný. Kdo šířil upíří paniku? Ostatky ženy pocházejí z doby kolem roku 1576, kdy řádila epidemie černé smrti. A právě v tomto období se mezi lidmi šířila upíří hysterie. Přesto, že například Dracula spisovatele Brama Stokera vyšel o víc než 300 let později. „Lidé hledali viníky hladomoru, neúrody a dalších katastrof včetně moru. Logicky se obraceli k nadpřirozeným viníkům, kteří mohli za zkázu v podstatě celého kontinentu.“ Archeologové objevili největší masový hrob v Evropě. Je to blízko českých hranic Číst více Podle dobových pramenů začali teorie o upírech šířit italští hrobníci, kteří pravidelně viděli mrtvoly lidí, které zabil mor. Určitě to nebyl hezký pohled. „Těla se zdála být nafouknutá, ze všech otvorů jim vytékaly tělesné tekutiny. Nebylo těžké si myslet, že si rádi pochutnají na tělech mrtvých, ale i živých. Je třeba se vcítit do tehdejší doby, zmatku a zmaru.“ Kdo nekouše, nešíří mor Všeobecnou paniku podporovalo i to, že některé pohřební rubáše se na tělech rozložily. To vyvolalo domněnku, že upíři z kusů látky čerpali svoji sílu. Při analýze těla ženy došli odborníci k závěru, že jí cihlu do úst vložili právě z popsaného důvodu ti, kdo ji pohřbívali. „Podle nich prostě sežrala svůj pohřební plášť,“ usmívá se Konečný. Vložení tvrdého kamene do úst také mělo zabránit šíření moru – kdo nemůže kousat, nešíří nemoc. Mrtvá žena podle všeho pocházela z nižší společenské vrstvy, živila se totiž převážně zeleninou a obilovinami, jak dokládá výzkum publikovaný na webu OrtogOnline. „Právě takoví lidé byli dokonalými obětními beránky, oni většinou byli ‚upíry‘. Na pány si chudina netroufla, bylo třeba hledat mezi svými.“ Záhadná smrt krásné dívky: Někdo jí vysál krev z těla, podezření padlo na upíry Číst více Kde se vzali upíři? Bledá kůže, strach ze slunečního světla, špičaté tesáky a chuť po krvi. Taková bytost přece neexistuje. Nebo ano? Mohly být příběhy vyprávěné před staletími alespoň částečně pravdivé? „Za určitých okolností ano. Mohlo jít o lidi vyčerpané, podvyživené. Pak není těžké zaměnit je za něco, čeho se bojíte. Byla také velmi rozšířená vzteklina, takže například psí kousnutí opět mohlo znamenat přiživení příběhů o vampyrismu,“ doplňuje pro Čtidoma.cz Konečný. V průběhu historie mnoho lidí našlo nebo exhumovalo mimořádně zachovalá těla. Těsně uzavřené rakve nebo teploty pod bodem mrazu mohou rozklad oddálit. Najde se i řada dalších vysvětlení, proč mrtvoly mohly vypadat „lidsky“. Nic z toho ale bohudík (nebo bohužel) nesvědčí o tom, že by mezi námi chodili upíři. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Naděje v boji s Parkinsonovou chorobou: Pomáhat mohou nanokrystaly zlata v mozku.
Čas načtení: 2024-04-08 19:25:44
Fotovoltaiky v těchto dnech jedou téměř naplno
Vysoké teploty výrobě elektřiny z fotovoltaických elektráren na střechách rodinných domů příliš nesvědčí. Přesto se jim o uplynulém víkendu dařilo. A to také proto, že je netrápil saharský písek, který se ve vzduchu pohyboval ještě před týdnem.
Čas načtení: 2024-04-13 05:00:00
V Česku se množí případy, kdy lidé darují krev či plazmu v různých soukromých laboratořích častěji, než se smí. Jejich motivací jsou peníze, potřebují si přivydělat. Riskují tím však vlastní zdraví, navíc to nesvědčí kvalitě odebraného materiálu. Ministerstvo zdravotnictví tak hodlá zasáhnout.
Čas načtení: 2024-04-13 05:00:00
V Česku se množí případy, kdy lidé darují krev či plazmu v různých soukromých laboratořích častěji, než se smí. Jejich motivací jsou peníze, potřebují si přivydělat. Riskují tím však vlastní zdraví, navíc to nesvědčí kvalitě odebraného materiálu. Ministerstvo zdravotnictví tak hodlá zasáhnout.
Čas načtení: 2024-04-17 18:20:00
Akcie obecně v posledních dnech klesají, nesvědčí jim stupňující se konflikty ve světě. Tradičním energetickým firmám, zejména těžařům a zpracovatelům ropy, ale geopolitické napětí naopak hraje do karet. Jejich akcie by letos měly pokračovat v růstu...