Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-09-17 14:03:09

Velký knižní čtvrtek se uskuteční 15. října, soustředí se především na tuzemské autory

Domácí a světová beletrie, pokračování úspěšných sérií, krimi, populárně-naučná literatura i literatura faktu, poutavé vzpomínky, inspirativní knížky pro děti a mládež… V TOP šestnácti titulech vybraných na podzimní Velký knižní čtvrtek tentokrát převažují knihy tuzemských autorů. Součástí kolekce podzimního Velkého knižního čtvrtku je pátý díl nejúspěšnější humoristické série posledních let o „poslední aristokratce“ Aristokratka u královského dvora. Evžen Boček tentokrát své hrdiny zavede až na audienci u skutečné královny a nechá je prožívat mnohá veselá dobrodružství. Podstatně vážnější témata nastoluje geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy Václav Cílek. V knize Jak přejít řeku shrnuje své úvahy o společnosti, přírodě a nás samých. Další český autor, Josef Formánek, přichází s románem Kniha o tichu, v němž píše o svých nejbližších, o pádech i vzletech, o zvláštních náhodách, které se stávají, o věcech mezi nebem a zemí, o tichu a klidu, o tajemství nalezeném v údolí volavek. Ostřílený reportér Jakub Szántó se ve své druhé knize Z Izrastiny s láskou. Reportérem mezi dvěma zeměmi vyznává z náklonnosti k Izraeli, Palestině a jejich obyvatelům. Nechybí jeho osobitý sarkastický a sebeironizující tón ani bohatá příloha snímků, které nashromáždil. Romány bývají nejen úspěšné, ale také hojně diskutované. V novince Republika vychází David Zábranský z nedávných společenských a politických otřesů na Slovensku vyvolaných vraždou mladého novináře. Vztahy mezi jednotlivými postavami, inspirovanými skutečnými aktéry událostí, se odehrávají na pozadí obecnějších aktuálních jevů, jako je role médií, klimatická krize, mezigenerační konflikt a rostoucí síla ženského hnutí. Petr Sagitarius, Čech s polskými kořeny, autor akčních krimi novel z „divokého“ východu Česka, ve své kriminální trilogii Trujkunt zavede čtenáře až na nejvýchodnější cíp naší země, trojmezí Česka, Polska a Slovenska. Major ostravské kriminálky Roman Saran tam řeší spletité případy, které provázejí velmi neobvyklé okolnosti. Pro fanoušky sportu a fotbalu je určena kniha Zdeňka Zikmunda Bican proti Hitlerovi. Fotbal v Protektorátu Čechy a Morava nabízející podrobný pohled na nejpopulárnější sport u nás v tomto období, včetně dosud neznámých informací a řady dokumentárních dobových fotografií. Český typograf, grafik a též hudebník František Štorm stvořil ilustrovaný stavební deník – Stavitelé. Knížka je volnou kompilací všedních zápisků a vnitřních pocitů zažívaných během rekonstrukce starého domu, její součástí je 36 kreseb tesařskou, zednickou a truhlářskou tužkou čtvercového formátu; geometricky univerzální dlaždicová kukátka otevírají čtenáři poněkud patafyzický pohled na průběh stavby. Michaela Hošková v knize Matěj maluje mapy otevřeně, přitom ale s nadhledem, popisuje život s autistickým synem. Vypráví příhody plné odsudků a odmítnutí, stejně jako pochopení, lidsky zásadních setkání a dílčích pokroků a radostí. Světová literatura Americký spisovatel, scenárista, novinář, držitel Pulitzerovy ceny Lawrence Wright ve svém prorockém thrilleru Na konci října, který se odehrává v indonéském internačním táboře Kongoli, varuje před arogancí moci a křehkostí civilizace. Román irské autorky Sally Rooneyové Normální lidi nominovaný na Booker Prize, vypráví o vzájemné fascinaci, přátelství a lásce. Stejně jako ve své prvotině Rozhovory s přáteli autorka opět kombinuje otevřený vhled do složitostí lidského života s břitkým vtipem a sarkastickým nadhledem. Literatura faktu V knize Labyrint z ledu. Triumf i tragédie polární výpravy A. W. Greelyho Buddy Levy na základě podrobného výzkumu přibližuje strastiplnou cestu výzkumné polární expedice, která s optimismem vyplula v roce 1881, aby nakonec skončila nejstrašlivější tragédií v dějinách dobývání Arktidy. Výprava do zálivu Lady Franklinové chtěla probádat na mapě dosud nevyznačená místa v Arktidě. Gad Šimron, izraelský novinář, spisovatel a bývalý agent Mosadu, v dramatu Exodus podle Mosadu píše o tajné akci, které se sám zúčastnil a která v 80. letech zachránila tisíce etiopských Židů. Čtenáři se také dostane do rukou Reniin deník. Renia je mladá dívka, která sní o tom, že se stane básnířkou. Jenže Renia je Židovka, žije v Polsku a je rok 1939... Autorka Renia Spiegel je označována za „polskou Annu Frankovou“. Literatura pro děti a mládež Dan Brown si odskočil od dobrodružství profesora Langdona a vydává svou první dětskou knížku Divoká symfonie! Bohatě ilustrovaná kniha je složena z půvabných, hravých básniček, v nichž maestro Myšák se svou věrnou taktovkou seznamuje čtenáře se zvířecími kamarády, od gepardů a klokanů až po slony a velryby. Ilustrace Susan Batoriové dodávají knize humor a interaktivní aplikace pro chytré telefony umožňuje knížku číst i s doprovodem autorových orchestrálních skladeb věnovaných jednotlivým zvířátkům. Originálně ilustrovanou knihu Archistorie. Vyprávění o architektuře napsala varšavská architekta a teoretička architektury Magdalena Jeleńska pro své čtyři děti a původní vydání získalo titul Nejkrásnější kniha roku. Archistorie srozumitelně vysvětlí na desítkách příkladů z dávné historie i současnosti základní architektonické formy, typy budov a seznámí se stavebními materiály. Informace o Velkém knižním čtvrtku a jednotlivých titulech najdete ZDE.

Čas načtení: 2020-02-17 11:25:23

Literární vyhlídky (17. až 23. února)

