Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-05-28 18:39:01

Jak dlouho ještě?

Nad státním zastupitelstvím se stahují „těžká mračna“ společenské nevole a zloby, která nemohou rozptýlit ani občasné demonstrace občanů, kteří se bez znalosti podstaty problému snaží hájit údajnou nezávislost justice a státního zastupitelství. Tuto nevoli a zlobu totiž vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách, neboť nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly a přitom si nikdy nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco vymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších smyšlených „zločinů“. Tyto své nezřídka fantazijní představy pak „protlačí“ až k soudu, kde je poté budou s veřejně prezentovanou rozhodností a zásadovostí několik let soudně popotahovat, vymýšlet a křivit důkazy a za účinné pomoci „vděčných“ hromadných sdělovacích prostředků je budou špinit a skandalizovat, takže je nejprve připraví o zaměstnání a poté jim zničí zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud pak v soudní síni bude hrozit zprošťující rozsudek, začnou „kličkovat jako králíci“ a tvrdit, že soud má pouze jiný právní názor, což je však v případě chybějících důkazů nikoli lež prostá, ale sprostá. Nakonec pouze prohlásí „vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ – a „pojede se dál, močálem černým kolem bílých skal.“ Začalo to zásahem na Úřadu vlády Vraťme se však do nedávné minulosti, kdy to všechno začalo. V roce 2013 došlo s předchozím souhlasem nejvyššího státního zástupce k bezprecedentním a tvrdým zásahům policie na Úřadu vlády i v bytě Jany Nagyové (nyní Nečasové), v důsledku kterého padla vláda tehdejšího premiéra Petra Nečase. Z evidentně obludných představ tehdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu i vrchního státního zástupce v Olomouci o obrovském a organizovaném zločineckém spiknutí, ohrožujícím samé základy republiky, se od té doby prokázalo jen trapné nezaplacení daně za dary Nečasové a podobně „vyšuměla“ i „nafouknutá“ kauza zneužívání vojenského zpravodajství. Krátce na to následovalo trestní stíhání expremiéra Nečase za údajné uplácení poslanců Petra Tluchoře, Ivana Fuksy a Marka Šnajdra. Někteří závistiví a záporně emočně „přetlakovaní“ občané i škodolibí, senzacechtiví a práva neznalí novináři si poté zamnuli ruce a zajásali: „Konečně došlo i na něj!“ Státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pak vzápětí toto obvinění veřejně komentovali tak, že „v této trestní věci jde o zodpovězení zásadní otázky celospolečenského významu, (1.) zda v procesu projednávání a schvalování zákonů, které ovlivňují život všech občanů, se mají poslanci ve smyslu svého ústavního slibu řídit svým nejlepším vědomím a svědomím a mandát vykonávat v zájmu všeho lidu, nebo (2.) zda a nakolik je přípustné, aby jejich rozhodování mohlo být ovlivňováno slibem nebo poskytnutím osobních výhod.“ Vrchní státní zástupce v Olomouci pak poukázal na to, že obdobné kauzy se řeší i v jiných zemích EU a jmenovitě poukázal na Itálii a Španělsko. Na těchto komentářích bylo pozoruhodné nejen to, že byly veřejně publikovány a tím tak bylo nevhodně ovlivňováno veřejné mínění, ale především to, že státní zástupci v něm vůbec kategoricky netvrdili, že by byl prokazatelně a jednoznačně porušen zákon v takové míře, aby se evidentně jednalo o naplnění všech zákonných znaků přečinu podplacení (§ 332 odst.1,2 trestního zákona), ale mělo se jednat o pokusné vyřešení otázek, kvůli kterým zřejmě nemohli spát. Proto byly veřejnosti položeny dvě manipulativní a principiálně nepřípustné kapciózní otázky, na které byla předem jasná odpověď „ano, ne“. Těmito zavádějícími otázkami se však nejenže postavili do pozice „blanických rytířů“, kteří v údajně „nejtěžší chvíli republiky, reálně ohrožené zločineckým spiknutím, vyjeli napravit zažité a tíživé společenské zlořády“, ale úmyslně tím odvedli pozornost veřejnosti od pravé podstaty svého počínání, kterou je procesně absolutně nepřípustné právní experimentování, hraničící až s nezodpovědným avanturismem (tj. „hokus pokus“ aneb „zkusíme to, uvidíme, vyjde to anebo nevyjde?“). Státní zástupci prohospodařili důvěru Po těch uplynulých létech je zcela evidentní, že státní zástupci prohospodařili důvěru, kterou v době zahájení trestního stíhání Petra Nečase svojí okázalou rozhodností občanům vnutili. Dnes totiž už téměř nikdo nevěří tomu, že státní zástupci jsou oněmi právními „průkopníky polem neoraným“, kteří s nasazením všech sil zachraňují naši republiku před korupcí, hospodářskou a majetkovou kriminalitou i organizovaným zločinem. Naopak lze stále častěji slyšet hlasy, že jsou to bezcitní a nezřídka i prolhaní „sekerníci“, „likvidátoři“ a právní dobrodruzi (avanturisté), kteří dokonce v trestání jiných lidí nalézají potěšení. Pokud tedy za této situace někdo z nich začne hovořit anebo psát o etice, má to asi takovou váhu, jako kdyby smutně proslulí inkvizitoři Torquemada anebo Vilém Imbert Pařížský hovořili anebo psali o milování bližního svého, lidskosti, laskavosti a soucitu. Nejhorší je, že tímto svým počínáním připravují o zbytek společenské důvěry i ty poctivé a svědomité státní zástupce, kteří ve své profesi spatřují nikoli příležitost ke společenské seberealizaci a šikanování jiných, ale poslání k prosazování práva, spravedlnosti a dobra. Jaké asi mají pocity z kritiky státního zastupitelství, když sami dobře vědí, kdo z jejich kolegů i nadřízených zavdává k této kritice důvod? Důvěra se těžko získává, snadno ztrácí, ale nejhůře se obnovuje. Je jako balvan, který je obtížně vyvalen nahoru, ale snadno se skutálí dolů. Vrátíme-li se ke staré kauze Petra Nečase, lze souhlasit jedině s tím, že jakékoliv politické kupčení s hlasy anebo jakákoliv forma protekcionářství (včetně zaměstnávání rodinných příslušníků jako asistentů) jsou nemravnosti, protože je to nespravedlivé, nepoctivé a neslušné. O tom není nejmenších pochybností, a trestání by bylo na místě, kdyby to jasně stanovil trestní zákon. Před tímto náhlým „mravním probuzením“ policistů a státních zástupců to však byla dlouhodobá (byť nemravná) politická zvyklost (usus), kterou postupně vytvořili nejen poslanci, senátoři a ministři, ale i řadoví členové všech politických stran, kteří za nejrůznější konkrétní výhody anebo pouhý příslib budoucích výhod (stále ještě netrestná korupce pro budoucno - corruptio pro futuro) putovali ze strany do strany (političtí turisté) a hlasovali na objednávku anebo v něčím zájmu. Aura „nedotknutelných“ Tehdy však ani jediného státního zástupce nenapadlo takovou zvykovou politickou korupci stíhat, protože by se jistě „se zlou potázal“. Ostatně i někteří vysoce postavení státní zástupci a soudci nemají čisté svědomí, bydlí v nájemních bytech pro chudé (kdo jim to asi zařídil?) a za své jmenování do svých vysokých funkcí jsou někomu zavázáni. Za těchto okolností bylo pouhé prokázání klíčové subjektivní stránky přečinu podplacení dle § 332 odst.1,2 trestního zákona (tj. přímého či nepřímého úmyslu) zcela nemožné, takže se lze jen podivit nad tímto zarputilým právním i slovním útokem na osobu bývalého premiéra, kterému lze sice vyčítat mnohé mravní poklesky (například manželskou nevěru anebo podíl na účelovém odvolání bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho), avšak konkrétního korupčního jednání se nedopustil. V normálně fungujícím právním státě (a to dokonce i v bývalém totalitním režimu) by však takový útok bez řádného právního krytí musel být označen za nezodpovědný a nutně by skončil okamžitým odvoláním z funkce. Nestalo se tak, protože státní zástupci si kolem sebe úmyslně vytvořili auru „nedotknutelných“, jakoukoliv kritiku označují za politický útok na jejich nezávislost a záludně tak manipulují s veřejným míněním. Jejich mnohdy