Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-10-23 10:22:37

Zelenskyj připravuje ještě jeden plán. Má pomoci Ukrajině přežít

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj po představení svého vítězného plánu pracuje ještě na takzvaném vnitřním akčním plánu. Ten stanoví, jaké kroky musí provést sama Ukrajina, aby zajistila své přežití války s Ruskem a umožnila implementaci vítězného plánu. Nejde tedy o alternativu pro případ, kdyby vítězný plán nevyšel. O detailech procesu ukrajinskou redakci BBC informovaly vládní zdroje.

Čas načtení: 2024-11-04 11:53:00

Tři hejtmani z ANO potvrzeni: Holiš obhájil, Kukla nově v čele Vysočiny, Koleta na Královéhradecku

Hejtmanem Zlínského kraje dnes zastupitelé na svém ustavujícím zasedání zvolili Radima Holiše z vítězného hnutí ANO. Kraj vedl už v minulém volebním období. Protikandidáta Holiš neměl, od 44 přítomných zastupitelů dostal 28 hlasů. Hejtmanem Kraje Vysočina zastupitelé zvolili poslance Martina Kuklu (ANO). Hlasovalo pro něj 26 zastupitelů ze 44 přítomných. Nahradil dosavadního hejtmana Vítězslava Schreka (ODS, za koalici Společně se Starosty pro občany), který se o post také ucházel. Hejtmanem Královéhradeckého kraje se dnes stal starosta Hronova na Náchodsku a dosavadní krajský opoziční zastupitel Petr Koleta z vítězného ANO. 

Čas načtení: 2024-02-18 06:46:04

Sen se rozplynul. Fighter Brichta v řežbě o titul padl. Nebyla to válka! zoufá

Svedl životní bitvu, ale bez vítězného konce. Český bojovník Leo Brichta padl v titulovém souboji o prozatímní titul lehké váhy organizace KSW s Moldavanem Valeriem Mirceou, sen o získání pásu šampiona se rozplynul ve čtvrtém kole, kdy domácí bijec odklepal škrcení. „Řekli jsme, že bude válka, ale tohle bylo spíš ho*no,“ nešetřil slovy frustrace 26letý Brichta, který bezprostředně po skončení duelu rovněž přiznal, že do zápasu nastupoval se zdravotními problémy.

Čas načtení: 2022-04-11 17:24:24

Války a jejich důvody u indiánů Amazonie

Ať chceme nebo ne, války byly vždy součástí dějin každého národa, každého klanu, každého kmene, každé rodiny. Podobně i u indiánů, kdy vítěz získával čest a slávu a mnohdy, zejména v Amazonii, jim šlo pouze o to a ne o nějaký zisk území. Každopádně války nebyly dlouhé kampaně, protože indiána vždy po delší době vše omrzí. Často se stávalo, že když jedna parta-klan-kmen přepadl jinou partu-klan-kmen a po hodinách bojovných a krvavých výkřiků proti sobě (zastrašování), jakože jim kyjem rozmlátí hlavu, až mozek bude lítat všude kolem a že jsou lekavé báby, tedy srabi, se unavili a dohodli se na souboji vůdců. Přepadení pak pozvali útočníky k sobě do osady. Náčelníci se chopili svých kyjů a začali se mlátit po hlavě za bujarého povzbuzování mužů a žen z obou stran. Vzájemně si totiž rozuměli, protože byli členové příbuzných skupin. Zabitých válečníků proto nikdy nebylo nějak moc, odnesl to většinou náčelník, který válku, čestný souboj, často nepřežil. A pak došlo na kořist. Tou samozřejmě byly ženy, pravý důvod většiny indiánských válek. Vysoká dětská úmrtnost (až 30 procent) jako daň přírodnímu výběru, kdy slabší se nedožili (nedožívají) dospělosti, znamenalo „doplňování“ stavu neustálou porodností. A to musely pochopitelně zajišťovat ženy, které byly často v jiném stavu. Pochopitelně po deseti, patnácti porodech byly poněkud unavené a „opotřebované“ a muži potřebovali nové síly. Ovšem pozor, ty „opotřebované“, „odložené“, neztratily svoji ženskou hodnotu. Naopak! Mladíci, kteří ještě neměli šanci si někde ženy vybojovat či unést, je rádi přijali. Staly se vlastně jejich učitelkami ve všech čtyřech funkcích rodiny: ekonomické, rozmnožovací, výchovné a sexuální. Tím si tyto ženy prodlužovaly svůj aktivní život, i sexuální, bylo o ně postaráno a všichni byli spokojeni. K získání nových sil, tedy nových mladých žen, sloužily právě války, či spíš přepady a únosy žen, které se pak u svých únosců, potažmo bývalých nepřátel, zapojily do budování početního stavu rodin. Kupodivu se staly dobrými matkami a svým bývalým únoscům, nyní manželům, dobře „sloužily“ a neměly jim za zlé, že byly uneseny. Za čas mohlo dojít k další válce, přepadu, kdy se karta mohla obrátit. A mladé ženy z původně vítězného kmene či klanu byly zas vzaty či uneseny k původně poražené skupině. Ženy s tímto jednáním kupodivu souhlasily a nejen proto, že by byly pod nějakou „vládou“ patriarchálního tlaku svých mužů. Ženy indiánů Amazonie, jako u většiny kmenových společenstvích, mají prakticky stejná práva jako muži a když se jim manželský stav nelíbí, mohou kdykoliv svobodně odejít: k rodičům, k milencům, k novým manželům. K tomuto jednání je vede jakýsi vnitřní, přirozený instinkt, že tak je to správné. Pro koho? Nepřemýšlí o tom, proč to tak je, prostě to cítí. Tedy pro koho? No přece pro budoucí pokolení! Pro zdravou kontinuitu kmene, klanu, rodiny. Neustálé míšení a „přesuny“ žen, ať už cestou válek či pouhých únosů, bylo nutnou potřebou pro zdravé potomstvo. Zdejší skupiny-klany-kmeny byly (jsou) málo početné, a kdyby se ženy nehledali mimo, brzy by došlo k jejich degeneraci (Naše pořekadlo má stejný základ: žena v domě není pro mne). Navíc ten únosce, vítěz, pro ženu znamená v tom okamžiku totiž ten nejsprávnější výběr otce jejich společných dětí. Je nejsilnější, nejschopnější válečník, a lze tedy předpokládat, že je i dobrý lovec, rybář, stavitel chýše a tedy ten, který své vynikající geny předá jejich dětem, dobře se bude o ně starat a zajišťovat jim potravu k přežití. Nehledě na to, že vysoká dětská úmrtnost jim přirozeně zajišťuje čistý genofond a tím i budoucnost skupiny-klanu-kmene. Je to sice krutá daň, ale je tím zajištěna neustálá a zdravá kontinuita těchto skupin-klanů kmenů, které zde i pro to, napříč tak těžkému životnímu prostředí tropů deštných lesů, existují již tisíce let. Ti přeživší silní jedinci se pak dožívají vysokého věku i přes osmdesát let a jsou nositelé moudrosti, znalostí, schopností, tedy své spirituální a materiální kultury, ke které patří i jejich války.

Čas načtení: 2021-06-22 08:53:26

Národní muzeum představuje poprvé v historii unikátní prapor z bitvy na Bílé hoře

U příležitosti výročí popravy 27 českých pánů prezentuje Národní muzeum vůbec poprvé prapor, který byl přímou součástí bitvy na Bílé hoře. Tento originál mohou návštěvníci díky spolupráci s italskými partnery vidět v Muzejním komplexu Národního muzea ve výstavě 1620. Cesta na Horu až do konce září letošního roku. Na straně habsburského císaře Ferdinanda II. stála na Bílé hoře 8. 11. 1620 dvě silná vojska – samotné císařské vojsko a dále vojsko Katolické ligy Maxmiliána Bavorského. Výstava 1620. Cesta na Horu prezentuje návštěvníkům unikátní autentický prapor císařské armády, který byl přítomen v bitvě samotné a jde o prapor císařské části spojené armády s habsburským erbem. Příběh praporu je unikátní i díky tomu, že se stal významným předmětem v kostele P. Marie Vítězné v Římě. Ten byl zasvěcen P. Marii Vítězné právě na počest vítězství na Bílé hoře. Nástropní freska kostela znázorňuje triumf Panny Marie Vítězné v této bitvě a pokoření protestantů v podobě ďáblů. V kostele je také freska Vjezd vítězného katolického vojska z Bílé hory do Prahy. V sakristii kostela pak visí cyklus čtyř rozměrných obrazů zachycujících bitvu na Bílé hoře ve čtyřech fázích – jde o fiktivní vyobrazení bitvy i Prahy. Dále jsou zde portréty vítězů Maxmiliána Bavorského i císaře Ferdinanda II. a ve vitrínách jsou jako autentické artefakty uloženy právě korouhve poražených i vítězných pluků z bitvy. A právě jeden z praporů habsburského vojska poprvé po 400 letech Národní muzeum vystavuje také v Praze. Ve spolupráci s italskými partnery se jej podařilo restaurovat a uchovat tak pro další staletí. Tento originální prapor je součástí výstavy 1620. Cesta na Horu, která se odehrává ve dvou sálech Nové budovy Národního muzea. Téma Bílé hory zpracovává ve dvou rovinách – pohledem na dobovou situaci, a to zejména mezi léty 1618–1621 v kontextu předchozího vývoje rudolfinské doby a také následných událostí třicetileté války, a pohledem na tzv. druhý život Bílé hory, který se vytváří brzy po samotných událostech, zejména mezi českým nekatolickým exilem, a který žije i dále, zvláště v národním příběhu 19. a 20. století. Kromě již zmíněného originálního praporu si návštěvníci této výstavy prohlédnou také například fiktivní meč kata Mydláře z 19. století, originál hlavy P. Marie ze sochy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí nebo modely děl architektů a výtvarníků, jako jsou Bílek či Sucharda. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-28 15:24:02