Nadcházející týden nabídne hned několik zajímavých literárních akcí v české metropoli – prim budou v tomto směru hrát Knihovna Václava Havla a Božská Lahvice. Literární kritici si jistě nenechají ujít slavnostní vyhlášení laureátů ceny Tvárnice 2019/2020, překladatelé a básníci bezpochyby v hojném počtu dorazí na setkání pod hlavičkou projektu Poezie na kolečkách a příznivci dokumentárního žánru určitě nepohrdnou besedou ke knize rozhovorů Ženy o ženách. A na závěr jako obvykle připojujeme několik tipů na nové (audio)knihy.   POZVÁNKY 17. 2. Praha / 18.00, Cafe Academia Představení knižního vydání politického eseje Jeana-Claudea Michéy Tajnosti levice: Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu o příběhu, kořenech a současnosti levice a sborníku Sametová budoucnost? Eseje o naší současnosti, který uspořádali Petr Drulák a Petr Agha u příležitosti 30 let od sametové revoluce jako reflexi toho, k čemu u nás vlastně od té doby došlo. Do sborníku přispěli historička umění Milena Bartlová, filozof Martin Dokupil Škabraha, politoložka Anna Durnová, politolog Jaroslav Fiala, filozof Michael Hauser, politolog Ondřej Slačálek a socioložka Tereza Stöckelová. Obě knihy právě vydala Masarykova demokratická akademie ve spolupráci s olomouckým nakladatelstvím Burian a Tichák. Mezi hosty večera nebudou chybět překladatel Tajností levice a editor sborníku Sametová budoucnost? Petr Drulák, editor sborníku Sametová budoucnost? Petr Agha a další autoři sborníku.   18. 2. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Setkání s kultovním románem ukrajinské literatury Město (Větrné mlýny 2019) v překladu Miroslava Tomka. Město je dobrodružný a také filozofický román, který hravě obstojí i v kontextu evropského modernismu. Příběh mladíka, který opouští rodnou ves, aby se stal inženýrem a šířil osvětu, vypadá ze začátku poněkud schematicky až naivně. Ale jen proto, že naivní je mladík sám. Semele město hrdinu, zkazí ho, vezme mu ideály? Ano i ne: město na tyto otázky neodpovídá, ale klade otázky nové. Donutí hrdinu potkat sebe sama, narazit na svoje vlastní touhy, sexualitu, zklamat se, najít své poslání. Právě pro tuto nejednoznačnost a neschematičnost byl román prohlášen za antisovětský a jeho autor, Valerjan Pidmohylný (1901–1937), zahynul během čistek. S překladatelem Miroslavem Tomkem budou mj. o těžkostech spojených s překládáním literární klasiky hovořit ukrajinistka Tereza Chlaňová a básnířka a komparatistka Marie Iljašenko. Praha / 19.30, kavárna Fra Autorské čtení a beseda se spisovatelkou Dorou Kaprálovou, věnované její nové povídkové knize Ostrovy (Druhé město 2019), v níž autorka tematizuje na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti. Jedenadvacet povídek a příběhů opisují rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Moderuje Markéta Kittlová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Básník Pavel Kolmačka přijal pozvání na čtení v Božské Lahvici. Držitel ceny Tvárnice za dílo roku – básnickou sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018) – přečte některé ze svých niterných básní za doprovodu obrazů z života „na kraji světa“. Po autorském čtení bude následovat diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft.   19. 2. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami tvořícími v Česku vyšlo ve svazku nazvaném Ženy o ženách (wo-men 2019). Autorka Barbora Baronová v knize zjišťuje, jakou mají respondentky motivaci k tvorbě, jakým způsobem volí témata nebo jak se vztahují k důležitým aspektům dokumentární praxe, jako jsou cenzura, angažovanost nebo terapie. V neposlední řadě spolu s dokumentaristkami tematizují gender, roli institucí v dokumentu nebo financování tvorby. Kniha obsahuje rozhovory se spisovatelkou Petrou Dvořákovou, slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi, literátkou Alenou Wagnerovou, autorkou filmových časosběrů Helenou Třeštíkovou, aktivistkou a filmovou dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou, autorkou filmových dokumentů Olgou Sommerovou, novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou, žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou a dalšími. Večer uvádí a diskusi s autorkou knihy vede Bára Šichanová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Slavnostní vyhlášení laureátů ceny Tvárnice 2019/2020 nabídne předání ceny Dílo roku 2019, udělené Janem M. Hellerem Petru Borkovcovi za knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019), předání ceny Kritik roku 2020 Evě Klíčové, literární kritičce a redaktorce časopisu Host, a čtení oceněného spisovatele Petra Borkovce. Moderuje Lukáš Senft.   20. 2. Do českých kin ve čtvrtek vstoupí slovenský film Sviňa, dílo režisérské dvojice Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna. Snímek vznikl na motivy stejnojmenné knihy slovenského novináře Arpáda Soltésze, který se v ní inspiroval skutečnými událostmi okolo vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. – Zemičku kdesi pod horami ovládají vysoce postavení zločinci, lidé propojení s politikou, mafií, ale i s policií, soudy a velkými kšefty. Závislá teenagerka zmizí z resocializačního centra, nikomu ale nechybí. O nuceném sexu a drogách chce vypovídat na policii, ale pošlou ji pryč. Vyhledá novináře, který se pustí do rozplétání neuvěřitelné chobotnice zločinu, mafie, vydírání. Nadějný politik se stane předsedou a ovládne celou zemi, protože kdo má moc, má pod palcem i policii i státní obchody. Z malého veksláka se stává velký vyděrač, který s lidmi zachází jako s šachovými figurkami. Jenže může pravda přežít mezi lidmi, kterým jde o prachy a moc? Nebo se Bůh peněz neštítí ani vraždit? Ostrava / 18.00, Dům umění v Ostravě Na akci s názvem Protimluvná osmnáctka vystoupí autoři spojení s nakladatelstvím Fra. Nakladatel a překladatel Erik Lukavský čte a představuje francouzského básníka Stanislase Rodanskiho. Básník a esejista Jakub Řehák čte z nové sbírky Obyvatelé (Fra, jaro 2020). Básník, prozaik a dramaturg Café Fra Petr Borkovec čte z knihy Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). V plánu je též rozhovor o edičním plánu 2020/21, veřejných čteních v roce 2020 a neveřejných plánech a čteních z let 2001–2020. Večerem provede Jiří Macháček. Praha / 19.30, Božská Lahvice První setkání v rámci projektu Poezie na kolečkách – evropská poezie v českých překladech. Český překladatel a básník Ondřej Buddeus bude s pozvanými hosty z řad překladatelů, autorů a organizátorů literárního života diskutovat o překladové poezii, její recepci v českých zemích, úskalích spojených s překladem veršů, evropské identitě a o řadě dalších témat, která s tímto disciplínou uměleckého překladu souvisejí. Cílem projektu, který se následně uskuteční v Jihočeském, Karlovarském, Moravskoslezském a Ústeckém kraji, je zpřístupnit evropskou poezii v českých regionech. Ve vybraných městech budou v kavárnách či jiných prostorech umístěné sbírky básní, které si návštěvníci budou moci na místě prolistovat nebo přečíst. Evropská poezie bude navíc tématem kulturního setkání, jež daná instituce v rámci projektu uspořádá.   21. 2. Pardubice / 18.00, Krajská knihovna v Pardubicích V rámci literárně-hudebního pořadu Poezie pod klenbou se představí spisovatel Petr Boček, autor hororových próz (mj. Mrazivé příběhy, Výprodej nočních můr, Hrobořadí, Nekrosarium, Mízožravci), a nakladatel Martin Štefko, majitel malého nakladatelství Golden Dog zaměřeného na žánrovou literaturu (horor, thriller, detektivka aj.). Moderuje Vanda Vávrová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Literární večer dvou výrazných českých básnířek, Ireny a Marie Šťastných. Irena Šťastná je autorkou básnických sbírek Zámlky (2006), Všechny tvoje smrti (2010), Živorodky (2013), Žvýkání jader (2015) a Sen o třetí plíci (2018) a za svou tvorbu byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky a na cenu Magnesia Litera za poezii. Marie Šťastná vydala básnické sbírky Krajina s Ofélií (2003), Akty (2006), Interiéry (2010) a Štěstí jistě přijde (2019) a je držitelkou Ceny Jiřího Ortena a Drážďanské ceny lyriky.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (Academia 2020) Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Jasmine Wargaová: Jiné jméno pro domov (přeložila Barbora Punge Puchalská, Argo 2020) Představte si, že žijete docela normální život, máte staršího bratra, kterého obdivujete, bezva kamarádku, prima rodiče. Chodíte do školy, koukáte na americké filmy, rádi zpíváte a sníte o tom, že z vás jednou bude slavná herečka. A náhle se všechno změní. Dvanáctiletá Jude musí opustit svůj domov. V její zemi se rozhořela válka, a ona i její těhotná maminka odjíždějí přes oceán za strýcem. Filmy hrdinku na život v Americe nepřipravily – všechno je tu moc rychlé a hlučné. Jude si musí zvyknout na novou školu, na věčný strach o příbuzné doma v Sýrii i na novou identitu imigrantky ze Středního východu. Ale život jí přinese i jiná, příjemnější překvapení – nové kamarády a taky konkurz na roli v muzikálu. Možná je Amerika místo, kde Jude může být taková, jaká opravdu je…   Lukáš Prokop (ed.): Les /Literární archiv č. 51/ (Památník národního písemnictví 2020) Nové číslo sborníku Literární archiv se věnuje obrazu lesa v literatuře a výtvarném umění. Přezkoumává představy Karla Klostermanna o původním šumavském pralese, zabývá se literárním a výtvarným dílem Josefa Váchala z pohledu ekopoetiky či podobou lesa v českých překladech Cooperova Posledního Mohykána. Všímá si lesních nadpřirozených bytostí v trampské próze a promýšlí symboliku lesa v obrazech Aloise Kalvody. Součástí čísla je výběrová edice korespondence s přírodní tematikou mezi Petrem Bezručem a Jany Vrbovými (otcem a synem) z let 1913–1956. Z lesního prostředí čerpá původní autorská hra dramatika S. d. Ch. připomínající spisovatele Jana Vrbu, Otokara Březinu a malíře Jožu Uprku. Jako obrazovou přílohu otiskuje výběr ilustrací Otakara Štáfla ke Klostermannovu románu Ze světa lesních samot. Předposlední oddíl tvoří příspěvek o nalezené chybějící části rukopisu Stín kapradiny od Josefa Čapka ve zpracovávaném fondu Jana Herbena. Zprávy Literárního archivu informují o přírůstcích v roce 2018 a o zpracovaných fondech (Medková Eva, Václavek Bedřich a Kostohryz Josef). Číslo uzavírají vzpomínky Marty Dandové na její působení v Památníku národního písemnictví a Miloše Sládka na bývalý depozitář Literárního archivu v Duchcově.   Šúsaku Endó: Mlčení (čte Martin Zahálka, Voxi 2020) Audiokniha Mlčení obsahuje historický příběh o prvním střetu západního myšlení s japonskou duchovní kulturou. Text japonského spisovatele Šúsakua Endóa (1923–1996) nabízí drsný a zároveň poetický i myšlenkově bohatý příběh o zániku křesťanské misie v Japonsku v 17. století. Téma, které o něco dříve zpracoval i český spisovatel Jaroslav Durych v rozsáhlé epopeji Služebníci neužiteční, Endó pojal z neobvyklé perspektivy japonského katolického křesťana. Audiokniha sleduje cestu evropského jezuitského kněze, který se se svým spolubratrem vydává na beznadějnou misijní výpravu, je zajat, vězněn, nakonec veřejně odpadne od víry, když tak jako mnozí další šlápne na Kristův obraz. Učiní to ani ne tak z vlastní slabosti, byť tu si stále bolestněji uvědomuje, ale hlavně proto, že kvůli němu jsou mučeni a zabíjeni japonští věřící, ti pevní i ti, kteří již podlehli slabosti a Krista zapřeli. Nakonec se mu zjeví živá tvář Kristova, kterou celý život hledal, v neumělém a sešlapaném obličeji na desce, na kterou šlapaly a budou šlapat dál tisíce prostých věřících nucených křesťanství opustit. Dochází poznání v té největší poníženosti a naprosté bezmoci, která zároveň neúprosně odhalila povrchnost jeho dosavadní víry a představ o životě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-01 17:00:07

Od Kašpárka po Kukyho: Česká televize představí historii loutkového divadla u nás

Fenomén národního loutkářství připomene Česká televize v novém cyklu Česká loutka. Příběhy slavných neživých herců a jejich tvůrců natočil režisér a scenárista Pavel Jirásek. Sedmidílnou sérii odstartuje první epizoda ve čtvrtek 3. října na ČT art od 21:10. Diváky pořadem provedou bratři Petr a Matěj Formanovi. První ze sedmi dílů začíná v době, kdy marionetáři kočovali po českém venkově. Připomene, co hráli i jakou roli sehrálo loutkové divadlo v českém obrození. „Od začátku jsme chtěli vyvážit podíl faktů, který přinášejí hlavně historici loutkového divadla, sběratelé, tvůrci, výtvarníci a další odborníci, a složky obrazové, o které jsme věděli, že bude bohatá díky archivům i jiným zdrojům. Chtěli jsme, aby se divák něco dozvěděl, uvědomil si kontexty české loutkařské tvorby, ale zároveň se na náš pořad s chutí a potěšením díval,“ říká dramaturgyně cyklu Nora Obrtelová. Průvodci pořadu, bratři Petr a Matěj Formanovi, přiblíží divákům svět loutek ze svého pohledu. Petr jako loutkoherec a Matěj spíše jako výtvarník. Oba v pořadu vystupují jako novodobí čeští loutkáři, kteří tento svět milují a žijí ho zevnitř. Diváci jejich očima nahlédnou do života dnešních loutkářů a setkají se také se starými řezbovanými marionetami z depozitářů Národního muzea, Moravského zemského muzea, Muzea loutek v Plzni i z několika významných soukromých sbírek. Hned druhý díl si všímá období první republiky, které je právem nazýváno zlatým věkem českého loutkářství a takzvané rodinné divadlo zažívalo pod heslem „Loutkové divadlo do každé řádné české rodiny“ neuvěřitelný rozkvět. „Loutkové divadlo se hrálo v každé sokolovně, orlovně, tělocvičně dělnických jednot, dokonce i na farách, což se neobešlo bez mohutné sériové produkce loutek a kulis,“ doplňuje režisér Pavel Jirásek, který je sám předním sběratelem a znalcem loutek. Připomíná, že v té době se loutkářství stalo prostorem pro avantgardní experimenty, a především vznikly dvě modernistické loutky, dadaističtí klauni Spejbl a Hurvínek, které díky mistrovství svého stvořitele Josefa Skupy zlidověly. Cyklus mapuje i období po druhé světové válce, kdy byl v roce 1948 vydán Divadelní zákon, který postavil loutkové divadlo na úroveň ostatních divadelních žánrů a vedl ke vzniku profesionálních souborů. V roce 1952 pak byla založena loutková katedra DAMU a na scénu vstoupili první absolventi loutkářské katedry. Tato generace tvůrců dovedla české divadelní loutkářství v 70. a 80. letech k světovému věhlasu. Zároveň však v druhé polovině 20. století rozkvetl film s animovanou loutkou.  „Všímáme si důkladně i vzniku loutky filmové, která se zrodila v rukách takových tvůrců, jako byli Jiří Trnka, Hermína Týrlová nebo Karel Zeman,“ říká Pavel Jirásek a zároveň zdůrazňuje význam loutkoherecké skupiny tehdejší Československé televize. Kdo by tehdy neznal Štěpánku Haničincovou a její kamarády medvídka Emánka, Kačenku nebo čertíka Bertíka, ale i Večerníčky s animovanými loutkami. Loutce v televizi je věnován také jeden z dílů cyklu, který pokračuje až do současnosti. Poslední díl pak představuje proměny loutky po roce 2000, například v tvorbě souboru Buchty a loutky, který se také zhostil historických divadelních rekonstrukcí, stejně jako filmovou tvorbu s loutkami včetně Svěrákova Kukyho. Cyklus je poctou významnému českému kulturnímu fenoménu, který byl v roce 2016 zapsán do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-27 21:19:27