nezodpovědné „řádění“ proto pokračuje až do současnosti. Stovky podnikatelů, starostů i vedoucích pracovníků státní správy byly profesně i občansky „zlikvidovány“ a mnozí z nich byli i ve vazbě (například i současná eurokomisařka Věra Jourová). Když pak byli po několikaletém soudním projednávání pravomocně zproštěni z obžalob pro svá domnělá a vykonstruovaná provinění (například bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková a její podřízená Jitka Schneiderová), státní zástupci se tvářili, jako by se nic nestalo a že „právo na omyl“ je jejich základním profesním právem. Svoji emoční averzi (podjatost) vůči Vitáskové pak nejvyšší státní zástupce korunoval ještě zcela zbytečným a skutkově i právně křivým dovoláním (úmyslně totiž byly použity nepravdivé údaje), které naštěstí už na jejím definitivním zproštění viny nic nezměnilo. Prosazování „alternativních pravd“ O co tedy státním zástupcům vlastně jde – o pravdu a spravedlnost, anebo o úporné prosazování svých „alternativních pravd“ a utkvělých představ? Kde zůstaly spravedlnost, právo a právní jistota občanů? Samozřejmě nikdy nikdo ze státních zástupců nebyl volán k odpovědnosti za jejich „právní zmetky“ a neetické chování, a nikdo z nich také nezaplatil náhradu škody za svá pochybení, mající nezřídka původ pouze v jejich zkažené a paranoidně uvažující mysli. Mnozí státní zástupci si totiž vůbec neuvědomují, že právo je pouze minimem mravnosti (etiky). Nemravných a přitom netrestných jednání je totiž celá řada, a přitom se až doposud nenalezl natolik filozoficky a mravně vyspělý státní zástupce, který by nejen dokázal precizně definovat pojem mravnost, ale dokázal by i jednotlivé netrestné nemravnosti vyjmenovat, přesně popsat a uvést, které z nich je (bohužel) nutno tolerovat vzhledem k jejich masovému výskytu (například manželskou nevěru, lhaní, nevděčnost, neúctu k rodičům, prarodičům a starým lidem, konflikt zájmů, nedodržování slibů, sexuální nevázanost, rozmařilost, intrikaření, donášení, udavačství apod.) a která by si naproti tomu zasloužila přiměřený trestní postih (například žebrota, příživnictví, prostituce, mobbing, bossing, obcházení zákonů, nevyplácení mezd, úplatkářství pro budoucno, imise, zneužívání práva, vulgární a nemravná „umělecká“ tvorba, hráčská vášeň, neodůvodněné zakazování, podvodná obchodní „šikovnost“, sprostota, slovní a fyzická agresivita, neodůvodněné propouštění anebo odvolávání z funkcí, narušování soukromí známých osobností, sebepoškozování atd.). Některé z těchto nemravností totiž veřejnost natolik obtěžují a oprávněně popuzují, že by si nejen zasloužily náležitou právní úpravu, ale i stanovení přiměřených sankcí. Za celou dobu působení nejvyššího státního zástupce však z Nejvyššího státního zastupitelství nevypadla ani jediná ideová mravní vize, protože „nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“ Exekutivní (výkonná) aplikace trestního zákona a trestního řádu, ke které jsou oprávněni policisté a státní zástupci, nesmí být experimentální aplikace práva. Již jen představa právního experimentování s lidskými osudy totiž vzbuzuje u slušných lidí hrůzu a odpor, protože je neklamným znakem nevypočitatelného, bezohledného a bezcitného pohrdání právem. Veškeré subjektivní právní představy policistů a státních zástupců o trestnosti a způsobu jejího postihu proto musí přísně korespondovat s přesným a objektivním zněním trestního zákona i trestního řádu (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege) i se základními pravidly trestního řízení. Nejčastějším pochybením orgánů činných v přípravném řízením trestním je nerespektování zásady materiální pravdy (§ 2 odst.5 trestního řádu), která má zásadní celospolečenský význam. Základem každého smysluplně fungujícího státu jsou totiž pravda, spravedlnost a mír (respektive i společenský smír, který lze nastolit právě jen na základě spravedlnosti, pravdy a rovnosti občanů před zákonem). Bude-li proto jakékoliv trestní řízení založeno na lži (a lží je i manipulace s důkazy a jejich zatajování), otřese to důvěrou občanů ve spravedlnost a právo a tudíž i samotnými základy právního státu. Protože jakýkoliv trestný čin má čtyři zákonné znaky (objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku), jsou orgány činné v trestním řízení povinny spolehlivě prokázat existenci všech čtyř a nesmí se uchýlit k jakýmkoliv důkazně nepodloženým dohadům, spekulacím, fantaziím anebo dokonce paranoidním fabulacím (tj. bájným podezřívavým smyšlenkám) – natož aby v zájmu potvrzení svých představ a verzí důkazy zatajovali, manipulovali s nimi anebo je účelově vyráběli, což se v poslední době stalo několikrát. Jde pocit moci, společenské důležitosti i morální převahy Z praxe by však bylo možno uvést celou řadu právně problematických až fantazijních konstrukcí (hypotéz, verzí), jejichž předpokládaný anebo dokonce smyšlený základ se pak v průběhu i několikaletého vyšetřování a soudního stíhání nepotvrdil. Takové zneužití moci a hrubé porušení trestního řádu přitom prochází téměř bez povšimnutí. To už si občané na zneužívání moci natolik zvykli, že jsou k němu zcela lhostejní? Vždyť příště se to může týkat i jich anebo někoho z jejich blízkých! Každá nespravedlnost, křivda anebo úřední zvůle jsou přece ohrožením samotných základů státu (spravedlnost je základem státu – iustitia regnorum fundamentum est)! Všechny shora uvedené nezbytné podmínky pro trestní postih byly již v roce 2013 před novináři i veřejností úmyslně zatajeny (právní osvětu totiž v televizi nikdo „raději“ neprovádí), skutkový děj byl manifestačně zjednodušen a namísto objektivního, poctivého a zdrženlivého přístupu k vyhodnocení všech dostupných indicií byly zvoleny ony dvě populistické kapciózní otázky. Přitom jakékoliv stíhání kohokoliv „na zkoušku“ („co to udělá?“) je v nejhrubším rozporu s článkem 8 odst.2 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno, že „nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Důvody pro trestní postih si totiž nikdo nesmí vymýšlet a zejména nesmí manipulovat veřejným míněním na podporu svých subjektivních představ o tom, co je a co není trestné. Takový postup (zvláště když se neustále opakuje) poškozuje nejen právní vědomí občanů, ale i celkovou pověst policie, státního zastupitelství i těch poctivých policistů a státních zástupců, kteří nejenže respektují právní normy, ale doposud si zachovali zdravý rozum, uvážlivost, poctivost, slušnost a cit pro spravedlnost a přiměřenost (ekvitu). Lze souhlasit s obecně rozšířenou představou, že naše republika je plná zlořádů (nemravností) a mafiánských praktik, na kterých se výraznou měrou podíleli a stále ještě podílejí mnozí naši politici, formálně i neformálně organizovaní v nejrůznějších „svazech známých“. Manifestačními a důkazně i právně nepodloženými pokusy o trestní represi politiků, generálů, podnikatelů a představitelů státní správy i místní samosprávy však lze nastolit pouze právní nejistotu a strach. Nezřídka lze přitom nabýt dojmu, že vyvolávání právní nejistoty a strachu je hlavním cílem některých státních zástupců, kteří si tak upevňují pocit své moci, společenské důležitosti i morální převahy. Kdyby žil přesvědčený římský republikán Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) a viděl některé naše současné státní zástupce, jak ve vlastní anebo cizí režii lžou, křiví právo a týrají lidi, asi by v hrůze ustrnul a své tři slavné úvodní věty z řeči proti Catilinovi (Quousque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?) by pozměnil takto: „Jak dlouho ještě, státní zástupci, budete zneužívat naší trpělivosti? Jak dlouho si ještě s námi budete v tom vašem pominutí smyslů zahrávat? Kam až vás dožene vaše opovážlivost nemající zábran?“ JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-12 14:03:11