Milion chvilek a tisíc stran

Mikuláš Minář rezignoval na předsednictví spolku Milion chvilek pro demokracii a oznámil svůj záměr založit politické hnutí, se kterým za rok půjde do voleb. Za normálních okolností Milion chvilek moc nekomentuji. Připadá mi jako spolek, jehož hlavním cílem je přesvědčovat již přesvědčené, a který si vůbec neklade otázku, proč jeho kampaň neměla na Babišovy preference žádný efekt. Ale tohle zakládání nových stran je zajímavý fenomén, jeden z mnoha dalších způsobů, jakým sociální sítě změnily společenský život. Politická scéna je už teď neuvěřitelně rozdrobená. Svoje kluby v poslanecké sněmovně má celkem devět stran a pak je tu ještě šest poslanců nezařazených, příslušníků JAP a Trikolóry. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že kolem pětiprocentní hranice se pohybuje hned několik stran, takže otázka, čí hlasy propadnou a čí nepropadnou, bude ještě hodně napínavá. Skoro bych si opatrně troufl tvrdit, že hlavním problémem české politiky dneška není malý či nedostatečný počet stran a hnutí, ze kterých vybírat. Proč si tedy Mikuláš Minář myslí opak? Vždyť žije v té samé zemi a má k dispozici ty samé zdroje informací. Moje pracovní hypotéza je, že mu aktivita jeho příznivců – na sociálních sítích i v realitě – zkreslila optiku, skrze kterou vidí svět. V čemž ostatně není sám. Před mnoha lety, kdy seznam strašáků české politiky vypadal ještě zcela jinak, dávali v jednom pražském 3D kině film o skupině U2. Trojrozměrné kino je zajímavý zážitek, spoustu věcí jako byste najednou zažívali z pohledu někoho jiného. A ten film o U2, ve kterém byla i spousta záběrů z koncertů, mi pomohl pochopit, proč je zpěvák Bono s tím svým levicově-progresivním aktivismem tak vytrvalý a zároveň působí poněkud nesoudně až mimózně. Protože spatříte-li z jeho perspektivy ty šílející a vzpínající se davy, které k vám natahují ruce po tisících jako k nějakému prorokovi, a uvědomíte-li si, že takové davy ten člověk vidí několikrát týdně po celé roky, dojde vám, že z toho musí slabším osobnostem prostě hrábnout. Okolnosti člověka vždycky do nějaké míry (de)formují a pokud jste systematicky, dlouhá léta vystaven takovému uctívání, jednoho dne vás to může dostrkat k názoru, že byste měl být mluvčím celé planety. Tomu se ubrání leda velcí stoici (v hudebním průmyslu mě napadá Nick Cave, který má mimochodem velmi originální stránky), zato zrovna Bono tomu propadl podobně jako Tonda Vágus svému krabicáku, a není v tom mezi rockery sám. Česká republika je proti světovým turné rockových hvězd jen malý rybníček, ale stejně je pravděpodobné, že početné demonstrace na Letné a obrovská aktivita na sociálních sítích mohou mít i tady podobný efekt. Ne tak silný, ale bude tam. Existuje koncept zvaný Dunbarovo číslo, maximální počet lidí, se kterými jedinec dokáže udržovat smysluplné vztahy. Pokud v téhle množině bližších kontaktů převládnou hlasy, které vám říkají „jsi borec, běž do té politiky“, a pokud je to podpořeno chórem souhlasných výkřiků z Facebooku a z demonstrací, možná opravdu dospějete k názoru, že to, co české politické scéně schází, je další hnutí s vámi v čele. Proti tomuto scestí by mohla pomoci dvě uvědomění: * ať jsem politik nebo zpěvák, nikdy nikdo mi neukáže ten ještě daleko větší dav lidí, kteří mě mají takříkajíc na háku, protože ten se z principu nikde neschází, * ani ti, kdo skutečně někam přijdou nebo mě veřejně chválí, nejsou většinou oddaní až tak, aby mě opravdu následovali kamkoliv, a po 99,9 % svého času dělají něco jiného. Některé antické zdroje tvrdí, že když se na počest vítězného generála či císaře pořádal triumfální pochod Římem, postavili mu za záda otroka, jehož úkolem bylo šeptat mu: „Pamatuj, že jsi jenom smrtelný člověk.“ Chytře pojato. Římani toho vůbec o lidské povaze věděli hodně. Možná bychom tuhle instituci mohli obnovit. Potřebovalo by to tady slyšet více lidí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-22 10:06:28

Anketa z roku 2011: Jak dopadne Andrej Babiš? (z archivu LtN)