Kvůli ubití mladíka skončil před německým soudem 18letý Syřan

Kvůli brutálnímu ubití dvacetiletého Philippose T. ve městě Bad Oeynhausen v Severním Porýní-Vestfálsku ve čtvrtek před soudem stanul osmnáctiletý Syřan, který měl už dříve problémy se zákonem kvůli drogové a majetkové kriminalitě. Obětí zločinu se stal mladý muž s německo-řeckými kořeny, který se v noci na neděli se dvěma kamarády vracel z maturitního večírku své sestry. O případu informovala německá média.

Čas načtení: 2024-07-11 12:20:00

Drama na hausbótu Heleny Vondráčkové: Zmije pod postelí! Museli zasahovat hasiči...

Léto na hausbótu se proměnilo ve velké drama. Helena Vondráčková (77) ve čtvrtek ráno objevila s kamarády, kteří ji na prázdninovém sídle na Slapech navštívili, uvnitř hausbótu přes půl metru dlouhého hada, pravděpodobně zmiji. Plazila se kuchyní a mířila k posteli, kde spali lidé. Zpěvačka ihned zalarmovala hasiče, kteří přijeli na pomoc.

Čas načtení: 2024-11-07 11:09:16

Primátorce Vaňkové jsem dal přes milion, prohlásil u soudu klíčový svědek brněnské bytové kauzy

Primátorka Brna Markéta Vaňková, její náměstek Robert Kerndl, ministr spravedlnosti Pavel Blažek a vlivní členové ODS Roman a Kamil Kotěrovi. Ti všichni měli být kamarády Pavla Hubálka, klíčového muže brněnské bytové kauzy, který mluví o tom, jak se mělo čachrovat s byty. Ve čtvrtek u soudu prohlásil, že dal Vaňkové 1,2 milionu korun při podivných převodech majetku města.

Čas načtení: 2024-12-05 18:45:00

Mikulášská show před magistrátem: Akrobacie s ohněm a zpívání koled. Mlsky rozdával pražský primátor

Děti, včetně těch nejmenších v kočárcích, si ve čtvrtek na Mariánském náměstí v Praze pod vánočním stromečkem převzaly nadílku od Mikuláše, andělů a čertů. Musely zazpívat, aby si vysloužily balíček sladkostí s čokoládou nebo lízátky. Některé z nich připojily on-line své kamarády, kteří nebyli na místě, aby mohli zazpívat na dálku. Pod maskami byli primátor hlavního města Prahy Bohuslav Svoboda (ODS) a radní.

Čas načtení: 2025-06-06 09:35:00

Čtvrtek pro Kamarády, poté Signora Volpe a Jedna rodina

Čtvrteční večerní pořadí se nemění: v divácké skupině 15+ zůstávají po 20:00 na první příčce Kamarádi, poté SIgnora Volpe a Jedna rodina. V 15-54 je nejsledovanější Jedna rodina.

Čas načtení: 2020-04-11 10:15:02

Stanislav Bukovský: Ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se těžko naučí mluvit normálně