Za chyby se neplatí: Stát nevymáhá peníze po svých úřednících

Kverulant.org zjistil, že úřady zaplatily na náhradách škod a pokutách v letech 2014 až 2018 celkem téměř dvě miliardy korun. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím při výkonu veřejné moci umožňuje vymáhat škodu po úřednících, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu. Takto však bylo vymoženo pouhých 14 milionů korun. To je podle Kverulanta zoufale málo, a proto je jeho cílem tuto praxi změnit. V létě roku 2019 zaslal Kverulant.org žádost o poskytnutí informací o placení náhrad škod a pokut celkem 115 institucím veřejné správy. 107 institucí mu odpovědělo, kolik zaplatily na škodách a pokutách v letech 2014 až 2018 a kolik za tuto dobu vymohly od svých zaměstnanců, kteří tyto škody způsobili. Škodu nebo pokuty muselo ve sledovaném období zaplatit 84 institucí. Kverulant zjistil, že na náhradách škod a na pokutách zaplatily tyto úřady 944 milionů korun a od svých zaměstnanců zpět vymohly jen 10,5 milionů korun. To je pouhých 1,12 %. Aby byl obrázek o zaplacených škodách kompletní, je třeba k částce 944 milionů korun přičíst ještě jednu miliardu a dvacet dva milionů, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodnilo poškozené za činnost jiných orgánů. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Dohromady tak orgány veřejné správy vymohly od svých zaměstnanců jen 14 milionů korun, což je pouhých 0,71 % z částky 1 966 544 397 Kč. Antisoutěž státních orgánů Jednoznačným vítězem v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo zemědělství (MZe). To za pět let vyplatilo na náhradách škod 24 milionů korun a na pokutách 228 milionů korun. Dohromady tedy téměř čtvrt miliardy korun. Od svých zaměstnanců za jejich pochybení vyinkasovalo pouhých 381 korun. Náhrady škod, které MZe vyplatilo, jsou většinou odškodnění za nepřiměřené délky restitučního řízení podle zákona a ministerstvo je prý nevymáhá proto, že restituční řízení podle zákona o půdě jsou mimořádně komplikovaná jak po stránce skutkové, tak právní. Pokud jde o pokuty, které MZe zaplatilo ostatním orgánům státní správy, největšími položkami na tomto seznamu jsou dvě pokuty za cinknuté tendry na služby IT zakázky. V roce 2015 to byla pokuta ve výši téměř 83 milionů korun a v roce 2018 pokuta 71 milionů. Pokutu ve výši 37,5 milionu korun dostalo MZe za nezákonné postupy při rozdělování dotací v programu Rybářství 2007–2013. Protože MZe nezaplatilo včas, dostalo penále za prodlení s odvodem ve výši 11,5 milionu korun a byl mu vyměřen úrok z posečkané částky ve výši 5 milionů korun. MZe náhrady za takto zaplacené pokuty nevymáhá a odkazuje se na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 ze dne 12. dubna 2017, podle něhož se v případě uložení finanční sankce státu nejedná o vznik škody. Došlo tím totiž pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu, přičemž jeho majetek se zaplacením pokuty nezmenšil. Laicky řečeno, stát si pouze přendal peníze z jedné kapsy do druhé. Druhým v pořadí v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo obrany (MO). Obrana v letech 2014 až 2018 zaplatila na náhradách škod celkem bagatelních 482 tisíc korun. Šlo zejména o zaplacení vyrovnání ve výši 4 719 Kč celkem 102 žalobcům v rámci soudního smíru. Zato na pokutách zaplatilo MO za uvedené roky 88,5 milionů korun. Od svých osob odpovědných za tato pochybení nepožadovala ani korunu. Opět s odkazem na rozsudek, kde se uvádí, že když stát platí státu pokutu, tak škoda nevzniká. Bronzové místo v lemplovství při nevymáhání zaplacených škod patří Ministerstvu vnitra (MVČR). Vnitro v letech 2014 až 2018 zaplatilo na náhradách škod 9,5 milionů korun a na pokutách skoro 64 milionů korun. MVČR Kverulantovi nesdělilo o jednotlivých škodách a pokutách žádné další údaje. Na svoji otázku, proč vnitro nevymáhá po svých zaměstnancích žádnou náhradu, ale Kverulant odpověď dostal. Ministerstvo detektivů mu odpovědělo: „K bodu 2. a 4. žádosti sdělujeme, že v letech 2014 až 2018 nebyl Ministerstvem vnitra uplatněn žádný regres vůči osobám, které má ministerstvo v personální pravomoci, neboť nebyla ztotožněna konkrétní osoba nebo osoby, odpovědné za vznik škody podle zákona č. 82/1998 Sb.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Karlovarská losovačka Poslední organizací, která na škodách a pokutách zaplatila za posledních pět let částku vyšší než 70 milionů korun, je Magistrát města Karlovy Vary. Karlovarský magistrát zaplatil na škodách a pokutách téměř 71 milionů korun. Dominantní položkou na seznamu pokut je ta z roku 2016. Šlo o pokutu v částce 51 milionů a penále ve výši 17, 5 milionů korun za notoricky známou „karlovarskou losovačku“. Jako karlovarská losovačka se označuje zmanipulovaná soutěž na výstavbu KV Areny v Karlových Varech z dubna 2006. Do obecného povědomí se dostal dvouapůlminutový videozáznam, na kterém se losující více než půl minuty snaží vytáhnout z losovacího osudí dva lístky se „správnými“ jmény firem, čemuž přihlížela smějící se notářka. Samotné losování v dubnu 2006 mělo za účel snížit celkový počet uchazečů o zakázku z 16 na 5, které potom magistrát oslovil. Při samotném losování těchto pěti firem vytáhl organizátor soutěže Roman Krist z osudí během několika sekund první tři firmy, následně se více než půl minuty snažil vylosovat čtvrtého účastníka finále a také pozdějšího vítěze soutěže – sdružení firem Syner, Metrostav a Bau-stav, přičemž losování glosoval slovy, že lístky budou asi slepené. Celému losování přihlížela notářka Lenka Machová, kterou