Na podzim roku 2011 Andrej Babiš několikrát v médiích velmi kriticky hodnotil stav společnosti a silně kritizoval korupci, přičemž založil občanské sdružení Akce nespokojeného občana (politické hnutí ANO vzniklo až další rok). V následujícím textu přinášíme tehdejší anketu Literárních novin, ve které osobnosti veřejného života hodnotili vyhlídky Babišových protikorupčních iniciativ. Přečtěte si, jak se ve svých odhadech trefili (či spletli) například publicista Jiří Pehe nebo básník Jiří Žáček.   Vladimíra Dvořáková, politoložka, profesorka na VŠE: Andrej Babiš vystoupil s ostrou kritikou současných korupčních poměrů, a přestože skutečně neřekl nic, o čem by se mezi veřejností (byť nikoli veřejně) běžně nemluvilo, mediální pozornost byla neskutečná. Proč se o něčem hovoří mezi veřejností a nikoli veřejně? Protože je obtížné získat důkazy, protože podněty k vyšetřování jsou většinou k ničemu, a protože zákony u nás chrání spíše korupčníky nežli veřejnost. Pan Babiš se naštval a veřejně řekl, že „král je nahý“. Díky mediálnímu zájmu výsledkem bude další „falešná“ mobilizace občanů v boji proti korupci, který ovšem nebude mít žádné odborné zakotvení ani strategii a po určité době prostě vyšumí v další zklamání. Je to samozřejmě pikantní, pokud je to miliardář spjatý s naším ekonomicko-politickým prostředím, kdo nakonec ventiluje sociální napětí a frustraci z naší politické scény. Pro naši dobu je příznačné, že ve stejných dnech tohoto mediálního boomu proběhl mimo větší mediální pozornost (kromě novinářů, kteří se tímto obecněji zabývají) seminář ke Studii národní integrity, kterou zpracovává Transparency International, na němž vystoupila řada odborníků. Data a analýzy, které zazněly, byly velmi alarmující, možná více než to, co sděloval pan Babiš; ale koho vlastně zajímají názory nějakých odborníků z nevládní organizace, z vysokých škol či z řad politických a ekonomických publicistů. Tímto způsobem budeme i nadále bojovat proti korupci až do vítězného konce, kdy již opravdu nebude co rozkrást.    Petr Mach, předseda Strany svobodných občanů: Miloš Zeman vyhrál v roce 1998 volby s heslem Čisté ruce. Cílem bylo odhalit a potrestat korupčníky. Loni se dostaly do Sněmovny s heslem Pryč s dinosaury Věci veřejné. Chtěly zatočit s korupcí. Ani v jednom případě se nedostavil úspěch. Korupce neskončila. Nepomůže nezbytně ani to, když bohatí podnikatelé nějakou takovou iniciativu podpoří. Uhlobaron a magnát Zdeněk Bakala kupříkladu věnoval Věcem veřejným šest milionů. Od lidí jako Bakala nebo Babiš nejsou stížnosti na korupci věrohodné, když jejich byznys z velké části závisí na rozhodování politiků a úředníků. Iniciativa Andreje Babiše nejspíš vyjde do prázdna a není jasné, jaký je jeho plán či motiv. Podle mě korupci může potírat jen změna fungování státu – méně daní a státního přerozdělování, méně veřejných zakázek a méně zákonů ve prospěch byznysu. Odstranit zákony o zvýhodňování biopaliv, nepořádat drahé sčítání lidu, na drahách nechat jezdit soukromníky místo dotovaných Českých drah, nedovolit další rozhazování peněz na dluh atd. Korupce vždy bude dál hrozit tam, kde budou politici a úředníci rozhodovat o veřejných penězích, je ale potřeba jim tento prostor pro korupci zmenšit. Když budou politici rozhodovat o menším objemu peněz, bude na ně i více vidět. Nevěřím podnikatelům a politikům, kteří tvrdí, že je možné zachovat současnou obrovskou moc státu a nějakým kouzlem zajistit, aby byla korupce odhalována. Moc státu je třeba omezit ve prospěch lidí.   Jiří PEHE, politolog: Iniciativa Andreje Babiše je nepochybně důležitá. O Babišových motivech si samozřejmě můžeme myslet leccos. Byl koneckonců dlouhá léta součástí podnikatelského prostředí, které nyní obviňuje ze systémové korupce, navíc patřil k podnikatelům nejúspěšnějším. Bylo by ale chybou odmítnout jeho slova o systémové korupci i odhodlání podpořit boj s korupcí jen jako jakýsi blábol, jak to okamžitě učinila některá média, nebo jako jakousi odvetu za zmařené investice. Když některá média Babiše kritizovala za neadresnost jeho obvinění, možná podcenila možnost, že Babiš dobře ví, proč v této chvíli nechce na nikoho ukazovat prstem. Možná ví, že v tuto chvíli stačí už to, že mnoho politiků i „podnikatelů“ se obává, že by mohl začít prstem ukazovat. Každopádně je důležité, když jeden z nejbohatších lidí v zemi hodlá do budoucna podporovat boj proti systémovému rozkrádání státních zakázek, nejen poskytnutím organizačního zázemí, ale pravděpodobně i finančně. Hlavní impulz pro boj s korupcí totiž musí vzejít právě z podnikatelského prostředí. Pokud se právě tam najde kritická masa významných podnikatelů, kteří si uvědomí, že ohýbání nebo obcházení pravidel hry není ani v jejich zájmu, může se snad něco změnit. A změní-li se vnímání korupce mezi podnikateli, začne se měnit i v politických kruzích, které jsou často bohužel ve vleku nejrůznějších neprůhledných ekonomických zájmů v pozadí politiky.   Jiří Žáček, básník: Mediální hvězdou posledních dnů se stal velkopodnikatel Andrej Babiš. Odvážil se nahlas promluvit o nehorázné korupci, která škodí české ekonomice i občanské společnosti. Dokonce utrousil několik jmen, o kterých prý štěbetají vrabčáci v kdejaké putyce. Vysloužil si tím potlesk mnoha lidí, kteří se s rozkrádáním veřejných financí nechtějí smířit. Ať mi prominou, ale mně Babišova televizní vystoupení připadají jako pimprlová komedie. Systémovou korupci opakovaně pranýřuje řada opozičních poslanců při jednáních parlamentu a kriticky o ní píše i pár žurnalistů, kteří si uchovali nezávislé myšlení. Ti se nepočítají? Nikdo jim nenaslouchá? Musí se ozvat miliardář, aby byl kritický názor brán vážně? Ale budiž, třeba to majitel Agrofertu myslí upřímně. Ať tedy přejde od slov k činům, postaví se do čela nespokojených občanů a nechá ministry odpovědné za vytunelování mnoha miliard naházet do Vltavy. Anebo je předat orgánům činným v trestním řízení. Pravděpodobnější mi připadá, že pan Babiš je v roli bojovníka proti korupci úkolován českou vládou škůdců zemských; důvěryhodný šoumen, který má vzít levici vítr z plachet. Pseudoopozice, která po něm bude opakovat, že premiér je slušný člověk, bude vládě nepochybně milejší než zpovykaní grobiáni Sobotka, Zaorálek, Rath, nebo dokonce Grebeníček. A občané zmatení sofistikovanou habaďůrou si budou pochvalovat, jak nám ta demokracie pěkně funguje. Pravdu mohou mít i ti, kdo úspěšného podnikatele podezírají, že zatoužil usednout na prezidentský stolec, a právě zahájil svou předvolební kampaň. Mezi předpokládanými kandidáty s charismatem nunvářských kleští by rozhodně nebyl bez šancí. Která z variant je správná, poznáme my, řadoví občané, kteří nemáme svého děda Vševěda, teprve za čas. A to už bude pozdě i na případnou defenestraci.   Karel Randák, bývalý ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace: Andreje Babiše relativně dobře znám a vím, že o podobném kroku uvažoval poměrně dlouho, přičemž zvažoval jeho možné dopady jak na své podnikatelské aktivity, tak i bezpečnostní rizika. Že se nakonec rozhodl do toho jít, bylo ale víceméně spontánní rozhodnutí, což je také patrné z toho, že z některých jeho formulací číší nejistota, co vlastně chce a může říci, právě aby se nevystavoval zbytečnému riziku, či dokonce žalobám. Mezi potenciálními riziky, která panu Babišovi hrozí, bych jako větší problém viděl, že dotčení lidé, respektive organizace se pravděpodobně mohou snažit negativně ovlivnit jeho podnikatelské záměry a může se jim to s pomocí zkorumpovaných lidí ve státní správě i dařit. Navíc má Babiš překvapivě vyvinuté sociální cítění a velmi dobře si uvědomuje, že je fakticky zodpovědný za cca 28 tisíc lidí, které zaměstnává. Co se týče osobní roviny, morální či jiná diskreditace nepředstavuje příliš velké riziko vzhledem k tomu, že on v podstatě nic netají a vše na sebe říká. Na nic jiného (bylo-li v minulosti něco) nejsou důkazy. Pokusy o jeho diskreditaci se již v minulosti objevily v podobě různých analýz, zpráv apod. a vždy vyšuměly do ztracena, právě kvůli absenci důkazů. Poslední forma rizika, která by mohla padat do úvahy, je riziko bezpečnostní, ačkoli ho považuji za vcelku minimální: Babiš se v zásadě nikdy nepohyboval v prostředí, kde se problémy řeší nějakými násilnými prostředky. Navíc se v takovém prostředí nepohybují (a ani moc neorientují) jeho potenciální nepřátelé a ČR není zemí, kde by podobné praktiky byly jako houska na krámě. Babiš není Mrázek ani Krejčíř, je to persona zcela jiného formátu, má své informace, umí si své okolí pohlídat. Kromě toho si je tohoto rizika jistě vědom a jestli již nějaká opatření nepřijal, určitě to v krátké době udělá. Jeho krokům velmi fandím, a to nejen proto, že s ním v jeho vyjádřeních souhlasím, ale především proto, že je v ČR ve své kategorii lidí vlastně průkopníkem, a to je něco, co by mělo být oceněno a nikoliv odsuzováno. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-08 15:03:28

Na Pardubicku se uskuteční vzpomínková akce Silver A v paměti tří generací

Památník Lidice a památník Ležáky pořádá ve čtvrtek 9. ledna už 12. slavnostní setkání věnované výsadku Silver A, pardubickému odboji a tragédii v Ležákách prostřednictvím setkání pamětníků a jejich potomků. Na samém konci roku 2019 uběhlo již 77 let od seskoků československých paravýsadků Silver A, Silver B a Anthropoid. Operačním prostorem skupiny Silver A byly východní Čechy, kde také npor. Alfréd Bartoš, rtm. Josef Valčík a čet. Jiří Potůček seskočili a neobyčejně úspěšně působili až do června roku 1942. Svůj úkol vysílat zprávy z protektorátu do Londýna plnili od poloviny ledna 1942, kdy se Jiřímu Potůčkovi poprvé podařilo navázat spojení. Během svého působení v Pardubicích a na Pardubicku získali úctyhodnou podporu místních obyvatel a odbojářů, mezi nimiž vyniká odbojová skupina Čenda, která je dovedla až do Ležáků a do místního mlýna a kamenolomu Hluboká, odkud opakovaně vysílali své depeše pro československou vládu v Londýně. Do východočeského odboje a podpory operace Silver A se zapojilo velké množství lidí, kteří vědomě podstupovali riziko krutých trestů a neohroženě vedli a podporovali boj proti nacismu. Desítky lidí se staly součástí spletité sítě odboje a řada z nich položila své životy. Mnozí z nich přežili a dočkali se vítězného konce druhé světové války. Ale i popravení a zavraždění zanechali své stopy, ideály, své blízké, příbuzné, děti, a především odvahu bojovat za svobodné Československo a svobodnou společnost, ve které ostatní mohli pokračovat. Hlavním posláním setkání Silver A v paměti tří generací je předávání vzpomínek mezi generacemi na dobu, která už dávno uplynula, a na lidi, kteří již dávno nežijí, ale nesmí být zapomenuti. Akce Silver A v paměti tří generací začne ve 14.00 pietní vzpomínkou na popravišti pardubického Zámečku. Od 15.30 bude probíhat hlavní program v sále u restaurace Sezemický dům (Husova 790, 533 04 Sezemice).   Program na pardubickém Zámečku a v Sezemicích 14.00–14.45 Položení věnců na popravišti pardubického Zámečku Přivítání účastníků ředitelkou Památníku Lidice Martinou Lehmannovou Hlavní projev ministra kultury Lubomíra Zaorálka Projev senátora Jana Tecla Projev 1. náměstka města Pardubice Petra Kvaše 14.50–15.15 Přesun autobusy do sálu u restaurace Sezemický dům 15.20–15.30 Uctění památky Alfréda Bartoše u pomníku v Sezemicích 15.30–15.40 Přivítání účastníků ředitelkou Památníku Lidice 15.40–15.50 Vystoupení Ústřední hudby Armády České republiky 15.50–15.55 Úvodní slovo ministra kultury Lubomíra Zaorálka 15.55–16.00 Zdravice předsedkyně Oblastní organizace ČSBS Lidice Jany Bobošíkové 16.00–16.10 Vystoupení Ústřední hudby Armády České republiky 16.10–16.30 Příspěvek doc. PhDr. Vojtěcha Blodiga, CSc. 16.30–16.40 Ukázka z knihy Bestie: Československo a stíhání nacistických zločinů přečte Jiří Dvořák 16.40–17.00 Příspěvek historika PhDr. Vojtěcha Kyncla, Ph.D. 17.00–17.20 Podávání večeře 17.00–17.45 Prohlídka výstavy Vykonavatelé zločinů Volná diskuse 17.45 Předpokládané ukončení akce Památník Lidice zajišťuje odvoz účastníků od Zámečku do sálu u restaurace Sezemický dům. Autobus bude přistaven před areálem Zámečku po skončení pietního aktu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-20 21:14:22

Státní cenu za literaturu dostal Karol Sidon, cenu za překladatelské dílo Anna Kareninová