Stanislav Bukovský (*13. 4. 1944) sbírá vzpomínky pamětníků na 1. a 2. světovou válku a domácích i zahraničních odbojářů. Něco publikoval v periodiku Národní osvobození a v roce 2010 vydal Plzeňský kraj knihu Svědectví pamětníků druhé světové války, kde má příspěvky Nepolapitelný Jan (o Janu Smudkovi) a Čekání na smrt. V letech 2014 a 2016 mu dvakrát vyšla publikace Příběhy z války. V roce 2015 práce Bojovali za nás. Ke stému výročí výbuchu bolevecké muničky vytvořil knihu Plzeň a Bolevec za Velké války (2017) a 2018 následovaly publikace Vlastenecká obec Chrást – odboj za německé okupace českých zemí v době druhé světové války a Josef Soběslav Bukovský – účastník odboje v době okupace českých zemí nacistickým Německem (ta je o Stanislavově otci). V edici Ulita mu nakladatelství Pro libris vydalo v roce 2014 knížku O (ne)nápravě věcí veřejných a v roce 2016 vydal jako Kalendář plzeňský své Pohádky. S Antonínem Lněničkou navíc bibliofilsky zveřejňovali Stanislavovy texty s Antonínovými ilustracemi: v roce 2006 básně Člověče nezlob se, v roce 2015 Pohádky, v roce 2016 Bajky, v roce 2018 dílo František Kořínek – americký rychlozazdívač cihlářských pecí a v roce 2019 to byla již pátá bibliofilie Proměny. Měsíčník PLŽ, vydávaný Knihovnou města Plzně, zveřejnil během let řadu příspěvků Stanislava Bukovského a on přispěl kapitolou do knihy Moje republika 1918–2018 vydané Střediskem západočeských spisovatelů (2018). Do třetího dílu Dějin města Plzně (2018) napsal stať o domácím odboji a pro Plzeň jako takovou připravil přes 40 výstav o historických událostech a významných osobnostech.   Jsi muž více profesí. Výtvarník, člen Střediska spisovatelů, kurátor výstav, sběratel, autor faktografických knih, historik. A také čtenář. Z dětství samozřejmě znám Verna a jinou dobrodružnou literaturu, ale mnohé se dřív nedalo jen tak sehnat. A když už jsme začali o tomhle, loni zemřel můj přítel, doktor Miroslav Tícha. Dříve bydlel v Plzni, pak v Praze i ve Starém Plzenci, kde trávili s manželkou každé léto. Byl to nesmírný vzdělanec a majitel rozsáhlé knihovny. Právě on mi kdysi dávno půjčoval knihy, které vyšly jen před válkou a tehdy ještě ne znovu. Například Odyssea, Dubliňany, Portrét mladého umělce od Jamese Joyce. Čítal jsem také knihy o válce a mám rád i jiné, od Franze Kafky či Ladislava Klímy. Taky k těm se ale za mého mládí nebylo snadné dostat. V oblibě mám i klasiky, jakými byli Rais, Baar nebo Ota Pavel.   Dnes už čteš méně? Možná. Víš, mám rád Boženu Němcovou a hlavně Babičku. Udivuje mě, že čeština v její době byla v útlumu a ona najednou začala psát tak, že dodneška se člověk nestačí divit.   Pokyn shůry. Asi to bylo spíše tím, že poslouchala, jak lidé mluví. Protože ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se normálně mluvit těžko naučí. To dovedli i Hašek nebo Hrabal. Pracoval jsem delší dobu v cihelně a dodneška vzpomínám, jak trefně a poeticky, byť neslušně, se tam lidé dokázali mezi sebou bavit. Chvílemi to byly až básně, dokonce některé průpovídky se rýmovaly. Němcové pomohl její styk se vzdělanci; tuším, že Nebeský jí dával stylistické lekce. Nakonec patřila mezi ty nejlepší.   Co tví oblíbení zahraniční autoři? Hemingway a Remarque byli pro mě v raném mládí zjevením. Předtím jsem četl knihy o válce hlavně od ruských autorů jako Tolstoj, Šolochov, Někrasov, Erenburg, Alexandr Bek. Včetně tendenčně kýčovitých. Za mého dětství byly knihovny plné knih ruských autorů a četl jsem je rád, hlavně ty od klasiků ruské literatury. Později mě ohromila Rudá jízda od Isaaka Babela a pro srovnání jsem si přečetl taktéž Rudou jízdu od maršála Buďonného.   Kdo z nich z toho vychází lépe? Pochopitelně ten první. Ale pak se objevily knihy západní provenience, také jsem je četl s chutí. Předtím byl dostupný London, Twain... Hemingway, to už byla vzácnost, těžko se sháněl. Půjčovali jsme si navzájem, kdo co měl. Ale za pár let už nebyl problém sehnat cokoliv od Hemingwaye, Steibecka, Faulknera... A přišla Hellerova Hlava XXII a mnoho dalšího, ale o válce stejně dokázal napsat jednu z nejlepších knih Jaroslav Hašek. Švejka a Babičku si občas přečtu: kdo ví, pokolikáté už!?   A jak ses stal výtvarníkem? Odmalička jsem si kreslil. Kromě toho, že jsem se v mládí také intenzivně věnoval sportu. Táta byl nesmírně technicky zdatný, až vynálezce, a byl by chtěl, abych ho v tom následoval. Byl i velmi sečtělý a výborný hudebník i sváteční malíř a v mládí sportovec. Občas mě nechal na jím rozmalovaný obraz někde něco namalovat. Za války byl zavřený za protinacistický odboj a měl pak podlomené zdraví. Když mi bylo dvanáct let, musel odejít do invalidního důchodu. Naše rodina se octla v dluzích. Táta rozhodl, abych šel na strojnickou průmyslovku. Po jejím dokončení jsem se stal konstruktérem ve Škodovce, ale přesto jsem se celý život paralelně věnoval výtvarné tvorbě. Výtvarné vzdělání jsem si doplnil samostudiem, seznámil jsem se s některými výtvarníky a leccos od nich pochytil. V dětství jsem chodil do LŠU a Lumír Topinka tam učil své žáky nejen umění, ale také řemeslo. Podle mého mínění to byl dobrý pedagog.   Mě Topinka učil malovat rok, když jsem byl dítě. Na které další výtvarníky rád vzpomínáš a kteří byli a jsou tvými přáteli? V mládí jsem chodil do výtvarného kroužku, který měl základnu v ateliéru pod střechou Měšťanské besedy. Vedl to tam malíř Emil Seidl a sekundoval mu Ladislav Drnec. Tam jsem poznal Jirku Degla, jednoho ze zakládajících členů naší výtvarné skupiny Intensit.   Kdy vznikla? V roce 1967 při tehdejším klubu mládeže Dominik. Někteří členové již zemřeli, ale scházíme se a společně vystavujeme doposud, například loni v Doubravce. Vůdčí osobností skupiny je dodnes Antonín Lněnička, teoretikem byl již nežijící František Trčka. Po prověrkách, při nichž se hodnotila loajalita k režimu v krizovém roce 1968, jsem byl nucen opustit Škodovku, a právě Františku Trčkovi se podařilo dostat mě v roce 1973 jako výstavního technika na Plzeňské výstavnictví, kde tehdy ve stejné funkci pracoval. Roku 1977 Antonín Lněnička založil Keramické středisko při cihelně v Plzni-Černicích. Přizval mě ke spolupráci. Vyráběli jsme tam spolu keramické artefakty, především na hrady a zámky a převážně podle zadání tehdejšího zahradního architekta Krajského střediska státní památkové péče inženýra Karla Drhovského. Keramické středisko zaniklo začátkem devadesátých let a od roku 1992 jsem výtvarníkem na volné noze. Během života jsem se přátelil s mnoha výtvarnými umělci a navštěvoval je v ateliérech. Například nadšeného regionálního patriota a historika, malíře a grafika Vladimíra Havlice; protinacistického odbojáře a po válce opět pronásledovaného, originálního malíře a bodrého vypravěče Vladimíra Modrého; v normalizaci zavrženého, noblesního malíře Jiřího Kovaříka; talentovaného Zdeňka Živného; normalizací též postiženého sochaře a řezbáře Václava Kašpara v Žákavé, organizátora proslulých dřevěných seminářů, jichž se účastnili i někteří páni profesoři z Prahy nebo malíře a restaurátora Miroslava Zikmunda. V jeho ateliéru se člověk octl jakoby v jiném světě. Kromě malířů tam chodili nejrůznější osobnosti, jako třeba parapsycholog, astrolog, jasnovidec, grafolog. A lidé, kteří prošli z politických důvodů kriminálem. Po vstupu do jeho ateliéru mohl mít člověk dojem, že se octl v době alchymistů a dávných mystiků a kumštýřů. Myslím, že by se tam líbilo i Františku Kupkovi. Tyto ateliéry a jejich mimořádní majitelé na mě působili značně inspirativně. Začátkem let sedmdesátých jsem založil tzv. Album největších umělců světa všech dob a manželé Kocourkovi mi pro něj nafotografovali umělce pocházející vesměs z Plzně a okolí. V jubilejním roce 2018 byly zvětšené fotografie vystaveny v Západočeské galerii.   Nestane-li se nic horšího, stát bude podle zákona uhrazovat ztráty, které lidem vznikly kvůli vyhlášení zvláštnímu stavu za pandemie. Zvýší se patrně daně a možná se budou tisknout peníze... To je taky jedna z věcí, co mi vrtá hlavou. Stát se samozřejmě ještě víc zadluží. Ale nevím, kde se berou peníze, co si je státy napůjčovaly a ještě napůjčují. Všechny jsou zadlužené a ty nejbohatší, jako USA či Japonsko, jsou zadlužené nejvíc. Američané prý dluží hlavně Číně, ale Čína je taky zadlužená. Všichni jsou nakonec zadlužení a dluhy se nedají splatit. A přitom těm, co všem půjčili, ony peníze nechybí; docela dobře se bez nich obejdou a žádní lichváři nebankrotují. A začnou-li bankrotovat, státy u bank zadlužené jim pomohou. Dají jim peníze, aby si je pak zase mohly půjčit. A svět, ač je předlužený, se nehroutí. Lze si půjčovat donekonečna? Tisknou-li se skutečně nové a nové peníze, tak by svět neuvěřitelně zbohatl, kdyby v tiskárnách cenin dělali přesčasy. V USA to tak dělají. A když se to někomu nelíbí a nechce už třeba prodávat ropu za dolary, uvalí na něj sankce. Občas zasáhnou vojensky. A co je to za mocnost – USA? Vláda? Banky? A čí jsou ty banky? Bohatých Američanů, nadnárodních magnátů či mimozemšťanů? Čerti vědí.   Dost radši o tom, ať něco nechytíme! Co ty – a sport? Za mého dětství se za největší sekáče považovali ti, kteří byli nejlepší právě ve sportu, a vůbec nezáleželo na tom, jak je kdo oblečen. Dobře se učit neškodilo, ale dobře hrát fotbal a hokej, to bylo víc.   A nezlobit? To bylo mezi kamarády spíš na závadu. Ale já jsem ve fotbalu a hokeji k nejlepším nepatřil. Zato jsem v dětství a mládí řadu let provozoval tenis, řecko-římský zápas, lyžování a gymnastiku. Pak jsem se dal na rychlostní kanoistiku; tam jsem uspěl nejvíc. Mým starším partnerem byl Petr Vyleta, teď je to mimo jiné znalec díla Jaroslava Foglara. Díky němu a s ním jsem se na deblkajaku stal několikanásobným krajským přeborníkem.   Jak tuším, tvé skromné ambice tím nekončily. Ne. Měl jsem v plánu vyjet si první výkonnostní třídu, dostat se na vojně do Dukly a třeba i stoupat k vyšším metám, ale protože jsem jen krátce mohl jezdit za muže a na vojnu mě povolali místo v září už na začátku srpna, nepovedlo se mi to. Po vojně jsem už provozoval sport jen rekreačně. Na Berounku jsem s kamarády na kanoi vyrazil naposledy před deseti lety (2010), ale kde je při vodácké turistice romantika z časů mého mládí? Ani sport už není, jako býval. Ve všech jeho odvětvích, kterým jsem se věnoval, bylo na jednom z předních míst kamarádství. Vítězit je hezké, ale mít kamarády ještě hezčí; ale to dnes asi už neplatí. S kamarády z Intensitu jsme však ještě donedávna chodili na celodenní výlety do přírody.   Co ty a Plzeň? Rod Bukovských pochází z jižních Čech, po celá staletí žili mí předci až po mého dědečka Josefa Bukovského v Soběslavi. Já jsem se ale už narodil v Plzni, v rodinném domku na Slovanech, který postavil můj dědeček Jaroslav Bouška a kde žiji dodnes. Jako plzeňský patriot jsem se svými přáteli založil na začátku 90. let Spolek za starou Plzeň. Stal jsem se jeho jednatelem. Prvním předsedou byl akademický malíř Jiří Kovařík, po jeho smrti akademický malíř Vladimír Havlic a po jeho odchodu inženýr Pavel Domanický. Především v 90. letech zasáhl Spolek významně do ochrany plzeňských památek. K našemu velkému úspěchu patřilo obnovené vydávání vlastivědného časopisu Plzeňsko. Šéfredaktorem byl Vladimír Havlic. Bohužel po několika letech a stejně jako v meziválečném období zašel časopis z finančních důvodů na úbytě. Vztah mám i k širšímu regionu Plzeňska, především k Brdům a jako snad každý k Šumavě. Jako poctu Brdům a také za války popravenému básníku Karlu Vokáčovi jsem před lety namaloval cyklus dvanácti měsíců inspirovaný jeho knihou Pohádky brdských hor.   Cení si takového renesančního chlapíka vůbec svět? Byl jsem oceněn ministerstvem obrany za péči o válečné hroby, Československou obcí legionářskou za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic, Krajským velitelstvím Plzeň za vzájemnou spolupráci a podporu vojenských tradic a obdržel jsem i několik dalších ocenění podobného rázu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-12-04 19:31:45