počínání organizátora soutěže rozesmálo, přesto pak regulérnost soutěže potvrdila. V roce 2008 karlovarskou losovačku prověřovala protikorupční policie, která ale případ nakonec odložila. Ani stížnost na postup notářky k Notářské komoře nebyl úspěšný. A ani na náhradách škod nechtěl magistrát od svých radních, zastupitelů či úředníků ani korunu. Prý škodu nebylo možné vymáhat: nebylo možné dohledat jednoznačně odpovědnou osobu za porušení, jehož následkem byla vyměřená sankce – jednalo se o rozhodnutí kolektivního orgánu. Legendární manipulace výběrového řízení známá jako karlovarská losovačka tak už asi zůstane navždy zcela nepotrestána. Výlučné postavení Ministerstva spravedlnosti Výlučné postavení mezi orgány státní správy v oblasti placení náhrad za škody má Ministerstvo spravedlnosti. To je sice ve výše uvedené tabulce s částkou zaplacenou na pokutách ve výši 10,5 milionu korun až na 16. místě, ale když započteme sumy, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodňuje poškozené za činnost jiných orgánů, katapultuje je to na první místo s částkou jedna miliarda dvacet dva milionů korun. Tuto částku vyplatil resort spravedlnosti v letech 2014 až 2018. Přibližně polovina této částky, přesně 535 milionu korun, vyplatila justice v rámci mimosoudního vyrovnání náhrady za škody vzniklé při výkonu veřejné moci v resortu justice. Sumu 486 milionu korun vyplatilo ministerstvo na základě soudních rozsudků. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je stát odpovědný za vznik škody, kterou způsobil. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: - nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, - vznik škody, - příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Zjednodušeně řečeno, je nárok za zaplacení konkrétní škody podmíněn konkrétní chybou konkrétního státního úředníka. A na tohoto konkrétního úředníka pamatuje výše uvedený zákon v § 17 zákona v odstavci 1, kde se praví: „Nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.“ Kverulant se problematikou malé odpovědnosti úředníků za svoji práci zabývá již od roku 2015. Již tehdy shromáždil řadu údajů o této problematice a vyzval tehdejšího ministra spravedlnosti, aby se zasadil o změnu této nezodpovědné praxe. V odpovědi tehdejší ministr JUDr. Robert Pelikán uvedl, že Kverulantovo tvrzení o tom, že Ministerstvo spravedlnosti nemá přehled o výši vymáhaných a zaplacených náhrad, považuje za zavádějící. Zveřejnění této kauzy a přijetí služebního zákona, který dal úředníkům další prebendy, vyvolalo zájem médií. Zdánlivě větší úspěch zaznamenal Kverulant na Ministerstvu financí. Na základě jeho zjištění připravilo Ministerstvo financí v roce 2016 novelu zákona, která úřadům přikazovala vymáhat škody po chybujících úřednících, tu však nakonec zamítla legislativní rada vlády. Na jaře roku 2019 to byli Starostové a nezávislí, kdo se inspiroval Kverulantovou kauzou, a i oni navrhli, aby stát musel po úřednících, soudcích a státních zástupcích vymáhat škody, které při své práci způsobí. Poslanci hnutí STAN ve svém návrhu argumentovali tím, že podobné opatření platí už v obcích a krajích, a je tudíž namístě přenést tuto povinnost i na úroveň celostátní. „Zatímco pro obecní a krajskou úroveň platí, že samosprávy jsou povinny vymáhat po svých úředních osobách škodu, kterou svými rozhodnutími či postupem tito úředníci v samosprávě způsobili, a to až do výše 4,5násobku platu (u škody úmyslné celou), stát takto postupovat ze zákona vůči svým úředníkům nemusí,“ píší předkladatelé. Úředníci by měli platit V roce 2014 pracovalo pro erár 416 tisíc státních zaměstnanců. Na rok 2019 je jich „rozpočtováno“ závratných 470 tisíc. Výdaje na jejich platy poslední léta překračují částku 200 miliard korun. Dokonce mají speciální zákon o státní službě, díky kterému jsou prakticky nevyhoditelní. Z těchto důvodů je Kverulant.org přesvědčen, že úředníci by za svoje zásadní chyby měli platit.  Tato kauza jasně ukazuje, že stát po chybujících úřednících vymáhá škody za jejich chyby zcela nedostatečně. Proto se Kverulant.org poprvé již v roce 2015 obrátil dopisem na předsedu vlády a ministry spravedlnosti, kultury, obrany, zahraničních věcí a životního prostředí, aby změnili praxi vymáhání škody za chyby státních úředníků. Marně, proto Kverulant v dubnu 2017 opět dopisem vyzval předsedu vlády, ministry financí a spravedlnosti, aby se konečně zasadili o změnu. Opět marně, a tak svoje zjištění z roku 2019 zaslal Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. Soudě podle celkem nic neříkající odpovědi NKÚ, opět marně. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-02-21 12:42:00

Ve vazbě skončil podnikatel i exředitel Malý. Jde o kauzu krajských nemocnic

/KAUZA KRAJSKÉ ZDRAVOTNÍ/ Obvodní soud pro Prahu 9 začal ve středu 21. února dopoledne projednávat návrhy státního zástupce, který požaduje uvalení vazby pro pět z deseti stíhaných lidí v kauze údajné manipulace se zakázkami v krajských nemocnicích. Problémy se týkají mimo jiné Krajské zdravotní, která más sídlo v Ústí nad Labem, a třeba také Nemocnice Jihlava. V kauze byl zadržen a obviněn také bývalý šéf Krajské zdravotní Petr Malý. Soud ho vzal do vazby stejně jako podnikatele Tomáše Buriána. 

Čas načtení: 2024-05-22 16:27:00

Zprávy pro Liberecký kraj: Projektovou dokumentaci na rekonstrukci libereckého bazénu prověří České vysoké učení technické

Škola má za úkol ověřit, zda dokumentace nevykazuje známky manipulace nebo nadhodnocení některých položek. Důvodem prověrky je korupční kauza na liberecké radnici.