Na Nové scéně Národního divadla byli 20. října vyhlášeni laureáti státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo a ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury a za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Státní cena za literaturu: Karol Sidon Tento Dramatik, prozaik, scenárista, esejista, překladatel, vrchní zemský rabín a bývalý chartista a disident Karol Sidon dostal tuto cenu za celoživotní přínos české literatuře. Narodil se v roce 1942 v Praze. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Pracoval v Československém rozhlase, v Krátkém filmu, v redakci Literárních listů a Listů. Za normalizace v manuálních profesích; publikace v exilu a samizdatu (prózy Boží osten, Brány mrazu, Evangelium podle Josefa Flavia). Od roku 1983 žil v Německu, později v Izraeli, po roce 1989 znovu v Čechách. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zazářil jednak knihami Sen o mém otci a Sen o mně, jednak scenáristickou spoluprací s režisérem Jurajem Jakubiskem. Je autorem řady divadelních her (souborně Dramata, 2012). Po roce 2000 se realizoval znovu jako spisovatel (monumentální tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc: Altschulova metoda, 2014; Piano live, 2015; Puzzle, 2016; Outsider, 2017) a rovněž jako překladatel (v roce 2012 vyšel jeho překlad Tóry pod názvem Pět knih Mojžíšových). Státní cena za překladatelské dílo: Anna Kareninová Překladatelka, esejistka, publicistka, autorka rozhlasových pořadů Anna Kareninová obdržela tuto cenu za dosavadní překladatelské dílo v oblastech krásné literatury a filmu. Narodila v roce se v roce 1954 v Praze a vystudovala francouzštinu a italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v redakci nakladatelství Odeon, jako šéfredaktorka revue Světová literatura a šéfredaktorka nakladatelství Český spisovatel. Do češtiny převedla tituly Guillauma Apollinaira, Marguerite Durasové, Reného Chara, Michela de Ghelderode, Tommasa Landolfiho nebo Nathalie Sarrautové. Poslední dekády se soustředí na překlady kompletního díla romanopisce Louise-Ferdinanda Célina a básníka Ezry Pounda (obojí pod hlavičkou brněnského nakladatelství Atlantis). Je autorkou monografie Céline v Čechách (2010). Zabývá se dlouhodobě i překlady filmovými (Antonioni, Fellini, Greenaway, Godard, Truffaut, Visconti ad.). Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla: Jan Nebeský Jan Nebeský dostal tuto cenu za invenční a inspirativní pojetí současné divadelní režie. Narodil se v roce 1953 v Roudnici nad Labem a vystudoval režii na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Jeho první angažmá bylo v Divadle Vítězného února Hradec Králové (dnes Klicperovo divadlo), poté v Praze režíroval v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou), v Divadle E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa), v Činoherním klubu. Stěžejní bylo jeho tvůrčí období v Divadle Komedie. V posledních letech spolupracuje s Divadlem Na zábradlí, s Národním divadlem, Divadlem v Dlouhé, Divadlem NoD, se Studiem Hrdinů, Divadlem pod Palmovkou či Spolkem JEDL. Dosud režíroval na sto dvacet inscenací. V programu k inscenaci Nory Henrika Ibsena v Divadle pod Palmovkou Jan Nebeský uvedl: „Při inscenování je pro mne důležitý obraz. Obraz jako princip. Obraz dokáže nést metaforu k dalším vrstvám a proniká rychleji k divákovi. Jeho [Ibsenovy] hry jsou stále aktuální, vypovídají i o nás a našich problémech; ale nejsem mravokárcem. Nerad vysvětluji. Nerad poučuji. Rád se bavím a hledám společně s herci v materii textu i za ní.“ Jan Nebeský působil jako pedagog na Vyšší odborné škole herecké, přednáší na Katedře činoherního divadla DAMU. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby: Jiřím Chvála Jiří Chvála dostal tuto cenu za celoživotní sbormistrovskou činnost a dlouholetou úspěšnou práci s hudebním dorostem. Narodil se v roce 1933 v Praze a po absolvování oboru dirigování na Hudební fakultě AMU působil jako sbormistr Českého pěveckého (dnes Pražského filharmonického) sboru. Systematicky s ním studoval světový repertoár sborových, oratorních i kantátových děl a spolupracoval při jejich realizaci s předními dirigentskými osobnostmi. Od roku 1967 stojí v čele Kühnova dětského sboru, s nímž pravidelně vystupuje na hudebních festivalech doma i v zahraničí a přivedl jej k vítězství v řadě světových soutěžních klání (Neerpelt, Princeton, Tolosa, Wuppertal). Spolupracuje s českými i zahraničními operními scénami, diriguje řadu dalších domácích a zahraničních sborových i orchestrálních těles a zasedá v porotách četných mezinárodních sborových soutěží. Významné je také jeho působení na katedře dirigování na pražské AMU (od roku 1958). Má na svém kontě imponující počet rozhlasových snímků a přes 30 nahrávek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění: Václav Cigler Václav Cigler získal tuto cenu za celoživotní výtvarné dílo, pedagogickou činnost a nezpochybnitelný přínos pro oblast výtvarného umění. Narodil se v roce 1929 ve Vsetíně a v letech 1951–1957 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Kaplického. V roce 1965 založil a do roku 1979 vedl ateliér Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Václav Cigler patří k nejvýznamnějším autorům umělecké generace nastupující na počátku šedesátých let 20. století. Ve své tvorbě předjímal rodící se koncepty soudobého výtvarného vyjadřování (konstruktivní tendence, minimalismus, land-art, světelnou a kinetickou plastiku). Doménou jeho tvorby je práce s prostorem, se sklem, světlem a s vodou. Tvorba Václava Ciglera je zaměřena na plastické objekty z broušeného optického skla, návrhy a realizace osvětlovadel a šperků, kresby, projekty a kompozice pro architekturu. Své práce představil na mnoha samostatných a kolektivních výstavách v České republice a v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena v řadě významných soukromých i veřejných sbírek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury: Ivan Kroupa Ivan Kroupa tuto cenu obdržel za mimořádný autorský přístup v evropském kontextu a za přispění k rozvoji současné architektury prostřednictvím pedagogické činnosti. Narodil se 1960 v Kolíně a vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 2008 je vedoucím ateliéru architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jako výrazná osobnost české architektury se profiluje již od 90. let. K nejvýznamnějším realizacím patří DOX – Centrum současného umění v Praze, Hemodialyzační centrum Bulovka B. Braun, objekty tiskárny Karmášek v Českých Budějovicích, rodinné domy v Roudnici nad Labem atd. Z urbanistických projektů je to například Bažantnice Pražského hradu. „Jednotlivé projekty jsou dost rozdílné, nikdy se neopakují. Jsou stavěné z klienta a z místa. Do žádné škatulky se to podle mne strčit nedá. Každý klient a místo jsou jiní, proto je někdy architektura klidná, až jako by nebyla, jindy výrazná, až divoká. Společná linka, souvislost všech projektů je daná způsobem myšlení a práce,“ charakterizoval vlastní tvorbu v rozhovoru pro Českou televizi. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize: Jiří Menzel a Jaroslav Kučera Jiří Menzel cenu dostal za „filmy, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin české a světové kinematografie“ a Jaroslav Kučera in memoriam „za celoživotní ochotu experimentovat a osobitý kameramanský rukopis, kterým umocňoval vyznění kinematografických děl“. Režisér, herec a spisovatel Jiří Menzel se narodil v roce 1938 v Praze. Studoval režii na FAMU, kde v roce 1962 absolvoval u Otakara Vávry. V šedesátých letech 20. století patřil k tvůrcům filmové československé nové vlny. Jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky (1966) podle literární předlohy Bohumila Hrabala získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Následoval trezorový film Skřivánci na niti (1969), natočený opět podle Bohumila Hrabala, který v roce 1990 získal cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Další z jeho filmů Vesničko má středisková byl v roce 1985 nominován na Oscara. Vedle rozsáhlé filmové tvorby se také věnoval divadelní režii (Činoherní klub, Divadlo na Vinohradech) a vyučoval na FAMU. Je zahraničním členem Americké filmové akademie, nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Řád umění a literatury a držitelem Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Jaroslav Kučera se narodil v roce 1929 v Praze. Patřil k nejvýznamnějším českým kameramanům. Od počátku své tvůrčí dráhy se prosadil invenčním autorským vyjadřováním a originálním vizuálním stylem. Tvořil s Vojtěchem Jasným (Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci), Janem Němcem (Démanty noci), Jurajem Herzem (Morgiana), Zdeňkem Podskalským (Noc na Karlštejně), Oldřichem Lipským (Adéla ještě nevečeřela) a s dalšími významnými režiséry. Jako kameraman pracoval i pro televizi, vytvářel filmové dotáčky pro divadla, například pro Laternu magiku, vyučoval na FAMU. Jeho ženou a spolupracovnicí byla režisérka Věra Chytilová. Z jejich spolupráce vznikl snímek Automat svět z povídkového filmu Perličky na dně, filmy Sedmikrásky a Ovoce stromů rajských jíme. Za své dílo byl mnohokrát oceněn doma i v zahraničí. Zemřel v roce 1991 v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-09-13 07:12:04