B. M. Horská: Lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé

Je autorkou detektivní série Inspektorka Elen Jollyová, která má zatím tři díly – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti a další příběh se sympatickou anglickou policejní inspektorkou s českými kořeny, má již nějakou dobu rozpracovanou. Kniha Brouk ji vynesla Cenu Jiřího Marka a sama autorka píšící pod pseudonymem B. M. Horská je jedním z porotců literární soutěže o Cenu Havrana, za nejlepší detektivní povídku. Řadu let žila v Anglii a do Čech se vrátila před rokem a za svůj domov dnes, jak přiznává, považuje především Evropu.   Dočetla jsem se, že pocházíte z Plzně. Jaké bylo vyrůstat v západočeské metropoli? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Možná u mě pozitivní vzpomínky vytlačily ty negativní, ale vyrůstala jsem spokojeně. Určitě jsme nebyli nějaká tichá rodina. Hodně se mluvilo. Příbuzní vyprávěli o svých životních zkušenostech, často o různých útrapách z války a po válce, politických perzekucích, ale také o partách, ve kterých jezdili na motorkách stanovat na Šumavu. Motorky byly velmi důležité v životě maminky, která jezdila v padesátých letech terénní závody. Myslím, že jsem ty příběhy ráda poslouchala a ukládala do paměti, ale tehdy jsem raději žila svůj život – navštěvovala jsem různé kroužky, v dětství jsem závodně plavala, později jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na hory. Bavilo mě číst knížky včetně detektivek i malovat. Myslím, že jsem hledala stále něco nového, co mě zaujme. V dětství jsem chtěla být archeoložkou jako Heinrich Schliemann a když už on objevil Troju, najít ještě něco jiného. Jenže záhy jsem si v hodinách dějepisu uvědomila, že nemám dobrou paměť na data. Plány jsem změnila a s kamarádkou jsme se snažily stát se v Praze filmovými herečkami. Nepřijali nás ani do konkurzu, s vysvětlením, že jsme byly ještě děti a z Plzně a natáčení s námi by bylo komplikované. Nápadů jsem měla hodně. Na gymnáziu mě hodně dlouho držela touha studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze. Psycholožkou jsem se nakonec nestala, ale na psychologii postav se v knížkách snažím nezapomínat.   Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze? Přestože mě rodiče nikdy neříkali, jaký obor mám studovat, nedoporučovali mi hlásit se na filozofickou fakultu z politických důvodů, protože bych měla malou šanci se tam dostat. Nakonec jsem podala přihlášku na přírodovědeckou fakultu, protože v přírodních vědách není žádná ideologie.   Ve studiu jste pak pokračovala krátce v Itálii, a hlavně v Anglii, a to v technicky orientovaných oborech. Vyzkoušela jste řadu zaměstnání, vedla jste malou laboratoř, pracovala jako servírka, překladatelka, editovala odborné texty a vysokoškolské učebnice, pracovala v administrativě výzkumného programu a byla i výzkumnice. Jak vás tato zaměstnání ovlivnila a kdy nastal zlom začít psát knížky? V Itálii jsem nestudovala, bydlela jsem rok s manželem a dětmi ve Florencii v době mateřské dovolené. Kromě navštěvování kurzu italštiny a florentských památek jsem tehdy moc času na jiné věci neměla. Moderní italská historie je plná záhadných momentů a protichůdně interpretovaných události, které často souvisí s organizovaným zločinem a politickým terorismem. Obdivuji sílu některých lidí, jako je například Roberto Saviano, temné síly rozkrývat a psát o nich. Takže i když mám Itálii moc ráda a ráda tam jezdím, je to také země, kterou mám spojenou se specifickou formou zločinu a historickými mystérii. Mezi Italy mám i velmi milé a blízké kamarády, téměř rodinu. Díky nim se tam chci po každé návštěvě znova vrátit. Ze Sicílie pochází komisař Montalbano, který je mi sympatický, protože má smysl pro spravedlnost a miluje dobré jídlo. Příběh mé knížky Rukavičky smrti se částečně odehrává na Sicílii a jídlo je také důležitou součástí děje. V období, než jsem napsala a vydala první knihu Pach smrti, jsem se hodně pohybovala mezi Českem, Velkou Británií a Itálií. V každé z těch zemí mám kamarády a dobré známé, se kterými udržuji kontakty. Vždycky mě hodně bavilo pozorovat rozdíly mezi tím, jak média v každé zemi různě informují nebo dokonce neinformují o stejných událostech a také poslouchat, jak v různých zemích lidé různě reagují na témata a události, které nás obklopují. Takže ta vlastní zaměstnání a činnosti mé psaní do jisté míry ovlivnily. Jako bývalá chemička mám v knihách určitě slabost pro různé jedy, ale hodně mě také ovlivnila komunikace s lidmi v různých prostředích, včetně těch pracovních. Myslím, že lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé. Zlom směrem k psaní nastal v době, kdy jsem se vzpamatovávala z osobní krize, která způsobila, že jsem se nemohla soustředit. Pomáhalo mi to, že jsem pracovala rukama. Po nějaké době mi to asi přestalo stačit, začal mě napadat příběh, který jsem si zapisovala. Manžel mě stále povzbuzoval, abych psala dál, až z toho vznikla první kniha. Možná na mě mělo vliv i to, že v té době se v Británii zahraniční detektivky staly hitem. V Británii moc literatury napsané v jiných jazycích než v angličtině nevychází. V knihkupectvích jsou jen dvě procenta překladových knih (ve Francii je to 40 procent a u nás ještě víc), ale detektivky se staly výjimkou. Hlavně ty skandinávské, ale i italské a islandské. Pro mě byly atraktivní v tom, že ty knihy a seriály kombinovaly napínavé příběhy s důležitými společenskými trendy a událostmi z moderní historie, díky nimž jsem se o místech, kde se odehrávaly, hodně dozvěděla. Tohle mě inspirovalo a uvědomila jsem si, že mám zkušenosti z několika zemí, které mi umožňují dělat něco podobného.   V roce 2013 jste se představila jako spisovatelka pod pseudonymem B. M. Horská. Proč jste si vybrala pseudonym a co znamenají iniciály B. M.? Používání pseudonymu se mi líbí a vyhovuje mi. Psaní knih člověka hodně pohltí a myslím i trochu změní. Mně pseudonym pomohl oddělit psaní knih od ostatních součástí mého života, které musely dál pokračovat. Pseudonym mi dává jistou míru svobody při psaní a mé občanské povolání není spojováno s mými knížkami. Mám dvě paralelní identity občanskou a autorskou – a to považuju za výhodu. Kdo mě zná osobně, mému pseudonymu i iniciálám rozumí, ale jinak jejich původ, myslím, není důležitý. Původně jsem chtěla pseudonym jiný a v mužském rodě, ale nakladatelství na něj nechtělo přistoupit. Takže to byl vlastně opak situace, kdy některé spisovatelky v 19. století musely psát pod mužskými pseudonymy, aby jejich knihy vůbec mohly vyjít.   První knížka ze série Inspektorka Elen Jollyová, která je Angličanka s českými kořeny, vyšla v roce 2013 pod názvem Pach smrti, a román je, jak jste v jednom rozhovoru řekla, první, který jste dotáhla do konce, protože před ním jste něco začala psát, ale nedokončila. Pak vyšly tituly Brouk a Rukavičky smrti. Proč jste si vybrala detektivní žánr, a dočkáme se dalšího napínavého příběhu s Elen? A je vám Elen něčím blízká? Pro mě detektivka představuje společenský román. Začala jsem psát v době, kdy v Anglii v televizi běžel seriál o detektivu Wallanderovi (podle knih Henninga Mankella) ve švédštině a s titulky. To byla velmi neobvyklá věc, která přitáhla mou pozornost. Většina Angličanů nemá ráda pořady v původním znění. Naprostá většina filmů a seriálů pochází z anglofonních zemí. Tenhle seriál byl mimořádně oblíbený. Ukazoval měnící se Švédsko neotřele, bez romantizování a stereotypů z reklam, prostřednictvím kterých jsme švédskou společnost byli zvyklí vnímat. Samotný detektiv Kurt Wallander je běžný člověk s citovým životem a zdravotními neduhy. Pak jsem si Mankellovy knihy přečetla a hodně mě jako autorku ovlivnily. Mám už dlouho rozepsanou další knihu, tak pevně věřím, že ji dokončím. Také to chci kvůli Elen, pro kterou mám slabost. Žije dlouho v cizině a je taková trochu opuštěná a vykořeněná. Nechci ji v takové situaci opustit.   Knížka Brouk vám vynesla Cenu Jiřího Marka a vy sama působíte jako porotce literární soutěže o Cenu Havrana. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? Jako porotkyně Ceny Havran jsem několikrát hodnotila povídky zaslané do soutěže. Snažím se o to, abychom k hodnocení v porotě přistupovali zodpovědně. Představuji, si, že do soutěže posílám povídku já sama a jak bych sama chtěla, aby k ní porota přistupovala. Porotci neznají jména autorů povídek, které hodnotí. Do soutěže se přijímají povídky s různou úrovní a vypsaný styl nebo začátečnická úroveň se poznají. Proto samotný styl není pouze jeden ukazatel úspěšnosti v soutěži. Důležité je najít nápad, příběh, který mě zaujme. U každé povídky se sama sebe ptám, zda mě příběh zaujal natolik, že ji chci dočíst do konce, zda je příběh dost napínavý.   Jak to máte s četbou? Ráda také čtěte detektivky nebo si vybíráte raději jiný žánr? Detektivky mám ráda, ale dřív jsem jich přečetla víc. Knihy čtu na základě recenzí v médiích nebo doporučení od přátel. Hodně mě zaujala neapolská sága Eleny Ferrante, což je, mimochodem, také pseudonym. Hlavní hrdinky jsou vlastně vrstevnice mojí maminky. Opět jsem srovnávala – na jedné straně dospívání žen v chudé části Neapole a vzpomínky mojí mámy na dospívání v Plzni.   Jelikož řadu let žijete v Anglii v Milton Keynes, co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Můj domov je tady, v Česku, protože jsem se před rokem z Anglie odstěhovala. Nicméně po letech přejíždění ze země do země, přemýšlení a psaní o rozdílech v různých kulturách za svůj domov považuji především Evropu.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám několik konkrétních míst, kde se odreaguji a nacházím vnitřní klid. S věkem ho hledám stále intenzivněji. Ta místa mají blízko k přírodě. Strávit čas s dobrými přáteli je k nezaplacení, stejně jako zajít s manželem na výstavu nebo na koncert rockové hudby. Ráda pohovořím s našimi dospělými dětmi a jejich kamarády. Zajímá mě, jak mladí vidí svět. Vždy to tak nebylo, ale stále častěji mě ta setkání naplňují optimismem.   B. M. Horská pochází z Plzně. Vystudovala přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v Anglii pokračovala ve studiu v technicky orientovaných oborech. Vystřídala různé profese. Je autorkou detektivního cyklu Inspektorka Elen Jollyová – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti. Knihu Brouk v audioverzi namluvila herečka Lucie Fiona Šternerová. Dostala Cenu Jiřího Marka za knihu Brouk. Působí také jako porotce v literární soutěži cen Havran. Řadu let žila s rodinou v Anglii v Milton Keynes a v roce 2020 se vrátila do Čech.

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2024-05-21 08:11:00

Stala hrozně trapná věc a všechny jsem zklamala...

Dobrý den, včera se mi stala hrozně trapná věc a mám pocit, že jsem se nejen ztrapnila, ale zklamala nejen ostatní, ale hlavně sebe samu. Včera jsem měla koncert (hraju na klavír už šestým rokem a každý rok mám koncert, kde hraji před lidmi) a já to zkazila, ale naprosto. Byla jsem tak nervózní, že jsem hned ze začátku vynechala jeden tón a pak už se mi rozklepaly ruce a začala jsem vidět rozmazaně. No, asi si dokážete představit tu katastrofu (ale moji učitelka mě alespoň pochválila, že jsem to dohrála do konce a zahrála jsem i druhou skladbu, ale spíše to byla jen taková slabá útěcha). Každopádně jsem dohrála a sedla si na své místo. No, co Vám budu povídat, brečela jsem a navíc jsem musela tam být až do konce koncertu. Nechci se vymlouvat, ale už ráno mi bylo špatně a dneska jsem ani nešla do školy, protože mám teplotu a jsem nemocná a mám pocit, že kdybych byla zdravá, tak by se mi to povedlo (ale jak se říká, pozdě honit bycha). A pak tu jsou ještě věci, se kterými jsem se nikomu nesvěřila (protože ani nemám komu, byli tam moji rodiče a ty jsem hrozně zklamala a nemám žádné kamarády, se kterými bych si mohla povídat, natožpak se jim svěřit). Hrála tam i moje spolužačka, která pochází (na rozdíl ode mě) z hudební rodiny a je hrozně nadaná. Jí se to samo sebou povedlo a já jí to docela dost závidím, navíc si myslím, že to dneska rozkecá svým kamarádkám a já pak přijdu, a ony se mi budou smát, nebo budou mít hloupé narážky. A pak ještě jedna věc. Je mi 13 a mám docela těžké období. Nemám kamarády, jsem hodně malá (kvůli nějaké genetické vadě mám opožděný růst a tak trochu vývoj - 'moje dny' jsou pořád v nedohlednu a ještě pár let to tak nejspíš zůstane), mám křivé zuby, jsem šprt (no a to je moje prokletí i dar zároveň) a jedinou mojí zálibou je čtení. Spolužáci si mě moc nevšímají, jenom když potřebují pomoc s úkoly a učením, tak na to jsem jim dobrá. Mohl byste mi prosím poradit, jak se vyrovnat s tím fiaskem, které se stalo před plným sálem lidí, jak si najít kamarády a jak se celkově vyrovnává sama se sebou? Pokud ano, budu vám hrozně vděčná. Hana B.