Čas načtení: 2024-08-14 13:42:24

První vážný případ ANO? Kaněk na Babišově „protikorupčním“ hnutí je daleko více

Hnutí ANO, ale také ODS se dotýká aktuální severočeská korupční kauza ohledně podezření z manipulace s veřejnými tendry. Podle šéfa ANO Andreje Babiše je to jediný vážný případ, kdy má člen ANO problémy se zákonem - primátor Chomutova Marek Hrabáč (již exANO) je obviněn. Případů je ale výrazně více, dokonce sám Babiš stojí před soudem v dotační kauze Čapí hnízdo.

Čas načtení: 2024-08-19 16:46:02

Policie mě ani nevyslechla, kauza je pro mě devastační, říká obviněný exradní Bursík

Je to už dva týdny, co se nyní už bývalý karlovarský radní Petr Bursík (ODS) dozvěděl o tom, že bude obviněný v kauze údajné manipulace s veřejnou zakázkou. Policisté ho však dosud ani nevyslechli, na což v pondělí sám Bursík upozornil novináře. Hovoří o tom, že kauza má devastační dopad na něj a pravděpodobně i na současnou kampaň před krajskými volbami.

Čas načtení: 2024-08-19 16:44:00

Policie mě ani nevyslechla, kauza je pro mě devastační, říká obviněný exradní Bursík

Je to už dva týdny, co se nyní už bývalý karlovarský radní Petr Bursík (ODS) dozvěděl o tom, že bude obviněný v kauze údajné manipulace s veřejnou zakázkou. Policisté ho však dosud ani nevyslechli, na což v pondělí sám Bursík upozornil novináře. Hovoří o tom, že kauza má devastační dopad na něj a pravděpodobně i na současnou kampaň před krajskými volbami.

Čas načtení: 2024-11-21 14:24:00

Část obžalovaných přiznala ovlivnění zakázek na opravy nádražních budov a ambulancí

Korupční kauza Stoka týkající se manipulace s veřejnými zakázkami v Brně, která před pěti lety zasáhla i někdejší politiky ANO a ODS, semlela dalších devět lidí. Ti podle obžaloby ovlivňovali tendry ve Správě železnic a také ve Fakultní nemocnici Brno. Čtveřice z nově obžalovaných se přiznala nebo se státním zástupcem uzavřela dohodu o vině a trestu.

Čas načtení: 2024-11-28 16:50:00

Kauza Stoka se vrací na začátek. Vrchní soud zrušil rozsudek

Vrchní soud v Olomouci zrušil prvoinstanční rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsáhlé korupční kauze Stoka a případ vrátil k novému projednání. Rozhodnutí odůvodnil procesními chybami a nedostatečným odůvodněním některých klíčových bodů. Kauza, která se týká manipulace veřejných zakázek na radnici městské části Brno-střed, se tak po několika letech vyšetřování a soudních řízení vrací na začátek.

Čas načtení:

Rozpoznejte skrytou manipulaci v komunikaci

[skoleni-kurzy.eu] Seznámíte se s typy a známkami skryté manipulace. Poznáte, co manipulace způsobuje, jak vás ovlivňuje v běžném pracovním i osobním životě. Získáte tipy, jak se z manipulace vymanit a začít komunikovat lépe a hlavně prospěšněji. * • co je skrytá manipulace a proč si tuto „techniku- předáváme z generace na generaci, • nejčastější typy skrytých manipulací a jejich důsledky, • rozpoznání skrytých manipulací u sebe i u druhých, • co s námi dělají myšlenkové a komunikační stereotypy, • jak z komunikace odstranit skryté manipulace, • účinná obrana proti manipulaci i sebemanipulaci. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

ZVLÁDÁNÍ NÁTLAKOVÝCH TAKTIK A MANIPULACE při vyjednávání - 2denní

[skoleni-kurzy.eu] Rozvoj osobnosti Manipulace a nátlak patří k životu jako trní k růžím. Je běžnou a často nevědomou součástí života a každodenní mezilidské interakce. Manipulace je hra, někdy skrytá agrese slabších, strategie, pomocí níž se někteří naučili dosahovat svých cílů už jako malé děti. Jak se manipulace projevuje v partnerství, v rodině a v práci? Jak mluví a chová se manipulátor ? Stejně jako většina her, potřebuje i manipulace vždy nejméně dva hráče. Abychom se do hry ...STUDIO W

Čas načtení:

ZVLÁDÁNÍ NÁTLAKOVÝCH TAKTIK A MANIPULACE při vyjednávání - 2denní

[skoleni-kurzy.eu] Rozvoj osobnosti Manipulace a nátlak patří k životu jako trní k růžím. Je běžnou a často nevědomou součástí života a každodenní mezilidské interakce. Manipulace je hra, někdy skrytá agrese slabších, strategie, pomocí níž se někteří naučili dosahovat svých cílů už jako malé děti. Jak se manipulace projevuje v partnerství, v rodině a v práci? Jak mluví a chová se manipulátor ? Stejně jako většina her, potřebuje i manipulace vždy nejméně dva hráče. Abychom se do hry ...STUDIO W

Čas načtení: 2024-05-03 07:38:30

Brzo přijde období globální nezaměstnanosti

Programy a databáze dokážou zázraky protože umí s něčím manipulovat, žijeme ve světě kde se vše točí okolo manipulace, manipulace není dobro ani zlo je to jako oheň který je dobrý sluha a zlý pán. Války jsou ukázkou selhání manipulace s lidmi, co je příčinou toho že manipulace s lidmi selže a následkem je potom… Číst dále »Brzo přijde období globální nezaměstnanosti

Čas načtení: 2024-10-22 14:22:45

Manipulace se zvukem na festivalu Alternativa 2024

Zavedená jména v neotřelých spojeních, průkopnické spolupráce a společná zkoumání limitů zvuku. Festival Alternativa, svérázná přehlídka hutné hudby zaměřující se hlavně na experiment, okrajové žánry a improvizaci, se letos koná v termínech 15.–16. a 22.–23. listopadu 2024 a opět nabídne zvukové explorace v podání všestranně nadaných hudebníků a hudebnic. První festivalový večer v pátek 15. listopadu v Atriu Žižkov se ponese v duchu zkoumání těch nejnižších zvukových hladin. Představí se několik projektů: Norsko francouzské kvarteto Dans les arbres, které spojuje […] Zobrazit celý článek Manipulace se zvukem na festivalu Alternativa 2024

Čas načtení: 2024-11-03 07:31:36

Něco nefunguje a nás to rozčiluje

Aby vše fungovalo tak zde musí být manipulace, problémem je to že manipulace nefunguje často optimálně, a tak něco nefunguje a nás to rozčiluje. To je pravda, manipulace je základem pro řízení složitých systémů od společnosti až po přírodní ekosystémy. Problém ale nastává, když je manipulace neefektivní nebo když její účinky neodpovídají očekáváním. Často to… Číst dále »Něco nefunguje a nás to rozčiluje