Proti novele zákona o státním zastupitelství se nemá protestovat v ulicích

Nejsem v žádném případě sympatizantem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nicméně nemohu nereagovat na některé prvky útoků na ni, a to nikoli kvůli ní osobně, ale kvůli scestnému myšlení kritiků její novely zákona o státním zastupitelství. Novela si zasluhuje věcné zacházení. Nemůže za to, že ji předkládá ministryně, kterou v okamžiku nouze vytáhl z klobouku Andrej Babiš. Zákon o státním zastupitelství vyžaduje zásadní přepracování. Je hříchem minulých politických reprezentací, že nedokončily cestu, nastoupenou Nečasovou vládou a návrhem nového zákona, který předložil ministr Pavel Blažek. Nebyla ale politická vůle a sama Marie Benešová přispěla k nezdaru, když jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě předlohu stáhla z poslanecké sněmovny. Později se už nic dokonalejšího do sněmovny nedostalo. Dnes se Marie Benešová snaží pokračovat „salámovou metodou“, tedy postupným řešením nejpalčivějších problémů. Státní zastupitelství je užitečný, ale nebezpečný úřad Po několikaletých debatách z minulých let by mělo být všem jasné, že požadavek na zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců odpovídá jak zabezpečení jejich existenční jistoty, tak potřebě efektivního využití lidského potenciálu i protikorupční ochraně. Z toho plyne, že novela v zásadě řeší samozřejmosti a spory se vedou o detaily, jako o délku funkčního období a způsob výběru vedoucích státních zástupců. Míra útoků na Marii Benešovou je za těchto okolností nepřiměřená. Její kritici namítají, že silný vliv ministra spravedlnosti povede ke zpolitizování státního zastupitelství. Netuším, co si pod tím představují. Ministr spravedlnosti je nositelem justiční politiky vlády a státní zastupitelství je jedním z jejích vykonavatelů. Ministrovi spravedlnosti přísluší v zákonem vymezeném rozsahu činnost státního zastupitelství usměrňovat. Porušení této zásady by mohlo vést ke vzniku situace, ve které by se státní zastupitelství začalo chovat v rozporu s vládní justiční politikou a případně by se chtělo nadřadit nad vládu. Představa, že justiční politiku v oblasti trestního řízení určuje legislativa a o její aplikaci může rozhodovat samo státní zastupitelství, podřízené přímo pánubohu, je scestná. Ještě jinak: státní zastupitelství je velmi užitečný úřad, ale je také nesmírně nebezpečný. Dohled ministerstva nad ním je v určitém rozsahu nezbytný. Mimo to jsou možnosti ministra spravedlnosti ovlivňovat chod státního zastupitelství silně omezeny nastavením vnitřních pravidel jeho fungování, které by měly být dostatečnou zárukou zachování jeho nestrannosti za každého počasí. Státní zástupci mají současnou právní úpravou ale i praxí zajištěnu procesní a rozhodovací nezávislost. Ohrozit ji může pouze osobní selhání, proti němuž ale žádná právní úprava nechrání. Pokud si kritici Benešové pod pojmem zpolitizování představují ovlivnění výběru vedoucích státních zástupců a obsazení míst stoupenci ministrovy strany, lehce přehánějí. Obměna vedoucích státních zástupců bude rozložena v čase, takže může probíhat během mandátů více ministrů nebo dokonce vlád i za různého složení parlamentu. Pravidelná obměna vedoucích státních zástupců způsobí, že vliv ministra bude omezen jen na jedno jejich funkční období. Vedoucí státní zástupce jmenované za působení Marie Benešové nahradí za pár let jiní, jmenovaní možná ministrem za stranu, která dnes ještě neexistuje. Pochybuji ostatně, že je dost stoupenců ANO použitelných pro obsazení většiny míst vedoucích státních zástupců. Vláda by mohla Pavla Zemana odvolat bez problémů už nyní Mezi obránci státního zastupitelství proti politizaci jsou výraznými postavami někteří protibabišovští politici. Zcela jistě soudí, že je třeba státní zastupitelství chránit proti „těm druhým“, tedy proti „babišovcům“. Sami sobě by určitě poskytli výjimku, kdyby se dostali k moci. Obecně ale s nimi souhlasím, že politici by neměli do věcí resortu spravedlnosti mluvit, s výjimkou těch, kteří problematice rozumí, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Náš problém ale tkví v tom, že k věcem justice se s chutí a sebejistotou vyjadřují lidé, kteří jí nerozumí. Je například trapné, když se předseda parlamentní strany nechá přistihnout při neznalosti pojmu „pravomocný rozsudek“, ale nebrání mu to ve vyjadřování k novele zákona o státním zastupitelství. Nemístné jsou i výhrady proti začlenění soudců do výběrových komisí. Těžištěm práce státního zastupitelství jsou předsoudní fáze trestního řízení, státní zastupitelství je tedy „dodavatelem“ soudů. Soudy samozřejmě vědí, jaká je kvalita jednotlivých žalobců, jejichž obžalobami se zabývají. Je v jejich zájmu, aby se do vedoucích funkcí dostávali státní zástupci, kteří odvádějí tu nejlepší práci. Proto je na místě dát soudům možnost, aby ovlivnily výběr vedoucích státních zástupců. Velké pobouření se týká údajně neúnosné doby do účinnosti novely, po kterou ještě vláda bude mít právo odvolat nejvyššího státního zástupce a s pomocí nového nejvyššího státního zástupce zbavit se obou vrchních státních zástupců. Podpořil jej sám nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyjádřením, že účelem přijetí novely je zbavit se jeho a obou vrchních státních zástupců. Za takový projev neloajality vůči vládě, spojený s nevysloveným nárokem na doživotní setrvání ve funkci, by zasluhoval okamžité odvolání z funkce. Nemyslím ale, že za dané vnitropolitické situace vláda uvažuje o jeho odvolání. Ale kdyby se jej skutečně chtěla zbavit, nemusela by přece roztáčet složitý legislativní proces, jehož výsledkem bude vypršení jeho mandátu až za několik let, v době, když už možná tato vláda nebude existovat. Nic jí přece nebrání využít současného právního uspořádání a odvolat jej kdykoli z funkce bez udání důvodů. Andrej Babiš a Marie Benešová jsou jiní lidé než Petr Nečas a Jiří Pospíšil, kteří se k odvolání Renaty Vesecké nedůstojně prokousávali půl roku. Strašení lidmi v ulicích je politický nátlak I když k Pavlovi Zemanovi chovám jisté sympatie a přeji mu světlé zítřky, dovolím si současně projevit laický názor, že nutná výměna na postu nejvyššího státního zástupce má již několik let zpoždění. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje, a pak již jen žije z podstaty. Je třeba jej vyměnit, protože již nic nového nepřináší. Když nastoupil Pavel Zeman, provázela jej aureola spasitele a přišel se smělým projektem reformy státního zastupitelství. Když narazil na nevůli politiků, stáhl se, chová se jako sfinga, nic nového již nepřináší a pouze udržuje úřad v chodu. Na druhou stranu by jej ale stát měl po odchodu z této funkce vhodně využít. Obměna vedoucích pracovníků v rozumných intervalech je základní podmínkou moudré personální politiky. Stavět se proti odvolání nejvyššího státního zástupce v naději, že zabrání zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, je totéž jako zbavit státní zastupitelství ochrany proti politickým vlivům. Stejně tak strašení lidmi v ulicích, pokud Marie Benešová neustoupí požadavkům odpůrců, je nezastřený politický nátlak na vládu a státní zastupitelství. Vykonávají jej stejní lidé, kteří slovně bojují proti politizaci státního zastupitelství. A neváhají popouzet proti vládě veřejnost, která se samozřejmě v problematice legislativních změn ve státním zastupitelství neorientuje. Odpůrci Marie Benešové mluví o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, nejlépe jeho vyvedení změnou ústavy z područí moci výkonné. Zatím ale nikdy nevysvětlili, v čem se projevuje deficit nezávislosti, který je nutné odstranit. Sám vím pouze o dvou případech, v nichž státní zastupitelství provedlo akci z vůle „vyšší moci“. Prvním bylo zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, vynucené otevřenou hrozbou odchodu lidovců z vlády Mirka Topolánka, druhým zákrok na vládě směřující k sesazení Petra Nečase, v němž úlohu pěchoty sehráli státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, zatímco velící generál mlčky přihlížel z Brna. V obou případech nešlo o vlastní iniciativu státních zástupců, nýbrž podlehli tlaku bůhví odkud, bůhví koho. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Potřebujeme "českou cestu" Nikdo také nevysvětlil, v čem by mělo spočívat posílení nezávislosti kromě změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státu. Nejsou žádné záruky, že zvýšení nezávislosti nepovede k častějšímu výskytu různých výstřelků státních zástupců, jichž je až příliš. Samozřejmě se ani nezmiňuje, čím by změna ústavně právního postavení státního zastupitelství vyvolala zlepšení výkonnosti a kvality práce státního zastupitelství. Nikdo se také ale ani slůvkem nezmínil, v kterém ze „starých států“ Evropské unie jimi navrhovaná opatření k posílení nezávislosti státního zastupitelství fungují, popřípadě proč je jimi projektovaná „česká cesta“ lepší než vyzkoušené postupy standardních demokracií.  Nižší poměrný počet vězněných osob v Rakousku a Spolkové republice Německo proti českým poměrům dokazuje, že jejich systém vymáhání práva není o nic horší než náš. Ale tamní státní zástupci mají postavení státních úředníků, spolková republika nemá speciální zákon o státním zastupitelství, které je podřízenou součástí justice, a k odvolání nejvyššího spolkového státního zástupce bez udání důvodů ministr spravedlnosti nepotřebuje souhlas vlády. Rakousko takovou funkci vůbec nemá, zemští státní zástupci jsou přímo podřízeni spolkovému ministrovi spravedlnosti. Ve Francii a Španělsku se prokuratura emancipovala do postavení ministerstva. Ale ve sporech mezi prokurátory a státem je ministr spravedlnosti v nadřazeném postavení arbitra. Vládní novela zákona o státním zastupitelství dosud nedorazila do poslanecké sněmovny. Není proto důvod řešit ji nátlakovými akcemi včetně pouličních protestů, protože koneckonců jde o vysoce odbornou problematiku, kterou by bez personálních vášní měli věcně projednat poslanci. Doporučuji tlumení vášní, protože v tuto chvíli nikdo nemůže zaručit, že tato vláda a tento parlament dovedou projednávání novely do vítězného konce.