Čas načtení: 2024-06-27 16:28:06

Horká fotbalová sezóna, nejlepší hry na PS5 pro dva a pro jednoho

Horká fotbalová sezóna, nejlepší hry na PS5 pro dva a pro jednoho redakce Čt, 06/27/2024 - 16:28 Zábava Klíčová slova: casino 1 euro deposit FIFA 24 herní automaty na Apple Watch Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Hledáte nejlepší hru pro dva na PS5 pro parádní večer s kamarády u ovladačů? Nebo si chcete sami vychutnat napínavou herní kampaň? Na PS5 najdete širokou škálu her, které uspokojí každého fotbalového fanouška. Tento článek se zaměří na ty nejlepší hry pro tuto konzoli, ať už hledáte hru pro dva na dálku, nebo si chcete dopřát individuální fotbalový maraton. Připravte se na prozkoumání specifických funkcí a herních módů, které dělají tyto hry tak zábavnými a napínavými. Ať už se ponoříte do napínavých online turnajů s přáteli, nebo se pustíte do budování fotbalové hvězdy v příběhovém režimu hry na PC, PS5 vám zaručí hodiny strhujícího fotbalového zážitku. Fotbal na PS5 - Nový rozměr hry PlayStation 5 posouvá hranice fotbalového hraní na zcela novou úroveň díky špičkovým technologickým pokrokům. Vizuální stránka hry vás ohromí díky dechberoucí grafice s realistickými pohyby hráčů, propracovanými stadiony a atmosférickým osvětlením. Každý detail, od hřiště po tribuny plné fanoušků, je vykreslen s neuvěřitelnou přesností, vtáhne vás přímo do děje a nechá vás zažít atmosféru opravdového zápasu. Nový ovladač DualSense přidává další vrstvu realismu, než tomu bylo u ovládání FIFA 23. Haptická zpětná vazba simuluje pocit kopnutí do míče, zatímco adaptivní spouště vám dají najevo rozdíl mezi lehkou přihrávkou a silným odkopem. Díky těmto inovacím budete mít pocit, že máte míč skutečně pod nohama. Ať už toužíte po parádním večeru s přáteli, nebo se chcete utkat s hráči z celého světa, hraní nejlepších online her na PS5 pro dva je plynulé a stabilní. Spojte se s kamarády a zažijte vzrušení z online turnajů, nebo se postavte neznámým soupeřům a prověřte své fotbalové dovednosti na globální scéně. Technologie PS5 vám při hraní FIFA 24 zprostředkuje fotbalový zážitek plný emocí a intenzivního hraní. Nejlepší fotbalové hry pro dva hráče na PS5 Milujete fotbal a chcete si ho užít s kamarády? FIFA 23 na PS5 je pro vás to pravé! Tato legendární série se nesoustředí jen na individuální hvězdy, ale nabízí skvělé možnosti pro tu nejlepší hru na PS5 pro dva! V online režimu si vyberte z různých kooperativních variant. Vytvořte s kamarádem silnou dvojici v "Pro Clubs kluby", kde budete budovat a vylepšovat svůj vlastní tým, nebo se vrhněte do online sezón a bojujte o postup v ligách. Pro milovníky gaučových soubojů je tu klasický lokální multiplayer. Vyzvěte kamaráda na přátelský zápas a předveďte mu své fotbalové umění. Můžete si také na playstationu zahrát "hru pro dva", kde budete společně ovládat jeden tým a utkáte se s online soupeři. Ať už si vyberete cokoliv, FIFA 23 vám zaručí hodiny napínavé fotbalové zábavy plné emocí. eFootball 2023: Hledáte rychlou a akční alternativu k FIFA 23 a k FIFA 22? eFootball 2023 je tu pro vás! Patří k jedněm z nejlepších her pro dva na PS5! Tento bezplatný titul s licencovanými týmy a hráči z předních evropských lig klade důraz na plynulé ovládání a dynamické tempo hry. Ve hře eFootball 2023 máte dvě hlavní možnosti, jak si s kamarádem užít fotbalovou zábavu. Spojte síly a hrajte kooperativně v online zápasech proti jiným dvojicím. V tomto režimu je klíčová komunikace a koordinace, abyste dokázali přehrát soupeře a vstřelit góly. Pro ty, co raději soupeří, je tu klasický lokální multiplayer. Vyzvěte kamaráda na přátelský zápas a zjistěte, kdo má lepší fotbalové reflexy a ovládání hráčů. Díky rychlé hratelnosti a důrazu na individuální dovednosti se můžete těšit na napínavé souboje plné emocí. Rocket League: Fotbal s auty? Ano, a to zatraceně zábavný! Spojte se s kamarádem a pomocí raketou poháněných aut se snažte dostat obří míč do soupeřovy branky. Strategická komunikace, kreativní taktika a akrobatické kousky s auty - to vše je klíčem k vítězství v Rocket League. Tato bláznivá a zábavná hra vám s kamarádem zaručeně zvedne adrenalin a pobaví vás na celé hodiny. Králové PS5 fotbalu pro jednoho hráče Football Manager 2024: Pro milovníky komplexního fotbalového managementu je Football Manager 2024 na PS5 splněným snem. Tato hra není jen o samotném hraní, ale o zvládnutí všech aspektů chodu fotbalového klubu. Ponořte se do hlubin taktických strategií, kde budete rozhodovat o formacích, herním stylu a jednotlivých úlohách hráčů. Objevujte nové talenty na přestupovém trhu, vyjednávejte smlouvy a sestavte si tým snů. Prožijte kariérní postup od manažera malého klubu až po špičkového evropského stratéga. Každé rozhodnutí ovlivní osud vašeho týmu a cesta na vrchol nebude jednoduchá. PES 22: Patří k nejlepším hrám na PS5 pro dva a i když září v kooperativním hraní, nabízí také skvělý zážitek pro sólo hráče. Režim kariéry vám umožní zhostit se role hráče nebo manažera a prožít vlastní fotbalovou cestu. Vytvořte si vlastního hráče a probojujte se z nižších lig až na ty světové. Zažijte atmosféru velkých zápasů, trénujte, zdokonalujte své dovednosti a staňte se fotbalovou legendou. Jako manažer zase budete budovat a vylepšovat svůj tým, nakupovat hráče, vést tréninky a rozhodovat o taktice. Obchodní jednání, zápasy a cesta za tituly vás vtáhnou do náročného, ale i neuvěřitelně odměňujícího světa fotbalového managementu. Fall Guys: Možná vás to překvapí, ale i netradiční hra Fall Guys dokáže přinést nádech fotbalu pro jednoho hráče. Tato zábavná a šílená party hra sice není přímo o kopání do míče, ale mnohé herní výzvy připomínají fotbalové zápolení. V některých minihrách se hráči snaží dostat obří míč do brány soupeře, ať už pomocí kladiva, nebo skákáním po plošinkách. Strategie, týmová práce (byť ne vždy dobrovolná) a trochu štěstí rozhoduje o vítězství. Fall Guys vám sice nenabízí realistický fotbalový zážitek, ale rozhodně přináší spoustu zábavy a záchvatů smíchu v bojích o virtuální korunu i třeba jako hra pro páry na doma. Stejně jako si v kasinu můžete zkusit štěstí v hazardních hrách s minimální sázkou, třeba minimální vklad casino 1 euro deposit, tak i vyhledávání starších verzí fotbalových her může být skvělým způsobem, jak si během fotbalové sezóny vyzkoušet něco nového a za minimální cenu objevit skrytý poklad. Můžete narazit na starší díl FIFA s překvapivě zábavným režimem kariéry, zkusit přijít na to, jak hrát FIFA 23 ve dvou, nebo na nezávislou hru, která vás překvapí inovativní hratelností. Tak neváhejte a pusťte se do průzkumu! Univerzální bojovníci: Hry pro jednoho i dva hráče Náš seznam by nebyl úplný bez zmínky her, které nabízejí skvělý zážitek jak pro sólo hraní, tak i pro dva hráče. Tyto tituly se dokážou přizpůsobit vašim preferencím a umožňují plynulý přechod mezi individuální výzvou a kooperativní zábavou s kamarádem. FIFA 24: Král fotbalových her, FIFA 24, není výjimkou. Kromě online a lokálních zápasů pro dva hráče nabízí propracovaný režim kariéry. Ať už toužíte sami vybudovat fotbalové impérium, nebo prožít kariéru hráče od amatérských soutěží až po světové renomé, FIFA 24 vám zaručí hodiny zábavy. V režimu kariéry můžete navíc hrát s kamarádem a společně spravovat jeden tým, což otevírá další možnosti strategické spolupráce. eFootball 2023: Tento bezplatný titul nabízí nejen online zápasy 2v2, ale i samostatný režim "Hvězdný tým", kde si můžete budovat tým snů a hrát offline turnaje. Díky tomu si můžete užít fotbalovou akci sami, nebo si ji kdykoliv zpestřit soubojem s kamarádem. S blížícím se vydáním 27. září 2024 a otázkami “kdy vyjde FIFA 25” můžou fanoušci od FIFA 25 očekávat ještě realističtější grafiku, plynulejší hratelnost a rozšířené online a offline režimy. Ať už preferujete sólo hraní, nebo si chcete užít fotbalovou zábavu s kamarádem, FIFA 25 má ambiciózní plány uspokojit všechny typy hráčů.   Fotbalová PS5 party na dosah Ať už jste fanouškem propracované fotbalové simulace, offline her zdarma nebo bláznivých arkádových radovánek, herních automatů na Apple Watch, nebo si chcete užít sportovní zápolení s kamarádem, PS5 nabízí širokou škálu nejlepších fotbalových her na PS5 pro dva. Ponořte se do komplexního budování klubu ve Football Manageru 2024, prožijte kariéru hráče ve FIFA 24, nebo si s kamarádem zahrajte online turnaje v eFootballu 2023. Pro ty, kteří chtějí zkusit něco netradičního, je tu Rocket League s jeho zběsilými auty a bojem o obří míč. Využijte letošní fotbalovou sezónu naplno a dopřejte si virtuální fotbalové zážitky nejlepších her na PS5 pro dva. Ať už budete budovat svůj vlastní tým, prohánět se po hřišti jako hvězdný hráč, nebo se společně s kamarádem rvát o vítězství, PS5 vám přinese hodiny napínavé akce a skvělou společenskou zábavu. Tak na co ještě čekáte? Pusťte se do hry! Přidat komentář Vášnivé fanoušky fotbalu po celém světě uchvacuje napínavá atmosféra vrcholící sezóny. Ať už fandíte Barceloně, Bayernu Mnichov, nebo spíše dáváte přednost lokálnímu klubu, s hrami na PlayStation 5 si užijete fotbalovou zábavu naplno.