Čas načtení: 2019-10-15 08:32:46

Bratři v tricku: Sehranost je na nás po deseti letech vidět

Výrazná dvojice české novocirkusové scény Bratři v tricku se letos ohlíží za deseti lety své spolupráce. Oba umělci, Adam Jarchovský a Václav Jelínek, jsou skvělými žongléry, anebo přesněji manipulátory s předměty a mistry sebeironie. Improvizují pohotově a ovládají zákony pouličního divadla. Na první pohled jde o dva rozdílné muže, které vzhledově spojuje snad jen knírek, ale z jejich jevištní souhry čiší radostná vzájemnost. 20. října si připomenou mezníky své společné tvorby ve speciálu Sezóna X na holešovických Jatkách 78.    Odkud vzešel název Bratři v tricku?  Václav Jelínek (VJ): Název jsem vnesl já, měl jsem ho v hlavě už jako náctiletý. Ale kdybych mohl za těch deset let něco změnit, byl by to název.  Adam Jarchovský (AJ): Náš název je sice hezky dětsky naivní, ale i rozporuplný, svádí k příliš mnoha podobám. Možná bychom mohli založit muzeum komolení. Už nás pojmenovali např. jako Bratři v tričku nebo v triku, Bratři s kníry. Pro zahraniční pořadatele jsme často nepřeložitelní, to jsme Bratri von tricku... A dokonce jsme od mladých z Cink Cink Cirku zaslechli, že jak stárneme, že bychom se měli přejmenovat na „Strýčky s tríčky“.    Kdy jste poprvé zkusili žonglovat? AJ: Já chtěl jezdit na trikovém kole. Ale bylo drahé, tak jsem si musel koupit flowerstick. Nebýt toho, tak jsem mohl dnes jezdit výborně na kole.  VJ: Já začal ve Francii, když jsem tehdy s mámou jel k její kamarádce do Paříže a společně jsme se jeli podívat na festival pouličního divadla Aurillac. Mně bylo asi dvanáct a poprvé jsem viděl chůdaře, žongléry, pouličárnu všeho druhu. A tak jsem si tam koupil tři hakisaky a naučil se žonglovat v Paříži na dvorečku.    Co vás motivovalo vytrvat?  AJ: Chtěl jsem fakt něco umět, být v něčem lepší než ostatní.  VJ: A tehdy to bylo snadné, všechno bylo nové.  AJ: Stačilo, když flowerstick, který skoro nikdo neznal, čouhal z batohu a probouzelo to zvědavost. Už jenom to, že jsi vzal špulku a vyhodil, bylo něco jako „wow“, a přitom stačilo umět pár triků. Nebyl ještě YouTube a scházeli jsme se a „špulili“ v parku na lidi a byli hustý. Žonglování nebo manipulace byly u mě ventil přebytečné energie. Úplně mě to pohltilo na dlouhé roky. VJ: Na gymnáziu jsem házel každou přestávku, nebo nad postelí jsem žongloval s míčky. Jezdil jsem do Prahy na srazy, abych ulovil nové triky. Postupně, co bylo dosažitelné, jsem totiž už uměl.    Kdy se k vášni žonglování připojila touha tvořit a manipulovat s rozmanitými předměty? VJ: Už s naším prvním představením jsme začali házet s předměty. AJ: Jedna z obecných definic žonglování je objektová manipulace. Z hlediska performance je asi vděčnější házet čímkoliv jiným než s míčky nebo kuželkami, ale já se tomu zpočátku bránil. Zatímco Vaškovi to bylo jasné mnohem dříve.  VJ: Než jsem nastoupil na DAMU, žongloval jsem neustále. Při studiu jsem se věnoval hlavně divadlu. Sice jsem trénoval, ale nijak jsem žonglování s divadlem nepropojoval. A když jsem po škole neměl do čeho „píchnout“, vrátil jsem se k tomu a potkal Adama. Pak nás namotivovala Šárka Maršíková (pozn.: ředitelka Cirqueonu), abychom vytvořili něco jiného než „hopsalala kuželka“ pro tehdy vznikající festival nového cirkusu v Trutnově, a tak vznikli Malíři.  AJ: U Malířů jsme zjistili, že nás baví žonglovat se štětkami, tyčemi, ale zároveň jsme nezatratili míčky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Nejenže výborně žonglujete, ale vaše čísla nepostrádají vtip, herecký výraz a nadhled. Jaké jsou další ingredience, po kterých metaforicky řečeno „voní“ a „chutnají“ Bratři v tricku?  VJ a AJ: Podle toho, zda si vypereme kostýmy… to byl vtip. Jsme to asi my dva, a ne to, čím a jak žonglujeme. Naše podivné osobnosti. Sebeironie. Vlídný humor. A sehranost, která je na nás po deseti letech vidět. Za námi jsou stovky, určitě tisíce hodin v autě, na zkušebně... Nejlépe je to vidět právě na představení Malíři. V nich jsou dvě improvizovaná čísla, vyplněná komunikací s diváky a mezi sebou. A zatímco před osmi lety tyto improvizace vyzněly většinou jako „jalová blbost“, dneska, když to vyjde, tak to umíme udělat jako skvělou show.    Když si připomeneme jednu inscenaci po druhé, co vám každý jednotlivý titul přinesl?  VJ: Díky Malířům jsme si upřesnili, že nechceme jít cestou eventových žonglérů, ale zkusili jsme žonglovat s malířskými štětkami. Naučili jsme se spolu improvizovat, vnímat se navzájem a rozumět si před lidmi.  AJ: Plovárna nám přinesla první režisérku – Veroniku Poldauf Riedlbauchovou a též první ženu akrobatku v souboru, první divadlo – divadelní přesah v novém cirkusu. Příběh, smysl. A kníry!  VJ: Ve své době byla Plovárna zásadní, tehdy se nám dokonce říkalo „La Putyka pro chudé“. První velký úspěch. A z toho vzešla spolupráce s profesionální produkcí.  AJ: U Prasečího cirkusu jsme si uvědomili potenciál pouličního divadla. Původně jsme chtěli cirkus hraček, tak jsme nakoupili pejsky, plyšáky. Ale pak se téma zúžilo na prasátka a zakotvili jsme u estetiky kýče.  VJ: Cílem bylo mít scénografii, se kterou opanujeme prostor a po skončení s ní zase odejdeme. VJ: Funus nás naučil to, že pokud chceme něco dělat, tak to musíme chtít dělat.  AJ: Spousta hlav, spousta názorů. Bylo nás opravdu hodně.  VJ: U Běžkařské odysey jsem přišel s nápadem, abychom jezdili na běžkách po náměstích.  AJ: Najednou jsme měli spoustu nápadů, chtěli jsme být „hudebně sexy“…, ale naučili jsme se škrtat tak, aby všechny výstupy byly poplatné celku. To bylo tady poprvé.  VJ: A ve spolupráci s Tomsou Legierskim se nám podařilo vystavět oblouk pouličního představení, které bychom i my sami chtěli vidět! Naučili jsme se být efektivní i efektní, technika ustoupila dramaturgii, smyslu. A zůstala tam v mnohem čitelnější neinvazivní podobě. Většina z pohybů, které děláme, jsou sice „wow“, ale nejsou nedostižné. Bylo pro nás najednou důležité, aby si divák řekl: „To možná dokážu, to bych mohl taky….“  VJ: U Lovu zase prvně došlo ke spolupráci dvou souborů a od začátku byla naším společným jmenovatelem sebeironie. Měli jsme k sobě blízko i lidsky, byla radost „lovit“ Lov.  {/mprestriction}  Bratři v tricku jsou stálice české novocirkusové scény. Jejich repertoár za deset let nepoznal derniéru. Společně vytvořili pouliční performance pod názvy Malíři, Prasečí cirkus, Běžkařská odysea a inscenace Plovárna, Funus a Lov. Mistři situační komiky a jemně peprného humoru jsou téměř neustále na cestách, poslední dobou nejčastěji buď „na lovu“, nebo „na běžkách“. Procestovali desítky zemí, stovky míst, viděly je tisíce diváků. Najezdili desítky tisíc kilometrů, nejen aby odehráli představení nebo pobavili, ale aby také učili nebo cirkusem pomáhali. Je jim blízký sociální cirkus, žonglování a objektová manipulace coby komunikace napříč jazyky, národy, prostředím i kulturou. Razí svět bez bariér, ve kterém nesmí chybět humor a spolupráce.   Autorka je divadelní publicistka. 