Čas načtení: 2019-07-22 13:19:48

Jakub Šofar: Azyl pro zamilované aneb Chemical Trails (ukázka z knihy)

Také si z cest přivážíte místo suvenýrů kameny zajímavých tvarů? Jistě nesnášíte potlesk pasažérů na konci letu v letadle a po vlezu do vody si úzkostlivě kontrolujete věci zanechané na břehu. Zajímá vás ale, kolik lidí vlastně umřelo na tiskovou chybu? A kolik jich vůbec umřelo na něco, co si přečetli? Plete se vám Jodorowsky a Chodorkovskij, Švejk se vám proměnil ve Špejbla, Pinocchio v Pinocheta a alegorie se objímá s alergií? Karle, sundej si tu čapku! Konstantine, kde je tvá bible? Z kosti Biebla zbyla jen ta lýtková a torzo pánve. Co dělá Todor na Žižkově? To nic, to jen nějaká Prachyba, prabába všech omylů, vrhá svoje mláďata do cizích hnízd. Bezchybné poznání neexistuje. Na začátku byla chyba. Geniálními chybami je svět polidšťován. A čím méně příběhů, tím více života. Budoucnost není pošťák, nemusí zvonit dvakrát. Nezbývá než v té strouhance života plakat mojitové slzy homeopatického složení a poslouchat nekonečnou ozvěnu vítězného pokřiku v chrámu duše.   Ukázka z knihy 211 A co sis tam teď zapsal?      Jak jsi říkala, že se musím najíst, abych zahnal mdlobu.      Jo, to je od bábičky, a po ní to začala používat matka. Ale až bábi umřela. A taky po ní říkala, že hladoví lidi jsou zlí. To je pravda, spousta hnusných věcí by se nestalo, kdyby se lidi předtím nadlábli.      A co třeba ještě? Když ji někdo fakt naštval, tak si jakoby odfrkla: Nasrat bábě na hrob. Ale potichu. Aby to nikdo neslyšel. Ale já jsem to vždycky slyšela… To si takhle píšeš pořád?      Někdy. Jsou dny, kdy to lidem padá od huby od rána do večera. To nejde jen o tu historku, to je jen takový náměstí, centrum, to je jen rynek té řeči, ale taky jde o to, jak jsou ty slova řazený. Jaká cesta z toho prostředku vede někam za stodolu, za kapličku. Jak je to celý poskládaný.      Já si nikdy nic nepamatuju. Hned to zapomenu. Ani nevím, jestli bych to chtěla umět… A co máš teď tak nejdivnějšího zapsanýho? Jak šel Melda za svou matkou, ona si místo oběda jen tak řezala chleba na kostky a k tomu sejra, a on kouká, že si to řeže tím nožem, kterým se jeho táta podřízl.      Jo, o tom jsem slyšela, že už ho nebavilo jezdit na ozařování každej druhej den a že ji poslal k sousedům, ale oni nebyli doma, a když se proto hned vrátila, tak seděl v koupelně u vany a z krku mu stříkala krev. A on ji rukou vyháněl ven. Tak šla okamžitě zavolat rychlou.      Jo, jenže přijeli pozdě. Když mně to Melda říkal, tak jsem měl husinu po celým těle. A ještě navíc to jeho táta udělal nějakým tupým nožem, o kterým se pořád dohadovali. Ona ho chtěla vyhodit, a on že ne. No a teď si tím samým nožem porcuje jídlo.      No a co? Já jsem taky za život vystřídala pár postelí, v nichž musel někdy někdo umřít. Statisticky řečeno. Akorát že to nevím.      Akorát že to nevíš.   212 Vážené holky a kluci, protože je mi 60+, nebudu se snažit aspirovat na šohaje, co má pořád prst na tepu doby, a budu tu Věc nazývat úplně obyčejně internet. I když je to všechno asi mnohem složitější.      Pravdou je, že mě vždycky zajímala experimentální literatura, a na rozdíl od hudby, kde ticho je taky melodií, a malířství, kde i našepsované plátno je obrazem, v literatuře musí zůstat ve hře aspoň jedno písmenko (a tahle varianta moc nikoho nebaví, ani s třemi písmenky). Tím chci říct, že tento druh umění má menší „technické“ možnosti než ty ostatní. Nicméně právě český experiment od Koláře, Hiršala a Burdy počínaje, konče Honysem, Barborkou a Nebeským v poezii, či třeba Linhartovou, Jedličkou či Eichlerem v próze, byl do začátku 70. let velice bohatý a světově ojedinělý.      Proto mně objevení internetu připadalo jako možnost posunout se dál, zvlášť když doba normalizace nastavila všemu experimentování stopku a ani polistopadová literárněvědná věrchuška k němu neměla žádný vztah, protože šlo podle ní o vyčerpanou oblast. První cosi se objevilo v roce 1997: www.magazlin.cz, s poezií Jiřího Dynky. Začalo mě to bavit a o pár let později jsem se v příloze Práva Salon (od č. 183/2000), ve stálé rubrice LITERNETUR@, začal věnovat popisu (literatura + internet + inventura) literatury na internetu. Hned v prvním čísle jsem se jako správný prognostik vyslovil k hvězdným zítřkům této nové oblasti a sliboval jsem čtenářům hodokvas, až všem budou nuly a jedničky odpadat od úst jako okuje. Celkem jsem nasekal 402 sloupků — a postupem doby se z nich staly pouhé informace, kde co najdete. Žádná objevitelská mise se ale nekonala, nic, z čeho bych si utrhl límec.      Abych to vysvětlil: naprostá většina výkonů odpovídala tomu novému médiu a bylo to jen a pouze jeho přirozené využití. Všechny ty blogy, literární servery, příběhy na 50 slov, esemeskové romány atd. mohly klidně fungovat i na papíře, tady to bylo jen efektivnější. Myslel jsem si naivně, že bude využit potenciál internetu, třeba hypertext, a vzniknou „nekonečné“ sendvičové romány, kde bude moci čtenář propadat z oblasti fiction do non-fiction, do hudebních, filmových či výtvarných archivů, aby zase vyjel romantickým výtahem zpět do děje. Že vzniknou absolutní postmoderní díla. Že vznikne internetová literatura. Místo toho tu je dvacet let poté pořád jen literatura na internetu. Snad jediná věc, která má u mě bod, je Město Markéty Baňkové. A pak několik málo půlbodíků.      Udivující na tom, že jsou tu stromy ověšené spisovateli a básníky a k tomu každý druhý obyvatel ČR je hračička, který dostal při křtu do povijanu předplatné časopisu Urob si sám [dneska se to překládá: Udělej se sám]. Akorát že v tomhle výseku kreativity to nějak nefunguje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Mám na to takovou sobeckou „terorii“, že přece jen každý chce vidět svoje Slovo materializované, o čemž mě přesvědčuje fakt, že i důležití bukanýři internetových moří nakonec vydávají svoje sdělení na papíře, minimálně ve vazbě V2. Mohou si to osahat, protože literatura, která se nedá osahat, tak to není literatura. Tak je nakonec to sobectví zachráncem tištěné knihy.      Internet je dobrý sluha, ale špatný pán. Ale ono to vyřeší pár potměšilých blackoutů… Sami se vyautujeme. váš starý konzervativní ňouma   Jakub Šofar je knižní a časopisecký redaktor a spisovatel. Spolupracoval s Novými knihami, Českým rozhlasem — Vltava, internetovým Portálem české literatury. Po čtyřech semestrech studia na Vysoké škole ekonomické v Praze absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V letech 1985–1998 pracoval v nakladatelství Horizont, od roku 1999 v edičním oddělení veřejně výzkumné instituce.   Nakladatelství Dybbuk, 2019, brožovaná, 224 stran.

Čas načtení: 2019-07-19 08:05:53

Na 7. Noir Film Festivalu budou k vidění snímky natočené podle knih Cornella Woolricha, například Hitchcockovo Okno do dvora