Čas načtení: 2024-02-01 02:34:00

Děti ve věku 12–13 let komunikují s vrstevníky hlavně online

Dětský svět v dnešní době do velké míry ovlivňují média a technologie, což se odráží na způsobech jejich trávení volného času, možnostech přípravy do školy, interakci s kamarády a v neposlední řadě na jejich wellbeingu. Nová studie společností ResSOLUTION Group a Nielsen nazvaná Děti a nová média 2023 například ukazuje, že děti ve věku 12–13 let už při přípravě do školy pracují více s online vyhledávači než s učebnicemi a s kamarády denně interagují spíše digitálně než při pohybu venku. Pro komunikaci o školních záležitostech pak zdaleka nejčastěji volí aplikaci WhatsApp, který má velký náskok před Instagramem nebo Messengerem.

Čas načtení: 2024-02-29 06:26:09

Chtěl se dobře vyspat, tak začal s kamarády vyrábět povlečení. Teď Lejaan míří k obratu 100 milionů

Povlečení Lejaan vzniklo z hecu. Teď se ale projekt, který roztlačil bývalý fotbalista a nyní podnikatel Marcel Gecov, mění na zajímavý byznys. Článek Chtěl se dobře vyspat, tak začal s kamarády vyrábět povlečení. Teď Lejaan míří k obratu 100 milionů se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-18 13:00:01

Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři

Soukromý život českého herce Miroslava Moravce byl vždycky záhadou, která se velmi těžko rozplétala. „Veřejným tajemstvím bylo, že je homosexuál. Zároveň byl ale ženatý, s výtvarnicí Marií se jim narodil syn Prokop. Jenže ti dva se zrovna dvakrát nemuseli a to říkám ještě velmi mírně. Těžko říct, co za tím bylo. Hrany se obrousily až po mnoha letech, kdy pan Moravec našel cestu alespoň ke svému vnukovi Danielovi,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Nikdy nebylo jasné ani to, proč se herec ke své orientaci nepřiznal. Jeho kamarádka Olga Walló na toto téma před časem promluvila v Českém rozhlase a vyslovila domněnku, že šlo zřejmě o pozůstatek z dětství, kdy nebylo pro chlapce z dobré rodiny jednoduché přiznat, jak se tyto věci mají. Navíc byl většinu své kariéry v obležení žen. Walló nakonec dodala, že do jeho soukromí nikomu nic není, což je samozřejmě pravda. Každopádně například Martin Vaněk před nějakou dobou řekl, že byl intimním partnerem zesnulého herce. Slavná herečka Dana Medřická přišla o syna. Láska se šlechticem jí zachránila život, ne na dlouho Číst více Díky úžasnému hlasu daboval největší světové hvězdy. Jeanu Maraisovi propůjčil hlas v řadě historických a romantických filmů, ale také v komediální trilogii o Fantomasovi. Zaujal také jako Moulin (Yves Rénier) či inspektor Kojak (Telly Savalas). Daboval také Belmonda nebo Delona. Nejdrsnější roky života I když se Moravec narodil v Praze, v krvi mu po rodičích kolovala hanácká krev. Maminka v metropoli pracovala jako švadlena, tatínek byl obchodní zástupce ve slavném Domě módy. Dětství na Žižkově si užíval, stejně tak mu to šlo ve škole. Od malička ho to táhlo k divadlu. „Rodiče nechtěli, aby se herectví věnoval, měli s ním jiné plány. Hrálo jim do karet, že se hned třikrát nedostal na DAMU, tvrdili mu, že nemá správný hlas ani dostatečný talent. Nakonec se ale dozvěděl, že má naopak talentu spoustu a školu vůbec nepotřebuje,“ usmíval se Rousek. Hereckou kariéru začal v Mostě, odtud putoval do Chebu a do Zlína (tehdejšího Gottwaldova) a v 60. letech se přesunul do Prahy do Divadla za branou. Z režiséra Otomara Krejči byl nejprve nadšený, to se ale rychle změnilo. „Byl to skvělý režisér, ale velmi složitý člověk. A pan Moravec říkal, že to byly nejdrsnější roky jeho života. Navíc nehrál hlavní role, ty mu ‚braly‘ hvězdy jako Jan Tříska a další.“ Divadlo však nakonec soudruzi zavřeli a Moravec se na šestnáct let upsal Divadlu S. K. Neumanna. Stropnický ho vyhodil V roce 1988 přešel do Městských divadel pražských, později si splnil sen o Divadle na Vinohradech. Zde to ale pro něj mělo hořkou pachuť. „Tehdejší šéf scény Martin Stropnický rozhodl, že musí odejít. Důvodem byla nadbytečnost. Nikdo to moc nechápal a dodnes se neví, jaké spory mezi těmito muži panovaly,“ uvažoval Rousek. Každopádně v té době už začal mít Moravec velké zdravotní problémy. Problém byl i v tom, že mu začaly docházet peníze. „Miloval život, to je pravda. Třeba po Praze jezdil zásadně v taxíku, taxikáři ho milovali. Samozřejmě jim vyprávěl řadu historek, kterých měl ‚v klobouku‘ obrovské množství. Své kamarády také hostil v luxusních restauracích, na potkání vyprávěl o tom, že má nábytek a obrazy v milionových hodnotách. Jenže když se musel vystěhovat z bytu, tyto cennosti poněkud záhadně zmizely. Lépe řečeno, byla dražba, jenže vše bylo prodáno výrazně pod cenou. Proč se to stalo, je tajemství, které už se asi nepovede odhalit.“ Sežere vás pes, když zemřete? Tady jsou nepříjemná fakta Číst více Dostihla ho rakovina plic Jeho přátelé ho ale nikdy nezatratili. I proto, že se do poslední chvíle pral se svým osudem. Dlouho tajil, že je vážně nemocný. Vždyť ještě dva měsíce před smrtí slavil sedmdesátiny, které zorganizovala jeho kamarádka Valérie Zawadská. Snažil se dělat jakoby nic. Rozdával úsměvy, nechyběl jeho pověstný humor. Rakovina plic ho nakonec přemohla. „On s ní víceméně počítal. Jako silný kuřák věděl, že hodně riskuje,“ dodal pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Moravec trávil poslední týdny před smrtí v nemocnici, a když se blížil jeho konec, požádal všechny blízké a kamarády, aby odešli a nechali ho o samotě. Nechtěl být nikomu na obtíž. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Přežil Titanic, Dunkerk i útok žraloka. Lightollera zabila až naprostá banalita.

Čas načtení: 2024-07-31 10:26:08

5 tipů pro cestovatele: Jak si vytvořit vlastní kalendář?

5 tipů pro cestovatele: Jak si vytvořit vlastní kalendář? redakce St, 07/31/2024 - 10:26 Cestování Klíčová slova: EASY Point4me online editor kalendářů fotokalendář Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 1. Připomeňte si nejkrásnější zážitky Fotek z cest máte v mobilu už tisíce. Jak často si ale všechny prohlížíte? Zavzpomínejte na nejkrásnější zážitky a vyberte fotky, které vám vykouzlí úsměv na tváři. Východ Slunce na Sněžce, ochutnávání pizzy v Římě nebo dechberoucí výhledy na Mallorce? Jaké momenty si v fotokalendáři z vlastních fotografií připomenete, je jen na vás. 2. Cestovatelské sny stále na očích Máte cestovatelské sny? Vytvořte si kalendář s fotkami míst, která chcete navštívit. Kromě obrázků si můžete vyhrát i se šablonami, rámečky a kliparty. V online editoru EASY Point4me najdete hravé designy – včetně těch cestovatelských. Fotku můžete doladit popiskem daného místa. O kterou zemi se jedná? Které památky byste rádi navštívili? Nebo jaké jídlo byste rádi ochutnali? Do koláží vše hravě poskládáte. 3. Vyrazte na společnou cestu Kalendář z fotek si můžete vyrobit i společně s kamarády nebo drahou polovičkou. Máte vytipovaná místa, která chcete společně procestovat? Pusťte se do tvorby! Společně si pak můžete odškrtávat, která místa už jste navštívili. Do stolního fotokalendáře se vám vejdou poznámky k jednotlivým cestám. Poznačit si tak můžete cokoliv vás napadne. 4. Letenky? Vytvořte raději kalendář Přemýšlíte nad perfektním dárkem pro cestovatele? Vydejte se s ním na společnou cestu! Místo klasické letenky s názvem destinace mu ale vytvořte kalendář, ve kterém ukážete typické památky, jídlo nebo třeba sportovce. Obdarovaný se pak bude snažit uhádnout, kam se společně vypravíte. 5. Poznejte jinou kulturu Kromě kalendáře s vlastními fotkami si můžete vyrobit i variantu s typickými pokrmy, tradicemi nebo třeba slavnostmi v různých částech světa. Doplnit je můžete o různé zajímavosti. Jak se svátek slaví? Nebo jak se vaří národní jídlo? Fantazii se meze nekladou. Pokochat se tak můžete karnevalovými kostýmy v Riu, festivalem vína na Madeiře, ale i krásnými hodovými kroji na Moravě. A teď už jen vyladit Jak si vyrobit vlastní kalendář, už víte. Teď je čas ho vyšperkovat. V online editoru kalendářů EASY Point4me najdete různé šablony, díky kterým bude váš kalendář vypadat jako od profesionálního grafika. Do kalendáře můžete vložit i vlastní kalendárium. Vyznačit si tak můžete termín dovolené nebo významná data slavností ve světě, kvůli kterým byste do zahraničí rádi letěli. V rozhraní online editoru se také lehce dozvíte, kdy bude váš kalendář s vlastními fotkami hotový. A pak už se můžete jen těšit! Přidat komentář Léto je jako stvořené k cestování. Patříte mezi podobné nadšence i vy? Nebo máte vášnivé cestovatele mezi svými kamarády? Vytvořte si vlastní kalendář z fotek! Máme pro vás 5 tipů, jak na to.