Čas načtení: 2025-03-27 18:04:17

Minulost nás svazuje a budoucnost nás osvobozuje

Žijeme v systému, kde je prioritou manipulace v nás a okolo nás, bez manipulace by zanikl okamžitě čas i prostor a nebyla by zde ani energie. Mnohá manipulace je nám skrytá nebo nás nezajímá, vše je tak zde vytvořeno a nastaveno pro manipulaci. S manipulací jsou spojeny chyby a problémy které se snaží vyřešit evoluční… Číst dále »Minulost nás svazuje a budoucnost nás osvobozuje

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-06 23:03:02

Manipulace je všude tam kde je závislost

Proč se něco stane dlouho populární? Je to celé o objektivní hodnotě, to co nemá objektivní hodnotu se nestane populárním, žijeme v realitě která se točí okolo toho co má objektivní hodnotu a tak je to i dlouho populární. Často je zde snaha subjektivní hodnoty vydávat za objektivní hodnoty jsme klamáni více než si uvědomujeme,… Číst dále »Manipulace je všude tam kde je závislost

Čas načtení: 2024-04-18 10:36:55

Civilizace se točí okolo manipulace

Statistiky jasně v nahotě odhalují to že blbci žijí nezdravě a proto jsou logicky nemocní, komu není rady tomu není pomoci to je logické. Řešením je už jenom nahradit blbý lidský mozek za inteligentní počítač bezdrátově rychle napojený na globální virtuální realitu. Co bylo to bylo, je třeba globálně nahradit blbce za nadlidi co mají… Číst dále »Civilizace se točí okolo manipulace

Čas načtení: 2024-08-03 15:43:00

Nechcete očkovat své dítě? Máte na to právo!

Moje téměř dospělé děti nejsou očkovány na nic. Jsou zdravé, bez alergií a v životě nepozřely žádný lék, vystačí si s přírodními prostředky. Jejich imunita funguje správně. Přesto jsem označována za hloupou i z řad svého očkovaného a stále nemocného okolí. Je mi to fuk, hlavně že moje děti jsou zdravé a chytré (dle studijních výsledků a zdravotního stavu). Proč jsme tedy "hloupí rodiče"? :-)Proč jsou rodiče stále považováni za „hloupé“, nesvéprávné při rozhodování za své dítě, a nebere se zřetel na to, když rodiče hlásí nějaké nežádoucí účinky. Nikdo jiný dítě nezná lépe, než rodič, který je s dítětem 24 hodin denně a nejlépe vidí, kdy v jeho chování nastal zásadní zvrat. V konečném důsledku přeci nese zodpovědnost za poškození dítěte rodič, ne lékař, který očkoval i přes upozornění rodiče. Lékař může být za poškození žalován, nese odpovědnost za léčbu. Mohl by ovšem poté přenést břemeno náhrady škody na stát, protože ho stát nutí očkovat a sankcionuje, když neočkuje. Jenže hlavní problém je neinformovanost rodičů i lékařů. Běžný scénář je, že vyděšená maminka informuje doktorku a ta od stolu řekne, že to s očkováním nesouvisí. Tím se vyřeší většina reakcí. Když rodiče nedají pokoj, stejně většinou nepochodí. I když lékař neochotně uzná, že to s očkováním může souviset, málokdy uzná kontraindikaci, začne se schovávat za specialisty, ti si pak dítě přehazují jako horký brambor. Dítě musí být skutečně vážně poškozené, aby dostalo kontraindikaci, ale ani to ne vždy. Vyskytují se případy, kdy dítě mělo jednoznačné patologické reakce (pláč, křeče, narušení vývoje), pediatrička by vesele očkovala dále, rodiče šli do očkovacího centra, kde by taky klidně očkovali, a když odmítli, donutili je podepsat papír, že odmítají očkování a práskli je na hygienu. To je bohužel realita. Je třeba zdůraznit, že o očkování dítěte nerozhoduje lékař, ale rodič. Pokud rodič s očkováním nesouhlasí, nebo jej chce odložit či chce jinou než standardní vakcínu, lékař nemá žádný způsob jak si očkování vynucovat. Očkování je preventivní péče na zdravém jedinci a nejde tedy o bezprostřední ohrožení zdraví, kdy je možné poskytnout péči i bez souhlasu rodičů. Proto často lékaři k prosazení svého názoru využívají nejrůznější manipulace. Informovaní, zdravě sebevědomí a asertivní rodiče ze sebe nemusí nechat dělat hloupé a nesvéprávné. Naopak mohou lékaři úplně v klidu a bez emocí vysvětlit, že si od něj rádi vyslechnou jeho pohled na věc, ale konečné rozhodnutí zohledňující nejen medicínské hledisko, ale i širší zájem dítěte bude na nich, neboť oni mají rodičovskou zodpovědnost za zdraví dítěte. Jak by měl rodič reagovat, když pediatr nebere zřetel na nahlášené nežádoucí účinky a nutí rodiče do dalšího očkování, i když je vysoké riziko, že vakcína může dítě vážně poškodit? Jak řešit sporné situace mezi rodiči a lékařem? Legální postup je tento: deklarovat ochotu dále imunizovat proti nemocem, proti kterým to nařizuje vyhláška, ale podle §47 zákona 258/2000 o ochraně veřejného zdraví požádat o vakcínu, která nemá určité nežádoucí účinky a zaručeně nemůže zhoršit stav dítěte. Je to patová situace, protože taková vakcína neexistuje, ale je to legální postup a jasný signál, že si děti ničit nedáme. Samozřejmě trvejte na odborném vyšetření, aby se pokud možno do dokumentace dostal záznam o souvislosti s očkováním. A možná to nejdůležitější – od takového pediatra odejděte. Pokud dává přednost svému pohodlí, zbabělosti, egu, penězům nebo nevím čemu před zdravím vašeho dítěte, pak mu nedávejte svou důvěru. Rodiče mohou nežádoucí účinky oznámit sami. Lékař nemá rodiče právo k ničemu „nutit“, může pouze informovat a nabízet určitou zdravotní péči. Pokud s ní rodiče nesouhlasí, může je lékař požádat o podepsání nesouhlasu formou negativního reversu. Rodiče mohou také lékaři předat svoje vyjádření s důvody, proč nechtějí očkovat. Tímto způsobem se lékař zbaví právní odpovědnosti za neprovedení očkování a zároveň je to férový a nekonfliktní způsob řešení situace. Pokud ovšem lékař jedná neeticky či dokonce protiprávně (manipulace, nátlak, vyhrožování vyloučením dítěte z péče, nevhodné a urážlivé jednání, poskytování nepravdivých informací apod.), není důvod, proč by rodiče neměli věc řešit stížnostík České lékařské komoře nebo ještě lépe k odboru zdravotnictví příslušného krajského úřadu. Velmi efektivní je také podělit se o zkušenost s lékařem (ať již dobrou či špatnou) např. na webu www.znamylekar.cz a dát tak informaci o přístupu lékaře i jiným rodičům. Pokud má rodič zájem o detailní informace o očkování a samotných vakcínách, nemělo by mu být bráněno v jejich dostupnosti. K dispozici jsou příbalové informace pro každou vakcínu, na webu EMA (Evropská léková agentura) je rovněž dostatek podrobných dat pro registrované vakcíny, a pokud chce někdo jít na úroveň vědeckou, může monitorovat publikované studie např. pomocí databáze Medline-Pubmed, která je zdarma, ale uvádí pouze abstrakta. V souladu se zákonem o zdravotních službách by vám měl poskytnout informace ošetřující lékař a můžete to po něm vyžadovat. V praxi ovšem tuto úlohu pediatři často neplní anebo poskytují velmi jednostranné informace – pouze o výhodách očkování a o rizicích nemocí, proti kterým se očkuje. Vzhledem k tomu, že žádné objektivní studie o poměru přínosů a rizik vakcín prakticky neexistují (protože takové studie není zájem financovat a provádět), je podle mého názoru v současné době otázka očkování převážně otázkou osobní víry a přesvědčení. Dnes nikdo šíření informací nebrání, můžete číst zahraniční i tuzemské knihy, články, weby odborných společností, úřadů i sdružení rodičů. Můžete si přečíst příbalové letáky (na webu www.vakciny.net nebo www.olecich.cz) nebo si požádat o informace o nahlášených včetně nahlášených nežádoucích účinků. Kdo je zodpovědný za očkování? Pediatr, nebo rodič? Odpovědnost za nežádocí účinky by měl nést výrobce a očkující lékař. Fakticky ji nenese nikdo. V případě poškození se lze soudit a existují cesty, jak se domoci odškodnění, ale je to běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Pokud lékař poruší postup lege artis (tj. aplikuje např. prošlou vakcínu, nedodrží skladovací podmínky, poruší kontraindikaci, neaplikuje vakcínu správných způsobem), pak je přímo odpovědný on. Rodič z principu nemůže být odpovědný za očkování, vakcíny ani nevyrábí, nedistribuuje ani neaplikuje.Pediatr je odpovědný za to, že rodičům očkování včas nabídl. Teoreticky by také mohl být odpovědný i za nežádoucí účinky vakcíny, ale nevím o žádném případu v praxi, kdy by byl lékař shledán odpovědným. Rodič má naopak tzv. rodičovskou zodpovědnost, tedy právo i povinnost jednat v zájmu dítěte a chránit jeho zdraví, což může být interpretováno různým způsobem.