Vedle hlavní tematické sekce lupičského noiru a výběrové retrospektivy noirů Fritze Langa uvede letošní Noir Film Festival čtveřici filmů natočených podle literárního díla Cornella Woolriche. Jako hosta přivítá mimo jiné slovenského debutanta Teodora Kuhna a chystá vydání festivalové Blu-ray edice Hitchcockova amerického debutu Rebecca. V průběhu své sedmileté historie představil Noir Film Festival (letos se uskuteční jako tradičně na hradě Křivoklát, a to ve dnech 22. ažn 25. srpna) divákům filmové adaptace děl od „svaté trojice“ hard-boiled literatury: Dashiella Hammetta, Raymonda Chandlera a Jamese M. Caina. Letos se dramaturgové festivalu rozhodli splatit dluh jejich mladšímu kolegovi, opomíjenému Cornellu Woolrichovi (1903 – 1968), který ve 40. a 50. letech 20. století platil za jednoho z nejprodávanějších autorů kriminálních příběhů. Dílo Woolriche, jenž většinu svého života prožil v New Yorku, kam situoval řadu svých děl, je protkáno atmosférou zoufalství a paranoie, jak ukáže čtveřice promítaných titulů. Při zahájení festivalu ve čtvrtek 22. srpna se uskuteční open-air projekce snímku Přízračné dámy (1944), prvního z četných příspěvků režiséra Roberta Siodmakanoirovému cyklu a obecně první noir, jehož protagonistkou a hybatelkou děje byla žena. Dále bude uvedena adaptace Černého anděla (1946) patřícího k Woolrichově vrcholné sérii tzv. černých románů, či pro přítomnost dětského protagonisty atypický noir Křik chlapce (1949). Chybět nebude ani slavné Hitchcockovo Okno do dvora (1954) s hollywoodskými hvězdami Jamesem Stewartem a Grace Kelly ve zfilmované Woolrichově povídce It Had to Be Murder. V sekci lupičského noiru budou k vidění mimo jiné Gauneři (1992) Quentina Tarantina, výběrovou retrospektivu šesti noirů v režii Fritze Langa doplní americký remake jeho filmu Vrah mezi námi (1931) v režii Josepha Loseyho (1951) a německý snímek příznačného názvu Fritz Lang (2016), jehož děj je situován právě do doby, kdy Lang Vraha mezi námi připravoval a hledal inspiraci v reálném případu sériového vraha dětí Petera Kürtena přezdívaného Vampýr z Düsseldorfu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na festivalu se sukteční i projekce vítězného díla letošní soutěže na MFF Praha Febiofest – psychologické drama Ostrým nožem (2019) inspirované čtrnáct let starou vraždou slovenského studenta Daniela Tupého. Debutující slovenský režisér Teodor Kuhn přijede svůj film na Noir Film Festival osobně uvést. Před dvěma lety začal NFF vydávat vybrané festivalové tituly na DVD a zasloužil se tak o to, že na tomto nosiči poprvé vyšly československé snímky Hra bez pravidel (1967) a Třicet jedna ve stínu (1965). U příležitosti 7. ročníku bude vydán americký debut Alfreda Hitchcocka Rebecca (1940). Gotická romance s Joan Fontaine a Laurencem Olivierem, která je adaptací bestselleru britské spisovatelky Daphnedu Maurier a jež se na Křivoklátě bude promítat v sobotu 24. srpna., bude vydána ve speciální, první české Blu-ray edici. Stránky festivalu najdete ZDE.

Čas načtení: 2019-07-14 08:12:26

Roman Musil: V Plzni připravujeme první novostavbu muzea výtvarného umění v novodobých českých dějinách

Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším muzeím výtvarného umění nejen ve svém regionu, ale i v celé České republice. Její sbírky zahrnují díla od středověku až po současnost a mezi její klíčové kolekce patří české umění 19. až první poloviny 20. století, s mimořádně kvalitní a početnou sbírkou českého kubismu. Krajská galerie v Plzni byla ustanovena 7. června 1953 a od 1. ledna následujícího roku začala oficiálně plnit svoji roli.      Můžete se úvodem našeho rozhovoru – vím, že nelze vyjmenovat vše – pochlubit alespoň některými klíčovými díly, které máte ve svých sbírkách? Západočeská galerie spravuje řadu vynikajících děl, které patří do zlatého fondu českého výtvarného umění. Z těch absolutně klíčových bych zmínil alespoň tři: triptych Jana Preislera Jaro z roku 1900, které je považováno za vrcholné dílo českého umění přelomu 19. a 20. století a Jiří Kotalík jej velmi chtěl získat od tehdejšího ředitele naší galerie Oldřicha Kuby do sbírek Národní galerie v Praze, Bohuslava Kubišty Vzkříšení Lazara, 1911–1912, vrcholné dílo českého raného kubismu a Otto Gutfreunda Úzkost, 1912, jež je považována za první kubistickou sochu v Evropě. Výčet těchto děl je ale pouze nepatrným zlomkem z našeho mimořádně kvalitního sbírkového fondu, který má kolem 10 000 položek. Mohu říci, že máme zastoupeny téměř všechny důležité české autory od romantismu až po českou modernu. V posledních letech se ale programově snažíme rozšiřovat stávající fond nejen o díla ve zmíněném časovém období, ale také o tvorbu autorů po roce 1945. V rámci poslední nákupní komise jsme například získali díla Jiřího Trnky, Jiřího Johna, Adrieny Šimotové nebo Milana Maura.   Plzeň, ale i západočeský region měl štěstí na celou řadu osobností v oblasti výtvarné kultury, které přesáhly hranice kraje i České republiky. Máte i jejich díla ve svých sbírkách? Ano, to je pravda, mezi takové autory můžeme směle zařadit například Gottfrieda Lindauera, který se proslavil po roce 1874 na Novém Zélandu svými jedinečnými portréty potetovaných maorských náčelníků, jejich žen i žánrovými obrazy maorské komunity. V roce 2015, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, jsme tomuto umělci uspořádali v naší galerii velkou výstavu ve spolupráci s Auckland Art Gallery z Nového Zélandu, která vzbudila zaslouženou senzaci a patřila mezi naše nejúspěšnější projekty v dosavadní historii instituce. Dále musíme zmínit Ladislava Sutnara, jednu z nejvýznamnějších postav světového designu, uznávaného typografa, grafického designéra, malíře a vůbec avantgardního umělce, který těsně před válkou odešel do USA a zde působil až do konce svého života v roce 1976. A konečně ikona českého loutkového a animovaného filmu, ilustrátor a malíř Jiří Trnka, který svým dílem okouzlil celý svět. Ti všichni pocházeli z Plzně. Ve sbírkách máme bohužel zastoupeného pouze Jiřího Trnku. Ale jakmile postavíme novou budovu Západočeské galerie, máme přislíbenou dlouhodobou zápůjčku děl Ladislava Sutnara s motivy jeho proslulých Venuší. Pokud jde o Gottfrieda Lindauera, jeho dílo je zastoupené několika ukázkami z doby jeho plzeňského působení v Západočeském muzeu.   Proč nepředstavíte to nejlepší ze sbírek veřejnosti? V čem je problém? V tom, že z prostorových důvodů nemáme kde vytvořit stálou expozici. Galerie má sice dvě výstavní síně v krásných historických objektech, větší výstavní síň přestavěnou z původní středověké masné tržnice, dnes označovanou jako Masné krámy, a menší výstavní síň takzvanou „Třináctku“ v objektu, který má rovněž středověkou minulost. V obou je ale prostor pouze na krátkodobé výstavní projekty. O mnoho lépe to není ani s prostory pro doprovodné programy a vůbec s celkovým zázemím galerie pro veřejnost. Takže řada vynikajících děl, která se ukrývají v našich depozitářích, jsou k vidění jen příležitostně. A to je samozřejmě škoda. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Snahy o výstavbu nové galerie, kde by byla i stálá expozice, už tu ale několikrát byly?  Západočeská galerie od svého vzniku provizorně sídlila v prostorách Západočeského muzea. Proto bylo od počátku snahou prvního ředitele Oldřicha Kuby iniciovat stavbu její samostatné budovy. První pokusy spadají už do konce roku 1953, kdy Kuba jednal s tehdejším ministrem kultury Václavem Kopeckým, který mu uložil za úkol vytvořit s podporou Krajského národního výboru investiční záměr pro stavbu galerie. Přípravné práce na tomto projektu pokračovaly i v následujících letech, ale nakonec z toho bohužel sešlo, stejně jako z několika dalších pokusů, které v této věci neustále inicioval velmi agilní Kuba.    V současné době je ale situace pro výstavbu nové galerie daleko příznivější?  V polovině roku 2017 byl na zastupitelstvu Plzeňského kraje a na zastupitelstvu města Plzně schválen návrh Memoranda o spolupráci mezi Ministerstvem kultury ČR, Plzeňským krajem a Statutárním městem Plzní při realizaci výstavby nové budovy Západočeské galerie v Plzni. Ministerstvo se přitom zavázalo, že za konkrétně stanovených podmínek podpoří tento projekt až do výše 60 procent finančních nákladů. V současné době jsme podali žádost na MK ČR o investiční dotaci z programu Podpora rozvoje a obnovy materiálně technické základny regionálních kulturních zařízení, církví a náboženských společností. Tento závažný krok je novou nadějí pro to, abychom získali potřebné finanční prostředky a nová budova se konečně postavila.    Pokud se toto podaří, bude se jednat o něco výjimečného? Určitě ano. Bude to vůbec první novostavba muzea výtvarného umění, která by vznikla na území České republiky. Něco takového se nepovedlo v novodobých českých dějinách, ani za bývalého Československa, ba dokonce ani za Rakouska-Uherska.   Kdo je autorem projektu?  Autory vítězného návrhu jsou brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, kteří patří v současné době k nejoceňovanějším ve své profesi. Stačí se podívat na jejich heslo do Wikipedie. V českém prostředí dlouhodobě přetrvával trend situovat galerie do historických budov, které ale vznikly pro úplně jiné účely. Typickým příkladem je Národní galerie v Praze, kde jsou sbírky se stálými expozicemi rozmístěny po celém městě, a to v bývalých prostorách středověkých klášterů, barokních a empírových paláců či v industriálním objektu. Novostavba určená pro využití sbírkotvorné instituce u nás ale není. Novostavba naší galerie by byla proto první vlaštovkou.    Nový objekt nebude ale asi pouhým prostorem pro stálou expozici? Z institucionálního hlediska je naprosto klíčové, aby objekt poskytnul zázemí pro všechny důležité provozy muzea umění 21. století. Kromě prostor pro stálé expozice a příležitostné výstavy získá Západočeská galerie v nové budově rovněž prostory pro centrální depozitář, restaurátorský ateliér, konzervátorské dílny, audiovizuální sál, knihovnu, knihkupectví, výtvarný ateliér pro pořádání edukačních programů, kavárnu a administrativní zázemí. Bude to multifunkční kulturní centrum pro vzdělávací aktivity i pro trávení volného času.    Mohl byste připomenout některé aktivity, ať už výstavy, kulturní počiny nebo výzkumné úkoly, které Západočeská galerie v posledních letech realizovala a které přesáhly svým významem hranice kraje? Západočeská galerie v Plzni obdržela v roce 2012 od Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jež je odborným a poradním orgánem vlády ČR, jako jediná krajská galerie v ČR status výzkumné organizace, což koresponduje s našimi odbornými aktivitami zejména na poli velkých badatelských výstavních a publikačních projektů. Rád bych zde v této souvislosti zmínil například projekty, jako Gabriel von Max, Orbis pictus Františka Kupky. Od symbolismu k reportáži, Rytmy+pohyb+světlo. Impulsy futurismu v českém umění, Mnichov, zářící metropole umění 1870–1918, již zmíněného Gottfrieda Lindauera nebo Z akademie do přírody. Podoby krajinomalby ve střední Evropě. Většina těchto projektů vznikla v mezinárodní spolupráci.Ten poslední jsme například připravili se Slovenskou Národní galerií, kde byla zmíněná výstava také v letošním roce úspěšně reprízována a v této spolupráci bychom i nadále rádi pokračovali.   Za vašeho působení vznikla v galerii samostatná sbírka architektury, které se do té doby nikdo nevěnoval. Důkazem toho byla i nedávná výstava „Pracovna republiky“. Jednalo se o vůbec první kompletní zpracování architektury Plzně meziválečného období. Sbírka architektury vznikla v roce 2009 a úzce souvisí s Petrem Domanickým, kterému jsem tehdy nabídl v galerii místo kurátora a možnost tuto sbírku fakticky vybudovat a vést ji. Od té doby pravidelně zařazujeme do naší výstavní dramaturgie výstavy věnované architektuře v Plzni a v západních Čechách a stejně tak se architektura stala nedílnou součástí i našeho akvizičního programu. V době, kdy jsme získali do správy jeden z nejzajímavějších objektů od Adolfa Loose a Heinricha Kulky v Plzni na Klatovské 110 a v současné době realizujeme už další fázi jeho rekonstrukce, plánujeme zde situovat Centrum pro výzkum architektury se zaměřením na zdejší region.    Závěrem bych se chtěl zeptat na Ladislava Sutnara… Tento světově uznávaný umělec, plzeňský rodák, který se postupně „navrátil“ do Plzně, tu dnes má nejen svoji Fakultu designu a umění na Západočeské univerzitě, ale také galerii, nadaci, čestný hrob a ke všemu je v Plzni i jeho sbírka obrazů Venuší, knih, designu porcelánu, skla a jeho největší evropský archiv. Když mě oslovil Josef Mištera, iniciátor a organizátor Sutnarova návratu do Plzně, děkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara s otázkou, jestli by nebylo možné v budoucí nové budově galerie nastálo vystavit kolekci Venuší, ani na okamžik jsem neváhal. Sutnar patří bezesporu mezi nejvýznamnější umělce narozené v Plzni, kteří, stejně jako jiní dva, již vzpomínaní plzeňští rodáci Gottfried Lindauer a Jiří Trnka, se výrazně prosadili v zahraničí. Unikátní kolekce pětadvaceti Venuší pochází ze sbírky umělcova syna Radoslava, který se ji rozhodl darovat „Sutnarově“ fakultě. Sutnar se tímto tématem zabýval od konce 50. let až do své smrti v roce 1976 a bylo zřejmé, že právě Venuše představují velmi důležitou kapitolu jeho uměleckého a tvůrčího života, byť dlouhou dobu nedoceňovanou. Jejich charakteristická geometrizující forma a pop-artová barevnost vyjadřují moderní životní postoje a nálady americké společnosti po polovině 20. století. Ostatně právě tehdy se mimo jiných stýkal také s Andy Warholem, jedním z předních představitelů pop-artu, a Philipem Pearlsteinem, malířem expresionistických aktů. V dnešní době mají tyto Sutnarovy práce mimořádnou hodnotu a Západočeská galerie by byla jedinou institucí v České republice, ale i v Evropě, která by je mohla trvale představovat veřejnosti. Bude-li postavena nová budova Západočeské galerie v Plzni, poskytneme bezesporu zázemí i pro tohoto autora světového významu. V horní části budovy chceme vybudovat jakýsi Sutnarův kabinet, kde bychom jeho obrazy Venuší trvale vystavili, ale zřejmě i další doklady jeho designového umění, např. knihy, které upravoval, hračky, sklo a porcelán.   {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.    Roman Musil (*1964) je historik umění, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Byl kurátorem Národní galerie v Praze (1990–1997), kde měl na starosti sbírky umění 19. století. Od roku 1998 až do jmenování ředitelem galerie v Plzni v roce 2007 pracoval na Ministerstvu kultury ČR. Je považován za předního znalce umění 19. a počátku 20. století. Z tohoto období má Západočeská galerie jednu z nejcennějších sbírek u nás.  