Čas načtení: 2024-12-15 07:00:01

Jako první věc jsem si v Praze pořídil pistoli. Ojedinělá zpověď ukrajinského vraha řidiče Sazky

Vše odstartovala nesmyslná vražda. Psal se rok 2007 a jeden z ruskojazyčných obchodníků nechtěl Andranikovi Soghojanovi platit za „ochranu“, rozumějme výpalné. Vor v zakoně se jej pokoušel přemluvit po dobrém, ale dlužník si nedal říct. Podnikatel mu údajně dlužil půl milionu dolarů, tedy polovinu toho, co vydělal. Na jeho odstranění najali Timura Treťjakova, pološíleného Ukrajince, který však místo kýženého obchodníka zabil mladého otce od rodiny, jenž dělal řidiče řediteli Sazky Aleši Hušákovi.  Gorila a účetní z Discolandu Sylvie založili nejrozsáhlejší gang v historii Česka Číst více Vrah promluvil Onen vrah teď dostal jedinečnou příležitost promluvit a rozhodně nepůsobí jako blázen, i když se tak při soudních procesech snažil chovat. Timur Treťjakov promluvil pro tvůrce unikátní dokumentární série Bez lítosti, kde zpovídají ty nejhorší odsouzené zločince Česka. Treťjakov se tam snaží prezentovat jako nadané dítě, které sešlo na scestí. Narodil se do dobře situované rodiny s ruskými kořeny v ukrajinské Poltavě, v mládí se věnoval zápasu, judu a vystudoval vysokou školu tělesné výchovy v Doněcku. Stal se dokonce mistrem Ukrajiny ve volném zápase. Na zkušenou do Prahy V roce 2007, v šestadvaceti letech, se rozhodl, že chce zkusit štěstí v zahraničí. Od své kamarádky, kterou potkal na internetu, se nechal přesvědčit, aby tím zahraničím byla Praha. Tam se skamarádil s Čečenci, kteří ho hned zapojili do byznysu. Dělal ochranku podnikatelům a podobné kšefty. Pak stál před rozhodnutím, s kým bude v Praze bydlet. „S holkou, nebo s kamarády. Jako chlap jsem se samozřejmě rozhodl pro kamarády,“ říká v dokumentu s úsměvem. A tak se zapletl s ruskojazyčnou mafií. Pobodání na Václaváku „V té době jsem byl velký frajer, měl jsem tendenci zjednávat spravedlnost na vlastní pěst. Měl jsem pistoli CZ-75, tuhle pistoli jsem koupil hned, jak jsem přijel do Prahy, protože tady se bez pistole nedalo fungovat,“ říká s naprostou samozřejmostí Treťjakov. Pak se začal zaplétat do konfliktu kolem arménského podnikatele, který odmítl platit nemalé peníze do jakéhosi pojišťovacího fondu na zajištění právníků a dalších služeb pro zločince, kteří se dostali do problémů se zákonem. Treťjakov tak byl jedním z těch, kteří jej měli přesvědčit, aby zaplatil. A to hodně násilným způsobem – útokem na Arméncova obchodního partnera. Soukromý detektiv zabil přítelkyni a kusy těla rozeslal poštou. Případ balíkového vraha děsil Česko Číst více Treťjakov ale celou situaci líčí úplně jinak. Chtěli prý Arménce unést kvůli nevyřízeným účtům při rvačkách mezi nimi a Čečenci, zabavit mu auto a to pak vrátit za výkupné. Hádka a pokus o únos však přerostly ve rvačku a Treťjakov zasadil svému sokovi devět bodných ran. K tomu má naprosto bizarní obhajobu. „Už byl z toho humbuk a celá věc se nám hroutila před očima. Tak jsem vystoupil z auta, šel tam a pobodal ho. To bylo jediné, co zbývalo,“ říká Treťjakov v dokumentu. „Snažil jsem se bodat ho tak, aby to přežil,“ dodává k bizarní historce. Policisté ani soud však jeho tvrzení neuvěřili a přišili mu nedokonaný zločin vraždy. Osudový omyl Podruhé měl Treťjakov vraždit na pražských Vinohradech. Jak už jsme psali, vor v zakoně si měl u Treťjakova objednat vraždu výše zmíněného Arménce, který ani po vážném zranění nechtěl do fondu zločinců odvést půl milionu dolarů. Arménec měl bydlet na Vinohradech a Treťjakov si tam na něj počkal. Poznávací znamení? Tmavý vůz Bentley asi za pět milionů korun. Treťjakov ale nezabil Arménce, nýbrž mladého otce od rodiny, jenž dělal řidiče řediteli Sazky Aleši Hušákovi. Důvod pro tento omyl je bizarní, jak uvádí novinář Jakub Kvasnička v podcastu Hlasy zločinu. Zemřel nevinný táta od rodiny Hušák totiž jezdil ve velmi podobném autě jako oběť a jeho řidič byl v místě, kde se měla právě oběť pohybovat. Šlo o Bentley za více než pět milionů, tedy auto, kterého po celém Česku tehdy jezdily jednotky kusů. O to smutnější ironií bylo, když se Hušákovo tmavě zelené auto objevilo tam, kde mělo jezdit obchodníkovo černé auto. Hušákův řidič, který si chtěl zrovna v blízké večerce koupit svačinu, to odnesl životem. Doma měl ženu a dvě malé děti. Navštívili jsme to, co zbylo z Discolandu Sylvie. Hnízdo neřesti, které vydělávalo milion za noc Číst více Bizarní obhajoba Treťjakov to však líčí jako nešťastnou náhodu. Byl prý nadopovaný prášky a myslel si, že mladý řidič Bentley je Arménec, který si jde do kufru pro zbraň. Neváhal a zastřelil ho. Když pak podle dokladů zjistil, že jde o Čecha, prý se zhroutil. Svěřil se svému nejlepšímu příteli, který jej pak udal policii. Ta si pro něj přišla do jeho bytu den před Štědrým dnem. Jakoukoliv objednávku vora v zakoně odmítá, soud mu ale neuvěřil. Treťjakov dostal doživotí, pak mu soud snížil trest na 22 let. V dubnu tohoto roku byl vydán na Ukrajinu, kde by se měl zapojit do boje proti Rusům. Jeho osud je od té doby neznámý.

Čas načtení: 2025-01-22 03:47:05

Whisper Mountain Outbreak, vezměte kamarády na výlet do hor

Pro ty, kterým chybí kooperativní hrůzy série Resident Evil Outbreak, máme dobrou zprávu. Letos by se měl totiž objevit podobný titul, který s sebou přinese svěží vítr a jmenuje se Whisper Mountain Outbreak. Článek Whisper Mountain Outbreak, vezměte kamarády na výlet do hor se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-02-03 02:23:09

Vezměte kamarády na zábavnou cestu do hlubin podzemního komplexu ve hře Underward 

Underward, nová hororová kooperativní hra, přinese na Steam už 5. února mix děsu a humoru. Titul pochází od japonského studia Intense, jež vytváří primárně hry na Nintendo 3DS a Nintendo Switch. Článek Vezměte kamarády na zábavnou cestu do hlubin podzemního komplexu ve hře Underward  se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-02-06 15:30:00

Šatníky: Neomlouvejte se za to, co máte na sobě! O divné módě a dobrém pocitu s Magdou Žůrkovou

Magda zná módu z různých úhlů, jako novinářka, stylistka nebo organizátorka fashion eventů. Říká, že se ráda obléká divně, ale pro mě patří vždy k nejlépe oblečeným lidem v místnosti. „Když jsem venku s kamarády, zakazuju jim říkat cizím lidem, že jsem stylistka. Jakmile to udělají, všichni se mi začnou omlouvat za to, co mají na sobě. Nebo se ptají, co by měli nosit,“ popisuje Magda. Poslechněte si, co v takových případech odpovídá.

Čas načtení:

Jak být v online pohodě

Zůstat v pohodě online znamená, že pohyb na sítích, skrolování, hraní her, chatování s kamarády atd., tvůj život neovlivňuje negativně.

Čas načtení: 2023-11-23 14:00:00

Proč mít za kamarády raději chlapy? Užiješ si legraci a budou tě chránit

Máš mezi kamarády jen samé holky? Děláš chybu. Přátelit se s chlapy totiž přináší spousty výhod, užiješ si srandu, můžeš s nimi jednat na rovinu a ještě tě budou chránit. A navíc se budeš cítit krásně a sexy, protože mezi muži budeš prostě bohyně.

Čas načtení: 2009-09-08 21:56:14

Viribus Unitis 2009 [u]

Před třemi lety jsem se účastnil prvního ročníku NavGame (“šifrovačka” s auty), kterou pro své kamarády a známé pořádal Jirka Jirout, resp. o. s. Lacrima. Letos se konal již myslím čtvrtý ročník, ovšem pod novým názvem Viribus Unitis. Aktualizováno o fotky a PDF se všemi úkoly.

Čas načtení: 2009-05-28 18:26:16

Ignis Brunensis 2009 - Španělsko

Včera jsem si vyšetřil trošku času a zajel si s kamarády na brněnskou přehradu, zafotit si, opět po delší odmlce, symfonii ohnivých efektů - tentokráte z dílny španělské. Ohňostroj, pod názvem „PIROTECNICA IGUAL“, v sérii Ignis Brunensis 2009, se povedl naprosto úžasně. Kdo neviděl, může jen litovat. Stálo to i za tu děsnou zimu blízko vody, kvůli které mně málem při focení upadly ruce :D pokračování ->

Čas načtení: 2024-01-26 09:45:26

Sanitky na frontu

Loni na jaře dostal kolega Vladimír Šimíček ze slovenského Denníku N nápad uspořádat sbírku alespoň na jednu sanitku pro kamarády v Bachmutu. V těchto dnech, po necelém roce, odjela na Ukrajinu další kolona, v součtu už několik desítek sanitek a terénních aut. Lidé na Slovensku poslali přes 8 milionů korun ve třech sbírkách – dvě přes Donio, jedna proběhla na hudebním festivalu Pohoda. Poslední část slovenské sbírky na sanitky pro ukrajinské mediky nyní dojela na východní frontu. Jednu ze sanitek řídil stovky kilometrů také hudebník Michal Kocáb až do východoukrajinského Izjumu, přímo do místa, kde Rusové v roce 2022 zničili obytný dům a zabili na šedesát civilistů. Kocáb sanitku předal medikům a u vybombardovaného panelového domu zazpíval s doprovodem známou píseň Sebastián. Symbolicky se tím odstartovala česká sbírka. „Rozhodně to podporuju. Každý by měl udělat něco málo, co pomůže tomuto hrdinnému národu zvítězit. Je to obrana všeho, na čem by nám mělo záleželo,” vysvětluje svoje zapojení do pomoci Ukrajině Kocáb.

Čas načtení: 2013-10-17 22:00:00

Vlastní nemovitost. Jedna z mála životních jistot

Moderní doba se vyznačuje velkou nestabilitou. Prakticky z minuty na minutu můžeme přijít o práci, partnerský život i své kamarády. Mnohdy stačí jedno špatné rozhodnutí, jeden špatný krok, a vše, co nás doposud obklopovalo, může zmizet. Je proto nanejvýš důležité mít v dnešní době alespoň jednu jist ...

Čas načtení: 2012-09-26 00:00:00

Inspirace pro teenagerovské pokoje od IKEA

Pokoj pro teenagera není jen místností pro spánek, ale také místo, kam zvou své kamarády, projevují svů styl a probouzejí svojí fantazii. Být cool a a v souladu s aktuálními módními trendy je pro mladé opravdu důležité, a proto i jejich pokoje si zaslouží doplňky, které nestojí moc peněz a uspokojí ...