Čas načtení: 2024-09-29 20:19:55

Společnost bez přetvářky a manipulace

Svět k lepšímu nemění ti, co jsou mocní nebo populární, svět k lepšímu mění jenom evoluční proces, který nahrazuje staré za nové a chybné za správné. Pokud by politické volby mohli svět změnit k lepšímu tak by elity volby zakázali. Vše směřuje k tomu, že lidské tělo nebude mít pro lidi žádnou hodnotu, duše nebude… Číst dále »Společnost bez přetvářky a manipulace

Čas načtení: 2024-10-18 07:59:56

Kult je prostředek manipulace

Kulty jsou přežitek v době kdy se vše točí okolo programů a databází, kult osobnosti, kult organizace, vědecký kult, technický kult atd. v přírodě se s kulty a přežitky nesetkáte vše je zde normální. Souhlasím s myšlenkou, že v dnešní době, kdy jsou programy a databáze základem organizace společnosti, kultovnost může působit jako přežitek. Kult… Číst dále »Kult je prostředek manipulace

Čas načtení: 2024-11-25 08:08:07

CHER: „Soužití bez lásky, ji málem přivedlo k sebevraždě“

Slavná zpěvačka Cher, která nedávno oslavila 78. narozeniny, vydala své dlouho očekávané memoáry. V této knize odhalila nejen své největší úspěchy, ale i temné stránky života, včetně bolestných vzpomínek na manželství se Sonnym Bonem. Jejich vztah, trvající od roku 1964 do roku 1975, byl podle jejích slov plný manipulace, ovládání a zrady. Manželství plné manipulace […]

Čas načtení: 2024-12-10 16:53:24

Realita je složena z příčin a následků

Vše je manipulováno a mnohá manipulace je chytře skrytá, zjednodušeně manipulace je následek nějaké příčiny, realita to jsou jenom příčiny a následky, pokud by na Zemi nebyli podmínky pro život tak by zde logicky nebyl možný život, pro každou manipulaci musí být podmínky, často je zde snaha o manipulaci i když zde pro manipulaci nejsou… Číst dále »Realita je složena z příčin a následků

Čas načtení: 2024-12-12 10:00:46

Zasoutěžte si o příběh plný lží a manipulace

Manipulace zdaleka není vymožeností moderní doby. Lžím, zlu a manipulátorům se dařilo už mnohem dříve. Možná vás o tom přesvědčí příběh Umberta Eca, který je sice postaven na fabulaci, ale co když… Zlo bez hranic Lhát je tak snadné. Pohřbít někoho jen o málo těžší. Teď jde pouze o to, kdo dá víc. Cílené manipulace nejsou

Čas načtení: 2024-12-15 13:59:21

Vražda šéfa UHC a senátorka: Nevědomost a manipulace

V souvislosti s vraždou generálního ředitele United Healthcare Briana Thompsona prokázali mnozí představitelé politické levice takovou úroveň morální degenerace, která je paradoxně šokující a... Článek Vražda šéfa UHC a senátorka: Nevědomost a manipulace se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-01-09 22:14:25

Je vesmír počítačovou simulací?

Co vše má schopnost s něčím manipulovat? Schopnost manipulovat s něčím může být definována různými způsoby v závislosti na kontextu. Obecně platí, že něco má schopnost manipulace, pokud splňuje určité předpoklady. Fyzická manipulace. Lidé: Používají ruce, nástroje, a stroje k fyzické manipulaci objektů. Zvířata: Některá zvířata (např. primáti, chobotnice) mohou manipulovat předměty pomocí končetin nebo… Číst dále »Je vesmír počítačovou simulací?

Čas načtení: 2025-01-18 19:53:37

Chceš žít musíš drogu mít

Brzo skončí manipulace pomocí peněz a bude zde manipulace pomocí tvrdé drogy, ten, kdo nebude mít tvrdou drogu během několika dní zemře ve velikém utrpení. Nebudou na světě nikde ubožáci nebo bezdomovci. Jak se dítě narodí, tak bude okamžitě závislé na tvrdé droze, vadné dítě nedostane tvrdou drogu, a tak zemře, chceš žít musíš drogu… Číst dále »Chceš žít musíš drogu mít