Čas načtení: 2024-02-19 14:00:00

Místo výhry guláš, šílel Skrbek. Kladno dvakrát inkasovalo při power play Plzně

Nekonečných 48 dní nevyhráli, teď mohli vyhrát dvakrát za 48 hodin. Jenže hokejisté Kladna, jako už letos v extralize tolikrát, koncovku nedělní domácí partie s Plzní slušně řečeno zvojtili. „Z vítězného utkání jsme udělali guláš. Vlastní hloupostí,“ lamentoval asistent trenéra Pavel Skrbek. Rytíři prošustrovali dvougólový náskok kvůli dvěma brankám soupeře při hře bez brankáře i jednomu svému vyššímu trestu a prohráli 3:4 v prodloužení.

Čas načtení: 2024-02-19 14:00:00

Místo výhry guláš, šílel Skrbek. Kladno dvakrát inkasovalo při power play Plzně

Nekonečných 48 dní nevyhráli, teď mohli vyhrát dvakrát za 48 hodin. Jenže hokejisté Kladna, jako už letos v extralize tolikrát, koncovku nedělní domácí partie s Plzní slušně řečeno zvojtili. „Z vítězného utkání jsme udělali guláš. Vlastní hloupostí,“ lamentoval asistent trenéra Pavel Skrbek. Rytíři prošustrovali dvougólový náskok kvůli dvěma brankám soupeře při hře bez brankáře i jednomu svému vyššímu trestu a prohráli 3:4 v prodloužení.

Čas načtení: 2024-02-21 19:05:56

Kouamé se vrátil do Fiorentiny z afrického šampionátu s malárií

Fotbalový útočník Christian Kouamé z Pobřeží slonoviny se vrátil z vítězného afrického šampionátu do Fiorentiny s malárií. Protože měl vysoké horečky, podstoupil testy a klub z Florencie dnes na webu oznámil, že výsledek byl pozitivní. Šestadvacetiletý klubový spoluhráč Antonína Baráka je v nemocnici.

Čas načtení: 2024-02-25 07:15:00

Únor 1948: Klatovský velitel SNB František Havlíček získal Řád Vítězného února. Pak komunisty zradil

V pondělí 23. února 1948 velitel SNB František Havlíček (2. 12. 1908–12. 11. 1952) prováděl domovní prohlídku v ústředí Československé strany národně socialistické. Za svou aktivitu během únorových dnů získal Řád Vítězného února. Provaz dostal za to, že materiály z Melantrichu nepředal svým nadřízeným, nýbrž kamarádovi, odbojáři z války. Při příležitosti výročí únorových dní vám znovu přinášíme příběh, který jako z mnoha dokládá krutost dvou režimů minulého století. Nacistického a komunistického. 

Čas načtení: 2024-02-25 20:05:00

Příběhy 20. století: Dělníci samizdatu. Příběh Jaromíra Němce, Pavla Záleského, Stanislava Devátého a dalších disidentů

Připomínáme si 76. výročí komunistického převratu v Československu: v únoru 1948 zvítězil „pracující lid nad buržoazií a reakcí“, což ve skutečnosti znamenalo, že představitelé KSČ zavedli v zemi totalitní diktaturu a způsobili škody, s nimiž se potýkáme dodnes. K „výdobytkům“ tzv. vítězného února patřila mimo jiné názorová a umělecká nesvoboda a cenzura – a takto můžeme udělat jen trochu oslí můstek k tématu nových Příběhů, jímž je samizdat.

Čas načtení: 2024-02-28 13:31:38

Messi se stal teprve třetím hráčem v historii, jenž dosáhl mety 600. vítězství na klubové scéně

Argentinská legenda dosáhla na další obdivuhodný kariérní milník, v prvním soutěžním zápase roku 2024 se dočkala jubilejního 600. vítězného utkání v rámci klubového fotbalu. Jihoamerickému šikulovi se to povedlo v klání jeho Interu Miami proti Salt Lake City, v němž celek z Floridy zvítězil 2:0. Pouze dva hráči mají na kontě více klubových skalpů. Prvenství drží Cristiano Ronaldo s aktuálně 673 výhrami, za ním figuruje Rogério Ceni, jenž se zastavil na čísle 631.

Čas načtení: 2024-02-29 05:00:00

ZNÁMKY Sparty za derby: devítky i čtyřka. K hrdinství stačily momenty

Derby pražských „S“ o semifinále poháru vyhrála Sparta. Letenští v Edenu dokázali smazat dvougólové manko a porazili Slavii 3:2 po prodloužení. Comeback řídil Victor Olatunji, který dostal jako jeden ze dvou hráčům v rudém devítku. Ale zápas se nepovedl všem fotbalistům vítězného týmu. Pro zobrazení známek se přihlaste nebo zdarma zaregistrujte.